načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Sportovní gen - David Epstein

Sportovní gen
-15%
sleva

Kniha: Sportovní gen
Autor: David Epstein

Jsou hvězdy jako je Usain Bolt či Michael Phelps genetičtí mutanti fascinující svými výkony celý svět, nebo jsou to normální lidé, kteří jen překračují své biologické limity ... (celý popis)
339
Kniha teď bohužel není dostupná.


»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2014-11-05
Počet stran: 308
Rozměr: 167 x 225 mm
Úprava: 308 stran
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Sports gene
Spolupracovali: překlad Eva Kadlecová
Skupina třídění: Sport. Hry. Tělesná cvičení
Vazba: brožovaná lepená
ISBN: 9788026405603
EAN: 9788026405603
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jsou hvězdy jako je Usain Bolt či Michael Phelps genetičtí mutanti fascinující svými výkony celý svět, nebo jsou to normální lidé, kteří jen překračují své biologické limity odhodláním a nekončícím tréninkem? V této nejpřevratnější sportovní publikaci posledních let autor mimo jiné zpochybňuje známé pravidlo 10 tisíc hodin tréninku vedoucích k mistrovství. Ukazuje, že ve sportu hraje roli mnoho dalších faktorů, jako je například délka končetin, nadmořská výška místa, kde se nacházíte, dědičná choroba či původ vašich předků. Nebojí se otevřít i témata dnes vnímána spíše jako kontroverzní, tzn. vliv pohlaví či rasy sportovce na jeho sportovní dispozice. V knize naleznete mimo jiné odpovědi na mnoho překvapivých otázek: - Existují vědecké důvody, proč ve sportu oddělovat výkony mužů a žen? - Jsou černí sportovci geneticky předurčení na to, aby vynikali ve sprintu i vytrvalostním běhu? Jak jejich výkony ovlivnilo místo původu, či to, zda jejich předkové byli otroky odvlečenými z afrického kontinentu? - Máme provádět genetické testy malých dětí, abychom zjistili, v jakém druhu sportu mají šanci excelovat? - Pomohou testy DNA předvídat, komu hrozí zranění, poškození mozku nebo dokonce smrt během sportování? Autor putuje od rovníku až za polární kruh, hovoří s předními vědci a olympijskými vítězi, odhaluje jejich osobní příběhy, nachází nečekané souvislosti. Po přečtení tohoto bestselleru číslo 1 na pomezí sportu, genetiky i psychologie začnete sportovní výkony světových špiček posuzovat zcela novým pohledem. David Epstein je oceňovaný investigativní novinář píšící o sportovních vědách, medicíně a olympijských sportech. Dříve pracoval jako odborný redaktor v časopise Sports Illustrated. Kniha Sportovní gen je jeho první kniha, která obdržela titul nejlepší non-fiction kniha roku 2013 podle deníku The Washington Post a týdeníku Publisher’s Weekly, a mnoho dalších ocenění. „Kniha Sportovní Gen od Davida Epsteina je zajímavým čtením. Autor v něm polemizuje o neustále probíhající debatě „nature vs. nurture“ – tedy o tom, do jaké míry jsou nám předpoklady pro špičkový sportovní výkon vrozené a do jaké míry se jim můžeme naučit. Předkládané výzkumy se vždy odehrávají ve sportovním prostředí. Věčná polemika o tom, zda nad námi vládne spíš příroda a naše geny nebo zda jsme sami tvůrci své budoucnosti, samozřejmě nespěje k jasnému závěru. Nicméně autorovi se daří dobře nastínit to, co již o některých oblastech sportovního výkonu víme, a tyto závěry jsou více než zajímavé. Otázka předurčování sportovních talentů pomocí genetiky je díky její složitosti ještě daleko před námi a autorovy závěry jsou mi v tomto ohledu blízké. Proč bychom se při hledání sportovních talentů měli zajímat o složité genetické testování, když většina klíčových prvků s ohledem na sportovní talent je zřejmá důsledným pozorováním jedince? Ponechme si radost z okamžiku a nevědomost budoucnosti a přestaňme se pídit po budoucích sportovních hvězdách. Pokud totiž u dětí sportovní vývoj uspěcháme, jejich budoucnost bude s ohledem na štěstí a životní naplnění spíše strastiplná.“ M.S. Kateřina Kudláčková - mentální kouč pro sportovce KK www.mentalnikouc.cz

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Športový gén Športový gén
Epstein David
Cena: 381 Kč
Atlantský gen Atlantský gen
Riddle A.G.
Cena: 334 Kč
Gen, který urychlil vývoj člověka Gen, který urychlil vývoj člověka
Kýr Karel
Cena: 89 Kč
Esetin gén Esetin gén
Hardingová Traci
Cena: 134 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

11

MALÁRIE A SVALOVÁ VLÁKNA


170

SPORTOVNÍ GEN V porovnání s Evropany mají Jamajčané v poměru k tělesné výšce delší nohy a užší boky. To je, jak říká Morrison, zcela nepopiratelná skutečnost.

Fakt, že Jamajčané mají lineárnější konstituci než Evropané, není ani žádné překvapení, ani specifi cký znak Jamajčanů. Jak předepisuje Allenovo pravidlo tělesných proporcí, muži a ženy s nedávným původem z nízkých zeměpisných šířek a teplého podnebí všeobecně mají proporcionálně delší dolní končetiny. Další ekogeografi cký princip, známý jako Bergmannovo pravidlo, pojmenované po biologu Carlu Bergmannovi z 19. století, tvrdí, že lidé s nedávným původem v nízkých zeměpisných šířkách mají rovněž sklon být celkově užší, se štíhlejšími pánevními kostmi. Dlouhé nohy i úzké boky jsou výhodné pro běhání a skákání. Když jsou všechny ostatní faktory rovnocenné, stupňuje se maximální rychlost běhu s druhou odmocninou délky dolních končetin. Ale teorie nadřazenosti západní Afriky ve sprintu, jejímž je Morrison spoluautorem, je tezí, která je těmto anatomickým úvahám na hony vzdálená.

V roce 2006 Morrison společně s Patrickem Cooperem ve West Indian Medical Journal prohlásili, že hojný výskyt malárie podél západního pobřeží Afriky, odkud byli otroci odvlečeni, vedl ke specifi ckým genetickým a metabolickým změnám prospěšným pro sprint a silové sporty. Hypotéza zní: malárie v západní Africe způsobila rozmnožení genů, které proti malárii chrání, a tyto geny, které snižují schopnost jedince vyrábět energii aerobním způsobem, vedly k přechodu k většímu podílu rychlých svalových vláken, která jsou při výrobě energie méně závislá na kyslíku. Morrison vypomáhal s biologickými detaily, ale základní myšlenka pocházela původně od Coopera, spisovatele a Morrisonova přítele z dětství.

Cooper byl člověk s všestrannými znalostmi, který dosáhl profesních úspěchů v oborech od nahrávání hudby až po psaní proslovů pro Normana Manleyho, tvůrce jamajské nezávislosti, a později jeho syna, ministerského předsedu Michaela Manleyho. Na počátku své kariéry pracoval Cooper jako reportér pro The Gleaner, největší noviny na Jamajce. Jako sportovní dopisovatel se nejprve domníval, že bílí atleti v minulosti vévodili sprintu a silovým disciplínám jen tím, že systematicky vylučovali a ustrkovali černé sportovce, podobně jako šampiona v boxu Jacka Johnsona. V pozdějších článcích Cooper s úzkostlivou pečlivostí dokumentoval skutečnost, že sportovci západoafrického původu začali být ve sprintu a silových sportech velmi hojně zastoupeni téměř ihned potom, co jim byl umožněn přístup aspoň ke zlomku těch sportů, které měly do té doby jejich bílé protějšky pod palcem. Cooper zdůraznil trendy, které pokračují dodnes: na každé olympiádě


171

Malárie a svalová vlákna

s výjimkou bojkotu USA v roce 1980 měl každý fi nalista mužského olympijského běhu na 100 metrů (navzdory vlastem, které sahaly od Kanady přes Nizozemsko a Portugalsko až po Nigérii) nedávné předky v subsaharské západní Africe. (Totéž platí pro ženy na posledních dvou olympiádách – všechny ženské vítězky od bojkotu USA v roce 1980, s jedinou výjimkou, měly nedávný původ v západní Africe.) A v pozici cornerbacka, nejrychlejší pozici v americkém fotbale, nehrál v americké NFL už přes deset let žádný běloch.

*

Jako autor proslovů během bojovné kampaně Michaela Manleyho pro jeho znovuzvolení v roce 1976 byl Cooper a jeho rodina neustále pod tlakem ohrožení. Cooper si přestal sedat zády k oknu, a když na jeho manželku Juin jednou mířili střelnou zbraní, Cooper přestěhoval svou rodinu pryč z Jamajky, a to nadobro. Koncem 80. let žili v Houstonu. Cooper zde navštěvoval knihovnu a slídil po historických i biologických vysvětleních převahy černých sportovců ve sprinterských disciplínách. Cooper hltal vědecké publikace z oblasti biologie, medicíny, antropologie a historie tak jako málokdo jiný do nástupu elektronických databází, které dokážou vytřídit učené časopisy jediným stisknutím tlačítka.

Cooper narazil na slavnou studii tělesných typů u olympioniků z roku 1968 a chopil se zvídavé poznámky na okraji, kterou sem vědci zaznamenali. Překvapilo je totiž zjištění, že „značný počet negroidních olympioniků vykazuje rys srpkovité anémie.“ To znamená, že někteří černí olympionici měli v jedné ze dvou kopií genu, jenž kóduje hemoglobin, mutaci, která způsobuje, že kulaté červené krvinky se v nepřítomnosti kyslíku stočí do srpkovitého tvaru, což může potenciálně narušit průtok krve tělem v době intenzivní fyzické aktivity. Genová varianta, která způsobuje rys srpkovitosti, bývá nacházena nejčastěji u lidí s nedávným subsaharským původem ze západní nebo střední Afriky a vědci dříve věřili, že vysoká nadmořská výška na olympiádě 1968 v Mexiku bude bránit sportovcům se srpkovitou * V NFL jsou běloši, kteří hrají „safety“ (druhou obrannou zadní pozici, dále jen obránci), a někteří dopisovatelé, z nichž nejvýznačnější je William C. Rhoden z The New York Times, tvrdí, že případní bílí rohoví obránci podléhají stereotypní představě pomalých hráčů, které na jejich obrannou pozici dosazují omezení trenéři. Stereotypy k tomu jistě mohou přispívat, ale data z testování před draftem do NFL rovněž ukazují, že obránci – bez ohledu na svůj etnický původ – podávají na testech rychlosti a prudkosti horší výkony než rohoví obránci. Vítěz Heisman Trophy Redskins Robert Griffi n III to na ESPN vyjádřil takto: „Obránci hrají na této pozici z určitého důvodu, nejsou prostě rychlí. Tedy, měl bych říct, že nejsou tak rychlí jako rohoví obránci.“ Jedna studie v The Journal of Strength a Conditioning Research z roku 2011 došla k tomuto závěru: „Rohoví obránci se celkově jeví jako nejvíc – zatímco ofenzivní obránci se zdají být nejméně – zdatní ze všech patnácti zkoumaných pozic.“


172

SPORTOVNÍ GEN anémií podávat dobré výkony. „Srpkovitá anémie se považovala za omezující faktor,“ říká Morrison. Při olympijských disciplínách krátkého trvání jako sprinty a skoky však žádné rozdíly nezpůsobila.

V následujících desetiletích epidemiologické studie zjistily, že sportovců se srpkovitou anémií (mají jednu kopii mutantního genu a jsou známi jako nositelé této choroby) je ve sportovních disciplínách vyžadujících aerobní vytrvalost skutečně málo. V závodním běhu se nositelé srpkovité anémie téměř ztrácejí ve všech disciplínách nad 800 metrů. Jsou geneticky znevýhodněni pro vytrvalostní sporty. U malého množství nositelů je krevní tok narušený do té míry, že se jim to může stát osudným, budou-li pracovat příliš tvrdě po příliš dlouhou dobu. Náhlá úmrtí devíti vysokoškolských fotbalistů (všichni byli černí a v I. divizi) při tréninku od roku 2000 byla dána do souvislosti se srpkovitoou anémií a NCAA nyní vyžaduje screening genové varianty, která ji způsobuje. (Podle skupiny odborníků na Big East Conference Sports Medicine Society z roku 2012 bílí vysokoškolští sportovci, na radu týmových lékařů, často podepíšou, že se vyšetření zříkají, vzhledem k nepravděpodobnosti, že genovou variantu srpkovité anémie nesou.)

V roce 1975, rok po zveřejnění dat z olympiády v Mexiku, se objevila další studie, jejíž analýze se Cooper o dvacet let později věnoval – tentokrát o přirozeně nízkých hladinách hemoglobinu u Afroameričanů. Práce vyšla v Journal of National Medical Association, vydávaném Národní lékařskou asociací sídlící v Marylandu, která hájí zájmy lékařů a pacientů nedávného afrického původu. S pomocí údajů od téměř 30 000 lidí z deseti různých států ve věku od jednoho roku do více než devadesáti let studie zjistila, že Afroameričané mají ve všech životních stadiích nižší hladiny hemoglobinu než bílí Američané, a to i v případě, že mají stejný socioekonomický status a stravu. (Manželka Errola Morrisona, Fay Whitbourneová, bývalá vedoucí Národních laboratoří veřejného zdraví na Jamajce, tvrdí, že hladiny hemoglobinu mezi Jamajčany jsou shodné jako hladiny u Afroameričanů.) Nespočet studií, stejně jako populační údaje amerického Národního centra zdravotních statistik, tento výsledek v následujících letech potvrdily, a to i u sportovců. V kolosální studii 715 000 dárců krve v celé Americe z roku 2010 badatelé napsali, že Afroameričané vykazují „nižší genetickou nastavenou hodnotu hemoglobinu“, a to bez ohledu na faktory prostředí jako výživa.

*

Geneticky nízká hladina hemoglobinu, stejně jako rys srp

* Autoři poznamenali, že černí dárci jsou někdy nespravedlivě odmítáni, protože jejich nízké hladiny hemoglobinu se považují za výsledek zdravotních potíží.


173

Malárie a svalová vlákna

kovitosti (jsou-li všechny ostatní znaky totožné), je genetickou nevýhodou pro vytrvalostní sporty. Běžci nedávného afrického původu jsou na vyšších úrovních vytrvalostního běhu velice nedostatečně zastoupeni. (Jamajský rekord na 10 km by neprošel ani kvalifi kací na olympiádu 2012.)

Autoři článku v Journal of National Medical Association napsali, že nižší hladiny hemoglobinu zvyšují pravděpodobnost, že Afroameričané používají víc nějakých jiných energetických cest, aby vykompenzovali relativní nedostatek hemoglobinu přenášejícího kyslík. O dva roky později v tomtéž časopisu jiná skupina vědců trvala na následujícím: „Musí existovat nějaký kompenzační mechanismus, který tento relativní nedostatek hemoglobinu vyrovnává, neboť významné rozdíly byly prokázány i u zdravých sportovců.“ Cooper se rozhodl, že právě tento kompenzační mechanismus odhalí.

Jeho neúnavné procházení lékařských časopisů nabralo na rychlosti v roce 1996, kdy mu byla diagnostikována rakovina prostaty v terminálním stadiu. Cooper a Juin se v roce 2000 přestěhovali do New York City, aby Cooper mohl trávit každý den v Newyorské veřejné knihovně. Nazýval ji „svou kanceláří“. Jeho víkendové výlety do Baltimoru, kde navštěvoval svou dceru, se zdvojnásobily stejně jako návštěvy knihovny na University of Maryland.

A potom Cooper nalezl přesně ten potenciální „kompenzační mechanismus“, který hledal, a sice ve studii Laval University v Québecu z roku 1986, která vyšla v Journal of Applied Physiology a jejímž spoluautorem byl Claude Bouchard, který se později stal nejvlivnější osobností na poli sportovní genetiky a vedoucím Rodinné studie HERITAGE, jež dokumentovala rozdíly mezi rodinami ve schopnosti aerobně se vytrénovat. Bouchard a jeho kolegové odebrali vzorky svalů ze stehen dvou tuctů sedavě žijících studentů Laval University, pocházejících v první řadě ze zemí v západní Africe, a od dvou tuctů bílých studentů rovněž se sedavým způsobem života, kteří měli s Afričany totožný věk, výšku i hmotnost. Badatelé uvedli, že vyšší podíl svalů u afrických studentů se skládá z rychlých svalových vláken a méně z vláken pomalých v porovnání s bílými studenty. Afričtí studenti měli také významně vyšší aktivitu v metabolických drahách, které se při výrobě energie méně spoléhají na kyslík a které se účastní vrcholného sprintu. Vědci došli k závěru, že v poměru k bílým studentům jsou studenti ze západní Afriky „co do vlastností kosterního svalstva velice nadaní pro sportovní disciplíny krátkého trvání.“

Byla to malá studie, jako vždy se vzorky svalů, které vyžadují chirurgické odebrání trošky svalové tkáně. Několik podobných studií se během


174

SPORTOVNÍ GEN let celkově vzato shodlo se zjištěními Laval University, ale každá z nich se spoléhala na malý počet subjektů.

*

Ve své knize Black Superman: A Cultural and Biological History of the People Who Became the World’s Greatest Athletes (Černý superman: Kulturní a biologické dějiny lidí, kteří se stali největšími sportovci světa) z roku 2003 a později ve svém článku z roku 2006, napsaném společně s Morrisonem, Cooper prohlásil, že západní Afričané si rozvinuli vlastnosti jako vysoký výskyt srpkovité genetické mutace a dalších genetických mutací, které způsobují nízkou hladinu hemoglobinu, kvůli ochraně před malárií a že výsledkem bylo právě zvýšení množství rychlých svalových vláken, které zajistilo lepší výrobu energie na základě dráhy, jež se nespoléhá v první řadě na kyslík u lidí, kteří mají sníženou schopnost produkovat energii v přítomnosti kyslíku. První část Cooperovy hypotézy, že srpkovitá anémie a nízká hladina hemoglobinu jsou evoluční adaptace na malárii, se dnes zdají být zcela nesporným faktem.

V roce 1954, ve stejný rok, kdy sir Roger Bannister překonal čas čtyř minut v běhu na jednu míli, britský lékař a biochemik Anthony C. Allison, jenž vyrůstal na farmě v Keni, prokázal, že subsaharští Afričané se srpkovitou anémií mají v krvi daleko méně malarických parazitů než obyvatelé téhož regionu, kteří srpkovitou anémii nevykazují. Za normálních podmínek se nošení této genové varianty zdá být špatné. Budou-li mít dva lidé, z nichž každý má jednu kopii genu, spolu děti, pak jedno ze čtyř jejich dětí ponese dvě kopie genu a bude trpět srpkovitou anémií, při níž srpkovité krvinky existují i bez cvičení, a snižuje se tak pravděpodobná délka života postiženého jedince. Ale i přesto se tato genová mutace stále v subsaharských oblastech ohrožených malárií vyskytuje – a ve skutečnosti dokonce rozšiřuje.

Je to tím, že lidé, kteří mají jednu kopii genové varianty srpkovité anémie, jsou obecně zdraví, jen mají červené krvinky, které se změní v srpky při infekci malarickým parazitem, což hostitele ochrání před jeho pustošivým působením. (Protože srpkovitá anémie zkracuje životy, tento gen se * Bouchard o zjištění, že subjekty s nedávným západoafrickým původem mají více rychlých svalových vláken, říká toto: „Měli o trochu víc svalových vláken typu II [rychlých]. Nejde o rozdíl v druhu, ale o rozdíl ve frekvenci událostí, což znamená, že bude existovat víc lidí s takovou základní biologií, kteří – budou-li odhaleni a vytrénováni – mohou dosáhnout úspěchu snáze než průměrná osoba evropského původu. Máme však i lidi evropského původu s týmž profi lem. To byl náš závěr a neviděl jsem žádná data, kvůli nimž bych změnil názor.“ Bouchard také poznamenal, že malý rozdíl v průměru znamená velký rozdíl u lidí na konci křivky, kteří mají extrémní biologické vlastnosti.


175

Malárie a svalová vlákna

nikdy nerozšíří do celé populace. Mezi Afroameričany, kteří žijí již několik generací v USA, kde se malárie nevyskytuje, srpkovité genové varianty neustále ubývá.) Dnes je rovnováha srpkovité anémie s odolností vůči malárii jedním z učebnicových příkladů evolučního kompromisu, kdy dochází k šíření jinak škodlivé genové varianty kvůli ochraně, která se s ní pojí.

Návrh Coopera a Morrisona, že nízká hladina hemoglobinu u afroamerických a afrokaribských obyvatel je druhou adaptací na malárii, se rovněž ukázal být pravdivým, a to přímo smrtícím způsobem.

Přestože rostlo množství důkazů, že nízké hladiny hemoglobinu u afrických domorodých obyvatel nebezpečných malarických oblastí jsou přinejmenším zčásti genetické, pomocní dělníci v Africe považovali nízkou hladinu hemoglobinu čistě za známku stravy s nedostatkem železa. V roce 2001 nařídilo Valné shromáždění OSN světu snížit nedostatek železa mezi dětmi v rozvojových zemích. A tak, v dobře míněné snaze o zlepšení výživy, se do Afriky vydali poskytovatelé zdravotní péče s železitými doplňky, které těm, kdo je užívají, zvyšují hladinu hemoglobinu. (Hemoglobin je protein bohatý na železo, takže jeho hladiny klesají, je-li v potravě přijímán nedostatek železa. První věc, kterou elitní vytrvalostní sportovci kontrolují, když se jejich výkony začnou snižovat, je často nízká hladina železa.)

Problém byl, že lékaři, kteří se zabývali malarickými oblastmi, vypovídali o zvýšeném výskytu těžkých případů malárie všude tam, kde byly tyto potravinové doplňky rozdávány. Již od 80. let 20. století vědci pracující v Africe a Asii dokumentovali nižší počty úmrtí na malárii u lidí s nízkými hladinami hemoglobinu. V roce 2006, po veliké, randomizované a placebem kontrolované studii na Zanzibaru, která uváděla velký nárůst onemocnění malárií a úmrtí mezi dětmi, kterým byly podávány železité doplňky stravy, vydala Světová zdravotnická organizace prohlášení, v němž ustoupila od dřívějšího názoru OSN a varovala zdravotnické pracovníky před podáváním železitých doplňků v oblastech s vysokým rizikem malárie. Nízká hladina hemoglobinu, podobně jako srpkovitá anémie, evidentně chrání před malárií. A v souladu s hypotézou Coopera a Morrisona je i to, že mnozí Afričané, kteří byli násilně odvlečeni do Karibiku a Severní Ameriky, pocházeli přesně z těch částí západního pobřeží subsaharské Afriky, které trpí nejvyšším výskytem onemocnění a úmrtí na malárii na světě, stejně jako nejčastějším výskytem genu srpkovité anémie.

Vysoce spekulativní částí Cooperovy a Morrisonovy hypotézy je její dovětek – rychlá svalová vlákna se objevila, když zmizel hemoglobin.


176

SPORTOVNÍ GEN

I ke konci svého života zůstal Patrick Cooper hluboce oddán svému výzkumu a psaní. Až do dne, kdy ho roku 2009 rakovina nakonec přemohla, diktoval Cooper své manželce Juin ještě z postele. Doufal jsem, že se s Cooperem setkám na Jamajce, než jsem se dozvěděl, že zemřel a že na Jamajce už stejně několik let nežil. Setkal jsem se však s Morrisonem. Ten mi předložil článek, který společně s Cooperem napsali a který jsem následně ukázal pěti vědcům, kteří o něm předtím nevěděli, a zeptal se na jejich názory. Jeden trval na tom, že teorie je příliš spekulativní, než aby se o ní dalo vůbec diskutovat. Další čtyři mi sdělili, že jde o rozumně vybudovanou hypotézu, ale že nebyla nikdy přímo testována a její pravdivost se neprokázala. (I když v roce 2011 vědci z Kodaňské univerzity prohlásili, že velký podíl rychlých svalových vláken by mohl vysvětlit několik fyzických vlastností, které byly zdokumentovány u afroamerických a afrokaribských obyvatel, včetně pomalého metabolismu při odpočinku a spánku, nižší metabolické spotřeby tuků a vyšší spotřeby sacharidů v porovnání s Evropany.)

Pitsiladis, lovec genů, který sbírá DNA od sprinterů světové úrovně, tvrdí, že taková hypotéza nemůže být pravdivá kvůli nesmírně rozmanitému genetickému pozadí Afroameričanů a Jamajčanů, které ukazuje, že netvoří žádnou geneticky jednolitou skupinu. Mají však společné zmíněné vlastnosti – významnou převahu genu srpkovité anémie a nízkou průměrnou hladinu hemoglobinu –, takže problém genetické diverzity je zde irelevantní. Afričané jsou v průměru geneticky daleko rozmanitější než Evropané. Ovšem s ohledem na určité geny, jako je varianta sprinterského genu ACTN3, mohou tvořit homogennější skupinu. Samotná genetická rozmanitost proto nemusí jednoznačně znamenat, že by nějaká etnická skupina nemohla sdílet společnou vlastnost, jak tomu u mnoha z nich je. Jak řekl genetik Kenneth Kidd z Yale o skupinách afrických Pygmejů: jsou to jedni z geneticky nejrozmanitějších lidí na světě, a přesto sdílejí vlastnost drobného vzrůstu, díky které nikdy neovládnou NBA.

Protože se mi nepodařilo zastihnout Coopera samotného, rozhodl jsem se navázat aspoň na jeho práci a zjistit, zda se od doby publikování jeho teorie neobjevily nějaké důkazy, které by ji potvrdily, nebo vyvrátily. První otázka: Podávají sportovci s genem srpkovité anémie nějak odlišné výkony v explozivních sportovních disciplínách?

Francouzský fyziolog Daniel Le Gallais, bývalý lékařský ředitel Národního centra sportovní medicíny v Abidjanu v Pobřeží slonoviny, si tuto otázku položil dlouho před Cooperem. Asi 12 % obyvatel této republiky


177

Malárie a svalová vlákna

tvoří nositelé srpkovité anémie a v 80. letech si Le Gallais povšiml, že nejlepší tři tamní skokanky do výšky (z nichž jedna se stala mistryní Afriky) trpí během tréninků extrémním vyčerpáním. Le Gallais sportovkyně vyšetřil a „překvapivě,“ jak mi napsal v e-mailu, „byly tyto tři sportovkyně nositelkami srpkovité anémie, přestože pocházely z různých etnických skupin země.“

Le Gallais byl později spoluautorem studií, které vyhledávaly tento gen u elitních sprinterů a skokanů. V roce 1998 oznámil, že skoro 30 % ze 122 národních mistrů z Pobřeží slonoviny v explozivních disciplínách skoku a hodu jsou nositeli srpkovité anémie a že společně držísedmatřicet národních rekordů. Tento gen nosil jak nejlepší muž, tak nejlepší žena ve skupině. V roce 2005 ve studii sprinterů z Francouzských Antil, kteří tvořili francouzský národní tým, se zjistilo, že asi 19 % testovaných sportovců je nositeli srpkovité anémie a že se jim přičítá nadprůměrný podíl titulů a rekordů dosažených celým týmem.

„A jaké je tedy mé stanovisko?“ napsal mi Le Gallais. „Studie jasně ukázaly, že sportovci [se srpkovitou anémií] jsou zastoupeni méně než ostatní v dlouhých vytrvalostních závodech. Naopak sportovci s tímto genem jsou početnější ve skocích a hodech... Defekt systému na transport kyslíku vysvětluje horší výkony v závodech na delší trati. Příčinu jejich dispozice pro lepší výkon ve skocích a hodech však neznáme.“

Pokud jde o otázku, zda samotná nižší hladina hemoglobinu může vyvolávat přechod k většímu množství rychlých svalových vláken, máme důkazy u hlodavců, že to možné je. Výzkum Kalifornské univerzity v Los Angeles na myších, kterým byla podávána strava s nedostatkem železa, ukázal pokles hemoglobinu a posun rychlých svalových vláken typu IIa k „superrychlým“ vláknům typu IIb v zadních končetinách. V jiné studii ve Španělsku se vyvolala nízká hladina hemoglobinu u krys pravidelnými odběry krve a v jejich zadních končetinách došlo ke zvýšení podílu rychlých svalových vláken. U lidí však podobnou studii nikdo neprovedl a myši mají obecně vyšší schopnost měnit typy svalových vláken než lidé. Navíc jde o vývojový efekt v rámci života jedné myši, nikoli o efekt evoluční, k němuž by došlo během generací změnou genů.

A to je zatím vše, co věda dokázala. Jediná studie na myších a jediná studie na krysách, které na hlodavcích demonstrují, že nízká hladina hemoglobinu může vyvolat přechod k explozivnějším svalovým vláknům. Nikdo se nepokusil otestovat Cooperovu a Morrisonovu myšlenku na lidech, takže podobné studie u lidí bohužel neexistují.


178

SPORTOVNÍ GEN Několik vědců, s nimiž jsem o této teorii hovořil, mě ujistilo, že o její testování nemají zájem, protože zahrnuje nevyhnutelně ožehavou otázku rasy. Jeden z nich mi sdělil, že data o etnických rozdílech týkajících se konkrétních fyziologických vlastností už vlastně má, ale že je díky této potenciální kontroverzi nikdy neuveřejní. Další mi řekl, že by se bál v Cooperově a Morrisonově pátrání pokračovat, protože jakékoli nadnesení fyzické výhody jedné skupiny lidí by mohlo být chápáno jako doprovázející nedostatek intelektu, jako by fyzická zdatnost a inteligence byly nějakým druhem biologického „buď, anebo“. S takovým stigmatem na mysli bylo možná nejvýznamnější poznámkou, kterou Cooper uvedl v Black Superman, jeho metodické zavrhnutí jakéhokoli domnělého vztahu nepřímé úměry mezi fyzickou a duševní zdatností. „Představa, že fyzická převaha může být symptomem intelektové méněcennosti, se objevila až v době, kdy se fyzická převaha začala asociovat s Afroameričany,“ napsal Cooper. „A tato asociace se vynořila zhruba až po roce 1936.“ Myšlenka, že fyzická zdatnost je najednou nepřímo úměrná intelektu, nebyla nikdy příčinou nesnášenlivosti, nýbrž jejím důsledkem. A Cooper nabádal, že správnou cestou je více, nikoli méně seriózního vědeckého zkoumání těchto nesnadných otázek.

Hypotéza Coopera a Morrisona, že nižší schopnost přenášení kyslíku vyvolala posun k explozivnějším svalovým vlastnostem, nebyla nikdy míněna tak jednoduše jako „černý“ fenomén. I kdyby tato hypotéza byla správná, stále existuje obrovská fyziologická různorodost v rámci každé etnické skupiny, a Cooper s Morrisonem teoretizovali o jediném souboru černých sportovců s velmi specifi ckým geografi ckým původem.

Na opačné straně Afriky, než která zplodila nejlepší sprintery, jen díky štěstí odlišného místa, byla další skupina největších sportovců světa, kteří byli ušetřeni genetických adaptací, jež jsou potenciálně na škodu vytrvalostním výkonům. Žijí v nadmořských výškách, kde se moskyti vyskytují jen vzácně, stejně jako malárie a srpkovitá anémie.

Tito černí sportovci ovládli úplně jinou sportovní sféru.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist