načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Špion čtyř králů -- Pêro da Covilhã - Václav Hubinger

Špion čtyř králů -- Pêro da Covilhã

Elektronická kniha: Špion čtyř králů -- Pêro da Covilhã
Autor:

anebPříběh vojáka, diplomata a špiona, který dobře sloužil čtyřem králům na zemi a na moři v Portugalsku, Kastilii, v zemích Maurů a Kafrů, v Indii ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3% 60%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 134
Úprava: 8 stran obr. příl. : ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5228-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

aneb
Příběh vojáka, diplomata a špiona, který dobře sloužil čtyřem králům na zemi a na moři v Portugalsku, Kastilii, v zemích Maurů a Kafrů, v Indii a v říši kněze Jana.


Pêro da Covilhã (asi 1450–asi 1530) byl portugalský diplomat a vyzvědač, označovaný za krále špionů. Sloužil čtyřem králům (Alfons V., Jan II., Manuel I. a Jan III.), z nichž jen ten poslední jej osobně neznal. V roce 1487 byl vyslán do Orientu v rámci strategického plánu najít cestu z Evropy do Indie. Přes Středozemní moře až do Adenu jej doprovázel Afonso de Paiva, jenž měl najít bájnou říši kněze Jana, kýženého spojence křesťanů proti muslimům. Paiva zemřel, aniž svou část úkolu splnil, a P. da Covilhã byl po návratu z Indie do Káhiry (1491) pověřen i tímto úkolem. Odeslal do Lisabonu informace o Indii, Arábii a východní Afriky a vydal se znovu na cestu. Dostal se do Etiopie, ale když se chystal k návratu, zemřel císař a jeho nástupce už mu nedovolil ze země odjet. Když k etiopskému dvoru v roce 1520 dorazilo portugalské poselstvo, setkalo se s krajanem, považovaným za mrtvého. Byl bohatý, vážený, ale ne příliš šťastný. Poslal ještě po vyslancích do Portugalska obsáhlou zprávu o Etiopii a víc o něm v Evropě nikdo neslyšel. Zprávy P. da Covilhã pomohly nasměrovat portugalský výboj do Asie na dalších asi padesát let. Přispěl také k osvobození Evropanů od iluzí o mytickém knězi Janovi. Byl vynikající operativec a analytik, nikdy neopustil svou službu a nikdy nebyl protivníky odhalen. Neobjevil sice žádnou dosud neznámou zemi, ale našel všechno, co hledal. Na jeho příkladu se lze i dnes poučit o významu, jaký má pro diplomaty, zpravodajce či obchodníky znalost místní kultury a jazyka a jak efektivní může být zpravodajská služba malé země, je-li dobře organizovaná a řízená.

Václav Hubinger (*1949)
diplomat, sociální antropolog a orientalista; 1968–1974 vystudoval v Praze indonéštinu a národopis, do roku 1993 pracoval v ČSAV, od 1994 na Ministerstvu zahraničí, velvyslanec v Portugalsku (1996–2000), Keni (2002–2003), Brazílii (2003–2008) a Turecku (2010–2014). Kromě odborných článků knižně publikoval: Zebra na zabití. Praha: Czechopress 1994; Grasping the Changing World: Anthropological Concepts in a Postmodern Era (red., kapitola a úvod), Routledge 1996; Lidojedství, Praha: Public History 1996; Encyklopedie diplomacie, Praha: Libri 2006.

Předmětná hesla
Covilh, Pro da, asi 1450-asi 1530
* 15.-16. století
Vojáci -- Portugalsko -- 15.-16. stol
Diplomaté -- 15.-16. stol -- Portugalsko
Agenti -- Portugalsko -- 15.-16. stol.
Špionáž -- 15.-16. stol.
Zpravodajské služby -- 15.-16. stol.
Zařazeno v kategoriích
Václav Hubinger - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Václav Hubinger Špion čtyř králů

PÊRO DA COVILHÃ

aneb

Příběh vojáka, diplomata a špiona, který dobře sloužil

čtyřem králům na zemi a na moři v Portugalsku, Kastilii,

v zemích Maurů a Kafrů, v Indii a v říši kněze Jana.

NAKLADATELSTVÍ EPOCHA

PRAŽSKÁ VYDAVATELSKÁ SPOLEČNOST


Copyright © Václav Hubinger, 2014

Drawing © Martin Ďásek, 2014

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Pražská vydavatelská společnost, 2014

ISBN 978-80-7425-228-0 (Nakladatelství Epocha)

ISBN 978-80-7250-715-3 (Pražská vydavatelská společnost)

Ediční rada Edice Magnetka:

prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK, Technická univerzita v Liberci)

doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií)

prof. PhDr. Radek Fukala, Ph. D. (Univerzita J. E. Purkyně Ústí nad Labem)

PhDr. Miloslav Martínek, CSc.

JUDr. František Čermák


Obsah

Výslovnost portugalštiny 7

Prolog 8

Portugalsko druhé poloviny 15. století 21

Oči a uši králů 39

V kastilských službách 52

Ve službách Alfonse V. 59

Ve službách Jana II. 66

Proměna rváče ve zvěda 66

Hledání a nalezení cesty koření 79

Hledání a nalezení říše kněze Jana 97 Habeš – konečná 107 Epilog 126 Seznam vybrané literatury 130 O autorovi 133


Úžasní poutníci! V  svých očích psány máte,

jak moře hlubokých, příběhy dlouhých cest.

Otevřte pamětí svých skříně přebohaté,

podivuhodné šperky z éteru a hvězd.

1

1

Baudelaire, Charles, Les Fleurs du Mal, III, in: Čapek, Karel,Francouzská poezie nové doby, Praha 2009, s. 13. Pokud v  dalším textu

není u citací z  cizojazyčných pramenů uvedeno jméno překladatele,

jedná se o překlad a odpovědnost autora této knihy.


7

Výslovnost portugalštiny

Dnešní evropská portugalština se od jazyka 15.–16. století liší nejen

pravopisem a částečně slovní zásobou, ale především výslovností.

Starší výslovnost se zachovala hlavně v brazilské portugalštině. Pro

větší pohodlí čtenáře na tomto místě uvádím alespoň základní in -

formaci, jak číst vlastní a místní jména.

– ã: nosovka

– ães: téměř jako –ajenš, po –lh jako –jenš

– c: před –e, –i jako –s–, jinak jako –k–

– ç: jako –s–

– ê: úzké zavřené –e–, mírně prodloužené, blízké výslovnosti

našeho –ě–

– g: před –e, –i jako –ž–

– j: –ž–

– lh: –lj–

– nh: –ň–

– õ: nosovka

– ões: téměř jako –ojenš

– s: před samohláskou nebo mezi dvěma samohláskami téměř jako

– z–; na konci slova –s (v dnešní evropské portugalštině –š)

– x: –š–


8

Prolog

„... věci, jež nejsou dílem přírody, ale lidskými

činy a  konáním [...] nemají přirozenou

schopnost dát vzniknout jiným, sobě podobným,

a  pro krátkost lidského života končí i  se svým

autorem.“

J. B: P



Míváme tendenci vnímat – podle své povahy a  oblíbené četby –

takzvané velké zeměpisné objevy různým způsobem. Někdo poněkud romanticky jako nalezení ráje a  objevení „urozených“ či

„ušlechtilých“ divochů, jiný zase sebemrskačsky jako zničeníkřehkých a naivních kultur evropskými barbary, chtivými zlata a sexu.

Někdy také i  docela věcně jako organickou součást dynamického rozvoje evropských společností 15. století. Na  každém z těchto postojů něco je a  příklon k  jednomu neznamená popření těch

ostatních. Byla to velká doba evropských dějin, ve které sezrodily dějiny světové ve  smyslu propojenosti a  vzájemného působení

dějů, osob, společností a  ideologií doslova všech konců a  středů

světa. O „zeměpisných objevech“ lze pak mluvit jen z hlediskaevropské geograe. Téměř ve všech případech se jedná o jakýsivedlejší produkt aktivit, které vycházely z politických, ekonomických

a ideologických zájmů. Není proto náhodou, že je mezi „objeviteli“

tak málo geografů a tolik vojáků, obchodníků a duchovních.

Anachronická a anachronistická hodnocení minulých dějů jsou

doprovodným efektem téměř veškerého historického bádání. Zatímco existence data 6. července 1415 je faktem, o kterém se nedá

polemizovat, je jednou provždy dán, a tudíž chráněn před lidskou

vynalézavostí, příčiny, průběh a  důsledky událostí tohoto dne

1

Barros, João de – Couto, Diogo de, Decadas da Asia, Lisboa 1778,

s. 24 (nečíslováno).


9

PROLOG

v bavorské Kostnici pro český stát jsou otevřeny více i méněpoučeným výkladům a zřejmě už to tak zůstane navždy. Naprosto totéž

se týká oněch výše zmíněných zeměpisných objevů a všeho, co se

v „objevených“ územích odehrálo ode dne jejich prvního kontaktu

s Evropany až po naše dny. V tom je půvab nejen historie, alei historické antropologie. Mezi objevitele se tak odlišnou interpretací

jeho do jisté míry úspěšné činnosti dostal i člověk, který bylvšechno možné, jen ne vědec a objevitel. Byl to voják, královskývyšetřovatel, diplomat a rozvědčík. Nebyl vždy toto všechno najednou, ale

úkoly plnil spolehlivě. Působil v době, která byla podstatně živější

a zajímavější, než nám nabízejí učebnice dějepisu. Evropa na jedné

straně trpěla hrozbou turecké invaze z Balkánu, na straně druhé se

každý rok dozvídala o  nových, dosud nepoznaných zemích v zámoří, které tu více, tu méně odpovídaly představám o tom, jací lidé

a jak v takových končinách žijí. Středozemní moře bylo rejdištěm

nejen „maurských“

2

korzárů, španělských pirátů a pašerákůvšelijakého původu, ale také prostorem, ve kterém se stýkal a místyi prolínal svět islámu se světem křesťanství.

Máte v rukou etudu o muži, který nejspíš nebyl úplně obyčejný.

Přesto se nijak dramaticky nelišil od mnoha svých krajanů a jiných

současníků, jejichž jména sice známe, ale o jejich životě tohoobyčejně víme ještě méně než o tom jeho. Tak jako oni pomáhalkoncem 15. století budovat ekonomicky a vojensky silnou zemi a její

globální síť osad, faktorií a misií, která se stabilizovala v polovině

16. století. Byl nástrojem, součástí dobře fungujícího systému,jehož účelem bylo vybudování silného státu a zajištění jehoekonomických a administrativních funkcí. To bylo v případě Portugalska

v  podstatě nemožné docílit nějakou formou intenzivního využití vlastního území. Růstu státu a  zajištění jeho ekonomické a  tím

i  politické stability se dalo docílit jedině expanzí. Jenomže kam?

Na východě a severu byla Kastilie a Aragón, na jihu moře a za ním

muslimské státy. Na západě oceán, o kterém toho nikdo mocnevěděl a  za  kterým se podle mnohých nacházela jen nicota. Jeho

role byla speciální – tajně, v  přestrojení, proniknout přes území 2

V západním Středomoří a na Iberském poloostrově označenímuslimů.


Š PION ČTYŘ KRÁLŮ

10

ovládaná muslimy ve východním Středomoří do Indie, zjistit míst -

ní poměry, zmapovat trasu a  podat zprávu svému králi. Vzápětí

po  jeho splnění dostal úkol druhý, totiž opět projít jemu už známou cestu z Káhiry do Ormuzu, odtamtud se vydat do země, kde

vládne legendární kněz Jan, a navázat s ním spojení. Byl toriskantní a  nebezpečný úkol, který Pêro da Covilhã splnil. Cena, kterou

zaplatil, byla vysoká, třebaže ne absolutní. Jeho výkoncestovatelský poněkud bledne ve světle jeho výkonu vyzvědačského, o jehož

splnění byl přesvědčen. K  jeho smůle se ale výsledek možná nedostal k adresátovi a zadavateli úkolu – portugalskému králi. Pêro

da Covilhã se o tom nejspíš nikdy nedozvěděl a mohl tak dožít své

dny s pocitem, že dostál úkolu, kterým jej pověřil jedenz největších portugalských panovníků.

V Indii už někteří Evropané byli před ním, v říši kněze Jana také. Na rozdíl od Indie se ale z říše kněze Jana nikdo z nich nevrátil. On si poradil s oběma úkoly, všechny útrapy a nástrahy přežil a nikdy nebyl odhalen. Domů se ovšem také nikdy nevrátil. Byl tak dobře zakonspirovaný, že vlastně neznáme ani jeho pravé jméno. Byl to upřímně věřící katolík a  současně realista, který spolu s dalšími sobě podobnými pomohl povalit strašáky, jež navršila a vztyčila fantazie a nevědomost podél okrajů „známého“ světa.

Byl skutečným špionem, který odkryl tajemství protivníka, a  kdyby se jeho zprávy dostaly včas tam, kam měly (o  některých se to dá předpokládat), mohly Portugalsku ušetřit čas, lidia peníze. Portugalský systém využívání zpravodajské služby byl ovšem funkční i proto, že měl řadu pojistek v podobě paralelních výprav, kvalitního zpracování informací a  jejich utajování. I  v  případě, že se jeho zprávy nedostaly tam, kam měly, tedy ke  králi, vedlo to „jen“ k několikaletému odkladu cesty, kterou vykonal Vasco da Gama v letech 1497–1498.

Královská rada, složená z předních odborníků své doby, dobře odhadla nereálnost Kolumbova nápadu plout na západ s cílemdostat se do Indie a portugalskému králi jej nedoporučila. Už alenemohla odhadnout skutečný potenciál zemí, které ležely na opačné straně Atlantiku. V 15. století byly nalezeny cesty z Evropydo Indie i  do  Ameriky, v  16.  století Portugalsko i  Kastilie mohutně těžily ze svých zámořských teritorií. V 17.–18. století obě mocnosti


11

PROLOG

sdílely v podstatě stejný osud v podobě ústupu ze slávy, zchudnutí

a  odsunu na  periferii velmocenského hřiště, které obsadili jiní –

Holanďané, Angličané a  posléze Francouzi. I  pro ně byl nakonec

v zámoří uchystán stejný osud, ale to je daleko za horizontemzájmu této knihy.

Celkový kontext příběhu Pêra da Covilhã je také zajímavou ukázkou toho, jak četnými a  komplikovanými vazbami byla proojena Evropa už před staletími. Nebyly to jen příbuzenské svazky vládnoucích a jiných význačných rodů. Duchovenstvo a posléze i  jiní vzdělanci studovali a  působili v  různých zemích, nejpozději od 13. století fungovala i diplomacie mezi státy. Pohyb lidí a zboží byl živější, než si většina z nás dnes dokáže představit. Státya společnosti, které se na této permanentní výměně osob a kulturníchstatků nepodílely, představovaly spíš samostatné jednotky s podstatně menší vzájemnou mobilitou na všech úrovních, kromě vztahůobchodních a  válečných. Ty evropské země, které v  15.–17.  století stály mimo to, co by se dalo nazvat evropským sdíleným ekonomicko-kulturním prostorem (například Rusko a  území ovládaná Osmany), jako kdyby stále ještě nebyly schopny tuto mezeru zcela překonat. Možná i proto se dnešní Rusko necítí ve vztahuk Evropské unii úplně komfortně.

Pro českého čtenáře může příběh Pêra da Covilhã znamenat i možnost jiného pohledu na přelom 15. a 16. století, než jak tuto dobu známe z  českých dějin. Naše země, která v  první polovině 15. století zaměstnávala střední Evropu po dobrých dvacet let,stála najednou v podstatě mimo hlavní dění, a to zhruba do začátku 16. století. Hlavní příčinou byl – podle mého soudu – rozpadstátní moci, likvidace ekonomiky země a zpustošení kulturnía vzdělanostní základny společnosti během husitských válek. Země, zdevastovaná a  kulturně vyprázdněná v  důsledku tálibánské důslednosti, s  jakou radikální husité ničili vše, co nebylo v  souladu s jejich představami, dokonce jen stěží našla panovníka. O českou korunu nikdo nestál. Království se vzpamatovávalo jen pomalu a  druhá polovina 15. století se tak při nejlepší vůli nedá označit za dobu rozkvětu a růstu politického významu českého státu.

• • •


Š PION ČTYŘ KRÁLŮ

12

Portugalsko je země – podle toho, z  které strany se díváte –

na  začátku nebo na  konci Evropy. Nádherná krajina, nehostinné

pobřeží, pláně Alenteja, stinné háje korkovníků, drsná horská údo -

lí kolem Viseu, to je Portugalsko. Samozřejmě, že dnes je zdeobživa stejně lehká nebo stejně těžká jako kdekoli jinde v Evropě, ale

nebylo tomu tak vždy. Pro všechny, kdo kdy na  Iberském poloostrově žili nebo tudy jen prošli, keltiberští Lusitanové, Římané,

germánští Vandalové i Gótové a kdoví kdo ještě, bylo dnešníPortugalsko buď poslední zastávkou, nebo odtud pokračovali do severní Afriky. V 7. století přišla vlna osídlenců z druhé strany moře

a ti zde zůstali dalších pět století.

Muslimský zábor a  s  ním přinesená civilizace významně poznamenaly nejen toponymii Portugalska (Álcantara, Alfragide,

Alfama, Alcáçovas, Aljubarrota, Algarve...), ale napříkladi architekturu, kuchyni a hudbu. Slavné lisabonské fado má v sobě tolik

z arabské a berberské tradice, že je dodnes mimořádně oblíbeným

žánrem až v Turecku. Nejenom křesťanské kulturní prvky mají sílu

spojovat etnika přes velké vzdálenosti v prostoru a čase.

Proč se z Portugalska podařilo vytlačit muslimy o tolik let dříve

než ze Španělska (Lisabon byl dobyt roku 1147 a Algarvev polovině 13. století), to je vysvětlitelné víc slabostí tamější muslimské

společnosti než silou portugalského útoku. V průběhu 13.–15.století pak byli muslimové z  Iberského poloostrova vytlačeni úplně.

Vlajku šiřitele a  ochránce islámu po  nich převzali Turci, kteří se

ve  stejné době etablovali na  opačné straně Středozemního moře,

v Anatolii. Odtud pak vedli na Balkáně a ve Středomoří válkuproti evropským státům. Nejprve úspěšnou, ale od  konce 17. století

už vlastně jen ustupovali. To ovšem byla v 15. století ještěvzdálená budoucnost a „přes Turka“ cesta na východ ještě dlouho prostě

nevedla.

Hlavním zájmem Portugalců, Španělů i  Benátek a  jiných italských měst byla Afrika (tehdy nazývaná Guinea, portugalskyGuiné) a  především Indie. Portugalcům a  Španělům šlo o  to, jak se

tam dostat, Benátčanům a leckterým dalším zase záleželo na tom,

aby cestu hledali co nejdéle a  pokud možno neúspěšně. Benátčané byli ze všech  Evropanů jediní, kdo mohl a  směl pokračovat

ve využívání starých kontaktů v  Levantě i po roce 1453. Jejich


13

PROLOG

komunita byla v  Cařihradu (Konstantinopoli) usazena už dávno

a byla zde velice dobře etablovaná. Kolem roku 1454, tedy krátce

po dobytí města Osmany, a dost možná, že už před tím, zde sídlil

benátský bailo, vyslanec. Obava o vlastní obchodní zájmy občas

dostávala Benátčany do složitých situací, ze kterých nacházeli sice

pragmatická, ale občas dost problematická východiska.

Co hnalo Portugalce na moře a do vzdálených, Evropanůmtehdy vesměs neznámých končin? Touha po  dobrodružství? Touha ovládat větší a větší prostor a těžit z něj materiální i lidské zdroje, jež byly povýtce rovněž materiální? Vždyť Portugalci jsou považováni za průkopníky zámořského obchodu s otroky. V roce 1441 jistý Adam Gonçalves koupil na pobřeží dnešní Mauretánieod tamějších muslimů dva černé otroky, muže a ženu, a přivezl jedo Lisabonu, kde je daroval Jindřichu Mořeplavci (etika tehdejší a etika dnešní jsou od sebe stejně daleko, jako je Portugalsko od Indie, a je zpozdilé pohoršovat se dnes nad tehdejšími zvyklostmi). Snaha obnovit nadvládu křesťanstva nad Levantou a severní Afrikou?Intelektuální pnutí, které jim nedalo pokoje a vedlo je ke stále novým dobrodružstvím? Ekonomická nutnost? Nebo snad jen poněkud iracionální touha panovníka po něčem novém, vzrušujícím?

Samozřejmě, byla to směsice všech těchto důvodů, z nichžnejvětší váhu měla v  praxi snaha obejít muslimské a  benátské obchodní cesty na  Předním východě a  v  severní Africe a  zmocnit se mimořádně slibného obchodu s  asijskými zeměmi. Stejně velkou váhu v  symbolické sféře měla snaha portugalských panovníků o porážku a pokoření muslimských států a s tím spojené šíření a obrana křesťanské víry. K tomu se Portugalcům opakovanědostávalo papežského požehnání, bez něhož by nemohli naplnit ani své ekonomické cíle. To by nepochybně omezilo i jejich schopnost nančně podporovat církev a  osobně papeže. Ekonomika, moc a ideologie vždy kráčejí ruku v ruce a vzájemně se posilují. Taková už je podstata bytí člověka ve společnosti, která se dynamicky mění a rozvíjí, a jejíž peripetie současníky někdy přivádějí k zoufalství.

Portugalsko je a vždycky bylo zemí poměrně malou a málolidnatou. Kde bralo lidské zdroje k  tak mohutnému úkolu? Jak byli tito lidé motivováni? Stačí navštívit dnešní Portugalsko a dobře se kolem sebe dívat, aby si člověk dokázal udělat aspoň dílčí představu


Š PION ČTYŘ KRÁLŮ

14

o tom, co bylo tím motorem, který hnal Portugalce na oceán, jenž

se před jejich zemí rozprostírá. Ano, Portugalsko je skutečně obrá -

ceno zády k Evropě a tváří k moři. S mocným sousedem v zádech

se mu otevírá prostor jen na moře nebo do severní Afriky. Ale proč

vůbec usilovat o dobytí zemí, které už několik staletí drželi pevně

v rukou muslimové? Proč se vrhat do oceánu, jehož chladné vody

podél celého portugalského pobřeží zrovna nevybízejí k  plavbě?

Kdo viděl příboj v Nazaré, pocítil sílu větru v Sagres nebov Aveiru, kdo někdy viděl valící se vlny zimního Atlantiku v  ústí Teja,

ví, o čem mluvím. Atlantik je pořád stejný, i když se země na jeho

východním okraji naprosto změnila. Je stále takový, jaký byl před

šesti sty lety. Rozlehlý, studený a hrozivý. Z jaké země vlastněPortugalci odcházeli na moře? Co je vedlo k tomu, že vyzvalina souboj síly, které Luís Camões později ztělesnil v  postavě mořského

démona Adamastora?

3

Silnice z Lisabonu vedoucí na sever do poutního místave Fátimě prochází horami, jejichž dlouhá úbočí jsou řídce porostláborovicemi a posetá mohutnými balvany. Překvapivě pak působí zbytky

kamenných zídek, které mezi už neexistujícími poli vybudovali lidé. V  těchto vskutku úděsných podmínkách seli obilí a  občas

i nějaké sklidili. Pásli ovce a stravu si doplňovali žaludy a semeny

pinií. Zeptal jsem se jednou svého portugalského přítele, etnografa

a antropologa, co vlastně mohli v takových podmínkách pěstovat?

Podíval se na mne a bez úsměvu mi odpověděl: „To je špatněpoložená otázka. Měl by ses ptát, jaký hlad museli mít ti, kdo se tady

rozhodli hospodařit.“

Portugalci odjakživa hledali obživu, kde se dalo a do „druhého

příchodu Turků“ do  Evropy (v  šedesátých a  sedmdesátých letech

jako gastarbeitři) to byli právě Portugalci, kteří tvořilinejpočetnější skupinu zahraničních pracovníků ve Francii, ve Švýcarsku nebo

v Lucembursku. I do kolonií odcházeli žít, nikoli je administrovat,

což byl jeden z rozdílů mezi kolonialismem portugalskýma koloniálními systémy třeba Francie nebo Velké Británie.

3

Jméno démona je složeno ze slov „adam“ (hebrejsky a arabsky

„člověk“) a „astor“ (occitánsky a katalánsky „jestřáb“); je to Camõesova

invence, nikoli mytická bytost.


15

PROLOG

Vzájemně nepřátelský a  podezíravý vztah italských a muslimských – většinou arabských – obchodníků byl méně důsledkem

rozdílností jejich náboženství a  více důsledkem shodnosti jejich

obchodních zájmů. Jedni (muslimové) ovládali přístup ke zdrojům

žádaného zboží, za které křesťané dobře platili. Pro ně byla změna

daného stavu pochopitelně nežádoucí. Druzí (křesťané) mělik disozici trh s  téměř nekonečnými možnostmi odbytu, ale omezený

přístup ke zboží. Změna tohoto stavu byla vroucím přánímPortugalců. Dohoda mezi oběma nebyla možná a navíc křesťanéi muslimové měli také svůj silný důvod ideologický. Jedni šíření islámu

a  zvětšování domény „domu míru“ (dar as-salam) na  úkor dosud

světlem pravé víry neoblaženého „domu války“ (dar al-harb). Druzí

zase usilovali o osvobození Svaté země z rukou Maurů či Saracénů.

4

Jednotlivci mohli přecházet z jednoho do druhého, ale ne natrvalo

a ne úplně bez kontroly a bez rizika. Muslim tehdy neměl mnoho

důvodů, aby šel z lepšího do horšího, protože ve 14.–15. století žil

v nepoměrně komfortnějším a civilizovanějším prostředí než jeho

evropský současník. Snad jen Benátky a  Janov se mohly kvalitou

a  způsobem života srovnávat s  Cařihradem, Alexandrií či Bagdádem. Králové a rytíři ze střední, jižní a západní Evropy siv Levantě dobývali slávu a ostruhy, pokud je ovšem dřív nesklátila nemoc.

Obchodníci buďto s ideologickým nepřítelem úspěšně obchodovali

(„dělali svou práci“, jak by řekli v Hollywoodu), nebo hledalizpůsob, jak přelstít muslimskou konkurenci, popřípadě jak ji obejít.

Když Turci v  roce 1453 dobyli Cařihrad, uzavřeli muslimové

Středozemní moře na  obou jeho koncích – na  jedné straně drželi Gibraltar a  jih Španělska, na  straně druhé Cařihrad a  celé jižní

pobřeží od  Anatolie přes Egypt po  Maroko. Ve  východním Středomoří nastal na  delší dobu chaos a  námořní doprava zboží tím

byla ještě víc paralyzovaná. Středozemní moře když ne ovládali,

tak dostatečně kontrolovali „maurští“ korzáři. Vrcholu dosáhla

muslimská vláda nad někdejším „římským rybníkem“ v 16. století,

v  době tureckého admirála Piriho Reise. Už žádné cesty mnichů

a nenápadných obchodníků, zkoumajících trhy, kapacituprodukčních oblastí, cenové relace a  politické poměry v  končinách mezi

4

Ve Středomoří tehdy užívané označení Arabů a muslimů obecně.


Š PION ČTYŘ KRÁLŮ

16

Bosporem a ústím Perlové řeky. Na dlouhou dobu byl konec cesto -

vání do Indie, Kataje, Taprobane či Samudry.

Zahájení portugalských „objevných cest“ bylo v podstatěstandardní expanzí státu, který neměl jinou možnost, než se obrátit

na  moře. Rozšiřováním znalostí o  moři a  zámořských územích

a  s  tím spojeného technického a  znalostního pokroku se začal

rozpadat obraz světa, který převládal na  začátku portugalského

dobrodružství. Zdánlivě paradoxně, ale ve  skutečnosti s železnou logikou, zrodil „temný středověk“ evropské plavce, zeměpisce, astronomy a matematiky. Posléze pak i myslitele, kteří – zaujati

nečekanými objevy v zámoří – se začali ptát po smyslu svéhovlastního bytí, zkoumat nejen svět kolem sebe, ale i samotné zkoumání

a  jeho zdánlivě neotřesitelné axiomy – Písmo svaté, náboženskou

víru a samo křesťanství.

V roce 1434 Portugalci poprvé obepluli mys Bojador na pobřeží

dnešní Západní Sahary. Ten byl dlouho považován za nejzazší bod,

ke kterému se ještě dalo bezpečně plout. Byl to jakýsi magický bod,

za kterým mělo moře vřít. Obeplout jej se nikdo neodvažoval,protože byl považován za mimořádně nebezpečné místo: „Mnohokrát

vyslal [Jindřich Mořeplavec] ... muže velmi zkušené a proslavené

činy válečnými, ale nenašel se mezi nimi nikdo, kdo by se odvážil

obeplout mys Bojador, aby zvěděl, jaká je za ním země. [...] stará

pověst, která se uchovávala mezi hispánskými námořníky po celé

generace, i  když byla lichá, hrozila, že čeká hrozné utrpění každého, kdo se toho činu odváží.“

5

Skutečným rizikem pro plavce,

kteří se dosud pohybovali jen v  blízkosti pobřeží, byly u Bojadoru mělčiny se skalními útesy, rychle se měnící směr silného větru

a mořský proud od jihu, který bránil dalšímu postupu. Byl to Gil

Eanes, který velel výpravě, jež dokázala, že „stačí“ plout ve  větší

vzdálenosti od pobřeží a proudu se tak vyhnout: „... nedbajenebezpečí, obeplul mys Bojador a  na  druhé straně našel věci, které

se vůbec neshodovaly s dosavadními představami.“

6

Kolik ale bylo

5

Azurara, Gomes Eanes de, Kronika objevení a dobytí Guineje, in:

Objevné cesty do Afriky a Asie. Výbor z dvou portugalských kronik,

Praha 1966, s. 30. 6

Tamtéž, s. 32.


17

PROLOG

třeba odvahy a nejspíš i tvrdého vyžadování poslušnosti posádky,

když k  tomu dal příkaz? Otevřel tím však cestu k  dalším výpravám do Afriky a naznačil, že ani dál od pobřeží není třeba seničeho obávat. Nelze považovat za  přehánění, že obeplutí obávaného

mysu Bojador symbolizovalo konec mytického světa středověku

a  zrození nového pohledu na  svět jako na  velké hřiště a  divadlo,

omračující svou pestrostí, různorodostí a možnostmi, které skýtá.

Jaký byl dopad zpráv o světě „tam venku“ na středověkéhočlověka, jehož vědění a  představy o  věděném byly natolik odlišné od našich, že je moderní věda už dokázala zahnat do sférypohádek, fantazií a  bláznovství? Nalezení Ameriky a  otevření námořní cesty do Asie změnilo mytologický svět ve svět reálný, přičemž veškeré mýty a legendy se dříve či později ukázaly jako nepravdivé a skutečnosti neodpovídající. Nic na tom nemění fakt, že dodnes miliony lidí věří v nadpřirozené bytosti a v jejich zájem o dění zde, na tomto světě. Hluboce a upřímně věřící člověk středověkuneodděloval náboženskou víru a poučení z ní plynoucí od svého života. Nemohl, protože jedno i  druhé společně tvořilo integrální celek. „My na Západě“ jsme dnes konfrontováni se stejným viděnímsvěta například ze strany muslimů a nejsme schopni pochopit, že oni nejsou schopni pochopit, že „náboženství je soukromou záležitostí každého“. Ano, je to tak pro mne a  je to tak pro většinu obyvatel „Západu“. Ale proč by to tak mělo být i pro jiné? Tento náš údiv je jedním z produktů převratu vědy a vědění, ke kterému došloza renesance,

7

a  jehož příčinou i  důsledkem byly tzv. velké zeměpisné

obj e v y.

Zdánlivě spasitelský pokus „vrátit“ do všeobjímající náručekřesťanství skrze reconquistu části Evropy dobyté muslimy a  Svatou zemi i  s  Jeruzalémem, ideálním středem světa, vedl ve  svém důsledku k  oslabení nejen katolické církve, ale i  role víry a  ke  zrodu sekulárního vědění a politického názoru. Dobří katolíciz Portugalska a Španělska – zcela v logice historického procesu – začali kopat hrob svému vlastnímu světu, jenž hodlali zvelebit, rozšířit a upevnit. 7

V  oblasti lozoe, medicíny nebo astronomie stála na ramenou

gigantů, jejichž dílo nám zprostředkoval nebo je i zrodil svět islámu.

Jaký to paradox z pohledu dnešní doby.


Š PION ČTYŘ KRÁLŮ

18

V průběhu nějakých padesáti či sedmdesáti let začaly z lidských

myslí i z map mizet podivné stvůry, mořské obludy a nelidské by -

tosti obývající vzdálené končiny světa. V západním Atlantikunezela propast plná valících se vod a překročení rovníku nezpůsobilo

požár a  zánik lodí odvážných plavců. Papež Pius II. (1405–1464)

ve  svém díle Historia rerum pochyboval, že by na  rovníku mohli

žít lidé. Tuto knihu pilně studoval Kryštof Kolumbus před svou

první cestou přes Atlantik. V  jeho exempláři se dochovaly i rukou psané poznámky: „Portugalci, kteří se plavili končinami světa

na jihu [...] prokázali pravý opak.“ Na jiném místě si poznamenal,

že „pevnost Mina Nejvyšší jasnosti krále Portugalska se nachází

kolmo pod rovníkem. Spatřili jsme ji.“ (Kolumbus ji viděl nikoli

cestou přes Atlantik, ale při svých předchozích plavbáchs portugalskými kapitány.) Ze svých fantazií vystřízlivěli i  ti, kdo se doosud snažili určit, kde vlastně ležela rajská zahrada Eden, zda

na jihu, na východě, na Eufratu nebo poblíž Měsíce. Opatrný lišák

Tomáš Akvinský napsal, že „je nutné uvažovat tak, že ráj bylumístěn tam, kde bylo velmi příznivé klima, tedy buď pod rovník, nebo

někam jinam“.

8

Ať byl ráj tam či onde, na jeho slova prostě muselo

dojít. Ráj byl brzy ztotožněn s tím, čemu dnes říkáme Karibika Jižní Amerika. Španělé měli dobré důvody si myslet, že na karibských

ostrovech a  posléze i  na  americké pevnině ráj skutečně našli. Tamější příroda a lidé jim mohli připadat jako téměř dokonalý opak

světa, ze kterého přicházeli. Byl nalezen svět, který připomínal ráj,

nebo snad lépe představu o ráji, ale naloženo s ním bylo velicepozemským způsobem.

Portugalci při svých afrických plavbách rozhodně takové iluzi

nepodléhali. Postupovali totiž krok za krokem a jejich zjištění tedy

měla jasnou spojitost a provázanost už známého s nově objeveným.

Nebyly to žádné šokující objevy. V  zemích, které objevovali v Atlantiku a  na  západním pobřeží Afriky od  Maroka po  ústí Konga,

se potkávali s muslimy, kteří pochopitelně do křesťanské představy

o ráji zrovna nezapadali. V Guinejském zálivu a v Kongu nacházeli

řád věcí podobný tomu, jejž znali z  Evropy. Nevěřící, ať už muslimové, nebo „barbaři“, pro ně byli v zásadě stejní co do stupně svého 8

Delumeau, Jean, Dějiny ráje. Zahrada rozkoše, Praha 2003, s. 164.


19

PROLOG

lidství, ale zásadně odlišní co do „správnosti“ svého chování,identity, víry a kultury. Zásadní totožnost, lidství, doplněná stejně zásadní

odlišností mohla z „jiných“ dělat nepřátele, ale nikoliv ne-lidi nebo

lidi nižšího řádu. Kapitáni, misionáři, rozvědčíci a obchodníci nešli

k  „divochům“, ale přes nepřátelské území k  rovnocenným partnerům. Lidé tam sice vypadali jinak, ale protože otroci ze subsaharské Afriky se v té době nakupovali i v muslimských státech severní

Afriky, nebylo pro ně žádným překvapením, že mají jinou barvu

pleti a že vypadají jinak. Komunikace s obyvateli pobřežních oblastí

také probíhala celkem bez problémů. Existovaly zde trhy s komoditami, které Portugalci hledali – zlato, slonovina, otroci, koření,

hedvábí, bavlněné látky, potraviny. To všechno znali zeStředomoří. Existovaly zde i  státy s  panovníky a  poddanými, se kterými se

daly uzavírat smlouvy a  navazovat pravidelné diplomatické styky.

Wolofský vládce Bemoim nebo beninský a konžský král a vyslanci

byli v Lisabonu středem společenského zájmu, ale nikoli posměchu.

A rozhodně nebyli považováni za rajské bytosti nebo za příslušníky

některého ze ztracených izraelských kmenů. Tím nechci říci, že je

Portugalci považovali za sobě zcela rovné (přinejmenším do přijetí

křtu) nebo že nevěřili v existenci ráje. Ale v místech, kde sepohybovali, žili buď muslimové, nebo pohani. V Africe prostě ráj nebyl,

v Indii a jihovýchodní Asii také ne, o Číně a Japonsku ani nemluvě.

Svět tak sice přišel o něco ze své poetičnosti, ale pro praktický život

se stal srozumitelnějším. A o to šlo.

Portugalský výboj do  zámoří postrádal onen romantický podtext, kterým byly ozdobeny výboje španělské. Portugalci při svém postupu neobjevovali neznámý svět, ale hledali cestu ke známému a předem vytčenému cíli. Portugalský pragmatismus proto vedlnikoli k  objevování, ale k nalézání, zatímco španělský postup byl – alespoň ve  svých počátcích – spojen s  vírou v  lepší život „někde jinde“. Nakonec se Španělům podařilo v podstatě přenéstŠpanělsko do  zámoří. Naopak Portugalci přicházeli do  jiných zemí, aby s tamějšími společnostmi žili. Ne vždy v přátelském objetí, ale sami se stávali součástí tamější reality, aniž by ji radikálně přeměňovali k obrazu své země.

Od středověku až do dnešních dnů nám vydržely fantazieo „dolech krále Šalamouna“, o Eldoradu, sedmi městech Ciboly, Oru či


Š PION ČTYŘ KRÁLŮ

20

o  zemi nebo ostrovech svatého Brendana. Jedna z  představ, která

ale zmizela do nenávratna mimo jiné v důsledku úspěšné práce vy -

zvědače jménem Pêro da Covilhã, byla víra v existenci „říše kněze

Jana“. Za jediné století, od konce 15. do konce 16. století, sezmě

nila Evropa a její názor na svět k nepoznání. V zámoří existovaly

početné osady a  manufaktury, dodávající do  Evropy zboží běžné

spotřeby i luxusní výrobky, tisíce Evropanů se vydávaly za novým

životem do Ameriky, Afriky a Asie, nance měnily své tokya větši

na už neprocházela italskými městy, ale Lisabonem, Sevillou,Ant

verpami a Amsterdamem.


21

Portugalsko druhé poloviny

15. století

„... nadále není možné, aby se v zemi a na va -

šich panstvích usazovali cizinci... království

a vašim panstvím nikdy neprospěli, nanejvýš je

připravili o zlaťáky a stříbrňáky a odhalili vaše

tajemství Miny a ostrovů...“

J II.           

 



Existuje velice bohatá a různorodá literatura, jež popisuje vznik,vývoj a důsledky světového obchodu.

10

Možná ještě pestřejší jeliteratura, která z různých pohledů pojednává o dopadu expanze islámu

a dobytí Cařihradu Turky v roce 1453 na evropské ekonomiky.Vítězství Osmanů a denitivní porážka Byzance také bývápovažována za rozhodující impuls, který vedl v 15.–16. století k evropským

tzv. objevným cestám do zámoří. Sice zpravidla nevysvětluje úplně

jasně, proč to byli právě portugalští a španělští námořnícia vojáci, nancovaní z velké části janovskými (komunita Janovanů byla

v Lisabonu nejméně od 13. století), benátskými a pozdějii německými bankéři. Iberský poloostrov žil v těsném kontaktu se světem

islámu a  vzájemný vztah rozhodně nebyl přátelský. Italská města

zase nejvíc utrpěla ztrátou pozemní cesty přes Cařihrad do  Asie.

Benátky sice byly ještě dlouho schopné těžit z toho, že měly dobré

vztahy s osmanským sultánem, ale ani pro ně už to nebylo takdocela ono. Možná tedy už ani žádné další důvody není třeba hledat.

9

Cardoso, Pedro, As Informações em Portugal, in: Nação e Defesa,

Nr. 0, Abril 1976, s. 55

10

Viz například Bernstein, William, A Splendid Exchange: How Trade

Shaped the World, London 2008; Wolf, Eric, R., Europe and the People

Without History, Berkeley1982.


Š PION ČTYŘ KRÁLŮ

22

Španělé a Portugalci chtěli dobýt celý poloostrov a zbavit jej mus -

limů, což se jim nakonec podařilo, a  italští obchodníci a  bankéři

neměli naději, že by bez jejich pomoci dokázali najít a ovládnout

zdroje bohatství v  Africe a  jednou snad i  v  Indii. Všichni jakožto dobří katolíci spoléhali na podporu papeže, který s ní nešetřil,

když šlo o  tažení proti muslimům, navíc tažení nančně zajišťovaná samotnými žadateli o  povolení ke  křižáckému výboji. A  tak

se hledala cesta do Indie, šířilo se křesťanství do Afriky a snilo se

o  osvobození Jeruzaléma s  pomocí kněze Jana, který vládl kdesi

v  Indii křesťanskému království a  kterého bylo třeba pouze najít

a domluvit se s ním.

Koncem 15. století, v  době, do  které spadá hlavní období činnosti Pêra da Covilhã, už Portugalci disponovali dosti dobrými informacemi o  severozápadním pobřeží Afriky a  přilehlých oblastech Atlantiku. Jejich znalosti a  mořeplavecké schopnosti byly výsledkem dobré organizace. K hlavním činnostem patřilozískávání a utajování citlivých informací. Portugalská tajná služba byla na svou dobu velice výkonná a k nejlepším operativcům patřil Pêro da Covilhã. Pro lepší pochopení a zhodnocení jeho výkonu jetřeba obeznámit se alespoň v hrubých rysech s kontextem, ve kterém působil.

***

Nové kolonie na  Madeiře produkovaly cukr už v  polovině 15. století (1452 první moinho de açúcar, cukrovar, od roku 1456 se madeirský cukr vyvážel do Anglie, od roku 1473 do Francie) a záhy se k  nim přidaly další na  Kapverdských ostrovech a  na  ostrovech v  Guinejském zálivu. Z  Afriky proudilo zlato, třebaže ne v očekávaném množství, otroci (oproti běžné představě byli největšími otrokáři nikoli Evropané, ale místní vládci a  muslimští obchodníci ve vnitrozemí kontinentu, od kterých Portugalci otrokykupovali),

11

slonovina, malagueta

12

a další převážně luxusní zboží. Naopak

11

V letech 1450–1500 odvezli Portugalci z Afriky asi 150 000 otroků,

většinou z  oblasti Miny a z  Konga. Někteří zůstali na plantážích

v Africe (Kapverdy, Sv. Tomáš), většina ale končila v Evropě.

12

Malagueta, melegueta (Aframomum melegueta), rostlina příbuzná

zázvoru, původem ze západní Afriky; v 15. století v Evropě náhražka




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist