načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Špalíček českých pohádek - kolektiv

Špalíček českých pohádek
-15%
sleva

Kniha: Špalíček českých pohádek
Autor:

Velká kniha, ve které najdete všechny pohádky, na které si jen vzpomenete. Tři zlaté vlasy děda Vševěda, O hloupém Honzovi, Čertova nevěsta a mnoho dalších nestárnoucích pohádek ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 320
Rozměr: 163 x 238 mm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: 4. vydání
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Vazba: vázaná s papírovým potahem s lam. přebalem
Novinka týdne: 2018-09
Datum vydání: 22. 2. 2018
ISBN: 9788000049748
EAN: 9788000049748
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Velká kniha, ve které najdete všechny pohádky, na které si jen vzpomenete. Tři zlaté vlasy děda Vševěda, O hloupém Honzovi, Čertova nevěsta a mnoho dalších nestárnoucích pohádek vypravených jedinečnými ilustracemi Miloslava Jágra.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

16 17

Král doma čekal — čekal, ale syna se dočkat nemohl asočima

bylo pořád hůř ahůř. Tu přišel kněmu mladší syn ařekl: „Otče!

Nech, abych já ti pro živou vodu jel, asnad že se tam taky obrat

rovi něčeho dovím.“ — „Jeď, synu můj,“ řekl král, „pán bůh tě do

provoď !“ — Královic osedlal si dobrého koně, nabral si zpokladu

královského zlata astříbra ajel. Jel zase tou cestou, až přijel třetí

den taky dotoho velkého města; aže byl už unaven ato město se

mu líbilo, chtěl si odpočinout. Přijde dohospody, vidí tři krásné

panny vkostky hrát. Královic se knim postavil adíval se, až ho

zas ta jedna panna pobídla, aby si taky vsadil. Královic začal hrát

aprohrál zase všecko své zlato astříbro, pak svého koně anapo

sledy taky sebe sám.

Král zase dlouho — dlouho čekal, akdyž ani jeden, ani druhý

syn se nevracel a nemoc jeho den ode dne se horšila, řekl jemu

nejmladší syn: „Otče, dovol, abych já ti pro živou vodu jel; může

být, že se tam někde sbratry sejdu apřivedu je ssebou.“ — Král

odporoval, nechtěl ho dlouho pustit: „Kdo ví, co se tam synům

mým přihodilo,“ povídá, „a kdybys i ty mi odešel a někde za

hynul, kdo by mne potom potěšil v mém zármutku?“ Ale syn

prosil neustále, až mu král konečně dal povolení.

Královic bez meškání si osedlal svého dobrého koně Siváka

avzal si zpokladu otcova jenom tolik, co myslil, že bude nejvýš

potřebovat, rozloučil se s otcem a vydal se na cestu. Když přijel

dotoho města, kde bratří jeho zůstali, líbilo se mu sice taky, ale

přece se tu nezdržel; vzpomněl si naotce, že doma naněho čeká

akaždý den počítá, kdy se vrátí, ajel dál.

Potom poněkolika dnech viděl před sebou jiné město, akdyž

už k němu tak blízko přijel, co by třikráte z luku vystřelil, mu

sel namost přes hluboký příkop. Ale tu před tím mostem začal

se mu najednou kůň Sivák vzpínat a živou mocí nechtěl přejít.

Královic sněho skočí, aby se podíval, co by to bylo; atu vidí po

dle mostu ve příkopě mrtvé lidské tělo. Bylo už napolou shnilé

a od ptáků a divé zvěře rozedrané. Královic ptal se těch lidí, co

přicházeli změsta, proč to tělo nepochovají. — „Byl to dlužník,“

řekl jeden, „zemřel a nezaplatil, a takového každého vhodíme Živá voda Byl jeden král aměl tři syny. Když ti tři synové dorostli, rozbolely toho krále oči tak, že nemohl ani naboží světlo hledět, ale musel ve tmě zůstávat, a nikdo mu nevěděl rady ani pomoci. Jednou v noci zdálo se tomu králi, kdyby dostal živé vody a tou si oči umyl, že by se uzdravil. Druhou noc zdálo se mu to zas atřetí zas. Ipovolal ksobě své tři syny ařekl jim: „Milí synové, zdálo se mi po tři noci, že bych se uzdravil, kdybych se umyl živou vodou. Kdo mi zvás pro ni půjde?“ — „Já — já — já!“ volali všichni tři synové. Král byl ztoho velmi potěšen, ale řekl: „Milé děti, všichni tři nemůžete jít! Jsem starý anemocný, kdo by mě ošetřoval, kdybyste vy všichni odešli? Jdi ty, nejstarší synu můj, tobě to náleží právem.“

Nejstarší syn chystal se hned nacestu. Vybral si dobrého koně,

nabral si z pokladu královského mnoho zlata a stříbra, dal otci sbohem ajel. Jel tři dni pořád, nikde se nezdržel, až přijel donějakého velkého města; aže byl už unaven ato město se mu líbilo, chtěl si tu nějaký den odpočinout. Přijde dohospody, vidí tu tři krásné panny, hrály spolu v kostky. Královic se k nim postavil, díval se avelice se mu ta hra zalíbila. Tu jedna ta panna kněmu povídá: „Nechceš-li si snámi taky vsadit?“ — Královic se nedal pobízet azačal hrát, ahrál tři dni atři noci pořád, až všecko své zlato astříbro prohrál. Potom vsadil svého koně aprohrál zas. Akdyž už neměl nic, co by vsadil, řekla ta panna: „Budeme hrát jeden odruhého — vyhraješ-li ty, budeme tvoje, ivšecko, co je našeho; vyhrajeme-li my, budeš ty náš.“ Královic ktomu svolil, vzal kostky, zamíchal, hodil nastůl a— prohrál sebe samého.


18 19

ní, aby odtud pospíšil. Královic odepjal rychle svůj stříbrný pás

apoložil nastůl, apás té panny vzal ssebou. Asotvaže navlka

vsedl avlk se vznesl dopovětří, tu strhla se vehradě veliká bou

ře a dvanáctihlavý drak se hnal za nimi a brzy je dohonil. Ale

tu královic vytasil svůj meč auťal jednou ranou drakovi křídlo.

Drak padl zoblak dolů domoře avoda zmoře vystříkla vzhůru

až dooblak.

Když pak zase vlese přišli nato místo, kde královic toho vlka

našel, řekl jemu vlk: „Měj se dobře, musím tě opustit. Děkuji ti

zatu službu, cos mi prokázal; nebo věz, že jsem já duch onoho

nebožtíka, zakteréhos dluhy zaplatil adal ho pochovat, aproto

jsem se ti musel odsloužit. Však prve nežli odejdu, vezmi ještě

dobrou radu; nekupuj nacestě žádné maso odšibenice, sic bude

stebou zle.“ Poté se vlk ztratil, jako by se zem byla poněm slehla.

Královic jel dál, až přijel k tomu městu, kde bratří jeho zů

stali. I vidí, že se tu z brány hrne veliký zástup lidí. Královic

pobodl svého koně Siváka azeptal se jednoho, co to znamená.

— „Vedou tu dva na šibenici,“ řekl ten člověk, „prohráli sami

sebe v kostkách a chtěli utéct.“ — Když je přivedli blíž, viděl

královic, že jsou to jeho bratří. Ti ho taky hned poznali, padli

nakolena aprosili ho pro všecko, co mu je nasvětě milého, aby

je vykoupil. Královic hned zaně zaplatil, co bylo potřeba, avzal

je ssebou.

Na cestě se ho bratří ptali: „Jak, bratře, neseš-li otci živou

vodu?“ — „Nesu,“ odpověděl královic aukazoval jim lahvici. —

„Buď pánbůh pochválen, žes dobře pořídil!“ řekli bratří, ale měli

jen na jazyku med, v srdci byl jed. Záviděli mu to štěstí a taky

se báli, aby bratr nepověděl otci, jak špatně se zachovali. Tu se

umluvili postraně mezi sebou, aby ho otu živou vodu připravi

li a doma před otcem očernili. Přemluvili ho, aby zůstal s nimi

v jednom městě na cestě přes noc. „Jedeš ve dne v noci,“ řekli,

„nikdež si neodpočineš, mohl bys ublížit svému zdraví aotec by

se zarmoutil.“ — V noci, když bratr spal, vzali mu jeho lahvici

sživou vodou adali mu nato místo jinou, taky takovou lahvici,

ale byla vní voda otrávená. pro výstrahu dopříkopu, aby ho krkavci avlci sežrali.“ — „Aco, kdyby někdo zaněho dluhy zaplatil?“ otázal se královic. — „Pak bychom ho slušně pochovali jako jiného,“ odpověděl ten člověk. Královic přijel do města, zaplatil za toho nebožtíka dluhy a dal ho pochovat.

Z toho města přijel pak do velikého lesa; tu se k němu při

tovaryšil veliký šedivý vlk a lichotil se k němu jako pes. Královic vytáhl meč achtěl vlka zabít. „Nech meč vpošvě avem mne ssebou,“ řekl vlk, „budeš mne dobře potřebovat; vím, kam jedeš, achci ti pomáhat radou iskutkem.“ Královic zastrčil meč dopošvy a vzal vlka s sebou. Potom přišli v lese na krásnou velikou louku, rostla na ní tráva hedvábná. Tu povídá vlk: „Pusť koně svého Siváka po té louce, ať se pase, nežli se vrátíme, a vsedni namne, já tě ponesu.“ Královic vsedl navlka, avlk se sním vznesl do povětří, výš nežli ten les, níž nežli oblaky, huňatým ohonem vesloval, ajako šipka letěli přes hory doly, přes vody brody, až přiletěli najednu horu; ta hora byla křišťálová ananí zámek z čistého stříbra. Tu povídá vlk: „Máš hodinu času, jdi do toho zámku; na dvoře najdeš dvě studnice, mají zlaté okovy: v té nalevo je mrtvá voda, vté napravo je voda živá; naber ze studnice vpravo anikde se nemeškej: hleď, abys tu zase byl, dřív než mine hodina, sic bude stebou zle.“

Královic šel do zámku a na dvoře vpravo navážil ze studně

živé vody, nabral dolahvice, schoval ji achtěl zas odtud odejít. Tu se ale rozmyslil apovídá si: „Co by to bylo, abych já byl vestříbrném zámku aneviděl ani, co je vněm?“ Obrátil se ašel dozámku. Vprvním pokoji viděl udveří ležet nastráži hrozného draka, měl dvanácte hlav, ale spal. Vdruhém pokoji bylo dvanácte krásných panen, ležely jedna podle druhé nastříbrných postýlkách avšecky spaly. Přijde dotřetího pokoje, tu vidí jednu pannu samotnou, byla tak krásná, že se to nedá ani slovy vyslovit, ani myslí pomyslit, akterak vpohádce povědít? Spala nazlatém loži, měla nahlavě zlatou korunu astříbrný pás ležel nastole podle ní. Královic uní stál jako uvytržení, abyl by tu ještě dlouho stál, kdyby vlk se nebyl před oknem zakmitnul anedával zname


20 21

Když přijeli domů, šel hned ten třetí královic kotci asradostí mu podával svou lahvici. „Tu máš, milý otče!“ řekl, „čeho jsi žádal, abudiž zdráv!“ — „Nevěř mu, otče!“ vskočili mu ti dva starší bratří dořeči, „je podvodník azrádce, chce tě otrávit: nacestě jsme ho vykoupili odšibenice, když jsme se vraceli sživou vodou. Nevěříš-li nám, zkus tu jeho vodu napsu auhlídáš.“ Král poručil, aby té vody dali psovi; pes namístě hned zahynul. Pak vyndali ti dva bratří lahvici, co vzali svému třetímu bratru, postřikli zní vodou toho mrtvého psa apes byl hned zase živ azdráv. Tu se král náramně rozhněval nasvého nejmladšího syna anechtěl ani slova odněho slyšet, ani ho vidět, ale poručil, aby ho zazdili dověže.

Když královic ve věži zazděný seděl a přemýšlel o tom, co se s ním přihodilo, vzpomněl si taky na slova vlkova, že mu radil, aby nekupoval nacestě maso odšibenice. „Kéž jsem byl tebe poslechl!“ zavzdechl sobě mládenec, „nemusel bych tu co zločinec hanebně hladem zahynout!“ — „Nezahyneš,“ ozval se hlas nahoře vmalém okýnku vevěži, „zloba mnoho může, ale pravda zvítězí. Buď dobré mysli aposilň se.“ Byl to ten vlk, přinesl královici potravu. „Ode dneška budu tě navštěvovat každou noc,“ řekl, „dokud hodina vysvobození tvého nevyprší.“

Zatím se podíváme dostříbrného zámku, co se tam děje. Když královic z toho zámku odejel a na cestě dvanáctihlavého draka do moře srazil, procitla ta královna na zlatém loži i všech jejích dvanácte panen ze sna se probudilo; celá ta holá křišťálová hora zazelenala se radostí, akolem ní kde dřív byla poušť, povstalo veliké krásné město, avněm bylo plno lidí, avšichni plesali avýskali, že ze svého zajetí jsou vysvobozeni atoho draka zproštěni.

Brzy potom dostala ta královna krásného synáčka, aten rostl vůčihledě, ne porocích, ale podních. Akdyž už mu bylo sedm let, našel mezi poklady matky své vjedné zlaté skříni ten stříbrný pás, co královic tam zanechal. Vzal ho ašel kmatce aptal se jí: „Matičko, co je to?“ — „To je otce tvého pás,“ odpověděla královna. — „Akde je můj otec, abych ho znal?“ — „Počkej, přijde, pošlu pro něj.“ — Ta královna byla veliká a mocná panovnice, všichni králové a knížata báli se jí. Věděla dobře, kdo ve stříbr


22 23

toho zlata namostě nešetřil!“ — Akdyž královic před ni vstoupil,

ptala se ho zas, co viděl vzámku, když pro tu živou vodu byl. —

Královic odpověděl, že viděl mnoho panstva a mnoho služební

ků. — „Lžeš,“ řekla královna, „zrádce jsi apodvodník — zazděte

ho dověže!“

Potom napsala třetí psaní tomu králi: „Je-li ti milé tvé králov

ství i tvá hlava, pošli mi sem bez meškání svého syna, ale toho,

který skutečně vmém stříbrném zámku byl apřinesl ti zněho,

živou vodu. Oba dva synové, které jsi mi poslal, byli zrádci apod

vodníci, avzali zasvé.“

Ubohý král zůstal jako hromem omráčený. Viděl, že byl

odtěch dvou synů hanebně oklamán, anasmrt ho rmoutilo, že

svého nejmladšího syna tak kvapně odsoudil, prve než ho byl vy

slechnul. Co měl nyní počít? Královna hrozila, a syn byl odpra

ven. Iodhodlal se, že jí pošle jeho kosti. Hned rozkázal, aby tu věž

prolomili akosti syna jeho sebrali. Když zedníci zazdění odebrali,

tu hned ten zazděný královic vyskočil ven a běžel k otci, padl

mu okolo krku a vypravoval, jak se všecko skutečně stalo a jak

byl odsmrti zachován. Starý král prosil ho slzavýma očima, div

že před ním nepadl nakolena, aby mu odpustil, ahned mu taky

oznámil, co se jeho zlým bratřím přihodilo, a co královna žádá.

Královic jak to slyšel, radostí vyskočil, a hned si osedlal svého

koně Siváka, rozloučil se sotcem ajel.

Synáček té královny stál zase uokna, akdyž viděl toho králo

vice přijíždět, vykřikl: „Matičko, matičko, už jede můj otec!“ —

„Kudy jede, synu můj?“ — „Jede pozlatém mostě, až kusy zlata

zmostu lítají.“ — „Tento je tvůj otec!“ pravila královna, „neřekla

-li jsem, že nebude šetřit zlata namostě, když nešetřil pro živou

vodu svého života?“ — Akdyž se královic před ni dostavil, ptala

se ho: „Cos viděl vmém zámku, když jsi tu byl pro živou vodu?“

— Královic jí všecko dokonale vyprávěl a pak vyndal na důkaz

toho její vlastní stříbrný pás, co tehdáž se stolu vzal a na místo

něho svůj položil.

Což tu bylo radosti aplesání! Co otázek avypravování! Hned

taky poslali pro toho starého krále, aten když přijel, plakal raném zámku byl, poznala to po znamení, co na tom pásu bylo vyryto. Sedla anapsala psaní tomu králi, otci těch tří synů, abylo takto psáno: „Pošli mi sem bez prodlení toho svého syna, který ti zmého stříbrného zámku přinesl živou vodu.“

Když král to psaní přečetl, zavolal ksobě své dva syny aozná

mil jim, co královna poroučí. Synové sice se zarazili, ale aby se neprozradili, nabízeli se oba dva, že kté královně pojedou; myslili si, že ji také tak oklamají jako otce. — „Oba dva, milé děti, nemůžete jet,“ řekl král, „jsem starý askoro nad hrobem, jednoho z vás doma potřebuji; jeď ty, starší synu můj, tobě to náleží právem.“

Ten starší syn tedy jel — dlouho-li? daleko-li? zapomněl ten,

co to povídal — až přijel šťastně kestříbrnému zámku. Dotoho zámku byly dvě brány adva mosty: jeden železný adruhý zlatý. Synáček té královny hleděl oknem, ajak toho královice uhlídal, volal namatku: „Matičko, matičko, už jede můj otec!“ — „Kudy jede, synu můj?“ zeptala se královna. — „Jede poželezném mostě!“ — „To není tvůj otec,“ řekla královna, „tvůj otec nešetřil pro živou vodu svého života, taky by toho zlata namostě nešetřil!“ — Když pak ten královic vstoupil před královnu, zeptala se ho: „Cos viděl vmém zámku, když jsi tu byl pro živou vodu?“ — Královic nevěděl, co na to odpovědít. — „Zrádce jsi a podvodník,“ řekla královna, „zazděte ho dověže!“ Potom napsala druhé psaní tomu králi: „Pošli mi sem jiného syna, toho, který ti zmého stříbrného zámku přinesl živou vodu. Syn, kteréhos poslal, je zrádce apodvodník.“

Král, když to druhé psaní přečetl, ulekl se velice, ahned zavo

lal svého druhého syna aptal se ho, zdali skutečně pro tu živou vodu byl. — „Byl jsem, otče,“ řekl královic, „apojedu bez prodlení ke královně.“ Byl zchytralý a myslil si, že přece ještě královnu ošidí.

Když přijížděl ke stříbrnému zámku, hleděl synáček té krá

lovny oknem avolal namatku: „Matičko, matičko, už jede můj otec!“ — „Kudy jede?“ — „Jede poželezném mostě.“ — „To není tvůj otec; tvůj otec nešetřil pro živou vodu svého života, taky by


24 25

Zlatovláska

Byl jeden král, abyl tak rozumný, že ivšem živočichům rozuměl,

co si povídali. Aposlouchejte, jak se tomu naučil. Přišla kněmu

jednou nějaká stará babička, přinesla mu vkošíku hada apovídá,

aby si ho dal ustrojit: když ho sní, že bude všemu rozumět, co

které zvíře vpovětří, nazemi ivevodě mluví. Tomu králi se to lí

bilo, že bude umět, co nikdo neumí, dobře babičce zaplatil ahned

poručil sloužícímu, aby mu tu rybu kobědu připravil: „Ale,“ prý,

„ať jí ani najazyk nevezmeš, sic mi to svou hlavou zaplatíš!“

Jiříkovi, tomu sloužícímu, bylo divné, proč mu to král tak tuze

zapověděl. „Jakživ jsem takové ryby neviděl,“ povídá sobě sám,

„vypadá zrovna tak jako had! A jaký by to byl kuchař, aby ani

neokusil, co strojí?“ Když to bylo upečeno, vzal kouštíček na ja

zyk apochutnával. Vtom slyší kolem uší něco bzučet: „Nám taky

něco! Nám taky něco!“ Jiřík se ohlíží, co to, anevidí než několik

much, co v kuchyni lítaly. Tu zas venku na ulici někdo siplavě

volá: „Kampák? Kampák?“ Atenčí hlasy odpovídají: „Domlyná

řova ječmene, domlynářova ječmene.“ Jiřík koukne oknem avidí

housera shejnem hus. „Aha!“ povídá, „taková je to ryba!“ Už vě

děl, co je. Čerstvě vstrčil ještě jeden drobet do úst, a pak hada

donesl králi, jako by nic nebylo.

Poobědě poručil král Jiříkovi, aby mu osedlal koně, že se chce

projet, a on aby ho doprovázel. Král jel napřed a Jiřík za ním.

Když jeli pozelené louce, poskočil Jiříkův kůň azařehtal: „Hoho

hoho, bratře, mně je tak lehko, že bych chtěl přes hory skákat!“ —

„Což je oto,“ povídá druhý, „já bych taky rád skákal; ale namně dostí jako dítě. Tu dala královna vystrojit veliké slavné hody — trvaly čtrnácte dní; propustila všecky vězně v celém království nasvobodu amladý král zaplatil všecky dluhy, co kdo komu byl povinen. — Škoda, pře škoda, že už je tomu tak dávno: kdyby to bylo dnes, mnohému dlužníku imnohému věřiteli spadl by zhlavy kámen!




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist