Spasitel - Jo Nesbo; Kateřina Krištůfková

JO NESBØ
spasitel





Copyright © Jo Nesbø 2005
Published by agreement with Salomonsson Agency
Translation © Kateřina Krištůfková 2012
ISBN 978-80-87497-08-1
This translation has been published with the financial
support of Norla.





83
Kapitola 7
Úterý 15. prosince Anonymita
Stál na nejvyšším bodě nejrušnější osloské pěší zóny,
třídy nesoucí jméno po švédsko-norském králi Karlu
Johanovi. Naučil se nazpaměť mapu, kterou si opatřil v
hotelu, a věděl, že budova, jejíž siluetu vidí na západě, je
Královský palác, a že na východním konci leží osloské
hlavní nádraží.
Otřásl se.
Vysoko nahoře na jedné domovní zdi svítily
červené neónové číslice ukazující počet stupňů pod nulou.
Jemu i sebemenší pohyb vzduchu připadal jako závan
ledového větru pronikající mu kabátem z velbloudí
srsti, s nímž byl doposud velice spokojen, zejména proto,
že ho koupil v Londýně za pozoruhodně nízkou cenu.
Na hodinách vedle ukazatele stupňů svítilo
devatenáct nula nula. Vydal se směrem na východ. Vypadá to
dobře. Tma, spousta lidí a jediné bezpečnostní kamery,
které zahlédl, byly na dvou bankách a namířené na
jejich bankomaty. Už vyloučil metro jako alternativní
únikovou cestu kvůli kombinaci značného počtu
bezpečnostních kamer a malého počtu lidí. Oslo je menší, než
si myslel.





84
Vešel do jednoho obchodu s oblečením, kde si našel
modrou čepici za čtyřicet devět korun a vlněnou bundu
za dvě stovky, ale své rozhodnutí změnil poté, co narazil
na slabý pršiplášť za sto dvacet. Když si ho zkoušel v
kabince, všiml si, že má v kapse saka ještě pořád tabletu do
pisoárů z Paříže, rozdrcenou na prášek a částečně
vetřenou do látky.
Restaurace se nacházela o sto metrů dále na téže pěší
zóně, po levé straně. Ihned si všiml, že tam mají
samoobslužnou šatnu. Prima, to věc usnadňuje. Vešel do
jídelního sálu. Zpola plný. A přehledný, z místa, kde stál, viděl
všechny stoly. Přišel k němu číšník a on si u něj
rezervoval na zítřejší den na šestou večer stůl u okna.
Před odchodem si prohlédl záchody. Nebylo tam
okno. Jediný jiný východ vede tedy kuchyní. To
nevadí. Žádné místo není dokonalé a je více než
nepravděpodobné, že bude potřebovat nějakou alternativní
únikovou cestu.
Vyšel z restaurace, pohlédl na hodinky a zamířil pěší
zónou k hlavnímu nádraží. Lidé se dívali do země a
stranou. Malé město, ale přesto chladný velkoměstský
odstup. Fajn.
Došel na peron, z něhož odjíždí rychlovlak na
letiště, a znovu pohlédl na hodinky. Z restaurace šest minut.
Vlak jede každých deset minut a cesta trvá devatenáct
minut. Takže by mohl být ve vlaku v devatenáct dvacet
a na letišti v devatenáct čtyřicet. Přímý spoj do Záhřebu
odlétá ve dvacet jedna deset a letenku má v kapse. Za
akční cenu od společnosti SAS.
Spokojeně opustil nový vlakový terminál, sešel po
schodišti, prošel částí se skleněnou střechou, která
očividně byla starou odjezdovou halou, ale kde teď byly
obchody, a vyšel ven na otevřené prostranství. Železniční
náměstí, stálo na mapě. V jeho středu, uprostřed tramvajových
kolejí, aut a lidí, trůnila socha tygra ve skoku v nadživot-





85
ní velikosti. Nikde však neviděl telefonní automat, jak
tvrdila recepční. Na konci náměstí, u přístřešku, stál houf
lidí. Popošel blíž. Někteří z nich měli hlavy v kapucích
sražené dohromady a hovořili spolu. Možná pocházejí
ze stejného místa, třeba to jsou sousedé, kteří tu čekají
společně na autobus. Ovšem jemu to připomnělo něco
jiného. Spatřil předávku z ruky do ruky i vyzáblé muže
spěchající pryč se zády skloněnými před mrazivým
větrem, a pochopil, o co jde. Viděl prodávat heroin jak v
Záhřebu, tak v jiných evropských městech, nikde však tak
otevřeně jako tady. Nato mu došlo, co mu to připomnělo.
Zástupy, v nichž sám stál po odchodu Srbů. Uprchlíci.
Pak přece jen přijel autobus. Byl bílý a zastavil kousek
od přístřešku. Dveře se otevřely, ale nikdo nenastoupil.
Místo toho vystoupila dívka v uniformě, kterou ihned
poznal. Armáda spásy. Zpomalil krok.
Dívka došla k jedné z žen a pomohla jí do autobusu.
Dva muži ji následovali.
Zastavil se a přihlížel. Náhoda, pomyslel si. Nic víc.
Otočil se. A tam, na zdi věžičky s hodinami, uviděl tři
telefonní automaty.
O pět minut později už měl vyřízený telefonát do
Záhřebu. Informoval ji, že všechno se zdá být v pořádku.
„Poslední úkol,“ zopakovala.
A Fred mu pověděl, že na stadionu Maksimir vedou
jeho Modří, Dinamo Záhřeb, nad Rijekou po prvním
poločase 1: 0.
Hovor ho stál pět korun. Hodiny na věžičce
ukazovaly devatenáct dvacet pět. Odpočítávání bylo zahájeno.
Zájmová skupina se scházela v komunitním centru
kostela Vestre Aker.
Obě strany štěrkové cesty vedoucí ke zděnému
domečku ve svahu vedle hřbitova lemovaly nahrnuté hromady
sněhu. V holé shromažďovací místnosti s plastovými





86
židlemi vystohovanými podél stěn a s dlouhým stolem
uprostřed sedělo čtrnáct lidí. Kdyby do místnosti někdo
nečekaně vešel, možná by tipoval, že se tu koná schůze
domovního výboru, ale tváře, věk, pohlaví ani oblečení
přítomných neodhalovaly, co je tohle za společnost.
Tvrdé světlo se odráželo v okenních sklech a linoleu na
podlaze. Ozývalo se tiché mumlání a chrastění papírových
kelímků. Zasyčela láhev minerálky, kterou kdosi otevřel.
Přesně v devatenáct hodin tlumený hovor utichl poté,
co se zvedla ruka na konci dlouhého stolu a zazvonila
na zvoneček. Pohledy všech se upřely na ženu kolem
pětatřicítky. Sama na ně hleděla zpříma, bez známek
strachu. Měla úzké přísné rty zjemněné rtěnkou, dlouhé
husté světlé vlasy sepnuté jednoduchou sponou a velké
ruce, které teď klidně a sebejistě spočívaly na desce
stolu. Byla to, čemu se norsky říká pohledná, což znamená,
že měla pěkné rysy, ovšem bez onoho půvabu, který by
ji kvalifikoval do skupiny žen, jež se v norštině
označují jako sladké. Řeč jejího těla naznačovala sebeovládání
a sílu, což ještě podporoval pevný hlas, jenž v
následujícím okamžiku zaplnil chladnou místnost.
„Ahoj, jmenuju se Astrid a jsem alkoholička.“
„Ahoj, Astrid!“ odpovědělo shromáždění unisono.
Astrid rozevřela knížku před sebou a začala číst:
„Jediným požadavkem členství v Anonymních
alkoholicích je touha přestat pít.“
Pokračovala a kolem stolu se pohybovaly rty těch,
kteří znali Dvanáct Tradic nazpaměť. V pauzách, kdy se
nadechovala, byl slyšet zpěv místního pěveckého sboru
zkoušejícího o patro výš.
„Dnešním tématem je První Krok,“ pokračovala
Astrid. „Který zní tato: ‚Přiznali jsme svoji bezmocnost
nad alkoholem – naše životy se staly nezvladatelné.‘
Začnu a budu stručná, neboť se považuju za člověka, který
už má První Krok za sebou.“





87
Nadechla se a ušklíbla.
„Nepiju už sedm let a jako první si každý den po
probuzení řeknu, že jsem alkoholička. Moje děti to neví, ty
si myslí, že se máma jen vždycky snadno opila a přestala
pít kvůli tomu, že bývala v opilosti moc naštvaná. Aby
byl můj život vyrovnaný, potřebuje přiměřenou dávku
pravdy a přiměřenou dávku lži. Může se stát, že půjde
do hajzlu, ale já žiju den po dni, snažím se vyhýbat se
prvnímu napití a momentálně pracuju na Jedenáctém
Kroku. A tím teď skončím.“
„Děkujeme, Astrid,“ zahlaholilo shromáždění za
doprovodu potlesku, sbor z prvního patra přitom pěl
chvalozpěv.
Pokývla vysokému muži se světlými, nakrátko
ostříhanými vlasy nalevo od sebe.
„Ahoj, jmenuju se Harry,“ pronesl muž mírně
zastřeným hlasem. Jemná síť červených žilek na mohutném
nose svědčila o dlouhém životě mimo řady střízlivých.
„Jsem alkoholik.“
„Ahoj, Harry.“
„Jsem tu celkem nový, tohle je moje šesté setkání.
Nebo sedmé. A zatím jsem se nevypořádal s Prvním
Krokem. Tedy vím, že jsem alkoholik, ale ještě si myslím, že
to zvládám. Takže to, že tu sedím, je svým způsobem
protimluv. Ale přišel jsem sem kvůli slibu, který jsem dal
jednomu psychologovi, svému příteli, který to se mnou
myslí dobře. Tvrdil mi, že když dokážu první týdny
vydržet řeči o Bohu a duchovnu, zjistím, že to funguje. No,
nevím, jestli Anonymní alkoholici dokážou pomoct sami
sobě, ale jsem ochotný to zkusit. Proč ne?“
Otočil se nalevo, aby naznačil, že skončil. Než se však
stihl pořádně rozeznít potlesk, přerušila ho Astrid.
„To je nejspíš poprvé, co jsi na našich setkáních něco
řekl, Harry. Takže to je milé. Ale možná bys nám toho
chtěl povědět víc, když už jsi začal...“





88
Harry se na ni podíval. Ostatní také, protože vyvíjet
nátlak na někoho ze skupiny je jasné porušení metody.
Neuhnula před jeho pohledem. Už na dřívějších setká -
ních cítil, že ho pozoruje, ale jen jednou se na ni také
podíval. Tehdy ji na oplátku dokonale sjel pohledem,
přeměřil si ji od hlavy k patě a zpátky. To, co viděl, se
mu celkem líbilo, ale nejvíc se mu zamlouvalo, že když
se vrátil k hlavě, byl její obličej výrazně červenější. A na
dalším setkání pro ni byl už naštěstí vzduch.
„Ne, díky.“ odvětil.
Váhavý potlesk.
Zatímco mluvil další, Harry Astrid po očku pozoroval.
Po skončení setkání se ho zeptala, kde bydlí, a nabídla
mu, že se s ní může svézt. Harry zaváhal, sbor o patro
výš přitom dál naléhavě chválil Pána.
O hodinu a půl později kouřili každý mlčky cigaretu
a hleděli na dým barvící tmu ložnice na modro. Mokré
prostěradlo v Harryho úzké posteli bylo sice teplé, ale
zima v místnosti přiměla Astrid, aby si přitáhla slabou
bílou peřinu až k bradě.
„Bylo to krásné,“ pronesla.
Harry neodpověděl. Pomyslel si, že to asi nebude
otázka.
„Udělala jsem se,“ pokračovala. „Hned napoprvé. To
nebývá...“
„Takže tvůj muž je doktor?“ zeptal se Harry.
„Ptáš se mě už podruhé. A odpověď nadále zní ano.“
Harry přikývl. „Slyšíš ten zvuk?“
„Jaký zvuk?“
„To tikání. To jsou tvoje hodinky?“
„Nemám hodinky. To musí být tvoje.“
„Mám digitálky. Netikají.“
Položila mu jednu ruku na kyčel. Harry vyklouzl z
postele. Ledové linoleum ho štípalo do chodidel. „Chceš
vodu?“





89
„Hm.“
Harry došel do koupelny, a zatímco voda tekla, díval
se do zrcadla. Cože to povídala? Že vidí v jeho pohledu
osamělost? Naklonil se vpřed, ale kolem malých
zorniček neviděl nic jiného než modré duhovky a vějíře cév
v bělmu. Poté, co Halvorsen pochopil, že je s Ráchel
konec, prohlásil, že by se Harry měl utěšovat s jinými
ženami. Nebo jak se poeticky vyjádřil: vyšukat ze sebe
melancholii. Jenže Harry na to neměl náladu ani chuť.
Protože věděl, že každá žena, jíž by se dotkl, by se
proměnila v Ráchel. A on potřeboval zapomenout, dostat ji
z krve, žádná metadonová léčba lásky.
Ale možná se mýlil a Halvorsen měl pravdu. Protože
to bylo prima. Bylo to krásné. A místo prázdného pocitu
pramenícího ze snahy utišit jednu touhu tím, že
uspokojí touhu jinou, se cítil nabitý. A současně odpočatý. Ona
si posloužila. A jemu se její přístup líbil. Možná by to
mohlo být tak prosté i pro něj.
Ustoupil o krok vzad a prohlédl si v zrcadle své tělo.
Za poslední rok hodně zhubl. Méně tuku, ale také méně
svalů. Začíná se podobat svému otci. Patrně.
Vrátil se do postele s plným půllitrem, o který se
rozdělili. Pak se k němu přitulila. Její kůže byla zpočátku
lepkavá a studená, ale po chvíli ho začala zahřívat.
„Teď mi to můžeš povědět,“ vyzvala ho.
„Co jako?“ Harry pozoroval kouř splétající se v
ornamentální písmeno.
„Jak se jmenovala? Protože jde o ženu, že?“
Písmeno se rozplynulo.
„To kvůli ní jsi k nám přišel.“
„Možná.“
Harry vyprávěl a přitom sledoval, jak mu oheň
pomalu užírá cigaretu. Nejdřív pověděl kousek. Žena vedle něj
byla cizí, byla tma a slova stoupala ke stropu a
rozplývala se, a on si říkal, že takové to nejspíš musí být, když





90
člověk sedí ve zpovědnici. Shazuje to ze sebe. Nebo to
„přenechává“, jak to nazývají v AA. Potom vykládal dál.
Vyprávěl o Ráchel, jak ho před rokem vyhodila z domu,
protože jí připadalo, že je posedlý honem na jednoho
zrádce v řadách policie, na Prince. A o Olegovi, jejím
synovi, který byl unesen ze svého pokoje a použit jako
rukojmí, když se Harry konečně dostal k Princi na dostřel.
Oleg se s tím vypořádal dobře, vezmeme-li v úvahu
okolnosti únosu a fakt, že byl svědkem toho, jak Harry
únosce zabil v jednom výtahu na Kampenu. Ráchel to nesla
hůř. Dva týdny po únosu, poté, co se dozvěděla všechny
podrobnosti, mu sdělila, že už ho ve svém životě
nesnese. Nebo lépe řečeno v Olegově životě.
Astrid přikývla. „Opustila tě kvůli tomu, cos jim
způsobil?“
Harry zavrtěl hlavou. „Kvůli tomu, co jsem jim
nezpůsobil. Ale co bych jim způsobit mohl.“
„Cože?“
„Vysvětloval jsem jí, že případ je uzavřen, ale ona
tvrdila, že jsem posedlý, že to nikdy neskončí, dokud ti,
které honím, budou dál tam venku.“ Harry típl cigaretu
do popelníku na nočním stolku. „A pokud tam nebudou
oni, najdu si někoho jiného. Někoho jiného, kdo by jim
mohl ublížit. Prohlásila, že za tohle už nedokáže nést
odpovědnost.“
„To zní, jako by byla posedlá ona.“
„Ne,“ usmál se Harry. „Má pravdu.“
„Vážně? Mohl bys to vysvětlit?“
Harry pokrčil rameny. „Ponorka...,“ začal, ale zastavil
ho silný záchvat kašle.
„Co jsi říkal o ponorce?“
„To povídala ona. Že jsem ponorka. Nořím se tam, kde
panuje tma a chlad a kde se nedá dýchat, a na hladinu se
vynořuju jen jednou za měsíc. Nechtěla mi dělat
společnost tam dole. Nejspíš.“





91
„Pořád ji miluješ?“
Harry si nebyl jistý, jestli se mu líbí směr, který hovor
nabral. Zhluboka se nadechl. V hlavě si přehrával konec
poslední promluvy s Ráchel. Jeho vlastní hlas, tichý, jako
obvykle, když měl vztek nebo strach: „Cože? Ponorka?“
Ráchelin hlas: „Vím, že je to špatný příměr, ale
pochop...“
Harry zvedá ruce: „Jasně. Skvostný příměr. A co je
ten... doktůrek? Letadlová loď?“
Ráchel sténá: „Ten s tím nemá nic společného, Harry.
Tady jde o tebe a o mě. A o Olega.“
„Neschovávej se teď za Olega.“
„Schov...“
„Používáš ho jako rukojmí, Ráchel...“
„JÁ že ho používám jako rukojmí? Já jsem ho snad
unesla a přitiskla mu pistoli ke spánku proto, abys TY
mohl uspokojit svoji touhu po pomstě?“
Žíly na krku jí vystupují a ona křičí tak, že má ošklivý
hlas, hlas někoho jiného, sama nemá hlasivky na to, aby
unesly takovýhle zuřivý vztek. Harry odchází a zavírá za
sebou dveře, zlehka, téměř neslyšně.
Otočil se k ženě ve své posteli: „Ano, miluju ji. Miluješ
svého muže, doktora?“
„Ano.“
„Tak proč děláš tohle?“
„On nemiluje mě.“
„Hm. Takže se mu mstíš?“
Užasle se na něj podívala. „Ne. Jsem jenom osamělá.
A pak jsem na tebe měla chuť. Stejné důvody jako u tebe,
řekla bych. Chtěl bys, aby to bylo složitější?“
Harry se zasmál. „Ne. Ne, takhle je to úplně v
pohodě.“
„Jak jsi ho zabil?“
„Koho?“
„Bylo jich víc? Toho únosce přece.“





92
„To není důležité.“
„Možná ne, ale já bych si uměla představit, jak po -
slouchám tvoje líčení...“ Položila mu ruku mezi nohy,
přitiskla se k němu a zašeptala mu do ucha: „...
podrobností.“
„Tomu nevěřím.“
„To se pleteš.“
„O. K., ale já nerad...“
„Ale no tak!“ zasykla podrážděně a sevřela mu pevně
úd. Harry se na ni podíval. Oči jí ve tmě tvrdě a modře
zářily. Rychle nasadila úsměv a dodala slaďoučkým
hlasem: „Kvůli mně.“
Za oknem ložnice teplota dál klesala a způsobovala,
že střechy na Bislettu začaly lupat a zpívat, Harry jí
přitom líčil podrobnosti a cítil, jak nejprve ztuhla, pak
stáhla ruku k sobě a nakonec zašeptala, že už to stačí.
Po jejím odchodu zůstal Harry stát v ložnici a
naslouchal. Tomu lupání. A tikání.
Pak se sklonil ke kabátu, který skončil na podlaze
společně s ostatním oblečením, když se na sebe s Astrid hned
u vchodových dveří vrhli. V kapse našel zdroj toho
zvuku. Dárek na rozloučenou od Bjarneho Møllera. Sklíčko
hodinek se zablesklo.
Položil je do zásuvky nočního stolku, ale tikání ho
pronásledovalo celou cestu až do říše snů.
Jedním z bílých hotelových ručníků otřel ze všech
součástí zbraně přebytečný olej.
Dopravní ruch zvenčí k němu doléhal jako
rovnoměrné dunění přehlušující malý televizor v rohu, který měl
jen tři kanály se zrnitým obrazem a který hovořil
jazykem, o němž předpokládal, že to je norština. Recepční si
od něj vzala sako a slíbila mu, že ho bude mít do
zítřejšího rána vyčištěné. Rozložil si všechny součásti zbraně
vedle sebe na noviny. Poté, co oschly, pistoli opět složil,





93
namířil ji proti zrcadlu a stiskl spoušť. Ozvalo se hladké
cvaknutí a on ucítil, jak se mu pohyb oceli přenesl do
dlaně a paže. Výstřel nasucho. Falešná poprava.
Takhle se snažili zlomit Boba.
V listopadu 1991, po třech měsících souvislého
obléhání a bombardování, Vukovar konečně kapituloval. Když
Srbové pochodovali do města, lilo jako z konve.
Společně se zbytkem Bobova oddílu, čítajícím kolem
osmdesáti k smrti vyčerpaných, vyhladovělých chorvatských
válečných zajatců, dostal rozkaz postavit se do řady před
zbytky toho, co kdysi bývalo hlavní ulicí v jejich městě.
Srbové jim nařídili, že se nesmí ani pohnout, a sami se
uchýlili do vytápěných stanů. Kapky padaly s takovou
silou, až bláto pěnilo. Po dvou hodinách začali padat
první z nich. Když Bobův nadporučík vystoupil z řady, aby
pomohl těm, kteří upadli do bláta, vyšel ze stanu mladý
srbský vojín – sotva chlapec – a střelil nadporučíka do
břicha. Potom se už nikdo nepohnul, všichni jen zírali
na déšť bičující louky kolem nich a doufali, že
nadporučík brzy přestane křičet. Sám se rozplakal, ale pak za
sebou uslyšel Bobův hlas: „Nebreč.“ A přestal.
Nastalo odpoledne a podvečer, poté přijel otevřený
džíp. Srbové se vyřítili ze stanu ven a salutovali.
Pochopil, že muž na sedadle spolujezdce musí být velitel.
„Kámen s měkkým hlasem“, jak se mu říkalo. Vzadu v džípu
seděl muž v civilu se skloněnou hlavou. Džíp zaparkoval
přímo před jednotkou, a protože on sám stál v první řadě,
uslyšel, jak velitel žádá civilistu, aby si prohlédl
chorvatské zajatce. Když dotyčný zdráhavě zvedl hlavu,
okamžitě ho poznal. Byl to občan Vukovaru, otec jednoho
chlapce od nich ze školy. Jeho pohled klouzal po řadách,
došel k němu, ale on nezahlédl žádné známky toho, že
by ho poznal. Muž klouzal pohledem dál. Velitel
vzdychl, vztyčil se v džípu a vykřikl bez měkkosti v hlase do
deště: „Kdo z vás má krycí jméno Malý spasitel?“





94
Nikdo z jednotky se nepohnul.
„Neodvažuješ se vystoupit vpřed, Mali spasitelj? Ty,
který jsi vyhodil do vzduchu dvanáct našich tanků a
připravil naše ženy o muže a srbské děti o otce?“
Čekal.
„No dobře. Kdo z vás je Bobo?“
Ani teď se nikdo nepohnul.
Velitel se podíval na civilistu, který napřáhl třesoucí se
ukazovák směrem k Bobovi, stojícímu ve druhé řadě.
„Předstup,“ zakřičel velitel.
Bobo popošel těch pár kroků k džípu a k řidiči,
který vystoupil a postavil se vedle vozidla. Potom se Bobo
napřímil a zasalutoval, řidič mu srazil čepici a ta přistála
v blátě.
„Z radiového spojení jsme vyrozuměli, že Malý
spasitel je pod tvým velením,“ prohlásil velitel. „Laskavě mi
ho ukaž.“
„Nikdy jsem o žádném spasiteli neslyšel,“ odvětil
Bobo.
Velitel zvedl pistoli a rozmáchl se. Bobovi začal téct
z nosu červený pramínek krve.
„Rychle, moknu a večeře je hotová.“
„Jsem Bobo, kapitán chorvatské ar...“
Velitel pokývl řidiči, který popadl Boba za vlasy a
smýkl jím tak, že se mu obličej zvrátil. Déšť mu odplavoval
krev stékající z nosu a úst do červeného šátku na krku.
„Pitomče!“ zařval velitel. „Žádná chorvatská armáda
neexistuje, jenom zrádci! Můžeš si vybrat, popravíme tě
buď tady a teď, nebo tě prozatím ušetříme. Stejně si ho
najdeme.“
„A nás stejně popravíte,“ zasykl Bobo.
„Samozřejmě.“
„Proč?“
Velitel vytáhl pistoli. Z rukojeti mu stékaly kapky
deště. Přiložil Bobovi ústí hlavně ke spánku. „Protože jsem





95
srbský důstojník. A muž musí mít respekt ke své práci.
Jsi připraven zemřít?“
Bobo semkl víčka, na řasách mu visely kapky deště.
„Kde je Malý spasitel? Počítám do tří, pak vystřelím.
Jedna...“
„Jsem Bobo...“
„Dva!“
„... kapitán chorvatské armády...“
„Tři!“
Dokonce i v bušícím dešti zaznělo suché cvaknutí jako
rána.
„Promiň, nejspíš jsem zapomněl zasunout zásobník,“
prohlásil velitel.
Řidič podal veliteli zásobník. Ten ho zastrčil do
rukojeti, nabil a pistoli znovu zvedl.
„Poslední šance! Jedna!“
„Já... moje... jednotka je...“
„Dva!“
„... první pěchotní prapor v... v....“
„Tři!“
Další suché cvaknutí. Civilistovi na zadním sedadle
uniklo zavzlyknutí.
„No ne! Prázdný zásobník. Zkusíme ten s těmi
pěknými, lesklými patronami?“
Zásobník ven, nový dovnitř. Cvaknutí závěru.
„Kde je Malý spasitel? Jedna!“
Bobovo mumlání: „Oče naš...“
„Dva!“
Nebe se otevřelo, déšť padal s řevem, jako by se
zoufale snažil zastavit to, co tu lidé provádějí. Pohled na Boba
způsobil, že už to nevydržel a otevřel ústa, aby vykřikl,
že to je on, že on je Malý spasitel, jeho chtějí, ne Boba,
jen jeho, jeho krev můžou dostat. Ale v téže chvíli sjel
Bobův pohled přes něj a kolem něj a on v něm spatřil
zoufalou, intenzivní prosbu, viděl ho, jak vrtí hlavou.





96
Pak to Bobem trhlo, když kulka přerušila spojení mezi
tělem a duší, a on sledoval, jak Bobův pohled pohasíná
a jak z Boba odchází život.
„Ty,“ zařval velitel a ukázal na jednoho z mužů v první
řadě. „Jsi na řadě. Pojď sem!“
V téže chvíli přiběhl mladý srbský vojín, který předtím
zabil nadporučíka.
„U nemocnice se střílí.“
Velitel zaklel a mávl na řidiče. V dalším okamžiku
motor se zařváním naskočil a džíp zmizel v soumraku. Býval
by mohl Srbům povědět, že nemají důvod se
znepokojovat. Protože v nemocnici nemohli střílet žádní Chorvati.
Neměli zbraně.
Boba nechali ležet na místě, s obličejem zabořeným
do černého bahna. Jakmile se setmělo natolik, že je
Srbové ve stanu nemohli vidět, vystoupil z řady, sklonil se
nad mrtvého kapitána, uvolnil uzel a vzal si jeho červený
šátek.