načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Společenství růže - Marie Lu

Společenství růže

Elektronická kniha: Společenství růže
Autor:

Srdce Adeliny Amouteru utrpělo z rukou rodiny i přátel a to ji zavedlo na trpkou cestu pomsty. Teď známá a obávaná jako Bílá vlčice uprchla se svou sestrou z Kenettry, aby našla další ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 366
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The Rose Society ... přeložil Ondřej Duha
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7608-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Fantasy román je druhým dílem trilogie Mladí vyvolení a vypráví příběh dívky, která byla zrazena svými přáteli a nyní touží po pomstě. Hlavní hrdinka Adelina utíká se svojí sestrou z Kenettry a její bývalí přátelé ji pronásledují, aby ji zabili. Ona a její sestra jsou malfetta, lidé, kteří přežili horečku krve a získali tak unikátní božskou moc. Inkvizice je označuje za zrůdy. Sama Adelina má moc tvořit iluze a přimět tak ostatní věřit v něco, co neexistuje. Při cestě za pomstou těm, kteří ji zradili a chtějí ji zabít, se k ní přidávají další. Podaří se jí dosáhnout svých plánů nebo jí snaha o pomstu přivodí smrt? A je její božská moc darem či prokletím?

Popis nakladatele

Srdce Adeliny Amouteru utrpělo z rukou rodiny i přátel a to ji zavedlo na trpkou cestu pomsty. Teď známá a obávaná jako Bílá vlčice uprchla se svou sestrou z Kenettry, aby našla další Mladé vyvolené a vybudovala z nich svou vlastní armádu. Jejím cílem je svrhnout Inkviziční osu, vojáky v bílých pláštích, kteří ji skoro zabili. Ale Adelina není žádná hrdinka. Její síly živené jen strachem a nenávistí se jí začínají vymykat z rukou. Nedůvěřuje svým nově nalezeným vyvoleným přátelům. Teren Santoro, vůdce Inkvizice, si přeje její smrt. A její bývalí přátelé, Raffaele a Společenství dýky, ji chtějí zastavit na jejím tažení za pomstou.

Zařazeno v kategoriích
Marie Lu - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SPOLEČENSTVÍ

RŮŽE

PŘÍBĚH

MLADÝCH VYVOLENÝCH

MARIE LU

TALPRESS


Copyright © 2015 by Xiwei Lu

Map © 2014 by Russell R .Charpentier

Translation © 2016 by Ondřej Duha

Cover © 2016 by Tibor Paštrnák

Všechna práva vyhrazena .Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-626-4 (ePub)


Pro Cassie, sestru navždy, a se stane cokoliv




Adelina Amouteru

K

dyž jsem byla malá, maminka mi za dlouhých večerů

vyprávěla staré lidové pohádky .Jednu z nich sipamatuji zvlášB dobře.

Žil byl chamtivý princ, který se zamiloval do špatné dívky.

Ten princ měl mnohem víc, než potřeboval, ale nikdyneměl dost .Když onemocněl, navštívil království Velkého oceánu, kde se Podsvětí setkává se světem živých, aby si u Mority, bohyně mrtvých, vyjednal delší život .Kdyžodmítla, ukradl její nesmrtelné zlato a uprchl na povrch.

Moritas na oplátku vyslala Caldoru, anděla zuřivosti, aby ho přivedla zpět .Caldora se zhmotnila z mořské pěny za teplé, bouřlivé noci, oděná pouze do stříbrného hedvábí, jako bolestně krásný přízrak v mlze .Princ běžel na břeh, aby ji přivítal .Usmála se na něho a dotkla se jeho tváře .

„Co mi dáš oplátkou za mou přízeň?“ zeptala se .„Jsi ochotný rozloučit se se svým královstvím, svou armádou, svými poklady?“

9


Princ, oslepený její krásou a toužící se pochlubit, přikývl. „Cokoliv budeš chtít,“ odpověděl .„Jsem ten největší muž na světě .Ani bohové se mi nemohou rovnat .“

Tak jí dal své království, svou armádu a své poklady. Přijala jeho dary s úsměvem a pak odhalila svou skutečnou andělskou podobu – zrůdnou kostru s ploutvemi .Potom vypálila jeho království do základů a odvlekla ho pod moře do Podsvětí, kde trpělivě čekala její matka Moritas .Princ se znovu pokusil s bohyní vyjednávat, ale bylo příliš pozdě. Oplátkou za uloupené zlato Moritas pozřela jeho duši.

TeK na tu pohádku myslím, když stojím se svou sestrou na palubě obchodní lodi a hledím k pobřeží, kde se zranního oparu noří městský stát Merroutas.

Jaká pohádka se bude vyprávět o mně, až ze mě jednoho dne nezbude nic než prach a vítr?

Žila byla dívka, která měla otce, prince a společenství přátel .Pak ji zradili a ona je všechny zničila .

10


Městský stát Merroutas

Vlnozemí


Byli jasným bleskem na bouřlivé obloze,

pomíjivou tmou před rozbřeskem.

Nikdy dřív neexistovali a nikdy nebudou znovu existovat.

– neznámý zdroj o Mladých vyvolených

Adelina Amouteru

„M

yslím, že by mohl být tady.“ Z myšlenek měvytrhne hlas mé sestry Violetty .„Hm?“ zamumlám

a zavěsím se do ní, zatímco se proplétáme ulicí plnou lidí.

Violetta našpulí rty v povědomém ustaraném výrazu .Vi- dí, že jsem roztěkaná, ale jsem jí vděčná, že se rozhodne nevšímat si toho .„Řekla jsem, že by mohl být tady .Na hlavním náměstí.“

Je podvečer nejdelšího dne v roce .Jsme ztracené veslavnosti v městském státu Merroutasu, bohaté, rušnékřižovatce mezi Kenettrou a Tamouranským císařstvím .Slunce už kleslo skoro nad obzor a tři měsíce visí nízko, kulaté zlaté talíře vznášející se nad vodou .Merroutas žije Slavností slunovratu – svátku stvoření, začátku postního měsíce .Vio- letta a já se prodíráme davy hýřilů, ztracené ve slavnostní duze barev .Obě máme dnes večer na sobě tamouranské hedvábí, vlasy omotané pruhy látky a prsty ozdobenébron>13


zovými prsteny .Všude jsou lidé ověšení jasmínovýmigirlandami, tísní se v úzkých uličkách a proudí na náměstí,

tančí v dlouhých řadách okolo paláců s kupolemi azaplavují chrámy .Kráčíme podél vodních cest překypujících

čluny plnými nákladu a budov zdobených zlatem astříbrem s tisíci opakujícími se kruhy a čtverci .Ve vzduchunasyceném kouřem visí z balkonů zdobné gobelíny .Míjejí nás

malé skupiny vojáků oblečených do vlajícího hedvábí semblémy měsíce a koruny vyšitými na rukávech namístotěžkého brnění .Nepatří k Inkviziční ose, ale nepochybně se

k nim přes moře dostaly Terenovy rozkazy nás najít .Drží-

me se od vojáků dál.

Obklopená probíhajícími oslavami si připadám jako v mlze. Je to skutečně zvláštní, přihlížet vší té radosti .Co si s ní mám počít? Neživí mou energii .Mlčím a nechávámViolettu, aby nás vedla rušnými ulicemi, zatímco se vrátím do svých temných myšlenek.

Od chvíle, co jsme před třemi týdny odešly z Kenettry, mě budí šeptající hlasy vedle mé postele, které po několika vteřinách utichnou .Jindy ke mně ty tlumené hlasy promlouvají, když není nikdo nablízku .Nejsou se mnoupokaždé a já jim ne vždy rozumím, ani když mluví na mě .Stále však cítím jejich přítomnost v koutech své mysli .Je tam ostří, střídání zvuku a ticha, lampa, která hoří černě .Říkají tohle:

Adelino, proč se viníš za Enzovu smrt?

Měla jsem lépe ovládat své iluze, odpovídám tiše hlasům. Mohla jsem Enzovi zachránit život .Měla jsem se Dýkám svěřit dříve.

14


Nic z toho nebyla tvoje vina, namítají šepoty v mé hlavě. Ty jsi ho přece nezabila – nebyla to tvoje zbraň, co ukončila jeho život. Tak proč tě odvrhli? Nemusela ses k Dýkám vracet – nemusela jsi jim pomáhat zachránit Raffaela. Apřesto tě zatratily. Proč všichni zapomínají na tvoje dobré úmysly, Adelino?

Proč se obviňovat z něčeho, co nen ítvoje vina?

Protože jsem ho milovala .A teK je mrtvý .

Takhle je to lepší, říkají hlasy. Copak jsi vždycky nečekala nad schody a nepředstavovala si, že jsi královna?

„Adelino,“ řekne Violetta .Zatahá mě za ruku a šeptající hlasy se rozprchnou.

Potřesu hlavou a přinutím se soustředit .„Víš jistě, že je tady?“ zeptám se.

„Jestli ne on, tak jiný Vyvolený.“

Přišly jsme do Merroutasu, abychom unikly pátravým očím Inkvizice v Kenettře .Je to nejbližší místo, které není pod kenettranskou nadvládou, ale později odcestujeme na jih do Slunozemí, daleko mimo jejich dosah.

Ale přišly jsme sem ještě z jednoho důvodu.

Pokud jste někdy slyšeli vyprávět pouze o jedinémMladém vyvoleném, muselo se jednat o chlapce jménemMagiano .Raffaele, krásný mladý společník, který býval mým přítelem, se o Magianovi zmínil během mých odpoledních tréninků .Od té chvíle jsem jeho jméno slyšela ze rtůnesčetných poutníků.

Někteří říkají, že ho vychovali vlci v hustých lesíchŽhnoucích ostrovů, malého souostroví východně od Kenettry .Jiní tvrdí, že se narodil v horkých pouštích Domaccy veSluno>15


zemí a jako bastarda ho vychovali toulaví nomádi .Povídá

se, že je to divoký chlapec, skoro zvíře, oblečený od hlavy

k patě do listí, se rtuBovitýma rukama a myslí půlnočnílišky .Objevil se znenadání před několika lety a od té doby se

mnohokrát vyhnul zatčení Inkviziční osou, která ho stíhala

za všechno možné od nezákonného hazardu po uloupení

korunovačních klenotů kenettranské královny .Podlepověstí vás dokáže hrou na svou loutnu přesvědčit, abyste se

vrhli z útesu do moře .A když se usměje, vrhají jeho zuby

oslepující záři.

Přestože se ví, že je Vyvolený, nedokáže nikdo přesně říct, jaká je jeho moc .Je jen jisté, že byl naposledy spatřen tady, v Merroutasu.

Kdybych byla stále stejná dívka jako před rokem, dřív, než jsem se dozvěděla, že mám zvláštní schopnosti, nenašla bych asi odvahu pátrat po tak proslulém Vyvoleném .Ale pak jsem zabila svého otce .Vstoupila jsem do Společenství dýky .Zradila jsem je a oni zradili mě .Nebo to možná bylo naopak .To nebudu nikdy vědět jistě .

Co však vím, je, že Dýky jsou teK moji nepřátelé .Když jste sami ve světě, který vás nenávidí a bojí se vás, chcetenajít další, jako jste vy .Nové přátele .Vyvolenépřátele .Přátele, kteří vám pomohou založit vaše vlastní společenství.

Přátele jako Magiano.

„Salaam, krásné tamouranské dívky!“

Vstoupíme na další velké náměstí nedaleko zátoky .Na všech stranách jsou stánky s jídlem v kouřících hrncích apouliční umělci v maskách s dlouhými nosy předvádějící své triky .Jeden z prodavačů jídla se usměje, když se na něho

16


podíváme .Vlasy má ukryté pod tamouranským turbanem

a jeho bradka je tmavá a pečlivě zastřižená .Ukloní se nám .

Instinktivně se dotknu své hlavy .Mé stříbrné vlasy jsou

pořád krátké a rozježené poté, co jsem se je snažila ostříhat,

a dnes večer jsou schované pod dvěma dlouhými pruhy

zlatého hedvábí ozdobenými pokrývkou hlavy se dvěma

střapci, které mi visí nad obočím .Utkala jsem iluzi nadzjizvenou stranou obličeje .Pro toho muže jsou mé bledé řasy

černé a oči bezchybné.

Podívám se, co prodává .Kouřící pánve s plněnýmivinnými listy, jehněčí špízy a teplé chlebové placky .Seběhnou se mi sliny.

„Hezké dívky z domoviny,“ vrká na nás .Ostatnímu, co říká, nerozumím, až na „Prosím, pojKte!“ a „Porušte půst“. Usměju se na něho a přikývnu .Nikdy jsem nebyla ve městě s tak silným tamouranským vlivem .Skoro se tam cítím jako doma.

Takovému místu bys mohla vládnout, řeknou hlasy v mé hlavě a srdce mi naplní škodolibá radost.

Jakmile přistoupíme k jeho stánku, vytáhne Violetta pár bronzových talentů a podá je muži .Já se držím zpátky . Dívám se, jak ho Violetta rozesměje, muž se k ní nakloní, něco jí zamumlá a ona se plaše začervená .Pak odpovíúsměvem, který by zastínil i slunce .Na konci této komunikace se obrátí zpátky se dvěma masovými špízy .Když odchází od jeho stánku, dívá se prodavač na její záda, než obrátí pozornost k dalšímu zákazníkovi .Opět změní jazyk svého uvítání: „Avei, avei! Zapomeňte na hraní a pojKte si dát chlebovou placku!“

17


Violetta mi podá bronzový talent .„Sleva,“ řekne .„Pro- tože jsme se mu líbily.“

„Sladká Violetta.“ Zvednu na ni obočí a vezmu si jeden špíz. Až dosud jsme si udržely peněženky plné, protože jsmepoužily moje schopnosti na kradení mincí šlechticům .To je můj příspěvek .Ale Violettina schopnost je úplně jiná .„Jestli to tak půjde dál, budou nám platit, abychom se u nich najedly.“

„Přesně na tom pracuju.“ Violetta se na mě podívá snevinným úsměvem, který vůbec není nevinný .Její očipřebíhají po náměstí a zastaví se na obrovském ohňostroji před chrámem .„Blížíme se,“ řekne, když si ukousne chutné sousto . „Jeho energie není moc silná a pořád se mění.“

Když se najíme, následuji Violettu, zatímco používá svoji sílu a vede nás po dlouhé, klikaté trase skrz masu lidí .Každý večer od chvíle, kdy jsme uprchly z Estenzie, se posadíme naproti sobě a já ji nechám se sebou experimentovat,podobně jako mi pletla copy, když jsme byly malé .Pak jízavážu oči, tiše chodím po pokoji a zkouším, jestli cítí, kde jsem .Tahá za vlákna mé energie a studuje jejich strukturu . Poznám, že je čím dál silnější.

Nahání mi to strach .Ale Violetta a já jsme si po odchodu od Dýk slíbily, že nikdy nepoužijeme své síly proti sobě. Když bude Violetta chtít ochranu mých iluzí, vždycky jí ji poskytnu .Na oplátku nechá Violetta mé vlastnosti vždy nedotčené .To je všechno .

Někomu věřit musím.

Chodíme už asi hodinu, když se Violetta zastavíuprostřed náměstí .Zamračí se .Čekám vedle ní a prohlížím si její obličej .„Ztratila jsi ho?“

18


„Možná,“ odpoví Violetta .Sotva ji přes tu hudbu slyším . Ještě chvilku počkáme, než se konečně obrátí doleva akývne, abych ji následovala.

Violetta se znovu zastaví .Zatočí se v kruhu a pak zkříží paže na hrudi .„Zase jsem ho ztratila,“ řekne .„Asi bychom se měly vrátit po cestě, kterou jsme přišly.“

Sotva ta slova vypustí z úst, postaví se nám do cestypostava v dlouhonohé masce dottore zahalená do nesourodých pestrobarevných rouch .Při pohledu zblízka si všimnu, že ta roucha jsou z drahého hedvábí, jemně utkaná a obarvená sytými inkousty .Vezme Violettinu ruku, zvedne ji k masce, jako by ji chtěl políbit, a položí si dlaň na srdce .Oběma nám pokyne, abychom se připojily k malému kroužkuokolo jeho stánku.

Hned pochopím, o co jde – o kenettranskou hru openíze, při níž před vás hlavní hráč položí dvanáct barevných kamínků a požádá vás, abyste si tři vybrali .Pak ty kamínky promíchá pod kalíšky .Často hrajete jako skupina, a když jste jediní, kdo uhodne, kde jsou všechny tři ukryté,vyhrajete zpátky nejen svoje peníze, ale i sázky všech ostatních včetně celého banku .Pohled na peněženku hlavního hráče mi prozradí, že už dlouho neprohrál.

Muž v masce se nám beze slova ukloní a pokyne,abychom si vybraly tři kameny .Stejně to udělá s ostatními shromážděnými okolo nás .Dívám se, jak si dva dalšíhýřilové dychtivě vybírají své kameny .Na naší straně je mladý chlapec, malfetto. Horečka krve ho ocejchovala ošklivou černou vyrážkou na uchu a tváři .Pod jeho hloubavýmvýrazem je cítit strach.

19


Hm. Moje energie se k němu obrátí jako vlk přitahovaný pachem krve.

Violetta se nakloní ke mně .„Zkusíme jedno kolo,“ řekne s očima také upřenýma na malfetto. „Myslím, že něcocítím.“

Kývnu na muže ve stánku a upustím do jeho natažené ruky dva zlaté talenty .Hluboce se mi ukloní .„Za mou sestru a za mě,“ řeknu a ukážu na tři kameny, na které chci vsadit.

Muž v masce mlčky přikývne .Pak začne míchat kameny .

Violetta a já soustředíme pozornost na malfetto. Chlapec sleduje pohybující se kalíšky se zaujatým výrazem .Zatímco čekáme, až muž v masce skončí, pohlédne několik dalších hráčů jeho směrem .Padne několik posměšných poznámek o malfettech. Chlapec si jich prostě nevšímá.

Nakonec přestane muž v masce pohybovat kalíšky .Vy- rovná všech dvanáct do řady, pak založí ruce do své róby a pokyne všem hráčům, aby hádali, pod kterým kalíškem jsou jejich kameny.

„Čtyři, sedm a osm,“ zvolá první hráč a klepne do stolku.

„Dva, pět, devět,“ zkusí to další hráč.

Další dva zavolají své odhady.

Muž v masce se obrátí k nám .Zvednu hlavu .„Jedna, dva a tři,“ řeknu .Ostatní se zasmějí mému tipu, ale já si jich nevšímám.

Malfetto také ohlásilo svou sázku: „Šest, sedm a dvanáct,“ zavolal chlapec.

Muž v masce zvedne první kalíšek, pak druhý a třetí .Už jsem prohrála .Předstírám zklamání, ale dál upínámpozornost na chlapce s cejchem. Šest, sedm a dvanáct. Když se

20


muž dostane k šestému kalíšku, odklopí ho, aby chlapci

ukázal, že hádal správně.

Muž v masce ukáže na chlapce .Ten zajásá .Ostatní na něho zle pohlédnou.

Muž zvedne sedmý kalíšek .Chlapec opět uhodl .Ostatní hráči se po sobě začnou nervózně dívat .Pokud chlapec ten poslední neuhodne, vyhraje všechny naše peníze bankéř. Ale když uhodne třetí správně, pak dostane peníze on.

Muž v masce ostře vzhlédne. Malfettopřekvapeně zajásá, zatímco ostatní na něj vztekle zírají .V jejich hrudích seobjeví jiskry nenávisti, záblesky energie, které se rozsvěcují na černých místech.

„Co si o tom myslíš?“ zeptám se Violetty .„Cítíš v jeho energii něco?“

Violetta dál upírá zrak na slavícího chlapce .„Sleduj ho .“

Muž v masce mu neochotně odevzdá obsah svépeněženky spolu s penězi, které jsme vsadily my .Zatímco si chlapec sbírá mince, pozoruji, jak si ostatní hráči mumlají mezisebou .Když mladík odejde od stánku, ostatní jdou za ním, tváře sevřené a ramena strnulá.

Chystají se na něho zaútočit .„PojKme,“ pošeptámViolettě .Beze slova mě následuje .

Nějakou dobu se zdá, že má chlapec z výhry takovou radost, že si nevšímá nebezpečí, do kterého se dostal .Tepr- ve když dojde na kraj náměstí, postřehne ostatní hráče .Jde dál, ale teK nervózním tempem .Cítím, jak jeho sklon ke strachu sílí do nepřetržitého proudu, a jeho sladká chuB mě láká.

Chlapec vystřelí z náměstí do úzké boční uličky, kde je

21


slabé osvětlení a málo lidí .Violetta a já se držíme ve stínech

a já přes nás upletu jemnou iluzi, která nás skryje. Mračím

se na něho .Člověk tak známý jako Magiano by nebyl tak

neopatrný.

Nakonec ho jeden z hráčů dohoní .Než stačí chlapec zvednout ruce, hráč ho srazí na zem.

Druhý hráč předstírá, že zakopl o jeho tělo, ale přitom ho kopne do žaludku .Mladík vyjekne a jeho strach sezmění v hrůzu – teK vidím, jak se nad ním její vlákna splétají v tmavou, třpytivou pavučinu.

Ostatní hráči ho mrknutím oka obklíčí .Jeden hopopadne za košili a hodí na zeK .Tvrdě na ni narazí hlavou aokamžitě obrátí oči v sloup .Svalí se na zem a stočí se doklubíčka.

„Proč jsi utekl?“ řekne jeden z nich malfettu. „Zdálo se, že tě baví šidit nás o naše peníze.“

Ostatní se přidají.

„Na co vůbec malfetto potřebuje peníze?“

„Aby mu dottore odstranil cejchy?“

„Nebo aby si najalo děvku, aby poznalo, jaké to je?“

Jenom tomu přihlížím .Když jsem se přidala k Dýkám a byla svědkem, jak někdo ubližoval malfettu, utekla jsem do svého pokoje a plakala .Od té doby jsem to viděla už tolikrát, že mě to nevyvedlo z míry, a živila jsem sestrachem z takové scény bez pocitu viny .Takže zatímcoútočníci chlapce dál mučí, stojím opodál a necítím nic nežočekávání.

Malfetto se vyhrabe na nohy, než ho ostatní stačí znovu udeřit, a prchá ulicí .Pronásledují ho .

22


„On není Vyvolený,“ zamumlá Violetta .Se zmateným výrazem potřese hlavou. „Omlouvám se. Musela jsem cítit někoho jiného.“

Nevím, proč cítím touhu tu skupinku následovat .Jestli to není Magiano, nemám důvod mu pomáhat .Možná je to nahromaděným pocitem marnosti nebo lákáním temných pocitů .Nebo vzpomínky, jak Dýky odmítaly riskovat při zachraňování malfett, pokud to nebyli Vyvolení .Snad mě k tomu nutí vzpomínka, jak jsem byla přivázaná kželeznému kůlu a ve spršce kamení čekala, až mě upálí před celým městem.

Na prchavý okamžik mě napadne, že kdybych bylakrálovna, mohla bych udělat z ubližování malfettům zločin. Chlapcovy pronásledovatele bych mohla nechat popravit jediným rozkazem.

Vyrazím za nimi .„PojK,“ pobídnu Violettu .

„Nedělej to,“ pokusí se mě zadržet, i když ví, že to je marné.

„Budu hodná,“ usměju se.

Zvedne na mě obočí .„Když ty si pod slovem ‚hodná‘ představuješ něco jiného než ostatní.“

Spěcháme tmou neviditelné pod iluzí, kterou jsemupletla. Před námi se ozvou výkřiky, když chlapec zahne za roh ve snaze setřást pronásledovatele .Marně .Jak se přiblížíme, uslyším, jak ho ostatní dostihnou a on sténá bolestí .Než také zahneme za roh, pronásledovatelé ho úplně obklopí. Jeden srazí chlapce na zem úderem do obličeje.

Jednám dřív, než se stačím zarazit .Jediným pohybem smetu vlákna, která nás chránila před jejich pohledy .Pak

23


vstoupím přímo do jejich kruhu .Violetta zůstane, kde je,

a tiše přihlíží.

Chvilku trvá, než si mě tam útočníci všimnou – uvidí mě, teprve když dojdu k sténajícímu malfettu a postavím se před ně .Zaváhají .

„Co to má být?“ zamumlá jejich vůdce, na okamžikzmatený .Přejíždí pohledem po iluzi stále zakrývající mouzjizvenou tvář .Vidí před sebou dokonalou, krásnou dívku .Na rty se mu vrátí úsměv .„Tohle je tvoje děvka, špinavémalfetto?“ dobírá si chlapce .„Co že máš takové štěstí?“

Jedna žena vedle na mě podezíravě pohlédne .„Ona taky hrála v našem kruhu,“ řekne ostatním .„Nejspíš tomuklukovi pomohla vyhrát.“

„Jo, to je pravda,“ odpoví vůdce .„Nemáš u sebe nějaké další výhry? Třeba svůj podíl?“

Několik útočníků se netváří tak sebejistě .Jeden z nich si všimne úsměvu na mé tváři, nervózně na mě pohlédne a pak se obrátí k místu, kde čeká Violetta .„Skoncujeme s tím,“ zaprotestuje a zvedne váček .„Svoje peníze už máme zpátky .“

Vůdce mlaskne jazykem .„Nechceme přece, aby si zvykl, že ho každý pustí,“ odpoví .„Nikdo nemá rád podvodníky .“

Neměla bych používat svoje síly tak neopatrně .Ale tohle je odlehlá ulička a já už nedokážu odolávat pokušení .Vně jejich kruhu tahá Violetta na protest slabě za mou energii, protože tuší, co se chystám udělat .Nevšímám si jí, postavím se zpříma a pomalu rozpletu iluzi zakrývající můj obličej. Mé rysy se chvějí a postupně mění, až se mi místo levého oka objeví dlouhá jizva a pak zvrásněná kůže na místě, kde bývalo oko, po němž zbyla jen zjizvená tkáň na staré ráně.

24


Černé řasy mi zesvětlají na stříbrno .Už jsem si vypracovala

dokonalou iluzi, kterou umím uplést, jak rychle se mizlíbí .A teK ji kousek po kousku snímám a odhaluji se tomu

kruhu lidí.

Strnule zírají na zjizvenou část mého obličeje .Překvapí mě, že mě jejich reakce těší .Zdá se, že si ani nevšimli, jak se malfetto vyplazilo z kruhu a přitisklo k nejbližší zdi.

Vůdce se na mě zamračí a vytáhne nůž .„Démon,“prohlásí s jemným náznakem pochyb.

„Možná,“ odpovím .Můj hlas je ledově chladný .Je to hlas, na který si dosud zvykám.

Muž se chystá zaútočit, když tu ho vyruší něco na zemi. Podívá se dolů na dlažební kameny – a tam uvidí jako stuhu tenkého, jasně červeného hada, jak se plazí spárami vdlažbě .Tvor vypadá, jako by se ztratil a teK bloudí sem a tam . Muž naježí obočí a skloní se k té drobné iluzi.

Pak se ta červená stuha rozdělí do tuctu dalších, z nichž každá vystřelí jiným směrem a zanechává za sebou krvavou stopu .Všichni uskočí dozadu .

„Co u bohů –?“ začne.

Divoce proplétám stuhy po zemi a pak nahoru, tucty se mění ve stovky a v tisíce, dokud není ulice pokrytá jejich sítí .Světlo lamp, které jí proniká, vytvoří všude iluzi rudých bouřkových mračen.

Mužův klid začne ustupovat znepokojení .Jehospolečníci ode mě chvatně couvají, zatímco ulici pokrývají krvavé čáry .V jejich hrudích kypí oblaka strachu a ty pocity ve mně zvedají vlny síly a hladu .Moje iluze jim nahánějí strach, který mě posiluje.

25


Přestaň. Opět ucítím, jak Violetta tahá za mou energii. Možná bych ji měla poslechnout .Tihle útočníci už přestali prahnout po penězích .Místo toho ji však setřesu apokračuji .Ta hra mě baví .Dříve jsem se za takový pocit styděla, ale teK – proč bych neměla nenávidět? Proč by mi to nemělo dělat radost?

Muž náhle znovu zvedne nůž .Dál splétám vlákna .Ty ten nůž nevidíš, posmívají se mu šeptem hlasy v mé hlavě. Kde je? Ještě před okamžikem jsi ho měl, ale musel jsi ho někde nechat. Přestože já tu zbraň vidím, on se vztekle a užasle dívá na svou ruku .Pro něho nůž zcela zmizel .

Útočníci konečně podlehnou svému strachu – několik jich uteče, zatímco ostatní se strnule choulí u zdi .Jejich vůdce se obrátí a pokusí se uprchnout .Vycením zuby .Pak vymrštím tisíce krvavých stuh k němu a napnu je, jak jen dokážu, aby cítil, jak se mu ta jako břitvy tenká vláknapalčivě zařezávají do masa .Vůdce na okamžik vypoulí oči a pak se s křikem svalí na zem .Omotám ho těmi ostrými vlákny, jako když pavouk lapí svou kořist v hedvábnépavučině. Jako by ti struny rozřezávaly kůži, že?

„Adelino,“ zavolá naléhavě má sestra .„Ti ostatní .“

Zachytím její varování právě včas, abych si všimla, že dva z hráčů sebrali odvahu vrhnout se na mě – ta žena a další muž .Rozmáchnu se a zahalím tou iluzí i je .Upad- nou .Myslí si, že jim něco rve kůži z těla, a ta muka je zlomí v pase.

Soustředím se tak silně, až se mi třesou ruce .Muž se snaží dostat na konec uličky a já ho nechám plazit .Jaké to musí být, vidět teK svět jeho očima? Dál ho zalévám svou iluzí

26


a představuji si, co musí vidět a cítit .Rozvzlyká se a vkládá

do každého pohybu všechnu svou sílu.

Je to příjemné, být mocná .Vidět, jak se ostatní podvolují mé vůli .Představuji si, že takhle se musí cítit králové akrálovny, když jim stačí několik slov k rozpoutání války nebo zotročení celého národa .Tohle musí být to, o čem jsemsnila jako malá, když jsem se krčila nad schody našeho starého domu a hrála si na to, že mám na hlavě těžkou korunu a shlížím na moře klečících postav.

„Adelino, ne,“ zašeptá Violetta .Stojí teK vedle mě, ale já se tak soustředím na to, co dělám, že její přítomnost sotva cítím .„Dala jsi jim co proto .Už je nech jít .“

Sevřu pěsti a pokračuji .„Mohla bys mě zastavit,“ řeknu s úsměškem, „kdybys opravdu chtěla.“

Violetta se o to se mnou nepře .Možná si v hloubi duše dokonce přeje, abych to udělala .Chce vidět, jak porazím sama sebe .Takže místo aby mě přinutila přestat, položí mi ruku na paži, aby mi připomněla, co jsme si slíbily.

„Ten chlapec utekl,“ řekne tiše .„Šetři si svou zuřivost na něco většího.“

Něco v jejím hlasu pronikne mým vztekem .Náhle mě zaplaví únava z toho, kolik energie jsem použila .Propustím toho muže ze sevření svých iluzí .Zhroutí se na dlažbu a drží se za hruK, jako by stále cítil vlákna prořezávající jeho maso. Obličej má mokrý od slzí a slin .O krok ustoupím naroztřesených nohou.

„Máš pravdu,“ zamumlám Violettě.

Jen vydechne úlevou a podepře mě.

Skloním se k třesoucímu se vůdci, aby mi dobře viděl do

27


zjizveného obličeje .Nedokáže se ani přinutit ke mněvzhlédnout .„Budu tě sledovat,“ řeknu .Nezáleží na tom, jestli jsou

má slova pravdivá nebo ne .Vím, že si o nich ve svém stavu

netroufne pochybovat .Jen trhaně přikývne, vyhrabe se na

nohy a uteče.

Ostatní udělají totéž .Jejich kroky se rozléhají uličkou, dokud nezahnou za roh, kde se smísí s hlukem oslav .Vnastalém tichu vydechnu a obrátím se k Violettě. Je smrtelně bledá .Její ruka svírá mou tak pevně, až nám zbělaly prsty . Stojíme spolu v tiché uličce .Potřesu hlavou .

Malfetto, které jsme zachránily, nebyl Magiano .Není to Vyvolený .A i kdyby byl, už utekl .Povzdechnu si, kleknu si a svěsím hlavu .Celý ten incident mi zanechal v ústechhořkou pachuB. Proč jsi ho nezabila? šeptají nespokojeně hlasy v mé hlavě.

Nevím, jak dlouho tam zůstaneme, než nás vyleká slabý, tlumený hlas nad našimi hlavami.

„Tak tohle znamená být hodná?“ řekne.

Ten hlas je zvláštně povědomý .Rozhlédnu se po vyšších patrech domů okolo nás, ale v té tmě je těžké něco rozeznat. Popojdu doprostřed ulice .Z dálky k nám stále doléhají zvuky oslav.

Violetta mě zatahá za ruku .Upírá pohled na balkon před námi .Když vzhlédnu, konečně spatřím postavu v masce, která se opírá o mramorové zábradlí balkonu a mlčky nás sleduje – je to ten muž ze stánku, který vedl naši hru.

Sestra se nakloní blíž ke mně .„To on je Vyvolený .Jeho jsem cítila.“

28


Ironií života je, že ti, kteří nosí masky,

často říkají více pravd než ti,

kteří ukazují tvář.

– Maškaráda, Salvatore Laccona

Adelina Amouteru

K

dyž se na něho díváme, nijak nereaguje.

Jen se dál krčí u zdi a ze zad si odváže loutnu .Zamyš- leně zatáhne za několik strun, jako by nástroj ladil, a pak si s netrpělivým odfrknutím sundá masku dottora.Na ramena mu spadne několik tuctů dlouhých tmavých copů .Jehoroucha jsou volná a do půli hrudi rozepnutá a paže mu zdobí řady silných zlatých náramků, jasných na jeho bronzové pleti .Nedokážu přesně rozeznat jeho rysy, ale i odsudpoznám, že jeho oči mají výraznou medovou barvu a zdá se, že ve tmě září.

„Sledoval jsem vás dvě, jak jste se prodíraly davem,“pokračuje s potutelným úsměvem .Přesune pohled na Violettu .

„Někoho, jako jsi ty, není možné přehlédnout .Stopa ze

zlomených srdcí, která za sebou necháváš, musí být dlouhá

a plná nebezpečí .A přesto jsem si jistý, že se ti nápadníci

dál vrhají k nohám v zoufalé snaze získat tvou náklonnost.“

29


Violetta se zamračí .„Pardon?“

„Jsi krásná.“

Violetta zrudne .Přistoupím blíž k balkonu .„A kdo jsi ty?“ zavolám na něho.

Začne skutečně hrát a jeho tóny se spojí v melodii. Jeho hudba mě takřka hypnotizuje – navzdory přezíravémuchování hraje zručně .Za naším starým domem bývalo místo na mýtině mezi stromy, kam jsme se s Violettou chodily schovat .Kdykoliv listí zašustilo ve větru, znělo to jako smích ve vzduchu, a my si představovaly, že se smějí bohovévychutnávající si to chladné jarní odpoledne .Hudba téhle záhadné osoby mi ten zvuk připomene .Jeho prsty ladnými pohyby klouzají po strunách loutny a ta skladba je stejně přirozená jako západ slunce.

Violetta na mě pohlédne a já si uvědomím, že si tumelodii právě teK vymýšlí.

Dokáže vás hrou na svou loutnu přesvědčit, abyste se vrhli z útesu do moře.

„A co se týče tebe,“ řekne chlapec mezi notami a přesune pozornost z Violetty na mě, „jak jsi to udělala?“

Zmateně na něho zamrkám, stále vyvedená z míry .„Co udělala?“ opáčím.

Zarazí se na tak dlouhou dobu, aby mě zpražilpodrážděným pohledem .„U bohů, dost s tou falešnou skromností .“ Udržuje si svůj nonšalantní tón, zatímco hraje dál .„Zjevně jsi Vyvolená .Jak jsi udělala to s těmi krvavými stuhami a nožem?“

Violetta na mě mlčky kývne a já pokračuji. „Moje sestra a já už měsíce někoho hledáme,“ řeknu.

30


„Opravdu? Nevěděl jsem, že můj malý stánek pro hráče je tak populární.“

„Hledáme Mladého vyvoleného jménem Magiano.“

Odmlčí se a zahraje rychlou sérii tónů .Jeho prsty tančí po hmatníku loutny jako šmouhy, ale každý jednotlivý tón je ostrý a zřetelný, naprosto dokonalý .Hraje doceladlouho .Jeho hudba vypráví příběh, zatímco si vymýšlí melodii, něco veselého a roztouženého, možná dokonce vtipného, nějaký tajný žert .Chci, aby nám odpověděl, ale zároveňnechci, aby přestal hrát.

Konečně se odmlčí a pohlédne na mě .„Kdo je Magiano?“

Violetta vydá tlumený zvuk, zatímco já se neubráním tomu, abych zkřížila paže na hrudi a pochybovačně siodfrkla .„Určitě jsi o Magianovi slyšel,“ řekne sestra .

Nakloní hlavu ke straně a pak věnuje Violettěpodmanivý úsměv .„Jestli jsi sem, krásko, přišla, aby ses mězeptala na můj názor na imaginární lidi, tak marníš čas .Jediný Magiano, o kterém jsem kdy slyšel, je vymyšlená postava, kterou matky straší děti, aby je přinutily mluvit pravdu.“ Zamává jednou rukou ve vzduchu .„Však víš .Jestlinepřestaneš lhát, Magiano ti ukradne jazyk. Jestli nebudeš správně uctívat bohy na sapienday, sežere Magiano tvoje domácí mazlíčky.“

Otevřu ústa, abych něco řekla, ale on pokračuje, jako by mluvil sám k sobě .„Myslím, že tohle je dostatečný důkaz,“ pokrčí rameny .„Jíst domácí mazlíčky je nechutné a krást jazyky hrubé .Kdo by dělal něco takového?“

Do hrudi se mi vplazí tenká stuha pochyb .Co když mluví pravdu? Opravdu nevypadá jako chlapec ze všech těch

31


povídaček. „Jak to děláš s těmi kalíšky, že tak častovyhráváš?“

„Aha, tohle.“ Chlapec chvilku pokračuje v hraní. Pak náhle skončí, nakloní se k nám a zvedne obě ruce .Znovu se usměje a blýskne zuby. „Magie.“

Opětuji úsměv .„Máš na mysli Magianovy triky .“

„Tak takhle to slovo vzniklo?“ zeptá se zvesela a znovu se nahrbí .„To jsem nevěděl .“ Jeho prsty najdou strunyloutny a hrají dál .Vidím, že ho přestáváme zajímat .„Nic víc než hbité ruce, drahá, triky se světlem a vnímáním kodvedení pozornosti .A také pomoc asistenta .Nejspíš se tady pořád někde schovává vyděšený k smrti, hlupák .Varoval jsem ho, aby neutíkal.“ Odmlčí se. „Proto jsem tady amluvím s vámi, víte .Chtěl jsem vám oběma poděkovat zazáchranu svého pomocníka a teK půjdu a nechám vásvychutnat si noc .Hodně štěstí při hledání toho vašeho Mladého vyvoleného.“

To druhé malfetto s ním celou dobu spolupracovalo.Zhluboka se nadechnu .Něco na tom, jak vyslovil Mladývyvolený, vyvolalo starou vzpomínku. Opravdu to znělopovědomě .Vím, že jsem ten hlas už někde slyšela .Ale kde? Zamračím se a pátrám v paměti. Kde, kde...

A pak mi to dojde.

Můj spoluvězeň .Když mě zatkla Inkvizice a uvrhla mě do svých kobek, sdílel se mnou celu napůl šílený společník, který se stále smál, chichotal a prozpěvoval si hlasempatřícím člověku, jenž podle mého názoru zešílel z dlouhého věznění.

Děvče. Povídá se, že jsi Mladá vyvolená. Tak co, jsi?

32


Vyčte mi z očí, že jsem ho poznala, protože opět přestane hrát .„Nějak divně se tváříš,“ řekne .„Nejedla jsi jehněčí špíz? To už se mi jednou stalo.“

„Byli jsme spolu ve vězení.“

Při mých slovech se zarazí .Strne .„Cože?“

„Byli jsme ve stejném vězení .Před několika měsíci vDalii .Musíš si to pamatovat – znám tvůj hlas .“ Zhluboka se nadechnu a přehodnotím tu vzpomínku .„Toho dne mě měli upálit.“

Když na něho v té tmě zaostřím, všimnu si, že se přestal usmívat .Obrátí oči ke mně .

„Ty jsi Adelina Amouteru,“ zamumlá si pro sebe azkoumá moji tvář s obnoveným zájmem .„No jistě, jistě že jsi. Měl jsem to vycítit.“

Přikývnu .Na okamžik mě napadne, jestli jsem mu toho neřekla až moc .Ví, že nás hledá Inkvizice? Co když serozhodne udat nás merroutaským vojákům?

Prohlíží si mě snad celé hodiny .„Toho dne jsi mizachránila život,“ dodá.

Zmateně se zamračím .„Jak?“

Znovu se usměje, ale není to ten milý úsměv, kterývěnoval Violettě .No, tenhle jsem u něho ještě neviděla – je jako kočičí, zvedá mu koutky očí a na okamžik mu dodádivoký výraz. Hroty špičáků se mu zalesknou. Ten výraz mu promění celý obličej a změní ho v někoho děsivého acharismatického zároveň a každé vlákno jeho pozornosti je teK namířené na mě, jako by nic jiného na světě neexistovalo. Zdá se, že na Violettu úplně zapomněl .Nevím, co si o tom mám myslet, ale cítím, jak mi rudnou tváře.

33


Hledí na mě bez mrknutí a brouká si melodii, kterou hraje .Pak odvrátí zrak a opět promluví .„Jestli hledáteMagiana, najdete ho spíš v sálech opuštěných lázní v jižním Merroutasu, v budově kdysi zvané Malé lázně Bethesdy. Jděte tam zítra ráno za rozbřesku .Slyšel jsem, že raději vyjednává v soukromí.“ Zvedne jeden prst. „Ale dejte sipozor – nepřijímá od nikoho rozkazy .Jestli s ním chcetemluvit, budete ho muset přesvědčit, že máte dobrý důvod.“

A než můžeme Violetta nebo já říct něco v odpověK,odstrčí se od zábradlí, obrátí se zády a zmizí v budově.

34


Raffaele Laurent Bessette

M

lha .Časné ráno .

Vzpomínka na mladého bosého chlapce, kterýdřeěl přede dveřmi zchátralého domu své rodiny a hrál si

s klacíky v blátě .Vzhlédl a uviděl starého muže, který kněmu kráčel po prašné vesnické cestě a jeho kostnatá herka

za ním táhla povoz .Chlapec si přestal hrát .Zavolal na

matku a vstal, když vůz přijel blíž.

Muž se zastavil před ním .Dívali se na sebe .Chlapcovy oči byly na první pohled nezvyklé – jedno bylo vřelé jako med, druhé jasně zelené jako smaragd .Ale bylo tam něco víc – zatímco se muž díval dál, muselo ho napadnout, jak může mít někdo tak mladý tak moudrý výraz.

Vešel do domku promluvit si s jeho matkou .Stálo ho to trochu přesvědčování, nechtěla ho pustit dovnitř, dokud jí neřekl, že si může vydělat nějaké peníze.

„V téhle oblasti nenajdete moc zákazníků, kteří by si

35


koupili tretky nebo lektvary,“ řekla muži chlapcova matka,

zatímco lomila rukama v té malé, temné místnosti, kterou

sdílela se svými šesti dětmi .Posadil se na židli, kterou mu

nabídla .Stále těkala pohledem po pokoji, jako by jímnedokázala spočinout na jednom místě .„Horečka krve nás

drtí všechny .Vloni mi vzala manžela a nejstaršího syna .

A ocejchovala mi dvě děti, jak vidíte.“ Ukázala na mladého

chlapce, který tiše přihlížel svýma očima barvy drahokamů,

a na jeho bratra .„Tohle byla vždycky chudá vesnice, pane,

ale teK je na pokraji zhroucení.“

Dítě si všimlo, jak k němu muž stále obrací pohled .„A jak to bez manžela zvládáš?“ zeptal se muž.

Matka potřásla hlavou .„Dřu na poli .Prodala jsemnějaký náš majetek .Mouka na chleba nám vydrží ještě na pár týdnů, ale je plná červů.“

Muž beze slova naslouchal .Neprojevoval žádný zájem o chlapcova bratra s cejchem .Když matka skončila, opřel se a přikývl .„Vozím zboží mezi přístavními městy Estenzií a Campagnií. Chci se tě zeptat na tvého nejmladšího, toho s dvojbarevnýma očima.“

„Co chcete vědět?“

„Zaplatím ti za něho pět zlatých talentů .Je to hezký kluk, ve velkém přístavním městě mi za něho někdo dobře zaplatí.“

Muž pokračoval za matčina šokovaného mlčení .„VEstenzii jsou dvory, kde mají víc šperků a pokladů, než sidokážeš představit .Jsou to světy třpytu a rozkoše a neustále potřebují novou krev.“ S tím kývl směrem k chlapci.

„Chcete říct, že ho odvezete do bordelu.“

Muž se na chlapce podíval znovu .„Ne .Na bordel má

36


příliš jemné rysy.“ Naklonil se k ženě blíž a ztišil hlas. „Vaše

děti s cejchem to tady budou mít těžké .Slyšel jsem historky

o jiných vesnicích, kde vyhánějí své nejmenší do lesů ve

strachu, že všem přinesou nemoc a neštěstí .Viděl jsem je

upalovat malé děti zaživa v ulicích .Tady se to stane taky .“

„Nestane!“ odsekla žena divoce .„Naši sousedi jsouchudí, ale jsou to dobří lidé.“

„Zoufalství vyvolá temnotu v každém,“ pokrčil mužrameny.

Ti dva se dohadovali až do večera .Ona stále odmítala .

Chlapec tiše naslouchal a přemýšlel.

Když konečně přišla noc, vstal a tiše vzal matku za ruku. Pověděl jí, že s tím mužem půjde .Matka mu vlepila políček, řekla mu, že nic takového neudělá, ale on trval na svém.

„Všichni budou hladovět,“ řekl tiše.

„Jsi moc mladý na to, abys věděl, jakou přinášíš oběB,“ okřikla ho matka.

Podíval se na své sourozence .„To bude dobré, mami .“

Matka si prohlížela svého krásného chlapce, obdivovala jeho oči a prohrábla mu rukou černé vlasy .Přitáhla si ho k sobě a rozplakala se .Dlouho ho k sobě tiskla .On jejíobjetí opětoval, pyšný, že pomáhá mamince, aniž siuvědomoval, co to znamená.

„Dvanáct talentů,“ řekla muži.

„Osm,“ opáčil.

„Deset .Za míň vám syna nedám .“

Muž chvilku mlčel .„Deset,“ souhlasil .

Matka si s mužem vyměnila několik tichých slov a pak pustila synovu ruku.

37


„Jak se jmenuješ, chlapečku?“ zeptal se muž, když mu pomohl na rozvrzaný vůz.

„Raffaele Laurent Bessette.“ Chlapcův hlas byl vážný, oči stále upřené na jeho dům .Už se začínal bát .Mohla by ho maminka někdy navštívit? Znamená to, že už nikdy neuvidí svoji rodinu?

„Dobře, Raffaele,“ řekl muž a přejel klisně bičem po hýždích .Rozptýlil chlapce tím, že mu dal kus chleba a sýra . „Už jsi někdy byl v hlavním městě Kenettry?“

O dva týdny později prodal muž chlapce Fortuninudvoru v Estenzii za tři tisíce zlatých talentů.

v

Raffaele zamžiká a pak otevře oči do slabého světlarozbřesku proudícího oknem .Venku padá jemný sníh .

Zavrtí se .Ani mihotající oheň v krbu a hromada kožešin na jeho posteli nestačí, aby ho uchránily před ledovýmvzduchem .Raffaelovi naskočí husí kůže .Přitáhne si kožešiny znovu pod bradu a snaží se usnout .Ale dva týdny plavby na lodi plující bouřlivými vodami z Kenettry na sever doBeldainu si vybraly svou daň a Raffaela bolí vyčerpáním celé tělo .Letní hrad beldainské královny je studený a vlhký, na rozdíl od třpytivých mramorových sálů a sluncemvyhřátých zahrad v Estenzii .Na tak chladné léto si nemůžezvyknout .Ostatní Dýky musejí mít také problémy s odpočinkem .

Po nějaké době si povzdechne, odhrne kožešiny a vstane z postele .Světlo ozáří jeho pevné břicho, útlé svaly a štíhlý krk .Tiše si dojde pro své roucho přehozené v noháchpos>38


tele .Už takové měl, dostal ho před několika lety darem od

jedné kenettranské šlechtičny, vévodkyně z Campagnie .To-

lik se do Raffaela zbláznila, že obětovala většinu svéhobohatství na podporu Dýk .Čím mocnější jeho klienti byli, tím

víc se snažili koupit si jeho lásku.

Napadne ho, jestli je vévodkyně v pořádku .Poté co Dýky uprchly z Kenettry, poslaly holubice, aby kontaktovaly své patrony .Vévodkyně patřila mezi ty, kteří neodpověděli .

Raffaele si navlékne dlouhé roucho, které ho zakryje od hlavy po paty .Jeho látka je těžká a luxusní, řasí se mu unohou a na světle opalizuje .Prohrábne si prsty vodopád svých dlouhých černých vlasů a pak si je sváže do elegantního uzlu na vrcholku hlavy .V chladném ranním slunci se mu vevlasech třpytí tenké safírové prameny .Dlaněmi přejede po chladné látce rukávů.

Zavzpomíná na tu noc, kdy Enzo navštívil jeho komnaty a kdy prince poprvé varoval před Adelinou .Jeho prsty se na okamžik zastaví žalem.

Nemá smysl zaobírat se minulostí .Raffaele se ohlédne na krb a tiše vyjde z komnaty .Roucho se táhne za ním ve vlně těžkého sametu.

Chodby páchnou zatuchlinou, staletími starého, vlhkého kamene a popelem ze starodávných loučí .Postupně serozjasňují, až nakonec se otevřou do letních zahrad hradu .Na květinách leží jemný sněhový poprašek, který roztaje, než přijde odpoledne .Z místa, kde Raffaele stojí, vidí nížepoložené pozemky okolo hradu a za nimi skalnaté pobřeží Beldainu .Závan chladného větru mu otupí cit ve tvářích a foukne mu do obličeje několik pramenů vlasů.

39


Jeho pohled se přesune na hlavní nádvoří za branou hradu.

Normálně by tam byl v tuto hodinu klid .Dnes je však prostor plný malfett prchajících z Estenzie, která se choulí okolo malých ohňů a pod starými dekami .V noci jichmusela dorazit další plná loK .Raffaele chvíli sleduje, jak se shluky lidí přemisBují a přelévají, a pak se obrátí zpátky dovnitř, aby sešel dolů.

Několik malfett Raffaela pozná, když vyjde na hlavnínádvoří .Tváře se jim rozzáří .„To je vůdce Dýk!“ vykřikne jedno .

Ostatní malfetta spěchají k Raffaelovi, dychtivá dotknout se jeho rukou a paží v naději, že si budou moci na okamžik vychutnat jeho uklidňující schopnosti .Je tokaždodenní rituál .Raffaele nehybně stojí v jejich středu .Tolik lidí žebrajících o útěchu.

Jeho zrak spočine na chlapci o kus větším než on, kterého horečka už dávno připravila o vlasy. Raffaele ho tam viděl čekat už včera .Pokyne chlapci, aby předstoupil .Jeho oči se rozšíří překvapením a pak doběhne k Raffaelovu boku.

„Dobré ráno,“ řekne.

Raffaele na něho obezřetně pohlédne .„Dobré ráno,“ odpoví.

Chlapec ztiší hlas .TeK se zdá být nervózní z toho, žeupoutal Raffaeleovu pozornost před všemi ostatními .„Mohl byste se podívat na moji sestru?“ zeptá se.

„Ano,“ odpoví Raffaele bez zaváhání.

Plešatý chlapec se při jeho odpovědi rozzáří .Jako všichni ostatní nedokáže odtrhnout oči od Raffaelova obličeje .Dotk- ne se paže mladého společníka .„Tudy,“ řekne .

40


Raffaele ho následuje skrz skupinky malfett. Hrubý,tmavý cejch po celém předloktí .Zjizvené ucho a tmavé vlasy poprášené stříbrem .Oči různých barev .Raffaele si mlčky ukládá do paměti cejchy, které vidí .Cestou ho provází šepot .

Dojdou k chlapcově sestře .Choulí se v koutě nádvoří a skrývá tvář pod šálem .Když uvidí, že se Raffaele blíží, udělá se ještě menší a sklopí zrak.

Když k ní dorazí, nakloní se chlapec k Raffaelovi .„Jeden Inkvizitor ji chytil té noci, kdy rozbíjeli výlohy obchodů,“ zamumlá .Přiblíží se k Raffaelovi a šeptá mu něco do ucha . Zatímco Raffaele naslouchá, prohlíží si dívku a všímá si škrábance tady, modřiny tam, černomodrých skvrn na kůži jejích nohou.

Když chlapec domluví, Raffaele chápavě přikývne .Za- strčí si roucho mezi nohy a dřepne si vedle ní .Zalije ho vlna její energie .Trhne sebou .Tak zdrcující smutek a strach . Kdyby tady byla Adelina, využila by toho. Dává si pozor, aby se dívky nedotkl .Několik klientů mu udělalo to samé v jeho ložnici, zanechalo ho potlučeného a roztřeseného, a to poslední, o co by stál, byla něčí ruka na jeho kůži.

Raffaele dlouho sedí mlčky .Dívka ho tiše pozoruje,fascinovaná jeho tváří .Napětí v jejích ramenou nepovoluje . Nejprve z ní Raffaele cítí vlnu odporu a nepřátelstvívyvolanou jeho přítomností .Zrak ale neodvrátí .

Konečně dívka promluví .„Hlavní Inkvizitor nás chce všechny zotročit .Aspoň jsme to slyšeli .“

„Ano.“

„Říká se, že Inkvizice zakládá po Estenzii tábory pro otroky.“

41


„To je pravda.“

Zdá se být překvapena, že se nepokusil zmírnit tu tvrdou pravdu .„Prý až nás všechny pochytají, pozabíjejí nás .“

Raffaele mlčí .Ví, že nemusí nic říct, aby jí odpověděl .

„Zastaví ho Dýky?“

„Dýky ho zničí,“ odpoví Raffaele .Ta slova pronesená jeho jemným hlasem znějí divně, jako ocel prořezávající hedvábí .„Osobně se o to postarám .“

Dívčiny oči mu znovu zapátrají v tváři a vnímají jehodelikátní krásu .Raffaele k ní napřáhne ruku a trpělivě čeká . Ona po chvilce natáhne svoji .Opatrně se dotkne jeho ruky a zalapá po dechu .Přes jejich kontakt tahá Raffaele jemně za vlákna jejího srdce, sdílí s ní její bolest, konejší ji achlácholí, jak to jen jde, nahrazuje její smutek útěchou. Já vím. Dívce se v očích lesknou slzy .Dlouho tak ruku nechá, než ji konečně odtáhne a schoulí se zpátky v podřepu seskloenou hlavou.

„Děkuju,“ zašeptá její bratr .Ostatní se tísní za Raffaelem a v úžasu ho sledují .„To je poprvé, co promluvila ododchodu z Estenzie.“

„Raffaeli!“

Scénu naruší Lucentin hlas .Raffaele se obrátí a uvidí Paní větru, jak se prodírá davem a její měděné kudrny poskakují ve větru .Tady ve své domovině vypadá jakotyická beldainská dívka, s huňatými kožešinami okolo krku a zápěstí a šňůrou korálů ve vlasech .Zastaví se před ním .

„Nerada tě ruším při tvé každodenní léčebné seanci,“ řekne a pokyne mu, aby ji následoval, „ale dorazila pozdě v noci a chce nás vidět.“

42


Raffaele kývne malfettům na nádvoří na rozloučenou a srovná s Lucent krok .Paní větru vypadá rozzlobeně,možná proto, že ho musela hledat, a neustále si tře paže .„Jsem zhýčkaná, to ta kenettranská léta,“ postěžuje si cestou .„Ztéhle zimy mě bolí kosti.“ Když Raffaele neodpoví, obrátí své podráždění k němu .„Opravdu máš tolik volného času?“ řekne .„Tím, že budeš dělat každý den smutné oči namalfetta, nám Inkvizici svrhnout nepomůžeš.“

Raffaele se na ni ani neobtěžuje pohlédnout .„Ten plešatý kluk je Vyvolený,“ opáčí.

Lucent vydá nedůvěřivý zvuk .„Opravdu?“

„Všiml jsem si toho včera,“ pokračuje .„Velice jemnáenergie, ale je tam .Později pro něho pošlu .“

Lucent na něho pohlédne .Uvidí v jejích očích pochyby a pak podráždění z toho, že ji překvapil .Nakonec pokrčí rameny .„Ty máš pro svou laskavost vždycky dobrý důvod, že?“ zamumlá .„No, Michel říká, že jsou venku na kopcích .“ Její krok se zrychlí.

Raffaele nedodá, že jeho srdce je stále těžké jako pokaždém setkání s malfetty. Že by si přál, aby s nimi mohl zůstat déle, a udělat víc, aby jim pomohl .Nemá smysl se o tom zmiňovat .„Tvoje královna mi odpustí,“ řekne .

Lucent si odfrkne a zkříží paže .Ale Raffaele cítí, jak se pod tou nonšalantní pózou vlákna její energie bolestně splétají do uzlu vášně a touhy, který se už léta utahuje čím dál víc, dychtící opět se spojit s beldainskou princeznou .Jak je to dlouho, co byla Lucent vykázána z Beldainu – jakdlouho byla oddělena od Maeve? Raffaele k ní pocítí soucit. Jednou se dotkne její paže – struny energie okolo ní se třpytí

43


a po nich sáhne a zatáhne za její síly, aby ji ukonejšil .Po-

hlédne na něho se zvednutým obočím.

„Uvidíš ji,“ řekne Raffaele .„Slibuju .Omlouvám se, že jsem tě zdržel.“

Lucent se pod jeho dotekem trochu uvolní .„Já vím .“

Dosáhnou vysoké kamenné brány otevírající se dorozhlehlé travnaté krajiny za hradem .Venku cvičí skupinky vojáků .Lucent musí Raffaela vést širokým obloukem okolo bojujících dvojic, dokud nenechají hrad za sebou anevstouí do vysoké trávy .Vyjdou na malý kopec .Raffaele se třese ve větru, mrká do vířících vloček a přitáhne si plášB těsněji přes ramena.

Když dosáhnou vrcholku kopce, konečně spatří další dvě Dýky .Michel, Architekt, vyměnil svůj kenettranský úbor za silné beldainské kožešiny, které mu zakrývají krk .Tiše rozmlouvá s dívkou vedle sebe – Gemmou, Zlodějkou hvězd, stále tvrdohlavě oblečenou do svých kenettranských šatů. I ona však má přes sebe přehozený beldainský plášB a třese se zimou .Oba se odmlčí a vzhlédnou, aby pozdraviliLucent a Raffaela.

Gemmin pohled na nich spočine nejdéle .Raffaele ví, že stále doufá, že se něco dozví o svém otci, že jí Raffaelemožná přináší zprávy .Ale Raffaele jen zavrtí hlavou .Baron Salvatore je dalším z bývalých patronů Dýk, kteříneodpověděli na zprávy poslané po holubicích .Gemma se zatváří nešBastně a odvrátí zrak.

Raffaele přesune pozornost na ostatní na mýtině .Uvnitř kruhu vojáků se nachází hrstka šlechticů – princů, soudě podle jejich tmavomodrých rukávů – a obrovský bílý tygr

44


se zlatými pruhy .Jeho ocas se líně kroutí v trávě a oči má

přimhouřené do ospalých škvír .Pozornost všech se upírá

na dva duelanty uprostřed mýtiny .Jeden je princ se světle

blond vlasy a zamračenou tváří .Bodá před sebe mečem .

Jeho sokem je mladá žena – spíš dívka – v pláštilemovaném kožešinou .Jednu tvář jí zdobí výrazná zlatá šmouha a vlasy, zpola černé a zpola zlaté, má spletené dopropracovaných copánků, které připomínají pruh zježenýchchluů na zádech zuřivého vlka .Snadno výpad odrazí, věnuje princi úsměv a zkříží svůj meč s jeho .Ostří se zaleskne .

Michel pokročí blíž k Raffaelovi .„Ona je teK královna,“ zamumlá .„Její matka před několika týdny zemřela .Omy- lem jsem ji oslovil jako Její královskou Výsost – neudělej stejnou chybu.“

Raffaele přikývne. „Díky za upozornění. Jej íVeličenstvo královna Maeve z Beldainu. Zamračeně sleduje duel .Ob- klopuje ji energie, neobvyklá vlákna, která musejí patřit Vyvolené .O tomhle se v souvislosti s beldainskouprinceznou ještě nikdo nezmínil, ale všechny známky tam jsou, třpytí se v oparu z pohyblivých strun okolo ní. V ío tom vůbec? Proč by něco takového tajila?

Pak Raffaele obrátí pozornost k jednomu z přihlížejících princů .Tomu nejmladšímu .Zamračí se ještě víc .I jeho obklopuje energie .Ale není to energie Vyvoleného, vlákna síly, světa, který je živý. Zmateně zamrká .Když se k tépodivné síle natáhne a pokusí se jí dotknout, jeho vlastní síla okamžitě ucukne, jako by ji spálilo cosi chladného jako led.

Řinčení mečů ho přivede zpět ke sledování souboje .Ma- eve znovu a znovu útočí na staršího bratra .Tlačí ho na kraj

45


kruhu, kde stojí na stráži vojáci – a pak její bratr náhlesebere síly k protiútoku a přinutí ji vrátit se do středu .Raffaele

je pozorně sleduje .Přestože je princ o dobrou stopu vyšší

než Maeve, nezdá se tím být zastrašena .Naopak, provokuje

bratra posměšky, když odráží jeho ostří, směje se a otáčí.

Pokusí se zastihnout bratra nepřipraveného, ale on jejípohyb prohlédne .Náhle si dřepne a zamíří jí na nohy .Maeve

prohlédne svou chybu příliš pozdě a upadne.

Princ stojí nad ní a míří jí mečem na hruK .Potřesehlavou .„Lepší,“ řekne .„Ale pořád útočíš ukvapeně, dřív, než jasně vidíš, kam bude směřovat můj výpad.“ Ukáže na její paži a pomalu mávne mečem .„Vidíš? Tohle jsi nezachytila . Než se rozhodneš zaútočit, musíš odhadnout úhel.“

„Ona to zachytila, Augustine,“ vmísí se do hovoru jeden z ostatních princů .Zamrká na Maeve .„Jenomnezareagovala dost rychle.“

„Tvoje útoky bych určitě odrazit stihla,“ zavolá Maeve a namíří meč na druhého bratra .Několik dalších princů se její odpovědi zasměje .„A domů by ses musel dobelhat .“Zastrčí meč do pochvy, dojde podrbat svého tygra za ušima a kývne na Augustina .„Budu se víc snažit, slibuju .Dalšítrénink si dáme odpoledne.“

Raffaele přihlíží, jak se princ na svou sestřičku usměje a ukloní se. „Jak si přeješ,“ odpoví.

Pak obrátí Maeve pozornost k Dýkám .Michel a Gemma okamžitě pokleknou .Její pohled padne nejprve na Lucent – výraz její tváře prozradí, že ji poznává – a okamžitě zvážní. Neřekne nic .Čeká, zatímco Lucent poklekne a skloníhlavu, až se její kudrny sesypou dopředu .Maeve se na ni dlouze

46


dívá .Pak její pronikavý pohled zalétne k Raffaelovi a ten

sklopí řasy .Následuje Lucentina příkladu .

„Vaše Veličenstvo,“ řekne.

Maeve položí ruku na jílec meče .Tváře má stále zarudlé vzrušením .„Podívej se na mě,“ přikáže .Když poslechne, pokračuje .„Jsi Raffaele Laurent Bessette? Posel?“

„Jsem, Vaše Veličenstvo.“

Maeve si ho chvilku prohlíží .Zdá se, že studuje zelenou letní barvu jeho levého oka a pak medově zlatou v jehopravém oku .Její rty se zablesknou v divokém úsměvu .„Jsi vskutku tak krásný, jak se říká .Hezké jméno k hezké tváři .“

Raffaele si dovolí se začervenat a lehce nakloní hlavu ke straně jako pokaždé, když mluví se svými klienty .„Jsem poctěn, Vaše Veličenstvo .Lichotí mi, že moje pověstdosáhla až do Beldainu.“

Maeve ho zamyšleně sleduje .„Princ Enzo tě považoval za svého nejdůvěryhodnějšího poradce .Mluvil o toběvelice vřele .A teK vidím, že jsi zaujal jeho místo vůdce Dýk . Gratuluji.“

Raffaelovi se zrychlí tep, zatímco se snaží nevnímatpovědomou bolest, kterou v něm Enzovo jméno vyvolá .„Ne- ní to nic, z čeho bych se radoval,“ odpoví.

Maeviny oči na okamžik změknou, možná při vzpomínce na smrt její matky .Zdá se, že na Enzově smrti ji zajímá ještě něco jiného, ale rozhodne se o tom nezmínit a nechat ho na pochybách .„Jistěže ne,“ řekne nakonec .

Augustine jí pošeptá něco do ucha .Mladá královna se k němu nakloní, a přestože dál upírá svou pozornost na Raffaela, ten vyčte ze změny její energie, že ve skutečnosti

47


chce věnovat pozornost Lucent .„Smrt prince Enza mizkřížila plány, protože jsem doufala, že obnoví obchodní vazby

mezi Kenettrou a Beldainem .Nehodí se ani tobě, Posle,

protože jsi zůstal bez vůdce .Ale zemřel i král .Říkáš, že

Giulietta teK vládne místo něho, a do mé země každý den

přicházejí další prchající malfetta.“

„Jste laskava, že jste nás přijala, Vaše Veličenstvo.“

„Nesmysl.“ Maeve mávne netrpělivě rukou a pokyne všem, aby vstali .Když to udělají, hvízdne na svého koně .Její bílý tygr se zvedne z místa, kde odpočíval, a pomalu dojde kjejímu boku .„Bohové stvořili horečku krve, Raffaeli,“ řekne, zatímco se všichni vytahují do sedel, „a proto také stvořili cejchované a Vyvolené .Je rouháním zabíjet děti bohů .“ Pobídne koně patami a vyrazí jako první do kopce .„Alenevzala jsem vás sem z laskavosti .Vaše Dýky jsou teK oslabené . Váš vůdce je mrtvý a slyšela jsem zvěsti, že se k vám jeden z vašich lidí obrátil zády, že spolupracoval s Inkvizicí .Vaši patroni to buK vzdali a uprchli, nebo byli polapeni a zabiti.“

„Až na vás,“ řekne Raffaele, „Vaše Veličenstvo.“

„Až na mě,“ souhlasí .„A já se stále o Kenettru zajímám .“

Raffaele jede mlčky, zatímco je mladá královna vede po straně ostrého útesu, hluboko pod nímž se rozbíjejí vlny o balvany .„Proč jste pro nás poslala?“ zeptá se .

„Abych vám něco ukázala.“ Maeve je vede po kraji útesu ažnamísto,kdezeměustupujeodmořeavytváříúkrytpřed divokými větry .Odtamtud Raffaele vidí do celé zátoky .

Výhled je to úžasný .Lucent vedle něho zalapá po dechu .

Pláže zátoky jsou poseté stovkami beldainských válečných lodí .Lodě se táhnou až tam, kde útesy mizí v dálce .

48


Raffaele se obrátí k Maeve .„Vy plánujete invazi doKenettry?“

„Když nemůžu na trůn posadit vašeho prince –malfetto, usednu na něj sama.“ Maeve se odmlčí a pátrá vRaffaelově tváři po jeho reakci .„Ale hodila by se mi vaše pomoc .“

Raffaele tam jen mlčky sedí .Naposledy válčil Beldain s Kenettrou před sto lety .Kdyby Enzo tohle všechno viděl, co by si pomyslel? Odevzdal by snad svou korunu do rukou cizí královny?

Na tom nesejde, připomene si trpce. Protože Enzo je mrtvý.

„Jakou pomoc potřebujete?“ zeptá se Raffaele po chvilce.

„Slyšela jsem, že za královou smrtí stojí mistr TerenSantoro,“ odpoví královna .„Je to pravda?“

„Ano.“

„Proč chtěl, aby král zemřel?“

„Protože je zamilovaný do královny Giulietty .Ta siponechává Terena po svém boku kromě jiného proto, aby jí pomáhal.“

„Ach .Milenec,“ řekne Maeve .Při těch slovech Lucent rychle pohlédne na královnu a znovu odvrátí zrak .„Ona je mladá, nová a zranitelná .Potřebuji oslabit Inkvizici a její armádu .Jak mi s tím můžete pomoci?“

Raffaele se zatváří soustředěně .„Giulietta je silná sTerenem po svém boku,“ řekne .Zatímco pokračuje, vy



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist