načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Špion za miliardu dolarů - David Hoffman

Špion za miliardu dolarů

Elektronická kniha: Špion za miliardu dolarů
Autor:

Šéf moskevského CIA tankuje benzín, když mu neznámý muž vhodí na sedadlo obálku. To byl první kontakt, který navázal Adolf Tolkačev, špičkový konstruktér leteckých radarů, s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 357
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Radek Vantuch
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1518-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Práce popisuje počátky studené války, snahy Američanů o získání agentů na území Sovětského svazu a osudy vybraných špionů. Největší pozornost je věnována navázání kontaktu a průběhu dlouholeté spolupráce inženýra Adolfa Tolkačeva s americkou CIA; od konce 70. až do poloviny 80. let poskytoval americké straně důležité technické informace (např. o sovětských radarech) a patřil k nejdéle působícím agentům CIA v SSSR. Sověti však jeho činnost odhalili a roku 1986 byl odsouzen k trestu smrti pro velezradu. Spolupráce sovětského inženýra s americkou zpravodajskou službou v časech vrcholící studené války.

Popis nakladatele

Šéf moskevského CIA tankuje benzín, když mu neznámý muž vhodí na sedadlo obálku. To byl první kontakt, který navázal Adolf Tolkačev, špičkový konstruktér leteckých radarů, s nepřátelskou stranou. I přes velká rizika se rozbíhá nebezpečná spolupráce. Tajná setkání na nejneuvěřitelnějších místech, složité šifry, mrtvé schránky, špionážní kamery a další rekvizity. Bude to stačit, aby Američané ochránili svůj zdroj i vlastní lidi?

(pravdivý příběh sovětského agenta CIA z období studené války)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
David Hoffman - další tituly autora:
Zdravé srdce - Posilněte své srdce přirozeným způsobem Zdravé srdce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Špion

za miliardu dolarů

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

David E. Hoffman

Špion za miliardu dolarů – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


CPress

Brno

2017

DAVID E. HOFFMAN

ŠPION

ZA MILIARDU DOLARŮ

Pravdivý příběh sovětského agenta CIA

z období studené války


Věnováno Carole


Vše, co děláme, je nebezpečné.

— Adolf Tolkačev svému řídícímu důstojníkovi CIA

dne 11. října 1984



OBSAH

PROLOG 9

1. V TÝLU NEPŘÍTELE 13

2. MOSKEVSKÁ POBOČKA 40

3. MUŽ JMÉNEM SPHERE 53

4. „KONEČNĚ JSEM VÁS ZASTIHL“ 68

5. „DISIDENT CELÝM SRDCEM“ 86

6. ŠESTIMÍSTNÉ ČÍSLO 97

7. ŠPIONÁŽNÍ FOTOAPARÁT 107

8. NEČEKANÉ VÝHRY A RIZIKA 117

9. ŠPION ZA MILIARDU DOLARŮ 141

10. CESTA DO UTOPIE 149

11. JAK SEJÍT Z OČÍ 168

12. PŘÍSTROJE A TUŽBY 180

13. TRÝZNIVÁ MINULOST 195

14. „VŠECHNO JE NEBEZPEČNÉ” 214

15. ŽIVÉHO MĚ NEDOSTANOU 237

16. SÉMĚ ZRADY 248

17. KRYCÍ JMÉNO VANQUISH 259

18. PRO HRST DOLARŮ 269


19. BEZ VAROVÁNÍ 274

20. NA ÚTĚKU 285

21. „ZA SVOBODU“ 292

EPILOG 295

POZNÁMKA KE ZPRAVODAJSKÝM INFORMACÍM 305

PODĚKOVÁNÍ 310

POZNÁMKY 313

O AUTOROVI 360


PROLOG

Š

pion se již delší dobu neozval.

Byl nejúspěšnějším a  nejvíce ceněným agentem, jakého Spojené

státy měly na území Sovětského svazu za celá dvě desetiletí. Jeho dokumenty a  nákresy poodkryly tajemství technologie sovětských radarů a odhalily přísně střežené plány výzkumu zbraňových systémů na dalších deset let. Pokaždé, když ze své vojenské laboratoře tajně vynášel desky s plošnými spoji či různé detailní nákresy, bral na sebe nesmírné riziko. Díky jeho špionážní činnosti Spojené státy zcela ovládly oblohu, jeho informace odhalily slabá místa sovětské protivzdušné obrany – zjistil, že americké řízené střely a bombardéry jsou s to ve vzruchu operovat, aniž by jejich pohyb zachytil sovětský radar.

Na přelomu podzimu a  zimy roku 1982 s  ním CIA ztratila spojení. Nedostavil se na pět naplánovaných schůzek. Uplynuly celé měsíce. V říjnu se kvůli neutuchajícímu dohledu KGB v ulicích pokus o setkání opět nezdařil. Dokonce ani „supertajným“ důstojníkům moskevské rezidentury CIA, o nichž nevěděla ani sama KGB, se nedařilo blokádu prorazit. Když se 24. listopadu jednomu z nich přece jen podařilo dovolat se z telefonní budky do špionova bytu, vzal to někdo jiný. Důstojník zavěsil.

V podvečer dne 7. prosince, na kdy byla naplánovaná další schůzka, ležela budoucnost celé operace v rukou Billa Plunkerta. Po několikaměsíčním působení u námořnictva na pozici pilota vstoupil Plunkert do řad CIA, kde prošel výcvikem důstojníka tajných operací. Bylo mu kolem pětatřiceti, měřil asi metr devadesát a před sebou jasný cíl: nepozorovaně proklouznout sítí agentů KGB a opětovně navázat kontakt s nezvěstným agentem. Podrobně pročítal veškeré spisy, studoval mapy a fotografie, četl

ŠPION ZA MILIARDU DOLARŮ10

telegramy, hovořil s řídícími důstojníky. Přestože se s tím mužem nikdy osobně nesetkal, měl pocit, jako by ho znal celá léta.

Ve dnech, které akci předcházely, naplánovalo několik amerických diplomatů prostřednictvím místních telefonních linek, o nichž věděli, že je odposlouchá KGB, na úterní večer v jednom bytě narozeninovou party. Přibližně v čase večeře nastoupili do auta na parkovišti amerického velvyslanectví, které bylo pod neustálým dohledem uniformovaných policistů-milicionářů, čtyři lidé. Jeden z nich nesl velký narozeninový dort. Když vůz opouštěl prostory velvyslanectví, držela dort na klíně žena sedící na zadním sedadle za řidičem.

Za volantem seděl šéf místní rezidentury CIA, vedle něj na předním sedadle Plunkert, vzadu jejich manželky. Před samotnou akcí nacvičovali každý krok v kanceláři rezidentury. Nyní měla konečně začít ta opravdová show.

1

Špionáž je umění iluze. Iluzionistou té noci byl právě Plunkert. Pod svým klasickým civilním oblekem měl na sobě ještě další vrstvu oblečení typickou pro ruské staříky. Narozeninový dort byl samozřejmě falešný. Pod jeho vrchní vrstvou bylo ukryto zařízení, které zkonstruovali machři z technického oddělení CIA. Plunkert doufal, že právě díky tomuto zařízení se mu podaří uniknout všudypřítomné KGB.

Onomu zařízení se tehdy podle známé dětské hračky přezdívalo Čertík v krabičce. V průběhu let CIA zjistila, že sledovací týmy KGB téměř vždy sledují auto zezadu a jen zřídkakdy jedou vedle něj. Pracovník CIA tak mohl z  auta vyklouznout a  zmizet v  momentě, kdy odbočilo za roh a na okamžik se tak ztratilo z dohledu KGB. Zároveň se v krabici nafoukla figurína, jejíž obrys vypadal jako hlava a  trup zaměstnance CIA, který právě vyskočil z auta.

Aby jej CIA mohla vůbec vytvořit, vyslala dva mladé inženýry z technického oddělení do jedné špinavé oblasti Washingtonu, kde měli za úkol koupit v obchodu s erotickými pomůckami tři nafukovací panny v životní velikosti. Ukázalo se však, že je poměrně velký problém tyto rychle nafouknout a vyfouknout. Unikal z nich vzduch. Mladí inženýři se tedy

PROLOG 11

vrátili do obchodu pro další zkušební figuríny, problémy však přetrvávaly. Potom si pracovníci CIA uvědomili, že s ohledem na vzdálenost, ze které KGB auta v Moskvě sledovala, nebylo nutné mít na předním sedadle trojrozměrnou figurínu, stačila pouze její dvojrozměrná silueta z lepenky. Iluze byla dokonalá, a tak se zrodil Čertík v krabičce.

2

Toto zařízení nebylo nikdy předtím v Moskvě použito, jak však týdny ubíhaly a agent se stále neozýval, byla CIA již naprosto zoufalá. Z ústředí byl na moskevskou pobočku vyslán zkušený odborník na převleky, který měl Plunkertovi pomoci s tímto zařízením a zároveň mu zajistit „sterilní“ oděv, který nikdo předtím nenosil, aby jej nemohli vypátrat psi KGB, případně sledovat či odposlouchávat pomocí zařízení, které by mohlo být skryté uvnitř.

Během jízdy moskevskými ulicemi si Plunkert svlékl svůj americký oděv a dal ho do malého pytlíku, jaký běžně nosívali Rusové. V celoobličejové masce a brýlích nyní vypadal jako nějaký ruský stařík. V dálce je sledovali příslušníci KGB. Bylo 19:00, dávno po setmění.

Vůz zahnul za roh a na chvíli se tak ztratil z dohledu svých pronásledovatelů. Aby jejich záměr neprozradila rozsvícená brzdová světla, zpomalil šéf moskevské rezidentury pomocí ruční brzdy. Plunkert otevřel dveře na straně spolujezdce a  vyskočil ven. V  tentýž okamžik položila manželka šéfa rezidentury narozeninový dort na sedadlo spolujezdce a Plunkertova manželka zatáhla za páčku.

Ozvala se ostrá rána, horní část dortu se prudce otevřela a z jeho útrob vyrazila hlava a trup. Řidič šlápl na plyn.

Venku na chodníku stačil Plunkert udělat čtyři kroky, když se zpoza rohu vynořilo auto KGB.

Reflektory auta ozářily starého Rusa na chodníku, auto však kolem něj bez zájmu projelo a pokračovalo v pronásledování. Stále to vypadalo, že ve voze CIA sedí čtyři osoby. Pomocí malé kliky pohyboval šéf moskevské rezidentury hlavou kartonového panáka sem a tam, jako by mezi nimi probíhal živý rozhovor.

Čertík v krabičce zafungoval.

ŠPION ZA MILIARDU DOLARŮ12

Plunkert pocítil chvilkový nával úlevy, to nejtěžší ho však teprve čekalo. Pohřešovaný agent byl mimořádně cenný, a to nejen pro moskevskou rezidenturu, ale i pro celou CIA a Spojené státy obecně. Plunkert vzal na svá bedra skutečně těžké břemeno. Jedna malá chyba a  operace by byla navždy ztracena. Jejich špion by byl bez milosti popraven za zradu.

Nikdo v CIA netušil, proč se špion odmlčel. Čelil snad nějakému podezření? Nebyl profesionálním zpravodajským důstojníkem, byl inženýrem. Že by udělal nějakou nechtěnou chybu? Byl snad zatčen a vyšetřován? Odhalili jeho zradu?

Plunkert chodil ulicemi Moskvy pokrytými vrstvou kluzkého ledu a  siluetami inkoustově temných stínů. Napadlo jej, že pro špionáž jsou tyto ulice naprosto ideální. Často mluvil sám k  sobě. Coby praktikující katolík se Plunkert také často modlil, jeho modlitby však byly krátké, stručné. Pokaždé, když pod maskou vydechl, zamlžily se mu brýle. Po chvíli se zastavil, sundal masku a oblékl si poněkud střízlivější převlek. Na místo setkání jel oklikou několika trolejbusy a autobusy. Neustále se obezřetně ohlížel, zda jej nesleduje KGB, nikoho však nezahlédl.

Nezvěstného špiona musí najít stůj co stůj. Neúspěch nepřichází v úvahu.

V TÝLU NEPŘÍTELE

V

 prvních letech studené války mezi Spojenými státy a Sovětským

svazem měla Ústřední zpravodajská služba jedno nepříjemné tajemství, kterým se příliš nechlubila. V  ulicích Moskvy CIA neměla nikdy vlastní špionážní základnu. Jak zavzpomínal jeden z důstojníků, získat tam spolupracovníky bylo pro kteréhokoli sovětského občana nebo činitele, který by se toho úkolu ujal, „nesmírně nebezpečné“. Samotný náborový proces byl od prvního okamžiku, kdy byl potenciální špion vytipován a osloven, nesmírně riskantní, neboť pokud by agenta odhalila KGB, hrozila by mu jistá smrt. Několik agentů, kteří se pro spolupráci se CIA dobrovolně rozhodli, nebo je CIA zverbovala mimo území Sovětského svazu, podávalo zprávy i po návratu do vlasti. Avšak ve většině případů se CIA agenty ke špionáži v samotném srdci temnoty zlákat nepodařilo.

Tato kniha přináší příběh o špionážní operaci, která vše zcela zvrátila.

V jejím středu stojí inženýr přísně tajné konstrukční laboratoře, specialista na palubní radary, který pracoval hluboko uvnitř sovětské vojenské mašinérie. Přestože do Ameriky nikdy nevkročil a  věděl toho o  ní jen málo, předal Spojeným státům tisíce stránek tajných dokumentů, neboť jej poháněla touha po pomstě. V  ulicích Moskvy, které se doslova hemžily agenty KGB, se s  důstojníky CIA sešel za šest let své činnosti jedna dvacetkrát a přitom nebyl nikdy odhalen. Během studené války byl tento inženýr jedním z nejproduktivnějších agentů CIA, který Spojeným státům poskytl informace, jaké se žádnému jinému špionovi nikdy před ním získat nepodařilo. Zmíněná operace znamenala pro CIA jakousi zkoušku z dospělosti, neboť se jí tehdy podařilo dosáhnout toho, co bylo

ŠPION ZA MILIARDU DOLARŮ14

do té doby považováno za nemyslitelné: osobně se setkat se špionem přímo pod nosem KGB.

Poté byla celá operace zmařena, ne však jako výsledek úsilí KGB, nýbrž zradou z vlastních řad.

Abychom plně pochopili význam této operace, musíme se ohlédnout za dlouhým, nelehkým, a přesto usilovným snažením CIA proniknout do struktur Sovětského svazu.

Ústřední zpravodajská služba se zrodila v reakci na katastrofu v Pearl Harboru. I přes varovné signály se dne 7. prosince 1941 podařilo Japonsku provést ohromující, překvapivý útok, během kterého přišlo o  život více než dva tisíce čtyři sta Američanů a  potopeno či poškozeno bylo jednadvacet lodí americké Pacifické flotily. V reakci na tento zdrcující debakl vstoupily Spojené státy do války. Zpravodajská činnost byla roztříštěná mezi několika různými agenturami, přičemž jednotlivé informace nikdo nespojoval dohromady; šetření Kongresu tehdy dospělo k závěru, že „značnou část viny“ je nutno připsat na vrub právě tomuto roztříštěnému procesu zpracování informací. Samotný vznik CIA v  roce 1947 tak odráží především pevné odhodlání Kongresu a  prezidenta Trumana zabránit opakování podobné katastrofy, k jaké došlo v Pearl Harboru. Truman po CIA chtěl, aby poskytovala vysoce kvalitní, objektivní analýzy

1

. Nově vzniknuvší organizace se tak stala první centralizovanou civilní

rozvědkou v americké historii

2

.

Prvotní představy o fungování CIA se však záhy změnily, a to především v reakci na rostoucí sovětskou hrozbu, která se mimo jiné projevila v blokádě Berlína, zesilujícím sevření východní Evropy ze strany Stalina a skutečnosti, že se Sovětům podařilo vyrobit atomovou bombu. Činnost CIA se rychle rozšířila daleko za hranice pouhé analýzy zpravodajských informací do oblasti špionáže a tajných operací. Na základě doktríny zadržování mocenské expanze komunismu, kterou jako první načrtl v roce 1946 George Kennan v dlouhém telegramu z Moskvy a která byla později značně rozšířena, se Spojené státy pokoušely zvrátit sovětské úsilí infiltrovat a rozvracet vlády po celém světě. Studená válka začala jako soupeření

V TÝLU NEPŘÍTELE 15

o vliv ve válkou zpustošené Evropě, záhy však nabyla daleko větších rozměrů – byla projevem konfliktu ideologie, politiky, kultury, ekonomiky, geografického uspořádání a  vojenské moci. V  přední linii tohoto sváru stála právě CIA. Boj proti komunismu nikdy neeskaloval do otevřeného souboje mezi supervelmocemi, odehrával se spíše v  šedé zóně mezi válkou a  mírem. Jak se kdysi nechal slyšet státní tajemník Dean Rusk, studená válka probíhala „v zadních uličkách světa“.

3

Jedna taková zadní ulička byla až příliš nebezpečná – samotný Sovětský svaz. Stalin byl přesvědčen, že vítězství nad nacisty v druhé světové válce bylo důkazem neotřesitelnosti a  neporazitelnosti sovětského státu. Po skončení války pak rozhodně a  cíleně posiloval brutální, uzavřený systém, který k dokonalosti vypiloval ve 30. letech 20. století, vědomě vytvářel trvalé napětí ve společnosti a podporoval nepřetržitý boj proti „nepřátelům lidu“, „špionům“, „pochybovačům“, „kosmopolitům“ a  „zhýralcům“. Obstarat si knihu ze zahraničí nebo poslouchat zahraniční rozhlasové vysílání bylo zakázáno. Pro většinu lidí bylo také téměř nemožné vycestovat do zahraničí, nedovolené kontakty s cizinci byly přísně trestány. Stát odposlouchával telefony, otevíral poštu a podporoval donašečství. Tajná policie měla své zastoupení v každé továrně a  kanceláři. Upřímně a  bez okolků hovořit bylo nebezpečné, a  to dokonce i v soukromí.

4

Takové prostředí zcela znemožňovalo jakoukoliv špionáž. Nejenže CIA neměla v  prvních letech studené války v  Moskvě svou rezidenturu, v ulicích hlavního města největšího a nejuzavřenějšího státu na světě neměla ani žádné řídící důstojníky. Nemohla tedy vytipovat, ani na svou stranu získávat sovětské agenty tak, jako tomu bylo jinde. Sovětská tajná policie, která byla po roce 1954 přejmenována na KGB, neboli Kamiťét gasudárstvěnoj bězapásnosti, byla zkušená, velmi schopná, všemocná a nemilosrdná. V 50. letech 20. století již byla KGB zocelena třemi dekádami zkušeností, které získala během stalinských čistek, tedy akcí s cílem eliminovat hrozby pro sovětskou nadvládu během války a po ní, i zkušeností z operace, na jejímž konci byla krádež amerického tajemství výroby

ŠPION ZA MILIARDU DOLARŮ16

atomové bomby. V Moskvě nemohl cizinec dokonce ani s nikým navázat rozhovor, aniž by tím nevzbudil okamžité podezření.

CIA byla tou dobou naopak stále ještě v  plenkách. Byla mladou organizací, optimistickou a  naivní, odhodlanou pohnout věcmi kupředu – byla odrazem charakteru tehdejší americké společnosti.

5

V  roce 1954

průkopník amerického letectva generál James Doolittle varoval, že chtějí-li Spojené státy ve světě obstát, musí být více pragmatické a chladnokrevné a  méně sentimentální. „Musíme vyvinout efektivní špionážní a kontrašpionážní služby a naučit se naše nepřátele rozvracet, sabotovat a ničit za pomoci metod důmyslnějších, sofistikovanějších a účinnějších, než jaké jsou užívány proti nám,“ napsal v přísně tajné zprávě prezidentu Eisenhowerovi.

6

Vzhledem k tomu, že vláda Spojených států zoufale potřebovala zpravodajské informace o Sovětském svazu a jeho satelitech, byla CIA vystavena intenzivnímu a neustálému tlaku. Ve Washingtonu tou dobou vládla mezi politiky poměrně značná nervozita ohledně případné války v  Evropě, a  proto se horlivě dožadovali sběru informací, které by umožnily včasné varování. Pravda, mnohé informace byly dostupné z  otevřených zdrojů, avšak s  nefalšovanými informacemi výzvědné služby, které by umožnily takříkajíc nahlédnout pod pokličku, se srovnat nedaly. „Tlak na výsledky nabýval různých podob, od nestále se opakujících pokynů, abychom dělali ‚něco‘, až po podrážděné požadavky, abychom se pokusili o ‚cokoliv‘,“ vzpomínal později Richard Helms, který měl na starosti tajné operace v 50. letech 20. století.

7

Mimo území Sovětského svazu CIA pečlivě sbírala informace od uprchlíků, přeběhlíků a  emigrantů. Ve třetích zemích oslovovala sovětské diplomaty, vojáky a  zpravodajské důstojníky. V  uprchlických táborech v  Evropě verbovala jednotka tajných operací CIA členy pro svou utajovanou armádu. Přibližně pět tisíc dobrovolníků podstoupilo speciální výcvik, jehož cílem bylo vytvoření „post-nukleární partyzánské jednotky“, která by v případě atomového útoku operovala na území Sovětského svazu. Kromě toho Spojené státy vysazovaly v zemích sovětského

V TÝLU NEPŘÍTELE 17

bloku parašutisty, kteří měli za úkol vyvíjet špionážní činnost, případně se spojit s místními odbojovými skupinami. Většina z nich byla dopadena a zabita. Snem šéfa této jednotky Franka G. Wisnera bylo proniknout na území východního bloku a  rozbít jej na kusy. Wisner věřil, že prostřednictvím psychologické války a s pomocí protivládního odboje a jeho tajných zásob zbraní, vysílaček a  propagandy by bylo možné přesvědčit národy východní Evropy, aby svrhly své komunistické tyrany. Naprostá většina těchto pokusů tajně proniknout za nepřátelské linie však skončila fiaskem. Získané zpravodajské informace byly chabé a pozice Sovětského svazu tak zůstávala neotřesitelná.

8

Zdroje CIA tehdy stále nahlížely dovnitř zvenčí. „Jediným způsobem, jak naplnit naše poslání, bylo vytvořit si vnitřní zdroje informací – špiony, kteří by seděli vedle rozhodujících činitelů státu, naslouchali jejich debatám a  četli jejich poštu,“ vzpomíná Helms. Nicméně šance, že se CIA podaří rekrutovat a následně úkolovat v Moskvě agenty, kteří by byli schopni upozorňovat na strategická rozhodnutí sovětského vedení, „byla stejně pravděpodobná jako šance, že se nám podaří získat rezidentní špiony na Marsu,“ poznamenal Helms.

9

Výsledek komplexního vyhodno

cení informací o sovětském bloku, které se CIA podařilo získat do roku 1953, byl žalostný. „O názorech a způsobu myšlení Kremlu nemáme žádné spolehlivé zpravodajské informace. Co se týče armády, naše povědomí o dlouhodobých plánech a záměrech nepřítele je prakticky nulové.“ Autoři zprávy také varovali, že „v  případě nečekaného útoku bychom nemohli počítat s  žádnými informacemi týkajícími se záměrů sovětského armádního velení“.

10

V prvních letech své existence bylo pro CIA „takřka

nemožné, aby její agenti pronikli do Stalinova paranoidního policejního státu.“

11

„V té době,“ vzpomíná Helms, „byly naše informace o Sovětském svazu skutečně velmi mizivé.“

12

Přes všechny tyto potíže zaznamenala CIA na přelomu 50. a  60. let 20. století dva výrazné úspěchy. Pro Spojené státy tehdy začali pracovat Petr Popov a Oleg Peňkovskij, důstojníci sovětské vojenské zpravodajské

ŠPION ZA MILIARDU DOLARŮ18

služby. Ke spolupráci je nikdo nemusel lanařit, své služby nabídli sami ne

závisle na sobě. Tajné informace předávali Američanům převážně mimo

oblast Moskvy, přičemž oba zcela jasně demonstrovali, jak obrovské vý

hody tajný agent přináší.

Dne 1. ledna roku 1953 předal jeden menší, podsaditý Rus obálku

americkému diplomatovi, který se právě chystal nastoupit do svého auta

v mezinárodní zóně Vídně. V té době byla rakouská metropole rozděle

na na okupační zóny pod správou amerických, britských, francouzských

a sovětských vojsk. Celé město svíralo napětí, kdy každý podezříval ka

ždého. V  oné obálce byl rusky psaný dopis ze dne 28. prosince 1952,

v němž stálo: „Jsem sovětský důstojník. Rád bych se sešel s americkým

důstojníkem a nabídl mu určité služby.“ V dopise bylo uvedeno i přes

né místo a čas schůzky. Podobné nabídky byly v těchto letech ve Vídni

zcela běžné; na základě smyšlených zpravodajských zpráv se celé hor

dy podvodníků snažily vytřískat z jednotlivých velmocí peníze. CIA je

všechny pečlivě procházet nestíhala, tentokrát se však ona nabídka jevi

la jako reálná. Následující sobotu večer onen Rus čekal na avizovaném

místě – stál ve stínu dveřního průchodu, sám, v klobouku a objemném

kabátu. Byl to Petr Popov, pětadvacetiletý major sovětské zpravodajské

služby Glavnoje razvedivatěl‘noje upravlenije, neboli GRU, mladšího

bratrance KGB. Popov se stal prvním a ve své době nejcennějším uta

jovaným vojenským zdrojem CIA, který dodával informace o vnitřním

fungování sovětské armády a bezpečnostních služeb. V období od ledna

roku 1953 do srpna roku 1955 se ve Vídni setkal se zástupci CIA celkem

šestašedesátkrát. Jeho řídícím důstojníkem byl George Kisevalter, člen

prominentní petrohradské rodiny, který se ještě jako malý chlapec při

stěhoval do Spojených států. Postupem času Popov Kisevalterovi pro

zradil, že pochází z rolnické rodiny, vyrostl na hliněné podlaze v chatrči

a že až do svých třinácti let neměl ani pořádné kožené boty. Nenáviděl

Stalina za to, že během nucené kolektivizace a následného hladomoru

nechal zničit ruské rolnictvo. Jeho špionážní činnost motivovala tou

ha pomstít bezpráví způsobené jeho rodičům a  jeho malé obci poblíž

V TÝLU NEPŘÍTELE 19

Volhy. V konspiračním bytě CIA ve Vídni mu Kisevalter předal několik časopisů jako Life a Look, Popova však fascinoval jen jeden, American Farm Journal.

13

CIA pomohla Popovovi padělat klíč, který mu ve vídeňské rezidentuře GRU umožnil otevřít zásuvky s utajovanými dokumenty. Popov vyzradil identitu všech sovětských zpravodajských důstojníků ve Vídni, dodával informace o celé řadě jednotek Varšavské smlouvy a Kisevalterovi předával takové perly, jako kupříkladu polní servisní manuál sovětské armády z roku 1954 v případě použití atomových zbraní.

14

Když byl Popov v roce

1955 převelen do Moskvy, vyslalo ústředí CIA do města agenta, který měl v  utajení vytipovat vhodná místa mrtvých schránek, tedy tajných míst, kde by Popov mohl zanechávat své vzkazy. Vyslanec CIA se však příliš nepředvedl, když se zapletl s  prostitutkou placenou KGB a  později dostal od CIA padáka.

15

První pokus CIA o zřízení základny v Moskvě tak

skončil neslavně.

V roce 1956 byl Popov přeložen do východního Německa, kde pokračoval ve špionáži pro CIA. Často proto cestoval do Západního Berlína, kde se v  jednom z  konspiračních bytů setkával s  Kisevalterem. Opět se ukázal jako mimořádně produktivní agent. Mezi jeho největší úlovky té doby patří text obsažného projevu sovětského ministra obrany maršála Georgije Žukova z března roku 1957 adresovaného jednotkám rozmístěným v Německu ohledně použití jaderných zbraní ve válce. V roce 1958 byl Popov náhle povolán zpět do Moskvy, kde byl vyslýchán a následně usvědčen ze zrady. KGB však toto odhalení držela pod pokličkou a  Popova využívala k občasnému předávání zavádějících informací americké straně. Dne 18. září 1959 se Popovi podařilo předat CIA tajnou zprávu napsanou tužkou na osmi proužcích papíru a  srolovanou do trubičky velikosti cigarety. Díky tomuto odvážnému poslednímu aktu vzdoru ztraceného špiona se CIA dozvěděla, k čemu došlo. Zpráva byla bleskově odeslána do centrály, kde si zlomený Kisevalter přečetl se slzami v očích azbukou psaný vzkaz. V lednu roku 1960 byl Popov odsouzen a v červnu pak popraven zastřelením.

ŠPION ZA MILIARDU DOLARŮ20

Události druhého výrazného pokroku ve výzvědné činnosti na území Sovětského svazu se začaly odvíjet jen o dva měsíce později v Moskvě dne 12. srpna, přibližně v 11 hodin večer.

Bylo po dešti a američtí studenti-turisté Eldon Cox a Henry Cobb se právě vraceli po dlažebních kostkách Rudého náměstí na hotel poté, co zhlédli představení baletu, když vtom k nim zezadu přistoupil jakýsi muž a zatahal Cobba za rukáv s prosbou o připálení cigarety. Muž byl střední postavy, na sobě měl oblek a kravatu a na spáncích jeho nazrzlými vlasy prorůstaly první šediny. Zeptal se, zda jsou Američané, a když přikývli, začal překotně hovořit, přičemž se neustále ohlížel, zda je někdo nepozoruje. Pak vtiskl Coxovi do ruky obálku a poprosil ho, aby ji ihned předal na americkém velvyslanectví. Cox, který mluvil rusky, ještě tu noc odnesl obálku na ambasádu. Uvnitř byl dopis, v  němž stálo: „V  současné době disponuji velmi důležitými materiály týkajícími se mnoha různých oblastí, které by mohly vaši vládu eminentně zajímat.“ Pisatel se v dopise nikterak nepředstavil, nicméně naznačil, že kdysi pracoval v turecké Ankaře pro sovětskou vojenskou zpravodajskou službu. Dopis obsahoval také přesné pokyny, kterak neznámého kontaktovat – prostřednictvím zpráv v krabičce od sirek ukryté za radiátorem ve vstupní hale jisté moskevské budovy. Nechyběl ani nákres zmíněné mrtvé schránky.

16

Pisatelem dopisu byl plukovník GRU Oleg Peňkovskij, vynalézavý, energický a  sebevědomý důstojník, který během druhé světové války sloužil s vyznamenáním u sovětského dělostřelectva. Momentálně byl zaměstnancem Státního výboru pro koordinaci vědeckého výzkumu, což byl vládní úřad, který sledoval vědeckou a  technickou spolupráci mezi USA, Velkou Británií a  Kanadou a  poskytoval krytí pro sovětskou průmyslovou špionáž a tajné akvizice technologií na Západě.

Dopis byl doručen na ústředí CIA, kde jej nejprve přijali s určitou nedůvěrou. Věděli, že po případu Popov se Sověti cítí hluboce zahanbeni. Byla snad celá ta akce s dopisem past? Ústředí se nakonec rozhodlo pisatele přece jen kontaktovat, v té době však CIA v ulicích Moskvy žádného agenta neměla. Americký velvyslanec v Moskvě Llewellyn Thompson byl

V TÝLU NEPŘÍTELE 21

zcela neoblomně proti jakékoliv přítomnosti zaměstnanců CIA na velvyslanectví. Nakonec se na podzim roku 1960 ústředí rozhodlo vyslat do Moskvy jednoho mladého důstojníka sovětské divize CIA s jasným úkolem – navázat kontakt s Peňkovskim. Tento důstojník, jemuž CIA přidělila kódové jméno kompas, ruštinu příliš neovládal. Celou akci nebývale zpackal: těžce se opil a navázat kontakt se mu nepodařilo.

17

Peňkovskij byl z  celé situace frustrovaný. První dopis napsal Američanům již v  červenci 1960 a  celé týdny hledal někoho, kdo by ho mohl doručit. „Kolem americké ambasády jsem tehdy slídil jako vlk a  hledal spolehlivého cizince, vlastence,“ vzpomínal později.

18

Poté, co dopis pře

dal v  srpnu na Rudém náměstí Coxovi, čekal Peňkovskij celé týdny na odpověď CIA. Žádná nepřicházela. Své informace se snažil předat prostřednictvím jednoho britského podnikatele, poté jednoho Kanaďana, avšak bez úspěchu. Den za dnem byl zoufalejší.

Dne 11. dubna 1961 se Peňkovskému konečně podařilo svůj dopis, který byl adresován čelním představitelům Spojených států a Velké Británie, předat jistému britskému obchodníkovi. Onen obchodník, Greville Wynne, dopis předal britské tajné zpravodajské službě MI6, která jej postoupila CIA. Americké a britské tajné služby se následně dohodly, že špionážní činnost Peňkovského budou řídit společně.

O devět dní později přijel Peňkovskij do Londýna coby vedoucí šestičlenné sovětské obchodní delegace, která zde měla za úkol nakoupit západní technologie týkající se radarových a  komunikačních systémů a zpracování oceli a betonu. Doba to byla napjatá – CIA si tehdy ještě lízala rány po neúspěšném pokusu o invazi na Kubu v Zátoce sviní. Wynne čekal Peňkovského přímo na letišti, kde mu Peňkovskij okamžitě předal obálku. Ta obsahovala popisy a  nákresy nejnovějších sovětských raket a odpalovacích zařízení. Večer téhož dne pak Peňkovskij zamířil ze svého pokoje v grandhotelu Mount Royal na Oxfordské ulici v Londýně ke dveřím pokoje číslo 360, na sobě měl oblek, bílou košili a kravatu. Když vstoupil do místnosti, uvítali jej dva britští a  dva američtí zpravodaj ští důstojníci. „Teď už víte, že jste v  dobrých rukou,“ ujistil Peňkovského

ŠPION ZA MILIARDU DOLARŮ22

rozcuchaný, podsaditý Američan. Byl to Kisevalter. Peňkovskij odvětil: „Přemýšlel jsem o tom delší dobu.“

V  rozhovorech, které následovaly, se Peňkovskij důstojníkům svěřil, že se jeho kariéra sovětského zpravodajského důstojníka ocitla na rozcestí a že cítí značnou hořkost. Jeho otec zemřel, když mu byly teprve čtyři měsíce. Jeho matka mu později tvrdila, že to bylo následkem tyfu. Již o rok dříve se však na světlo světa dostaly dokumenty, podle kterých jeho otec sloužil jako nadporučík v Bílé armádě, která bojovala proti bolševikům, což značně zpochybnilo Peňkovského loajalitu. Byl obviněn ze snahy tuto skutečnost zatajit. Jeho plánovaná mise v Indii byla zrušena a coby nedůvěryhodná osoba byl přesunut na vedlejší kolej. KGB z duše nenáviděl.

Během dvou delších pobytů v  Londýně, nejprve v  dubnu a  květnu a následně v červenci a srpnu, a jedné cesty do Paříže v září a říjnu 1961 Peňkovskij hovořil s  britskými a  americkými zpravodajskými důstojníky v  zakouřených hotelových pokojích celých 140 hodin, ze kterých poté vzešlo dvanáct set stran přepisů. Peňkovskij jim také postupně předal 111  cívek exponovaného filmu. V  Moskvě používal malý fotoaparát značky Minox, kterým pořídil snímky více než pěti tisíc stran tajných dokumentů, z nichž téměř všechny se týkaly sovětské armády a pocházely z knihoven GRU a armády. Peňkovskij byl pro věc zcela zapálen a značně riskoval, jako například když vyfotil tajnou zprávu přímo na stole jednoho plukovníka, který se na okamžik vzdálil ze své moskevské kanceláře.

Ne všechny rozhovory s americkými a britskými důstojníky proběhly hladce. Během jedné z prvních schůzek v hotelu Mount Royal Peňkovskij představil bizarní plán, jak držet Moskvu a celé sovětské vedení v šachu. Na různých místech Moskvy chtěl v  kufrech či v  popelnicích rozmístit devětadvacet malých jaderných zbraní. Spojené státy měly zbraně a rozbušky dodat a naučit ho, jak tyto přivařit na dno popelnic. Tento bláznivý nápad mu nakonec přece jen s obtížemi rozmluvili.

19

Peňkovskij však ke

své špionážní misi přistupoval s plnou vážností a CIA dokázal, jak velké množství materiálů může získat jediný tajný agent. V  reakci na otázku, zda by mohl získat pár výtisků časopisu sovětského generálního štábu

V TÝLU NEPŘÍTELE 23

Vojenské myšlení, ideálně jeho tajnou verzi, se Peňkovskij dotázal, zda by CIA chtěla také verzi přísně tajnou. CIA ani nevěděla, že nějaká taková vůbec existuje. Peňkovskij sehnal téměř všechna čísla zmíněného časopisu, ve kterém sovětští generálové probírali pojetí války v jaderném věku.

20

Jeho hlášení nabídla kritický pohled do záměrů Sovětů během berlínské blokády roku 1961, byl prvním, kdo Západ informoval o existenci zcela zásadní Vojensko-průmyslové komise, která rozhodovala o  zbraňových systémech, a obstaral klíčové technické podrobnosti o raketách středního doletu R-12, které Sovětský svaz dopravil na podzim roku 1962 na Kubu, zejména pak podrobnosti o  doletu raket a  době potřebné k  jejich zprovoznění. Tajné zprávy Peňkovského s kódovým označením ironbark a sýkora sehrály klíčovou roli v procesu rozhodování během Karibské krize, kdy se prezident Kennedy postavil Chruščovovi.

21

Peňkovského informa

ce o sovětských raketách středního doletu byly zařazeny do prezidentova Denního přehledu ve třetím říjnovém týdnu roku 1962. Kromě toho jeho informace spolu s prvními zprávami z nového špionážního satelitu programu Corona přispěly k vyvrácení mýtu, že Sovětský svaz chrlí mezikontinentální balistické střely jako na běžícím pásu, jak se Chruščov rád chlubil. Sovětský svaz žádný náskok v množství vyrobených raket neměl.

Peňkovskij byl v  té době nejproduktivnějším agentem, jakého kdy Spojené státy měly na území Sovětského Svazu.

22

CIA a MI6 se dohodly,

že za zpravodajské služby, které měly cenu mnoha milionů, mu budou platit 1 000 dolarů měsíčně.

23

Po skončení jednání v hotelových pokojích

v Londýně a Paříži se operace přesunula do druhé fáze, během které Peňkovskij působil v Moskvě. Tam se s ním setkával Wynne, britský obchodník, který pravidelně navštěvoval Sovětský svaz, shromažďoval zpravodajské informace a následně je předával MI6. Peňkovskij však toužil jednat přímo s americkými a britskými zpravodajskými službami v Moskvě.

CIA na to tehdy nebyla připravena. Od onoho fiaska s kompasem byl na misi připravován náhradní důstojník, který však na poslední chvíli couvnul, a CIA tak v kritickém okamžiku neměla nikoho, kdo by se mise ujal. „Měli jsme tam čím dál zoufalejšího a  velmi cenného agenta, ale

ŠPION ZA MILIARDU DOLARŮ24

nikoho, kdo by se s ním mohl spojit,“ vzpomíná jeden z důstojníků CIA, který se v té době ve věci angažoval.

24

Zpravodajské službě také pro danou

operaci stále chybělo vhodné špionážní vybavení.

25

Zatímco v případě schůzek v hotelových pokojích v Londýně a Paříži hráli hlavní roli Američané, moskevská operace byla v režii Britů. Jak se vyjádřil zainteresovaný důstojník CIA, „MI6 dokázala to, co se nám nepodařilo – vymyslet a  realizovat krycí operační plán akce“. Do role řídícího důstojníka Peňkovského Britové dosadili Janet Chisholmovou, manželku šéfa moskevské rezidentury MI6. Ta se s Peňkovským setkala přibližně dvanáctkrát na recepcích a koktejlových večírcích na britském velvyslanectví, v poloprázdném lahůdkářství restaurace Praga, ve vetešnictví, v  parku, ve vstupních halách bytových domů, často v  obtížných podmínkách a se svými třemi dětmi za zády. Na těchto schůzkách jí Peňkovskij předával filmové pásky ukryté v bonboniéře pro děti. Působil velmi freneticky, jako by jej něco pohánělo. CIA měla pocit, že se s  paní Chisholmovou setkává příliš často. Když na konci června roku 1962 CIA konečně dosadila do Moskvy svého vyškoleného pracovníka, který měl za úkol pracovat na případu Peňkovskij, mělo jeho působení jen krátké trvání. Peňkovskij byl naposledy spatřen dne 5. září 1962 na recepci velvyslanectví USA a pak se po něm slehla zem.

26

Tehdy jej KGB začala podezřívat z protistátní činnosti a do jejího hledáčku se tak dostala i paní Chisholmová. Do stropu jeho domácí pracovny vyvrtali dírku a do ní umístili kameru. Další pak za účelem monitoringu aktivit v jeho bytě nainstalovali do nedaleké budovy. KGB tehdy odhalila fotoaparát Minox, metody pro šifrování zpráv a radiový přijímač, jehož prostřednictvím získával tajné instrukce ze Západu. Peňkovskij byl zatčen v září nebo v říjnu roku 1962. Během následného veřejného procesu byl usvědčen ze špionáže a poté dne 16. května 1963 popraven.

27

Prakticky ve stejnou dobu, kdy Peňkovskij hovořil v  hotelových pokojích s  americkými a  britskými důstojníky, se do služeb Spojených států přihlásili další dva sovětští důstojníci, oba mimo území Sovětského svazu. V roce 1961 své služby nabídl Dmitrij Poljakov, důstojník sovětské

V TÝLU NEPŘÍTELE 25

vojenské zpravodajské služby působící v  Organizaci spojených národů,

který se stal následně agentem s  kódovým označením cylindr. V  roce

1962 se pak pro špionáž za peníze rozhodl Alexej Kulak, vědecký a tech

nický pracovník KGB. Jeho krycí jméno znělo klobouk. V 60. a 70. letech

20. století byli tito dva agenti důležitými a cennými zdroji informací CIA

a FBI, schůzky s nimi se však konaly převážně mimo území Sovětského

svazu. V oněch zadních uličkách světa se CIA rekrutovat agenty a špiony

dařilo, v samotném centru Sovětského svazu, tedy v ulicích Moskvy, ta

kové štěstí zatím neměla.

Po ztrátě Peňkovského vstoupila CIA v Moskvě do dlouhého, nepro

duktivního období. Hlavní příčinou byl tehdy obrovský vliv Jamese An

gletona, šéfa kontrarozvědky v  centrále CIA, který Ústřední zpravodaj

skou službu uvrhl do stavu vysoké paranoie a operační paralýzy. Vysoký,

hubený, nepředvídatelný Angleton, laskavý k přátelům a nevyzpytatelný

ve vztahu k druhým, byl ve svých obrovských brýlích, tmavých oblecích

a  kloboucích s  širokou krempou nepřehlédnutelnou personou. Svůj au

tonomní úřad zcela ovládl a veškeré spisy držel pod zámkem, odděleně

od zbytku CIA. Ve volném čase pěstoval orchideje a  vyráběl důmyslně

propracované mušky pro lov pstruhů. Za více než dvacet let na postu šéfa

kontrarozvědky CIA mezi léty 1954 a  1974 Angleton zahalil svou oso

bu a práci pozoruhodnou rouškou tajemství. Tento uzavřený, podezíravý

a tvrdošíjný muž byl posedlý přesvědčením, že se KGB podařilo v rámci

jakéhosi rozsáhlého mistrovského podvodu zmanipulovat vedení CIA.

Když popisoval hloubku licoměrnosti a nedůvěry, kterou podle jeho pře

svědčení využívalo KGB, aby oklamalo Západ, často hovořil o „divočině

zrcadel“, což je fráze, kterou si vypůjčil z básně Thomase Stearnse Eliota

„Gerontion“ z roku 1920. V roce 1966 Angleton napsal, že se „jednotný

a  cílevědomý socialistický blok“ snaží šířit nepravdivé historky o  „roz

kolech, evoluci, bojích o  moc, ekonomických katastrofách [a] dobrém

a špatném komunismu“. Poté, co by tento program strategického podvo

du uspěl, zlikvidoval by Sovětský svaz západní demokracie jednu po dru

hé. Byl přesvědčen, že hrozící katastrofu mohou odvrátit pouze experti

ŠPION ZA MILIARDU DOLARŮ26

v  oblasti kontrarozvědky. Angletonova podezřívavost pronikla v  60.  letech 20. století do kultury a struktury divize sovětských operací CIA, a to s katastrofálními důsledky. Dva ředitelé CIA Allen Dulles a Helms nechali Angletonovi volnou ruku. Angleton měl pocit, že nelze věřit nikomu a ničemu, co pochází ze sovětské KGB. A pokud se nedalo nikomu věřit, pak ani nebylo možné mít v Sovětském svazu své špiony.

28

Kontrarozvědka je klíčovou součástí všech špionážních organizací, jejímž úkolem je zabránit infiltraci za užití stejných špionážních metod, které tyto organizace používají proti ostatním. V období studené války to vyžadovalo kombinaci pasivní bdělosti, kdy CIA sledovala každý pohyb KGB a  snažila se ji oklamat, kdykoliv to bylo možné, a  niterní nedůvěřivosti, která bránila tomu, aby naopak CIA takříkajíc skočila na špek intrikám nepřátelských agentur, a  pomáhala odhalovat dvojité agenty. V ideálním případě šly aktivity kontrarozvědky ruku v ruce se shromažďováním zpravodajských informací, přesto však mezi nimi vždy existovalo přirozené napětí. Běžně se tak stávalo, že řídící důstojník pečlivě vybral a rekrutoval určitého agenta, který měl přinášet svěží proud „pozitivních zpravodajských informací“, ony hlavní plody špionáže, jen aby vzápětí čelil dotazům důstojníků kontrarozvědky, zda je možno tento zdroj považovat za důvěryhodný. CIA potřebovala obojí, nicméně Angletonův kontrašpionážní moloch v roce 1960 zcela paralyzoval chod celé organizace – vše dostalo nálepku podezřelé nebo vyzrazené.

Angletonův pohled na svět se formoval ve světě klamu a intrik. Po absolvování Yaleovy univerzity se stal elitním důstojníkem kontrarozvědky v Londýně u válečného Úřadu strategických služeb (OSS). Zde byl svědkem ohromující britské operace proti nacistům známé pod názvem Dvojitý kříž. Britové tehdy odhalili totožnost německých agentů a obrátili je proti svému nepříteli, čímž v  podstatě neutralizovali činnost nacistické zpravodajské služby. Po skončení mise v  Itálii, kde řídil síť amerických agentů, se Angleton vrátil zpět na ústředí a  stal se ředitelem kontrarozvědky CIA. Byl skálopevně přesvědčen, že KGB rozehrála proti Spojeným státům masivní „strategický podvod“. Svou roli v tomto přesvědčení

V TÝLU NEPŘÍTELE 27

patrně sehrálo i  jeho přátelství s  Kimem Philbym. V  50. letech minulého století byl tento důstojník britské MI6 Angletonovým důvěrníkem. Když však v roce 1963 vyšlo najevo, že je Philby špionem KGB, uprchl do Moskvy. CIA Philbyho podezřívala dlouho předtím, toto odhalení však Angleton patrně bral jako další důkaz toho, že KGB rozšiřuje své pole působení – a to všude.

Nejsilnější vliv na Angletona měl nicméně Anatolij Golicyn, středně postavený důstojník KGB, který v roce 1961 přeběhl na americkou stranu. Golicyn spřádal rozsáhlou síť teorií a domněnek, které jen posilovaly Angletonovo podezření, že KGB vytvořila „mistrovský plán“, jak oklamat Západ. V CIA tento plán někteří označovali jako Angletonovo „monstrózní spiknutí“. Golicyn se nechal slyšet, že každý přeběhlík a dobrovolník, který přijde po něm, bude součástí tohoto plánu. Ve snaze oklamat nepřítele KGB samozřejmě různé zavádějící informace šířila, Angleton však strach z nepřítele vyhnal do nových výšin. V roce 1964 zahájil hon na „krtky“ uvnitř CIA, jehož cílem mělo být podle Angletona odhalení minimálně pěti, možná však až třiceti zaměstnanců CIA či jejích smluvních spolupracovníků, kteří byli sovětskými špiony. Žádný sice odhalen nebyl, kariéra několika zaměstnanců však byla v  troskách. Mezi těmi, kteří se dostali do podezření, byla první šéf moskevské rezidentury a šéf sovětské divize; oba byli později viny zproštěni. Když v roce 1964 přeběhl další důstojník KGB Jurij Nosenko, byl kvůli pochybnostem Angle tona a  Golicyna o  jeho dobrých úmyslech uvězněn a  více než tři roky vyslýchán CIA.

Postupem času prosákla Angletonova podezřívavost do celé sovětské divize CIA. Zhoubná nedůvěra a neustálé zpochybňování všeho se staly vážnou překážkou špionážních operací uvnitř Sovětského svazu. Důsledkem tohoto přístupu bylo, že tajná služba přicházela o potenciální agenty a nebrala v potaz žádné pozitivní zpravodajské informace. Moskevská rezidentura byla malá – měla pouze čtyři nebo pět řídících důstojníků, kteří byli mimořádně opatrní a většinu času trávili přípravou mrtvých schránek – pro případ, že by se přece jen nějakého špiona podařilo rekrutovat.

ŠPION ZA MILIARDU DOLARŮ28

Jeden řídící důstojník tak kupříkladu strávil v  moskevské rezidentuře dva roky, aniž by se setkal se skutečným agentem. Robert M. Gates, který do  služeb CIA vstoupil v  roce 1968 coby odborník na Sovětský svaz a  později se dokonce stal jejím ředitelem, později vzpomínal, že „kvůli přílišné horlivosti Angletona a  zaměstnanců jeho kontrarozvědky jsme během tohoto období měli uvnitř SSSR jen velmi málo sovětských agentů hodných tohoto označení“.

29

Mladší generace řídících důstojníků CIA – tedy těch, kteří do ní vstoupili v padesátých letech 20. století a které štvala omezení ustanovená Angletonem – chtěla zpravodajskou službu vyvést z  letargie a  zbavit ji ustrašenosti. Jedním z  nich byl i  Burton Gerber. Během druhé světové války vyrůstal coby vytáhlý, zvědavý chlapec v  prosperujícím městečku Upper Arlington v  Ohiu. Každé ráno zde na svém kole rozvážel Ohio State Journal, ranní noviny města Columbusu. Zatímco jeho matka připravovala v  5:15 snídani, složil každé ze sta svěřených novin a  strčil je do svého pytle. Na titulní straně často čítával příběhy z  války. V  roce 1946 mu bylo třináct let a jeho srdce bylo plné vlasteneckého odhodlání. Často také přemýšlel, jaký asi je život v  těch vzdálených zemích, o  kterých čítával na přední straně. Umínil si tehdy, že to musí vidět na vlastní oči. Přihlásil se ke studiu na Michigan State University v East Lansingu, kde později získal titul v  oboru mezinárodních vztahů. Uvažoval tehdy o vstupu do diplomatických služeb, nicméně na sklonku jara roku 1955, tedy na samém konci studia, svolil k  pohovoru s  univerzitním náborářem CIA. V té době se o CIA příliš nehovořilo, nikdo tedy toho o ní moc nevěděl. Náborový pracovník proto o nabízené práci nemohl Gerberovi říci prakticky nic konkrétního, přesto o ni Gerber projevil zájem, vzal si od něj přihlášku, na kolejích ji vyplnil a odeslal. Než se rok s rokem sešel, vstoupil Gerber ve svých dvaadvaceti do služeb CIA. Po krátkém působení v armádě jej CIA vyškolila pro špionážní práci a následně jej vyslala do Frankfurtu a Berlína.

30

V té době byl Berlín v samém centru špionážních operací přední linie studené války. Berlínská rezidentura CIA, známá jako BOB, se nacházela

V TÝLU NEPŘÍTELE 29

uprostřed největší koncentrace sovětských vojenských jednotek na světě. CIA se zde především snažila získávat sovětské občany pro práci agentů či přeběhlíků, byla to však těžká, mravenčí práce. Jedna z největších operací berlínské základny byla nicméně rázu spíše technického: tajný, 450 metrů dlouhý podzemní tunel do Sovětského sektoru ve východním Berlíně, který byl využíván k umísťování odposlouchávacích zařízení na sovětské a východoněmecké vojenské komunikační kabely. Díky němu se podařilo zachytit obrovské množství hovorů a dálnopisů; ve Spojených státech a Velké Británii bylo přepsáno 443 tisíc telefonátů, z nichž 368 tisíc bylo sovětských. Odposlechy fungovaly od května 1955 do dubna 1956, kdy Sověti tunel objevili.

31

Gerber byl vyškolen pro práci tradičními způsoby řízení špionů – zřizoval a obsluhoval mrtvé schránky, předával dopisy s kryptogramy, odesílal a přijímal signály a podnikal okružní jízdy městěm s cílem odhalit sledování ze strany protivníka. Běžnou metodou práce zpravodajských služeb v  padesátých letech v  Berlíně bylo dostat zdroje z  východního Berlína pro podání hlášení do konspiračního bytu v Berlíně Západním. Podobně postupoval i  Kisevalter v  případě kontaktů s  Popovem. Tato metoda byla možná jenom díky volnému pohybu zdrojů z  Východu na Západ, který však skončil se vztyčením Berlínské zdi v  roce 1961. V  té době vyvstala před zpravodajskými důstojníky nová zapeklitá otázka: jak řídit agenty na dálku. V  té době měla CIA stále ještě jen málo zkušeností s fungováním v uzavřených společnostech sovětského bloku. Ideové směřování ústředí zpravodajské služby tehdy určovali především veteráni z Úřadu strategických služeb, zpravodajské agentury druhé světové války, kteří během války prováděli odvážné polovojenské kousky. Nyní však byli přesvědčeni, že nejbezpečnější jsou neosobní metody práce, jako například komunikace prostřednictvím mrtvých schránek.

Mrtvá schránka označuje tajné místo pro předávání zpráv a  zpravodajských informací, jehož poloha je známa pouze konkrétnímu agentovi a jeho řídícímu důstojníkovi, kteří si jejím prostřednictvím předávají tajné materiály, osobně se však nikdy nesetkávají. Nová generace důstojníků,

ŠPION ZA MILIARDU DOLARŮ30

kteří do CIA vstoupili po válce, považovala mrtvé schránky za ztělesnění opatrnosti. Byli neklidní a netrpěliví, začali vymýšlet nové metody práce a experimentovat s nimi. Berlínská základna se stala laboratoří výzkumu metod řízení špionů na druhé straně železné opony. Místo toho, aby pouze zvali agenty do konspiračních bytů, vymýšleli zaměstnanci CIA nové, nápaditější špionážní metody, jejichž smyslem bylo proniknout do zakázané zóny.

Angletonova podezřívavost se naštěstí nevztahovala na východní Evropu. Nezdálo se, že by této oblasti věnoval přílišnou pozornost, a to i navzdory skutečnosti, že sovětské satelitní státy zřizovaly své tajné policie podle modelu KGB a  jejích předchůdců.

32

Zadní uličky v  Berlíně,

Varšavě, Praze, Budapešti, Sofii a  dalších městech východní Evropy se tak staly místem, kde své ostruhy získávali mladší řídící důstojníci CIA. Ti vymýšleli nové způsoby realizace špionážních operací v těchto „zakázaných oblastech“, jak je nazývala CIA. Tyto metody byly bezesporu důležité, ještě významnější však byl posun v uvažování. Gerber si na svá bedra vzal nejdůležitější úkol té doby, tedy boj proti komunismu a Sovětskému svazu. On a jeho spolužáci nechtěli na své první misi do zahraničí jen tak vysedávat v kancelářích. Železnou oponou se nenechali zastrašit. Špionáž považovali za své povolání a  pasivitou opovrhovali. Termín „zakázané oblasti“ Gerber vždy odmítal. Zakázané pro koho? Rozhodně ne pro něj, ani pro jeho spolužáky.

A ani pro Havilanda Smithe. Když v roce 1960 dorazil do budovy berlínské rezidentury, byl plný nápadů a stal se průkopníkem nového myšlení, které si nejprve osvojil v Praze.

Po absolvování Dartmouth College Smith sloužil od roku 1951 do roku 1954 coby specialista na Morseovu abecedu a ruský jazyk ve vojenské rozvědce a později se přihlásil do postgraduálního studia rusistiky na Londýnské univerzitě, kde pro CIA vykonal několik příležitostných úkolů. Smith měl značné nadání pro jazyky, hovořil francouzsky, rusky a německy. Když v roce 1956 vstoupil do služeb CIA, byl nejprve vybrán pro operace v Československu. Když byl ještě plně pohroužen do studia

V TÝLU NEPŘÍTELE 31

jazyků, centrála jej v roce 1958 nečekaně požádala, aby se stal šéfem pražské rezidentury. Jeho předchůdce nebyl nijak zvlášť aktivní a neočekávaně svůj post opustil. Když Smith v  březnu dorazil do Prahy, disponoval obstojnými znalostmi českého jazyka, avšak jen malými zkušenostmi s  typem tajných operací, které chtěl podnikat. Co se týče špionážních praktik, žádným speciálním školením neprošel – nevěděl tedy, jak odesílat tajné dopisy, vybírat a využívat mrtvé schránky, jak odhalovat sledovací zařízení a jak s ním naložit, případně jak zosnovat setkání s agentem, a to v nepřátelském prostředí pod ostrým dohledem tajných služeb. Na to vše musel Smith teprve přijít sám.

33

Smith zjistil, že v  budově pražské rezidentury jsou desítky důmyslných radiopřijímačů, mohl tedy využít své armádní zkušenosti s  odposlechy. Odhalil rádiovou frekvenci, kterou při monitoringu velvyslanectví Spojených států amerických používaly ve svých sledovacích vozidlech české bezpečnostní služby, a podařilo se mu rozluštit jejich hlasové kódy. Bylo-li třeba zanechat vzkaz v mrtvé schránce nebo odeslat dopis, Smith nejprve zapnul přijímač a spustil nahrávání. Poté šel zanechat zprávu či odeslat dopis, načež se vrátil a poslechl si záznam. Když zjistil, že jej sledovali, celou akci zrušil. V  opačném případě dal příslušnému agentovi znamení, aby si vzkaz vyzvedl. „Praha byla ideálním místem přesně pro ten typ operací, který jsme měli v úmyslu realizovat,“ vzpomínal. „Je to krásné staré město, prakticky nedotčené válkou. Bylo tam mnoho úzkých, starých uliček, podloubí a  průchodů.“ Metodou pokusu a  omylu Smith dospěl ke zjištění, že po většinu času je pod dohledem českých tajných služeb. Jednou, když se domníval, že jej nikdo nesleduje, zjistil, že v patách mu bylo sedmadvacet vozidel. Byl z toho v šoku. Nabyl přesvědčení, že bez ohledu na to, jaký typ špionážní akce bude realizovat, bude nutné tak činit, jako by byl pod dohledem. Již nikdy si prostě nebude moci myslet, že jej nikdo nesleduje. Toto zjištění z počátků jeho působení v Praze bylo velmi důležité pro další práci v „zakázaných oblastech“.

Smith začal experimentovat. Jeho cílem bylo vytvořit si pravidelné a  pozorovatelné vzorce chování, které by policejní dohled ukolébaly

ŠPION ZA MILIARDU DOLARŮ32

do stavu určité lhostejnosti. Postupně se z něj stal pomalý, opatrný řidič, který českou tajnou policii přesvědčil, že kdykoli někam pěšky či autem vyrazil, bylo předem jasné, kam má namířeno, a proto ho časem nechali být. Každé druhé úterý chodil v  10 hodin dopoledne k  holiči, načež se pomalou jízdou autem vrátil přímo do kanceláře. Po šesti měsících si uvědomil, že jej během jeho cesty k holiči již nikdo nesleduje, tedy pokud se tam nezdržel déle než čtyřicet pět minut. Každý večer také Smith vozil opatrovnici svých dětí domů, což mu zabralo čtyřicet minut. Po nějaké době omrzela jeho sledovací skupinu i tato rutina. Smith si tak vytvořil dvě vhodné příležitosti pro operativní činnost – jakési mezery, do kterých mohl vměstnat čas na korespondenci, mrtvé schránky, případně něco dalšího. Díky těmto neměnným, důsledně dodržovaným rutinám odhalil Smith určité chování příslušníků tajné policie, kterého si dříve nebyl vědom. Dovedli být líní, ortodoxní a konvenční. Dobrý iluzionista by je dokázal oklamat.

I přes tato zjištění byl Smith stále nervózní. Ony vzorce chování sice mohly vytvořit určitou časovou mezeru, nebyly však příliš pružné. Potřeboval větší flexibilitu, aby byl schopen vykonat pokyny ústředí v nejkratším možném termínu, a  to i  pokud by byl pod dohledem. To ho vedlo k potřebě ještě více zdokonalit koncepci časové mezery. Zjistil, že během chůze či jízdy zadními uličkami je schopen na určitou krátkou dobu zmizet svým pronásledovatelům z  očí. A  to způsobem, který jim mohl připadat normální. Pokud tento manévr provedl správně, měl dostatek času na to, aby se s někým letmo sešel, odeslal dopis, případně zanechal vzkaz v mrtvé schránce, a to zcela nepozorován. Plán byl jednoduchý: vždy zahnout za roh. Pokud jej sledovali pěšky, dvě svižná zahnutí za roh stačila na to, aby se na chvíli ocitl zcela mimo dohled, dokud jej „tajní“ zase nedohnali – tedy nějakých patnáct až třicet sekund. To stačilo.

Smith také zdokonalil koncept nenápadného předání informace či dokumentů, kdy se agent objeví přesně ve správný okamžik v  dané časové mezeře. Agent projde těsně kolem svého řídícího důstojníka, předá či přijme balíček a  zmizí. Pokud vše fungovalo, jak má, tajná policie

V TÝLU NEPŘÍTELE 33

takovéto letmé předání za chůze neměla šanci zaregistrovat – agent pokaždé v mžiku zmizel. Hodně záviselo na výběru místa předání – ideální bylo takové, kde dané prostředí blokovalo linii pohledu a skýtalo agentovi rychlou únikovou cestu.

Dalším Smithovým působištěm byl Berlín. Ten se od Prahy velmi lišil, i zde však Smith operoval v časových mezerách a pod dohledem tajných služeb. Jeho nápady dokazovaly, že zaběhlé postupy starých časů lze skutečně změnit: prokázal schopnost řídit špionážní operace ve vypjatých situacích v  uzavřených společnostech. Na podnět ústředí začal Smith v  Berlíně trénovat i  další zaměstnance CIA v  nových metodách, do kterých zapracoval vše, co se naučil o práci „v časové mezeře“. Během následujících let se pohyb „v  časové mezeře“ stal mottem a  spolehlivou metodou řídících důstojníků CIA.

Kd



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist