načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Spirit Animals – Strom věčnosti - Marie Lu

  > > > > Spirit Animals – Strom věčnosti  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Spirit Animals – Strom věčnosti
Autor:

Spirit Animals aneb máš také své spirituální zvíře? Conor, Abeke, Mej-lin a Rolan bývali kdysi obyčejnými dětmi. To se ale změnilo. Ve snaze zastavit krutého nepřítele společně ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129 Kč 121
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 179
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : mapy
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Spirit animals - the evertree přeložil Jakub Kalina
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2860-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Spirit Animals aneb máš také své spirituální zvíře?

Conor, Abeke, Mej-lin a Rolan bývali kdysi obyčejnými dětmi. To se ale změnilo. Ve snaze zastavit krutého nepřítele společně procestovali celý Erdas a jejich dobrodružství se nyní blíží ke konci. Musí se dostat na dávno zapomenuté místo a porazit prastarého nepřítele, který unikl z vězení.

Čtveřici hrdinů a jejich zvířata čeká těžká zkouška. Na to, aby zlo zastavili, budou mít jeden jediný pokus.

Zařazeno v kategoriích
Marie Lu - další tituly autora:
Legenda Legenda
Lu, Marie
Cena: 109 Kč
Fenomén Fenomén
Lu, Marie
Cena: 109 Kč
Mladí vyvolení Mladí vyvolení
Lu, Marie
Cena: 171 Kč
Spirit Animals – Strom věčnosti Spirit Animals – Strom věčnosti
Lu, Marie
Cena: 211 Kč
Společenství růže Společenství růže
Lu, Marie
Cena: 196 Kč
Legend Legend
Lu, Marie
Cena: 193 Kč
 
Zákazníci kupující zboží "Spirit Animals – Strom věčnosti" mají také často zájem o tyto tituly:
Spirit Animals – Vzestup a pád Spirit Animals – Vzestup a pád
Schrefer, Eliot
Cena: 121 Kč
Spirit Animals – Zrádné vody Spirit Animals – Zrádné vody
Sutherland, Tui T.
Cena: 121 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Spirit Animals –
Strom věčnosti
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.fragment.cz
www.albatrosmedia.cz
Marie Luová
Spirit Animals – Strom věčnosti – e-kniha
Copyright © Fragment, 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Marie Luová















Věnováno Taylorovi, který má rád velká i malá zvířata.
– M. L.





7
1.
VIDĚNÍ
O
hromné černé šupiny plazící se trávou. Ohlušující
řev gorily. Pronikavý skřek z nebe. Tráva, hlína,
kamení, hlasitý štěkot. Tlukot srdce hluboko v zemi, něco tak
starého jako samotný čas. Silueta pokroucených parohů, která
se objeví a zase zmizí.
Ten sen začínal pokaždé stejně. Conor zamrkal do
ostrého světla. Pokusil se zaclonit si oči rukou, jenže záře
nezmizela. Prosvítala mu skrz kůži a barvila ji při tom do červena.
Před očima se mu zamihotalo něco zlatého. Ihned to zase
zmizelo, ale v tom okamžiku to vypadalo jako listí. S
námahou se posadil. Drolila se pod ním hlína, tvrdá a
popraskaná, umírající.
Rozezněl se nějaký hlas
Conore. Jedna éra se končí. Potřebujeme tě tady.
Tellun? pomyslel si Conor. Postupně mu docházelo, že to
oslepující světlo vydávají plameny. Všude kolem hořelo.
„Conore!“





8
Conor prudce otočil hlavu za známým hlasem. Jakmile
uvykl šeru, zjistil, že leží u okraje srázu a nedaleko od něj
stojí Mej ‑lin obtěžkaná řetězy. Vrhla se na přicházejícího
Zelenopláštníka a srazila ho do hlíny. Dží jen bezmocně
přihlížela. Rolan zápasil s obrovským hadem. Kobra se mu
omotala kolem obou paží a zvedla ho do výšky. Opodál
Abeke s Urazou bojovaly snad s několika stovkami
dobyvatelů.
Brigane! pokusil se vykřiknout Conor, když se mu
podařilo vstát. Chtěl se rozběhnout za svými přáteli. Proč bylo
tak těžké se pohnout? Brigane, tak pojď! Musíme jim pomoci,
kde jsi? Volal Brigana znovu a znovu, až si uvědomil, že vlk
je v klidovém stavu. Čím déle hleděl na tetování, tím víc
bledlo, až nedokázal říct, jestli tam vlastně vůbec ještě je.
Srdce se mu sevřelo hrůzou.
Conore.
Opět se ozval gorilí řev, který mu otřásl půdou pod
nohama. Conor se zahleděl k velkému balvanu kousek za
místem, kde Rolan zápasil s hadem. Stál tam velký opičák.
Jednou pěstí si tvrdě bušil do prsou, zatímco v druhé svíral
jakousi pokřivenou zlatou hůl, která vydávala podivnou
éterickou záři.
Opičák k němu otočil hlavu tak strašidelným pohybem,
až mu z toho naskočila husí kůže po celém těle. Opičákův
stín spolkl celého Conora i každičký kousek země, kam až
oko dohlédlo. Když gorila chlapce spatřila, výhrůžně
zkrabatila čelo. Pak zaklonila hlavu, znovu zařvala a zaútočila.
Utíkej! pobízel se v duchu Conor, jenže měl končetiny
jako z gumy. S každým krokem vpřed měl pocit, jako by ho





9
něco táhlo zpátky. Opičák se s hlasitým dupotem hnal za
ním. Conor uháněl k okraji srázu, ačkoli si nebyl jistý, co
udělá, až se tam dostane. Zastavil smykem těsně nad
srázem a zamáchal rukama ve vzduchu. Od bot mu odlétla
sprška kamínků, které se zřítily do propasti. Jiná cesta tu
nebyla.
Opičák za ním zařval. Byl už tak blízko. Conor se krčil
těsně nad srázem. Kolem sebe viděl, jak jeho přátelé
prohrávají válku. Bojovali s výrazně silnějšími protivníky.
Zelenopláštníci padli před dobyvateli a k nebi vyšlehly plameny
požírající nehostinnou umírající krajinu.
Opičák doběhl až k němu. Conorovi podklouzla noha.
Pokusil se něčeho zachytit, jenže zachytil jen děsivý pohled
gorilích očí. Balancoval na okraji.
Náhle se nad ním zjevil ohromný orel a zastínil slunce.
Křídla se mu bronzově leskla. Conor vzhlédl a s
překvapením zjistil, že na orlu sedí Tárik. Plášť za ním vlál ve větru.
Táriku! Ty žiješ! Při pohledu na tu známou tvář ho zaplavila
nepopsatelná radost a úleva. Je tady Tárik. Všechno bude
v pořádku. Zelenopláštník podal Conorovi ruku v rukavici
a on se jí chytil.
Jenže to nebyl Tárik.
Tvář se proměnila. Místo přívětivých a chápavých očí
k němu hleděly oči chladné a prohnané. Uvědomil si, že má
před sebou Šejnův obličej. Mladík mu v širokém úsměvu
ukázal všechny zuby. Gorilí řev se v dálce mísil s
hlubokým hlasem Telluna. Šejn pustil Conorovu ruku a chlapec
se řítil do zející propasti.





10
2.
NÁMĚSÍČNOST
Z
elený hrad se probudil do chladného a sychravého
rána. Rolan si přitáhl svůj plášť – nebo vlastně Tárikův
starý zelený plášť – těsněji k tělu a vyšel před hlavní vchod,
kde Abeke s Urazou po boku hleděla k zataženému obzoru.
Na krku mu visela chobotnice a s každým krokem mu
narážela do prsou. Přistihl se, že se jí často dotýká. Po tom všem,
co je potkalo – Šejnově zradě, Mej ‑linině proměně a
Tárikově smrti – si přece nemohli dovolit přijít o jeden ze dvou
zbývajících talismanů.
Jak už to bylo dlouho, co Šejn utekl s talismany? Pár
týdnů? Někdy se mu zdálo, jako by se to celé seběhlo teprve
včera. A oni pořád jen shromažďovali další Zelenopláštníky
z celého světa a budovali armádu, s níž by se mohli postavit
dobyvatelům. Rozladěně stiskl rty. Kdyby tu byl Tárik, řekl
by mu, ať si nedělá starosti, uklidní se a jasně uvažuje, ať si
dovolí truchlit a pak znovu vykročí kupředu s chladnou
hlavou a trpělivostí. Jenže Rolan v těchto dnech jen netrpě-





11
livě pochodoval po pevnosti a čekal na rozhodnutí, že
mohou vyrazit, aby získali zpět talismany, zastavili opičáka
Kova a zachránili Mej ‑lin.
A zachránili Mej ‑lin.
V zamyšlení si na chvíli přestal pohrávat s korálovou
chobotnicí. Zachránit Mej ‑lin se zdálo nemožné. Občas se
při povídání s ostatními po ní rozhlížel, aby jí pověděl vtip,
který ho právě napadl. Tolik toužil ji rozesmát, jenže pak si
pokaždé uvědomil, že je daleko. Hrozně daleko.
Povzdechl si. Nemohl si dovolit pořád jenom přemýšlet
o tom, co všechno se pokazilo. Zavřel oči, zhluboka se
nadechl a pokusil se předstírat, že Tárik se pořád pohybuje
někde v útrobách hradu a že Mej ‑lin spí ve své komnatě.
Věděl, že ani jedno z toho není pravda, nicméně se přinutil
tomu věřit a alespoň načas se mu podařilo zahnat ty
nejčernější myšlenky.
Počasí. To je mnohem bezpečnější téma. Budu přemýšlet
o počasí.
Popatnácté toho rána přemítal, jak je počasí poslední
dobou zvláštní. Mělo být období sucha, jenže v posledním
týdnu, během něhož Olvan připravoval tažení jejich
armády, je provázela jen šedivá obloha a vytrvalý déšť. Dokonce
i zvířata se poslední dobou chovala divně. Tak třeba ptáci
odlétali dřív než obvykle. Když teď Rolan zvedl hlavu,
spatřil další hejno směřující k jihu ve dvou velkých
formacích ve tvaru písmene V.
„Jen leť, Essix,“ řekl své sokolici, která mu seděla na
rameni. Říkal si, že ho určitě budou bolet záda, jestli mu to
rameno bude dál takhle zatěžovat. „Vím, že chceš lovit.“





12
Jenže ani Essix se nezdála být ve své kůži. Něco zašveho -
lila, načechrala si peří na krku, aby z něj setřásla kapky
vody, a opět se usadila. Jako by místo pořádného lovu
chtěla jen v klidu odpočívat. Rolan ji chvíli pozoroval. Když si
začala upravovat ocasní peří, rozhodl se, že ji i přes to
rozbolavělé rameno nechá být. Proč by zrovna on měl soudit
její mrzutou náladu.
Možná ji prostě nebavilo jen tak tady čekat, stejně jako
jeho.
Než došel ke vchodu do pevnosti, mrholení přerostlo
v hustý déšť. Voda mu stékala po plášti a vsakovala se do
látky. Uraza se dívala, jak přicházejí. Máchala ocasem sem
a tam. Ačkoli nebyla jeho spirituálním zvířetem, hádal, že
je nejspíš také trochu netrpělivá.
Vedle ní stála Abeke. Opírala se o stěnu a nepřítomně
hladila leopardici po sametové srsti. Nezvedla hlavu, ani
když se Rolan zastavil vedle ní. Na krku jí visel žulový
beran, jejich jediný další talisman. Světle šedý přívěsek se
odrážel od její tmavé kůže.
„Čau,“ oslovil ji Rolan. „Já vím, žes měla u vás ve vesnici
dělat vyvolávačku deště, ale nechceš s tím vyvoláváním už
přestat?“ Významně pohlédl k obloze.
Abeke sklouzla pohledem k jeho plášti a pak dál
pozorovala potemnělou krajinu. Jeho vtip ji očividně nepobavil,
a tak zahanbeně zmlkl. „Čau,“ odpověděla lakonicky.
Rolan zvážněl. „Olvan říkal, že bychom měli už během
pár dnů vyrazit.“
„Nějaké nové zprávy?“
Zavrtěl hlavou. Vyslali do světa desítky poštovních buř-





13
ňáčků a holubů v naději, že někteří z jejich spojenců a přátel
dostanou jejich vzkaz včas, aby jim stihli přijít na pomoc.
Abeke poslala několik hrdliček i do Niloje, k otci a sestře.
Přátelé, za týden vyrážíme do Stetriolu. Potřebujeme vaši
pomoc.
Pokud bylo Rolanovi známo, Abečin otec neodpověděl.
„Je mi to líto,“ poznamenal.
Abeke vděčně kývla, sklopila oči a zase se odvrátila.
Rolan našpulil rty, pro jednou nevěděl co říct. Kde je
nějaký dobrý vtip, když ho člověk potřebuje? Poslední
dobou takhle Abeke vypadala často – jen zamyšleně
hleděla k obzoru. Tušil, že se nejspíš užírá Šejnovou zradou a tím,
jak byla Mej ‑lin přinucena obrátit se proti nim všem.
A podle toho, jak klopila oči k zemi, si to nejspíš všechno
stále kladla za vinu.
M e j ‑ l i n. Rolan si opět v duchu vyčinil, že se vrací k
myšlenkám, které mu nedávají spát a berou chuť k jídlu. Kde asi
je, říkal si. Na co myslí?
Jaký je to asi pocit, nemít nad sebou žádnou moc?
Z té ztráty ho zabolelo u srdce. Tak dlouho si vystačil
sám. Ale teď byli v ohrožení lidé, jejichž nepřítomnost ho
trápila, a to se mu ani trochu nelíbilo.
Jako by mu Abeke četla myšlenky, otočila k němu hlavu
a odkašlala si. „Sluší ti,“ řekla a slabě se pousmála.
Tárikův plášť. Vybavily se mu vzpomínky na poslední
chvíle jejich vůdce. Těsně předtím, než se Tárik obětoval, se
zahleděl očima plnýma naděje na svůj vlastní plášť v
Rolanových rukou. Bolest se mu šířila dál do hrudi, až měl pocit,
že už ani nemůže dýchat.





14
Přesto v Abečiných slovech našel i útěchu. Jako by se
Tárik úplně nevytratil. I teď ho jeho plášť chránil před
deštěm. Essix si znovu načechrala peří, až se do okolí rozlétly
kapky vody.
„Díky,“ zamumlal. „Koho by napadlo, že se v tuhle roční
dobu budu muset teple oblékat?“
„Podle Olvana hlásí nezvyklé počasí i Zelenopláštníci
z Niloje.“
„Jaké?“
„Třeba zamrzající napajedla. Některá zvířata si prý
s ledem neumějí poradit a nedostanou se k vodě.“
Led v Niloji? Rolan se pokusil představit si oázu, v níž
našli lva Cabara, zahalenou silnou vrstvou ledu. „No jo. To
zní jako normální krásné léto.“
Abeke se jeho sarkasmu bezděky usmála.
„Nevzpomínám si, že bych za celý svůj život v Niloji něco podobného
viděla. Ani jsem o tom neslyšela nikoho vyprávět.
Domorodci jsou určitě zmatení.“
„Anebo bruslí a blbnou. To bych aspoň udělal já.“
Tím z ní vymámil upřímný smích. „Úplně to vidím.
Máme na nohou brusle z kusů dřeva a antilopích kostí.“
Rolan se spiklenecky zazubil a naklonil se k ní blíž.
„Vsadím se, že Uraza by byla nadšená. Viď?“ Kývl na leopardici,
která si ho měřila chladným pohledem.
Oba se chvíli smáli, ale pak je humor přešel.
Rolanovi došlo, že Abeke určitě přemýšlí, jak jsou na tom
její otec se sestrou. Zašoupal nohama po vlhké kamenné
dlažbě. „Myslíš, že jsou v pořádku?“ zeptal se.
Abeke pokrčila rameny a narovnala se v předstírané





15
sebejistotě. „Moc jsem o tom nepřemýšlela,“ odvětila s až
příliš nápadnou lhostejností.
Tu zřejmou lež v jejích slovech i postoji by Rolan vycítil
i bez Essixina daru zvýšené vnímavosti. Přesto jen přikývl.
On sice ztratil svého učitele, jediného muže, v němž kdy
mohl vidět otce... jenže Abečin skutečný otec se k ní obrátil
zády. A člověk, jehož Abeke považovala za dobrého
přítele – Šejn – také zneužil její náklonnosti.
„Abeke,“ řekl zničehonic a dotkl se její paže. Dívka i
leopardice se k němu otočily. „Koukni. Vím, jak se musíš cítit.
Přede mnou nemusíš nic předstírat.“ Zaváhal. Nikdy nebyl
přeborníkem ve vážných rozhovorech. „Není to tvoje
chyba,“ řekl nakonec. „Šejnova zrada... To on by se měl užírat
vinou, ne ty. Tys to nemohla vědět. Mělas ho ráda a
důvěřovala jsi mu. A já ti chci jenom říct... ehm, že je mi líto, že
ostatní tvoji důvěru pořád zneužívají.“
Abeke se na něj dlouze dívala. Stále vypadala smutně,
ale Rolanovi se zdálo, že už se necítí tolik provinile. Po
chvíli přikývla. „Děkuju,“ hlesla. „Mrzí mě, že tys zase
musel čekat tak dlouho, než jsi vůbec někomu začal
důvěřovat,“ odpověděla.
Oba upadli do příjemného mlčení. Po nějaké době Rolan
zakroutil hlavou a jemně do ní šťouchl. „Led roztaje, určitě.
Stejně by mě pěkně štvalo, kdyby si Niloj přivlastnila
modré nebe a slunce jenom pro sebe.“
Abeke se kysele usmála. Uraza chlácholivě zamručela
a strčila jí hlavu do dlaně.
Najednou Rolan ucítil, jak mu Essix na rameni přešlápla
z nohy na nohu. Vzápětí se odrazila a s hlasitým skřekem se





16
vznesla k nebi. Bylo to tak nečekané, že málem upadl na
záda. Se zvoněním v uších se díval, jak sokolice stoupá výš
a výš. „Hele!“ křikl za ní nazlobeně. „Já vím, že máš silný
hlas – nemusíš se předvádět!“
„Co to dělá?“ zajímala se Abeke.
„Co já vím. Nejspíš se rozhodla, že má přece jenom hlad.“
Jenže tažní ptáci už byli hodně daleko. Její pozornost
muselo upoutat něco jiného. Rolan vzhlédl k sokolici, která
mizela v dálce...
... a o chvilku později už pozoroval rychle ubíhající svět
jejíma očima.
Stoupal stále výš a pak se ohlédl ke vchodu do pevnosti,
kde stály jejich drobné siluety. Essix náhle stočila zrak
k cimbuří. Opět zavřískla. Tentokrát bylo z jejího hlasu
jasné, že se děje něco, co by se dít nemělo.
Rolan napínal zrak. Tamhle. Po kluzkém mokrém
ochozu kamenného cimbuří kráčel Conor.
Nevypadal příliš soustředěně. Kymácel se a nebezpečně
se nakláněl přes okraj, jako by nebyl úplně při smyslech.
Rolanovi se naježily chloupky vzadu na krku. Pro všechno
v Erdasu, co tam nahoře dělá? Rolan zamrkal a vrátil se na
zem. Vystrašeně ukázal nahoru.
„Je to Conor?“ vyhrkl nevěřícně.
„Cože?“ Abeke se podívala stejným směrem. Narovnala
se a usilovně napínala zrak, jako by ani ona nemohla věřit
tomu, co vidí. Přiložila si dlaně k ústům jako hlásnou
troubu. „Conore!“ zakřičela směrem k cimbuří. „Haló, Conore!“
Ale Conor jako by ji neslyšel. Nebo spíš jako by nevnímal
vůbec nic, dokonce ani to, že se blíží k okraji cimbuří. Kde je





17
Brigan? Rolan se zběsile rozhlížel na všechny strany, ale
velkého šedého vlka nikde neviděl. Brigan musel být v
klidovém stavu.
Přeběhl mu mráz po zádech. Vzpomněl si, jak divně se
chovala Mej ‑lin pod vlivem Žluči. Co když je Conor taky nějak
nakažený? Rolan už se chystal zavolat Tárika, ale pak ho
zabolelo vědomí, že Tárik už jim nepomůže.
„Honem!“ sykl na Abeke a chytil ji za ruku. Řítili se přes
hrad ke schodišti na cimbuří. Schody brali po dvou. Rolan
v jednu chvíli málem upadl, ale zvládl to a běžel dál. Uraza
skákala vedle nich, každý její krok se vyrovnal třem jejich.
Když vyběhli na zmáčený ochoz, leopardice už tam byla.
Rolan si protřel oči a spatřil Conorovu rozechvělou postavu.
Ne!
Essix znovu zavřískla a pustila se střemhlav za
chlapcem. Rolan utíkal, co mu síly stačily.
Doběhl Conora právě ve chvíli, kdy padal přes okraj.





18
3.
PLÁN
E
ssix přilétla ve stejnou chvíli, kdy Rolan vykřikl.
Zahákla pařát za rukáv Conorovy haleny. Látka se roz -
trhla – ale ne úplně. Na okamžik Conor bezmocně visel ve
vzduchu.
„Chyťte ho!“ zařval Rolan.
Abeke byla nejblíž. V podřepu sklouzla na římsu a
jednou rukou se pevně chytila kamenného cimbuří. Pak se
volnou rukou natáhla ke Conorově rukávu. Essix se snažila
držet se ve vzduchu, jenže s každým máchnutím křídel
látka povolila o kousek víc, až Conora od pádu do propasti
drželo jen pár posledních vláken.
Konečně se Abeke podařilo rukáv zachytit. Pevně ho
stiskla a přitáhla k sobě. Chlapec zaúpěl a poprvé otevřel
oči. Zpočátku vypadal zmateně, pak se podíval dolů
a vyhekl.
Vlákna pod Essixinými pařáty povolila.
Conor padal. Abeke zaťala zuby a snažila se ho nepustit.





19
Conor narazil do zdi a hekl bolestí. Abeke zoufale svírala
rukáv, jenže cítila, jak jí klouže v prstech. Právě když to
vypadalo, že už ho neudrží, Uraza natáhla krk a vzala
Conorovu ruku do zubů. Opatrně, aby ho nepokousala,
chlapce táhla nahoru.
„Teď!“ křikla Abeke, která Uraze pomáhala. Conor k ní
zvedl hlavu a druhou rukou se chytil jejího zápěstí. To už
přiskočil i Rolan a všichni společně ho vytáhli zpátky na
ochoz.
Když se zmoženě svezli k zemi, po cimbuří přibíhali dva
Zelenopláštníci.
„Co se to tu děje?“ volal Olvan zamračeně.
Abeke zůstala sedět. Stále ještě se snažila popadnout
dech. Uraza zamrkala fialovýma očima a máchla ocasem.
Vypadala rozrušeně, a dokonce na Zelenopláštníky
zavrčela.
„To nám řekni ty,“ obrátila se nakonec Abeke ke
Conorovi, který sám netušil, co se to vlastně stalo. Na tváři už se
mu začínala vybarvovat modřina od toho nárazu do zdi.
Rolan se opřel o cimbuří a mnul si rameno. „Jo, cos to
vyváděl? Chtěl ses učit lítat? Jestli jo, tak jsi měl Essix
varovat dopředu.“
Olvan upřel na Conora pronikavý pohled. „Ty jsi šplhal
na cimbuří, chlapče?“
Conor neřekl ani slovo. Abeke se zvedla do sedu, setřela
si z obličeje dešťovou vodu a bedlivě ho pozorovala.
Vypadal zamyšleně. Nedokázala odhadnout, na co by asi mohl
myslet, tedy kromě toho, že právě jen tak tak unikl smrti.
Teprve po chvíli jí došlo, jak zle na tom je – byl celý bledý





20
a vlasy zmáčené deštěm nebo potem se mu lepily k čelu.
Pod očima měl tmavé kruhy.
Olvan pomohl Conorovi vstát, přehodil mu přes ramena
svůj vlastní plášť a vedl ho pryč. Abeke a Rolanovi pokynul,
ať jdou za nimi. „Pojďte už z toho deště. Tohle není dobrý
začátek dne.“
O hodinu později seděli Abeke, Rolan a Conor v jídelně
v čistém a suchém oblečení, zabalení v dekách, a srkali
horkou kaši. Abeke měla pořád ještě mokré copánky. Vděčně
pojídala snídani a říkala si, že kdyby kuchař kaši ochutil jen
špetkou nilojského koření, byla by to ta nejlepší věc, co kdy
v životě jedla. Rolan vedle ní hladově hltal, ani se
neobtěžoval se lžící. Měla dojem, že snad poprvé za celý týden má
chuť k jídlu.
Olvan a Lenori seděli opodál, jako by se báli, že se zase
něco stane, kdyby nechali Conora o samotě. Conor kaši jen
občas promíchal lžící. Hleděl do prázdna a Abeke se zdálo,
že si něco tiše mumlá. Brigan seděl vedle něj a čenich měl
položený v jeho klíně. Conor ho nepřítomně drbal na hlavě.
Konečně se Abeke rozhodla přerušit mlčení. Šťouchla do
Conora. „Tak... co se tam nahoře stalo?“ zeptala se opatrně.
„Byl jsi náměsíčný?“ Nechtěla ho nahlas obvinit z toho, co
všem nahánělo strach – že Mej ‑lin byla také náměsíčná,
když ji Gerathon ovládala pomocí Žluči. Ale Conor nejspíš
zaznamenal obavy v jejím hlase.
„To ne,“ odpověděl váhavě. „Nebo si to aspoň
nemyslím.“ Dlouhou chvíli mlčel, pak odložil lžíci a pokýval hla-





21
vou. „Už zase se mi zdají sny... od té doby, co nám Šejn
sebral talismany.“ Rolan se hlasitě nadechl, ale Conor
pokračoval. „Nic mi není, ale moc jsem se v poslední době
nevyspal, ten sen se vrací každou noc.“ Zaváhal. „Už
minulý týden jsem se probudil uprostřed noci... a zjistil, že
šplhám po cimbuří.“
Abeke přeběhl mráz po zádech. Nechtěla ani pomyslet,
co by se stalo, kdyby se Conor neprobral včas a kdyby mu
nikdo nepřišel na pomoc.
Rolan zvedl obočí. „Možná jsi o tom mohl někomu říct.
Klidně bych hlídal u tvých dveří a praštil tě do hlavy pokaž‑
dé, když by ses vydával někam na procházku.“
„Rolan má pravdu,“ souhlasil Olvan. „Proč jsi po tom
nebezpečném zážitku nechával Brigana v klidovém stavu
a neřekl jsi o něm nikomu ze svých přátel?“
Conor provinile pokrčil rameny. „Udělal bych to, ale
další noc se nic nestalo. A tak jsem si myslel, že to přešlo.
Dokonce jsem si i zamykal dveře ložnice – jenže jsem je asi
musel ve spánku odemknout.“
Lenori se naklonila blíž, až jí korálky na krku zachrastily
o sebe. V očích měla přívětivý a starostlivý pohled. „O čem
se ti zdává, Conore?“ zeptala se tiše. „Pamatuješ si to?“
Conor se zhluboka nadechl. „Začalo to před pár týdny.“
Zamračil se. „Vždycky je tam opičák. A stín parohů. Jasný
záblesk světla. Zlaté listí.“ Conor se zadíval z okna a s neur ‑
čitým výrazem si v hlavě přehrával své vidění. „Všichni
jsme uprostřed bitvy. Ten opičák na mě útočí. Padám ze
srázu, ale pak se nade mnou objeví muž sedící na orlovi.
Nejdřív si myslím, že to je Tárik a jde mi na pomoc.“ Jakmile





22
Rolan uslyšel jméno zemřelého Zelenopláštníka, celý ztuhl.
„Ale když se ho chytím za ruku, vidím, že to vůbec není
Tárik. Je to Š...“
Conor se odmlčel, ale Abeke sebou přesto trhla. Tušila, čí
jméno měl na jazyku. Tušila to až moc dobře.
Conor si odkašlal. „Předstírá, že mě chce zachránit, a pak
mě nechá spadnout,“ dokončil a účastně se na Abeke podíval.
Abeke zaťala zuby a pokusila se zahnat myšlenky na
Šejna, jenže to nebylo snadné. Nedovedla se zbavit vzpomínky
na to, jak se Šejn tvářil, když odlétal i s talismany na
Halawírovi. A Conorovi se o tom teď zdálo.
Jak upřímně a opravdově se Šejn tvářil, když se s ní
plavil na Zelený hrad a přesvědčil ji, aby se za něj přimluvila,
když ji žádal o pomoc a bezostyšně jí lhal do očí. Jak byla
hloupá, že mu uvěřila. Je hezké, že si to myslíš. Že chováš
k lidem takovou důvěru.
Ta krutá slova jí stále dokola zněla v uších. Byla tak hloupá.
„Abeke.“ Ze vzpomínek ji vytrhl Conorův hlas.
„Co je?“ vyhrkla.
Rolan už na ni také hleděl se starostlivým výrazem.
„Ptali jsme se tě, jestli jsi v pořádku?“
Abeke potřásla hlavou, zamrkala a narovnala se. Stáhla
rty do tenké čárky. „Nic mi není,“ odpověděla. „Conore, co
podle tebe ten tvůj sen znamená? Je to nějaké proroctví?
Myslela jsem, že neumíš předvídat, když je Brigan v
klidovém stavu, a ty jsi říkal...“
„Já vím,“ přitakal Conor. „Já si to myslel taky. Ale stejně
se to děje, noc co noc. Nevím, odkud se ten sen bere, vím
ale, že něco znamená.“





23
„A co teda?“ chtěl vědět Rolan.
Conor se zhluboka nadechl. Podíval se nejdřív na Olva -
na a pak zpět na své přátele. „Kovo je ve svém vězení
neklidný. Myslím, že Šejn a Zeríf se k němu dostali nebo brzy
dostanou. Ve Stetriolu nás čeká tvrdý boj.“
Conorova zlověstná slova všechny umlčela. Po chvíli
pokračoval. „Nevím, co znamenají ty zlaté listy, ale... vždy
když jsem je viděl, cítil jsem pod nohama dunění něčeho
mocného hluboko v zemi.“
„Srdce světa,“ hlesla Lenori užasle a všichni se k ní
otočili. Ona kývla na Conora. „Mezi amayskými kmeny koluje
legenda o místě v Erdasu, odkud pramení veškerý život –
lidí, zvířat i Velkých strážců. Prý tam stále tluče srdce
našeho světa. Možná jsi cítil právě tohle místo zrození Erdasu.
Pokud je to tak, je v sázce mnohem víc, než jsme si mysleli.“
Abeke se zrychlil tep. V dětství slyšela podobné mýty,
podle nichž byla Niloj první z kontinentů.
Rolan si odkašlal. „Viděl jsi něco o Mej ‑lin?“ zeptal se
s nadějí v hlase.
Conor mu zdráhavě pohlédl do očí. „Viděl jsem, jak
společně s Dží bojuje proti Zelenopláštníkům, s dobyvateli za
zády. Pak zmizely uprostřed vřavy.“
Rolan celý zplihl. Se zasmušilým výrazem se vrátil ke
své kaši. Abeke poznala, že Conor lituje, že jim vůbec něco
říkal.
Olvan se napřímil a věnoval posmutnělé trojici co
nejpovzbudivější pohled. „Pořád jsou to jen vidiny, ne
skutečnost,“ připomněl jim. „Ještě není vše ztraceno. A dnes ráno
jsme dostali několik nových zpráv.“





24
Abeke se zaujatě předklonila. „Od koho? Odkud?“
„Zítra na Zelený hrad dorazí naši přátelé Fin, Kalani
a Maya.“
Maya! Kalani! Bude hezké se s nimi zase vidět. I s Finem.
Abeke čekala, že Olvan přidá ještě nějaká jména, ten se ale
odmlčel a síň upadla do nervózního ticha. Nilojka opět
posmutněla. Jméno jejího otce mezi nimi nebylo. Proč ji to
vůbec překvapuje? I tak se přiměla k úsměvu. „Nikdo
další?“ zeptala se s nadějí v hlase.
Olvan zavrtěl hlavou, očividně nešťastný, že pro ni
nemá lepší zprávy. „Ve světle Conorova proroctví už
nemůžeme déle čekat. Na cestu se rozdělíme na dvě samostatné
skupiny.“ Rozhlédl se po ostatních. „Abeke, Rolane a
Conore, vy budete cestovat s malým oddílem našich nejlepších
Zelenopláštníků. Dostanete se tak na místo rychleji a
nenápadněji, což vám dá možnost začít pátrat po Kovově vězení
a po talismanech. Já povedu větší armádu Zelenopláštníků
jinudy a setkáme se ve Stetriolu. Bude tam příliš mnoho
dobyvatelů, abyste jim mohli čelit sami. My odlákáme
jejich pozornost a vy zatím budete pokračovat ve svém
poslání.“
Zavládlo krátké ticho. Abeke neušlo, jak Rolan hledí
k prázdné židli vedle Lenori. Kdyby byl Tárik naživu, seděl
by na ní. Účastnil by se této porady a jeho přítomnost by jim
dodala jistoty. Teď zůstala ve vzduchu jen jeho ozvěna, jeho
duch. Abeke poznala, že právě to teď Rolanovi běží hlavou.
Odstrčil misku s kaší stranou, jako by ho přešla chuť.
„A co Tellun?“ zabručel a rozhlédl se kolem sebe. „Pořád
ještě můžeme získat platinového losa.“





25
Lenori zavrtěla hlavou. „Nevidím ani necítím Tellunovu
přítomnost.“
Olvan složil ruce do klína. „Nemůžeme si dovolit vyslat
další skupinu za Tellunem a platinovým losem. Nemáme
času nazbyt.“
„Conor říkal, že ve svém snu viděl stín parohů,“ při‑
pomněla Abeke. „Možná tam najdeme i Telluna, v srdci
Erdasu.“
Rolan přikývl, patrně potěšen, že se konečně opět vydají
na cestu. Kdyby museli dál čekat, než se budou moci
vypravit najít Šejna a zachránit Mej ‑lin...
Conor se stále tvářil nejistě. Abeke mu položila ruku na
předloktí. „Co je ti?“ zeptala se s žaludkem staženým
nepříjemnou předtuchou. „Viděl jsi snad ještě něco?“
Conor přikývl. Tentokrát se nedíval na své přátele, nýbrž
na jejich spirituální zvířata. Pohlédl do pronikavých očí
Essix a pak se podíval na Urazu hovící si vedle Abeke. Ruku
měl položenou na Briganově krku, hluboko zabořenou do
jeho srsti.
„Viděl jsem v té bitvě i Brigana, Essix, Urazu a Dží. Viděl
jsem... Viděl jsem, jak dobyvatelé přemohli Urazu a jak mi
z ruky zmizelo Briganovo tetování. Dží byla bezmocná a po
Essix nebylo nikde ani stopy.“
Zavládlo ticho.
„Myslím...“ začal Conor pomalu, jako by se mu to
nechtělo vyslovit nahlas, „že naše spirituální zvířata tuhle válku
možná nepřežijí.“





26
4.
V ŽALÁŘI
D
veře žaláře byly odemčené.
Nikdo je nezamykal. Gerathon to tak zařídila, protože
věděla, že Mej ‑lin tím nic nezíská. Chtěla, aby tam Mej ‑lin
seděla, krčila se u vlhké a mechem porostlé zdi své cely
a celé hodiny zírala na dveře vedoucí ke svobodě, jíž
nemůže dosáhnout.
Mej ‑lin si přitáhla plášť blíž k tělu a přitulila se k Dží.
Nemohla spát. Bylo jí jasné, že kdyby se na sebe mohla
podívat do zrcadla, spatřila by tmavé kruhy pod očima.
Kdykoli se jí povedlo usnout, zdálo se jí o otci. Vzbudila se
a myslela si, že je naživu – naživu! – možná třeba i s ní
v téhle cele. Pak se ale obrazy z jejího snu rozplynuly a
ztěžka na ni dolehla realita.
Strnulými prsty si pohrávala s šerpou okolo pasu.
Odřízli jí pouta. Nemělo smysl někam utíkat. Už si nemohla věřit,
ne v tomhle stavu. Dokonce i teď, když byla Gerathon
daleko a věnovala se... kdovíčemu, cítila Mej ‑lin ve své mysli





27
nenápadnou a hrozivou přítomnost někoho jiného, kdo číhá
ve stínech a čeká na příležitost. Otřásla se při vzpomínce na
nadvládu kobry – na tu bezmoc, kdy nedokázala ovládat
své končetiny ani jednání. Co by vlastně udělala, kdyby
utekla z žaláře a vrátila se k přátelům? Znovu by je zradila?
„Aspoň že Abeke je volná,“ zašeptala. Teď už by i s
Šejnem měla být na Zeleném hradě. Mej ‑lin Abečinu
náklonnost k tomu chlapci nechápala, ačkoli v koutku duše s ním
soucítila a přemítala, jaké to pro něj asi muselo být, když ho
dobyvatelé využili – když se musel dívat, jak jeho sestra
umírá. Doufala, že Zelenopláštníci ho přijali mezi sebe a že
jsou teď oba v bezpečí.
Dží vedle ní vydala hluboké zamručení, při němž se
dívčino tělo celé rozechvělo. Mej ‑lin se zarazila a podívala se
na pandu. Ta na ni upřela své velké tmavé oči. Věděla, co se
jí Dží snaží říct.
Neboj se. Ostatní se pro nás vrátí. Takhle to nebude vypadat
věčně.
„Ne,“ vyštěkla Mej ‑lin snad posté. Vybavila si, jak Abeke
se Šejnem odcházeli a slibovali jí, že se pro ni vrátí. Nechala
je odejít. „Nevrátí se. Je to zbytečné. Myslím, že ani nechci,
aby se vraceli.“
Jediný pohled do Džíiných zarmoucených očí stačil, aby
si Mej ‑lin svá slova vyčítala. Pohladila pandu po srsti.
„Promiň. Já to tak nemyslela.“ Povzdechla si. „Ach jo, Dží. Co
s námi bude?“ Smutně se zasmála. Myslíš... myslíš, že svět
udělal chybu, když nás dvě spojil dohromady? Myslíš, že
věděl, jak se k tobě budu chovat?“
Když Dží opět jen zamručela, Mej ‑lin zavrtěla hlavou.





28
Možná jsem vůbec neměla přivolávat Velkého strážce. Ale jsem
ráda, že se to stalo. Jemně stiskla Džíin bok. Kdysi by ji
přinutila přejít do klidového stavu a nechala by ji v něm, aby se
nemusela dívat na ten její nesnesitelně trpělivý a soucitný
výraz. Teď si však nedovedla představit, že by v téhle cele
seděla sama bez své pandy. „Odpusť mi, Dží. Jsem jenom...
hrozně unavená. Hrozně unavená z toho, že nemám úplnou
kontrolu nad vlastními myšlenkami.“
Dží jí povzbudivě olízla ruku. Mej ‑lin se o ni pohodlně
opřela a zavřela oči. Obraz Gerathoniných smějících se
čelistí a slizkého těla zmizel a nahradil ho Rolanův
úšklebek, Conorův povzbudivý hlas a Abečin zvonivý smích.
Vtom zaskřípaly dveřní panty. Mej ‑lin vyskočila a Dží
temně zavrčela.
Byl to Šejn.
Zdál se unavenější, než si ho pamatovala, pod očima měl
těžké tmavé pytle, ale pořád to byl on. Jasně ho viděla ve
dveřích. Vypadal nezraněně. Horní knoflíčky košile měl
rozepnuté, skoro ležérně.
Její melancholii vystřídalo vzrušení a strach. Sotva věřila
svým očím – ani nevěděla, jak se cítit. Chvíli na sebe jen
hleděli v naprostém tichu.
Konečně Mej ‑lin promluvila. „Ty ses vrátil...“ zašeptala.
Šejn přikývl. „Vrátil.“
Přece jen mě přišli zachránit.
Navzdory všemu se Mej ‑lin vesele usmála. Měla chuť
skočit mu kolem krku. Chmurné myšlenky, které ji trápily
ještě před chvílí, se vmžiku rozplynuly. Jestli je Šejn tady,
znamená to, že se s Abeke dostali zpátky na Zelený hrad!





29
Abeke našla ostatní.
Znamenalo to spoustu věcí. Bez rozmyšlení ze sebe
sypala otázky. „Je Abeke v pořádku? Jsou tu s tebou i
ostatní? Přišel jsi se Zelenopláštníky? Východní schodiště žaláře
je plné...“
„Jsem tu sám.“
Mej ‑lin sepjala ruce. Nejistě se rozhlédla po cele. „Jak se
odtud dostaneme? A i když se nám to podaří – když s tebou
odejdu – Gerathon mě pořád bude mít ve své moci.“
Odhodlaně se na Šejna podívala. „Neměl ses vracet. Nech mě tady
a jdi pomoct ostatním. Já jenom všechno zkomplikuju. Já...“
Džíino zavrčení ji umlčelo v polovině věty. Mej ‑lin se na
ni tázavě podívala. „Co je? Vždyť je to jenom Šejn.“ Otočila
se zpět k němu. „Šejne, musíme...“
Slova se jí zadrhla v krku. Zamračila se a zaváhala. Na
Šejnově výrazu bylo něco divného... vlastně celé tohle
setkání bylo takové divné.
„Šejne?“ zeptala se Mej ‑lin. „Co se děje?“
„Nic se neděje,“ odvětil Šejn. I jeho hlas zněl jinak –
nějak chladněji, jinak než dřív. „Jen jsem se na tebe přišel
podívat.“
Mej ‑lin pochybovačně zvedla obočí. Dřív se vždycky
nechávala vést instinkty. I teď, ačkoli svému vnímání
ovlivněnému Žlučí už tolik nevěřila, se chtěla spolehnout na svůj
vlastní odhad...a ten jí říkal, že něco je hrozně špatně. Dží
dál tiše vrčela. Mej ‑lin o krok couvla.
Pak si všimla něčeho pod jeho rozhalenou košilí. Byl to
kousek tmavého obrázku. Tetování? Zamračila se a
pozorně se na něj zaměřila. Zasáhlo ji to jako blesk. Zbytek teto-





30
vání se skrýval pod košilí, ale ona ho nepotřebovala vidět
celé, aby pochopila.
Zuby a šupinatá kůže nepochybně patřily krokodýlovi.
Ale krokodýl je přece Požíračovo spirituální zvíře...
Za Šejnem se objevili dva dobyvatelé v plné zbroji.
Okamžitě mu zasalutovali. Mej ‑lin se podívala zpět na něj právě
ve chvíli, kdy přimhouřil oči. „Vrátil jsem se, abych se
ujistil, že jsi zůstala ve své cele a že se ti daří dobře.“
Hlavou jí vířily miliony myšlenek. „Šejne...“ vysoukala
ze sebe. Nemožné. To přece nejde... V Šejnových světlých
vlasech se zablýskal nějaký kov. Rozeznala v něm korunku,
kterou nosil Gar – hada, který požírá svůj vlastní ocas.
„Ano. Já jsem krokodýlí král.“ Podíval se na ni a pozvedl
jedno obočí. „To jsi skutečně tak překvapená?“
Šejn. Pomalu tu informaci vstřebávala. Šejn je Požírač?
„Tvůj rosomák...“ vydechla Mej ‑lin ve snaze tomu
všemu nějak porozumět. Opět se podívala na špičku jeho
tetování v naději, že podruhé uvidí něco jiného.
Ale pořád tam byly ty šupiny i zuby. Stejně jako předtím.
„Ty...“ zavrčela Mej ‑lin. „V Čungu, když...“ Zadrhl se jí
hlas a musela to zkusit znovu. „Celou dobu jsi to byl ty. To
tys zabil mého otce!“
Šejn jen zavrtěl hlavou. „Šetři si své rozhořčení,“ odpo -
věděl a opřel se o zeď. „U Dínéšova chrámu jsem v tom
brnění nebyl já. Byl to můj strýc. A Gar je mrtvý.
Zelenopláštníci ho zabili v Niloji jen krátce poté, cos ho viděla.
Pomstili tě. Já ti přišel jen oznámit, že brzy vyrazíme na
cestu a že tě rádi vezmeme s sebou. Jsem si jistý, že se k nám
budeš chtít připojit.“





31
V Mej ‑lin bouřily emoce, až skoro nemohla dýchat. Gar je
mrtvý, ale Šejn – skutečný Požírač – je zradil. Svým
způsobem to tak bylo ještě horší. Vlastně jim nikdy nechtěl pomoci.
Takže Abeke se na Zelený hrad nedostala, pomyslela si Mej‑
‑lin s úlekem. Možná je dokonce mrtvá. Možnost, že Šejn
ublížil její kamarádce, představa, že Abeke... Do hlavy se jí
nahrnula krev, až se zapotácela. Celá místnost se s ní
zhoupla. A spolu se strachem se dostavil i vztek. Mej ‑lin se chvěla
po celém těle. S divokým křikem se na něj vrhla. Ucítila, jak
okolní svět zpomaluje – to jak jí Dží propůjčila své
schopnosti. Šejn zvedl ruce na obranu, ale pohyboval se pomalu
a těžkopádně. Mej ‑lin zaťala ruku v pěst. Vyhnula se jeho
pažím a praštila ho přímo do brady. Šejn jako ve
zpomaleném záběru klopýtl dozadu.
„Dží!“ zavolala Mej ‑lin.
Panda sebrala odvahu a také se na chlapce vrhla.
Jenže v tom okamžiku to monstrum spící někde hluboko
v dívčině mysli zvedlo odpornou hlavu. Náhle jako by jí
ztuhly končetiny. Zalapala po dechu. Svět, ještě před chvílí
tak zpomalený, zrychlil a hnal se okolo ní v rozmazaném
oparu. Mej ‑lin zamrkala a snažila se s ním držet krok.
Šejn couvl a celou se rozlehl hlasitý řev. V záblesku
světla se objevilo něco zeleno ‑hnědého a šupinatého. O chvilku
později se Mej ‑lin rozechvěla půda pod nohama a ona
upadla na kolena. Dží přestala útočit. Mej ‑lin se povedlo jen
zvednout ruku před obličej a klopýtavě couvnout. Paže
i nohy měla zesláblé, skoro je necítila.
Mezi nimi a Šejnem trůnil obrovský krokodýl. Nohy měl
tlusté jako kmeny stromů. Mej ‑lin strnula. Zvíře se otočilo





32
k Dží a otevřelo tlamu. Poté udeřilo ocasem do podlahy.
V přivřených lesklých očích svítilo něco divokého, něco
úplně jiného než vřelost v pandiných očích.
Dží dívku odstrčila a ochranářsky se postavila mezi ni
a krokodýla.
Šejn si odhrnul vlasy z čela a povzdechl si. „Uveď svou
pandu do klidového stavu,“ rozkázal. „Hned.“
Mej ‑lininou myslí se dál rozlézala mlha. Zakymácela se,
chytila se za hlavu a marně se pokusila vyhnat z ní
Gerathon. Ocitla se zcela v její moci. Proti své vůli, jako by
byla jen čungská loutka, natáhla ruku a otevřela pusu, aby
přivolala Dží k sobě. Panda se přikrčila a svěsila hlavu.
Mej ‑lin vytanula na mysli vzpomínka na Abeke. Abeke,
která se možná dostala do vážných potíží.
Ne. Ubraň se tomu.
Mej ‑lin zaťala zuby a ze všech sil se pokusila vymanit se
ze zajetí. Před očima jí tancovala světélka. Šejn její boj
s úsměvem pozoroval. Jednou rukou pohladil krokodýla po
šupinách. „Abeke měla pravdu,“ podotkl. „Ty jsi skutečně
tvrdohlavá.“
Zmínka o Abeke jen přilila olej do ohně. Mej ‑lin dál
vzdorovala té cizí mlze. Ruku měla pořád nataženou
směrem k Dží, ale rozkaz jí zůstal na jazyku. Dožadoval se
vyslovení.
Ne.
Světla byla čím dál silnější, oslepovala ji. Přimhouřila oči
a na chvíli nic neviděla.
Dělá to Dží? Bylo to podobné těm svítícím koulím, které
občas vídala, když jí Dží pomáhala klidně se rozhodnout,





33
ale současně to bylo nějak... jiné. Tentokrát se světla stáhla
do čáry protínající její zorné pole a nakonec se všechna
shlukla do středu – jako by tmavým tunelem hleděla
k něčemu neskutečně jasnému a hřejivému. Zlatá pěšina
rozhánějící modrošedou mlhu zákeřné Žluči. Mej ‑lin po
tom světle sáhla.
Mlha se rozplynula. Jen na okamžik.
Dívka svěsila ruku, odmítla uvést Dží do klidového
stavu. Pak se opět vrhla na Šejna.
Ten překvapeně vytřeštil oči. Mej ‑lin se podařilo udeřit
ho do tváře, ale pak už se krokodýl rozmáchl ocasem a
podrazil jí nohy. Šejn tasil šavli a namířil jí na krk. Pobavený
výraz z jeho tváře zcela zmizel.
„Obě je připoutejte ke zdi,“ rozkázal. Dva dobyvatelé
čekající za ním okamžitě uposlechli.
Vojáci jí zvedli ruce ke studené kamenné stěně a
připnuli jí na zápěstí okovy. Mej ‑lin zavrtěla hlavou. Její vzdor už
skončil. Gerathon opět zavládla v její hlavě a syčivě se
rozesmála. Dží si ostražitě prohlížela krokodýla, zatímco jeden
dobyvatel jí připínal okovy na tlapy.
Chudinko malá, zasyčela Gerathon v Mej ‑linině hlavě.
Budu na tebe muset dávat větší pozor.
Gerathon se opět zasmála, ale Mej ‑lin se zdálo, že v jejím
hlase slyší stopy únavy. Uvědomila si, že se jí nějak podařilo
potlačit účinky Žluči. Nevydrželo to nadlouho, ale povedlo
se to.
Šejn se na ni naposledy podíval a přivolal svého
krokodýla. Zablesklo se a zvíře se proměnilo v tetování na jeho
prsou. Zamračil se. Mej ‑lin bylo jasné, že by to nikdy nepři-





34
znal, nicméně na něm poznala, že je jejím vzdorem otřese -
ný. Gerathon o ni ztratila zájem, mlha zmizela a vězeňská
cela se opět rozjasnila. A s tím se vrátil i její hněv.
Šejn byl celou tu dobu Požírač. Ošálil nás.
„Dobře ji zamkněte,“ vyštěkl Šejn na dobyvatele. Pak jim
pokynul, ať odejdou.
Mej ‑lin se podařilo vzchopit, ještě než Šejn stačil zmizet.
„Nevím, cos provedl s Abeke,“ vyštěkla na něj na
rozloučenou, „ale nezasloužíš si ji. A jestli jsi jí ublížil, postarám se,
abys za to zaplatil.“
Šejn se zastavil s jednou nohou pořád v cele. Neotočil se.
Namísto toho zaskřípal zuby a po tváři mu přeběhl náznak
něčeho, co si Mej ‑lin téměř chtěla vykládat jako... lítost.
Trvalo to jen pár vteřin a přešlo to tak rychle, že si ani
nemohla být jistá, jestli vůbec zaváhal.
Pak vyšel z cely a dveře se za ním s hlasitým zaduněním
zabouchly.
Mej ‑lin seděla v nastalém tichu a naslouchala
slábnoucím krokům dobyvatelů. Navzdory všemu se neubránila
úsměvu. Když pohlédla na Dží, panda zamrkala.
Gerathon celou dobu nechávala ty dveře odemčené, aby
ji trápila. Věděla, že Mej ‑lin nemůže utéct. Že neuteče.
Ale teď ji tady zamkli, protože je k tomu přinutila.
Vychutnávala si ten pocit. A odvážila se doufat.





35
5.
STAŘÍ PŘÁTELÉ
P
řesně jak říkal Olvan, dalšího dne začali přijíždět
spojenci, kteří dostali zprávu se žádostí o pomoc
a vyslyšeli ji. Conor napjatě sledoval, jak se v malých
skupinkách objevují na obzoru a blíží se k hradu. Čekala je
všechny dlouhá a náročná cesta, alespoň však byli ve
společnosti starých přátel.
Jako první dorazil Fin, potetovaný Zelenopláštník, který
jim pomáhal najít kance Rumfusse. Byl ještě štíhlejší a tišší
než dřív, ale když uviděl Conora, Abeke a Rolana, pousmál
se. Měl s sebou Donna, svoji černou pumu. Šelma cestou
k hradu předla. Conor si ji obdivně prohlížel. Vzpomněl si
na okamžik, kdy zjistili, že Finovým spirituálním zvířetem
je tento legendární tvor.
„A jak jde život v Glengavínu?“ zajímala se Abeke.
Fin potřásl hlavou. „Výborně,“ odpověděl. „Až do
minulého týdne.“
„Proč?“ chtěl vědět Conor. „Co se stalo?“





36
„Jaká škoda, že se shledáváme za takových okolností,“
pronesl Fin zasmušile. „Určitě si vzpomínáte na našeho pří -
tele MacDonnella, že ano? Na jeho hrad, jeho zákony?
Dobyvatelé se vrátili do Trunswicku, tentokrát v obrovském
počtu, a obléhali hrad. Lord MacDonnell byl nucen ustoupit
a přenechat jim své panství. Propůjčí své vojáky naší věci.“
Rolan otráveně zabručel. „U nás to poslední týden taky
není slavný,“ poznamenal a ukázal k zatažené obloze.
„I když je lepší být promočený deštěm než se nechat vyhnat
dobyvateli.“
Conorovi bylo líto, že ten nádherný hrad padl do rukou
nepřítele. Starší obrázek lorda MacDonnella, který má vše
pevně v rukou, se mu líbil víc. Bylo to tak dávno. Tehdy se
teprve dozvěděli, že Čung padl. Niloj byla ještě svobodná.
Jenže dobyvatelé postupují rychle.
Jako další se objevila Kalani, která přicestovala až z
Ostrovní země. Místo hávu z mořské trávy na sobě měla
obyčejný zelený plášť. Vypadala rozrušeněji, než si Conor ji
pamatoval, což možná nějak souviselo s tím, že se
nacházela na místě, které představovalo úplný opak jejího
tropického ráje. Mumlala něco o nekonečném ledovém dešti, ale
i tak se s Conorem mile pozdravila.
„Díky, žes přijela, Kalani,“ usmál se Conor. „Rád tě
vidím.“
„I já tebe,“ odpověděla Kalani. „Je jen otázkou času, než
dobyvatelé obsadí celou Ostrovní zemi. Neměla jsem důvod
čekat, až k tomu dojde.“
Pozdravila se i s Abeke, ale když za ní přišel Rolan,
Kalani stiskla rty a odvrátila se. Rolan se přestal usmívat a také





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné
verze je možné v elektronickém obchodě společnosti
eReading .






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist