načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Španělsko – Jiří Chalupa

Španělsko

Elektronická kniha: Španělsko
Autor: Jiří Chalupa

Pravěké osídlení. Římská provincie Hispania a romanizace domorodého obyvatelstva. Expanze barbarských kmenů. Vizigótské období a germánská křesťanská království. Arabská okupace středomoří. 7. - 15. stol. stýkání a potýkání dvou různých ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 219
Rozměr: 19 cm
Vydání: 2., aktualiz. vyd.
Skupina třídění: Dějiny států a území na Pyrenejském poloostrově
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Libri, 2010
ISBN: 978-80-727-7478-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pravěké osídlení. Římská provincie Hispania a romanizace domorodého obyvatelstva. Expanze barbarských kmenů. Vizigótské období a germánská křesťanská království. Arabská okupace středomoří. 7. - 15. stol. stýkání a potýkání dvou různých civilizací - křesťanské a muslimské (al-Andaluz). Od 11. stol. boj severních křesťanských království proti islámu za znovudobytí Pyrenejského poloostrova (reconquista). Sjednocení země i víry (počátky inkvizice a pronásledování Židů) za vlády katolických králů Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské. Vláda španělských Habsburků. Objevování a dobývání Nového světa (conquista). Válka o španělské dědictví. Bourboni. Napoleon a španělská válka za nezávislost. Restaurace Bourbonů. Neklidné 19. stol. ve znamení občanských válek (karlistické války), vojenských převratů, hospodářského úpadku a sociálních nepokojů. 1923 - státní převrat gen. Primo do Rivery. 1931 - vyhlášení republiky. V l. 1936-1939 občanská válka ve Španělsku. 1939 - 1975 období diktatury gen. Franca. Od 2. pol. 70. let demokratická transformace frankistického Španělska. Španělská společnost v současnosti. Přehled politických, hospodářských a kulturních dějin Španělska od pravěku a prerománského osídlení země do současnosti. Česko-španělské vztahy. Encyklopedické heslo a základní informace pro turisty.

Popis nakladatele

Náš přední hispanista a iberoamerikanista, docent Palackého univerzity v Olomouci zpracoval velice přehledně dějiny Španělska od prehistorických počátků (mj. slavné jeskynní malby), přes starověk, středověk od postupného vytlačení arabských vládců (reconquista) a s ním související spojení jednotlivých států do Španělského království, jehož moc kulminovala pod Habsbursky, nad jejichž panstvím "slunce nezapadalo", po ústup ze slávy, rozbroje, frankistický režim až po vstup do ES (EU) a dnešek. Všímá si i kultury, vzájemných vztahů s námi a připojuje základní rady turistům.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jiří Chalupa - další tituly autora:
Inkvizice -- Stručné dějiny hanebnosti Inkvizice
Španělsko Španělsko
(Vel)Mistr E (Vel)Mistr E
(Vel)Mistr E a ztracená šifra dokonalosti (Vel)Mistr E a ztracená šifra dokonalosti
Agent v kapse Agent v kapse
Kokoškovi na cestách Kokoškovi na cestách
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nakladatelství Libri, Praha 2005

Španělsko

JIŘ Í CHALUPA

Stručná historie stá tů


Este libro ha sido publicado con la generosa ayuda de la Em

bajada de España en Praga.

Kniha vychází s laskavou podporou Velvyslanectví Španělska

v Praze.

© Jiří Chalupa, 2005

© Libri, 2005

ISBN 80–7277–281–3


Obsah Španělsko v časech prerománských 9

Lidé z Altamiry 9

Kolonizátoři z východu 10

Země Iberů 12

Země Keltů 14

Kartaginci 15 Hispania Romana 17

Vítězové punských válek 17

Viriatus a ti druzí 18

Romanizace 21

Svět je město, město je svět 23

Malý Řím za Pyrenejemi 24

Pozvolný zánik 25 Toledské království 27

Barbaři přicházejí 27

Neradostná bilance 29 Al-Andaluz 33

Poslední bitva krále Rodriga 33

Zaslíbeni islámu 34

Vládcové věřících 37

Stavitelé, vědci a básníci 40

Medina 43 Reconquista 46

Cesta vede do Compostely 46

Cid a jeho věrní 49

Pod korouhví Santiaga 51

Feudalismus po španělsku 52

Ovce, katedrály, univerzity 54 Katoličtí králové 58

Jho a šípy 58

Exodus 60

Zrození velmoci 62

Španělská renesance 65 Století zázraků 67

Habsburkové na scéně 67

Země se bouří 68

Imperator mundi 70

Nový svět 72

Hon za čistou krví 74

Hrdina černé legendy 75

Proti všem 78

El Greco a El Escorial 81 Cestou k úpadku 83

Poslední Habsburkové 83

Kolaps 85

Zlatý věk 88

Pověry a toreadoři 90 Věk Bourbonů 93

Válka o dědictví španělské 93

Osvícení despotové 95

Goya 98

Panovníci dobrých rádců 99

Balancování 101 Válka za nezávislost 104

Napoleon před branami 104

Noční můry krále Josefa 106

Revoluce v Cádizu 108 Ferdinand Vytoužený 112

Návraty Starého režimu 112

Synové svatého Ludvíka 114 Epocha isabelská 117

Královna nešťastného osudu 117

Karlisté, desamortizace a konstituce 118

Politici v uniformách 120

Slavná revoluce 123

Nepovedená republika 124

Železnice a romantici 126 Španělsko restaurační 129

Dílo Cánovasovo 129

Osmadevadesátý 131

Předsevzetí krále Alfonse 132

Anarchisté, socialisté a generálové 134

Primo de Rivera 136

Stříbrný věk 138 Druhá republika 143

Ztracené iluze 143

AntiŠpanělsko 145 Občanská válka 149

Povstalci 149

Násilí 151

Revoluce 152

Vítězství? 153 Království Franciska Franka 155

Generalísimo 155

Dvě tváře hospodářského zázraku 157

Nové Španělsko 161

Nespokojení 162

Velký kormidelník 164

Doba ticha 165 Demokratická transformace 169

Čekání na startovní výstřel 169

Demontáž 170

Starosti všedního dne 173

Happy end 175 Dnešní Španělsko 178

Úsměvy Felipa Gonzáleze 178

Osm let s José Maríou Aznarem 181

Jak se žije ve Španělsku 183

Bez cenzury 184

11. březen 2004 186 Česko-španělské vztahy 188 Bibliografi cká poznámka 194 Encyklopedické heslo 201 Základní informace pro turisty 209 Zastupitelské úřady 215

Důležitá telefonní čísla 215 Jazyková první pomoc 216

Nejdůležitější slova a fráze 216

Výslovnost 217

Španělsko v časech prerománských

Lidé z Altamiry

Nejstaršími nalezenými doklady osídlení Pyrenejského polo

ostrova jsou kosterní pozůstatky Homo erectus odkryté ar che o

logy v Orce (Granada), jejichž stáří se odhaduje na 1,3 mi lionu

let. Přestože patří k nejstarším na celém evropském kontinentu,

španělský paleolit až do magdaléniénu nenabízí žádné výji

mečně cenné či zajímavé nálezy – zmiňme snad jenom, že

početné kosterní pozůstatky neandrtálských lovců byly objeve

ny v jeskyních nedaleko Gerony, Valencie a Granady. Poté se

ovšem situace dramaticky mění, neboť magdaléniénští lovci

z období na konci mladšího paleolitu zejména na severu Špa

nělska zanechali v tamních jeskyních jedny z nejkrásnějších

nástěnných maleb celé historie lidského rodu. Obzvláštní pro

slulosti dosáhla především kantabrijská jeskyně Altamira (ne

daleko od obce Santillana del Mar, necelé čtyři kilometry od

kantabrijského pobřeží), přezdívaná „Sixtinská kaple čtvrto

horního umění“. Zhruba před 18 000 roky se v Al tamiře začaly

objevovat první tlupy paleolitických lovců. Obvykle se jednalo

o malé skupiny – čítající nanejvýše třicet osob – jejichž přísluš

níci se živili lovem, rybolovem, sběrem škeblí a lesních plodů.

Nešlo o permanentní osídlení, ale o sérii krátkodobějších po

bytů. Během těchto „návštěv“ něko lik výtvarně nadaných je

dinců zanechalo na zdech jeskyně překvapivě realistické malby

a rytiny. Někdy před 15 000 lety vzniká vrcholné altamirské

dílo – světoznámí polychromovaní (ve skutečnosti dvoubarev

ní) bizoni; posléze se však propadá strop vstupní prostory

a přístup do „obrazárny“ je zavalen. Znovu jeskyni objevil až

v roce 1868 rolník Modesto Cubillas, jenž částečně uvolnil

vchod do podzemí, aby zachránil svého psa, který tam uvízl.

Dodnes není s defi nitivní platností jasno v tom, jaký význam

malby v Altamiře a ostatních kantabrijských jeskyních měly. Pů

vodně se předpokládalo, že se jednalo o naplnění čistě estetic

kých potřeb některých umělecky disponovaných jedinců. Poz

ději se objevily teorie spekulující již o jistém náboženském, či 10

alespoň magickém pozadí výtvarných projevů: malby prý byly součástí rituálních obřadů a měly symbolický význam. Jeskyně

tak byly interpretovány jako jakési podzemní svatyně. V dnešní

době se většina historiků přiklání k hypotézám vysvětlujícím

motivaci paleolitických malířů jako kombinaci několika faktorů.

Roli hrály nepochybně i estetické pohnutky, šlo nejspíše rovněž

o jakýsi rituál (dnes blíže nespecifi kovatelný), základem však

zřejmě byly obřady spojené s přípravou na lov, který byl skuteč

nou alfou a omegou života tehdejších lidí a na jehož úspěchu

záviselo jejich přežití. Oblíbenou kořistí kantabrijských lovců bylo hlavně pět živočišných druhů, které jsou v desítkách tam

ních jeskyní zobrazovány nejčastěji: jelen, kůň, bizon, pratur a divoká koza. Život byl v té době mimořádně tvrdý a přežívali jenom ti nejzdatnější. Jeden z největších znalců španělského paleolitu Pericot odhaduje počet obyvatel poloostrova v zá vě

rečné etapě doby kamenné na nejvýše 50 000 jedinců.

Od 6. tisíciletí př. Kr. se věčně kočující lovci a sběrači začí

nají usazovat a v průběhu neolitické revoluce se z nich stávají

zdatní zemědělci. Ti jsou již schopni vyprodukovat a ukládat

do zásoby takové množství potravy, že mizí nutnost neustálé

ho stěhování a vytvářejí se první stálá sídla. Pyrenejský poloos

trov bude v tomto ohledu poskytovat takřka ideální podmínky, neboť v té době vyniká pro pěstitelství příhodným klimatem, jenom mírnými teplotními výkyvy a dostatkem pravidelných srážek. Převážná část dnes bezútěšně holé a vyprahlé andaluské a kastilské krajiny byla tehdy ještě pokryta hustou vegetací. Jeviště je připraveno – na počátku posledního tisíciletí před naším letopočtem se na Pyrenejském poloostrově objevují první civilizace v moderním slova smyslu.

Kolonizátoři z východu

Dodnes zůstává mnoho nejasností ohledně prerománského oby vatelstva budoucího Španělska a Portugalska. Současný

stu peň historického poznání tohoto období lze shrnout zhru ba

následovně. Na jižním a východním pobřeží vznikl civi li zační

okruh, v němž národy místní provenience (např. Iberové) při

jímaly vlivy z vyspělého Středomoří: fénických, řec kých a kar -

taginských mořeplavců a obchodníků. Féničané už někdy

„ Španělsko v časech prerománských 11

v 11. sto letí př. Kr. založili na samotném jihu poloostrova měs

to Gadir (dnešní Cádiz) a čile obchodovali především s tím

nejzajímavějším, co mohlo budoucí Španělsko nabídnout,

tj. s kovy, zejména pak s cínem, který byl velmi ceněn jako jed

na ze základních surovin pro výrobu bronzu. Postupem času

se objevila i další fénická města – Malaka (dnešní Málaga),

Sexi (Almuñécar) apod. Zdá se, že dokonce samotné jméno

Hispania má fénický původ – isefannin ve féničtině znamena

lo „pobřeží králíků“ a Féničané skutečně králíka považovali za

symbol celého poloostrova. Řekové, kteří zemi dali jméno

Hibe ria (odtud Iberský poloostrov), přicházeli do oblasti v do

bě Velké kolonizace, nejpozději v 6. století př. Kr. Výchozím

bodem řecké kolonizace byl přístav Massalia (dnešní Mar

seille), od severu se pak Řekové posouvali směrem k dnešní

Valencii a založili zde několik významných měst, především

nejslavnější přístav starověké Hispánie Emporion (dnešní Am

purias). Díky kontaktům s řeckými a fénickými obchodníky se

mezi domácím, převážně iberským obyvatelstvem postupně

rozšířily tehdejší vrcholné civilizační novinky: písmo a peníze.

Kromě toho ov šem kolonisté přinášeli i další inspirace,

např. nové techni ky barvení látek. Velmi ceněné know-how

představovala konzervace rybího masa pomocí soli, jejímž vý

sledkem bylo tzv. garum, mimořádně populární pochoutka

ještě v dobách římského impéria, nebo znalost pěstování oliv,

z nichž se postupem času stane nejproslulejší španělská plodi

na vůbec.

Zřejmě zčásti nezávisle na vlivech technologického i kultur

ního bohatství východního Středomoří vznikla už okolo roku

1000 př. Kr. v údolí řeky Guadalquivir první skutečně „španěl

ská“ civilizace, pozoruhodná říše Tartéssů (Tartessos). O oby

vatelích onoho bohatého království toho mnoho nevíme,

neznáme dokonce ani přesné umístění jejich hlavního měs

ta, jisté je jenom to, že šlo o tvůrce vyspělé městské kultury,

schopné dokonale obrábět nejrůznější kovy. O jejich vytříbe

ném vkusu a pokročilém šperkařském umění svědčí slavný po

klad nalezený v lokalitě El Carambolo. Nejčastěji se v antické li

teratuře objevují odkazy na krále Argantonia, vládnoucího na

přelomu 7. a 6. století př. Kr. Tartéssové obchodovali přede

vším s nerostným bohatstvím a při svých obchodních cestách

Kolonizátoři z východu „ 12

prý zajížděli až na britské souostroví. V polovině posledního ti

síciletí před naším letopočtem si však jejich království podro

bili Kartaginci.

Země Iberů

Iberové – rozdělení do několika kmenů, např. Turdetanos, Bastetanos, Ilergetes a mnohé další – obývali jižní a východní

pobřeží poloostrova, kde zhruba od 6. století př. Kr. rozvinuli

vyspělou civilizaci. Je nesporné, že Féničané a Řekové význam

ným způsobem ovlivnili její počátky, neméně jasný je i fakt, že

si Iberové po celá staletí dokázali udržet významné civilizační

prvky vlastní provenience, jako třeba jazyk či písmo. Iberskou

civilizaci charakterizovala jak pokročilá metalurgie (zlato, stří

bro, železo), tak hradbami obehnaná města. Některé iberské

osady – například přístav a obchodní centrum Sagunto – se

velikostí a výstavností mohly rovnat i svým řeckým protějškům.

Kolem měst se nacházely rozsáhlé nekropole, protože Iberové

(až na velmi řídké výjimky) pohřbívali své mrtvé za městskými

hradbami. „Města mrtvých“ tak obklopovala „města živých“. Co

se pohřebního ritu týče, jednoznačně převažovalo zpopelnění. Do hrobu se často přidávaly i oblíbené předměty zesnulého

a dary příbuzných a přátel: zbraně, nádobí, kosmetika apod.,

jež měly nebožtíkovi zajistit pohodlný život na onom světě. Zvláštní místo mezi těmito objekty zaujímala umělecká díla, zejména sochařské výtvory a keramika. Mezi oblíbené fi gury iberských sochařů patřili ležící lvi s otevřenou tlamou, často se jednalo o tematické importy z pestrého řeckého (a později římského) světa fantastických tvorů: sirény, sfi ngy, gryfové. Na jednom z nejvýznamnějších iberských nalezišť v Porcuně se ale před necelými třiceti lety našly i „bojové scény“, fi gury rozličně vyzbrojených bojovníků, které vynikají svou detailní propracovaností. Vyskytují se tu i obrazy ze sexuálního života, s největší pravděpodobností s nějakým náboženským podtextem. Nepochybně nejslavnějším nálezem celé iberoarcheologie je však dodnes tzv. Dáma z Elche, nalezená před sto lety v lokalitě La Alcudia de Elche. Jedná se o ženskou bystu zpodobňující krásnou mladou ženu s tajemným výrazem ve tváři, skvostně oděnou a zkrášlenou šperky. Stejně jako v případě mnoha řeckých

„ Španělsko v časech prerománských 13 a římských soch byla Dáma z Elche původně pokryta barvami, které ovšem v průběhu věků zmizely a ponechaly ji v její dnešní „klasické“ podobě. Přes veškeré spekulace se dodnes nepodařilo objasnit, koho vlastně přeslavná podobizna zobrazuje, dokonce ani to, zda se jedná o obyčejnou (i když bezpochyby významnou) smrtelnici či přímo o nějakou bohyni. Dáma z Elche není jediným uměleckým dílem tohoto druhu, které se podařilo archeologům nalézt. Stylem i úrovní zpracování se jí blíží Dámy z Bazy a z Guardamaru. Asi nejrozšířenějším hmatatelným výrazem uměleckých ambicí iberských řemeslníků je keramika. Ať už se jedná o nádobí používané přímo u stolu či o nádoby určené k dlouhodobější úschově potravin, jejich hladké stěny poskytovaly mnoho prostoru a možností, aby na nich tvůrci ve zkratce a mnohdy symbolicky vyjádřili své kulturní či politické krédo. Zprvu se jednalo o jednodušší geometrické motivy, později obohacené o vegetativní vzory, vrcholem byly pak fi gurální kompozice (ptáci, kočkovité šelmy, ženy), objevující se na iberských džbánech a amforách od 3. století př. Kr.

Iberové rozvinuli svůj vlastní systém písma, který je doložený od 4. století př. Kr., i když je více než pravděpodobné, že k jeho vzniku došlo ještě mnohem dříve. Jde o hláskovo-slabičné písmo, tj. směs znaků označující buď slabiky nebo samostatné hlásky, jehož komplikovaná struktura dlouho vzdorovala pokusům o rozluštění. Dnes, díky nálezům mincí s bilingvními nápisy, dokážeme iberské písmo přečíst, jakkoliv naše pochopení sdělených informací je nutně jenom velmi povrchní. Jednoduše řečeno, dokážeme iberské texty přečíst, nikoli však přeložit. Stále ještě nevíme ani natolik zásadní informaci, zda Iberové mluvili jedním společným jazykem, či zda existovalo více odlišných dialektů. Jisté je, že iberština nepodlehla náporu latiny okamžitě a že vedle jazyka římských dobyvatel paralelně přežívala po celá staletí. Jsou doloženy zprávy o šiřitelích křesťanství, kteří se na východě Hispánie ještě v průběhu 2. století po Kr. obraceli ke svým budoucím ovečkám v „jazyce domorodců“. Koneckonců i na některých římských keramických výtvorech se objevují nápisy v iberštině.

Iberové již znali monarchii, nejednalo se ovšem o útvar centralistický, právě naopak, iberští králové obvykle vládli pouze

Země Iberů „


14

nad několika sousedními městy. Podle archeologických vyko

pávek na místech bývalých iberských měst a nekropolí je zřej

mé, že mezi Ibery existovaly výrazné ekonomické i spole čenské

rozdíly, což je dalším dokladem vysokého stupně rozvoje jejich

civilizace. Jako typičtí představitelé středomořského fyziogno

mického typu se Iberové vyznačovali olivovou pletí, hladkými

černými vlasy a nízkými, spíše zavalitými postavami. Na rozdíl

od Keltů, konzumentů másla a piva, dávali přednost tradiční

středomořské kuchyni, založené na olivovém oleji a vínu. Ibe

rové – v porovnání s Kelty a hlavně Keltibery – nekladli římské

expanzi vážnější odpor a poměrně rychle se rozplynuli v moři

latinské kultury a římské civilizace.

Země Keltů

Od začátku posledního tisíciletí před naším letopočtem přes

Pyreneje pozvolna pronikali Keltové (Lusitanos, Galaicos, Cán

tabros, Astures ad.), přicházející ze střední Evropy a usazují

cí se zejména na severu, západě a centrální mesetě (náhor

ní plošině). Keltové, ač jedni z nejlepších zpracovatelů železa

v tehdejší Evropě, se v mnoha ohledech nemohli s vyspělý

mi Ibery srovnávat. Jejich sociální organizace byla mnohem

primi tivnější, převládalo mezi nimi stále ještě společné vlast

nictví a mezi některými kmeny na severu dokonce přežíval

matriar chát. Keltové na rozdíl od Iberů neznali monarchii a je

jich politický život se odehrával na lidových shromážděních,

kde svobodní muži rozhodovali hlasováním, případně konzul

tovali s radou starších. Keltové sice používali písmo, jejich ur

banizační úroveň však byla nízká. Žili v poněkud provizorních

opevněných sídlech zvaných castros, které se podobaly vojen

ským táborům – okrouhlé domy stavěné z břidlice, chyběly uli

ce i náměstí. V jedné oblasti Keltové své iberské sousedy přece

jenom převyšovali, byli mnohem lepšími válečníky a nezřídka si

svou nepříliš radostnou ekonomickou bilanci vylepšovali kořist

nickými nájezdy na prosperující iberské osady. Keltové se od

Iberů lišili i fyzicky, byli vyšší, silnější a měli světlé vlasy.

Na pomezí mezi světem iberským a keltským se rozvinula

specifi cká směs obou kultur, tzv. keltiberská civilizace. Keltibe

rové – rozdělení do kmenů jako byli např. Lusones, Titos, Belos

„ Španělsko v časech prerománských


15

či Arévacos – se proslavili jako výrobci mimořádně vyspělé

keramiky a antičtí autoři je popisují jako skvělé chovatele do

bytka, ať už krav, ovcí nebo koní. Krásy i bohatství lesnaté

Horní Keltiberie opěvoval ve svých verších i slavný římský bás

ník Martialis, který se narodil v keltiberském městě Bilbilib

(dnešní Calatayud, v provincii Zaragoza). Na rozdíl od Iberů

Keltiberové nežili ve skutečných městech, jejich osady velikostí

i charakterem představovaly jakousi kombinaci vesnice a pev

nosti. Způsobem života se Keltiberové řadili mezi zemědělsko

-paste vecké obyvatele poloostrova. Nevynikali ani v architektu

ře, jejich stavby plnily výlučně utilitární účely, bez většího

důrazu na estetickou hodnotu objektu. Sochařství se omezo

valo na poměrně primitivní fi gurky, které sloužily k nábožen

ským účelům. Keltiberské náboženství bylo založeno zejména

na kultu hvězd a nebeských těles, pozorovaly se a uctívaly

rovněž různé přírodní jevy a síly. Mnozí starověcí autoři zane

chali svědectví o zvláštním kultu hrdinství rozšířeném mezi

Keltibery, který se mimo jiné projevoval tím, že pokud náčelník

v bitvě zahynul, jeho bojovníci spáchali hromadnou sebevraž

du. Podobné scé ny byly občas k vidění v průběhu drsných

keltiberských válek proti Římu. Díky literárnímu zpracování

tou zdaleka nej slavnější byla zkáza posledního nezávislého

keltiberského města Numancie (nedaleko Sorie), jehož mnozí

obyvatelé si po porážce raději vzali dobrovolně život, než aby

se vzdali na milost a nemilost imperiálním dobyva telům.

Kartaginci

Chronologicky poslední vlna civilizačně vyspělých kolonizáto

rů – před světovládnými Římany – přišla z Kartága. Kartaginci

postupně vytlačovali z jihu poloostrova své příbuzné Féničany

a řecké osadníky zahnali až vysoko na sever. Po porážce, kte

rou jim Římané uštědřili v první punské válce (264–241 př. Kr.),

se Kartaginci pokusili kompenzovat svoje teritoriální ztráty (Si

cílie a Sardinie) expanzí právě na Pyrenejském poloostrově.

Nejprve Hamilkar Barkas a poté Hasdrubal, zeť Hamilkarův,

se zmocnili celého údolí řeky Guadalquivir, přičemž Hasdrubal

v regionu nejbohatších stříbrných a olověných dolů založil nej

slavnější město, které po Kartagincích na poloostrově zůstalo,

Kartaginci „


16

Carthago Nova (dnešní Cartagena). Kartaginci ve svých rukou

prakticky monopolizovali obchod s nerostným bohatstvím polo

ostrova. Bez nadsázky lze konstatovat, že právě španělské stří

bro pomohlo Kartagincům přežít porážku ve válce s Římany: zaplatili jím vysoké reparace požadované Římem a současně s jeho pomocí dokázali postavit nové žoldnéřské vojsko. Při svém pokusu podmanit si severovýchodní pobřeží narazili však znovu na římské zájmy. Římané v té době již začínají vystupovat jako skuteční páni Středomoří, takže když Hannibal, syn Hamilkarův, v roce 218 zaútočil na přístavní město Sagunto, které mělo podepsánu smlouvu o spojenectví s Římem, neodvratně začíná druhá punská válka, jejíž výsledky budou mít pro Pyrenejský poloostrov vskutku historický dopad.

„ Španělsko v časech prerománských

Hispania Romana

Vítězové punských válek

Když se roku 218 př. Kr., v rámci bojových operací druhé pun

ské války, vylodily římské jednotky v Ampurias, legionáři moh

li jenom stěží tušit, že se chystají dobýt území v budoucnu

snad nejdůležitější a zcela jistě „nejřímštější“ provincie celého

im péria a že zde jejich potomci budou slávu Věčného města

šířit po předlouhých sedm století. Byla to v mnoha ohledech

po někud zvláštní válka, vždyť Hannibal válčil (úspěšně) v Itá

lii, zatímco Římané zase hýřili úspěchy na kartaginském úze

mí v Hispánii. Ačkoliv Hannibal se na Apeninském poloostro

vě nesmazatelně zapisoval do dějin válečné taktiky i strategie

jako jeden z největších géniů, druhá punská válka se rozho

dovala právě za Pyrenejemi, bez zázemí nemohlo totiž Hanni

balovo vojsko v Itálii dlouho přežít. Ze strany Říma neexisto

val žádný promyšlený plán na dobytí a podmanění Hispánie,

zprvu šlo jenom o klasickou podporu spojenců, teprve poz

ději se Římané chopili nabízené příležitosti a proměnili Hispá

nii v jeden ze základních pilířů svého středomořského pan

ství. Především od roku 210 př. Kr., kdy se na scéně objevil

Publius Cornelius Scipio Starší, Římané rozvíjeli k dokona

losti svou tradiční taktiku „rozděl a panuj“. Scipio podepsal

smlouvy o spojenectví s náčelníky ilergetských kmenů Indibi

lem a Mandoniem (oba dva iberští vůdci byli ještě nedávno

zatvrzelými přívrženci kartaginské rodiny Barkasů), vbrzku se

připojil i turdetanský král Culchas, „pán 28 opiddas“ (opevně

ných měst). Noví římští spojenci přiložili ruku k dílu a už o rok

později, 209 př. Kr., padl strategicky nejdůležitější kartagin

ský opěrný bod, Carthago Nova. Římské úspěchy pak násle

dovaly jeden za druhým a roku 206 př. Kr. se Římanům vzdala

i poslední kartaginská enkláva, slavný, původně fénický Ga

dir, dnešní Cádiz.

Brzy začalo být všem jasné, že Římané našli v Hispánii – kli

maticky i geografi cky tak podobné jejich rodnému poloostro

vu – zalíbení a že ji hned tak nemíní opustit. Publius Cornelius 18

Scipio zakládá historicky první římskou osadu nazvanou Italica

(nedaleko Sevilly). I když byla Italica původně určena jenom

jako provizorní tábor pro ošetřování raněných v bitvě u Ilipa,

časem se proměnila ve skutečnou metropoli a předznamenala

velkolepý proces urbanizace doposud spíše rurálního iber

ského a keltského světa. Římané se rozhodli, že se nespokojí

s formální kontrolou nově získaného území, ale pokusí se o je

ho kompletní „pořímštění“. Postupem času se Hispánie stala

mimořádně atraktivním cílem římských migrantů z Apeninské

ho poloostrova. Přitahovaly je zejména dvě věci: klimatická, sociální i kulturní příbuznost Hispánie, z ekonomického hlediska potom možnost zbohatnutí v lukrativním zemědělském podnikání v oblastech kolem Guadalquiviru a Ebra, popřípadě

v ještě lukrativnějším sektoru dobývání nerostných surovin. Ří

mané dokázali projevit velkorysost, takže města, která se pod

řídila bez odporu, získala status tzv. spojenců (foederatae),

který jim zajišťoval širokou administrativní autonomii, vlastní

zákony, možnost razit mince, a zejména je zprošťoval povin

nosti platit daně a poskytovat zaopatření římským vojenským

posádkám. Kromě Sagunta a Ampurias těchto privilegií dosáhl rovněž už zmíněný Cádiz či Málaga. Pro případ, že domorodci nedokázali ani později adekvátně ocenit dobrodiní, které jim Řím poskytoval, přicházely na řadu poměrně drsné represe. Když se v roce 205 př. Kr. již zmínění iberští náčelníci Indibil a Mandonio vzbouřili proti svým nedávným spojencům, přišli vzápětí o hlavu a jejich spolubojovníci byli odsouzeni, jak píše Titus Livius, aby zaplatili dvojnásobnou daň, odvedli obilí na šest měsíců dopředu a zásobili vojsko tunikami a tógami. Kromě toho muselo ještě 30 obcí poslat Římanům rukojmí, kteří by byli v případě obnovené vzpoury popraveni.

Viriatus a ti druzí

V roce 197 př. Kr. již pacifi kace Hispánie natolik pokročila, že se senát rozhodl rozdělit nová území do dvou provincií, Přední

Hispánii (Hispania Citerior) – východní pobřeží, hlavní město

Tarragona – a Zadní Hispánii (Hispania Ulterior) – jižní část

poloostrova, hlavní město Cartagena. Brzy se ukázalo, že šlo

o poněkud předčasný krok, neboť vzápětí vypuklo povstání,

„ Hispania Romana 19

během něhož římské legie utrpěly několik ostudných porážek

a do Hispánie musely být vyslány mohutné posily. Zejména

Keltiberové v centrálním Španělsku a Lusitánci na západě se

nemínili s římským panstvím smířit za žádnou cenu. Odpor

domorodců vyvrcholil v letech 153–133 př. Kr. v tzv. keltiber

ských válkách. Celých 20 let museli Římané intenzivně bojovat,

aby si podmanili keltiberské kmeny žijící v údolích na horním

a středním toku řeky Duero. Současně se museli vyrovnávat

s neustálým napadáním západní hranice Zadní Hispánie Lusi

tánci a Vetony, kteří obývali zhruba území dnešního Portugal

ska. Hned na začátku války v létě roku 153 př. Kr. došlo na řece

Baldano k jednomu z největších debaklů římské armády v ce

lých dějinách impéria, když 23. srpna, zhruba 15 km na jih od

Numancie, Keltiberové pobili více než 6 000 římských vojáků

a prakticky beze zbytku zlikvidovali celou jednu římskou legii.

I když Římané bažili po pomstě, museli si na ni ještě dlouho

počkat. Přestože při prvním dobývání Numancie – hlavního

střediska keltiberského odporu – bylo použito dokonce dese

ti válečných slonů, poslaných římskými spojenci z Afriky, vše

skončilo neúspěchem. Faktem je, že při výběru vojevůdců pro

hispánské války měli Římané po dlouhou dobu mimořádně

špatnou ruku. Konzul Hostilius Mancinus, který měl roku

138 př. Kr. zakončit dobývání Numancie, předvedl takovou

sérii nekompetentních akcí, že vše vyvrcholilo jeho osobní

ka pi tulací, když nahý a s rukama svázanýma za zády musel

před branami města prosit nepřítele o smilování. Po letech

válčení se nakonec dospělo k situaci, kdy do boje musel být

povolán hrdina z nejpovolanějších, sám přemožitel Kartága

ve třetí punské válce, Publius Cornelius Scipio Mladší. Scipio

vnesl do římských řad potřebnou disciplínu i dosud absentují

cího bojového ducha a po patnácti měsících obléhání (50 000

Římanů proti 4 000 obránců) dosáhl vytčené mety: bezpod

mínečné kapitulace Numantinců. Bojovalo se až daleko za

hranice lidských možností, neboť Říman odmítal jakýkoliv po

kus o kompromisní dohodu. Mezi obléhanými, kteří věděli, že

bojují na život nebo na smrt, se vyskytly i apokalyptické scény

kanibalismu a hromadných sebevražd. Numancie měla v roce

133 př. Kr. sdílet osud Korinthu a Kartága, které byly o třináct

let dříve vymazány z povrchu zemského. Scipio na kost vyhub

Viriatus a ti druzí „ 20

lé hrdinné obránce města nijak nešetřil. Padesát z nich si odvezl na svůj triumf do Říma, zbytek prodal do otroctví. Město pak do základů vypálil. Spektakulární destrukce sloužila jako trvalá připomínka a hrozba všem, kdo by se odvážili pomýšlet na odpor proti římskému impériu.

Ještě mnohem méně slavnou kapitolu válečnictví napsali

o něco dříve římští vojevůdci na západě poloostrova. Poté, co prétor Galba věrolomně zmasakroval na 10 000 Lusitánců, přísahali přeživší lusitánští válečníci zrádným Římanům nesmiřitelnou a krvavou pomstu. Zejména pastýř Viriatus vzal svůj slib velmi vážně a na celých deset let se pro Římany stal opravdovou noční můrou. Viriatus nebyl jenom skvělý vojevůdce, ale zároveň rozený diplomat, který dokázal v odporu proti okupantům spojovat i jindy neustále rozvaděné domorodé kmeny. V tom také představoval pro Římany zdaleka největší nebezpečí. Viriatus a jeho spolubojovníci (Púnico, Césaro, Tautalo ad.) přivedli k dokonalosti guerillový boj, který bude ve španělských dějinách ještě mnohokrát slavit úspěch. Jak píše Strabón, taktika Viriatových „partyzánů“ byla založena na léčkách, přepadech ze zálohy, ničení logistické infrastruktury nepřítele a vzápětí na rychlém úniku ze zóny ohrožení. Zoufalí Římané se nakonec rozhodli sprovodit Viriata ze světa způ

sobem jenom málo hrdinským, tj. pomocí nájemných vrahů

(tři jeho pobočníci se nechali podplatit), kteří roku 139 př. Kr.

ve spán ku připravili o život nejnebezpečnějšího soupeře, se

kterým se Řím na poloostrově kdy setkal.

Hispánie se postupem času stala dějištěm mnoha oz bro je

ných konfl iktů důležitých pro dějiny impéria. V letech 81–73 př. Kr.

tu vůdce populárů Quintus Sertorius dlouho a úspěšně bojo

val proti Pompeiovi. Teprve když byl Sertorius zavražděn svými

důstojníky, mohl Pompeius obnovit v zemi pořádek. Pompeius

však ve válčení pokračoval i později, jeho sokem se stal César,

který u Mundy zažil jeden ze svých největších bitevních trium

fů. I to ukazuje na fakt, že Hispánie se postupem času stala provincií z mnoha hledisek Římu a Římanům nejbližší.

V roce 27 př. Kr. císař Augustus, který se osobně zúčastnil

drsných bojů proti asturským a kantabrijským domorodcům na severu země, Hispanii Ulterior rozdělil na dvě provincie: Baetica (Andalusie, hlavní město Corduba, dnešní Córdoba)

„ Hispania Romana 21

a Lusitania (Portugalsko a Extremadura, hlavní město Emerita

Augusta, dnešní Mérida). Hlavním městem Hispanie Citerior

zůstávalo Tarraco, dnešní Tarragona. Později bude právě His

pa nia Citerior rozdělena na tři provincie: Gallaecia, Tarraco

nensis a Carthaginensis a na začátku 4. století bude správní

rozdělení dovršeno, když se šestou provincií stanou Baleárské

ostrovy. To už ale naplno probíhal proces romanizace, který

dříve iberskou a keltskou Iberii defi nitivně proměnil v římskou

Hispánii a vřadil ji na čelné místo latinského světa.

Romanizace

Romanizace znamenala postupné přijímání římských vzorů

v nejrůznějších oblastech života domorodých obyvatel Hispá

nie. Zcela logicky se jako první začala pořímšťovat lokální oli

garchie, když po skončení fáze vojenských střetů dospěla k ná

zoru, že pro ni i pro její potomky bude výhodné co nejvíce se

s dobyvateli a jejich způsobem života ztotožnit. V hospodářství

se prosadil římský ekonomický systém založený na otrocké prá

ci. Na venkově se začala, zejména na jihu, konstituovat obrov

ská latifundia, tzv. villae, která velmi zkomplikovala budoucnost

andaluského venkova. Právě vlastníci latifundií, potentiores,

spolu se špičkovými reprezentanty provinciální administrati

vy, představovali vládnoucí společenskou skupinu. S mnohem

skromnějšími životními podmínkami se museli spokojit tzv. hu

miliores, občané svobodní, leč nezámožní. Ti se mohli utěšovat

tím, že jejich život je stále ještě více než snesitelný v porovnání

s otroky, bezprávnými dříči, řazenými do kategorie „mluvících

nástrojů“. V politice byla zavedena římská zastupitelská demo

kracie se senátem, konzuly, tribuny lidu apod. Neméně důleži

té bylo rozšíření vyspělého římského práva. Latina postupně

vytlačila prakticky všechny domorodé konkurenty – s výjim

kou baskičtiny – a stala se univerzálním dorozumívacím pro

středkem celé Hispánie. Latinizaci usnadnil i fakt, že veškeré

ofi ciální dokumenty se vydávaly zásadně v jazyce dobyvatelů.

Ustoupit musela i četná domácí božstva, nahrazovaná po

stupně jejich římskými protějšky. Základem ofi ciálního kultu

bylo pochopitelně uctívání kapitolské trojice: Jupiter, Juno,

Minerva. Římané, věrni své pragmatické povaze, ovšem pod

Romanizace „ 22

porovali hlavně „užitečná“ božstva, takže v Hispánii se uctíva

la Ceres, ochránkyně úrody, či Merkur, patron obchodníků.

Mnohdy docházelo ke vzájemně přijatelnému kompromisu,

když keltský bůh války Cosus byl ztotožněn s římským Mar

tem, v Cádizu zase největší pocty vzdávali Herkulovi, který

splynul s původním fénickým bohem Melkartem. V období

císařství byl ofi ciální panteon pravidelně vylepšován i zařazováním zbožštěných imperátorů, ať už zesnulých (divi), či

ještě vládnoucích (augusti). Později dorazily do Hispánie

i kulty bohů východních, z nichž mnohé se v Hispánii dočkaly

značné obliby: Isis a Serapis z Egypta, Mitra z Persie či Cibeles

z Malé Asie. Vše nakonec vyvrcholilo příchodem křesťanství,

jež se stalo posledním významným civilizačním fenoménem,

který Řím zprostředkoval. První skupiny křesťanů se organizo

valy ve městech, a to právě v těch, kde byl proces romanizace

nejvýraznější. Hodnověrné doklady o existenci křesťanských

komunit v Hispánii máme až z konce 2. století po Kr., i když je

možné, že první šiřitelé Kristova poselství se na poloostrově

objevili už na konci století prvního. Informace o působení sv. Jakuba evidentně spadají spíše do oboru legendistiky. Jako podstatně věrohodnější se jeví zprávy o evangelizační misi sv. Pavla okolo roku 65, ani po ní však za Pyrenejemi nezůstaly žádné konkrétní důkazy. V polovině 3. století je už nezvratně doložena existence prvních biskupů. V průběhu 4. století se církev stabilizovala do té míry, že se změnila v jednu z hlavních opor římsko-hispánské společnosti a současně začala významně bohatnout. Biskupové se stávají zámožnými latifundisty a mnohdy připomínají více imperiální byrokraty než oddané hlasatele Kristova učení chudoby a pokory.

Velkých změn doznalo i společenské uspořádání, snad nej

výraznější metamorfózou prošla hispánská rodina. Původně silná role ženy a matky byla nahrazena extrémně patriarchálním modelem rodiny římské, v níž otec, pater, zastávající roli jakéhosi poloboha, rozhodoval o všem podstatném a ve svém chování nečinil často velký rozdíl mezi manželkou, potomky, slu hy a otroky. Už někdy v římském období se rodí budoucí pří slovečný hispánský machismus, myšlenková a sociální kon -

cepce chápající muže jako pána tvorstva, ženu potom jako je

ho mé něcenný doplněk. Machismo, geniálně ztvárněné napří

„ Hispania Romana



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.