načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Splněný sen majora Rogerse -- Cesta Lewise a Clarka k Pacifiku - Josef Opatrný

Splněný sen majora Rogerse -- Cesta Lewise a Clarka k Pacifiku

Elektronická kniha: Splněný sen majora Rogerse -- Cesta Lewise a Clarka k Pacifiku
Autor:

Od počátku anglické kolonizace Ameriky představoval jeden z jejích charakteristických rysů neustálý posun hranice k západu. Když dospěli v polovině osmnáctého století hraničáři ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 170
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace, portréty
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7071-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Od počátku anglické kolonizace Ameriky představoval jeden z jejích charakteristických rysů neustálý posun hranice k západu. Když dospěli v polovině osmnáctého století hraničáři téměř na dohled španělských a francouzských kolonií a jejich postupu hrozilo zastavení, doznal atlantický svět kardinální změny a před britskými osadníky se otevřely nové horizonty. Válka za nezávislost pak tuto skutečnost jen potvrdila a v roce 1787 mohl formulovat Thomas Jefferson myšlenku vytvoření celokontinentální federace. Jednou z podmínek realizace bylo nalezení cesty napříč severní Amerikou v oblasti řek Mississippi a Missouri a byl to právě Jefferson, který po koupi Louisiany vyslal v roce 1804 na západ Lewisovu a Clarkovu výpravu s tímto cílem. Během dvouletého putování se expedice úspěšně zhostila svého úkolu a otevřela severní pláně, Skalisté hory i Kalifornii s Oregonem nejprve lovcům kožešin a později i standardní kolonizaci.

Předmětná hesla
Lewis, Meriwether, 1774-1809
Clark, William, 1770-1838
Lewis and Clark Expedition (1804-1806)
* 19. století * 18.-19. století
* 1804-1806
Objevné cesty -- Spojené státy americké -- 19. století
Výzkumné expedice -- Spojené státy americké -- 19. století
Cestovatelé -- Spojené státy americké -- 18.-19. století
Zařazeno v kategoriích
Josef Opatrný - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tato kniha vznikla na Univerzitě Karlově v rámci programu

PROGRES Q 09: Historie – Klíč k pochopení globalizovaného světa.

Ediční rada Edice Magnetka:

Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK, Technická univerzita v Liberci)

Doc. PhDr. Jan Halada, Csc. (FSV UK, Institut komunikačních studií)

Prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (Univerzita J. E. Purkyně Ústí nad Labem)

PhDr. Jan Koura, Ph.D. (FF UK, Ústav světových dějin)

PhDr. Miloslav Martínek, CSc.

JUDr. František Čermák

Copyright © Josef Opatrný, 2017

Cover © Vladimír Pfeifer, 2017

Drawing © Martin Ďásek, 2017

Czech edition © Nakladatelství Epocha, 2017

ISBN 978-80-7557-442-8 (pdf )


Milovaným vnoučatům Lízince a Richardovi.


Obsah

Slovo úvodem

Jdi na západ, mladý muži

Vizionář v úřadě prezidenta americké Unie

Koupě Louisiany

Čas k naplnění plánu velké expedice

Vzhůru po Missouri

Kontinentální předěl

Pacifik

Zpátky na východ

Nadějný epilog s chmurným otazníkem

Příloha

Bibliografická poznámka

Summary

Prof. PhDr. Josef Opatrný, CSc. (*1945)

Obrazová příloha


Slovo úvodem

„Pak se obrátil na  Rogerse: ‚Jak to, že prohlašujete s  takovou jis­

totou, že znáte cestu k  Pacifiku, majore?‘ Rogers vylíčil Burkovi

své setkání s  Pontiakem a  s  Pontiakovými bojovníky, kteří přišli

až od břehů Západního oceánu. V jeho hutném, chraplavém hlase

bylo něco vzrušujícího. ‚Ta cesta existuje tak zaručeně‘, pravil, ‚jako

tenhle stůl.‘ Ohromnou rukou udeřil do tabule. ‚Mohu po ní plout

k Pacifiku se stejnou jistotou, jako se mohu napít tuhle portského.‘

Na jediný lok sklenici vypil.“

1

V podtextu románu Cesta na severozápad, patrně nejlepšího a jistě neznámějšího díla amerického spisovatele Kennetha Robertse, ne­ přestávají v  líčení beletrizované epizody někdy až neuvěřitelných příběhů skutečné historické postavy harcovnického důstojníka Jeho Veličenstva britského krále Jiřího III. Roberta Rogerse prezentované majorovým fiktivním průvodcem, malířem Langdonem Townem, probleskovat připomínky snu románového hrdiny – dospět pu­ továním z tehdejší hranice atlantické Ameriky k severozápadu až ke břehům Tichého oceánu.

Onen sen přitom nebyl ničím jiným než jednou z konkretizací ambice Evropanů, v tomto případě Angličanů, od prvních okamžiků jejich příchodu na americký kontinent. Najít dále na západě lepší zemi k životu, řečeno znovu slovy Kennetha Robertse: „Copak Horní Cohaseská nížina! To nic není. Zvolal Rogers a pustil se do líčení Jirského jezera a  krajiny severně od  řeky Mohawku. Rozhovořil se tak, že hlas mu zmohutněl a nadšení mu dodalo na zvučnosti; rozsvětlenýma očima těkal po  celé místnosti. Div jsme skutečně neviděli orly kroužit nad majestátním horstvem; ty nesmírné roz­ lohy listnatých hájů bez podrostů; tu rajskou nadzemskou modř nejkrásnějšího ze všech jezer; bystřiny průzračné jako sklo, plné růžovomasých pstruhů; prsť natolik žírnou, že tam jabloně rodí už 1

ROBERTS, K., Cesta na severozápad. Praha 1977, s. 387.


rok po vysazení; lučiny, kde je tráva tak šťavnatá, že krávy, které ji

spásají, dojí pak samou smetanu; kukuřici, jejíž stonky jsou vysoké

jako jilmy; kraj smíchu a zlatistého slunečního žáru, chladivého léta

a mírné zimy – zkrátka, zemský ráj.“

2

S touto nadějí opouštěly už v 17. století stovky a pak tisíce pod­

daných anglické koruny britské ostrovy, aby vytvořily vedle lidí

odjíždějících za moře z náboženských důvodů svébytnou komunitu.

Charakterizovalo ji na jedné straně sveřepé rozhodnutí začít za oceá­

nem nový život bez ohledu na všechna neznámá nebezpečí, na druhé

straně potom odhodlání setrvat ve vlastní víře a neochota vzdát se jí

ve prospěch státního náboženství. Takové komunity vznikaly v první

polovině 17. století od Nové Anglie po Virginii a Maryland, ale jejich

obyvatelé, přinejmenším někteří, záhy zjišťovali, že naplnění všech

svých tužeb na amerických březích Atlantiku nedosáhli. Zalidnili

pobřeží, kde pro nové příchozí už nezbývalo místa, volnomyšlenkáři

pak k velkému zklamání naráželi na netolerantní přístup ortodox­

ních představitelů sekt hledajících za mořem svobodu pro vyznání.

Jakmile jí však dosáhli, chovali se ke svým disidentům stejně jako

anglikánští biskupové na ostrovech k nim samým. Puritánští „svatí“

tak donutili Rogera Williamse a jeho stoupence opustit osadu stejně,

jako je před lety přinutili anglikánští strážci čistoty víry odejít z brit­

ských ostrovů. Williams ovšem nemusel při hledání nového domova

překročit Atlantik, stačilo překonat několik desítek mil a postavit

nové sruby. Stejně si později počínali osadníci, jejichž půdu vy­

čerpalo intenzivní pěstování tabáku, či noví příchozí, pro něž už

nebylo ve  starých osadách dost místa. Někteří si postavili domy

v nových koloniích, Karolínách či Pensylvánii, většina jich ovšem

zamířila do  vnitrozemí. Někteří později (v  18. století) pomýšleli

dokonce na dosažení západního břehu kontinentu. Tady nečekala

jen úrodná půda Kalifornie, na níž si ovšem činila nárok španělská

koruna a Rusko, obě země zde měly svoje stanice, ale také bohatá

loviště kožešinové zvěře. „Hebké zlato“, jak kožešiny obchodníci

někdy nazývali, přitom nacházely odbyt nejen na evropských, ale

také asijských trzích, a představovaly tedy argument pro ty obyvatele

2

Tamtéž, s. 279n.


12

amerického východu, kteří přicházeli s plány pronikání dále do vni­

trozemí a pak dál až k přirozené hranici na čáře příboje Pacifiku.

Naplnění těchto plánů však nedosáhli poddaní britské koruny

z kolonií na východním pobřeží kontinentu, ale na počátku 19. století

až občané mladé republiky v podobě objevitelského oddílu americké

armády vedeného kapitány Meriwetherem Lewisem a Williamem

Clarkem. Předpokladem dosažení Pacifiku a inkorporace přilehlého

území do  „civilizované Ameriky“ přitom bylo překonání obrov­

ských, úřadům i zeměpiscům neznámých prostor kontinentálního

vnitrozemí. Po celé století pomalu pronikali do těchto krajů bílí ob­

chodníci a lovci, zakreslovali do nepřesných map nepřehlédnutelné

terénní útvary, kopce a skály zvláštních tvarů, další části toků řek

a  potoků. Ti nejzodpovědnější pak výslovně podotýkali, že jejich

prameny zatím zůstávají nepoznané, někteří odkazovali v přípiscích

na hrubých náčrtcích a v denících na informace získané od Indiánů.

Když pak o svých cestách hovořili po návratu do hraničářských osad,

zpravidla nezapomínali zmínit možnosti, jež vnitrozemí nabízí od­

vážným a nebojácným.


13

Slovo úvodem

Jdi na západ, mladý muži

Vnitrozemí znamenalo pro kolonie na východním pobřeží amerického

kontinentu západ jak v 17., tak v 19. století, kdy proud evropských

přistěhovalců do USA podstatně zesílil a prohloubil starý problém

nedostatku volné půdy na  americkém východě. Oba fenomény –

růst počtu obyvatel a nedostatek vhodných pozemků pro farmáře

– přitahovaly pochopitelně v různé podobě zájem veřejnosti, politiků

i  novinářů. Problém s  půdou pro přistěhovalce i  staré bezzemky

slibovala na konci čtyřicátých let 19. století radikálně vyřešit nová

politická strana. Jediný bod programu Strany volné půdy tvořil ka­

tegorický požadavek bezplatného přídělu federálních pozemků pro

všechny, kdož na nich chtěli pracovat. Horace Greeley, prominentní

novinář této doby, pak zájemcům o naplnění amerického snu radil,

kde mají o dosažení svého cíle usilovat. „Jdi na západ, mladý muži,

a vyrůstej zde spolu se zemí.“ Větu opakovali záhy politikové i no­

vináři, většinou bez udání pramene. Pozdější historikové, autoři

politických slovníků i editoři výborů slavných výroků pak projevo­

vali zpravidla větší slušnost a odkazovali na text, v němž měl Greeley

svoji větu uplatnit,

3

aniž si ovšem evidentně uvědomovali, že vyda­

vatel New York Tribune v roce 1851 zase jen opsal praxi starou víc

než dvě století, praktikovanou jak anglickými, tak francouzskými

kolonisty v Severní Americe.

Francouzi ovšem znali oblast, jíž Lewis s  Clarkem v  letech

1804–1806 procházeli ve  snaze najít cestu k  Pacifiku, i  na  začátku

19. století lépe než Angličané (a Američané), a proto se Lewis snažil

získat při cestě za západ v Saint Louis pro expedici lovce či veslaře

3

Slavná věta je už léta předmětem rozsáhlé diskuse. Na  místě udávaném desítkami

pramenů s příslušným vročením (1851 či 1865) ji nelze nalézt. Greeley ji zformuloval

pro svůj článek poprvé už patrně v roce 1837 a s výjimkou jediného případu své vlastní

výzvy neuposlechl. Trávil celý život na  východě a  na  západ se nakrátko podíval jen

v  roce 1859 v  době zlaté horečky v  Coloradu. Srov. CROSS, Coy F., Go West, Young

Man!: Horace Greeley‘s Vision for America. Albuquerque 1995. Splněný Sen majora rogerSe 14 francouzského původu nebo od nich alespoň žádal informace. Jejich lepším znalostem kraje za hranicí bílého osídlení Ameriky na kanad­ ském pomezí napomáhaly rozdíly mezi anglickou a  francouzskou kolonizací Kanady a  britských osad dále na  jihu. Angličané kolo­ nizovali od příchodu do Ameriky území plošně, ať už se chtěli živit zemědělstvím, lovem, nebo rybolovem. Podobně jako Holanďané v  Novém Holandsku půdu od  Indiánů kupovali a  očekávali, že ti potom prodané pozemky opustí, což se zpravidla také stávalo. Noví majitelé takto získanou půdu parcelovali, budovali na  ní usedlosti či osady, pěstovali tabák nebo kukuřici. Část Angličanů našla způ­ sob obživy také v lovu a obchodu s Indiány. Také v obchodu se pak inspirovali holandským způsobem kontaktu s domorodci. Málokdy zakládali svoje obchodní stanice na indiánském území nebo se vydá­ vali mezi Indiány, aby zde vyměňovali svoje zboží za kožešiny. Snažili se přilákat indiánské lovce s balíky liščích, kuních, vydřích a zejména bobřích kožešin do svých obchodů na hranici bílého osídlení.

Francouzi volili od počátku odlišnou praxi. Plošnou zemědělskou kolonizaci uplatnili prakticky jen v Quebecu, obchodníci potom ne­ čekali na svoje partnery v osadách francouzské Ameriky, ale vydávali se dál a dále za její hranice. Využívali přitom zpravidla říčních toků, potoků a jezer, po nichž pluli na indiánských kánoích. Kupovali, či spíš vyměňovali je od  původních majitelů, brzy je ale začali sami stavět. Z různého materiálu a v různé velikosti. Vypalovali a vyseká­ vali kmeny topolů, jedlí či ořešáků. Pro výrobu těžké tesané kánoe používali lovci i tesaři nástroje lišící se od zálesáckých širočin. Ani tyto nástroje, ani širočiny podstatně usnadňující práci na kánoích, nechyběly v nabídce obchodníků na hranici civilizace. Zatímco In­ diánům trvalo zhotovení dlabané kánoe klasickým způsobem, tedy vypalováním a  dlabáním ohořelého dřeva, i  týdny, muži se zvlášť tvarovanými ocelovými sekerami zvládli stejnou práci za pouhé dny. Podle dobového svědectví tak vyrobila čtveřice lovců na Missouri dvě kánoe během tří dnů. Na dlabaných kánoích pracovali během svého putování i  účastníci Lewisovy a  Clarkovy výpravy. V  říjnu 1805 dokázali vytesat z  kmenů borovic čtyři velké a  jednu menší kánoi za devět dnů.

Jiní bílí i  indiánští lovci pak volili zcela jiný materiál a  způsob stavby lodí. Umně nasazovali cedrová žebra na plochý kýl a potahovali

15

kostru březovou kůrou. Její pláty opatrně spojovali lýčím, spoje

tmelili smůlou a  jílem, pro pádla vybírali pružné a  pevné dřevo

listnáčů. Posádku pětimetrové lodi tvořila dvojice veslařů,

4

náklad

potom zboží na  výměnu, obchod s  Indiány totiž probíhal téměř

výlučně na směnné bázi, a pro potřeby účastníků obchodní výpravy.

Zbraně, střelivo, stan, pokrývky, kotlíky, nádobí a potraviny, které

si nemohli opatřit cestou, kávu, cukr, sůl, koření a smotky tabáku

pro vlastní potřebu, někdy také uzeniny, sušené maso a kukuřici.

Zboží na výměnu odpovídalo částečně tomu, co si vezli obchodníci

pro svoji potřebu, nesměl však chybět textil, ocelové nože a sekery,

široká paleta nádobí pro ženy, které oceňovaly také drobné korálky,

dohromady stovky kilogramů předmětů pečlivě zabalených do vo­

dotěsných balíků, účelně poskládaných v trupu kánoe.

Výpravy však používaly i  velké lodice, canoe du maitre. Mě­

řily až jedenáct metrů, poháněla je pádla tuctu veslařů, uvezly až

tři tuny nákladu, v  němž postupně nahrazovaly zboží dovezené

za účelem výměny někdy z Evropy, jindy vyráběné na východním

pobřeží Ameriky, balíky pečlivě sušených, složených a  nakonec

slisovaných kožešin o standardní váze čtyřicet kilogramů. Náklad,

stejně jako kánoe, museli obchodníci a veslaři někde přenášet přes

nesjízdné úseky, vodopády či peřeje. Portáže dosahovaly délky

stovek metrů, ale také celé kilometry, zejména v místech, kde vý­

pravy překonávaly vzdálenosti mezi jednotlivými toky nebo jezery.

Nejdelšími portážemi tak byla devatenáctikilometrová trasa mezi

údolím řeky Mackenzie a řekami tekoucími na východ do Atlantiku

a skoro čtrnáctikilometrová Velká portáž, kde výpravy zdolávaly

peřejnatý úsek s několika vodopády na dolním toku Pigeon River

v Minnesotě. Expedice trvaly minimálně měsíce, někdy však rok

nebo dva, výjimkou nebyla ani tříletá putování. Obchodníci pře­

zimovali v indiánských táborech, vedlejším produktem kontaktu

s Indiány, respektive Indiánkami byli míšenci, žijící v dětském věku

v rodinách matek, později zpravidla střídající obě pospolitosti. Pů­

sobili v dospělém věku v první či druhé generaci na hranici jako

tlumočníci, průvodci jednotlivců i celých výprav či jako armádní

zvědové ještě v druhé polovině 19. století.

4

Výrazu „veslař“ se používá tradičně i pro posádky kánoí, byť nepouží valy vesel, ale pádel. Splněný Sen majora rogerSe 16

Výpravy se nevracely jen s náklady kožešin, ale také s informa­ cemi. Obchodníky a  lovce zajímaly údaje o  výskytu zvěře, jejich přátelé z  farem se vyptávali na  kvalitu půdy a  pastvin, někteří účastníci si vedli deníky, mapovali toky řek a potoků, jezera, hory i pohoří a o jejich hrubé mapy, zápisky i ústní líčení měla zájem ad­ ministrativa, armáda i obchodní společnosti. Expedice organizovali jednotlivci, skupiny i organizace obchodníků. Anglická Společnost Hudsonova zálivu působila v Americe už od roku 1670 a v druhé polovině 18.  století nerozvíjela své aktivity zdaleka jen na  území, na němž původně získala monopol, tedy kolem Hudsonova zálivu. Po vítězství Británie ve francouzské či indiánské válce v roce 1763 operovala na  obrovském území severní a  severozápadní Kanady a na severozápadě budoucích Spojených států, kde zřídila několik stanic a posílala sem skupiny obchodníků a lovců.

O dvacet let později jí vyvstal vážný konkurent v Severozápadní společnosti, jejíž zaměstnanci Alexander MacKenzie a  David Thompson přispěli podstatným způsobem k poznání severozápad­ ních Spojených států a Kanady. Mackenzie se přistěhoval do Ameriky ze Skotska a od roku 1787 pracoval jako agent společnosti ve stanici Fort Chippewayan na jezeře Athabaska. Dva roky po svém příchodu na tuto základnu dosáhl se skupinou veslařů Velkého otročího jezera a pak sledovali dva týdny řeku vytékající z této nádrže až k Severnímu ledovému oceánu. Dva následující roky připravoval další expedici, jíž zahájil v roce 1792 s cílem dosáhnout oceánu na západě. Zpočátku využil toku řeky Peace a pak zamířil rovnou k západu. S velkými obtížemi překročil Skalisté hory a pak už nic nebránilo další cestě k Pacifiku. Spatřil ho přibližně na dvaapadesáté rovnoběžce a stal se prvním Evropanem, který zdolal trasu mezi Atlantským a Tichým oceánem, mimo državy Španělska a Portugalska. Poddaní španělské koruny přitom prošli poprvé cestou mezi atlantským a tichomoř­ ským pobřežím kontinentu už v roce 1513 v Panamě, kde Královská cesta z Porto Bella do Panamy sloužila v následujících staletích jako relativně bezpečná cesta pro karavany mezků s nákladem peruán­ ského stříbra i evropského zboží. Agent Severozápadní společnosti prováděl během obou cest, které mu zajistily místo ve společnosti protagonistů objevování amerického kontinentu, podrobná a přesná

žfičřů čěťňůž ďčČThůžŽčČŘflfi

měření, své poznatky zapisoval do deníků a zanášel do map.

5

Jeho

zprávy nevyužívala jen Společnost pro svoje zaměstnance v  regi­

onu, ale vysoce je ocenily také britské úřady, dokonce povýšením

Mackenzieho do šlechtického stavu.

Mackenzieho sláva tak dosáhla samotné metropole, většina jeho

současníků se však musela spokojit s uznáním v lokálním měřítku.

I  oni pokračovali v  díle francouzských obchodníků, lovců a  pro­

spektorů. Ty poslední nelákalo na západ jen stříbro a zlato, ale také

mnohem lacinější, i  tak ovšem intenzivně hledané kovy. U  Mis­

souri tak objevili bohatá ložiska olověné rudy a v roce 1723 získal

Phillipe Renauld od francouzské koruny koncesi na využívání roz­

sáhlých pozemků. S dvěma sty horníků se potom vypravil za moře,

na Saint Domingue koupil pět set otroků a přes New Orleans zamí­

řil proti proudu Mississippi k severu. Vysoko na řece, přímo proti

osadě Kaskaskia na jejím levém břehu, založil hornický tábor, první

trvalou základnu evropských kolonistů západně od  Mississippi

a severně od vojenské a obchodní stanice Arkansas, s jejíž výstavbou

na  levém břehu stejnojmenné řeky, několik kilometrů od  jejího

soutoku s Otcem vod,

6

začala už v roce 1686 šestice francouzských

obchodníků.

Na počátku třicátých let už nežili v Renauldově táboře jen hor­

níci, ale usídlilo se zde i několik rodin a dosud bezejmenná lokalita

se objevila na mapách pod jménem Ste. Genevieve. Skromné živo­

bytí zajišťoval jejím obyvatelům pramen slané vody. Odpařováním

z ní získávali sůl, jíž neprodávali jen horníkům, ale také kočovným

lovcům a Indiánům. Že jejich příjmy nedosahovaly skutečně žádné

závratné výše, dokazuje přezdívka, jíž pro pár stálých obydlí použí­

vali příležitostní návštěvníci mířící sem za solí i sami stálí osadníci

– Bída (Misére). Na počátku osmdesátých let přišli pak navíc i o to

málo, co měli. Dvě povodně v rozmezí pěti let je donutily ke stěho­

vání. Ani na novém místě však nevydrželi kolonisté dlouho, vyhnaly

5

Jejich moderní edici viz MACKENZIE, A., Journals and Letters, ed. W. Lamb. Cambridge:

Cambridge University Press 1975. 6

Francouzi stanici pak několikrát přestěhovali, vždy pod stejným jménem. Španělé ji

přejmenovali po převzetí Louisiany na San Carlos, a posléze San Estevan de Arkansas,

ale nakonec se lokalitě vrátilo původní jméno a na dnešních mapách figuruje jako Post

Arkansas. Splněný Sen majora rogerSe 18 je nájezdy Osagů, a až po dalším stěhování se mohla osada konečně stát jednou z důležitých stanic západní hranice.

7

Ambicí francouzských obchodníků v 18. století ovšem nebyl jen postup na  západ. Možná ještě víc je lákal jih, budoucí jihozápad Spojených států, kde představovala cíl obchodní kolony bratří Paula a Pierra Malletových v roce 1739 osada Santa Fé. Zoufalý nedostatek manufakturního zboží, který pociťovalo toto nejsevernější centrum španělské moci v regionu, vysvětluje chování místních úřadů vůči vetřelcům. Třebaže jejich vstup na území kolonie odporoval záko­ nům zakazujícím vstup cizinců do španělských zámořských držav, mohli bratři a jejich společníci zůstat v Santa Fé celý půlrok a bez překážek obchodovat. Pak dostali dokonce na vybranou, nabídky zůstat využili jen dva či tři, ostatní se vraceli do francouzských osad, někteří do Illinois, jiní zvolili delší, ale méně namáhavý a tradičnější způsob pohybu francouzských obchodníků a lovců. Po proudu řek Canadian, Arkansas a Mississippi mířili do New Orleansu.

Tam vzbudily informace o finančním úspěchu výpravy velký zájem jak u úřadů, tak soukromníků. Guvernér Bienville vyslal ke svému španělskému protějšku v Novém Mexiku zvláštního emisara Fabry de la Bruyére, aby s ním jednal o trvalém otevření cesty do Santa Fé pro francouzské obchodníky. Posel se ovšem svým průvodcům, účastníkům expedice bratrů Malletových, během putování ztratil, a  vrátil se do  New Orleansu bez úspěchu. V  následujících letech přicházeli do Santa Fé a do Taosu z New Orleansu či Illinois další francouzští obchodníci, jimž se ovšem dostávalo podstatně hor­ šího přijetí než bratřím Malletům. Úřady konfiskovaly jejich zboží, je samé pak v některých případech vsadili do vězení a některé do­ konce deportovali do Španělska. Nadějný trh na jihu, kde doufali prodávat své zboží jak Španělům, tak Indiánům z puebel, zůstal tedy Francouzům uzavřen.

Dále na severu, kam začali pronikat ve stejné době s nadějí na na­ lezení cesty k západnímu oceánu, nemařili jejich snahy žádní evropští konkurenti. Mohli tu navíc při svých výpravách spoléhat na infor­ mace indiánských obchodních partnerů, s nimiž vyměňovali svoje 7

K problémům osadníků s Osagy viz DIN, G. C. – NASATIR, A. P., The Imperial Osages.

Spanish-Indian Diplomacy in the Mississippi Valley. Norman 1983, 81nn.


19

žfičřů čěťňůž ďčČThůžŽčČŘflfi

zboží. Pierra Gaultiera de Varennes de la Vérendrye tak v polovině

třicátých let Assiniboinové ujišťovali, že jejich sousedi Mandanové

cestu k  západnímu oceánu bezpečně znají, a  zvídavý obchodník

zorganizoval v roce 1738 velkou expedici. Spolu s dvaceti dalšími

společníky, byli mezi nimi i jeho dva synové Louis Joseph a François,

doprovázený početnou skupinou Indiánů vyrazil ze stanice Fort

La Reine v dnešní Manitobě k mandanským vesnicím na Missouri.

Výpravu pronásledovalo špatné počasí, zima a  silné bouře, které

brzdily postup a účastníky podniku silně demoralizovaly. Po dvou

měsících narazila expedice na  řece známé později pod jménem

Mouse na  indiánskou vesnici, kde nejstarší z  Verendryerů zůstal.

François pokračoval v cestě na západ až k dalšímu táboru Mandanů.

Přestože získal od Indiánů slibné informace o cestě k oceánu, roz­

hodl se pro návrat. Celá výprava potom zamířila zpátky do  Fort

La Reine, ale mládenci nechtěli ideu dosažení západního moře

opustit úplně. V roce 1742 se vypravili s dalšími dvěma společníky

za svými mandanskými informátory. Na konci července už v jejich

doprovodu putovali dále k západu. Historikové se dodnes pokoušejí

zrekonstruovat z jejich vyprávění trasu, jíž Louis Joseph a François

v druhé polovině roku 1742 urazili, respektive odhadnout, kam se až

mohli dostat. Podle některých odborníků tak dospěli k Horám Vě­

trné řeky či k Bighornu, podle jiných dosáhli dnešní Montany. Tady

strávili velkou část zimy a nakonec zamířili zpátky na východ. Dne

30. března 1743 zakopali podle dobového zvyku nedaleko dnešního

Fort Pierre kovovou desku se stručnou zprávou o  průběhu svého

putování, již objevila skupina výletníků v roce 1913.

Ještě před koncem desetiletí připravila přímo francouzská ko­

loniální administrativa v  Quebecu akci vedoucí ke  konfrontaci

s  provinčními úřady britských osad. Měla zajistit pevné spojení

mezi Kanadou a údolím Mississippi, jejíž ústí kontrolovala Francie

od roku 1718 vybudováním osady New Orleans. Vysoko na severu

potom postavili ještě před rokem 1731 tři pevnosti – Miami na horní

Maumee a  Vincennes s  Quiatanon na  řece Wabash, čímž zajistili

pro francouzskou korunu kontrolu dolního Ohia. Zbývalo tedy za­

bezpečit oblast mezi těmito opěrnými body a Quebecem a Francie

ovládne severojižní komunikaci americkým kontinentem. Dosažení

tohoto cíle znamenalo porazit největšího francouzského soupeře


Splněný Sen majora rogerSe

20

této doby, Británii. Zabrání to expanzi jejích kolonií na východním

pobřeží Severní Ameriky do vnitrozemí a vytvoří předpoklady pro

další rozšiřování francouzských držav v Novém světě.

Aktivity britských obchodníků na horním toku Ohia ve stejné době

však představovaly pro tyto plány nemalé nebezpečí. Od dvacátých

let navštěvovali Angličané tábory migrujících Delawarů a Šónijů,

kteří opouštěli svoje loviště na hranicích bílého osídlení v Pensylvánii

a nacházeli bohatou náhradu v údolí horního Ohia. Do jejich starých

táborů za nimi přicházeli obchodníci z Lancesteru a oboustranně

ceněné vazby pokračovaly i  po  odchodu Indiánů na  západ. Řeky

Juniata a West Branch představovaly spolehlivé cesty pro náklady

kožešin, zbraní, želených výrobků, textilu a  rumu. Přistěhovalec

z Irska George Croghan vybudoval ve třicátých letech prosperující

obchodní stanici na  řece Sasquehanna a  v  následujícím desetiletí

dokázal využít příležitosti, již nabízela tzv. válka o rakouské dědic­

tví. Stranou v ní nemohly zůstat ani dvě velmoci 18. století a britská

kontrola Atlantiku omezila přísun evropského zboží pro francouz­

ské obchodní domy v Kanadě. Už v roce 1744 tak otevřel Croghan

další stanice na Beaver Creeku, Pine Creeku a v Logstownu, odkud

už nemířily výpravy jen ke starým partnerům v táborech Delawarů

a Šónijů, ale také k Miamům a Huronům, kteří dosud obchodovali

s Francouzi. Brzy ho následovali další Britové a postavili na soutoku

řek Muskingum a Scioto stanici Sandusky. To už Crohanovi tesaři

pilně pracovali na velkém opevněném komplexu v táboře Miamů

Pickawillany, hluboko v oblasti, již považovala za oblast svého zájmu

francouzská konkurence. Croghan také z  tohoto důvodu hledal

podporu u pensylvánských úřadů v podobě podpisu formální do­

hody s Indiány. S pomocí pietistického misionáře Conrada Weisera

skutečně inspiroval jednání mezi miamskými náčelníky a pensylván­

ským sněmem završené dohodou o přátelství, což však Croghanovi

nestačilo. V srpnu roku 1748 pozval do Logstownu předáky Irokézů,

Wyanotů, Šónijů a  Delawarů. Weiserovým prostřednictvím jim

předal bohaté dary a i díky nim vedlo následné jednání ke smlouvě

o věčném spojenectví Británie a příslušných kmenů, jíž považovali

současníci za britské strategické vítězství v regionu. Na novou situaci

museli reagovat nejen francouzští obchodníci, ale také koloniální

úřady v Montrealu.


21

žfičřů čěťňůž ďčČThůžŽčČŘflfi

V létě roku 1749 tak vyslaly do údolí Ohia plukovníka Célorona de Blainville se dvěma stovkami vojáků. Důstojník brzy zjistil, že mu jeho slabé síly nestačí k útoku na pevnůstku v Pickavillany a jediným výsledkem tažení do údolí zůstaly olověné desky s bourbonskými liliemi a  nápisy informujícími čtenáře o  francouzských nárocích na celé území. Croghan a jeho společníci ovšem nehodlali prokla­ mace respektovat a  pokračovali ve  své činnosti. Až do  léta 1752, kdy nový guvernér francouzské kolonie markýz Duquesne přikro­ čil k ráznému řešení sporu – nařídil útok na stanici v Pickavillany. Charles le Langlade přivedl své trapery doprovázené početnou skupinou Ottawů v dokonalém utajení. Nečekaný útok Angličany zaskočil a skončil jejich naprostou porážkou. Řadu z nich útočníci zabili a pevnůstku potom vydrancovali. Indiáni přešli podle svého zvyku okamžitě na stranu vítězů tím spíš, že Duquesne hodlal změnit situaci v ohijském údolí s definitivní platností vybudováním řetězu pevnůstek mezi jezerem Erie a místem, kde soutokem říček Alleg­ any a Monongahela vznikal mohutný tok Ohia. Uskutečnění plánu by zabezpečilo Francouzům spolehlivé spojení mezi Kanadou se zatím spíše strategickým významem a ostrovy v Karibiku, kde sou­ časníci považovali Saint Domingue za nejbohatší evropskou kolonii na západní hemisféře.

V dubnu roku 1753 tak opustila pevnost Niagara početná skupina tesařů a zedníků, aby už za několik týdnů dokončili hrubou stavbu nového opěrného bodu koloniálních oddílů Presque’Isle a  přešli na Francouzský potok, kde postavili sruby a palisádu pevnosti Le Boeuf. Stejně jako v Presque ́Isle provede dokončovací práce její po­ sádka tří set mužů, zatímco stavební parta už kácela stromy v místě, kde Francouzský potok ústil do  Allegany. Ještě před příchodem zimy tak stála palisáda kolem pevnosti Venango a  na  následující rok zbývala řemeslníkům ke  splnění úkolu už jen jediná pevnost v místě zrodu Ohia.

Zprávy o  počínání Francouzů vyvolaly velký neklid jak u  brit­ ských koloniálních úřadů, tak mezi osadníky. Nejrychleji reagoval virginský guvernér Robert Dinwiddie, neboť měl v údolí Ohia, kde počítal s  účastí na  lukrativních spekulacích s  půdou, vlastní eko­ nomický zájem. Kromě toho vycházel z maximalistického výkladu charty, již dostala virginská kolonizační společnost už v 17. století.

Splněný Sen majora rogerSe

22

Někteří právníci totiž tvrdili – a činili tak až do přijetí severozápad­

ního výnosu americkými úřady v roce 1787 –, že listiny vydávané

korunou kolonizačním společnostem garantují vlastníkům pásy

území od Atlantiku až po Tichý oceán. Bez váhání tedy vyslal už

na podzim roku 1753 na západ emisara, příslušníka koloniální elity

George Washingtona, aby Francouze v údolí Ohia varoval, že území,

na nějž si činí nárok, patří ve skutečnosti Britům, respektive Virgin­

ské koloniální společnosti. Washington tlumočil guvernérův vzkaz

na samém konci roku veliteli pevnosti Venango a následně i důstoj­

níkům v  pevnosti Le Boeuf, ale Francouzi odmítli Dinwiddieovu

argumentaci přijmout. Stejně si nakonec budou počínat po dosa­

žení americké nezávislosti o třicet let později i americké federální

úřady. Guvernér ovšem nechtěl údolí Ohia Francouzům přenechat,

protože kraj měl pověst regionu s neobyčejným bohatstvím lovné

zvěře i  úrodné půdy, a  v  lednu 1754 nařídil vybudovat pevnost

v místě, kde ji plánoval guvernér Duquesne. Dělníci vyslaní počát­

kem jara k soutoku Allegany a Mononangelly, však zjistili, že přišli

pozdě. Na výšině nad vidlicí řek už stavěli Francouzi. Dinwiddie­

ovi řemeslníci tedy svůj úkol nemohli splnit a vraceli se na východ.

Záhy přitom narazili na  miliční oddíl, který měl tvořit posádku

plánované britské pevnosti. Jeho velitel, Dinwiddie jím jmenoval

opět Washingtona, nejdřív nařídil likvidaci malé francouzské prů­

zkumné jednotky a potom čelil v provizorním obranném postavení

Fort Necessity velké přesile nepřítele. Dne 3. července Britové, či

Američané, po  celodenní bitvě kapitulovali, aniž tušili, že jejich

srážka znamenala začátek rozsáhlého konfliktu známého v Evropě

jako sedmiletá válka.

Hlavními aktéry širokých koalic bojujících na válčištích tří kon­

tinentů se staly obě přední evropské mocnosti 18. století, Francie

a  Británie. Politická elita druhé z  nich věnovala stále viditelněji

hlavní pozornost operacím mimo Evropu a na evropských bojištích

spoléhala hlavně na kvality armády svého pruského spojence. Tomu

odpovídaly i podmínky pařížské mírové smlouvy z roku 1763, jimiž

Francie odevzdala vítězným Britům všechny své državy na  kon­

tinentě, až na  osady v  Guayaně. Louisianu přenechala ještě před

koncem války svému spojenci Španělsku, částečně jako náhradu

za škody, jež Španělé ve válce utrpěli.

žfičřů čěťňůž ďčČThůžŽčČŘflfi

Smlouva nestanovila jen nové hranice v Americe, ale vytvořila i zcela nové podmínky ve všech sférách života koloniální společnosti i v jejích vztazích s metropolí. Británie sice ve válce zvítězila, vítězství však draze zaplatila. Prázdná státní pokladna a rozvrácený finanční systém, navíc v  době, kdy pragmatičtí britští politikové zdaleka nevylučovali pokus poražených protivníků zvrátit výsledky války novým ozbrojeným konfliktem, nutily Londýn nastolit ve starých amerických koloniích novou daňovou politiku. Zatímco dosud benevolentně přehlížel nedodržování celních zákonů a  toleroval rozsáhlou praxi pašování koloniálních produktů i evropského zboží, nadále nejen zpřísnil dohled v této oblasti, včetně zřízení nových soudů pro projednávání celních deliktů, ale vypsal úplně nové dávky. Z  nich vzbudilo velký odpor kolonistů zejména kolkování dokumentů i tiskovin.

Nic nepomáhaly argumenty úřadů v metropoli odkazující na po­ třebu výstavby pevností na hranici teď už španělské Louisiany, jež nadále nechránily jen britskou svrchovanost nad získaným územím, ale i bezpečnost osadníků. Ty dráždilo i další opatření koruny zne­ možňující pokračování dávno zavedené praxe. Hranice kolonií se dosud stále posouvala k západu, kam odcházeli hledat lepší ekono­ mické podmínky nejen noví příchozí, ale také obyvatelé východních částí New Yorku, Pensylvánie, Virginie či obou Karolín. V posledních letech před sedmiletou válkou zde naráželi na odpor indiánských spojenců Francie a  celkem ochotně proto oblékali po  roce 1754 uniformy koloniálních milic – provinčních vojáků, aby přispěli k  porážce Francouzů a  tím otevření cesty dál na  západ. Území za  Alleghenami lákalo také spekulanty, kteří zakládali od  konce čtyřicátých let různé společnosti v  naději, že pro ně získají práva k neobsazené půdě v západních částech kolonií a pak ji po posunu hranice výhodně prodají. Koruna ovšem v roce 1763 vyhlásila zá­ kaz překračovat čáru tvořenou vrcholy Alleghen a navíc oznámila úmysl vytvořit za horským pásmem nové kolonie, kde nebudou mít skupiny založené za účelem spekulace ve starých koloniích žádný prostor pro naplnění svých spekulačních plánů.

Navzdory zákazům však překračovali po  roce 1765 vytyčenou hranici jednotlivci i skupiny, především lovci, ale také farmáři. První z nich lákaly za Allegheny pověsti o neobyčejném množství zvěře,

Splněný Sen majora rogerSe

24

zejména vysoké a bizonů. V létě roku 1766 tak vedl kapitán James

Smith čtyři společníky z Pensylvánie do Kentucky, prošli Cumber­

landským průsmykem a množství jejich úlovků na řekách Tennessee

a Cumberland jen potvrdilo předcházející pověsti. Stejně úspěšně si

vedly i skupiny Isaaca Lindseye či Benjamina Curtbirda. Druhý z nich

odvezl své kožešiny po Tennessee a Mississippi do New Orleansu, kde

je velmi výhodně prodal. I jeho příklad ukázal obrovský ekonomický

význam Mississippi pro oblast za Alleghenami a inspiroval k násle­

dování další lovce včetně budoucí legendy západu – Daniela Boona.

Do sedmileté války Boon farmařil a lovil v tehdy řídce osídleném

údolí Yadkin v Severní Karolíně, potom krátce sloužil jako voják, aby

se vrátil k profesi volného lovce v důvěrně známém prostředí širo­

kého zalesněného údolí s množstvím zvěře. Stále přitom kombinoval

práci farmáře s lovem. Od jara do podzimu obdělával svůj pozemek,

po sklizni vyrážel na několikaměsíční lovecké výpravy. Prodej kůží

vysoké zvěře a bobřích kožešin zajišťoval dostatek prostředků pro

celou rodinu a Boone navíc získal pověst znalce vzdálených oblastí,

kde se dosud neusadil žádný bílý kolonista. Proto dostal nakonec

zajímavou nabídku. Podnikavý soudce Richard Henderson zvažoval

založení společnosti pro obchod s pozemky za hranicí tehdejšího

osídlení a obrátil se na Boona. Nabídl mu vybavení, zásoby a střelivo

na jeho zimní výpravy výměnou za informace z neznámých končin.

Spolupráce probíhala ke  vzájemné spokojenosti až do  roku 1766,

kdy se vrátila z Kentucky Curtbirdova výprava. Boone získal o je­

jích úspěších zprávy z první ruky od jednoho z účastníků, vlastního

švagra John Stewarta a na základě jeho informací začal připravovat

další expedici, opět s Hendersonový přispěním.

V  zimě 1767 však do  Kentucky nedorazil, cestou totiž objevil

u Velké písečné řeky tak bohatá loviště, že zde zůstal a na jaře 1768

se vrátil domů opět s balíky kožešin. Následující zimu trávil výji­

mečně ve své hraničářské chýši a připravoval s několika společníky

výpravu do Kentucky pro rok 1769, kdy však Boona potkala v prosinci

skutečně smůla. Zajala ho skupina Šónijů, jimž ale brzy se štěstím

unikl. Nedokázal ovšem Indiánům zabránit ve vyloupení zásobárny,

kde měla výprava uloženu zásobu střeliva a potravin, a demoralizo­

vaní Boonovi společníci na realizaci plánu rezignovali. Ne tak sám

Boone a  Steward, jimž přispěchal v  pozdní zimě do  jejich tábora

žfičřů čěťňůž ďčČThůžŽčČŘflfi

v ústí Červené řeky s novými zásobami na pomoc Danielův bratr

Squire. Když Squire na jaře 1770 odjel pro další střelivo a Steward se

nevrátil z lovecké výpravy, Daniel vyrazil na dlouhou pouť. Dospěl

až k Ohiu a pak mířil velkým obloukem kolem řek Kentucky a Lic­

king k táboru v ústí Red river, kam přijel na konci července i jeho

bratr. V  následujících měsících lovili kolem řeky Kentucky, v  Ze­

leném údolí i v Cumberlandském průsmyku. S bohatým úlovkem

pak odjížděli s  nákladními zvířaty na  východ, ale cestou narazili

na skupinu Indiánů. Ti je připravili nejen o výsledek dvouleté práce,

ale i o koně a veškerý majetek.

Jejich zkušenost pak potvrdila názor jiných hraničářů, neznali sice oblast za Apalačinami v žádném případě tak dobře jako Daniel Boone, nehodlali ovšem riskovat lov v oblasti četných tlup Indiánů individuálně nebo v malých skupinkách a už na přelomu šedesátých let procházeli Cumberlandským průsmykem v početných skupinách. Uriah Stone, osadník a lovec na hranici Tennessee, tak adresoval už v roce 1769 zájemcům o lov v Kentucky výzvu ke společné akci. Měli se shromáždit v červnu u New River a společně projít průsmykem do Kentucky. Výzvy uposlechly desítky lovců a následně provázely Stonea na západ. Výprava založila na Price’s Meadow tábor, z ně­ hož vyrážely menší skupinky nebo i jednotlivci do okolí. Ještě před koncem roku se lovci vraceli na  východ, kde prodali velké balíky bizoních a jeleních kůží.

Následující sezónu přišly na Price’s Meadow čtyři desítky mužů vedené Jamesem Knoxem a lovecké štěstí přálo i jim. Ulovili tolik zvěře, že jim zůstalo dost i  po  zjištění ztráty jednoho ze skladišť. Zatímco lovili v jiné části Kentucky, Indiáni uschované dva tisíce kůží objevili a odvezli. Ani starší zkušenost bratří Boonů, ani ztráta Knoxovy skupiny však hraničáře z Pensylvánie, Virginie či Severní Karolíny nepřinutila od výprav do Kentucky upustit. Kentucky navíc nelákalo jen množství lovné zvěře, řada účastníků loveckých expedic obdělávala po část roku své nebo pronajaté pozemky na „civilizo­ vané“ straně hranice a odhadovala i perspektivy kentucké divočiny z  hlediska farmáře. Sice v  této době ještě netušili, že se Kentucky stane už v 19. století metrovou vrstvou úrodné černozemě jedním z nejdůležitějších zemědělských regionů celého kontinentu, ale bo­ haté travnaté porosty naznačovaly slibné možnosti pro pracovité

Splněný Sen majora rogerSe

26

zemědělce. Informace o úrodné půdě pak inspirovaly k organizaci

výprav do  Kentucky nejen lovce, ale také pozemkové spekulanty.

V říjnu 1772 tak oznámil velitel jednoho z oddílů virginské milice

Thomas Bullit v pensylvánských a virginských novinách úmysl ode­

jít do Kentucky a vytyčit zde hranice pozemků pro nové osadníky.

Na jaře následujícího roku skutečně vedl na čtyřicet zájemců do ob­

lasti, již dosud navštěvovali jen lovci. Navzdory trvající platnosti

královského výnosu z  roku 1763 o  zákazu obsazování pozemků

za  Alleghenami mířila skupina se souhlasem virginského guver­

néra Dunmora údolím Ohia k Big Bone Lick na severu Kentucky,

kam solný pramen nepřestával lákat množství zvěře. Bullit navázal

během putování kontakt s náčelníkem Šónijů Cornstalkem, znepo­

kojeně sledujícím rostoucí zájem bílých lovců a nyní už i farmářů

o  oblast, již zatím využívali jen Indiáni. V  červenci 1773 poručil

Bullit rozbít tábor u vodopádů na Ohiu v místě, kde o pět let poz­

ději vyrostla první bílá osada v Kentucky, pozdější město Louisville.

V  roce 1774 využily opuštěného tábořiště hned tři další skupiny

agentů pozemkových spekulantů. Plukovník William Preston při­

šel dokonce s dekretem hlavního průzkumníka pro oblast západní

Virginie a Williem Crofword pracoval po léta jako pozemkový agent

pro nejbohatšího muže anglických kolonií v Americe – George Wa­

shingtona. Několik měsíců pak zeměměřiči putovali kolem tří řek,

Ohia, Kentucky a Licking, a vytyčovali pozemky pro budoucí spe­

kulaci. Muže ze skupiny Jamese Harroda nadchl kraj kolem Dick’s

River natolik, že zde hned postavili několik hraničářských chýši,

v jejichž okolí později vyrostl Harrodsburg.

Činnost bílých vetřelců sledovali s  rostoucí nevolí Šónijové.

Už v  roce 1773 vzbudila jejich rozhořčení chladnokrevná vražda

dvanácti příslušníků kmene. Jeden z prvních kentuckých osadníků

je napájel alkoholem až do naprosté bezmocnosti a pak je bez milosti

pobil. Na jaře 1774 přivedl do Kentucky velkou skupinu kolonistů

z Pensylvánie John Connolly, a když došlo ke konfliktu mezi jeho

zeměměřiči a několika Indiány, vyzval osadníky, aby s indiánským

nebezpečím rázně skoncovali. V létě podpořil Connollyho výzvu i gu­

vernér Dunmore, jehož provolání považovali už současníci za začátek

konfliktu, nazývaného současníky i pozdějšími historiky válkou Lorda

Dunmora. Na jejím začátku poslal guvernér do kentucké divočiny

žfičřů čěťňůž ďčČThůžŽčČŘflfi

dva z proslulých znalců regionu Daniela Boona a Michala Stonera,

kteří následně zpravili o  válečném stavu všechny lovce, osadníky

i  členy skupinek zeměměřičů pracujících pro pozemkové společ­

nosti. Během dvou měsíců urazili oba zálesáci přes tisíc kilometrů

a úkol splnili. I Boona přitom fascinoval kraj kolem Harrodsburgu,

a proto si tam vykolíkoval svůj zábor.

Dunmore zaměřoval v nadcházejícím střetnutí pozornost hlavně na  Šónije a  pokoušel se zabránit, aby jim poskytli podporu další místní kmeny. Jeho emisaři, stejně jako poslové některých osad, ve  své snaze Šónije izolovat uspěli a  24. července odpochodoval do  údolí Muskingum na  guvernérův příkaz major Angus McDo­ nald se čtyřmi sty muži a jasným příkazem. Vyčistil kraj od Indiánů a  vytvořil základnu pro zničující tažení dvou kolon provinčních vojáků proti Šónijům. Jednu ze dvou kolon – každá tvořená více než tisíci příslušníky milice – vedl přitom sám Dunmore, druhou plukovník Andrew Lewis. Náčelník Cornstalk informovaný o počí­ nání milicionářů zvědy připravil Lewisově skupině blízko ústí Gran Kanawha léčku. Podle klasické doktríny indiánských válečníků zaútočila 9. října s rozbřeskem tisícovka bojovníků na ležení nepří­ tele. Nepodařilo se jim však milicionáře překvapit, protože neunikli pozornosti zkušených lovců. Útočníci tedy narazili na připravenou obranu a celý den pak zněla lesem střelba, aniž by jedna či druhá strana získala viditelnou převahu. S příchodem tmy se pak Šónijové stáhli za  Ohio a  uvolnili Lewisovi cestu k  dalšímu pochodu. Ten samozřejmě informoval o výsledku střetnutí Dunmora a guvernér opustil pečlivě připravený plán simultánního postupu obou kolon proti šónijským vesnicím. Využil demoralizaci protivníka, jehož útok proti Lewisovi skončil bez úspěchu, a zaútočil ještě dřív, než do operačního prostoru dorazila Lewisova kolona.

Indiáni pohyby nepřítele přirozeně sledovali a nehodlali vystavit své osady hrozbě zničení. Začali s Dunmorem vyjednávat a nakonec podepsali tzv. dohodu z Camp Charlotte. Nejenže v ní přiznali bílým osadníkům právo na  kolonizaci Kentucky, vzdali se také nároků na lov v postoupeném území a slíbili, že nebudou útočit na plavidla na  Ohiu. Dokument tak plně otevřel Kentucky přílivu kolonistů, čehož okamžitě využil Richard Henderson. Vyzbrojen přesnými informacemi od Daniela Booma opustil profesi soudce a věnoval se

Splněný Sen majora rogerSe

28

nadále pouze operacím s pozemky v Kentucky. Koloniální zákony

sice bránily jejich přímému nabývání do vlastnictví, nabízely však

široké možnosti pronájmu, kdy mohl obratný nájemce nakládat

s pozemky jako s vlastními a nakonec je získat do vlastnictví úplně

v okamžiku, kdy úřady otevřely příslušný region svobodné kolonizaci.

Henderson proto s přáteli založil společnost Louisa s cílem prona­

jmout obrovské plochy půdy na levém břehu Ohia západně od Velké

Kanawhy s právem využívat cesty Cumberlandským průsmykem.

Současně si společnost zajišťovala jednáním s  Čerokíji o  prodeji

jejich půdy v regionu předkupní právo na další pozemky a na jaře

1775 skutečně uzavřely obě strany kupní smlouvu. Za  deset tisíc

liber ve zboží přenechali Indiáni Hendersonovi, jenž mezitím trans­

formoval Louisa Co. v Transylvania Co., veškerou půdu mezi řekou

Kentucky a vysočinou jižně od Cumberlandu. Ještě během jednání

poslal Henderson do kupované oblasti osvědčeného Boona. S třiceti

zdatnými dřevorubci následně vysekal cestu k řece Kentucky, odkud

měla Transylvania Co. zahájit kolonizaci nabytých území. Boonova

skupina tak začala s budováním komunikace, která vešla do historie

Spojených států pod názvem Cesta divočinou (Wilderness Road).

Začínala na řece Holston v osadě Long Island, Powellovým údolím

mířila ke Cuberlandskému průsmyku a odtud k řece Kentucky, kde

si vybudovali Boonovi dřevorubci své chýše. Už v březnu 1775 pro­

cházel Cestou divočinou sám Henderson. Čtyřicet ozbrojenců hlídalo

karavanu nákladních koní a  několik povozů se zásobami a  střeli­

vem. Ještě v Powellově údolí Henderson objevil nové stavení, jež si

na místě postavil bez jeho souhlasu obchodník Joseph Martin. Oba

muži se pak rychle dohodli, Henderson dodatečně posvětil stavbu

stanice s jedinou podmínkou, Martin měl v případě potřeby pomáhat

poutníkům při jejich cestě na západ. Skupina pak prošla průsmykem

a  nakonec dosáhla Boonova tábořiště, kde zatím stavěli dřevaři

pevnůstku Boonesborough. Noví osadníci si začali bez průtahů značit

v jejím okolí své zábory a nejevili nejmenší zájem Boonovi se stavbou

pomoci. Víc než jejich nezájem o výstavbu důkladného srubu, v němž

by našli útočiště v případě útoku Indiánů, zneklidňoval Hendersona

příchod skupinek kolonistů, kteří nehodlali respektovat jeho autoritu

a právo Transylvánské společnosti na kolonizaci Kentucky.

žfičřů čěťňůž ďčČThůžŽčČŘflfi

Jedna z nich budovala vlastní základnu na řece Dick, další obnovili osadu Harrodsburg. V její blízkosti se ovšem usadilo třicet nových kolonistů ze Severní Karolíny, jejichž sporu se staršími usedlíky ob­ ratně využil Henderson. Svolal v květnu 1775 do Boonesboroughu zástupce všech čtyř osad a navrhl na jejich shromáždění zásady sou­ žití osadníků, řešení sporů a organizaci obrany, samozřejmě vše pod jeho patronací. Zatímco účastníci shromáždění sledovali tuto část Hendersonova vystoupení bez projevů nesouhlasu, Hendersonovy představy o  způsobu přidělování pozemků, zejména ekonomická stránka tohoto procesu, okamžitě vzbudily odpor. Malou částku při předání půdy totiž doprovázela povinnost platit doživotní rentu, jíž shromáždění odmítli přijmout.

Ve druhé polovině roku 1776 přicházeli do Kentucky navíc další kolonisté a zakládali nové osady. Vůbec nebrali v úvahu existenci Transylvánské společnosti, natož aby respektovali její představy o  přidělování půdy a  její úhradě. Rostoucí napětí kulminovalo v červenci 1776, kdy rebelující osadníci požádali virginské úřady, aby převzaly správu Kentucky do vlastních rukou. Na počátku roku 1777 tak virginská sněmovna skutečně učinila, Henderson sice pro­ testoval, úřady jeho stížnost uznaly, dokonce mu vyplatily jistou náhradu a darovaly mu 200 000 akrů půdy mezi Ohiem a Zelenou řekou, Kentucky jako celek však zůstala pod správou virginského zákonodárného sboru. Během sporu sem nepřestávali přicházet noví osadníci posunující hranici stále k západu.

Činili tak v  době, kdy společnost britských kolonií v  Americe přechodně zájem o pronikání dále do vnitrozemí ztratila. Větší po­ zornost přitahovalo rostoucí napětí mezi kolonisty a koloniálními úřady. Bostonský masakr, bostonské pití čaje, svolání kontinentál­ ního kongresu a vyhlášení nezávislosti Spojených států amerických 4. července 1776 předznamenávaly válečné události, které se ode­ hrávaly téměř výhradně na východě. Britští indiánští spojenci sice znepokojovali osadníky na hranici, zprávy o vypálených samotách a osadách však zanikaly vedle informací o porážkách a vítězstvích kontinentální armády na Bunker Hillu, u White Plains, Lexingtonu, Saratogy či Yorktownu. V  roce 1783 válka skončila. Vyjednavači vzbouřených kolonií a  od  roku 1776 země bojující za  nezávislost, Benjamin Franklin, John Jay, John Adams a Henry Laurens, dosáhli



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist