načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: SPARTAN - Jeff O'Connell; Joe DeSena

SPARTAN

Elektronická kniha: SPARTAN
Autor: ;

Jak překonávat překážky a dosáhnout v životě maximálního úspěchuJoe DeSena, Jeff O'ConnellKniha je manuálem pro život spartana; průvodce životním stylem, který vás posune ze ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 200
Rozměr: 23 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: Connell
překlad: Lenka Beranová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0403-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jak překonávat překážky a dosáhnout v životě maximálního úspěchuJoe DeSena, Jeff O'Connell
Kniha je manuálem pro život spartana; průvodce životním stylem, který vás posune ze zóny pohodlí do zóny boje. První polovinu závodu běžíte nohama; druhou polovinu běžíte svou myslí. Udělejte z bolesti přídavný motor, který vás požene kupředu.

Z jiných závodů odejdete jako ovce; ze Spartan Race jako vlci.

„V každých závodech si může člověk sáhnout na dno, ale málokterý závod vás prověří tak komplexně jak Spartan Race. Přesvědčil jsem se, že tyto závody nejsou jen o běhání a překážkách, ale hlavně o překonání sebe a hledání skutečných hodnot, na které lidé často přijdou, až když jsou na dně."
- Peter Žiška, nejúspěšnější evropský závodník Spartan Race

„Měl jsem možnost se s Joem na chvilku potkat. Je to člověk, který vás dokáže namotivovat pouhým pohledem. Při čtení knihy máte pocit, jako by seděl naproti a povídal si s vámi, po jejím přečtení budete mít chuť žít jako spartan. Skvělá kniha!"
- Jan Jirkal, trenér Spartan Kids, Česká republika

SPARTAN představuje jednoduchou filozofii, kterou autor nejprve uplatnil ve svém životě a nyní ji využívají miliony lidí na tratích závodu: stanovte si cíl, pusťte se do práce a dotáhněte to do konce.

Naučíte se:
- překonat svou vůli jako největší překážku
- přijmout sebekázeň za svého nejlepšího přítele
- dosáhnout odolnosti vůči životním problémům

Spartan vám pomůže plně rozvinout vlastní potenciál – v životě, v práci, ve vztazích a čemkoli, pro co se rozhodnete. Je projektem, který vás provede od startu až do cíle.

Joe De Sena je legendou v oblasti extrémních závodů. Za jediný týden dokázal uběhnout ultramaraton Badwater (217 km), závod Lake Placid Ironman (226 km) a horský běh na 160 km.

Jeff O'Connell je šéfredaktorem serveru Bodybuilding.com.

(jak překonávat překážky a dosáhnout v životě maximálního úspěchu)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jeff O'Connell; Joe DeSena - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Joe De Sena a Jeff O’Connell

BizBooks

Brno

2015

jak překonávat překážky a dosáhnout

v životě maximálního

úspěchu


Tato kniha prezentuje názory autora. Než se rozhodnete pro jakoukoli změnu

stravy nebo cvičebního plánu, měli byste se poradit s lékařem. Autor i nakladatel

odmítají nést odpovědnost za jakékoli nepříznivé důsledky přímo či nepřímo

plynoucí z informací obsažených v této knize.

SPARTAN

Jak překonávat překážky a dosáhnout

v životě maximálního úspěchu

Joe De Sena, Jeff O‘Connell

Překlad: Lenka Beranová

Obálka: Petr Gremlica

Foto na obálce: Roman Dušek

Na titulní fotografii: Simona Kalfeřtová

Foto na předsádkách: Roman Dušek, Jan Ticháček, Peter Murcko

Odpovědná redaktorka: Petra Kryštofová

Technický redaktor: Jiří Matoušek

Sazbu zhotovilo Grafické a DTP studio Fragment

Authorized translation from the English language edition SPARTAN UP!

Copyright: © 2014 by Spartan Race, Inc.

Translation © Lenka Beranová, 2015

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN 978-80-265-0403-0

Informace o knihách z nakladatelství BizBooks:

www.bizbooks.cz

www.facebook.com/NakladatelstviBizBooks

www.twitter.com/BizBooks_knihy

Vydalo nakladatelství BizBooks v Brně roku 2015 ve společnosti Albatros Media a. s.

se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 19 293.

© Albatros Media a. s. Všechna práva vy hrazena. Žádná část této publikace nesmí

být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli

způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.

1. vydání


Tuto knihu věnuji své mámě a tátovi.

I když oba opustili svět příliš brzy,

svým způsobem byli pravými spartany.



Mezi neúspěšnými je spousta těch, kdo netušili, jak blízko byli

úspěchu, když to vzdali.

Thomas Edison


Upozornění:

Spartanský styl života je sice prospěšný, ale může být i nebezpečný.

Pečlivě zvažte, jestli se pro něj rozhodnete.


OBSAH

Předmluva 11

Úvod: Když nemáte kam utéct

a je třicet pod nulou 17

1. Odsud až k šílenství 25

2. Tváří v tvář největší překážce: Své vůli 47

3. Překonávání překážek, když je vám mizerně 65

4. Změňte svůj referenční rámec 85

5. Získejte spartanskou kondici 97

6. Změňte svou stravu, změníte svůj život 113

7. Překročit hory 133

8. Jak překonat své limity 151

9. Transformace: Vytváření nových vazeb 165

10. Cílová čára: Staňte se spartanem 181

Příloha 195

Poděkování 197



11

PŘEDMLUVA

S

p a r t a n R a c e není pouhý závod, Spartan Race je něcopodstatně většího... Spartan Race je to, co vám změní život kneoznání aneb „Pochopíš až v cíli...“. Když mi byla nabídnuta možnost napsat předmluvu k této knize, neváhal jsem ani chvíli! Je to pro mě v první řadě veliká čest. Jsem totiž jeden z těch, co pochopili v cíli a kterým tento závod obrátil život naruby v tom nejlepším slova smyslu, za což budu Spartanu navěky vděčný. Proč a hlavně v čem je Spartan Race jiný než ostatní konkurenční závody, se dočtete na následujících stranách této knihy, kterou napsal sám největší guru a zakladatel závodu Joe De Sena. V knize na vás čeká spousta neuvěřitelných příběhů z jehosportovního i osobního života, díky nimž pochopíte důvody vzniku ahlavně myšlenku závodů Spartan Race. Je naprosto úžasné, co se Joeovi povedlo dát dohromady a jakou sílu tyto závody vnášejí do životů obyčejných lidí po celém světě. Toto je kniha, která by nemělachybět v knihovně žádného novodobého spartana!

Píše se 28. září roku 2013, den, na který nikdy v životěnezapomenu. Je chladné podzimní ráno a já stojím uprostřed rozlehlétravnaté louky, která prý, za normálních okolností, slouží jako letiště.

V tento den je z ní ale improvizované parkoviště, na které se sjíždí

snad tisícovka aut ze všech koutů střední Evropy. Je sedm hodin

ráno a na špičatých koncích stébel trávy se třpytí kapky rosy.Nacházím se v Bořeticích, kousek od Kraví Hory, dvě stě kilometrů od

domova a především kolínské porodnice, ve které stále ještě leží

má přítelkyně s naší třídenní dcerkou. Ano, jsem novopečený hrdý


SPARTAN

12

otec, a přesto jsem dnes s pár kamarády podnikl dlouhou cestu za

závodem, o kterém zatím vím tak málo.

Vše začalo o tři měsíce dříve, kdy jsem se jako divák apředevším jako podpora jel podívat na první Spartan Race v České

republice, který se konal v Monínci. Můj kamarád Míra se

tehdy na poslední chvíli a bez jakékoli zvláštní přípravy,přihlásil na závod, který měl být extrémně těžký a pyšnil semottem „Pochopíš až v cíli...“. Bylo odstartováno, a zatímco

Míra od začátku sváděl těžký boj sám se sebou, já jsem doslova

nasával úžasnou závodní atmosféru a po zhlédnutí několika

překážek obdivoval každého spartana na trati. Míra nakonec

svůj boj prohrál a odstoupil ze závodu ani ne v půlce trati.

Holt přihlásit se bez přípravy a strávit předchozí den, avlastně i skoro celou noc, na svatbě a téměř hned nato si střihnout

takovýto závod se ukázalo jako hodně špatný nápad. Zatímco

se Míra, před necelými dvanácti hodinami ještě rozjařený

svatebčan a nyní zcela zlomený muž, dával dohromady, já

jsem tiše záviděl všem těm šťastným lidem, jež probíhali cílem

a s naprosto jedinečným výrazem, který vykazoval známky

nejen naprostého vyčerpání, ale hlavně zcela upřímnéradosti a hrdosti, se řadili do fronty, čekajíce na svou prvnímedaili. V tu chvíli bylo někde uvnitř mě již rozhodnuto a já věděl,

že na dalším závodě musím v této frontě stát také. A tak tu teď stojím, teprve na startovní čáře, celé mé tělo se chvěje a vypadá to, že celý ten dav čítající dvě stě padesát lidí jako by žil a dýchal v jednom jediném těle – jako jeden organismus. Atmosféra je neskutečná a s blížícím se startem naší vlny raketově stoupá nejen intenzita vzájemného spartanského hecování, ale také mánervozita. Nikdy jsem nic podobného neabsolvoval a vlastně ani nevím, co mě vůbec čeká. Začínám se sám sebe ptát, co tu k čertu vlastnědělám. V tu chvíli si ještě neuvědomuji, že odpověď na všechny mé obavy přijde záhy, ani ne za sto minut. Do té doby si tyto otázky ještě i v průběhu závodu několikrát položím.


Předmluva

13

Když jsem se zmínil, že nic podobného jsem do té doby

neabsolvoval, myslel jsem to smrtelně vážně. Nikdy jsem

nebyl kdovíjaký sportovec. Ne že by mě sporty nebavily,

vystřídal jsem jich do té doby opravdu mnoho, ale užád

ného z nich jsem pořádně nevydržel a hlavně jsem vžád

ném nijak nevynikal. Už odmala jsem válčil s nadváhou

a špatnou životosprávou, což se samozřejmě podepisovalo

i na mých výkonech. Byl to začarovaný kruh, ze kterého

jsem se nedokázal vymanit. Zůstal jsem tedy hlavně uta

hání činek ve fi tnesscentru a u hokejbalu, kde jsem byl se

svými sto dvěma kily celkem platným obráncem. Pak ale

přišla tvrdá rána, když mi po šesti letech úmornýchboles

tí kyčlí a bederní páteře doktoři diagnostikovali druhý

stupeň Bechtěrevovy nemoci. Ve zkratce, jedná se onevy

léčitelné autoimunitní onemocnění, u kterého se v páteři

vytvářejí záněty vedoucí k jejímu postupnémukostnatě

ní. V poslední fázi onemocnění je páteř zcela neohebná

a stává se z ní něco jako bambusová tyč. Prognóza je

u této nemoci nepředvídatelná, někdo je po dvou letech

od diagnostikování upoután na vozíčku a někdo siudr

ží počáteční stupeň do konce života a až na občasné kruté

bolesti žije zcela normálně. Prevence zhoršováníaktuál

ního stavu pacienta je velmi důležitá a staví hlavně

na dostatku pohybu – sportu, častém rehabilitačnímcvi

čení a redukování stresu. Největším nepřítelem mého

zdravotního stavu se tedy celkem logicky stalo mé dosa

vadní sedavé a velmi stresující zaměstnání a špatnýtré

nink ve fi tnesscentru. Jenže dejte výpověď z dobřeplace

né práce, o které sice víte, že vás pomalu „zabíjí“, ale na

krku vám leží hypotéka a potřeba zajistit rodinu. Změňte

trénink ve fi tnesscentru, když nevíte jak a co přesně cvičit

s ohledem na zdravotní stav a v okolí není nikdo, kdo by

vám s tím poradil. To všechno by znamenalo provéstvel

mi radikální změny, na které jsem v té době prostě neměl

odvahu...


SPARTAN

14

Většinu závodu mám za sebou a se strnulým výrazem, jenžobsa

huje snad všechny znaky totálního vyčerpání, se přibližuji k jedné

z posledních překážek. Ne, opravdu se tomu nedá říkat běh,při

rovnal bych to spíše k chůzi zombie ze seriálu Walking Dead.Jed

ná se o vysoké dřevěné „áčko“ (v angličtině tzv. „Slip Wall“), které

je z jedné strany velmi kluzké – a po této straně ho musí každý

závodník za pomoci lana zdolat. Na papíře se úkol jeví takjedno

duše, ale jakmile se dostávám blíže a vidím, kolik lidí s tímdoslo

va válčí a kolik jich ještě čeká ve frontě na svůj pokus, rovnou

volím variantu třiceti trestných angličáků. Po pátém angličáku

zjišťuji, že to nebyl ten nejlepší nápad, a já si připadám, jako bych

s každým dalším angličákem ztrácel kousek vědomí. Nakonec se

mi daří zmobilizovat poslední energetické zásoby a po nejdelších

deseti minutách svého života opouštím „Burpees“ zónu. V cestě za

vysněnou medailí už mi stojí „pouze“ hod oštěpem, kterýzázrač

ně trefuji, což mi vlévá trochu života do žil, a potom přeskok přes

ohnivou hranici a „mazlení“ s gladiátory. Tedy překážky už spíše

pro diváky. Na přeskočení zapálené hranice mi nezbývají síly,

a tak ji v nejtenčím místě pouze překračuji a vydávám se napospas

gladiátorům. Ti mají naštěstí napilno s ostatními závodníky,tak

že na posledních pár metrů do cíle schytávám pouze malý políček

přes záda, který mi paradoxně zrychluje fi niš. Po necelých stomi

nutách utrpení hrdě klečím v cíli, opírám se o jednu ruku, doslova

funím a s upřeným pohledem vyhlížím „anděla“ jenž se blíží

s mou první spartanskou medailí. Myslím, že jsem právěpocho

pil... až v cíli.

Pochopil jsem, že když mohu dokončit závod, u kterého

jsem si ze všech stran osahal své fyzické i psychické dno, proč

bych nemohl ve svém osobním životě udělat taková rozhodnutí,

která jsou v přímém porovnání s tímto zážitkem absolutně ni

čím? Proč bych nemohl změnit způsob života tak, abych bylspo

kojenější nejen já, ale i mí blízcí? Pokud jsem mohl dokončitten

to závod, mohu dokončit cokoli! Stačí pouze, abych vyšel ze své

komfortní zóny a přestal se stále jen litovat a ujišťovat, že je něco

těžké nebo že to prostě nejde. Opravdu jen stačí, abych začal


Předmluva

15

v životě konat tak, jako jsem musel konat na každém kouskutrati Spartan Race.

Týden po závodě začínáme s hrstkou kamarádů cíleně trénovat na

další závody Spartan v příštím roce. Radikálně měním svůjtréninkový plán, jídelníček a způsob života – stává se ze mě abstinent.

Začínám hodně běhat a posilovat především s vlastní vahou těla.

V dalším roce postupně přidávám do sbírky další červenou medaili,

následuje modrá a poté i zelená, se kterou přichází ta nejcennější –

tříbarevná s názvem Trifecta. V tuto chvíli mám již devatenáct kilo

dole, dávám výpověď v práci a hned druhý den po skončenínastuuji na trenérský kurz. Ve spolupráci s ředitelem Spartan Race

Czech Republic Michalem Kukolou zakládám ofi ciální tréninkovou skupinu Spartan Race Training Group Kolín a začínámpracovat jako osobní a skupinový trenér v místním novém sportovním

centru. Do toho se zaměřuji na kondiční přípravu sportovců apředevším nových spartanů v rámci naší tréninkové skupiny.

Kruté bolesti zad postupně ustupují a já už přibližně půl roku nevím o tom, že bych kdy nějakého „Bechtěreva“ měl. Po dlouhých sedmi letech sezení v kanceláři dělám práci, která je mým koníčkem a která mě maximálně naplňuje. Žiju sportem a naší tréninkovou skupinou a zároveň dokážu splácet hypotéku a ještě zaopatřitrodinu. Za všechny tyto pozitivní změny, kterým předcházely velmiradikální rozhodnutí a činy, vděčím právě závodům Spartan Race, respektive myšlence, kterou s sebou nesou. Jsem zcela přesvědčen o tom, že kdybych tenkrát nejel s Mírou na závod do Monínce, kde to všechno pro mě začalo, tak bych pořád seděl v kanceláři, špatně cvičil v posilovně a měl problémy se zády, dnes jistě podstatněhorší než tehdy. A rozhodně bych teď nesepisoval svůj osobní příběh jako předmluvu k tak úžasné knize o závodě, který dokáže měnit lidem životy.

Ten den jsem v cíli pochopil.

AROO!

Michal Pokorný



17

ÚVOD:

KDYŽ NEMÁTE KAM UTÉCT

A JE TŘICET POD NULOU

U

k a t a k byl vytrvalostní závod pořádaný v Québecu uprostřed

zimy, v nejchladnějším období roku. Teploty tu klesají až pod

minus třicet stupňů. Kdyby mě přátelé nepřemluvili, nestál bych na malém ostrůvku v řece sv. Vavřince na startovní čáře, spolu s dalšími třemi členy týmu. Byla to šílenost. Do cíle jsme museli urazit pět set šedesát tři kilometrů promrzlým, opuštěným územím. Na ledních jachtách, sněžnicích, lyžích a kupodivu i horskýchkolech jsme měli cestovat přes zpola zamrzlé řeky, zasněženým,skalnatým terénem, do kterého by nikdo příčetný nevkročil. Věděl jsem, že pokud všechno půjde podle plánu, závod potrvá šest dní. A taky mi bylo jasné, že nikdy nic nejde podle plánu.

Mrzlo, až praštělo, ale slunce svítilo a obloha byla bez mráčku.

Na bílém sněhu zářila pestrobarevná výstroj soutěžících. Na ledních jachtách jsme se vydali po řece. Seděl jsem vzadu a bylo to,

jako bychom v čtyřmístné kánoi brázdili Severní ledový oceán.

Kusy bílého ledu narážely do plavidla a my jsme padali do ledově

studené vody jako potápějící se tuleni. V průběhu takového závodu

se není kde ohřát a převléci do suchých šatů. Máte promočenéoblečení, jste promrzlí na kost – a tak to zůstane, dokud se neoteplí. Je

to stejné, jako byste byli nazí. Lidé v takových podmínkách umírají

na podchlazení. Náš závod ale teprve začínal.


SPARTAN

18

Po dosažení cíle plavby jsme pokračovali další dva dny pěšky, po kolena ve sněhu, při teplotě mezi deseti a třiceti stupni podnulou. S mým týmem jsme v případě potřeby zastavili a doplnilienergii douškem olivového oleje z láhve. Byl pro mě logickou volbou – dal se nést a byl plný kalorií. Fungovalo to. Neobešlo se to ovšem bez vedlejších účinků.

Každý, kdo se někdy účastnil extrémního vytrvalostníhozávodu, má schopnost odpojit se od tělesných pocitů a jít pořád dál. Nepodlehnout běžným lidským impulzům ani zdravému rozumu, který mu velí, aby toho nechal. Racionální uvažování v podstatě přestává fungovat a člověk jedná pouze na základě instinktů.

Během třetí noci jsme se na sněžnicích plahočili k vrcholu hřebenu. Náhle se mi před očima objevily tváře mé rodiny apřátel. Kamkoli jsem se podíval, odevšad na mě zír aly. Celé hodiny jsem si říkal: Kde se tu vzali? Stranou stezky jsem také zahlédl McDonald’s... To přece nebylo možné, vždyť jsem byl uprostřed pustiny! Nejenže jsem zřetelně viděl jasně žluté oblouky loga, ale do nosu mě udeřila i typická pronikavá vůně cheeseburgeru shranolky. Bylo to, jako když si narkoman šlehne. Přichází-li člověk o rozum jako tehdy já, je překvapivé, čím se zaobírá jeho mysl – u mě to evidentně byly nasycené tuky a kečup. Stával se ze mě cvok se vším všudy.

Měli jsme slanit ze srázu vysokého skoro pět set metrů apokračovat dál do cíle. Byli jsme aktuálně na druhém místě, těsně zavedoucím týmem, a pořád jsme doufali, že bychom mohli zvítězit. Bylo to pro mě obrovské překvapení, protože jsem nebyl sportovec a pro účast v závodu jsem neměl žádný zvláštní důvod. Moji týmoví kolegové měli dohromady celá léta sportovních zkušeností – já jsem jen čistil bazény. Spoléhal jsem na to, že nedostatek fyzických sil vykompenzuji psychickou odolností. Tahle soutěž je ve světěextrémních závodů něco jako olympiáda a já, čistič bazénů, jsem se snažil zůstat ve hře.

Blížili jsme se k hřebenu a mně bylo jasné, že něco není vpořádku. Týmu před námi se stala nehoda: lana spojující hřeben s jeho úpatím se uvolnila a už se na ně nedalo spolehnout. Slaňovat by


Úvod: Když nemáte kam utéct a je třicet pod nulou

19

v tu chvíli znamenalo, že by z nás dole mohl zbýt krvavý fl ek na

bílém sněhu, a to jsme nehodlali riskovat.

Stáli jsme na okraji srázu a nemohli jsme dělat vůbec nic,zatímco druhý tým se snažil lana znovu spojit. Dole pod sebou jsme slyšeli změť zvuků a viděli světla čelových svítilen. Pokudhalucinujete lidské hlavy a zářivě žluté oblouky, asi to nebude ta správná chvíle na slaňování pět set metrů hluboko, zvláště když nastalproblém s lany... Stmívalo se a my jsme nepřišli na jiný způsob, jak se dostat dolů. Vrátit jsme se také nemohli. Nejbližší stanový tábor byl ten, ze kterého jsme ráno odešli. Stáli jsme tedy v mrazivémprudkém větru, dívali se beze slova jeden na druhého a všichni jsme si mysleli to samé: jsme v pěkném loji. Vypadalo to na noc strávenou ve sněhu pod širákem, protože stan byl příliš těžký na to, abychom ho s sebou vláčeli šest dní. Náš „plán“ byl jít, dokud nepadneme. Na bezpečnostní pokyn mít s sebou stan jsme se vykašlali – vždyť jsme ho nechtěli použít, tak proč zbytečně zvyšovat zátěž?

Čekal jsem, že to bude příšerná noc. Skutečnost ale byla ještě horší. Udělal jsem si záhrab ve zmrzlém sněhu. Jedině tak jsem se mohl schovat před poryvy arktického větru. Byl jsem vyčerpaný a nedařilo se mi usnout. V takových chvílích nedokážeteracionálně přemýšlet, zvláště ne o sobě. Nemohl jsem nic, jen se klepat zimou, trpět a odevzdaně čekat na východ slunce. Měl jsem asi takový pocit, jaký mají lidé, kteří se ztratí v divočině a už je jim jedno, jestli zůstanou naživu – protože pokud zemřou, alespoň tím skončí jejich utrpení.

Druhý den za rozbřesku jsme zjistili, že lano nepůjde upevnit. Vedoucí tým se dostal dolů a my jen mohli čekat a doufat, že se jim podařilo problém vyřešit, nebo za nimi pěšky vyrazit po úbočí hory. Zhodnotili jsme naši krizovou situaci a rozhodli se pokusit slézt po ledovém povrchu, kde se za normálních okolností slaňuje. Vzali jsme v úvahu všechny možné plochy a stezky, po kterýchbychom se mohli klouzat, skákat nebo kutálet dolů. Každá z nich byla velmi nebezpečná. Bylo to jako snažit se sejít dolů po svahu ténejtěžší, téměř nesjízdné sjezdovky. Sněhu bylo po pás a všude kolem plno smrtících pastí.


SPARTAN

20

Pak jsme si povšimli sněhové stezky vedoucí po povrchuhrbolatého srázu. Neměli jsme moc na výběr. Začali jsme sestupovat a přitom jsme se snažili rukama a chodidly zapřít, o co se dalo. Led byl sice pokrytý sněhem a nebyl stabilní jako skalní útvary, ale pro nás byl kvůli našemu pomalému tempu bezpečnější. Cestička byla tak úzká, že jsme nemohli příliš uhýbat vpravo ani vlevo, protože by to mohlo znamenat smrtelný pád do hlubiny. Přelézali jsmepoadané stromy... a pak byl najednou sklon svahu o tři metrystrmější a my jsme klouzali zatraceně blízko skalnatého povrchu. Ten šestihodinový sestup byl přinejmenším velice riskantní a já byl jen obyčejný chlap ve výjimečné situaci. Bydlel jsem v New Yorku, měl sedavé zaměstnání a na tento závod jsem trénoval sotva šest měsíců.

Konečně jsme dorazili až dolů. Otočil jsem se a vzhlédl. Nade mnou se t yčila čt y ř istapadesátimetrová sk ála, po které se v inulauzounká sněhová stezka, která nás dovedla až sem. Jak jsem se tak díval,říkal jsem si: Do prčic, nezbláznili jsme se? Pár kroků špatným směrem a bylo po nás. Byl to jistě skvělý výkon, ale znovu bych do toho nešel.

Později během závodu nastala další potíž. Měli jsme na běžkách urazit šedesát mil, ale protože jsme měli špatné lyže a žádný vosk, dostali jsme se do nepříjemné situace. Stezka o dvou běžeckýchstoách vedla šedesát mil pustinou, byla kopcovitá, prudce stoupala a klesala. Velmi záhy jsme zjistili, že jsme v pasti. Na našich běžkách se nedalo stoupat. Uvízli jsme na místě. Naštvaní a zpocení jsme se podívali jeden na druhého. Odepnuli jsme si lyže a vzápětí jsme zajeli po pás do sněhu, kter ý připomínal tekutý písek. Zní to sice hloupě, ale doslova jsme se přilepili k trati, nemohli jsme tam ani zpátky, a když už jsme si sundali lyže, nebyli jsme schopni si je znovu připnout.

Jeden z členů našeho týmu, Adrian, byl na Everestu a my ho považovali za profíka. Díky němu jsem se i teď cítil bezpečněji; bylo zřejmé, že se vyzná v řešení problémových situací. Díval jsem se na něj jako na nervózního pacienta, který potřebuje od svého doktora uklidnit. V jedné chvíli se ke mně otočil a řekl: „Je to vážné. Mohlo by to dopadnout špatně.“ Vyděsilo mě to k smrti.

Přesto jsme se dál trmáceli, jak se dalo. Nakonec jsme mělištěstí, protože se ochladilo. Kdo se vyzná v běžkaření, ten ví, že různé


Úvod: Když nemáte kam utéct a je třicet pod nulou

21

vosky „lepí“ sníh na skluznici při různých teplotách. My jsme to

nevěděli. Bylo to jako z nějakého fi lmu – najednou jsme jakozázrakem byli zase na cestě.

Noc, kdy jsem se na hoře potýkal s halucinacemi, byla tímnejhorším, co jsem kdy zažil. Neříkám to jen tak; za posledníchčtyřicet let jsem měl namále několikrát. Když jsme v takové situaci,obvykle víme, že nepotrvá věčně. Venku možná mrzne, až praští – ale za dvě hodiny budu zpátky v autě, kde si můžu zatopit. Jasně, ten zákrok bude pekelně bolet – ale když bude třeba, můžu dát zubaři nebo doktorovi znamení, aby zvýšil dávku anestetik. No jo, právě jsem si narazil palec na noze, ale i tohle brzy přejde.

Tenkrát v noci nebyl žádný konec na dohled. Věděl jsem, že slunce sice vyjde, ale i přes den bude teplota pořád hluboko pod nulou. Přinejmenším jsme byli totálně v háji. Nikdo nám nešel na pomoc. Stejně jsme museli najít cestu dolů sami. A podařilo se nám to. Když tohle uděláte víckrát a bezpečně překonáte překážky,nakonec získáte pocit jistoty (ať už skutečný, nebo domnělý), že jestli to vydržíte, budete v pořádku. Upřímně, žádný z problémů, kterým denně čelím, se zřejmě nevyrovná těm podmínkám na hřebenu hory. Mezi tím, jak mizerně se cítíte během závodu a jak báječně po něm, existuje nepřímá korelace. Můžete se vsadit, že jsem byl po skončení v euforii. Když si projdete peklem a dokončíte závod,ačkoli vám to připadalo nemožné, závod, během kterého jste neustále někde vězeli a nemohli dál, něco se stane. Cítíte se skvěle, jste na sebe pyšní a určitým způsobem je z vás jiný člověk.

Od Ukataku jsem měl to štěstí a zároveň byl dost pitomý na to, abych se zúčastnil několika nejtěžších vytrvalostních závodů na světě. Když řeknu lidem, k čemu se chystám, dívají se na mě jako na blázna nebo sebevraha. Jenže víte vy co? Můžete se na to dívat i z lepší stránky. Vyhecovat se, abyste dosáhli víc, než si myslíte, že jste schopni – to nikdy není pitomost. Díky tomu poznáte, covšechno dokážete. Mění to váš referenční rámec a z něho pak můžete čerpat, když čelíte životním obtížím. Ukáže vám to možnosti, o nichž jste neměli ani tušení.

To je důvod, proč jsem založil Spartan R ace a napsal tuto knihu.



SPARTAN



25

1

ODSUD AŽ K ŠÍLENSTVÍ

Cokoli dá ti osud, to snášej, a zvítězíš nad ním.

– Vergilius

REVERS ZÁVODU SPARTAN RACE

Všichni účastníci soutěží a závodů Spartan Race a s nimi spojených

akcí si musí být vědomi a souhlasit s následujícím:

1. Při účasti na Spartan Race nebo podobné akci hrozí velkériziko zranění nebo smrti. Tato rizika kromě jiného zahrnují:

utopení nebo přiutopení, naraženiny, namožení, zlomeniny,

poranění vzniklá vlivem nízkých či vysokých teplot, zranění

způsobená vozidly, kontaktem s jedovatými rostlinami, pokousáním zvířetem nebo poštípáním.

Ke zraněním dále může dojít v důsledku nehod přičinnostech, kterými jsou mimo jiné: pádlování, horolezectví,

cyklistika, turistika, lyžování, chůze na sněžnicích, jízda na

člunu, nákladním autem, osobním autem nebo jiným doravním prostředkem. Všichni účastníci jsou si také vědomi

rizika srdečního infarktu, trvalého ochrnutí a smrti.Pravidla Spartan Race, vybavení a osobní kázeň mohou tatorizika snížit, ale ne zcela eliminovat.

2. S výše zmíněnými fakty jsem plně obeznámen/a. Vědomě

a dobrovolně na sebe beru všechna rizika, známá i neznámá.


SPARTAN

26

Toto je stručná podoba podmínek, s nimiž musí všichni účastníci

mých závodů Spartan Race souhlasit, chtějí-li soutěžit. Možná máte

dojem, že si tak pouze kryju záda. Když se nad tím ale zamyslíte, je

to dost dobrý dokument, který by měl podepsat každý, kdo se chce

prostě jen zúčastnit života. Vím to, protože takový je můj způsob

života – spartanský. Věřte mi, že výsledky za ta rizika stojí.

Jsem Joe De Sena a vyrostl jsem v chudém prostředínewyorského Queensu. Nikdy jsem nebyl žádným velkým sportovcem, přesto se mou vizitkou nakonec stala fyzická kondice. Jsem totiž zakladatelem Spartan Race, který se během deseti let proměnil z šíleného terénního překážkového závodu v lifestylovou společnost vydělávající miliony dolarů. Přibližně milion nadšencůtvořících její zdravé jádro nyní řídí svůj svět podle pravidel, která jsme pro ně vymysleli, a mnoho dalších přibývá. Naše akce se celoročně pořádají po celé zeměkouli a míří na ně tisíce lidí. Chtějí sezdokonalit, drží se hesla „Buď spartanem!“ se vším, co se pod touto frází skrývá a co představuje. Často jsem současně jejich největším fanouškem i noční můrou.

Lidé si možná myslí, že jsem šílený sadista, neústupný maniak bez pudu sebezáchovy, to všechno v jednom balení. Přesto mě vyhledávají, protože nějak cítí, že v tom bláznovství je systém. A že moje taktika mění lidem život, vytváří příležitosti a vede k výsledkům.

Noel Thompson, jeden z trenérů amerického olympijskéhozáasnického týmu, mi v roce 2009 poslal svůj tým na tréninkovývíkend. S Noelem jsem se seznámil rok předtím na jednom ze svých závodů. Zaujaly ho mé jedinečné a občas šílené tréninkové metody.

Zajistil jsem, aby se olympionici ode dne, kdy přistáli po pětihodinovém letu na letišti v Rutlandu, dostávali do nečekaných situací. Nikdo jim neřekl, proč za mnou letí, a nevěděli, co je bude po příletu čekat. Trenér jim zařídil cestu, ale jedni znejlepších světových zápasníků absolutně netušili, do čeho jdou a jaký bude trénink.

Chtěl jsem je řádně seznámit se spartanským způsobem života, a tak jsem řidiči nakázal naložit je na letišti a pak je prostě vysadit


Odsud až k šílenství

27

na vermontské silnici č. 100, na „území nikoho“. Měli se vydat na

moji farmu, která je zároveň hlavním sídlem Spartan Race.Znamenalo to necelých sedmnáct kilometrů chůze kopcovitým terénem

s prudkými úbočími. Byla strašná zima. Několikrát se pokusilitelefonovat, ale byli uprostřed pustiny a mimo dosah mobilníchoperátorů. Oblečení byli spíš na pracovní schůzku než na horskou túru

a celou cestu museli nést svá zavazadla. Takhle vymódění se tedy

trmáceli, aby daleko od své skvěle vybavené tělocvičny trénovali

celý víkend s nějakým cvokem.

Členové týmu to pokládali za šílenství nebo minimálně zaneomalenost. Takhle se přece s olympioniky nezachází. Patřili mezi nejlepší zápasníky světa, ale jako většině z nás jim celý život někdo říkal, co mají dělat – u nich to byli trenéři. Potřeboval jsem vědět, jak budou reagovat, když jejich odolnost prověřím nějakýmbláznivým způsobem. Nejlepší víno pochází z hroznů vystavených extrémním podmínkám, diamanty z uhlí, které prošlo obrovským tlakem, a chceme-li, aby meč byl dokonalou zbraní, je třeba výhně a spousty úderů. Způsob, jak se zápasníci vyrovnají s mýmitréninkovými metodami, měl také určit, zda jsou nejen sportovciolympioniky, ale také šampiony. V každé váhové kategorii se přece uděluje pouze jedna zlatá medaile.

Jako součást tréninku museli v dešti nasekat velikou hromadu dříví, odnosit je a narovnat. Nachodili spoustu kilometrů. Vlastním ohromnou cívku drátu, v průměru má asi metr a půl a váží kolem sto čtyřiceti kilogramů. Museli ji koulet do kopce. Bylo plno bláta, takže neustále hrozilo, že uklouznou a cívka je převálcuje. Nosili pytle s pískem nahoru do kopce a zase dolů, kopali příkopy, lezli po skalách, plavali – museli uplavat třináct kilometrů. Hodně sevěnovali bikram józe při teplotě 110 ºC.

Nejdřív se jim to vůbec nezamlouvalo. Nebyl to trénink, který znali a zakoušeli po patnáct let, a nedávalo jim to smysl. Mezi sebou reptali a nahlas se ptali, co u mně vůbec dělají. Vždyť tu byli jen proto, že to chtěl jejich trenér.

Bylo to nesmyslné až do chvíle, kdy mi jeden z nich poněkolika měsících zavolal. Právě vyhrál mistrovství světa a chtěl mi


SPARTAN

28

poděkovat. Během tréninku pod mým vedením se mu změnilreferenční rámec. Stojíte na žíněnce, do konce kola zbývá deset sekund,

soupeř do vás buší a vy se cítíte stejně jako během osmačtyřiceti

hodin strávených s tím šílencem ve Vermontu. Věděl, že to ještě

deset vteřin vydrží. A v tom spočíval rozdíl mezi tím, jestli bude,

nebo nebude mistrem světa.

Překážkový závod, při němž jsem se dlouho předtím setkal s trenérem Thompsonem, zahrnoval úsek, který bylo třeba sjet na kajaku. V jedné části trasy museli soutěžící asi dvacet metrů táhnout své kajaky po pás zabořeni do bahna a vodních rostlin.Všechny týmy úsek překonaly, ale Noel, který byl za svým týmem pozadu asi o devadesát metrů, se zasekl. Ne v bahně. Jeho mysl sehermeticky uzavřela a zabránila mu pustit se do té blátivé cesty s kajakem, jako to udělali všichni závodníci před ním. Instinktivně jsem ho popadl a i s kajakem jsem ho protáhl bahnem. Na druhém konci jsem je ještě dokázal spustit na vodu.

Podobně jako mnoho ostatních, ani on se nedokázal vyrovnat s neznámou situací. Celý život se vyhýbal blátu, a jakmile do něho zapadl, rázem se mu vybavily všechny obavy a poučky rodičů,učitelů a kdovíkoho ještě: Hlavně se nezašpiň! Nemohl se pohnout. Neměl ponětí, jak si má s touhle překážkou poradit.

Později, po skončení závodu, za mnou trenér Thompsonpřišel: „Mohl bych si s vámi promluvit?“

„Jistě,“ odpověděl jsem. „Co se děje?“

„Jak jste se to naučil?“ zeptal se.

Ani jsem nezaváhal: „Prostě se vydáte do bahna a jdete.“ Takhle vždycky přistupuji k životu: kladu jednu nohu před druhou asoustředím se na malý cíl, který mám přímo před sebou. Dokážu tak téměř cokoli. Díky tomu jsem se naučil vytrvat tam, kde se jinízastaví. I člověk, jako je trenér špičkových sportovců. Jak se mohl během závodu zaseknout? Podle mě je to prostě tak, že se pro něco rozhodnete a pak za tím pořád jdete. On o sobě začal pochybovat. To je hlavní chyba, kterou u lidí neustále pozoruji.

Při zápasu, ani při tom olympijském, nezůstanete vězet vbahně, ale může vás zarazit nějaká pitomá neodbytná myšlenka nebo


Odsud až k šílenství

29

jiná potíž. Zápasnictví patří mezi nejproměnlivější sporty.Olympijský zápas má začátek a konec, ale nikdo netuší, co se odehraje v pěti

minutách mezi tím. Nevíte, kolik sil budete potřebovat nebo s čím

se potkáte. Zápas není předem jasný jako maraton. Váš soupeř může

být naprosto nevypočitatelný, stále se vás bude snažit chytit donečekaného sevření, odkud nebude úniku.

Trenér Thomspon poslal tedy své svěřence za mnou. Věděl totiž, že jim mohu pomoci připravit se na neočekávané. Byl jsem schopen ty skvělé sportovce naučit, že pokud vydrží spoustu věcí mimo ring, mohou překonat i jakoukoli potíž v něm. Nechtěl jsem je trénovat pro vítězství, ale kvůli tomu, aby byli připraveni čelit neznámému.

Žádný z živlů nepředstavuje neznámé lépe než bahno. Lepí se na nás, brzdí nás, snaží se nás stáhnout pod povrch. Odpočátku vývoje lidstva se muži a ženy musejí potýkat s tou hnědou špínou. Bahno zpomalilo Napoleona u Waterloo, překazilonacistickou invazi Ruska a Ho Či Minovu stezku ve Vietnamuproměnilo v překážkovou dráhu pro povstalce. Směs hlíny a vodyulpívající člověku na botách ovlivnila historii. Tuším, že i vás už několikrát zpomalila.

Na Spartan Race naše soutěžící často vystavujeme blátivým loužím a bažinám, jakými se běžně probíhá, jen když nenívyhnutí. Tyto překážky jim pomáhají připravit se na „bahno“každodenního života, záležitosti, které nás ničí nebo se o to alespoňpokoušejí. Možná jste se nedočkali povýšení – my vás naučíme, jak ve své práci stejně pokračovat dál. Možná jste dostali kopačky – my chceme, abyste si přesto hledali nového partnera, který vás bude mít rád. Jste-li už unavení a stále se lopotíte, bahno může býtpřísadou toxické směsi, kvůli níž se vám ještě víc bude chtít všeho nechat. Na každé z tratí proto někde leží blátivá past. Bez ní by to nebyl Spartan Race.

To je ovšem pouze začátek. Spartan Race vyžaduje, abyste zvládli víc. Proto před vámi leží krutá a nezapomenutelná trať. Chceme závodníky nadchnout, dostat jejich tělo a mysl na hranice možností, aby byli zdravější díky mimořádně extrémním, náročným


SPARTAN

30

překážkovým soutěžím. Spartan Races jsou proto navrženy tak, aby

závodníci museli překonávat moment selhání.

Rád bych, abyste při každém závodu dokázali přemoci svou přechodnou touhu po pohodlí a věnovali své úsilí něčemu, co vás přesahuje. Každý je schopen vyběhnout na kopec. Co ale třebaplazit se na stejný kopec pod stometrovým ostnatým drátem?Překážky a výzvy udržují naše sportovce čilé a schopné pohybu do všech stran. Jen tak něco je nepřekvapí.

Spartan Race je pro každého, kdo chce změnit život sobě ilidem ve svém okolí. Typicky se postupuje takhle: začnete Spartan Sprintem, pětikilometrovým závodem s patnácti překážkami, postupně se vypracujete na Spartan Super s dvaceti překážkami na třinácti kilometrech a pak už zatoužíte po největším a nejtěžším spartanském závodu – The Beast. Je dlouhý jednadvacet kilometrů a čeká na něm pětadvacet překážek. Délka závodů není náhodná. Rozhodl jsem, že Spartan Sprint by měl vycházet z toho, co jsou lidé v dnešní společnosti schopni udělat: každý může seskočit zgauče a uběhnout čtyři nebo šest kilometrů. Super Spartan už je těžší, ale přesto jej zvládnou nejen zdatní sportovci, ale i nováčci vdostatečné tělesné kondici. The Beast je pak navržen tak, aby prověřil silnou vůli těch nejostřílenějších borců.

Sezona končí v září spartanským mistrovstvím světa, takže mnoho z našich závodníků se hned po Vánocích budí ze zimního spánku a v lednu začínají pracovat na své vytrvalosti. Tak se toopakuje každý rok, jen počet účastníků sezonu od sezony roste.

Nejde o sport, kdy zakladatel a spolumajitel (což jsem já)přihlíží klání rozvalený v pohodlné, klimatizované lóži a čeká, až ho po zákroku nebo skórování na hřišti zabere televizní kamera, aby se vidělo, jestli je naštvaný, nebo se raduje se svými rádoby přáteli. Při Spartan Race do toho jdeme všichni po hlavě a já doufám, že se seznámím nebo alespoň pozdravím s každým účastníkem. Je jedno, kam přijdu – všude se mě lidé nejčastěji ptají: „Jak to, že vás topořád baví?“ Pro mě je to zpráva, že tisíce lidí pokládajících mi tuhle otázku od nás vlastně potřebují pomoc s udržením motivace. Není to snadné, ale stojí to za to.


Odsud až k šílenství

31

Většina účastníků Spartan Race je na dobré cestě k motivaci, ale jiní teprve začínají. Myslím, že naše závody vedou kintenzivnějšímu prožití smyslu než třeba maratony nebo jiné klasickévytrvalostní soutěže. Podle mého je to kvůli tomu, že závody Spartan Race představují v mnoha ohledech výzvu, a přesto se zároveň dají zvládnout. Člověk, který přežívá v práci s mizerným platem, setěžko vydá na závod Ironman. Za pouhých osmdesát dolarů se ale může postavit na start našeho pětikilometrového Spartan Sprintu.

Měli byste některý z našich závodů vidět, abyste ocenili jejich jedinečnost a náboj. Je to jako zúčastnit se sportovní události arockového koncertu najednou. Naše akce vypadají jako fúze New York City maratonu a festivalu Burning Man s trochou primitivního bláznění navíc. Kdybyste se přišli podívat, asi byste se ptali sami sebe: Co to je za lidi, kteří tu chodí propocení a obalení bahnem, mnozí s pomalovanými tvářemi, co na začátku závodu společně skandují? Odkud jsou a proč do toho dobrovolně šli? Vypadá to fakt drsně... Nadšení našich závodníků se odráží v tom, kolik jich závod dokončí. Zpočátku to bývalo kolem šedesáti pěti procent, v dnešní době se to blíží devadesáti procentům, i když v případě The Beast jsou procenta o něco nižší. Jeden po druhém vám řeknou něco jako:

„Byl jsem tlustý.“

„Byl jsem z formy.“

„Život mě nudil.“

Pak objevili Spartan a všechno se změnilo.

Závodníci Spartan Race tvoří poměrně reprezentativní průřez americkým životem. Kdybychom to brali podle věku, Gaussova křivka by byla strmější – v blátě se nám tu neplazí batolata a tratě by byly příliš drsné pro seniory (kromě těch nejodolnějších), ačkoli bychom je povzbudili, pokud by to chtěli zkusit. Většinou tuuvidíte teenagery až padesátníky obou pohlaví, kteří se v různém tempu potýkají s tratí. Nejde jen o skvělé sportovce, ačkoli mnozí z nich jimi opravdu jsou. Mluvím o super mámách, lidech, kteří se vyléčili z rakoviny, o těch, kdo chtějí zhubnout, a dalších s pevnýmodhodláním. I zaměstnání účastníků představuje americký průměr. Naše


SPARTAN

32

závody lákají například bankéře, studenty, vojáky, učitele,instalatéry, policisty i požárníky. Někteří z nich dělají další sport nebo fi tness, věnují se maratonu, triatlonu, bodybuildingu, crossfi tu,různým bojovým uměním a józe. Pro další, kteří se dosud nehýbali, je

to první setkání s organizovanou fi tness aktivitou.

Proč lidé cestují takovou dálku, aby se mohli zúčastnit? Zjakého důvodu podnikají něco takového, když z toho nemají žádný hmatatelný zisk, snad kromě trička a poplácání po zádech? Proč já a mnoho mně podobných běháme tyhle náročné závody na tratích, které nás můžou zničit a minimálně při nich občas upadáme do zoufalství? Neinvestovali jsme do aut, klimatizace a výtahů právě proto, abychom tohle nemuseli prodělávat?

Lidé se čím dál více věnují fi tness, od malých spinningových studií přes taneční lekce až po crossfi tové cvičebny. ÚčastníciSpartan Race raději tvrdě prověřují svou vůli a fyzičku, než by v sobotu ráno vyspávali. Dělají to, protože chtějí od života víc než pohodlí, průměrnost a luxusní toaletní potřeby. Zřejmě cítí, aniž by to nutně řekli nahlas, že příprava na takový závod a účast v něm z nichudělá lepšího člověka – i když většinou při něm vypadají jako válečníci. Death Race Základy Spartan Race mají kořeny v jiném boji. Jedno podobenství to podle mého vystihuje lépe než jakékoli jiné. V roce 2005 dva bývalí mariňáci (svalnatí, vysocí, na těle ani gram tuku navíc) leželi seslzami v očích v blátě vedle ženy, která si sundávala nohu. Pak z nívykleala vodu a pečlivě si ji znovu připnula, jako by to dělala každý den. Pokud byste toho byli svědky, možná byste měli pocit, že jste v pekle nebo ve fi lmu – až na to, že slzy byly opravdové a protéza nebylarekvizitou. A až na to, že jen málo fi lmových scén je takhle zvláštních.

Tohle ale byla skutečnost. Ti lidé se účastnili soutěže s názvem Death Race, zcela nového závodu, který jsem s přáteli vymyslel se záměrem soutěžící buď zlomit, nebo motivovat. Bylo to ještě před


Odsud až k šílenství

33

vznikem Spartan Race, ale semínka extrémního sportu, který by

přitahoval masy, byla zaseta po tratích závodů Death Race.

Tehdy ráno jsem těmto třem závodníkům sdělil, že budoumuset uplavat pět kilometrů v ledové vodě. Dokázali to, ale podle

mnou stanovených pravidel nebyli dostatečně rychlí. O těchtopravidlech jsem je právě informoval. Mohli sice pokračovat, ale užnebyli ofi ciálně soutěžícími. Ta žena bez nohy to vzala a okamžitěpokračovala i za změněných podmínek. I když jsem věděl, že je

zklamaná, bez zaváhání nad tím mávla rukou. Mariňáci se aleprostě nedokázali přizpůsobit změně programu; nebyli schopni změnit

svůj referenční rámec. Ti muži hrdě sloužili své vlasti a byli vkaždém ohledu vzornými občany. Mohli bychom je pokládat i zahrdiny. Teď tu ale přede mnou předvedli záchvat vzteku, což je chování,

které byste od bojem zocelených mužů nečekali ani náhodou.

Death Race tohle ale udělá i s jinak skvělým a klidnýmsportovcem. Cílem závodu je zvyšovat laťku, dostat účastníky na pokraj

sil – a ještě dál. Je krutým osmačtyřicetihodinovým testem duševní

a fyzické odolnosti, běžeckým závodem i exorcismem. Naše webová

stránka pro tento závod, youmaydie.com, bez příkras poskytuje

soutěžícím tyto informace:

Je to obrovská výzva. Death Race vás postaví tváří v tvář

věcem, které nečekáte a které jsou naprosto šílené! Tentoosmačtyřicetihodinový vytrvalostní adrenalinový závod zahrnuje terénní běh blátem a přes překážky, je náročnýduševně i fyzicky. Devadesát procent z vás ho nedokončí.

Uvažujte o něm prosím pouze v případě, že jste až dodnešního dne žili naplno. Ročně pořádáme tři Death Race závody – letní, cestovní a týmový. Každý z nich má své téma. Jednou to bylo náboženství, kdy závod začal i skončil v kostele. V roce, kdy tématem byla zrada, jsme na trati rozmístili podvodníky, kteří sváděli soutěžící z cesty. U Death Race, který jsem popsal výše, byl tématem gambling, kdy účastníci házeli kostkami s nadějí, že obehrají smrt. V mnoha Death Race


SPARTAN

34

závodech soutěžící běželi až osmdesát kilometrů přes temně zelené

kopce mého rodného vermontského města Pittsfi eld s necelýmišesti sty obyvateli. Během roku do Pittsfi eldu přišlo čelit smrti více

lidí, než v něm v současnosti žije.

Death Race trvá tak dlouho, dokud v něm nezbude jen patnáct procent účastníků, „končí“ tehdy, když jich osmdesát pět procent odpadlo. Do té doby jste stále ve hře. Každý ze soutěžících má tedy dvojí soupeře: ostatní soutěžící a organizátory. Kvůli čemu je Death Race opravdu výjimečným závodem? Kvůli překážkám a úkolům na trati. Některé z překážek mají konkrétní účel; jiné mají pouze za úkol lidi naštvat. Hra začíná dlouho před samotným závodem. Účastníci si například mají na závod donést smokink, dvě kila sena, záchrannou vestu, pět dolarů ve čtvrťácích a půl kila travníhosemene, aniž by tušili proč. Cílem je vždy zvýšit míru překvapení.

Jakmile závod začne, úkoly mohou zahrnovat potápění pro drobné, pojídání cibule, vytahování pařezů ze země, nošení kajaků a pneumatik na dlouhé vzdálenosti, šestihodinové zdvíháníkamenů, pětihodinové štípání dříví, tři hodiny tzv. angličáků (angl.burees – jde o kombinaci kliku a dřepu s výskokem v rychlém sledu; pozn. překl.) – cokoli, co by soutěžící donutilo odstoupit ze závodu. V tom podivném druhu bláznovství je ovšem metoda. Věřím, že postavit se takovým šíleným překážkám je nejlepší způsob, jakpřerogramovat lidský mozek po letech či dokonce desetiletích rozmazlování, předvídatelnosti a výmluv.

V závodu, kterého se účastnili ti dva mariňáci, se posledníorganizované přerušení závodu odehrálo dva dny předtím večer, u naší farmy Riverside. Vždycky je dobré vědět, když kontrolním stanovištěm projde každý „dobrý“ závodník a když víte, kdo serozhodl odstoupit. Jsem moc rád, když můžeme se všemi počítat, zvlášť v pokročilé fázi závodu.

Třetí den začíná být ale trochu rizikový. Soutěžící jsouunavení a podpůrné týmy toho také mají dost. Stává se to, kdyžúčastníky vystavíte takovým extrémním podmínkám a jsou nevyspalí, ale zvlášť u lidí, kteří neslyší onen varovný hlas v hlavě, který jim říká, ať zpomalí, zastaví se nebo odstoupí. Někteří jedinci nejsou


Odsud až k šílenství

35

nastaveni na čtení signálů svého těla; jsou naprogramovaní dosáhnout svého. Stůj co stůj. Je to jistým způsobem nebezpečné,

ale na druhou stranu je to vede k tomu, aby se napojili na svůj

primitivnější pud či mechanismus sebezáchovy. Je úžasné sledovat je při soutěži. Nikdy si nejste jisti, co udělají.

Poslední večer jsme závodníkům řekli, aby přesně v šest ráno přišli před bílou stodolu farmy Riverside, oblečeni ve smokinku, s požadovanou výstrojí a batohem a připraveni pokračovat vzávodu. Při příchodu jsme je překvapili improvizovaným prostředím kasina. Jednoho po druhém jsme zvali na partii pokeru. Kdyžpřišli ke stolu, dal jsem jim na výběr – vzít si svůj žeton s číslem jako důkaz, že dokončili závod, nebo vsadit všechno na jednu kartu a získat vytouženou lebku (nakoupili jsme je z řetězce lékáren CVS). Šlo o velký risk – pokud se rozhodli usilovat o lebku aprohráli by, odjeli by domů s prázdnou. Neměli by žádný důkaz, že se soutěže zúčastnili. Proč jsme to udělali? Lidé denně hazardují se svým životem, vztahy, zdravím a dalšími věcmi. Závod přiměl účastníky zamyslet se nad tím, kolik denně riskují.

Ohromně si těch lidí vážím; vytrpěli toho už dost, žádnou odměnu nedostali a teď tu stáli v řadě a čekal je nový úkol,ačkoli byli fyzicky naprosto vyčerpaní a téměř ještě spali. Byl to ale poslední úkol, jediný způsob, jak získat lebku. Závod zahájilo tři sta padesát účastníků. Po posledním úkolu mělo dvacet z těch, kdo lebku nezískali, pocit, že se ji zaslouží. Dochází k tomukaždý rok: určité procento vždy pociťuje nespravedlnost – stejně jako v životě. I kdybychom s nimi souhlasili, mohli bychomudělit už jen sedm lebek. Dali jsme hlavy dohromady a přišli jsme na řešení: řekli jsme jim, že závod bude pokračovat na místo, kde byli včera – Bloodroute, což je příšerná, téměř třicetikilometrová túra kamenitými horskými stezkami. Byl to úkol, který byl absurdní i podle měřítek Death Race. Mysleli jsme si, že v tu chvíli těch dvacet, kdo si stěžovali na nespravedlivý výsledek závodu, s díky odmítne a odjede domů. Místo toho to začalo být zlé. Muži líbali své ženy na rozloučenou, dospělí muži se skládali k zemi a plakali při pomyšlení, že se tam mají ještě jednou vrátit


SPARTAN

36

a já jsem jim to neměl ani v nejmenším za zlé. Taky bych při té

představě plakal.

Přesto tu za rozbřesku stáli znovu v řadě. Jeden z nich si nebyl

schopný obout boty, a tak si omotával chodidla izolační páskou,

jako by tím mohl svůj problém vyřešit. Moje nabídka vykoupení

znamenala jít zpátky a dokončit to, co včera nestihli. Začínalo být

dusno a vedro. Nemohl jsem tomu uvěřit – oni opravdu chtěli jít!Jenomže my jsme jim lhali. Nevěděli, že po nich budeme chtít jen

krátký běh do cíle. Pár kilometrů od bílé stodoly jsme chtěli prvních sedm, kdo přiběhnou, zastavit, předat jim cenu a ostatnímtřinácti říct, že se nevešli do limitu. Naplánovali jsmepětikilometrovou trasu, kde na každém kilometru a půl byli pořadatelé. Měli

nařízeno dát závodníkům na každý úsek deset minut. Pokud by se

nedostali na kontrolní stanoviště včas, měli je zastavit a sdělit jim,

že pro ně závod končí – i kdyby je měli doslova odtáhnout z trati.

Tak to prostě bude: pouze sedm nejrychlejších, kteří proběhnou

kontrolami, se může považovat za vítěze.

Nedávalo to smysl, ale nám ano. Měnit pravidla a mástsoutěžící patří k závodu. Ti lidé, kteří se tu seřadili, měli běžet nanejvýš pět kilometrů. Prvních sedm bude korunováno na vítěze a dostane trofej v podobě lebky. Tak to bude. Závod tím skončí a kolempoledne budu se svými dětmi u řeky. Co by se mohlo pokazit?

Moje žena Courtney byla na první kontrole u našeho krytého mostu, asi osm set metrů od startovní čáry. Měla říkat závodníkům, kteří zůstali pozadu, že končí a mohou jet domů. Někteří lidéopravdu běželi, byl na ně úžasný pohled. Jiní se vlekli, celí obvázaní jako zombie, a mysleli na to, jak vyváznout z toho strašného utrpení. Jeden z mužů si slepil své boty izolační páskou – terén závodu totiž napáchal na jeho módních tretrách za dvě stě dolarů velké škody. I přes to, jak vypadal, se pohyboval opravdu rychle.

Nikdy nezapomenu na jednoho chlápka, který tak tak splnil limit. Odpočítával jsem čas a on doběhl několik vteřin potom, co moje Courtney zakřičela: „Běž!“ Zasloužil si pokračovat v závodu, ale všem, kdo doběhli po něm, jsem musel závod ukončit. „Otočte se a jděte za svou rodinou,“ říkala jim Courtney. „Vyspěte se a za


Odsud až k šílenství

37

rok zase na shledanou.“ Několik lidí se skutečně vrátilo, ale jiní se

odmítli zastavit. Přiběhli až k ní, téměř mimo sebe se dívali skrze

ni, jako by tam vůbec nebyla. Neměli v úmyslu skončit. Když se

trmáceli kolem, několikrát se ozvalo: „Promiňte paní, ale jápokračuji dál.“

„Byl to hrozný pocit,“ řekla. „Viděla jsem, jak se na mě dívají, a pochopila jsem, že jedou na plné obrátky. Ten pohled jsem u Joea viděla mockrát, když běží, protože se rozhodl, že pokračuje a že nic – ani jeho unavené tělo, extrémní teplota nebo silnější soupeř – ho před cílovou čárou nezastaví.“

Ti chlapi pokračovali a dostali se přes její stanoviště. Nejdříve ji napadlo: Proč mi nevěří? A pak: Kam to k čertu jdou? Houkla na ně silným hlasem jako rozzlobená máma, přísně jako nikdy. Stejně ji ignorovali. Pak jí to došlo: oni si myslí, že cíl je odsud vzdálený nějakých osmadvacet kilometrů drsným terénem! Tam měli takénamířeno. Do prčic, pomyslela si, tohle přece nemůže fungovatopačně, než jsme zamýšleli. Nemohla uvěřit, že se jim tam chce jít, zůstat a ničit si tělo dalších sedmdesát hodin! Byli jako bakterieodolávající antibiotikům. Dostali se do své „zóny“ a nemínili se zastavit.

Zavolala další kontrolní stanoviště a vysvětlila dvěmapořadatelům, že ti chlapi to berou jako své poslání. Byli jako odbrzděný vlak valící se k poslední ofi ciální kontrole před začátkem stezkyvedoucí do státního lesa. Tam měli namířeno. Jakmile by se dostali přes kontrolní stanoviště, mohlo to být nebezpečné. Žádná voda, žádná kontrola ani dobrovolníci. Poslední člověk, který stál mezi nimi a potenciální katastrofou, byl šéf závodu Andy Weinberg. Je to neuvěřitelně charismatický člověk a mluví řečí šílenýchvytrvalostních sportovců. Sám je totiž jedním z nich. Řekl Courtney, aby si nedělala starosti. „Běž si lehnout. Závod skončil.“

Ne tak docela. Posledních sedm lebek jsme předali „ofi ciálním vítězům“, chlapíkům, kteří běželi nejrychleji. Andy stál u vstupu do lesa a dokázal přesvědčit většinu účastníků Death Race, že závod skončil. S výjimkou pěti mužů, kteří neposlechli a odmítli sezastavit. Uznali, že závod skončil, ale pokračovali dál, i když věděli, že už jsou na to sami. Rozhodli se jít dál za každou cenu, plnili úkol,


SPARTAN

38

jak jim velela jejich mysl naladěná na Death Race, která ovšem v tu

chvíli už pořádně nefungovala.

Teď už to bylo vážné. Šlo o pět vycvičených vojáků. Bylo léto, a tak by asi na podchlazení neumřeli, ale ani závodníci ztracení v lese nejsou zrovna dobrou reklamou. Myslím si, že účastník Death Race by měl být připraven na to, že si může při špatném zacházení se sekyrkou poranit kotník, utrpět nějakou tu tržnou ránu, dostat se do hypotermie, či dokonce mít infarkt – to všechno jsouopodstatněná rizika, se kterými závodníci počítají. Je ale nepřijatelnéněkoho opravdu nechat ztratit.

Závodníci sice podepisují revers, ve kterém stojí „můžete zemřít,“ ale i tak jsou našimi hosty. Jsou to skvělí lidé se zajímavými, podnětnými životními příběhy. Mají svůj život, rodinu, závazky a já o ně všechny mám starost. Proto jsme se poté, co jsme získali informace a zvážili rizika, rozhodli vydat se za nimi.

Dva z pořadatelů je následovali po Blood Route do lesa.Courtney, Andy a já jsme měli jet asi padesát kilometrů kolem hory po hlavních cestách a dívat se, jestli je někde nezahlédneme vynořit se z lesa. Byl jsem z nich nejvíce vyspalý a moje žena mi po celou dobu jízdy nadávala, takže jsem asi po šestnácti kilometrech raději vystoupil a vydal se po stezce. Andy s Courtney jeli dál.

Náš plán byl riskantní i za předpokladu, že soutěžící zůstanou na správné stezce. Jiný jsme ale neměli. Courtney byla vyděšená při pomyšlení, že bychom o některého z těch chlapů měli přijít.Upřímně se také zlobila na sebe, protože nedokázala soutěžící zastavit hned na první kontrole. Pátrala po nich celá naše parta. Také jsme byli vyčerpaní. Nevyvíjelo se to dobře. Nechtěli jsme, aby ti kluci opustili rezervaci. Za téměř deset let, kdy jsme pořádali závody, se nic takového ještě nestalo. Tušili jsme, že jdou pomalu a jsoustrašně utahaní. Vypadalo to, že je budeme hledat pěkně dlouho...

Bylo chladné a deštivé počasí. Navečer jsme mariňákykonečně zahlédli. Seděli na břehu jezera, byli vyhladovělí, vyčerpaní, měli žízeň a blouznili. Předtím jsme se domlouvali, co jimřekneme, až nebo pokud je najdeme, jak je přinutíme zastavit se, jak je přesvědčíme, že jdou špatným směrem a že závod skončil.


Odsud až k šílenství

39

Courtney se sice ulevilo, když je uviděla, ale i tak byla naštvaná.

Její mateřské instinkty tím pádem převládly a celá naše strategie šla

do háje. Vyskočila z auta a běžela k nim. Byli očividně zklamaní.

Asi si mysleli, že na ně bude řvát Andy nebo já nebo že dostanou

nějakou cenu pro „největší šílence.“ Jeden z nich mi později řekl, že

si myslel, že kolem cílové čáry poblíž jezera budou konfety. Co to

sakra mělo znamenat?

Courtney jim vysvětlila, že sešli z cesty, závod už skončil a mají nasednout do auta a jet domů. Pověděla jim, že je hledá pátrací četa (což byla pravda) a je načase s tím přestat. Nikdo z nich se ani nepohnul. Courtney ten prázdný pohled v jejich očích znala ode mě. Věděla, co všechno je v sázce a že má poslední šanci odvrátit katastrofu. Normálně je to ta nejpříjemnější osoba, kterou jste kdy poznali, ale teď se neudržela: „ Okamžitě nasedněte do mého auta!“ zařvala. „Můj muž i kamarádi pátrají po těchvašich sobeckýc



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist