E-kniha: Správná parta - Záhada -- Velký detektivní případ - Jitka Saniová; Václav Ráž

Pět dětí, dva psi, záhadný vzkaz a spousta dobrodružství!

Pomůžeš jim rozluštit tajemnou hádanku a zachránit

český poklad?

Správná parta stojí před velkou záhadou, když objeví

tajemný vzkaz: Pomozte zachránit M. E.! Co to je?

Kdo je žádá o pomoc a proč? To musí děti krůček po

krůčku vypátrat.

Zapoj se do pátrání a pomoz Správné partě vyřešit

zapeklitý detektivní případ!

Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401

fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz; www.bambook.cz

Jitka Saniová

Správná parta

Záhada

Jitka Saniová

ZÁHADA

Pro čtenáře od 9 let

ZÁHADA

ZÁHADA

Ilustrace

Václav Ráž

Jitka Saniová

SPRÁVNÁ PARTA

Záhada

Ilustrace Václav Ráž

Vydala Grada Publishing, a.s. pod značkou Bambook

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

obchod@grada.cz, www.grada.cz

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

jako svou 6542. publikaci

Odpovědná redaktorka Magdaléna Jimelová

Jazyková úprava Gabriela Janů

Grafická úprava a sazba Šimon Jimel

První vydání, Praha 2017

Vytiskla tiskárna FINIDR, s.r.o., Český Těšín

© Grada Publishing, a.s., 2017

Ilustrace © Václav Ráž, 2017

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být

reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího

písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

ISBN 978-80-271-9709-5 (ePub)

ISBN 978-80-271-9708-8 (pdf)

ISBN 978-80-271-0537-3 (print)

5

KAPITolA 1

Všichni jsme civěli na list papíru na stole, kde bylo

napsáno:

Pomozte zachránit M. E.

„Kdo je M. E.? Nějaký pes?“ zeptal se Matěj. Logicky,

protože jsme se právě já, Matěj, David a Lucie nacházeli

v psím útulku tety Brigity, kam chodíme společně

pomáhat. Předtím jsme se sice znali ze školy, teď nás

ale pojí přátelství, o kterém by mohla snít třeba Hannah

Montana. Té se prý se svými dlouhými blond vlasy,

modrýma očima a úsměvem podobám.

Teta zavrtěla hlavou: „To se mi nějak nezdá, mládeži.

Kdo by takto pojmenoval psa? A já osobně nevím o žádné

psí rase, která by měla zkratku M. E.“

Matěj, náš internetový maniak, vytáhl z džínsů mobil.

„Podívám se, co říká na ‚M. E.‘ virtuální svět.“

Zatímco se Matěj ponořil do hledání, David se držel

svého původního nápadu. „Každý vás zná jako majitelku

psího útulku. Všichni vědí, že byste podnikla cokoliv pro

záchranu psů. Musí jít o nějakého psa.“

„Moje teta by pomohla každému,“ šťouchla jsem do

Davida, až se mu svezly brýle na nose. Měl sice pravdu,

každý mluví o tetě Brigitě jako o psím andělovi, ale ona by

nenechala nikoho v nesnázích. Mám prostě úžasňáckou

tetu.

Matěj odtrhl oči od mobilu a vychrlil na nás:

„Tentokrát mě internet nezachránil.“ Dramaticky zavyl

6

jako vlk, kterého měl na tričku, a pokračoval: „Nemám

nic. Google a Seznam na mě chrlí webky s anglickým

zájmenem ‚me‘. Když už najdu odkaz, kde je M tečka, E

tečka, jde o nějaké složité zabezpečovací systémy anebo

firmy. Nic, co by aspoň trochu naznačovalo, že potřebuje

od nás zachránit. Když jsem napsal M. E. do vyhledávání

na Facebooku, šupem mě to odkázalo na vyhledávání

v internetu. To mě tedy zdrtilo.“ Opět zavyl a vrátil mobil

do kapsy.

Teta vzdechla: „Než jste přišli, snažila jsem se pátrat,

zda nejde o někoho v okolí. Nezjistila jsem zhola nic.“

Byli jsme na začátku. Stáli jsme okolo stolu, na kterém

ležel papír se záhadným nápisem, a potichu jsme na něj

civěli. Až konečně Lucka prolomila ticho. „Nikdo z vás si

doteď nevšiml, že i ten papír je divný?“

Teta přikývla. Oči však měla jako tenisáky. David se

dal ihned do studování. Kouknul na něj z několika stran

a spustil: „Má zvláštní barvu, jako by byl velmi starý. I ty

rýhy na něm vypadají zvláštně.“ David pohladil zlehoučka

papír a vzápětí vykulil oči. „Jú, je ale hebký jako hedvábí.“

„Takový nebyl!“

Tetina slova způsobila, že jsem si v první chvíli myslela,

že se zbláznila. Ostatní se tvářili tak, jako by je napadlo

totéž. „Teto, jak to myslíš?“

„Jak jsem tak usilovně přemýšlela o M. E., nevšimla

jsem si, že se ten list papíru změnil. Předtím byl více

pomačkaný, než je nyní, a také byl méně nažloutlý.“

Do místnosti vběhl černo-bílý chlupáč připomínající

border kolii. „Miky!“ zvolal zvesela Matěj a hladil psa. Ten

7

8

mu lízal ruce i tvář. Nejen jemu. Každý z nás dostal psí

olíznutí a naopak každý musel pohladit Mikyho, který

samou radostí vyskočil na stůl a třikrát zaštěkal. Poté se

jeho zvědavý čumák dotknul papíru se vzkazem.

Vzápětí se papír zavlnil a vznesl se asi tak pět

centimetrů nad stůl. Zazářil a... „puf “. Zmizel.

A Miky taky.

9

KAPITolA 2

Takto začal náš první detektivní příběh, který zapříčinil, že

vznikla M. A. B. A. Ptáte se, co to je? To se dozvíte v pravý čas.

Nejdříve se totiž musíte seznámit s námi, kteří ji založili.

Začnu u sebe, jmenuji se Zoe. Už víte, jak vypadám. Tak teď

něco jiného. Děsně ráda čtu. Neumím si představit den bez

knížky. Asi proto mě taky baví psát slohy, komentáře na

Facebooku a deníček. Jednou určitě napíšu knížku, která se stane

takovým hitem, že honorář z ní pomůže našemu psímu útulku.

A nejen našemu.

Jak vidíte, jsem i snílek. Moje teta mi říká: „Kdo nemá sny,

nemá ani šanci, že se mu nějaký splní.“ Tak to mám dobrý.

O sny rozhodně nemám nouzi.

Ve škole mám ráda češtinu, angličtinu a dějepis. Při dějáku

si ráda představuju, že se ocitnu v době, o které se učíme.

Naposledy jsem se zasnila, jak kráčím v bílých šatech římským

chrámem boha Neptuna. Na chrám dopadne obří vlna, která vše

smete. Mě však zachrání jeden z Neptunových delfínů.

Taky miluju zvířata. Psy, delfíny, vlky, koně, kočky, lišky, jaguáry

a tygry úplně nejvíce. Chci ale pomáhat všem.

Teď honem k tomu, co se stalo po zmizení záhadného vzkazu

a našeho chlupáče Mikyho.

První se vzpamatovala Lucka. Na každého z nás

koukla, ukázala na stůl a ujišťovala se: „Viděli jste to taky?

Neblouzním?“

10

Přikývla jsem a pokrčila rameny. Nenapadlo mě vůbec

nic, co bych mohla říct. Zato teta Brigita se najednou

rozzářila a uličnicky na nás mrkla: „Už mi to začíná dávat

smysl, mládeži. Nakrmíme naše hafany a pak honem do

mojí magické pracovny.“

„Vy máte magickou pracovnu?“ David se krátce

zamyslel a vychrlil další otázku: „To tam jako kouzlíte?“

Ta otázka mě překvapila. Já jsem sice věděla o tetině

pracovně, kde najdete spoustu mystických věcí –

talismany, astrologické knihy, křišťálovou kouli, sošky

andělů a víl, kyvadélko, svíčky. Musím však přiznat, že

podobně jako David nemám nejmenší tušení, co tam teta

dělá.

„Třeba i to.“ David se nadechoval, aby něco řekl, ale teta

ho nepustila ke slovu. „Nejdříve musíme vyčistit misky

a pohrát si s našimi chlupatými draky.“

Všem na tvářích jsem viděla to, co jsem cítila já.

Zvědavost na to, co se bude dít v tetině pracovně. Na

druhé straně, hrát si se psy v tetině útulku je taky báječné.

Už jste někdy navštívili zvířecí útulek? Pokud ne, musím vám

vysvětlit, že si nejde hrát s úplně všemi pejsky. Někteří totiž

prožili tak hnusné věci od zlých lidí, že se musí opět učit lidem

důvěřovat. O tyto pejsky pečují jen dospělí. Naše parta se

setkává s těmi, kteří už vědí, že my je máme rádi a nikdy bychom

jim neublížili. Když jim vyčistíme a naplníme misky a uklidíme

pelíšky, hupky na procházku. Anebo si třeba zahrajeme fotbal...

no, jen se podívejte.

11

„Slavný a šikovný Matěj S. útočí, kličkuje a... Ušáku, dej

sem ten míč!“

Ušákova taktika jako vždy slavila úspěch. Německý ovčák

ležel v trávě a pozoroval naši hru. Potom se potichoučku

zvedl a plížil se k nám jako neviditelný špión. Dva skoky.

Vrtící ocas. Šikovný manévr a už si nesl pryč kořist.

A my jsme se moc smáli. Všichni máme „Ušáka“ moc

rádi.

Ušák se ve skutečnosti jmenuje Haryk. Do útulku se dostal jako

větší štěně. My jsme mu však začali z legrace říkat „Ušáku“.

Když byl štěně, jeho uši připomínaly netopýra. Dlouho těžce nesl,

že ho lidé vyhodili, byl tak smutný, že nechtěl ani jíst. Naštěstí

12

vše dobře dopadlo. Všichni ho máme moc rádi, přejeme mu, aby

se už nikdy necítil opuštěný.

Ušák se radoval ze své kořisti. David si urovnal brýle

a podíval se na nás. „Já jsem vám říkal, že si máme

přinést náhradní míč. Teď jsem zvědavý, s čím teď

budeme hrát.“

Lucka si klekla do trávy. Usmívala se na Ušáka a sladce

ho žádala, aby jí dal míček. Ušák položil míček mezi

tlapy. S vyplazeným jazykem pozoroval Lucku. „Hodný

pejsek,“ Lucka sáhla po míčku a... chňap! Míček byl opět

v Ušákově držení.

„Jsi opravdu hrozný pes a navíc zloděj.“

Ušák zabouchal ocasem a provokativně položil míček

mezi tlapy.

„Hele, on se směje,“ ukázal Matěj na psa, který civěl na

míček, a opravdu to vypadalo, že se Lucce vysmívá. Náhle

však zvedl hlavu a zpozorněl. Nejevil sebemenší zájem

o míček. Postavil se, zastříhal ušima a upřeně se díval za

Lucku.

Právě k nám přicházela teta, té zmrzl úsměv na rtech,

sotva uviděla naježeného německého ovčáka.

„Co se mu stalo?“

„Já nevím,“ odpověděla Lucka a pomaličku se zvedala.

Když se postavila, Ušák udělal dva kroky vpřed a začal

vrčet.

„Lucko, ani se nehni,“ poručila jí teta.

„Myslíte, že vrčí na mě?“

13

14

„Ne, na tebe nevrčí. Tím jsem si jistá.“

Ušák zaštěkal. Prostor za Luckou se náhle zavlnil.

Všichni jsme přidušeně vykřikli. Matěj vytáhl mobil. Za

naší kamarádkou se objevil světelný prostor podobný

dveřím. Lucka se ohlédla. Ušák zavrtěl zvesela ocasem.

Ve světle se objevil Miky a také zaštěkal. Lucka k němu

vztáhla ruku.

„Ne, nedělej to!“ zakřičela teta.

Pozdě. Sotva se Lucka dotkla Mikyho, prostor ji vtáhl

dovnitř.

Světlo zmizelo. Lucka taky.

15

KA PITo lA 3

„Tohle už začíná být nuda. Věčně se někdo nebo něco

ztrácí!“ hromoval Matěj a začal si na mobilu prohlížet, co

vyfotil. „Ouuu, dneska podruhé mě zklamal digitální svět.“

Všichni jsme se naklonili, abychom spatřili „bílé nic“.

Matěj projel nafocené snímky. Na všech bylo to samé.

David se zadíval tázavě na tetu: „Proč jste na Lucku

křičela, aby to nedělala? Vy víte, o co jde?“ Matěj ustal

v mazání fotek, a aniž by zvedl hlavu, podíval se na tetu.

„Začínám tušit, že se tu mísí jiná dimenze s naším

světem. Na ostatní se musíme zeptat.“

„Ty víš koho?“

„Zoe, samozřejmě, že vím koho,“ odpověděla teta tak

sebejistě, jako bych se zeptala, kde je nejbližší pizzerie.

Poté se sklonila k Ušákovi a pohladilo ho: „Ty jsi chtěl

Lucku ochránit, já vím. Ty jsi takový psí rytíř, viď.“

Zatímco Ušák lízal tetě ruce a tvář, přepadl mě strach.

„Ty myslíš, že Lucce hrozí něco zlého?“

Teta vzdechla, ještě jednou pohladila psa a opatrně

začala vysvětlovat: „Existuje spousta dimenzí s různými

světy. Lidé v ně přestali věřit anebo o nich psali ošklivé

věci. Draci, ale třeba i vlci, čarodějky a víly trpěli, když je

v našich pohádkách označovali spisovatelé za zlé bytosti.

A tak se našemu světu uzavřeli. Teď se situace mění a tyto

světy se nám začínají opět otevírat.“

+

16

S otevřenou pusou jsem pozorovala tetu, a nejen já.

Všichni jsme byli zticha. Jen Ušák občas zívl, jako by on

už všechno věděl, a všechno tohle vysvětlování ho nudilo.

„V pohádkách jsme byli nespravedliví k mnoha

bytostem.“ Teta smutně vzdychla, po kratičkém zamyšlení

dodala: „Existují však některé bytosti, které opravdu

nejsou přátelské. Jenom to nejsou ty, o kterých si to lidé

mysleli. Podle mého ale Lucce nic zlého nehrozí. Viděli

jste, že následovala Mikyho vrtícího zvesela ocasem.“

„To je pravda,“ vyhrkl David, „dokonce i Ušák...

promiňte Haryk... přestal vrčet a zvesela zaštěkal.

Tetě se nelíbí naše přezdívka, kterou jsme Harykovi dali.

Kolikrát už hudrovala: „Jak můžete tak krásnému psovi říkat

Ušák?“ Proto se snažíme, abychom ji před tetou nepoužívali.

Občas nám to ale uklouzne, a tak se honem opravíme. I tak se na

nás teta vždycky podívá, jako by chtěla začít chrlit oheň.

„Já jsem se jen přeřekl.“

Teta se podívala na Ušáka jako na největšího chudáka.

„To určitě! Vsadím se, že ti tak říkali po celou dobu, co

jsem tu nebyla.“

Ušák zaštěkal a Matěj ho cvrnkl do ucha. „Žalobníčku.

Já na tebe povím, že chodíš do kuchyňky na piškoty.“

Vydali jsme se zpět k malému domku. Tetin útulek

se skládá ze tří částí – domek, kde se setkáváme a kde

jsou všechny potřebné věci k práci v útulku. Následuje

řada venkovních kotců s boudami a nakonec dvůr, kde

17

můžeme hrát a blbnout s našimi kámoši. Teta při chůzi

pokračovala: „Je jasné, že ten záhadný vzkaz souvisí

s někým, kdo potřebuje pomoc v jiném světě. Musíme

zjistit, kdo to je.“

Matěj se poškrábal v úžasně sestřihaných vlasech. „To

se lehce řekne, ale jsem zvědavý, jak to provedeme.“

„Začneme u mojí magické tabulky.“

18

KAPITolA 4

Teta bydlí poblíž útulku. Má pěkně zařízený a udržovaný

byt, moji kamarádi ale z něj moc neviděli. Teta nás

ihned nasměrovala ke dveřím vedle koupelny, otevřela je

a uvedla nás dovnitř: „Vítejte v mojí magické pracovně.“

Já jsem věděla, co mě čeká, ale David a Matěj ztichli a zvědavě

si prohlíželi místnost. Na stěnách visí police plné knih, obrazy

s vílami, anděly, římskými bohy a astrologickými symboly.

Uprostřed místnosti stojí kulatý stůl a čtyři židle. Celé to

obestírá záhadná atmosféra, jako byste se ocitli na nějakém

starověkém zámku a ne v obyčejném paneláku. Teta ale

nenechala kluky, aby si pořádně prohlédli pracovnu. Po chvilce

ukázala na stůl, kde nyní ležela magická tabulka.

David si posunul brýle a poškrábal se na nose. „Vypadá

zajímavě, ale ne zrovna moc magicky.“ Ukázal na tabulku

a podíval se na mě a na Matěje. „Představoval jsem si, že

okolo toho budou lítat hvězdičky a tabulka bude měnit

barvu.“

„Vy jste ale m. n.“

„M. n.? Co to je?“

Teta se na Matěje zahihňala: „No to jsou přece magičtí

neandrtálci.“

Na první pohled nevypadala magická tabulka čarodějnicky,

ale spíše zajímavě. Na dřevěné obdélníkové desce byla