načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Spirit Animals: Soumrak strážců – Dráp šelmy - Varian Johnson

Spirit Animals: Soumrak strážců – Dráp šelmy

Elektronická kniha: Spirit Animals: Soumrak strážců – Dráp šelmy
Autor: Varian Johnson

Conor, Abeke, Mej-lin, Rolan a jejich zvířecí společníci ochránili svět před nesčetnými hrozbami. Přesto se stali štvanou zvěří. Falešnému obvinění však stojí čelem. Jsou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 174
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The wildcat’s claw, Spirit animals: fall of the beasts ... přeložil Václav Soukup
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-4055-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Conor, Abeke, Mej-lin, Rolan a jejich zvířecí společníci ochránili svět před nesčetnými hrozbami. Přesto se stali štvanou zvěří. Falešnému obvinění však stojí čelem. Jsou odhodláni rozkrýt spiknutí a objasnit tajemství prastarých relikvií. Pátrání je zavede do Conorova domova, s otevřenou náručí je tam ale nikdo nečeká. Město je zničeno, obyvatelé jsou chudí a zoufalí. Mohou Zelenopláštníci někomu věřit, když je na jejich hlavy vypsaná odměna?

Popis nakladatele

Spirit Animals aneb máš také své spirituální zvíře? Conor, Abeke, Mej-lin, Rolan a jejich zvířecí společníci ochránili svět před nesčetnými hrozbami. Přesto se stali štvanou zvěří. Falešnému obvinění však stojí čelem. Jsou odhodláni rozkrýt spiknutí a objasnit tajemství prastarých relikvií. Pátrání je zavede do Conorova domova, s otevřenou náručí je tam ale nikdo nečeká. Město je zničeno, obyvatelé jsou chudí a zoufalí. Mohou Zelenopláštníci někomu věřit, když je na jejich hlavy vypsaná odměna? Šestý díl nové série Spirit Animals: Soumrak strážců.

Zařazeno v kategoriích
Varian Johnson - další tituly autora:
 (e-book)
Spirit Animals: Súmrak strážcov 3 - Veľký návrat Spirit Animals: Súmrak strážcov 3
 (e-book)
Spirit Animals: Soumrak strážců – Velký návrat Spirit Animals: Soumrak strážců – Velký návrat
 (e-book)
Spirit Animals: Súmrak strážcov 6 - Pazúr šelmy Spirit Animals: Súmrak strážcov 6
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Spirit Animals:

Soumrak strážců - Dráp šelmy

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Varian Johnson

Spirit Animals: Soumrak strážců - Dráp šelmy – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Va r i a n Jo h n s o n




Pro Crystal, která nám dává pamlsky,

i když zlobíme. 

– VJ

Copyright © 2017 by Scholastic Inc.

All rights reserved. Published by arrangement with Scholsatic Inc., 

557 Broadway, New York, NY 10012, USA.

SCHOLASTIC, SPIRIT ANIMALS and associated logos 

are trademarks and/or registered trademarks of Scholastic Inc.

Translation © Václav Soukup, 2019

ISBN tištěné verze 978-80-253-4055-4

ISBN e-knihy 978-80-253-4214-5 (1. zveřejnění, 2019)


7

1.

LENORI

L

enori přecházela po své stísněné cele  –  v podstatě 

šlo  o malou kobku, uboze zařízenou dřevěným nábyt-

kem.  S Olvanem ani  s žádným jiným Zelenopláštníkem nebyla  ve styku od svého zatčení. Většinu ostatních zadrže- ných  poslali do  Zeleného hradu, kde  čekali na  soud, ale  ona  s Olvanem zůstali v poradní citadele.

Olvan.

Jeho  přítomnost cítila  díky  svému  duhovému  ibisovi.  Vůd  ce  Zelenopláštníků uštkla  zmije  Brunhildy  Veselé,  a proto měl  většinu těla  naprosto znehybněnou. Trpěl bo- lestmi, ale zatím žil.

Zatím zůstávali naživu všichni, ale na jak dlouho?

Druhá Požíračova válka si  vybrala daň  na  všech národech  a Žerfova ničivá vláda teroru obavy lidí  jen  umocnila.  Zelenopláštníci zachránili  svět,  ovšem  za  cenu velkých obětí. Dělali, co  se  dalo, přesto však trpělo mnoho  lidí.

Zeríf využil obrovských armád Žerfa, který ho  ovládal,  a zpustošil jimi  svět.  Tyto  boje  ale  neprobíhaly jen  ve vzdálených zemích jako  Stetriol nebo  Arktika. Zabíjelo se  v každé  vesnici. Soused  proti  sousedovi.  Bratr  proti  bratrovi.  Matka proti dceři. Otec proti synovi.

A podíl na  těch  nejhorších škodách měli  i samotní Zelenopláštníci.

Zeríf  vyzbrojený Žerfovými parazity se  zmocnil většiny  členů jejich řádu  a poté je  poslal rozsévat chaos ve všech  koutech všech zemí. Žádná vesnice, domobrana ani  armáda  nemohla zvítězit nad  zelenopláštnickýni jednotkami, když  je  doprovázeli jejich zvířecí společníci. Takto utržení ze  řetězu  Zelenopláštníci předvedli světu své  schopnosti v plné  kráse, a vyšla tak najevo jejich skutečná síla.

Lidé  se  jich  báli.  Hněvali se.  Byli  nedůvěřiví. A Lenori  jim to nemohla vyčítat.

S Olvanem si  mysleli, že  na  zasedání s vůdci národů se   jim  povede rozptýlit  veškeré  pochybnosti  a  připomenou  světu, že  Zelenopláštníci chtějí pouze udržovat mír.  Dokonce s sebou přivedli čtyři  hrdiny Erdasu –  každý z nich  pocházel z jiné části  světa, ale  spojoval je  slib  bránit všechny  země a sloužit jim.  Jenže zrádci z jejich vlastních řad  zabili  čung  ského císaře a vina byla  připsána všem Zelenopláštníkům.

Lenori přitiskla ucho  ke dveřím, aby  se  ujistila, že  poblíž  nikdo není. Slyšela jen  tiché odkapávání z děravé střechy  citadely, a tak vypustila Myriam z klidového stavu. Ibis  se  důležitě  prošel  po cele,  přičemž  hrdě  vystavoval  duhové  peří a třepal dlouhýma hubenýma nohama.

„Na  předvádění nemáme  čas,  Myriam,“ řekla  Lenori.  „Musíme najít naše mladé přátele.“

Posadila se  na  kamennou podlahu a zavřela oči.  Přestala  vnímat chlad v místnosti a potlačila v sobě strach z vězení  a obavy o své zelenopláštnické druhy. Tep  se  jí  zpomalil  a tělo se  uvolnilo. Existovala jen  ona,  Myriam a Erdas –  spojeni v jedno.

Vyvstal před  ní  nejasný obraz. Soustředila se  a snažila se  jej  zahlédnout zřetelněji. Snažila se  zaostřit. Byla  to  loď  plující  oceánem. Pevněji stiskla víčka a uviděla čtyři  hrdiny tísnící  se  v malé kajutě. Ne,  nebyli čtyři. Napočítala jich  šest.  Prošli nějakými strastmi –  z tváří jim  vyčetla únavu, ale  i to,  že  dosáhli úspěchu. V duchu se  zaměřila na  Rolana. Pohled  jí utkvěl na tenkém koženém řemínku kolem jeho krku.

Srdce země. On ho odhalil!

V dálce zaslechla nějaké ozvěny. Hlasy? Kroky?

Číhalo na ně na lodi nebezpečí? Nastražená past?

Zatřásla hlavou. Tyhle zvuky se  neozývaly z lodě. Někdo  se blížil k její cele.

Zamrkala a duchem se  vrátila do  kobky. Pohlédla na  svého  ibisa, který vedle ní  klidně seděl. „Myriam, vrať  se.  Nechci, aby věděli, že jsi byla venku.“

Duhový ibis  zmizel, zrovna když  se  rozletěly těžké dveře.  Do  místnosti vstoupily dvě  bojovnice v černém oblečení.  Tu  s  krátkými blonďatými  vlasy  poznávala.  A  opravdu,  vzápětí se  ukázala ženina hnědá zmije –  plazila se  jí  po svalnaté  paži.  Byla  to  Brunhilda Veselá. To  ona  Olvana otrávila.

Druhou válečnici Lenori neznala. Tato  žena  na  sobě  měla  stejně jako  Brunhilda černou uniformu s mosazným límcem  a chrániči předloktí, ale  k tomu na  většině prstů nosila  křiklavě se  lesknoucí prsteny. Dlouhé hnědé vlasy měla  stočené  do  složitého copu, který se  jí  táhl  přes  rameno jako  vyšívaný provaz visící z opony.

Neznámá žena  luskla prsty a do  místnosti vkročil sluha  nesoucí podnos se  spoustou chleba, datlů a sýra. Lenori při- měla  svůj  žaludek zůstat  potichu.  Dva  dni  neviděla ani  kousíček jídla.

Sluha položil podnos před  ni  a odešel z místnosti. Žena  s dlouhým copem k ní přistoupila. „Nechceš se najíst?“

Lenori předstírala, že  jídlo  nevidí. „Ne.  Chci  být  puštěna  na svobodu.“

Žena s copem zavrtěla hlavou. „Nežádej nemožné,“ řek- la.  „No  tak,  kousni si.  Sněz  to  všechno. Nacpi se.“  Zakřenila  se. „Slibuju, že do toho není přidaný jed té zmije.“

Lenori si  jí  nevšímala a položila si  ruce  do  klína. „Co  ode  mě chcete?“

„Víme, že  tvoji  mladí přátelé byli  v Amayi,“ řekla Přísež- nice  a hodila si  cop  přes  rameno na  záda. Začala chodit  po cele a boty jí  klapaly na  ošlapané kamenné dlažbě. „Na  to,  jak  je  ten  amulet malý, je  po něm docela sháňka. Ty  děti  měly štěstí, že  s ním utekly.“ Od pasu vytáhla načervenalý  meč.  Na  jeho  čepel dopadlo světlo a zaleskl se.  „Doslechli  jsme  se,  že  plují  do  Eury,“ řekla. „Co  tam  je?  Další z těchhle  takzvaných darů?“

Lenori upřeně hleděla před sebe a nic neříkala.

Žena poklekla a zahleděla se  Lenori do  tváře. Její  oříškové  oči  byly  studené jako  ta  kamenná dlažba. Poté  svůj  meč   položila na  zem  tak,  aby  na  něj  Lenori pohodlně dosáhla.  Téměř jako  by  ji  vyzývala, aby  se  pokusila po něm chňapnout.

„Chápu, že  nechceš zradit své  přátele,“ řekla žena. „Ale  jsou  to  jen  děti.  Tohle není  pro  ně.  Slituj se  nad  nimi. Ušetři  je jakékoli další bolesti a útrap.“

„Dvakrát zachránily svět,“ řekla Lenori. „Neměla bys  je  podceňovat.“

Žena si  prohlédla ruce  a konečky prstů pohladila svou  sbírku prstenů. Ten,  který měla  na  prostředníčku, byl  opatřen  třemi malými kuželovitými bodci. Pootočila prstenem  tak,  aby  bodce vyčnívaly ven  z dlaně. Pak  se  jí  na  tvář  vkradl  jízlivý úsměv a vlepila Lenori facku. Ta  vykřikla spíše  překvapením než  bolestí. Žena ji  udeřila znovu, ještě  silněji.  Lenořin obličej zahořel. Ženin prsten zafungoval, jak měl.

„A ty bys  neměla podceňovat mě,“  řekla  žena  a pootočila  si zkrvavený prsten nazpátek.

Lenori pohledem sklouzla k meči ležícímu na  podlaze.  Uvažovala, že  po něm skočí, ale  zarazila se.  Byla  si  jistá,  že  přesně tohle ta  žena  chce, a ona jí  nechtěla poskytnout zadostiučinění.

Žena  meč  nechala ležet  na  podlaze a  zvedla  bochník  chleba. Kousek utrhla a strčila si  jej  do  pusy. „Vynikající.“  Pak  chléb podržela Lenori pod  nosem. „Vím, že  si  chceš  kousnout. Musíš hlady blouznit.“

Lenori zavrtěla hlavou.

Žena si  povzdechla a snědla větší  sousto. „Kam mají  namířeno, Lenori? Co  hledají? Není tam,  kam  jdou, další  dar?  Není  stejně mocný jako  Srdce země?“ Žena odhodila zbývající  chléb na  podnos, zvedla svůj  meč  a vstala. „Slibuju, že  jestli  mi  pomůžeš, nic  se  jim  nestane. Jenom je  zajmu a přivedu.“ Krátce pohlédla na  Brunhildu. „Víš,  co  se  stalo  Olvanovi. Byla  bych strašně nerada, kdyby ty  děti  postihl podobný osud.“

„Nikdy je nenajdeš,“ řekla Lenori.

Žena se  poprvé od chvíle, co  vešla  do  cely,  přestala usmívat.  „Snad ti  další dva  dny  bez  jídla  pomůžou změnit názor.“  Luskla prsty a Přísežník se  vrátil. Když podnos zve- dal, Lenori se stáhly vnitřnosti.

Žena s copem zvedla ruku  a posunkem naznačila bojovníkovi, aby  se  zastavil. Mečem odřízla kousíček sýra. Byl  tak malý, že by se vešel do náprstku.

„Ale  vlastně  proč  bys  kousek dostat  nemohla?“  řekla  a hodila jídlo  Lenori. To  se  jí  odrazilo od nohy a dopadlo na  podlahu. Krásně čistý sýr obalila smítka prachu.

„Vidíš, jak  jsem  hodná? Mohla jsem  tě  nechat o hladu.“  Žena  vykročila  z  místnosti.  „Ale  stejně  jako  to  jídlo, ani  moje laskavost nevydrží věčně. Řekneš mi,  co  chci  vědět,  nebo počítej se smrtí.“

Dveře se  s bouchnutím zavřely a Lenori obklopilo ticho.  Zvedla pláteček sýra.  Sbíhaly se  jí  sliny... v ruce voněl ještě  lépe.

Pak jídlo pomalu poválela mezi prsty, aby ho očistila.

Mohou zkoušet její víru, ale nezlomí ji.

Byla  Zelenopláštnice.

Věrná až do konce, ať se děje cokoliv.

2.

PŘES OCEÁN

C

onor vyhlédl z kulatého okénka štíhlé plachetni

ce,  která se  s pomocí silného větru prořezávala neklid

ným  mořem. Nalodili se  do  ní  v pobřežním městečku severně od  Concorby. Díky malé sbírce mincí od  Ctirada –  a Rolanovu umění vyjednávat –  získali kajutu se  čtyřmi  lůžky a dvěma batohy mizerných zásob. Místnost ani  zdaleka  nebyla dost  velká, aby  se  jich  uvnitř pohodlně vyspalo všech šest současně, ale vybírat si nemohli.

Conor  přistoupil  k oknu  a zamžoural  na  vlastní odraz  v ušmudlaném skle.  Sáhl  si  na  čelo  a prsty přejel po kůži přímo  tam,  kde  bývalo Žerfovo znamení. Přestože černá spirál- ka  zmizela, stále  cítil  její  moc.  Její  tíži.  Bylo  to  nevi  ditelné břemeno a on se bál, že ho bude nosit do konce života.

„Vidíš něco zajímavého?“ zeptal se hlas za ním.

S úsměvem se  otočil. Abeke se  pohybovala hbitě a tiše,  i  když  měla  leopardici  Urazu  v  pasivním  stavu  na  své   paži.  Zatnul předloktí a sledoval, jak  se  mu  pod  tetováním  Brigana  zavlnily  svaly.  Strašně  nerad  nechával  velkého  vlka  tak  dlouho v klidovém stavu, ale  jejich nynější úkol   vyžadoval nenápadnost, nikoli sílu.

Znovu vyhlédl z okna a upřel zrak  do  dálky. „Mohla by  to být iluze, ale myslím, že na obzoru vidím zemi.“

„Zrovna jsem  mluvila s kapitánem,“ řekla. „Brzy doplu- jeme k pevnině.“

Conor se  zazubil. Eura. Zelená pole.  Světle modrá obloha  a chladný větřík ve tváři. „Myslíš, že  budu moct navštívit  svoji  rodinu?“ zeptal se.  Ačkoli je  viděl nedávno, s rodiči  a bratry trávil čas  vždycky nesmírně rád.  Ani  mu  nevadilo  vstávat brzy  ráno  a starat se  o ovce. Díky času  strávenému  se  svou  rodinou si  připomínal, že  Zelenopláštníkem je  proto, aby bránil nejen Erdas, ale i své nejbližší.

„Mohli byste ochutnat pravé eurské jídlo,“ pokračoval.  „Pastýřský koláč a všechno.“

Abeke se  zamračila, což  mu  jako  odpověď víc  než  stačilo.  Předtím  v  Amayi  se  Rolan vydal  navštívit  svou  matku,  kvůli  čemuž je  Přísežníci málem chytili. Kdyby nebylo Cti- rada, pravděpodobně by jim neuprchli.

Abeke  v  jeho  tváři  nejspíš  něco  zahlédla,  snad  obavy  o vlastní rodinu, protože najednou se  usmála a řekla: „Třeba  se  všude v Erdasu neví,  že  Přísežníci na  nás  vypsali odměny. Pokud to  tak  je  a čas  nám  to  dovolí, určitě budeš moct  svou  rodinu navštívit. A bylo by  fajn  dát  si  zase  jednou normální jídlo.“ Obrátila se  směrem ke kamarádům, kteří  dosud spali. „Měli bychom vzbudit ostatní.“

„Rolana budíš ty,“  řekl  Conor a ukázal na  jednu z pryčen  naproti. „Když se dost nevyspí, je vždycky podrážděný.“

Conor začal budit Ctirada s Ankou, zatímco Abeke pře- šla  na  druhou stranu kajuty. Ctirad ležel  na  posteli stočený  do  klubíčka a přes tělo  měl  přehozený svůj  červený plášť.  Conor si  nebyl jistý,  ale  domníval se,  že  Ctirad ve spánku  vrní.

„Vstávej, Ctirade,“ řekl Conor a lehce do něj šťouchl.

Červenopláštník zívl,  protáhl se  a za  bílou kočičí maskou  zamrkaly jeho  zlaté  oči.  Pokusil se  vstát, ale  loď  se  trochu  naklonila a on  ztratil rovnováhu. Pomalu klesl  zpět  na  matraci. „Měl jsi mě vzbudit, až doplujeme k pevnině.“

Conor zakroutil hlavou. Ctirad od svého bývalého spiri- tuálního zvířete převzal kromě síly  a vylepšených reflexů  také  záporný vztah k vodě –  a černý ocas, jenž  se  v rámci  možností snažil utajit. Conor uvažoval, jaké  další  vlastnosti  Ctirad  od  černé  pumy  převzal.  Doufal,  že  nezačne línat  nebo vykašlávat koule chlupů.

Vedle Ctirada se  na  druhé pryčně zavrtěla Anka. Conor  aspoň předpokládal, že  je  to  Anka. Díky svým chameleon-ským schopnostem dokázala splynout s ošoupanou modrou  přikrývkou, takže byla  na  pohled téměř neviditelná.  Když se  posadila, její  pleť  se  přebarvila z bledě modré na  teple hnědou, která ladila s prkny na stěnách kajuty.

Mej-lin  s  Rolanem  naproti  zazívali.  Mej-lin  vyskočila  z postele, kdežto Rolan na  sousedním lůžku zůstal, přitáhl  si  kolem sebe  tlustý hnědý plášť  a pevně zavřel oči.  V Amayi  se  plášť  zdál  být  příliš teplý, ale  až  budou cestovat Eurou,  přijde mu  vhod. Conor věděl, jak  chladné tam  někdy bývají  noci, a uvažoval, jestli se  neukvapili, když své  spolehlivé  zelené pláště odložili u cesty v Amayi.

„Se  Ctiradem většinou nepeču, ale  teď  docela souhlasím,“ řekl Rolan. „Co nás takhle vzbudit, až tam budeme?“

Mej-lin se  ohnula a bouchla Rolana do  ucha. „Ty  nechceš  snídani?“

Rolan zasténal. „Solený platýs a okoralé suchary. Desátý  den to samé.“ Předstíraně se usmál. „Mňam.“

Mej-lin ho  znovu praštila do  ucha. „Jedl jsi  horší věci.  Pamatuješ si na to jídlo z tuleního tuku v ardujské osadě?“

„Ani  mi  to  nepřipomínej,“ řekl  a mnul si  ucho. „Tu  rybu  beru.“

„Jedno po druhém,“ řekla Anka a vstala z postele. Pleť  měla  průhlednou a rozmazanou. „Ctirade, teď  by  se  hodilo,  abys nám podrobně řekl vše, co víš o dalším daru.“

Ctirad se  s rukama za  hlavou opřel zády  o stěnu. Zdálo  se,  že  se  ve svém postavení vyžívá –  nejspíš se  chtěl cítit  důležitější. Conor v jeho zájmu doufal, že  opravdu ví,  kde  další  dar  je.  Pokud ne,  Mej-lin byla  náchylná hodit ho  přes  palubu.

Ctirad  pohlédl  na  Conora. „Pamatuješ  si  na  příběhy  o velkém eurském válečníkovi a jeho černé pumě?“ zeptal  se ho.

Conor přikývl. „Trochu. Povídalo se,  že  ta  puma je  veliká  jako  Tellun.“

„Ne,  ještě  větší,“ řekl  Ctirad. „Její  dunivý řev  zněl  jako  tisíc  vybuchujících sopek. Srst té pumy byla černá jako půl- noc  při  zatmění měsíce  a  svými  diamantovými  drápy  a zuby dokázala rozdrtit i ten nejtvrdší kámen.“

„Vsadím se,  že  překonat brnění slavného amayského korovce by nedokázala,“ zabručel Rolan.

Mej-lin, která teď  seděla na  posteli vedle Rolana, ho  strčila loktem do boku. „Mlč.“

„Také se  vyprávělo o válečníkovi s mocným mečem,“ po- kračoval Ctirad. „Ten  meč  měl  v jílci vsazený žlutý drahokam, který ladil  s očima černé pumy. A čepel byla  údajně  stejně ostrá jako  její  drápy.“ Ctirad se  odmlčel. „Tak  se  mu  taky říkalo: Dráp šelmy.“

„Víš, kde je?“ zeptala se Abeke.

Zakroutil hlavou. „V našem sídle  v Trunswicku jsme  mívali  jeho  repliku. Používal jsem  ji  během války –  teda, do- kud  se  nezlomila. Hlavně že  byla  ukovaná z nejkvalitnější  oceli  v Trunswicku. Každopádně ten  meč  sice  nebyl pravý,  ale  můj  otec  v našem sídle  přechovával všemožné záznamy  a vyprávění místních legend. Byla  to  taková jeho  posedlost.  Pokud máme zjistit, kde  se  nachází skutečný Dráp šelmy,  měli bychom začít v jeho knihovně.“

Conor si  vzpomněl, že  repliku toho  meče spatřil jenom  jednou, a to  když pracoval jako  Ctiradův sluha. Ctirad byl  tehdy rozmazlený Devin Trunswick a Conor syn  prostého  pastýře. Časy se hodně změnily.

„Žádná další vodítka nemáme. Vypadá to,  že  bychom  měli  vyrazit do  Trunswicku,“ řekla Mej-lin. Vstala z postele  a začala točit  s bojovou holí.  „Doufejme, že  najdeme záznamy, které nás dovedou k tomu pravému meči.“

Conor se  zářivě usmíval a ani se  to  nepokoušel skrývat.  Trunswick! Třeba se  mu  nakonec přece jen  podaří navštívit  svou rodinu. Žili kousek od města, sotva den cesty.

„Budeme  potřebovat  víc  zásob,“ konstatovala  Abeke.  „Počasí nebude tak přívětivé jako v Amayi.“

„Cestou do  Trunswicku natrefíme na  spoustu míst, kde  se  dá  nakoupit,“ řekl  Ctirad. „Seženu pro  nás,  co  bude  třeba.  Peněz mám myslím dost.“

„Ano a za  to  ti  děkuju,“ řekla Anka. „Po tolika dnech na  cestě bylo příjemné vyspat se v normální posteli.“

„Mně neděkuj,“ odvětil. „Poděkuj Červenopláštníkům.  Šejn nám zanechal celé jmění, když... ty víš...“

Conor byl  rád,  že  to  Ctirad nedořekl. Abeke se  otočila  čelem ke zdi, zády  k nim. Šejn,  bývalý vůdce Červenopláštníků, zemřel v boji proti  Žerfovi. Abeke o něm moc  nemluvila,  ale  hodně jí  na  něm  záleželo, i když jejich vztah byl  složitý.

„Budeme toho  potřebovat mnohem víc,  ne  jenom oblečení,“  řekla Anka. „Jídlo, zbraně, zásoby.“ Opřela se  o dveře  a splynula s popraskaným starým dřevem. „Než se  vydáme  do  Trunswicku, měli  bychom si  nejdřív nabrat všechny potřebné věci  v hlavním sídle  Červenopláštníků. Říkal jsi,  že  je to nedaleko, ne?“

Ctirad si  zatahal za  límec. „Nemyslím si,  že  je  to  dobrý  nápad,“ odpověděl.

„Souhlasím,“ řekla Abeke. „Další dar  musíme najít, co  nejrychleji to  půjde. Čím  déle  budeme čekat, tím  nebezpečnější to bude pro nás i pro zbytek Zelenopláštníků.“

Rolan si  odkašlal. „Hele, já  nejsem velký fanda Červenopláštníků –  nic  ve zlém, Ctirade –  ale  možná má  Anka pravdu.  Bylo  by  fajn  dostat se  k nějakému slušnému jídlu  –  aspoň  k něčemu lepšímu, než  je  platýs. A pořádně vybavit  Abeke šípy.“ Letmo pohlédl na  Mej-lin, která nepřestávala  točit bojovou holí. „A Mej-lin sehnat něco s čepelí.“

Když  Rolan  pro  jejich skupinku  vyjednával  plavbu,  v rámci dohody musel přihodit Mej-linin meč.  V Amayi ho  vzala jednomu Přísežníkovi a chlubila se,  že  ho  použije na  Wikama Spravedlivého, až  se  znovu střetnou. Přestože Mej- -lin  dokázala s přehledem vyhrát nad  nejlepšími bojovníky  úplně beze  zbraní, Conorovi a ostatním se  vždy spalo lépe,  pokud byla  dobře ozbrojená –  obzvláště když čelili  celé  armádě  Přísežníků.

Mej-lin přestala točit  svou  holí  a trochu neochotně řekla:  „Červenopláštníci jsou skvělí válečníci. A nás je  proti  všem  Přísežníkům jenom šest.“

Ctirad vstal  a došel do  středu místnosti. „Červenopláštní- ci  neodrazili všechny ty  Přísežníky v Amayi proto, abychom  se  jim  objevili u dveří,“ řekl.  „Všichni víme, že  nás  sledují. To   poslední, co  chci,  je  dovést Přísežníky k Červenopláštníkům.  Pokud  selžeme  my,  Červenopláštníci musí  být  připravení  bránit Erdas za nás.“

„Páni! Tady  na  chvilku přibrzdi, kamaráde,“ ozval se  Rolan.  „Já  chci  pomoc od Červenopláštníků dočasně.  Erdas nepotřebuje jejich  pomoc nastálo. Proto tady  jsou  Zelenopláštníci.“

„Myslíš  Zelenopláštníci  momentálně  zamčení  na  Zeleném  hradě?“ zeptal se  Ctirad. „Zelenopláštníci uvěznění v ci- tadele?“

„Dost,“ řekla Abeke. „Máme přece být  tmel, co  spojuje.  Musíme držet při  sobě, ne  se  hádat.“ Obrátila se  na  Conora.  „Ty  jsi  nic  neřekl. Co  myslíš? Měl  by  nás  Ctirad dovést na  základnu Červenopláštníků?“

Conorovi chviličku trvalo, než  mu  došlo, že  Abeke mluví  na  něj.  Byl  ponořený do  rozhovoru a naslouchal, jak  se   spolu jeho  přátelé přou. Pokud se  jim  nepovede Zelenopláštníky zachránit, brzy  by  se  mohli ocitnout v bitvě, kde   budou stát  jeden proti druhému, každý na  straně svého  národa. Conor proti Abeke. Eura  proti Niloji. Národ proti   národu. Tohle by Erdas rozhodně zničilo.

„Jak  daleko je  hlavní sídlo  Červenopláštníků?“ zeptal se.

„Aspoň týden cesty,“ odpověděl Ctirad. „A to kdybychom  cestovali přes den. Plížit se v noci by trvalo daleko déle.“

Conor si  mnul paži.  Přál  si,  aby  byl  Brigan po jeho boku.  Když  měl  vedle sebe  svého vlka,  cítil  se  vždy  klidnější. Sta- čilo  mu  hladit ho  po jeho šedobílé srsti  a hned mu  bylo  lehčeji.  „Nemůžeme si  dovolit ztratit tolik  času,“ řekl.  „Myslím,  že  bychom měli  vyrazit rovnou do  Trunswicku. Ale  pokud  tam  nic  nenajdeme, zavede nás  Ctirad do  hlavního sídla  Červenopláštníků. Tam  bychom se  přeskupili a vymysleli  nový plán.“

Všichni pomalu přikývli. Tmel držící je  při  sobě  stále  fungoval, aspoň prozatím.

„Dost povídání,“ řekl  Rolan a tleskl rukama. „Kdo si  dá  trochu okoralých sucharů?“ Po snídani, jež  bohužel sestávala více  z rybích šupin než  z masa, vyšel Conor na  palubu, kde  uskakoval členům posádky, kteří  připravovali plavidlo na  přistání. Na  moře se  snesla mlha, obstoupila loď  a zpomalila ji.  Conor už  zemi  neviděl, ale věděl, že tam je.

Za  sebou uslyšel zaskřípat prkna paluby. Otočil se  a uviděl Ctirada, jak pomalu jde směrem k němu.

„Na  poloviční kočku moc  tichý nejsi,“ poznamenal Co- nor. „Měl by ses přiučit u Abeke.“

Pár  námořníků prošlo kolem Ctirada s očima upřenýma  do  země a chlapec si  odfrkl. Posádka mu  nedůvěřovala už  od chvíle, kdy  vypluli z přístavu –  kvůli svým očím  a masce  vyčníval víc  než  ostatní. Ctirad se  přetvařoval dobře, ale  Conor věděl, že  ho  to  šeptání a odsuzující pohledy štvou.  Strávil s ním dost  času  na  to,  aby  rozpoznal, že  se  Ctiradovi  něco  zajídá.

Loď  sebou znovu trhla. Ctirad se  opřel o zábradlí, stiskl  jej  a zaryl drápy do  rozpraskaného dřeva. „Jsme blízko,“  řekl.  „Cítím zemi i přes všechnu tu  slanou vodu.“ Vrhl  letmý  pohled na  Conora. „Poslyš, chtěl  jsem  ti  poděkovat, že  jsi mě tam v naší kajutě podpořil.“

Přísně vzato Conor nikoho nepodpořil. Jenom se  chtěl  co  nejrychleji dostat do Trunswicku.

„Abeke při  jídle  zmínila, že  jsi  před  tím  setkáním v citadele  pobyl doma s rodinou,“ řekl  Ctirad. „Podíval ses,  ehm,  i do města?“

Conor zavrtěl hlavou. „Ne,  většinou jsem  zůstával poblíž  domu. Chodit do  Trunswicku mi  nepřipadalo chytré.“ Přes- tože  byl  Žerf  poražen, obyvatelstvo lidem v uniformě stále  nedůvěřovalo, obzvlášť Zelenopláštníkům. Pro  mnoho Euranů  byli  Zelenopláštníci to  samé jako  Dobyvatelé, jen  silnější.

„Nejspíš bys  měl  něco  vědět,“ začal Ctirad. „Já... no...  Já  tak  nějak nevím, kde  jsou  ty  záznamy, které nás  dovedou  k Drápu šelmy.“

„Cože?“

„No,  víš,  v našem sídle  hořelo. Byla  to  jediná možnost,  jak  ochránit Dawsona.“ Ctirad zatřásl hlavou. „Těžko se  to  vysvětluje. Měl jsem fakt špatný den.“

Conor nemohl uvěřit svým uším. „Takže ty  záznamy budeme hledat kde?“ zeptal se.

„Než můj  otec  odešel z města, tak  knihovnu asi  zachránil.  Doufám. Ten  požár nebyl tak  strašný. Podle toho, co  jsem  viděl  naposled, zachvátil jenom vršek hradu. A možná  západní křídlo. A místnosti služebnictva.“

„Čím víc  o tom mluvíš, tím  hůř  to  zní.“  Conor vyrazil  pryč. „Musím říct ostatním –“

„Ne!  Počkej.“ Ctirad před  něj  skočil a zamrkal svýma kočičíma očima. „Prosím, neříkej jim to. Chci, aby mi věřili.“

„Důvěru lidí si nezískáš tak, že jim budeš lhát.“

„Já  vím,  jenom...“ zavrtěl hlavou. „Jenom chci  být  důležitý. Chci být...“

„Hrdina?“

Přikývl. „Chci být  hrdina jako  vy.“  Povzdechl si.  „Ty  záznamy tam někde jsou. Určitě.“

Conor na  Ctirada dlouhou chvíli upřeně hleděl. Kéž  by  mohl vidět chlapci do  tváře. Jeho  maska zakrývala příliš  mnoho. Konečně přikývl. „Dobře. Zatím to  zůstane mezi  námi.“ Pohlédl zpět  do  mlhy. „Jenom doufám, že  s těmi záznamy máš pravdu. Závisí na tom celý Erdas.“

3.

VENKOV

K

dyž  Mej-lin s ostatními opouštěli loď,  temnou ob

lohu  osvětloval měsíc v úplňku. Jakmile se  dostali do

statečně daleko od mola, Abeke s Conorem vypustili svá  spirituální zvířata. Brigan se  vyválel ve vysoké trávě, dosud  vlhké od mlhy, a potom zakňučel jako  štěně, které si  hraje  s kostí. Conor mu  nejdřív vynadal, ale  pak  si  klekl na  zem  a začal se  s ním prát.  Chytil vlka  kolem krku, jako  kdyby byl  hračka, a ne Velký strážce.

Uraza opatrně zahrabala tlapou v trávě, pak  začichala  ve vzduchu. Zdvihla uši,  přimhouřila oči  s fialovými duhovkami a vzadu na krku se jí zježila srst.

„Taky to  cítím,“ řekla Abeke a vytáhla z toulce šíp.  „Za  chvilku jsme  zpátky,“ špitla k ostatním. „Jdeme chytit naše  další  jídlo.“

Když  zmizely,  Rolan  se  podíval na  oblohu a  sledoval  Essix, jak  krouží vzduchem. Konečně mu  slétla na  rameno  a uvelebila se  na  těžkém hnědém plášti. Sokolice se  na  rozdíl  od ostatních zvířat chtěla pohybovat volně a na  loď  se  vracela,  jen  pokud si  potřebovala odpočinout. Rolan vytáhl kus   sušené ryby  a nabídl jí  ho.  Essix kousíček uzobla a zaskřehotala.  Roztáhla hnědozlatá křídla a vzlétla –  povadlý kousek  masa nechala v Rolanově ruce.

„Vidíte? Ani  Essix ty  ryby  už  nechce,“ zabručel. Kousl si,  zamračil se a pak jídlo vyplivl.

„Vypustíš Dží?“ zeptala se  Anka Mej-lin. Anka se  skrývala,  takže Mej-lin vedle sebe  zahlédla sotva postřehnutelný  pohyb. Zelenopláštnice splývala s okolím a zrovna teď  byla temná jako noční obloha.

„Neměli bychom se  zdržovat,“ řekla Mej-lin. „Vypustím  ji, jakmile se utáboříme.“

Anka jí  položila ruku  na  rameno. „To  je  v pořádku. Mys- lím,  že  několik minut si  dovolit můžeme, jestli  ji  chceš vidět.“

Mej-lin se  usmála. Vidět Dží by bylo fajn,  i když jen  na  chvilku.  Vyšlehl oslnivý záblesk a najednou před  ní  stála  Dží  –  kopec černé a bílé. Mej-lin rukama prohrábla její  plyšovou  srst.  Dží  byla  hezky teplá, takže by  se  k ní  Mej-lin nejradši  přitulila. Panda dívku rozpustile olízla, čímž ji rozesmála.

„Ano, taky  se  mi  stýskalo.“ Objala zvíře. „Čeká nás  dlouhá štreka. Ale neboj. Nebudu tě nutit celou cestu šlapat.“

Tím si Mej-lin od pandy vysloužila další olíznutí.

„Na  cestu máme jenom pár  hodin a pak budeme muset  zastavit,“ řekla Mej-lin Ance. „Myslíš, že  by  se  dalo  nějak  udělat, abychom cestovali i přes den?“

„To  by  bylo  příliš riskantní,“ řekla. „Moje schopnosti nás   skrýt  dokážou,  ale  ne  pokud jsme  v  neustálém  pohybu.  A rozhodně ne v tak otevřené krajině, jako je tahle.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist