načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Srdce Aporveru - David Šenk

Srdce Aporveru
-11%
sleva

Elektronická kniha: Srdce Aporveru
Autor:

Aporver je odsouzen k záhubě. Jeho Srdce bije z posledních sil. Ten, kdo ho vyléčí, zachrání celý svět. „Na počátku věků plula po obloze Aporveru tři slunce. Ten svět je pustý, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119 Kč 106
+
-
3,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 134
Rozměr: ilustrace 21 cm
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
Téma: příběhy fantastické, fantasy
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3559-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Aporver je odsouzen k záhubě. Jeho Srdce bije z posledních sil. Ten, kdo ho vyléčí, zachrání celý svět. „Na počátku věků plula po obloze Aporveru tři slunce. Ten svět je pustý, řeklo první. Ten svět je prázdný, řeklo druhé. Ten svět je mrtvý, řeklo třetí. Pak první slunce uronilo slzu a svět zahalila hustá bílá mračna. Když druhé slunce uronilo slzu, z mraků vyrostly sloupy. Nakonec uronilo slzu i třetí slunce. Slza dopadla na nejvyšší sloup a ten rozkvetl a ožil. Tak se zrodil Ecidil. Vyletěla z něho hejna sykon všech možných druhů – plevelnatky, hřídelíci, jitřinky i měchury. Sykony se pak rozlétly a rozběhly do všech koutů světa. Aporveru ještě chyběla duše, a tak se tři slunce na jeden jediný okamžik spojila v jedno. Když jejich znásobená záře dopadla na Ecidil, zjevil se člověk.“

Zařazeno v kategoriích
David Šenk - další tituly autora:
Smrtelní bohové (Edice Pevnost) Smrtelní bohové (Edice Pevnost)
Proudové šílenství (Edice Pevnost) Proudové šílenství (Edice Pevnost)
 (e-book)
Smrtelní bohové Smrtelní bohové
Srdce Aporveru Srdce Aporveru
Poslední z Aporveru Poslední z Aporveru
 (e-book)
Poslední z Aporveru Poslední z Aporveru
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Srdce Aporveru

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

David Šenk

Srdce Aporveru

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


DAVID ŠENK


Ivě, Aniko a Alexandrovi


- 5 -

Kniha první

Werfall

„Rolane! Rolane!“ ozvalo se zpoza plotu a na dvorek vběhl uřícený kluk. Měl rozpálené tváře, byl umazaný a rozcuchaný. „Rolane, kde jsi?“ V jeho hlase byl cítit strach a zděšení. Za­ stavil se ve dveřích malého domku, opřel se o ze a zhluboka oddechoval.

„Co se děje?“ V okně se objevila blonatá hlava mladíka, který byl jen o pár let starší než zadýchaný chlapec na zápraží. „Proč tak vyvádíš, Svotte?“

„Irven,“ zajíkl se kluk. „Zbortil se s ní most. Visí na takhle hubeném úponku hadisplavu,“ řekl a šermoval přitom ru­ kama.

Rolan se zamračil. „Co je to za hlouposti?“ mávl rukou. „Nemám na vaše šprýmy náladu,“ zavrčel a zmizel uvnitř.

„Rolane, prosím!“ zaúpěl Svott. Vběhl do domku, roz­ razil dveře do dílny, chytil staršího bratra za ruku a táhl ho ven.

Rolan vzdoroval jen okamžik, než pochopil, že se oprav­ du děje něco neblahého. Zprvu ho musel Svott pobízet ke spěchu, ale jak se po vyšlapané cestičce blížili k okraji sloupu, Srdce Aporveru

- 6 -

přidával Rolan do kroku, až nakonec běžel jako o závod a nechal malého Svotta daleko za sebou.

Když doběhl na okraj, nevěřil svým očím. Byl to přelud, ne­ bo mámení smyslů? Tři slunce dnes stála vysoko na obloze, ale nebylo takové vedro, aby z toho přece začal blouznit! Zatřepal hlavou, ale to, co zprvu považoval za šprým, se ukázalo být neuvěřitelnou skutečností. Zastavil se asi na jednu délku stínu od okraje sloupu a s otevřenou pusou zíral před sebe. Most, který od nepaměti spojoval Werfall a Vizurk, byl tentam.

„Rychle,“ zatahal ho za ruku Svott, který ho mezitím do­ běhl.

Rolan si klekl na kolena a naklonil se přes okraj jejich sloupu života. Zadíval se do hlubiny pod sebou. Asi deset stí­ nů pod ním visela Irven na hubeném úponku sykony, která se již začínala pod vlivem nečekané zátěže odlepovat od stěny sloupu.

„Co budeme dělat?“ vyhrkl Svott. „Už se dlouho neudrží!“

Rolan ještě chvíli nevěřícně zíral dolů, omámený pohle­ dem na ubíhající mračna pod nohama své maličké sestřičky, pak se zvedl a obrátil se zpátky k osadě. O kousek dál rostla stará plevelnatka.

„Pomoz mi,“ pobídl Svotta a začal sykoně otrhávat přezrá­ lé šlahouny. Lepily se a omotávaly ho, snažily se mu svázat nohy, ale on byl příliš zkušený na to, aby uspěly. Svott chtěl bratrovi pomoct, ale nakonec se do plevelnatky zamotal tak dokonale, že se Rolan nahlas rozesmál. Plesknul sykonu přes obliznu a Svott spadl s tlumeným žuchnutím na zem.

Rolan upletl ze šlahounů provaz a spustil ho přes okraj sloupu.

Werfall

- 7 -

„Irven,“ zavolal na sestru. Pomalu zaklonila hlavu. Měla uplakané oči, ale pokusila se na Rolana usmát. „Chy se lana, vytáhneme tě se Svottem nahoru.“

Od osady se po cestě blížil hlouček lidí.

„Co se tu stalo?“ zeptal se košíkář Tovan. „Kam se poděl most?“

Svott s Rolanem mezitím vytáhli Irven nahoru. Třásla se vyčerpáním, slzy jí na tvářích už uschly, ale oči měla červené jako slunce za úsvitu. Rolan ji vzal do náruče a zatočil se s ní dokola. Ještě párkrát zavzlykala, ale pak už se jen ušklíbla a položila mu hlavu na rameno.

„Chátro nezvedená,“ láteřil strýc Persen, točil si prstem knír a roztržitě přežvykoval semínka ševelínu.

„Nic jsme neprovedli,“ bránil se Svott. „Most se nám pro­ padl pod nohama, když jsme se vraceli s Irven z Vizurku. Já jsem stačil přeskočit...“

„Sami tam nemáte co pohledávat,“ řekl rozhodně strýc Persen.

Na Vizurku se výborně dařilo krasořitkám, zvláštnímu druhu sykon. Lidé z nich mleli mouku, sloužily jako hlavní přísada při výrobě mýdla, léčivých mastiček a nápojů. Do­ konce se z nich vyráběly i některé zvláštní přípravky, oblíbe­ né u aporverských žen. Tím, že te neměl přístup na soused­ ní sloup života, byl Werfall připraven nejen o důležitý zdroj potravy, ale také o obchodní výhodu, které se těšil již několik generací.

„Kdo to kdy slyšel, aby se zbortil most?“ zabručel Tovan. Z hloučku se ozvalo mumlavé přitakání, ale všichni se opatrně natahovali přes okraj a nedůvěřivě pomrkávali po Rolanovi Srdce Aporveru

- 8 -

a jeho sourozencích, jako by se nemohli rozhodnout, komu přičíst vinu.

Rolan pomaličku postavil Irven na zem a pohladil ji ještě jednou po vlasech. Pak si zastínil oči dlaní a zadíval se proti slunci na protější sloup života. Tyčil se o dobrých dvacet délek stínu výš než Werfall, jeho horní část byla však menší a zuba­ tá, jakoby okousaná dravými sykonami. Část mostu ještě tr­ čela z Vizurku do vzduchu, jako výstražné gesto kárající ruky, ale na jejich straně po něm nezbylo vůbec nic. Rolan poklekl a začal si prohlížet místo, kde se most s jejich sloupem spojo­ val. Dotkl se země, pak si přivoněl k prstům. Ucítil zvláštní aromatickou vůni, nasládlou a trochu štiplavou.

Za jeho zády se lidé začali dohadovat o tom, co by se mělo udělat. Někteří navrhovali postavit most umělý, ale starší z nich je od toho zrazovali a tvrdili, že most vyroste znovu sám, stačí jen pravidelně zalévat místo, kde původně stál.

„Musíme tady zasadit plevelnatku,“ řekl nahlas strýc Per­ sen. „Ta jediná dokáže přerůst až na druhý břeh.“

„Hadisplav je vhodnější,“ namítal kdosi a mával odmítavě rukama.

Z osady přišli další lidé a zapojili se do debaty. Po chvíli kdosi přinesl košík s jídlem a nějaké pití, a když všechna tři aporverská slunce pobledla a svět zahalila temnota, nakrmili svítící sykony a rokovali dál. Pád mostu byl tou nejzvláštnější událostí, kterou na Werfallu kdo pamatoval od doby náletů divokých sykon.

Rolan odvedl své sourozence domů ještě před soumrakem a uložil je ke spánku. Irven se ho křečovitě držela, i když se už propadla do země snů. Rolan se musel z jejího objetí přímo

Werfall

- 9 -

vytrhnout. Bylo toho na ni moc. S nedávnou smrtí rodičů se ještě nedokázala vyrovnat a neustále se vracela na Dravčí štít, odkud pohřební sykony odnesly otce do nebe. Svott byl přece jen starší a ztrátu rodičů snášel o trochu lépe, i když se Rolan obával, že jeho bratr v sobě skrývá spoustu smutku a brání mu dostat se na povrch.

Rolan se pak vrátil na okraj sloupu. Zadumaně pozoroval temnou siluetu Vizurku a okolní hovor téměř nevnímal. Noc byla teplá, tu a tam si přihnul z kalíšku silného ševelínového odvaru.

„Můj děd tenkrát přišel o oko,“ zavzpomínal Tovan. „Bylo to právě během sklizně na Vizurku, když se na něj sesypaly divoké sykony. Povalily ho a začaly ho omotávat, jako by byl nebožtík a chystal se do nebe. Volal o pomoc, ale zacpaly mu ústa a ovinuly krk. Bránil se ze všech sil, nebylo mu to však nic platné. Byl si jistý, že je s ním konec. Měl zakryté oči, nemohl dýchat, nemohl hýbat rukama ani nohama. Najednou sevření trochu povolilo, zdálo se mu, že uslyšel hlas své ženy. Zarado­ val se, vtom ho však zasáhla neuvěřitelná bolest a ztratil vě­ domí.“ Tovan se odmlčel a rozhlédl se kolem sebe. Všichni mu viseli na rtech. „Babička ho nakonec zachránila. Byl to ne­ rovný boj, ale přesekala krucerem úponky, i když tím dědovi způsobila nepěkná zranění a vyrazila mu levé oko...“

Brzy nad ránem seděli strýc Persen a Rolan s nohama přes okraj, ramena jim zahřívala těžká deka. O pádu mostu už nikdo nehovořil, všichni byli unavení, ale nenacházeli v sobě sílu zvednout se a odejít domů. Svítící sykony pomalu pohasínaly a dva osadníci se začali přít o to, má­li cenu je ještě rozsvítit. Chvíli to vypadalo, že se poperou, ale pak se Srdce Aporveru

- 10 -

rozesmáli a posíleni hltem ševelínového odvaru se pustili do zpěvu:

„Až najdeš svoji cestu,

až najdeš v duši klid,

tři slunce budou svítit

zase jako dřív.

Připij na moje zdraví

a já ti radu dám,

na tu dlouhou cestu

se nevydávej sám...“

Rolan sebou nervózně škubl. Měl pocit, že zaslechl nějaké skřípavé, cizí hlasy. Jako by se cosi změnilo, jen nepatrně po­ otočilo o jediný stupínek. Polil ho studený pot. Rozhlédl se, ale viděl pouze unavené tváře sousedů, kteří se pomalu zve­ dali ze země a loudavým krokem se vraceli do osady, aby si poslechli láteření svých žen.

Strýc Persen se také postavil, poplácal Rolana po zádech a zmizel v ranní mlze. Do sklizně bylo ještě daleko, a tak zřícený most na Vizurk oplakávaly hlavně děti. Staraly se o sykony zasazené na kraji sloupu a snažily se uvěřit tomu, co říkali jejich rodiče: „Most byl už starý a unavený, za pár sluncí nám vyroste nový.“

Většina lidí sázela na hadisplav zasazený na místě původ­ ního mostu. Hadisplav totiž začal brzy mohutnět a zdálo se, že se po Vizurku přímo natahuje. Irven se Svottem ale věřili

Werfall

- 11 -

strýčkovi a zalévali malou plevelnatku, která vyrůstala o kou­ sek vedle. Nosili jí dobroty a zpívali jí, aby se jí na okraji líbilo a spokojeně rostla.

Život Werfallu už ale nebyl jako dříve. Alespoň Rolan to tak cítil. Byl neklidný a ani práce ho už netěšila. Při splétání sítí se několikrát zamyslel tak hluboce, že jím musel Svott zatřást, aby se probral.

Co se to s tebou děje? ptal se pak pokaždé sám sebe a pro­ hlížel si svůj zachmuřený obličej ve vyleštěné sykoně.

Strýc Persen je navštěvoval často, ale většinu času trávil s Irven a Svottem. Vyprávěl jim starodávné příběhy a Rolan vždy jakoby omylem zapomněl zavřít dveře do dílny, aby dobře slyšel. Práce ho pak bavila trochu víc, pohvizdoval si a přiky­ voval, i když ty pohádky slyšel snad už tisíckrát. Připomínaly mu jeho dětství. Když zavřel oči, viděl svého otce, shrbeného nad sítěmi a s člunkem v ruce.

„Pověz nám o Ecidilu,“ žadonila právě malá Irven.

Persen dělal naoko drahoty, ale pak se pustil do vyprávě­ ní: „Na počátku věků plula po obloze Aporveru tři slunce. Ten svět je pustý, řeklo první. Ten svět je prázdný, řeklo dru­ hé. Ten svět je mrtvý, řeklo třetí. Pak první slunce uronilo slzu a svět zahalila hustá bílá mračna. Když druhé slunce uro­ nilo slzu, z mraků vyrostly sloupy. Nakonec uronilo slzu i třetí slun ce. Slza dopadla na nejvyšší sloup a ten rozkvetl a ožil. Tak se zrodil Ecidil. Vyletěla z něho hejna sykon všech mož­ ných druhů – plevelnatky, hřídelíci, jitřinky i měchury. Syko­ ny se pak rozlétly a rozběhly do všech koutů světa. Slunce byla spokojená, ale ještě tu něco chybělo.“

„Maminka a tatínek,“ řekla Irven. Srdce Aporveru

- 12 -

Persen se trpce usmál. „Aporveru ještě chyběla duše, a tak se tři slunce na jeden jediný okamžik spojila v jedno. Když jejich znásobená záře dopadla na Ecidil, zjevil se člověk.“

„Byl jsi někdy v Ecidilu, strýčku?“ zeptal se Svott. „Jaké to tam je?“

Rolan se zvedl ze stoličky a opatrně zavřel dveře. Nechtěl slyšet o místě, kde vládne řád a harmonie. O místě, kde si lidé rozumí i beze slov. Nechtěl slyšet, že jeho rodiče se tam po smrti možná setkali a čekají tam na své děti.

Proplížil se chodbou na dvůr, otevřel zadní branku a zmi­ zel v sykonovém hájku pod Dravčím štítem. Vydrápal se až na samotný vrcholek, opřel se o kmen uschlého dýchavičníku a zavřel oči.

Odplouval kamsi za obzor, do karmínově zbarvené mlhy, z které vystupovaly sloupy života. Měly zvláštní barvy, naklá­ něly se a ve vzduchu byla cítit nějaká zvláštní, Rolanovi však povědomá vůně.

„Aporver je v nebezpečí,“ řekla mu maminka ve snu. Spatřil zkřivené grimasy mučených, krvavé obrazy násilí, ne­ návisti a zášti. Osady hořely, sloupy života se bortily a slunce se halila do oblaků mastného dýmu.

Rolan se s trhnutím probral a zmateně se rozhlédl. Hloupý

sen, zabručel a vstal. Že něco není v pořádku, se projevilo o několik nových sluncí později.

Rolan se vracel domů s tornou plnou hřídelíkových kroužků, a když procházel kolem domku košíkáře Tovana,

Werfall

- 13 -

uslyšel nářek. Nedalo mu to a nahlédl oknem dovnitř. Tovan seděl u stolu a klepal se zimnicí, až mu zuby drnčely. Jeho žena držela v zavinovačce jejich novorozenou dcerku Kaji a hlasitě vzlykala.

Rolan se zamračil a zaklepal na okno. Nebylo období zi­ motřasu, nechápal, co zlého se u Tovana přihodilo.

„Dobrá tři slunce,“ pozdravil. „Gazo, potřebuješ s něčím pomoct?“

Uplakaná se na něho otočila a utřela si oči hřbetem ruky. „Jsi hodný Rolane. Nevím, co se to děje. Muž nikdy nemocný nebyl a naše holčička je na to přece ještě malá. Mám o ni hrozný strach!“

Rolan doběhl na druhou stranu osady a přivedl léčitelku Irnu. Ta oba nemocné pečlivě prohmatala a pak nastrouhala několik kořenů z různých sykon do vroucí vody. Mračila se a nakonec se otočila na Gazu a pokrčila rameny: „Nemohu slíbit, že to pomůže. Potřebujeme odvar z čerstvé krasořitky.“

„Most na Vizurk ale ještě nedorostl!“ vykřikla zoufale Gaza.

Irna jen smutně pokývala hlavou a odešla.

Rolan se vrátil domů a nebyla s ním řeč. Svott pobíhal s kamarády za domem. Skákali, výskali a snažili se chytat jitřinky, které kolem nich létaly ve zběsilých smyčkách. Ir­ ven se smála a tancovala. Rolan vystrčil hlavu z okna a hru­ bě je okřikl. Svottovi kamarádi se rozutekli a sourozenci se na něho ukřivděně ušklíbli. Vtom dostal nápad. Z truhly po dědečkovi vyndal širokou plachtu s vybledlým vzorem, v dílně popadl několik lan a vydal se k okraji sloupu. Svott a Irven šli za ním, ale drželi se stranou a něco si mezi sebou šuškali. Srdce Aporveru

- 14 -

Rolan k cípům plachty přivázal provaz a pak ji vyhodil přes okraj sloupu. Chvíli se bezmocně zmítala ve vzduchu, který kolem okraje proudil, a zdálo se, že Rolanův plán neu­ spěje. Pak se v ní ale zachytila jedna měchura a plachta se zvedla k nebi. Za chvíli měl Rolan co dělat, aby lano udržel. Obmotal si ho kolem pasu a rozběhl se k okraji.

Irven si přiložila ruce na ústa a vyděšeně bratra pozorovala. Svott běžel za ním. Pak vyskočil a chvíli se zdálo, že Rolana zachytí. Ten se ale najednou vznesl a hnán příznivým větrem mířil k Vizurku. Kopal nohama a škubal lanem, aby měchuru chycenou v plachtě donutil letět tam, kam potřeboval.

Trvalo to déle než celou věčnost. Irven se Svottem stáli na okraji sloupu a se zatajeným dechem sledovali, jak měchura s jejich bratrem stoupá vzhůru a přibližuje se k Vizurku. Bylo to jako z pohádky, nikdy nic podobného neviděli a snad jen příběhy strýčka Persena se tomu mohly vyrovnat.

Asi v polovině cesty ale začala měchura ucházet a Rola­ nův let se proměnil v pád. Rolan zaklel a strachy zbledl. Mě­ chura byla vyčerpaná a potřebovala najíst. Rolan sáhl do kapsy, ale neměl v ní nic, co by mohl hladové sykoně nabíd­ nout. Poklesli o několik dalších délek stínu.

Irven stojící na samém okraji Werfallu si zakryla oči a od­ vrátila se.

„Já hlupák!“ vykřikl najednou Rolan a strhnul si ze zad tornu. Nervózními prsty ji otevřel, pár hřídelíkových kroužků sice vytrousil, ale pořád jich tam zbývalo dost a nebyly ještě ani moc tvrdé. Přitáhl se na laně k měchuře a nakrmil ji. Spokojeně zavrčela, začala se opět nafukovat a nabírat rych­ lost a výšku.

Werfall

- 15 -

Vítr najednou zesílil, Rolan natáhl ruce a zachytil se ple­ velnatky, která rostla na samém okraji Vizurku. Přivázal k ní svůj neobvyklý dopravní prostředek a svalil se na zem. Tvář mu zářila radostí, hru mu skákala nahoru a dolů, jak se sna­ žil popadnout dech.

Svott s Irven tleskali, poskakovali radostí a mávali na ně­ ho vesele z druhého sloupu.

Rolan se pomalu zvedl a vydal se k plantáži krasořitek. Ač tomu bylo teprve asi jen tucet návratů sluncí, co se most me­ zi oběma sloupy zřítil, Vizurk viditelně zpustl. Rostlo tu na­ jednou mnohem více plevelnatek a hadisplavů, než si pama­ toval. A když Rolan před sebou zahlédl divokou černou sykonu, ten divný pocit, který ho v poslední době provázel na každém kroku, v něm ještě zesílil.

Rolan se zamračil. Hlavou mu začaly vířit všechny ty his­ torky o divokých sykonách, které v poslední době slyšel. Zpo­ za opasku vytáhl krucer a přidal do kroku. Krucer mu dodal odvahu. Měl ho po tatínkovi, kterému ho kdysi dal jeho bratr Persen, dnes uznávaný mistr.

Jak se přibližoval k plantáži, nepříjemný pocit v něm rostl. Za chvíli už to napětí nemohl vydržet a rozběhl se. Kra­ sořitky byly povadlé a zakrslé, zakryté bujným hadisplavem, a tu a tam dokonce trčel do vzduchu osamocený dýchavič­ ník a zastiňoval vše kolem. Bylo jasné, že letošní sklizeň bu­ de velmi špatná a jen tak tak uspokojí potřeby Werfallu. Na případný obchod s ostatními osadami toho jistě mnoho ne­ zbude.

Rolan se rozhlédl. Divoká sykona se někam ztratila, a tak mohl nerušeně krucerem odsekat několik neduživých kraso­ Srdce Aporveru

- 16 -

řitek. Nacpal si je do torny a vydal se zpět. Jeho výprava byla úspěšná, ale bylo jasné, že zprávami z Vizurku nikoho ne­ potěší. Na Werfallu ho už čekal zástup osadníků. Muži ho plácali po zádech a obdivně okukovali plachtu s měchurou, děti ho ta­ haly za rukáv a žadonily o svezení. Rolan svůj vynález předal strýčkovi Persenovi a prodíral se davem k osadě. Irven se Svottem mu proráželi cestu a hlasitě vykřikovali: „Náš bratří­ ček umí létat!“

Ti, kteří o jeho cestě na Vizurk ještě neslyšeli, si klepali na čelo a kroutili hlavou.

Irna s Gazou stály před Tovanovým domem a už na něho netrpělivě čekaly. Gaza mu stiskla ruku a políbila ho na čelo. Rolan se začervenal a nechal se odtáhnout dovnitř. Ve svět­ nici vysypal z torny na stůl natrhané krasořitky a Irna se ihned pustila do přípravy léčivého odvaru.

Tovan spal zahrabaný až po uši ve svém lůžku, Kaji v zavi­ novačce naříkala na lavici vedle kamen. Gaza ji zvedla, kolí­ bala ji a utěšovala.

Když byl lektvar připraven, postarala se Irna nejdříve o Kaji, pak probudila Tovana a donutila ho vypít vše až do poslední kapky. Teplý nápoj mu vrátil barvu do tváří a zlepšil náladu.

Rolan vyšel na zápraží a opřel se o zábradlí. Na dvorku stály hloučky sousedů. Když se objevil, všichni utichli a čeka­ li. Byli zvědaví, co jim o své cestě na Vizurk poví.

„Musíme si pospíšit se sklizní,“ řekl nahlas. „Nezbývá nám

Werfall

- 17 -

mnoho času, plevelnatky a hadisplavy nám jinak úrodu do­ čista zničí.“ Odmlčel se a prohlížel si překvapené tváře souse­ dů. Strýc Persen se mračil, jako by ho bodnul hřídelík, a Pikon, věčný morous a kazimluv, se už už nadechoval, aby Rolana počastoval nějakou peprnou připomínkou.

Rolan mu ale nedal šanci. „Na Vizurku se objevily divoké sykony,“ řekl pomalu. „Budeme se muset připravit s nimi o úrodu bojovat.“ Věděl, že je to překvapí, ale to, co následo­ valo, překonalo jakékoli jeho obavy. Malé děti se rozplakaly, jejich matky je musely utišovat a muži zvedali výhružně za­ até pěsti.

Ze stavení se vybelhal Tovan, podpíraný Irnou. Rolan na ni vrhl tázavý pohled. Přikývla a unaveně se pousmála. Všechno bude zase dobré, říkaly její tmavé oči.

„Dáme se ihned do příprav,“ řekl Tovan sípavým, ale ne­ smlouvavým hlasem. Byl na smrt bledý, pod očima tmavé kruhy. V Rolanovi se vzedmula vlna obdivu k tomuto sil­ nému muži. Sám téměř u konce sil přispěchal na pomoc, když ho bylo třeba. Tovan moc dobře věděl, jak paličatí a nepřizpůsobiví dokážou Aporveřané být. „Divoké sykony jsou nebezpečné a nesmíme je podcenit. Jen ti nejstarší z nás si pamatují na jejich útoky a neštěstí, které dokážou způsobit.“

„Ale most na Vizurk ještě ani z poloviny nenarostl,“ vy­ křikl Pikon.

„Nemůžeme čekat,“ řekl Rolan. „Sestrojíme samolety po­ dobné tomu, na kterém jsem odletěl na Vizurk.“ Srdce Aporveru

- 18 -

Sykon bylo na Aporveru nespočet druhů. Existovalo mnoho herbářů, které popisovaly jednotlivé odrůdy i to, k čemu slou­ ží, ale žádný neobsahoval jejich úplný výčet. Zdálo se, že to ani není možné, vždy lidé i te tu a tam objevili sykonu, kte­ rou předtím ještě nikdo nikdy neviděl. Mělo se za to, že při­ cházejí z Ecidilu, kde se zrodil všechen život Aporveru a od­ kud stále proudí tvořivá síla slz aporverských sluncí.

Člověk sykony využíval, kde mohl. Z těch tvrdších a mo­ hutnějších si stavěl obydlí, z menších tvaroval nábytek a věci každodenní potřeby. Jedl ty měkčí a ždímal z nich vodu. Na­ učil se je zpracovávat na látky, z kterých šil oděvy, a ty malé chlupaté choval doma jako své mazlíčky. Jen o létající sykony nejevil doposud zájem, snad až na jitřinky, s kterými si často hrály děti. Možná to bylo díky létajícím divokým sykonám, které se tu a tam objevovaly a přinášely neštěstí, zmatek a zmar, možná díky samotné povaze Aporveřanů, zemité a prosté.

Nyní se však na létající sykony upřela pozornost obyvatel osady. Ukázalo se totiž, že hadisplav zasazený na místě původ­ ního mostu na Vizurk se sice vyšplhal do obrovské výšky, ale jeho kmen byl měkký, úponky málo lepily a připomínal spíš neduživý ševelín. Bylo jasné, že z něho most určitě nebude.

Plevelnatka opatrovaná Svottem a Irven na tom byla sice o mnoho lépe, ale rostla pomalu. Díky neustálému naléhání Rolana bylo rozhodnuto, že se sklizní není možné dále otálet, a rozběhly se přípravy stavby dostatečného množství samole­ tů pro přepravu lidí a potřebných nástrojů na Vizurk.

Tovan se během několika návratů sluncí uzdravil, ale jako by to už nebyl on. Jeho bodrý smích zněl osadou jen velmi vzácně, kabonil se a vrčel jako hladový serpen. Všichni se

Werfall

- 19 -

k němu snažili chovat vlídně a omlouvali jeho špatnou nála­ du stavem Kaji, která se zotavovala jen velmi pomalu.

Největší změny však byly patrné na Rolanovi. Z nezkuše­ ného mladíka vyrůstal muž a mnoho sousedů v něm spatřo­ valo rysy, které obdivovali na jeho rodičích. Po matce zdědil vlídnou starost o své bližní, po otci zručné ruce a smysl pro pořádek a čest. Nebál se přiložit ruku k dílu, dobře míněnou radou pomoct k dosažení kýženého výsledku. Sousedé k ně­ mu vzhlíželi a měli radost, že se dokázal přenést přes nepří­ zeň osudu.

Nikdo netušil, že v sobě skrývá pochyby, strach a nejisto­ tu. Sny o zkáze Aporveru byly čím dál častější, detailnější a hrozivější. Často se probouzel se zděšeným výkřikem na rtech a Irven ho vystrašeně pozorovala ze svojí postele.

„Rolane,“ zeptala se ho jednou ráno, „také se ti zdá o ma­ mince a tatínkovi?“

Pohladil ji po vlasech a smutně přikývl.

„Proč nás opustili?“ ptala se dál Irven.

„Neopustili,“ řekl prostě Rolan.

„Jsou v Ecidilu,“ přikývl Svott.

Jejich maminka jednou uklouzla na okraji a zřítila se ze sloupu dolů do bílých mračen. Otec se chtěl vrhnout za ní, ale jeho přátelé mu v tom zabránili. Od té doby jen chřadl a chřadl, pak onemocněl a velmi záhy nato zemřel.

Rolan se trpce pousmál a stiskl Irven ruku. Jak rád by jí řekl, jak moc mu na ní a Svottovi záleží, jaké má sny a proč se o ně bojí, ale nechtěl je děsit. Chtěl je před utrpením uchránit.

Zavrzaly dveře a do světnice vešel strýček Persen. Srdce Aporveru

- 20 -

„Dobrá tři slunce,“ pozdravil a přisedl si k nim ke stolu.

„Kolik už jsi nachytal měchur?“ zeptal se ho Svott.

„Určitě víc než tady Rolan. Ten jen chodí po loděnici a každému říká, co má dělat.“

„Asi tomu nejvíc rozumí,“ řekla na obhajobu bratra Irven.

Persen se zachechtal. „To máš asi pravdu, holčičko. Vidíš, co to s člověkem udělá, když se jednou proletí.“

Rolan si odešel sbalit nářadí do dílny a pak se spolu s Per­ senem vydali do loděnice.

Tímto honosným názvem označovali místo nedaleko okraje sloupu, kde probíhaly přípravy letecké výpravy na Vi­ zurk. Mezi třemi vzrostlými sykonami tu natáhli sítě a uvnitř tohoto provizorního přístřešku poletovalo asi pět tuctů mě­ chur, které se jim zatím podařilo nachytat a ochočit. Nedale­ ko stály rozestavěné samolety a v malém domku opodál byly uskladněny osobní létací plachty, vylepšené verze původního Rolanova vynálezu.

Od okraje právě přicházel Tovan a táhl za sebou vozík s čerstvě pokácenými sykonami. Jeho košíkářské umění přišlo při stavbě samoletů vhod. Věděl, jaké kusy budou ke stavbě potřebovat a jak je opracovat, aby do sebe správně zapadaly.

Rolan s Persenem vyndali své krucery a pustili se do práce.

V poledne přišla Irna s Etel, svojí mladší sestrou, a donesla jim jídlo a pití.

„Jak je Kaji,“ zeptal se Irny Rolan.

Irna se ohlédla přes rameno, jestli není náhodou Tovan v doslechu, a ztlumila hlas. „Mám o ni velký strach, Rolane. Krasořitky, které jsi donesl, nebyly ještě úplně zralé a vůbec měly nějakou divnou barvu. Doletěla jsem včera na Vizurk



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist