načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Srbský deník - Jan Jícha

Srbský deník
-12%
sleva

Kniha: Srbský deník
Autor: Jan Jícha

Knižní podoba autorova blogu, který se svou rodinou strávil rok v Srbsku jako učitel češtiny u srbských krajanů. Země kontroverzní a nenáviděná, hlavně těmi, kdo ji znají jen ze ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  229 Kč 202
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
6,7
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 75%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015
Počet stran: 315
Rozměr: 200,0x140,0x18,0 mm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Výchova a vzdělávání
Biografie
Hmotnost: 0,369kg
Jazyk: česky
Datum vydání: 201505
ISBN: 978-80-7387-863-4
EAN: 9788073878634
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Knižní podoba autorova blogu, který se svou rodinou strávil rok v Srbsku jako učitel češtiny u srbských krajanů. Země kontroverzní a nenáviděná, hlavně těmi, kdo ji znají jen ze zpráv před dvaceti lety. Když v ní ale strávíte kus života, promění se v zemi přívětivou, laskavou a štědrou, která zkrátka jen více a smolněji klopýtala o nástrahy divokého 20. století. A právě o takové zemi je Srbský deník. Populární mezi příznivci cestopisů, exotiky spojené s romantikou a laskavého i břitkého humoru, ale kupodivu i mezi srbskou komunitou v Česku. Snaží se být nejen kronikou jednoho kantorského roku, ale i první vlaštovkou, která širšímu čtenářstvu připomene, že Srbsko stále ještě existuje a rozhodně stojí za návštěvu.

Popis nakladatele

Srbsko je jediná země Evropy, k níž neexistuje knižní průvodce. Země kontroverzní a nenáviděná, hlavně těmi, kdo ji znají jenom ze zpráv před dvaceti lety. Když v ní ale strávíte kus života, promění se v zemi přívětivou, laskavou a štědrou, která zkrátka jen více a smolněji klopýtala o nástrahy divokého 20. století. A právě o takové zemi je Srbský deník, který si tu po dobu jednoho roku psal Jan Jícha, učitel češtiny u srbských krajanů, a ve formě blogu jej publikoval na internetu. Získal si ohromující popularitu nejen mezi příznivci cestopisů, exotiky spojené s romantikou a laskavého i břitkého humoru, ale kupodivu i mezi srbskou komunitou v Česku, která se jeho trefnými postřehy výborně baví. Na naléhání širokého okolí teď Srbský deník vychází i knižně a chce být nejen kronikou jednoho kantorského roku, ale i první vlaštovkou, která širšímu čtenářstvu připomene, že Srbsko stále ještě existuje a rozhodně stojí za návštěvu.

Předmětná hesla
Jícha, Jan, 1980-
Učitelé -- Česko -- 20.-21. století
Cesty a pobyt -- Srbsko
Češi -- Srbsko
Kniha je zařazena v kategoriích
Jan Jícha - další tituly autora:
Prevít v tajných služ. aneb... -- Špiónem na vysoké Prevít v tajných služ. aneb...
Případ zájezd Případ zájezd
Maturita Maturita
 (CD)
Lůzr frendly Lůzr frendly
Holandsko -- (Ne)Průvodce Holandsko
 (e-book)
Holandsko Holandsko
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Jícha

Srbský deník

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak

šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

Všem mým milým krajanům

Copyright © Jan Jícha, 2015

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2015

Cover © Renata Brtnická, 2015

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON, Vykáňská 5,

100 00 Praha 10, www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-863-4


8

1. 9. 2012

Sbaleno jsem měl za hodinu. Vznikla stokilová bedna plná knih, tvarem blízká rakvi, navíc v patře. Když jsme ji ve dvou chlapech snesli dolů, protrhlo se dno.

Klára balila čtyři dny. Vzniklo dvacet pět zavazadel, z nichž některá za tím účelem koupila. Pak už zbývalo jen namazat zadní dveře u  dodávky, aby tolik nevrzaly, zaplatit různé nesmyslné poplatky a dostat se tím do natolik výrazné platební neschopnosti, že součástí pozdravů na rozloučenou se nám mnohdy staly i přísliby, že až se za rok vrátíme, všechny dluhy vyrovnáme.

Chtěli jsme odjíždět ve tři, takže jsme vyjeli o půl sedmé. Tranzit s  pěti kubíky našeho skromného živobytí spokojeně skřípěl, první zastávka byla v Řevnicích. Vyložil jsem tři lodní kufry (v moderní vietnamské verzi celkem skladné), dětskou motorku, Štěpánovo kolo a  koš dýní, čímž jsem se propracoval ke svému kolu, vytáhl ho ven a minutu před zavíračkou ho vtlačil do cykloservisu. Seběhli se mechanikové a nešetřili chválou, jak prý jsem správně přimontoval držák na vozík. To, že se následkem toho zadní kolo netočí, považovali za běžný vedlejší účinek takových držáků a doporučili onen element trochu upilovat. Kdybych byl tušil, že mi při svém vzdělání poradí přesně to, co jsem svým kutilským mozkem vymyslel sám, mohl jsem si ušetřit čtvrthodinová prostná se zavazadly na řevnické křižovatce.

Pak už jsme ale doopravdy odkotvili a plnou parou se řítili směrem na „Jugoslávii“. Další zastávka nastala až na Zbraslavi, kde se Barunka rozhodla, že musí kakat. Našli jsme parkoviště, Klára si proklestila cestu skrze siláž pod dětskýma nohama, vyprostila dceru a nějakou chvíli s ní v příkopě zkoušela vyjednávat. Nakonec se usnesly, že „aš v  Sjpstu“. Takto jsme hodinu po opuštění domova měli za sebou solidních sedmnáct kilometrů a zbývalo jich už jenom devět set. Nazítří odpoledne jsme v doprovodu učitelky Markéty, na jejíž místo nastupuji, a bytné Jasmíny dorazili do Češka Sela.

9

SRBSKÝ DENÍK

Posledních pár dnů doma jsme uváděli naše bydliště do reprezen

tativního stavu, a  přesně tímtéž jsme museli začít tady. Chaloupka

1+1 byla zařízena podle balkánských představ komfortu. Gauče ko

lem dokola všech stěn, televizor a všude nesčetně užitných či průmys

lově-uměleckých krámů. Ihned jsme Jasmíně naznačili, že bychom

tu rádi polovinu vybavení neměli, což ji trochu zarazilo, ale nakonec

souhlasila. První noc jsme tudíž strávili v napůl vystěhovaném byteč

ku, na jehož venkovní terase čekalo našich pět kubíků, až budou

vpuštěny dovnitř. Ráno jsem odvezl Jasmíně dva gauče, televizi a tři

pytle lůžkovin. Zaregistroval jsem nás v jejím doprovodu na policii

a  zařídil internet. V  pondělí prý přijede majstr a  zařídí  šipku, tedy

anténu. Snad to bude větší majstr než ten, který tu předevčírem in

staloval železná vrata. Ta stihla spadnout ještě před naším příjezdem.

V  této chvíli už to tu vypadá skoro jako u  lidí, součástí vybavení

domku je i jedna až tři kočky, které nám přicházejí hladově mňoukat

na zápraží vždy v době hlavních denních jídel. Té nejzoufalejší jsem

včera dal zbytek jáhlové pizzy, dneska trochu těstovin. Přes všechno JAN JÍCHA své zoufalství si nedala ani sousto. Nedivím se jí, já to napoprvé taky nežral.

Kromě koček přichází v  nevypočitatelných intervalech jeden z mála místních dědečků, který neumí česky. Objevuje se náhle, na terase nebo v kuchyni, a na nepředvídatelně dlouho. Žádným z nám známých jazyků z něj nelze vymámit, co potřebuje a jak dlouho u nás hodlá prodlít. Z jedné strany zahrady chybí kousek plotu, na druhé straně leží padlá vrata. Jasmína slíbila brzkou nápravu, od níž si dost slibujeme.

3. 9.

Češko Selo neboli postaru Ablián je malebná vesnička prvorepublikové tvářnosti na konci slepé pětikilometrové betonky, na níž zub času vykotlal díry a zub technické správy komunikací je předělal na hrboly. Náš domeček je první při vjezdu, na mírném pahrbku, pozná se snadno podle vrat, jež díky své originální koncepci leží na zemi. Číslo popisné nemá, aspoň ne viditelné, takže naše adresa zní „ulice Václava Havla, Češko Selo, pošta Crvena Crkva, obština Belocerkevská, mocnářství srbské“.

Příchod naší rodiny zdvihl počet stálých obyvatel z původních 47 o více než 10 %. Uprostřed obce stojí kostel sv. Jana Nepomuckého, kde nemá kdo hrát na varhany, a  při své jediné návštěvě jsem byl pověřen prvním, druhým i třetím čtením, recitací žalmu i aleluja. Pan farář je Maďar, slouží i srbsky, z češtiny zná jen „ovo prečitate posem, všechny ponoviju, i neplášite se, kao bude, dobro bude“. Zpívá se tu tahavým hlasem ze zpěvníku bez not, takže si konečně připadám jako rovný mezi rovnými.

Vedle kostela je Český dům, kde se nachází kulečník, posezení a přijímají se tu delegace. V malém kumbále se učí, a jakmile se vymaluje, má zde vzniknout moje kancelář. Čím dřív to bude, tím budu radši, protože doposud je náš domeček zařízen z poloviny erárními tiskárnami, kopírkami a bednami učebnic, a jelikož Kristinka

11

SRBSKÝ DENÍK

už jeví podivuhodný zájem o vše, co má tlačítka, točítka nebo trčítka,

nejsem schopen těmto strojům ve své domácnosti zaručit nezranitel

nost.

Za Českým domem je dětské hřiště s  řetízkovým kolotočem na

kliku a na konci této promenády ještě České muzeum s problematic

kým statutem – klíče má starosta, návštěvníci nejsou žádní, součástí

budovy jsou i tři pokoje s vlastními koupelnami, do nichž zatím ni

kdo nezavedl vodu. A nevypadá to, že by se k tomu kdy kdo měl. JAN JÍCHA

Naproti všem těmto výstavním budovám se rozkládá oplocený prales, v  němž se pasou krávy. Pro jejich dary den co den přijíždí velký stříbřitý mlékocuc.

A tím centrum končí, za muzeem se travnatý bulvár jménem „ulice Jana Husa“ vlévá do Masarykovy, rovnoběžné s Havlovou, která vede zpátky k naší chaloupce z druhé strany. Včera jsem měl na sobě dvakrát košili. Nejprve do kostela, podruhé večer na obecní radu. Vyslechl jsem předlouhé předčítání jakési smlouvy v srbštině a pak pravou balkánskou debatu na anticky klasické téma „peněz je méně, než kolik potřebujeme“. Ergo se jednalo o  prioritách, mluvili vždy nejméně tři mužové najednou, většina srbsky, občas někdo vystřelil po mně nějakou českou větu, zpravidla omluvnou, jako kdyby ze samotné intonace a  použitých decibelů nebylo dokonale zřejmé, oč tu kráčí. Do vzácného ticha jsem se pokusil prosadit svůj názor, že prioritou je zařízení mé kanceláře. Kurióz ní bylo, že přestože se mnou všichni vášnivě souhlasili a přestože celkové náklady na tuto stavební akci se dají vyčíslit jako součet cen jednoho visacího zámku a kbelíku primalexu s fi alovým tónovačem, strhla se opět zuřivá debata, v níž na sebe všichni o poznání více česky pokřikovali, že pan učitel přece potřebuje mít kam zamknout erární vybavení. Tentokrát jsem rozuměl nejen melodii, ale i slovům, takže mi bylo jasné, že tento názor nemá v senátu jediného oponenta, šlo tedy v podstatě o to, aby každý funkcionář vyslovil totéž ještě hlasitěji než všichni předchozí. Domů jsem odcházel uspokojen, že moje naléhavá potřeba se setkala s takovým pochopením všech místních hodnostářů, neboť při účasti patnácti osob se dalo říci, že se na radu dostavili všichni dospělí vesničané mužského pohlaví, a obtěžkán taškou reklamních darů poslední delegace, která sem přibyla z  Královéhradeckého kraje zrovna předevčírem. Součástí výslužky bylo i  jedno teplé české pivo, po jehož vypití se ve mně rozlil ten pravý hřejivý pocit národní sounáležitosti.

13

SRBSKÝ DENÍK

4. 9.

I tento požehnaný kout Evropy se postupně technologizuje, což zde

však má zajímavou, sousedsky pospolitou atmosféru. Když už se na

některém prodejním místě uvolí nechat mě zaplatit kreditní kartou,

bez okolků po mně požadují můj PIN, protože bez něj nelze operaci

provést. Pokud trvám na tom, poučen zkaženým západním světem,

že si své tajné číslo naťukám sám, Srb za pultem něco zabručí, pustí

mě k pokladně a odejde trucovat na druhou stranu místnosti. Karet

ní terminály s dostatečně dlouhou šňůrou tu ještě nevynalezli.

Včera večer další schůze, tentokrát v Bele Crkvi. Nad pivem v kurióz

ně tvarovaných lahvích se sesedli předseda Matice české a předsedové

českých besed v Bele Crkvi, Češkom Sele, Kruščici a Gáji, dohroma

dy asi tucet funkcionářů. Nejprve mi neštymovaly počty, konkrétně

mi připadalo, že jedna Matice a čtyři místní Besedy neumožňují sou

hrnnou existenci více než pěti předsedů, a poněkud jsem do této věci

zašťoural. Má zvídavost pány nejprve zaskočila, ale vzápětí se začali JAN JÍCHA vzájemně přesvědčovat, kdo z nich je opravdický předseda a kdo jenom předseda nižšího řádu. Nakonec se někteří moudře spokojili s titulem tajemníků, takže na samém konci vzrušené debaty už nebyli v našem veselém kolektivu k nalezení více než tři přespočetní předsedové, což jsem dokázal tolerovat.

Další téma k jednání byl můj rozvrh hodin. Na tom se kupodivu všichni shodli, jinak řečeno zástupci každého z mých působišť si rozebrali mou pracovní dobu natolik moudře, že se nikdy nebudu muset vyskytovat na více místech současně. Sněm se sám podivil, jak hladce došlo k dohodě, a na oslavu tohoto úspěchu poslal jednoho z  činovníků pro další basu piv. V  mezidobí, kdy všichni úzkostlivě šetřili zbytky ve svých lahvích, se alespoň vzpomínalo na spanilé jízdy do Čech a jeden z podpředsedů pronesl na mou adresu: „Učitelu, ty nas budeš učit češtine, a  my tebe budem naučit chlastat.“ Usmál jsem se nabídce tak výhodného barteru a raději si nechal pro sebe, že už mám své z větší části vypito. Pantátové se však chystané dohody chytili a opět se rozpoutala vřava, tentokrát na téma, kdo kdy vypil víc piva. Jeden z bohatýrů, který se od ostatních odlišoval kompletním počtem prstů na obou rukou, začal halasně prosazovat svůj názor, že malá piva se nemůžou počítat stejně jako velká, v čemž jsem mu dal za pravdu.

Ihned padl návrh, že bychom se takhle po kamarádsku měli sejít ještě jednou v pátek večer a pořádně zapít, že jsem tady. I tento návrh se setkal s jednomyslným souhlasem.

Před odchodem jsem se zdvořile otázal, zda se mám dostavit hned tento týden na první hodiny. Odpovědí mi byl sborový smích a poučení, že „ovde je Balkán, my se nikde moc netumlujeme“. Takže stačí, když se prvně ukážu až příští týden, a  kdyby se mi nechtělo, nevadí. Prostě ať přijedu, až mi to dobře dojde. Předseda a tajemník České besedy v Abliánu mě dovezli domů, a ještě než mě propustili, vyložili mi těžkou situaci, v níž se jejich víska nachází. Český dům a  České muzeum jsou závazky, které polykají velkou část rozpočtu obce, ale dětí, a tedy folklóru, je tu málo, pročež

15

SRBSKÝ DENÍK

sem doputuje jen minimum peněz určených české komunitě. Amba

sáda to prý ví, ale zatím nemůže nic dělat. Proto se sem člověk drko

tá po čtyřech kilometrech otřesných panelů, na nichž bych mohl

svým dětem obstojně vysvětlit pohyby litosférických desek včetně

formace zlomů a pohoří. Proto je muzeum stále pod zámkem, nikdo

už nemá chuť tam stále zadarmo ometat pavučiny a nikdo neví, kdo

zaplatí přívod vody do jinak pěkných sprch. Dobrá vůle i čas by tu

byly, ale peněz je vždycky tak akorát na občerstvení pro delegace.

5. 9.

Štěpán se zabydlel. Hned první den se skamarádil s  Andělkou B.

a přivezl od jejích rodičů jablka. Od těch dob jezdí na kole buď s ní,

nebo za ní, nebo od ní. Občas vyjede sám, to když má roupy nebo

nějaký výzvědný úkol. Jelikož už začal chodit do školy, mívá výzvěd

ných úkolů poměrně dost. Včera, když dopoledne pracoval na pro

jektu „Kráva“, měl zjistit, v kolika letech má kráva prvně tele, jestli se

tu krávy nějak jmenují, z jakého důvodu bučí a tak dále. Vyrazil do

vsi, vrátil se s taškou hroznů a s několika odpověďmi. Hroznů bylo

víc, než jsme mohli sníst, zato nám dochází zelenina. Po obědě jsme

proto Štěpána vyslali na výzvědy, zda tu někdo zeleninu neprodává.

Střetnuv se po cestě s Andělkou, vrátil se až skoro za hodinu, s taškou

plnou rajčat a cibule a s jednou tykví. Andělčina babička prý za to

nic nechce. Po svačině jsme ho vyslali znovu, aby zjistil, kde se dá

koupit zelí a kapusta. Zpátky přijel na večeři, s papírem popsaným

tiskacím písmem:

VE BELEJ CRKVE NA TRŽŇICI MATE KOUPIT VŠECKO.

TRHOUŇY DEN JE V UTERI A NEBO V SOBOTU A MATE

KAŽDI DEN U JEDNOHO PANA NA KRAJI TRCHU JAK JE

LIDSKA LEKARNA KOUPIT FŠECKO. NA STOLE NA TRHU.

A ESLI NEMA TO CO JE VAM POTŠEBA TAK SI TO ZAMLU

VITE ABI VAM TO PŠINES. TEN PAN SE MENUJE DULE. JAN JÍCHA

 Dobrá. Jakmile se objeví majstr za internet, na kterého čekáme už třetí den, a já budu moci zjistit, jestli už máme nějaké peníze, mohl bych něco vybrat a zajít na tržiště pro proviant. Do té doby budeme muset žít z darů této naší nové země. Kupříkladu jablečného pyré už Klára navařila na celou zimu. Včera večer se skutečně vyklidila moje budoucí kancelář a  dnes se pravděpodobně maluje. To je tempo vskutku nebalkánské, poukazující na etnický původ abliánského obyvatelstva. Pokud všechno půjde podle plánů, odstěhuju dneska odpoledne svůj technopark i  osm banánovek plných knih nahoru do Českého domu, zamknu je tam a naše chaloupka z mechu a kapradí si oddychne.

Úlevný životní rytmus mě prozatím neotrávil, hodně času denně trávím četbou. Je to osvobozující pocit, moct sáhnout po knížce, kterou si jenom chci přečíst, a není ani v maturitním kánonu, ani jí nemusím dělat korektury nebo ji recenzovat. A tak jsem ráno zhltnul Descartovu „Rozpravu o  metodě“ a  poněkud se s  tímto učencem vnitřně usmířil. Klára se ptala, na co že ještě potřebuju číst Descarta. Právě že nepotřebuju, prostě můžu! Do snídaně nám přišel onen erární dědeček a přinesl tašku petržele. Asi se doslechl, že sháníme zeleninu. Někde po úvodu Rozpravy o metodě se objevil majstr za vrata, pověřený Jasmínou, aby napravil, co prve zbabral. Asi hodinu poctivě svařoval, takže vrata už drží, jenom je každé křídlo jinak vysoko. Nevadí, stejně je nehodláme zamykat, jakož ani zavírat. Z té strany nám nic nehrozí. Zato z druhé strany, kde chybí kus plotu, k nám chodí kočky, psi, kozy a dědečkové. Koncem Rozpravy přišel další, představil se jako Vávra, co tu má chalupu, a přinesl další vědro hroznů. Prý zrovna češe, tak si řekl, že musí dat taky za učitela. Nuže, je načase popřemýšlet o nějakém destilačním přístroji.

Posledních několik hodin majstr svářeč už jenom ležel v kolečku. Přišel jsem mu nabídnout hrozny, ale prý nemůže, protože zrovna vypil dost kořalky, což dosvědčil prázdnou lahví. Zeptal jsem se tedy,

17

SRBSKÝ DENÍK

zda mu mohu posloužit jiným způsobem. Poprosil mě, abych zavolal

Jasmíně, že už je hotov a může ho přijet vyzvednout.

Všeobecně rozšířené tempo, jímž se tu odehrává práce, mě natolik

okouzlilo, že jsem rovněž začal pracovat. Kolem hromady písku na

zahradě jsem naskládal kruh z cihel, jak si přála Jasmína, aby se pís

koviště nerozlezlo, když do něj lezou děti. Trvalo mi to dobře čtvrt

hodiny a výsledný tvar stavby mě naplnil pocitem, že život má smysl.

6. 9.

Odpoledne vzal Štěpán k  Andělce i  Barunku, vrátili se za hodinu

a půl a přinesli tašku rajčat a broskví spolu se zvěstováním, že Anděl

ka má báječnou televizi, na kterou se tam celou dobu dívali. Asi úpl

ně nepochopili jeden z hlavních důvodů, proč jsme vyrazili na rok

právě do Srbska.

Majstr za internet dorazil na mopedu, zdvihnul sedlo a vytáhl zpod něj

krabici s nářadím, krabici s routerem, anténu a dvacet metrů kabelu.

18

JAN JÍCHA

Přistavil jsem mu auto k domu, aby po něm mohl vylézt na střechu,

a on se jal rozebírat střešní krytinu, aby se mu snáze lezlo. Pod většinou

tašek nalezl aktivní vosí hnízda, takže je zase rychle zašoupl. Po dvou

hodinách štelování se rozhodl, že do našeho domečku internet zavést

nelze, protože je moc dole. Navrhl mi, ať spolu jdeme ke kostelu. Měl

jsem za to, že už ho zoufalství dohnalo ke zbožnosti, ale chtěl se jen

přesvědčit, kde je obecní anténa a kam míří. Zjistiv, že je na správném

místě a kouká správným směrem, potěšil mě ujištěním, že až v zimě

budou stromy bez listí, signál se k nám jistě nějak protlačí. Nakonec

mě prostě přihlásil k už existujícímu obecnímu přijímači, takže na in

ternet budeme chodit do mé kanceláře a místo 80 eur za instalaci + 9

za měsíční paušál to bude stát jen ten paušál. Za svůj odpolední výlet,

benzín, riskantní horolezbu a konečně úspěšné připojení si majstr na

účtoval v přepočtu stokorunu, jenže ani tolik jsem u sebe neměl, tak

mi to nechal na sekyru. Dneska dopoledne jsem se u něj stavil ve měs

tě a zaplatil mu i s bohatým dýškem. Za ně se mi odvděčil nehynoucí

vděčností a vizitkou, na niž mám zavolat, kdykoli se mi zamane.

Od dnešního rána už opravdicky pracuju. Kancelář je vymalovaná

a zařízená, takže třídím inventář, zařazuju a vyřazuju. Poskytlo mi to

také skvělou výmluvu, proč nejít večer na pijatiku s belocerkevskými

vlastenci  – dnes mám skutečně hodně práce, zítra je Panny Marie,

takže se pracovat nemůže, a pozítří je neděle. Čili musím být hotov

dnes, za každou cenu.

Zavolal jsem panu K., zda by mě u krajanů neomluvil. Slíbil, že

informuje pořadatele akce p. Š. a ten se mi ozve. I stalo se, jak před

pověděl. Vyložil jsem panu Š. náležitě zkormouceným hlasem, že

jsem zavalen prací a nemůžu se za nimi přijet opít. Vyjádřil s mou

situací pochopení a ubezpečil mě, že se nikdo nebude zlobit, když se

celá akce přesune na příští pátek – to mám u nich poprvé učit, tak se

to aspoň propojí. Inu, vyhrál jsem jen napůl.

Odskočil jsem si taky do města odvézt Jasmíně další náklad nepo

třebného domácího vybavení v čele s monstrózní ledničkou a vybrat

SRBSKÝ DENÍK

z bankomatu, co se do mě vejde. Vrátil jsem se na oběd a akorát zastihl starou paní Tesařovou, která se přišla poptat, jestli jsme doma, jak se máme, a  přinesla nám pytel paprik. Když jsem přehlédl ten zástup tašek a mís prvotřídních zdejších plodin, začalo mi být ouzko. Nemá-li nám to shnít ve špajzu, je třeba se uchýlit k experimentu.

I vylisoval jsem v pasírovači šťávu ze tří kil hroznů, naházel do ní půl kila broskví a  dvě kila rajčat, přidal skořici, sůl, ocet, sojovku, bobkový list a lžíci superpálivého indického čatný a rozvařil to všechno na kečup. Chutná skvěle, ale není ho v čem zavařit, protože všechny sklenice už Klára spotřebovala na jablečné pyré. Nezbývá než doufat, že období sklizně už bude co nevidět za námi a nebudeme muset řešit podobná dilemata. Ale pořád je to lepší, než kdyby nám vesničané nosili kořalku.

8. 9.

Už jsme tu týden a mnohé se změnilo. Domeček nám díky Klářině péči a taky díky tomu, že jsme všechny hračky nechali doma, defi nitivně září úpravností a nevypadá už jako doupě překupníků starého nábytku. Zato Jasmínin palác v Bele Crkvi je ještě o něco přeplněnější, než byl, ale to jí nevadí, stejně pořád vozí z Vídně zboží a tady je prodává, takže to vybavení, co jsme jí navozili odsud, se třeba taky během roku změní ve zboží. Kočky už žerou makrobiotické zbytky a o něco míň mňoukají. Vrata drží, mouchy bzučí a odpad smrdí, ale jen brzy ráno, než stihneme svým pohybem jeho odér rozvát. Podepřel jsem husí krk pod dřezem dlaždicí, takže vzniklo cosi jako sifon, a místo, kde tato hadice mizí v  trubce do země, jsem zamazal tmelem. Smrdí to dál, ale trochu míň.

Dnes je sobota, trhouňi den, a tak jsme vyrazili do trhu. Nakoupili jsme nespočet domácích potřeb, bednu zeleniny a deset litrů octa na praní. K dokonalému štěstí mi tu chyběla už jen hrazda, ovšem

20

JAN JÍCHA

shánět něco takového v  provinčním srbském městečku je jako po

koušet se najít v českém komediálním seriálu vtip. A tak jsem nako

nec koupil řetěz na tele a  násadu k  hrábím, což prokomponováno

v půvabný pletenec a přehozeno přes trám nad terasou kýženou úlo

hu rovněž splní.

Taky jsme pojali úmysl snížit množství much v  domě alespoň na

průhledno. Slovo „mucholapka“ se sice ve slovníku vyskytuje, srbsky

prý „mucholovka“, ale dotyčný předmět nikdo nezná, protože tady

na mouchy líčí pasti, k  čemuž mi prodali speciální lepidlo proti

mouchám, myším a krysám. Tím prý se namaže cokoli, třeba láhev,

a  toto namazané cokoli se zavěsí ke stropu. Žádná moucha, která

usedne, už neodletí. Vynález je to jistě geniální a náhodou jsem měl

doma jednu láhev od piva, kterou mi věnovala česká delegace. Poma

zav horní část láhve lepidlem, které na první dotek připomínalo ka

nagom, zavěsil jsem ji ke stropu. A začaly se dít podivné věci: Ne že

by k ní snad hmyz jevil zvláštní příchylnost, zato lepidlo díky svému

speciálnímu složení začalo z lahve stékat. Po půlhodině už byla láhev

u stropu propojena s podlahou čtyřmi tenkými šňůrkami a skvrnka

na podlaze jim byla základnou. Ukázalo se, že výrobek made in Italy

nelže, neboť cokoli se k  němu přilepí, nejde odlepit, pročež jsem

další čtvrthodinu bojoval s lepidlem na podlaze, na kapesníkách i na

svých rukou. Rozdíl oproti kanagomu je ten, že kanagom, když na

rukou zaschl, šel sloupnout.

Takže máme úspěšně políčeno. Po odstranění svislých lepidlových

spojnic nebe-země jsem přilepil na dno láhve kapesník, který zachy

tává další tečení, a teď čekáme, jestli na láhev neusedne taky nějaká

moucha, aby už neodletěla. Myslím, že mucholapky mají aspoň tu

výhodu, že jejich povrch vydává vůni, která hmyz láká k  usednutí,

kdežto naše lepidlo je bez barvy a zápachu, netoxické a šetrné k pří

rodě, a zdá se, že má taky smysl pro demokracii, jelikož nikoho žád

ným způsobem nenutí, aby se k  němu přibližoval. Jak se říká, ani

mouše by neublížilo. A výrobce skutečně na obalu uvádí, že se tímto

lepidlem dá líčit na jakýkoli hmyz i na hlodavce. Poněkud morbidní

21

SRBSKÝ DENÍK

představou, jak jím namažu třeba kbelík a do rána je k němu přilepe

no dvacet živých myší, se naštěstí nemusíme zabývat, protože myši tu

nejsou a naše kočky se prozatím masu nevyhýbají. Než si také naše

mouchy zvyknou, že mají sedat na láhev u  stropu, mlátíme je dál

plácačkou.

10. 9.

Dědeček včera přišel a  přinesl nám chleba. Krájený balený chleba

obarvený karamelem na hnědo, takže vypadá skoro zdravě. Prý až

pojedu do města, mám ho vzít s sebou a on mi ukáže, kde je prodej

na potravin. Pak mě zatáhl k sobě do chalupy a po značné námaze

vyrval z  mrazáku balíček hranolků, abych viděl, co všechno se dá

v tom krámě koupit.

Po obědě jsem jel do Vršce. Je to krásná projížďka, skoro žádný pro

voz, část vede skrz kukuřičné lány, celkem asi 30 km. Na nádraží

jsem se pokusil koupit si lístek z Bělehradu do Prahy, ale napřed jsem

musel paní pokladní přesvědčit, že mi ho může prodat. Tvrdila, že to

nejde, protože tohle je přece nádraží Vršac. Souhlasil jsem, nicméně

trval jsem na tom, že i  na nádraží Vršac je možné prodat jízdenku

z Bělehradu. Zatvářila se na mě, jako bych byl nějaký pán od hygie

nické kontroly, a skutečně v počítači vydolovala kýžené spojení. Pak

ale začali chodit další lidi k pokladně a ona vykřikovala: „Kdo jede do

Bělehradu?“ Ti měli přednost, protože do Bělehradu to odjíždělo už

za čtvrt hodiny. Když byli odbaveni všichni cestující do Bělehradu,

zůstali jsme u pokladny já a dva Francouzi, kteří chtěli do Temešvá

ru. Pokladní se zatvářila stejně kysele a vystrčila hlavu z okénka, pát

rajíc po nějakých dalších normálních lidech, kteří ji nebudou vyvá

dět z  míry a  pojedou do Bělehradu, jak je to na tomto nádraží

zvykem. Hala byla však pustá, a tak se musela znovu věnovat mně.

Když se ukázalo, že mi sice je schopná prodat jízdenku, ale ne mi na

ni poskytnout jakoukoli slevu, už jsem ji dál netrápil a rozhodl se, že JAN JÍCHA si lístek koupím přímo v Bělehradě, kde ze mě snad nebudou tolik nervózní.

V železářství jsem chtěl koupit hřebíčky do zdi, ale nejmenší měli třicítky s hlavou. Co se dalo dělat. Olej na kola neměli vůbec.

V obou prodejnách zdravé výživy jsem si prohlížel ceny umebošek, pročež se mě prodavači ptali, odkud jsem. Prodavač v jednom z obchodů je mladý kluk, taky nadšený cyklista, a tak se ani nezlobil, když jsem u něj nic nekoupil. Jen se mi pochlubil, že jednou dojel na kole až do Nového Sadu. Zeptal jsem se ho, jestli nezná nějakou zkratku skrz pole do Češka Sela, ale odvětil, že takhle krátké trasy ho nezajímají. Cestou zpátky jsem v  obci Dobričevo vyrazil trochu fantaskně do polí a  omylem dojel k  rumunské hranici. Nesnáším cestu zpět ve vlastních stopách, a  tak jsem se vydal oklikou kukuřičnými lány. Dobričevo leží od Abliánu asi dva kilometry, ale moje trasa trvala hodinu a přijel jsem až za tmy a z druhé strany. Kolo mám teď pokryté žlutým prachem a  v  nohách zhruba poloviční štreku z  Vršce do Nového Sadu. Jelikož na láhvi s lepidlem už visí přilepeno několik much, radostně jsem instaloval další past, tentokrát do spíže. Odřízl jsem spodek láhve od octa a  vymazal ho lepidlem, ovšem zevnitř, takže nic nikam nepoteče. Už po hodině k němu lnula jedna octomilka a zbývajících čtyřicet radostně kroužilo kolem, jako by si teprve vybíraly, kam nejlépe usednout. Úspěch mě jistě nemine.

14. 9.

První týden v  Kruščici mám za sebou. To je tak  – připojím vozík, dám do něj kytaru a plechovku s večeří pro Štěpána a vyrážíme. Má nové kolo se šestistupňovou přehazovačkou, prý srbská výroba, dušoval se prodavač, i  když značka Capriolo mi moc slovansky nezní.

SRBSKÝ DENÍK

Vždycky mi hlásí, na který stupeň zrovna jede. S  Klárou teď čtou Školu Malého stromu, a tak bylo včerejší hlavní téma alkohol, jeho výroba a  distribuce, protože dědeček Malého stroma má palírnu whisky. Znepokojovalo mě, jaké podrobnosti chtěl můj šestiletý syn vědět o tom, který alkohol je silný a který slabý, který je nebezpečný, jestli nějaký můžou pít i děti a kolik máme doma panákovek. Prozradil jsem mu aspoň, že ve středověku se pivo dávalo dětem, a on to hned vyslepičil mámě, jako by jí tím něco naznačoval. Tak jsem mu pro jistotu vyprávěl taky o aféře v Česku posledních dní a o dvaceti lidech otrávených metanolem. Ne že by to úplně pochopil, ale aspoň už se dál neptal.

Při poslední návštěvě u Andělky vyžebral normální mucholapku, je to česká výroba, takže se na ni skutečně lepí mouchy. Zato všechny mé pasti s lepidlem jsou jen zřídka navštěvovaným letoviskem. Kurzy v Kruščici mají osobitou dynamiku. Malé děti přijdou vždycky, mluví pořád srbsky, česky říkají jenom „jo“, ale všemu rozumí. Zato mluví hodně nahlas. Namnožil jsem jim scénář k  Perníkové chaloupce a hned si nadšeně rozebraly role. Když jsem je vyzval, aby začali číst své party, ukázalo se, že někteří herci neumějí číst vůbec, někteří jenom azbuku a jiní čtou latinku natolik svérázně, že se v tom český jazyk nepozná. Nakonec jsme tedy nasadili osvědčené hity jako Medvědi nevědi (zásadně s důrazem na poslední slabice) a Když jsem já sloužil, ta nám šla hodně dobře, a tak jsme pořád přidávali, akorát u šestnáctého léta, kdy „jsem si vysloužil žábu za to“, už byl rachot pěstí do stolu a nohou do sebe navzájem tak ohlušující, že jsem to uťal.

Starší děti jsou šikovné, česky skoro umí a rády zpívají. Líbí se mi jejich bezelstně namíchaný repertoár – s gustem si zazpívají jak „Ta naše písnička česká“, tak „Pijte vodu“, a zjevně oba songy považují za rovnocenně populární i u nás. Ze sousedního pobořeného stavení se k nám začaly sypat cihly, budeme s tím muset něco dělat.

24

JAN JÍCHA

 16. 9.

V pátek jsem byl prvně učit v Bele Crkvi. Na šestou jsem byl ve ško

le, žáků se nesešlo mnoho, vlastně ani jeden, zato mě uvítala sova,

která tu nejspíš kdesi u stropu hnízdí. Nakonec přišel dědeček Vávra

s vnukem a skoro hodinu jsme si hezky povídali. Na druhý kurz od

sedmi jsem už raději nikoho nečekal a rovnou sjel dolů do kavárny

počkat na večer a večírek. V osm jsem dorazil do České besedy, už

tam byli pánové K. a M. a ukázalo se, že ještě nikdo neřekl dětem, že

mají přijít na češtinu. Když jim to včera došlo, pověřili pana Š., aby

mi zavolal, že mám dneska přijet až na večer, ale ten na to zapomněl.

Pan Vávra přišel s vnukem jen proto, že když mi minulý týden dával

vědro hroznů, oznámil jsem mu předpokládaný začátek kurzu.

Ostatní se zatím nikam netumlujou.

Oběhal jsem si počítačové prodejny a  poptal se na nové cartridge.

Zdá se, že cena za jednu černou a jednu barevnou je skoro stejná jako

cena za dvě nové tiskárny vybavené týmiž dvěma cartridgemi, čili

hodně ušetřím, pokud budu místo náplní kupovat nové tiskárny

a vyhazovat je. Něco v tomhle světě není v pořádku.

Včera jsem prvně vyrazil do Gáje. Taky krásný výlet, čtyřicet kilome

trů polní a  stepní krajinou. V  Gáji se učí v  podkrovní špeluňce,

o  kterou se dělí Česká beseda s  Mysliveckým spolkem. Předseda

obou je pan Irović.

Kurzy v Gáji jsou mezi učiteli nepopulární, protože děti tu z do

mova česky neumějí ani trochu a práce s nimi je prý neperspektivní.

Nezdálo se mi. Osmičlenná parta holek vypadala docela natěšeně,

dokonce přišla jedna etnická Srbka a jeden chlapeček, který ani ne

věděl, kolik je mu let. Holky mu poradily, že šest. Protože už jsem

o pracovní morálce v Gáji slyšel své, ihned jsem je přinutil vytáhnout

si něco na psaní, dávat pozor, opakovat se správnou výslovností

a  všechno si zapisovat. Nejstarší dívky kolem šestnácti let opravdu

během hodiny zaplnily své papíry zápisky a  pan Irović byl nadšen.

25

SRBSKÝ DENÍK

„Tolik toho žádný učitel nenapsal za rok, co vy jste napsal za hodinu!“

jásal a přihodil svou vizi oživení České besedy Gáj, založení pěveckého

a  tanečního sboru, zavedení družebních akcí, a  kdybych ho nechal

mluvit dál, jistě by došlo i  na pravidelnou autobusovou linku Gáj

-Strážnice a zpět. Upozornil jsem ho, že je hlavně potřeba, aby děti svě

domitě chodily a dělaly taky něco doma, protože jinak to dopadne

jako každý rok, kurz se rozpadne a příští září začnou znovu od nuly.

Pak jsem se musel omluvit, protože mě čekalo dalších 40 km

domů, rychlý oběd a výuka u nás ve vsi. Pan Irović trval na tom, že

mě odveze autem, protože prý prší, což nebyla pravda, prostě jen

padala z  nebe voda, ale déšť to ještě nebyl. Musel jsem zvýšit hlas

a zabejčit se, že kdybych se chtěl vozit autem, mohl jsem přijet svým.

Kde jinde než tady v  Srbsku můžu tak často propojovat příjemné

s užitečným a nehonit každou minutu?

Po obědě jsem měl začít učit v Abliánu, ale nikdo nepřišel, tentokrát

ale byli skoro všichni omluveni. Andělku bolelo v krku a kluci jsou

někde se školou. Ale přišel Andělčin tatínek Joži a zůstal hodinu. Ve JAN JÍCHA výkazu bych to asi mohl nazvat „konverzace na téma obchod s ojetými vozidly, komunální politika a jiná zlodějina“. Taky jsem si při tom vyluxoval kancelář.

Večer byla velká sláva v Kruščici, sto let místního kostela. Sjeli se hosté, křtila se kniha o  dějinách kostela, pak byl folklór, což je ve zdejším podání pásmo srbských tanců a jekotu na české lidové písně ve verzi Maxim Turbulenc, s dětmi v krojích a koncem v nedohlednu. Sborové zpěvy jsou zásadně skoro unisono, a kde chybí intonace, tam se přidá na hlasitosti.

Za tmy pak přijela i Její Excelence paní velvyslankyně, ale to už nás naše děti různými způsoby přesvědčily, že se nemůžeme zdržet ani minutu. Doufám, že se s paní ambasadorkou seznámím někdy v Bělehradě.

18. 9.

V neděli ráno nebyla mše, protože všechno obyvatelstvo se i s farářem přesunulo do Kruščice na velkolepou bohoslužbu v jubilejním stoletém kostele. Chtěl jsem taky jet, ale vtom volali, že po mši pojede delegace z ambasády v čele s paní konzulkou do Češka Sela a chtějí mě poznat. A tak jsem zůstal doma a celou hodinu jsem se holil, česal a sbíral po mezích zbylé kvetoucí rostliny, aby to u mě v kanceláři bylo krásné. Joži Bužek a Ladík Tesař, dvě nejvyšší šarže v Abliánu, měli naopak hlavní starost, kam přesně umístit kořalku – jestli do muzea, do obecního sálu nebo ke mně do kanceláře. Vyzkoušeli jsme všechny varianty a ukázalo se, že nejlépe se inkriminovaná petfl aška vyjímá v muzeu. Donést nějaký chléb a sůl jsem už nestihl. Delegace přijela po jedenácté v jedné limuzíně a jedné sanitce, protože do ničeho jiného se nevešli. Proklestili si cestu skrz obvyklou zvířenu na bulváru a byli tu. Množství mimořádně sympatických lidí, z  nichž některé jsem znal z výběrového řízení, si prohlédlo expozici, kulturák i mou pracovnu,

SRBSKÝ DENÍK

zato k domácí kořalce se následkem českého zpravodajství z posledních dnů stavěli rezervovaně.

Jevili upřímný a pochopitelný zájem o mou práci, zejména o její efektivitu. Škoda že kruščická sláva nepřišla aspoň o týden později. Takhle jsem musel přiznat, že naprostou většinu svých žáků jsem ještě vůbec neviděl a  že jediným pojmenovatelným dílem, které za mnou zatím zůstalo, je skvostné uspořádání pracovny s knihovnou. A musel jsem jim dát za pravdu, že vybavení pro práci učitele je tu extrémně dobré, všechnu tu techniku ani neumím pojmenovat, natož abych ji smysluplně využil, a desítky krásných nových knih včetně všech existujících učebnic češtiny pro cizince za posledních dvacet let a bohaté zásoby moderní české literatury se skví ve třech přeplněných policích – jenže druhá stránka věci je, že užitečné to bude teprve ve chvíli, kdy si někdo přijde nějakou knížku vypůjčit. Prozatím se žádným takovým buditelským úspěchem chlubit nemůžu.

Faktem je, že se tu teď cítím trochu jako součást toho nepěkného státního systému, který podporuje řadu nákladných aktivit s nízkou efektivitou. Žádná velká skepse z toho na mě nepadá, jsem na začátku a hodlám se vynasnažit, aby mě kdejaký daňový poplatník nemohl nazvat vyžírkou, ale tohle morální dilema tu každopádně je. Určitě nestojím svou zemi tolik co jeden vojenský misionář v Afghánistánu, kromě toho moje náplň práce je přece jen svým způsobem konstruktivní, ale jisté je, že najít tu své užitečné já bude o dost větší dobrodružství, než když člověk stojí za katedrou na gymnáziu a má statistickou jistotu, že v tom třicetihlavém stádečku ho deset hlav poslouchá, tři chápou a jedna si i něco zapamatuje. Tady mám zase výhodu, že když vykouknu z  okna své kanceláře na bulvár Jana Husa, vidím husy, krávy a voly v jejich autentické, nemetaforické podobě. Odpadá tedy ono vnitřní tázání učitele, zda má co do činění s  hovězím dobytkem, nebo s lidmi. Děti se učí zčásti z učebnic, zčásti od místní komunity. Deda Karel je odborník na všechno, vysvětlil Štěpánovi, jak se vyrábí z tykve koštýř na víno, i  všechno o  místních strašidlech. Doma z  toho byla velká

28

JAN JÍCHA

diskuse, ale když se vracíme z Kruščice za tmy kolem hřbitova, zatím

se nebojí. Zato Barunka si dneska zpívala novou písničku „Ženijo se

ženijo kjvavý kojeno“. Štěpán pro změnu začal vyrábět stolní hru

„Češko Selo“, kde už existuje políčko „Potkal jsi dedu Karla, deset

kol stojíš“.

29

SRBSKÝ DENÍK

19. 9.

Štěpán v rámci projektu „Buchta“ vyprojektoval buchtu. To vypada

lo tak, že v  pondělí odpoledne vyrazil s  Tesařovými do sadu česat

jablka. Načesal prý asi jednu lísku, za což si vysloužil plnou tašku.

Nazítří byl za dědečkem Acou, aby mu půjčil pilu a sekyru. Dědeček

30

JAN JÍCHA

nechtěl, protože mu Štěpán připadal na takové věci moc malý. Pak

přišel sám i s nářadím a společně nařezali nějaké větve na polínka. Ště

pán zadělal kukuřičné těsto, posypal je jablky a rozdělal oheň. Stude

ná kamna čoudila, takže za mnou přijel dvakrát do kanceláře, co má

dělat. Poradil jsem mu vytrvale přikládat. Když se to rozhořelo, pře

stalo to čoudit a za další dvě hodiny byla buchta hotová. Chutná vý

borně a vypadá jako opravdická.

Já sám jsem se teď věnoval hlavně projektu „Okno“. Ladík mě vy

strašil, že má po neděli přijít majstr za barvení a vymalovat sál a natřít

okna v Českém domě. Jelikož už trochu znám místní majstry, rozhodl

jsem se okno v kanceláři zrestaurovat sám. Jeden den jsem drápal starý

lak, druhý den natíral a  ještě dneska ráno myl. Teď mám okno jako

v  pokojíčku a  jedinou vadou na kráse je propadlý překlad, který ho

shůry tlačí, takže nejde úplně zavřít. Nevadí. Aspoň že se skrz ně můžu

koukat na husy a telata bez toho zkreslujícího tečkovaného rastru.

Taky jsem získal psa. Překvapil mě v  předsíni kanceláře jednou za

tmy, ale vyběhl tak rychle, že jsem se ani nestačil leknout. Od té doby

sem chodí pravidelně. Lehává v předsíni, kouká na mě a myslí si své.

Je to čistokrevný srbský baskervil, velký jako ovce, hodíme se k sobě

věkem, protože mu bude taky něco přes třicet, trochu se třese, dost

smrdí a slyší na jméno Uhni.

26. 9.

Během otočky domů a zpět jsem se dvakrát ocitl v Bělehradě, na nějž

zatím nemám žádný názor. Pěší zóna Knížete Michajla působí do

jmem jedné velké kukuřičné párty. Kdybych si koupil pečený klas

nebo krabičku popcornu od každého z  prodejců, byl bych rovnou

hotový na porážku.

Z Bele Crkve jsem jel autobusem. Politika zaměstnanosti vyžaduje,

aby lístky neprodával řidič, ale průvodčí. To je takový pořízek

31

SRBSKÝ DENÍK

s vytetovanou pavučinou, který během cesty přijde ke každému se

dad lu a beze slova na pasažéra upře zrak, jemuž nelze nic odmítnout.

Autobus vyjíždí celkem přesně, ale cestou nabírá různá zdržení – na

jednotlivých zastávkách nebo i mimo ně do něj vesničané nosí všeli

jaké balíčky, obyčejně přihodí i stovku za doručení, občas se někde

zastaví jen tak na pár slov a cesta ubíhá v družné atmosféře. Sto kilo

metrů do Bělehradu nám trvalo dvě a půl hodiny.

Ani vlaky tu nejsou z  nejrychlejších. Hlavně zpáteční cesta byla

úmorná, protože se jelo ve dne. To tempo, které mašinfíra vyvinul po

přejetí maďarsko-srbské hranice, bych považoval za uspokojivé snad

na kole, ale od vlaku má člověk přece jenom větší očekávání.

Zatímco jsem se veselil na svatbě, v  Abliánu se zase děly věci. Joži

varoval Kláru, abychom se tu moc netoulali, protože tu řádí smečka

psů, a dal jí proti nim petardy. Pak přišel deda Karel, že budou pálit

kořalku a  jestli to nechce Štěpán vidět. Nakonec šli všichni, takže

když jsem se vrátil, měla rodina nejen notně popito, ale synek si do

svého školního portfolia vložil vlastní podrobný nákres destilačního

zařízení. Nevím, jestli budou ve škole spokojeni s výběrem projekto

vých témat našeho prvňáčka, až tam půjdeme na kontrolu. Dostali

taky další kbelíky hroznů a rajčat a láhev kořalky, a prý až ji vypije

me, máme si přijít pro další. Dědeček Aca, když zjistil, že nejsem

několik dnů přítomen, přinesl Kláře mrkev, petržel a dva chleby. Teď

nevíme, co s nimi.

27. 9.

Sklizeň jablek je v plném proudu. Účastnil jsem se v pondělí, abych

taky trochu přiložil ruku k dílu. Jsme tu nepřetržitě a zdarma záso

bováni dary srbské země, z  naší ubohé prohibiční domoviny jsem

nemohl dovézt ani becherovku, a abych kupoval šampón... Zdá se

mi, že zdejší lidé ocení hlavně dvě věci: 1) družný čas, který s nimi

člověk stráví, 2) pracovní čas, který jim věnuje, zanechav po sobě JAN JÍCHA reálné výsledky. Nevidím důvod, proč jim z Prahy vozit dárkové mýdlo za dvě stovky, když stejnou službu jim tu udělá obyčejné za pětikorunu. Vůbec si nemyslím, že by krajané od nás očekávali nějaké předměty... Dnes jsme se byli projet k Dunaji. Autem přiblížit, pak sestavit celý vozový park, zabalit, usadit, nakojit, přikšírovat, vyrazit, po třech kilometrech napít, nakojit, vykoupat, vyfotit, zpátky k autu, naobědvat, nakojit, vyfotit... Ty tři kilometry jsem asi přehnal, spíš dva.

1. 10.

Během uplynulého týdne výuka trochu polevila, je-li to ještě vůbec možné, protože velká část Čechů odjela působit na festivaly do Čech. Zbyly tu malé děti, ovšem díky jejich nadšení se kurzy protáhly i přes čas vyhrazený velkým. Hráli jsme třeba hru, v  níž měly předvádět různé věci, aniž by je jmenovaly. Defi nice „bouřky“ zněla takto: „To je černý – šššc! A takhle žlutý – šššc, šššc! A dyž to příde, tak my se pokrýme!“

Ve středu volal Joži, že mu volali, abych v pátek nejezdil do Bele Crkve, protože jsou všichni pryč. A  tak jsem v  pátek nikam nejel, celý den jsem česal jablka u Tesařových. A večer volá pan Vávra: „Kde je učitel? Čekáme tu jako blbci před školou...“ Povídám, že mi vzkázali přes pana Bužka, abych nejezdil. „A co maj voni co volat Bužkovi, když můžou zavolat vám? A  jak můžou voni rozhodnout, že se učit nebude...“ A  tak dále. Víceméně z  ostudy kabát a  pro příště jsem poučen, že každý, dokonce i předseda České besedy a z titulu funkce autorita, dohlédne jen tam, kam se mu zrovna hodí.

To v Gáji to vypadalo jinak. Jel jsem jinačí cestou, která se posléze ukázala jako oklika, takže když jsem přijel na hlavní, zbývalo mi 20 minut a  25 kilometrů. Přivázal jsem kolo a  dojel stopem. Vzal mě hned první řidič, což bylo milé, dost nedoslýchavý, což bylo horší, a nejspíš měl i nějak hnuté perspektivní vidění, protože celou cestu

SRBSKÝ DENÍK

jel v levém pruhu, z nějž se vracel do svého vždycky až na poslední chvíli, aby uhnul protijedoucímu vozidlu.

Před myslivecko-besedním domem čekala Mája I. s kolem a koukala se do mobilu. „Zdenko říkal, že máte přijít k nám.“ Dneska se tedy učí doma, možná se nás nesejde tolik jako posledně. Ušli jsme asi kilometr, Mája vedla kolo a koukala se do mobilu. Na konci vesnice, aniž by zdvihla zrak, řekla „sem“. Uvedla mě na dvůr, kde mě uvítala paňmáma. „Dobrý den, Zdenko je vzadu, zrovna zabíjí prasátko.“ Zdenko stál u  štafl í, z  nichž visel hlavou dolů čuník, který nevypadal nijak nadšeně, že mě vidí. Zrovna byl kuchán, což zabralo větší část učební doby. „My jsme mysleli, že jste jel s Kruščickýma do Čech, tak jsem děti ani nevolal. Nevadí, dáme si kafe.“

Zavedli mě do místnosti, kde seděla Mája na Facebooku, a  tak jsme si sedli jinam. Na stůl přišla káva a mísa klobás, protože včera bylo václavské posvícení. Zdvořile jsem odmítl a Zdenko se zatvářil nevěřícně: „Vy chcete vydržet v  Srbsku celej rok, a  přitom nejíst maso?“ Paňmáma tedy donesla jiný talíř plný zákusků, které vypadaly dost nechutně, jak z nich tekly podezřelé krémy, ale oba se na mě dívali s  takovým tím výrazem, že dokud něco nesním, nepustí mě domů. Vybral jsem si ten nejmenší, který vypadal víceméně jako piškot, a to jsem si dal. Mezi zuby mi chroustal cukr krystal a přesně stejně tahle věc taky chutnala. Když mě pak Zdenko vezl autem ke kolu, začalo mě bolet v krku. V brašně jsem měl naštěstí okurku a ta to na chvíli spravila. O  půl druhé přijela výprava z  Moravy, kudrnovský zájezd vedený Vildou Dvořákem. Prohlédli si vesnici, muzeum a mě a pozvali nás na neděli večer do Svaté Heleny na koncert.

Jakmile odjeli, začaly velké přípravy na Štěpánovu party. Pozítří mu bude sedm, a tak pozval všechny známé z vesnice na oslavu.

Kromě Andělky, její sestry Veroniky a  rodičů se sešla samá stará garda, tolik babiček a dědečků určitě ještě na žádné oslavě neměl. On i  jeho sestry dostali kupu dárků, Štěpán auto na dálkové ovládání a hrneček, Bára panenku a hrneček a Kristinka černobílou krávu na

34

JAN JÍCHA

baterky, která chodí, svítí očima a bučí. Zatím se jí spíš bojí, ale až

povyroste, budou spolu šťastny.

Hrálo se a zpívalo, Joži donesl „kvalitetnu rakiju“ a hroznový mošt,

Ceca Tesařová praženou kukuřici, kterou si sami pěstují, a tak jsme

se veselili, dokud nás Kristinčin spánek nerozdělil.

Co začal posvícenský piškot, to hravě dokončila kvalitetna rakija

s  hroznovým moštem, takže včerejší den jsem proležel s  horečkou

a na koncert do Heleny se nejelo. Budu musel zvážit, zda je lepší být

stravovací asociál a  udržet si pevné zdraví, nebo jít lidu na ruku

a pravidelně pak lehnout s eliminací, když se to zrovna nejmíň hodí.

Klára pro změnu začala experimentovat s kukuřičným kváskem. Vý

sledky jsou pozoruhodné. JAN JÍCHA

14. 11.

Včera na poště Veselohra pro Cizince a Úřednici, hrdinku předchozího dílu s abnormálním balíčkem Cizinec: Dobrý den, chtěl bych zaplatit dvě složenky a poslat dopis.

Úřednice 4: Složenky můžete zaplatit u mě, ale s dopisem musíte na dvojku.

Cizinec: Nevadí. Já mám času dost.

(o pět minut později)

Cizinec: Dobrý den, chtěl bych poslat dopis a koupit známky.

Úřednice 2: Dopis můžete poslat tady, ale známky vám neprodám.

SRBSKÝ DENÍK

Cizinec: A kde se prosím prodávají známky?

Úřednice 2: Tady, ale já vám je neprodám. Dopis do zahraničí stojí 50 dinárů a já mám jenom známky za 44, to by vám nestačilo. A kdybyste dal dvě, tak o moc přeplatíte. Na co byste přeplácel?

Cizinec: Takže s každým dopisem musím přijít na poštu?

Úřednice 2: Třeba.

Cizinec: A nemáte k tomu nějaké menší známky?

Úřednice 2: Ne.

Cizinec: A existují takové známky?

Úřednice 2: To já nevím.

Cizinec: V  tom sešitě se známkami, co máte tady na stole, jsou vyznačené stránky s různými hodnotami, třeba i 50 a 55.

Úřednice 2: To ano, ale ty stránky jsou prázdné, podívejte. (listuje v sešitě na známky, který je skutečně prázdný)

Cizinec: Posledně jste mi ale prodala známky za 44 a za 11 dinárů, ty už nemáte?

Úřednice 2: Ne.

Cizinec: A  nemohla byste se podívat do toho sešitu na stránku „11“?

Úřednice 2: (vztekle otevře sešit na stránce „11“, kde se objeví pět známek za 11 dinárů)

Cizinec: No vidíte, máte je!

Úřednice 2: Hm. (utrhne jednu známku za 11) Tady to máte.

Cizinec: Ale já chci všechny.

Úřednice 2: (šokována mou marnotratností) Všech pět?!

Cizinec: Ano, a k nim ještě pět známek za 44.

Úřednice 2: Ale to každý dopis přeplatíte o... počkejte... o 5 dinárů!

Cizinec: Ano, zvykl jsem si už, že život v Srbsku vyjde dost draho.

Muž ve frontě za Cizincem: (smích)

Cizinec: Děkuju, na brzkou shledanou.

Úřednice 2: Počkejte, tady máte nálepky, aby se poznalo, že to posíláte do Ameriky. (podává Cizinci aršík jedenácti(!) nálepek „Avionom“)



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist