načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: SPRÁVNÁ PARTA a velký šaman - Daniel Kühnl; Markéta Vydrová

SPRÁVNÁ PARTA a velký šaman

Elektronická kniha: SPRÁVNÁ PARTA a velký šaman
Autor: Daniel Kühnl; Markéta Vydrová

- Za kamarády se Správné party znovu přiletí kouzelný míč a podnikají spolu další vzrušující dobrodružství! Tentokráte se všichni vypraví na záchranou akci do Afriky! Hledají ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 166
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: ilustrace Markéta Vydrová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Fragment, 2010
ISBN: 978-80-253-1130-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Za kamarády se Správné party znovu přiletí kouzelný míč a podnikají spolu další vzrušující dobrodružství! Tentokráte se všichni vypraví na záchranou akci do Afriky! Hledají totiž Dandina ztraceného tatínka - pilota. Potkají tam své staré kamarády a společně se vydají do míst, kde zmizelo havarované letadlo s Dandiným tatínkem. Při svém pátrání však narazí i na další záhady. Odhalí děti tajemství čtverečkovaných zeber? Proč velký šaman ztratil paměť? Podaří se jim najít Dandina tatínka a vrátit se zpět? Všechny napínavé příhody s nimi může prožít každý z vás!

Zařazeno v kategoriích
Daniel Kühnl; Markéta Vydrová - další tituly autora:
Čarodějnice Eulálie Čarodějnice Eulálie
Detektivové Detektivové
Tatínku, nezlob! Tatínku, nezlob!
Detektivové a falešní stěhováci Detektivové a falešní stěhováci
Jak Safrabak Portefuj ukradl Přísněnku Jak Safrabak Portefuj ukradl Přísněnku
 (e-book)
SPRÁVNÁ PARTA a tajemství přístavu SPRÁVNÁ PARTA a tajemství přístavu
Malý princ Malý princ
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Správná parta

a velký šaman

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Doporučujeme další naše e-knihy:

Robinson Crusoe – převyprávěla Jana Eislerová

Gulliverovy cesty – převyprávěla Jana Eislerová

Jana Eislerová – Staré pověsti české

Martina Drijverová – Ježíš a jeho příběh

Daniel Kühnl

Správná parta a velký šaman – e-kniha

Copyright © Fragment, 2011

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Věnováno Antoniovi

Antonio je Ital, který na rozdíl od mnoha ostatních Italů,

Švédů i Papuánců-Novoguinejanů umí vzít pořádně za

práci. Kdysi postavil nádherný dům na poloostrově Garga

no v jižní Itálii. A právě v tom domě mi pramínek příběhu

o správné Partě kluků vyvřel v hlavě a dozurčel malými

potůčky z hlavy do počítače. Odsud pak, unášen říčním

proudem slov, dotekl až do nakladatelství Fragment, kde

se vlil do moře bílého papíru, ze kterého jako životadárné

ostrůvky vykukují veselé obrázky Markéty Vydrové.

Tak vznikly čtyři knížky, z nichž poslední právě teď držíte

v ruce. Dávejte tedy prosím velký pozor, ať vám neupadne.

Kdyby vám totiž upadla, stala by se z ní knížka upadlá

a v knihovně by ji pak zařadili do poličky nadepsané

„Upadlá literatura“. A aby právě tuto knížku postihl tak

strašný úpadek, to bych tedy věru nechtěl, to bych musel

vážně upadnout přímo na hlavu, kdybych chtěl právě to

hle, nemyslíte?


Předplác

Dovolte mi, moji milí čtenáři, abych se vám krátce před

stavil: Jmenuji se Daniel Kühnl, což se čte „kýnl“, a je to

slovo, které nic neznamená. Pátral jsem v různých slovní

cích a jazykovědných příručkách, ale dlouho jsem nemohl

dojít k žádnému kloudnému vysvětlení, co by se za mým

podivným příjmením mohlo skrývat. Nakonec jsem něko

lik podobných slov objevil v němčině a zjistil jsem, že by

to mohlo znamenat „studená chladná odvážná kráva“.

Když jsem byl malý jako vy, říkali mi spolužáci kýbl, pro

tože kýbl si na rozdíl od kýnla dokázali představit. Já byl

za toho kýbla nakonec celkem rád, protože kýbl je rozhod

ně lepší než kráva, to račte uznat. Takže teď víte, s kým

máte tu čest!

Dále bych vám rád představil Partu kluků, o které vypráví

knížka, kterou jste si koupili nebo kterou vám někdo koupil.

Za tu koupi ostatně děkuji a slibuji, že nebudete litovat.


Kamarádi z Party kluků jsou tři: bráchové Kája a Toník

a jejich nejlepší kamarádka Danda. Bydlí se svými rodiči

v pražských Holešovicích. Tedy Danda jenom s mamin

kou, protože její tatínek zmizel před čtyřmi lety v Africe

i s celým letadlem.

Nedávno se seznámili s kouzelným koženým míčem, který

umí pár šikovných kouzlíček, která může používat na ce

lém světadíle, na kterém se právě nachází.

Začtěte se tedy prosím do příběhů té nejsprávnější holešo

vické partičky a náležitě si je vychutnejte. Kromě hor

a dolů vám slibuji, že se budete náramně dobře bavit!


• 6 •

Náležitě si vychutnejte

kapitolu první,

ve které si povíme, jak se správně hází mincí

při důležitém losování a co všechno se může stát,

když se hod nepovede. Také se vypravíme do kina Oko,

před kterým zažijeme víc dobrodružství

a srandy než při filmu uvnitř.

O

d Silvestra, kdy jsme se s Partou kluků, tedy s Ká

jou, Toníkem a Dandou, setkali naposled, uplynu

la už pěkná řádka dní. I když upřímně řečeno, byla to spíš hodně studená řádka, protože mezi Vánoci a jarními prázdninami je zima zimoucí, a to nejen na horách, ale i v Holešovicích.

Těm z vás, kteří nikdy nezažili zimu v pražských Hole

šovicích, můžu prozradit, že to není nic pěkného. Spousta lidí ještě pořád topí uhlím, takže je všude plno kouře, a když napadne sníh, za chvíli je z něj černá břečka.

V takovém marastu nejde dělat skoro nic. Do přístavu,

kde měli naši kamarádi z Party kluků schovávačku ve staré lodi, nemělo v zimě cenu chodit, protože choulit se u Vltavy v kožichu, to fakt nemá cenu. Ostatně ani žádné kožichy neměli. Na ulicích se tou dobou také nedělo nic zajímavého, protože všichni holešovičtí občané byli zalezlí ve svých bytech a dívali se na televizi nebo kutili v díl

• 7 •

nách a spravovali spadlé poličky, otlučené botníky, roztrhaná trička a jiné věci, na které neměli přes léto čas.

Kamarádi tedy neměli moc na vybranou. Mohli by chodit na návštěvy, jenže ke komu? Pan Kotva se odstěhoval k babičce na Žižkov a jezdit takovou dálku tramvají v době, kdy každý prská, kašle a smrká jako o život, se jednomu zrovna moc nechce. Natož třem!

Navštěvovali se tedy navzájem. Někdy šli Kája s Toníkem k Dandě, jindy byla ona u nich. Hráli různé hry jako Člověče nezlob se, Prší nebo Fantom staré Prahy. Jenomže hrát pořád stejné hry, to člověka nakonec omrzí, v tom mi určitě dáte za pravdu. Dřepět doma naše kamarády prostě nebavilo, ani ležet ani stát ani skákat doma nebyla žádná zábava, prostě hrůza. Jednou ráno v sobotu, týden před začátkem jarních prázdnin, povídá Danda:

„Mě už nebaví pořád sedět doma a čumět na televizi, co kdybysme šli dneska na chvíli ven?“

„Já bych taky někam šel, jenže kam?“ řekl Toník a rozhodil bezradně rukama.

Z kuchyně na ně vykoukla maminka, která zrovna přišla z nákupu, a řekla:

„Tak jděte odpoledne do kina. Včera jsem šla kolem kina Oko a viděla jsem plakát na dobrodružnou pohádku o dracích a rytířích. Při vánočních nákupech jsem dostala slevu na lístky, která platí do konce března, takže byste ji akorát mohli využít.“

Danda zajásala, Toníkovi to bylo celkem jedno, ale Kája se zachmuřil:

• 8 •

„Zrovna dneska dávají v televizi Hlubokozemní supermonstrum.“

Začali se dohadovat, jestli je lepší podzemní příšera nebo sekání dračích hlav, a nemohli se dohodnout. Také mohli jít do kina jen Danda s Toníkem a Kája by zůstal sám doma u televize, ale to by zase nebyli správná parta, to dá rozum.

„Tak si hoďte korunou,“ řekla maminka a smála se té pohádkové debatě.

„Ale házet budu já!“ řekl Kája a vyndal z kasičky pětikorunu. Těšil se, že hodí mincí tak šikovně, že vyhraje, a sobotní odpoledne u televize a smažených brambůrků bude spravedlivě potvrzené. „Nejdřív vám vysvětlím, jak se mincí vlastně hází. Musí se promnout v prstech, pak uchopit mezi palec a ukazováček a odborně vycvrnknout do vzduchu. Potom se připlácne na hřbet ruky a je rozhodnuto,“ vykládal a tvářil se při tom náramně důležitě. „Panna nebo orel?“ zeptal se nakonec Dandy a nasadil výraz mistra světa v házení mincí.

„Orel,“ řekla Danda a Toník dodal:

„Jasně, orel. Hlavně házej pořádně a nešvindluj!“

„Neboj,“ zasmál se Kája vítězným hlasem a hodil bůra do vzduchu. Ptáte se jakého bůra? No bůra je přeci pětikoruna, alespoň v Holešovicích se jí tak odjakživa říká. Kájovi se však důmyslně promyšlený vítězný hod nepodařil. Vycvrnknul bůra moc prudce a vysoko. Tím nastartoval neuvěřitelný sled událostí, který by žádný spisovatel nedokázal vymyslet, tomu by nikdo nemohl uvěřit. To se prostě muselo skutečně stát.

Mince doletěla jako vystřelená raketa až ke stropu, od stropu se odrazila zpátky ke Kájovi a cvrnkla ho do nosu,

• 9 •

až to mlasklo. Kája se při té nečekané srážce za zasažený

nos chytil, a jak zvedl ruku, odrazil minci směrem k obra

zu, pod kterým bylo kanape, na kterém si tatínek četl ještě

před chvílí noviny a teď už slastně podřimoval. Tedy abych

byl přesný, tatínek samozřejmě nespal, protože co by to

bylo za pořádek, spát v sobotu dopoledne, ale přemýšlel

nad tím, co se v novinách dočetl. Při tom přemýšlení však

zavřel oči a noviny mu zůstaly na obličeji opřené o zeď.

Mince narazila do obrazu a svezla se po novinách přímo

do tatínkovy pootevřené pochrupující pusy. Tatínek se po

chopitelně probudil, vyděsil se, co to má najednou kovo

vého mezi zubama a pětikorunu prudce vyplivl. Nevím to

jistě, ale v tuhle chvíli se už asi divila i ta nebohá mince,

něco takového určitě ještě nikdy nezažila. Obyčejně s ní

lidé platili za rohlíky nebo za kafe, a teď tohle!

Vyplivnutá pětikoruna vyletěla z tatínkovy pusy jako

koule z děla, přeletěla celý obývací pokoj a zastavila se

o stěnu. Pak se sunula podél stěny dolů a nakonec zapad

la mezi parkety za knihovničku, ve které měl tatínek, který

byl pilotem, knížky o letadlech včetně podrobného návo

du k použití letounu Boeing 737.

Všichni se koukali na ty přemety s úžasem, nejvíc se ale

divil tatínek, který byl poměrně krutým způsobem vyrušen

pádem bůra mezi zuby. No uznejte sami, kdyby se vám

něco podobného přihodilo, asi byste se taky dost divili!

První se vzpamatoval Kája a vrhnul se pod knihovničku

zjistit, co padlo. Ovšem Kája vyrostl už tolik, že se pod

knihovničku nenasoukal.

• 11 •

„Musíš se tam podívat ty, Toníku,“ řekl Kája, „ale nešvindlovat!“

„No jo“, usmál se Toník a šibalsky na Dandu mrknul. Pak se nasoukal pod knihovničku, řeknu vám, že to měl tak tak, za rok by se mu to už taky nepodařilo.

V obýváku bylo ticho jako v hrobě, protože všichni napjatě čekali na výsledek losování. A všichni ti, co jsou už v hrobě, by vám mohli dosvědčit, že je tam skutečně tichoučko k pohledání.

Toník chvíli hledal, ale netrvalo to dlouho a minci spatřil. Byla zakleslá mezi parketami a stěnou. Mrknul na ni a hned viděl, co vlastně padlo. Vynořil se vítězoslavně zpod knihovničky, chytil Dandu kolem ramen a zajásal:

„Je tam orel, půjde se do kina!“

Kája na to nemohl nic říct, protože stejně nemohl zkontrolovat, jestli Toník říká pravdu nebo ne. Takže se smířil s návštěvou kina a na film o dracích a rytířích se už také docela těšil. Maminka se usmívala a myslela si svoje. Tatínek si nemyslel vůbec nic, dal si noviny přes obličej, aby na něj zase něco nevletělo, a pokračoval v přemýšlení. Před kinem Oko se už tvořily hloučky malých Holešovičáčků i větších Holešovičáků. Naši kamarádi si koupili lístky se slevou a prohlíželi si plakáty ve výkladní skříni kina.

Zrovna přemýšleli o tom, na jaký film půjdou příště, když tu náhle uviděli něco, co ještě nikdy neviděli. Musím vám říct, milé děti, že jsem tehdy náhodou kolem kina Oko šel a viděl jsem to taky. Dodnes se z toho nemůžu pořádně vzpamatovat, takže si určitě dokážete představit ten šok!

• 12 •

Před hlavním vchodem do kina Oko stála rodina, která

byla na první pohled úplně normální. Tatínek, maminka a s nimi dvě děti. Kluk, kterému bylo asi tak čtrnáct, a malá holčička s dvěma blonďatými copánky a s panenkou v ruce. Na tom všem by v sobotu odpoledne před kinem nebylo zcela jistě vůbec nic zvláštního, kdyby ten kluk nebyl největší libeňský lotr Jarda Drsňák se svými rodiči a malou sestřičkou Jaruškou.

Naši kamarádi Jardu Drsňáka bez jeho obávané libeňské party ještě nikdy neviděli, takže byli zvědaví a stoupli si tak blízko, že slyšeli každé slovo.

„Jaroušku, slib mi, že dáš na Jarušku pozor, viď že ji budeš držet celou dobu za ručičku, aby se nebála, viď broučku,“ šišlala paní Drsňáková a hladila Jardu Drsňáka po vlasech.

Ten metal blesky z očí na všechny strany, protože jako velitel nejdrsnější libeňské party byl mezi všemi holešovickými dětmi známý jako nejobávanější borec a teď cítil, že na něj jsou upřeny posměšné pohledy ze všech stran.

„A Jaroušku, ne že budeš ujídat Jarušce její bonbónky,“ řekl pan Drsňák hodně nahlas, protože byl poněkud nedoslýchavý, „pěkně si papej svoje bonbónky, kocourku, každý máte svůj vlastní pytlík.“

Když Jarda Drsňák uslyšel slova „papej“ a „kocourku“, díval se kolem dokola a přísahal, že se krutě pomstí všem, kteří tato slova vyřčená jeho tatínkem slyšeli. Jenomže před kinem už bylo tolik dětí, že by se musel pomstít celým Holešovicím. Takže si moc přál, aby rodiče co nejdřív odešli a on mohl zmizet v tmavém sále.

„Tak my jdeme, děťátka,“ řekla paní Drsňáková, „přijdeme si pro vás, až skončí film. Pak půjdeme společně do

• 13 •

cukrárny na dortíček,“ dodala, pohladila Jarušku po vláskách a dala Jardovi tak velkou pusu na tvář, že to mlasknutí bylo slyšet až do Stromovky. Ve Stromovce se tou dobou procházela paní Motejzlová s panem Motejzlem a paní Motejzlová povídá:

„Táto, zase se ti vodlepila podrážka, mlaská ti vo botu

tak, že se vyplašily všechny veverky. Co ty s těma botama děláš, já nevim! A co já teď s těma rohlíkama a voříškama, s tebou jít na procházku, to je vo nervy, to ti teda povim!“ Každopádně je vám určitě jasné, že Jarda Drsňák byl vzteky bez sebe a zmizel s Jaruškou v útrobách kina co nejrychleji, jen aby utekl od strašné potupy, které se mu dostalo ze strany nic netušících rodičů.

Naši kamarádi z Party kluků se mohli potrhat smíchy.

Kája řekl:

„Měli by teď Jardu vidět jeho kamarádi z Libně, to by měl asi v partě po šéfování!“

„To teda jo,“ dodala Danda, „na tu pusu nikdo z Holešovic jen tak nezapomene.“ Kamarádi se usadili v kině a sledovali příběh, u kterého se celkem dobře bavili. Když ale došlo na sekání dračích hlav, ozval se z páté řady slabounký holčičí pláč, který byl pořád silnější a silnější, až nakonec nikdo neslyšel zvuk filmu, protože holčička, kterou scéna s padajícími krvavými hlavami vyděsila, nebyla k zastavení.

„Proč ji někdo neutěší nebo neodvede,“ zašeptal Toník Dandě.

• 14 •

Danda se zamyslela a pošeptala Toníkovi, že se jde na

to nešťastné dítě podívat. Proplížila se doprostřed páté řady a hned jí bylo jasné, co je to za holčičku a proč tolik pláče. Byla to Jaruška, kterou Jarda Drsňák opustil hned po začátku filmu. Danda si vedle ní sedla a utěšila ji. Jen co Jaruška přestala plakat, přišel do sálu její bratr, který si pochopitelně odešel zakouřit před kino. Ledabyle napochodoval na své místo tak, že všechny, kteří mu seděli v cestě, nehorázně pokopal a neřekl ani „Sorry!“, přesně jak bylo jeho zvykem.

„Co děláš u mý ségry, vysmaž!“ osopil se na Dandu a z pusy mu smrděl cigaretový kouř tak silně, že Danda raději beze slova odešla zpátky na své místo. Vysvětlovat něco takovému ničemovi a ještě přitom čuchat smrad z jeho zahulené pusy, to se jí skutečně nechtělo. Když šli naši kamarádi z kina, přidali se k nim i ostatní party z Holešovic a Danda všem vyprávěla, jak se na ni Drsňák obořil, místo aby jí poděkoval za to, že uklidnila jeho malou vystrašenou sestřičku.

„Tohle nesmí Drsňákovi projít jen tak!“ volali všichni a Kája povídá:

„Mám geniální nápad, jak mu to vrátit.“ A prozradil všem holešovickým dětem, jak to provedou. Můžu vám prozradit, že ten plán byl skutečně geniální a vyšel do posledního písmenka. Když se totiž celá Drsňákovic rodina najedla dosyta dortů v cukrárně u kina, šli na zastávku, kde čekali na tramvaj. Paní Drsňáková chválila Jardu za to, jak se postaral o Jarušku, zatímco ona si mohla pořídit nové šaty, které jí koupil pan Drsňák k narozeninám. Pak objala svého povedeného synka a řekla:

„Ty jsi náš vzorný Jaroušek, ty jsi náš andílek, pojď sem ty můj kloučku!“ A přitáhla si ho k sobě a celého ho opusinkovala.

Když se Jarda Drsňák vykroutil z toho objetí, aby se podíval, jestli to náhodou někdo neviděl, spatřil něco, na co se nedá do smrti smrťoucí zapomenout: Ze všech rohů, zákoutí, ulic a výklenků domovních dveří se vyrojily všechny holešovické děti, ukazovaly na něj, špulily na něj pusy, smály se jako pominuté a strouhaly mu mrkvičku.

Můžu vám říct, že v Holešovicích takovouhle srandu toho roku ještě nezažili. Jarda Drsňák stál na zastávce vedle svých rodičů bledý jako stěna. Už několikrát v životě

• 16 •

se pěkně popral, ale takhle na frak ještě nikdy nedostal. Ani na sako, ani na žaket.

Když pak přijela tramvaj číslo 26, Drsňákovic rodinka do ní nastoupila, Drsňák si stoupnul úplně dozadu do druhého vozu a hrozil pěstí všem Holešovičákům, kteří si z toho jeho hrození vůbec nic nedělali, a čím víc máchal zatnutou dlaní, tím více se mu smáli. Všechny holešovické party šly pak společně domů a celou cestu si se smíchem vyprávěly o té strašlivé Drsňákově potupě.

„Ještě že jsme šli do kina, tohle bychom u televize nezažili!“ řekl Kája.

„Co vlastně padlo na té pětikoruně?“ zašeptala Danda Toníkovi.

Toník se usmál a potichoučku, aby to Kája neslyšel, řekl:

„No vlastně vůbec nic, protože se vzpříčila mezi dvě parkety a zůstala tam stát na hraně. Takže padla i panna i orel a mohlo se jít do kina!“ Danda se rozesmála na celé kolo, ale to Kájovi vůbec nebylo divné, protože se kolem něj smálo tolik dětí, až se kolemjdoucí počestní občané divili, co se vlastně stalo tak veselého. Paní Motejzlová se zrovna tou dobou vracela se svým manželem ze Stromovky. Když viděla ten neuvěřitelný zástup rozesmátých dětí, které šly z kina, řekla:

„Táto, musíme jít taky někdy do kina, s tebou se člověk nezasměje jak je rok dlouhej, ale taková groteska, třeba s Mistrbínem, to je jiný kafe!“

• 17 •

Také se rádi smějete, přátelé? Určitě ano, takže doufám, že

se občas zasmějete i při čtení této knížky. A veselo ještě

bude, to vám můžu slíbit. V příští kapitole začnou jarní

prázdniny a našim kamarádům přiletí návštěva až z Jižní

Ameriky! Ti z vás, kteří četli předchozí tři knížky o Partě

kluků, už určitě vědí, o jakého návštěvníka se jedná. A ti

z vás, kteří ještě žádnou knížku o té nejsprávnější holešo

vické partě nečetli... co říkáte? Že nikdo takový mezi vámi

není? Tak to jsem věru rád a můžu se spolu s vámi na příš

tí kapitolu jak se patří těšit!

• 18 •

S nadšením prožijte

kapitolu druhou,

ve které si povíme, kde vznikají zákony, které pak platí

v celé Evropě a všichni je musí dodržovat. Dozvíme se,

že někdy je spánek během pracovní doby docela

prospěšný, a seznámíme se se španělským králem,

který je sice moudrý, ale také neví úplně všechno.

P

ár dní po příhodě s Jardou Drsňákem, kterému se

vysmály celé Holešovice, začaly konečně jarní

prázdniny. Jak jsem vám už naznačil v předchozí kapitole, kamarádi z Party kluků netrpělivě očekávali vzácnou návštěvu z daleké Jižní Ameriky. Hádáte správně, byl to samozřejmě kouzelný míč, jejich kamarád, se kterým se seznámili loni těsně před letními prázdninami. Míč, jak známo, mohl vždy cestovat po světadíle, na kterém se právě nacházel, takže se moc těšili, kam se s ním zase vypraví. Věděli, že hned v pondělí přiletí letadlem i se svým nejlepším kamarádem Pedrem Bombardónou do Vídně, kde se měl Pedro zúčastnit besedy se svými fanoušky a ochutnávky řízků ve tvaru fotbalového hřiště. Odtamtud přiletí míč už po svých přímo k nim do Holešovic.

Míč přiletěl hned po ránu a byl celý zadýchaný. V poko

ji Káji a Toníka bylo pootevřené okno, takže nemusel bouchat na dveře jako o Vánocích a mohl přistát přímo v To

• 19 •

níkově náruči. Danda tam byla samozřejmě také, to snad ani nemusím dodávat. Ale přesto jsem to dodal, takže vidíte, jaký jsem hnidopich. Píchám hnidy, místo abych pokračoval ve vyprávění našeho veselého a místy dokonce trochu bláznivého příběhu. „Jak bylo ve Vídni?“ zeptal se Toník míče poté, co se přivítali.

„Představte si, že v Rakousku jsme vůbec nebyli,“ řekl míč. „Na besedu s vídeňskými fanoušky jsme se vůbec nedostali.“

Bylo na něm vidět, že má něco důležitého na srdci.

„Letím přímo z Belgie, z Bruselu! Pedro se dozvěděl, že v bruselském Celoevropském parlamentu chtějí přijmout zákon, který říká, že do fotbalových míčů se nebude smět kopat, protože je to prý bolí. Takže jsme letěli přímo před parlament, kde se koná velká demonstrace proti tomuhle nesmyslnému zákonu!“

„To jako že by se nesměla už vůbec hrát kopaná?“ zavrtěla Danda nevěřícně hlavou.

„Nejen to,“ řekl rozčíleně míč, „nemohlo by se ani driblovat, protože to je prý jako kdyby míč dostával facky. Nesměl by se hrát volejbal, protože to by dostával pěstí přímo do obličeje, a nebude se moct hrát ani vodní pólo, protože to by se prý míče mohly utopit.“

„To je přece nesmysl,“ řekl Kája, „sám jsi nás přece několikrát prosil, abysme si s tebou zakopali nebo zapinkali.“

„To je jasná věc,“ řekl míč. „Takže je na nás, abychom přímo v Bruselu zabránili tomu nejhoršímu! To by byl konec všech míčů na světě! Zlenivěly by, válely by se v koutě

• 20 •

a pomalu by jim ucházel vzduch z ventilků, protože by se

o ně nikdo nestaral. Každý by se bál, že kopne do míče,

uvidí ho při tom strážce zákona a zavře ho do vězení. Tak

že se mě chyťte, zavřete oči a počítejte do deseti. Letíme do

Bruselu, než bude pozdě!“

V Celoevropském parlamentu v belgickém Bruselu se schá

zejí vybraní lidé ze všech evropských zemí, kterým se říká

poslanci. Ti vymýšlejí různá nařízení a zákony, které pak

všichni lidé z Evropy musí dodržovat. A je jedno, jestli jsou

to lidé z Prahy, Varšavy nebo Lisabonu.

Problém je, že v Bruselu fouká od Atlantského oceánu

silný studený vítr. Většina poslanců je ze svých domovů

zvyklá na teplé evropské počasí, takže když přijedou do

Bruselu a zabydlí se tam, nastydne jim brzo hlava. A v na

stydlé hlavě se často rodí nápady, které by se v normální,

nenastydlé hlavě zrodily jen stěží. Takže poslanci s bola

výma a nachlazenýma hlavama vymýšlejí často úplné ptá

koviny, nad kterými zůstává rozum stát a ne a ne se roz

běhnout.

Naši kamarádi přistáli na místě, které bylo určené pro di

váky z řad prostých občanů. Tomu místu se říká galerie

a místo na obrazy nebo na sochy se tam lidé chodí dívat

na evropské poslance a kontrolují je, jestli přijímají záko

ny, které budou lidem pomáhat a ne jim ubližovat nebo

všemožně ztěžovat život.

Jenže poslanci Celoevropského parlamentu jsou mazaní

měsíčkovou i jitrocelovou mastí a onoho dne hned zrána

dali na dveře parlamentu velkou ceduli, na kterou napsali,

• 21 •

že dnes je galerie pro veřejnost zavřená, protože se tam budou čistit koberce. To byla ovšem prachsprostá lež, protože na galerii nebyly žádné koberce, nýbrž ošoupané linoleum. Koberce měli pod sebou jenom poslanci, aby si neošoupali podrážky u svých nových bot z úhoří kůže nebo aby nebylo slyšet, když jim něco upadne na zem, třeba noviny, nůžtičky na nehty nebo těžká zalepená obálka. Prostě nechtěli, aby je někdo z normálních obyčejných lidí vyrušoval a zdržoval od jejich namáhavé a odpovědné práce.

Sotva se kamarádi s míčem usadili na židle a začali po

slouchat, o čem se poslanci v parlamentu vybavují, otevřely se dveře do galerie a dovnitř vstoupil úředník s páskou kolem paže. Na pásce bylo napsáno Pomocník EP, což znamenalo Pomocník Evropského parlamentu. Přísně si změřil naše kamarády a povídá:

„Okamžitě opusťte tento prostor! Tady není fotbalové

hřiště. Děti sem nesmí a vůbec – galerie je dneska zavřená, protože se tu čistí koberce. To jste si mohli přečíst na dveřích, číst vás snad ve škole naučili. Na to jsme přece přijali zákon, že děti se musí naučit číst, a to hned a rychle a bez zadrhávání!“

Kamarádi koukali na úředníka s úžasem, a když se trošku vzpamatovali, povídá Danda:

„Tady přece žádné koberce nejsou!“

Úředník zalapal po dechu, a když ho lapnul, řekl:

„To je nějaká provokace! Když je na dveřích napsáno, že se čistí koberce, tak tady přece koberce musí být, na to jsme také určitě přijali nějaký zákon. A jestliže tady koberce nejsou, tak to znamená, že je někdo ukradl. A jelikož tu od rána nikdo nebyl, protože se tu dneska čistí koberce,

• 22 •

znamená to, že jste je ukradli vy. A to je spiknutí proti našemu váženému úřadu a za to budete náležitě potrestáni!“

Naši kamarádi pochopili, že to s nimi vypadá bledě. Obyčejně v podobných situacích neztráceli hlavu, břicho ani koleno, ale z proudu řeči, který vytékal z úst opáskovaného úředníka, byli úplně omráčení.

Naš těstí se dveře otevřely ještě jednou a vešel vysoký plešatý pán. Když ho úředník uviděl, okamžitě se otočil zády k našim kamarádům a uklonil se tak hluboko, že se málem překotil. Plešatý pán se posadil a řekl:

„Klidně se narovnejte, Viléme. A děti ať tu zůstanou, alespoň nebudu sám.“

Vilém se narovnal, sklapnul podpatky, zasalutoval a řekl:

„Jak si přejete, Vaše veličenstvo!“ a zmizel v propadlišti evropských dějin.

Pán podal každému z našich kamarádů ruku a představil se, samozřejmě anglicky, aby mu děti rozuměly. Byl to sám španělský král Juan Carlos a přišel přímo z demonstrace, která se konala před parlamentem. Chtěl se také pokusit zabránit tomu, aby přijali nesmyslný zákon o zákazu kopání a pinkání do míčů. Ve Španělsku je kopaná nejoblíbenějším sportem, takže slíbil španělským fanouškům, že se pokusí nějak zasáhnout.

Kája se naklonil k míči, který mu něco důležitého pošeptal. Pak se šibalsky usmál na krále Juana Carlose, jehož jméno se správně čte Chuan Karlos, a řekl:

„My jsme tady taky kvůli tomu. Máme jistý plán.“

Juan Carlos si zamnul ruce a povídá:

„Tak to je paráda, já jsem vždycky věděl, že děti si dokáží poradit nejlíp ze všech lidí na světě!“

• 23 •

Kája, Toník, Danda, míč i španělský král se zaposlouchali do návrhů, které přednášeli jednotliví evropští poslanci. Zrovna dokončil svou řeč slovenský předkladatel návrhu ohledně míčů a k řečnickému pultu přistoupila poslankyně z Francie, která vykřikla:

„A já mám ještě jeden dobrý nápad, o kterém budeme hlasovat! Mnohým našim řidičům vadí, že když přijedou do Anglie, jezdí se vlevo. To se pak hrozně plete, takže navrhuji, abychom odhlasovali, že od zítřka se bude jezdit v celé Evropě vpravo! I v Anglii!“

Jak to dořekla, přilítla k pultíku anglická poslankyně, která byla moc hezká a oblečená do vkusných módních šatů, a strčila do francouzské poslankyně tak prudce, že jí vypadl z kabelky lanýž. Postavila se do pozoru a zařvala:

„Tak to teda ne, tohleto! To by nešlo, todle! Ó můj bože! Co by tomu řekla naše královna Alžběta! Vždyť by se vymlátila hned na první křižovatce! Jsem proti, proti, proti!“ ječela a dupala tak silně, až si dupla levou nohou na tu pravou a poskakovala bolestí okolo řečnického pultíku jako golfista kolem své jamky, kde často sedí sám.

Francouzská poslankyně se zrovna shýbla k zemi pro lanýž, který o víkendu vyrylo její osobní prase v lyonských lesích. Jenomže než ho stačila zvednout, poskakující Angličanka na něj šlápla a rozmázla lanýž a nakonec i sebe na podlahu. Francouzská poslankyně se vrhla po lanýži, upadla přes ní a ječela:

„Můj lanýž, můj lanýž, zničila mi lanýž, vždycky nám všechno zničili, já to věděla, ale já to tak nenechám,“ a praštila anglickou poslankyni kabelkou do hlavy. Byla to taková rána, že se před královským palácem v Londýně vyměnily stráže, protože si myslely, že se jedná o obvyklý signál ranou z děla. Když italská poslankyně viděla, jak Francouzka mlátí Angličanku do hlavy kabelkou vyrobenou v Itálii, přiběhla k těm dvěma, začala francouzkou poslankyni mydlit špagetama z tvrdé pšenice a volala:

„Takhle ty si vážíš našich kvalitních výrobků, můro jedna pařížská?!“

Do toho zmatku přistoupil k pultíku německý poslanec a zařval:

„Pózor! Přímo hleď! V stoj spatný nastoupit, pochodem vchod směrem do lavic, ajn cvaj! Ale fofrem, holky!“

Poslankyně se přestaly prát a odešly pochodovým krokem na svá místa. Německý poslanec si zamnul ruce, jak se mu povedlo vyřešit mezinárodní konflikt, a chystal se napít piva, aby si zlepšil náladu a trávení po té kabelkové

• 25 •

bitce. Jenže k němu přišel jeho rakouský kolega, pivo mu vypil, krknul si, utřel si pusu kapesníkem, poslal zkoprnělého Němce zpátky do lavice a povídá:

„Tak abychom se, kolegové a kolegyně, vůbec někam dostali. Musíme ještě hlasovat a nezapomeňte, že nám v půl jedné končí pracovní doba a pak nevím jak vy, ale já už nehnu ani prstem, natož abych zvedal ruku pro nějaké zákony. Takže navrhuji, abychom situaci ohledně ježdění vpravo nebo vlevo vyřešili tak, že se po celé Evropě bude jezdit po obou stranách, jak kdo bude chtít. Pak se nikdo s nikým nebude hádat a bude klid.“

Sálem se rozezněl nadšený potlesk a rakouský poslanec povzbuzený aplausem pokračoval:

„Pak bych tu měl jeden návrh, který jsem již konzultoval se svým finským kolegou. Týká se letních prázdnin. Navrhujeme, aby letní prázdniny byly v celé Evropě jenom tehdy, když je zaručeně hezké počasí. A ve Finsku je krásné letní počasí jenom čtrnáct dní v roce, takže navrhujeme, aby letní prázdniny pro všechny děti z celé Evropy byly jen čtrnáct dní!“

Celý sál opět mohutně zatleskal a ze všech stran se ozývalo:

„Sláva!“

a

„To je bezva nápad!“

a

„Hurá, tak pojďte hlasovat, ať můžeme jít na oběd!“ Zatímco se poslanci připravovali k hlasování, naši kamarádi s míčem upírali své zraky k španělskému králi, který nevěřícně kroutil svou moudrou královskou hlavou a dumal:

• 26 •

„To snad ani není pravda, copak je možné nekopat do míče a nedriblovat! Vždyť pak spoustu lidí přestane bavit sport, ztloustnou a nevejdou se do kalhot! A jestli začnou jezdit auta po obou stranách, víte, kolik bude bouraček? Vždyť je to holý nesmysl!“

„A jestli budou v létě prázdniny jenom dva týdny místo

dvou měsíců, tak si vůbec nic neužijeme,“ dodala Danda a galerií se rozhostilo smutné ticho.

Mezitím poslanci hlasovali pro své nesmyslné návrhy a z devadesáti devíti poslanců jich čtyřicet devět bylo pro, čtyřicet osm proti a dva nehlasovali, protože se zdrželi hlasování. Tím pádem bylo víc poslanců pro než proti a zákony byly přijaté.

Míč pochopil, že přišel jeho čas. V okamžiku, kdy se na světelné tabuli měly objevit výsledky hlasování, zamumlal kouzelnou větu a v sále vypadly všechny pojistky, takže se přerušilo elektrické vedení a výsledky se nezobrazily. Tím pádem se muselo hlasovat ještě jednou, protože co se v Celoevropském parlamentu nezobrazí na světelné tabuli, to jako by neexistovalo.

Zatímco elektrikáři opravovali porouchané rozvody, řekl Kája to, co mu poradil míč:

„Musíme zjistit, kteří poslanci nehlasovali, a přesvědčit je, aby hlasovali proti těm nesmyslům.“

„To je nápad!“ řekl Juan Carlos a trochu se divil, že to nenapadlo jeho.

Vydali se tedy společně do lavic, ve kterých seděli poslanci, a celí nervózní se vrtěli a ošívali a z celého srdce si přáli, aby jim už konečně spravili porouchanou elektriku. Mají přece čas jenom do půl jedné, protože pak

• 27 •

jdou na oběd a nic by už neodhlasovali, to je přece jasná věc.

Najít poslance, kteří zapomněli hlasovat, nebylo nic těžkého. Na kraji jedné z dlouhých poslaneckých lavic seděli dva obtloustlí chlapíci, kteří chrápali jako rezavé pily. Jednomu koukaly z kapsy české noviny a druhému konzerva s dršťkovou polévkou. Ano, moji milí čtenáři, hádáte správně – byli to čeští poslanci, kteří už od rána spali a vůbec netušili, že se kolem nich přijímají zákony, za které by je u nás doma nikdo nepochválil. Toník strčil do jednoho, Kája do druhého, čeští poslanci zívli, protáhli se, promnuli si oči a řekli dvouhlasně:

„Kde to sakra jsme?“

Když spatřili naše kamarády a španělského krále, kterého znali dobře z televizních zpráv, vzpamatovali se a vyslechli je s náležitou pozorností. Dali jim za pravdu, že jezdit po obou stranách silnice je úplná blbost, stejně jako zákaz kopání do míče nebo čtrnáctidenní prázdniny. Slíbili jim, že při dalším hlasování budou hlasovat proti, a to oběma rukama.

Co slíbili, to také splnili. Když se lidé v Evropě ve večerních zprávách dozvěděli, že nebyly přijaté zákony, které by znamenaly hotovou katastrofu, spadly jim kameny ze srdcí. A takových dobrých pět set milionů kamenů ze srdcí spadlých, to už je nějaká úleva, prosím pěkně!

Naši kamarádi vyšli spolu s míčem a Juanem Carlosem

před Celoevropský parlament a španělský král všem demonstrantům slavnostně oznámil, že kopaná, házená, přehazovaná i vybíjená se budou moci hrát klidně dál. Dav propukl v jásot, výskot a pískot, prostě radost to byla převeliká.

• 29 •

Míč je zavedl k Pedru Bombardónovi a král Juan Carlos řekl:

„Váš míč, pane Bombardóno, nám přinesl š těstí. Představte si, že se mi jednu chvíli zdálo, že tu náhodu s výpadkem proudu při hlasování zařídil právě on!“

Pedro Bombardóna se lišácky usmál a zamrkal spiklenecky na naše kamarády. Danda vzala míč do náruče a řekla:

„Je to takový náš talisman, někdy se nám zdá, že je kouzelný.“

Juan Carlos moudře pokýval hlavou. Jakou mají ty děti fantazii, pomyslel si. Kouzelný míč, to je tedy nápad! Zároveň si ale říkal, že fantazie je jedna z nejkrásnějších věcí na světě, zvlášť když se rodí v dětských hlavách. Kdyby jen tušil, jak to s míčem a jeho kouzlením bylo doopravdy, viďte, děti! Teď se ale s milým španělským králem rozloučíme a budeme dál sledovat příběh našich kamarádů a jejich kouzelného míče. Zatímco Pedro Bombardóna jede do Vídně na řízky s bramborem a kyselou okurkou, letí holešovická Parta kluků zpátky do Prahy, aby tam s míčem prožila báječné jarní prázdniny, neboli jarňáky. Tak rychle zavřete oči a počítejte do deseti, ať můžete letět s nimi. Vzdušnou čarou je to do další kapitoly necelých deset centimetrů!

• 30 •

Užijte si jak se patří

kapitolu třetí,

ve které si povíme, kdy jsou Holešovice nejdůležitějším

místem v celé Praze a proč nemůže být pořád všechno

úplně stejné. Zúčastníme se losování hodnotných cen

a překvapíme jednu mazanou paní, která si myslí,

že má všechno perfektně promyšlené.

P

o návratu z belgického Bruselu poprosil míč své

holešovické přátele, aby do konce jarních prázdnin

zůstali v Praze. Řekl, že by si chtěl trochu odpočinout, a kromě toho měl Prahu moc rád, protože právě tam se seznámil s Partou kluků, která ho vysvobodila ze zakletí zlého pralesního kouzelníka.

Naši kamarádi samozřejmě souhlasili. Věděli totiž, že

s míčem se dají zažít parádní příhody kdekoli na světě, a je celkem jedno, jestli je to v Holešovicích, v Austrálii nebo v Mariánských Lázních. Tou dobou byly Holešovice dokonce nejdůležitějším místem v Praze, protože se tu konala Matějská pouť, na které jste určitě všichni nejméně jednou v životě byli, nebo jste o ní alespoň slyšeli. Matějská pouť je prima, i když už dávno není to, co bývala. To je milé děti tuze zajímavá věc – můj dědeček říkal mému tatínkovi, že Matějská pouť už

• 31 •

dávno není to, co bývala, můj tatínek to říkal mně a já to

zase říkám vám. Jestli to náhodou nebude tím, že nic

z toho, co právě je, není to, co to dřív bývalo, a to přede

vším proto, že to, co je právě teď, je teď a nemůže to být

navlas stejné, jako to bylo dřív, protože jak by to pak na

světě vypadalo, kdyby bylo všechno pořád úplně stejné!

Doufám, že jsem vám to vysvětlil jednoduše a že mi všich

ni dobře rozumíte.

Kája, Toník, Danda a míč se tedy vydali na pouť, a to hned

po obědě, který si toho dne ohřáli už v jedenáct hodin, aby

toho na Matějské stihli co nejvíc. Kluci dostali od tatínka

každý pětistovku na útratu. To bylo hodně peněz, ale když

máte hodného tatínka, který ví, že je to jednou za rok, není

to zase až takový problém. Pokud se vám ovšem tatínek

ztratí nad Afrikou i s celým letadlem, jako se to stalo Dan

dě, je to horší. Danda dostala od maminky jenom dvě stov

ky, ale vůbec z toho nebyla smutná, protože věděla, že se

s ní kluci o své peníze podělí a na všechny atrakce půjdou

společně. A tak to skutečně vždycky bylo, protože ve správ

né partě se na nějakou tu korunu pro kamaráda nekouká.

Když dorazili krátce po poledni na Holešovické výsta

viště, byla už zábava v plném proudu. Naši kamarádi hned

vyzkoušeli autodrom a musím vám potvrdit, že se bavili

přímo královsky. Frčeli jako o závod, točili se na všechny

strany a naráželi jeden do druhého tak silně, že míč, který

seděl v autě s Toníkem, málem vypadl. Jen kdyby jízdy

byly alespoň o chlup delší! Nebo třeba o tři chlupy!

Když projezdili všechny žetony, šli na labutě, na centrifu

gu a na italskou horskou dráhu a libovali si, jak jim to pou

• 32 •

ťové odpoledne pěkně ubíhá. Z reproduktorů se ze všech stran nesly melodie různých světových hitů a do zvuku písní burácely hlasy majitelů atrakcí, kteří lákali návštěvníky různými slogany, jako například: „ÓÓÓdpolední prodlouženéééé jííízdy!“ nebo „Kdo si vstupenku na náš supermegařetízkáč koupí, ten nikdy neprohloupí!“ a taky „Cůůůkrová vata z pravého cůůůkru!“, prostě správný zmatek a randál, jak se na pořádnou pouť sluší a patří.

Když už byli dosyta vyježdění, vylítaní a vycentrovaní, koupili si zmrzlinu a cukrovou vatu a sedli si na lavičku, která byla naproti velké otevřené maringotce. Maringotka byla celá vyblýskaná a pestrobarevná a uvnitř byly rozvěšené různé krásné hračky. Visely tam funglnové autodráhy, auta na vysílačku, panenky i s pokojíčkem, velcí plyšáci, kapslíkové pistole, koloběžky a spousta dalších lákavých věcí. Všechno se lesklo a zářilo novotou, prostě pastva pro oči. Kolem maringotky byla spousta dětí a mezi nimi chodila zmalovaná paní s ohromnými zlatými náušnicemi. Byla oblečená do krásných barevných šatů protkávaných zlatými nitěmi, smála se dobrotivě na všechny strany a říkala do mikrofonu:

„Kdo se zúčastní naší loterie, nikdy nemůže prohrát! Každý los vyhrává! Koupíte si jeden los za padesát korun a vyhrajete koloběžku za tisíc! Každý den stovky velkých výher! Kupte si náš los a vyhrajete hračky, po kterých jste už dávno toužili! Tak neváhejte, přistupte blíže a za pouhou padesátikorunku vyhrajte drahé dárky, které vás budou těšit až do Vánoc!“

Naši kamarádi pozorovali, jak děti platily padesátikoruny a tahaly si losy z velké krabice, kterou měla načan

• 33 •

čaná paní pořád u sebe. Když si přečetly, co vyhrály, bylo po radosti. Dostávaly od paní jenom malinký pytlíček s cenou útěchy. Pak přišel dlouhý hubený kluk, který si koupil los, vyhrál autodráhu a spokojeně odešel. Hned nato si koupily losy další děti a zase odešly jenom s malým pytlíčkem. Ty ovšem moc spokojené nebyly. Dva malí kluci šli celí otrávení kolem našich kamarádů a Danda na ně zavolala:

„Tak co jste vyhráli, kluci?“

Kluci se otráveně přišourali k lavičce, na které seděla Parta kluků s míčem, a jeden z nich povídá:

„Los stál padesátku a vyhráli jsme tohle,“ a ukázal našim kamarádům pytlíček, ve kterém byla jedna ušmudlaná samolepka a jedna malá žvýkačka. Dohromady to mělo cenu tak nanejvýš dvě koruny. „Mysleli jsme, že když každý vyhrává, dostaneme auto na baterky nebo ty krásné rytířské meče, co visí úplně nahoře,“ řekl kluk a ukázal směrem k maringotce.

„Stálo nás to dohromady stovku,“ dodal druhý kluk a hodil svůj pytlíček s výhrou do odpadkového koše. „Takže musíme jít domů, protože na centrifugu nám nezbylo,“ řekl a bylo vidět, že má slzy na krajíčku.

Chvíli tam ještě seděli a pozorovali děti, které si za padesátikoruny kupovaly losy, za které vyhrávaly bezcenné samolepky. Pak řekl míč:

„Já už vím naprosto přesně, jak to tady chodí.“

Kamarádi zbystřili sluch a míč pokračoval:

„Ta paní je majitelka maringotky. Ve velké krabici má losy, na které se vyhrávají jen ceny útěchy, což může být žvýkačka nebo třeba samolepka. Ty ovšem nemají skoro

• 34 •

žádnou hodnotu, takže dítě, které si koupí los, přijde o padesátikorunu a nedostane vlastně vůbec nic. Losy, na které se dají vyhrát skutečné velké ceny, které paní v jednom kuse slibuje do mikrofonu, jsou ukryté v tašce pod stolkem uvnitř maringotky. Kdyby na tu paní přišla kontrola nebo policie, rychle smíchá všechny losy dohromady a dokáže, že nejmíň polovina losů vyhrává slibované autodráhy, koloběžky, dývídýčka a pokojíčky. Jinak ale nabízí jenom losy z krabice, kterou má u sebe, takže nikdo nemůže nic vyhrát a paní jde do kapsy jedna padesátikoruna za druhou. A teď se na něco dívejte.“

Kamarádi se podívali směrem k maringotce a viděli, jak mezi děti, které se dívaly na zářivé předměty rozvěšené všude kolem, přišel kluk, kterého už dneska jednou viděli.

„Ten přece vyhrál autodráhu, když jsme sem přišli!“ řekl Toník.

„Asi se té paní připletl do krabice jeden los, co vyhrál, a on si myslí, že vyhraje ještě něco,“ řekla Danda.

„Ale kdepak,“ povídá míč. „Jen ho pozorně sledujte.“

Dlouhý hubený kluk chvíli postával mezi ostatními dětmi a díval se spolu s nimi na lákavé výhry. Pak se nenápadně propletl davem zvědavců dovnitř do maringotky a zalovil v tašce, ve které byly losy se skutečnými výhrami. Pak se zase vmísil mezi děti a po chvilce řekl namalované paní:

„Dejte mi prosím taky jeden los, dneska mám š těstí, určitě ještě něco vyhraju.“

Paní si od něj vzala padesátikorunu, dala mu los, kluk se podíval do dlaně a povídá:

„Podívejte se na to všichni, vyhrál jsem počítač a deset her k tomu!“

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její

plné verze je možné v elektronickém obchodě

společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist