E-kniha: Speciální pedagogika -- Edukace a rozvoj osob se specifickými potřebami v oblasti somatické, psychické a sociální - Jiří Škoda; Slavomil Fischer; Zdeněk Svoboda; Ladislav Zilcher

TRITON

Praha / Kroměříž

SLAVOMIL FISCHER, JIŘÍ ŠKODA,

ZDENĚK SVOBODA, LADISLAV ZILCHER

SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA

Edukace a rozvoj osob se specifi ckými potřebami

v oblasti somatické, psychické a sociální

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher

Speciální pedagogika

Edukace a rozvoj osob se specifi ckými potřebami v oblasti somatické,

psychické a sociální

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez

písemného souhlasu vydavatele.

Autoři:

Slavomil Fischer

Jiří Škoda

Zdeněk Svoboda

Ladislav Zilcher

Recenzenti:

Doc. MUDr. Ilja Žukov, CSc.

Doc. PhDr. Tibor Vojtko, Ph.D.

© Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher, 2014

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2014

Cover © Renata Brtnická, 2014

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-792-7

[ 7 ]

Obsah

Úvod ...................................................................................................................................................... 11

TEORETICKÁ VÝCHODISKA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY

1 Vymezení speciální pedagogiky ...................................................................................... 13

1.1 Vymezení speciální pedagogiky, jejího předmětu a cílů .................................... 13

1.2 Pojetí a charakter speciální pedagogiky ................................................................... 15

1.3 Členění speciální pedagogiky ...................................................................................... 20

1.4 Souhrn .................................................................................................................................. 21

2 Znevýhodnění a integrace ................................................................................................. 23

2.1 Znevýhodnění a jejich klasifi kace ............................................................................... 23

2.2 Znevýhodnění a možnosti integrace ......................................................................... 29

2.3 Souhrn .................................................................................................................................. 31

3 Základní metody pro diagnostiku a praxi ................................................................... 33

3.1 Speciálně pedagogická diagnostika a její obecné cíle ....................................... 33

3.2 Charakteristika speciálně pedagogické diagnostiky ........................................... 34

3.3 Základní metody speciálně pedagogické diagnostiky ....................................... 35

3.4 Obecné metody speciálně pedagogické praxe ..................................................... 38

3.5 Souhrn .................................................................................................................................. 40

4 Vzdělávání jedinců se speciálními vzdělávacími potřebami ............................... 42

4.1 Vývoj přístupu ke vzdělávání znevýhodněných jedinců .................................... 42

4.2 Vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími

potřebami v České republice ........................................................................................ 47

4.3 Speciální vzdělávání a jeho formy .............................................................................. 51

4.4 Souhrn .................................................................................................................................. 54

PROBLEMATIKA EDUKACE A ROZVOJE OSOB SE SOMATICKÝM ZNEVÝHODNĚNÍM

5 Zdravotní a tělesné postižení ............................................................................................ 56

5.1 Vymezení zdravotního a tělesného postižení ......................................................... 56

5.2 Vymezení a význam pedagogiky tělesně postižených ........................................ 59

5.3 Centrální obrny .................................................................................................................. 62

5.4 Míšní obrny ......................................................................................................................... 80

5.5 Periferní obrny ................................................................................................................... 80

5.6 Myopatie .............................................................................................................................. 81

5.7 Vrozené malformace ........................................................................................................ 84

5.8 Specifi ka edukace žáků s tělesným postižením ..................................................... 87

5.9 Souhrn ............................................................................................................................... 102

6 Zdravotní znevýhodnění .................................................................................................. 104

6.1 Vymezení zdravotního znevýhodnění ................................................................... 104

6.2 Epilepsie ............................................................................................................................ 106

6.3 Alergie a astma ............................................................................................................... 113

6.4 Roztroušená mozkomíšní skleróza (Sclerosis cerebrospinalis multiplex) ..... 118

6.5 Souhrn ............................................................................................................................... 123

EDUKACE A ROZVOJ OSOB S MENTÁLNÍ RETARDACÍ

7 Mentální retardace ............................................................................................................. 125

7.1 Mentální retardace a příčiny jejího vzniku ............................................................ 125

7.2 Klasifi kace a hodnocení (symptomatologie) mentální retardace ................ 130

7.3 Typické znaky vybraných psychických funkcí a schopností ........................... 135

7.4 Možnosti edukace (výchovy a vzdělávání) mentálně retardovaných ......... 137

7.5 Souhrn ............................................................................................................................... 148

EDUKACE A ROZVOJ OSOB S VYBRANÝMI PORUCHAMI PSYCHICKÉHO VÝVOJE

8 Specifi cké poruchy školních dovedností a motorické funkce .......................... 150

8.1 Specifi cké poruchy školních dovedností (poruchy učení) .............................. 150

8.2 Druhy SPU a jejich základní charakteristika ......................................................... 157

8.3 Specifi cká vývojová porucha motorické funkce ................................................. 161

8.4 Charakteristika žáka s poruchami školních dovedností a motorické funkce 162

8.5 Reedukace specifi ckých poruch učení ................................................................... 165

8.6 Chování žáků s poruchami školních dovedností a motorické funkce ........ 171

8.7 Organizace péče o žáky s poruchami školních dovedností

a motorické funkce ........................................................................................................ 172

8.8 Souhrn ............................................................................................................................... 175

9 Pervazivní vývojové poruchy ......................................................................................... 176

9.1 Vybrané pervazivní poruchy a jejich charakteristika ........................................ 180

9.2 Charakteristika projevů autismu .............................................................................. 188

9.3 Edukace a rozvoj jedinců s autismem .................................................................... 191

9.4 Souhrn ............................................................................................................................... 194

SPECIÁLNĚ PEDAGOGICKÁ PRAXE U OSOB S VYBRANÝMI PORUCHAMI

CHOVÁNÍ A SOCIÁLNÍCH VZTAHŮ

10 Patologické jevy spojené s prostředím rodiny jako problém

pro speciální pedagogiku ................................................................................................ 196

10.1 Poruchy ve výchově a funkcích rodinného prostředí ..................................... 198

10.2 Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte

(syndrom CAN) ............................................................................................................. 202

10.3 Psychická deprivace v dětství ................................................................................. 206

10.4 Rizikové faktory a sociální důsledky nevhodného působení rodiny ........ 207

10.5 Souhrn ............................................................................................................................. 210

11 Vývojové poruchy chování v dětském věku a dospívání ................................... 212

11.1 Terminologické pojetí poruch chování ............................................................... 212

11.2 Příčiny vzniku a rozvoje poruch chování ............................................................ 215

11.3. Klasifi kace poruch chování ..................................................................................... 218

11.4 Poruchy chování a vývoj disociality ...................................................................... 221

11.5 Vybrané poruchy chování a jejich klinické znaky ............................................ 224

11.6 Porucha aktivity a pozornosti (ADHD, ADD) ...................................................... 228

11.7 Možnosti práce s jedinci s  poruchami chování ............................................... 230

11.8 Účinnost práce v případě poruch chování ......................................................... 234

11.9 Souhrn ............................................................................................................................. 235

12 Závislost a zneužívání psychoaktivních látek ......................................................... 237

12.1 Psychoaktivní látky ..................................................................................................... 237

12.2 Poruchy vyvolané zneužíváním psychoaktivních látek ................................. 238

12.3 Faktory zvyšující pravděpodobnost rozvoje závislosti

na psychoaktivních látkách ..................................................................................... 242

12.4 Závislost a škodlivé užívaní alkoholu ................................................................... 245

12.5 Závislost a škodlivé užívaní vybraných nealkoholových látek .................... 247

12.6 Sociální důsledky, možnosti léčby a prevence ................................................. 249

12.7 Souhrn ............................................................................................................................. 254

13 Delikventní chování ........................................................................................................... 255

13.1 K pojmům delikvent, delikvence, kriminalita .................................................... 255

13.2 Faktory zvyšující pravděpodobnost kriminálního chování .......................... 256

13.3 Osobnostní a psychické charakteristiky delikventů ....................................... 261

13.4 Typologie delikventní subkultury .......................................................................... 264

13.5 Možnosti práce s delikventními jedinci ............................................................... 269

13.6 Účinnost terapie a práce s delikventy v rámci

penitenciárního procesu .......................................................................................... 274

13.7 Souhrn ............................................................................................................................. 276

Summary .......................................................................................................................................... 278

Použitá literatura ........................................................................................................................... 284

Slovník používaných zkratek ..................................................................................................... 294

Jmenný rejstřík ............................................................................................................................... 295

[ 11 ]

Úvod

Publikace Speciální pedagogika – Edukace a rozvoj osob se specifi ckými potřebami

v  oblasti somatické, psychické a  sociální, je určena širšímu okruhu čtenářů. Je

koncipována jako odborný text, jehož cílem je seznámit zájemce s vybranými důležitými aktuálními problémy vědního oboru speciální pedagogika. Mezi

takové zájemce mohou patřit speciální pedagogové, psychologové a dalšíspecialisté, jejichž posláním je výkon tzv. pomáhajících profesí. Mohou ji využítvšichni ti, kteří chtějí nebo potřebují získat základní přehled o speciální pedagogice

jako vědním oboru, o základních okruzích problémů, se kterými se ve své praxi

setkávají a potýkají. Text je určen i těm, kteří se na takové povolání, respektive

lépe řečeno poslání, teprve připravují.

Předložená publikace navazuje na původní text knihy Speciálnípedagogika: Edukace a rozvoj osob se somatickým, psychickým a sociálnímznevýhodněním, které vydalo nakladatelství TRITON v  roce 2008. Text této předchozí publikace je doplněn o aktuální poznatky a rozšířen o výsledky výzkumůrenomovaných odborníků oboru, a  také o  vlastní výsledky autorů této publikace, dosažené v rámci řešení různých výzkumů a grantů. Do předložené publikace byly zařazeny také nové kapitoly. Ty se týkají zejména vývoje a současnéhopostoje společnosti vůči spoluobčanům, kteří jsou předmětem podpory vzhledem k svému znevýhodnění.

Dále jsou v textu rozebírány vybrané problémy speciálně pedagogické teorie a praxe. Jedná se například o problematiku edukace a rozvoje osob sezdravotními a tělesnými handicapy, nebo o otázku edukace a rozvoje osob s mentální retardací. Dále je to mimo jiné otázka edukace a  terapeutické práce s  jedinci s vybranými poruchami psychického vývoje. Učební text je zakončen rozborem problematiky vývojových poruch chování a sociálních vztahů. Pozornost jevěnována nejprve vývojovým obdobím jedince, souvisejícím se školní docházkou a  dospíváním. V  následujících kapitolách se učební text zabývá společensky závažnějšími poruchami chování. K  těm patří společensky závažná témata,

[ 12 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

týkající se úlohy a  možností speciální pedagogiky při práci s  jedinci, u  nichž

můžeme hovořit o delikvenci. Předložený text samozřejmě nemůže poskytnout

vyčerpávající informaci o každém diskutovaném okruhu speciální pedagogiky.

Tato problematika je natolik obsáhlá, že je otázkou, zda ji vůbec lze celoupo

stihnout a komplexně pojednat v rámci jedné publikace. Pozornost je protově

nována jevům, se kterými se mohou všichni, jimž je publikace určena, s  vyšší

mírou pravděpodobnosti setkat ve své praxi.  

K jednotlivým okruhům problémů, kterými se publikace zabývá, jepřistupo

váno multidisciplinárním způsobem. Každý okruh či problém speciálnípeda

gogiky, popisovaný v textu, je vymezen a charakterizován v aktuálníterminolo

gii. Pozornost je soustředěna na postižení biopsychosociálních příčin vzniku

a rozvoje konkrétní poruchy či znevýhodnění, a na specifi čnost odlišnostív ob

lasti somatické, psychické a sociální, které se znevýhodněním souvisí, respektive

mohou být jeho důsledkem. Jedná se o důsledky jak pro jedince, tak i pro jeho

okolí. Součástí každé kapitoly je otázka organizace, způsobu a možnostíeduka

ce a rozvoje znevýhodněných spoluobčanů. Text publikace není pojat jakovy

brané kapitoly, autoři byli při zpracování vedeni snahou postihnout vzájemné

souvislosti diskutovaných jevů a předložit čtenářům text mající charakterkom

paktního celku.

[ 13 ]

TEORETICKÁ VÝCHODISKA

SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY

1

Vymezení speciální pedagogiky

Cílem této části textu je:

 vymezit speciální pedagogiku jako vědní obor, její předmět a cíle

 vymezit pozici speciální pedagogiky v systému věd

 charakterizovat dílčí subdisciplíny speciální pedagogiky

 charakterizovat jednotlivé etapy v oblasti vývoje přístupu společnostike znevýhodněným jedincům a zároveň vymezit aktuální trendy, které se vespeciální pedagogice a v přístupu ke znevýhodněným jedincům uplatňují. 1.1 Vymezení speciální pedagogiky, jejího předmětu a cílů Speciální pedagogika je velmi významný a rozvinutý obor pedagogiky. Jejíposlání a význam spočívá v speciální edukaci a rozvoji jedinců, kteří mají oproti většině ostatních speciální edukační potřeby a  kteří pro svůj rozvoj potřebují speciální přístup a péči.

V  tomto textu se snažíme vymezit speciální pedagogiku jako samostatný vědní obor v systému pedagogických věd, s jeho specifi ckým předmětem a cíli v podobě, v jaké je aktuálně vymezován předními odborníky. Z tohoto hl ediska má naše vymezení charakter paradigmatu. Ve vymezení vycházíme ze stávajících trendů, o kterých se stručně zmiňujeme v další části textu. Jejichuplatňování se odráží mimo jiné i v používané terminologii. V současnosti se můžeme

[ 14 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

setkat s pojmy postižení, handicap, znevýhodnění. V našem učebním textu se

v souladu s trendy a vývojem postoje společnosti přikláníme k používání pojmů

znevýhodnění nebo handicap. Dále v textu používáme pojem porucha.Důvodem je ta skutečnost, že pro řadu problémů, se kterými se speciální pedagogika

potýká, je převzata lékařská terminologie. V této souvislosti se lze jiždlouhodobě setkat s  názorem, že lékařský pojmový aparát je třeba nahradit pojmovým

aparátem pedagogickým.

1

Tento pedagogický optimismus nechcemezpochybňovat. Je však nutné konstatovat, že terminologie a přesný popissymptomatologie poruch, kterými se speciální pedagogika zabývá, jsou nezbytné, a toz důvodů správné diagnostiky vedoucí k  stanovení speciálních způsobů rozvoje

a  edukace jedince. Právě v  oblasti edukace jedinců se znevýhodněním rovněž

dochází k  významným posunům v  terminologii a  v  částech textu věnovaných

dané problematice budeme respektovat příslušný terminologický aparát vymezený v  rámci platné legislativy (jedná se především o  pojmy jako speciální

vzdělávací potřeby, zdravotní postižení, případně zdravotní či sociální znevýhodnění).

Speciální pedagogiku můžeme defi novat jako vědní obor, který se zabývá zákonitostmi výchovy a vzdělávání, a rozvojem jedinců, kteří jsouznevýhodněni vůči většinové populaci v oblasti fyzické, psychické nebo sociální, a mají speciální výchovně vzdělávací potřeby.

Předmětem speciální pedagogiky a  objektem jejích cílů jsou jedinci, kteří mají vzhledem ke svému znevýhodnění specifi cké (speciální) potřeby v oblasti fyzické, psychické či sociální. K dosažení uspokojování specifi ckých potřeb,jejichž specifi čnost je determinována charakterem konkrétního znevýhodnění, je pak nutné stanovovat a  aplikovat speciální metody a  postupy. Jedná se především o  potřeby edukační a  potřeby související se společenskou seberealizací a rozvojem jedince.

Základní cíl speciální pedagogiky bychom mohli vymezit jako dosaženímaximální možné míry socializace znevýhodněného jedince s ohledem nacharakter, rozsah a  závažnost (stupeň) jeho znevýhodnění v  některé, či některých z výše uvedených oblastí. S tímto obecným cílem souvisí nutnost vytvářenípodmínek a předpokladů, nezbytných k jeho dosažení.

1

TITZL, B. Postižený člověk ve společnosti: hledání počátků. Praha: Pedagogickáfakulta Univerzity Karlovy v Praze, 1998. 120 s.

[ 15 ]

Vymezení speciální pedagogiky

Dílčí cíle speciální pedagogiky pak spočívají například v dosažení určitého stupně edukace či postupného rozvoje některé oblasti u konkrétníhoznevýhodněného jedince, případně dosažení vnitřní akceptace znevýhodnění ze strany jedince. Cílem speciální pedagogiky je v neposlední řadě rovněž dosaženízměny v postojích některých členů společnosti vůči znevýhodněnýmspoluobčanům. 1.2 Pojetí a charakter speciální pedagogiky Jak jsme konstatovali již v úvodu, naším cílem je předložit čtenářům materiál, který jim poskytne základní orientaci v oboru, a seznámit je se stěžejnímiokruhy problémů, se kterými se mohou ve své praxi i v životě s vyššípravděpodobností setkat. Z tohoto důvodu se nebudeme podrobně zabývat vývojemspeciální pedagogiky jakožto vědního oboru. Dovolíme si však stručně charakterizovat nejvýznamnější trendy, které speciální pedagogiku a její pojetí zásadněovlivňovaly či v současné době ovlivňují a podstatným způsobem tak utváří její pojetí a  charakter. Tyto trendy vždy významně souvisely s  aktuálním převažujícím postojem společnosti v  oblasti přístupu k  péči o  osoby s  postižením či znevýhodněním.

Přístup společnosti ke znevýhodněným jedincům se v kontextu historického vývoje formoval a  vyvíjel zejména v  souvislosti s  mírou socioekonomické vyspělosti společnosti a s ní souvisejícím nedostatkem či přebytkem zdrojů,prosazujícím se náboženským konceptem, převládajícími celospolečenskými potřebami, mírou vědeckého poznání a dalšími důležitými vlivy.

Ve speciálně pedagogické odborné literatuře se nejčastěji můžeme setkat s  periodizací základních paradigmat přístupu ke znevýhodněným jedincům v kontextu jednotlivých historických období. Z praktických důvodů se omezíme pouze na jejich stručný nástin. Poznamenejme, že uvedené členění však není možné vnímat jako univerzálně platné, spíše se jedná o  převládající trendy v dané historické etapě, v jejímž rámci však může být (a často také bylo)spektrum přístupů výrazně širší.

Pro období prvobytně pospolných společností a starověku byla typickáaplikace represivního přístupu, spočívajícího nejčastěji v  přímé fyzické likvidaci postižených nebo zjevně nemocných jedinců (patrně nejznámějším případem

[ 16 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

aplikace tohoto přístupu je likvidace dětí, které neměly předpoklady prozvládnutí tvrdé vojenské výchovy v antické Spartě a byly na základě usnesení rodinné

rady ponechány svému osudu v  pohoří Taygetos). Represe mohla mít rovněž

formu segregace, která ve většině případů rovněž končila smrtí postiženéhojedince (například ponechání postiženého jedince na vybraném místěs minimální zásobou potravin), případně zotročování postižených jedinců a jejichzneužívání, například k tvrdé fyzické práci (uvazování nevidomých jedinců k veslům

či pohonům mlýnů). Například Titzl

2

však upozorňuje na to, že archeologické

nálezy z období starověku jasně svědčí o tom, že i v tomto historickém období

přežívali i  velmi těžce postižení lidé, vyžadující vysokou míru pomoci a  péče,

a  dokonce je dokladována realizace lékařských zákroků. Naopak, například

Vo j t k o

3

upozorňuje na záměrnou likvidaci jedinců s postižením v období 2.světové války, tedy ve 20. století.

Spolu s  nástupem monoteistických náboženství se postupně začíná měnit postoj společnosti k jedincům s postižením směrem k přístupu charitativnímu, který byl typickým zejména pro období středověku. Jeho základ vycházíz konceptu lásky k bližnímu a nutnosti pomoci bližnímu. Na postiženého člověka je nahlíženo jako na potřebného, tedy jako na objekt milosrdenství, ochranya pomoci. Významnou úlohu v postupném rozvoji péče o jedince s postiženímsehrává církev (zejména křesťanská). Postupně se objevují řeholní řády orientující svou činnost právě na péči o potřebné jedince a zejména při klášterech vznikají útulky, špitály či hospice, kde byly poskytovány nejnutnější prostředky proživot. Úroveň péče v takových zařízeních byla velmi rozdílná a zpravidlavýrazněji klesala v dobách, kdy se projevoval nedostatek zdrojů. Zároveň kapacitauvedených zařízení zpravidla nedostačovala, vzhledem k vysokému počtu jedinců s tělesnými a zdravotními postiženími, objevujícími se kromě vrozených příčin rovněž v  důsledku nedostatečné výživy, válečných konfl iktů a  velmi omezené zdravotnické péče. Přesto prosazení tohoto přístupu znamenalo významnou společenskou změnu a počátek péče o jedince s postižením.

2

VOJTKO, T. Sterilizace a eutanazie postižených v období druhé světové války.Speciální pedagogika. 2001, roč. 11., č. 4, s. 229–238.

3

MÜLLER, O. Speciálněpedagogická gerontagogika  – výsledek změn paradigmatu

speciální pedagogiky. In: VOJTKO, T. (Ed.) Speciální pedagogika. Teorie a  praxe oboru

v 21. století. Hradec Králové: Gaudeamus, 2011. 278 s.

[ 17 ]

Vymezení speciální pedagogiky

Pro období novověku, spolu s nástupem renesance a osvícenství jecharakteristický přístup humanistický, někdy také vymezovaný jakorenesančně-humanistický, vycházející z celkového rozvoje vědeckého poznání orientovaného na člověka, jehož osobnost je nahlížena jako komplex složky duchovní, fyzické, psychické a sociální. V uvedeném období dochází také (v souvislosti s jižzmiňovaným rozvojem vědeckého poznání) k rozvoji medicíny a postupné profi laci péče o jedince s postižením. V tomto období vznikají první specializovanéústavy pečující o jedince s postižením a objevují se rovněž počátky specializovaného vzdělávání, k němuž přispělo postupné prosazení myšlenek J. A. Komenského a  dalších humanistů, prosazujících všeobecné a  všestranné vzdělávání pro všechny lidi, bez rozdílu pohlaví, původu a stavu.

Přelom 19. a 20. století přináší další významný vývojový zlom v oblasticelkového přístupu k jedincům s postižením a postupné prosazování rehabilitačního a preventivního paradigmatu. Poprvé v dějinách se začíná systematickypropojovat léčba s edukací. Snaha o vzdělávání tělesně a zdravotně postižených jedinců, objevující se v období humanismu, byla dále postupně rozvíjena o mechanismy specializovaného odborného vzdělávání a přípravy na povolání, odehrávající se nejčastěji ve specializovaných ústavech a školách (v Praze od roku 1913například ve známém Jedličkově ústavu). Zároveň s  rozvojem rehabilitační péče se v období po druhé světové válce začínají rozvíjet také mechanismy cílenéprevence, vycházející ze snahy vzniku defektu nebo nemoci spíše zamezit, než jej následně odstraňovat či zmírňovat.

Ve druhé polovině 20. století se spolu s dalším rozvojem léčebných, výchovně vzdělávacích i preventivních postupů zejména ve vyspělejších zemích stálesilněji prosazuje integrační přístup, charakteristický snahou o maximálnízapojení osob s postižením či znevýhodněním do většinové intaktní populace, a to ve všech oblastech života jedince, samozřejmě s  přihlédnutím k  jeho individuálním potřebám a možnostem. V naší zemi je počátek integrativních snah možné výrazněji sledovat až po roce 1989.

V současnosti lze pak sledovat stále výraznější prosazování se přístupuinkluzivního, založeného na výrazném posunu ve vnímání postižení čiznevýhodnění jedince. Přítomnost těchto jedinců ve společnosti je vnímána jako projev přirozené diverzity společnosti a  snahou je tak jedince vůbec nevyčleňovat z přirozených sociálních vazeb. Potřeby znevýhodněných jedinců, doposudčasto označované jako „speciální“, jsou vnímány jako individuální potřeby jedince

[ 18 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

a cílem je postupně společenské (výchovně vzdělávací, pracovní či sociálníprostředí v širokém slova smyslu) uzpůsobovat tak, aby vyhovovalo co nejširšímu

spektru individuálních potřeb jedince. V  České republice je téma postupného

rozvoje a prosazování prvků inkluzivního přístupu aktuální teprve několik málo

let a je zřejmé, že k jeho výraznějšímu prosazení vede ještě dlouhá cesta.

Další neopomenutelný trend prosazující se v současném pojetí speciálnípedagogiky lze charakterizovat jako stále intenzivnější prosazování paradigmatu komplexnosti přístupu ke znevýhodněným jedincům. Speciální pedagogika se neomezuje pouze na problematiku speciálního vzdělávání, zabývá se celým spektrem problémů spojených s konkrétním jedincem, tedy nejen zákonitostmi výchovy a vzdělávání, ale i otázkami společenské seberealizace a jejími mezemi, možnostmi kompenzace, terapie a  rehabilitace. V  neposlední řadě lze rozvoj komplexnosti přístupu ke znevýhodněným osobám sledovat i v kontexturozvoje zkoumání v rámci konceptu kvality života jedince.

Doplňme rovněž, že uvedený komplexní přístup je v  současné době ještě podpořen rozvojem a další specializací péče o znevýhodněného jedincev průběhu celého jeho života. Dokladem je postupné etablování speciálněpedagogických přístupů vycházející z rozšiřování (nejen) věkového spektra klientů až směrem k seniorům a z konceptu důležitosti celoživotního učení a především již zmiňované celoživotní podpory. Do spektra zájmu speciální pedagogiky se tak dostávají i  cílové skupiny dříve spíše opomíjené a  rozvíjejí se například speciální (případně speciálně pedagogická) andragogika či dokonce speciální (případně speciálně pedagogická) gerontagogika. Tu lze podle Műllera

4

vymezit jako obsahovou součást speciální pedagogiky, která se zabývá osobamiseniorského věku se speciálně pedagogicky akceptovatelnou příčinou znevýhodnění (ať již způsobenou involučními nebo chorobnými změnami – například

změnami paměti či demencí) a jejich podporou realizovanou za účelemudržení žádoucího společenského postavení. Jejím předmětem je tedy nejen ona

příčina znevýhodnění vyskytující se v období stáří, ale (pozn. autorů:v kontextu pokračující humanizace a individualizace přístupu ke znevýhodněným

jedincům) především její nositel (osoba seniorského věku vyžadující odbor>4

MÜLLER, O. Speciálněpedagogická gerontagogika – výsledek změn paradigmatu

speciální pedagogiky. In: VOJTKO, T. (Ed.) Speciální pedagogika. Teorie a praxe oboru

v 21. století. Hradec Králové: Gaudeamus, 2011. 278 s.

[ 19 ]

Vymezení speciální pedagogiky

nou péči) a  jeho enkulturace (především z  pohledu speciálně pedagogické

praxe).

Nutnost komplexního přístupu ke znevýhodněným jedincům se zřetelněodráží i v rovině vztahu speciální pedagogiky k ostatním vědním oborům.Vzhledem k jejímu pojetí jako samostatného vědního oboru v rámci pedagogických

věd má samozřejmě nejtěsnější vztah a  propojenost s pedagogikou. Ke svým

speciálním postupům a metodám, jak edukačním, tak rehabilitačníma terapeutickým apod., speciální pedagogika využívá teoretická východiska a  praktické

zkušenosti z psychologických disciplín (například vývojová, pedagogická, sociál ní psychologie, psychopatologie), medicínských oborů (napříkladsomatologie, psychiatrie) a biologických oborů (například fyziologie, neurobiologie

a další): speciální pedagogika ve vysoké míře vychází z medicínského poznání

podstaty vad a poruch a snaha o jejich nápravu a léčbu je součástí komplexního

přístupu k jedinci.

Dále čerpá a je spjata s dalšími společenskovědními obory, z nichž nenímožné opomenout například sociologii (vychází se z poznatků o uspořádáníspolečnosti, vztazích mezi jejími členy a možnostmi jejich ovlivňování), fi lozofi ia etiku (především v  oblasti celkového přístupu k  osobám s  postižením, vnímání

integrace znevýhodněných jedinců jako společenské hodnoty – Mühlpachr zde

hovoří o takzvané axiologické dimenzi integrace,

5

v oblasti formování vlastních

postojů ke znevýhodněným jedincům apod.). V rovině zajištění některýchsociál ních potřeb jedince získává na významu sociální práce.

V rámci zajištění komplexní podpory znevýhodněným jedincům se dnesnelze obejít bez poznatků z oblasti práva a jasně vymezeného legislativního rámce

a  rovněž například bez adekvátního ekonomického zajištění celého systému

péče a souvisejícího využití poznatků z oblasti ekonomie.

Spolu s  mírou technického rozvoje společnosti a  rozvojem kompenzačních

pomůcek, rozvojem informačních technologií a  dalších prvků technické podory a  souvisejícími rostoucími možnostmi jejich využití ve prospěch znevýhodněných jedinců, získává na významu spolupráce s technickými obory,jakými jsou například protetika, informatika či kybernetika.

5

MŰHLPACHR, P. (Ed.) Dilemata speciální pedagogiky. Brno: MSD, 2004.

[ 20 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

1.3 Členění speciální pedagogiky

Z  výše uvedeného vymezení pojetí a  především cílů speciální pedagogiky je

zřejmé, že k jejich dosažení je nezbytná aplikace metod a přístupů, které senutně liší v závislosti na povaze znevýhodnění jedince a jeho příčinách. Jinémetody a přístupy budou aplikovány pro kompenzaci a pomoc těm, kteří majínapříklad poruchu či znevýhodnění somatické, a  těm jedincům, u  nichž došlo

k rozvoji poruchy chování. Z tohoto důvodu a z důvodu intenzivního vědeckého

rozvoje oboru speciální pedagogiky včetně její terminologie

6

se speciálnípedagogika vnitřně člení na dílčí subdisciplíny. Členění ve své podstatě refl ektuje

druh poruchy a handicapu, a z něho vyplývající znevýhodnění vůči většinové

populaci. Jedná se o  následující dílčí disciplíny, někdy vymezované vzhledem

k  pojmovému teoretickému aparátu a  metodice, umožňující systematické poznávání předmětu jako vědní obor:

 Somatopedie

Somatopedie je dílčí disciplína speciální pedagogiky, která se zabývápostižením zákonitostí výchovy a vzdělávání osob, které mají handicap v oblastifyzické (tělesné), které jsou nemocné, zdravotně oslabené, nebo majíomezenu mobilitu. Somatopedie se rovněž zabývá rehabilitací a terapií.  Oft almopedie

Oft almopedie je dílčí disciplína speciální pedagogiky, která se zabývápostižením zákonitostí výchovy a vzdělávání osob, které mají handicap z důvodu

poruchy v oblasti vnímání zrakem. Někdy se můžeme setkat se staršímnázvem tyfl opedie (tyfl os = slepý). Přesnější vymezení je oft almopedie, neboť

předmětem jejího zájmu jsou nejen nevidomí, ale i jedinci s jinýmiporuchami a handicapy.  Surdopedie

Surdopedie je dílčí disciplína speciální pedagogiky, která se zabývápostižením zákonitostí výchovy a  vzdělávání osob, které mají handicap z  důvodu

poruchy či handicapu v oblasti vnímání sluchem.  Logopedie

Logopedie je dílčí disciplína speciální pedagogiky, která se zabývá postižením zákonitostí výchovy a  vzdělávání osob, které mají handicap v  oblasti

6

PRŮCHA, J. Přehled pedagogiky. Úvod do studia oboru. Praha: Portál, 2000.

[ 21 ]

Vymezení speciální pedagogiky

komunikačních schopností. Zabývá se odstraňováním a  korekcí poruch

v uvedené oblasti.  Psychopedie

Psychopedie je dílčí disciplína speciální pedagogiky, která se zabývápostižením zákonitostí výchovy a vzdělávání jedinců, kteří mají poruchu, handicap

a  jsou znevýhodněni v  oblasti mentální. Patří sem jak vrozené, tak získané

poruchy a handicapy. Psychopedie se také zabývá rehabilitací a terapií těchto

jedinců.  Etopedie

Etopedie je dílčí disciplína speciální pedagogiky, která se zabývá postižením

zákonitostí výchovy, vzdělávání, a také terapií a korekcí

7

vzorců chováníjedinců s poruchami chování a souvisejícími problémy v sociálních vztazích.

Zatím je dále také do etopedie řazena problematika výchovy a  vzdělávání

osob se specifi ckými poruchami učení (poruchami psychického vývoje).

K  členění speciální pedagogiky došlo zejména z  důvodu nezbytnosti odlišných přístupů vzhledem k různosti druhů poruch, handicapů a z nichvyplývajících znevýhodnění. Univerzalizmus pokládáme aktuálně za překonanou etapu ve vývoji speciálně pedagogické vědy, naopak vnímáme jednoznačně nezbytnost co možná nejvýraznější individualizace přístupu ke každému jedinci. Rádi bychom rovněž upozornili na to, že v rámci komplexního přístupu k jedinci je v  současné speciální pedagogice kladen stále vyšší důraz na potřebu aplikace multidisciplinárního přístupu. 1.4 Souhrn Speciální pedagogiku můžeme defi novat jako vědní obor, který se zabývázákonitostmi výchovy a vzdělávání, a rozvojem jedinců, kteří jsouznevýhodněni vůči většinové populaci v  oblasti fyzické, psychické nebo sociální a  mají speciální výchovně vzdělávací potřeby. Předmětem speciální pedagogiky jsou jedinci, kteří mají vzhledem ke svému znevýhodnění specifi cké (speciální)

7

Často se v této oblasti setkáváme s pojmem resocializace. Zdůvodnění našehovymezení a doporučení pro využívání termínu korekce vzorců chování uvádíme v kapitole XI.

[ 22 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

potřeby v oblasti fyzické, psychické či sociální. Základní cíl speciálnípedagogiky bychom mohli vymezit jako dosažení maximální možné míry socializace

znevýhodněného jedince s ohledem na charakter, rozsah a závažnost (stupeň)

jeho znevýhodnění.

✳ ✳ ✳

KLÍČOVÁ SLOVA:

Speciální pedagogika; Speciální andragogika; Speciální gerontagogika; Znevýhodnění;

Handicap; Humanizace; Integrace; Postoj společnosti; Inkluze

KONTROLNÍ OTÁZKY A ÚKOLY:

1. Vymezte speciální pedagogiku, její předmět a cíl.

2. Pokuste se charakterizovat nejvýznamnější etapy v oblasti přístupu společnosti keznevýhodněným jedincům v  kontextu historického vývoje. Jaké aspekty podobu tohoto

přístupu nejvýrazněji ovlivňují? 3. Pokuste se vymezit významné trendy, které se v  současné době uplatňují ve speciální

pedagogice. 4. Jak je vnitřně speciální pedagogika členěna? Charakterizujte jednotlivé subdisciplíny

speciální pedagogiky. 5. Pokuste se vymezit místo speciální pedagogiky v systému věd. Z poznatků jakýchdiscilín speciální pedagogiky v současné době vychází?

[ 23 ]

2

Znevýhodnění a integrace

Cílem této kapitoly je:

 vymezit vybrané způsoby používané pro klasifi kaci a  třídění handicapů

a znevýhodnění, vysvětlit jejich účelnost  klasifi kovat etiologické faktory vzniku handicapu  vysvětlit speciálně pedagogické pojetí integrace znevýhodněných osoba související základní pojmy a kategorie 2.1 Znevýhodnění a jejich klasifi kace V současnosti můžeme v speciálně pedagogické teorii zaznamenat následující podstatné znaky. Ty souvisejí s  aplikací řady nových paradigmat,

8

postulátů

a postupů, a dále s orientací na vývoj v evropských i dalších vyspělých státech.

Paradigmata současné speciální pedagogiky se v různém rozsahu promítají do

jednotlivých kategorií a pojmů. Pokusme se alespoň ty nejdůležitějšív následující části textu vymezit.

 Poruchu můžeme vymezit jako jakoukoliv ztrátu nebo abnormalitu v psychologické, fyziologické nebo anatomické struktuře nebo funkci.  Handicap lze vymezit jako nepříznivý stav nebo situaci pro daného jedince,

vyplývající z poruchy nebo defektu, který omezuje nebo znemožňuje plnění

úloh, ztěžuje jeho uplatnění v porovnání s většinovou populací, ztěžujedosahování běžných společenských cílů.  Znevýhodnění je totožné s pojmem handicap, znevýhodněný jedinec jehandicapovaný v důsledku poruchy nebo defektu.

8

JESENSKÝ, J. Základy komprehensivní speciální pedagogiky. Hradec Králové:Gaudeamus, 2000.

[ 24 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

Dříve se ve speciální pedagogice vycházelo při členění poruch a handicapů převážně z  lékařské terminologie. Poruchy a  handicapy byly chápány zároveň do značné míry jako kategorie. Na základě tohoto přístupu vznikalaspecializovaná zařízení pro jedince s  konkrétními typy poruch a  handicapů: školy pro smyslově postižené, zdravotně postižené, apod. V  současnosti, v  souvislosti s integračními tendencemi, o nichž pojednáváme v další části této kapitoly, se vychází ze stupně a rozsahu handicapu. Znevýhodnění je chápáno jakodimenze. K souvisejícím speciálním edukačním potřebám a potřebám rozvoje jepřistupováno podpůrnými opatřeními. Ti, jejichž stupeň handicapu je závažnější, se vzdělávají a  rozvíjejí ve specializovaných institucích. Ostatní, tj. ti, jejichž znevýhodnění jim to alespoň z  části umožňuje, se společensky seberealizují v rámci většinové populace. U vzdělávání hovoříme o integraci v rámcitakzvaného hlavního vzdělávacího proudu.

9

Handicapy, poruchy a  znevýhodnění je možné (a  pro speciálně pedagogickou praxi účelné a nutné) určitým způsobem třídit a klasifi kovat.

10

To lze činit

na základě různých pohledů a kritérií. V našem textu se seznámíme s klasifikacemi, které patří k nejčastěji používaným. Mohou sloužit i jako určitésystematické vodítko pro pochopení logiky vnitřního členění speciální pedagogiky na

její dílčí disciplíny. Zejména však mohou sloužit pro chápání handicapu jako

dimenze z hlediska seberealizace v souvislosti s výše zmíněnými integračními

tendencemi. Jako východiska pro tyto koncepce slouží druh handicapua znevýhodnění, jeho rozsah (stupeň, hloubka) a  hledisko doby, kdy k  jeho vzniku

došlo.

2.1.1 Klasifi kace handicapů a znevýhodnění podle druhu

Poruchy tělesné (somatické)

Do této kategorie patří různé poruchy, defekty a handicapy vzniklé v důsledku

onemocnění, úrazů nebo ztráty hybnosti a mobility. Může se jednat jako vrozené, tak získané poruchy či defekty. K získaným patří například důsledkychronických nemocí, závažných chorob, úrazů apod.

9

VÍTKOVÁ, M. (ed.) Integrativní speciální pedagogika. Integrace školní a  sociální.

Brno: Paido, 2004. 463 s. 2. rozšířené a přepracované vydání.

10

Odvozeno z latinského classis = třída, facere = činit.

[ 25 ]

Znevýhodnění a integrace

Poruchy komunikace

K poruchám komunikace patří velká řada problémů spojená s vnímáním,přijímáním podnětů, s jejich zpracováním a s následnou reakcí. Do této kategorie

patří poruchy v oblasti vnímání smysly (zrak a sluch) a poruchy řeči. Zařadit do

této kategorie můžeme i problematiku specifi ckých poruch učení.

Poruchy mentální

Do této kategorie patří různé handicapy a znevýhodnění v oblasti rozumových

schopností. Jedná se například o důsledek vrozených defektů (mentálníretardaci) a o defekty a poruchy získané v průběhu života (demence).

Poruchy chování

Do této kategorie patří různě závažné odchylky ve vzorcích chování, které jsou

z  hlediska sociokulturní normy, psaných i  nepsaných pravidel společenského

soužití pro danou společnost nežádoucí, nechtěné nebo až nepřijatelné.Z tohoto vymezení je zřetelné, že zásadní otázkou při jejich další klasifi kaci je jejich

společenská závažnost a  nebezpečnost. Proto je účelné jejich další třídění na

poruchy chování:

11

 Disociální, kdy se jedná o relativně málo společensky závažné nechtěnéformy chování (například lhaní nebo vzdorovitost v dětském věku).  Asociální, které již pro společnost představují jistou míru nebezpečí, jsou již

společensky závažnější. Vyšší závažnost mají pro jejich nositele, prospolečnost jsou nebezpečné sekundárně vzhledem ke svým důsledkům (typickým

příkladem je závislostní chování).  Antisociální, kde již z  vymezení je patrné, že se jedná o  vzorce a  způsoby

chování zaměřené proti společnosti a jejím členům. Patří sem velmi závažné

způsoby protispolečenského chování, které jsou sankcionovány (delikvence,

kriminalita).

12

11

Problematice etopedie, která se právě na oblast poruch chování orientuje, sevěnujeme v  kapitolách č. 10–13 tohoto textu, proto má výše uvedené vymezení orientační

charakter.

12

FISCHER, S. Etopedie v  penitenciární praxi. Ústí nad Labem: Acta Universitatis

Purkynianae, 2006. 183 s.

[ 26 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

2.1.2 Klasifi kace handicapů a znevýhodnění podle stupně

závažnosti

Handicapy a poruchy lehkého stupně

Handicapy a  znevýhodnění zahrnované do této kategorie bychom mohli cha

rakterizovat jako minimální odlišnosti od normy, někdy i jevy ještě normální

či hraniční. Defekty, poruchy a z nich vyplývající handicapy lze zvládnout bez

zvláštní, speciální, institucionalizované pomoci. Někdy k  nápravě stačí běžné

pedagogické prostředky (například u  poruch chování v  dětském věku), v ně

kterých případech je zapotřebí speciálních metod při plné integraci dospoleč

nosti nebo prostředí školy (metody a techniky pro specifi cké poruchy učení).

Handicapy a poruchy středního stupně

Handicapy a znevýhodnění označené jako středního stupně již vyžadujíspeciál

ní přístup, metody a pomoc. Často je již výrazně komplikována účast naběž

ném vyučování v rámci hlavního vzdělávacího proudu. Pro práci s těmitooso

bami je již ve většině případů nutná účast specialistů a  speciálních institucí.

V případě tělesných handicapů to mohou být školy pro děti se smyslovýmipo

ruchami, v případě rozumových handicapů školy praktické a speciální,v přípa

dě psychických poruch nebo poruch v oblasti sociálních vztahů se může rozvoj

a působení na tyto jedince odehrávat v prostředí ústavní ochranné výchovy.

Handicapy a poruchy těžkého stupně

Do uvedené kategorie jsou zařazováni jedinci, jejichž handicap lzecharakterizo

vat jako potřebu celodenní speciální péče, tito jedinci jsou plně odkázáni na

intenzivní pomoc okolí a společnosti. Péče je vysoce specializovaná, handicap

v  oblasti fyzické, psychické či sociální již velmi omezuje možnost edukace

i společenské seberealizace. Péče o tyto osoby je v naprosté většině případůre

alizována v speciálních institucích. U osob s defektem v oblasti mentální jsou to

ústavy sociální péče s celodenním pobytem. U osob s poruchami osobnosti jsou

to například detenční ústavy.

Jako nejaktuálnější vymezení a stratifi kace handicapů se jeví paradigma žáků

s potřebou podpůrných opatření. Vymezení původně vzniklo pouze jakoekvi

valent terminologie kognitivního znevýhodnění . Tuto myšlenku zavedlaAme

rická asociace pro mentální a  vývojová znevýhodnění (AAIDD   – American

[ 27 ]

Znevýhodnění a integrace

Association of Intellectual and Developmental Disabilities). Podpůrná opatření

klasifi kuje Černá

13

jako:

 Podpora občasná , což je epizodický charakter podpory, kdy jedinecpotřebuje podporu jen přechodného charakteru.  Podpora omezená , která je časově omezená, ale není charakteruepizodického. Stále není personálně příliš náročná. Dobrým příkladem může býttranzitní péče.  Podpora rozsáhlá , která je klasifi kovaná jako časově neomezená, průběžná

a poskytuje se jedinci vždy v některém prostředí (například ve škole).  Podpora úplná je charakterizována jako vysoce intenzivní. Je celoživotního

charakteru a jedinec ji potřebuje ve všech typech prostředí.

Při výše zmiňované klasifi kaci již není základním kamenem kategorie, hloubka nebo rozsah znevýhodnění , ale právě stupeň potřebné podpory, kterou potřebuje jedinec recipovat k  dosažení svých speciálních potřeb. Vycházíme z předpokladu, že dva lidé se stejným postižením mohou mít zcela odlišnépotřeby. Filozofi e této klasifi kace tkví v novém pojetí znevýhodnění, kdy neúspěch jedince není dán pouze jeho omezením, ale hlavně nedostatečnou vnějšípodporou. 2.1.3 Klasifi kace handicapů a znevýhodnění podle doby jejich

vzniku

Handicapy a  poruchy vzniklé v  důsledku působení prenatálních etiologických

faktorů

– Genetické predispozice:

Vznik a rozvoj handicapů a poruch může být podmíněn geneticky. DleVágnerové je jejich základem porucha struktury či funkce genetického aparátu,

14

různé chromozomální odchylky a aberace (typickým příkladem je trizomie 21. páru

chromozomů a následný Downův syndrom).

13

ČERNÁ, M. Česká psychopedie: speciální pedagogika osob s mentálním postižením.

Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2008. s. 80.

14

VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004.

[ 28 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

– Vliv teratogenních faktorů:

 vliv chemických faktorů, například užívání některých léků v době vývoje

plodu, zneužívání psychoaktivních látek (alkohol, nikotin, drogy), různé

intoxikace (například i v souvislosti s potravinami), apod.

 vliv fyzikálních faktorů, například vliv záření (ozáření dělohy matky

v do bě raného těhotenství), extrémně nízkých či vysokých teplot,výrazných změn tlaku (z tohoto důvodu se například v době těhotenstvínedooručuje využívání letecké dopravy)

 vliv biologických faktorů, ke kterým patří mimo jiné virová a  infekční

onemocnění matky v průběhu vývoje plodu (virus zarděnek), zátěžovésituace (stres, deprivace), apod. Handicapy a poruchy vzniklé v důsledku působení perinatálních etiologických faktorů – Důsledky komplikovaného, nešetrného a protahovaného porodu:

 důsledek asfyxie z důvodu protahovaného porodu, přidušení plodu, jehož

příčinou je obtočení pupečníku kolem krku novorozence, vdechnutíplodové vody

 mechanické poškození plodu (stlačení hlavičky), například při klešťovém

porodu a následné krvácení do mozku, eventuálně jako důsledeknevhodného zacházení s novorozencem Handicapy a poruchy vzniklé v důsledku působení postnatálních etiologických faktorů – Vliv chemických, biologických a sociálních faktorů:

 vliv chemických faktorů, například – stejně jako je tomu u příčinhandicapů vzniklých v prenatálním období – jde o zneužívání psychoaktivních

látek (alkohol, nikotin, drogy), různé intoxikace v souvislosti sezneužíváním těchto látek, působení chemických látek a jedů v souvislostis životním prostředím (vznik a  rozvoj chronických onemocnění, karcinogenní

látky), apod.

 vliv biologických faktorů, ke kterým patří opět virová a infekčníonemocnění jedince v průběhu jeho vývoje a života (zánětlivá onemocněnímozku), různé úrazy

[ 29 ]

Znevýhodnění a integrace

 vliv sociálních faktorů, například nevhodné výchovné podmínky, nízká

sociální úroveň, zátěžové situace jako stres, deprivace, strádání až izolace,

a to psychická i senzorická, apod.

Poruchy a  handicapy mohou vznikat v  průběhu celého života, míra rizika jejich vzniku se však liší vzhledem k věku a typu, druhu poruchy (například pro virové onemocnění je více rizikový věk malého dítěte, pro závislostní chování je to věk adolescentní, pro rozvoj atrofi cko-degenerativních demencí je to stáří). 2.2 Znevýhodnění a možnosti integrace Předmětem speciální pedagogiky jsou osoby s různým druhem a stupněmznevýhodnění, k jehož vzniku došlo v různé době. Cílem speciální pedagogiky je integrace těchto jedinců do většinové společnosti. Jedná se o  integraci adekvátní.

Postoj a přístup k znevýhodněným spoluobčanům se totiž může pohybovat mezi dvěma protipóly, kterými jsou integrace a segregace. Současný postojčeské speciální pedagogiky směřuje jednoznačně k integraci znevýhodněnýchjedinců do většinové („zdravé“) populace. Jedná se o ukazatel úrovně povědomí a kulturní vyspělosti naší společnosti.

V  rámci integračního procesu je nezbytné vymezit meze integrace. Ty jsou dány druhem a  stupněm znevýhodnění. Ta mohou být taková, že lze jedince integrovat bez větších problémů. Mohou být také taková, že integrační proces je obtížný a problematický. Existují i handicapy, kdy integrace prakticky nenímožná a kdy je nutná například trvalá péče v rámci domova pro osoby sezdravotním postižením.  Integraci (z  latinského integer = neporušený) můžeme vymezit jako snahu

o úplné zapojení handicapovaného jedince, splynutí, začlenění a zapojení ve

společnosti. WHO defi nuje integraci jako sociální rehabilitaci, jako schopnost osoby podílet se na obvyklých sociálních procesech.  Integrované vzdělávání můžeme v souladu s výše uvedenou defi nicí vymezit

jako úplné zapojení jedince do běžného edukačního procesu. Obvykléedukační procesy se přes znevýhodnění odehrávají v  rámci běžného školního

prostředí.

[ 30 ]

Slavomil Fischer, Jiří Škoda, Zdeněk Svoboda, Ladislav Zilcher / Speciální pedagogika

 Segregace (z latinského segregatio = oddělování) je opačným pojmemintegrace, jedná se o společenské oddělování, vylučování.

Integrativní snahy jsou popisovány v následujících modelech:

15

 Medicínský model,

který vychází z  biologických, organických nebo funkčních příčin. Vede

k péči, která je orientována medicínsky. Cílem je léčba a překonání poruchy

a handicapu. Integrace znamená reintegraci po léčbě, změna školskéhosystému není nutná, integrace spočívá v přizpůsobení se stávající struktuře.  Sociálně patologický model,

který vychází z toho, že integrační obtíže nevycházejí z biologickýchodlišností, ale z  problémů sociálních. Základním problémem je otázka společenské

přizpůsobivosti a diskriminace. Integrace je podporována speciální terapií.  Model prostředí

řeší otázku, jak se má škola, případně jiné zařízení či instituce změnit, aby

změna byla ve prospěch znevýhodněného jedince. Jedinci jsou integrováni

do běžného prostředí, které se mění vzhledem k  specifi čnosti potřeb všech

účastníků.  Antropologický model:

nejde primárně o  zlepšení prostředí, úpravy, speciální nabídku, ale o  lepší

interpersonální vztahy a interakce. Jedná se nejen o to, aby se handicapovaní

jedinci mohli podílet na společenské seberealizaci dohromady s okolím, ale

zejména o  vzájemné respektování všech, s  ohled