načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Špion, který změnil svět - Mike Rossiter

Špion, který změnil svět
-4%
sleva

Elektronická kniha: Špion, který změnil svět
Autor: Mike Rossiter

Když se na Postupimské konferenci setkali zástupci vítězných mocností, oznámil prezident Truman Stalinovi, že Spojené státy disponují novou zbraní s mimořádně ničivým účinkem. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299 Kč 287
+
-
9,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 318
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The spy who changed the world ... přeložil Pavel Kolmačka
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 1.8
PDF velikost (MB): 2.8
MOBI velikost (MB): 2.7
ISBN: 9788074295300
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Práce sleduje Fuchsovo dětství, studijní léta, levicovou politickou orientaci, útěk z Německa po nástupu nacistů, studium ve Velké Británii, jeho krátkou internaci v Kanadě a návrat do Anglie. Důležitá pozornost je věnována jeho práci ve výzkumném týmu, který pracoval na vzniku jaderné bomby. Během své výzkumné činnosti Fuchs navázal kontakty se Sověty. Ke své spolupráci se přiznal roku 1950 britským úřadům a strávil devět let ve vězení. Po prospuštění žil až do své smrti ve východním Německu. Životní osudy vědce a sovětského agenta Klause Fuchse.

Popis nakladatele

Když se na Postupimské konferenci setkali zástupci vítězných mocností, oznámil prezident Truman Stalinovi, že Spojené státy disponují novou zbraní s mimořádně ničivým účinkem. Stalin však nedal najevo velké překvapení. O existenci atomové bomby dobře věděl a sovětští vědci již intenzivně pracovali na jejím vývoji. Za potřebné poznatky vděčili Klausi Fuchsovi, vědci, kterého lze označit za jednoho z nejúspěšnějších špionů v dějinách. Fuchs, nadaný matematik a zároveň člen německé komunistické strany, uprchl z nacistického Německa a následně byl pověřen klíčovými úkoly v rámci britského a amerického projektu vývoje nukleárních zbraní. V průběhu prací však předával tajné informace KGB. Když svůj úkol splnil, sám se roku 1950 udal britské tajné službě MI6. Jeho špionáž urychlila počátek studené války a dala vznik světu, který po celou jednu generaci žil ve stínu vzájemného nukleárního zastrašování světových velmocí. (Klaus Fuchs a tajemství atomové bomby)

Předmětná hesla
Fuchs, Klaus, 1911-1988
Agenti -- Německo -- 20. století
Fyzici -- Německo -- 20. století
Špionáž -- Sovětský svaz
Zpravodajské služby -- Sovětský svaz
Atomová bomba
Zařazeno v kategoriích
Mike Rossiter - další tituly autora:
Špion, který změnil svět -- Klaus Fuchs a tajemství atomové bomby Špion, který změnil svět
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ŠPION,

který

změnil

svět

Klaus Fuchs

a tajemství

atomové bomby

Mike Rossiter

VYŠEHRAD



Mike RossiteR

Špion, který změnil svět

Klaus Fuchs a tajemství atomové bomby


Špion,

který

změnil

svět

Klaus Fuchs

a tajemství

atomové bomby

vyšehrad

Mike Rossiter


Z anglického originálu The Spy Who Changed the World.

Klaus Fuchs and the Secrets of the Nuclear Bomb,

vydaného nakladatelstvím Headline v Londýně roku 2014,

přeložil Pavel Kolmačka

Obrazová příloha Wikimedia Commons

Typografie Vladimír Verner

Odpovědný redaktor Martin Žemla

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2015 jako svou 1351. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena E-knihy 299 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

Mike Rossiter

The Spy Who Changed the World

Klaus Fuchs and the Secrets of the Nuclear Bomb

First published in Great Britain in 2014

by HEADLINE PUBLISHING GROUP

Copyright © 2014 Mike Rossiter

Translation © Pavel Kolmačka, 2015

ISBN 978-80 -7429 -567-6

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz


7 Poděkování

PoděKování

Tuto knihu bych nemohl napsat bez významné pomoci několika lidí. Bádání v archivech neprobíhalo jen ve Velké Británii, a tak chci poděkovat Christine Overmeyerové za asistenci při studiu materiálů v Německu. Mnoho hodin strávila jednáním s BStU, archivem svazků, jež vedla východoněmecká tajná policie v Berlíně, a několik dní překládala nálezy archivářky paní Gudrun Wenzelové. Christine pro mne rovněž v Berlíně prošla záznamy spolkového archivu a výsledky pak pro mě přeložila. V tom jsme si vyměnili role, protože Christinu jsem poznal jako mladou au pair, která se starala o mé syny a snažila se zlepšit si angličtinu, a nyní právě dokončila magisterské studium na univerzitě v Bayreuthu.

V několika archivech v Moskvě pro mě úspěšně a s velkým zápa

lem vyhledávala materiály o Klausi Fuchsovi a Grete Keilsonové mladá studentka žurnalistiky na moskevské univerzitě Margarita Bolyčeva, jež má před sebou určitě velkou budoucnost. Výsledky její práce a různé další materiály v ruštině z různých knihoven pro mě přeložila Angela Spondler-Brownová, v ruskojazyčné oblasti má letitá spolupracovnice na poli překladu, bádání v archivech a producentské práce. Moje původní návštěva Kurčatovova institutu by bez ní byla nemyslitelná. Pokračovali jsme pak návštěvami chemických táborů a archivů KGB kvůli dalším dokumentům. Spolupráce těchto tří dam mi byla velkým potěšením.

Kniha by nevyšla bez pomoci a rady mého agenta Luigiho Bono

miho, o němž jsem se kdesi v tisku dočetl, že je „k pomilování“. Tím si sice nejsem jistý, mnohem více si však cením jeho čestnosti a optimismu. Simon Thorogood mě pověřil, abych tuto knihu napsal, proPoděkování vázel mne celým nakladatelským procesem a také se mnou sedával u k ávy a naslouchal mi, když jsem měl pocit, že se mi projekt vymyká z rukou. Editorka Brenda Uptegraffová prošla můj text, učesala jej, upozorňovala mě na chyby, vysvětlovala mi, proč některé pasáže úplně nefungují a snažila se dát knize navzdory šibeničnímu termínu přijatelný tvar.

A konečně musím poděkovat své ženě Anne a svým dvěma synům Maxovi a Alexovi, kteří jsou nyní imunní vůči problémům života se spisovatelem. Jsem rád, že jsou se mnou.

V knize se vyskytují některé obtížné vědecké pojmy; snažil jsem se je pokud možno zjednodušit, aby nenarušovaly vyprávění. Nejsem jaderný fyzik a pravděpodobně jsem se dopustil některých chyb. Tyto chyby i jiné omyly padají jen a jen na mou hlavu, což platí samozřejmě i o názorech a interpretacích obsažených v této knize.

Mike Rossiter, březen 2014


9 výlet do Moskvy

Úvod

Výlet do Moskvy

Jak významný špion byl Klaus Fuchs? V roce 1950 jej ve Velké Británii zatkli a uvěznili za to, že Sovětskému svazu předal tajné informace o atomovém výzkumu. Tisk tehdy tvrdil, že Fuchs je zrádce, který Rusům prodal tajemství atomové bomby. Když se však prvotní vlna hysterie přehnala a bouře začala běsnit kolem jiných krizí a špionů, fakta o Fuchsově případu se začala zdát nejistá, a to i navzdory pátrání serióznějších a renomovanějších autorů, než byli novináři bulvárního tisku. Známá Rebecca Westová Fuchsovu zradu dlouze rozebrala v knize The Meaning of Treason. Dva roky po soudním procesu vyšla kniha o „atomových špionech“ The Traitors z pera Alana Mooreheada. Ukázalo se, že autora vybrala britská tajná služba MI5, jež mu rovněž poskytla významnou podporu. O několik let později k Fuchsovi obrátila svou pozornost vynikající historička Margaret Gowingová v malém oddíle své rozsáhlé práce o britském jaderném programu.

Faktů bylo navzdory všem těmto pracím jako šafránu. Ano, Fuchs

byl německý vědec, který utekl z nacistického Německa, pracoval v atomovém výzkumu a jeho odsouzení ke čtrnácti letům vězení se zakládalo na jeho doznání. Všechno ostatní se zdálo rozporuplné. Byl to, jak naznačují oficiální dějiny britského jaderného programu, druhořadý vědec, který pouze předal práci jiných? Měl vůbec něco tajného na prodej? Někteří akademici naznačují, že Rusové by svou bombu sestrojili tak či tak, ať už by jim Fuchs některá vodítka poskytl, nebo ne. Jaký to byl člověk? Byl to zlý spiklenec, nebo ušlápnutý, výlet do Moskvy naivní a od reality odtržený člověk, který si postupně uvědomoval svou chybu? Je pravda, jak tvrdí kniha sponzorovaná MI5, že hlavní vyšetřovatel MI5 William „Jim“ Skardon šikovně rozpoznal Fuchsovu psychologii a přesvědčil ho, aby se přiznal?

Když jsem jel před několika lety do Moskvy natáčet rozhovor s člověkem, který důvěrně znal Fuchsovu práci atomového vědce, myslel jsem si, že některým z těchto otázek přijdu na kloub. Ten člověk byl akademik Georgij Flerov, jenž významně přispěl ke zrodu první sovětské atomové bomby. Právě Flerov napsal v roce 1942 dopis sovětským představitelům, že jaderná bomba je možná, že vědci v USA, Velké Británii a Německu už na ní pracují a že Sovětský svaz by měl rovněž s obdobným programem neprodleně začít.

Později, v květnu roku 1945, krátce po porážce nacistického Německa Flerov cestoval do Berlína v uniformě plukovníka NKVD, sovětské tajné služby. Pátral po německých vědcích, kteří za války pracovali v nacistickém atomovém programu, a dojednával s nimi jejich odchod do Sovětského svazu. Něco takového pro ně nebylo lehké odmítnout. Ještě později Flerov jako poslední opouštěl zkušební věž před explozí první sovětské jaderné zbraně.

Setkat se s Flerovem nebylo jednoduché. Psal jsem nejprve sovětské Akademii věd, odpovědi jsem se však nedočkal. V Sovětském svazu už ale byla ve vzduchu změna: nastoupil Michail Gorbačov a hlásala se politika glasnosti. Koncem roku 1988 mi zatelefonovala jedna žena z francouzské ambasády v Londýně, z kanceláře vědeckého atašé. Řekla mi, že má pro mne vzkaz od akademika Flerova. Přijede do hotelu a lázní Granville na pobřeží Normandie, kde se bude zotavovat po operaci kyčle. Dala mi telefonní číslo do hotelu – a to bylo všechno.

V lednu roku 1989 jsem nastoupil na trajekt z Portsmouthu do St.-Malo. V Moskvě se sice mluvilo o reformě, avšak studená válka dosud neskončila. Po vyplutí z Portsmouthu jsme minuli ruskou „rybářskou loď“ kotvící hned za třímílovým pásmem. Její nástavby se doslova ježily anténami a satelitními přijímači pro monitorování portsmouthské námořní základny. Byl večer a navigační světla trajektu se jasně odrážela na temném moři, na němž se začínaly ukazovat první známky blížící se bouře. Když se bouře přihnala, byla tak výlet do Moskvy prudká, že jsme nemohli pokračovat až do cíle, a přistáli jsme v Cherbourgu. V pět ráno jsem pak seděl v autobuse směřujícím podél dlouhého pobřeží do St.-Malo.

Georgij Flerov byl drobný holohlavý sedmdesátník s výrazným hustým obočím. Měl pronikavé a trochu šibalské oči. Asi čtyři hodiny mluvil o svých experimentech s plutoniem, o svém dopise vedoucím představitelům země a, což bylo důležitější, o organizování filmového natáčení v Kurčatovově institutu v Moskvě, prvním sovětském výzkumném středisku vybudovaném za účelem sestrojení atomových zbraní. Nazván byl po Igoru Kurčatovovi, mladém energickém vědci, který vedl sovětský program atomové bomby a který řídil Flerovovu práci, vedoucí k první explozi. Zmínil se také, že by stál o natáčení v Pobočném institutu jaderného výzkumu v Dubně, kde byl emeritním profesorem, jenže k tomu potřeboval zvláštní povolení.

Zeptal jsem se ho na roli špionů jako Klaus Fuchs. Flerov odvětil, že informace, které poskytli, ušetřily nějaký čas, možná rok, nanejvýš dva. Všechno ale bylo třeba rozpracovat a konvenční výbušniny, reaktory a plutonium museli udělat ruští vědci v Sovětském svazu.

Flerov se ještě zotavoval z operace a po čtyřech hodinách konverzace začal být unavený. Ujistil mne, že mou návštěvu Moskvy domluví, a s tím jsem odešel.

Na lodi mířící zpátky do Portsmouthu jsem o Flerovových slovech více přemýšlel. Zdálo se mi, že nemá příliš chuť hovořit o roli špionáže nebo o příspěvku německých vědců k práci jejich sovětských kolegů. Pokud však špionážní informace skutečně ušetřily dva roky, bylo to hodně. USA přece trvalo pouhé tři roky, než sestrojily bombu. Práce a peníze ušetřené za dva roky nejsou něco, nad čím by se dalo jen tak mávnout rukou.

O č tyři měsíce později jsem letěl linkou Aeroflotu do Moskvy. Domluvy byly neuvěřitelně komplikované a svolení k natáčení rozhovoru s Flerovem v Kurčatovově institutu mi bylo uděleno pouze pod podmínkou, že použiji sovětský filmový štáb, a do toho se mi moc nechtělo. Kompromis, jak se později ukázalo, byl chybou, ale to je už jiná historie.

Byla to moje první návštěva Moskvy a to, co jsem zde viděl, mě šokovalo. Jeden britský diplomat, se kterým jsem kdysi dělal rozhovor, výlet do Moskvy mi řekl, že Sovětský svaz je Horní Volta disponující raketami. Takový odsudek mi připadal příkrý. Jako chlapce mne nadchl Jurij Gagarin, první člověk ve vesmíru a koneckonců také Rus, a tak jsem si myslel, že ten diplomat je arogantní a povýšený.

Ironií bylo, že jsem dostal pokoj v hotelu Kosmos na kraji Moskvy za vnějším dopravním okruhem poblíž Vědeckého parku a Muzea kosmonautů, oslavujícího úspěchy ruského vesmírného programu. Hotel Kosmos je mohutná budova v podobě zakřivené stěny, se širokým schodištěm sbíhajícím dolů k silnici a poněkud nesmyslné soše Charlese de Gaulla hledící k vítěznému oblouku u vchodu do parku. Postaven byl kvůli ubytování zahraničních návštěvníků olympiády v roce 1980 a měl 1700 pokojů. Teď jej používal Inturist pro západní byznysmeny, jež do Moskvy zvala různá ministerstva v první vlně Gorbačovových snah o liberalizaci. Vestibul a bar byly plné ruských žen a jejich pasáků. Vypadalo to, že jim nedělá žádný problém dostat se přes ochranku u dveří, jež měla bránit vstupu obyčejných Rusů. Naše ruská koordinátorka, která mě čekala na letišti, mi vysvětlila, že v hotelu se platí „tvrdou měnou“ a že normální Rusové by si zde stejně nemohli nic koupit.

Zprávy v britském tisku o skomírání ruské ekonomiky mne nepřipravily na krutou realitu. Před hotelem se desetiletí či jedenáctiletí chlapci honili za každým cizincem a za dolar či cigarety jim nabízeli placky z čepic Rudé armády a různé stranické odznaky. Zajel jsem si metrem na Rudé náměstí a zašel do slavného GUMu, o němž všichni říkali, že to je sovětský Harrods. Regály zely prázdnotou. Našel jsem jen jedno či dvě pekařství plná agresivních zákazníků, jež zřejmě moje přítomnost dráždila. Cestou do hotelu jsem se zastavil v malém krámku na rohu. Byl špinavý, prkennou podlahu pokrývaly cákance bláta, veškerou nabídku tvořily bedny seschlých brambor. Hotelová restaurace podle všeho neměla o nic lepší přísun potravin než obchody. Snídaně byla jeden velký chaos s davy cizinců v oblecích honících se za podn osy s rohlíky nebo vejci na tvrdo, na kterých toho nikdy nebylo dost. Večer se dala koupit pouze nakládaná ryba nebo smažené kuře Kyjev.

Setkal jsem se zde s jedním obchodníkem, ředitelem anglické společnosti vyrábějící vysoce odolné laptopy. Do Moskvy ho pozvalo minivýlet do Moskvy sterstvo těžkého průmyslu, což byl eufemismus pro státem vlastněné zbrojovky, a on se nechal přilákat možností učit a prodat pět tisíc svých drahých laptopů. Pro společnost by to znamenalo čistý zisk jeden milion liber, což v roce 1989 byly slušné peníze. První den proběhl podle očekávání. Jeho řidič jej vyzvedl přesně a zavezl jej do úřadu, kde hovořil ke středním úřednickým kádrům o sítích a výhodách přenosných počítačů. Za tři dny jej řidič vyzvedl v jedenáct a polovina účastníků jeho semináře nepřišla. Na začátku druhého týdne přestal vyučovat, protože řidič zmizel. Jednou ho místo semináře zavezli do vládního úřadu, kde mu nabídli barterový obchod: jeho pět tisíc počítačů za několik milionů párů bot. Vzal tu nabídku vážně, avšak ve fi rmě mu řekli, že v Británii nikdo nekoupí ruské boty, ať bude jejich cena jakákoli. Zůstal v hotelu Kosmos a nevěděl, co dál.

Co by Fuchs z téhle společnosti měl, říkal jsem si. Pro tohle se stal vyzvědačem?

Druhý den mého pobytu v Moskvě mne Flerov navštívil. Ve své naivitě jsem si nedovedl představit, že by byl s to se dohodnout s přísnou ochrankou a veksláckými bandami ve vestibulu. Najednou však šel přímo proti mně chodbou a lehce přitom kulhal. Byl klidný a nevzrušený. Přijel obrovským ZILem, limuzínou vysokých úředníků a stranických vůdců, a ve vstupu do hotelu mu nikdo nebránil. Zůstal se mnou hodinu a vyjádřil lítost, že návštěvu v Dubně mu nepovolili. Až však nazítří přijedeme do Kurčatovova institutu, řekne nám všechno, co potřebujeme.

Jeho další slova více poodhalila motivy, jež ho k našemu interview přivedly. Věděl, že americká práce na atomové bombě, projekt Manhattan, byl již tématem mnoha knih a dokumentárních filmů, a měl pocit, že nastal čas, aby se dostalo uznání i usilovné práci jeho soudruhů. Příliš mnoho pozornosti bylo věnováno špionům. Uvědomil jsem si, že tady to Flerova skutečně pálí. Byl přesvědčen, že příliš velké zásluhy na ú spěchu projektu ruské bomby si nárokuje KGB. Vědci nyní vytáhli do boje na obranu své reputace.

Na druhý den to vypadalo, že ruský štáb a řidič autobusu se zdráhají jet do Kurčatovova institutu. Hovořili o něm jako o něčem tajném a nic o něm nevěděli. Když jsme tam konečně přijeli, vůbec jsem jejich postoj nechápal. Okrový vstup se nacházel na konci ulice pojmenované výlet do Moskvy podle akademika Kurčatova a před hlavní branou stála obrovská, černá mramorová socha Kurčatovova, nejméně dvacet stop vysoká. Vstupní objekt tvořila velká dvoupodlažní budova. V počátcích práce na sovětsk é atomové bombě, když válka proti nacistickému Německu byla v plném proudu, Kurčatov slavnostně slíbil, že si neoholí vousy, dokud projekt nedospěje do úspěšného konce. Černá socha zobrazovala dlouhé vousy, jež mu narostly, nezachytila však jeho bystrý mozek a pohotový humor, jímž proslul. Vjeli jsme dovnitř a pokračovali rozlehlým zalesněným územím ke staré dřevěné dače.

Vstoupil jsem a Flerov mne srdečně uvítal. Překvapilo mne, že v té velké místnosti se shromáždilo asi dvacet lidí. Na několika stolech byly připraveny spousty chleba, kaviáru, studeného masa, nakládané zeleniny a salátů. Z hovoru s několika lidmi jsem pochopil, že tu je několik někdejších Kurčatovových spolupracovníků a že očekávají, že i s nimi udělám rozhovor. Jedna žena, Zinaida Jeršovová, cestovala v roce 1937 do Paříže, aby studovala u Irène Curie, dcery Marie Curie. Paní Jeršovová pracovala s Kurčatovem v Moskvě od samého počátku.

V přístěnku odděleném od hlavního sálu s občerstvením jakousi shrnovací stěnou filmový štáb nainstaloval kameru a světla. Viděl jsem, že staří atomoví veteráni si uspořádali židle do kruhu, aby mohli rozhovor sledovat. Říkal jsem si, že pokud by Flerov chtěl říci něco indiskrétního, tohle ho nijak nepovzbudí, avšak čas běžel.

Když jsme začali natáčet, Flerov nejprve vylíčil, jaký dojem na něj udělal Kurčatov, a převyprávěl mi nyní již otřepanou historku o svém dopisu nejvyššímu vedení. Nynější verze se trochu lišila od té z lázní Granville před několika měsíci. Flerov nehodlal vyzrazovat nic tajného.

Pak se rozpovídal o tom, jak Lavrentij Berija, šéf NKVD, převzal kontrolu nad projektem. To byl také důvod, proč sám Flerov jel v roce 1945 do Berlína v uniformě plukovníka NKVD. O Berijovi Flerov hovořil překvapivě otevřeně, popisoval ho jako nevzdělaného a hrubého člověka, který projektu vůbec nerozuměl. Vyprávěl o případu, kdy se Berija jednoho vědce výhrůžně ptal, jestli ví, jak to vypadá v Ljubljance, ústředí a vězení NKVD. S přibližujícím se termínem prvního zkušebního výbuchu byl Berija čím dál neklidnější a všichni vědci věděli, že pokud se pokus nezdaří, jejich životy jsou ohroženy. Nečekal jsem, že Flerov o tom promluví, a při přestávce na vložení nového výlet do Moskvy filmu jsem se obrátil, abych viděl reakce dalších členů institutu. Byli jsme sami. Shrnovací dveře za mnou někdo tiše zatáhl a staří vědci, kteří až doposud pozorně poslouchali, byli nyní za plentou, od Flerovova útoku na šéfa NKVD bezpečně izolováni.

Flerov opakoval své poznámky o tom, že špionáž možná ušetřila

osmnáct měsíců až dva roky, nedokázal však přesně říci jak a jakými informacemi. On sám nikdy žádné informace od NKVD neviděl. Všechno, co dělal a na čem pracoval, bylo výsledkem diskusí s dalšími sovětskými vědci. Kurčatov možná materiál od špionů viděl, to však bylo přísně tajné jako ostatně všechno, co souviselo s Berijou. A Kurčatov o tom nikdy nemluvil.

Akademik Flerov usoudil, že rozhovor je u konce. Zdvořile naznačil, že už dále nemá co říci, a vstal. Na jeho místo se posadila paní Jeršovová. Byla drobná a útlá a určitě překročila osmdesátku. S pozoruhodným klidem a jasností začala souvisle vyprávět – tak, že mi připadalo nemožné ji přerušovat. Líčila svou práci na klíčovém problému rafinace uranu, s níž začala v roce 1942. Hovořila o různých nehodách a explozích v moskevském ústavu a o tom, že vědci absolutně neměli ponětí o nebezpečí radiace. Bylo s podivem, že je ještě naživu. Hovořila o změnách ve vedení a v ústavech poté, co v roce 1943 začala výzkum podporovat NKVD, a popsala, s čím pomáhali a o čem nic nevěděli němečtí vědci. O špionáži neměla takřka co říci, stejně jako o materiální pomoci NKVD. O těchto záležitostech se nikdy nemluvilo a nikdo o nich nic netušil. V Moskvě a později v Suchumi u Černého moře na druhou stranu pracovali němečtí vědci. O těch se vědělo, nicméně jejich znalosti se každopádně týkaly jen konkrétních omezených oblastí.

Opustil jsem Kurčatovův institut a Moskvu, aniž bych se o Klausi Fuchsovi dověděl cokoli nového. O několik měsíců později padla berlínská zeď a Sovětský svaz vstoupil do závěrečné fáze svého politického a h ospodářského rozkladu. Někdejší důstojníci NKVD – či KGB, jak byla nazvána po válce – začali psát své biografie nebo poskytovali velice barvité rozhovory západním novinářům. Některé sovětské archivy byly zpřístupněny novinářům a badatelům, jejich svazky se však daly jen těžko dešifrovat a tajemství seznamů zůstávala v hlavách postarších dam, pravděpodobně jejich jediných strážkyní. výlet do Moskvy

Během let vyplouvalo na povrch čím dál víc informací v USA i Velké Británii. Krátce před svou smrtí v roce 1988 Fuchs navíc poskytl rozhovor východoněmeckému filmovému štábu – poprvé v životě hovořil o své práci vědce a špiona. Po sjednocení Německa pak byl rozhovor odtajněn. Některé svazky MI5 byly předány Národnímu archivu, i když nadále podléhaly přísné cenzuře. Díky tomu všemu je nyní možné poskládat více fragmentů utajovaného příběhu a vyplnit mezery v mozaice povídaček bulvárních pisálků a dezinformací, po léta vydávaných za zprávu o Klausi Fuchsovi a jeho špionáži. Co tyto nové informace vyjevily?

Více než čtyřicet let se svět nacházel v sevření studené války a ar magedon se zdál být děsivě blízko. V roce 1940 byla jaderná válka science fiction. O pět let později se stala realitou. O dalších pět let později začal závod v jaderném zbrojení a za dalších pět let, v roce 1955, zamořovaly světové ovzduší obrovské termojaderné exploze a zdálo se, že ničivé síly, jež vědci dokážou vyčarovat z atomu, nemají hranic. Klaus Fuchs byl s tím vším spojen. Hrál klíčovou roli při vytváření atomových zbraní u všech tří spojenců v čase druhé světové války, z nichž se ve studené válce stali úhlavní nepřátelé, a pomáhal jim s konstrukcí ještě silnějších vodíkových bomb.

K nukleární patové situaci nepřispěla pouze jeho práce matematika a fyzika. Jako katalyzátor zrodu nukleárního věku, věku, který neskončil, avšak pouze změnil svou podobu, působily i jeho politické názory a přesvědčení o potřebnosti politické akce. Klaus Fuchs byl nejvýznamnější špion dvacátého století – špion, který změnil svět. trinity

kapitola 1

Trinity

Klaus Fuchs stál v zástupu vědců a pozvaných hostů na výšině Compania Hill v Novém Mexiku. Psal se 16. červenec roku 1945, ručičky hodinek ukazovaly čtyři třicet, ráno bylo temné a chladné. Pestrá skupinka na kopci se scházela od dvou hodin – její členové vystupovali z vojenských autobusů po noční cestě z Los Alamos rozechvělí a se ztuhlými údy. Hleděli na východ ke vzdálené věži bíle ozářené reflektory. Počasí bylo tu noc mizerné, se silným nárazovým větrem o rychlosti padesát kilometrů za hodinu, s deštěm a blesky, jež zesilovaly dramatičnost a napětí situace.

Fuchs působil chlapecky, bylo mu třicet čtyři, byl štíhlý, měl silný

spodní ret a jeho oči za skly brýlí se dívaly tak tázavě, že to odzbrojovalo. Zapálil si cigaretu a prohlížel si obličeje ve tmě. Byl tu jeho oficiální nadřízený Hans Bethe, vedoucí teoretického oddělení, skvělý fyzik, stejně jako Fuchs Němec a uprchlík před nacisty. Fuchs si Bethea velice vážil nejen pro jeho intelekt, nýbrž i pro jeho trpělivost a pevný charakter. Poznával i pár dalších. Byl tu jeho přítel a kolega Rudolf Peierls, šéf britských vědců v Los Alamos, německý Žid z Berlína, s nímž Fuchs pracoval od příchodu na birminghamskou univerzitu v roce 1941. Byl tu Maďar Edward Teller, další teoretický fyzik obdařený pronikavým intelektem, avšak také tvrdohlavostí a obrovským egem. Protože neměl trpělivost s Bethem, opustil teoretické oddělení, čímž paradoxně uvolnil místo Fuchsovi a Peierlsovi, kteří pokračovali v jeho práci. trinity

James Chadwick sem cestoval až z Washingtonu. Tento nositel Nobelovy ceny byl zodpovědný za britskou vědeckou misi ve Spojených státech, takže měl na starosti i Fuchse a Peierlse. Chadwick patřil ke šlechtě britských jaderných fyziků, kteří studovali u velikánů dřevních začátků Hanse Geigera a Ernesta Rutherforda a jejichž objev subatomární částice nazvané neutron připravil cestu pro událost, kterou se zde chystali sledovat.

Na vrcholu věže, na patnáctimílovou vzdálenost přes údolí stěží viditelné, stál malý přístřešek z vlnitého plechu. V něm se nacházela sestava bloků silné trhaviny uspořádané do tvaru koule o průměru 1,5 metru. Uvnitř koule byly dva kousky vzácného a exotického kovu, plutonia. I ty byly spojeny do tvaru koule, avšak mnohem menší, o průměru asi 15 cm. Obě poloviny plutoniové koule byly pokoveny tenkou vrstvou blyštivého niklu a zlata. Plutonium bylo tak radioaktivní, že na dotek hřálo, a jeden vědec řekl, že mít je v ruce bylo jako držet malého králíčka. Sama jeho existence se přísně tajila a jeho podoba malého, jemně opracovaného předmětu usazeného v pouzdru ze silných trhavin byla výsledkem úsilí skupiny mladých vědců na kopci i stovek dalších lidí v základním táboře a v přístrojových bunkrech.

Fuchs neměl přesnou představu o míře vynaloženého úsilí, avšak věděl, že sestava výbušnin a kovu představuje vrchol práce tisíců vědců a inženýrů z takřka celého spektra profesí a disciplín, jež pěstuje moderní společnost. Rychlost, s níž se věci v USA odehrávaly, ho nepřestávala překvapovat. Přišel ze zatemněné a bombardované Británie, kde byl všeho nedostatek a všechno bylo na příděl a kde se všechno shánělo obtížně. Tady v USA byla spousta jídla a energie a zdroje se zdály nevyčerpatelné.

Dělníci v obrovských dolech, továrnách a laboratořích po celé Severní Americe a vědecké špičky dvou kontinentů pracovali s neutuchající energií, aby vyrobili objekt, chráněný nyní před větrem a deštěm přístřeškem z vlnitého plechu na vrcholku věže. Celá snaha byla tak tajná, že prezident Harry Truman, jenž v květnu převzal úřad po smrti prezidenta Franklina D. Roosevelta, se o ní dověděl teprve nedávno. A teď byli tady, po všech těch frustracích, zdrženích a chybách vědeckého a technického programu nemajícího obdoby, s jedinou zbývající otázkou: Bude to fungovat? trinity

Vědci kolem Fuchse a další v základním táboře věděli, že nesou zvláštní odpovědnost. Zařízení na věži bylo posledním slovem vědy zvané jaderná fyzika, vědy staré pouhých padesát let. Počáteční průkopnické zkoumání radiace, které prováděli Ernest Rutherford a M arie Curie, zahájilo řadu experimentů, jež objasnilo strukturu atomu a částí, z nichž sestává. Tato práce tedy ukázala možnost, že atomové jádro obsahuje obrovskou energii a že atomy některých radioaktivních kovů by tuto energii mohly velice rychle uvolnit. V jaké formě a jak rychle, to byla základní otázka, jež zaměstnávala Fuchse, Bethea a spoustu dalších vědců, nyní postávajících na Compania Hill. Tvar a rozměry zařízení na věži nebyly zvoleny proto, že by se z technického hlediska jevily jako nejsnáze proveditelné – Fuchs a jeho kolegové v teoretickém oddělení je přesně vypočítali s cílem dosáhnout uvolnění energie atomů plutonia, a to tak rychlého, aby přešlo v mohutný výbuch.

Detonací trhavin dojde k prudkému stlačení kuličky plutonia, záření ve formě proudu neutronů pronikne jádrem druhých atomů a rozštěpí je. To uvolní další neutrony, jimiž se proces zopakuje, a to bude pokračovat tak rychle, že se rozštěpí všechny atomy a ty pak budou souběžně uvolňovat svou energii. Podle výpočtů to mělo přivodit obrovskou explozi – tak velkou, že i základní tábor musel být z důvodu bezpečnosti deset kilometrů od věže.

Kolem výsledku se už objevilo několik znepokojivých otázek. Ověřovací test koule z trhavin, jež musí detonovat v dokonalé synchronizaci a vytvo řit jednotnou rázovou vlnu, před dvěma dny skončil nezdarem.

Bethe a další vědci v teoretickém oddělení, zodpovědní za původní výpočty, strávili celé hodiny kontrolou své práce a zkoumáním vý - sledků zkoušky. Konečný závěr zněl, že se nemýlili a že výsledky testu byly chybně zaznamenány. Zkouška na ostro tedy pokračovala. Zaplašit úzkost však nešlo. Pokud by se některý z matematiků či vědců zmýlil a te nto drahý a utajovaný vzorek plutonia by přišel nazmar, generál Leslie Groves v čele amerického atomového programu Manhattan by při hledání viníka neznal bratra. Počítat se dalo nejspíš s ukřižováním.

Mnozí vědci věděli, že vše se může pokazit více způsoby, a v posledních dnech rovněž hodně diskutovali o tom, zda se z projektu nestalo něco jiného, než s čím původně souhlasili. Lidé jako Peierls, Bethe, trinity Fuchs a další klíčoví vědci uprchli před fašistickými režimy, jež se v Evropě ve dvacátých a začátkem třicátých let šířily jako mor. Německé univerzity byly domovem jedněch z nejtvořivějších center teoretické fyziky a všichni věděli, že se najdou němečtí vědci, ochotní pokračovat v jejich práci za nacistů. Děsivá možnost, že by Hitler dostal do rukou jadernou zbraň dříve než spojenci, neustále poháněla všechny, kdo na projektu Manhattan pracovali. Teď se ale všechno změnilo. Hitler byl mrtvý. Nacistické Německo v květnu bezpodmínečně kapitulovalo. Válka v Evropě skončila a fašismus byl poražen. Válka proti Japonsku v Pacifiku stále zuřila, avšak japonská města byla srovnávána se zemí dálkovými Boeingy 29 a všichni věděli, že je jen otázkou času, kdy budou i Japonci poraženi. Proč se tedy na vývoj atomové zbraně stále tolik tlačilo?

Leó Szilárd, Maďar, který teď měl americké občanství, přišel již v roce 1933 jako první na myšlenku řetězové reakce při jaderném štěpení. Spolu s Italem Enrikem Fermim vymyslel jaderný reaktor a v roce 1939 napsal dopis prezidentu Rooseveltovi, který podepsal i Albert Einstein, v němž naléhavě žádal schválení práce na nějakém typu jaderné zbraně.

Teď aktivně lobboval proti použití zbraně. Dohodl schůzku s vědeckým ředitelem rozsáhlého projektu Manhattan Robertem Oppenheimerem a s generálem Grovesem. Vyhledal Jimmyho Byrnese, jenž byl jedním z nejbližších osobních poradců prezidenta Roosevelta. Szilárd byl zkrátka přesvědčen, že použití zbraně – dokonce i jen ukázání světu, že existuje – odstartuje nekontrolovatelné závody ve zbrojení. Zhrozil se, když zjistil, že americká vláda uvažuje o použití zbraně proti Japonsku jako užitečném nástroji při jednání se Sovětským svazem o poválečném uspořádání světa.

Jiní vědci byli přesvědčeni, že namísto použití proti Japonsku by bomba měla být odpálena někde daleko, aby demonstrace její účinnosti přiměla japonskou vládu ke kapitulaci.

Szilárdovy protesty i námitky jiných se dočkaly rychlé reakce. Proč bombu nepoužít, když to válku s Japonskem zkrátí o několik měsíců? Kolik životů amerických vojáků a japonských civilistů se tím zachrání? Národ investoval do projektu Manhattan obrovskou sumu dvou miliard dolarů. To by mělo přinést viditelný výsledek. Jak padaly trinity argumenty pro a proti, jedno začínalo být jasné. Vědci vytvořili nový zdroj energie, jehož síla měla být naplno teprve vyzkoušena, neměli však nad ním moc. O tom, jak a kde bude použita, rozhodnou politici a armáda.

Jak tak stáli v tom chladném šedavém rozbřesku v poušti v Novém Mexiku, většina těchto otázek kamsi ustoupila. Teď tu byla jen jediná skutečně naléhavá věc: bude to fungovat?

S blížícím se časem zkoušky hovor utichal. Napětí vzrůstalo. Musí to fungovat. Den před tím, když Bethe se spolupracovníky kontrolovali výpočty, aby zjistili, proč selhala zkouška trhavin, měli divné pochybnosti, že něco opomněli nebo že ve výpočtech došlo k neodpustitelné chybě. Fuchs si byl nyní jist, že to bude fungovat. Jediná otázka byla, jak velký výbuch, měřeno ekvivalentem kilotun trinitrotoluenu, zařízení vyvolá.

Deset minut před plánovaným výbuchem se rozzářila zelená signální raketa a v základním táboře se rozezvučela siréna, kterou o několik sekund později uslyšeli i muži na kopci. Nastal mezi nimi šum plný očekávání. Bylo jim řečeno, aby se nedívali přímo do místa výbuchu, protože by mohli oslepnout. Měli se obrátit zády, a na ochranu zraku mohli rovněž použít svářečské brýle. Avšak teď, když už mělo ke zkušebnímu výbuchu každým okamžikem dojít, byla jejich touha vidět příliš velká a v poslední minutě rozhodovali brýle nepoužít nebo vystoupit z auta a vystavit se ultrafialovému záření. Byla odpálena druhá raketa a opět se rozječela siréna, osaměle a pochmurně. Ještě pět minut měly muže uvyklé počítat v nanosekundách svírat úzkost a vzrušení, z nichž se dělalo nevolno.

Poslední raketa oznamující odpočítávání závěrečné minuty. Edward Teller, který zanechal práce na plutoniové bombě, protože chtěl pracovat na potenciálně mnohem silnější bombě vodíkové, si začal na tvář roztírat opalovací krém a na ruce si natahoval těžké rukavice na ochranu před zábleskem. Zapraskala krátkovlnná vysílačka – uslyšeli odpočítávání posledních sekund.

Na třicet kilometrů daleko byl viditelný jasný záblesk, jenž rostl a zaléval jitřní tmu pronikavým denním světlem jako polední slunce. Na n ebi rostla podivná koule. Fuchs později vzpomínal, že vypadala cize a majestátně, se zvláštními modrými a zelenými záblesky trinity pulzujícími na povrchu. Pak se zvětšila a potemněla obrovskou tlakovou vlnou. Fuchs a ostatní muži na Compania Hill sledovali, jak ohnivá koule slábne a jak k nebi roste nafialovělý sloup. Pak uslyšeli výbuch, jako když vypálí dělo, zahřmění, jak se ozvěny hnaly pouští a odrážely se od kopců na východě.

Nad tím, co uviděli, všichni ztratili řeč. Fungovalo to.

Když vzhlíželi k obrovskému mraku, jenž rostl na obloze, uvědomili si, že je ve výšce šesti kilometrů. Třicet kilometrů vzdálená exploze je téměř oslepila. Fuchs věděl, že výbuch předčil všechny odhady z Los Alamos. Lidé, kteří toto všechno vymysleli, stáli v němém úžasu. Výsledek jejich práce předčil všechny jejich představy. Do Los Alamos se vraceli zamlklí a zamyšlení – stále ještě se vyrovnávali s tím, že na vlastní oči viděli výbuch první atomové zbraně v dějinách lidstva.

Fuchs řekl, že při odchodu se ho kdosi zeptal: „Co bude teď? Jak to použijeme?“ Odvětil: „Na tyhle otázky už je pozdě.“

Britský fyzik William Penney, který ihned zahájil experimenty zkoumající účinky exploze, o pět dní později vedl v Los Alamos seminář. Jeho předběžné výpočty založené na prvních výsledcích zkoušek naznačovaly, že obdobná bomba by zničila čtyřsettisícové město. Nezůstala by jediná budova. Jediný člověk by nezůstal nezraněn. rozho vor

kapitola 2

Rozhovor

O čtyři a půl roku později, 19. prosince roku 1949, Klaus Fuchs pracoval u stolu ve své kanceláři v Harwellu, někdejší základně vojenského letectva v Oxfordshiru, v níž nyní sídlil britský Ústav pro výzkum atomové energie. Od prvního jaderného výbuchu v Novém Mexiku Fuchs postoupil na pozici významného muže v britské nukleární hierarchii. V Harwellu, kde se koncentrovalo úsilí britské vlády o vybudování nezávislého jaderného průmyslu, zastával nyní funkci zástupce vedoucího teoretického oddělení. Jaderná energie představovala velký ekonomický příslib, avšak ještě větší význam měl vývoj jaderných zbraní, považovaných za životně důležité pro zachování velmocenského statutu Británie.

Harwell se od dob, kdy sloužil letectvu, značně rozrostl. Bezpeč

nostní pás byl zesílen, na okolních pozemcích vyrostla vesnička z montovaných domků pro vědecké a administrativní pracovníky, přibyly kanceláře a dílny. Několik hangárů přežilo, teď se však v nich nacházel první evropský jaderný reaktor známý jako GLEEP, malé experimentální atomové zařízení, v němž v roce 1947 začala jaderná reakce. Harwell rovněž provozoval cyklotron pro výzkum subatomárních částic a n ový elektronický počítač, jenž byl uveden do provozu na začátku roku. Fuchs zasedal v různých výborech a pracovních skupinách, jež všechna tato zařízení řídily, stejně jako další zařízení po celé zemi. Plnohodnotný jaderný reaktor k výrobě plutonia se stavěl ve Windscalu v K umbrii, a na dalších místech v Capenhurstu v hrabství Cheshire a Springfieldu v hrabství Lancashir se produkoval obohacený rozho vor uran a plutonium pro výzkum spojený s výrobou zbraní ve Fort Halsteadu v Kentu. Fuchs byl vytížený. Jeho zkušenosti z počátečního atomového výzkumu v Británii a pozdějšího v Los Alamos, ale i jeho genialita v teoretické oblasti jej předurčovaly k tomu, aby s ním bylo v britském jaderném programu projednáváno úplně všechno.

Fuchs pracoval s mnoha kolegy, s nimž se spřátelil po roce 1933, kdy přistál ve Velké Británii jako student a uprchlík. Jeho přímý nadřízený byl Herbert Skinner, s nímž se poznal na univerzitě v Bristolu krátce po Fuchsově příchodu do země. Egon Bretscher, kolega z Los Alamos, řídil v Harwellu oddělení jaderné fyziky. Fuchsovým blízkým přítelem zůstal i Rudolf Peierls, jenž se vrátil do Birminghamu, aby po válce pokračoval v akademické dráze, stále však byl i konzultantem Úřadu pro atomovou energii.

Fuchs se rovněž spřátelil s náčelníkem harwellské bezpečnostní služby, někdejším velitelem perutě RAF Henrym Arnoldem. Fuchs si někdy stěžoval na přísnou kontrolu příchodů a odchodů do Harwellu a z Harwellu nebo na Arnoldovo občas dotěrné vyptávání na návštěvníky. Před několika týdny ovšem Arnolda sám vyhledal, aby mu řekl o j ednom svém nepříjemném problému. Jeho otec Emil, kvaker, zůstal po c elou válku v Německu. Nacisté ho ve třicátých letech uvěznili a soudili, zacházeli však s ním mírně díky intenzívnímu lobbování mezinárodního kvakerského hnutí a Amerického výboru služby přátel.

Emil byl aktivní socialista, člen německé sociální demokracie a pacifista. Tento rok syna navštívil spolu s Fuchsovým synovcem Klausem Kittowskim a Fuchs je oba představil mnoha svým spolupracovníkům a kolegům. Potíž byla, že Emil dostal nabídku, aby přednášel na univerzitě v Lipsku v sovětské okupační zóně, a hodlal ji přijmout.

Fuchs před otcem zatajil podstatnou část svého angažmá v projektu v Los Alamos, neboť otec byl koneckonců pacifista. Harwell byl institucí pro bádání v oblasti mírového využití energie, avšak Fuchs zároveň úzce spolupracoval s britským programem vývoje atomové bomby a věděl, že kvůli jakémukoli spojení se Sovětským svazem by mohl přijít o bezpečnostní prověrku. Řekl Arnoldovi, že jeho otec, byť sedmdesátník, je rozhodnout přijmout práci v Lipsku a že není možné jej od toho odradit. Fuchs považoval za správné, aby o tom Arnold věděl rozho vor a probral to se svými nadřízenými v tajné službě. Nebyl tedy překvapen, když Arnold zaťukal na dveře jeho kanceláře a oznámil mu, že s ním o otci chce mluvit někdo z MI5.

Když Fuchs přišel do Arnoldovy kanceláře, uviděl cizího člověka,

vysokého a štíhlého. Bylo mu pětačtyřicet, ale vypadal na víc, a měl mohutný knír. Arnold je představil a nechal je o samotě.

William James Skardon, obecně známý jako Jim, přijel to ráno z Londýna. Tento bývalý důstojník zvláštního oddělení přišel k tajné službě čili MI5 v roce 1942. Vyslýchal několik bývalých komunistických agentů, z nichž jeden býval sekretářem MI5 a předával Komunistické straně Velké Británie jména informátorů MI5 v jejím vedení. Vyšetřoval rovněž „lorda Haw-haw“, Williama Joyce, spolupracovníka nacistů, který za války vysílal německou propagandu a v roce 1946 byl popraven za zradu. Nyní Skardon zastával funkci hlavního vyšetřovatelem v oddělení B, sekci MI5 pro kontrašpionáž. Pohledy jeho kolegů na něj se velice liší. Proslulý lovec špionů Peter Wright ho považoval za člověka působícího uklidňujícím a solidním dojmem odborářského důvěrníka, což u člena MI5 vypadá zvláštně. Dick White, ředitel oddělení B a později šéf MI5 a posléze MI6, si naproti tomu myslel, že Skardonovo vystupování přátelského zpovědníka, a ne vyšetřovatele lámajícího kosti, bylo jeho maskou a stylem.

Když ten den v Harwellu seděl u Arnoldova stolu a nacpával si dýmku, poprvé si prohlížel člověka, o kterém už mnoho slyšel. Fuchs měl vlasy sčesané dozadu, což zdůrazňovalo jeho výrazné čelo a dodávalo mu vzezření bezelstného intelektuála. Skardon začal tím, že přítomnost Fuchsova otce v ruské zóně v Německu představuje významné bezpečnostní riziko. Rád by Fuchsovi položil několik otázek, několik možná nepříjemných. Na jejich základě však úřad bude moci posoudit míru rizika.

Fuchs to chápal. Nu, sám přece tu záležitost s otcem nahlásil bezpečnostní službě.

Skardon se tedy Fuchse vyptával na jeho původ a rodinu. Fuchs hovořil co nejpodrobněji a Skardon se svazkem před sebou mu pomáhal s některými daty. O některých věcech, jež Fuchs Skardonovi řekl, bezpečnostní služba předtím nevěděla. Jako student byl politicky aktivní a stal se členem celostátní studentské organizace inklinující rozho vor ke k omunistické ideologii. Přestěhoval se pak do Berlína, kde se k moc i dostali nacisté, a byl pozván k účasti na mezinárodní konferenci v Pař íži organizované známým francouzským komunistou Henri Barbussem. Konference proběhla v rámci protiválečného a protifašistického hnutí, jež by se nyní dalo označit jako komunistická fronta. Poté našel útočiště ve Velké Británii, kde studoval na univerzitě v Bristolu, a po studiu odešel pracovat do výzkumu na univerzitě v Edinburghu. V roce 1934 možná jel do Švýcarska za bratrem Gerhardem, pravil nesměle. Skardon nereagoval, a tak Fuchs pokračoval.

Když Německo v květnu roku 1940 napadlo Francii, Fuchs byl jakožto cizinec z nepřátelské země internován a spolu s mnoha dalšími německými uprchlíky byl poslán do tábora v Kanadě. V táboře se politicky angažoval společně s dalšími internovanými, s Hansem Kahlem a ještě jedním člověkem jménem Abrahamson. Fuchs popsal některé případy, v nichž se angažovali. Nejdůležitější byl boj proti jmenování syna bývalého německého korunního prince vůdcem tábora a od por proti registrování Židů v táboře, neboť existovala možnost, že by tito internovaní mohli být posláni do Německa výměnou za kanadské válečné zajatce.

Skardon neměl důvod cokoli zpochybňovat. Fuchs pokračoval vyprávěním o období po návratu z Kanady do Británie, kdy se pohroužil do složité práce na konstrukci atomové zbraně. Začal mít zřejmě pocit, že v rozhovoru nejde skutečně o nic jiného než o problémy, jež by mohla způsobit otcova profesura v ruské zóně Německa. Pokračoval vyprávěním o tom, jak se jako člen britské vědecké mise v americkém programu atomové bomby přestěhoval do New Yorku do známé Manhattan Engineering District (projekt Manhattan). Celou tu dobu pracoval naplno, takže na společenskou činnost mu nezbýval čas.

Na t ento okamžik Skardon čekal. Otevřeně řekl, že má jakousi informaci. Podíval se na Fuchse a prohlásil, že Fuchs se v New Yorku stýkal se sovětským funkcionářem či zástupcem sovětské vlády a že mu předal informace o své práci.

Fuchs otevřel ústa, pak se pousmál a řekl: „To snad ne.“

Skardon trval na tom, že jeho informace jsou přesné: Fuchs se provinil tím, že Sovětskému svazu předal tajné informace. Znovu zmínil New York. Fuchs opakoval: „To snad ne.“ rozho vor

Skardon postřehl dvojznačnost Fuchsovy odpovědi, avšak Fuchs přešel do protiútoku a zahnal Skardona do kouta: „Nerozumím vám. Řeknete mi, předpokládám, jaké důkazy máte. Já jsem nic neudělal.“

Skardon nemínil nic dalšího prozrazovat. Ve skutečnosti měl velice málo konkrétních informací, a fakt, že čerpal z rozšifrované sovětské depeše, byl rovněž tajný, takže se o něm nemohl zmínit. Spokojil se proto konstatováním, že nehodlá o věci diskutovat a že prostě konstatuje fakt.

Fuchs ve svém odporu přidal na důrazu a řekl, že Skardonovi nemůže pomoci. Za únik nenese odpovědnost. Dělal vše, co bylo v jeho silách, aby válka skončila vítězstvím.

Skardon se nyní zaměřil na informace od Královské kanadské jízdní policie a od FBI ve Spojených státech. Zběhnutí jednoho zaměstnance sovětského velvyslanectví v Ottavě v roce 1945 vedlo o rok později k zatčení Izraela Halperina, matematika na Queen’s University v Torontu a člena Komunistické strany Kanady. Halperina vyšetřovali, zatkli a soudili za špionáž, na konci procesu však porota shledala Halperina nevinným. Jeho adresář nalezený kanadskou policií nicméně obsahoval Fuchsovo jméno a adresu v kanadském internačním táboře. Překvapující bylo, že se v něm našla i adresa Fuchsovy sestry v C ambridge ve státě Massachusetts. „Proč?“ chtěl vědět Skardon. Fuchs vypadal zmatený a popřel, že by Halperina znal. Pak, jako by se zčistajasna upamatoval, řekl, že Halperin byl profesor, jemuž jeho sestra napsala dopis a který Fuchsovi poslal do internačního tábora vědecké časopisy. Nevzpomínal si však, že by se kdy setkali.

„Ty důkazy proti mně jsou všechny takové?“ ptal se Fuchs a zaháněl tak Skardona do úzkých ve snaze přijít na to, co dalšího dalo podnět k tomuto rozhovoru a co stojí v pozadí přímého obvinění, jež proti němu bylo vzneseno.

Skardon odvětil, že nemůže prozrazovat své zdroje a že zrovna tak by nezklamal Fuchsovu důvěru, kdyby se rozhodl doznat – Skardon nicméně podrobněji nerozvedl, kam tímhle příslibem míří, a Fuchs se nevyptával.

Skardon se pak dotazoval na Fuchsovu práci, kterou vykonával v New Yorku jako člen britské mise, a jaká při ní byla přijata bezpečnostní opatření. Fuchs zmínil jména dalších předních vědců: byl tam rozho vor samozřejmě Rudolf Peierls, Nicholas Kurti přicestoval krátce před Fuchsovým odjezdem do Los Alamos, a byli tam i další, jako třeba Tony Skyrme a Frank Kearton. Fuchs si nemyslel, že by se kdokoli z nich zapletl do vyzvědačství. Na jména mladších pracovníků si nevzpomínal, pamatoval si jen, jak prováděli jejich nábor. Ani u nich však nepředpokládal, že by byli špioni.

Skardon v průběhu svého výslechu naznačil, že jeho informace souvisejí s únikem v newyorské misi. Fuchse v tom utvrzoval ne ustálým vyptáváním na opatření k zajištění bezpečnosti vědeckých dokumentů, jež zde vznikaly. Ty se kopírovaly nebo množily, říkal Fuchs, avšak na další přesné podrobnosti si nevzpomínal. Některé se kopírovaly v kancelářích mise na Wall Street a později v kancelářích ve společnosti Kellex ve Woolworth Building na Broadwayi. Newyorská mise rozpracovávala konkrétní způsoby obohacování uranu, aby se jeho radioaktivita zvýšila pro atomovou bombu. Většina této práce představovala psaní teoretických textů pro potřeby amerických společností zapojených do projektu. Kellex byla dceřiná společnost založená strojírenskou firmou M. W. Kellogg, jež měla smlouvu na vybudování závodu na obohacování uranu v Oak Ridge ve státě Tennessee.

Fuchs řekl, že všechny dokumenty má stále v sejfu v kanceláři a že rychlým nahlédnutím se dá zjistit datum, kdy Kellex převzal duplikáty zpráv. Fuchs zatelefonoval sekretářce, ta však nezvedala telefon, a tak pro kopie vědeckých textů z britské mise zašel do kanceláře. Bylo jich deset, a všechny psal on.

Tehdy poprvé Skardon viděl, jakou prací se Fuchs zabýval. Udělalo to na n ěj ohromný dojem. Ve své zprávě o schůzce zdůraznil, že Fuchs byl autorem deseti ze sedmnácti textů vzniklých v New Yorku od ledna do č ervence roku 1944. Skardon jim samozřejmě nemohl rozumět. Později napsal, že se jednalo o „naprosto nesrozumitelné výpočty, jež pro můj nezasvěcený pohled představují velice tvrdou práci po celou dobu pobytu. Určitě pracoval od rána do večera.“

Hovor pokračoval a Fuchs řekl, že někdy si papíry bral mimo kancelář a že možná měl některé s sebou na návštěvě u své sestry Kristel v Cambridgi ve státě Massachusetts, nevěří však, že by ona či její manžel využili té příležitosti k předání nějaké informace. Vybavoval si, že v době svého newyorského pobytu jel pouze jednou na návštěvu rozho vor do M ontrealu v Kanadě. Nicméně jak už řekl, nikdy se nesetkal s Halperinem.

O půl druhé si Fuchs se Skardonem udělali přestávku na oběd. Vyšetřovatel MI5 se rozhodl nechat Fuchse, ať se nají sám, aby si mohl věci promyslet. Fuchs očividně měl o čem přemýšlet, jenže když se po obědě opět setkali, jeho postoj zůstal pevný: neměl jak Skardonovi pomoci. Skardon se nyní vrátil k otázce Fuchsova otce a řekl, že ministerstvo pro zásobování branných sil, zodpovědné za rozvoj atomové energie, se aktivně zajímá o to, co bude s Fuchsem a zda bude možné, aby zůstal na svém současném místě.

Skardon pak neobratně naznačil, že kdyby byl Fuchs ochoten spolupracovat při vyšetřování svých aktivit v New Yorku, MI5 by možná doporučila, aby mu umožnili zůstat v Harwellu. Na to Fuchs dal jasně najevo, že dokud mu nebudou předloženy důkazy, nepřichází vůbec v úvahu, aby vyšetřování jakkoli napomáhal.

Řekl dále, že jedině zjevná Skardonova neschopnost vyrukovat s něčím konkrétním mu brání v tom, aby se rozzlobil a žádal vysvětlení, proč ho takto obviňuje. Podotkl ještě, že pokud by na něm mělo ulpívat takové podezření, bylo by pro něj stejně nejlepší rezignovat. Fuchs věděl, jak důležitý je pro britský jaderný výzkum, a snad si myslel, že tohle je nejlepší způsob, jak to Skardonovi připomenout. Je ovšem možné, že Skardon Fuchsovu nepřímou výhrůžku vůbec nepochopil. Fuchsovy další aktivity pro britskou vládu mimo Harwell zůstaly utajeny i veliteli perutě Arnoldovi a nic nenasvědčuje tomu, že Skardon nebo jeho nadřízení v MI5 by o nich něco věděli.

Po čty řech hodinách Skardon rozhovor ukončil a chystal se vyrazit zpátky do Londýna. Rozhovor s Fuchsem ho nikam neposunul. Jeho zpráva vyznívá nerozhodně:

Je pro mě velmi těžké dospět k rozhodnému stanovisku ohledně Fuch

sovy viny nebo neviny. Jeho chování během rozhovoru by mohlo být

známkou obojího. Pokud je nevinný, pak mne překvapuje, že dokáže vy

slechnout takovéto obvinění tak klidně, možná se to však slučuje s jeho

matematickým přístupem k životu. Také by se dalo argumentovat, že

to je vyzvědač ze staré školy a že je na takové vyšetřování připraven. rozho vor

Pro případ, že by jeho nadřízení v MI5 mohli jeho úsilí považovat za fiask o, nicméně pokračoval, že ve světle důkazů je těžké najít jiného kandidáta na podezřelého než samotného Fuchse.

Fuchs se vrátil do své kanceláře v Harwellu. Neexistuje žádný doklad o tom, co si myslel. Být v té době obviněn z jakéhokoli spojení se Sovětským svazem představovalo něco nesmírně vážného. Pro jakoukoli kariéru v jaderném výzkumu to znamenalo smrtelnou hrozbu. Dva roky předtím byl za předání tajných informací Rusům zatčen jiný vědec Allan Nunn May. Fuchs sám zažil odvolání vědců z Harwellu kvůli méně závažným podezřením, a stupňování napětí studené války nyní atmosféru ještě zhoršilo. Rusové teprve nedávno ukončili blokádu Berlína a právě před čtyřmi měsíci se jim podle všeho podařilo odpálit svou vlastní jadernou zbraň. V budově úřadu vlády zavládly obavy. Fuchs mohl po Skardonově obvinění rozebírat, co má dělat dál na svou obranu. Mohl by se spojil se svými nadřízenými v Harwellu. Lord Cockcroft, vedoucí skupiny pro atomový výzkum v Harwellu, by ho možná účastně vyslechl, přičemž by samozřejmě chápal více než Skardon, jak je Fuchs cenný. Mohl si pohovořit s blízkým přítelem, jako byl Rudolf Peierls, jenž měl vlivné známé, anebo vyhledat právní pomoc. Nic z toho neudělal. Po návratu do kanceláře zatelefonoval svému zubaři. Tlačila ho zubní protéza, a tak si chtěl domluvit schůzku kvůli opravě.

Po d louhé rozpravě s Williamem Skardonem si Fuchs fakticky stál velmi dobře. Věděl, že ho z něčeho podezřívají, a věděl, kam to podezření míří. O jeho práci v New Yorku nepadla zmínka a Fuchsovo vyprávění o jeho životě včetně doby mládí a studií v Německu vyšetřovatel vyslechl bez dotazů. To znamenalo velkou úlevu, protože bylo patrné, jak málo o něm MI5 ví. Dokud byl klidný a držel se svého příběhu, byl v bezpečí. Zničit ho mohla jedině pravda. závazek

kapitola 3

Závazek

V roce 1933, kdy se z něho stal uprchlík, byl již Klaus Fuchs oddaným členem Komunistické strany Německa a zkušeným aktivistou zvyklým na život v utajení. Vyšel z rodiny se silným smyslem pro právní principy a ze země, jež zažila dlouhé zabředávání do fašismu.

Klaus se narodil 29. prosince 1911, v posledních zlatých dnech míru

před vypuknutím války v Evropě a začátkem půlstoletí násilí a hrůzy. O osm let později mladý Klaus žil v zemi podobající se živé mrtvole. V první světové válce zahynuly dva miliony lidí a dalších pět milionů bylo zraněno. V době, kdy válčící strany podepisovaly příměří, poskytovaly potravinové příděly v Německu asi polovinu denního kalorického minima, jež potřebuje aktivní dospělý. Uhlí a paliva se nedostávalo. Lidé propadali demoralizaci a zoufalství. Slepí a chromí vojenští veteráni se připojili k řadám nezaměstnaných a žebrali na ulicích.

V dozvucích první světové války se po zbytcích starých imperiál

ních mocností přehnala vlna revolucí. Ruská carská rodina byla v roce 1917 svržena, bolševici uchopili moc a začali budovat komunistickou společnost. Ve většině ostatních evropských zemí povstání ztroskotala. V Německu začalo 3. listopadu 1918 hnutí lidová revoluce, když se námořníci německé mořské flotily vzbouřili a zmocnili se svých lodí. Po sesazení císaře Viléma 9. listopadu se lokální vzpoury rozšířily po celé zemi a v lednu roku 1919 již existovaly dělnické rady v Mnichově, Hannoveru, Frankfurtu a Hamburku. Heslo kielských závazek námořníků „mír a chléb“ se hrozivě podobalo heslu bolševiků a zdálo se, že Německo půjde stejnou cestou jako revoluční Rusko.

Mezi chaosem v Německu a svržením cara v Rusku však bylo několik významných rozdílů, a ty zásadně ovlivnily průběh událostí. Většinu dělnických rad v Německu vytvořila spontánní odborářská hnutí, a ne Komunistická strana Německa, jež existovala teprve od konce války. Zásadním faktorem se ukázalo to, že německá Sociální demokracie (SPD) byla největší a nejstabilnější reformní stranou v Evropě. Když SPD v roce 1915 hlasovala pro válku, vůdcové jejího levého křídla Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová se od strany odtrhli a vytvořili Spartakovce, skupinu, jež vedla řadu povstání roku 1919. Liebknecht a Luxemburgová pak svolali roku 1919 do Berlína sjezd, aby založili Komunistickou stranu Německa, její vytvoření však přišlo příliš pozdě. Neustále ji zastiňovala sociálně demokratická strana.

Sociální demokraté nebyli revolucionáři. Jejich vůdce Friedrich Ebert se jako ochránce parlamentní republikv založené ve Výmaru postavil proti hrozbě pro nový Německý stát. Poslal proti námořnické radě v K ielu vojenské jednotky, a ministr obrany Gustav Noske mobilizoval a vystrojil bandy ozbrojených veteránů známých jako Freikorps. V průběhu dalších devíti měsíců byla různá povstání rozdrcena. V Berlíně došlo ke svržení dělnické a vojenské rady a Liebknecht a Luxemburgová byli v lednu zajati a zavražděni. V květnu Freikorps vzaly útokem Mnichov, centrum samozvané Bavorské republiky rad. Došlo k n asazení obrněných vozů, plamenometů a dělostřelectva a povstání bylo utopeno v krvi. Tak se zrodila Výmarská republika.

V téhle společnosti pak Klaus Fuchs vyrůstal, nicméně i přes strádání a krveprolití říkal, že měl šťastné dětství. Prožíval je se staršími sourozenci Gerhardem a Elisabeth a s mladší sestrou Kristel. Jeho otec byl pastorem luteránské církve v Eisenachu v Durynsku. Byl to člověk velkých mravních zásad, pacifista a kvaker. Přidal se také k sociálním demokratům – jako první pastor, který něco takového udělal. Za své rozhodnutí patrně draze zaplatil, protože ho církev zbavila úřadu, takže se musel přestěhovat do Kielu, kde přijal práci na univerzitě.

Emil Fuchs své děti nesmírně silně ovlivnil svým zdůrazňováním, že chování má mít morální imperativ, a jeho přítomnost v jejich životě závazek byla hluboká a dlouhodobá. Později, když Kristel pochopila, že Klaus pracuje na atomové bombě, jedna z jejích prvním myšlenek byla, jak by se otec zlobil – přestože byla vdaná a Emila neviděla skoro deset let. Fuchs jednou řekl, že jeho otec vždycky dělal, co chtěl – podle všeho byl velice despotický a unáhleně kritický. Else, Fuchsova matka, spáchala v roce 1931 drastickou sebevraždu – vypila kyselinu kyanovodíkovou. Emil napsal Klausovi na výročí této události dlouhý dopis, v němž se šíře rozhovořil o tragédii svého vlastního života a o tom, že zůstal na výc hovu svých dětí sám, než o tragickém zmatku v mysli své ženy, který ji přivedl k tak trýznivému způsobu odchodu ze světa. Podobně když jeho dcera duševně onemocněla a potýkala se s neúspěšným manželstvím, Emil si stěžoval Klausovi, že nikdy ničeho nedosáhla a že ho velice zklamala. Klause matčina sebevražda určitě hluboce ranila, za celý svůj život se však o ní sotva zmínil.

Klaus se v období dospívání začal tak jako jeho bratr a sestra Elisabeth politicky angažovat. Vstoupil do SPD a později líčil, jak šel do školy na výročí Výmarské republiky. Školní budova byla ověšena vlajkami republiky, avšak jakmile Klaus vstoupil do třídy, uviděl, že ostatní žáci a někteří učitelé mají černočervené symboly ze staré císařské vlajky. Fuchs si do klopy vzdorovitě připnul svůj odznak SPD. Jeho spolužáky to rozzuřilo, vrhli se na něj a odznak mu strhli a Klause vyhodili ze třídy.

V době, kdy studoval na univerzitě v Lipsku, vstoupil do Reichsbanner, polovojenské organizace založené sociálními demokraty. To byl vážný krok. Reichsbanner měl v roce 1930 kolem tří milionů členů a byl přísně organizovaný podle vojenských principů. Nacisté a krajní pravice posílily a násilničtí gauneři z Hitlerových Sturmabteilung (SA) v ulicích zuřivě napadali členy SPD. Násilnosti německé politické scény byly všudypřítomné a braly lidem odvahu být aktivními členy nějaké politické strany. Členové Reichsbanner působili jako ochranka při volebních shromážděních a schůzích a bránili socialistické čtvrti. Je jasné, že Klaus nyní zavrhl otcův pacifismus.

Pro studenta nebylo možné vyváznout z politického zmatku, který Německo zachvátil. Komunistická strana, jež se nyní úctyhodně rozrostla a byla schopna ve všeobecných volbách získat patnáct procent hlasů, byla pod silným vlivem Komunistické strany v Moskvě, nyní závazek očištěné od starých bolševiků a ovládané Stalinem. Komunistická internacionála založená Leninem za účelem šíření revoluce se transformovala a její aktivity byly manipulovány tak, aby vyhovovaly potřebám sovětské zahraniční politiky. V ustavičných hádkách a debatách v barech a studentských kavárnách v okolí univerzity se Fuchs hrozil intelektuálního zmatku členů německé komunistické strany, kteří často udržovali status quo, s nímž osobně nesouhlasili. Sociální demokracii tehdy komunistická strana vnímala jako největší překážku v Německu a napadala ji ještě ostřeji než nacisté.<



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist