načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Špion čtyř králů -- Pêro da Covilhã - Václav Hubinger

  > > > Špion čtyř králů  

Elektronická kniha: Špion čtyř králů -- Pêro da Covilhã
Autor:

anebPříběh vojáka, diplomata a špiona, který dobře sloužil čtyřem králům na zemi a na moři v Portugalsku, Kastilii, v zemích Maurů a Kafrů, v Indii ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  93
+
-
Doporučená cena:  99 Kč
6%
naše sleva
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3% 60%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 134
Úprava: 8 stran obr. příl. : ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5228-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

aneb
Příběh vojáka, diplomata a špiona, který dobře sloužil čtyřem králům na zemi a na moři v Portugalsku, Kastilii, v zemích Maurů a Kafrů, v Indii a v říši kněze Jana.

Pêro da Covilhã (asi 1450–asi 1530) byl portugalský diplomat a vyzvědač, označovaný za krále špionů. Sloužil čtyřem králům (Alfons V., Jan II., Manuel I. a Jan III.), z nichž jen ten poslední jej osobně neznal. V roce 1487 byl vyslán do Orientu v rámci strategického plánu najít cestu z Evropy do Indie. Přes Středozemní moře až do Adenu jej doprovázel Afonso de Paiva, jenž měl najít bájnou říši kněze Jana, kýženého spojence křesťanů proti muslimům. Paiva zemřel, aniž svou část úkolu splnil, a P. da Covilhã byl po návratu z Indie do Káhiry (1491) pověřen i tímto úkolem. Odeslal do Lisabonu informace o Indii, Arábii a východní Afriky a vydal se znovu na cestu. Dostal se do Etiopie, ale když se chystal k návratu, zemřel císař a jeho nástupce už mu nedovolil ze země odjet. Když k etiopskému dvoru v roce 1520 dorazilo portugalské poselstvo, setkalo se s krajanem, považovaným za mrtvého. Byl bohatý, vážený, ale ne příliš šťastný. Poslal ještě po vyslancích do Portugalska obsáhlou zprávu o Etiopii a víc o něm v Evropě nikdo neslyšel. Zprávy P. da Covilhã pomohly nasměrovat portugalský výboj do Asie na dalších asi padesát let. Přispěl také k osvobození Evropanů od iluzí o mytickém knězi Janovi. Byl vynikající operativec a analytik, nikdy neopustil svou službu a nikdy nebyl protivníky odhalen. Neobjevil sice žádnou dosud neznámou zemi, ale našel všechno, co hledal. Na jeho příkladu se lze i dnes poučit o významu, jaký má pro diplomaty, zpravodajce či obchodníky znalost místní kultury a jazyka a jak efektivní může být zpravodajská služba malé země, je-li dobře organizovaná a řízená. Václav Hubinger (*1949)
diplomat, sociální antropolog a orientalista; 1968–1974 vystudoval v Praze indonéštinu a národopis, do roku 1993 pracoval v ČSAV, od 1994 na Ministerstvu zahraničí, velvyslanec v Portugalsku (1996–2000), Keni (2002–2003), Brazílii (2003–2008) a Turecku (2010–2014). Kromě odborných článků knižně publikoval: Zebra na zabití. Praha: Czechopress 1994; Grasping the Changing World: Anthropological Concepts in a Postmodern Era (red., kapitola a úvod), Routledge 1996; Lidojedství, Praha: Public History 1996; Encyklopedie diplomacie, Praha: Libri 2006.

Předmětná hesla
Covilh, Pro da, asi 1450-asi 1530
* 15.-16. století
Vojáci -- Portugalsko -- 15.-16. stol
Diplomaté -- 15.-16. stol -- Portugalsko
Agenti -- Portugalsko -- 15.-16. stol.
Špionáž -- 15.-16. stol.
Zpravodajské služby -- 15.-16. stol.
Zařazeno v kategoriích
Václav Hubinger - další tituly autora:
Špion čtyř králů -- Pero da Covilha Špion čtyř králů
Hubinger, Václav
Cena: 150 Kč
Diplomatické theatrum mundi Diplomatické theatrum mundi
Hubinger, Václav
Cena: 236 Kč
Diplomatické Theatrum mundi Diplomatické Theatrum mundi
Hubinger, Václav
Cena: 130 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Václav Hubinger
Špion
čtyř králů
PÊRO DA COVILHÃ
aneb
Příběh vojáka, diplomata a špiona, který dobře sloužil
čtyřem králům na zemi a na moři v Portugalsku, Kastilii,
v zemích Maurů a Kafrů, v Indii a v říši kněze Jana.
NAKLADATELSTVÍ EPOCHA
PRAŽSKÁ VYDAVATELSKÁ SPOLEČNOST





Copyright © Václav Hubinger, 2014
Drawing © Martin Ďásek, 2014
Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Pražská vydavatelská společnost, 2014
ISBN 978-80-7425-228-0 (Nakladatelství Epocha)
ISBN 978-80-7250-715-3 (Pražská vydavatelská společnost)
Ediční rada Edice Magnetka:
prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK, Technická univerzita v Liberci)
doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií)
prof. PhDr. Radek Fukala, Ph. D. (Univerzita J. E. Purkyně Ústí nad Labem)
PhDr. Miloslav Martínek, CSc.
JUDr. František Čermák





Obsah
Výslovnost portugalštiny 7
Prolog 8
Portugalsko druhé poloviny 15. století 21
Oči a uši králů 39
V kastilských službách 52
Ve službách Alfonse V. 59
Ve službách Jana II. 66
Proměna rváče ve zvěda 66
Hledání a nalezení cesty koření 79
Hledání a nalezení říše kněze Jana 97
Habeš – konečná 107
Epilog 126
Seznam vybrané literatury 130
O autorovi 133





Úžasní poutníci! V  svých očích psány máte,
jak moře hlubokých, příběhy dlouhých cest.
Otevřte pamětí svých skříně přebohaté,
podivuhodné šperky z éteru a hvězd.
1
1
Baudelaire, Charles, Les Fleurs du Mal, III, in: Čapek, Karel,
Francouzská poezie nové doby, Praha 2009, s. 13. Pokud v  dalším textu
není u citací z  cizojazyčných pramenů uvedeno jméno překladatele,
jedná se o překlad a odpovědnost autora této knihy.





7
Výslovnost portugalštiny
Dnešní evropská portugalština se od jazyka 15.–16. století liší nejen
pravopisem a částečně slovní zásobou, ale především výslovností.
Starší výslovnost se zachovala hlavně v brazilské portugalštině. Pro
větší pohodlí čtenáře na tomto místě uvádím alespoň základní in -
formaci, jak číst vlastní a místní jména.
– ã: nosovka
– ães: téměř jako –ajenš, po –lh jako –jenš
– c: před –e, –i jako –s–, jinak jako –k–
– ç: jako –s–
– ê: úzké zavřené –e–, mírně prodloužené, blízké výslovnosti
našeho –ě–
– g: před –e, –i jako –ž–
– j: –ž–
– lh: –lj–
– nh: –ň–
– õ: nosovka
– ões: téměř jako –ojenš
– s: před samohláskou nebo mezi dvěma samohláskami téměř jako
– z–; na konci slova –s (v dnešní evropské portugalštině –š)
– x: –š–





8
Prolog
„... věci, jež nejsou dílem přírody, ale lidskými
činy a  konáním [...] nemají přirozenou
schopnost dát vzniknout jiným, sobě podobným,
a  pro krátkost lidského života končí i  se svým
autorem.“
J. B: P

Míváme tendenci vnímat – podle své povahy a  oblíbené četby –
takzvané velké zeměpisné objevy různým způsobem. Někdo
poněkud romanticky jako nalezení ráje a  objevení „urozených“ či
„ušlechtilých“ divochů, jiný zase sebemrskačsky jako zničení
křehkých a naivních kultur evropskými barbary, chtivými zlata a sexu.
Někdy také i  docela věcně jako organickou součást
dynamického rozvoje evropských společností 15. století. Na  každém z 
těchto postojů něco je a  příklon k  jednomu neznamená popření těch
ostatních. Byla to velká doba evropských dějin, ve které se
zrodily dějiny světové ve  smyslu propojenosti a  vzájemného působení
dějů, osob, společností a  ideologií doslova všech konců a  středů
světa. O „zeměpisných objevech“ lze pak mluvit jen z hlediska
evropské geograe. Téměř ve všech případech se jedná o jakýsi
vedlejší produkt aktivit, které vycházely z politických, ekonomických
a ideologických zájmů. Není proto náhodou, že je mezi „objeviteli“
tak málo geografů a tolik vojáků, obchodníků a duchovních.
Anachronická a anachronistická hodnocení minulých dějů jsou
doprovodným efektem téměř veškerého historického bádání.
Zatímco existence data 6. července 1415 je faktem, o kterém se nedá
polemizovat, je jednou provždy dán, a tudíž chráněn před lidskou
vynalézavostí, příčiny, průběh a  důsledky událostí tohoto dne
1
Barros, João de – Couto, Diogo de, Decadas da Asia, Lisboa 1778,
s. 24 (nečíslováno).





9
PROLOG
v bavorské Kostnici pro český stát jsou otevřeny více i méně
poučeným výkladům a zřejmě už to tak zůstane navždy. Naprosto totéž
se týká oněch výše zmíněných zeměpisných objevů a všeho, co se
v „objevených“ územích odehrálo ode dne jejich prvního kontaktu
s Evropany až po naše dny. V tom je půvab nejen historie, ale
i historické antropologie. Mezi objevitele se tak odlišnou interpretací
jeho do jisté míry úspěšné činnosti dostal i člověk, který byl
všechno možné, jen ne vědec a objevitel. Byl to voják, královský
vyšetřovatel, diplomat a rozvědčík. Nebyl vždy toto všechno najednou, ale
úkoly plnil spolehlivě. Působil v době, která byla podstatně živější
a zajímavější, než nám nabízejí učebnice dějepisu. Evropa na jedné
straně trpěla hrozbou turecké invaze z Balkánu, na straně druhé se
každý rok dozvídala o  nových, dosud nepoznaných zemích v 
zámoří, které tu více, tu méně odpovídaly představám o tom, jací lidé
a jak v takových končinách žijí. Středozemní moře bylo rejdištěm
nejen „maurských“
2
korzárů, španělských pirátů a pašeráků
všelijakého původu, ale také prostorem, ve kterém se stýkal a místy
i prolínal svět islámu se světem křesťanství.
Máte v rukou etudu o muži, který nejspíš nebyl úplně obyčejný.
Přesto se nijak dramaticky nelišil od mnoha svých krajanů a jiných
současníků, jejichž jména sice známe, ale o jejich životě toho
obyčejně víme ještě méně než o tom jeho. Tak jako oni pomáhal
koncem 15. století budovat ekonomicky a vojensky silnou zemi a její
globální síť osad, faktorií a misií, která se stabilizovala v polovině
16. století. Byl nástrojem, součástí dobře fungujícího systému,
jehož účelem bylo vybudování silného státu a zajištění jeho
ekonomických a administrativních funkcí. To bylo v případě Portugalska
v  podstatě nemožné docílit nějakou formou intenzivního
využití vlastního území. Růstu státu a  zajištění jeho ekonomické a  tím
i  politické stability se dalo docílit jedině expanzí. Jenomže kam?
Na východě a severu byla Kastilie a Aragón, na jihu moře a za ním
muslimské státy. Na západě oceán, o kterém toho nikdo moc
nevěděl a  za  kterým se podle mnohých nacházela jen nicota. Jeho
role byla speciální – tajně, v  přestrojení, proniknout přes území
2
V západním Středomoří a na Iberském poloostrově označení
muslimů.





Š PION ČTYŘ KRÁLŮ
10
ovládaná muslimy ve východním Středomoří do Indie, zjistit míst -
ní poměry, zmapovat trasu a  podat zprávu svému králi. Vzápětí
po  jeho splnění dostal úkol druhý, totiž opět projít jemu už
známou cestu z Káhiry do Ormuzu, odtamtud se vydat do země, kde
vládne legendární kněz Jan, a navázat s ním spojení. Byl to
riskantní a  nebezpečný úkol, který Pêro da Covilhã splnil. Cena, kterou
zaplatil, byla vysoká, třebaže ne absolutní. Jeho výkon
cestovatelský poněkud bledne ve světle jeho výkonu vyzvědačského, o jehož
splnění byl přesvědčen. K  jeho smůle se ale výsledek možná
nedostal k adresátovi a zadavateli úkolu – portugalskému králi. Pêro
da Covilhã se o tom nejspíš nikdy nedozvěděl a mohl tak dožít své
dny s pocitem, že dostál úkolu, kterým jej pověřil jeden
z největších portugalských panovníků.
V Indii už někteří Evropané byli před ním, v říši kněze Jana také.
Na rozdíl od Indie se ale z říše kněze Jana nikdo z nich nevrátil. On
si poradil s oběma úkoly, všechny útrapy a nástrahy přežil a nikdy
nebyl odhalen. Domů se ovšem také nikdy nevrátil. Byl tak
dobře zakonspirovaný, že vlastně neznáme ani jeho pravé jméno. Byl
to upřímně věřící katolík a  současně realista, který spolu s 
dalšími sobě podobnými pomohl povalit strašáky, jež navršila a vztyčila
fantazie a nevědomost podél okrajů „známého“ světa.
Byl skutečným špionem, který odkryl tajemství protivníka,
a  kdyby se jeho zprávy dostaly včas tam, kam měly (o  některých
se to dá předpokládat), mohly Portugalsku ušetřit čas, lidi
a peníze. Portugalský systém využívání zpravodajské služby byl ovšem
funkční i proto, že měl řadu pojistek v podobě paralelních výprav,
kvalitního zpracování informací a  jejich utajování. I  v  případě,
že se jeho zprávy nedostaly tam, kam měly, tedy ke  králi, vedlo
to „jen“ k několikaletému odkladu cesty, kterou vykonal Vasco da
Gama v letech 1497–1498.
Královská rada, složená z předních odborníků své doby, dobře
odhadla nereálnost Kolumbova nápadu plout na západ s cílem
dostat se do Indie a portugalskému králi jej nedoporučila. Už ale
nemohla odhadnout skutečný potenciál zemí, které ležely na opačné
straně Atlantiku. V 15. století byly nalezeny cesty z Evropy
do Indie i  do  Ameriky, v  16.  století Portugalsko i  Kastilie mohutně
těžily ze svých zámořských teritorií. V 17.–18. století obě mocnosti





11
PROLOG
sdílely v podstatě stejný osud v podobě ústupu ze slávy, zchudnutí
a  odsunu na  periferii velmocenského hřiště, které obsadili jiní –
Holanďané, Angličané a  posléze Francouzi. I  pro ně byl nakonec
v zámoří uchystán stejný osud, ale to je daleko za horizontem
zájmu této knihy.
Celkový kontext příběhu Pêra da Covilhã je také zajímavou
ukázkou toho, jak četnými a  komplikovanými vazbami byla
propojena Evropa už před staletími. Nebyly to jen příbuzenské
svazky vládnoucích a jiných význačných rodů. Duchovenstvo a posléze
i  jiní vzdělanci studovali a  působili v  různých zemích, nejpozději
od 13. století fungovala i diplomacie mezi státy. Pohyb lidí a zboží
byl živější, než si většina z nás dnes dokáže představit. Státy
a společnosti, které se na této permanentní výměně osob a kulturních
statků nepodílely, představovaly spíš samostatné jednotky s podstatně
menší vzájemnou mobilitou na všech úrovních, kromě vztahů
obchodních a  válečných. Ty evropské země, které v  15.–17.  století
stály mimo to, co by se dalo nazvat evropským sdíleným
ekonomicko-kulturním prostorem (například Rusko a  území ovládaná
Osmany), jako kdyby stále ještě nebyly schopny tuto mezeru zcela
překonat. Možná i proto se dnešní Rusko necítí ve vztahu
k Evropské unii úplně komfortně.
Pro českého čtenáře může příběh Pêra da Covilhã znamenat
i možnost jiného pohledu na přelom 15. a 16. století, než jak tuto
dobu známe z  českých dějin. Naše země, která v  první polovině
15. století zaměstnávala střední Evropu po dobrých dvacet let,
stála najednou v podstatě mimo hlavní dění, a to zhruba do začátku
16. století. Hlavní příčinou byl – podle mého soudu – rozpad
státní moci, likvidace ekonomiky země a zpustošení kulturní
a vzdělanostní základny společnosti během husitských válek. Země,
zdevastovaná a  kulturně vyprázdněná v  důsledku tálibánské
důslednosti, s  jakou radikální husité ničili vše, co nebylo v  souladu
s jejich představami, dokonce jen stěží našla panovníka. O českou
korunu nikdo nestál. Království se vzpamatovávalo jen pomalu
a  druhá polovina 15. století se tak při nejlepší vůli nedá označit
za dobu rozkvětu a růstu politického významu českého státu.
• • •





Š PION ČTYŘ KRÁLŮ
12
Portugalsko je země – podle toho, z  které strany se díváte –
na  začátku nebo na  konci Evropy. Nádherná krajina, nehostinné
pobřeží, pláně Alenteja, stinné háje korkovníků, drsná horská údo -
lí kolem Viseu, to je Portugalsko. Samozřejmě, že dnes je zde
obživa stejně lehká nebo stejně těžká jako kdekoli jinde v Evropě, ale
nebylo tomu tak vždy. Pro všechny, kdo kdy na  Iberském
poloostrově žili nebo tudy jen prošli, keltiberští Lusitanové, Římané,
germánští Vandalové i Gótové a kdoví kdo ještě, bylo dnešní
Portugalsko buď poslední zastávkou, nebo odtud pokračovali do 
severní Afriky. V 7. století přišla vlna osídlenců z druhé strany moře
a ti zde zůstali dalších pět století.
Muslimský zábor a  s  ním přinesená civilizace významně
poznamenaly nejen toponymii Portugalska (Álcantara, Alfragide,
Alfama, Alcáçovas, Aljubarrota, Algarve...), ale například
i architekturu, kuchyni a hudbu. Slavné lisabonské fado má v sobě tolik
z arabské a berberské tradice, že je dodnes mimořádně oblíbeným
žánrem až v Turecku. Nejenom křesťanské kulturní prvky mají sílu
spojovat etnika přes velké vzdálenosti v prostoru a čase.
Proč se z Portugalska podařilo vytlačit muslimy o tolik let dříve
než ze Španělska (Lisabon byl dobyt roku 1147 a Algarve
v polovině 13. století), to je vysvětlitelné víc slabostí tamější muslimské
společnosti než silou portugalského útoku. V průběhu 13.–15.
století pak byli muslimové z  Iberského poloostrova vytlačeni úplně.
Vlajku šiřitele a  ochránce islámu po  nich převzali Turci, kteří se
ve  stejné době etablovali na  opačné straně Středozemního moře,
v Anatolii. Odtud pak vedli na Balkáně a ve Středomoří válku
proti evropským státům. Nejprve úspěšnou, ale od  konce 17. století
už vlastně jen ustupovali. To ovšem byla v 15. století ještě
vzdálená budoucnost a „přes Turka“ cesta na východ ještě dlouho prostě
nevedla.
Hlavním zájmem Portugalců, Španělů i  Benátek a  jiných
italských měst byla Afrika (tehdy nazývaná Guinea, portugalsky
Guiné) a  především Indie. Portugalcům a  Španělům šlo o  to, jak se
tam dostat, Benátčanům a leckterým dalším zase záleželo na tom,
aby cestu hledali co nejdéle a  pokud možno neúspěšně.
Benátčané byli ze všech  Evropanů jediní, kdo mohl a  směl pokračovat
ve využívání starých kontaktů v  Levantě i po roce 1453. Jejich





13
PROLOG
komunita byla v  Cařihradu (Konstantinopoli) usazena už dávno
a byla zde velice dobře etablovaná. Kolem roku 1454, tedy krátce
po dobytí města Osmany, a dost možná, že už před tím, zde sídlil
benátský bailo, vyslanec. Obava o vlastní obchodní zájmy občas
dostávala Benátčany do složitých situací, ze kterých nacházeli sice
pragmatická, ale občas dost problematická východiska.
Co hnalo Portugalce na moře a do vzdálených, Evropanům
tehdy vesměs neznámých končin? Touha po  dobrodružství? Touha
ovládat větší a větší prostor a těžit z něj materiální i lidské zdroje,
jež byly povýtce rovněž materiální? Vždyť Portugalci jsou
považováni za průkopníky zámořského obchodu s otroky. V roce 1441
jistý Adam Gonçalves koupil na pobřeží dnešní Mauretánie
od tamějších muslimů dva černé otroky, muže a ženu, a přivezl je
do Lisabonu, kde je daroval Jindřichu Mořeplavci (etika tehdejší a etika
dnešní jsou od sebe stejně daleko, jako je Portugalsko od Indie, a je
zpozdilé pohoršovat se dnes nad tehdejšími zvyklostmi). Snaha
obnovit nadvládu křesťanstva nad Levantou a severní Afrikou?
Intelektuální pnutí, které jim nedalo pokoje a vedlo je ke stále novým
dobrodružstvím? Ekonomická nutnost? Nebo snad jen poněkud
iracionální touha panovníka po něčem novém, vzrušujícím?
Samozřejmě, byla to směsice všech těchto důvodů, z nichž
největší váhu měla v  praxi snaha obejít muslimské a  benátské
obchodní cesty na  Předním východě a  v  severní Africe a  zmocnit
se mimořádně slibného obchodu s  asijskými zeměmi. Stejně
velkou váhu v  symbolické sféře měla snaha portugalských
panovníků o porážku a pokoření muslimských států a s tím spojené šíření
a obrana křesťanské víry. K tomu se Portugalcům opakovaně
dostávalo papežského požehnání, bez něhož by nemohli naplnit ani
své ekonomické cíle. To by nepochybně omezilo i jejich schopnost
nančně podporovat církev a  osobně papeže. Ekonomika, moc
a ideologie vždy kráčejí ruku v ruce a vzájemně se posilují. Taková
už je podstata bytí člověka ve společnosti, která se dynamicky mění
a rozvíjí, a jejíž peripetie současníky někdy přivádějí k zoufalství.
Portugalsko je a vždycky bylo zemí poměrně malou a málo
lidnatou. Kde bralo lidské zdroje k  tak mohutnému úkolu? Jak byli
tito lidé motivováni? Stačí navštívit dnešní Portugalsko a dobře se
kolem sebe dívat, aby si člověk dokázal udělat aspoň dílčí představu





Š PION ČTYŘ KRÁLŮ
14
o tom, co bylo tím motorem, který hnal Portugalce na oceán, jenž
se před jejich zemí rozprostírá. Ano, Portugalsko je skutečně obrá -
ceno zády k Evropě a tváří k moři. S mocným sousedem v zádech
se mu otevírá prostor jen na moře nebo do severní Afriky. Ale proč
vůbec usilovat o dobytí zemí, které už několik staletí drželi pevně
v rukou muslimové? Proč se vrhat do oceánu, jehož chladné vody
podél celého portugalského pobřeží zrovna nevybízejí k  plavbě?
Kdo viděl příboj v Nazaré, pocítil sílu větru v Sagres nebo
v Aveiru, kdo někdy viděl valící se vlny zimního Atlantiku v  ústí Teja,
ví, o čem mluvím. Atlantik je pořád stejný, i když se země na jeho
východním okraji naprosto změnila. Je stále takový, jaký byl před
šesti sty lety. Rozlehlý, studený a hrozivý. Z jaké země vlastně
Portugalci odcházeli na moře? Co je vedlo k tomu, že vyzvali
na souboj síly, které Luís Camões později ztělesnil v  postavě mořského
démona Adamastora?
3
Silnice z Lisabonu vedoucí na sever do poutního místa
ve Fátimě prochází horami, jejichž dlouhá úbočí jsou řídce porostlá
borovicemi a posetá mohutnými balvany. Překvapivě pak působí zbytky
kamenných zídek, které mezi už neexistujícími poli
vybudovali lidé. V  těchto vskutku úděsných podmínkách seli obilí a  občas
i nějaké sklidili. Pásli ovce a stravu si doplňovali žaludy a semeny
pinií. Zeptal jsem se jednou svého portugalského přítele, etnografa
a antropologa, co vlastně mohli v takových podmínkách pěstovat?
Podíval se na mne a bez úsměvu mi odpověděl: „To je špatně
položená otázka. Měl by ses ptát, jaký hlad museli mít ti, kdo se tady
rozhodli hospodařit.“
Portugalci odjakživa hledali obživu, kde se dalo a do „druhého
příchodu Turků“ do  Evropy (v  šedesátých a  sedmdesátých letech
jako gastarbeitři) to byli právě Portugalci, kteří tvořili
nejpočetnější skupinu zahraničních pracovníků ve Francii, ve Švýcarsku nebo
v Lucembursku. I do kolonií odcházeli žít, nikoli je administrovat,
což byl jeden z rozdílů mezi kolonialismem portugalským
a koloniálními systémy třeba Francie nebo Velké Británie.
3
Jméno démona je složeno ze slov „adam“ (hebrejsky a arabsky
„člověk“) a „astor“ (occitánsky a katalánsky „jestřáb“); je to Camõesova
invence, nikoli mytická bytost.





15
PROLOG
Vzájemně nepřátelský a  podezíravý vztah italských a 
muslimských – většinou arabských – obchodníků byl méně důsledkem
rozdílností jejich náboženství a  více důsledkem shodnosti jejich
obchodních zájmů. Jedni (muslimové) ovládali přístup ke zdrojům
žádaného zboží, za které křesťané dobře platili. Pro ně byla změna
daného stavu pochopitelně nežádoucí. Druzí (křesťané) měli
k dispozici trh s  téměř nekonečnými možnostmi odbytu, ale omezený
přístup ke zboží. Změna tohoto stavu byla vroucím přáním
Portugalců. Dohoda mezi oběma nebyla možná a navíc křesťané
i muslimové měli také svůj silný důvod ideologický. Jedni šíření islámu
a  zvětšování domény „domu míru“ (dar as-salam) na  úkor dosud
světlem pravé víry neoblaženého „domu války“ (dar al-harb). Druzí
zase usilovali o osvobození Svaté země z rukou Maurů či Saracénů.
4

Jednotlivci mohli přecházet z jednoho do druhého, ale ne natrvalo
a ne úplně bez kontroly a bez rizika. Muslim tehdy neměl mnoho
důvodů, aby šel z lepšího do horšího, protože ve 14.–15. století žil
v nepoměrně komfortnějším a civilizovanějším prostředí než jeho
evropský současník. Snad jen Benátky a  Janov se mohly kvalitou
a  způsobem života srovnávat s  Cařihradem, Alexandrií či
Bagdádem. Králové a rytíři ze střední, jižní a západní Evropy si
v Levantě dobývali slávu a ostruhy, pokud je ovšem dřív nesklátila nemoc.
Obchodníci buďto s ideologickým nepřítelem úspěšně obchodovali
(„dělali svou práci“, jak by řekli v Hollywoodu), nebo hledali
způsob, jak přelstít muslimskou konkurenci, popřípadě jak ji obejít.
Když Turci v  roce 1453 dobyli Cařihrad, uzavřeli muslimové
Středozemní moře na  obou jeho koncích – na  jedné straně
drželi Gibraltar a  jih Španělska, na  straně druhé Cařihrad a  celé jižní
pobřeží od  Anatolie přes Egypt po  Maroko. Ve  východním
Středomoří nastal na  delší dobu chaos a  námořní doprava zboží tím
byla ještě víc paralyzovaná. Středozemní moře když ne ovládali,
tak dostatečně kontrolovali „maurští“ korzáři. Vrcholu dosáhla
muslimská vláda nad někdejším „římským rybníkem“ v 16. století,
v  době tureckého admirála Piriho Reise. Už žádné cesty mnichů
a nenápadných obchodníků, zkoumajících trhy, kapacitu
produkčních oblastí, cenové relace a  politické poměry v  končinách mezi
4
Ve Středomoří tehdy užívané označení Arabů a muslimů obecně.





Š PION ČTYŘ KRÁLŮ
16
Bosporem a ústím Perlové řeky. Na dlouhou dobu byl konec cesto -
vání do Indie, Kataje, Taprobane či Samudry.
Zahájení portugalských „objevných cest“ bylo v podstatě
standardní expanzí státu, který neměl jinou možnost, než se obrátit
na  moře. Rozšiřováním znalostí o  moři a  zámořských územích
a  s  tím spojeného technického a  znalostního pokroku se začal
rozpadat obraz světa, který převládal na  začátku portugalského
dobrodružství. Zdánlivě paradoxně, ale ve  skutečnosti s 
železnou logikou, zrodil „temný středověk“ evropské plavce,
zeměpisce, astronomy a matematiky. Posléze pak i myslitele, kteří – zaujati
nečekanými objevy v zámoří – se začali ptát po smyslu svého
vlastního bytí, zkoumat nejen svět kolem sebe, ale i samotné zkoumání
a  jeho zdánlivě neotřesitelné axiomy – Písmo svaté, náboženskou
víru a samo křesťanství.
V roce 1434 Portugalci poprvé obepluli mys Bojador na pobřeží
dnešní Západní Sahary. Ten byl dlouho považován za nejzazší bod,
ke kterému se ještě dalo bezpečně plout. Byl to jakýsi magický bod,
za kterým mělo moře vřít. Obeplout jej se nikdo neodvažoval,
protože byl považován za mimořádně nebezpečné místo: „Mnohokrát
vyslal [Jindřich Mořeplavec] ... muže velmi zkušené a proslavené
činy válečnými, ale nenašel se mezi nimi nikdo, kdo by se odvážil
obeplout mys Bojador, aby zvěděl, jaká je za ním země. [...] stará
pověst, která se uchovávala mezi hispánskými námořníky po celé
generace, i  když byla lichá, hrozila, že čeká hrozné utrpění
každého, kdo se toho činu odváží.“
5
Skutečným rizikem pro plavce,
kteří se dosud pohybovali jen v  blízkosti pobřeží, byly u 
Bojadoru mělčiny se skalními útesy, rychle se měnící směr silného větru
a mořský proud od jihu, který bránil dalšímu postupu. Byl to Gil
Eanes, který velel výpravě, jež dokázala, že „stačí“ plout ve  větší
vzdálenosti od pobřeží a proudu se tak vyhnout: „... nedbaje
nebezpečí, obeplul mys Bojador a  na  druhé straně našel věci, které
se vůbec neshodovaly s dosavadními představami.“
6
Kolik ale bylo
5
Azurara, Gomes Eanes de, Kronika objevení a dobytí Guineje, in:
Objevné cesty do Afriky a Asie. Výbor z dvou portugalských kronik,
Praha 1966, s. 30.
6
Tamtéž, s. 32.





17
PROLOG
třeba odvahy a nejspíš i tvrdého vyžadování poslušnosti posádky,
když k  tomu dal příkaz? Otevřel tím však cestu k  dalším
výpravám do Afriky a naznačil, že ani dál od pobřeží není třeba se
ničeho obávat. Nelze považovat za  přehánění, že obeplutí obávaného
mysu Bojador symbolizovalo konec mytického světa středověku
a  zrození nového pohledu na  svět jako na  velké hřiště a  divadlo,
omračující svou pestrostí, různorodostí a možnostmi, které skýtá.
Jaký byl dopad zpráv o světě „tam venku“ na středověkého
člověka, jehož vědění a  představy o  věděném byly natolik odlišné
od našich, že je moderní věda už dokázala zahnat do sféry
pohádek, fantazií a  bláznovství? Nalezení Ameriky a  otevření
námořní cesty do Asie změnilo mytologický svět ve svět reálný, přičemž
veškeré mýty a legendy se dříve či později ukázaly jako nepravdivé
a skutečnosti neodpovídající. Nic na tom nemění fakt, že dodnes
miliony lidí věří v nadpřirozené bytosti a v jejich zájem o dění zde,
na tomto světě. Hluboce a upřímně věřící člověk středověku
neodděloval náboženskou víru a poučení z ní plynoucí od svého života.
Nemohl, protože jedno i  druhé společně tvořilo integrální celek.
„My na Západě“ jsme dnes konfrontováni se stejným viděním
světa například ze strany muslimů a nejsme schopni pochopit, že oni
nejsou schopni pochopit, že „náboženství je soukromou záležitostí
každého“. Ano, je to tak pro mne a  je to tak pro většinu obyvatel
„Západu“. Ale proč by to tak mělo být i pro jiné? Tento náš údiv je
jedním z produktů převratu vědy a vědění, ke kterému došlo
za renesance,
7
a  jehož příčinou i  důsledkem byly tzv. velké zeměpisné
obj e v y.
Zdánlivě spasitelský pokus „vrátit“ do všeobjímající náruče
křesťanství skrze reconquistu části Evropy dobyté muslimy a  Svatou
zemi i  s  Jeruzalémem, ideálním středem světa, vedl ve  svém
důsledku k  oslabení nejen katolické církve, ale i  role víry a  ke  zrodu
sekulárního vědění a politického názoru. Dobří katolíci
z Portugalska a Španělska – zcela v logice historického procesu – začali kopat
hrob svému vlastnímu světu, jenž hodlali zvelebit, rozšířit a upevnit.
7
V  oblasti lozoe, medicíny nebo astronomie stála na ramenou
gigantů, jejichž dílo nám zprostředkoval nebo je i zrodil svět islámu.
Jaký to paradox z pohledu dnešní doby.





Š PION ČTYŘ KRÁLŮ
18
V průběhu nějakých padesáti či sedmdesáti let začaly z lidských
myslí i z map mizet podivné stvůry, mořské obludy a nelidské by -
tosti obývající vzdálené končiny světa. V západním Atlantiku
nezela propast plná valících se vod a překročení rovníku nezpůsobilo
požár a  zánik lodí odvážných plavců. Papež Pius II. (1405–1464)
ve  svém díle Historia rerum pochyboval, že by na  rovníku mohli
žít lidé. Tuto knihu pilně studoval Kryštof Kolumbus před svou
první cestou přes Atlantik. V  jeho exempláři se dochovaly i 
rukou psané poznámky: „Portugalci, kteří se plavili končinami světa
na jihu [...] prokázali pravý opak.“ Na jiném místě si poznamenal,
že „pevnost Mina Nejvyšší jasnosti krále Portugalska se nachází
kolmo pod rovníkem. Spatřili jsme ji.“ (Kolumbus ji viděl nikoli
cestou přes Atlantik, ale při svých předchozích plavbách
s portugalskými kapitány.) Ze svých fantazií vystřízlivěli i  ti, kdo se
doposud snažili určit, kde vlastně ležela rajská zahrada Eden, zda
na jihu, na východě, na Eufratu nebo poblíž Měsíce. Opatrný lišák
Tomáš Akvinský napsal, že „je nutné uvažovat tak, že ráj byl
umístěn tam, kde bylo velmi příznivé klima, tedy buď pod rovník, nebo
někam jinam“.
8
Ať byl ráj tam či onde, na jeho slova prostě muselo
dojít. Ráj byl brzy ztotožněn s tím, čemu dnes říkáme Karibik
a Jižní Amerika. Španělé měli dobré důvody si myslet, že na karibských
ostrovech a  posléze i  na  americké pevnině ráj skutečně našli.
Tamější příroda a lidé jim mohli připadat jako téměř dokonalý opak
světa, ze kterého přicházeli. Byl nalezen svět, který připomínal ráj,
nebo snad lépe představu o ráji, ale naloženo s ním bylo velice
pozemským způsobem.
Portugalci při svých afrických plavbách rozhodně takové iluzi
nepodléhali. Postupovali totiž krok za krokem a jejich zjištění tedy
měla jasnou spojitost a provázanost už známého s nově objeveným.
Nebyly to žádné šokující objevy. V  zemích, které objevovali v 
Atlantiku a  na  západním pobřeží Afriky od  Maroka po  ústí Konga,
se potkávali s muslimy, kteří pochopitelně do křesťanské představy
o ráji zrovna nezapadali. V Guinejském zálivu a v Kongu nacházeli
řád věcí podobný tomu, jejž znali z  Evropy. Nevěřící, ať už
muslimové, nebo „barbaři“, pro ně byli v zásadě stejní co do stupně svého
8
Delumeau, Jean, Dějiny ráje. Zahrada rozkoše, Praha 2003, s. 164.





19
PROLOG
lidství, ale zásadně odlišní co do „správnosti“ svého chování,
identity, víry a kultury. Zásadní totožnost, lidství, doplněná stejně zásadní
odlišností mohla z „jiných“ dělat nepřátele, ale nikoliv ne-lidi nebo
lidi nižšího řádu. Kapitáni, misionáři, rozvědčíci a obchodníci nešli
k  „divochům“, ale přes nepřátelské území k  rovnocenným
partnerům. Lidé tam sice vypadali jinak, ale protože otroci ze
subsaharské Afriky se v té době nakupovali i v muslimských státech severní
Afriky, nebylo pro ně žádným překvapením, že mají jinou barvu
pleti a že vypadají jinak. Komunikace s obyvateli pobřežních oblastí
také probíhala celkem bez problémů. Existovaly zde trhy s 
komoditami, které Portugalci hledali – zlato, slonovina, otroci, koření,
hedvábí, bavlněné látky, potraviny. To všechno znali ze
Středomoří. Existovaly zde i  státy s  panovníky a  poddanými, se kterými se
daly uzavírat smlouvy a  navazovat pravidelné diplomatické styky.
Wolofský vládce Bemoim nebo beninský a konžský král a vyslanci
byli v Lisabonu středem společenského zájmu, ale nikoli posměchu.
A rozhodně nebyli považováni za rajské bytosti nebo za příslušníky
některého ze ztracených izraelských kmenů. Tím nechci říci, že je
Portugalci považovali za sobě zcela rovné (přinejmenším do přijetí
křtu) nebo že nevěřili v existenci ráje. Ale v místech, kde se
pohybovali, žili buď muslimové, nebo pohani. V Africe prostě ráj nebyl,
v Indii a jihovýchodní Asii také ne, o Číně a Japonsku ani nemluvě.
Svět tak sice přišel o něco ze své poetičnosti, ale pro praktický život
se stal srozumitelnějším. A o to šlo.
Portugalský výboj do  zámoří postrádal onen romantický
podtext, kterým byly ozdobeny výboje španělské. Portugalci při svém
postupu neobjevovali neznámý svět, ale hledali cestu ke známému
a předem vytčenému cíli. Portugalský pragmatismus proto vedl
nikoli k  objevování, ale k nalézání, zatímco španělský postup byl –
alespoň ve  svých počátcích – spojen s  vírou v  lepší život „někde
jinde“. Nakonec se Španělům podařilo v podstatě přenést
Španělsko do  zámoří. Naopak Portugalci přicházeli do  jiných zemí, aby
s tamějšími společnostmi žili. Ne vždy v přátelském objetí, ale sami
se stávali součástí tamější reality, aniž by ji radikálně přeměňovali
k obrazu své země.
Od středověku až do dnešních dnů nám vydržely fantazie
o „dolech krále Šalamouna“, o Eldoradu, sedmi městech Ciboly, Oru či





Š PION ČTYŘ KRÁLŮ
20
o  zemi nebo ostrovech svatého Brendana. Jedna z  představ, která
ale zmizela do nenávratna mimo jiné v důsledku úspěšné práce vy -
zvědače jménem Pêro da Covilhã, byla víra v existenci „říše kněze
Jana“. Za jediné století, od konce 15. do konce 16. století, se
změnila Evropa a její názor na svět k nepoznání. V zámoří existovaly
početné osady a  manufaktury, dodávající do  Evropy zboží běžné
spotřeby i luxusní výrobky, tisíce Evropanů se vydávaly za novým
životem do Ameriky, Afriky a Asie, nance měnily své toky
a většina už neprocházela italskými městy, ale Lisabonem, Sevillou,
Antverpami a Amsterdamem.





21
Portugalsko druhé poloviny
15. století
„... nadále není možné, aby se v zemi a na va -
šich panstvích usazovali cizinci... království
a vašim panstvím nikdy neprospěli, nanejvýš je
připravili o zlaťáky a stříbrňáky a odhalili vaše
tajemství Miny a ostrovů...“
J II.
 

       

 

Existuje velice bohatá a různorodá literatura, jež popisuje vznik,
vývoj a důsledky světového obchodu.
10
Možná ještě pestřejší je
literatura, která z různých pohledů pojednává o dopadu expanze islámu
a dobytí Cařihradu Turky v roce 1453 na evropské ekonomiky.
Vítězství Osmanů a denitivní porážka Byzance také bývá
považována za rozhodující impuls, který vedl v 15.–16. století k evropským
tzv. objevným cestám do zámoří. Sice zpravidla nevysvětluje úplně
jasně, proč to byli právě portugalští a španělští námořníci
a vojáci, nancovaní z velké části janovskými (komunita Janovanů byla
v Lisabonu nejméně od 13. století), benátskými a později
i německými bankéři. Iberský poloostrov žil v těsném kontaktu se světem
islámu a  vzájemný vztah rozhodně nebyl přátelský. Italská města
zase nejvíc utrpěla ztrátou pozemní cesty přes Cařihrad do  Asie.
Benátky sice byly ještě dlouho schopné těžit z toho, že měly dobré
vztahy s osmanským sultánem, ale ani pro ně už to nebylo tak
docela ono. Možná tedy už ani žádné další důvody není třeba hledat.
9
Cardoso, Pedro, As Informações em Portugal, in: Nação e Defesa,
Nr. 0, Abril 1976, s. 55
10
Viz například Bernstein, William, A Splendid Exchange: How Trade
Shaped the World, London 2008; Wolf, Eric, R., Europe and the People
Without History, Berkeley1982.





Š PION ČTYŘ KRÁLŮ
22
Španělé a Portugalci chtěli dobýt celý poloostrov a zbavit jej mus -
limů, což se jim nakonec podařilo, a  italští obchodníci a  bankéři
neměli naději, že by bez jejich pomoci dokázali najít a ovládnout
zdroje bohatství v  Africe a  jednou snad i  v  Indii. Všichni
jakožto dobří katolíci spoléhali na podporu papeže, který s ní nešetřil,
když šlo o  tažení proti muslimům, navíc tažení nančně
zajišťovaná samotnými žadateli o  povolení ke  křižáckému výboji. A  tak
se hledala cesta do Indie, šířilo se křesťanství do Afriky a snilo se
o  osvobození Jeruzaléma s  pomocí kněze Jana, který vládl kdesi
v  Indii křesťanskému království a  kterého bylo třeba pouze najít
a domluvit se s ním.
Koncem 15. století, v  době, do  které spadá hlavní období
činnosti Pêra da Covilhã, už Portugalci disponovali dosti dobrými
informacemi o  severozápadním pobřeží Afriky a  přilehlých
oblastech Atlantiku. Jejich znalosti a  mořeplavecké schopnosti byly
výsledkem dobré organizace. K hlavním činnostem patřilo
získávání a utajování citlivých informací. Portugalská tajná služba byla
na svou dobu velice výkonná a k nejlepším operativcům patřil Pêro
da Covilhã. Pro lepší pochopení a zhodnocení jeho výkonu je
třeba obeznámit se alespoň v hrubých rysech s kontextem, ve kterém
působil.
***
Nové kolonie na  Madeiře produkovaly cukr už v  polovině
15. století (1452 první moinho de açúcar, cukrovar, od roku 1456 se
madeirský cukr vyvážel do Anglie, od roku 1473 do Francie) a záhy
se k  nim přidaly další na  Kapverdských ostrovech a  na  ostrovech
v  Guinejském zálivu. Z  Afriky proudilo zlato, třebaže ne v 
očekávaném množství, otroci (oproti běžné představě byli největšími
otrokáři nikoli Evropané, ale místní vládci a  muslimští
obchodníci ve vnitrozemí kontinentu, od kterých Portugalci otroky
kupovali),
11
slonovina, malagueta
12
a další převážně luxusní zboží. Naopak
11
V letech 1450–1500 odvezli Portugalci z Afriky asi 150 000 otroků,
většinou z  oblasti Miny a z  Konga. Někteří zůstali na plantážích
v Africe (Kapverdy, Sv. Tomáš), většina ale končila v Evropě.
12
Malagueta, melegueta (Aframomum melegueta), rostlina příbuzná
zázvoru, původem ze západní Afriky; v 15. století v Evropě náhražka





23
PORTUGALSKO DRUHÉ POLOVINY 15. STOLETÍ
do Afriky se vyvážel textil a kovové nástroje a nářadí. Konečným
cílem ale byla Indie, o které se věřilo, že z ní pochází koření a vzácné
látky, tolik žádané v Evropě, a jejíž existence nebyla pro Evropany
žádným tajemstvím. Obchod mezi Indií a  východním
Středomořím ovládali muslimové a  částečně Benátčané. Hlavní konkurenti
Benátčanů, Janované, hledali někoho, kdo by jim pomohl
benátský monopol prorazit. Tím „někým“ se stali Portugalci, do značné
míry nancovaní italskými bankovními domy. O  jak výnosný
obchod se jednalo, svědčí to, že v polovině 16. století, kdy už byli
Portugalci pevně usazeni v Goa a Malace a kdy ovládali obchod mezi
jihovýchodní Asií, Indií a Evropou, stál 1 quintal
13
hřebíčku dva
dukáty na Molukách, 14 v Malace, 50 v Kalikutu a 213 v Londýně.
Jedinou možností, jak se vyhnout Benátčanům i  muslimům,
bylo najít přístupovou cestu po  moři oklikou kolem Afriky.
Nalezení cesty do  Indie tedy nebylo „objevnou“ aktivitou ve 
smyslu nalézání něčeho dosud neznámého, ale činností průzkumnou
a vyzvědačskou. Hledala se cesta k cíli, jenž byl znám, ale o kterém
nebylo jisté, kde přesně leží, jak daleko se nachází a kudy k němu
vede cesta. Desítky let postupovali Portugalci krok za krokem
podél afrického pobřeží od Maroka do Guinejského zálivu k ústí řeky
Kongo, až se podél zdánlivě nekončícího pobřeží Angoly
a Namibie konečně dostali k  „bodu obratu“, který pojmenovali Cabo de
Tormentas (Mys utrpení). Na  rozkaz krále dostal ovšem jméno
mnohem optimističtější – Cabo da Boa Esperança, Mys Dobré
naděje.
Za  vůdčí osobnost, která stála u  počátků systematické
zámořské expanze Portugalska, se všeobecně považuje infant Jindřich
černého pepře. Zprávu o ní a první vzorky přivezl do Evropy roku 1455
benátský obchodník v portugalských službách Luis de Cadamosto
z  pobřeží dnešní Mauretánie. Do Evropy se malagueta dostávala
karavanním obchodem přes Saharu a Maghreb. Po objevení Ameriky
byl název přenesen na drcené sušené plody Capsicum frutescens (chili).
13
V  Portugalsku 1 quintal (= 4 arroby nebo 128 liber) odpovídal
hmotnosti asi 58,75 kg. Podle dochovaných soupisů lodního nákladu
bylo v  letech 1505–1515 přepraveno z  Lisabonu do Antverp přes
1000 tun koření ročně.





Š PION ČTYŘ KRÁLŮ
24
Mořeplavec.
14
Za  své hlavní cíle si stanovil (možná nikoliv nutně
v tomto pořadí, ale respektuji zde popis Azurarův, jednak proto, že
na rozdíl ode mne Jindřicha Mořeplavce znal osobně, a také pro -
to, že je to velice logická sekvence čtyř úkolů rozvědných
a jednoho ideologického, přičemž poslední dva mají i  vojenský aspekt):
1)  poznat území jižně od  mysu Bojador a  Kanárských ostrovů
(„posílal bez ustání ozbrojené lodi proti nevěřícím, neboť chtěl
vědět, jaká země leží za Kanárskými ostrovy a za mysem zvaným
Bojador“); 2) zajistit z objevených a získaných území dodávky
zboží do  Portugalska a  příjmy jak pro Kristův řád, tak pro
portugalskou korunu („bude možno do  našeho království přivážet různé
druhy zboží, a to za lacino, neboť s tamními lidmi neobchodovali,
pokud bylo známo, jiní lidé od  nás ani z  jiných zemí“); 3) zjistit,
kam až sahá moc islámu na  africkém kontinentě („snažil se [...]
poslat lidi, aby zjistili sílu nepřítele a  on aby najisto poznal, kam
až sahá moc afrických nevěřících“); 4) najít spojence pro boj proti
muslimům („za jedenatřicet let, po která bojoval s Maury, nenašel
nikdy mimo naši zemi křesťanského krále [...], který by mu [...]
chtěl v té válce pomoci. Proto se snažil zvědět, zda by se našla
v afrických krajích křesťanská knížata, [jež] by mu byla ochotna
pomoci proti nepřátelům víry“); 5) spasit co nejvíc duší pokřtěním
obyvatelstva („přání dát vyrůst svaté víře našeho Pána Ježíše Krista
a získat pro ni všechny duše, které by toužily po spáse“).
15
Azurara
ve  svém díle přidal ještě důvod šestý, kterým byla „inklinace
nebeských drah... Proto tvrdím, že také dík přírodním vlivům měl
náš kníže náklonnost k velkým činům. Narodil se totiž ve znamení
Berana, jenž je obydlím Martovým a  exaltací Slunce...“ Začátky
toho, co dnes nazýváme psychologií, byly skutečně pozoruhodné
a zajímavé v mnoha ohledech.
Podle některých autorů Jindřich nebyl ani námořníkem,
třebaže se zúčastnil několika tažení proti severoafrickým muslimským
městům, ani mužem velkého vzdělání. V každém případě to ale byl
on, kdo se obklopil schopnými lidmi a ve spolupráci s nimi (a díky
14
Infante Henrique, O Navegador, 1394–13. 11. 1460, pátý syn krále
Jana I., bratr krále Duarta I., strýc Alfonse V., prastrýc Jana II.
15
Azurara, G. E. de, c. d., s. 27–28.





25
PORTUGALSKO DRUHÉ POLOVINY 15. STOLETÍ
příbuzenství s panovníkem, o jehož postavení nikdy neusiloval) se
stal vůdčím, organizačním a  motivačním duchem v  počátečním
období portugalského zámořského dobrodružství. Založil námořní
školu v Sagres, ale tento fakt bývá zpochybňován.
16
Ať už tam škola
byla, nebo ne, školní plachetnice dnešního portugalského válečného
námořnictva se jmenuje Sagres. Z prostředí kartografů, námořních
a vojenských specialistů, které si najímal po celé Evropě, pocházely
nové vynálezy a zlepšení už existujících přístrojů a technik, jako je
buzola, astroláb, vylepšené oplachtění portugalských plavidel,
konstrukční princip karavely a na svou dobu dokonalé mapy.
Po vyhnání z Francie v roce 1307 se templáři, z nichž mnozí
pocházeli ze severní a západní Evropy, usadili v Portugalsku
a v Anglii (ne náhodou mírová dohoda mezi Anglií a  Portugalskem
z  16.  června 1373 nebyla nikdy porušena a  byla dokonce využita
na začátku 19. století, kdy britský – skotský – pluk pomohl
z Portugalska vypudit Napoleonova vojska). Roku 1319 byl jako svým
způsobem nástupnická organizace založen v  Portugalsku Kristův
řád (Ordo Militiae Iesu Christo),
17
který zdědil majetek a privilegia
Řádu templářů. V Portugalsku obdržel řád mnohé výsady a byl ob -
dařen značným pozemkovým majetkem. Jeho znakem se stal tzv.
portugalský nebo avizský kříž, který na svých plachtách nesly
portugalské karavely a který je dodnes jedním ze symbolů
portugalského státu. V roce 1417 se velmistrem řádu stal Jindřich Mořeplavec
jakožto člen královského rodu, po něm už byl velmistrem vždy jen
portugalský král. Rytíři řádu sice skládali slib chudoby, ale v době
Jindřicha Mořeplavce byli slibu zbaveni. Z  prostředků řádu pak
16
Zpochybňována je existence školy, nikoli města, které Jindřich
založil, ale už mu nestačil dát jméno: „Ačkoliv lidé dávají tomuto
městu několik jiných jmen, já myslím, že záměrem toho, kdo je kázal
vystavět, bylo pojmenovat je Městem Infantovým, neboť infant sám je
tak nazýval v řeči i listinách.“ Azurara, G. E. de, c. d., s. 22.
17
Členy řádu byli například Bartolomeo Dias, Vasco da Gama a Pedro
A. Cabral. V  roce 1789 byl řád sekularizován a pak dokonce zrušen
roku 1910 s koncem monarchie. Obnoven byl roku 1917 jako Ordem
Militar de Cristo. Jeho velmistrem se automaticky stává prezident
Portugalské republiky.





Š PION ČTYŘ KRÁLŮ
26
panovníci do  určité míry nancovali zámořské aktivity. Ke  svým
výbojům, jež směly být vedeny jen proti muslimům a do zemí, kde
neexistovala křesťanská obec, získal v roce 1455 Kristův řád a král
Alfons V.
18
papežské pověření. Bulou Romanus Pontifex také
obdrželi souhlas k duchovní a světské správě všech území už dobytých
nebo v  budoucnu získaných v  „Guineji, Núbii a  Etiopii“. Byla to
území, která jako tzv. nullius diocesis byla podřízena diecézi
kostela Panny Marie Olivetské v Tomaru, sídle řádu. Vedle práva na boj
proti muslimům obdržel král také monopol na obchod s nově
dobytými a objevenými zeměmi.
Se svými geografy a  astronomy Jindřich Mořeplavec pečlivě
studoval existující prameny k  mořeplavbě (navigační příručky,
tzv. periply)
19
a na základě studia Ptolemaiovy mapy světa z 2. sto -
letí n.  l. mohl spolu se svými odbornými poradci snadno dojít
k  názoru, že by bylo dobře zkusit plout podél západoafrického
pobřeží k jihu, zjistit, kde vlastně končí africký kontinent
a jestli se vůbec dá žít na  rovníku, aniž by se člověku uvařil mozek
v  hlavě. Na  Ptolemaiově mapě můžeme vidět i  předpokládané
toky velkých afrických řek. Geografové z  toho usuzovali, že by
snad bylo možné se po nich dostat až do říše legendárního
kněžského vládce Jana v  Etiopii. Ta byla tehdy chápána jako součást
rozsáhlého území zvaného Indie.
20
Pokus o  obeplutí Afriky stál
18
Alfons V., O Africano, 15. 1. 1432–28. 8. 1481, král rytíř,
„serenisíssimo e vitorisíssimo“ (nejjasnější a nejvítěznější), vládl od
roku 1438. Přízvisko Africano získal po vítězstvích v Maroku (Ceuta,
alKasr as-Saghir, Tanger, Arzila) v narážce na Scipiona Velkého (236–183
př. n. l.). Ten porazil Hannibala v druhé punské válce roku 202 př. n. l.
v bitvě u Zamy; v Římě se mu dostalo triumfu a byl pak zván Africanus.
19
Periplus (lat. z řečtiny), navigační příručka; ze starověku se jich
dochovalo několik; většinou sloužily k navigaci po Středozemním,
Černém a Rudém moři a podél atlantického pobřeží Evropy.
20
Tvořily je India ultima či India Aegypti („Nejzazší, respektive
egyptská Indie“, mezi Nilem a zhruba povodím Indu), India inferior
(„Dolní Indie“, zhruba mezi povodím Indu a Gangou) a India superior
(„Horní Indie“, od druhého břehu Gangy po Čínu); viz též Delumeau,
J., c. d., s. 79n.





27
PORTUGALSKO DRUHÉ POLOVINY 15. STOLETÍ
za  to – na  Ptolemaiově mapě jsou na  víceméně správném místě
a dosti přesně zakresleny Indický poloostrov, Cejlon (Taprobane)
a  Malajský poloostrov (Zlatý Chersones). Dostupné příručky,
lépe řečeno ty, které mohl mít k  dispozici, sloužily k  navigaci
po Středozemním moři, podél atlantického pobřeží Evropy
a jedna z nich, tzv. Periplus Maris Erythrei z 1. století n. l., popisovala
oblast Rudého moře, Adenského zálivu a část Indického oceánu.
Snad už tady se zrodila myšlenka, že Foiničané možná opravdu
Afriku obepluli (dochoval se totiž Hannónův
21
periplus afrického
pobřeží mezi Guinejským zálivem a  Marokem), a  že by se tedy
snad dalo do  Indie a  ke  knězi Janovi dostat i  kolem
předpokládaného jižního okraje Afriky. Král Jan II., prasynovec Jindřicha
a muž, který se rozhodl dokončit jeho dílo, evidentně tento názor
sdílel.
Král Alfons V. (nastoupil na  trůn 13. srpna 1448) byl realista,
který nehodlal vyčerpávat zdroje státu nepříliš výnosným a podle
jeho názoru nejistým pátráním po námořní cestě do Indie. Ustavil
Královskou radu (Junta dos Matemáticos, 1471) jako svůj poradní
orgán a  analytické centrum, jehož úkolem bylo vyhodnocovat už
známé i  nově získané informace a  napomáhat při určování
dalších směrů a modalit pátrání. Její členové také poskytovali
odborné školení vybraným vyzvědačům. Z jejích výsledků později těžil
spíš jeho syn, budoucí král Jan II., který byl pověřen
organizováním afrického obchodu a výzkumných cest do Afriky.
Alfons V., který nebyl tak nadšeným stoupencem zámořských
dobrodružství jako jeho strýc Jindřich Mořeplavec, věnoval svou
pozornost nejbližšímu muslimy obývanému území. Tím bylo
dnešní Maroko, schůdnější a slibnější cíl, na kterém mohl také
patřičně demonstrovat své odhodlání bojovat proti muslimům. Navíc
bylo snadné získat pro výboj potřebný papežský souhlas a  s  ním
i lesklý háv posvátného úkolu boje proti Maurům. Alfons V. dosáhl
několika vítězství a vybudoval předmostí na severním a západním
pobřeží Maroka, ale jako územní zisky byly tyto enklávy
zanedbatelné. Stejně zanedbatelný nebo ještě bezvýznamnější byl počet
spasených duší, které přivedl do lůna křesťanské církve.
21
Kartaginský mořeplavec, žil kolem roku 500 př. n. l.





Š PION ČTYŘ KRÁLŮ
28
Souběžně s marockými kampaněmi se pokusil získat kastilskou
korunu, na kterou si tento král-rytíř činil nárok (tehdy už byl v jeho
službách Pêro da Covilhã). Papežské požehnání tentokrát neměl,
ale případná prémie mu za riziko rozhodně stála. V případě úspě -
chu by se totiž stal panovníkem celé křesťanské části Iberského
poloostrova. I tento pokus nakonec selhal – vojensky i diplomaticky
– a politické sjednocení poloostrova bylo odloženo až do 16. stole-
tí. Nikoli však pod korunou portugalskou, ale španělskou.
Za  vlády krále Alfonse V. se jedním z  hlavních cílů
námořních výprav stalo hledání a  nalezení říše kněze Jana. Důvodem
bylo královo přesvědčení, že jeho hlavním úkolem je svatý boj
proti Maurům, a  právě kněz Jan se měl stát jeho spojencem. Výnosy
z  obchodu s  nově objevenými územími stačily na  to, aby z  nich
pomáhal nancovat své křižácké úsilí při dobývání Maroka, a tak
neměl v  úmyslu ještě utrácet zbytečně mnoho za  výpravy do 
zámoří. Zatímco bojoval s Maury ve Fezu a Tlemcenu, dobýval
Alcácer-Seguer a Tanger (1458), ponechával svému strýci víceméně
volnou ruku. Ten naopak věřil v  budoucnost zámořské expanze
a  věnoval jí obrovské organizační úsilí. V  roce 1454 vyslal
Cadamosta
22
a  Usodimareho
23
na  cestu, během níž dorazili k  ústí řeky
Gambie. Benátčan a Janovan, kteří „správně“ měli být
zapřisáhlými nepřáteli, ale zjevně dali přednost službě v cizině před loajalitou
ke svým rodištím, pluli přes Madeiru a Kanárské ostrovy a při další
cestě v roce 1457 našel Cadamosto Kapverdské ostrovy. K ústí řeky
Gambie byl vyslán v roce 1456 Diogo Gomes,
24
který našel „černá
království“ v oblasti dnešní Guineje-Bissau a Senegalu. Když
Jindřich Mořeplavec v  roce 1460 zemřel, král další zámořské aktivity
utlumil, ale nezastavil. Řízením a koordinací zámořských cest byl
v  roce 1461 pověřen Dom Fernando, vévoda z  Viseu a  Béji.
25

Alfons V. nadále věnoval větší pozornost marocké kampani, při níž
nechal vybudovat několik opěrných bodů na  marockém pobřeží.
22
Luís Cadamosto nebo Alvise de Ca’ da Mosto (1432–1488),
benátský šlechtic a obchodník.
23
Antoniotto Usodimare, 1415/1416–asi 1460.
24
Diogo Gomes de Sintra, mezi 1412–1420–asi 1502.
25
Dom Fernando (1433–1470) byl bratr Alfonse V.





29
PORTUGALSKO DRUHÉ POLOVINY 15. STOLETÍ
Dával se titulovat „král Portugalska a Algarve na této a druhé
straně afrického moře“. V  roce 1469 podepsal pětiletý kontrakt (byl
zrušen v roce 1475) s lisabonským měšťanem a obchodníkem
Fernão Gomesem,
26
který tak získal monopol na obchod s africkými
osadami. Součástí kontraktu byla podmínka, že každoročně
prozkoumá 100 leguí
27
pobřeží Guinejského zálivu a obdrží za to další
odměnu ve výši 200 000 reálů.
28
Bylo mnoho dalších (i přes
relativní útlum aktivit), kteří cestovali na jih a pátrali po ústích velkých
řek a  zdrojích žádaného zboží. João de Santarém a  Pêro Escobar
(později byl kormidelníkem ve otile Vasca da Gamy a s P. A.
Cabralem „našel“ Brazílii) objevili roku 1471 záliv Shama na pobřeží
dnešní Ghany. V  letech 1471–1475 dosáhl Lopo Gonçalves mysu
Cabo de Lope (Cape Lopez) na pobřeží dnešního Gabonu a Rui de
Sequeira se jako první dostal až pod rovník k mysu Cabo de
Catarina (Cape Catherine) jižně od dnešního Gabonu.
29
Dva
posledně jmenovaní byli roku 1481 společně vysláni najít místo, kterému
dnes říkáme Mys Dobré naděje.
Kromě objevování a  obchodování se Portugalci navíc museli
bránit před španělskými a maurskými námořními lupiči. Ti
na jejich lodě, vracející se s  bohatým nákladem z  Guinejského zálivu,
číhali nejprve jen u evropského pobřeží. Posléze si ovšem
dodávali odvahy a loupili až v Guinejském zálivu. Doba nového nárůstu
průzkumných a objevných cest už ale byla na cestě.
Alfonsův syn Jan zdědil mnoho z povahy svého prastrýce
Jindřicha Mořeplavce. Víc než král-otec důvěřoval zámořským teritoriím
a  byl přesvědčen, že dokáže najít kněze Jana a  zapojit jej do  boje
26
Za pomoc králi v Maroku byl povýšen do rytířského stavu, od roku
1478 byl členem Královské rady.
27
Legua, délková míra; vzdálenost, kterou chodec nebo jezdec urazil
za jednu hodinu, proto se její délk


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist