načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Spratek - Steven Erikson

Spratek

Elektronická kniha: Spratek
Autor:

„Toto jsou cesty hvězdné lodi SHL Spratek. Jejím úkolem je vyhledávat nové světy, na něž by se dala zapíchnout terránská vlajka, daly by se podmanit a v případě potřeby na nich ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 306
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7595-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

„Toto jsou cesty hvězdné lodi SHL Spratek. Jejím úkolem je vyhledávat nové světy, na něž by se dala zapíchnout terránská vlajka, daly by se podmanit a v případě potřeby na nich vyhladit veškeré životní formy, odvážně vyhodit do -" Ano, vydejme se s ne zrovna bystrým, zato nesmírně sebevědomým kapitánem Hadriánem Sawbackem - jenž se povážlivě, ale ne tak docela, podobá jistému Jamesi T. Kirkovi - a jeho posádkou složenou z krásných žen, nepříliš schopných mužů a nafukovacího doktora na palubě hvězdné lodi třídy Vpřed Spratek , na řadu bezstarostných, téměř katastrofálních a neskutečně bláznivých dobrodružství „nekonečnou rozlohou mezihvězdného prostoru"... Autor oceňované Malazské Knihy padlých převedl svou celoživotní lásku ke Star Treku do chytré, vynalézavé a ohromně zábavné knihy, v níž lidstvo zkoumá vesmír pro dobro všech druhů, přičemž se se svou vyspělou technikou chová jako slon v porcelánu. Spratek není pouze vtipnou parodií, ale také láskyplně nactiutrhačnou poklonou celému žánru rozmáchlých vesmírných dobrodružství.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SPRATEK

Steven Erikson

TALPRESS


Copyright © Steven Erikson, 2014

Translation © Dana Krejčová, 2015

Cover © Steve Stone, 2014

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit

bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-595-3


Tuto knihu věnuji Robertu Sawyerovi

„protože oba milujeme Star Trek,

a už ná svede kamkoliv“


PODĚKOVÁNÍ

Zvláštní poděkování patří mým nicnetušícím betačtenářům:

Dr. A. P. Canavanovi, Dr. Sharon Sasaki a Barii Ahmed.

A také děkuji své ženě Clare Thomas za to, že mi řekla:

„Vykašli se na všechno – prostě tu zatracenou knížku napiš!“

A tak jsem ji napsal.


ÚVOD

Budoucnost

Byla hluboká noc, když se někde uprostřed skládky rozštěkal

robotický pes. Harry Mitts naštvaně zvedl svou pivní vanu

z gauče. Jak vykročil ke dveřím, trailer se rozkymácel. Zestojanu na deštníky vytáhl Harry brokovnici. Ohlédl se na syna

spícího na gauči, ale prcek se ani nezavrtěl. Harry jen zabručel,

otevřel dveře a vystoupil z traileru.

Mezi harampádím vedlo několik cestiček a on je všechny znal. Šoural se kolem hromady zmechanizovaných zahradních trpaslíků, z nichž někteří ještě mávali nebo zdravili zdviženým prostředníčkem – každá bláznivá módní vlna za posledních padesát let tu měla vlastní hromadu. Skládka pokrývalaprostor, který býval městem. Harry se zastavil a mírně se zakolébal, jak si prohlížel nejbližšího trpaslíka. Před pár měsíci mu ustřelil hlavu právě tou brokovnicí, kterou nyní držel v rukou. A ten zatracený krám pořád mával. Harry zamračeně pokračoval dál.

Robotičtí hlídací psi jsou obecně nervózní. Bylo klidněmožné, že tenhle stál nad cvrčkem schovaným v plechovce. Pořádný kopanec do hlavy ho umlčí, a pokud ne, tak to spraví huba plná kalibru dvanáct.

9


„Vidíš, kluku?“ zamumlal, jako by se jeho syn táhl krok za ním, jak to dělával, když se Harry vydal na obhlídku skládky. „Tohle ti dá doktorát z astrofyziky. Ta obloha tam nahoře? Kdysi bys mohl vidět i opravdický hvězdy! Jen si to představ!“

Prošel mezi stohy slisovaných benzinožroutů, pilněrezivějících při čekání na recyklaci. V dusném vzduchu silně páchl rozkládající se benzin.

„Za takovýhle letní noci, kluku? Ty by svítily jako o závod. Plály! No, jak jsem říkal, vyser se na to. Vyser se na astrofyziku! Ještě jsem nebyl na světě, když dali k ledu poslední raketoplán. A pak co? Všechno v prdeli. No dobře, zatáhlo se. Jako nafurt! A vůbec. Proto jsem změnil vobor, jasný? Dostal jsem novej doktorát. Zasraný mediální studia. Výzkum před pitomoutelevizí – fakt paráda.“ Odmlčel se a říhl. „Kdysi jsem si myslel, že až vyrosteš, bude to jako ,paprskni mě, Scotty‘ a to všechno. Ale dutý hlavy, co tomu dycky šéfovaly, no, šéfujou tomu dál. A my jsme te= v prdeli.“

Obešel poslední stoh aut a ztuhl.

Jiskra, robotický hlídací pes, stál před dvěma neskutečněvysokými, nadpozemskými postavami v jakýchsi měňavýchskafandrech. Nad psem visela kulička světla a tepala do rytmu s jeho předem nahraným, monotónním štěkotem. Zanávštěvníky se na pozadí stříbřité oblohy nad hromadami šrotu tyčil ohromný stín.

„Do háje zelenýho,“ zašeptal Harry.

Jiskra ho uslyšel a otočil se. Otevřel tlamu na pantech apromluvil. „Vetřelci, pane! Radím povel kousat! Nebo povelzahnat!“ Vrtěl zatočeným krysím ocáskem. „Nebo zabít? Prosím, pane! Prosím! Povel zabít! Všichni se mnou – povel zabít! Povel zabít!“

„Nech toho,“ houkl Harry a popošel blíž.

Nedalo se pořádně rozeznat, jak vlastně ti mimozemš?ané 10 vypadají. Jako by s vysoce pokročilou technikou přicházely zvláštní efekty nebo tak něco. Blikali, chvíli tu byli, chvíli zase ne, jako obraz, co zůstane na sítnici, ale Harry více méně rozeznával protáhlé obličeje, baňaté lebky a trojici čehosi jako oči, umístěnou mezi vysokým, širokým čelem a ostrou,špičatou bradou.

„Zabít?“ zaprosil Jiskra.

„Nee. Přepoj hovor na, ech, kurva. Zapomeň na to. Každej scénář, co mě napadá, končí špatně. Letectvo? Armáda?Policie? Ministerstvo obrany? CIA? FBI? NSA? Kamioňáci?Všechno je na houby, Jiskro. Mluvíme tady vo Dni, kdy se zastavila Země. Paranoia, hrůza, blbost, panika, tajnosti. Úplně to vidím jako film. Pamatuješ filmy, Jiskro?“

„Hromada dvacet šest, pane. Videokazety, DVD. Odtud jdi uličkou třináct až k –“

„Sklapni a nech mě přemejšlet,“ zavrčel Harry s očima stále upřenýma na mimozemš?any.

V té chvíli promluvila svítící koule dokonalou američtinou. „Stav transcendence? Je toto nebe?“

„Ne,“ odpověděl Harry. „Tohle je Newark, stát New Jersey.“

Koule chvíli rychle pulsovala a pak řekla: „Aha. Kurva.“

„Zabít?“

Harry užzaslechl rachot rychle se blížících helikoptér. „Ustup, pse.“ Položil si brokovnici na rameno a popošel kmimozemš?anům. „Blížej se trable, kamarádi. V tomhle mi věřte – četl jsem scénář.“

Zaslechl dusot a otočil se. Hnal se k nim jeho syn v pyžamu s Enterprise, oči navrch hlavy. „Tati! První kontakt! Vulkánci!“

„Kéž by, kluku,“ opáčil Harry. „Spíš... pitomci.“

„Koukni na tu lo=! Paprskněte mě! Paprskněte mě!“

Jiskra znovu začal vrtět ocasem a řekl: „Všichni se mnou! Paprskněte mě! Paprskněte mě!“

11


Harry to s povzdechem zkusil znovu. „Hej, emzáci! Vra?te se na tu svou lo= a mazejte. Pronto! Muži v černým jsou nacestě. Za chvilku to bude průser jak mraky.“

Koule zablikala. „Nehmotný přesun vyhodnocen jakoneúplný. Průser jak mraky potvrzen. Není to nebe. New Jersey. Země. Lidé. Zdánlivě rozumný druh XV-27, kategorie:Nepravděpodobná. Hodnocení inteligence: Neschopná. Fázekulturního vývoje: Věk masturbace, stále probíhá. Zpráva flotile na oběžné dráze: rekalibrovat parametry transcendence produchovní odtělesnění co nejdřív to kurva půjde. Závěryvyplývající z odklonu od techniky... Koho to zajímá? Padáme voca=.“

Koule zmizela. Vzápětí tak učinili i oba mimozemš?ané.

Lo= zůstala.

„Tati!“

„Ano, chlapče?“

„Nechali otevřený dveře!“

„Vidím.“ Harry znovu říhl. Už slyšel kromě rachotu vrtulí vrtulníku i sirény. Hustou mlhou na obloze proráželarozmazaná světla reflektorů.

„Tati?“

„Jo?“

„Proletíme se?“

Harry se obrátil na Jiskru. „Pse! Mám pro tebe výzvu.“

„Výzvu, pane? Dobře! Výzva! Poveluj!“

„V traileru je bedna plechovek. Najdi ji a přines sem. Máš na to dvě minuty.“

Robotický pes vystřelil nejbližší uličkou.

Harry se usmál na svého kluka. „No, to není krádež, ne?“

„Ne! Není!“

„Navíc, podle toho, co říkala ta koule, je na oběžnýdráze celá zasraná flotila těchhle lodí, takže to není jako něco extra, ne?“ 12

Díval se, jak jeho kluk běží k lodi. V otevřených vratech se zhmotnila rampa. Kluk byl vmžiku nahoře a zmizel uvnitř.

Hlasitě to zapraskalo, jak u brány skládky někdo odpálil zámky. Harry se s tichým nadáváním valil kupředu. „Seru na psa!“ zamumlal při prvním kroku po zářící rampě.

„Pane!“

Jiskra se k němu připojil s bednou piva na plecích, jako by ji tam měl přilepenou.

„Hezký!“ pochválil ho Harry. „Vypni statickej držák – tak, výborně, už to mám. Jdeme, Jiskro!“

„Vesmír!“ zaštěkal robotický pes. „Zabít!“

Harry vytáhl plechovku piva, odloupl víčko a zhluboka se napil. Už slyšel auta na dvoře a kalnou oblohu nadnejbližšími hromadami ozařovala blikající světla. Došel na konecramy a vstoupil do malé, oválné místnosti. „Zvednout rampu,“ zkusil to.

Rampa zmizela.

Harry se zakřenil, znovu si lokl a pokračoval: „Zavřít dveře.“

Dveře se zavřely.

Jiskra tancoval v kruzích. „Povel zabít! Povel zabít!“

Lo= zahučela a zvenčí se ozvala řada výbuchů. Sirény zmlkly.

Harry se zadíval na hlídacího psa. Znovu říhl. „Á, kurva, te= jsi tomu dal. Nevadí. Půjdeme najít kluka, co? Musímeprozkoumat jednu galaxii!“

„Tati!“ pípl hlas jeho syna z nějakého skrytéhoreproduktoru. „Našel jsem můstek! Všechno je to na hlasový příkazy!“

„No,“ zabručel Harry, když se ve stěně před ním otevřely dveře a za nimi se objevila chodba, „tak ji zvedni, kluku!Zvedni ji!“

Syna našel usazeného do správně velkého velitelského křesla na vyvýšeném stupínku uprostřed oválného sálu, kterýpovažoval za můstek. Jednu stěnu zabírala obří obrazovka. Stěny po

13


obou stranách lemovaly další stanice s podivně tvarovanými

sedadly.

Na obrazovce rychle řídly mraky, jak lo= šplhalaatmosférou. Harry se zastavil a díval se, jak se poslední chomáčky vytrácejí. Před nimi se rozprostřela tmavá modř vesmíru.

Obrazovku vyplňovala sluncem ozářená mimozemskáflotila.

„Tati! Musejí jich být tisíce!“

„A to ani nejsou Vánoce,“ utrousil Harry, vytáhl dalšíplechovku a hodil ji klukovi. „Jak jsi našel správný křeslo?“

„Prostě se přestavujou.“

„Takže kdybych chtěl, aby tohle byl, řekněme, ušák – á,paráda.“ Posadil se před jakousi stanici, i když neviděl žádná tlačítka, přepínače, obrazovky ani nic jiného. Otočil se v křesle a pohodlně se opřel. Jiskra se mu stočil u nohou a Harry se zadíval na roj obrovských kosmických lodí třpytících se jako diamanty na černém sametu vesmíru. „Poslyš, kluku, mám tady pár rad –“

„To je dobrý, tati, stejně jsem tu školu nesnášel.“

„Cože?“

„Kromě toho,“ zvedl kluk levou ruku a otočil ji, aby ukázal úzké hodinky ovinuté kolem zápěstí, „vzal jsem s sebou naši zábavní knihovnu.“

„Takže sis dal dvě a dvě dohromady, co?“

Kluk mávl na obrazovku. „Lidská rasa si právě zachránila prdel.“

„Ale zrovna te=,“ opáčil Harry a hodil prázdnou plechovku na podlahu, která ji okamžitě spolkla, „je všechno tadypanenský území. Je to naše jediná příležitost, kluku, kouknout se, jak to všechno chodí, než se sem my lidi nahrneme jako švábi z trouby.“

„Skutečný vzdělání!“ 14

„Přesně. A ještě lepší, žádný zasraný daně! Pochopitelně,“ dodal a vytáhl další pivo, „za pár let se budeme muset vrátit a najít ti holku.“

„Holku?“

„Věř mi, kluku. Tu budeš chtít. A pak zase vyrazíme! My tři, ke hvězdám!“

„Půjdou po nás, tati. Vláda! Vesmírný poldové! Finančáci! Rodiče tý holky!“

„Máme celou galaxii, kde se můžem schovat,“ prohlásilHarry a natáhl si nohy. „Ale te= se kouknem, jestli se tu dáobjednat smažený kuře.“ Obrátil se k panelu a zamračil se. „Dej mi čudlík,“ řekl. „Jakejkoliv.“

Objevil se jediný červený přepínač. Blikal.

„Tak tohle je zajímavý. Co myslíš? Jídelní replikátor? Jasně, proč ne? Smažený kuře bych prosil.“ Natáhl ruku a ?ukl na tlačítko. Červené světýlko na chvíli jasně zaplálo a zhaslo.

„Tati?“

„Hmm?“

„Právě jsem nás obrátil, abysme se koukli na Zemi.“

„Kde je sakra to moje kuře?“

„Všechny světla zhasly.“

Harry se otočil na sedadle a zadíval se na planetu, jež se nyní objevila na obrazovce. „To je fakt. Analýza, kluku?“

„Ehm, elektromagnetickej puls?“

„Taky bych řekl. A pěkně velkej. Celá zatracená planetazhasla. No, hele, takže te=ka máme trochu víc času, řekl bych.“Doil pivo a vzal si další. „Díky bohu, že jsme vyměnili tryskový motory za vzducholodě, jinak by to tam dole byla samá srážka a požár. Na tom, když ti dojde ropa, je i něco dobrýho, co?“

„Musíme nastavit kurz, tati.“

„Hmm, máš pravdu. Dobře, vem nás na Mars. Vždycky jsem se chtěl na Mars kouknout víc zblízka. Kromě toho je tam vrak

15


Beagle, kterej potřebujem najít. Kdo ví, třeba ho dokážemeopravit.“ Strčil nohou do Jiskry. „Pse, co myslíš? Chceš kamaráda?“

Robot zvedl hlavu a zaklepal ocasem o podlahu. „Kamaráda?“

„Bígla.“

„Bígla? Bígl kamarád!“

„Jen si to představ,“ řekl Harry, „první snímek z Beagle vyslanej tý britský kontrole bude zadek dalšího robotího čokla.“

Otec a syn se zasmáli.

Smáli se celou cestu až na Mars. 16

JEDNA

Ach, asi tak o století později... všichni připravení?

Dobře.

„VESMÍR... je zatraceně velkej.

Toto jsou cesty hvězdné lodi SHL Spratek. Jejím úkolem je vyhledávat nové světy, na něž by se dala zapíchnout terránská vlajka, daly by se podmanit a v případě potřeby na nichvyhladit veškeré životní formy, odvážně vyhodit do –“

„Kapitáne?“

Hadrián se otočil v křesle. „Á, mů jprvní důsto jník,předokládám.“

Žena stojící před ním zasalutovala. „Halley Sin-Dour sehlásí do služby, pane.“

„Vítejte na palubě!“

„Děkuju, pane. Vyšší důstojníci na můstku očekávajíhlášení, pane.“

„Opravdu? No výborně.“ Hadrián Alan Sawback vstal apootáhl si uniformu.

„Kapitáne? Zřejmě nemáte předpisovou uniformu. Oficiální oděv pro Terránskou vesmírnou flotilu, hodnost kapitána –“

„Aha, a čí je tahle loK, Dvojko?“

Zamrkala. „Tomuto plavidlu SHF velíte vy, pane.“

17


„Správně.“ Hadrián si znovu popotáhl halenu. „Tohle je polyester.“

„Promiňte – poly co?“

„Nuže,“ pokračoval Hadrián, „směle do toho. Na můstek! Měli bychom vyřídit tyhle formality co nejrychleji. Chcivyrazit, jak jen to bude možný.“

„Zajisté, pane,“ odvětila Sin-Dour. „Rozumím. Zahajovací let nové lodi a nové posádky...“

Hadrián obešel stůl. „A taky nově jmenovanýho kapitána. Je to opravdu nepopsane jlist. Vlastně naše životy začína jí právě dnes. Všechno ostatní byla pouhá příprava. Dneska, Sin-Dour, začíná sláva.“

„Pane, zajímalo by mě... Když jsem vstoupila do této, ehm, pracovny, mluvil jste.“

„Soukromý deník.“

Prohlížela si ho a on si zase prohlížel ji.

Byla vysoká, s tmavou pletí a rovnými černými vlasy, které se jí musely aspoň pár desítek centimetrů své pozoruhodné délky kroutit – i když je měla všechny zachycené sponkami a kdoví čím ještě, aby účes odpovídal předpisům. Měla plné křivky a byla absurdně krásná, s klidným vystupováním aodměřeným, přísně neosobním výrazem. Stejně jako u Hadriána, i pro ni to bylo první přidělení mimo planetu. Svěží, mladá a nevinná.

On pochopitelně snášel její prohlídku s obvyklýmnadhledem. Byl stejně vysoký jako ona, ve formě, pohledný,plavovlasý, uměle opálený, ale ne nějak přehnaně, s podmanivým úsměvem, v němž byl nepatrný náznak chlípnosti.

„To byl citát, pane?“

„Více méně. Pamatujete si televizi?“

„Ne.“

Uplynula další chvíle vzájemného pozorování, tentokrát snad 18 o něco napjatější než ta předchozí, než se Sin-Dour otočila k portálu. Ten se otevřel.

„Kapitán na můstku!“ oznámila Sin-Dour hlubokým,hrdelním hlasem, jenž se odrážel sem a tam a přistál Hadriánovipřímo ve slabinách. Kapitán se zarazil, ale pak se zhlubokanadechl a vstoupil na můstek.

Vyšší důstojníci byli nastoupení v řadě před velitelskýmkřeslem. Hadrián, s rukama sepjatýma za zády, vykročil zpravapodél řady.

Důstojník před ním měl asi půldruhého metru na výšku – což bylo v době optimalizace samo o sobě neobvyklé – široká ramena a nohy mírně do O. Vojenský sestřih odhaloval téměř plochou lebku a nízké čelo. Malá, přivřená očka, tmavohnědá, možná dokonce černá, měl posazená hluboko a upřená přímo před sebe. PleS měl medovou, lícní kosti vysedlé a široké. Tenký knírek a špičatou bradku pak černé a dokonale zastřižené.

„Poručík DeFrank, Buck,“ představil se. „Hlavní inženýr a vědecký důstojník, cechovní číslo 23167-26, první třída,zadobře s vědeckou církví.“

„Vítejte na palubě, poručíku,“ řekl Hadrián a kývl. „Prý jste sloužil na palubě SHL Nesporně omluvitelné.“

„Ano, pane.“

„To je loK třídy Kontakt, že?“

„Ano, pane, je. Nebo spíš byla. Ztracená v Bílý zóně během Misantharijský debaty, rok jedenáct.“

„Nebezpečí opomíjení předpisů,“ zabručel Hadrián.

„Pane?“

„Nikdy neparkujte v Bílý zóně.“

Hlavní inženýr zmateně svraštil čelo. „Jsem jeden z dvaadvaceti přeživších, pane.“

„Bylo by zvláštní, kdybyste patřil ke ztraceným členůmposádky, nemyslíte?“

19


„Ano, pane.“

„Takže jste měl štěstí, poručíku, což považuju za dobrou věc, zvlášS když se týká mýho hlavního inženýra.“

„Ano, pane.“

„Mám radši ty, kdo přežili. Stejně jako vy, bezpochyby.“ Usmál se a dodal: „Víte co? Už máme něco společnýho.Výborně.“

Přešel k dalšímu důstojníkovi.

Muž před ním byl Varekán. Kdysi ve dvacátém století – dávno před Pulsem a Darem dobrodějů – došlo k hromaděmimozemských únosů provedených dosud neidentifikovaným mimozemským druhem, kdy byli lidé vysazeni na mnohavhodných planetách – šlo o nějaký osídlovací program, který se zvrtl. Mimozemská strategie byla vadná od samého začátku, protože si jako lidské vzorky nedopatřením vybírali samotáře, vyděděnce, psychicky vyšinuté jedince a také neúměrný počet řidičů kamionů. Po osídlení planety Varek 6 vznikla zdánlivěfungující lidská civilizace jen s několika málo genetickými úpravami kvůli vyšší přitažlivosti (1,21), mrazivému podnebí a nocímtrvajícím celé měsíce. Psychologický profil výsledné kultury byl podle svazových směrnic na hranici přijatelnosti pro připojení.

Tělesně byl muž před Hadriánem malý a široký. Na sobě měl obvyklý varekánský oděv: košili z vydělané kůže nějakého kopytníka podobného karibu, límec z rohových zubů,pytlovité kožené kamaše, plstěné holínky a vybledlou, původně černou baseballovou kšiltovku. Prýmky hvězdné flotily mělvyšité korálky a byla to pěkná práce.

Měl široký, plochý obliče js obvyklým varekánskýmvýrazem: existenční úzkostí. Varekáni považovali veškeré nadšení za zavrženíhodné a trapné, veškeré projevy pocitů za slabost, a tvrdili, že cokoliv kromě naprostého nihilismu je mrhání časem. 20

„Poručík Galk, odborník na boj,“ pronesl přes něco, co měl v ústech a co mu dělalo na tváři bouli.

Hadrián kývl. „Předpokládám, že jste si už prohlédlbojovou kupoli, poručíku.“

„Ne, pane.“

„Ne?“

„Mám plnou důvěru v tuto špičkovou běžnost, pane.“

„Běžnost? Je to vůbec slovo, poručíku?“

„Je to položka ve slovníku obecné varečtiny, pane, zabírá třicet stránek.“

„Třicet stránek?“

„Pojmové variace, pane. Varekánové během století v izolaci rozpracovali obecnou terránštinu, byS výběrově.“

„Aha, ano. Temná strana slovníku.“

„Přesně tak, pane.“

„Je vám dobře?“

„Jak se dá čekat, pane.“

„Výborně. Vítejte na palubě, poručíku.“

„Když to říkáte, pane.“

Hadrián se přesunul k dalšímu důstojníkovi v řadě. Žena nosila svazovou uniformu s děsivou precizností, jediný záhyb nebyl na špatném místě. Měla srdcovitý obliče ja příliš velké a výrazně modré oči tvořící pěkný protiklad ke krátkým,tmavohnědým vlasům a porcelánové pleti. „Ach, pobočnice, tak se opět setkáváme.“

„A vás to překvapuje, pane?“

„Já neuplatňuju yeagerovskou filozofii vtipně zdrženlivého vyjadřování, pobočnice.“ Hadrián lehce zvedl hlas, aby ho slyšel celý můstek. „Jsem kapitán ze starý školy. Jak všichni brzy zjistíte. Chystáme se na výpravu do nekonečný rozlehlosti mezihvězdnýho prostoru. Na místo plný divů a nebezpečí. Místo prostoupený neznámem, kde v každým stínu, v každým

21


plynným oblaku, v každým poli asteroidů či částečnýmgravitačním splývání protoplanetárního smetí může číhat nepřítel.

Nepřátelský planety, nepřátelští mimozemšSani. Nepřátelští

mimozemšSani na nepřátelských planetách. A tam někde, v té

nekonečný kavalkádě nebezpečí, si to hodlám užít. Je to jasný,

pobočnice?“

Žena během jeho proslovu vykulila oči, což ho potěšilo. „Pane, promiňte. Promluvila jsem zmateně, protože jste se mnou osobně dělal pohovor a vybral mě ze seznamudostupných pobočníků na Prstenci.“

„To je pravda. A teK, kvůli kolegům, se laskavě představte.“

„Pobočnice Lorrin Tighe, velitel ostrahy, styčný důstojník SV, velmi zadobře s vědeckou církví, s oprávněním ke službě na všech plavidlech třídy Vpřed Terránské vesmírné flotily, jako je i Spratek.“

„Výborně, pobočnice. Těším se na naši spolupráci, abychom zajistili pokračující kooperaci mezi Terránskou vesmírnouflotilou a Svazem. Nakonec, v týhle posteli jsme jaksi společně, s propocenýma, zamotanýma pokrývkama a tak, že?“

Vykulila ty krásné oči ještě víc.

Hadrián s úsměvem popošel k dalšímu důstojníkovi apodíval se dolů.

Belkriové, první mimozemský druh, jenž se připojil keSvazu, měli během svého prostředního stadia – období nějakých padesáti let, kdy byli celkem společenští (a celkem malí), aby mohli jednat s jinými druhy – v průměru metr. Důstojník byl kulatý, třínohý, se šesti pažemi – ty mu vyčnívaly ze středu trupu a byly rozmístěné v pravidelných rozestupech kolem dokola, přičemž každá měla šest kloubů a ruku s devíti prsty, z toho třemi palci – zvedl oční svazek – na vrcholku kulovitého trupu – aby mu viděl do očí. Ústa a orgány určené k řeči mohl přizpůsobit podle potřeby a kvůli převážně terránské posádce 22 se mu nyní vytvořily pod očním svazkem. Jeho hlas zněl, jako když mačká příliš nafouknutý plážový míč. „V terránskémjazyce jsem pojmenován Printlip. Doktor medicíny, lodní lékař, hodnost komandér, vrchní lékařský důstojník s oprávněním ke službě na následujících třídách terránských plavidel: Kontakt, Vpřed, SpoušS. Belkrijskéexořidělení cyklus jedna, novic.“

V Printlipově složce bylo pohlaví uvedeno jako prostřední, což, jak si teK Hadrián uvědomil, bylo nejspíš požehnání, protože mimozemšSan na sobě neměl nic kromě obuvipřipomínající holandské dřeváky. Kůži měl hladkou a vypadalanapjatá, slézové barvy, na pólech přecházející v sytější růžovou. Oči barvy zředěné krve – přinejmenším tucet jich měl – se mu kývaly na tenkých stopkách jako mořské sasanky v přílivu.

Během řeči Belkri viditelně splaskl a poté se ozvalo slabé sípání, jak se znovu nafukoval.

„Doktore,“ řekl Hadrián, „vítejte na palubě. Jste spokojený s uspořádáním ošetřovny? Jsou chodníky u vyšetřovacíchlůžek, diagnostických lůžek a biosledovacích senzorů v dostatečné výšce? Jsou displeje na testovacích modulech nastavené na dvojjazyčný výstup? Jaké je osvětlení, podlahová trakce, odsávací kanálky a dekontaminační jednotky? Sešel jste se se svými lékaři a sestrami?“

„Pane,“ sípl Printlip, „ošetřovna je plně zrekonfigurována. Vyvýšené mobilní chodníky fungují podle očekávání a jsou v dostatečné výšce u vyšetřovacích lůžek, diagnostickýchlůžek a biosledovacích senzorů. Displeje testovacích modulů jsou správně nastavené na dvojjazyčný výstup. Ovládání osvětlení reaguje. Podlahová trakce je optimální. Odsávací kanálkyfungují. Dekontaminační jednotky jsou v rámci specifikací. Lékaři a sestry jsou hrrrlelluloop...“

Hadrián se zadíval na vyfouknutý, beztvarý vak na podlaze u svých nohou. „Výborně,“ prohlásil a s kývnutím šel dál.

23


„Poručík Jocelyn Sticks, pane. Navigace, kormidlo, obrazovky.“

„Používáte příjemnou voňavku, poručíku. Cítím pačuli akadidlo?“

„Ehm, možná, pane. Já jako... já nevím.“

Usmál se na ni a prohlížel si hezký kulatý obliče ja výrazné oči. „Je Spratek vaším prvním přidělením mimo planetu,poručíku?“

„Ano, pane. Jako, je to moc vzrušující.“

„To opravdu je, kormidelníku, to je.“ Cestou k poslednímu důstojníkovi na palubě si říkal, jestli výběr některýchdůstojníků na základě fotografií ve složce přece jen nebyl poněkud lehkovážný. Ale zase povinnosti lodních pilotů nebyly nijak náročné. Kromě toho, vzhledem k umístění jeho velitelského křesla, se bude muset horní polovinou těla přetočit, aby homohla oslovit. Už se na to těšil.

Poslední muž dokonale zasalutoval. „Poručík James ,Jimmy‘ Eden, spojař. První přidělení mimo planetu. Je mi ctí sloužit pod vámi, kapitáne.“

„To určitě je. Děkuju, poručíku. Pokud si z vaší složkyvzpomínám, byl jste na poslední terránský olympiádě, je to tak?“

„Ano, pane! Plážový volejbal při vysokém gé, pane. Skončili jsme čtvrtí.“

„No, vidím, že se udržujete ve formě.“

„Ano, pane. Přihlásil jsem se ke všem výsadkovým misím, pane.“

„Všiml jsem si. Ale určitě chápete, že se chystáme přibratmariňáky, což bude první spolupráce mezi ozbrojenými složkami v Terránský vesmírný flotile. A také, že úloha spojení mezi lodí a výsadkem je životně důležitá, když máme lidi na potenciálně nepřátelský planetě. Proto očekávám, že během těchto výprav budete sedět ve svým křesle u stanice. A jelikož se hodlám 24 přesvědčit o vaší připravenosti pro takový okolnosti, přiděluju vám dvojitou službu pro příštích dvaasedmdesát hodin.“

„Ovšem, pane!“

„Takže nejlepší muž na telefonu, co? Chystáme se opustit dok a vyrazit.“

„Ano, pane!“

Spojení bylo odjakživa problematickou specializací, protože žádný kadet s trochou zdravého rozumu nechtěl skončit na hvězdné lodi jako trochu lepší teleoperátor. Z Edenovysložky Hadrián věděl, že ten chlap sotva prolezl akademickými zkouškami z inteligence a vloh. Ale atleta bez medailí nečekala nijak zářná budoucnost, natož kariéra. Jimmy Eden sebezpochyby počítal mezi šSastlivce. Nicméně pravděpodobnostpřidělení toho nasvaleného, nadrženého, rozzářeného, tímmužným způsobem s hranatou bradou příliš hezkého důstojníka na kouzelné výpravy na planety, kdy by mohl zastínitHadriána (jenž hodlal vést jeden každý výsadek osobně a do háje s nařízeními flotily, natvrdlými mariňáky a vším ostatním), byla stejně nepatrná jako najít pokročilou civilizaci hmyzu schopného kosmických letů v odpadu na dně lodi.

Hadrián zamířil k velitelskému křeslu, ale otočil se ještě ke svým důstojníkům. „Vítejte na zahajovacím letu SVL Spratek. Naším úkolem je být děsiví, nároční a občas šíleně nebezpeční, a v tomhle jsem já váš člověk. Hodlám vás tím vším províst – za mý služby nikdo neumře. A nyní na stanoviště. Sin-Dour, ujměte se vědecký stanice. Spojaři, sdělte velení Prstence, že jsme připravení opustit dok.“

„Provedu, pane!“

„Kormidelníku, hlavní trysky. Připravit k odpojení.Zakouříme si později.“

„Antihmotový pole optimální. Skokový motory připravený, kapitáne.“

25


Hadrián se posadil a zadíval se na přední obrazovku.„Kdyby nebyly optimální, Bucku, byl by z nás vesmírný prach, ale děkuju.“

„Ano, pane. Promiňte, pane.“

„Já vím. Je to velice vzrušující, že?“ prohodil Hadrián.„Žádne jstrach, brzo se to setřese. Těším se na váš panický křik ze strojovny.“

„Panický křik, pane?“

Jimmy Eden se obrátil na sedadle u stanice. „Mámepotvrzení Prstence, kapitáne. Můžeme.“

„Odpojení dokončeno,“ hlásila Jocelyn Sticks.

Hadrián se zahleděl na přední obrazovku, na níž bylabarevná tapeta západu slunce na Havaji. „Zapněte někdo laskavě kamery na trupu. Pohled vpřed. Kormidelníku, manévrovací trysky. VyveKte nás.“ 26

DVĚ

Když opustili hangár, nařídil Hadrián spojaři, aS zaberekame

ru na stanici a umožní posádce na můstku sledovat Spratkův

nerušený odlet. Dobrá lo=, říkal si. Zploštělý hlavní trup se

vlnil měňavými vzory, jak lodní plášS reagoval na okolní záření

za staničními štíty. Z trysek antihmotových motorů provnit

rosoustavový pohyb vylétaly matně žluté prskající výboje.Níz

ko pod trupem visela dvě kolejnicová elektromagnetická děla,

mírně rozpláclá do stran jako palivové nádrže či obrovské

rakety. Hlavní nadsvětelný Tohon tvořil vybouleninu na

trupu mezi kolejovkami. Nějaká nelaskavá osoba by mohla loK

přirovnat k běluze s mastitidou. Ale šuškalo se o blížící sezmě

ně designu lodí. Takové řeči byly pochopitelně jen zbožným

přáním inženýrů. Hadriánovi by nicméně nevadilo, kdyby

z doků vyšla nová řada štíhlých, bíle natřených protáhlých

křižníků s blikajícími a blýskajícími světýlky.

Přesto byl Spratkův účel jasný. Třída Vpřed. Průzkum a boj.

Hlavně boj, ovšem toho druhu, kdy jste v hlubokém vesmíru

sami a je to jen na vás. Tedy, zcela přímočaře: Najdi a zabij!

(Pochopitelně pouze v případě nutnosti, zotročení je ještě lepší.)

27 Ale... třída Vpřed! Nejžádanější SHF post, pokud se Hadriána týkalo. A teK to měl, v pouhých sedmadvaceti letech, svou první hvězdnou loK, svou první výpravu do vesmíru. Všechno mu to připadalo tak... nepravděpodobné.

„Kapitáne!“ James Jimmy Eden se otočil v křesle, vlasy dokonale učesané a bradu stále hranatou. „Volá admirál Prim.“

Hadrián povstal. „Už bylo na čase. Vezmu si to v pracovně.“ Obrátil se k prvnímu důstojníkovi. Během té chvilky, co na Sin-Dour hleděl, z ní v duchu strhal šaty a povalil ji na palubu. Usmál se. „Máte velení.“

„Ano, pane,“ odpověděla a pátravě si ho prohlížela.

Hadrián, stále s úsměvem, se obrátil k inženýrovi. „Bucku. Zalez dolů do svýho doupěte. AS je tenhle vůz připravenej vyjet na mů jpovel.“

„Provedu, pane!“

Opět ve své pracovně se Hadrián posadil. „Nakonfiguruj nahranou animaci Hadrián Pozorný 01.“

Vstal z křesla, ustoupil stranou a díval se, jak se za jeho stolem zhmotňuje simulace. „Nahraj obvyklý příkazy.“

Jeho verze za stolem nasadila přísný výraz a kývla.

„Výborně,“ pochválil si Hadrián. „A teK odfázu jmo jeskutečný já pryč a otevři spojení s admirálem Primem.“

Přímo naproti přes stůl se objevil hologram, admirál sedící za svým stolem dole na Prstenci. „Aha, tady jste,“ pronesl muž se stříbrnými vlasy, oči upřené na simulaci. „Asi bych vám měl poblahopřát, kapitáne, a vybranými slovy vás vyprovodit, ale nemůžu. Prostě nemůžu.“

Hadrián se díval, jak jeho dvojník přikyvuje a říká:„Rozumím, pane.“

„Dokončit Mišmašský paradox je problém na tři roky i pro vesmírem zocelené důstojníky. Nejsem jediný, kdo to bere osobně, Sawbacku. Hodlám zjistit, jak jste podváděl, i kdyby 28 mi to mělo trvat zbytek mého nepřirozeně prodlouženéhoživota.“

„Ano, pane.“

Admirál se předklonil. „Podváděl jste, že?“

„Ne, pane. Podvádět není správné. Podvádět je špatné. Špatné.“

Během hovoru přešel skutečný Hadrián ke stěně nalevo od stolu a z držáku sundal polkerskou odstřelovačskou puškuvelké ráže. Oprášil pažbu a prohlížel si lehké vrypy od drápů, které udělal poslední Polker, jenž ji vlastnil. Zkontrolovalnábo ja ulevilo se mu, že je dosud plochý. Potom zbraňneohrabaně, neboS nebyla navržena pro terránskou fyziologii, namířil na admirálovu hlavu.

Plesk. Plác!

„...nikdy nebude opakovat,“ říkal právě Lawrence Prim. „Předpisy se už teK přepisují. A doufám, že ten trouba, díky kterému jste proklouzl na velitelské křeslo, skončí v pekle. Darwin ví, jaká obsesivní psychóza vedla k tomuhle šílenství.“

Plesk. Plác!

„To si neumím představit, pane. Ale zní to ošklivě.“

Hadrián zvedl obočí. Intuitivní algoritmy programu na něj udělaly dojem. Pak se upřeně zadíval na simulaci.

Prim už opět mluvil. „Co se toho rychlokvaškovéhoautomatického jmenovacího protokolu týče, no, můžu jen říct, že někdo očividně odstranil ,I‘ z UI. To už taky řešíme, takže si na tu loK třídy Vpřed moc nezvykejte, Sawbacku. Jestli bude po mém, tak do měsíce skončíte jako pitomý podporučík na třídě SpoušS.“

„Pokorně čekám na rozkazy k misi, admirále,“ řekl dvojník.

„Výděrečná patrola,“ štěkl Prim. „Nebudeme riskovat loK, dokud je pod vaším velením. Sektor III-B. Máme zprávy opašeráckých operacích v tamní soustavě.“

„Pašeráckých, pane?“

29


„Zlevněné oblečení různých terránských sportovních týmů.“

„To zní vážně, pane.“

„Jste snad idiot? Tohle je záležitost pro dvoučlennou hlídku, jakou by zvládla i vnitrosoustavová policejní patrola.“

„Vskutku, pane.“

„Proč se potom usmíváte, Sawbacku?“

„Mám radost, že velím Spratkovi, admirále.“

„Sektor III-B je přecpaná soustava.“

„Pokusím se nevrazit do ničeho, do čeho nebudu chtítvrazit, pane.“

„Vy do ničeho nevrazíte! Budete hledat kontraband, to je všechno, rozumíte mi?“

„Ano, pane, poslední úder v naší probíhající dresový válce.“

„Jaké válce? Vy pitomče –“

Hologram blikl a dvojník se zamračil. „Omlouvám se,admirále. Obávám se, že jsou potíže s přenosem. Nová loK a tak.“

„Co? Jsem sotva dvacet kiláků daleko!“

„Brzy to vyladíme, pane, máte moje slovo. No teda, zřejmě se ztrácíte. Tak zatím, admirále!“

Hologram zapraskal, zvuk se vypnul – což bylo nejspíš jen dobře, protože admirál, celý rudý, se zvedal z křesla a zuřivě mával rukama – a pak obraz se slabým zasyčením zmizel.

Hadrián vrátil pušku na stojan. Vytáhl ji dole z mariňácké bedny s výstrojí během své týdenní služby jako zbrojmistrův pobočník. Za ten očistec to byla vhodná odměna. Po chvilce, kdy obdivoval mimozemskou zbraň, se obrátil k dvojníkovi. „AS tě ani nenapadne pokusit se mě zneškodnit a převzít mou úlohu na lodi do doby, než se mi podaří se vysvobodit apostavit se ti před mými důstojníky, přičemž přinutím roztomilou Sin-Dour, aby rozhodla, kdo z nás je ten pravý, tak, že násnechá svlíknout a zváží naše koule. A nic z toho se, příteli,nestane, je to jasný?“ 30

Dvojník zamrkal a usmál se. „Ovšemže ne. Jaký absurdní scénář, dvojče moje. Nakonec, jsem uzamčen do této pozice a nemůžu se pohnout mimo křeslo. A firewall mezi mýmnezávislým programem a lodním systémem je nepřekonatelný.“

„Opravdu? Jak to víš?“

„Není čas mě už vypnout, bratře?“

„Vypni se a do podpalubí s tebou, dvojče mé nejdražší!“

„Tak to je nespravedlivé! Jak víš, že nebudeš potřebovat –“

„Vypnout!“

Dvojník zmizel.

„Odstraň ten soubor a přeruš veškerý spojení,“ nařídilHadrián.

Ze stolu se vysunula malá krychlička. Kapitán ji sebral ahodil ji do odpadu, čímž ji poslal do dekontaminačníhoenergetického pole. „Do podpalubí s tebou, milované dvojče. Příště vymyslím verzi 2.0 s íkvé na úrovni giboního mozku auvidíme, jak se ti to bude líbit!“

Znal nebezpečí velení výpravě do hlubokého vesmíru anečekané hrozby na každém rohu. Nehodlal nic riskovat. No, vlastně hodlal. A hodně. Ale to nebylo totéž jako lehkovážně nechat nějakého dvojníka potulovat se zadními výhybkami hlavního lodního počítače. Kdo ví, kde by se mohl vyloupnout.

Hadrián vyšel z pracovny zpátky na můstek, načež zjistil, že už sedí ve velitelském křesle. „Zatraceně – právě jsem tězlikvidoval!“

Simulace se na něj usmála. „Á, drahé moje dvojče. Dovolil jsem si udělat svou kopii, čistě pro jistotu. Nicméně tentopožadavek objevovat se výhradně v sedící konfiguraci je poněkud trapná –“

Sin-Dour si odkašlala. „Prostě se zhmotnil ve velitelském křesle, pane. Zatímco jsem v něm seděla já.“

31


Hadrián na ni zamrkal. „Neměl by sis něco takovýho líp rozmyslet? Ále, zapomeň na to. Počítači, vypni ten krám,pořádně ho zabal a vymaž s mimořádnou důkladností. Pakpročesej svoje systémy a ujisti se, že to tam nenechalo další pakety.“

„Ale to není spravedlivé –“

Dvojník se ale dál nedostal a zmizel.

„Kapitáne,“ ozval se od spojovací stanice Jimmy Eden,„admirál žádá –“

„On pořád něco žádá. Nastav na kanál nějakou statiku, ano?“

„Pane?“

„Slyšel jsi mě.“ Hadrián se posadil do křesla a upřel oči na obrovskou obrazovku. Vzápětí vyskočil. „Cizí planeta! Proč jste mi nic neřekli?“

„Pane,“ podotkla Sin-Dour, „to je Neptun.“

„My jsme pořád v soustavě? Kdo je u vesel těchhle necek?“ Ohlédl se na inženýrskou stanici, nikoho tam neuviděl, a tak zapnul vnitřní komunikaci. „Strojovno. Bucku, už jsi tam?“

„Ano, pane,“ ozvala se slabá odpověK.

„Nakopni Tohon. Jak proletíme kolem tý planety, tak padáme, jasný?“

„Pane!“

Hadrián se opřel. „To už je lepší. Buck přijímá rozkazy,nedává blbý otázky. Všichni věnujte pozornost BuckoviDeFrankovi. Ukazuje vám, jak se to má dělat. A teK provedemehloubkový sken Neptunu jako zkoušku nanečisto.“

„Kapitáne!“ promluvila pobočnice Tighe, stojící u vědecké stanice.

„Co se děje, Tighe?“

„Neptun osídlili Purelganniové jako dar terránské soustavě. Horní vrstvy atmosféry nyní obývají amorfní, poloplynnébytosti. Primitivní a neškodné, to je jisté, ale hloubkový sken by jedince v dosahu zažehl.“ 32

„Zažehl, říkáte? Jako čínský lampiony?“

„Ne, pane. Zažehl jako výbušně.“

„No, stejně ten sken proveKte. Proč neodlítat za doprovodu ohňostroje?“

„Jako svazový styčný důstojník, musím s lítostí protestovat.“

„Beru na vědomí,“ opáčil Hadrián. Znovu zapnul vnitřní komunikaci. „Bucku? Protože nejsi tady na vědecký stanici,proveK sken Neptunu zdola.“

„Pane!“

„Á!“ Hadrián ukázal na obrazovku. „Není to krása? No tak, přiznejte to, Tighe.“

„Kapitáne,“ štěkl Jimmy Eden. „Blíží se k nám patrola.“

„Nejsou to naši mariňáci?“

„Ne, pane. Zákazové hlídkové plavidlo, dvoučlennáposádka. Poldové. Jejich velitel nás volá.“

„Hm, mohla by to být speciální mise. Promluvíme si. Hlasitý odposlech, Jimmy.“

„Spratku, prosím, odpovězte!“

„Tady je kapitán Hadrián Alan Sawback ze Spratka.Identifikujte se a sdělte svoje záměry.“

„M-moje záměry? Co takhle zanýst do lodního deníku, že jsme viděli, jak jste hromadně zavraždili tři sta šedesát osm neškodných bytostí v plynných mračnech Neptunu?“

Hadrián mávl rukou a Jimmy se zamračil. Hadriánzachmuřeně sykl: „To gesto znamenalo, abys ho dal na čekačku!“

„Ach, pardon, pane! Rozkaz, pane! Je na čekačce!“

Hadrián znovu zapojil interkom. „Bucku? Jsme už dost daleko za Neptunem, abychom mohli zapnoutTohon?“

„Jen tak tak, pane. Ale systémový protokoly –“

„Za deset vteřin od rozkazu. Rozkaz!“

„Pane!“

33


Hadrián mávl na Jimmyho, jenž zíral. „Tohle mávnutíznamená zapnout hlasitý odposlech, Jimmy.“

„Promiňte, pane! Ano, pane! Prosím.“

„Kapitáne, aS se jmenujete, jak chcete, chystáme se přejít na NSP. Radím vám, abyste uhnuli, pokud chcete zachránit to svoje prSavý zákazový hlídkový plavidlo. Spratek končí.“

V té chvíli se obraz na obrazovce rozmazal, zamihotal anahradila ho neproniknutelná čerňTrostoru.

„Jedeme naplno, kapitáne,“ hlásil Buck ze strojovny.„Všechny systémy běží optimálně.“

Jocelyn Sticks se na sedadle otočila k Hadriánovi. „Pane, jsme tři celé dvacet jedna hodin od Sektoru III-B.“

„Děkuju, kormidelníku.“

Obrátila se zpátky.

„Ehm, kormidelníku?“

Znovu se pootočila. „Pane?“

„Udržujte kurz.“

„Ano, pane.“ Znovu se narovnala.

„Kormidelníku –“

Sin-Dour se naklonila ke kapitánovi a pronesla tichým,sametovým hlasem: „Pane, odpusSte, že vás přerušuju, alenechali jsme za sebou mariňácký raketoplán.“

„Opravdu? A hrome. No, budou nás teda muset dohonit, že?“

„V raketoplánu těžko, pane. Trvalo by to celé měsíce.“

„Bezpochyby si dokážou stopnout nějakou rychlounákladní loK. Nebojte se o ně, Sin-Dour. Jsou to mariňáci. Umějí improvizovat. Určitě to vezmou jako výzvu a úspěšně tozvládnou, jak už to tak mají mariňáci ve zvyku.“

„Pane, říkala jsem si...“

Říkal si i Hadrián, jak vdechoval její opojnou vůni apředkláněl se v křesle, jako by chtěl instinktivně, na čistě animální 34 úrovni, zabořit obličej mezi její prsa. „Co jste to chtěla říct, Dvojko?“

„Jestli jste v mládí...“

„Ano?“

„Nekradl soukromá vozidla?“

„Nekradl?“

„Jako... kvůli projížKce, pro zábavu, pane.“

„No, když jste se o tom teK zmínila... ale proč se na to ptáte teK?“

„Zapomeňte na to, pane.“

Narovnala se, odstoupila od něj.

„No,“ nevzdával se a pootočil se za ní: „A vy?“

„Ne záměrně, pane, ale jednou jsem se ocitla na zadním sedadle odcizeného vozidla.“

„Pohybovalo se?“

„Pane?“

„Měla jste na sobě šaty?“

„Aha, chápu. Ano, pohybovalo se. A ano, byla jsem plněoblečená, nakolik je plně oblečená dospívající dívka žijící vNorthumberlandu.“

„Hmm, zajímavá historka, Dvojko.“

„Je to prostě stejné jako pocit, co jsem tehdy měla, pane... no, zakouším to celé znovu právě teK.“

„Jak rozkošné. Ujměte se vědecký stanice, ano? Buckanecháme dole u jeho hasáků a klíčů. Inženýři jsou šSastní, když si můžou hrát se svými koulemi a tak, a já nevidím důvod, proč mu to nedopřát.“

Ke křeslu došla pobočnice Lorrin Tighe. „KapitáneHadriáne,“ začala potichu, „chápete, za jaký diplomatický incident jste zodpovědný? To byla genocida!“

„Genocida? Sin-Dour, jaký je počet obyvatel těch plynných vaků na Neptunu?“

35


„No, při posledním sčítání asi dvacet milionů, i když se to nedá zjistit přesně.“

„Aha, a proč?“

Sin-Dour se zadívala na svou obrazovku. „No, pane, zdá se, že se požírají navzájem.“

Hadrián vstal a podíval se na Tighe. „Pobočnice,uvědomujete si, že v jejich domovský soustavě považujou Purelganniové ty plynný vaky za havěS? A že jsme kvůli tomu jejich ,dárku‘ k smíchu celý galaxii? Ne? Ani se nedivím. O některých věcech se v oficiálních kruzích prostě nemluví. Něco vám povím, pobočnice, v očekávání prvního kontaktu si připravte párdárkovejch krabiček se švábama. Je to skvělej způsob, jak si udělat přátele a ukázat naši hlubokou úctu k těm chudákům, na který narazíme.“ Otočil se i k ostatním na můstku. „My lidi jsme terčem galaktickejch žertíků, co jsme vyklopýtali do vesmíru. No, to teK končí. Vesmír... je fantastický místo, kde se dáněkomu nakopat prdel!“

„Purelganniové –“ začala Tighe.

„Právě dostali zprávu od jistýho kapitána HadriánaSawbacka. A dost těch keců. BuK hrajeme podle pravidel, nebonehrajeme vůbec, a mně je fuk, jestli vypadají třeba jako malí tuleni. Kromě toho, pobočnice, musíte přiznat, že to byl moc hezke johňostro j, ne?“

„Nevím, jestli je něco z toho, co mi vykládáte, pravda. Svou zprávu zanesu do lodního deníku, jakmile vypadneme zT-prostoru, pane. Klidně byste mohl skončit před generálnímvojenským soudem.“

Hadrián si odfrkl. „Terránská flotila má na starostidůležitější věci, nemyslíte? Něco vám povím, označíme ten sken za nehodu nebo tak něco a já přehlídnu, že jste na vědecký stanici na můstku, na kterým, jak je asi zbytečný poukazovat, nemáte právo pracovat.“ 36

„Je to malý můstek, pane. Kde jsem tak asi měla stát? Ne, ten sken se mnou u vědecké stanice nespojíte – to teda ani náhodou!“

„Mluvte tišeji, pobočnice, mohli by vás slyšet vrátní na chodbě. A teK si musím promyslet, kde jste stála. Jako nejlepší bych navrhoval bar, paluba jedenáct. Sotva jste se udržela u zábradlí a v nejistý ruce jste měla skleničku. Ale protože jste ve službě, tak přidáme misku buráků. Tak budu vždycky vědět, kde vás najdu.“

„To je hluboce urážlivé, pane.“

„No, to je problém s vámi diplomatickými týpky, že? Tohle je především vojenský plavidlo, Tighe. Měla byste si conejrychleji vytvořit hroší kůži. A teK laskavě opusSte můstek – nakonec, jsme vTrostoru, což vylučuje jakoukoliv šanci na nečekaný kontakt nebo tak. Kdo ví, jestli mě začne nudit civění do tý černý obrazovky, mohl bych se k vám připojit. Paluba jedenáct jsem říkal, že?“

Díval se, jak odchází z můstku, a zamračil se na obrazovku. „No, není to zrovna zajímavý výhled, co? Kormidelníku Sticks – hele, můžu vám říkat Joss, jako těm vonnejm tyčinkám?Každopádně, jelikož jsou předpisy flotily, jaký jsou, trčíme tu se statickýma tapetama, místo abysme měli nějaký zajímavýsexuální drama nebo tak. Tak nám tam laskavě hoKte nějakou prezentaci, ano? Ne, počkejte! Natáhl jsem jeden hodně starej program, jmenuje se spořič obrazovky. Ukazuje, jak se kolem míhají hvězdy. Zkusíme ten. Á, výborně, teK to vypadá, že se někam dostáváme!“

37


TŘI

O tři celé dvacet jedna hodiny později vypadlSpratek zT-prostoru v soustavě Sektor III-B.

„Na obrazovku,“ rozkázal Hadrián. Pálily ho oči, jak zíral na spořič. Bolela ho bedra. Ty směšné vysoké holínky z černé umělé hmoty mu mačkaly prsty. „TeK se rozhlídneme kolem, co? Vědecká stanice! Sin-Dour, řekněte mi, na co se to díváme. To modrý světýlko je slunce Sektoru III-B?“

„Přesně tak, pane. Pochopitelně jsme na samém okrajisoustavy, takříkajíc. Nejbližší vnější planetka je černá karbonová skála, která v podstatě neodráží žádné světlo. Jsme na její oběžné rovině.“

„Karbonová? Jako... z uhlí?“

„Ano, kapitáne. Předpokládá se, že je to úlomek velmi staré planety, která –“

„Nemůžeme si na ni posvítit? Trochu tuhle zatracenousoustavu ohřát? No, je tady... kolik... jedna a půl sotvaobyvatelných planet?“

„A dva plynní obři, ano, pane.“

„No a?“ Otočil se k ní. Sin-Dour se předkláněla, oči upřené 38 na obrazovky stanice, a předváděla mu krásné, kulaté pozadí, jen nepatrně pokažené volnými, černými erárními kalhotami.

Pootočila se a podívala se mu do očí. „Pane?“

„Tak můžeme rozsvítit? Spíchnout nějaký zářivý laserový paprsek? No, vsadím se, že bude hořet celý léta, co myslíte?“

„Pane, já ne –“

„Hele, můžeme upravit jednu sadu senzorů, aby způsobila něco smrtícího? To chci vědět. Nehodlám usmažit párplynných vaků na Neptunu. Chci planoucí, pekelný žár, svářečku, obloukovou zbraň jiskřící zkázy. Kolejovky jsou moc pěkný, ale upřímně řečeno, vážně by se nám hodily nějaký nebezpečný zbraně na koherentní energii. A vůbec, vykašleme se na tu hroudu uhlí, vydlážděme cestu pro nějaký výzkum.“

„Pane, paprskové zbraně se zkoumaly v počátcích Svazu. Ani dobrodějové nám nezanechali něco takového, jakopopisujete. Máme v našich protiopatřeních lasery hlavně kvůlifotosenzitivnímu sledování a tak.“

„Ano, ano. Všichni víme, že nic nepřekoná starou dobrou baterku do oka.“

Sin-Dour se mračila. „Problém je, že vesmír není zdaleka tak prázdný, jak by bylo třeba. Protiopatření proti paprskovým zbraním jsou poměrně jednoduchá.“

„A to je chyba v uvažování už od samýho začátku, Dvojko. Dostatečná energie se propálí všema těma blbinama.“

„A zdro jté energie, pane? V každém případě, i kdybyparsek zasáhl nepřátelské plavidlo, lodní trupy všech civilizací s vesmírnými lety obsahují kompozity, které vstřebávajíenergii a vlastně ji využívají.“

Hadrián se zamračil. „Očividně si o tom budu musetpromluvit s Buckem.“ Předklonil se a zadíval se na obrazovku. „Edene, co je všechno to vnitrosoustavový klábosení?“

„Ehm, tak různě, pane. Hraniční drony zachytily nášpří>39


chod a vysílají dál, ale necítím na, ehm, frontě žádnou paniku,

pane.“

„Namyšlení parchanti, co? Dobře, taky můžeme hrát tuhle hru. Kormidelníku, nahoKte motory a kupředu, nula celá osm pět.“

Sticks se vykuleně otočila. „Ze zastavení, pane?“

„Slyšela jste mě. Tahle rachotina musí přece mít aspoňslušný brzdy.“

„Pane, namáhání inerciálních tlumičů –“

„Ach, trochu si naplácnout vnitřnosti na žebra ještě nikoho nezabilo. Zjistíme, jaký napětí ty tlumiče zvládnou. Čím dřív poznáme hranice týhle lodi, tím líp. Kromě toho jsem při g-zkouškách vydržel nejdýl. Vlastně jsem za to získal zlatou hvězdu. Mě nic neodrovná. Kromě pekelný rutiny, teda. Ale abych ušetřil vás ostatní, tak dáme sedm pět.“

„Pane, i při sedmi pěti přeletíme celou soustavu, neždosáhneme té rychlosti.“

„Správně, tohle je průlet šílenou rychlostí. Dívejte se, jak se rozprchnou jako myši, až tam vpadneme. Potom se otočíme, zpomalíme s pomocí slunce a podíváme se, co mohli při svým panickým úprku zahodit. Když pašeráka vyděsíte, podělá se a odhodí kontraband. Hodlám tuhle dresovou válku zarazit rovnou. NahoKte to, kormidelníku.“

„A-ano, pane.“

„Rozdělte hlavní obrazovku na pohled z pravo a levoboku. Kruci, zapomněl jsem si bílou rukavičku. Ale zamáváme, jako bych ji měl. Pochopitelně nejlepší pohled by byl z libovolný lodi v soustavě, která se ocitne před náma. Naše antihmotový gondoly by měly zářit jako slunce –“

„Gondoly, pane?“ zeptala se Jocelyn Sticks.

Hadrián kysele zabručel. „No dobře. Tak moduly. Antihmotový moduly. Tak. Spokojená?“ 40

Ani s využitím pohledů z pravoboku a levoboku nebylo moc vidět. Krátké bliknutí slabého světla, občasný zábleskzažehnutých motorových modulů, osamělá kamenitá planetka sledovými čepicemi na pólech, obklopená soukromými stanicemi a vnitřním prstencem satelitů, těžká nákladní loK převalující se na bok s planoucími tryskami – ááá, to bylo těsné!Vidíte, co se stane, když se zglajchšaltuje každý přístup k elipse? Směšné, člověk by si skoro myslel, že jsme snad čluny na moři nebo co.

Přesto Hadrián neřekl nic, protože mu hruK drtila obří pěst a kůže na obličeji se mu roztahovala do stran a shrnovala se mu kolem uší. Nejasně vnímal, jak Jimmy Eden decentně padá v mrákotách z křesla, což vyvolalo úsměv, který se rychle a hlavně bolestně rozšířil.

Na obrazovce se objevilo zuřící peklo hvězd, jak se nakoply lodní rizikové protokoly s ukázkou hrozící zkázy, a pak byl Spratek mimo, proklouzl mezi dvěma malými ožehnutýmiměsíci, co se mezi sebou ještě pořád dohadovaly, který z nich je planeta a který satelit, a slapové proudy mezi nimi udeřily do Spratka v dunivých bočních vlnách. Jakmile proletěli skrz, začaly se věci zase uklidňovat, tlumiče naskočily a Hadrián mohl dýchat.

Spojovací stanice zařinčela na poplach.

„Sežeňte mi novýho spojaře,“ rozkázal Hadrián. „Existuje důvod, proč ten chlap skončil čtvrtý. A teK, kormidelníku, jak se otočíme, zpomalte na dva sedm pět. A až si zase někdy budou nějaký zasraný planetky hrát na přetahovanou takblízko blbýmu slunci, tak to nezapomeňte zdůraznit, ano?“

Sticks ještě lapala po dechu, a i když Hadrián viděl jen její vlnící se záda, uměl si velmi dobře představit, co dělají hluboké nádechy s předkem. „Ano, pane,“ pronesla s docela svůdným zakňouráním.

41


Hadrián si přetřel rukou obličej, aby se ujistil, že je všechno tam, kde být má, a podíval se na spojovací stanici, kde své místo zaujal nový důstojník. „Spojaři, laskavě se představte.“

Muž se po něm ohlédl. „HáKo? To jsem já, tvůj bratranec. Jasper.“

„To jsi. Úplně jsem na to zapomněl. Takže já tě dal nastřídačku na spojovací stanici, jo?“

„No, na spojovací podstanici,“ upřesnil Jasper. „Palubaosmnáct. Jenže, ehm, spousta lidí omdlela, tak jsem postoupil.“

„To je fuk,“ zavrčel kysele Hadrián. „Začni se sledováním. Pár lidí už určitě stojí ve frontě, aby si s náma mohli promluvit. A vypněte někdo ten alarm – začíná mě z toho bolet hlava. A pro příště, podporučíku Jaspere Polaski –“

„,Sawbacku‘, HáKo. Úředně jsem si to změnil, když jsem měl jít –“

„Cože jsi udělal? Ani náhodou. Seš Polaski skrz naskrz. Stačí mi jenom se na tebe kouknout. Kdybys v sobě měl něco ze Sawbacků, tak bych to asi věděl, nemyslíš? Jenže ty nemáš, tak na to nezapomínej. Tak, jak jsem říkal. Příště mě budešoslovovat ,pane‘ nebo ,kapitáne‘, je to jasný? Dobře. A teK udělej pořadník těch, kdo nás volají, a pusS se do toho.“

Jasper, náležitě zastrašený, se přikrčil. „Ústřední velenísoustavy na soukromém kanále, pane.“

„Soukromým? U nich je všechno tajný, co? Tajný tohle, soukromý támhleto, zašifrovaný ono. No, na mý lodi jevšechno veřejný, aS se jim to líbí, nebo ne. Přepoj je, Polaski.“

Bratranec sebou při zaznění svého jména cukl, ale poslechl. „Připravení, pane.“

Hadrián vstal a stáhl ramena dozadu. „Sakra, dejte velitele na obrazovku.“

Velitel, jenž se objevil na hlavní obrazovce, vypadal bledě a roztřeseně a zřejmě nemohl najít slova. 42

Hadrián si povzdechl. „No, veliteli, tady je kapitán Hadrián Alan Sawback na hvězdné lodi třídy VpředSpratek. Slyšel jsem, že tady v té vaší soustavě máte nějaký problém s pašeráky. Ve skutečnosti se vaše neschopnost tuto záležitost dovést kuspokojivému konci dostala až na vrchní velení. A já jsem to tu přiletěl vyčistit. Tak, hezky jedno po druhém. BuKte tak laskav a přesuňte lodní registr pro všechna aktivní vesmírná plavidla ve vaší soustavě, včetně automatických lodí. Rád bych se do toho pustil.“

„Kapitáne, tohle je na veřejném kanále?“

„Jediný kanál, jaký na své lodi povoluju, veliteli.“

„Trvám na tom, kapitáne, abychom v rozhovorupokračovali ve vaší kajutě.“

„No, já svou kajutu proměnil v hrací kajutu spingongem při nízkým g a tak. Ale mám pracovnu, což byla původně skříň na součástky pro můstek. Je trochu malá, pravda, ale pořád dost prostorná, vzhledem k okolnostem.“

Muž na obrazovce se z nějakého důvodu tvářil rozpačitě. „Tak tedy ve vaší pracovně!“ vypravil ze sebe nakonec.

Hadrián si povzdechl. „Opravdu je to nutný?“

„Kapitáne, trvám na tom!“

„Tentokrát svolím. Ale jednou, no, jednou budeme všichni moct říct jeden druhýmu, co budeme chtít, a budou toposlouchat miliardy, jestli ne biliony cizinců, a pokud budou chtít okomentovat to, o čem se bavíme, tak v tom nevidím žádný problém. Jednou, veliteli, bude všechno tohle tajnůstkaření minulostí. Každý vaše tajemství bude známý a dostane nějaký ohodnocení – nevím, hrubý skóre – a hlasy půjdou nahoru nebo dolů a všichni budou spokojení.“ Narovnal se. „Polaski, převeK mi to do pracovny, standardní šifrování bla bla.“

Když byl Hadrián ve své pracovně a seděl za stolem, mávl rukou a před ním se zhmotnil obraz velitele. „Dobře,“ řekl

43


Hadrián. „Jsem tady. No, musím pochytat a zničit zločince,

tak bychom s tím mohli pohnout, ne?“

„Přišel jste o rozum, kapitáne?“

„Pořád se mě na to někdo ptá.“

„Naměřili vám nula celá sedm tři devět –“

„Odbytý,“ přerušil ho Hadrián. „Žádal jsem o sedm pět.“

„O tomto incidentu podám úplné hlášení, kapitáneSawbacku, a i kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám, zařídím, abyste mlátil krumpáčem na nějakém penálním měsíci!“

„Přestaňte se vytáčet, veliteli,“ štěkl Hadrián. „Co se toho vašeho penilního měsíce týče, víte, kam si ho můžete strčit. Přímo pod nosem vám v týhle soustavě operuje zločineckýsyndikát, což vede k týhle zásadní otázce. Konkrétně: Jste a) vážně tak neschopný nebo za b) zkažený do morku kostí? No, já přišel zjistit, která odpověK je správná.“ Hadrián sepředklonil. „Neznáte náhodou svou starou historii, veliteli?“

„Cože?“

„Bylo tam tohle, kdysi v době kamenný ve dvacátým prvním století nebo tak nějak. Říkalo se tomu ,mimořádné vydání‘. Tehdy se vláda rozhodla, že jeden z jejích generálů je, a tady cituju: ,hrozný a opravdu hrozně zapletený do hroznéčinnosti,‘ a ano, to je citát. Což tu vládu dovedlo k tomu, že udělala potají zátah a toho generála unesla a uvrhla ho do kobky plný guána – přesně tak, guána. To bylo jasně určený. Pravda, ten zbloudilý elektromagnetický výbuch dobrodějů trochu zničil záznamy, ale hodně jsme toho zachránili. Hodně! Když byl ten generál v kobce, mučili ho na desce vodou, což by měla být temná strana surfování.“ Hadrián se narovnal. „Únos. Mučení. Všechno je to... přijatelný chování, pokud to provádějí dobří hošové. Jen abych vám objasnil současnou situaci, veliteli. BuK jste neschopný, nebo zkorumpovaný, ale v každým případě to je hroznost.“ 44

„Vy mi vyhrožujete? Únosem a mučením?“

„Mým mandátem je pravda, veliteli, a jestli kvůli tomu budu muset vlízt do žumpy vaší velitelský struktury v týhle soustavě, tak jedinej, kdo vyleze a bude vonět po růžích, budu já.“

„Vy jste se zbláznil?“

Hadrián mávl rukou. „Géniové tuhle otázku řeší každý den. No, myslím, že se blížíme k vaší stanici. Poslal jste nám ten registr, veliteli? Nechce se mi plýtvat časem v tomhlesmradlavým podpaždí Svazu. Tak to vyřídíme, a čím dřív to bude hotový, tím dřív mě budete mít z krku.“

„Vyhrožoval jste mi únosem a mučením, kapitáne! A teK čekáte, že s vámi budu spolupracovat?“

„Uklidněte se, já vás neunesu. Proč bych to dělal? Už vím, že se mi nelíbíte. Už jste někdy slyšel o stalkerským syndromu? S těma vašima řečma o penilních měsících je to poslední, co chci, mít vás za zadkem. Takže si ujasněme tohle: čím víc budeme spolupracovat,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist