načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Spánek rozumu plodí nestvůry - Jan Poláček

Spánek rozumu plodí nestvůry

Elektronická kniha: Spánek rozumu plodí nestvůry
Autor:

Jana Poláčka známe hlavně pro jeho „Spěšný vlak Ch24.12“. Na temnou strunu ale hrál již v románu „Spánek rozumu plodí nestvůry“. Čtivý, psychologický román pojednává s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  80
+
-
2,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Nová vlna
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 221
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-858-4528-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jana Poláčka známe hlavně pro jeho „Spěšný vlak Ch24.12“. Na temnou strunu ale hrál již v románu „Spánek rozumu plodí nestvůry“. Čtivý, psychologický román pojednává s humorem, ironickým odstupem a příjemně hořkou pachutí o nevědomé závislosti. Autor v něm provází svého hrdinu Aleše Hilliga životem od početí, zrození a dospívání, přes spletenec partnerských vztahů až k šokujícímu, ale logickému závěru. Ano, takoví jsme byli… Znovu se nám při četbě vybaví vlastní zážitky spojené s probouzejícím se erotickým cítěním – okamžik, kdy jsme doma náhodně našli pečlivě ukrytou příručku o dokonalém sexuálním soužití muže a ženy, kdy jsme se poprvé setkali s uměleckým aktem, s pornografií. Na rovinu vyprávěný příběh bez tabuizovaných témat, ve kterém je skvěle podána individuální i společenská tématika 50. až 90. let. Kompozičně propracovaný román získal hlavní cenu v pátém ročníku Literární soutěže Knižního klubu.

Zařazeno v kategoriích
Jan Poláček - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Poláček

SPÁNEK ROZUMU

PLODÍ NESTVŮRY

Nová vlna

2013


MYÁKOVI

Copyright Š Jan Poláček, 2000, 2013

Illustrations Š Tomá Kropáček, 2013

Copyright Š Nová vlna, 2013

ISBN 978-80-85845-28-0


Jedna, dvě, Ale jde

I.

Aleova máma se bála oveme ne něčeho tak

obyčejného, jako jsou straidla a přízraky. S těmi

se nikdy nesetkala a ani jí nedaly znamení. Pouze

o nich slýchala a četla. Strach měla z něčeho, co

mnohým můe připadat daleko banálnějí, bála

se toti lidí zcela obyčejných lidí, těch, kteří ji

den co den potkávali, je zdravila a s nimi se,

pokud o to projevili zájem, dávala do řeči. Její

dětství přitom nepoznamenal ádný traumatický

záitek nikdo ji ani neznásilnil, nestala se obětí

incestu, ádný ze strýčků ji neosahával nicta

kového. Potkala ji sice celá řada meníchpina

vostí a oklivostí, je se v ní střádaly a nutily být

neustále ve střehu, ale na tom nebylo nicneob

vyklého. Takové drobnosti se čas od času stávají

přece kadému.

Větina z lidí, kterých se obávala, jí nikdy ani

v nejmením neublíila, ale skrytou monostně

čeho takového vyloučit nemohla.


Původce křivdy, je podstatně ovlivnila její ivot, dlouhá léta jen tuila. Osobu, která jíznemonila vybrat si povolání, po něm toliktouila, vypátrala a po dlouhé řadě let. Jakákolipomsta byla v té době u bezpředmětná. Vlastně ani nevěděla, jak by ji měla provést a zda by jíposkytla zadostiučinění. Získanou informaci vyuila jen tak, aby usnadnila ivot Aleovi o to seostatně snaila ze vech sil a do chvíle, kdypředčasně zemřela.

Snad pro dojem trvalého ohroení se oddětství chovala opatrně a vyčkávavě ke vem bez výjimky. Naučila se utajovat své pocity a ít se strachem, spíe ne strachem bylo to závané v její mysli sloitým mechanismemsebekontroly, který ji nutil, aby byla připravena za kadých okolností na vechno.

Den předtím, ne la na první návtěvu krodičům budoucího manela, měla zvlátní sen. Vela v něm po třech schodech ze dvorku do ztemnělé chodby, v ní se mísila vůně uzeného masa s pachem tlejících brambor. Po pravé ruce viděla prosklené dveře se záclonkou, zřejmě od

pokoje, a po levé ruce druhé, celé dřevěné,ve

doucí do kuchyně. Z nich vyel starí neznámý

mu v klobouku, přistoupil k ní a řekl: Tak tě

u nás vítám, Jituko, a první jí nabídl ruku, jí

se nejistě chopila a stiskla. Koktavě odpověděla

na pozdrav a mu se pousmál, moná jen pokřivil

koutky úst, protoe měl ve tváři stále stejněpřís

ný výraz. Pokynul ke dveřím a vybízel ji: Tak

jen pojď dál, nestyď se. V tom okamiku se sen

rozplynul. Kdy na druhý den vstoupila dodom

ku Václavových rodičů, nemohlo ji u nicpře

kvapit. Nepamatovala si sen do vech detailů, ale

jeho atmosféra byla vudypřítomná. Potom zpo

otevřených dveří vyel Václavův otec a řekl:

Tak tě u nás vítám, Jituko. Vypadal stejně

jako ve snu; přízrakem ale nebyl, jak sepřesvěd

čila, kdy jí tiskl ruku. Tuila, e se podobné věci

zdávají předevím o těch, kteří ji nejsou.Tento

krát to ale bylo úplně naopak. Za vím a ve vem

pro ni byli, jak se znovu přesvědčila, jen a jen iví

lidé.

Cosi z jejího zvyku skrývat skutečné pocity

se přeneslo postupně i na Alee, ale protoe spolu o tom nikdy otevřeně nehovořili, ani jeden z nich nezjistil, jak moc si jsou podobní.

Za svou povahu Jitka ostatně nemohla, neuvědomovala si, do jaké míry je ovlivňována zvyky svých rodičů. Vlastně ji to ani nenapadlo a v blahé nevědomosti nachystala Aleoviobdobu vlastní závislosti. Nebýt té strané věci, je se mu po řadě let udála, setrval by v ní a do smrti, stejně jako ona.

Oba museli udrovat při ivotě tolik v rodině tradovaných zvyklostí a stereotypů, e jim na nic dalího nezbýval čas. Vechno mělo svou lhůtu a neměnné místo. Kočka byla nečistá pindíra, která nesměla překročit práh, pes zase hrabal,ničil záhonky s pracně vysazenou zeleninou, ajakákoli činnost zavánějící zahálkou bylazbytečností, na ni není pro samou práci čas.

Dalo hodně snaení, ne byla Jitka takovou, jak si ji doma přáli mít. Jako prvorozená alepoutala vekerou jejich pozornost. Tedy máminu a předevím máminu, protoe táta znamenal mnohem méně, byl druhý, vlastně jen její stín. Více ne jemu podléhala dokonce i babičcevr

hačce, mámině mámě, té, je své přízviskozís

kala pro svou výbunou povahu. V extatickém

vytrení toti po ostatních házela vím, co jípři

lo pod ruku. Jetě dnes mohla Jitka rozpoznat,

kdy se postavila zády k zrcadlu a pohlédla přes

rameno, bledý kousek kůe na palec od páteře.

Kdysi býval poměrně zřetelnou jizvou. Babička

vrhačka po ní jednou hodila nů, jím čistila

zeleninu. Zabodl se, zakmital v ráně a potom

vlastní vahou vyklouzl a spadl na zem. Co jsem

měla dělat? omlouvala se později dceři a zeovi.

Já jsem jí řekla neskákej, a ona pořád skákala.

Tak povídám jetě jednou neskákej, a ona zase

skočila... Vichni z rodiny chápali, e ona v té

chvíli u nic jiného udělat nemohla.

Neuplynulo ale mnoho času a pochopila iJit

ka, dál informace o výchovné metoděnepronik

la. Nů, pěkný nů s dřevěnou střenkou se přes

máminu výbavu dostal do její, a tak si při čitění

zeleniny mohla neustále připomínat, e skákat se

nemá.

Fyzicky se Ale vyvedl po otci oči, nos to byl celý on. Asi pro vnějí shodu s jedním z rodičů se začal vnitřně utvářet po druhém.

Od okamiku, kdy si začal uvědomovat sám sebe, nalezl ve svém nitru dvě soupeřícíosobnosti. První, je neznala zábran a byla ukrytáhluboko uvnitř, a druhou, která se chovala přesně podle předepsaných norem a přání vech v rodině aostatně i mimo ni. Pokud by mohl obě ovládatpouze on sám, zůstal by a do smrti stejně opatrný jako máma. První z tváří by se na povrch nikdy nedostala a nic zvlátního by se nestalo. Komu je ale dáno, aby o sobě mohl bez výjimkyrozhodovat?

Aleovo rozdvojení, i kdy zprvu jensymbolické, způsobil dokonce ji první úřední aktivota. Udál se samozřejmě bez jeho vědomí, apředznamenal tak řadu událostí, které nemohlovlivnit o nic víc ne tu první.

Padesátá léta nedávala mnoho moností, jak dát najevo názor a přitom si příli neublíit. Přece jen se ale naly a patřil mezi ně, jak usoudilAleův otec, i katolický křest. Skutek dostatečně pádný, a přesto téměř nekodný, u proto, e

z jeho rodiny nikdo nikdy na bohoslubypravi

delně nechodil. Otcovo demonstrativní gesto se

z pohledu Jitky a jejích zkueností jevilo zcela

opačně. Jitčini rodiče toti do kostela kadoune

děli chodili, a právě tahle skutečnost jí kdysipři

pravila rozčarování, o něm u byla jednou řeč

na vytouenou pedagogickou kolu nesměladě

lat ani přijímací zkouky. Navdy se pro niuzav

řela. Rodina je katolicky zaměřená četla vpo

sudku, kdy pokradmu nahlédla přes ramenopra

covnici kádrového oddělení Motorletu, je ho

důkladně studovala. Anonymní sdělení, napsané

kýmsi, koho určitě dobře znala, znělo sue a bylo

výmluvné. Způsobilo, e se namísto ve kolních

kamnách ocitla na umístěnku v továrně naletec

ké motory. Zaznamenala zkoumavý pohledúřed

nice a polilo ji horko, kdy si uvědomila, e má

na radu matky oblečené černé aty. Sklopila oči

azaala zuby. Pohled, jen ji s pohrdánímhodno

til od temena hlavy a ke pičkám pečlivěnakré

movaných bot, byl výsměný. Ve skladuvyfa

sujete pracovní oblečení, pronesla enakousa

vě, v tomhle byste toho moc nenadělala. Tehdy si uvědomila, e její představa o novýchpřijímacích zkoukách v následujícím roce je směná. S takovým posudkem, a s tím, co jí do něj připíe zdejí kádrovačka, nemá u tu nejmení anci vstoupit na stupínek před áky...

Václav chtěl ale po narození Alee sebe i své okolí utvrdit v přesvědčení, e s reimem mlčky nekolaboruje. A ona soustředěnému tlaku, kněmu se s vehemencí přidala i její matka, nakonec neodolala a podvolila se. Václav pro ni znamenal autoritu, a alespoň zpočátku před ním měla aneúměrný respekt. Byl o deset let starí a zdál se jí o generaci zkuenějí. Kdy před ní rozestřel svou představu tiché demonstrace a matka jej podpořila, stáhla se do sebe a u neodporovala.

Brali se po nepříli dlouhé známosti, kterou navázali na jedné ze staveb mládee, kam Jitka jela s představou, e se očistí z prohřeků svých rodičů, a Václav za trest. Nikdy o tom předAleem nemluvili a jediná představa, kterou si o té době mohl vytvářet, pocházela z malé fotografie s ozdobným okrajem, na ní byla skupinkazubících se chlapců s vyholenými blatníky kolem uí

a dívek, jejich dlouhé vlasy byly spleteny do

copů nebo svázané do ohonů. Vichni, snad díky

té holičské módě, měli kulaté obličeje a odstálé

ui. Bylo v nich něco zvlátního, co je spojovalo

a vzbuzovalo představu, e pochází z jednohoje

diného matečného zdroje. Byli si podobní jako

středověcí vesničané, či pralidé v Aleověučeb

nici dějepisu...

Neočitěni se vrátili zpět domů do Hodné

a Lhoty, dvou vesnic, které od sebe dělil jenje

den jediný obrovský lán obilí, bohatí pouze

o představu, e k sobě nevyhnutelně pat

ří. O sňatku bylo rozhodnuto během měsíce, a to

vysvětluje, proč svého tchána a tchyni vidělaJit

ka poprvé a asi tři neděle před svatbou. Nakonec

ji musela po civilním sňatku protrpět v kostele,

ale přísahala si, e do něho vstupuje naposledy.

Byla přesvědčená, e vechno patné v jejími

votě zapříčinil on a ostatní, co k němu náleelo.

Dlouho se přísahy drela, a teprve s křestemzno

vu vstoupil do jejího ivota svět ověřenýchdog

mat, který byl v oněch letech vystaven tlaku,či

nícím ho mírně invalidním.

Kadý farář měl tehdy na starosti alespoň dva tři kostely, a tak se v nich cyklicky objevoval jako hostující profesor, aby vyřídil ve, co se v jeho nepřítomnosti nahromadilo, a putoval poté dál v koloběhu, který mu nedával příli času na cokoli jiného. Také hodenský kostelík tvořilzastávku na cestě jednoho z muů víry. Byldostatečně malý a dostatečně oprýskaný, aby nebudil pozornost úřadů. Stál stranou od hlavní ulice a schovával se v korunách stromů na jedinémnávrí v nekonečné rovině, které údajně bylo, jak praví pověst, uměle navreno a nazváno Homole. Původní barokní stavba se na počátku stoletírozadla a na troskách vyrostla nová, tentokrátpseudogotická. Podivný slohový zkrat v myslistavitele přinesl do vesnice poslední stavební počin stojící za povimnutí.

V ní se měl celý obřad udát. Ve bylo sfarářem dohodnuto předem; dlouho předtím, ne se Ale ocitl poprvé doma vypovězený z matčina lůna i z nové brounské porodnice.

Kýeným dnem se stala neděle a hodinou chvilka před polednem, okamik, kdy větina spořádaných sousedů usedá ke svátečnímuobědu.

Tehdy vytlačil otec ze dvorka moderní proutěný kočárek vznáející se na bytelnýchpruinách a spolu s matkou vyrazili ke kostelu, vzávěsu sledováni dědečkem a babičkou vesvátečních atech.

Kráčeli po hlavní ulici přejmenované zMasarykovy na Suvorovovu, otec s kočárkem a máma kousek za ním, jako by nad kadým dalímkrokem váhala, celá nejistá a s aludkem sevřeným a pulzujícím uvnitř těla ztuhlého tou opoválivostí na kost. Pohybovala se strojově, naváděná na dráhu Václavovými zády a zvukem koleček chřestících ve těrku, a ke křiovatce, na ní bylo třeba odbočit. Koatina kočárku se zhoupla a Václavovi pod podpatkem praskl kamínek. Zkrátila krok a oba kluci se jí začali vzdalovat. Kolena pracovala pravidelně jako písty, ale vedla Jitku dál přímo. Nedokázala si poručit,nereagujíc na Václavovo volání, dola vycházkovým tempem k výloze zrueného obchodu, za ní bylo na zaloutlém balicím papíru postaveno pouze zrcadlo, a zastavila se před ním. Několik vteřin si rovnala vlasy stočené natáčkami do úhledných ruliček a přesvědčovala sama sebe, e nedělá nic patného a e se jí ani Aleovi nemůe nic stát. Potom se otočila a stejně pomalu kráčela nazpět k příčné ulici. S tváří staenou napětím do nízala i ona a k Václavovi se přidala a podschoditěm o třiceti schodech, je vedlo ke kostelíku na vrcholu Homole.

Kdy nadzdvihli kočárek, aby jej vynesli vzhůru, jízdou ukolébaný Ale procitl. Ozval se zpod boudičky vyděený nezvyklým pohybem opřel se do hlasivek, aby i jeho rodiče postřehli, e není ve tak úplně v pořádku.

Polo to, sykla máma koutkem úst.

Kolečka zadrnčela.

Pozor, vykřikla babička, vdy hovykloíte.

Ále... zabručel otec a otočil se k Jitce. Co je? Co se stalo?

Popojíděla kočárem sem a tam, dokud se ukonejený Ale neutiil.

Tak řekne mi, co se děje?

Opatrně se rozhlédla: Někdo by nás mohlvidět.

A co má být, povytáhl otec obočí, a sedívají, právě proto to dělám.

Ví, co by se mohlo stát...

U s tím zase začíná? Teď je jiná doba. Dávno není padesátej rok.

Ukázala k nedalekému domku: Mluvpotichu. Mají otevřená okna.

Prosím tě, řekl pohrdavě, čeho se bojí? Vdy tam bydlí starý Holeček, a ten jim tu dělá kostelníka. Vezmi kočár a jdeme. Bez ohledu na Aleův kvílivý nářek vyli nahoru a dveřmi s tympanonem, z něho na ně výsměně shlíel sv. Jiří ubíjející jaksi mimoděk draka, velidovnitř.

Otec zarejdoval s kočárkem a přetáhl ho přes práh do věe. Projel s ním kolem provazu do hladka uhlazeného dlaněmi zvoníků a veel pod klenbu. Zhluboka vydechl a vzápětí pokrčil nos, protoe pach kadidla a tlejících procesníchpraorů byl v horkém srpnovém dnu obzvlápronikavý.

Jeden po druhém sáhli do nádoby se svěcenou vodou a mlčky pokývli přítomnýmshromáděným v jediném hloučku nalevo ode dveří.

Ze sakristie vyel farář a pokynul otci: Pane Hilligu, mohl byste na chvíli, prosím vás. Byl ji oblečený do rochetky a stačilo přes nipřetáhnout jen ornát. Ruce měl spojené na prsou, ale jeho pevně propletené prsty nenavozovalypředstavu duchovního zanícení. Naklonil se k otcovu uchu: Takový mení problém, eptl.Nedokáu si to vysvětlit, no, ale stalo se, usilovněvratil čelo. Máme krásnou křtitelnici, starodávnou, cínovou s rytým víčkem...

Václav roztritě pokyvoval, nechápal, čemu má farářovo rozvláčné vyprávění poslouit.

Vozím ji s sebou po okolí, kde je třeba, pokračoval farář s rozpačitým úsměvem, aprávě včera jsem křtil v sousední vsi... chlapečka, krásného chlapečka.

Ano, přitakal Václav, ten můj je taky kluk.

Já vím, řekl farář tragicky, ale nae krásná křtitelnice zůstala tam, odevzdaně se odmlčel, jako by čekal na rozhřeení.

Otec ale lhostejně pokyvoval hlavou: Ajinou nemáte? Nebo nedá se to udělat bez ní?

Farář pokrčil rameny: No, jedna monost by tu byla, pokud by vám nevadilo... naklonil se jetě blí k otcovu uchu, aby sdělované tajemství nezaslechl nikdo jiný. Potom od něj o krokustouil a bezmocně rozhodil pae. Nějakou jinak méně důstojnou nádobu bych pouít nechtěl, dořekl a čekal na ortel.

Ale to nevadí, řekl otec, váně... vůbec ne. Pokud z toho nebudete mít potíe vy.

Farář mávl odmítavě rukou: Bohu to vadit nebude, a ti, kteří se o tom dozvědí, mě mohou spíe pochválit... Vak víte, teď se z historienejvíce propaguje husitství.

Já proti tomu nic nemám, ubezpečoval jej otec, vůbec nic.

Ze starího barokního kostelíku se do nového přestěhovala řada věcí nejenom obřadních, ale i těch, které ze stavby činily téměř muzeum. A tak se vedle relikviáře s ostatky svatéhoUrba

na a Kristiána, plného zaloutlých kostíobloe

ných lístky z těkého brokátu, ocitla i pamětní

deska oznamující opravu dávno zaniklé kaple.

Na mramorové desce bočního oltáře leeloněko

lik střepů ze středověkých nádob nalezených

v základech bývalé ruiny a pod ním kamennéko

rýtko ze dvora staré poty, je kdysi bývala farou.

Před začátkem století se z něho napájely slepice

a husy, a nebýt archeologa, který při zkoumání

Homole proel i celou vesnici, zřejmě bystejné

mu účelu slouilo dodnes. Teprve on zjistil, e

nejde o nějaké obyčejné napajedlo pro drůbe,

nýbr o prastarou křtitelnici a z patnáctéhosto

letí, z dob kalicha, a e v ní křtili své ovečkyfará

ři pod obojí.

A tak obřadu, jeho hlavním hrdinou byl po

několika staletích tentokrát Ale, nestálo nic

v cestě. Byl pokropen vodou z kamennéhokorýt

ka, které mělo patinu jistě mnohem krásnějí ne

vychvalovaná cínová křtitelnice. Dostal jméno

a od kmotra zlatý řetízek s přívěskem andělíčka.

Vichni mu udělali kříek na čelo, a pak se vti

chu a klidu, jetě ne sousedé dojedli druhé jídlo,

pokojně rozeli.

Demonstrativní akt byl dokonán a to, e

k němu poslouila tak diskutabilní nádoba, seni

kdo nedozvěděl. Koneckonců, křest se nemohl

odkládat, bylo ho více ne zapotřebí. V tom stála

babička za Aleovým otcem pevně. Samotný akt

narození nebyl toti z nejjednoduích, a chyběla

jistota, e vechno dopadne dobře i do budoucna.

Sama babička cítila určitý podíl viny na tom, e

se Ale narodil tak malý a slabý, a u z vlastního

alibismu si musela být vědoma skutečnosti, e

smrt nekřtěňátka je mnohem tragičtějí ne dítěte

pokřtěného a Bohem navdy zaopatřeného.

Sama se o původu korýtka nedozvěděla také nic,

ale v jejím případě přestoe se povaovala za

horlivou členku církve dosud zatracující Husovo

učení byla tato opatrnost bezpředmětná. A tak

se tedy malý Hillig podle momentálně platného

měřítka katolíkem stal a současně i nestal.

II.

Ale nikdy nepotřeboval společnost, to, e byl sám, mu připadalo zcela normální. Ve svém okolí neznal ádnou rodinu s více dětmi, a pokud snad přece jen ano, byli podle něj tak staří, e u vlastně sourozenci v tom slova smyslu, jen by odpovídal jeho představám o hrách ani nebyli.

il obklopený láskou, rodiče měli rádi jeho a on je, babička s dědou měli rádi Alee i jehorodiče a ti zase měli rádi babičku s dědou. Vichni se měli rádi a mysleli na to, aby se neměli dobře jen oni sami ale i vichni ostatní z rodu. A takhle tomu bylo od prvopočátku...

Asi proto babička rozhodla, kdy její dcera přila rok po svatbě do jiného stavu, e jetě není pravý čas, bydleli toti v podnájmu; podruhé zase stavěli a potřetí jetě nebylo zcela hotovo. Teprve napočtvrté přilo těhotenství vhod. Jak u se ale v takových případech stává, nelíbilo se totentokrát samotnému těhotenství, a rozhodlo se, e pro tentokrát je zase řada na něm... Tak přiel na svět Ale. O dva měsíce dříve, o nějaký ten centimetr kratí, o pár deka lehčí. Byl celý bílý, téměřprůhledný a krčil se v embryonální poloze, jako by nechtěl přistoupit na to, e u je jeho čas. Matka jej uviděla poprvé a týden po porodu, kdyzačínalo být jisté, e přeije. Moná s nějakou vadou, moná s nějakým málo vyvinutým orgánem,nechybělo mu jen to nejdůleitějí vůle ít.

Antikoncepci znali vichni jen z doslechu a připadala jim spíe nesluná ne potřebná. Komu co ale vyčítat? Doba na ni byla prostěchudá. Zatlačila sexuální záitky do ústraní anahradila je budovatelskými. V politické reklamě se s kondomy nepočítalo a jiná neexistovala.Nakonec v tom mohl být i úmysl, socialistický tábor přece musel neustále narůstat a sílit.

Ná chudáček malej, řekla babička, kdy Alee poprvé uviděla, půjč mi toho naehochudinku, a ho pochovám, chopila se povijanu a od té doby jej poutěla z ruky jen málokdy. Ná chudáček musí papat. Aby zesílil, dostával Ale od samého počátku umělou výivu. Dnes u snědl celého pribiňáka, chlubila se svýmivýchovnými úspěchy. Jen se na něj pojďtepodívat.

Vichni se seběhli, sklonili se nad ním asvorně studovali jeho pohyby, jako by lo o důleité vědecké pozorování, které bude nutno ukončit důkladnou písemnou zprávou.

Babička rozvázala kličku na koilce,rozepjala knoflíky na gumových kalhotkách a odhrnula plenu: Jen se na něj podívejte.

Zesílil, řekla máma.

No dy se o něj taky starám já. U báby je ti nejlíp, viď, ty kluku. Sklonila se, aby Aleepokádlila, ale přitom v jeho rozkroku zahlédla cosi, co se jí nechtělo líbit. Zapátrala v něm jetě pečlivěji a na čele jí vyvstaly tři hluboké vrásky. Podívej, jak je opruzenej. Jen se podívej.

Máma provinile ohledávala označené místo.

Jak jsi ho včera koupala?

No, jako vdycky... jako ty.

To asi ne. Hned uvař heřmánek. Nebo ne, dědo, bě ho uvařit raději ty. Rozdělila práci a klebila se na Alee. Umejem toho naehokluka, aby neměl bolavou prdelku. Nachystanou lázeň ozkouela nejprve loktem, a pak jejvlastnoručně vykoupala, protoe se na nikoho jiného nemohla spolehnout.

Po zásahu, který přiel, jak jinak, na poslední chvíli, uloila Alee do postýlky a vozila, dokud neusnul.

Jitka mezitím seděla v kuchyni nad prázdnou sklenkou od hořčice a vymačkávala do ní obsah svých prsů. Jednou rukou je vdy podloila a ukazovákem a palcem tiskla dvorec, a zbradavky vystřikoval tenounký čúrek bledékapaliny. Nádobu naplnila asi zpoloviny, potom sipřitáhla upan na odhalená ramena, vstala a ve, co pracně vyčerpala, nalila do výlevky. Z kýblu, v něm byla neustále čerstvá voda ze studny,nabrala trochu plecháčkem a důkladně smylakapky, které ulpěly na bílém umyvadle. Chlapcova postýlka stála hned vedle babiččiny postele. Nic si z té doby nepamatoval, alepokadé, kdy později uléhal na něco měkkého,vybavil se mu obdobný, kdysi v podvědomí utkvělý pocit. Jeho leení bylo toti od chvíle, kdy opustil

tu nejmení dětskou postýlku na kolečkách,po

destláno mocnou peřinou, z ní se pokadé sobtí

emi vyhrabával ven.

il převáně s prarodiči a hlavně oni jejob

kládali tou hřejivou a měkounkou bavlnkou.Jest

lie mámu vnímal předevím jako jejich dceru,

která musí na slovo poslouchat, pak otec pro něj

byl cizincem, návtěvou, přicházející kadýve

čer, aby s ním prohodila pár slov a zase odela

o patro vý do lonice rodičů. Celé Aleovodět

ství poznamenala dostavba domku. Dlouho byly

obyvatelné jen dvě jeho části, kus přízemí sku

chyní, příjemně vytopenou velkým sporákem,

a lonicí babičky a dědečka za stále otevřenými

dveřmi. Ta pro něj byla podle názoru dospělých

tím nejvhodnějím místem. Druhou obývanou

část tvořila lonice o patro vý, v ní se netopilo

vůbec. Ze svého dětství měl Ale dojem neustálé

třeskuté zimy. A dělal cokoli, aby mohl spát se

svými rodiči, pokadé mu bylo řečeno, e by se

tam mohl nastydnout. Nepomohl mu ani kulich

a teplý kabát, do něho se pravidelně vpodvečer

oblékal. Neoblomnost dospělých jej utvrzovala v představě, e je na stopě velikého tajemství, je se mu snaí z nepochopitelných důvodů upřít. O to častěji a důmyslněji se pokouel dozapovězené místnosti proniknout sám.

Nejvíce vyzískal v těch dobách Ale z toho, e na něj rodiče neměli čas. Tak dlouho zakadým chodil s kníkou pohádek a obtěoval, a byl umění číst vyučen stalo se tomu velice brzy, dlouho předtím, ne měl jít do koly a bez ohledu na tvrzení, jak se taková věc můerodičům později vymstít.

Ve se odvíjelo bez mimořádných událostí ve vyjetých kolejích, role byly účelně rozděleny a vem sedly jejich party tak dokonale, e je ani ve snu nenapadlo chtít něco změnit. Obrazbabičky stojící na zahradě s rukama v bok byldostatečně výmluvný a direktivní.

Měla bys mu říct, aby el něco dělat,říkávala v tom postoji matce skloněné nad záhonkem, je třeba zrýt.

Po vleklých rozhovorech rodičů vedených tlumenými hlasy za zavřenými dveřmi se taknakonec i stalo.

Mělo by se udělat... znělo babiččinookříd

lené rčení, je přivádělo některé členy domác

nosti k zuřivosti... váně jen některé. Takového

dědu u dlouho ne, ten byl do role bez odmluv

pracujícího statisty odsouzen kdysi dávno. Ne

chal si zcela zorganizovat ivot a nic mu une

přilo zvlátní. Tak trochu rezignoval na svéoko

lí. Ani socialismus jej příli nerozlaďoval, velice

často toti slýchal připomínky na svou ivnost

odumřelou ji v počátku. Byl snad jediný řezník,

který kdy zkrachoval, protoe se styděl prodávat

lidem patné maso. Od těch dob se u nich navěč

nou připomínku neúspěchu jedlo předevímlev

né maso. Moná to ale způsoboval úsporný reim

zaitý z období stavby domku. Ten sahal a tak

daleko, e třeba od sklizně do hluboké zimy jedli

vichni jen nahnilá jablka. To se sice můe jevit

z některého pohledu poměrně logické, pravda

napřed se sní ta horí, aby se nezkazila úplně,

a potom... ale ádné potom nikdy nepřilo,na

hnilých jablek bylo dost, a dokonce jich neustále

přibývalo. A tak si děda, stejně tak jakopravidel

ně vykrajoval nahnilá jablka (musela se neustále

ujídat) a jak bez odmluv pracoval, odcházel i bez

velkého divení kadý večer kouřit ven na schody.

A u bylo léto nebo zima, zářil oharek jehociga

rety ze tmy, dokud nebyl opět babičkou povolán

zpět do místnosti, co netrvávalo nikdy příli

dlouho.

Matka byla v podobné pozici, ale časem z ní

vybředla a zaujala místo své matky. K výměně

dolo samovolně v okamiku, kdy se trůnuvol

nil. A děda? Ten se přizpůsobil, slouil u tolika

pánům, e ádný dalí jej nemohl vyvést z míry.

Mámina sestra Klára byla, díky previlegiu moná

a nečekaného narození (o dvanáct let později),

tak výjimečná, e stála poněkud mimo existující

pravidla a... a vlastně jediný, kdo neměl dost

času, aby si na babiččinu vládu pevné ruky zvykl,

byl Václav. Pouze on překračoval bariéru němé

zuřivosti a bouříval se proti příkazům, které mu

přináely potupu vynucené pokory.

A do esti let si Ale vystačil s babičkou avysta

čil by s ní, pokud by záleelo jen na něm, i dál.

Její ochrana byla nepřehlédnutelná. Vude jejvodila za ruku, a ovládala ho jen několika málopohyby a grimasami. Kdy se jí třeba zazdálo, e by měl změnit své chování, zmáčkla mu pevněprsty. Pokud provedl něco obzvlázavreníhodného, vyvalila jetě navíc oči. To zaručeně pomohlo, a navíc pevně utkvělo v Aleověpaměti. Jejich němohra byla vypracovaná k úplnédokonalosti a navozovala v něm dojem, e se tak chovají úplně vechny babičky na světě.

Navykl si hledat zábavu sám v sobě a vyhýbal se moným konfliktům. Schovával se s kníkou pod stolem i za stojanem na květiny a utíkal do imaginárního světa. Avak netrvalo dlouho a ve svém okolí přebral vechno, co mu stálo zapřečtení. Na výpravách se vydával tedy stále dál a dál, a nakonec dorazil i do tajemných míst, která mu zakazovali.

Skrytě i pod různými záminkami vstupoval do lonice rodičů fascinovaný otcovou obrovskou knihovnou a náboně se dotýkal hřbetů knih, o kterých mu jistě schválně říkali, e jsou jen pro dospělé a e by jej určitě nezaujaly.Věděl, e je v knihovně řada takových, v nich se se svým hodnocením nemýlí, ale pokud by mezi nimi byla zajímavá jedna jediná, a ta tam přitakovém mnoství jistě byla, věřil, e je jenotázkou času, kdy se mu konečně dostane do rukou.

Babička se skláněla nad kamny a zdálo se, e její jedinou starostí je polévka kypící v hrnci.

Ale vylezl zpod stolu a jako stín přeelmístností. Stanul u kuchyňských dveří a tichounce stiskl kliku.

Polévka nadzdvihovala poklici a drala se ven z hrnce. Pára syčela a kov drnčel.

Otevřel.

Aleku!

Babička měla oči i v zádech, opět stála na strái.

Zastavil se a zpytavě pohnul dveřmi veveřejích sem a tam, a zaskřípěly.

Kam jde?

Nikam, řekl a znovu pohnul dveřmi,skříou nám tu dveře.

Loupla po něm okem. Potřebují namazat.

Já vím, kde je olejnička, chytl se nabízené ance.

Babička zavrtěla hlavou: Děda je namae, a přijde. Bě si hrát.

Polapený odevzdaně zavřel a znovu zalezl pod stůl. Potisící prolistoval obrázkovou knihu pohádek, kterou u znal nazpamě, a zkusmovyhlédl ven.

Co chce?

Trhl sebou a zajel nazpět. Nechápal, jak je moné, e si jej babička pokadé vimne. Stála otočená ke kamnům a on byl tichounký jako myka. Přesto hned věděla, kdy se třeba jenpohnul.

Koukla na hodiny: Za chvilku přijde máma s tátou a dědou...

Nemohl bych jim jít naproti?

A něco tě přejede... řekla a zavrtěla hlavou.

Mohl bych jít na dvorek?

Znovu pohlédla na hodiny: U je pozdě, bude jídlo, a co bys tam dělal, buď raději doma se mnou.

Povzdechl, stáhl se do své skrýe a usedl na trno. Podepřel si dlaněmi bradu a sledoval ji, jak krouí kolem kamen a v neměnném rituálupohybuje hrnci a kastrůlky po litinových plátech od středu k okraji a naopak.

Čti si třeba.

Kdy já nemám co, zabručel.

Má takovou krásnou kníku.

Mávl rukou. Tu u znám.

Nabrala polévku a foukla do ní: Chce ochutnat?

Zavrtěl hlavou a obsah líce vzápětí zmizel v jejích ústech.

Hleděl, jak polyká horkou tekutinu, a náhle dostal nápad. Nadením se mu a rozířily oči: Babi, pronesl skomíravě, mě bolí bříko.

Ihned zpozorněla: Pojď ke mně, zavelela a přitáhla jej k sobě. Poloila mu dlaň horkou od vaření na čelo. Kde tě to bolí?

Zakrouil rukou pod hrudníkem v místech, které si hladívá medvěd na etiketě sklenky smedem.

Jak dlouho? vyslýchala ho.

Teď, vydechl, teď právě začalo, řekl, protoe u nemohl couvnout. Nelo říci, e si jen dělal legraci, babička by se zamračila, vyvalila na něj oči a zlobila se... Na čele mu vyvstal pot strachu. Pozoroval ji zpod řas a stále důraznějicítil, e se mu doopravdy dělá patně. Docházelo mu, e nebyl dostatečně opatrný, znovu dovolil tomu druhému v sobě, tomu, který tak rád lhal, podváděl a vymýlel patnosti, aby jej ovládl. Opět jej dostal do nepříjemností... Co kdybabička pozná, e le? Co ho to jen napadlo?

Jak moc tě to bolí, pokračovala sezkoumavě svratělým čelem a opatrně mu ohmatávala břicho.

Jen trochu... Já bych el třeba na záchod... vydechl potichounku celý ztuhlý strachy.

Stále vratila čelo a malinko začínala kulit oči. Mám jít s tebou?

Ne, vyjekl, já budu hned zpátky, rozrazil dveře na chodbu a se zaduněním je přibouchl.

Zaslechl jetě drnčivá slova vyhrůek, co se mu stane za tu ránu, a přijde nazpět.

Venku se v něm vechno uklidnilo,vsugerovaná bolest zmizela. Měl chvilku času, několik minut, záchod uvnitř domu nebyl dosud vprovozu a v domečku na zahradě jej babičkakontrolovat nemohla, ne, tak daleko nedohlédla ani ona.

Vyběhl po schodech do lonice rodičů,opatrně se prsty opřel do skla v knihovně a odsunul je stranou. Při svých objevných výpravách se dostal a do druhé přihrádky uprostřed. Uchopil knihu, která byla na řadě psalo se v ní cosi o lice , a otevřel ji. Ne, e by ho příběhy o zvířatech v přírodě nějak zvlá zajímaly, ale v téhle byla spousta docela hezkých obrázků. Přečetl první větu: Drva hlaďunký, bílunký, a takoví kruci lonti mně je u nosa seberou... zavrtěl hlavou nad těmi podivnými slovy a pohlédl o kus dál... Hlaďunký, bílunký, jak enský kolena!

Usoudil, e tahle kniha nebude tou pravou, a sáhl po dalí. Hnal jej čas, venku u klapladvířka, rodiče se vraceli z práce. Vyjmul ze sevření nalisovaných hřbetů dalí a rychle ji otevřel. Byla pořádně silná a zcela nezábavná, to Ale opětneomylně zjistil podle prvních vět. Ale záloka z několika listů průklepového papíru bylazvlátní. Začetl se do rozmazaných písmenek otisklých přes ne právě nejlepí kopírák a povídání mupřilo směné více ne směné.

Na chodbě u zněly hlasy.

Aleku! Kde ten kluk je?

Slyel oupání babiččiných bačkor. lachodbou, ven na schody a na zahradě znovu zavolala jeho jméno.

Vsunul papírky za koili, seběhl potichu dolů a vrazil do kuchyně.

Ahoj, mami, vykřikl.

Babička tě hledá, řekla káravě namísto pozdravu.

Na stole u stály talíře s polévkou, ihned se k jednomu vrhl, aby nemusel na nic odpovídat.

Se svým nálezem čekal a do večera.Rozsvítili světlo, děda si sedl na stoličku a s brýlemi na nose začal cosi opravovat, máma myla nádobí a táta za stolem četl noviny. Babička se znovu postavila ke kamnům. Byli tu vichni a z jejichtiché přítomnosti sálal klid a pohoda takovouměrou, e jej Ale cítil po celém těle. Celý večer měl popsané listy papíru zastrčené pod koilí a ta chvíle veprostupující pohody mu přila vhodná právě na to, aby je vyňal z úkrytu a přečetl iostatním vechny ty směné věci, které na nich byly napsané. Obklopen nezájmem absolutního dohledu je rozestřel na stole a slavnostně ostatníoslovil. Já vám něco přečtu, chcete?

Táta zůstal ukryt za bariérou novin a jen cosi nesrozumitelného zamručel, ale babička s mámou se k němu ihned otočily, a s irokýmiúsměvy na tvářích vyjadřujícími chválu, je mu zadosaené umění náleela, byly připraveny opěvovat jej tak jako pokadé, při chystaném cirkusovém představení.

Ale začal vyslovovat pečlivě a nahlas: ena si lehne zadečkem na okraj postele, pokrčí nohy a přitáhne si je rukama na prsa. Mu k nípřistuuje vstoje a vstoupí do ní... otec se vymrtil od stolu, jeho noviny se jetě vznáely ve vzduchu a zvolna dopadaly na stůl skládajíce se list polistu. Přenesl se tygřím skokem a k Aleovi apapíry mu vyrval z rukou. Proč mi to bere?vykřikl. Plesk.P-proč mě b-b-bije? zajíkl se. Babička stála u kamen a vyvalovala oči. Proč ho bije? řekla příkře. On za to nemůe! Mohlibyste se stydět. Aleku, pojď ke mně. Zástěra byla tak voňavá a teplá. Zlatá babička, jen ona se ho zastala, nikdo jiný. Proč? Proč ho vlastně bili,nechápal, vdy četl tak pečlivě a bez přebreptnutí.

Straně si později vyčítal zbrklost, díky ní si mohl přečíst jen část prvního bodu.

Od té doby se svými objevy u tak záhynechlubil a s průklepovými papíry spojenýmisponkou se znovu setkal a po delím čase, to u byly o poznání opotřebovanějí a elbohu nečitelnějí. Zvykl si na samotu a na jediný způsob dialogu, který vedl sám se sebou. Nikdy nechodil do jeslí ani do kolky a své vrstevníky poznal a první den ve kole. Jediné, co ho ten den zajímalo, bylo, zda jeho máma stojí jetě vzadu u zdi sostatními, kteří je přili doprovodit na prvníhodinu. Nesledoval události před tabulí, s hlavou otočenou se stále jen ubezpečoval, e zatím jetě není sám. Byl ze veho tak vyplaený, e souití s ostatními pojal jako nepřetritý boj. Seděl vlavici s rukama za zády a nevnímal nic jiného ne nepříjemný pocit osamění. Cítil jej bez ohledu na konejivý proslov učitelky, a umocňoval ho jeho soused, větí a o poznání silnějí ne on.

Slavnost končila a rodiče vycházeli ze dveří. Zavolal: Mámo! Otočila se, a ne zmizela na chodbě, zamávala. Mámo! Měl pocit, e se mu směje, v očích jej řezavě zapálily slzy. Mohl vstát a rozběhnout se za ní, ale ani se nepokusil zjistit, zda by jej nohy poslechly.

Učitelka stáhla rty do chápavého úsměvu: Přece bys neplakal?

Vrtěl hlavou, protoe nedokázal pronéstjediné souvislé slovo, a přitom s hrůzou zíral nasvého souseda, který zcela bez obav vytáhl z taky svačinu a zakousl se do namazaného chleba.

Ty u má s sebou svačinu, Karlíku?Schovej ji, vybídla jej, sní si ji a o přestávce. Teď je hodina a v té musíme pracovat, tak jako vaitátové a mámy, abychom se něčemu naučili.Vstala od katedry. A ze veho nejdřív sepředstavíme. Mě budete oslovovat, a se přihlásítezdvienou rukou, soudruko učitelko Procházková. Zamířila k první lavici. A teď se mi představíte i vy.

Kdy dola k Aleovi, vypravil své jméno tak, e mu nebylo rozumět.

Přece by ses nebál?

Zavrtěl hlavou.

Ty jsi Ale, viď?

Přikývl.

Mě se přece bát nemusí, vdy já jsem učila u tvoji mámu. Ví o tom? la dál, Karel se k němu přisunul a lápl mu na nohu.

Tvářil se, e to nezpozoroval. Beze slova couvl a jeho soused se vzápětí rozvalil po celélavici. Vytlačil Alee, který se jen zoufale snail vyhnout jakémukoli doteku, a ven do uličky.

Učitelka prola celou třídou, opět stála nastuínku. Kdopak z vás má, děti, sestřičku nebo bratříčka?

Téměř vechny zvedly ruce.

Já mám ségru, ječel Karel, Hanku. Ta je u ale velká...

Přihlásil ses?

Zdvihl ruku a začal s ní zuřivě mávat.

Já vím, řekla učitelka, chodí do pátétřídy. Rozhlíela se po učebně.

Ale seděl přikrčený s pohledem upřeným na desku stolečku.

Ty, Alei, nemá sourozence?

Ne.

Pokývla hlavou: Aha.

Z její tváře poznal, e mu chybí něco obzvlá důleitého a e za to asi můe i on sám.

III.

Večer se Ale zeptal babičky, čím to je, e nemá

ádného sourozence. Cosi mu napovídalo, e

u rodičů by po důvodu pátrat neměl. Chvilku

uvaovala, jak odpovědět, a nakonec řekla:

Kdy bude hodný, tak ti táta s mámou nějakého

bratříčka nebo sestřičku jistě opatří.

Potvrdila slova soudruky učitelky, vánězáleelo na něm, a stačilo být jen hodný on aletakový nebyl, alespoň babička neustále tvrdila, e neposlouchá.

S dětmi mohlo mít něco společného i to, co se u nich událo na počátku léta, kdy jetě nemusel do koly. O bratříčkovi nebo sestřičce vichni mluvili a zdálo se, e musí přijít, e je to u jisté. Máma byla taková jiná a táta byl také jiný.Babička povídala, e teď musí být jetě hodnějí, na slovo poslouchat, neodmlouvat...

Pak se to stalo, máma leela v posteli, straně vzdychala a Ale musel jít sám nahoru doprvního patra. Z okna viděl sanitku, která zastavila u jejich vrat, a potom i nosítka s maminkou, jak mizí uvnitř bílého vozu.

Modrý majáček se otáčel na střee, tatínek běhal dole po chodbě a křičel: Zase o to přila...

A babička něco tlumeně odpovídala, alenebylo jí rozumět ani slovo.

Tatínek, jako by nevěděl, jak se chovat před cizími lidmi, křičel dál. Víte, pokolikáté se to stalo, víte to? U je nedokáe udret.

Babička syčela...

A to vechno jen kvůli vám! nedal se.

Potom bouchla vrátka, táta naskočil dosanitky, a ta se vzápětí prudce rozjela.

Ale el pomalu dolů, na kadém schodu se zastavil a čekal, zda babička nezačne nadávat a nepole ho nazpět, ale nic takového neudělala. Stála na chodbě, oči měla podivně skelné ahleděla na něj, jako by musela uvaovat nad tím, kdo vlastně je. Čekal, e se na něj u u musírozkřiknout, protoe zase zlobí a jde k ní, ani byzavolala.

Místo toho jej k sobě přitiskla a řekla. Teď musí být jetě poslunějí, Aleku, musí dělat tátovi a mámě jen radost...

Časem pochopil, e by mu ve kole nepomohla ani halda bratrů a sester. Tak jako ikovi osm sourozenců, za ně jeho máma, jak se ve kole chlubil, dostala vyznamenání na národním výboře. Zde se oceňovala kvalita, ne mnoství. Něco bylo v nepořádku, něco mezi Aleem aučitelkou, která sice byla milá a pokouela se ho uklidňovat, ale její slova zněla přesto faleně. Uvědomoval si, e se nutí být k němu milá, anechápal, proč to dělá. Jediný spoluák, který Aleovi připadalsnesitelný, byla holčička v lavici před ním. Měla dlouhé světlé vlasy a seděla stejně nehybně jako on. Ruce měla za zády a prstíky pravé ruky svírala dlaní levé. Tiskla je tak silně, a je měla celéčervené. Kdy ji Karel v nestřeeném okamiku za vlasy zatahal, ani se neotočila, a Ale proto doel k závěru, e je nejenom krásná, ale i straněhodná.

Po týdnu měl koly právě tak dost, aby si ke vemu, čeho se musel účastnit, vypěstoval odpor. Stále výrazněji se v něm počala odliovat jeho dvě poděděná já, z nich to určené pro veřejnost stále s větími obtíemi vyzařovalo ve kolespokojenost a zájem o věci, je jej ve skutečnostivůbec nezajímaly.

Nesnáel rána a aludek se mu obracelpokadé, kdy otevřel taku a vedle pachu papíru cítil i vechny svačiny, které se den po dni v jehoaktovce střídaly, vechna ta nahnilá jablka,namazané chleby a housky prosycující kůi brany a pronikající ven při kadém odepnutí přezky.

Na rozdíl od Alee srela učitelka po ránu nadením. S lety zafixovaným úsměvem ve tváři vzala do ruky křídu a její hrot poloila na tabuli: Dneska se, děti, naučíme písmenko A. Zdalipak někdo víte, jak se píe?

Zdvihl ruku.

Alei, uka je ostatním.

Natáhl pai před sebe a zakrouilukazovákem ve vzduchu, zatímco Karel na něj odspodu vyplazoval jazyk.

No výborně. A jak to, e je umí? Kdopak tě naučil psát?

pitl: Babička.

Aha, řekla a stoupla si na okraj stupínku. Děti, Ale sice umí napsat písmenko A, ale vy se je teď naučíte také. Od toho je kola. Nakonec je nejlepí, kdy rodiče nechají tuhle práci nasoudruky učitelky, které ji umějí nejlépe. Vrátila se k tabuli. Sedni si, Alei, a nemysli, enebude dávat pozor, kdy tě babička něco naučila. Pořádně psát začne stejně a ve kole.

Byl učenlivý a od toho okamiku se jinachytat nenechal. Přesně pochopil, co se od něj očekává, a poadované pravidlo zahrnul dosvého já určeného pro vnějí svět. Vymyslel hru, kterou se mohl učitelce, jak doufal, zavděčit

mnohem víc, a přitom nebudit pozornostostat

ních. Na počátku hodiny zapomínal písmenka,

která znal dávno, aby ji na konci hodiny oslnil

tím, co jej dokázala naučit. Byla spokojena ona

a byl spokojen i on nevzbudil přece ničípozor

nost. Venku pak mohl být sám sebou, tedy...po

kud cestou ze koly, kdy pro něj náhodoubabič

ka nepřila, nemusel silnějím spoluákůmpřed

vádět, e není schopen jakékoli obrany a evlast

ně není vůbec ádná zábava mlátit jej a hnát před

sebou, jestlie dokáe jen mlčky utíkat domů.

Doma... tam bylo vechno úplně jinak.Ale

ova pamě se přepnula z jedné polohy do druhé,

v několika minutách přestala kola existovat

a znovu přicházela strait a ráno po probuzení.

Večer přináel konejivý pocit, jejspoluvytvá

řela teplá kuchyň, načechraná peřina a tlumené

hlasy znějící z kuchyně, v ní pod stropem svítila

jediná slabá árovka kreslící po nabílenýchstě

nách roztřesené obrázky. Byly v tom chabém

osvětlení pojednou hrubé, plné nerovností, apat

řily proto v Aleových představách bezpečnéjes

kyni s mihotajícími se plameny. Co chvíli po



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist