načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Špinavé triky – Marek Juda

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Špinavé triky

Elektronická kniha: Špinavé triky
Autor: Marek Juda

Kniha volně navazuje na kriminální román Špinavé peníze. Odehrává se v prostředí mezinárodních zločineckých struktur v Čechách, Egyptě a Malajsii. Hlavní hrdina zvaný Ajťák je znovu nucen podílet se na praní špinavých peněz. Zažije při tom ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Net Marketing
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 234
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: [Praha], Marek Juda, 2012
ISBN: 978-80-260-3426-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha volně navazuje na kriminální román Špinavé peníze. Odehrává se v prostředí mezinárodních zločineckých struktur v Čechách, Egyptě a Malajsii. Hlavní hrdina zvaný Ajťák je znovu nucen podílet se na praní špinavých peněz. Zažije při tom řadu smrtelně nebezpečných situací jak na suchu, tak i jako potápěč hluboko pod mořskou hladinou. Zajímá se o něj policie i tajné služby. Nakonec mu nezbude, než se vydat na dlouhý a komplikovaný útěk z Malajsie zpět domů. Autor se dlouhodobě zabývá problematikou praní špinavých peněz, o které také přednáší na odborných seminářích. Je přístrojový potápěč s certifikací Rescue Diver (potápěč záchranář). V ději knihy Špinavé triky využívá zkušeností z obou těchto oborů i ze svých pobytů v Egyptě a Malajsii. Kriminální román českého autora z prostředí mezinárodního organizovaného zločinu.

Popis nakladatele

Kniha Špinavé triky volně navazuje na kriminální román Špinavé peníze. Odehrává se v prostředí mezinárodních zločineckých struktur v Čechách, Egyptě a Malajsii. Hlavní hrdina zvaný Ajťák je znovu nucen podílet se na praní špinavých peněz. Zažije při tom řadu smrtelně nebezpečných situací jak na suchu tak i jako potápěč hluboko pod mořskou hladinou. Zajímá se o něj policie i tajné služby. Nakonec mu nezbude, než se vydat na dlouhý a komplikovaný útěk z Malajsie zpět domů. Autor se dlouhodobě zabývá problematikou praní špinavých peněz, o které také přednáší na odborných seminářích. Je přístrojový potápěč s certifikací Rescue Diver (potápěč záchranář). V ději knihy Špinavé triky využívá zkušeností z obou těchto oborů i ze svých pobytů v Egyptě a Malajsii. Text recenzovala řada spolupracovníků včetně učitele na policejní akademii, odborníka na informační systémy, profesionálních potápěčů, osob trvale žijících v popisovaných zemích a mnoha dalších.

Zařazeno v kategoriích
Marek Juda - další tituly autora:
Špinavé peníze Špinavé peníze
Špinavé triky Špinavé triky
 (e-book)
Špinavé peníze Špinavé peníze
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

www.SpinavePenize.cz


Rád bych poděkoval všem, kteří mi pomohli svými radami

při psaní této knížky nebo jinak přispěli k jejímu vzniku.

Děkuji Bětce, Borkovi, Davidosovi, Evě, Hance, Honzovi,

Irce, Janě, Jarce, Jirkovi a jeho choti, Margit, Martině,

Michaele, Páje, Rosťovi, Tomášovi, Vendovi a dalším.


Marek Juda

Špinavé triky


Copyright text 2012 © Marek Juda

Cover design 2012 © Rostislav Sládek

Photo 2012 © Luděk Krušínský

ISBN 978-80-260-3426-1

Tato knížka je volným pokračováním knihy Špinavé pení

ze. Její děj je smyšlený a veškerá podobnost s reálnými

osobami nebo událostmi je náhodná.


7

Špinavé triky

Prolog

Rychlý člun letěl nocí po hřebenech vln. Měl vypnutá poziční světla, aby

na sebe zbytečně nepřitáhl pozornost. Dva výkonné motory za sebou nechá

valy pruh zpěněné vody. Občas se celý vznesl do vzduchu, aby vzápětí dopadl

jeho laminátový kýl s tupým úderem zpět na hladinu. Nárazy otloukaly oba

členy posádky navlečené do červených záchranných vest a házely jimi ze strany

na stranu. Naštěstí to už neměli daleko. Na volném moři vyzvedli z nákladní

lodě balík s metamfetaminovými tabletami a jeden menší kovový kufřík, které

dostali za úkol dopravit k rybářskému molu. Tam si vše převezme další kurýr

a oni se vrátí domů o něco bohatší. Už měli ty peníze skoro v kapse. Muž za kormidlem téměř cítil jejich vůni. Na chvíli se zasnil a představoval si nový

dům na předměstí, symbol společenského postavení, na který šetřil.

Jejich člun byl díky použitým plastovým materiálům a úzkému tvaru pro ra

dary hlídkových lodí téměř neviditelný. Zvlášť, pokud bylo moře zvlněné jako

nyní. Umožňoval jim proklouznout kolem nich a v případě potřeby snadno ujet. Jediné, čeho se báli, byly helikoptéry nebo léčka při předávce. Pro pašeráky drog měl zákoník jen jeden trest, trest smrti.

Vlhký slaný vzduch jim čechral vlasy a kapky mořské vody jim ulpívaly na 

obličejích. Oba pečlivě sledovali obzor, aby se vyhnuli rybářským trawlerům vyrážejícím z přístavu. Jenže nebyli jediný téměř neviditelný objekt plující ve zdejších vodách. Před pár dny spadlo za bouře z obrovské dopravní lodě

několik kontejnerů. Tmavé kovové kvádry o velikosti skříně nákladního vozu

plně naložené levnou asijskou obuví se jen tak tak držely na hladině. Nad vodu

vystupovala jen jejich nepatrná část, menší než u ledovce.

Člun najel do hrany jednoho z nich rychlostí téměř sto kilometrů za hodinu,

aniž by jeho posádka zpozorovala hrozící nebezpečí. Ocelový kontejner bez

potíží rozerval laminátové dno plavidla po celé délce a utrhl jeden motor. Oba

muži měli co dělat, aby se při srážce udrželi v otevřeném kokpitu. Člun se

rychle plnil vodou. Řev motorů a svištění větru ustaly. Kapitán duchapřítomně

vytočil telefonní číslo svého kontaktu, vychrlil na něj aktuální pozici podle

palubní navigace a požádal o pomoc. Než stačili udělat cokoli dalšího, poto

Marek Juda

pilo se jim plavidlo pod nohama i se zásilkou pečlivě uloženou v podpalubí

na přídi. Pomalu klesalo natočené bokem ke dnu a po cestě vypouštělo řetízky

bublin. Oba muži se tiše houpali na černých vlnách několik kilometrů od světel

mrkajících z pevniny. Mlčky uvažovali o tom, jak moc rozzuřený bude jejich

šéf a jestli neměli raději zůstat v utopeném člunu.

Cílová prémie „Miláčku, a je opravdu nutné, abych se máčel v nějakém studeném bazénu, když

se můžu všechno naučit u moře?“ zeptal se zpruzený Ajťák. Pořád si nemohl

zvyknout na suverenitu, s jakou mu jeho krásná blonďatá dívka organizovala

život. Měl ji velmi rád, takže se to pokoušel snášet. Velmi často přemýšlel o tom, proč si ho vlastně vybrala mezi tolika muži, kteří

o ni pravidelně projevovali zájem. Zcela jistě to nebylo kvůli penězům. Ajťák byl

ve skutečnosti poměrně zámožný člověk, ale pečlivě to tajil nejen před svou pří

telkyní, ale před světem obecně. Souviselo to s ne zcela standardním způsobem,

jakým zbohatl, když ještě pracoval v bance. Jeho zaměstnavatel se ho chtěl dis

krétně zbavit, přestože nebyl z ničeho obviněn a ani na něj neměli žádné porušení

interních předpisů. Nakonec se s ním šéfové dohodli a Ajťák dobrovolně odešel

s tučným odstupným v kapse. Později investoval své peníze skrze krycí firmu registrovanou v daňovém ráji

do nákupu domu s několika byty v turistickém centru na Floridě. Koupil ho díky

finanční krizi velmi levně. Veškerý výnos nechával na účtech nastrčené firmy.

Pro svoji osobní potřebu si nic nepřevedl a ani svůj dům nikdy nenavštívil. K ži

votu mu zatím stačilo odstupné a doufal, že se mu výhledově podaří sehnat jinou

práci. Měl v plánu nechat to tak dalších patnáct let, než budou jeho činy pro

mlčené. Dál bydlel na střídačku ve svém panelákovém bytě a u své přítelkyně.

„Drahý, nepojedu s tebou přes půl světa, abych pak zjistila, že se bojíš strčit obličej

pod vodu,“ namítla slečna věcně.

Špinavé triky

Ajťák kradmo pozoroval její velká ňadra a představoval si, jak asi vypadají

v neoprenu. Byla příliš velká k její štíhlé postavě, což se mu ale velmi líbilo.

Občas si stěžovala, že ji z nich bolí záda, a dráždila ho tím, že si je nechá chi

rurgicky zmenšit. Nemyslela to vážně, ale bavilo ji sledovat, s jakou vervou jí

to rozmlouvá. Věděla, že jí kolegové v bance i Ajťák přezdívají Barbína, a bylo

jí to jedno. „No jo, ale proč musím na ten kurz nádechového potápění. To přece není

součást zkoušek,“ stěžoval si marně Ajťák.

„Trochu jsem ti upravila osnovy,“ culila se na něj Barbína. „Se svým přístupem

dřív nebo později pod vodou něco vyvedeš a začneš se topit. Bude pro nás

oba mnohem snazší, když si to natrénuješ dopředu v bazénu, abys mi potom

nepanikařil při ponoru.“ „A ty ses už někdy topila?“

„Já ne, jsem metodická a dávám si pozor.“

„Tak já budu taky.“

„Abych tě motivovala, dostaneš cílovou prémii. Pokud překonáš tři a půl mi

nuty na nádech, udělám pro tebe v neděli večer úplně cokoli, co si budeš přát,“

svůdně se usmála.

Ajťák se zamyslel. „Fakt všechno?“

„Ano.“

„Takže mi třeba vymaluješ byt?“ vytáhl starý vtip.

„Pokud je malování bytu tvoje nejtajnější přání, udělám to.“

„A můžu se podívat na internet pro trochu inspirace?“

„Tři a půl minuty,“ zopakovala Barbína a dolila si víno.

Pan X „Pan X, jak mu říkáme, poskytuje služby čínské mafii, muslimským teroris

tům, politikům, policii, a někdy dokonce i nám v CIA,“ vysvětloval situaci

starší distingovaný pán v konzervativním černém obleku, bílé košili a čer

vené kravatě svému mnohem méně formálně oblečenému společníkovi. Za

okny kavárny přecházeli rychlým krokem chodci a schovávali před studeným

mrholením krky pod límce.

Marek Juda

„Nikdo neví, kdo to je, jestli vůbec existuje nebo se jedná o skupinu osob,“ po

kračoval. „Je jako yetti, spousta lidí o něm mluví, ale nikdo ho zatím na vlastní oči neviděl.“ Pán v obleku se pobaveně zasmál vlastnímu vtipu. Mladší muž s krátce střiženými vlasy nehnul ani brvou. Jako vždy si sedl zády ke zdi. Jeho zrak přeskakoval mezi dalšími hosty v poloprázdné kavárně. Ne, že by někoho z nich vyhodnotil jako riziko, ale zvyk je železná košile.

„Pan X je apolitický a jde mu čistě o peníze. Jeho služby nejsou levné, ale je

možné se na něj spolehnout. Nabízí outsourcing všech činností, které si doposud obstarávali zločinci sami. Dělá pro gangstery přesně to, co různé pora

denské firmy, a je v tom velmi dobrý.“

Mladší společník ho poslouchal, aniž by dal najevo, co si o tom všem myslí.

Seděl rovně jako pravítko. Nebyl vysoký, ale měl široká ramena.

„Až doposud jsme jeho činnost sledovali, ale nepatřil mezi naše hlavní cíle,“

pokračoval starší muž. „Někdy nám byl i užitečný. Jenže – blíží se volby a někteří kandidáti se snaží uhrát body poukazováním na naši nečinnost, nebo dokonce spolčování se s podsvětím. Minulý týden se mě na pana X vyptávali z jedněch novin. Pochopitelně jsem jim nic neřekl, ale jeho existence pro nás teď představuje závažný problém. On je teď váš jediný úkol. Brzy dojde k plánované obměně části agentů na stanici CIA v Kuala Lumpuru. Budete mezi posilami. Moc se nespoléhejte na něčí pomoc. Místní už si na spolupráci s panem X zvykli a každá změna bolí. Až ho najdete, nechte ho zatknout, zastřelit, ať ho přejede

auto, to je jedno. Ale proveďte to nanejvýš diskrétně, ať stopy nevedou k nám.“

Průserová stanice

Stanice CIA bývá součástí ambasády a její přesné umístění stejně jako iden

tita pracovníků jsou tajné. Vedoucí stanice má obvykle diplomatický pas, ale

například Jonathan Banks, šéf stanice CIA v Islámábádu, působil tajně bez

krytí jako obchodník. Když na něj bylo vystaveno předvolání k pákistánskému

soudu kvůli útokům bezpilotních letadel Predator na členy Tálibánu, musel

rychle uprchnout ze země.

Stanice CIA v Kuala Lumpuru patří mezi ty menší. Pozornost k sobě přitáhla

dvakrát. Poprvé, když se stal zástupce šéfa stanice Harold James Nicholson

nejvyšším odsouzeným důstojníkem CIA pro špionáž a jediným v historii,

který byl za ni odsouzen dvakrát po sobě. Dařilo se mu totiž prodávat Rusům

tajemství i v době, kdy už seděl ve vězení. Podruhé pak, když stanice nepře

dala FBI důležité informace o zdejší schůzce teroristů Khalida al-Mihdhara

a Nawafa al-Hazmiho z al-Káidy, kteří pak unesli 11. září 2001 dopravní le

tadlo a nabourali s ním do budovy Pentagonu. Každý v CIA, kdo měl alespoň

trochu na výběr, se snažil službě na této stanici vyhnout.

Zkušební várka

Pan X zuřil. Měl pro to dva velmi dobré důvody. Ti idioti utopili velkou zásilku

drog, na kterou čekal jeho vážený klient. Způsobili mu tím škodu finanční, ale co bylo horší, utrpí také jeho pověst spolehlivého dodavatele, na které si tak zakládal. Bude mu trvat nejméně dva týdny, než zorganizuje dopravu dalších

metamfetaminových tablet. Jeho zákazníci z nejdůležitější čínské mafiánské

skupiny na ně netrpělivě čekali a jakékoli zdržení u nich vždy vyvolávalo agre

sivní nálady.

Druhý důvod byl z dlouhodobého hlediska ještě mnohem závažnější. Vyro

bit metamfetamin je celkem jednoduché. Stačí k tomu efedrin od barmských dodavatelů a malá dílna, třeba v přívěsu, která může dodávat i sto tisíc tablet denně. Thajci jim říkají yaba, šílená droga. Pilulky berou dělníci na dlouhých směnách v průmyslových podnicích, řidiči dálkových kamionů, studenti i ná

vštěvníci diskoték. Problém je, že metamfetamin poškozuje srdce a játra, brání ve spánku, vyvolává paranoidní bludy a může způsobit i smrt.

Pan X si nechal vyrobit vzorek nové syntetické drogy, která měla menší

vedlejší účinky než tablety yaba, takže po ní umíralo méně zákazníků. Kromě toho způsobovala mnohem rychlejší závislost. Pan X financoval její vývoj. Měl to být jeho zlatý důl. Všichni ho o ni budou prosit a on díky ní získá velkou část trhu. Však ho také stál výzkum nemalé peníze. Když se podařilo otestovat první várku na návštěvnících jedné diskotéky v Šanghaji, nechal si poslat

Špinavé triky


12

veškeré dosud vyrobené zboží a recepturu, aby mohl zahájit její výrobu ve vel

kém. Chemik, který drogu vytvořil, vypadl hned druhý den nešťastnou náho

dou z okna, takže už technologický postup nikomu neprozradí. Sám jednou

žertoval, že u něj bude bezpečný jako v hrobě. A měl pravdu. Všechny vzorky i návod na výrobu teď spočívaly v kufříku na dně moře. Kdo

koli je může vylovit a ukrást mu ovoce jeho práce. To nehodlal připustit. Zá

roveň si byl vědom, že kolem jeho osoby krouží policie, zvědavá konkurence,

a dokonce i CIA, přestože se všemi z nich tolik let úspěšně spolupracoval.

Nemohl si dovolit začít shánět nějakého hloubkového potápěče, protože by se

to rychle rozkřiklo. Rozhodl se chvíli počkat, než se situace uklidní.

Nádechové potápění „Dámy a pánové, vítám vás na kurzu freedivingu neboli nádechového potá

pění,“ zahlaholil instruktor na skupinu svých oveček. Byl svalnatý, opálený

a dobře naladěný. „Kdo z vás se potápí s přístrojem?“ V pronajaté učebně vysoké školy se zvedlo několik rukou. Seděla v ní nesou

rodá skupina asi dvaceti osob, většinou mužů. Přihlásili se na kurz z různých

pohnutek. Někteří toužili zjistit, kde jsou jejich hranice, pár se zajímalo o ná

dechové potápění jako o sport a jeden mladík byl fascinován představou lovení

tropických ryb harpunou.

„Kdo si myslí, že potápění je adrenalinový sport? Je jedno, jestli s přístrojem,

nebo bez něj.“

Onen mladík se chystal přihlásit, ale když zjistil, že by se jeho ruka ocitla

nahoře sama, raději ji nechal dole. „Správně. Potápění není adrenalinový sport. Kdo hledá vzrušení, ať si skočí

z letadla. Pod vodou je třeba zachovat klid a snížit spotřebu vzduchu. Adre

nalin je váš největší nepřítel. Dnes si dáme teorii a zítra ráno ji vyzkoušíme

v bazénu. Mezitím budete hodně pít. Každý do sebe nalije za den dva litry

Marek Juda

vody. Budeme dělat přestávky, abyste mohli chodit na záchod. Komu se ne

bude chtít na záchod, ten málo pije. Je vám to jasné?“

Všichni zabručeli, jako že ano, někteří si poslušně přihnuli z donesených lahví.

„Ještě o tom budeme mluvit, ale zítra ráno, prosím, nalačno, dobře hydrato

vaní, ale žádný čaj, kávu nebo kocovinu. Kofein zrychluje srdeční tep, plný

žaludek vám brání se pořádně nadechnout. Já sám nejím před závody jeden

den. Vás nebudu trápit, tak prosím lehkou večeři a bez snídaně.“ Část frekventantů kurzu potichu frfňala. „Takže, jak zní nejdůležitější zásada freedivera?“ Nikdo si netroufl tipnout, aby se hned na začátku neztrapnil. „Hlavní je pod vodou dobře vypadat,“ sdělil jim instruktor a prohrábl si vlasy.

„Pak je tu ještě jedna podobně důležitá věc. Bublináři, to jsou ti s přístroji, vás

nikdy nesmí vidět vylézat z vody.“ Dal žákům čas, aby obě rady strávili. „No,

a další pravidlo zní, nikdy se nepotápějte sami. Ani v bazénu, ani ve vaně,

nikde. Něco se posere, vy zemřete, nebo si poškodíte mozek a strávíte zbytek

života v posteli ve vegetativním stavu. Jak se u nás říká, bude z vás zelenina.“ Pokud se snažil získat pozornost svých žáků, dokonale se mu to povedlo. „Tak – a teď si probereme poškození organismu tlakem, takzvaná barotrau

mata, hypoxii, black out, sambu a úrazy vodními živočichy.“ Ajťák se opřel do židle. Pořádně se napil minerálky z PET lahve a přemýšlel,

co všechno bude s Barbínou provádět, pokud tenhle kurz přežije ve zdraví.

Moc těm řečem o sambě a black outu nerozuměl, ale něco mu říkalo, že se asi

nejedná o nic příjemného ani bezpečného.

Špinavé triky


14

Nováček

„Dobrý den, pane Watsone, vítejte na palubě,“ přivítal nováčka zástupce šéfa

stanice CIA v Kuala Lumpuru. Když mu podal ruku, vrátil se zpět do velkého

koženého křesla za svým stolem.

První, co agenta Watsona zarazilo, byla fotografie rodiny na stole. Byla totiž

obrácená směrem k návštěvníkům. Působilo to lacině a na efekt. Na zdech

visela celá řada zarámovaných diplomů a ocenění. Vedle nich obrázek zástupce

šéfa stanice v maskovací uniformě s útočnou puškou vybavenou podvěšeným

granátometem. Vypadalo to jako kancelář bývalého vojáka, jenž se stal úspěš

ným manažerem. Jenže nic z toho nebyla pravda. Watson si svého šéfa před

nástupem trochu proklepl. Nikdy nesloužil v ozbrojených složkách. Neměl

na to fyzicky ani mentálně. Watson věděl, že šéf vystudoval daňové poraden

ství, neúspěšně podnikal, a když strýček Sam nabídl možnost pracovat pro

vládu, zvolil jistotu státního zaměstnance.

Tipoval, že ho v dětství spolužáci šikanovali pro jeho nevysokou postavu

a malé sebevědomí. Masivní stůl představoval hradbu pana domácího před návštěvníky. Všiml si také, že židle pro návštěvy je neobvykle nízká, zatímco křeslo za stolem nezvykle vysoko. Další drobný trik, jak ukázat hostům, kdo je

tady pánem. Rozhodl se neseznámit ho se svým úkolem týkajícím se likvidace pana X, protože mu nevěřil.

„Ptal jsem se vás, jakou jste měl cestu,“ přerušil tok jeho myšlenek zástupce.

„Dobrou, děkuji,“ vrátil se na zem Watson. Zavrtěl se na své malé židli, pro

tože měla navíc velmi nepříjemný sedák a podivně tvarovanou opěrku zad. Nejspíš si ji zástupce šéfa stanice vybral proto, aby se u něj hosté zbytečně dlouho nezdržovali. Ještě se se svým nadřízeným nestačil poznat a už ho Wat

son začínal mít plné zuby.

Marek Juda


15

Falešný Palestinec Život na stanici CIA v Kuala Lumpuru probíhal bez větších překvapení.

Agenti sledovali činnost svých čínských a ruských protějšků a monitorovali

občasné návštěvy islámských radikálů z celého světa, kteří se zde rádi mezi

sebou scházeli. Snažili se proto získat mezi místními islamisty tajné spolu

pracovníky. Tu a tam se jim to povedlo – ať už uplácením, nebo vydíráním.

Z přesvědčení pro CIA žádný zdejší muslim nepracoval. Netušili, že do Malajsie dorazil na výpomoc člen Muslimského bratrstva. Ne

chával si říkat Ibrahim el-Ghazzawy, ačkoli nepocházel z palestinské Gazy,

ale z Egypta, kde jeho soukmenovci nedávno vyhráli parlamentní i prezident

ské volby. Občas také používal příjmení al-Filasteenee, Palestinec. Obě jména

zvolil tak, aby mu všeobecná podpora Palestinců mezi Araby pomohla v jeho

svatém boji proti Izraeli, Spojeným státům a vůbec celému hříšnému Západu. Ačkoli patřil k většinovým sunnitům a šíity považoval za odpadlíky od oprav

dové víry, dostalo se mu odborného vzdělání v šíitském Íránu a působil nějaký

čas také v Libanonu jako člen Hizballáhu. Strana Alláhova o sobě sice prohla

šuje, že se jedná o politickou organizaci, ale standardní politické strany nemají

v arzenálu rakety středního doletu ani neunášejí cizince. V každém případě

je její kontrašpionáž považována mezi teroristickými organizacemi za nejlepší

a Ibrahim byl dobrým žákem.

V bazénu Brzy ráno v neděli, hned po dechových cvičeních a strečinku těla a plic, na

skákali budoucí freediveři do bazénu, aby si vyzkoušeli v praxi to, co se včera

snažili pochopit v teoretické rovině. Rozdělili se do dvojic. Na Ajťáka vyšlo,

že bude nejprve zajišťovat parťáka a k trhání rekordů se dostane v druhé várce.

První desítka kurzistů se rozdýchala pomocí série cviků, které měly za cíl

je uklidnit, snížit tepovou frekvenci srdce a připravit tělo i mysl na to, co je

čeká. Namočením obličeje do studené vody u nich došlo k vyvolání reflexu

Špinavé triky


16

potápějících se savců, kdy srdce zpomalí tep a tělo omezí krevní oběh v kon

četinách ve prospěch srdce a mozku. Na pokyn se zhluboka nadechli, položili

se na hladinu břichem dolů a svěsili ruce volně ke dnu. Někteří leželi v klidu,

jiní se začali po chvíli kroutit a škubat sebou. Když už jim nedovolila vůle vy

držet déle pod vodou, zachytili se rukama za okraj bazénu, postupně se jeden

po druhém vynořili a prudce dýchali. Nikdo neomdlel ani neměl jiné potíže.

Když přišla řada na Ajťáka, začínal cítit chlad pronikající přes jeho tenký neo

pren. Zhluboka vydechl a pak do sebe nacpal tolik vzduchu, kolik ho byly jeho

středně velké plíce schopny pojmout. Zavřel oči, ruce pustil pod sebe a snažil

se na nic nemyslet. Kolega se ho letmo dotýkal prsty na zádech.

Brzy mu začala být zima. To bylo špatně. Tělo si vyrábí teplo třesavkou, při

čemž spotřebovává kyslík a ten byl zrovna úzkoprofilové zboží. Plác. Partner

ho lehce pleskl po zádech. První minuta. Ajťák mu ukázal, že je o. k. Znovu

prošel všechny svaly a snažil se je uvolnit. Zima se mu zakousla do celého

těla. Nemyslel na nic. Měl zavřené oči. Přišel první výrazný stah bránice. Reflex spuštěný hromadícím se oxidem uhličitým říkal tělu, že je třeba se nadechnout. Snažil se to ignorovat. Plác, další minuta. Tak aspoň nebudu za pitomce, napadlo ho. Teď už budou signály přicházet po půl minutách.

Další křeč v hrudníku. Tohle už přestávala být legrace. Jeho tělo se na hladině

kroutilo a nadskakovalo. K tomu se do něj zakusovala zima víc a víc. Teď už

to byl jen boj vůle a snaha zachovat si tvář.

Plác, dvě a půl minuty. Ještě chvilku, nutil se. Potřeba nadechnout se už byla

nesnesitelná. Nezbylo mu než se začít vynořovat. Zachytil se rukama okraje

bazénu a pomaličku skrčil nohy pod sebe, aby se postavil na dno. Do toho přišlo další plácnutí, tři minuty. Postupně se posouval ke kraji, ale hlavu držel

stále pod vodou. Hrudník sebou škubal, ale mysl už věděla, že se blíží konec utrpení. Najednou ho napadlo, že jestli omdlí, nebude se jeho pokus počítat. Plác, tři a půl minuty. Klepal se čím dál víc. Pomalu vztyčil hlavu z vody a prudce zhluboka dýchal. Ještě něco, vzpomněl si. Sundal si masku z obličeje, vyloudil na tváři nucený úsměv a zvedl do výše pravou ruku se signálem o. k. Jsem z vody, jsem v pohodě. Instruktor se na něj chvíli díval, načež mu oznámil: „Tři čtyřicet dva,“ a přesunul se k další dvojici.

Marek Juda


17

„Ty vole, z tebe šly vlnky až na břeh, jak ses klepal,“ potěšil ho kolega. „Byla mi zima,“ procedil Ajťák. Zuby mu drkotaly o sebe. Musel hned z vody do tepla. Vysoukal se na kraj bazénu, kde ze sebe sundal neopren. Našel topení a přitiskl se k němu zády. Třesavka za chvíli ustala. Uvědomil si, že

těsně splnil Barbíniny kvalifikační předpoklady pro večer plný fantazie, ale

byl tak vyčerpaný, že se z toho nijak neradoval. Objektivně vzato, jednalo se

o průměrný výsledek. Kromě paní se dvěma a půl minutami, které dal kurz její

manžel za trest, dosáhli všichni ostatní časy mezi třemi a čtyřmi minutami.

„Jednou jsem chtěl zkusit, jaké to je, když omdlím při dušení,“ prozradil jim

instruktor. „Klekl jsem si a nechal kamaráda, aby mě zezadu škrtil. Než jsem

omdlel, viděl jsem takovou žlutou mlhu a všechny nepříjemné vjemy zmizely.

Topení je hrozné, protože se vás tělo snaží vyprudit k nějaké činnosti, abyste

si zachránili život. Když už to vzdá, nechá vás na pokoji a cestu vám zpříjemní

docela pěknými pocity.“ No to je teda útěcha, napadlo Ajťáka. Máme tu hitparádu smrti. Utopení získává druhou příčku hned za milosrdným umrznutím a daleko před hnusným upálením. Večer dorazil Ajťák k Barbíně zcela vyčerpaný. Beze slova jí podal diplom s vyznačeným časem a šel si nalít pivo. „Gratuluji,“ pochválila ho slečna. „Jak se ti to líbilo?“ „Masochismus,“ odpověděl mezi dvěma loky Ajťák. „Ale aspoň se teď nemusím několik dní mýt.“ „Už jsi přemýšlel o tom, kam chodí všichni ti freediveři na záchod, když jsou celý den v bazénu a hodně hydratují?“ nadhodila Barbína. „Že by?“ „Přesně tak. Jdi se nejdřív vysprchovat a pořádně vyper všechny věci.“ „Ach jo,“ postěžoval si Ajťák.

O jedno pivo a půl hodiny později se mu už klížily oči. Barbína na něj čekala,

jak slíbila, naaranžovaná v posteli. Měla na sobě průhlednou košilku a šibalský výraz na tváři. Ajťák jí dal pusu, otočil se na bok a okamžitě usnul. Dívka se pobaveně zasmála, protože něco takového předpokládala. Sáhla do nočního

stolku, kde měla přichystanou knihu Uvězněná od Marcela Prousta. Ajťák nebyl první, koho na kurz poslala.

Špinavé triky


18

Hledej kufřík Agent Watson nezahálel. Ihned po svém příjezdu začal shromažďovat všechny

dostupné informace o panu X. Maskoval to jako snahu zorientovat se v místní

situaci. Vyžádal si také velké množství údajů o jiných osobách a operacích,

které ho vůbec nezajímaly, aby snížil pravděpodobnost, že někdo odhalí jeho

pravé poslání. Žádný oficiální úkol zatím nedostal. Velmi brzy pochopil, že identifikovat, kdo se skrývá za pseudonymem pan X,

nebude vůbec jednoduché. Před ním se o to snažilo několik pracovníků sta

nice. Sledovali jeho známé spojky, pozorovali místa, kde si dával schůzky,

a snažili se získat nějakého informátora z jeho okolí. Zatím se k němu nikdo

nepřiblížil ani o píď. Pan X měl velmi malou organizaci, kterou řídil železnou

rukou, a jakékoli pochybení svých podřízených řešil jejich likvidací. Jediným

částečným úspěchem byla rekrutace domovníka v jedné z jeho nemovitostí

jako informátora. Dobře mu platili, ale zatím od něj nedostali nic zajímavého.

Rozhodli se mít s ním trpělivost, protože jiného člověka poblíž pana X nebyli

schopni sehnat. Štěstí se na Watsona usmálo v okamžiku, kdy pročítal hlášení malajské tajné

služby týkající se nálezu dvou těl. Policistům se je podařilo identifikovat jako

dva námořníky, kteří se občas nechávali najímat na dopravu kontrabandu.

Policie vyslechla manželku jednoho z nich a podle ní byl po návratu z poslední

zakázky velmi nervózní a pořád opakoval něco o ztraceném kufříku s něja

kým důležitým obsahem. Podle zmínky v závěru zprávy byla pravděpodobným

adresátem osoba známá jako pan X. Jak to tak vypadalo, kufřík se někde po cestě zatoulal a oba kurýry to stálo

život. Nejspíš v něm bylo něco opravdu cenného. Watsona napadlo, že pokud

se mu podaří najít ten kufřík, ať už je jeho obsah jakýkoli, dovede ho k panu X.

Marek Juda

Mladý Abdul

Ibrahim, falešný Palestinec z Muslimského bratrstva, nejprve po svém pří

jezdu do Malajsie vybral z řad místních studentů náboženství několik schop

ných mladíků a začal je cvičit v operativních technikách. Vynikal mezi nimi

jeden, který se jmenoval Abdul Rabb Muntaqim, což v překladu znamenalo

Otrok Pána mstitele. Al-Muntaqim je také jedno z 99 jmen Alláha uvedených

v koránu. Ibrahim byl přesvědčen, že s takovým jménem je jeho svěřenec předurčen k něčemu opravdu velkému. Požádal ho, aby šel na americké velvyslanectví a trval na schůzce s někým z politické sekce. Abdul nadšeně souhlasil.

Brzy ráno se ve svém pokoji pomodlil. Vkleče se překláněl, až se čelem dotkl

koberce otočeného směrem k Mekce. Opakoval, že není Boha kromě Alláha a Mohamed je jeho Prorokem. Po modlitbě se oblékl do černých kalhot, světle modré volné košile a na hlavu si dal bílou čepičku.

Na ulici mávl na taxi a nechal se vysadit dva bloky od amerického velvysla

nectví, kam došel pěšky. Když dorazil ke vstupu do bílé budovy s červenými střechami a modrou kovovou bránou v ulici Jalan Tun Razak, požádal příslušníka námořní pěchoty u vchodu o kontakt na někoho, komu by mohl sdělit informace o radikálních islamistech. Mluvil dobrou angličtinou, zjevně nebyl rozrušený ani pod vlivem omamných látek, a tak ho po krátké telefonické konzultaci s někým uvnitř a osobní prohlídce nechali doprovodit jiným ma

riňákem do malé konferenční místnosti vybavené jednostranně průhledným

sklem, kamerou a mikrofony. Tam hodinu čekal, zatímco ho jeden z důstojníků CIA sledoval.

Ozbrojený námořní pěšák s perfektně vyleštěnými lakýrkami hlídal za dveřmi

na chodbě. Stál tam rovně, jako by spolkl armovací drát do betonu. Analytici zatím pracovali na Abdulově prověření. Prohnali ho svými databázemi i záznamy partnerských služeb včetně místní tajné služby, ale nic překvapivého ne

našli. Potvrdilo se, že studuje ekonomii na zdejší univerzitě. Návštěvník mlčel

obrácen čelem k zrcadlu a v duchu se modlil. Když bylo důstojníkovi jasné, že mu Abdul svým chováním nic neprozradí, zavolal svého kolegu, aby sledoval

jejich rozhovor za zrcadlem, a sám vešel s přátelským úsměvem do místnosti.

Špinavé triky


20

„Dobrý den, jsem Henry Ford z politické sekce,“ potřásl rukou Abdulovi, „jak vám mohu pomoci?“ Jméno, které použil, bylo stejně pravé jako mnoho dalších. Na všechny měl platné doklady. „Jmenuji se Abdul Rabb Muntaqim,“ odpověděl mu návštěvník. Věděl, že jeho jméno znají, ale snažil se jednat zdvořile. „Přišel jsem, protože nesouhlasím s některými radikálními názory mezi studenty naší školy. Jsem pro mír a přátelství mezi našimi národy. Chtěl bych vyjádřit, že tyto radikální názory nepředstavují většinový postoj.“ „Zmiňoval jste se na recepci, že máte informace o radikálních islamistech,“ usmíval se na něj přátelsky automobilový magnát. „Víte, já to nemyslel úplně doslova,“ kroutil se Abdul. „Nejspíš jsem se špatně vyjádřil.“ „Ale no tak, máte výbornou angličtinu, jistě byste neřekl něco, co jste nemyslel,“ tlačil na něj Henry. „Omlouvám se, pokud to tak vyznělo. Chtěl jsem prostě říct, že ne všichni

muslimové jsou nepřátelé Spojených států. Pouze nejsme tolik slyšet, jako ti

nespokojení.“

„Nejsem úplně v obraze,“ tvrdil Henry Ford. „Můžete mi uvést nějaký příklad

z vašeho okolí?“

„No, já nevím. Hodně lidí se vyjadřuje negativně vůči USA, ale ne vždycky

to myslí doslova.“

„A jak poznáte rozdíl mezi tím, kdo to myslí vážně a kdo jen tak mluví?“

„Víte, já to tak jen odhaduji. Někdo třeba chodí na demonstrace, ale pak doma

poslouchá západní hudbu a dívá se na americké filmy. Někdo jiný zas třeba

tolik nemluví, ale pak na nějaký čas odjede, a když se vrátí, je z něj jiný člověk.“

„To se stává u vás ve škole?“ zajímal se Henry.

„To byl jen příklad, víte?“ vymlouval se Abdul.

„Uvažoval jste někdy o studiu ve Spojených státech?“ zeptal se Henry. „Máme

u nás velmi dobré ekonomické fakulty,“ nahodil Abdulovi udičku.

„Uvažoval, ale pro mou rodinu je to příliš drahé,“ přiznal smutně Abdul.

„To lze vyřešit. Máme tu shodou okolností takový program. Snahou naší sekce

je přesně to, o čem jste se zmínil na začátku, povzbuzovat informovanost a vzá

jemné porozumění. Účastníci tohoto programu rozdávají informační brožury

ve své komunitě, pořádají semináře o vaší kultuře pro nás Američany a mají možnost se v rámci výměnného pobytu dostat na pár semestrů na univerzity Marek Juda ve Spojených státech. Veškeré náklady hradí stipendium jedné nadace. Čím větší snahu vidíme, tím lepší podmínky jim můžeme nabídnout. Zajímalo by vás to?“ „Ano, to zní zajímavě,“ přiznal po chvíli váhání Abdul. „Výborně, vyplňte, prosím, tento stručný dotazník,“ přisunul před Abdula list papíru a drahé značkové pero. „Dám vám na to pár minut klidu,“ řekl a odešel jako Alenka na druhou stranu zrcadla. „Tak co myslíš?“ zeptal se kolegy a vypnul na dálku v konferenční místnosti klimatizaci. „Nic neví, ale mohl by se nám časem hodit,“ zhodnotil situaci druhý zpravodajský důstojník.

Dali si spolu kávu, zatímco pozorovali Abdula, jak pomalu pečlivě vyplňuje

formulář. Když ho dole podepsal, nechali ho ještě nějakou dobu sedět o samotě, aby se pak snáze rozmluvil. „Nesu vám nějaké ty brožury, jak jsem slíbil,“ postavil před Abdula kupku tiskovin a láhev vychlazené koly. „Tu propisku si nechte,“ ukázal na pero, „mám jich v kanceláři plný šuplík.“ „Děkuji,“ řekl Abdul a vděčně se napil. Po čele mu stékal pot. Byl zvyklý na vedro, ale tady už bylo přímo nedýchatelně. Oba agenti, kteří ho sledovali, si všimli jeho oroseného čela, ale správně usoudili, že se jedná o kombinaci vedra a nervozity. Přišlo by jim naopak divné, kdyby se mladík choval zcela suverénně. „Ještě než se rozloučíme, potřeboval bych zjistit něco pro svého kolegu,“ sdělil mu Henry Ford. „Studuje dálkově na univerzitě politologii. Teď píše práci o vztahu muslimů k západní civilizaci. Má podle zadání popsat nějakého člověka s radikálními názory. Nechce znát jméno, jen obecnou charakteristiku. Co nejvíce mu vadí, jak se to projevuje na jeho činech a tak. Dejte mi pro něj nějakou maličkost. Je to shodou okolností tentýž člověk, co rozhoduje o stipendiích. Je teď se svou prací tak trochu v koncích, protože nezná moc

místních lidí. Vy pomůžete jemu, on vám a nikomu to neublíží.“ Agent Henry

se na Abdula usmál jako prodejce ojetých aut.

Během příštích čtyřiceti minut mu Abdul prozradil pár obecně známých drbů

o členech radikálních studentských kroužků a také informaci, že do města

údajně dorazil jeden obzvláště pobožný muslim, který prošel svatou válkou

Špinavé triky


22

v Afghánistánu, Bosně a Iráku. Jeden ze studentů, který s ním mluvil, se prý

zmínil, že nehodlá řečnit, ale konat. Důstojník CIA za zrcadlem zvedl telefon

a chvíli do něj vážně mluvil.

Last minute

„Vstávej, musím do práce,“ třásla Barbína s Ajťákem. Nedávno povýšila ze

sekretářky na vedoucí něčeho, co se anglicky jmenovalo Compliance. Měla

sledovat, jestli všichni zaměstnanci v bance dodržují stanovená pravidla včetně slušného oblékání a zákazu milostných pletek na pracovišti. Ajťákovi to přišlo

k smíchu, neboť oni dva se přesně takhle seznámili. Kromě toho byla sama

Barbína popotahována předešlou šéfovou tohoto oddělení kvůli proklatě krát

kým sukním.

„Vždyť je teprve půl sedmé,“ bránil se Ajťák.

„Šup, šup, vystřel z mojí postele,“ strhla z něj slečna přikrývku. „Běž si třeba

zaběhat, nebo jdi domů uklízet, ale neválej se mi tu. Máš deset minut, pak

odcházíme.“

Ajťák se pomalu vyhrabal z postele a šel si vyčistit zuby. Snídani si koupí

někde cestou. Ona byla skřivan, on typická sova. Představa ranního běhu mu

přišla tak nesmyslná, že ji ihned vytlačil z mysli. Běhal jen, když mu měl ujet

autobus nebo po něm někdo střílel. Souhlasil se Stingem, když zpíval: „Gen

tleman kráčí, ale nikdy neutíká.“

„Objednala jsem last minute do Egypta,“ prozradila mu Barbína, zatímco če

kali na výtah. „Letíme příští sobotu na deset dní. Uděláš si zkoušky tam.“

„A nejsou tam teď nějaké nepokoje?“ zeptal se Ajťák nejistě.

„Jsou, ale ne tam, kam jedeme. Díky nim byl ten last minute za polovinu běžné

ceny,“ vysvětlila mu.

Ajťák přijal její vysvětlení jako logické. Pustil si do sluchátek skladbu Authority

od skupiny Biohazard, známou pod názvem Fuck the Rules, a vyrazil na metro. Písnička celkem jasně vyjadřovala, co si myslel o autoritách a pravidlech.

Marek Juda

Sledovačka Když vyšel z brány, zamířil Abdul doprava podél vysoké betonové zdi, jež

měla chránit velvyslanectví před útoky teroristů a zvědavými pohledy chodců.

Usmíval se plný euforie z dobře odvedeného úkolu. Tahat CIA za nos bylo

mnohem snazší, než si původně myslel. Bál se, že mu dají nějaké drogy, aby

mluvil pravdu, nebo na něj použijí detektor lži. Kdyby zkusil něco podobného

na Ibrahima, promluvil by si s ním někde za městem mezi čtyřma očima

a velmi rychle by ho prokoukl. Tihle nevěřící psi proti nám nemají šanci,

ujišťoval se. Jsou naivní, chybí jim morální zásady a nevyznají se v místních

lidech. S Boží pomocí je vyženeme odsud i z Palestiny. Kolem svištěla auta ve čtyřech pruzích na jednu stranu a čtyřech na druhou.

Oba směry odděloval černobíle pruhovaný vyvýšený pás, na kterém stály

lampy a značky. Minul kolumbijskou a o kus dál také syrskou ambasádu. Mířil

do ústředního městského parku. Okolí se ani nesnažil kontrolovat, protože mu

jeho „palestinský“ bratr vysvětlil, že by stejně sledovací tým neodhalil. Několi

krát odmítl taxi, které u něj zpomalilo. V parku si sedl na lavičku, vytáhl z kapsy

knížku a začal si číst. Sledovací tým se rozdělil. Dva muži evropského vzhledu

na dohled od něj otevřeli průvodce, ukazovali prstem na obrázky a o něčem

spolu diskutovali. Dva Malajci se každý zvlášť pomalu procházeli parkem. Nad

všemi se tyčily věže do nedávna nejvyšší budovy na světě Petronas Twin Towers,

odkud je mohutným teleobjektivem svého fotoaparátu pozoroval Ibrahim. Podařilo se mu identifikovat členy sledovacího týmu, ještě než došli do parku,

a teď si je v klidu nafotil. Byl sice výš než oni, ale dřív nebo později každý

v okolí zvedl zrak, protože dvojčata ze skla a oceli vypadala opravdu monu

mentálně. Navíc, pokud by to neudělali, vypadali by mezi všemi těmi tu

risty podezřele. Odhadl, že dva „Evropané“ jsou přímo ze CIA, zatímco ti

druzí dva jsou nejspíš vypůjčení od malajské tajné služby. Spokojeně se za

smál. Schoval fotoaparát do tašky a sjel výtahem do přízemí, odkud se vydal

do svého pronajatého bytu. Neměl v úmyslu se ke sledovacímu týmu přibližo

vat. Abdul ještě chvilku posedí na lavičce, poté dojede metrem k domu svých

rodičů a zítra půjde normálně do školy. Potvrdí tím svou legendu a CIA se

o něm vůbec nic nového nedozví.

Špinavé triky


24

Ibrahim byl tak spokojený sám se sebou, že si nevšiml dvou mužů pana X,

kteří pro změnu sledovali jeho. Panu X neušlo nic, co se dělo na jeho písečku.

Zaznamenal Ibrahimův příjezd s nevolí, protože lidé jako on obvykle vyhazují

věci do vzduchu a to má negativní vliv na obchod. Panu X vyhovovala napjatá

rovnováha mezi všemi aktéry, neboť pak potřebovali jeho služby. Rozhodl se

zjistit, co přesně má Ibrahim za lubem, a podle toho s ním naložit.

Přílet do Egypta

Letadlo s Ajťákem a Barbínou se točilo nad pobřežím a klesalo směrem

na mezinárodní letiště v Hurghadě. Z kamenité pouště obklopené nevlídnými

horami, přes kterou letěli poslední hodinu, se najednou vyloupl pás zeleně. Jeden vedle druhého se na něm tísnily hotely obklopené blankytně modrými bazény. Moře mělo u pevniny světlou barvu přecházející v hloubce do tmavě modré. Rozesety v něm byly desítky větších a menších ostrůvků a v průlivech mezi nimi projížděly výletní lodě i velká nákladní plavidla. Maličká autíčka a autobusy se hnaly po dlouhých rovných silnicích rovnoběžných s mořem.

Když vyšli na schody z letadla, opřelo se do nich ranní slunce. Všude byly cítit

výfukové plyny. Dole netrpělivě túroval motor starý letištní autobus. Barbína si nasadila sluneční brýle. Rozhlédla se kolem a pak pomalu elegantně sestou

pila dolů na rozpálený asfalt. S úsměvem nastoupila dovnitř a jako zázrakem

se v davu vytvořilo jedno místo. Ajťák se krčil za ní nalepený na dveře. Objeli

zprava budovu letiště a po stoupající rampě dorazili ke vchodu.

Po průchodu kontrolou v hale je nadháněči s cedulkami směřovali k dalším

autobusům. Tam jim znuděný Arab ukázal rukou k otevřenému prostoru pro

zavazadla, a když si je sami naložili, natáhl ruku pro bakšiš. Ajťák se na něj

přátelsky zašklebil a odměnil jeho snahu starou slovenskou desetikorunou,

kterou našel ráno v krabičce s valutami. Egypťan spustil rozhořčený monolog

zahrnující výrazy euro a dolar. Ajťák pokrčil rameny a česky mu odpověděl:

„Ale já ti, chlapče, vůbec nerozumím.“

Marek Juda

Chybějící loď

Watson usoudil, že ti dva mrtví nechtěli kufřík pana X ukrást. V takovém

případě by je jistě nechal mučit. Buď aby mu prozradili jeho úkryt, nebo také

jako výstrahu ostatním. Pan X považoval členy vlastní organizace, kteří se ho pokusili zradit nebo okrást, za nejnižší živočišný druh. Jejich mrtvoly ale žádné známky mučení nenesly. Někdo je zastřelil ranou zblízka do zátylku. To znamenalo, že se z nich pan X nesnažil získat žádné informace ani je netrestal za zradu. Spíš se jich zbavil pro neschopnost. Mohli jeho kufřík ztratit nebo si ho nechat ukrást od někoho jiného.

Agent Watson si nechal vyjet z počítače veškeré informace, které o mrtvých

shromáždila místní policie a tajná služba. Policisté prohledali jejich bydliště, dílnu v přístavu i auta. Jediné, co nemohli najít, byl rychlý člun registrovaný na staršího z nich. Úplně se vypařil. Buď jim ho někdo sebral i s kufříkem, nebo se cestou k pobřeží potopil. Watson se rozhodl sledovat oba scénáře. Napsal styčnému důstojníkovi malajské tajné služby, aby se pokusil zjistit, zda kradený člun někdo neprodal s falešnými doklady. Kromě toho se měl

v úmyslu poptat mezi profesionálními potápěči, jestli nedostali v poslední

době nějakou neobvyklou zakázku.

V hotelu

Autobus po krátké jízdě zastavoval u různých hotelů a pokaždé několik cestu

jících vystoupilo. V předposledním došlo i na Ajťáka a Barbínu. Jeho interiér

nezapřel arabskou architekturu. Dřevená vyřezávaná křesla a pohovky stály

na podlaze s geometrickou mozaikou. Na zdobených sloupech visely černé ko

vové lucerny s žárovkami a z malovaného stropu masivní košatý lustr. Uvnitř

haly byl hned za dveřmi umístěn magnetický rám. Vedle něj vysedával starší

policista v bílé uniformě.

„Salam alejkum,“ pozdravila ho Barbína.

„Alejkum salam,“ odpověděl policista, aniž by si je příliš prohlížel.

Špinavé triky


26

„Běž zařídit pokoj,“ vyslala ho Barbína. Správně ještě měli několik hodin čekat, ale proč to nezkusit dřív? „Já zatím pošlu zprávu potápěčům a domluvím s nimi dopravu na zítra ráno.“ „O. k.,“ souhlasil Ajťák a loudavě se vydal na recepci. Vybral si jednoho ze čtyř pracovníků, kteří nečinně postávali za přepážkou. Už od pohledu panovala v celém areálu značná přezaměstnanost. Osmero velkých hodin na stěně nad nimi ukazovalo čas v různých světových metropolích. Kromě Moskvy a Londýna se jednalo o destinace, ze kterých sem nikdo nejezdil. Hotel se snažil

působit světověji, než ve skutečnosti byl.

„Přejete si nějaký hezký pokoj?“ usmíval se recepční na Ajťáka, jenž cítil

ve vzduchu další žádost o bakšiš.

„Vy přece máte samé hezké pokoje,“ opáčil mu s úsměvem. „Viděl jsem jejich

fotografie na webu vašeho hotelu.“

„Pán je v Egyptě poprvé?“ zasmál se Arab za přepážkou.

„Poprvé,“ souhlasil Ajťák.

„Budete muset počkat do dvou hodin,“ prohlásil recepční po chvíli význam

ného ticha. Bylo teprve půl jedenácté dopoledne. „Pokoje ještě nejsou ukli

zené.“ Ajťák odhadoval naplněnost hotelu na nejvýše třetinu.

„Přijdu se zeptat za deset minut, jestli se náhodou něco neuklidilo,“ culil se

na recepčního a odešel dřív, než mu stačil něco odpovědět.

O deset minut později se rozhovor s drobnými obměnami opakoval. Oba se na

sebe usmívali a Ajťák slíbil další kontrolu za deset minut. Žádný další host

na ubytování nečekal. Po pěti minutách opět navštívil recepci. Zaměstnanec

za pultem se už tolik nesmál a snažil se odkázat Ajťáka na druhou hodinu.

Ajťák pokyvoval hlavou, jako že chápe, a šel se uvelebit na pohovku. Barbína

odložila svou knihu. Přesedla si do křesla na druhou stranu nízkého stolku,

aby dobře viděla na Ajťáka a jeho vystoupení. Teď už pro něj nebylo cesty zpět.

Počkal pár minut, načež znovu přistoupil k pultu.

„To je ale krásný den,“ pronesl Ajťák. „Strašně rád bych se dozvěděl něco o vaší kultuře a o vás osobně, když spolu máme strávit ještě několik hodin. Vy jste muslim, nebo koptský křesťan?“ Recepční nevypadal, že by se chtěl bavit o svém vyznání. „Vypadá to, že se nám něco uvolnilo,“ připustil po symbolické kontrole svého počítače. Marek Juda

„To je skvělé,“ pochválil ho Ajťák. „Ale nemusíte spěchat. Máme spoustu času.

Počkáme si na ten pěkný pokoj, jak jste říkal, a zatím si můžeme spolu povídat

o vašem lidu, politice a tak.“

O pět minut později je vedl zřízenec chodbami k pokoji v prvním patře s vý

hledem na bazény, odkud to bylo blízko do hlavní restaurace. Vláčel za sebou

jejich kufry plné potápěčského vybavení. Ukázal jim, jak nastavit klimatizaci

a kde najdou další deky, kdyby jim bylo v noci zima, což Ajťák považoval za povedený vtip. Strčil mu do ruky dvě eura a zřízenec s úklonou odešel. „Kdybys dal tomu recepčnímu deset eur, už jsme mohli bydlet před hodinou,“ zkoušela ho Barbína, které se ale ve skutečnosti jeho vytrvalost docela líbila. „Já už jsem prostě takový, drahá,“ odpověděl jí spokojeně Ajťák. „Jak mě někdo do něčeho tlačí, tak se kousnu a nejede přes to vlak.“ „A co kdybych tě teď nutila do nějakých intimností?“ navrhla mu a zkoumavě si ho prohlížela. „Možná bych se nechal znásilnit,“ připustil Ajťák.

Za necelou minutu už ležel na posteli s Barbínou na sobě a předstíral, že je

slušně vychovaný stydlivý hoch, který ještě nikdy nebyl se ženou. Zatímco

Barbína předváděla, co vše je možné se naučit v kurzu břišních tanců, ozývaly

se zvenčí hlasy dětí dovádějících na tobogánech pod jejich okny. Ajťáka na

padlo, že jestli existuje ráj, musí se sakra podobat tomuhle místu.

Cesta minibusem

Ajťák s Barbínou dorazili na snídani mezi prvními. Barbína byla v pohodě,

protože vstávala časně i doma, Ajťák se musel nechat z postele vyhnat.

Po dlouhé cestě a tělocviku v manželské posteli se cítil poněkud malátný. Naložil si palačinky, polil je čokoládou a k tomu si nabral do hrnečku horkou vodu na černý čaj. Barbína zvolila müsli, trochu žlutého melounu a mátový čaj.

V klidu se najedli a vzali si s sebou na cestu každý dvě lahve vody.

Venku už panovalo pořádné vedro. Listy palem vysázených podél cesty se líně

komíhaly ve větru. Trávník vytvořený z nějaké podivné husté vegetace zaléval

Špinavé triky


28

zahradník v zeleném overalu smradlavou vodou pocházející nejspíš z kanálu.

Bujnému porostu to zřetelně prospívalo, i když se většina kalné vody musela

odpařit dřív, než se dotkla kořenů rostlin. Ajťákovi se z toho puchu zvedal

žaludek. Po dvaceti minutách čekání, kdy už byl Ajťák úplně propocený a začala ho

pálit kůže na rukou, u nich zastavila starší japonská dodávka. Vystoupila z ní

dívka v tričku s obrázkem potápěče, zamávala na ně a zakřičela s cizím přízvu

kem Barbíino jméno. Oba doběhli k autu a rychle do něj nastoupili. Pozdra

vili se s dalšími pasažéry, kteří jim odpověděli polsky, slovensky a anglicky.

Potápěčka naskočila zpátky na sedadlo vedle řidiče. Arabsky mu udala směr

k dalšímu hotelu. „Jalla, jalla,“ poháněla ho. Poté se otočila k Ajťákovi s Bar

bínou a představila se. Mluvila česky, ale bylo jasné, že to není její rodný jazyk.

Ajťák ji tipoval na Maďarku.

„Já jsem Jenny. První den potápění?“

„Martin, Míša,“ představili se Ajťák s Barbínou. „Dnes první den. Tady Mar

tin si chce udělat OWD,“ doplnila Barbína. Měla na mysli základní kurz

potápění s přístrojem.

„A nechtěl by nejdřív intro dive?“ ptala se Jenny Barbíny. Bavily se o Ajťákovi

v jeho přítomnosti, jako by byl dítě v kočárku. Navíc vůbec netušil, co mu to

vlastně nabízí.

„Ne, půjde rovnou na kurz,“ rozhodla za něj Barbína. „Ať neztrácíme čas.“

„Dělal jsem u nás kurz nádechového potápění,“ pochlubil se Ajťák.

„Máte své vybavení, nebo ho budete chtít půjčit?“ zeptala se Jenny, aniž by dala

najevo, zda Ajťákovu repliku slyšela. Přišlo mu, že jsou holky jedna jako druhá.

„Já potřebuji jen olova, Martin žaket a olova.“ Jenny si něco zapsala do papírů. Hned na to dodávka zabrzdila u dalšího ho

telu. Potápěčka vyskočila a klusala do recepce. Za moment se vrátila s partou

opálených maníků s malými batohy a lahvemi vody v ruce. „Ahoj,“ pozdravili česky. Dostalo se jim několikajazyčné odpovědi. Minibus už byl zcela plný. Jenny

někam volala mobilem a anglicky hlásila seznam posádky.

Marek Juda

29

Na druhém konci města vyjel minibus na kopec a protáhl se dolů úzkým

strmým průjezdem v hotelu až na pláž, kde zastavil. Na konci malého mysu

stála nízká budova potápěčské základny s venkovními lavicemi částečně chrá

něnými pergolou před prudkým sluncem. Vypadalo to tam jak na konci světa.

Vlevo za zdí vyjížděly na moře žluté lodě s proskleným dnem, kterým se

turisté snažili vyfotit barevné ryby a doma se divili, že všechny fotky jsou

mdlé a do modra. Vpravo na pláži předcvičoval nějaký Arab tlustým spáleným

Ruskám vodní aerobik.

„Vystupovat,“ zavolala na posádku Jenny v několika jazycích.

Návnada

Ibrahim požádal své druhy z řad malajských radikálních muslimů, aby mu

ihned nahlásili jakékoli dotazy na někoho se zkušenostmi z Afghánistánu,

Bosny a Iráku, kdo by měl právě přijet do země. Nemají na ně odpovídat ani se

snažit dozvědět o tazateli něco víc, ale jen okamžitě mu dát vědět. Za několik

dní dva z jeho lidí ohlásili takový kontakt. Mezi řečí se na něj zeptal místní

holič a o den později také zdravotní bratr z nemocnice. Ibrahim je každého

pár dní sledoval, aby se seznámil s jejich zvyky, rodinou, bydlištěm a mohl

si připravit ty správné argumenty pro nadcházející rozhovor. Ani jeden z nich

se nesešel s žádným cizincem, ani nezaznamenal pokus o předání zprávy, ale

to nic neznamenalo.

Holiče navštívil v jeho obchodě těsně před zavírací dobou. Po půl hodině

volal kadeřník své manželce, že se dnes trochu zdrží, ať na něj raději nečeká

s večeří. Po další půlhodině, kdy Ibrahim vyhrožoval smrtí jemu i jeho rodině,

svolil, že se stane dvojitým agentem, a vyzradil mu vše o svých špionských

aktivitách. Označil mezi fotografiemi pracovníků ambasády, které pořídil

Ibrahim teleobjektivem v jejím okolí, svého řídicího důstojníka, prozradil

Ibrahimovi, na co se ho vyptával, co mu zjistil, kde jejich schůzky probíhaly

a jak se spolu mohli zkontaktovat v případě potřeby. Když skončili, byl holič

vystrašený k smrti.

Špinavé triky Zdravotního bratra unesl maskovaný Ibrahim spolu s dvěma dalšími druhy,

když se v noci vracel z nemocnice. Nacpali ho do dodávky a odvezli do dře

věné boudy za městem, kde na něm Ibrahim celý další den pracoval. Bratr byl

tvrdší oříšek než holič. Protože neměl rodinu, bylo těžší mu něčím vyhro

žovat. Ibrahim mu nechtěl způsobit žádná viditelná zranění, takže se jejich

rozhovor poněkud protáhl. Nakonec i zdravotní bratr souhlasil s rolí dvojitého

agenta. Popsal mu své aktivity a identifikoval dalšího zpravodajského důstoj

níka. Ibrahim mu slíbil peníze, které ale neměl v úmyslu vyplatit. Po akci

hodlal oba zrádce popravit. Největším překvapením pro Ibrahima byl fakt, že se oba informátoři scházeli

se svými řídicími důstojníky v téže restauraci rychlého občerstvení v centru

města. To bylo od nich velmi neprofesionální. Ibrahim si byl jist, že tam pořá

dají schůzky také s dalšími členy agenturní sítě, a tajně doufal, že si toto místo

oblíbilo co nejvíce agentů CIA.

Vyplouváme

„Všichni si někam sedněte,“ přivítal Pavel nováčky a šnorchlaře, zatímco po

tápěči si vyzvedli ve skladišti své věci v plastových přepravkách na zeleninu

a nosili je na palubu lodě zakotvené zádí k nábřeží. Arabové nosili na palubu

dvanáctilitrové lahve se vzduchem, několik se zelenožlutou nálepkou Nitrox

a pár větších patnáctek.

„Tak co ty?“ přisedl si k Ajťákovi. „Chceš udělat nejdřív intro, nebo rovnou

na kurz?“

„Co je to intro?“

„Zkušební ponor. Někdo tě vezme pár metrů hluboko, aby sis vyzkoušel, jak

se budeš cítit.“

„A to bych měl na sobě vlastní vybavení?“

„Ano, ale instruktor by ovládal hloubku ponoru nafukováním tvého žaketu

a držel tě celou dobu za láhev. Ty bys v podstatě jen kopal nohama a rozhlížel

se kolem.“

„Tak rovnou kurz,“ rozhodl se Ajťák.

Marek Juda

„Dobře. Normálně děláme první ponory z pláže, ale dnes mám málo instruk

torů. Půjdeš s námi na útes, tam to zkusíme, a kdybys měl nějaké problémy,

budeme pokračovat zítra ráno tady,“ ukázal na pláž u základny obklopenou

turisty. Ajťák se rozhodl, že nebude mít žádné problémy. Představa, že by

šaškoval před tak velkým publikem, ho děsila. „Tak jo. Domluv se s Jenny, jakou potřebuješ výstroj, a běž na loď. Na palubě

se chodí bez bot, uvnitř jen pokud jsi suchý. Když budeš chtít něco k pití, řekni

si bubákům, máš to v ceně. Dáme dva ponory, mezi nimi bude oběd. Tady máš

studijní materiály. Všechno jasný?“ Ajťák nafasoval zelenou plastovou přepravku s velkým bílým číslem, složil

do ní své věci a půjčenou nafukovací vestu zvanou žaket vybledlou od soli. „První, co musíš udělat na lodi, je najít plnou láhev a připevnit na ni žaket

a automatiku,“ vysvětlila mu Barbína. „Potom změříš tlakoměrem, jestli je v ní

dost vzduchu, a vyzkoušíš, že ti výstroj správně funguje. Kromě toho si při

pravíš na opasek zátěž. Těsně před ponorem se oblékneš do neoprenu, nasadíš

si zátěžový opasek a zapneš se do vesty, na které už máš připevněnou láhev

s automatikou. Ploutve a masku si nasadíš na zádi. Před skokem do vody se

vzájemně zkontrolujete s partnerem, že máš otevřenou láhev, nafouklý žaket,

všechno drží na místě a tak. Rozumíš?“ Ajťák nervózně přikývl, že rozumí, ale v hlavě měl guláš. Bylo to příliš infor

mací najednou. Pod jejím dozorem připevnil Ajťák na láhev žaket i automa

tiku a poté je vyzkoušel. Vše fungovalo bezvadně.

„Zavři láhev a půjdeme dát olova na zátěžák,“ zavelela Zlatovláska.

„To mi chceš říct, že si mám na sebe kromě téhle flašky, co váží alespoň pat

náct kilo, žaketu, automatiky a dalších krámů vzít ještě nějaké olovo? Vždyť

půjdu ke dnu jako kámen,“ vyděsil se Ajťák. „Bez něj se vůbec nezanoříš,“ uklidňovala ho Barbína. „Věř mi. Neopren

i vzduch v plicích tě potáhnou nahoru. Dám ti zatím šest kilo. Když budeš

mít problém se zanořením, tak ti trochu přidám.“

Arabové odvázali loď od nábřeží. Zpod zádi se vyvalil proud vody. Oknem

kanceláře jim mávala jedna z instruktorek, která zůstala na břehu. Ajťák

Špinavé triky


32

pozoroval, jak se zem s hotely vzdaluje. Barbína seděla na bobku kousek

od zádi kolébající se lodi a soustředěně navlékala olověná závaží na opasek.

Na souš se ani nepodívala, jako by takhle vyplouvala na moře denně. Ajťák to

nechápal. Sám cítil, jak mu tepe srdce vzrušením.

„Koukám, že už máš nastrojenou láhev,“ pochválil o něco později Pavel

Ajťáka. „Kde ses to naučil?“

„To přítelkyně,“ ukázal Ajťák na vrchní palubu. Barbína tam nahoře bez chy

tala bronz. Způsobilo to vylidnění dolní paluby a značně kyselé obličeje ženské

části posádky. Pavel se zasmál.

„Šikovná holka.“

„Ba, ba,“ souhlasil Ajťák.

„Půjdeme spolu dolů na písečné plato,“ vrátil se Pavel k výuce. „Klekneme

si na něj, já ti ukážu, co máš dělat, a ty to pak zopakuješ.“

„O. k.“

„Kdybys měl nějaký problém, dáš takhle dlaň hřbetem nahoru a zakýváš s ní

na obě strany. Pak si můžeš ukázat třeba na ucho, že nemůžeš vyrovnat tlak,

nebo na nohu, pokud bys měl křeč a tak.“

„Jasně.“

„Trochu si zacvičíme, a když nám zbude čas, tak si potom jen tak zaplaveme,“

slíbil mu Pavel.

„To by bylo super,“ souhlasil Ajťák.

Wat



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.