načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: SPRÁVNÁ PARTA a kouzelný míč - Markéta Vydrová; Daniel Kühnl

SPRÁVNÁ PARTA a kouzelný míč
-4%
sleva

Elektronická kniha: SPRÁVNÁ PARTA a kouzelný míč
Autor: ;

To tu ještě nebylo! Tři děti z Holešovic se sejdou v jedné partě, která si říká Parta kluků, a to i přesto, že do ní patří ta nejholkovatější holka Danda. Společně s kouzelným ... (celý popis)
85
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 166
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: ilustrace Markéta Vydrová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788025315644
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

To tu ještě nebylo! Tři děti z Holešovic se sejdou v jedné partě, která si říká Parta kluků, a to i přesto, že do ní patří ta nejholkovatější holka Danda. Společně s kouzelným koženým míčem, který do Holešovického přístavu doletěl až z Jižní Ameriky, prožívá naše parta úžasné prázdniny, plné dobrodružství a napínavých situací. Ale pozor! Všechna ta dobrodružství a skvělé události může prožít každý z vás!

Související tituly dle názvu:
SPRÁVNÁ PARTA a velký šaman SPRÁVNÁ PARTA a velký šaman
Kühnl Daniel, Vydrová Markéta
Cena: 89 Kč
Kouzelný fotbalový míč Kouzelný fotbalový míč
Toreck Anton
Cena: 186 Kč
Kouzelný fotbalový míč Kouzelný fotbalový míč
Toreck Anton
Cena: 186 Kč
SPRÁVNÁ PARTA a tajemství přístavu SPRÁVNÁ PARTA a tajemství přístavu
Kühnl Daniel, Vydrová Markéta
Cena: 89 Kč
Kouzelný míč Kouzelný míč
Švandrlík Miloslav, Winter-Neprakta Jiří
Cena: 293 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obsah

Věnování

Předkec

Kapitola úplně první

Následuje kapitola druhá

Čeká na nás kapitola třetí

A máme tady kapitolu čtvrtou

Toužebně očekávaná kapitola pátá

Už je tu kapitola šestá

Po kapitole šesté

následuje kapitola sedmá

Další kapitola,

v pořadí osmá

Přináším vám kapitolu devátou

Kapitola desátá, tedy jubilejní

Přichází kapitola jedenáctá

Nadešel čas pro kapitolu dvanáctou

Snad vás potěší kapitola třináctá

Konečně k nám dorazila

kapitola čtrnáctá

Dlouho očekávaná kapitola patnáctá

Dovoluji si vám nabídnout

kapitolu šestnáctou

Než jste se nadáli,

je tu kapitola sedmnáctá

A jsme u další kapitoly,

v pořadí osmnácté

Kapitola ze záhadných důvodů

prostřední, v pořadí

devatenáctá


Správná parta

a kouzelný míč

vyšlo také v tištěné verzi

www.fragment.cz

Doporučujeme další naše e-knihy:

Daniel Kühnl – Správná parta a zrušená kletba

Daniel Kühnl – Správná parta a tajemství přístavu

Daniel Kühnl – Správná parta a velký šaman

Robinson Crusoe – převyprávěla Jana Eislerová

Gulliverovy cesty – převyprávěla Jana Eislerová

Martina Drijverová – Ježíš a jeho příběh

Daniel Kühnl

Správná parta a kouzelný míč – e-kniha

Copyright © Fragment, 2011

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


3

Věnování

Ten, kdo napíše knížku, ji většinou někomu věnuje. A víte proč, milé děti? Já to tedy vím: Je to proto, aby ušetřil peníze za dárky! Třeba k narozeninám. Místo bonboniéry dá tetě Máně z Holešovic do ruky knížku pro děti a řekne: „Věnoval jsem ti knihu.“ A v duchu si myslí: „Parádička, ušetřil jsem za bonboniéru, můžu si koupit něco pro sebe, třeba bavlněné ponožky nebo nové auto nebo tak něco.“

A já to taky tak udělám. Tetu Máňu pro tentokrát vy

nechám a věnuji tuto knížku Kájovi (už nedostane nic k svátku) a Toníkovi (ten to má zase jako vánoční dárek).

Kromě těch dvou rošťáků věnuji své vyprávění Dandě, Jirkovi Pírkovi, Mokombovi Mbembovi a taky samozřejmě Jardovi Drsňákovi, který se určitě alespoň trošku polepší, až dospěje. Znám to z vlastní zkušenosti.

Ptáte se, proč věnuji tuto knížku právě jim? No třeba proto, že to jsou hrdinové našeho příběhu. Ale hlavně proto, že to jsou děti. Stejně jako vy. Což znamená, že tuto knížku věnuji nejen jim, ale i vám všem.

Panečku, to jsem ušetřil za dárky! Když si spočítám, že v naší zemi žije alespoň milión dětí, můžu si za ty prachy koupit přinejmenším pořádný párek v rohlíku. Takže: Já jdu na svačinu a vy obraťte list. Tam jsou mnohem lepší věci než tohle moje věnovací plácání.

Daniel K.


4

Předkec

Milí přátelé,

kdysi dávno žil na světě jeden muž. Nejdříve to byl malý

kluk, který chodil do školky a pak do školy. Časem se z něj

stal mladý muž, oženil se a měl děti. Jak vyrůstaly, přestával být mladým mužem a stal se opravdovým mužem, protože se o své děti musel starat stejně, jako se i o něj kdysi starali jeho rodiče. Nakonec se stal dědečkem a byl z něho starý pán. Tak starý a zkušený, že si mohl dovolit říkat moudré věty.

Jednou z moudrých vět, které řekl, byla i tahle:

„Malinko si vymýšlet, na tom není nic špatného.

Zvlášť, když se při tom nelže.“

Naše knížka vypráví příběh Party kluků a koženého míče, a přesto není skoro vůbec o fotbale. Dokonce se za malou chvilku dozvíte, že v Partě kluků nejsou jenom kluci.

Nechtěl bych, abyste si hned od začátku našeho vyprávění mysleli, že vás chci nějak balamutit, nebo dokonce obelhávat. Držím se přesně toho, co řekl ten moudrý muž. Občas něco přibarvím nebo přikrášlím, ale lhát vám nebudu, nebojte se. To by pak nebavilo ani vás, ani mě.

Budu si jen tak trochu vymýšlet a vezmu vás k tomu vymýšlení sebou.

Takže pojďte rychle na to, ať nám něco neuteče!

Kapitola úplně první,

ve které si povíme, že členem Party kluků je i holka,

a kde se dozvíme, že v Praze v Holešovicích jsou činžovní

domy, které se číslují na přeskáčku. Dozvíme se také,

že je tam velký přístav, ve kterém se naše parta schází.

P

arta, o které si budeme vyprávět, byla úplně oby

čejná partička. A zůstala by asi napořád úplně oby

čejnou partičkou, kdyby se neobjevil kouzelný míč.

Ale to už předbíhám. Nejdříve bych vám měl Partu kluků

představit, že ano? To by se vlastně hodilo, abyste se ko

nečně dozvěděli, s kým máte tu čest.

Jak už jsem řekl, v naší partičce nebyli jenom kluci.

Začnu tedy členem Party kluků, který nebyl kluk. To dá rozum, že to byla holka! Jmenovala se Daniela, ale nikdo jí neřekl jinak než Danda. Měla kolem nosu čtrnáct pih. Jak to vím, že přesně čtrnáct? Inu, měla je spočítané a jednou za čas si je před zrcadlem přepočítala, aby měla jistotu, že jí nějaká nepřibyla nebo naopak nezmizela. Měla také dlouhé vlasy, které jí lítaly na všechny strany. Už jste někdy slyšeli, že kdo má dlouhé vlasy, má krátký rozum? Nevěřte tomu, jsou to jen povídačky! Když si kluci nevěděli s něčím rady, Danda je většinou zachránila nějakým dobrým nápadem. Byla to prostě hezká a chytrá holka, na kterou nedali ostatní členové Party kluků dopustit.

Ostatní členové party? A kdo to vlastně byl, ptáte se.

Byli to dva kluci. Jmenovali se Kája a Toník a byli bráchové.

Kája byl starší než Toník. A protože byl také starší než Danda, je jasné, že byl z celé party nejstarší. Chodil do stejné školy jako Danda, ale o třídu výš. A když vám prozradím, že Danda byla třeťačka, všichni už dávno víte, že Kája byl čtvrťák. Kája byl fajn kluk, měl vždycky skvělé nápady a nikdy s ním nebyla nuda. Protože byl nejstarší a největší, byl velitelem party. To proto, že každá parta musí mít svého velitele. Kdyby ho totiž neměla, dělal by si každý, co by chtěl, a už by to vůbec nebyla prima parta, ale podivná sešlost, kde by každý dělal něco jiného, nikdo by nikomu nepomáhal a všichni by na sebe byli naštvaní, prostě hrůza.

Toník chodil teprve do druhé třídy. To, že byl nejmladší,

ale vůbec nevadilo, protože uměl hodně rychle běhat, výborně plaval a moc rád si hrál s míčem. Už od malička bral Kájovi jeho nafukovací míč, kopal si s ním nebo házel, dokonce si na něj lehal a koulel se po něm přes celý dětský pokoj. O posledních Vánocích mu Ježíšek přinesl čepici s kšiltem. Toníkovi se tak zalíbila, že ji nosil skoro pořád. A můžu vám potvrdit, milí čtenáři, že mu docela slušela. Toník nikdy nezkazil žádnou legraci, ani žádné dobrodružství, které Parta kluků prožívala. Všichni tři bydleli v Praze, ve čtvrti, která se jmenuje Holešovice. Málokdo ví, že Holešovice jsou vlastně poloostrov obklopený řekou Vltavou, která Prahou protéká. Je to část města protkaná různými tajemnými zákoutími a úzkými

tmavými uličkami. V Holešovicích se často dějí věci, o kte

rých zbytek světa nemá ani tušení. Však to poznáte z mého

vyprávění.

Kája s Toníkem bydleli v Osadní ulici ve stejném domě

jako Danda, akorát v jiném vchodě. Ten dům byl činžák.

Víte děti, co je to činžák? Činžák je dům, ve kterém se platí

činže, neboli nájem za to, že v něm můžete bydlet. Až vám

někdy nějaký dospělý řekne, že jste protivní jako činže,

nedivte se, že vás přirovnal zrovna k tomuhle divnému

slovu. Platit činži je skutečně protivné, to se nedá popřít!

Nad vchodem do činžáku, ve kterém bydlela Danda,

bylo na modré ceduli číslo 23. Nad vchodem, kde bydleli

kluci, bylo číslo 25. A přitom byly oba vchody hned vedle

sebe! Proč ale čísla vchodů nešla za sebou tak jak to má

být? A kam se vlastně zatoulalo číslo 24? No přece naproti

přes ulici! Je to tak skoro ve všech městech, schválně si

toho někdy všimněte. Dveře domů, které stojí v jedné ulici

vedle sebe, jsou číslovány na přeskáčku, vždy ob jedno

číslo. Takže vedle čtyřky je šestka, vedle šestky osmička

a tak dále, kdo má za sebou druhou třídu, mohl by jistě

pokračovat sám. Zbylá čísla, která také určitě znáte, jsou

vždy na druhé straně ulice. A proč tomu tak je? To nevím,

nejspíš proto, že to vymyslel někdo dospělý. A dospělí, jak

známo, mívají občas divné nápady.

Kája a Toník bydleli ve čtvrtém patře společně s maminkou a tatínkem. Měli moc hodné rodiče. Tatínek byl pilot a létal s velkými dopravními letadly do celého světa. Vždycky když se vrátil domů, vyprávěl klukům i mamince o mořích a oceánech a o dalekých zemích, kam létal, a pomáhal tak

lidem dostat se rychle třeba na druhý konec světa. A to

je pěkná dálka. Kdo tam někdy byl, ten by vám to určitě

mohl potvrdit.

Danda bydlela jenom s maminkou. Do Holešovic do

činžáku se přestěhovaly teprve nedávno. Dandin tatínek

byl také pilot a byl kamarádem tatínka obou kluků. Jednou

však odletěl do Afriky a už se odtamtud nevrátil. Letadlo,

se kterým tehdy letěl, záhadně zmizelo a nikdy se nenašlo.

Danda ale věřila, že její tatínek žije a že se jen nemůže vrá

tit. Byla rozhodnutá vydat se ho hledat, až bude dospělá

a našetří spoustu peněz, které ji ta daleká cesta bude stát.

Nyní však Danda žila jenom s maminkou a moc peněz

neměly. Určitě ne tolik, aby mohly odjet do Afriky. Byly

dost chudé, a to není, milé děti, žádná velká legrace.

Dandě ale moc nevadilo, že mají málo peněz a že jí

maminka nemůže koupit všechno, co by chtěla. Věděla,

že když se bude ve škole dobře učit, vydělá jednou moře

peněz. Pak bude mít nejen na to, aby se vydala hledat

tatínka, ale bude tak bohatá, že její maminka už nikdy

nebude muset pracovat a Danda jí bude moci koupit

všechno, co bude chtít.

Nejprve tvořili partu jenom Kája s Toníkem. Mohli mít

klidně partu, protože byli nejen bráchové, ale i kamarádi. Říkali si Parta kluků a vůbec jim nevadilo, že byli jenom dva. Dva sice nejsou žádná pořádná parta, ale kluci věřili, že se k nim časem určitě někdo přidá. Pak se přistěhovala Danda. Tatínek obou kluků, který byl kamarád Dandina ztraceného tatínka, znal dobře i Dandinu maminku a obě rodiny se brzy začaly navštěvovat. Kluci se s Dandou

rychle skamarádili. Když se potkají lidé, kteří si padnou

do oka, není takové skamarádění žádný velký problém.

Horší je, když si lidé z očí vypadnou – takový pád může

totiž pěkně bolet. Jau!

Když už byli tři, stali se skutečnou partou. Jméno party

ale nezměnili – Danda prohlásila, že se klidně mohou dál

jmenovat Parta kluků, že jí to vůbec nevadí.

V Partě kluků bylo úplně jedno, jestli má někdo málo

peněz nebo jestli je malý, jestli je kluk nebo holka. Pro

tože to byla správná parta, všichni si pomáhali, o všechno

se spravedlivě dělili a nikoho ani nenapadlo posmívat

se tomu druhému jen proto, že něco nemá nebo že něco

nedokáže. Kája, Toník a Danda byli prostě kamarádi se

vším, co k tomu patří. Ale o tom vám budu ještě hodně

vyprávět, to se nebojte. Uvidíte, že mi dáte za pravdu.

Každá správná partička má nějaké místo, kde se schází.

Stejně tomu bylo i u našich kamarádů. Když se Kája s To

níkem vrátili ze školy, ukázali se mamince, na otázku „Co

bylo ve škole?“ odpověděli, že „Nic!“ anebo „Jó, dobrý!“,

pak seběhli dolů ze schodů, vyšli ven z domu a popošli k vedlejšímu vchodu, kde bydlela Danda, jak už jsem vám říkal. Kája zapískal na dva prsty a než byste napočítali do dvaceti sedmi a půl, byla Danda dole. Pak šli společně do Holešovického přístavu. V jedné staré lodi, se kterou už dávno nikdo neplul, měli parádní bunkr neboli schovávačku. Bylo to tajné místo, o kterém skoro nikdo nevěděl. Ze staré lodě se vydávali na tajné výpravy do přístavních zákoutí, pozorovali odsud výletní a rybářské lodě, jak

plují po Vltavě, a hráli si na honěnou a na schovávanou.

Co říkáte? Že slova jako poloostrov, loď, přístav nebo

rybář do Prahy nepatří? Že se to spíš hodí někam k vel

kému jezeru nebo k moři? Tak to asi neznáte Holešovice!

Jděte se tam někdy podívat a najdete tam všechno, o čem

vyprávím.

Takže jsme si už řekli, že v Partě kluků byla i holka,

že v Holešovicích je starý přístav a že se domy v Praze i v jiných velkých městech číslují na přeskáčku.

Myslím, že teď je ta pravá chvíle pro další kapitolu.

Musím vám prozradit, jak se vlastně v Partě kluků objevil kožený míč, když už víte, že se nejedná o žádné fotbalové mužstvo, ale o tři kamarády, kteří se s vámi v této knížce podělí o mnohá napínavá dobrodružství.

Následuje kapitola druhá,

ve které si povíme, jak zamaskovat schovávačku, aby na ni

nikdo nepřišel, a ve které prožijeme úspěšné odražení útoku

nepřátelských pirátských part z Libně a Karlína. Také se

poprvé objeví kožený míč, i když jen na malou chvilku.

P

arta kluků, kterou tvořili naši tři kamarádi Kája, To

ník a Danda, měla schovávačku neboli bunkr ve

staré lodi v Holešovickém přístavu. Nemyslete si, že to bylo jednoduché, takovou loď najít! Dlouho hledali po celém přístavu tu správnou starou a nepotřebnou loď. Prošmejdili snad všechny kouty, než ji našli. Ale najít si úkryt a pak se v něm jako parta scházet, není, milé děti, to nejtěžší. To nejdůležitější a zároveň nejsložitější je uchránit si svůj bunkr před vetřelci, což byly v tomto případě jiné party, které čas od času do Holešovického přístavu přicházely. Ale abyste mi dobře rozuměli – Parta kluků nemusela schovávat svůj bunkr před jinými partami z Holešovic. V Holešovicích se všechny party navzájem znaly a věděly i o svých úkrytech. Šlo o to, ukrýt své schovávačky před partami z Karlína a Libně, o kterých vám za chviličku budu vyprávět.

Starou loď, ať by byla jakkoli rozbitá nebo zchátralá,

nemůžete jen tak ukrýt, aby ji nikdo neviděl, to prostě nejde. Ale můžete ji zamaskovat. Proto ji Danda, která

uměla dobře malovat, natřela na zeleno, aby byla mezi

trávou a listím lépe schovaná. V zimě ji zase přikrývali

bílou plachtou, aby se tolik nelišila od sněhu. Ti z vás, kdo

bydlí v Praze, si teď asi myslí, že už si moc vymýšlím, sníh

v Praze přece není bílý, ale šedý, někdy i černý. To proto,

že je tam spousta aut a že tam ještě hodně lidí topí uhlím.

To věděli i naši kamarádi. Jenomže s plachtou je to stejné

jako se sněhem – také dlouho nevydrží bílá, brzy je šedivá

stejně jako sníh, takže vidíte, že nekecám. Kromě toho to

nebyla obyčejná plachta, ale vyřazený padák, který dal

klukům jejich tatínek, který byl pilot.

Stará loď byla prostě perfektně schovaná a kromě dětí

z Holešovic o ní nikdo nevěděl. A to bylo dobře, jak brzy

poznáte.

Zrovinka nedávno připluli přes řeku na starých veslicích

kluci z Libně a Karlína. Karlín a Libeň jsou čtvrti Prahy na

protějším břehu Vltavy. Party odtamtud podnikaly čas od

času pirátské výpravy přes Vltavu do Holešovického pří

stavu. Tam přepadávaly party z Holešovic a házely po nich

nahnilá jablka nebo po nich pálily ze stříkacích pistolí.

Děti z Holešovic už dávno přestalo bavit nechat se

polívat vodou a zamazávat shnilými jablky, protože jejich maminky jim potom musely prát oblečení a děti dostaly vynadáno, že si na své věci neumí dávat pozor, že hned všechno zašpiní, kdo to má pořád prát, a já nevím co ještě. Proto se nedávno všechny holešovické party domluvily a nasbíraly dva pytle plné starých kaštanů, které se válely po celém Holešovickém přístavu ještě od minulého podzimu. Z pevných větví a gumových pásků si udělaly praky

a domluvily se, že až někdo z nich uvidí, jak se přes řeku

blíží vetřelci z protějšího břehu, dá vědět všem ostatním

partám, ty se sejdou u pytlů s kaštany a budou je z praků

pálit na piráty, aby je odradily od jejich nekalých úmyslů.

Pytle s kaštany byly ukryté pod plachtou z padáku, kte

rou používala Parta kluků jako zimní maskování. Teď bylo

léto, takže plachtu nepotřebovali a mohli pod ni klidně

ukrýt nachystanou munici.

Toho dne, o kterém vyprávím, vypluli karlínští a libeňští

piráti hned po ránu směrem k holešovickým břehům. Těšili

se, kolik si užijí legrace, až postříkají děti z Holešovic stu

denou vltavskou vodou.

Jelikož ten den byla sobota, byla Parta kluků už od

rána ve svém úkrytu ve staré lodi. Hráli Člověče, nezlob

se! a skvěle se u toho bavili. Najednou vykřikl Toník,

který se právě díval na Vltavu přes popraskané kulaté

okénko:

„Podívejte, přes řeku se blíží parta Jardy Drsňáka z Lib -

ně a Pirátská tlupa z Karlína!“

Kája s Dandou se nahrnuli k okénku a skutečně: spatřili

dvě loďky se známými tvářemi kluků, kteří nikdy nenechali nikoho na pokoji a měli velkou radost, když mohli dětem z Holešovic provést nějakou lumpárnu.

Kája se podíval z okénka a řekl:

„Tentokrát si nenecháme líbit, aby nás Libeňáci a Karlí

ňáci jen tak snadno pokropili! Toníku, oběhni všechny par ty, které jsou právě poblíž, ať sem přijde co nejvíc dětí. My zatím s Dandou připravíme naši loď jako místo protiútoku.“

Toník, který uměl strašně rychle běhat, vystartoval jako

blesk a sháněl všechny holešovické party k jejich lodi, aby

mohli společně zahájit obrannou palbu.

Kája s Dandou zatím otevřeli všechna okénka. Věděli,

že z okének, která vedla přímo k řece, se bude nejlépe mířit

na piráty, kteří se po přistání u břehu začnou vyloďovat

a budou hledat, koho by postříkali ze svých stříkaček.

Pak přitáhli oba pytle s kaštany do lodě a připravili si praky. Mezitím už k jejich lodi začaly přibíhat děti z ostatních holešovických part, které sehnal Toník. Za malou chvilku se u staré lodě shromáždilo přesně dvacet dětí, a to už byla pěkná síla. Poslední doběhl Toník celý udýchaný. Ovíval se čepicí jako vějířem a volal:

„Všichni, kdo byli v přístavu, už jsou tady. Víc nás tu není!“

Kája mávnul rukou a řekl:

„To nevadí, Toníku, i tak je nás dost. Teď mě všichni poslouchejte. Naše loď má deset kulatých okének. To znamená, že deset z nás si stoupne s praky a jedním pytlem kaštanů do naší lodě k okénkům a bude na Libeňáky a Karlíňáky pálit kaštany z lodě. Ostatní si stoupnou do křoví na břeh a spustí palbu z houští. To by bylo, abychom je nezahnali zpátky!“ Jak Kája řekl, tak se také stalo. Deset dětí vlezlo do lodě k okénkům a deset si jich stouplo do křoví k řece. V tu chvíli piráti přirazili své veslice ke břehu. Bylo slyšet chraplavý hlas Jardy Drsňáka, jak říká:

„Piráti, až přistaneme, přivážeme lodě ke břehu, všichni si nacpeme kapsy shnilejma jabkama a nabereme si vodu

do pistolí. Pak se vydáme na břeh a koho z Holešovičáků

potkáme, toho pořádně zmažeme, cha chá!“

Jenomže ve chvíli, kdy piráti přivazovali lodě ke břehu a začali nasávat vodu do svých stříkaček, zavelel Kája:

„Nabít praky a zahájit palbu! Miřte jen na nohy a hlavně na zadky, protože tam to nejvíc štípe!“

Piráti se nestačili divit. Jak byli ohnutí z loděk a nabírali vodu z Vltavy do svých pistolí, začaly je najednou na zadcích pálit kaštany jeden za druhým. A že to byly pěkné šupy, to mi věřte. Piráti začali ječet a křičet, padali do vody a do bláta a nechápali, co se to na ně sype. Byla to palba jak z kaštanového kulometu, to jste ještě nezažili.

Když se piráti trochu vzpamatovali a poznali, že tentokrát nemají proti Holešovičákům nejmenší šanci, odvázali lodě, nasedli do nich celí zmáčení a umazaní od bahna, a snažili se co nejrychleji ujet palbě Party kluků a jejich kamarádů.

Jarda Drsňák, který byl tuze naštvaný, že jim tentokrát pirátská výprava nevyšla a že dostali pořádně na frak, najednou uviděl na břehu v bahně starý prokopnutý kožený míč. Ještě než odrazili od břehu, zvedl Jarda Drsňák ten prokopnutý míč a vztekle ho hodil směrem k lodi, ze které Holešovičáci pálili kaštany. Pak se chopil vesla a spolu se svými mokrými, špinavými a potlučenými kamarády vyrazil na protější břeh. Veslovali jako o život a přitom volali:

„Však my vás dostanem!“

„Počkejte příště!“

a

„To vám nedarujem!“

18

Děti z Holešovic si z toho pokřikování nic nedělaly.

Věděly, že po takové lekci, kterou právě udělily Partě Jardy

Drsňáka z Libně a Pirátské tlupě z Karlína, piráti jen tak

znova nezaútočí a budou od nich mít na dlouhou dobu

pokoj.

Když bylo po všem a piráti byli už daleko od břehu, vzaly

si děti z Holešovic každý svůj prak a rozešly se do svých

úkrytů a bunkrů. Musím vám ještě prozradit, že kaštany

vystřílely skoro všechny. Dokážete si představit, jak to asi

muselo piráty bolet! No to víte, že pořádně. Jauvajs!

Asi jste se dovtípili, že špinavý a prokopnutý míč, který

Jarda Drsňák hodil směrem k lodi, bude asi právě ten míč,

který je v názvu naší knížky a o kterém jsem vám slíbil

vyprávět. Je to tak, milí přátelé. Jen si na to vyprávění

musíte počkat do příštích kapitol, ve kterých se dozvíte,

jak to s koženým míčem ve skutečnosti bylo a jak moc je

důležitý pro náš příběh, který vás, jak doufám, zatím neza

čal nudit. A ani nezačne, to vám slibuji! Co slibuji – přísa

hám! Dvěma prsty na holej pupek!

Čeká na nás kapitola třetí,

ve které si povíme, kde bude Parta kluků trávit prázdniny,

a dočteme se, že nemohou přijít na nic zajímavého,

co budou o prázdninách dělat. Také se konečně dozvíme

něco bližšího o koženém míči, který však pro nás

i po skončení této kapitoly bude stále záhadou.

K

dyž holešovické děti pomocí praků a kaštanů za

hnaly piráty z Karlína a Libně, rozešly se každý po

svém a Parta kluků zůstala zase sama. Když ukli

dili kolem lodě, vlezli si dovnitř, poradit se, co podniknou o prázdninách, které právě začínaly.

Zatím neměli žádný prázdninový plán. Tatínek Káji a Toníka byl pilot a v létě, když lidé z Prahy odlétali na dovolenou k moři do Itálie, Egypta nebo na Kypr, měl moc práce a nemohl si vzít dovolenou. Neměli žádnou chalupu ani babičku na venkově, a proto maminka rozhodla, že kluci pojedou na letní tábor.

Danda, která žila sama s maminkou, protože její tatínek záhadně zmizel v Africe, by ráda jela s nimi, ale neměly s maminkou peněz nazbyt, takže jim nezbylo ani na ten tábor.

Když se to kluci dozvěděli, prosili svoji maminku, že když Danda nemůže jet na tábor, že oni taky nepojedou, protože to by nebyli parta. Kromě toho by Dandě po celou dobu, co by byli pryč, bylo moc smutno. Maminka jim řekla, že ano, že tedy mohou být celé prázdniny v Praze s Dandou, ale jen pod podmínkou, že o nich nebude vůbec vědět. Postarají se sami o sebe a budou na sebe opatrní, aby s nimi obě maminky neměly starosti. Kluci to bez řečí přislíbili a byli moc rádi, že mohou zůstat s Dandou v Praze a hrát si v Holešovickém přístavu, kde to měli beztak ze všeho nejraději. Teď tedy seděli v lodi a přemýšleli, co budou o prázdninách vlastně dělat.

„Mohli bychom vyspravit loď a vydat se s ní na dobrodružnou výpravu po Vltavě,“ navrhl Toník.

„To je pěkná kravina, Toníku,“ řekla Danda. „Podívej se, kolik je v lodi děr! To bychom určitě nezvládli opravit, a i kdyby se nám to podařilo – nemáme přece motor ani kormidlo! Kdybychom s lodí vypluli, skončili bychom pod prvním jezem.“

„Danda má pravdu,“ souhlasil Kája. „Vyjíždět na vodu s naší lodí nemá cenu. Jedině bychom o ni mohli přijít, a kde bychom se pak scházeli? Nehledě na to, že bychom se mohli utopit, a víte, že jsme maminkám slíbili, že se nám celé prázdniny nic nestane.“

„No jo, ale co teda budeme dělat?“ zeptal se Toník.

Seděli v lodi, přemýšleli nad prázdninovým programem a nic je nenapadalo. A jak jim žádný nápad nepřicházel do hlavy, začali se bát, že se začnou nudit. Nikdo z nich to ošklivé slovo NUDA sice nevyslovil nahlas, ale přesto viselo ve vzduchu. I kdyby udělali uvnitř staré lodě průvan, neodletělo by. A to začínalo být vážné.

Jak tam tak seděli a lámali si hlavy, Toník najednou

vstal a povídá:

„Než vás něco napadne, půjdu si trošku zakopat.“

„Zakopat?“ zeptal se udiveně Kája. „A s čím?“

„S míčem přece,“ odpověděl Toník.

„S jakým míčem?“ divila se Danda.

„Vždyť tady žádný míč nemáme,“ přidal se Kája.

Toník vstal, otočil se a zvedl ze země podivnou věc, na

které dosud seděl. Byl to špinavý a splasklý kožený míč.

Byl celý od bahna, stejně jako Toníkovy kalhoty.

„Přistál mi u nohou, když jsme hnali piráty od břehu,“ řekl Toník. „Hodil ho po mně Jarda Drsňák, viděl jsem ho, jak sebral míč z bahna u břehu. Ale netrefil se, víte přece, jak umí mířit,“ smál se.

„Fuj, zahoď to zpátky do křoví!“ řekl Kája a nechtěl se míče ani dotknout. „Taková věc patří spíš na skládku nebo do popelnice.“

„S tímhle míčem si přece nejde ani házet, ani kopat,“ dodala Danda.

Toník si ale jejich řečí nevšímal, nechal je v lodi, ať se radí, co budou dělat o prázdninách, a vyšel s míčem před loď. Opláchl ho vodou z Vltavy a začal si s ním házet – jednak proto, že ho hraní s míčem moc bavilo, a také proto, aby míč co nejdříve oschl. Ale moc mu to nešlo. Míč byl nasáklý vodou, takže byl těžký, a také byl tak podivně zmuchlaný, že se ani neodrazil, když dopadl na zem. Toník se přesto rozhodl, že si míč vezme sebou domů, nechá ho pořádně proschnout a pokusí se přemluvit tatínka, aby mu ho zalepil. Třeba když se potom nafoukne, bude zase skákat jako každý pořádný míč.

Kája s Dandou zatím seděli v lodi, usilovně přemýš

leli, ale na nic kloudného nepřicházeli. Jelikož se už blížil večer, rozhodli se, že půjdou domů a budou v přemýšlení pokračovat přes noc. Snad je něco napadne.

Vyšli před loď, kde si Toník pohazoval s míčem.

„Zahoď to a pojď domů na večeři!“ zavolal na něj Kája.

„Já bych si ale chtěl vzít ten míč domů,“ řekl Toník. „Náš tatínek přece spraví všechno, tak by mohl opravit i prasklý míč.“

Kája jen mávl rukou:

„Pro mě za mě, klidně si ho vem domů. Ale až ti maminka vynadá, že nosíš do bytu krámy, tak se nediv!“ Parta kluků se vydala k domovu. Když přišli do Osadní ulice před své vchody číslo 23 a 25, rozloučili se kluci s Dandou a dohodli se, že se příští den, což byla neděle, sejdou hned ráno a řeknou si, co kdo přes noc vymyslel za prázdninový plán.

Když přišli Kája s Toníkem domů, schoval Toník míč pod postel, navečeřeli se, umyli a hned šli do postele, protože je bitva s piráty pořádně unavila. Usnuli, jako když je do vody hodí. A mohu vám potvrdit, moji milí, že když vás někdo hodí do vody, usnete opravdu hodně rychle. Spali by jako zabití celou noc až do rána, kdyby se nestala divná věc. O půlnoci je probudilo záhadné vrčení a klepání. Posadili se na postelích a koukali celí vyjevení na podlahu. A kdo z vás někdy viděl vyjeveného, ví, jak se takový vyjevený dokáže koukat! Zpod Toníkovy postele se ozývalo bouchání a šustění, které bylo moc podivné. Nejprve si mysleli, že tam zapomněli zapnutou mašinku nebo auto na dálkové ovládání, hned si však uvědomili, že to je hloupost, o něčem takovém by přece věděli.

Toník si vlezl ke Kájovi na postel. Nechtěl to přiznat, ale začínal se těch záhadných zvuků bát. Najednou se zpod postele vykutálel míč. Byl to krásný, novotou zářící kožený míč, za který by se nemuseli stydět ani fotbalisté na mistrovství světa. Kluci nechápavě zírali na tu proměnu a navzájem se štípali, aby se ujistili, že se jim to všechno jenom nezdá.

Nezdálo se jim to. Splasklý, ošklivý a umazaný míč, který hodil Jarda Drsňák po Toníkovi a který si Toník donesl domů, aby mu ho tatínek zalepil, se skutečně přeměnil v nádherný nový kožený míč. Vydržte do příští kapitoly, ve které se dozvíte, jak je možné, že se míč sám od sebe takhle proměnil, a jak se přidal k Partě kluků jako jejich další kamarád.

25

A máme tady kapitolu čtvrtou,

ve které si povíme, že kožený míč, který si Toník donesl

z Holešovického přístavu, je kouzelný, že správní kluci

se nechlubí cizím peřím a že vstupovat do holčičího pokoje

bez zaklepání se prostě nesmí, ledaže by vás tam někdo

odnesl, než napočítáte do deseti.

K

luci koukali na proměnu koženého míče, až jim

málem vypadly oči. Také jste se někdy koukali tak,

že vám málem vypadly oči? Že ano? Tak to také

určitě víte, že při takovém koukání je nejdůležitější dávat

dobrý pozor, aby vám nakonec nevypadly doopravdy.

Kája s Toníkem to věděli moc dobře, takže nakonec

oči přece jen maličko přivřeli a koukali se těma mírně při

vřenýma očima nechápavě chvíli na míč a chvíli jeden na

druhého.

Než stačili cokoli říct, ozvalo se z podlahy:

„Ahoj kluci! To jsem moc rád, že si mě Toník vzal a že

mě zase rovnou nezahodil. Od té doby, co jsem byl splasklý

a špinavý, pokaždé, když mě někdo našel, tak do mě buď

šťouchnul klackem nebo na mě rovnou šlápnul. Už jsem

ani nedoufal, že se najde někdo, kdo uvěří, že je možné

mě spravit, a zruší tím mé strašné prokletí. Jůů, vy tu máte

krásně čisto a sucho! Už dlouho jsem nebyl na tak příjem

ném místě.“

Kája s Toníkem chtěli jeden druhému něco říct, ale byli

v takovém úžasu, že ani nemohli popadnout dech. Ale i když nám kluci zatím nemohou nic říct, protože mají otevřenou pusu a nemohou ji údivem zavřít, vy už asi stejně tušíte, kdo to z podlahy promluvil. Správně, děti, byl to kožený míč. Ptáte se, jak je možné, že se kožený míč sám od sebe vyspravil, vyčistil, nafouknul a pak ještě mluvil? Tak za prvé, vy zvědavci, tahle knížka je přece jen pohádka a v pohádkách se dějí různé věci, to přece znáte. A za druhé? Počkejte chvilku, všechno se dozvíte!

První našel řeč Kája:

„Ty mluvíš?“ zeptal se míče. „Co jsi to za míč, když mluvíš? A jak to, že najednou vypadáš tak krásně? Takový míč jsem viděl v televizi, když jsme se s tatínkem dívali na přenos z mistrovství světa! A jak ses vůbec dostal do Holešovic? A jaké prokletí jsme zrušili?“

„Počkat, počkat,“ řekl míč. „To je nějak moc otázek najednou. Všechno vám řeknu, ale pěkně po pořádku. Jen co si ještě trošku polebedím na tom měkoučkém koberci, krásně vyluxovaném a voňavém. Vy jste asi moc šikovní kluci, když máte tak nádherně uklizený pokoj a tak pečlivě vyluxovaný koberec.“

Toník koukal chvíli na Káju a chvíli na míč, jak spolu hovoří. Viděl, že se Kája trošku zastyděl, a napadlo ho, že se stydí asi ze stejného důvodu jako on. Proto řekl za oba:

„Víš, ten pokoj jsme ani tak neuklízeli my, jako spíš naše maminka.“

„No, a maminka taky dneska luxovala celý byt, takže proto máme tak čistý koberec,“ přidal se Kája.

Míč se zamyslel, pak trošku poskočil a řekl veselým

hlasem:

„Vidím, že jste správní kluci, kteří se nechlubí cizím

peřím. To mám radost, že jsem se dostal právě k vám.

Ale když jste mě nesli z přístavu domů, byla s vámi ještě

nějaká holka. Slyšel jsem, že jí říkáte Danda. To je vaše sestra?“

„Ne, Danda je naše nejlepší kamarádka,“ řekl Toník. „Já, Kája a Danda máme partu, která se jmenuje Parta kluků. Danda sice není kluk, ale i tak je strašně fajn, takže může být členem Party kluků stejně jako my.“

„Panečku, ta by koukala, kdyby tu s námi mohla být. Byla by z toho určitě celá na větvi, kdyby viděla, jak ses proměnil,“ přidal se Kája.

Míč se malinko zhoupnul dopředu, pak zas dozadu a povídá:

„Víte kluci, já nejsem obyčejný kožený míč. Já jsem kouzelný míč. A vy dva jste bezva kluci, takže když budete chtít, můžeme si spolu užít spoustu legrace a dobrodružství. Ale když už vám budu vyprávět, co jsem vlastně zač, chtělo by to, aby u toho byla taky vaše kamarádka Danda, ne?“

„Jasně!“ vykřikli oba kluci najednou.

„Jenomže jak to udělat, teď v noci,“ zamyslel se Kája. „Náš tatínek se před chvilkou vrátil z letiště. Teď večeří a ještě si bude dělat čaj. Určitě mu neproklouzneme. I kdyby nás neviděl, určitě nás uslyší. A takhle pozdě nás za Dandou nepustí, to je jasná věc. Danda sice bydlí hned ve vedlejším vchodě, ale i tak pochybuju, že bychom tam teď mohli. A navíc, Danda i její maminka už určitě spí, a i když má Danda svůj pokoj, bez toho, abychom neprobudili její maminku, se tam prostě nedostaneme.“

Kluci se podívali smutně jeden na druhého, tolik jim bylo líto, že s nimi Danda právě teď nemůže být.

Kožený míč se potichu zasmál a řekl:

„Co bych to byl za kouzelný míč, kdybych nedokázal zařídit, abychom se teď všichni tři dostali k Dandě? Oba se mě chytněte, zavřete oči a v duchu počítejte do deseti.“

Kája zvedl míč ze země, Toník se ho chytil z druhé strany, zavřeli oči a začali počítat. Když dopočítali do deseti, otevřeli oči. To byste neuhodli, kde byli. Stáli uprostřed Dandina pokojíčku! Byla tam tma, ale světlo z pouliční lampy ho přece jen maličko ozařovalo. Takže viděli postel, na které spala Danda, a slyšeli, jak pochrupuje.

„To jsem ani nevěděl, že Danda chrápe,“ řekl šeptem Toník.

„Chrápe jako náš tatínek,“ zašeptal Kája a měl co dělat, aby nevyprskl smíchy.

„Položte mě na podlahu a opatrně ji vzbuďte,“ řekl míč klukům, které Dandino chrápání zaujalo natolik, že se ani nestačili pořádně podivit tomu, jak se do jejího pokoje vlastně dostali. Kája přistoupil k Dandě, chytil ji za rameno a zacloumal s ní. Danda se lekla, opřela se o lokty a rozhlížela se ospalýma očima, co se děje. Když spatřila ve svém pokoji dvě záhadné postavy v pyžamech, chystala se začít ječet na celé kolo a přivolat tak maminku na pomoc.

Ještě než stačila nabrat dech k tomu zaječení, dal jí Kája

ruku na pusu a řekl:

„To jsme my, copak nás nepoznáváš?“

Danda si protřela rozespalé oči, rozsvítila lampičku,

kterou měla na nočním stolku, a posadila se v noční košili

na postel. Podívala se nejdřív na Káju, pak na Toníka

a nakonec na míč na podlaze. Nadechla se a řekla naoko

nazlobeně:

„Tak pánové, nevím sice jak jste se sem dostali a proč si chodíte hrát v noci s míčem zrovna do mého pokoje. Ale ještě než mi to vysvětlíte, ráda bych vás upozornila na to, že do pokoje, ve kterém spí samotná holka, nesmí žádný kluk vstoupit bez zaklepání, ani kdyby to byl sebelepší kamarád. Představte si, kdybych měla třeba odkopanou peřinu a spala bych nahatá! Nebo kdybych měla nasazená rovnátka! Nebo kdybych nedej bože chrápala!“

Kluci se při tom vyčiňování koukali stydlivě do země a říkali si, že Danda má pravdu, že vstupovat bez zaklepání do holčičího pokoje, to se opravdu nedělá. Ale když Danda nakousla to svoje chrápání, nevydrželi to a začali se smát.

„Ještě je vám to k smíchu?“ syčela Danda a předstírala velkou rozzlobenost. „Kdybych nebyla tak rozespalá, dala bych vám každýmu pěknej žďuchanec.“

Míč pochopil, že se musí zapojit do rozhovoru, jinak to nikam nepovede:

„Kluci za to nemůžou, Dando. To byl můj nápad, vyrazit teď v noci za tebou. Chtěl jsem klukům vyprávět, co jsem vlastně zač, ale jim bylo moc líto, že bys u toho vyprávění nebyla. Tak jsem je vzal k tobě, abyste moje vy

31

právění slyšeli všichni, celá vaše parta! Tak jim to odpusť!

Nemohli zaklepat, ani kdyby stokrát chtěli, protože jsme

přistáli rovnou uprostřed tvého pokoje.“

Danda koukala úplně stejně vyjeveně, jako kluci, když

uslyšeli míč poprvé promluvit. Ale jelikož jí oči také naštěstí

nevypadly a zůstaly pevně usazené v rozespalých důlcích,

byla té noci Parta kluků konečně celá pohromadě včetně

všech očí (pro pořádek dodávám, že těch očí bylo šest).

Takže se můžeme společně s nimi těšit na další kapitolu,

kde se dozvíme celý míčův příběh. To bude něco, však uvi

díte!

32

Toužebně očekávaná kapitola pátá,

ve které si povíme celý míčův příběh a dozvíme se,

jak ho zlý pralesní kouzelník zaklel a jak se dostal

z Jižní Ameriky až do Prahy, do Holešovického přístavu.

Také se dozvíme, že kamarádi z Party kluků

už vůbec nemají strach, že by se o prázdninách

mohli nudit.

K

dyž se Danda vzpamatovala z toho, že na ni míč

promluvil lidským hlasem, řekla:

„Páni, to je teda něco!“

Toník ukázal na míč a řekl:

„To je ten míč, který jsem si přinesl domů z přístavu.

Sám se spravil, nahustil a vyčistil. Pak jsme zjistili, že

mluví, a nakonec nás odnesl až do tvého pokoje, než jsme

napočítali do deseti.“

A Kája dodal:

„Prostě zázrak. To tu ještě nebylo.“

Všichni tři koukali na míč a nevěděli, co mají dělat. Pře

mýšleli, jestli na něj mají promluvit nebo čekat, až začne

hovořit sám. Míč si toho naštěstí všiml a přerušil nastalé

ticho:

„Jak už jsem vám řekl, jsem kouzelný a díky Toníkovi,

který mě hned nezahodil, ale rozhodl se, že mě spraví, se

zrušila kletba a já jsem tu s vámi zase v celé své kráse.

Jelikož jste teď moji kamarádi, budu vám vyprávět celý

svůj příběh, jestli chcete.“

Kamarádi z Party kluků vykřikli jednohlasně (ale poti

chu, aby nevzbudili Dandinu maminku):

„No jasně, že chceme!“

Uvelebili se na Dandině posteli, nastražili uši a netrpělivě čekali na míčovo vyprávění. Míč se nenechal dlouho prosit a začal vyprávět svůj pohnutý příběh: „Přišel jsem na svět před pár lety, v zemi, která je odsud moc daleko. Pěšky by tam od vás nikdo nedošel a nedojel by tam ani na kole nebo autem. Ta země je daleko, předaleko, až v Jižní Americe. Žije tam jeden starý míčař, který vyrábí míče už od nepaměti a který vyrobil také mě. Já jsem se mu obzvlášť povedl. Hned jak mě dodělal, zálibně si mě prohlížel a pořád dokola si mě pochvaloval a vychvaloval, jaký jsem se mu podařil parádní kousek. Že jsem se mu skutečně moc líbil, neprodal mě hned do hračkářství nebo do sportovních potřeb, ale vystavil si mě před svou dílnu do vitrínky na kamenný podstavec, aby každý viděl, jaké dokáže dělat krásné míče.

Stál jsem tedy na podstavci před míčařovou dílnou a všichni mě obdivovali. Ten míčař byl po celé zemi vyhlášený jako nejlepší míčař ze všech míčařů. Míče k němu chodili kupovat nejen rodiče kluků, kteří si, stejně jako Toník, rádi kopali, ale i zástupci nejvyhlášenějších fotbalových klubů z celého světa. Všichni říkali, jaký jsem krásný míč. Spousta lidí si mě chtěla koupit, ať to stojí, co to stojí. Starý míčař mě ale nechtěl prodat, protože si mě moc oblíbil a dělal jsem mu před jeho dílnou dobrou reklamu.

Až jednou přišel do míčařovy dílny nejlepší fotbalista

naší daleké země, který se jmenoval Pedro Bombardóna. Pedro Bombardóna se právě chystal se svým klubem na velmi důležitý fotbalový zápas a potřeboval míč, s kterým by mohl pořádně trénovat.

Starý míčař, který Pedra Bombardónu velice obdivoval a byl jeho dlouholetým fanouškem, mě sundal z kamenného podstavce před svojí dílnou a řekl Pedrovi, že má pro něj jeden speciální míč, který neprodal nikomu na světě. Dodal, že ani jemu ho neprodá, ale daruje, protože se mu moc líbí, jak Pedro hraje fotbal. Pedro Bombardóna byl totiž známý nejenom tím, že hrál fotbal nejlépe ze všech lidí ve své zemi, ale také tím, že hrál vždycky férovou hru, nebo jak se také někdy říká fair play. To znamená, že při fotbalovém zápase nikdy do nikoho nestrkal, nikomu nepodrážel nohy a nikoho nenakopával.

Proto měli Pedra Bombardónu všichni rádi a měl ho tuze rád i starý míčař, který mu věnoval svůj nejpodařenější kožený míč, aby mohl Pedro trénovat a při tom důležitém zápase dát spoustu gólů.

Pedro se mnou začal trénovat a moc nám to spolu šlo. Brzy jsme se skamarádili a Pedro si se mnou začal povídat, jako se svým nejlepším kamarádem. Tak jsem se naučil mluvit. A protože mě měl Pedro Bombardóna skutečně upřímně rád, stal jsem se kouzelným míčem, protože když vás má někdo moc rád, je v tom vždycky velké kouzlo. Svá kouzla jsem mohl provádět po celém světadíle, na kterém jsem se právě nacházel.

Díky mně se Pedro naučil kopat míčem tak dobře, že se stal z nejlepšího hráče ve své zemi nejlepším hráčem

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její

plné verze je možné v elektronickém obchodě

společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist