načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Společenské vědy a audiovize – Matěj Strnad; Mgr. Helena Bendová

Společenské vědy a audiovize

Elektronická kniha: Společenské vědy a audiovize
Autor: Matěj Strnad; Mgr. Helena Bendová

Tento sborník obsahuje texty významných osobností z různých humanitních a společenských oborů. Klade si za cíl seznámit čtenáře s metodami a koncepty, které jsou klíčové pro porozumění audiovizuálním médiím. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  265
+
-
8,8
bo za nákup

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: NAMU
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 763
Rozměr: 23 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Společenské vědy
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Akademie múzických umění v Praze, 2014
ISBN: 978-80-733-1313-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Tento sborník obsahuje texty významných osobností z různých humanitních a společenských oborů. Klade si za cíl seznámit čtenáře s metodami a koncepty, které jsou klíčové pro porozumění audiovizuálním médiím.

Popis nakladatele

Interdisciplinární sborník teoretických textů rozličných společenských a humanitních věd předkládá ukázky studií, které výrazně ovlivnily naše uvažování o audiovizi. Sborník si bere za cíl seznámit čtenáře komplexním způsobem se všemi relevantními společenskými i humanitními vědami (estetika, filosofie, jazykověda, literární věda, psychologie, sociologie, antropologie, kulturální studia, politologie...) a s jednotlivými koncepty, které dodnes odborná veřejnost používá k uvažování o společnosti, médiích a umění (např. ideologie, znak, autor, gender, definice umění, interpretace, otázka vkusu a hodnocení umění). Výběr více než dvaceti studií zastupují významní autoři, jakými jsou Saussure, Freud, Bartlett, Popper, Mukařovský, Althusser, Bourdieu, Foucault, Radwayová, Butlerová a další. Inspirativní a vlivné ukázky z různých oblastí myšlení a věd ukazují, jak jsou tyto texty dodnes využitelné pro uvažování o filmu a dalších médiích. Publikace zaujme studenty filmových škol, filmových studií, mediálních studií, kulturologie, odbornou a vědeckou veřejnost, učitele mediální výchovy na středních školách, ale i zájemce z laické veřejnosti hledající vědecké pochopení audiovizuálních médií.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1Karl Raimund Popper ———


Společenské vědy

a audiovize

Helena Bendová,

Matěj Strnad

(eds.)


Společenské vědy a audiovize Helena Bendová a Matěj Strnad (eds.) Vydala Akademie múzických umění v Praze (Nakladatelství AMU) Vědecká redakce NAMU: prof. Dorota Gremlicová, prof. Jan Bernard, prof. Jan Císař Rukopis recenzovala prof. PhDr. Milena Bartlová, CSc. Vydání v elektronickém formátu první (podle 1. vydání v tištěné podobě) P ra ha 2015 ©

Akademie múzických umění v Praze, 2014 ©

Helena Bendová a Matěj Strnad (eds.), 2014 Graphic design

©

Linda Dostálková, 2014

Translation

©

František Čermák, Petr Dytrt, Jiří Fiala, Ota Friedman, Helena

Giordanová, Antonín Handl, Michael Hauser, Miloš Kopal, Oldřich Kuba, Jakub Marek, Miroslav Petříček, Tomáš Pivoda, Martin Pokorný, Stanislav Polášek, Karel Thein, Milan Váňa, Vojtěch Zachník, Štěpán Zbytovský, 2014 Editoři a redakce překladů: Helena Bendová, Matěj Strnad Konzultanti doslovů: Radim Brázda, Kamil Činátl, Dana Fajmonová, Bohumil Fořt, Josef Fulka, Petra Hanáková, Michael Hauser, Tomáš Marvan, Irena Reifová, Martin Soukup, Csaba Szaló, Miloš Vojtěchovský, Vlastimil Zuska Jazykové korektury: Jana Křížová Produkce a licence: Ivana Rybanská, Štěpánka Součková Redakční spolupráce: Andrea Slováková ISBN 978-80-7331-346-3 (EPUB) ISBN 978-80-7331-347-0 (MOBI) ISBN 978-80 -7331-348-7 (PDF) Tato publikace vznikla na Akademii múzických umění v Praze, kde byla podpořena z prostředků vnitřní grantové soutěže FAMU v roce 2014. K niha vznikla i díky laskavé podpoře odboru médií a audiovize MŠMT ČR a Státního fondu kultury ČR. e-shop: www.namu.cz

Obsah

Helena Bendová, Matěj Strnad———Úvod

7

Ferdinand de Saussure———Předmět lingvistiky a Povaha jazykového znaku

15

Doslov———Ferdinand de Saussure, sémiologie a strukturalismus

34

Sigmund Freud———Něco tísnivého*

41

Doslov———Sigmund Freud a psychoanalýza

72

Frederic Bartlett———Teorie vzpomínání

77

Doslov———Frederic Bartlett, schémata a kognitivní věda

100

Karl Popper———Přehled některých základních problémů

107

Doslov———Karl Popper, metodologie a filozofie vědy

132

Antonio Gramsci———Sešity z vězení, úry vky*

139

Doslov———Antonio Gramsci, ideologie a hegemonie

155

Jan Mukařovský———Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty*

161

Doslov———Jan Mukařovský, ruský formalismus a český strukturalismus

193

Theodor W. Adorno, Max Horkheimer———Kulturní průmysl:

osvícenství jako masový podvod*

199

Doslov———Adorno a Horkheimer, kulturní průmysl a frankfurtská škola

225

Maurice Merleau-Ponty———Oko a duch*

231

Doslov———Merleau-Ponty a fenomenologie

258

Louis Althusser———Ideologie a ideologické státní aparáty (Poznámky k v ýzkumu)*

265

Doslov———Louis Althusser, ideologie, subjekt a státní aparáty

293

Arthur Danto———Umělecká díla a skutečné věci

299

Doslov———Arthur Danto a definice umění

319

Kendall L. Walton———Strach z fikce

325

Doslov———Kendall L. Walton, teorie fikce a emoce recipientů

353

Victor Turner———Rámec, plynutí a ref lexe: rituál a drama jakožto veřejná liminalita*

359

Doslov———Victor Turner, rituál, performance a hra

384

Pierre Bourdieu———Úvod ke knize Distinkce: sociální kritika soudnosti

391

Doslov———Pierre Bourdieu a otázka vkusu

402

Michel Foucault———Subjekt a moc

407

Doslov———Michel Foucault, diskurz a archeologie vědění a moci

432

Janice A. Radwayová———Jak ženy čtou milostné romány: 

interakce textu a kontextu

437

Doslov———Janice A. Radwayová, kulturální studia a aktivní recipienti

467

Hayden White———Otázka v yprávění v současné teorii historie*

473

Doslov———Hayden White, historiografie a teorie

502

Pierre Nora———Mezi pamětí a historií, problematika míst

509

Doslov———Pierre Nora, místa a podoby kolektivní paměti

539

Donna Harawayová———Kyborgský manifest: 

Věda, technologie a socialistický feminismus*

545

Doslov———Donna Harawayová a posthumanismus kyborgů a opů

578

Daniel C. Dennett———Já jako narativní těžiště

585

Doslov———Daniel C. Dennett, vědomá mysl a narativní identita

603

Judith Butlerová———Subjekty pohlaví/genderu/touhy*

609

Doslov———Judith Butlerová a performativní gender

645

Friedrich K ittler———Počítačov ý analfabetismus

651

Doslov———Friedrich K ittler a média psaní

669

Miroslav Petříček———Doslov: Úvod do společenských věd

675

* krácená verza

Helena Bendová,

Matěj Strnad

———Ú vo d Helena Bendová, Matěj Strnad ———

Svět, ve kterém žijeme, je výrazně spoluutvářen audiovizuálními médii: z filmů, televize, počítačových her či videí na internetu z velké míry skládáme svoje povědomí o naší současnosti i minulosti. Obrazy a příběhy z audiovizuálních médií nás, aniž bychom si toho často povšimli, navykají na to, co je normální, excesivní, nepřijatelné, co je dobré a špatné. Audiovize nám přináší zábavu, umělecké zážitky a zároveň i určité praktické dovednosti a znalosti, estetické či sociální normy, role, které uplatňujeme v běžném životě a které spolupůsobí na to, kým jsme či kým bychom chtěli být. Abychom pochopili, jak a proč na nás audiovizuální média působí, jak fungují na estetické, ale také psychologické, filozofické či sociál ně-kulturní rovině, nestačí je zkoumat čistě v rámci jich samých, z hlediska jejich vlastní historie, tematiky a formální poetiky.

Tento sborník vychází z myšlenky, že film, televizi a další audiovizuální média můžeme skutečně poznat a prozkoumat pouze v rámci interdisciplinárního výzkumu. Naše úvodní čítanka má proto sloužit jako vstupní seznámení s různými obory humanitních a společenských věd a s rozličnými metodami a koncepty, které tyto obory během posledního století vynalezly a jež mohou být velice produktivní, když je přeneseme z jejich mateřského oboru na pole myšlení o audiovizualitě. Naším poněkud paradoxním cílem bylo sestavit sborník zakladatelských, velmi vlivných textů, potažmo autorů z různých společenskovědních kontextů, které jsou podle nás klíčové pro porozumění audiovizi – aniž by však dané texty audiovizi explicitně tematizovaly či většinou i jen zmiňovaly. Domyšlení toho, jak daný vědecký přístup aplikovat třeba na film či internet, jsme ovšem neponechali pouze na důmyslném čtenáři, ale pokusili jsme se ony možné spoje mezi společenskovědními koncepty a audiovizí alespoň lehce naznačovat v doslovech za jednotlivými texty.

Vysvětlující doslovy jsme do sborníku umístili také s ohledem na to, že naším cílovým čtenářem není primárně vědec už zběhlý v oborech, jež tu prezentujeme – cílíme naopak spíše na začínající vysokoškolské studenty a obecněji veřejnost, jež má ——— Ú v o d zájem o sofistikovanější, odbornější způsoby uvažování o společnosti a kultuře, aniž by to ale předpokládalo, že se čtenáři v jednotlivých vědách, jež jsou v tomto sborníku zastoupeny – od psychologie, sociologie, přes literární vědu až třeba po filozofii –, orientují. Náš cíl byl edukativní a popularizační: ukázat na konkrétních příkladech slavných textů, respektive autorů, šíři, pestrost a praktickou užitečnost myšlenek, jež se dodnes používají ve společenských vědách, a inspirovat tak čtenáře k dalšímu samostatnému ponoru hlouběji do jednotlivých témat či oborů. Doslovy se snaží čtenáři usnadnit četbu u textů, kde mu jeho případná prozatímní neobeznámenost s daným vědním oborem a jeho specifickými termíny komplikuje pochopení. Doslovy jednotlivé texty zasazují do historického kontextu, vysvětlují jejich metodu a komplikovanější teze, snaží se vyzdvihnout hlavní klady a inovace daného textu, stejně jako upozornit na možné problémy a omezení, jež v sobě ten který přístup skrývá. Neusilovali jsme o nějaké intelektuálně ambiciózní a originální dovětky – doslovy jsou pojaty spíše jako srozumitelně napsaná encyklopedická hesla a je jen na čtenářích, jestli se rozhodnou doplňovat si četbu i doslovy, nebo je úplně vynechají a pustí se do vlastního dobrodružství interpretace jednotlivých statí. Pro usnadnění pochopení jsme také do textů u odborných či nezvyklých termínů občas vložili vysvětlující poznámky pod čarou.

Výběr podkladů do sborníku, jenž si vzal za úkol představit relativně komplexně vědecké uvažování společenských věd, nebyl samozřejmě lehký. Místo oněch konkrétních dvaceti tří textů, jež jsme nakonec vybrali, by jistě bylo možné zvolit i zcela jiné materiály od jiných autorů, které by přitom stejnému účelu – úvodnímu seznámení s klíčovými společenskovědními koncepty minulého století – posloužily stejně dobře. Pro výběr jednotlivých textů, mezi nimiž jsou samostatné články, ale také kapitoly vyjmuté z knih, jsme si nakonec stanovili celkem osm kritérií:

1. Vybírali jsme převážně zakladatelské, dodnes vlivné texty ze společenských a humanitních věd, které byly a stále jsou využitelné Helena Bendová, Matěj Strnad ——— a inspirativní při myšlení o audiovizi. Náš výběr tak byl významně ovlivněn naším předběžným statistickým průzkumem toho, jaké jsou kořeny současného myšlení a psaní o audiovizuální kultuře, tedy kteří autoři jsou nejčastěji citováni v odborných publikacích.

2. Vzhledem k tomu, že tato čítanka je určena primárně studentům vysokých škol z uměleckých a kulturních oborů zaměřených na audiovizi a širší veřejnosti, je pojata jako vstupní seznámení s širokým rejstříkem interdisciplinárních konceptů a metod. V knize se tak setkávají texty z víceméně všech v tomto kontextu relevantních společenskovědních oborů: estetiky, filozofie, literární vědy, sociologie, gender studies, kulturálních studií, psychologie, politologie, lingvistiky a antropologie.

3. Jak už bylo zmíněno, hledány byly texty z věd, které se nezabývají primárně audiovizí – nebrali jsme tedy prvotně v potaz texty z mediálních studií, filmové vědy či herních studií, obecně texty, v nichž jsou přímo analyzovány filmy, televizní pořady, videa atd. Zajímaly nás teorie odjinud, které jsou nicméně přenositelné a využitelné i při analyzování audiovize. (Tři texty nakonec v našem výběru filmy či televizi zmiňují – jedná se o texty Baudrillarda, Waltona a Adorna s Horkheimerem, jejich hlavním tématem jsou vždy nicméně určité obecnější teorie, proto jsme je i tak do sborníku umístili.)

4. Podstatné pro nás bylo, aby vybrané texty představily některé (i když samozřejmě ne všechny) klíčové koncepty humanitních a společenských věd 20. století využitelné pro myšlení o audiovizi – ve sborníku jsou tak články a úryvky z knih, které zavádějí či inovativně aplikují pojmy, jako jsou: subjekt, ideologie, gender, znak, jazyk, instituce, autor, kultura, postmoderna, svět umění, kulturní průmysl, fikce, narace, kognitivní schéma, aktivní recepce atp. (Určitým vodítkem k tomu, jaké pojmy a metody se tento sborník snaží představit, jsou názvy doslovů za jednotlivými texty.) Vedle toho lze na textech nepřímo dokumentovat i mnohé z takzvaných obratů, jimiž si myšlení minulého století prošlo (obrat k jazyku, obrat k naraci, performativní obrat atd.). Konečně ——— Ú v o d z hlediska úvodního seznámení pro nás bylo důležité vybrat takové texty, které by sloužily jako příklady velmi různých způsobů myšlení/psaní co do stylu, rétoriky a argumentace (řekněme od analytického, přísně logického psaní např. Poppera až po metaforický, esejistický styl kupř. Baudrillarda).

5. Vzhledem k obrovské šíři možných textů jsme se omezili na ty, jež ovlivnily myšlení posledních dvou desetiletí, a tudíž jsou už o něco starší – jinak řečeno, hledali jsme nikoli současné texty, ale texty staré dvacet a více let.

6. Upřednostňovali jsme takové texty, které navzdory svému vlivu nebyly ještě nikdy přeloženy do češtiny. Celkem 14 z 23 textů tak přinášíme v původním českém překladu. Až na dva texty jde přitom o vůbec první české překlady – výjimkou je text Donny Harawayové, který sice v krácené verzi již vyšel, my jsme si však mohli dovolit mnohem reprezentativnější a rozsáhlejší úryvek, a tak jsme se uchýlili k novému překladu; námi vybrané úryvky ze zápisníků Antonia Gramsciho vyšly jen částečně, proto jsme se i v tomto případě rozhodli pro nový překlad. Zbylé texty již sice někdy někde vyšly, většinou se ale jedná o hůře dostupné články z časopisů apod., proto nám jejich znovuotištění a navíc umístění do komentovaného kontextu takovéto úvodní čítanky připadá také užitečné.

7. Hledali jsme především „primární“ texty přinášející nějaký originální myšlenkový posun, nikoli „následné“ texty, které komentují, shrnují, interpretují teorie někoho jiného.

8. Obecným, i když těžko splnitelným cílem pro nás byla pestrost (konceptů, stylů, vědeckých oborů, národností pisatelů) a zároveň vyváženost (v tom smyslu, aby určitá metoda anebo téma příliš nepřevážily v rámci sborníku nad jinými).

Určitý nedostatek předkládaného sborníku plyne z protínajících se ambicí, které se snaží naplnit – chce být nejen čtenářsky přístupný a přitom relativně komplexní ve své snaze podat co možná pestrý obrázek o společenských vědách, ale zároveň i prakticky dostupný z hlediska rozsahu a objemu knihy a její ceny. Helena Bendová, Matěj Strnad ——— Proto jsme se na některých místech uchýlili ke krácení – většinu textů jsme se snažili udržet v rozsahu zhruba 30 stran. (Výjimkou je text Jeana Baudrillarda, u něhož nám nakladatelství, jež na něj vlastní práva, odmítlo poskytnout svolení ke krácení, proto je text o něco delší než ostatní.) Ke krácení jsme se nicméně snažili přistupovat velmi racionálně a s respektem, texty nemrzačit, ale zprostředkovat, ponechat v nich jejich hlavní myšlenky a logiku argumentace. Rozvažování kladů a záporů takového řešení bylo bolestné a lze jen doufat, že nakonec převáží pozitivní přínos sborníku jakožto pozvánky k dalšímu čtení, myšlení i ref lektované tvorbě.

Při výběru textů jsme se snažili být si vědomi svých vlastních determinací, geografického, jazykového i sociálně-politického kontextu naší práce, a proto musíme být s konečným výběrem do značné míry i v tomto ohledu – věčně – nespokojeni. Genderové, jazykové i ideologické nevyváženosti jsme se snažili vystříhat, kritériem výběru však nebyla pouze obecná kvalita, ale i samotný vliv – a ten se často v dějinách, bohužel, odvíjel i od jazyka, rasy, pohlaví a sociálního postavení autorů. Nelze si tedy nevšimnout nepoměru mezi počtem ženských a mužských autorů nebo dominance anglicky, francouzsky a německy psaných textů. Stejně jako jednotlivé texty lze tak i celý sborník a výběr textů číst proti srsti, vypořádávat se ne tolik s tím, co říká, ale co neříká, s jeho bílými místy a klást si otázku po zařazení konkrétního textu s ohledem na to, jak a proč se konstituovala naše současná myšlenková východiska.

Navzdory tomuto sebekritickému upozornění na limity výsledného tvaru sborníku si za jeho podobou stojíme. Texty, které jsme zvolili, nejsou vždy bezchybné, ne vždy se zcela ztotožňujeme s jejich metodou a výslednými tezemi, ale všechny jsou podle nás velice zajímavé a inovativní ve své tvorbě nových konceptů a pohledů na skutečnost. Každý z nich považujeme za užitečný a produktivní při rozpohybování našeho myšlení, i když je to někdy třeba i zásluhou kritického nesouhlasu s některými jeho

13——— Ú v o d

myšlenkami. Své doslovy jsme nekoncipovali pouze encyklope

dicky, ale i s vědomím nutně subjektivního pohledu, který byl

posléze ve vzájemné diskusi korigován. Nabízíme tak úhel, který

je – jakkoliv editorsky konsenzuální – pouze jeden z možných.

Přáli bychom si proto, aby námi vybrané, redigované a doslovené,

respektive ctěnými překladateli a překladatelkami zprostředkované,

texty podnítily jak samostatné studium, tak cíleně vedenou a kri

tickou četbu či pedagogickou práci. K takovému přání nás ostatně

motivovalo mnoho jednotlivců i několik institucí, klíčových pro

iniciování, podporu i realizaci tohoto sborníku.

Poděkování patří na prvním místě Filmové a televizní fakultě

Akademie múzických umění (FAMU), na jejíž půdě se obdobně

motivovaný kurz pod názvem Úvod do společenských věd už ně

kolik let vyučuje a která nám je domácím pracovištěm (konkrétně

Centrum audiovizuálních studií). FAMU poskytla velkou část

potřebné finanční podpory v rámci svého vnitřního grantu. Vznik

knihy byl vedle toho umožněn také díky prostředkům zajištěným

granty od Státního fondu kultury a odboru médií a audiovize Mi

nisterstva kultury ČR. Náš dík dále patří Vítu Janečkovi za iniciač

ní myšlenku společenskovědního sborníku, Miroslavu Petříčkovi,

Jakubu Vrbovi a Matouši Turkovi za užitečné konzultace, Mileně

Bartlové za recenzi celé knihy. O věcnou kontrolu našich doslovů

jsme požádali několik odborníků, kteří se na rozdíl od nás

na dané vědecké oblasti specializují – za připomínky k doslovům

proto děkujeme Radimu Brázdovi, Kamilu Činátlovi, Daně Fajmo

nové, Bohumilu Fořtovi, Josefu Fulkovi, Petře Hanákové, Michaelu

Hauserovi, Tomáši Marvanovi, Ireně Reifové, Martinu Soukupovi,

Csabovi Szalóovi, Miloši Vojtěchovskému a Vlastimilu Zuskovi.

V neposlední řadě je pak třeba poděkovat Nakladatelství AMU,

v němž tato kniha vznikla. Bez neutuchající povzbudivé energie

jeho ředitelky Andrey Slovákové a až detektivní práce produkčního

týmu, kterému se podařilo vypátrat a získat práva ke všem námi

požadovaným textům, stejně jako bez pečlivé práce jazykové

korektorky, grafičky a sazeče, by tato kniha nikdy nevznikla.

Ferdinand de Saussure

———P ře d mět

lingvistiky a Povaha

jazykového znaku Ferdinand de Saussure ——— Ediční poznámka: Z Kursu obecné lingvistiky Ferdinanda de Saussura byly vybrány dva úryvky: třetí kapitola úvodu a první kapitola první části. V textu byly ponechány poznámky, které byly součástí těla textu, tj. zejména poznámky překladatele Jaroslava Čermáka odka zující často ke kritickému, synoptickému vydání Kursu Rudolfem Englerem (kde přehlednější než paginace je Englerův vlastní systém značení, které zachováváme). Pro kompletní znění bohatého poznámkového aparátu odkazujeme čtenáře k českému vydání. Předmět lingvistiky 1. Jazyk a jeho definice Co je integrálním a zároveň konkrétním předmětem lingvistiky? Je to otázka obzvláště obtížná a později uvidíme proč. Spokojme se prozatím s tím, že si tuto obtíž budeme uvědomovat.

Jiné vědy pracují s předměty danými předem, které lze pak nazírat z různých hledisek; v naší oblasti nic podobného není. Někdo řekne francouzské slovo nu „nahý“: povrchního pozorovatele to bude svádět k tomu, aby v něm viděl konkrétní jazykový předmět. Avšak pozornější zkoumání v něm odhalí postupně tři či čtyři zcela různé věci podle toho, jakým způsobem se nazírá: jako zvuk, jako výraz určité myšlenky, jako ekvivalent latinského nudum

1

atd. Předmět ani zdaleka nepředchází hledisku, a dalo

by se říci, že je to právě hledisko, které vytváří předmět; nic nám ostatně předem neříká, že jeden ze způsobů nazírání dané otázky druhým předchází nebo nad nimi převažuje.

Kromě toho, ať už přijmeme jakékoli hledisko, ukazuje nám tento jazykový zjev stále dvě navzájem související tváře, z nichž jedna platí jen skrze druhou.

2

Například:

(1) Slabiky, jež artikulujeme, jsou akustické vjemy vnímané uchem, ale tyto zvuky by bez hlasových orgánů neexistovaly; takto existuje například n jen díky vzájemnému vztahu mezi těmito dvěma stránkami. Jazyk tudíž nelze redukovat na zvuk ani oddělovat ——— Předmět lingvistiky a Povaha jazykového znaku zvuk od artikulace v ústech; a naproti tomu zase nelze vymezovat pohyby hlasových orgánů a odhlížet přitom od akustického vjemu.

(2) Připusťme však, že zvuk je něco jednoduchého: dělá pak řeč ten? Nikoliv, je to jen nástroj myšlenky a neexistuje sám pro sebe. A tak se objevuje nová a znepokojivá souvislost: zvuk jako komplexní akusticko-vokální jednotka tvoří s myšlenkou naopak komplexní fyziologickou a mentální jednotku. A to ještě není všechno:

(3) Řeč má stránku individuální a sociální, a jednu si nelze představit bez druhé. K romě toho:

3

(4) Řeč nepřetržitě implikuje zavedený systém i vývoj zároveň, v každém okamžiku je aktuální institucí i produktem minulosti. Na první pohled se zdá velmi jednoduché rozlišit mezi tímto systémem a jeho historií, mezi tím, co je, a tím, co bylo. Ve skutečnosti vztah, který tyto dvě věci sjednocuje, je tak těsný, že je lze stěží oddělit. Byla by tato otázka jednodušší, kdybychom uvažovali o tomto jazykovém jevu v jeho počátcích a kdybychom začínali například studiem řeči dětí? Nikoliv, protože je vážným omylem se domnívat, že problém počátků se v materii řeči liší od problému trvalých podmínek; ze začarovaného kruhu se tak nedostaneme.

A tak, ať už k naší otázce přistupujeme z kterékoli strany, nikde se nám integrální předmět lingvistiky nenabízí. Všude narážíme na toto dilema: buď se zaměříme na jedinou stránku

1 ——— Ve svých vlastních poznámkách zde de Saussure opět zdůrazňuje tento málo

doceňovaný fakt: „Abychom úhrn svých propozic mohli vhodně představit, je třeba se postavit

na pevné a určité stanovisko. Přikloníme se však jen k tomu závěru, že připustit do lingvistiky

jen jediný fakt definovaný pouze sám sebou je nesprávné...“ – diskusi kolem stanovení

faktu a určení hlediska v lingvistice věnoval v této souvislosti de Saussure řadu stránek

poznámek, z nichž editoři tu užili jen několik vět. Srov. Saussure, Ferdinand de. Cours de

linguistique générale. Tome I: fasc. 1, 2. Édition critique par Rudolf Engler. Wiesbaden: Otto

Harrassowitz, 1967, segment 128 N. Pozn. překl.

2 ——— V nevydaných poznámkách tu de Saussure mluví o tom, že řeč lze zredukovat na pět

šest dualit či párů věci, zvláště mezi označovaným–označujícím, individuem–sociální masou,

jazykem–mluvou, zvukem–artikulací, zvukem–smyslem, stránkou individuální–sociální,

jazykem–jeho historií, jazykem mluveným–psaným. Srov. Saussure, F. de, cit. 1 / op. cit.,

seg. 133n. N. Pozn. překl.

3 ——— De Saussure tu také připomíná v přednáškách fakt různosti jazyka v různém smyslu:

jednak se jazyky od sebe liší (v radikálním smyslu) a jednak je diferenciace i v rámci téhož

jazyka (v relativním smyslu, zvláště nářeční). Srov. Saussure, F. de, cit. 1 / op. cit., seg. 143 R.

Pozn. překl. Ferdinand de Saussure ——— každého problému a budeme riskovat, že nepostřehneme onu dvojstrannost naznačovanou výše; anebo, budeme-li řeč studovat z více stránek zároveň, se nám předmět lingvistiky bude jevit jako neuspořádaná změť věcí různé povahy a bez vzájemné souvislosti. Budeme-li takto postupovat, otvíráme tím dveře několika vědám jako psychologie, antropologie, normativní gramatika, filologie atd., které jasně odlišujeme od lingvistiky, které by si však díky chybné metodě mohly na řeč dělat nárok jako na jeden ze svých předmětů. Z těchto potíží je podle našeho názoru jediné východisko: od samého začátku je třeba se stavět na půdu jazyka a chápat ho jako normu všech ostatních manifestací řeči. Mezi tolikerou dvojdomostí se jazyk jediný zdá ve skutečnosti přístupný autonomní definici a skýtá oporu, která uspokojuje naši mysl.

Co to však jazyk je? Podle našeho názoru se neshoduje s řečí, jejíž je pouze určitou, třebaže nejdůležitější částí. Je zároveň společenským produktem schopnosti řeči a souborem nutných konvencí, přijatých společenským útvarem proto, aby se užití této schopnosti jednotlivci umožnilo. Jako celek je řeč mnohotvárná a různorodá. Zasahuje zároveň do několika oblastí, fyzické, fyziologické a psychické, a náleží přitom jak do oblasti jednotlivce, tak i společnosti. Nedá se zařadit do žádné kategorie lidských faktů, protože nevíme, jak vymezit její jednotu.

Naproti tomu jazyk je celek sám o sobě a princip klasifikace. Jakmile mu mezi fakty řeči přidělíme místo, zavedeme přirozený řád do souboru, který se žádné jiné klasifikaci nepodvoluje.

Proti tomuto principu klasifikace by se mohlo namítnout, že užívání řeči spočívá ve schopnosti, kterou máme od přírody, zatímco jazyk je cosi nabytého a konvenčního, co by mělo být podřízeno přirozenému instinktu, místo aby nad ním mělo vrch.

Je možné odpovědět toto.

Především není dokázáno, že funkce řeči, jak se manifestuje, když mluvíme, je zcela přirozená, to jest, že naše hlasové ústrojí je určeno k mluvení stejně jako naše nohy k chození. Lingvisté v tomto ohledu nejsou ani zdaleka zajedno. Tak například

19——— Předmět lingvistiky a Povaha jazykového znaku

Whitney, který jazyk připodobňuje k jedné z několika společen

ských institucí, je toho názoru, že svého hlasového ústrojí jako

nástroje jazyka užíváme jen náhodou, protože nám to vyhovuje.

Lidé by si mohli stejně tak dobře zvolit gesto a místo obrazů akus

tických užívat obrazů vizuálních. Jeho teze je rozhodně příliš ab

solutní. Jazyk není společenská instituce podobná jiným ve všech

ohledech; mimoto Whitney zachází příliš daleko i v tom, když tvr

dí, že naše volba padla na hlasové orgány náhodou, že nám byla

svým způsobem přírodou vnucena. Avšak v základním ohledu se

zdá, že tento americký lingvista pravdu má: jazyk je konvence a je

lhostejné, jaká je povaha dohodnutého znaku. Otázka hlasového

ústrojí je tedy v problému řeči sekundární.

Tuto myšlenku by mohla potvrdit i jedna definice toho, co se

nazývá artikulovaná řeč. V latině articulus znamená „článek, člen,

pododdělení ve sledu věcí“ a se zřetelem k řeči může artikulace

označovat buď členění mluveného řetězu na slabiky, nebo členění

řetězu významů na významové jednotky; v tomto smyslu se pak

v němčině říká gegliederte Sprache, „článkovaná řeč“. Přidržíme-li

se tohoto druhého vymezení, můžeme prohlásit, že pro člověka

přirozená není mluvená řeč, ale schopnost vytvářet jazyk, tj. sy-

stém zřetelných znaků odpovídajících zřetelným idejím. Broca

zjistil, že schopnost mluvení je umístěna v třetím mozkovém závi

tu vlevo vpředu a o jeho zjištění se opíráme výše, když řeči přiřa

zujeme přirozenou povahu. Víme však, že toto místo je uvedeno

do souvislosti se vším, co se k řeči vztahuje, včetně písma. Zdá se,

že tato zjištění spolu s pozorováními, k nimž se dospělo u růz

ných forem afázie dané poškozením center lokalizace, naznaču

jí: (1) že různé poruchy ústní řeči jsou vzájemně propletené s po

ruchami psané řeči stovkami způsobů; že u všech případů i afázie

a agrafie je zasažena spíše schopnost evokovat znaky pravidelné

řeči nějakým určitým nástrojem, ať už je jakýkoli, než schopnost

produkovat ty či ony zvuky nebo psát ty či ony znaky. To vše nás

vede k domněnce, že za funkcí různých orgánů existuje obecnější

schopnost, která tyto znaky řídí a která je schopností jazykovou

20 Ferdinand de Saussure ———

par excellence. A tak dospíváme ke stejnému závěru jako výše.

4

Pro přiřazení prvního místa ve studiu řeči jazyku můžeme koneč

ně uvést ještě ten argument, že tato schopnost artikulovat slova,

ať už přirozená, či nikoliv, se uskutečňuje jen za pomoci nástroje

vytvářeného a poskytovaného společenstvím. Není proto žádnou

smyšlenkou tvrdit, že jednotu dodává řeči právě jazyk.

2. Místo jazyka ve faktech řeči

K tomu, abychom v úhrnu řeči mohli nalézt sféru, která odpovídá

jazyku, musíme se zaměřit na individuální akt, který umožňuje

rekonstruovat okruh mluvy. Tento akt předpokládá aspoň dva

jedince, což je minimum nutné k tomu, aby tento okruh byl úplný.

Uvažujme dvě osoby A a B, které spolu hovoří:

[Výchozí bod okruhu je v mozku jednoho, například A, kde jsou

fakta vědomí, která nazýváme pojmy, asociována s reprezentacemi

jazykových znaků čili akustickými obrazy sloužícími k jejich

vyjadřování. Předpokládejme, že daný pojem vyvolá v mozku

odpovídající akustický obraz a tento čistě psychický jev pak je

následován fyziologickým procesem: mozek předává fonačním

orgánům impulz odpovídající tomuto obrazu. Dále pak se zvukové

vlny šíří od úst A k uchu B, což je proces čistě fyzický. A konečně

okruh pokračuje v B v obráceném pořadí: z ucha do mozku, což je

fyziologický přenos akustického obrazu, a v mozku pak psychická

asociace tohoto obrazu s odpovídajícím pojmem. Když pak

mluví B, sleduje nový akt – od jeho mozku k mozku A – přesně

stejný postup jako první a prochází postupně týmiž fázemi, což si

můžeme znázornit takto:]

5——— Předmět lingvistiky a Povaha jazykového znaku Tato analýza si nedělá nárok na úplnost; bylo by možné ještě odlišit čistý akustický vjem, identifikaci tohoto vjemu s latentním akustickým obrazem, svalový obraz fonace atd. Zahrnuli jsme jen ty prvky, které jsme považovali za základní, avšak náš náčrt dovoluje jedním rázem odlišit části fyzické (zvukové vlny), fyziologické (fonaci a slyšení) a psychické (verbální obrazy a pojmy). Nejdůležitější je však uvědomit si, že se verbální obraz se zvukem samým neshoduje a že je ve stejné míře psychický jako pojem, který je k němu asociován.

Okruh, který jsme tu znázornili, se dá ještě dělit:

a) na vnější část (vibrace zvuků jdoucích od úst k uchu) a vnitřní část zahrnující vše ostatní

b) na psychickou část a část nepsychickou, přičemž nepsychická zahrnuje stejně tak fyziologické fakty, jejichž sídlem jsou orgány, jako vnější fyzické fakty jednotlivce

c) na aktivní část a část pasivní: vše, co přechází z centra asociace jednoho z mluvících do ucha druhého, je aktivní, a vše, co jde z ucha druhého do jeho centra asociací, je pasivní

V psychické části umístěné v mozku lze konečně nazvat vše, co je aktivní (p → o), exekutivním, a vše, co je pasivní (o → p), receptivním.

4 ——— Z dochovaných poznámek autorových (Saussure, F. de, cit. 1 / op. cit., seg. 188) se

dozvídáme, že tu de Saussure o schopnosti produkce řeči uvažuje ve spojitosti s afázií (viz text)

a užívá tu přitom i svůj pozdější termín signologie (do vydání nepojatý), který nakonec

ve prospěch sémiologie opustil. Snaha zavést signologii vedle signifiant (označujícího),

signifié (označovaného) a signe (znaku), zhruba ze stejné doby jako označované a označující,

měla pochopitelný cíl celou terminologii sjednotit na jediném základu. Pozn. překl.

5 ——— Srov. Saussure, F. de, cit. 1 / op. cit., seg. 197. Pozn. překl. Ferdinand de Saussure ———

Je třeba dodat ještě schopnost asociace a koordinace, která se projevuje, jakmile už nejde o izolované znaky. Právě tato schopnost hraje největší úlohu v organizaci jazyka jako systému. K dobrému pochopení této úlohy je třeba opustit individuální akt, jenž je pouhým zárodkem řeči, a přistoupit k faktu sociálnímu.

Mezi všemi jednotlivci takto řečí spojenými vzniká jisté vyrovnání: všichni reprodukují – i když ne jistě přesně, ale jen přibližně – tytéž znaky sjednocené s týmiž pojmy.

Jaký je původ této sociální krystalizace? Která z částí tohoto okruhu tu za to může?

Je totiž velmi pravděpodobné, že se jí neúčastní všechny okruhy stejně.

6

Fyzickou část můžeme zavrhnout rovnou. Když slyšíme mluvit jazykem, který neznáme, vnímáme sice zvuky, ale zůstáváme vně sociálního faktu, protože nerozumíme.

Ani psychická část se tu příliš neúčastní: exekutivní (realizační) stránka zůstává mimo, neboť k jejímu uplatnění nedochází nikdy hromadně. Je vždy individuální a je pod kontrolou jednotlivce; nazveme ji mluvou.

Skrze fungování receptivní a koordinativní schopnosti se u mluvčích tvoří vjemy, které jsou zřetelně u všech stejné. Jak lze tento sociální produkt znázornit, aby vynikl jazyk oproštěný od ostatního? Kdybychom mohli obsáhnout úhrn verbálních obrazů uchovávaných u všech jednotlivců, dospěli bychom k sociálnímu svazku, kterým je jazyk vytvářen. Je to zásobnice, kterou praxí své mluvy členové téhož společenství naplňují, je to gramatický systém, který existuje v mozku každého, či přesněji v mozcích souhrnu jednotlivců. Jazyk totiž v žádném z nich není úplný a dokonalý existuje jen v mase.

Oddělujeme-li jazyk od mluvy, oddělujeme zároveň i: (1) to, co je u jednotlivce sociálního; (2) to, co je podstatné, od toho, co je podružné a více či méně náhodné.

Jazyk není funkcí mluvčího. Je to produkt, který jedinec registruje pasivně, který nikdy nepředpokládá předchozí záměr ——— Předmět lingvistiky a Povaha jazykového znaku a úvaha o něm přichází na řadu až při provádění klasifikace, o níž bude řeč dál

7

.

Mluva je naopak individuální akt vůle a inteligence, a je v ní vhodné rozlišovat:

(1) kombinace, jejichž prostřednictvím mluvčí užívá kódu jazyka k vyjádření své vlastní myšlenky; (2) psychickofyziologický mechanismus, jenž mu umožňuje tyto kombinace navenek v yjádřit.

Je třeba dodat, že jsme definovali věci, a nikoliv slova, a stanovené distinkce nejsou tudíž nikterak postiženy jistými nejednoznačnými termíny, které se od jazyka k jazyku nekryjí. Tak například německé Sprache znamená jak „jazyk“, tak i „řeč“ a Rede odpovídá zhruba „mluvě“, ale přibývá tu ještě zvláštní význam „promluvy“. Latinské sermo znamená spíše „řeč“ i „mluvu“, zatímco lingua označuje „jazyk“ atd. Žádné slovo neodpovídá přesně žádnému z pojmů, které jsme si upřesnili výše, a proto je každá definice slova marná. Vycházet při definici věcí od slova je tedy metoda špatná.

6 ——— Geneze pojetí jazyka (langue) prošla řadou fází, v nichž se autor snažil sám

sobě ujasnit, zda k jazyku lze najít nějakou analogii jinde, srov. i jeho vlastní poznámky,

jež následují. Vrhá to i zvláštní světlo na arbitrárnost, o níž se u znaku tolik diskutovalo

a diskutuje. „Existuje v úhrnu známých věcí něco, co by se dalo k jazyku přesně přirovnat?

– Je třeba hned zkraje poznamenat, že tato rozhodně obtížná otázka by pro nás nijak

neměla mít ten vágní smysl, který má pro všechny ty, kteří se ji snažili rozřešit, aniž by aspoň

jednou předběžně řekli, co si o samotném jazyce myslí. – Z našeho hlediska tato otázka

přechází v nutnost se ptát na cosi zcela odlišného od toho všeho, co by se jí dalo chápat.

Přechází v nutnost se ptát, zda existuje něco, nějaký lidský a společenský fakt, co by bylo

konvenční; nějaký fakt společenského života, který je zredukovatelný na takovou formuli, jež

by byla v libovolný moment, kdy se k ní uchylujeme, (1) konvenční, a tedy arbitrární, zcela

zbavená přirozeného vztahu ke svému objektu a se zřetelem k němu absolutně nezávislá

a bez zákonitostí; (2) sám o sobě není tento produkt vzhledem k tomu, co v tomto směru

předcházelo, arbitrární a nezávislý. (A) Život skrze společnost, (B) život vnitřní. – Je tudíž

třeba dodat, (3) že tato věc nesmí být přetržitá, ani v rozmezí čtyřiadvaceti hodin, a že každý

její prvek je za tuto dobu nesčetněkrát opakován...“ Srov. Saussure, Ferdinand de. Cours de

linguistique générale. Tome II: fasc. 4. Édition critique par Rudolf Engler. Wiesbaden: Otto

Harrassowitz, 1974, segment 3296. Pozn. překl.

7 ——— Editoři tu vynechali vlastní autorovo schéma (Saussure, F. de, cit. 1 / op. cit.,

seg. 244 D–S–J–C). Pozn. překl. Ferdinand de Saussure ———

Shrňme si tedy charakteristiky jazyka:

1. Je to dobře vymezený objekt v různorodém souboru faktů řeči. Lze ho lokalizovat do určité části okruhu, ve které se auditivní obraz počíná asociovat s určitým pojmem. Je sociální částí řeči, vnější vůči jednotlivci, jenž ho sám o sobě nemůže ani vytvářet, ani modifikovat. Existuje jen díky určité předchozí úmluvě mezi členy společenství. Jednotlivec naproti tomu musí projít učením, má-li poznat jeho funkci; dítě si ho osvojuje postupně. Je to cosi tak výrazného, že i člověk zbavený možnosti užívání mluvy si jazyk zachovává, pokud rozumí vokálním znakům, které slyší.

2. Na rozdíl od mluvy je jazyk objekt, který lze studovat odděleně. Mrtvými jazyky již nemluvíme, ale jejich jazykový organismus si můžeme osvojit velmi snadno. Věda o jazyce se bez jiných prvků řeči může nejenom obejít, ba není ani možná, jsou-li tyto jiné prvky do ní přimíšeny.

3. Zatímco řeč je různorodá, je takto vymezený jazyk stejnorodý: je to systém znaků, v němž to nejpodstatnější je jednota smyslu a akustického obrazu, a v němž obě části znaku jsou ve stejné míře psychické povahy.

4. Jazyk není konkrétním objektem o nic méně než mluva, což je velkou výhodou při jeho studiu. I když jsou jazykové znaky v podstatě psychické, nejsou abstraktní; asociace utvrzované kolektivním konsenzem, jejichž souhrn tvoří jazyk, jsou realitami, které mají své sídlo v mozku. Kromě toho jsou znaky jazyka tak říkajíc hmatatelné a písmo je může fixovat v konvenčních obrazech, zatímco akty mluvy by ve všech detailech bylo nemožné fotografovat. Vyslovení i sebekratšího slova představuje velké množství svalových pohybů, jež je nesmírně obtížné rozpoznat a znázornit. Naproti tomu v jazyce je pouze akustický obraz a ten lze přeložit stálým vizuálním obrazem. Neboť odhlédneme-li od tohoto množství pohybů, kterých je třeba k realizaci akustického obrazu v mluvě, uvidíme, že žádný akustický obraz není nic jiného než úhrn omezeného počtu prvků čili fonémů, které lze zase evokovat odpovídajícím počtem znaků v písmu. A právě tato možnost ——— Předmět lingvistiky a Povaha jazykového znaku fixovat věci týkající se jazyka způsobuje, že ho slovník a gramatika mohou zobrazovat věrně, neboť jazyk je zásobnice akustických obrazů a písmo je konkrétní formou

8

těchto obrazů.

3. Místo jazyka v lidských faktech, sémiologie Tyto rysy jazyka nám odkrývají ještě jeden další a důležitější. Jazyk, takto vymezený v souboru faktů řeči, lze řadit mezi lidské fakty, zatímco řeč nelze.

Viděli jsme tedy, že jazyk je sociální instituce; řadou rysů se však od jiných, tj. politických, právních a dalších institucí liší.

9

Abychom porozuměli jeho zvláštní povaze, je třeba sem zahrnout celý nový řád faktů.

Jazyk je znakový systém vyjadřující ideje, a je tak srovnatelný s písmem, abecedou hluchoněmých, symbolickými rituály, zdvořilostními formami, vojenskými signály atd. Je však z těchto systémů nejdůležitější.

Lze si tedy představit vědu, která studuje život znaků v životě společnosti. Tvořila by část sociální psychologie a v důsledku toho i obecné psychologie; nazveme ji sémiologie

10

 (z řeckého sēmeîon

„znak“). Ukázala by nám, z čeho sestávají znaky a které zákony je řídí. Protože zatím neexistuje, nelze říci, čím bude; má však právo na existenci a její místo je již předem vytyčené. Lingvistika je pouze částí této obecné vědy a zákony objevené sémiologií bude možné uplatnit i na lingvistiku. Ta se tak ocitne v oblasti jasně vymezené v souboru lidských faktů.

8 ——— Engler tento odstavec považuje za méně jasný. Má za to, že de Saussure snad chtěl

především říci to, že akustický obraz umožňuje slovo skrze fonaci realizovat okamžitě, i když

na to popis artikulačních pohybů neukazuje. Srov. Saussure, F. de, cit. 1 / op. cit., seg. 263.

Pozn. překl.

9 ——— V přednáškách de Saussure vztah jazyka a dalších společenských institucí různě

rozváděl, srov.: „Ale tyto instituce se týkají jen určitých jedinců v určitých okamžicích. Žádná

jiná než jazyk však není určena všem a nevyžaduje, aby se jí každý účastnil a měl na ni vliv.

Většinu institucí lze zkorigovat a pozměnit promyšleným a vědomým zásahem. U jazyka to

možné není, ani pro akademie.“ Saussure, F. de, cit. 1 / op. cit., seg. 273 D. Pozn. překl.

10 ——— Je třeba se vyhnout směšování sémiologie se sémantikou, která studuje změny

významů a které de Saussure soustavný výklad nevěnoval. Pozn. ed. Kursu, tj. Ch. Bally

a A. Sechehaye. Ferdinand de Saussure ———

Na psychologovi je, aby určil přesné místo sémiologie;

11

úkolem lingvisty je definovat to, co tvoří z jazyka v souboru sémiologických faktů zvláštní systém. K této otázce se vrátíme později; zatím si zapamatujme jedno: jestliže jsme teď poprvé mohli lingvistice přiřadit místo mezi vědami, pak jen proto, že jsme ji uvedli do souvislosti se sémiologií.

Proč není dosud sémiologie uznána za autonomní vědu se svým vlastním předmětem jako všechny ostatní vědy? Bloudíme tu v kruhu: na jedné straně není pro pochopení povahy tohoto sémiologického problému nic vhodnějšího než jazyk, na druhé straně však je pro jeho správnou formulaci třeba studovat jazyk sám o sobě. Dosud byl jazyk totiž téměř vždy pojímán v souvislosti s něčím jiným, z jiných hledisek.

Především existuje povrchní představa široké veřejnosti: vidí v jazyku pouhou nomenklaturu, což brání jakémukoli zkoumání jeho skutečné povahy.

Dále je tu hledisko psychologa, který se zabývá mechanismem znaku u individua; je to metoda nejsnadnější, ale nevede dále než k individuálnímu provedení a nepostihuje znak, který je svou podstatou sociální.

Anebo, i když si uvědomíme, že znak je třeba ze sociálního hlediska studovat, můžeme si všímat – víceméně v závislosti na své vůli – jen těch rysů jazyka, které ho spojují s ostatními institucemi. Takovým způsobem svůj cíl mineme a zanedbáme charakteristiky, které patří pouze sémiologickým systémům obecně a jazyku zvlášť. Podstatnou vlastností znaku, jež se však na první pohled jeví nejméně zřetelně, je totiž to, že se vždy do určité míry vymyká vůli jednotlivce i společnosti.

Tak se tato vlastnost projevuje zřetelně až v jazyce, manifestuje se však ve věcech, které se studují nejméně, a v důsledku toho si pak nutnost či zvláštní užitečnost sémiologické vědy dobře neuvědomujeme. My však naopak tento jazykový problém chápeme jako především sémiologický, a všechny naše vývody vděčí za svůj význam tomuto důležitému faktu. Chceme-li odhalit

27——— Předmět lingvistiky a Povaha jazykového znaku

pravou povahu jazyka, musíme se především chopit toho, co má

společného se všemi ostatními systémy téhož řádu, a jazykové fak

tory, které se na první pohled jeví velmi důležité (například funkce

hlasového ústrojí), stačí uvažovat až v druhé řadě, pokud neslouží

k rozlišení jazyka od jiných systémů. Touto cestou tento jazykový

problém nejenom objasníme, ale při uvažování o rituálech, zvy

cích atd. jako znacích vyvstanou tyto fakty, jak doufáme, v novém

světle a vyvolají potřebu je zahrnout do sémiologie a vykládat je

skrze zákony této vědy.

[...]

Povaha jazykového znaku

1. Znak, označované, označující

Pro některé lidi je jazyk, převedeme-li ho na jeho základní prin

cipy, jen nomenklatura, tj. seznam termínů odpovídajících vždy

určité věci. Například:

Takovéto pojetí lze v řadě ohledů kritizovat. Předpokládá hotové

ideje existující ještě před slovy; neříká nám, zda určité jméno

je vokální, či psychické povahy, protože takové latinské arbor

„strom“ lze uvažovat jak z toho, tak i onoho hlediska; a konečně

11 ——— Srov. Naville, Adrien. Classification des science. Genève: H. Georg, 1888, s. 104. Ferdinand de Saussure ——— naznačuje, že spojení sjednocující jméno s věcí je zcela jednoduchá operace, což není ani zdaleka pravda. Avšak i tento prostoduchý pohled nás může přiblížit k pravdě tím, že nám ukáže, že jazyková jednotka je cosi dvojitého, vzniklého sblížením dvou termínů.

Při uvažování o okruhu mluvy jsme na s. 18 viděli, že oba termíny zahrnuté v jazykovém znaku jsou psychické a v našem mozku jsou sjednocovány asociativním svazkem. Toto podtrhujeme.

Jazykový znak nesjednocuje věc a jméno, ale pojem a akustický obraz.

12

Akustický obraz není materiální zvuk, něco čistě

fyzického, ale psychický otisk tohoto zvuku, reprezentace, o které nám poskytují svědectví naše smysly; je smyslový, a nazveme-li ho tu a tam „materiálním“, pak jen v tomto smyslu a v protikladu k druhému termínu této asociace, pojmu, jenž je obecně abstraktnější.

Psychická povaha našich akustických obrazů

13

vyvstává, když

pozorujeme svou vlastní řeč. Můžeme mluvit sami se sebou nebo si v duchu přeříkávat veršovaný úryvek bez pohybu rtů či jazyka. Protože slova jazyka jsou pro nás akustické obrazy, nelze ve výkladu hovořit o „fonémech“, z nichž jsou složena. Tento termín, který implikuje představu vokální činnosti, lze uplatnit pouze na mluvené slovo, na realizaci vnitřního obrazu v projevu. Tomuto nedorozumění se můžeme vyhnout, budeme-li mluvit o zvucích

14

a slabikách slova, a budeme-li si pamatovat, že jde přitom o akustický obraz.

Jazykový znak je tedy psychická jednotka o dvou stránkách, kterou si lze znázornit obrázkem: Oba tyto prvky jsou úzce spjaty a jeden vyvolává druhý. Zjišťujeme-li smysl latinského slova arbor, nebo slova, jímž latina označuje pojem „strom“, je zřejmé, že jen tato sblížení utvrzovaná ——— Předmět lingvistiky a Povaha jazykového znaku jazykem se nám jeví odpovídajícími realitě a jakákoli jiná, jež by nás mohla napadat, zavrhujeme. Tato definice klade důležitou terminologickou otázku. Znakem

15

nazýváme kombinaci pojmu a akustického obrazu, avšak v běžném úzu tento termín obecně označuje akustický obraz sám, například slovo (arbor atd.). Zapomíná se na to, že když arbor nazýváme znakem, je to jen proto, že v sobě nese pojem „stromu“, stejně jako představa smyslové stránky implikuje představu celku.

Tato nejednoznačnost mizí, označíme-li všechny tři pojmy zde přítomné názvy, které se vzájemně předpokládají a zároveň spolu tvoří protiklad.

16

12 ——— Termín akustický obraz se snad může zdát příliš úzký, protože vedle reprezentace

hlásek slova jde i o reprezentaci jeho artikulace, o svalový obraz fonačního aktu. Pro F. de

Saussura je však jazyk hlavně zásobnice, cosi obdrženého zvnějšku. Akustický obraz je

především přirozená reprezentace slova jakožto faktu virtuálního jazyka stojícího mimo jeho

jakoukoli realizaci v mluvě. Tak se může motorický aspekt implikovat, nebo může aspoň vůči

akustickému obrazu zaujímat vedlejší místo. Pozn. ed. Kursu, tj. Ch. Bally a A. Sechehaye.

13 ——— Pojetí znaku jako akustického obrazu, a tedy označujícího (v soudobé terminologii

pojetí unilaterální), je běžné především v autorových vlastních poznámkách k přednáškám

a občas se vyskytuje i v jednotlivých kurzech. Před zavedením novější distinkce a pohledu

na znak jako na arbitrární vztah mezi označujícím a označovaným (v soudobé terminologii

pojetí bilaterální) však váhal, srov.: „Přiznám se, že nemohu rozřešit jednu otázku, a to, jak

si udělat jasno v tomto ohledu: Máme znakem nazývat celek, kombinaci pojmu a obrazu?

Anebo lze znakem nazývat sám akustický obraz, materiálnější polovinu? Nicméně nazývá-li

se znakem arbor, pak vždy jen potud, pokud nese pojem. Bylo by třeba mít k dispozici dvě

odlišná slova.“ Třetí autorovo pojetí znaku se do přednášek nedostalo: znak jako jakákoli

materiální věc (entita), kterou asociujeme s jinými, tj. která má určitý smysl (Saussure, F. de,

cit. 1 / op. cit., seg. 1111–1114 J). K zdánlivému rozporu mezi obojím pojetím, tj. prvním

a druhým, nechtěně přispěl de Saussure sám, a to nikoli v důsledku vývoje svých názorů,

ale přirozeným odklonem svého zájmu o označované jako lingvistice zcela vnější, především

z důvodů arbitrárnosti. Pozn. překl.

14 ——— Výraz son francouzského originálu tu (a ovšem i jinde) může česky znamenat zvuk

nebo hlásku. Protože francouzština terminologicky nerozlišuje, je někdy rozpoznání přesného

smyslu obtížné. Pozn. překl.

15 ——— De Saussure užíval dlouho místo znaku (signe) termínu sém (sème) a občas

i označení termín (terme). Sému, tj. konvenčnímu znaku (i nevokálnímu), jak vysvítá z jeho

poznámek, přiznával jednu dobu proti znaku dokonce tu výhodu, že nemůže být gestem,

tj. aposém (aposème) a pro sém chápaný systémově, tj. ve vztazích k systému, výraz

parasém (paraséme). Srov. Saussure, F. de, cit. 6 / op. cit., seg. 3310n. Pozn. překl.

16 ——— Saussure, F. de, cit. 1 / op. cit., seg. 1115. Pozn. překl. Ferdinand de Saussure ———

Navrhujeme zachovat slovo znak pro označení celku a nahradit pojem a akustický obraz termíny označované a označující; ty mají tu výhodu, že označují protiklad, který je jednak odlišuje od sebe a jednak od celku, jehož jsou částmi. Pokud jde o znak, spokojujeme se jím proto, že nevíme, čím ho nahradit, ježto obvyklý jazyk jiný termín nenabízí.

Takto vymezený jazykový znak má dvě prvořadé vlastnosti. Při jejich výkladu stanovíme zároveň samotné principy jakéhokoli studia tohoto druhu. 2. První princip: arbitrárnost znaku Svazek sjednocující označující a označované je arbitrární; nebo též můžeme jednoduše říci, pokud znakem chápeme celek plynoucí z asociace označujícího a označovaného: jazykový znak je arbitrární.

Takto idea francouzského slova „sœur“ (sestra) není se sledem hlásek s-ö-r, který jí slouží jako označující, spjata žádným vnitřním vztahem: že by ji stejně dobře mohl zastupovat libovolný jiný sled, dokazují rozdíly mezi jazyky i samotná existence různých jazyků: označované „bœuf“ (francouzsky vůl) má za označující na jedné straně hranice b-ö-f a na druhé straně o-k-s (Ochs, tj. německy vůl).

O principu arbitrárnosti znaku nikdo nepochybuje; často je však snazší určitou pravdu objevit než jí přidělit místo, které jí patří. Tento princip dominuje v celé lingvistice jazyka a má nedozírné důsledky. Je pravda, že se na první pohled nejeví všechny stejně průkazně; dospíváme k nim až po mnoha oklikách a spolu s nimi pak i k prvořadé důležitosti tohoto principu.

Poznamenejme stranou: až bude sémiologie zorganizována, bude si muset položit otázku, zda jí právem patří výrazové mody spočívající na zcela přirozených znacích, jako je pantomima. A i za předpokladu, že je přijme, bude jejím hlavním předmětem stále souhrn systémů založených na arbitrárnosti znaku. Ve skutečnosti spočívá v zásadě každý výrazový prostředek, přijímaný ——— Předmět lingvistiky a Povaha jazykového znaku určitou společností, na kolektivním zvyku nebo – a to je totéž – na konvenci. Například ani zdvořilostní znaky, často obdařené jistou přirozenou expresivitou (vzpomeňme si na Číňana, který svého císaře zdraví tak, že devětkrát padne tváří až k zemi), nejsou o nic méně vázány určitým pravidlem; právě toto pravidlo, a ne jejich vnitřní hodnota, nás nutí, abychom je užívali. Lze proto říci, že zcela arbitrární znaky realizují ideál sémiologického procesu lépe než jiné, a proto jazyk, nejkomplexnější a nejrozšířenější z výrazových systémů, je také ze všech nejcharakterističtější. V tomto smyslu se lingvistika může stát obecným vzorem celé sémiologie, třebaže jazyk je jen jeden určitý systém z mnoha.

Využili jsme slova symbol k označení jazykového znaku, respektive toho, co nazýváme označujícím. Jeho přijetí však naráží právě kvůli našemu prvnímu principu na obtíže. V povaze symbolu je, že nikdy není zcela arbitrární: není totiž prázdný, je v něm zbytek přirozeného svazku mezi označujícím a označovaným. Symbol spravedlnosti, váhy, by nebylo možné nahradit libovolným jiným, například vozem.

I slovo arbitrární vyžaduje poznámku. Nemělo by vzbuzovat představu, že označující závisí na svobodné volbě mluvčího (uvidíme dále, že není v moci jednotlivce změnit znak, který je jednou určitou jazykovou skupinou stanovený); chceme jen vyjádřit to, že je nemotivovaný, to jest arbitrární ve vztahu k označujícímu, s nímž nemá v realitě žádnou přirozenou vazbu.

Uveďme závěrem ještě dvě námitky, které by proti stanovení tohoto prvního principu mohly být vzneseny:

1. Na důkaz toho, že volba označujícího není vždy arbitrární, lze poukázat na onomatopoia. Ta však nejsou nikdy organickými prvky jazykového systému. Jejich počet je ostatně mnohem menší, než se má za to. Slova jako francouzské fouet „bič“ nebo glas „umíráček“ mohou znít některým uším se sugestivní zvučností; avšak k poznání, že tuto svou povahu nemají od samého začátku, se stačí vrátit k jejich latinské podobě (fouet je odvozeno z latinského fāgus „buk“ a glas z classicum „zatroubení“); kvalita jejich Ferdinand de Saussure ——— dnešního znění či spíše znění, které jim připisujeme, je náhodným výsledkem fonetického vývoje.

Pokud jde o skutečná onomatopoia  (typu bimbam, tiktak  atd.),

jsou nejen málo početná, ale i jejich volba je již do jisté míry arbitrární, protože jsou jen pouhou přibližnou a již polokonvenční imitací určitých zvuků (srovnejme francouzské ouaoua a německé wauwau, tj. „haf haf“). Navíc, jakmile byla jednou do jazyka zavedena, zapojují se víceméně do fonetického, morfologického a dalšího vývoje, který podstupují ostatní slova (srovnej francouzské pigeon „holub“ pocházející z vulgárně latinského pīpiō, jež je samo odvozeno od onomatopoie): je to zřejmý důkaz toho, že cosi ze své původní povahy ztratila, aby mohla obecně nabýt povahu jazykového znaku, který je nemotivovaný.

2. Zvolání,

17

těsně spjatá s onomatopoii, mohou opravňovat

k obdobným poznámkám a naši argumentaci neohrožují. Mohou svádět k tomu, že v nich budeme vidět spontánní vyjádření reality, diktovaná tak říkajíc přírodou. Většině z nich však můžeme nutný svazek mezi označovaným a označujícím upřít. Stačí v tomto ohledu porovnat dva jazyky, abychom pochopili, nakolik se tyto výrazy z jednoho jazyka do druhého mění (například francouzské aïe! „au“ odpovídá německému au!). Víme také, že mnohá zvolání vznikla z určitého smyslu slov (srov. francouzské diable! „k čertu!“ /diable = čert/, mordieu! „mordyjé!“ = mort Dieu „smrt

boha“ atd.). Shrneme-li, onomatopoia a zvolání jsou důležitá až

druhotně a jejich symbolický původ je zčásti sporný.

3. Druhý princip: Lineární povaha označujícího

Označující je svou povahou auditivní a probíhá pouze v čase,

od něhož přebírá tyto charakteristiky:

a) představuje určitý rozsah a

b) tento rozsah je měřitelný v jediné dimenzi: tou je linie

Tento princip je zřejmý, zdá se však, že jsme jeho zformulování až

dosud vždy zanedbávali, bezpochyby proto, že jsme ho shledávali ——— Předmět lingvistiky a Povaha jazykového znaku příliš prostým. Přesto je však základní a jeho důsledky jsou nedozírné; svou důležitostí se vyrovná prvnímu zákonu. Závisí na něm veškerý mechanismus jazyka. Proti vizuálním označujícím (například námořním signálům), která mohou vést ke komplikacím hned v několika dimenzích současně, mají akustická označující k dispozici pouze linii časovou;

18

jejich prvky se představují jeden

po druhém, tvoří řetěz. Tento jejich charakter se okamžitě projeví, jakmile je zachytíme písmem a následnost v čase nahradíme prostorovou linií grafických znaků.

V některých případech se to však nejeví průkazně. Jestliže například určitou slabiku zdůrazním, zdá se, že na stejném místě hromadím různé významové prvky. Je t



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.