načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Špinavý kšefty na North Ganson Street - S. Craig Zahler

Špinavý kšefty na North Ganson Street

Elektronická kniha: Špinavý kšefty na North Ganson Street
Autor:

VÍTEJTE VE MĚSTĚ VICTORY!   MÍSTNÍ ATRAKCE: SVINSKÁ KOSA, CHCÍPLÍ FÓGLOVÉ, ZAMORDOVANÍ POLICAJTI A DVA (NE)OHROŽENÍ DRSŇÁCI S ODZNAKEM…   Po ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mystery Press
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 416
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

VÍTEJTE VE MĚSTĚ VICTORY!   MÍSTNÍ ATRAKCE: SVINSKÁ KOSA, CHCÍPLÍ FÓGLOVÉ, ZAMORDOVANÍ POLICAJTI A DVA (NE)OHROŽENÍ DRSŇÁCI S ODZNAKEM…   Po krátké, nepříliš zdvořilé konverzaci s detektivem Julesem Bettingerem spáchá jeden rozrušený obchodník sebevraždu. Kvůli tomuto incidentu je nelaskavý (i když mnohokrát vyznamenaný) policista přeložen a musí se i s rodinou přestěhovat z Arizony na mrazivý sever, do Missouri.    Zchátralé město Victory připomíná bestii v posledním tažení, která postupně pohlcuje své obyvatele i sama sebe. Jeho zaneřáděné ulice pokrývají mrtví holubi a na každého policistu zde připadá sedm set zločinců.   Bettinger dostane za parťáka nerudného, degradovaného desátníka Dominika Williamse. Společně začnou vyšetřovat vraždu, při níž byli zmrzačeni a zabiti dva policisté. Bettinger hledá odpovědi na předměstích Victory, stejně jako v záhadné minulosti svých nových kolegů – mužů, kteří při zatýkání dostali místního drogového dealera na invalidní vozík.   Bettinger a Williams brzy pojmou podezření, že dvojitá vražda policistů není osamocený incident, ale pouhá předehra k řadě dalších…   Jako břitva ostrý krimi román od režiséra kultovního hororového westernu Bone Tomahawk.

Zařazeno v kategoriích
S. Craig Zahler - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, organizace, místa a události

v ní uvedené jsou buď výplodem autorovy představivosti, nebo jsou použity

ve fiktivním kontextu.

Tato kniha, ani žádná její část, nesmějí být kopírovány, zálohovány ani šířeny

v jakékoli podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu nakladatele.

Copyright © Realmbuilder Productions Inc., 2016

Translation © Štěpán Benyovszký, 2017

Cover © Book Makers, 2017

Czech Edition © Mystery Press, Praha 2017

ISBN 978-80-88096-89-4 (PDF)


Chtěl bych poděkovat následujícím lidem –

mému manažerovi, Dallasi Sonnierovi,

za jeho přátelství, jeho smích

a za neúnavné úsilí, s jakým mě podporuje;

mému otci, C. Garymu Zahlerovi, za zušlechťování

mých chuťových buněk,

desetiletí plná povzbuzování a za tu iniciálu;

mé královně, Pam Christensonové, za to, že je pro mě

zdrojem neuvěřitelného štěstí;

mojí matce, Lindě Cook Zahlerové, a mojí sestře, Jody Zahlerové;

mým váženým podporovatelům, kterými jsou Jeff Herriott,

Graham Winick, Fred Raskin, Jeff Wagner, Marty Rytkonen,

William M. Miller, David Lau, Julien Thuanová a Lydia Willsová;

&

Jennifer Barnesové z nakladatelství Raw Dog Screaming Press

a Donu D’Auriovi za vydání mých předchozích románů.



1

Co uvízlo v kanálu

Holubí mrtvolka proletěla nocí, pleskla o Čoklův obličej a odrazila

se k zemi, kde se ještě párkrát převalila. Studené pařátkyzachřestily na dláždění a oči jako rudé mušle ustrnuly v pohledu upřeném

na vzdálenější konec uličky.

Čokl, místní bezdomovec, se zadíval zpátky na čtyři muže v dobře střižených oblecích, kteří ho sledovali skrz bílé obláčkydechu. V jejich čele stál obrovský černý chlap. Byl to on, kdo před chvílí nakopnul holuba jako fotbalový míč.

„Nechte mě kurva bejt,“ řekl Čokl, usazený na výstavnímkousku kartónu.

V očích obřího individua se zablesklo a z býčích nozder muvyšla pára. Vedle něj stál velmi štíhlý muž asijského původu, jehož nehybný poďobaný obličej se pravděpodobně nikdy v životěneusmál, jako by k tomu postrádal mimické svalstvo.

„Kde je Sebastian?“ zeptal se fotbalista a jeho levá nohapředsunula další opeřenou mrtvolku.

Čokl se přitiskl ke zdi na konci uličky. „Neznám žádnýhoSebastiana.“

„Hovno.“

Černý obr nakopl ptačí tělo a Čokl si zakryl obličej. Pravou dlaň mu roztrhl holubí pařát. Vzduchem se míhalo peří.

7


„Každej tady ve Victory zná Sebastiana.“

V podrážděné, temné vágusově mysli se vynořilo podezření a proplulo až k řečovému centru. „Vy jste poldové?“

Dotaz zůstal bez odpovědi.

„Tady je další.“

Černý obr se podíval na autora prohlášení, neforemného zrzka se smutnýma zelenýma očima a pomačkaným oděvem. Před jeho pravou polobotkou ležel roztažený pták připomínající mučedníka.

„Pěknej,“ pochválil ho fotbalista.

„Dělám, co můžu.“

Čokl si během let všiml, že se v ulicích Victory vyskytuje značný počet mrtvých holubů.

Černý obr si natáhl rukavice na ohromné ruce, sehnul se a uchopil holuba za hlavu. „Máš hlad?“ zeptal se s pohledemupřeným na bezdomovce.

„Běž do hajzlu, negře.“

Obr vykročil k Čoklovi s holubí mrtvolkou v ruce. Dva muži, stojící za poďobaným Asiatem, vytáhli pistole. Někde v dálce, na vzdálenějším konci uličky, leželo temné, tiché město.

„Bílí bezďáci maj ty nejhorší způsoby,“ podotkl zrzek a prohlížel si zatržený nehet. „Vždycky jsem měl radši černý.“

„Já taky,“ souhlasil poďobaný Asiat. „Čím to je?“

„No... černej chlap bez domova umí přijmout, že je prostěbezdomovec. Může se podívat na dějiny a říct: ‚Tahle země vyrvala moje lidi z jejich vlasti, nasadila jim okovy a nutila je pracovat. Teď mám ale svobodu, a pracovat už nebudu. Tahle země je mi dlužná – za to otroctví a ty hnusný segregační sedačky v autobusech a tisíc dalších nespravedlností – a já si hodlám ten dluh celej život vybírat.“

„Jako odškodnění?“

„Přesně. Jako odškodnění. Ale běloch, kterej je bezdomovec – to je jiný. Žádný odškodnění. Jeho rodiče i on sám si mysleli, že půjde 8


na vejšku. Možná to měl dotáhnout až na doktorát. Ale teď tu sedí

na ulici, ožírá si držku, má hovna v gatích a říká si: ‚Jak jsem jen

moh’ zkejsnout tady, mezi všema těma negrama?‘“

Černý obr se zastavil přímo před Čoklem. Podržel ve vzduchu holuba, jehož břicho bylo nadmuté mrtvolnými výpary.Pokroucené peří trčelo na všechny strany.

„Kde je Sebastian?“ Pohnul zápěstím a holub se rozkýval jako kyvadlo. „Vyklop to, nebo tě čeká další Díkůvzdání.“

Čokl neměl rád černochy a oni neměli rádi jeho. Kdykoli mohl, vyhýbal se svým tmavším kolegům jednoduše tak, že se potloukal až na okraji Victory, kde ho při žebrání a experimentování snávykovými látkami nikdo nerušil.

„Kde je?“ Obr na něj hleděl malýma, nemilosrdnýma očima.

Čokl neměl žádné přátele, ale měl jednoho známého, muže,který mu dával pálenku za doručování balíků, špehování lidí ahlídkování. Ten velkorysý zaopatřovatel se jmenoval Sebastian Ramirez a bezdomovec neměl nejmenší zájem na svého dobrodince cokoli vyzradit nějakému negrovi v sáčku.

„Žádnýho –“

Čokl dostal kolenem na solar a vykřikl. Vzápětí měl plná ústa holuba.

„Nelži,“ řekl černý obr.

Vágus cítil v puse prach, peří a zobák, který ho škrábal na patře. Zoufale plácal útočníka po obřích rukou.

Po chvíli obr holuba vytáhl.

Čoklovi z úst na bradu vytekl proužek krve, připomínající hadí jazyk. Zadíval se na svého mučitele se zděšením a nevolností.

„Příště půjde hlouběji.“

„Měl bys mu věřit,“ poznamenal zrzek.

Poďobaný Asiat a čtvrtý z mužů celý výjev sledovali jen sprchavým zájmem.

9


Čokl vyplivl krev. „Neni tady.“

„A kam šel?“

Bezdomovec nemohl riskovat, že si znepřátelí Sebastiana, ikdyby to mělo znamenat další ochutnávku mrtvé ptačí hlavy. „Jdi do hajzlu, negře.“

„To už tu bylo,“ poznamenal zrzek.

Poďobaný Asiat pokrčil rameny.

Černý obr se zamračil, vrazil Čoklovi koleno pod hrudník apřitlačil. Bezdomovec zakřičel a byl umlčen ptačí mrtvolkou. Levé holubí oko cítil na jazyku jako slaný korálek. Tlak na hrudi sílil, až jedno nešťastné žebro, zlomené kdysi partou černých výrostků,nevydrželo a prasklo, potřetí během posledních pár let. Pokusil se o výkřik, ale z hrdla mu vyšlo jen peří.

Zrzek zazíval a podíval se na poďobaného Asiata. „Jaká omáčka se podává s krocanem?“

„Drůbková.“

„Myslím, že nám ji naservíruje.“

„Ale ne na moje boty,“ řekl obr a vytáhl holuba.

Čokl otočil hlavu a vydávil na asfalt žlučovitou porci sladkého popcornu.

Zrzek mrkl na svého asijského kolegu. „Vždycky jsem si říkal, kdo tohle může žrát.“

„Záhada vyřešena.“

„Příště ti ho tam strčím celýho,“ varoval Čokla černý obr. „Kde je Sebastian?“

Čokl vyplivl kyselou šťávu z úst a vytřel si zbytky z vousů. „Jel na–“

Zablesklo se.

Zrzek se otočil o devadesát stupňů, chytil se za rameno a padl na zem. Ulicí se rozlehla ozvěna výstřelu. Poďobaný Asiat odtáhl kumpána za kovovou popelnici, zatímco velký černoch a čtvrtý z mužů se přitiskli k protější zdi, oba se zbraní v ruce. 10


V uličce se rozhostilo ticho. Čokl, plazící se k výklenku dveří, zakřičel: „Jsou tu čtyři! Poldové! Dva se schovávají za –“

Vyšlehl bílý oheň. Hrdlem bezdomovce proletěla kulka a jeho lebka narazila do staré cihlové zdi. Do díry v krku se mu vedral chlad, a vteřinu potom dopadl tváří na chodník. Všude kolem něho třaskaly výstřely, které se mu zdály slabší a slabší, až zněly jen, jako by někdo míchal balíček karet.

„By mě zajímalo, jestli tuší, kolik černochů je v pekle?“ zeptal se někdo v uličce, která Čoklovi teď připadala velice, velice vzdálená.

Představil si chechtající se černochy s rohy, rudýma očima aostrými zuby, jak tancují v pytlovitých kalhotách s velkými kazeťáky na ramenou. Tuhle verzi Pekla měl před očima, když se jeho srdce zastavilo.

„Připadal mi jako ateista.“

Zahřměla brokovnice, a černý obr, co rád kopal do holubů,vykřikl.

11



2

Neznalý své neznalosti

Byl prosinec, ale slunce, žhnoucí na nebi nad západní Arizonou, se

neřídilo kalendářem. W. Robert Fellburn zamžoural na policejní

budovu a pozvedl k ústům láhev pálenky, kterou držel v pravici.

Vyprázdnil zbytek jejího zteplalého obsahu, odhodil ji a loudavě

vykročil po asfaltu parkoviště. Jeho stín se přes vybledlé čáryznačení vlekl za ním.

Přiložil dlaň na otočné dveře. Odraz ve skle mu ukázalsedmačtyřicetiletého obchodníka s nafouklýma očima a řídnoucími blond vlasy, oděného v pomačkaném, tmavě modrém obleku, který byl vpodpaždí propocený. Jak si prohlížel svůj nešťastně vyhlížející odraz, přičísl si rozcuchané vlasy a narovnal kravatu. Provedl to automaticky,bezmyšlenkovitě, jako když elektrická trouba provádí samočištění.

Na mysli mu vytanul obraz jedné nádherné ženy a vzápětí nato zatlačil rukou proti tomu smutnému, bledému obličejizrcadlícímu se ve skle.

Dveře se roztočily a popohnaly obchodníka do recepcepolicejního okrsku. Nos mu naplnila vůně čisticího prostředku, nebo možná levné limonády. Pohnul nohama a přesunul se po linoleu k recepčnímu stolu způsobem, který připomínal chůzi marionety. Za stolem stál mladý Hispánec v policejní uniformě, s knírem,který vypadal jako obočí.

13


„Jste opilý?“

„Ne,“ zalhal Robert Fellburn. „Řekli mi, že mám přijít apromluvit si s...,“ podíval se na jméno, které měl černým fixem napsané na pravé manžetě, „detektivem Julesem Bettingerem.“

„Jak se jmenujete?“

„W. Robert Fellburn.“

„Počkejte támhle.“

Recepční vytočil číslo, potichu promluvil do sluchátka, položil ho zpátky, vzhlédl a významně namířil ukazováčkem. „Támhle.“

Robert Fellburn zíral na prst.

„Podívejte se, kam ukazuju.“

Obchodník sledoval neviditelnou linku, která vedla odukazováčku hispánského mladíka k nedalekému odpadkovému koši.

„Nechápu.“

„Vemte si to s sebou.“

„Proč?“

„Kdyby se vaší snídani zachtělo rozhlídnout se kolem.“

Robert Fellburn to neurvalé zhodnocení svého stavu nijaknezpochybnil, přistoupil k nádobě a zvedl ji. Hispánec ho vzápětípokynem nasměroval k chodbě, která vedla podél přední stranybudovy, obchodník vykročil po linoleu a koš si nesl s sebou. Opět si vybavil obličej té nádherné ženy. Její oči by dokázaly zastavit čas.

„Pan Fellburn?“

Obchodník zvedl hlavu. V otevřených dveřích, které ústily do centrály okrsku, stál štíhlý černý muž v olivovém obleku, vysoký necelý metr osmdesát. Měl ustupující vlasy, unavené oči, a kůži tak tmavou, že téměř pohlcovala světlo.

„Vy jste Bettinger?“

„Detektiv Bettinger.“ Policista mu pokynul ke dveřím. „Tudy.“

Robert zvedl ruku s košem. „Musím se táhnout s tímhle?“

„Pro jistotu.“ 14


Společně oba prošli hlavní uličkou, mezi stoly, policisty,úředníky, kouřícími šálky kávy a monitory počítačů. Dva muži hrálišachy s figurkami, které měly zvířecí podobu, a Roberta z nějakého důvodu pohled na psy s královskými korunkami velmi znepokojil.

Narazil bokem na roh jednoho ze stolů, až se zapotácel.

„Dávejte pozor,“ poznamenal Bettinger a obchodník němě přikývl.

Do cesty se jim postavila stěna z překližky s osmero dveřmi, opatřenými modrozelenými cedulemi. Detektiv ukázal na poslední dveře vpravo a počkal, až Robert vejde.

Kancelář se koupala v paprscích ranního světla. Robertovipřiadalo, že mu dloubají do mozku jako prsty nenechavého děcka.

Bettinger zavřel dveře. „Posaďte se.“

Obchodník se posadil na malý gauč, odpadkový koš postavil na zem vedle polobotek za šest set dolarů a vzhlédl. „Řekli mi, že si mám promluvit s váma... Že prý se zabýváte pohřešovanýma osobama.“

Detektiv usedl za stůl a z porcelánového hrnečku s obrázkem usměvavého sluníčka vytáhl tužku. „Jak se jmenuje?“

„Traci Johnsonová.“

Grafitová špička se čtyřikrát pohnula a zaváhala. „S měkkým i nebo ypsilonem?“

„S měkkým i.“

Bettinger napsal i, udělal nad ním tečku a pokračoval v psaní.

To Robertovi připomnělo jednu Tracinu oblíbenouzvláštnůstku: když se podepisovala, vždycky udělala nad i kroužek, jako by jí

bylo dvanáct.

„Kdy jste ji naposledy viděl?“

Obchodník zneklidněl. „Řekli mi, že mám počkat osmačtyřicet

hodin.“

„To nikde v předpisech není.“

„Předevčírem. Kolem půlnoci.“

Bettinger si zapsal: Sobota osmého. Půlnoc.

15


„Nepíšete si to do počítače nebo tak něco?“

„To udělá kolega, později.“

„Aha.“

„Traci je černoška?“ zeptal se detektiv.

„Afroameričanka. Ano.“

„Jak mladá?“

Robert Fellburn se zadíval do Bettingerova tmavého, hranatého obličeje, nevyzpytatelného jako maska. „Co prosím?“

„Kolik jí je?“

„Dvacet dva,“ připustil obchodník.

„Jak byste popsal svůj vztah k té ženě?“

V obchodníkově mysli se vynořil obraz nahého, karamelového těla. Traci ležela na posteli povlečené v kaštanovém hedvábí, a její bujnýzadeček, stehna a prsa se koupaly v teplé záři svíček, které vonělyOrientem. V očích, jimž tak rád podléhal, jí tančila světýlka, stejně jako na dokonalých hranách diamantu, který zdobil její levou ruku.

„Jsme zasnoubeni.“

„Žije s vámi?“

„Většinou.“

„Než zmizela, všiml jste si něčeho neobvyklého?“

Robertovi poskočilo srdce, když si připomněl sobotní večer. „Byla vyděšená – její bratr se dostal do potíží a... a potřebovala pomoc. Nechtěla mi to říct, ale...“ Najednou se mu stáhlo hrdlo a věta zůstala nedokončená.

„Jak se její bratr jmenuje?“

„Larry.“

Bettinger si to zapsal. „A do jakých potíží se Larry dostal?“

„Dlužil někomu peníze – hodně peněz. Měl potíže s hazardem.“

„Bylo to poprvé, co vás Traci požádala o pomoc a šlo o jejího bratra?“

„Ne.“ Robert Fellburn si prohlížel ruce. „Stalo se to už i dřív.“ 16


„Kolikrát?“

„Asi třikrát.“ Z jeho úst vyšel bolestný vzdech. „Doufala, že s tím přestal, po tom, co se stalo posledně – slíbil... přísahal, ale... no, zkrátka... nepřestal.“

Bettinger vrátil tužku do hrnku.

Robert vypadal zmateně. „Nepotřebujete si to zapisovat?“

„Kolik?“

„Pardon?“

„Kolik jste jí dal onu sobotu?“

„Sedmdesát pět.“ Obchodník si odkašlal. „Tisíc.“

„A předtím to byly menší částky – dva až pět tisíc.“

To už neznělo jako otázka, ale Robert přesto přitakal. Cítil, jak se mu svírá žaludek. Tím to ale neskončilo. Pomyslel na svouexmanželku, svoje dvě děti, a na dům, který spokojeně sdíleli, než loni v březnu potkal Traci na jednom VIP večírku.

„Ti chlápci, co jim její bratr dlužil, byli z mafie,“ vypravil ze sebe. „Tvrdila, že... že ho zabijou – že možná půjdou i po ní –pořežou jí obličej, když –“

„Chcete něco z automatu?“ zeptal se Bettinger a vstal od stolu. „Já osobně mám nejradši skořicový sušenky, ale věčně slyším –“

„Detektive! Tohle je vážné!“

„Není. A jestli zařvete ještě jednou, tak jsme domluvili.“

„Já... omlouvám se.“ Robertův hlas zněl slabě a vzdáleně. „Jde o mou snoubenku.“

„Až si přinesu sušenky, ukážu vám pár složek a vy se na něpodíváte. Uvidíme, jestli ji dokážete identifikovat.“

„Jaké složky?“

„Ty s prostitutkama.“

Obchodník vrazil hlavu do koše a zpěněný obsah jehovnitřností se rozpleskl po dnu nádoby. Takřka orgastické stahy zmítaly jeho trávicím ústrojím.

17


„Díky, že jste to vyklopil do toho kýblu,“ poznamenal Bettinger. „Nechcete přijít jindy?“

Robert, kterému z pusy ještě ukapávalo do koše, neodpověděl.

„Dovolte mi vás trochu vzdělat, pane Fellburne,“ řekl detektiv. „Traci už nejspíš zmizela z města. Má peníze, které jste jí dal – z vlastní vůle –, což není nic, co by vyžadovalo federální pátrání. A i kdybychom ji dostali, věc půjde k soudu, kde budete musetvysvětlit soudci – nejspíš taky porotě – jak vás černá šlapka, opolovinu mladší než vy, podojila jako výstavní stračenu.“

Představa, že by měl ještě víc ztrapnit ex-manželku a děti,Roberta vyděsila.

„Je Traci pěkná?“

Robertova hlava, stále vězící v koši, přikývla.

„Jak ze žurnálu,“ pokračoval Bettinger. „Prachatý predátor středního věku naletěl jedný fešný černý holce. Nevěřím, že tohle divadlo opravdu chcete dohrát jen kvůli pětasedmdesáti tácům a prstenu s diamantem.“

Robert Fellburn zvedl hlavu a utřel si ústa, zatímco k němuBettinger přistoupil.

„To jste opravdu myslel vážně, že si nějakou Traci s měkkým i vezmete za ženu?“

Obchodník si odkašlal. „Sice jsme jako den a noc, ale... proč by ne? Takové věci se dějí pořád.“

„Ne, ve skutečnosti ne.“

V místností se rozhostilo hloubavé ticho. Detektiv otevřel dveře. „Je to všechno?“

Robertova zubožená hlava znovu přikývla.

„Ten koš si vemte s sebou,“ vyprovodil ho Bettinger. „Apřestaňte být tak naivní.“

To co zbylo z Roberta, se zdvihlo z gauče, vyšlo ze dveří aodcházelo stejnou cestou, jakou to sem přišlo. Měl dost času uvědomit 18


si, kdo je – sedmačtyřicetiletý muž, jenž přišel o rodinu, peníze

i důstojnost, ale ne kvůli mladé pěkné prostitutce. Mohl si za to

sám, tím, že byl nevděčný, nedokázal ovládat své touhy a nalhával

si něco, co vůbec nebyla pravda. Představil si, jak stojí předknězem, dívá se do očí Traci Johnsonové a odříkává společnoupřísahu, a v ten okamžik pochopil, že se choval jako popletený, směšný

blázen, jako jedna z těch šachových figurek, které před chvílí viděl –

obyčejný pes, co má náhodou na hlavě korunu a namlouvá si, že je

král.

Robert Fellburn naštěstí věděl, jak se s tím ponížením mávypořádat.

Odhodlaně přistoupil k recepčnímu pultu, narazil odpadkový koš mladému Hispánci na hlavu a sebral mu poloautomatickou pistoli. Zevnitř nádoby se rozlehl vyděšený výkřik a policista,osleený zvratky, se bezmocně zapotácel.

W. Robert Fellburn si vložil do úst ocelovou hlaveň, palcem zbraň odjistil a stiskl spoušť. Vzápětí se všechny jeho vzpomínky na osobní hanbu ocitly na stropě v podobě šedorudých skvrn.

19



3

Otázka s nápovědou

Bettinger sledoval dva šklebící se příslušníky úklidové služby, jak

šplhají po štaflích a štětci odstraňují poslední sebevrahovu malbu.

Mladý důstojník, jenž byl před chvílí dekorován korunou zvratků

a příslušnými nárameníky, se odebral domů předčasně, protože

jím celá zkušenost poněkud otřásla. Mrtvolu po brutálnílobotomii mezitím odvezli na místo vybavené ocelovými dveřmi, ostrým

zápachem a digitálními teploměry, které ukazovaly velmi nízkou

teplotu ve stupních Celsia i Fahrenheita.

Detektiv otevřel balení, které před chvílí získal z automatu. Vzápětí upoutaly jeho pozornost blížící se kroky a významné odkašlání.

„Inspektor vás chce vidět.“

„Já si ty zatracený sušenky snad nesním.“

„Řekl bych, že na to bude čas. Soudě podle toho, jak inspektor vyslovil vaše jméno, to možná bude fůra času.“

Bettinger stál tváří v tvář Velkému Tomovi. Přezdívka se týkala jeho působivého pupku, nikoli jeho výšky, protože ta odpovídala spíše ženě čínské národnosti. Detektiv si pomyslel, že mu jehohlava připomíná cibuli.

„Inspektor je rozrušený?“ zjišťoval Bettinger, spíše zvědavý, než nervózní.

21


„Hned, jak si vás zavolal, jsem slyšel zahřmění.“ Velký Tomukázal bradou k oknu. „Přitom na obloze ani mráček.“

Oba muži bok po boku prošli centrálou, provázenizkoumavými pohledy důstojníků. Bettinger na ramenou náhle ucítil tíhu nervozity, proto raději ukryl skořicové sušenky do kapsy saka.

„Možná budete mít dost času to cukroví komplet vyrábět,“poznamenal Velký Tom. „Válet těsto. Sledovat troubu. Možná i sklízet cukrovou třtinu.“

„Snažil jsem se mu pomoct.“ Bettinger se pokusil o upřímný tón. „Vážně.“

„Neurazíte se, když si vaše číslo vymažu ze seznamu, že ne?“

Mezitím došli ke stolu Velkého Toma, který vepřovou zadnici usadil do plastové židle. Bettinger pokračoval sám k nedalekým dveřím, zaťal pravici do pěsti a zabušil přímo pod cedulí hlásající INSPEKTOR KERRY LADELL.

„Bettinger?“

„Jo.“

„Dovnitř.“ Tón inspektorova příkazu nevěstil nic dobrého.

Detektiv se nadechl, otočil koulí ve dveřích a vstoupil domístnosti plné nábytku z jedlového a dubového dřeva. Bylo to jako octnout se v kanadském lese. Za stolem seděl v hnědé židliinspektor Ladell, vysoký a zádumčivý muž. Rty pod stříbřitým knírem měl sevřené a oči plné hněvu.

„Co jste, kurva, řekl Robertu Fellburnovi?“

Slova vyletěla inspektorovi z úst jako kulky, což přitáhlo několik pátravých pohledů od lidí v centrále.

„Neměl bych zavřít dveře?“

„Odpovězte mi, kurva, na otázku.“

Detektiv zavřel dveře.

„A nesedejte si.“

„Takže to bude tenhle druh rozhovoru?“ 22


„Fellburn za námi přišel pro pomoc, vešel do vaší kanceláře,vyšel ven a zastřelil se.“

„Fellburna podojila černá profesionálka, o polovinu mladší než on. Objasnil jsem mu situaci a nabídl dobrou radu.“

„Poradil jste mu, ať se odpráskne?“

„Řekl jsem mu, ať na ty peníze zapomene a přenese svojemyšlenky jinam.“

„Přenesl je.“ Inspektor Ladell pohlédl na strop.

Bettinger se posadil na zapovězenou židli. „Proč po mně takvyjíždíte?“

„Znáte Johna Carlylea?“

Detektivovi se sevřel žaludek. „Myslíte starostu?“

„Určitě nemyslím toho baseballistu, který se během svojí krátké ligové kariéry roku 1932 dvaačtyřicetkrát vyautoval na pálce.“

Bettinger pochopil, že ta nepříjemná konverzace se brzy ještě zhorší.

Inspektor Ladell si do úst vhodil mentolku. „Položím vámjednu otázku. Co myslíte, kdo byl ještě před pár měsíci manželem sestry starosty Carlylea?“ Velitel nasál do pusy vzduch kolembonbonu. „Napovím vám: ten pán, který za námi přišel pro pomoc, vešel do vaší kanceláře, vyšel ven a zastřelil se.“

„A do prdele.“

„To je velmi přesné: do prdele.“ Inspektor přikývl. „Možnákdybyste mu řekl něco hezkýho, mohli jsme teď být ušetřeni všech těchhle vulgarit.“

„Co z toho bude?“

„Nic příjemnýho.“ Velitel si pohrával s mentolkou v ústech. „Politici většinou nejsou rádi, když jsou spojováni s nevěrou, nebo sebevraždou, nebo courami, a případ Fellburn obsahuje všechny tři ingredience.“

„Nedobrá směs.“

23


„Když se o tom starosta dozvěděl, zavolal přímo policejnímukomisaři.“ Inspektor si přiklepl mentolku zezadu na zuby. Zaznělo to, jako by natahoval pistoli. „Dám vám chvilku, abyste si zkusil představit, jak ten jejich hovor asi probíhal.“

Bettinger vyvodil příslušný závěr velmi rychle. „Co z toho plyne pro mě?“

„Viděl jste tohle?“ Velitel otevřel katalog a přisunul ho kBettingerovi. Prstem ukázal na elegantní fotku ženy, příliš krásné napolicistku, pózující v neprůstřelné vestě. „Dobrá vesta vám pomůže neumřít,“ poznamenal velitel, zalistoval katalogem dál a ukázal na fotografii svalnatého muže, který v dobře pěstěných rukou držel elegantní útočnou pušku. „A pušky, které se nezasekávají, vámpomůžou, když se vás někdo snaží zabít.“

Inspektor Ladell zavřel katalog, nahnul se do strany a upustil ho do odpadkového koše.

„Kvůli vám,“ pokračoval, „nedostaneme ani vesty, ani pušky.Člověče, lobbuju za to od doby, kdy představa černocha jako prezidenta byla ještě science fiction. A to ještě není to nejhorší. Komisař Jeffrey si už není jistý, že nám starosta schválí poslední balíček benefitů.“

„Kristova noho,“ řekl Bettinger.

Inspektor Ladell se rozvalil v koženém křesle. „Komisař a já jsme dali řeč. Věří, že by starosta ocenil, kdybychom se zbavili jistého detektiva.“ Velitel rozdrtil mentolku mezi zuby a spolkl její zbytky. „Chcete slyšet další otázku s nápovědou?“

Z Bettingerových úst nevyšlo ani slovo.

„Nemohl byste prostě někam zmizet?“

„Jako teleportovat se?“

Inspektor Ladell přikývl. „Něco takového.“

„Nikdy jsem se to nenaučil.“

„Nemáte něco, čím byste se mohl předávkovat? Třeba léky,které bere vaše žena?“ 24


„Ne. Má velmi pevné zdraví.“

„To je škoda.“

Bettinger potřeboval konkrétní odpověď. „Znamená to všechno, že mám padáka?“

„Zavolal jsem pár lidem. Řekl jsem, že mám prvotřídníhostopaře, co umí makat, parádního slídila, co se bohužel vydělal na něčí drahocenný koberec a nemůže už zůstat v domě.“ Inspektor Ladell otevřel šuplík. „Víte něco o Missouri?“

Padesátiletý detektiv pocítil mrazení v zádech. Nenáviděl chladné podnebí. Tvory, kteří se v něm zdržovali, pokládal zamimozemšťany. Neochotně posunul konverzaci dál. „Je to nějaké místo, ne?“

„Od určité doby je to dokonce stát. V jeho severovýchodní části leží město Victory. Slyšel jste o něm?“

„Slyšel o něm vůbec někdo?“

„Je to část Rezavého pásu. Mělo budoucnost, v době, kdy seAsiatům říkalo Orientálci.“ Velitel mávl rukou, a přes stůl přejelahnědá složka. Zastavila se vytrčená přes okraj stolu jako skokanský můstek nad hlubinou. „Když kdekoliv v Missouri spláchnetezáchod, posíláte to přesně tam.“

Bettinger otevřel složku a prohlédl si první stranu, kterásdělovala, že Victory má znepokojující statistiky, pokud jde o únosy, vraždy a znásilnění. To město vypadalo jako halda ze smetištětřetího světa, kterou někdo upustil uprostřed Ameriky.

„Stojí tam o vás,“ prohlásil inspektor Ladell. „Reorganizují se a potřebují detektiva. Když se necháte přeložit, nebudeme vássusendovat.“

„Chcete mě suspendovat?“

„Nerozuměl jste?“ Inspektor Ladell pokrčil rameny. „V tuhle chvíli mám na výběr ublížit buď vám, nebo celému oddělení.Nebudu předstírat, že je to pro mě bůhvíjaké dilema. Choval jste se jako idiot. Ale snažím se vám pomoct, protože máte talent. Jeďte

25


do Victory. Dokončete si službu. Za čtyři roky můžete jít dodůchodu, přestěhovat se zpátky a chodit házet starostovi vejce do

oken.“

„Za pět let.“ Bettinger se podíval na fotografii ghetta, kterévyadalo jako trosky Nagasaki zabydlené černochy uprchlými z koncentráku.

„Možná, že se vám po nějaké době podaří vyjednat si přeložení, i když o tom pochybuji. Zoufale tam potřebují každý odznak.“

Detektiv pomyslel na svou ženu a děti. Podrbal se na spáncích a podíval se na velitele, který jeho pohled opětoval přes sepjaté prsty.

„Je to žumpa.“

„To je,“ přitakal inspektor Ladell. „A vy si ji zasloužíte.“ 26


4

Poskvrněný

Detektiv vynesl krabici, obsahující oblečení a knihy o forenzice,

otočnými dveřmi na parkoviště. Po cestě ke svému zelenémusedanu si všiml odhozené láhve od whisky.

„Bettingere.“

Detektiv se otočil a pohlédl do znepokojeného, vrásčitéhoobličeje patřícího Silverbergovi, muži, který mu jednou zachránil život, a jehož život Bettinger sám zachránil dvakrát.

„Tohle není správný,“ prohlásil Silverberg. „Když si chce civil vystřelit mozek z hlavy, říkám, nechte ho. Darwin by souhlasil.“

Bettinger pokrčil rameny a pokračoval k autu, následován kolegou.

„Kam jedeš?“

„Domů.“

„Zavolej, jestli budeš chtít zajít drink. Nebo na střelnici. Nebo zajít na drink na střelnici.“

Bettinger otevřel dveře sedanu a postavil krabici dovnitř.

„Dobrý?“

„V pohodě.“ Detektiv nepřítomně zavřel dveře a obešel vozidlo na řidičovu stranu.

„Pořád ti dlužím laskavost.“

„Jsme si kvit.“

„Nejsme. Cokoliv. Kdykoliv. Kdekoliv. Stačí říct.“

27


Bettinger přikývl, otevřel dveře a usedl na vyhřáté čalounění. Zasunul klíč do zapalování a pohlédl na Silverberga, jednoho z mála přátel, jež na okrsku měl. „Drž se.“

„Cokoliv. Kdykoliv. Kdekoliv.“

Detektiv zavřel dveře, trhnutím zařadil a opustil parkovištěbudovy, ve které pracoval posledních osmnáct let.

Bettinger byl najednou doma. Nepamatoval si, kudy jel, ani žádné detaily, například že by zastavil nebo zatáčel, ale když sepodíval před sebe skrz čelní sklo, viděl, že se mu to nějakýmzpůsobem podařilo.

Sedan se loudavě přibližoval k béžovému domu se čtyřmiložnicemi, ve kterém Bettinger a jeho žena bydleli od té doby, co se jim narodilo první dítě. Fasáda mu v zorném poli pomalu narůstala, až kromě ní neviděl nic jiného.

Obě děti byly ještě ve škole a Bettinger věděl, že potřebujepromluvit se ženou, než přijdou domů. Vypnul motor a náhlé ticho na něj dolehlo jako migréna.

Vzápětí už kráčel k domu, klíče v ruce. Krabici s věcmi z kanceláře nechal zatím v autě. Třemi kroky vystoupal po kamenných schodech na plošinu přede dveřmi, vsunul klíč do zámku a s cvaknutím odemkl. Vstoupil do klimatizovaného obýváku. Kruhový stín, který muslunce vykreslilo pod nohama, se rozplynul v příjemném šeru.

„Julesi?“

„Jsem to já.“

Útulným bytem se rozlehly kroky, a Bettinger se otočil.Přicházela jeho manželka, Allyssa Brightová, černoška karamelové pleti, která měla důlky ve tvářích, velké oči, malý nosík a účes jakorozvrkočený květ pampelišky. Potrhané džíny měla potřísněnékrálovskou modří, která jí ulpěla i na prstech levé ruky, na tričku s logem univerzity v Sieře a na špičaté bradě, kterou si zjevně mnula během posuzování svého díla. 28


„Děje se něco?“ zeptala se a pohledem sklouzla k hodinám na zdi.

„Suspendovali mě kvůli naprostý hovadině, a jediná možnost, jak teď nedostat vyhazov, je nechat se přeložit do Missouri.“

Alyssa na chvíli strnula. Pak přešla bosýma nohama pokoj avzala manžela za ruce.

„Je to definitivní?“

„Jo. To město se jmenuje Victory.“ Bettinger si odfrkl. „Představ si ten nejhorší slum, cos kdy viděla, a nech ho asi tak čtyřicet let bujet a kvasit. Zhruba takhle ta tam vypadá.“

Alyssa pomalu vstřebávala tíhu informací, kterými ji manželzavalil. „V Missouri jsem nějakou dobu strávila jako malá holka,“ poznamenala bez špetky nostalgie.

Díval se jí upřeně do očí. „Uděláme, co budeš chtít, a co bude nejlepší pro děti.“

„Díky, žes to řekl.“ Alyssa mu stiskla ruce. „Je poblíž Victorynějaké slušné město? Kde je bezpečno a kde bysme mohli žít?“

„Stonesburg. Sto třicet kilometrů.“

„Vede odtud do Victory dálnice?“

„Jo.“

„Jaká je tam povolená rychlost?“

„To je různý, většinou stovka.“

„Takže by ti to trvalo devadesát minut tam, devadesát zpátky?“

„Asi tak.“

Alyssa se poškrábala na bradě, přesně tam, kde měla předtím modrou skvrnu. „Tak se pojďme mrknout na net, jak tenStonesburg vypadá.“

„Jestli chceš.“

„Já jsem mobilní. Karen se nelíbí v nové škole, a Gordonovi by přišlo vhod pár lepších kamarádů.“ Ukázala do pracovny.„Potřebujeme vědět, jaký máme možnosti.“

29


Bettinger ji políbil na čelo v přesvědčení, že si vzal nejmilejší a nejpragmatičtější ženu ve vesmíru. Dal jí ruku kolem ramen,která měla o deset centimetrů níž než on.

Vešli společně do pracovny.

Alyssa cvakla vypínačem a na stůl s počítačem dopadlo světlo lampy. „Jsi úplný děcko, když přijde na zimu,“ řekla manželovi, „a budeš muset nosit hodně vrstev. Spoustu vrstev. Jégrovky a tílka. Rukavice a svetry.“ Zapnula počítač. „Ponožky. Klapky na uši.“

„Už teď to tam nenávidim.“

Počítač začal hučet a Bettingerovi to znělo jako blizard. 30


5

Uťaté značení

Z noci už zbýval jen kousek. Byla to hodina doručovatelů novin,

lidí, co dělali pozdní šichtu, a mlčenlivých podivínů. Bettinger,navlečený do modré bundy s kapucí, hnědých trubkovitýchmanšestráků a rukavic, vycouval se svým malým žlutým fordem zdvoumístné garáže ve Stonesburgu, stát Missouri. Jeho zelený sedan

vytuhl po šesti dnech místních mrazů (což vypadalo jakoznamení), a vzhledem k tomu, že většina rodinných peněz byla pevněvázaná v cenných papírech a jejich arizonském domě, musel sidetektiv koupit lacinou náhradu. Tenhle nedostatek dostupných financí

se taky odrazil na kvalitě jejich nového domova, malého domku

lososové barvy. Bettinger se sice zdráhal stvrdit podpisem koupinemovitosti v Missouri, ale kdyby se jim povedlo prodat dům na

jihu, mohli se přestěhovat do lepšího a on by si koupil auto, které

by nepřipomínalo lentilku.

Zaťal čelist, aby mu necvakaly zuby, vytáhl topení na maximum, přejel po kusu zmrzlé trávy, ostře stočil volant a vyjel do temných ulic předměstí. Projel jimi až k mezistátní dálnici a napojil se na ni. Temně fialové nebe nad ním se mračilo, zatímco se řítil k severu.

Bettinger prozkoumal pár místních radiostanic a zjistil tak něco málo o Ježíšovi, který se v Missouri zdál být obzvlášť nakrknutý. Jakýsi kazatel řečnil o všemohoucnosti, a detektiv ho v půli věty

31


vypnul, aby nemusel kromě chladné jízdy snášet ještě i vyhrožování.

Stereo v autě bylo na kazety, a ty si Bettinger pro každodenní jízdy

musel ještě nakoupit (Gordon tvrdil, že kazety – stejně jako desky –

zažívají comeback, zatímco Karen naopak nevěděla, co to kazeta je).

Bettinger jel na sever. Těch pár aut, co viděl cestou, mělo zavolantem nahrbené přízraky bez tváří.

Uběhla hodina.

Na lemu východního obzoru už plálo zlaté světlo, když detektiv uviděl odbočku a prostřílený ukazatel s nápisem EXIT 58: VICTORY. Pobídl auto do odbočovacího pruhu a podíval se do dálky za svodidla. Pod ním se rozkládala ohromná šedá metropole, která vypadala jako překocená stoka.

Bettingerovi se zhoupl žaludek.

Cesta se ostře stočila a on divoce točil volantem, aby ji sledoval. Za vozidlem na silnici rachotilo kamení.

Silnice se prudce svažovala a vedla do zívající tlamy podjezdu. Světla fordu se zařízla do temnoty uvnitř, a o chvíli později se do ní zanořil i automobil.

Bettinger najednou ztuhl. Na vzdálenějším konci tunelu stála postava s nepřirozeně dlouhou rukou. Detektiv zpomalil, a brzy pochopil, že ten asymetrický chlapík ve skutečnosti držíbaseballovou pálku.

Bettinger zastavil auto, mrkl do zpětného zrcátka a uviděldalšího muže – černého týpka v plášti, stojícího ani ne padesát metrů za sebou. Z pravého rukávu mu vyjela trubka a zazvonila o asfalt.

Oba podmostní trollové přistoupili k předoucímu fordu. Červená zadní světla a bílá záře světlometů jim proměnily oči na žhnoucí drahokamy.

„Vysmahni ven z auta,“ řekl týpek s baseballovou pálkou.

Bettinger vyndal pistoli z pouzdra, které leželo na sedadlespolujezdce, a stáhnul okýnko. „Jsem policajt.“ 32


„Takový auto žádnej poliš nemá,“ poznamenal týpek s trubkou. „Je trapný.“

„Mám na to důkazy, který vám rád poskytnu.“ Bettinger ukázal poloautomat. „Devět kousků.“

Trollové se zarazili.

„Neni snadný je vidět,“ dodal detektiv, „ale určitě je ucítíte.“

„Počkej,“ řekl ten s baseballkou, „jen si děláme prdel.“

„Odhoďte zbraně a ustupte.“

Trollové vystřelili pryč do stínů.

„Až tady budu příště, vy tady nebudete.“ Bettingerův povel se rozezněl tunelem jako hlas shůry.

„Ten auťák nezapomenem, to je sichr,“ odpověděl jeden z trollů.

Detektiv odložil pistoli na sedadlo spolujezdce a šlápl na plyn. Otevřeným okýnkem se dovnitř hrnul chlad, který ho pálil na kůži.

Nechal tunel za sebou a pokračoval pod fialovou oblohou, až dojel k semaforu, na kterém svítila červená. Zastavil, vytáhnul okýnko a rozhlížel se kolem, jestli neuvidí ukazatele.

K tyči vpravo u cesty bylo přibité prkno s nápisem VÍTEJTE VE VICTORY. Přes pozdrav někdo rozmázl lidské výkaly.

„Paráda.“

Pohled na zprohýbanou ceduli na protějším rohu mu prozradil, že se ocitl na ulici Mrdat všechny. Žádnou takovou si z mapynepamatoval. Naskočila zelená, Bettinger se rozjel a pokračoval dolů

z mírného kopce. Projel kolem pár tuctů rozpadlých činžáků sezuhelnatělými šmouhami a kolem ústí několika bezejmenných ulic.

Pochopil, že zabloudil, zastavil u chodníku, sáhl do přihrádky

a vyndal pomuchlanou mapu Victory, kterou mu Alyssaobjednala přes e-shop. Než přišla, napůl čekali, že bude vytištěná na

pergamenu.

Koutkem oka zachytil pohyb.

33


Sebral pistoli a pohlédl za sebe, k jihu. Z vedlejší budovyvycházel velký chlap v zimní bundě s kapucí.

Detektiv stáhnul okýnko a zadíval se na cizince. „Dobré ráno.“

„Jo? Kde?“

Bettinger ukázal na nedaleko trčící tyč, ze které jako by někdo usekl ceduli. „Co je tohle za ulici?“

„Ses ztratil, nebo co?“

„Snažím se dostat na Darren Avenue.“

Přízraku v kapuci se zavlnila ramena. „A co?“

„Je tohle Darren Avenue?“

Kdosi vykřikl, a cizinec trhl hlavou, jako by k němu mířilakulka. „Mějte rozum!“ zakřičel přes ulici. „Lidi chtěj spát!“

Bettinger se zadíval na druhou stranu. Na schodech domu o kus dál se hrbila věkovitá stařena, zabalená přinejmenším do třížupanů a s nasazenými kuchyňskými rukavicemi. Popadla odpornou kočku (která jí zuřivě, ale marně rvala všechny vrstvy oblečení) a zavřeštěla: „Jen hledám tuhle mojí malou –“

„Držte všichni huby!“ ozval se hlas neviděného třetího občana. „Nebo jdu dolu a sám vám je zacpu!“

Stařena odvlekla nevlídnou šelmičku do temného otvoru domu a detektiv opět obrátil pozornost k přízraku v kapuci.

Bledá ruka, pokrytá lézemi, ukázala na ford. „Tos dostal kesladkejm šestnáctinám?“

„K Bar Micvě.“

Zpod kapuce vyšel obláček páry, provázený uchechtnutím. Vzápětí přízrak ukázal ke křižovatce. „Tahle je Leonora Avenue. Darren je ta za ní. Aspoň tak si to pamatuju.“

„Díky.“

Bettinger vytáhl okýnko, přeřadil a pokračoval v cestě porozkládajícím se okraji města, přičemž se mu dařilo vyhýbat se většině povalujících se holubích mrtvol. Patnáctiminutová jízda po Darren 34


Avenue ho přivedla na čtyřproudou hlavní ulici, kterou mohlpojmenovat jako Summer Drive jedině ironický požírač mršin.

Detektiv se nyní zorientoval a zamířil na sever. Silnice bylatéměř prázdná, a i to málo, co tvořilo místní dopravu, byly buď otřískané vehikly připomínající říční bárky, nebo frajerská autíčka, která vypadala jako hračky. Jak se nořil hlouběji do města,opuštěné budovy nahradily domy pokryté železem. Na východní straně Summer Drive spatřil billboard, na kterém usměvavá běloškašťastně mluvila do mobilu, bez ohledu na to, že jistou část její anatomie ohrožovaly nasprejované genitálie. Ford už minul pustinyokrajových čtvrtí. Nyní vjel do oblasti, kde panovala udržovaná chudoba.

Bettinger mrkl do mapy a pak ven na ceduli, ověřil si, kde je, a vyhodil blinkr. Otočil volantem doleva a odbočil naŠestapadesátou ulici.

Ford postupně minul budovu s nápisem Zakova zastavárna, proplácíme šeky, malý obchod s názvem Velký krám, Baptistické bingo, pochmurný dům, který vyhlížel jako pohřební síň, aKlódovu Baštírnu. Na konci bloku, na severní straně ulice, stálavysoká betonová budova s americkou vlajkou a vyrytým nápisem POLICEJNÍ OKRSEK MĚSTA VICTORY. Tahle budova byla bez poskvrnky.

Bettinger si pomyslel, že připomíná krychlový bunkr z druhé světové.

Otočil volantem, vjel na parkoviště a umístil svoje malé auto na jedno z vyznačených velkých míst. Pohled na hodiny napřístrojové desce mu prozradil, že je tu o dvacet minut dřív, což honepřekvapilo, protože si nechával velkou rezervu, aby dorazil včas.

Vypnul motor, připnul si pouzdro k pasu a zasunul pistoli, kam patřila. Pak se detektiv, původem z teplého Jihozápadu, připravil na nejhorší a vystoupil z auta. Mráz mu prořízl oblečení a zakousl se mu do kůže.

35


Bettinger zaklel na adresu neduživého slunce, přibouchl dveře, zamkl a vykročil ke vchodu do budovy, který byl ze zrcadlového skla, materiálu známého z hledí policejních motorkářů.

Natáhl se po klice, ale než se jí stačil dotknout, jeho zrcadlový odraz náhle zmizel a dveře mu zatarasili dva muži, kteří právěvycházeli z budovy. První z nich byl neforemný zrzek v modrém slevou rukou na pásce, druhý štíhlý poďobaný Asiat v uhlově černém obleku.

Běloch ukázal na ford. „Návštěvy parkujou vzadu.“

„Já mám odznak.“

Oba muži si vyměnili pohled, kterému Bettinger neporozuměl. Tihle dva se dobře znali.

„Jules Bettinger,“ představil se muž z Arizony a napřáhl ruku. „Přeložili mě sem.“

„To jste určitě štěstím bez sebe.“ Zrzek popadl nabídnutoukončetinu a zapumpoval s ní. „Já jsem Perry.“

Bettinger pustil bělochovu ruku a vyměnil ji za Asiatovu.

„Huan.“

„Těší mě.“

Poďobaný muž pokrčil rameny. Nepřítomný pohled upíral do dáli.

Oba muži se s detektivem rozloučili pokývnutím a vyšli naparkoviště, zatímco Bettinger se otočil zpátky ke vchodu ze zrcadlového skla. V odrazu viděl, jak Perry ukazuje na jeho žlutý ford.

„Možná byste si to měl stejně radši postavit dozadu.“

„Nebo někam na kraj strže,“ navrhl Huan.

Bettinger rozrazil dveře a vešel dovnitř. Z úst mu stoupala pára.

„Můžu vám pomoci?“ Za velkým recepčním stolem seděla mladá černoška. Měla na sobě oranžovou péřovku a rukavice a na hlavě bílý kulich. Jediné dveře, vedoucí dál do budovy, střežil policista, zabalený do vlněného zimníku a s šálou kolem krku. 36


„Máte rozbitý topení?“ zeptal se detektiv.

„Ne. Můžu vám pomoci?“

Bettinger vydechl načechraný obláček páry a přistoupil krecepční. Strážný si ho prakticky nevšímal.

„Jsem detektiv Jules Bettinger. Přeložili mě k vám na okrsek.“

„Inspektor Zwolinski ještě nedorazil, ale můžete počkat tady...“ Mladá žena ukázala na ocelovou židli, jako by to bylo něco, na čem se dá v takové zimě sedět.

„Postojím.“

Recepční se zamračila.

„Máte zapnutý topení?“

„Trochu.“

„Proč jen trochu?“

„Inspektor mi řekl, ať ho nastavím na sedm stupňů.“

Detektiv vypadal zmateně. „Celsia?“

„Inspektor si nemyslí, že by na policejním okrsku mělo býtútulně.“ Mladá žena si mnula ruce v rukavicích. „Udržuje to během zimy lidi v pohybu.“

Promrzlý strážný se začal plácat pažemi do boků. Vypadal jako tučňák.

Bettinger si s nostalgií vzpomněl na Arizonu.

„Jmenuju se Sharon,“ představila se recepční. „A jak říkají vám?“

Detektiv věděl, že v práci potřebuje mít mysl jasnou, nezaneřáděnou nadbytečnými informacemi. Nepřijel sem proto, abyposlouchal pikantní historky o tom, kdo s kým randí, ani si prohlížet fotky domácích mazlíčků.

„Slyším na oslovení ‚detektive Berringere‘.“

Sharon se zamračila jako komiksová postavička. „Tak jo.“

Berringer zabořil ruce v rukavicích do kapes a přešel k oknu,odkud měl výhled na parkoviště, na Baptistické bingo a na budovu,

37


která vypadala jako pohřební síň. Z úst mu stoupala pára a srážela

se na skle.

„Detektive Berringere?“ oslovila ho recepční a kladla přitom pečlivý důraz na každou slabiku, „dal byste si kávu?“

Tmavý, třesoucí se odraz v okně přikývl. „Ano, prosím.“

Sharon se zvedla, obešla stůl a zmizela za dveřmi vedoucímidovnitř. Její hlas se dotázal: „Chcete mlíko? Sladíte?“

„Ne, díky.“

O chvíli později se vrátila a v ruce držela šálek, ze kterého se kouřilo jako z čarodějnického kotle. „V životě jsem neviděla tak tmavou kůži, jako máte vy,“ poznamenala, když mu podávala kávu. „Je skoro tmavší než tohle kafe.“

Bettinger sevřel šálek s kávou v dlaních a nasával jeho vůni a teplo.

„Jako kdybyste byl z vesmíru, až tam odněkud, kam už nesvítí hvězdy,“ dodala ještě, než se vrátila na své místo. 38


6

Inspektor Zwolinski

Bettinger upíjel kafe a sledoval město. Tři minuty před devátou

vjelo na parkoviště auto, které vypadalo jako letadlová loď, azakotvilo na dvou parkovacích místech zároveň. Dveře řidiče se otevřely

a z auta se vynořil ohromný běloch s rozložitými rameny. Rukou

tlustou jako fotbalistovo stehno sebral ze sedadla spolujezdcekostkovanou bundu a loktem zabouchl dveře. Byla to taková rána, že

ozvěna přeletěla napříč celou Šestapadesátou ulicí a vrátila seodražená o pohřební síň. Muž se podrbal v bujné stříbřité kštici,připomínající kožešinu, a zamířil k budově. Rukávem si při tom stíral

pot z masitého pihovatého obličeje, z něhož trčel nos hlízovitého

tvaru.

Bettingera napadlo, že vypadá jako titán a nejspíš žere cihly.

„To je inspektor,“ řekla Sharon.

Jak to strážný uslyšel, přestal se poplácávat.

Inspektor lehce strčil do dveří, které se přesto rozletěly stakovou vervou, jako by chtěly utéct. Napochodoval dovnitř a přeměřil si Bettingera krátkým pohledem. „Když mi řekli, že jste černej, vážně nekecali.“

„Taky vás rád –“

„Jste skoro fialovej.“ Inspektor se bez dalšího zdržování hrnul dál. „Pojďte za mnou.“

39


Bettinger ho následoval.

Zwolinski ještě stačil odhodit na recepční stůl sladkou tyčinku. Zarazila se o bílý telefon. „Ten šmejd ti sežere zuby.“

Sharon se po tyčince natáhla a usmála se. „Děkuju.“

„Varoval jsem tě.“

Strážný otevřel dveře. „Dobré ráno, inspektore.“

„Dneska z toho asi nic nebude.“

„Tak snad příště.“

Bettinger následoval Zwolinského do další místnosti. Bzučící fluorescentní světla, zavěšená na dlouhých kabelech, ozařovala bílý otevřený prostor, kde se úředníci a důstojníci, usazení zarůznorodými stoly, věnovali práci. Ze zdí nad jejich hlavami na ně shlížela úzká obdélníková okna, rámující kousek levandulového nebe. Všiml si oděrků na jeho rukou.

„Než jdu do práce, zaboxuju si,“ dostalo se mu vysvětlení.„Pondělky, úterky, čtvrtky. Někdy i v pátek, když se najde slušnej soupeř.“

„Preferujete levý hák.“

Zwolinski se zašklebil. „Už hledáte stopy.“

„Nemůžu si pomoct.“

„Zatím se mi to, co pouštíte z pusy, líbí.“

Bettinger se rozhlédl po přítomných, různorodé skupincečítající něco přes dvacet lidí. Každý pracoval.

„Bacha, kam šlapete.“

Vystoupili na vyvýšenou plochu, na které byl velmi rozlehlý stůl a litinový stojan na vodu, který vypadal, že patří do němého filmu.

„Od tý doby, co jsem to dal sem, potřebujou lidi míň pít.“ Zvedl ocelovou židli za opěradlo jen pomocí ukazováčku a postavil ji před stůl. „Šetří čas dvakrát – cestu tam i cestu zpátky.“

Zwolinski se usadil na dřevěnou židli a Bettinger spustil pozadí na chladný povrch nabídnutého sedadla z oceli.

„Odložte si, jestli chcete.“ 40


„Ne, díky,“ odvětil Bettinger a vydechl obláček páry.

„Jak se vám líbí v Missouri?“ zeptal se inspektor a vzápětí zvedl ruku, která by zastavila náklaďák. „Nezdržujte se ale detaily – už na vás čeká devět případů.“

„Tak se rovnou přesuňte k další otázce.“

„Dobře.“ Zwolinski tleskl obřími dlaněmi o sebe. „Asi bychom si měli nejdřív ujasnit, jak to tady u nás funguje.“

Bettinger přikývl.

„Většina měst v týhle zemi má cirka jednoho policejníhozřízence na pět set obyvatel,“ pokračoval inspektor. „To je průměr... i když velký, prachatý město jako třeba New York bude mít spíš jednoho poldu na dvě stě padesát obyvatel.“ Gestem poukázal do haly před sebou. „My tady máme dvacet čtyři lidí s odznakem, a to včetně vás a těch, co maj zrovna volno.

Podle posledního sčítání má Victory asi šestadvacet tisícobyvatel. Takže tu máme ještě o něco míň, než co se pokládá za nejnižší přijatelný poměr v týhle zemi – jednoho poldu na tisíc lidí.“

To nebyla právě povzbudivá statistika, ale Bettingeranezaskočila: znal ji ze složky, se kterou ho propustil bývalý šéf.

„To už jste si asi zjistil,“ poznamenal Zwolinski, „ale možná nevíte, že tu taky máme asi šest až deset tisíc lidí, co žijou ve vybydlenýchčástech města, a to včetně podzemních stok. S těmi statistika nepočítá.“

Bettinger si snažil představit, jaký asi může být život ve zdejšíkanalizaci.

„Takže,“ pokračoval inspektor, „to dává každýmu policajtovi v tomhle okrsku ňákejch čtrnáct set lidí. A to ještě pořád není to nejhorší.

Zhruba sedmdesát procent chlapů ve Victory mezi osmnácti a pětačtyřiceti lety má záznam v rejstříku. A vsadil bych se, žekdybyste přičetl ty z opuštěnejch oblastí, to číslo by se vyšplhalo na osmdesát procent... osmdesát. Osmička a za ní nula.“

41


Bettinger se ušklíbl. Zwolinski zakřupal klouby na rukou. „To nejsou zrovna lichotivý čísla. Každej policajt v tomhle okrsku je zodpovědnej za minimálně sedm set zločinců, ze kterejch čtyři až pět stovek spáchalo nějakej násilnej trestnej čin.

To jen tak, abyste byl v obraze,“ pokračoval inspektor aBettingerovi blesklo hlavou, jestli neměl rodinu ubytovat dál než jen stotřicet kilometrů od Victory. „Je potřeba na to myslet, když serozhodujete, na který případy si uděláte čas. Zachraňovat nevinný životy je důležitější než bránit gangům postřílet se navzájem. Bránit gangům postřílet se navzájem je důležitější než zavřít drogovýho dealera. Zavřít drogovýho dealera je důležitější než chytnout zloděje aut. Nesnažte se chytit mouchu, když kolem vás bzučí zatracenej sršeň.“

„Rozumím.“ Bettingera aspoň těšila vyhlídka na to, že bude mít za šéfa normálního policajta a ne byrokrata.

„Jsou tři věci, co pomáhaj uzavřít případ: práce, náhoda a blbost pachatelů. Nějak ovládat můžete jen tu první, ale to často nestačí. A protože budete mít vždycky – vždycky – víc případů, než budete zvládat, to nejdůležitější bude umět se rozhodnout, do kterýho případu se vůbec pustíte.“

„Umím si vybrat,“ odpověděl Bettinger.

„Váš parťák je zbloudilej.“ Inspektor ukázal napříč halou. „Ten velkej černoch s obvazy.“

Bettinger se podíval naznačeným směrem. Za pokřivenýmstolem seděl ohromný, dobře stavěný černoch v olivovém obleku. Měl býčí chřípí a na částech krku i obličeje bílou gázu. Jeho malé oči zíraly do počítače, který zažil ještě minulé století.

„Jmenuje se Dominik Williams.“

Bettinger se podíval na inspektora. „Zbloudilej?“

„Porušil pár předpisů a dostal se do tisku, takže jsem ho i s jeho parťákem potrestal a udělal z nich desátníky. Myslím – doufám – že Dominik je moucha, a ne sršeň. Znáte ten rozdíl?“ 42


„Moucha po šťáře štípne sáček trávy. Sršeň nastraží důkazy,vydírá civilisty a střílí lidi, co se mu nezdaj.“

„Přesně.“ Zwolinski si poškrábal stříbřitou kštici. „Vy minepřiadáte jako idiot.“

„Dejte mi čas.“

„Takže to je teď váš parťák. Ať mu nic neprojde – ani ten muší bzukot.“

„Budu důsledný.“

„Tohle si projděte.“ Inspektor ukázal na decimetrový stohsložek, který vypadal jako malá budova. „Začněte s tím navrchu – jde o vraždu, co se zvrhla v nekrofilní řádění.“

Bettinger sáhl po složce, o které byla řeč, a vzal ji do ruky. „Ať už to udělal kdokoliv, na pravidelný manželský sex může zapomenout.“

„Přesně.“ Zwolinski ukázal prstem ke stolům v centrále. „Tak do práce.“

43



7

Díky za epilog

Bettinger sebral svou agendu a vydal se s ní za novým parťákem.

Nepozorován ostatními kolegy, přidržel si složky levou rukou,sundal si rukavici a napřáhl pravici.

„Jules Bettinger.“

Dominik Williams se podíval na podanou ruku, jako by z ní měl vystříknout jed. „Jste vážně čistokrevnej policajtskej pes, nebo jen záprtek?“

„To první.“

„Přijde mi, že jste chodil do školy,“ poznamenal Williams, ale neznělo to jako poklona.

„A dochodil.“

„Vypadáte jako posraný zatmění slunce.“

Detektiv spustil napřaženou ruku a hodil složky obrovi na stůl. „Co víte o Elain Jamesové?“

„O kom?“

„Oběť vraždy, nalezená v obchodě na Ganson Street. Posmrtně znásilněna. Opakovaně.“

„Bílá buchta?“

„Jo.“

Dominik svraštil obočí a bandáže na jeho obličeji se přeskupily. Najednou to vypadalo, že k myšlení potřebuje spoustu svalů.

45


„Víte o ní něco víc, než barvu kůže?“

Černoch pokrčil rameny.

„Viděl jste tělo?“

„Jo.“ Dominik ukázal na složku.

„Jen na fotkách?“

„Je jich tam dost.“

„Tak se půjdeme podívat do márnice.“

„Jen běžte. Já tu mám rozdělaný tyhle dva,“ ukázal na monitor, zobrazující tváře dvou zadržených bělochů.

Bettinger před něj položil složku Elaine Jamesové. „Napředmusíme vyřešit tohle.“

„Musíme? To jako, že nemáme na vybranou?“

„Inspektor Zwolinski z nás udělal parťáky. A aby bylo jasno, vy jste desátník, a já detektiv.“

Dominikovi v očích zahořela zuřivost, a Bettinger napůl čekal, že se po něm ožene pěstí.

O chvíli později se obr uklidnil a potřásl hlavou. „Negr nám dělá ramena.“

„Víte, kde je márnice?“

„Jo, vím, kde je ta podělaná márnice. Dělám ve Victory už –“

„Vypněte to a jdeme.“

Bettinger si zase nasadil rukavice, sebral složku Elaine Jamesové a vykročil k východu, následován svým novým parťákem. Williams se usadil za volant luxusního stříbrného auta, detektiv přisedl k němu a přibouchl dveře. Limuzína se hladce rozjela přes parkoviště a její motor lehounce předl.

„Ani se neptám,“ poznamenal Dominik, když míjeli malý žlutý ford.

Stříbrné auto rychle vyrazilo na východ po Šestapadesáté a pak zatočilo k jihu, na Princess Drive, širokou ulici, která bylarovnoběžná se Summer Drive, ale ještě v horším stavu. Během jízdy, která 46


trvala dvacet minut, mezi oběma muži nepadlo jediné slovo.Konečně auto zastavilo na parkovišti Nemocnice Jana Křtitele města

Victory, rozlehlé budovy barvy máty. Stejnou barvu měla i vstupní

hala, v níž se nacházelo pár úředníků s nadváhou a několikskuhrajících důchodců, a kde byl vzduch cítit močí. Policisté zamířili

k výtahům. Dominik zmáčkl popraskané tlačítko a zatímco čekali

na výtah, Bettinger si všiml devíti děr po kulkách ve stropě přímo

nad recepčním stolem.

Ozval se slabý gong a z výtahu se vykolébala stará Hispánka v nemocničním hábitu, která před sebou tlačila kovový stojan se dvěma pytlíky růžové tekutiny. Nastoupili do výtahu. Detektiv se ještě po ženě ohlédl a uviděl, že má obnažené pozadí.

Dominik stiskl tlačítko do šestého patra a dveře se skřípavězavřely. Výtah sebou trhl a začal stoupat.

Bettinger se chytil zábradlí, aby udržel rovnováhu. „V šestým je márnice?“

„Ne-e. Jedu navštívit bábrli.“

„Nevypadáte jako ten typ.“

„Co by měl bábrli?“

„Co by měl někoho, kdo by ho chtěl vidět.“

„Jste vedle.“

„V šestým je márnice?“

Obr kývl hlavou, a zase se ozval gong.

Policisté vystoupili a vyrazili špatně osvětlenou chodbou svanilkovými stěnami a poškrábanou podlahou. Bettinger zakopl ouvolněný kus linolea, ale udržel se na nohou.

Dominikovi zkřivil obličej úsměv. „Bacha, kam šlapete.“

„Dík za epilog.“

Prošli pod třemi zářivkami a stanuli u zavřených dřevěnýchdveří s nápisem MEREDITH WONGOVÁ. U jména nebyla žádná písmena poukazující na titul, a Bettinger si smutně pomyslel, že

47


osoba, která se ve městě plném vražd stará o mrtvoly, není patolog,

ale koroner.

„Co je?“ ozval se nepřátelský ženský hlas.

Obr rozrazil dveře a vešel dovnitř, následován svým parťákem.

Za vysokým stolem, usazená na stoličce, hřadovala Meredith Wongová, zamračená buclatá Asiatka v pracovním plášti.„Objednejte se jako všichni,“ řekla. Na obrazovce černobílé televize za ní pronásledovalo jakési gumové monstrum blonďatoudívku.

„Nevypadáte zaměstnaně,“ řekl Dominik a ukázal na obrazovku.

„Mám pauzu.“

„Dejte si ji pozdějc.“

„Vy si laskavě dejte odchod.“

Bettinger se do toho vložil a napřáhl k ní ruku. „Jsem detektiv Bettinger –“

„Objednejte se.“

„Jsme tu úředně, potřebujeme vidět oběť vraždy.“

„A já sleduju obludu, kte



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist