E-kniha: Speciální pedagogika -- Edukace a rozvoj osob se specifickými potřebami v oblasti somatické, psychické a sociální – Jiří Škoda; Slavomil Fischer; Zdeněk Svoboda; Ladislav Zilcher

TRITON

Praha / Kroměříž

SLAVOMIL FISCHER, JIŘÍ ŠKODA,

ZDENĚK SVOBODA, LADISLAV ZILCHER

SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA

Edukace a rozvoj osob se specifi ckými potřebami

v oblasti somatické, psychické a sociální

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher

Speciální pedagogika

Edukace a rozvoj osob se specifi ckými potřebami v oblasti somatické,

psychické a sociální

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez

písemného souhlasu vydavatele.

Autoři:

Slavomil Fischer

Jiří Škoda

Zdeněk Svoboda

Ladislav Zilcher

Recenzenti:

Doc. MUDr. Ilja Žukov, CSc.

Doc. PhDr. Tibor Vojtko, Ph.D.

© Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher, 2014

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2014

Cover © Renata Brtnická, 2014

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-792-7

[ 7 ]

Obsah

Úvod ...................................................................................................................................................... 11

TEORETICKÁ VÝCHODISKA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY

1 Vymezení speciální pedagogiky ...................................................................................... 13

1.1 Vymezení speciální pedagogiky, jejího předmětu a cílů .................................... 13

1.2 Pojetí a charakter speciální pedagogiky ................................................................... 15

1.3 Členění speciální pedagogiky ...................................................................................... 20

1.4 Souhrn .................................................................................................................................. 21

2 Znevýhodnění a integrace ................................................................................................. 23

2.1 Znevýhodnění a jejich klasifi kace ............................................................................... 23

2.2 Znevýhodnění a možnosti integrace ......................................................................... 29

2.3 Souhrn .................................................................................................................................. 31

3 Základní metody pro diagnostiku a praxi ................................................................... 33

3.1 Speciálně pedagogická diagnostika a její obecné cíle ....................................... 33

3.2 Charakteristika speciálně pedagogické diagnostiky ........................................... 34

3.3 Základní metody speciálně pedagogické diagnostiky ....................................... 35

3.4 Obecné metody speciálně pedagogické praxe ..................................................... 38

3.5 Souhrn .................................................................................................................................. 40

4 Vzdělávání jedinců se speciálními vzdělávacími potřebami ............................... 42

4.1 Vývoj přístupu ke vzdělávání znevýhodněných jedinců .................................... 42

4.2 Vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími

potřebami v České republice ........................................................................................ 47

4.3 Speciální vzdělávání a jeho formy .............................................................................. 51

4.4 Souhrn .................................................................................................................................. 54

PROBLEMATIKA EDUKACE A ROZVOJE OSOB SE SOMATICKÝM ZNEVÝHODNĚNÍM 5 Zdravotní a tělesné postižení ............................................................................................ 56

5.1 Vymezení zdravotního a tělesného postižení ......................................................... 56

5.2 Vymezení a význam pedagogiky tělesně postižených ........................................ 59

5.3 Centrální obrny .................................................................................................................. 62

5.4 Míšní obrny ......................................................................................................................... 80

5.5 Periferní obrny ................................................................................................................... 80

5.6 Myopatie .............................................................................................................................. 81

5.7 Vrozené malformace ........................................................................................................ 84

5.8 Specifi ka edukace žáků s tělesným postižením ..................................................... 87

5.9 Souhrn ............................................................................................................................... 102

6 Zdravotní znevýhodnění .................................................................................................. 104

6.1 Vymezení zdravotního znevýhodnění ................................................................... 104

6.2 Epilepsie ............................................................................................................................ 106

6.3 Alergie a astma ............................................................................................................... 113

6.4 Roztroušená mozkomíšní skleróza (Sclerosis cerebrospinalis multiplex) ..... 118

6.5 Souhrn ............................................................................................................................... 123

EDUKACE A ROZVOJ OSOB S MENTÁLNÍ RETARDACÍ

7 Mentální retardace ............................................................................................................. 125

7.1 Mentální retardace a příčiny jejího vzniku ............................................................ 125

7.2 Klasifi kace a hodnocení (symptomatologie) mentální retardace ................ 130

7.3 Typické znaky vybraných psychických funkcí a schopností ........................... 135

7.4 Možnosti edukace (výchovy a vzdělávání) mentálně retardovaných ......... 137

7.5 Souhrn ............................................................................................................................... 148

EDUKACE A ROZVOJ OSOB S VYBRANÝMI PORUCHAMI PSYCHICKÉHO VÝVOJE

8 Specifi cké poruchy školních dovedností a motorické funkce .......................... 150

8.1 Specifi cké poruchy školních dovedností (poruchy učení) .............................. 150

8.2 Druhy SPU a jejich základní charakteristika ......................................................... 157

8.3 Specifi cká vývojová porucha motorické funkce ................................................. 161

8.4 Charakteristika žáka s poruchami školních dovedností a motorické funkce 162

8.5 Reedukace specifi ckých poruch učení ................................................................... 165

8.6 Chování žáků s poruchami školních dovedností a motorické funkce ........ 171

8.7 Organizace péče o žáky s poruchami školních dovedností

a motorické funkce ........................................................................................................ 172

8.8 Souhrn ............................................................................................................................... 175

9 Pervazivní vývojové poruchy ......................................................................................... 176

9.1 Vybrané pervazivní poruchy a jejich charakteristika ........................................ 180

9.2 Charakteristika projevů autismu .............................................................................. 188

9.3 Edukace a rozvoj jedinců s autismem .................................................................... 191

9.4 Souhrn ............................................................................................................................... 194

SPECIÁLNĚ PEDAGOGICKÁ PRAXE U OSOB S VYBRANÝMI PORUCHAMI

CHOVÁNÍ A SOCIÁLNÍCH VZTAHŮ 10 Patologické jevy spojené s prostředím rodiny jako problém

pro speciální pedagogiku ................................................................................................ 196

10.1 Poruchy ve výchově a funkcích rodinného prostředí ..................................... 198

10.2 Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte

(syndrom CAN) ............................................................................................................. 202

10.3 Psychická deprivace v dětství ................................................................................. 206

10.4 Rizikové faktory a sociální důsledky nevhodného působení rodiny ........ 207

10.5 Souhrn ............................................................................................................................. 210

11 Vývojové poruchy chování v dětském věku a dospívání ................................... 212

11.1 Terminologické pojetí poruch chování ............................................................... 212

11.2 Příčiny vzniku a rozvoje poruch chování ............................................................ 215

11.3. Klasifi kace poruch chování ..................................................................................... 218

11.4 Poruchy chování a vývoj disociality ...................................................................... 221

11.5 Vybrané poruchy chování a jejich klinické znaky ............................................ 224

11.6 Porucha aktivity a pozornosti (ADHD, ADD) ...................................................... 228

11.7 Možnosti práce s jedinci s  poruchami chování ............................................... 230

11.8 Účinnost práce v případě poruch chování ......................................................... 234

11.9 Souhrn ............................................................................................................................. 235

12 Závislost a zneužívání psychoaktivních látek ......................................................... 237

12.1 Psychoaktivní látky ..................................................................................................... 237

12.2 Poruchy vyvolané zneužíváním psychoaktivních látek ................................. 238

12.3 Faktory zvyšující pravděpodobnost rozvoje závislosti

na psychoaktivních látkách ..................................................................................... 242

12.4 Závislost a škodlivé užívaní alkoholu ................................................................... 245

12.5 Závislost a škodlivé užívaní vybraných nealkoholových látek .................... 247

12.6 Sociální důsledky, možnosti léčby a prevence ................................................. 249

12.7 Souhrn ............................................................................................................................. 254

13 Delikventní chování ........................................................................................................... 255

13.1 K pojmům delikvent, delikvence, kriminalita .................................................... 255

13.2 Faktory zvyšující pravděpodobnost kriminálního chování .......................... 256

13.3 Osobnostní a psychické charakteristiky delikventů ....................................... 261

13.4 Typologie delikventní subkultury .......................................................................... 264

13.5 Možnosti práce s delikventními jedinci ............................................................... 269

13.6 Účinnost terapie a práce s delikventy v rámci

penitenciárního procesu .......................................................................................... 274

13.7 Souhrn ............................................................................................................................. 276

Summary .......................................................................................................................................... 278

Použitá literatura ........................................................................................................................... 284

Slovník používaných zkratek ..................................................................................................... 294

Jmenný rejstřík ............................................................................................................................... 295

[ 11 ]

Úvod

Publikace Speciální pedagogika – Edukace a rozvoj osob se specifi ckými potřebami v  oblasti somatické, psychické a  sociální, je určena širšímu okruhu čtenářů. Je koncipována jako odborný text, jehož cílem je seznámit zájemce s  vybranými důležitými aktuálními problémy vědního oboru speciální pedagogika. Mezi takové zájemce mohou patřit speciální pedagogové, psychologové a další specialisté, jejichž posláním je výkon tzv. pomáhajících profesí. Mohou ji využít všichni ti, kteří chtějí nebo potřebují získat základní přehled o speciální pedagogice jako vědním oboru, o základních okruzích problémů, se kterými se ve své praxi setkávají a potýkají. Text je určen i těm, kteří se na takové povolání, respektive lépe řečeno poslání, teprve připravují.

Předložená publikace navazuje na původní text knihy Speciální pedagogika: Edukace a rozvoj osob se somatickým, psychickým a sociálním znevýhodněním, které vydalo nakladatelství TRITON v  roce 2008. Text této předchozí publikace je doplněn o aktuální poznatky a rozšířen o výsledky výzkumů renomovaných odborníků oboru, a  také o  vlastní výsledky autorů této publikace, dosažené v rámci řešení různých výzkumů a grantů. Do předložené publikace byly zařazeny také nové kapitoly. Ty se týkají zejména vývoje a současného postoje společnosti vůči spoluobčanům, kteří jsou předmětem podpory vzhledem k svému znevýhodnění.

Dále jsou v textu rozebírány vybrané problémy speciálně pedagogické teorie a praxe. Jedná se například o problematiku edukace a rozvoje osob se zdravotními a tělesnými handicapy, nebo o otázku edukace a rozvoje osob s mentální retardací. Dále je to mimo jiné otázka edukace a  terapeutické práce s  jedinci s vybranými poruchami psychického vývoje. Učební text je zakončen rozborem problematiky vývojových poruch chování a sociálních vztahů. Pozornost je věnována nejprve vývojovým obdobím jedince, souvisejícím se školní docházkou a  dospíváním. V  následujících kapitolách se učební text zabývá společensky závažnějšími poruchami chování. K  těm patří společensky závažná témata,

[ 12 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

týkající se úlohy a  možností speciální pedagogiky při práci s  jedinci, u  nichž

můžeme hovořit o delikvenci. Předložený text samozřejmě nemůže poskytnout

vyčerpávající informaci o každém diskutovaném okruhu speciální pedagogiky.

Tato problematika je natolik obsáhlá, že je otázkou, zda ji vůbec lze celou po

stihnout a komplexně pojednat v rámci jedné publikace. Pozornost je proto vě

nována jevům, se kterými se mohou všichni, jimž je publikace určena, s  vyšší

mírou pravděpodobnosti setkat ve své praxi.  

K jednotlivým okruhům problémů, kterými se publikace zabývá, je přistupo

váno multidisciplinárním způsobem. Každý okruh či problém speciální peda

gogiky, popisovaný v textu, je vymezen a charakterizován v aktuální terminolo

gii. Pozornost je soustředěna na postižení biopsychosociálních příčin vzniku

a rozvoje konkrétní poruchy či znevýhodnění, a na specifi čnost odlišností v ob

lasti somatické, psychické a sociální, které se znevýhodněním souvisí, respektive

mohou být jeho důsledkem. Jedná se o důsledky jak pro jedince, tak i pro jeho

okolí. Součástí každé kapitoly je otázka organizace, způsobu a možností eduka

ce a rozvoje znevýhodněných spoluobčanů. Text publikace není pojat jako vy

brané kapitoly, autoři byli při zpracování vedeni snahou postihnout vzájemné

souvislosti diskutovaných jevů a předložit čtenářům text mající charakter kom

paktního celku.

[ 13 ]

TEORETICKÁ VÝCHODISKA

SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY

1

Vymezení speciální pedagogiky

Cílem této části textu je:  vymezit speciální pedagogiku jako vědní obor, její předmět a cíle  vymezit pozici speciální pedagogiky v systému věd  charakterizovat dílčí subdisciplíny speciální pedagogiky  charakterizovat jednotlivé etapy v oblasti vývoje přístupu společnosti ke zne

výhodněným jedincům a zároveň vymezit aktuální trendy, které se ve speciál

ní pedagogice a v přístupu ke znevýhodněným jedincům uplatňují. 1.1 Vymezení speciální pedagogiky, jejího předmětu a cílů Speciální pedagogika je velmi významný a rozvinutý obor pedagogiky. Její poslání a význam spočívá v speciální edukaci a rozvoji jedinců, kteří mají oproti většině ostatních speciální edukační potřeby a  kteří pro svůj rozvoj potřebují speciální přístup a péči.

V  tomto textu se snažíme vymezit speciální pedagogiku jako samostatný vědní obor v systému pedagogických věd, s jeho specifi ckým předmětem a cíli v podobě, v jaké je aktuálně vymezován předními odborníky. Z tohoto hl ediska má naše vymezení charakter paradigmatu. Ve vymezení vycházíme ze stávajících trendů, o kterých se stručně zmiňujeme v další části textu. Jejich uplatňování se odráží mimo jiné i v používané terminologii. V současnosti se můžeme

[ 14 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

setkat s pojmy postižení, handicap, znevýhodnění. V našem učebním textu se v souladu s trendy a vývojem postoje společnosti přikláníme k používání pojmů znevýhodnění nebo handicap. Dále v textu používáme pojem porucha. Důvodem je ta skutečnost, že pro řadu problémů, se kterými se speciální pedagogika potýká, je převzata lékařská terminologie. V této souvislosti se lze již dlouhodobě setkat s  názorem, že lékařský pojmový aparát je třeba nahradit pojmovým aparátem pedagogickým.

1

Tento pedagogický optimismus nechceme zpochyb

ňovat. Je však nutné konstatovat, že terminologie a přesný popis symptomatologie poruch, kterými se speciální pedagogika zabývá, jsou nezbytné, a to z důvodů správné diagnostiky vedoucí k  stanovení speciálních způsobů rozvoje a  edukace jedince. Právě v  oblasti edukace jedinců se znevýhodněním rovněž dochází k  významným posunům v  terminologii a  v  částech textu věnovaných dané problematice budeme respektovat příslušný terminologický aparát vymezený v  rámci platné legislativy (jedná se především o  pojmy jako speciální vzdělávací potřeby, zdravotní postižení, případně zdravotní či sociální znevýhodnění).

Speciální pedagogiku můžeme defi novat jako vědní obor, který se zabývá zákonitostmi výchovy a vzdělávání, a rozvojem jedinců, kteří jsou znevýhodněni vůči většinové populaci v oblasti fyzické, psychické nebo sociální, a mají speciální výchovně vzdělávací potřeby.

Předmětem speciální pedagogiky a  objektem jejích cílů jsou jedinci, kteří mají vzhledem ke svému znevýhodnění specifi cké (speciální) potřeby v oblasti fyzické, psychické či sociální. K dosažení uspokojování specifi ckých potřeb, jejichž specifi čnost je determinována charakterem konkrétního znevýhodnění, je pak nutné stanovovat a  aplikovat speciální metody a  postupy. Jedná se především o  potřeby edukační a  potřeby související se společenskou seberealizací a rozvojem jedince.

Základní cíl speciální pedagogiky bychom mohli vymezit jako dosažení maximální možné míry socializace znevýhodněného jedince s ohledem na charakter, rozsah a  závažnost (stupeň) jeho znevýhodnění v  některé, či některých z výše uvedených oblastí. S tímto obecným cílem souvisí nutnost vytváření podmínek a předpokladů, nezbytných k jeho dosažení.

1

TITZL, B. Postižený člověk ve společnosti: hledání počátků. Praha: Pedagogická fakul

ta Univerzity Karlovy v Praze, 1998. 120 s.

[ 15 ]

Vymezení speciální pedagogiky

Dílčí cíle speciální pedagogiky pak spočívají například v dosažení určitého stupně edukace či postupného rozvoje některé oblasti u konkrétního znevýhodněného jedince, případně dosažení vnitřní akceptace znevýhodnění ze strany jedince. Cílem speciální pedagogiky je v neposlední řadě rovněž dosažení změny v postojích některých členů společnosti vůči znevýhodněným spoluobčanům. 1.2 Pojetí a charakter speciální pedagogiky Jak jsme konstatovali již v úvodu, naším cílem je předložit čtenářům materiál, který jim poskytne základní orientaci v oboru, a seznámit je se stěžejními okruhy problémů, se kterými se mohou ve své praxi i v životě s vyšší pravděpodobností setkat. Z tohoto důvodu se nebudeme podrobně zabývat vývojem speciální pedagogiky jakožto vědního oboru. Dovolíme si však stručně charakterizovat nejvýznamnější trendy, které speciální pedagogiku a její pojetí zásadně ovlivňovaly či v současné době ovlivňují a podstatným způsobem tak utváří její pojetí a  charakter. Tyto trendy vždy významně souvisely s  aktuálním převažujícím postojem společnosti v  oblasti přístupu k  péči o  osoby s  postižením či znevýhodněním.

Přístup společnosti ke znevýhodněným jedincům se v kontextu historického vývoje formoval a  vyvíjel zejména v  souvislosti s  mírou socioekonomické vyspělosti společnosti a s ní souvisejícím nedostatkem či přebytkem zdrojů, prosazujícím se náboženským konceptem, převládajícími celospolečenskými potřebami, mírou vědeckého poznání a dalšími důležitými vlivy.

Ve speciálně pedagogické odborné literatuře se nejčastěji můžeme setkat s  periodizací základních paradigmat přístupu ke znevýhodněným jedincům v kontextu jednotlivých historických období. Z praktických důvodů se omezíme pouze na jejich stručný nástin. Poznamenejme, že uvedené členění však není možné vnímat jako univerzálně platné, spíše se jedná o  převládající trendy v dané historické etapě, v jejímž rámci však může být (a často také bylo) spektrum přístupů výrazně širší.

Pro období prvobytně pospolných společností a starověku byla typická aplikace represivního přístupu, spočívajícího nejčastěji v  přímé fyzické likvidaci postižených nebo zjevně nemocných jedinců (patrně nejznámějším případem

[ 16 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

aplikace tohoto přístupu je likvidace dětí, které neměly předpoklady pro zvládnutí tvrdé vojenské výchovy v antické Spartě a byly na základě usnesení rodinné rady ponechány svému osudu v  pohoří Taygetos). Represe mohla mít rovněž formu segregace, která ve většině případů rovněž končila smrtí postiženého jedince (například ponechání postiženého jedince na vybraném místě s minimální zásobou potravin), případně zotročování postižených jedinců a jejich zneužívání, například k tvrdé fyzické práci (uvazování nevidomých jedinců k veslům či pohonům mlýnů). Například Titzl

2

však upozorňuje na to, že archeologické

nálezy z období starověku jasně svědčí o tom, že i v tomto historickém období přežívali i  velmi těžce postižení lidé, vyžadující vysokou míru pomoci a  péče, a  dokonce je dokladována realizace lékařských zákroků. Naopak, například Vo j t k o

3

upozorňuje na záměrnou likvidaci jedinců s postižením v období 2. svě

tové války, tedy ve 20. století.

Spolu s  nástupem monoteistických náboženství se postupně začíná měnit postoj společnosti k jedincům s postižením směrem k přístupu charitativnímu, který byl typickým zejména pro období středověku. Jeho základ vychází z konceptu lásky k bližnímu a nutnosti pomoci bližnímu. Na postiženého člověka je nahlíženo jako na potřebného, tedy jako na objekt milosrdenství, ochrany a pomoci. Významnou úlohu v postupném rozvoji péče o jedince s postižením sehrává církev (zejména křesťanská). Postupně se objevují řeholní řády orientující svou činnost právě na péči o potřebné jedince a zejména při klášterech vznikají útulky, špitály či hospice, kde byly poskytovány nejnutnější prostředky pro život. Úroveň péče v takových zařízeních byla velmi rozdílná a zpravidla výrazněji klesala v dobách, kdy se projevoval nedostatek zdrojů. Zároveň kapacita uvedených zařízení zpravidla nedostačovala, vzhledem k vysokému počtu jedinců s tělesnými a zdravotními postiženími, objevujícími se kromě vrozených příčin rovněž v  důsledku nedostatečné výživy, válečných konfl iktů a  velmi omezené zdravotnické péče. Přesto prosazení tohoto přístupu znamenalo významnou společenskou změnu a počátek péče o jedince s postižením.

2

VOJTKO, T. Sterilizace a eutanazie postižených v období druhé světové války. Speciál

ní pedagogika. 2001, roč. 11., č. 4, s. 229–238.

3

MÜLLER, O. Speciálněpedagogická gerontagogika  – výsledek změn paradigmatu

speciální pedagogiky. In: VOJTKO, T. (Ed.) Speciální pedagogika. Teorie a  praxe oboru v 21. století. Hradec Králové: Gaudeamus, 2011. 278 s.

[ 17 ]

Vymezení speciální pedagogiky

Pro období novověku, spolu s nástupem renesance a osvícenství je charakteristický přístup humanistický, někdy také vymezovaný jako renesančně-humanistický, vycházející z celkového rozvoje vědeckého poznání orientovaného na člověka, jehož osobnost je nahlížena jako komplex složky duchovní, fyzické, psychické a sociální. V uvedeném období dochází také (v souvislosti s již zmiňovaným rozvojem vědeckého poznání) k rozvoji medicíny a postupné profi laci péče o jedince s postižením. V tomto období vznikají první specializované ústavy pečující o jedince s postižením a objevují se rovněž počátky specializovaného vzdělávání, k němuž přispělo postupné prosazení myšlenek J. A. Komenského a  dalších humanistů, prosazujících všeobecné a  všestranné vzdělávání pro všechny lidi, bez rozdílu pohlaví, původu a stavu.

Přelom 19. a 20. století přináší další významný vývojový zlom v oblasti celkového přístupu k jedincům s postižením a postupné prosazování rehabilitačního a preventivního paradigmatu. Poprvé v dějinách se začíná systematicky propojovat léčba s edukací. Snaha o vzdělávání tělesně a zdravotně postižených jedinců, objevující se v období humanismu, byla dále postupně rozvíjena o mechanismy specializovaného odborného vzdělávání a přípravy na povolání, odehrávající se nejčastěji ve specializovaných ústavech a školách (v Praze od roku 1913 například ve známém Jedličkově ústavu). Zároveň s  rozvojem rehabilitační péče se v období po druhé světové válce začínají rozvíjet také mechanismy cílené prevence, vycházející ze snahy vzniku defektu nebo nemoci spíše zamezit, než jej následně odstraňovat či zmírňovat.

Ve druhé polovině 20. století se spolu s dalším rozvojem léčebných, výchovně vzdělávacích i preventivních postupů zejména ve vyspělejších zemích stále silněji prosazuje integrační přístup, charakteristický snahou o maximální zapojení osob s postižením či znevýhodněním do většinové intaktní populace, a to ve všech oblastech života jedince, samozřejmě s  přihlédnutím k  jeho individuálním potřebám a možnostem. V naší zemi je počátek integrativních snah možné výrazněji sledovat až po roce 1989.

V současnosti lze pak sledovat stále výraznější prosazování se přístupu inkluzivního, založeného na výrazném posunu ve vnímání postižení či znevýhodnění jedince. Přítomnost těchto jedinců ve společnosti je vnímána jako projev přirozené diverzity společnosti a  snahou je tak jedince vůbec nevyčleňovat z přirozených sociálních vazeb. Potřeby znevýhodněných jedinců, doposud často označované jako „speciální“, jsou vnímány jako individuální potřeby jedince

[ 18 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

a cílem je postupně společenské (výchovně vzdělávací, pracovní či sociální prostředí v širokém slova smyslu) uzpůsobovat tak, aby vyhovovalo co nejširšímu spektru individuálních potřeb jedince. V  České republice je téma postupného rozvoje a prosazování prvků inkluzivního přístupu aktuální teprve několik málo let a je zřejmé, že k jeho výraznějšímu prosazení vede ještě dlouhá cesta.

Další neopomenutelný trend prosazující se v současném pojetí speciální pedagogiky lze charakterizovat jako stále intenzivnější prosazování paradigmatu komplexnosti přístupu ke znevýhodněným jedincům. Speciální pedagogika se neomezuje pouze na problematiku speciálního vzdělávání, zabývá se celým spektrem problémů spojených s konkrétním jedincem, tedy nejen zákonitostmi výchovy a vzdělávání, ale i otázkami společenské seberealizace a jejími mezemi, možnostmi kompenzace, terapie a  rehabilitace. V  neposlední řadě lze rozvoj komplexnosti přístupu ke znevýhodněným osobám sledovat i v kontextu rozvoje zkoumání v rámci konceptu kvality života jedince.

Doplňme rovněž, že uvedený komplexní přístup je v  současné době ještě podpořen rozvojem a další specializací péče o znevýhodněného jedince v průběhu celého jeho života. Dokladem je postupné etablování speciálně pedagogických přístupů vycházející z rozšiřování (nejen) věkového spektra klientů až směrem k seniorům a z konceptu důležitosti celoživotního učení a především již zmiňované celoživotní podpory. Do spektra zájmu speciální pedagogiky se tak dostávají i  cílové skupiny dříve spíše opomíjené a  rozvíjejí se například speciální (případně speciálně pedagogická) andragogika či dokonce speciální (případně speciálně pedagogická) gerontagogika. Tu lze podle Műllera

4

vyme

zit jako obsahovou součást speciální pedagogiky, která se zabývá osobami seniorského věku se speciálně pedagogicky akceptovatelnou příčinou znevýhodnění (ať již způsobenou involučními nebo chorobnými změnami – například změnami paměti či demencí) a jejich podporou realizovanou za účelem udržení žádoucího společenského postavení. Jejím předmětem je tedy nejen ona příčina znevýhodnění vyskytující se v období stáří, ale (pozn. autorů: v kontextu pokračující humanizace a individualizace přístupu ke znevýhodněným jedincům) především její nositel (osoba seniorského věku vyžadující odbor

4

MÜLLER, O. Speciálněpedagogická gerontagogika – výsledek změn paradigmatu

speciální pedagogiky. In: VOJTKO, T. (Ed.) Speciální pedagogika. Teorie a praxe oboru v 21. století. Hradec Králové: Gaudeamus, 2011. 278 s.

[ 19 ]

Vymezení speciální pedagogiky

nou péči) a  jeho enkulturace (především z  pohledu speciálně pedagogické praxe).

Nutnost komplexního přístupu ke znevýhodněným jedincům se zřetelně odráží i v rovině vztahu speciální pedagogiky k ostatním vědním oborům. Vzhledem k jejímu pojetí jako samostatného vědního oboru v rámci pedagogických věd má samozřejmě nejtěsnější vztah a  propojenost s pedagogikou. Ke svým speciálním postupům a metodám, jak edukačním, tak rehabilitačním a terapeutickým apod., speciální pedagogika využívá teoretická východiska a  praktické zkušenosti z psychologických disciplín (například vývojová, pedagogická, sociál ní psychologie, psychopatologie), medicínských oborů (například somatologie, psychiatrie) a biologických oborů (například fyziologie, neurobiologie a další): speciální pedagogika ve vysoké míře vychází z medicínského poznání podstaty vad a poruch a snaha o jejich nápravu a léčbu je součástí komplexního přístupu k jedinci.

Dále čerpá a je spjata s dalšími společenskovědními obory, z nichž není možné opomenout například sociologii (vychází se z poznatků o uspořádání společnosti, vztazích mezi jejími členy a možnostmi jejich ovlivňování), fi lozofi i a etiku (především v  oblasti celkového přístupu k  osobám s  postižením, vnímání integrace znevýhodněných jedinců jako společenské hodnoty – Mühlpachr zde hovoří o takzvané axiologické dimenzi integrace,

5

v oblasti formování vlastních

postojů ke znevýhodněným jedincům apod.). V rovině zajištění některých sociál ních potřeb jedince získává na významu sociální práce.

V rámci zajištění komplexní podpory znevýhodněným jedincům se dnes nelze obejít bez poznatků z oblasti práva a jasně vymezeného legislativního rámce a  rovněž například bez adekvátního ekonomického zajištění celého systému péče a souvisejícího využití poznatků z oblasti ekonomie.

Spolu s  mírou technického rozvoje společnosti a  rozvojem kompenzačních pomůcek, rozvojem informačních technologií a  dalších prvků technické podpory a  souvisejícími rostoucími možnostmi jejich využití ve prospěch znevýhodněných jedinců, získává na významu spolupráce s technickými obory, jakými jsou například protetika, informatika či kybernetika.

5

MŰHLPACHR, P. (Ed.) Dilemata speciální pedagogiky. Brno: MSD, 2004.

[ 20 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

1.3 Členění speciální pedagogiky Z  výše uvedeného vymezení pojetí a  především cílů speciální pedagogiky je zřejmé, že k jejich dosažení je nezbytná aplikace metod a přístupů, které se nutně liší v závislosti na povaze znevýhodnění jedince a jeho příčinách. Jiné metody a přístupy budou aplikovány pro kompenzaci a pomoc těm, kteří mají například poruchu či znevýhodnění somatické, a  těm jedincům, u  nichž došlo k rozvoji poruchy chování. Z tohoto důvodu a z důvodu intenzivního vědeckého rozvoje oboru speciální pedagogiky včetně její terminologie

6

se speciální peda

gogika vnitřně člení na dílčí subdisciplíny. Členění ve své podstatě refl ektuje druh poruchy a handicapu, a z něho vyplývající znevýhodnění vůči většinové populaci. Jedná se o  následující dílčí disciplíny, někdy vymezované vzhledem k  pojmovému teoretickému aparátu a  metodice, umožňující systematické poznávání předmětu jako vědní obor:  Somatopedie

Somatopedie je dílčí disciplína speciální pedagogiky, která se zabývá postiže

ním zákonitostí výchovy a vzdělávání osob, které mají handicap v oblasti fy

zické (tělesné), které jsou nemocné, zdravotně oslabené, nebo mají omeze

nu mobilitu. Somatopedie se rovněž zabývá rehabilitací a terapií.  Oft almopedie

Oft almopedie je dílčí disciplína speciální pedagogiky, která se zabývá posti

žením zákonitostí výchovy a vzdělávání osob, které mají handicap z důvodu

poruchy v oblasti vnímání zrakem. Někdy se můžeme setkat se starším ná

zvem tyfl opedie (tyfl os = slepý). Přesnější vymezení je oft almopedie, neboť

předmětem jejího zájmu jsou nejen nevidomí, ale i jedinci s jinými porucha

mi a handicapy.  Surdopedie

Surdopedie je dílčí disciplína speciální pedagogiky, která se zabývá postiže

ním zákonitostí výchovy a  vzdělávání osob, které mají handicap z  důvodu

poruchy či handicapu v oblasti vnímání sluchem.  Logopedie

Logopedie je dílčí disciplína speciální pedagogiky, která se zabývá postiže

ním zákonitostí výchovy a  vzdělávání osob, které mají handicap v  oblasti

6

PRŮCHA, J. Přehled pedagogiky. Úvod do studia oboru. Praha: Portál, 2000.

[ 21 ]

Vymezení speciální pedagogiky

komunikačních schopností. Zabývá se odstraňováním a  korekcí poruch

v uvedené oblasti.  Psychopedie

Psychopedie je dílčí disciplína speciální pedagogiky, která se zabývá postiže

ním zákonitostí výchovy a vzdělávání jedinců, kteří mají poruchu, handicap

a  jsou znevýhodněni v  oblasti mentální. Patří sem jak vrozené, tak získané

poruchy a handicapy. Psychopedie se také zabývá rehabilitací a terapií těchto

jedinců.  Etopedie

Etopedie je dílčí disciplína speciální pedagogiky, která se zabývá postižením

zákonitostí výchovy, vzdělávání, a také terapií a korekcí

7

vzorců chování je

dinců s poruchami chování a souvisejícími problémy v sociálních vztazích.

Zatím je dále také do etopedie řazena problematika výchovy a  vzdělávání

osob se specifi ckými poruchami učení (poruchami psychického vývoje).

K  členění speciální pedagogiky došlo zejména z  důvodu nezbytnosti odlišných přístupů vzhledem k různosti druhů poruch, handicapů a z nich vyplývajících znevýhodnění. Univerzalizmus pokládáme aktuálně za překonanou etapu ve vývoji speciálně pedagogické vědy, naopak vnímáme jednoznačně nezbytnost co možná nejvýraznější individualizace přístupu ke každému jedinci. Rádi bychom rovněž upozornili na to, že v rámci komplexního přístupu k jedinci je v  současné speciální pedagogice kladen stále vyšší důraz na potřebu aplikace multidisciplinárního přístupu. 1.4 Souhrn Speciální pedagogiku můžeme defi novat jako vědní obor, který se zabývá zákonitostmi výchovy a vzdělávání, a rozvojem jedinců, kteří jsou znevýhodněni vůči většinové populaci v  oblasti fyzické, psychické nebo sociální a  mají speciální výchovně vzdělávací potřeby. Předmětem speciální pedagogiky jsou jedinci, kteří mají vzhledem ke svému znevýhodnění specifi cké (speciální)

7

Často se v této oblasti setkáváme s pojmem resocializace. Zdůvodnění našeho vyme

zení a doporučení pro využívání termínu korekce vzorců chování uvádíme v kapitole XI.

[ 22 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

potřeby v oblasti fyzické, psychické či sociální. Základní cíl speciální pedagogiky bychom mohli vymezit jako dosažení maximální možné míry socializace znevýhodněného jedince s ohledem na charakter, rozsah a závažnost (stupeň) jeho znevýhodnění.

✳ ✳ ✳

KLÍČOVÁ SLOVA:

Speciální pedagogika; Speciální andragogika; Speciální gerontagogika; Znevýhodnění; Handicap; Humanizace; Integrace; Postoj společnosti; Inkluze

KONTROLNÍ OTÁZKY A ÚKOLY:

1. Vymezte speciální pedagogiku, její předmět a cíl. 2. Pokuste se charakterizovat nejvýznamnější etapy v oblasti přístupu společnosti ke zne

výhodněným jedincům v  kontextu historického vývoje. Jaké aspekty podobu tohoto

přístupu nejvýrazněji ovlivňují? 3. Pokuste se vymezit významné trendy, které se v  současné době uplatňují ve speciální

pedagogice. 4. Jak je vnitřně speciální pedagogika členěna? Charakterizujte jednotlivé subdisciplíny

speciální pedagogiky. 5. Pokuste se vymezit místo speciální pedagogiky v systému věd. Z poznatků jakých disci

plín speciální pedagogiky v současné době vychází?

[ 23 ]

2

Znevýhodnění a integrace

Cílem této kapitoly je:  vymezit vybrané způsoby používané pro klasifi kaci a  třídění handicapů

a znevýhodnění, vysvětlit jejich účelnost  klasifi kovat etiologické faktory vzniku handicapu  vysvětlit speciálně pedagogické pojetí integrace znevýhodněných osob a sou

visející základní pojmy a kategorie 2.1 Znevýhodnění a jejich klasifi kace V současnosti můžeme v speciálně pedagogické teorii zaznamenat následující podstatné znaky. Ty souvisejí s  aplikací řady nových paradigmat,

8

postulátů

a postupů, a dále s orientací na vývoj v evropských i dalších vyspělých státech. Paradigmata současné speciální pedagogiky se v různém rozsahu promítají do jednotlivých kategorií a pojmů. Pokusme se alespoň ty nejdůležitější v následující části textu vymezit.  Poruchu můžeme vymezit jako jakoukoliv ztrátu nebo abnormalitu v  psy

chologické, fyziologické nebo anatomické struktuře nebo funkci.  Handicap lze vymezit jako nepříznivý stav nebo situaci pro daného jedince,

vyplývající z poruchy nebo defektu, který omezuje nebo znemožňuje plnění

úloh, ztěžuje jeho uplatnění v porovnání s většinovou populací, ztěžuje dosa

hování běžných společenských cílů.  Znevýhodnění je totožné s pojmem handicap, znevýhodněný jedinec je han

dicapovaný v důsledku poruchy nebo defektu.

8

JESENSKÝ, J. Základy komprehensivní speciální pedagogiky. Hradec Králové: Gaude

amus, 2000.

[ 24 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

Dříve se ve speciální pedagogice vycházelo při členění poruch a handicapů převážně z  lékařské terminologie. Poruchy a  handicapy byly chápány zároveň do značné míry jako kategorie. Na základě tohoto přístupu vznikala specializovaná zařízení pro jedince s  konkrétními typy poruch a  handicapů: školy pro smyslově postižené, zdravotně postižené, apod. V  současnosti, v  souvislosti s integračními tendencemi, o nichž pojednáváme v další části této kapitoly, se vychází ze stupně a rozsahu handicapu. Znevýhodnění je chápáno jako dimenze. K souvisejícím speciálním edukačním potřebám a potřebám rozvoje je přistupováno podpůrnými opatřeními. Ti, jejichž stupeň handicapu je závažnější, se vzdělávají a  rozvíjejí ve specializovaných institucích. Ostatní, tj. ti, jejichž znevýhodnění jim to alespoň z  části umožňuje, se společensky seberealizují v rámci většinové populace. U vzdělávání hovoříme o integraci v rámci takzvaného hlavního vzdělávacího proudu.

9

Handicapy, poruchy a  znevýhodnění je možné (a  pro speciálně pedagogickou praxi účelné a nutné) určitým způsobem třídit a klasifi kovat.

10

To lze činit

na základě různých pohledů a kritérií. V našem textu se seznámíme s klasifi kacemi, které patří k nejčastěji používaným. Mohou sloužit i jako určité systematické vodítko pro pochopení logiky vnitřního členění speciální pedagogiky na její dílčí disciplíny. Zejména však mohou sloužit pro chápání handicapu jako dimenze z hlediska seberealizace v souvislosti s výše zmíněnými integračními tendencemi. Jako východiska pro tyto koncepce slouží druh handicapu a znevýhodnění, jeho rozsah (stupeň, hloubka) a  hledisko doby, kdy k  jeho vzniku došlo. 2.1.1 Klasifi kace handicapů a znevýhodnění podle druhu Poruchy tělesné (somatické) Do této kategorie patří různé poruchy, defekty a handicapy vzniklé v důsledku onemocnění, úrazů nebo ztráty hybnosti a mobility. Může se jednat jak o vrozené, tak získané poruchy či defekty. K získaným patří například důsledky chronických nemocí, závažných chorob, úrazů apod.

9

VÍTKOVÁ, M. (ed.) Integrativní speciální pedagogika. Integrace školní a  sociální.

Brno: Paido, 2004. 463 s. 2. rozšířené a přepracované vydání.

10

Odvozeno z latinského classis = třída, facere = činit.

[ 25 ]

Znevýhodnění a integrace

Poruchy komunikace K poruchám komunikace patří velká řada problémů spojená s vnímáním, přijímáním podnětů, s jejich zpracováním a s následnou reakcí. Do této kategorie patří poruchy v oblasti vnímání smysly (zrak a sluch) a poruchy řeči. Zařadit do této kategorie můžeme i problematiku specifi ckých poruch učení. Poruchy mentální Do této kategorie patří různé handicapy a znevýhodnění v oblasti rozumových schopností. Jedná se například o důsledek vrozených defektů (mentální retardaci) a o defekty a poruchy získané v průběhu života (demence). Poruchy chování Do této kategorie patří různě závažné odchylky ve vzorcích chování, které jsou z  hlediska sociokulturní normy, psaných i  nepsaných pravidel společenského soužití pro danou společnost nežádoucí, nechtěné nebo až nepřijatelné. Z tohoto vymezení je zřetelné, že zásadní otázkou při jejich další klasifi kaci je jejich společenská závažnost a  nebezpečnost. Proto je účelné jejich další třídění na poruchy chování:

11

 Disociální, kdy se jedná o relativně málo společensky závažné nechtěné for

my chování (například lhaní nebo vzdorovitost v dětském věku).  Asociální, které již pro společnost představují jistou míru nebezpečí, jsou již

společensky závažnější. Vyšší závažnost mají pro jejich nositele, pro společ

nost jsou nebezpečné sekundárně vzhledem ke svým důsledkům (typickým

příkladem je závislostní chování).  Antisociální, kde již z  vymezení je patrné, že se jedná o  vzorce a  způsoby

chování zaměřené proti společnosti a jejím členům. Patří sem velmi závažné

způsoby protispolečenského chování, které jsou sankcionovány (delikvence,

kriminalita).

12

11

Problematice etopedie, která se právě na oblast poruch chování orientuje, se věnu

jeme v  kapitolách č. 10–13 tohoto textu, proto má výše uvedené vymezení orientační charakter.

12

FISCHER, S. Etopedie v  penitenciární praxi. Ústí nad Labem: Acta Universitatis

Purkynianae, 2006. 183 s.

[ 26 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

2.1.2 Klasifi kace handicapů a znevýhodnění podle stupně

závažnosti

Handicapy a poruchy lehkého stupně

Handicapy a  znevýhodnění zahrnované do této kategorie bychom mohli cha

rakterizovat jako minimální odlišnosti od normy, někdy i jevy ještě normální

či hraniční. Defekty, poruchy a z nich vyplývající handicapy lze zvládnout bez

zvláštní, speciální, institucionalizované pomoci. Někdy k  nápravě stačí běžné

pedagogické prostředky (například u  poruch chování v  dětském věku), v  ně

kterých případech je zapotřebí speciálních metod při plné integraci do společ

nosti nebo prostředí školy (metody a techniky pro specifi cké poruchy učení).

Handicapy a poruchy středního stupně

Handicapy a znevýhodnění označené jako středního stupně již vyžadují speciál

ní přístup, metody a pomoc. Často je již výrazně komplikována účast na běž

ném vyučování v rámci hlavního vzdělávacího proudu. Pro práci s těmito oso

bami je již ve většině případů nutná účast specialistů a  speciálních institucí.

V případě tělesných handicapů to mohou být školy pro děti se smyslovými po

ruchami, v případě rozumových handicapů školy praktické a speciální, v přípa

dě psychických poruch nebo poruch v oblasti sociálních vztahů se může rozvoj

a působení na tyto jedince odehrávat v prostředí ústavní ochranné výchovy.

Handicapy a poruchy těžkého stupně

Do uvedené kategorie jsou zařazováni jedinci, jejichž handicap lze charakterizo

vat jako potřebu celodenní speciální péče, tito jedinci jsou plně odkázáni na

intenzivní pomoc okolí a společnosti. Péče je vysoce specializovaná, handicap

v  oblasti fyzické, psychické či sociální již velmi omezuje možnost edukace

i společenské seberealizace. Péče o tyto osoby je v naprosté většině případů re

alizována v speciálních institucích. U osob s defektem v oblasti mentální jsou to

ústavy sociální péče s celodenním pobytem. U osob s poruchami osobnosti jsou

to například detenční ústavy.

Jako nejaktuálnější vymezení a stratifi kace handicapů se jeví paradigma žáků

s potřebou podpůrných opatření. Vymezení původně vzniklo pouze jako ekvi

valent terminologie kognitivního znevýhodnění . Tuto myšlenku zavedla Ame

rická asociace pro mentální a  vývojová znevýhodnění (AAIDD   – American

[ 27 ]

Znevýhodnění a integrace

Association of Intellectual and Developmental Disabilities). Podpůrná opatření klasifi kuje Černá

13

jako:

 Podpora občasná , což je epizodický charakter podpory, kdy jedinec potřebu

je podporu jen přechodného charakteru.  Podpora omezená , která je časově omezená, ale není charakteru epizodické

ho. Stále není personálně příliš náročná. Dobrým příkladem může být tran

zitní péče.  Podpora rozsáhlá , která je klasifi kovaná jako časově neomezená, průběžná

a poskytuje se jedinci vždy v některém prostředí (například ve škole).  Podpora úplná je charakterizována jako vysoce intenzivní. Je celoživotního

charakteru a jedinec ji potřebuje ve všech typech prostředí.

Při výše zmiňované klasifi kaci již není základním kamenem kategorie, hloubka nebo rozsah znevýhodnění , ale právě stupeň potřebné podpory, kterou potřebuje jedinec recipovat k  dosažení svých speciálních potřeb. Vycházíme z předpokladu, že dva lidé se stejným postižením mohou mít zcela odlišné potřeby. Filozofi e této klasifi kace tkví v novém pojetí znevýhodnění, kdy neúspěch jedince není dán pouze jeho omezením, ale hlavně nedostatečnou vnější podporou. 2.1.3 Klasifi kace handicapů a znevýhodnění podle doby jejich

vzniku

Handicapy a  poruchy vzniklé v  důsledku působení prenatálních etiologických faktorů – Genetické predispozice: Vznik a rozvoj handicapů a poruch může být podmíněn geneticky. Dle Vágnerové je jejich základem porucha struktury či funkce genetického aparátu,

14

růz

né chromozomální odchylky a aberace (typickým příkladem je trizomie 21. páru chromozomů a následný Downův syndrom).

13

ČERNÁ, M. Česká psychopedie: speciální pedagogika osob s mentálním postižením.

Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2008. s. 80.

14

VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004.

[ 28 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

– Vliv teratogenních faktorů:

 vliv chemických faktorů, například užívání některých léků v době vývoje

plodu, zneužívání psychoaktivních látek (alkohol, nikotin, drogy), různé

intoxikace (například i v souvislosti s potravinami), apod.

 vliv fyzikálních faktorů, například vliv záření (ozáření dělohy matky

v do bě raného těhotenství), extrémně nízkých či vysokých teplot, výraz

ných změn tlaku (z tohoto důvodu se například v době těhotenství nedo

poručuje využívání letecké dopravy)

 vliv biologických faktorů, ke kterým patří mimo jiné virová a  infekční

onemocnění matky v průběhu vývoje plodu (virus zarděnek), zátěžové si

tuace (stres, deprivace), apod. Handicapy a poruchy vzniklé v důsledku působení perinatálních etiologických faktorů – Důsledky komplikovaného, nešetrného a protahovaného porodu:

 důsledek asfyxie z důvodu protahovaného porodu, přidušení plodu, jehož

příčinou je obtočení pupečníku kolem krku novorozence, vdechnutí plo

dové vody

 mechanické poškození plodu (stlačení hlavičky), například při klešťovém

porodu a následné krvácení do mozku, eventuálně jako důsledek nevhod

ného zacházení s novorozencem Handicapy a poruchy vzniklé v důsledku působení postnatálních etiologických faktorů – Vliv chemických, biologických a sociálních faktorů:

 vliv chemických faktorů, například – stejně jako je tomu u příčin handi

capů vzniklých v prenatálním období – jde o zneužívání psychoaktivních

látek (alkohol, nikotin, drogy), různé intoxikace v souvislosti se zneužívá

ním těchto látek, působení chemických látek a jedů v souvislosti s život

ním prostředím (vznik a  rozvoj chronických onemocnění, karcinogenní

látky), apod.

 vliv biologických faktorů, ke kterým patří opět virová a infekční onemoc

nění jedince v průběhu jeho vývoje a života (zánětlivá onemocnění moz

ku), různé úrazy

[ 29 ]

Znevýhodnění a integrace

 vliv sociálních faktorů, například nevhodné výchovné podmínky, nízká

sociální úroveň, zátěžové situace jako stres, deprivace, strádání až izolace,

a to psychická i senzorická, apod.

Poruchy a  handicapy mohou vznikat v  průběhu celého života, míra rizika jejich vzniku se však liší vzhledem k věku a typu, druhu poruchy (například pro virové onemocnění je více rizikový věk malého dítěte, pro závislostní chování je to věk adolescentní, pro rozvoj atrofi cko-degenerativních demencí je to stáří). 2.2 Znevýhodnění a možnosti integrace Předmětem speciální pedagogiky jsou osoby s různým druhem a stupněm znevýhodnění, k jehož vzniku došlo v různé době. Cílem speciální pedagogiky je integrace těchto jedinců do většinové společnosti. Jedná se o  integraci adekvátní.

Postoj a přístup k znevýhodněným spoluobčanům se totiž může pohybovat mezi dvěma protipóly, kterými jsou integrace a segregace. Současný postoj české speciální pedagogiky směřuje jednoznačně k integraci znevýhodněných jedinců do většinové („zdravé“) populace. Jedná se o ukazatel úrovně povědomí a kulturní vyspělosti naší společnosti.

V  rámci integračního procesu je nezbytné vymezit meze integrace. Ty jsou dány druhem a  stupněm znevýhodnění. Ta mohou být taková, že lze jedince integrovat bez větších problémů. Mohou být také taková, že integrační proces je obtížný a problematický. Existují i handicapy, kdy integrace prakticky není možná a kdy je nutná například trvalá péče v rámci domova pro osoby se zdravotním postižením.  Integraci (z  latinského integer = neporušený) můžeme vymezit jako snahu

o úplné zapojení handicapovaného jedince, splynutí, začlenění a zapojení ve

společnosti. WHO defi nuje integraci jako sociální rehabilitaci, jako schop

nost osoby podílet se na obvyklých sociálních procesech.  Integrované vzdělávání můžeme v souladu s výše uvedenou defi nicí vymezit

jako úplné zapojení jedince do běžného edukačního procesu. Obvyklé edu

kační procesy se přes znevýhodnění odehrávají v  rámci běžného školního

prostředí.

[ 30 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

 Segregace (z latinského segregatio = oddělování) je opačným pojmem inte

grace, jedná se o společenské oddělování, vylučování.

Integrativní snahy jsou popisovány v následujících modelech:

15

 Medicínský model,

který vychází z  biologických, organických nebo funkčních příčin. Vede

k péči, která je orientována medicínsky. Cílem je léčba a překonání poruchy

a handicapu. Integrace znamená reintegraci po léčbě, změna školského systé

mu není nutná, integrace spočívá v přizpůsobení se stávající struktuře.  Sociálně patologický model,

který vychází z toho, že integrační obtíže nevycházejí z biologických odlišnos

tí, ale z  problémů sociálních. Základním problémem je otázka společenské

přizpůsobivosti a diskriminace. Integrace je podporována speciální terapií.  Model prostředí

řeší otázku, jak se má škola, případně jiné zařízení či instituce změnit, aby

změna byla ve prospěch znevýhodněného jedince. Jedinci jsou integrováni

do běžného prostředí, které se mění vzhledem k  specifi čnosti potřeb všech

účastníků.  Antropologický model:

nejde primárně o  zlepšení prostředí, úpravy, speciální nabídku, ale o  lep