načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: SPACE ENNUI - Green Scum

SPACE ENNUI

Elektronická kniha: SPACE ENNUI
Autor:

Domovník z Nuslí.Občas pod střechou, většinou na chodníku.Od roku 2013 publikuje povídky v magazínu Legalizace.V roce 2015 mu vyšla kniha Nuselskej punk.Nechodí moc mezi lidi.Málo ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 286
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1369-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Domovník z Nuslí.
Občas pod střechou, většinou na chodníku.
Od roku 2013 publikuje povídky v magazínu Legalizace.
V roce 2015 mu vyšla kniha Nuselskej punk.
Nechodí moc mezi lidi.
Málo mluví.
Radši píše.
Slibují nám, že už brzy se poletí na Mars. A že to bude báječné. Slibují to soukromníci i národní vesmírné agentury. Světlé zítřky. Jasně. To Ziky už na Mars doletěl. Jako vězeň. Ubytován je hluboko pod zemí v tamních kobkách. A rozhodně to nevypadá, že by se s ním rudá planeta chtěla mazlit. Spíš to bude válka. Duel o přežití. Kdepak nuda. Nýbrž úděl neustále se vysekávat z průšvihu. Jak si Ziky poradí s agresivními Helliony? S dalšími vraždícími monstry z různých koutů Vesmíru? A co si počne s děvčátkem Sárou?
Po Nuselským punku nám jeho autor Green Scum předkládá punk na sousední planetě. Mars v jeho podání je další obětí lidské touhy po moci, dokladem, že tíseň v lidském nitru nemusí vyvolávat jenom malá kobka, ale i nekonečný prostor. Zároveň styl krátkých úsečných a vulgárních vět a zrovna tak přehršel akčních výjevů, kterými se s životem vypořádává permanentně naštvaný hlavní hrdina a vypravěč, de facto kopírují roztěkanou nervozitu naší současnosti. Na klid, natožpak nudu není kdy. Život proměněný ve zběsilou akční hru, v níž o dalších tazích nerozhoduje hráčův um, nýbrž neustále se proměňující prostředí. Zkouška reakcí a důvtipu.

Zařazeno v kategoriích
Green Scum - další tituly autora:
Nuselskej punk Nuselskej punk
 (e-book)
Nuselskej punk Nuselskej punk
Space Ennui Space Ennui
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

copyright © Green Scum, 2017

ISBN 978-80-7511-369-6

ISBN 978-80-7511-370-2 (epub)

ISBN 978-80-7511-371-9 (pdf )

Green Scum

SPACE ENNUI


GREEN SCUM

SPACE

ENNUI



5

Přistáli jsme. Něčím tak rozhrkaným jsem ještě neletěl. Dosedli jsme a na

hlavu mi spadly tři nejty. Kurva.

Otevřely se dveře. Kdosi k nim přistrčil žebřík.

Cestovní společnost „Mars – Your New Home“.

Přistáli jsme mimo hlavní kosmodrom. Nebyli jsme tu za hosty. Byli

jsme tu za trestance. I když ofiko jsme byli ti, co potřebujou převý

chovu.

Přiletělo nás patnáct. Patnáct maníků, co jim byla Země příliš malá.

„Mars – Your New Hell.“

Naložili nás před tejdnem.

„Ty seš Ziky.“

Ani jsem se neobtěžoval přikejvnout.

„Chceš dělat problémy?“

Teď už jsem přikejv. Týpek v retro overalu vzor Ripleyová mě pohladil

taserem. Skoro celou cestu jsem díky tomu v klidu prospal.

Přistáli jsme za vysokou zdí. Vymlácenej beton. Všudypřítomnej červenej

prach. Žádnej odvoz.

„Hejbněte sebou. Tohle není vejlet.“

Týpek, co si mě oblíbil už na Zemi, si stoup přede mě.

„Něco se ti nezdá, Ziky? Potřebuješ s něčím pomoct?“

Potřebuju ti nakopat prdel, ty tlustá svině. Akorát že je na to ještě brzo.

„Prdel nakopu já tobě. Ještě budeš prosit, abych toho nechal.“

Šli jsme v zástupu k hangáru. Mars už sice měl atmosféru, ale jako kdyby

ji neměl. Lapal jsem po vzduchu.

Přes vysokou zeď probleskovalo světlo. Tam byl ten pravej svět. Uvolněnej,

bohatej a odpočinkovej. My z druhej strany jsme se měli postarat o to, aby

takovej zůstal.

V hangáru nás posadili na vozejky. Jeli jsme pod zem.

„Ziky, máš protekci. Budeš bydlet s Mínou. Pro někoho tvýho formátu

jen to nejlepší.“

Napadlo mě, jestli s tím tlustým debilem nejsme příbuzní.

„Nejsme, Ziky. Akorát matka díky tobě přišla vo všechny kredity. Budu ti

to připomínat. Neboj.“

Aha. Další zhrzená oběť. Asi bych se měl bát.

* * *


6

„Na to nebudeš mít čas, Ziky. Tady to jede takovým fofrem, že tyhle píčoviny

nemáš šanci stíhat. Najednou seš posranej a netušíš, kvůli čemu. Bude se ti tu líbit.“

Otevřel dveře cely. U protější zdi stál Mína.

„Tohle je kurva co?“

„To je Mína, Ziky. Tohle je nešťastnej Mína. Je introvert. Je hermafrodit.

Má deprese. Budete si rozumět.“

Strčil mě dovnitř. Zabouch dveře. Zvenku na ně poklepal taserem. Znělo

to jak nakřáplej umíráček.

Mína mi podal ruce. Všech osm. Díval se stranou. Netušil jsem, kterou

mu mám stisknout.

Byl o něco vyšší než já. Hubenej. Modrej. Studenej.

„Já jsem Mína.“

Děsně chraptěl, ale bylo mu rozumět.

„Ziky. Ze Země.“

„Se máš.“

„Myslíš?“

„Jo. Já jsem z planety Free-floating. Nemám ani svou hvězdu. Jsem vykoře

něnej. I kdybych se odsud dostal, nemám se kam vrátit. Moje planeta dávno

bude někde v prdeli. Jsem hrozně nešťastnej.“

Mína si sed na zem. Chvíli jsem na něj civěl.

„Hele, co tu budu dělat?“

„Asi budeš se mnou. U pásu. Akorát nevím, jak to budeš stíhat.“

„Co stíhat?“

„Přebírání. Přijde mi, že máš nějak málo rukou.“

Sed jsem si vedle něj. Naříz jsem nehtem kůži na předloktí. Vytáh brko.

Škrt nehtem o podlahu. Chytil jiskru. Potáh jsem. Nabíd Mínovi.

Hulili jsme a já přemejšlel, co s tím. Moc se toho vymyslet nedalo. Budu

to muset nějak přežít. Dal jsem si dalšího práska.

Mína začal tát.

Stáli jsme u pásu. Nekonečnej pogumovanej pás. Dva metry širokej. Nejel

moc rychle. Ale i kdyby se hejbal polovičním tempem, bylo to jedno. To, co

jsem měl stihnout, jsem nestíhal.

Kdesi na jeho začátku na něj roboti nakládali rozebraný věci, co přestaly

fungovat.

3D phablety s kleklým kvantovým mozkem. Komunikátory s vesmír

ným tichem. Vyprázdněný databanky. Čtečky všeho a ničeho. Osobní

asistenty. Asistenty osobních asistentů. Časový náramky. Kybernetický

domácí mazlíčky. Vyresetovaný vyhlazovače vrásek. Mikrocompy, co se

odmítly nabootovat. Nevinný e-služky, co jim z přetížení vyhořel hard.

Nekonečnej proud elektroniky. Sunul se spolu s pásem. Tuny odpadu,

kterej na Zemi najdete na každej skládce. Pokud víte, kde hledat.

Na Marsu skládky nebyly. Všechno se vracelo zpátky do oběhu. Tady se

nesmělo mrhat. Ničím.


7

Stál jsem naproti Mínovi. Jeho osm rukou nepostřehnutelně kmitalo nad

pásem. Bylo nás tam třicet dvojic. Počítal jsem to dvakrát. Možná ještě dva

týpci byli ze Země. Zbytek posbíranej po vesmírnejch slumech.

Byli jsme krok od sebe. Na zemi u nohou plastový přepravky. Na konci

padala přebraná veteš z pásu kamsi dolů.

Když jsme zahlídli čip, procesor, paměť, mikrogenerátor nebo něco v po

dobným levelu, házeli jsme to do krabice. Norma sedm přepravek za Směnu.

Směna měla dvanáct hodin. Přepravka měla třicet litrů.

Makali jsme už dvě hodiny. Měl jsem zaplněný první dno. Mína byl s třetí

přepravkou v půlce. Tohle nedám.

Po šesti hodinách pauza. Deset minut. Vymáčknout do huby tubu s jídlem.

Chutnalo po umělej hmotě. Zapařenej. K pití nic.

„Při práci se nechlastá, Ziky. Má to jednu výhodu. Se aspoň nezechčiješ.“

Nesměli jsme na záchod. Nesměli jsme mluvit. Nesměli jsme se podrbat.

Nesměli jsme nic.

Byli jsme u pásu sami. Nebylo třeba nás hlídat. Každej jsme měli na

kotníku Smyčku.

„Tohle je fajn vynález, Ziky. Šlápneš, kam nemáš, a Smyčka se stáhne.

Můžeš jít dál, ale chodidlo zůstane na místě. Nejhezčí na tom je, že netušíš,

kam vlastně nemáš šlapat. Bejt tebou, stál bych a nehejbal se.“

Odporovalo to sice neohumanismu, kterým se na Zemi oháněj zmrdi

z Ligy pro ochranu padlejch, ale tady se asi na tyhle kecy nehraje.

„Dáme ti pak plastový kopyto, Ziky. Jde se s ním hejbat, ale na plesy zapomeň.“

Desetiminutová pauza skončila. Pás se rozběh. Podíval jsem se na Mínu.

Sotva znatelně kejv. Jednou rukou ukázal pod pás.

Trochu jsem poodstoupil. Pod pásem byla plná přepravka. Šoup jsem ji

nohou za sebe. Kopnul jsem Mínovi prázdnou. Asi tu mám kámoše.

Skončila Směna. Ruce jsem měl vytahaný až u kolen. Čekal jsem, co bude.

Měl jsem půldruhej přepravky. Asi mě nepochválej.

Stáli jsme nastoupený u pásu. Jeden vedle druhýho.

„Můžete jít. Ziky zůstane.“

Ripley se dostavil osobně.

Všichni udělali vpravo v bok. Mě tam nechali.

„Nic moc, Ziky. I když zas až tak špatný to na začátek není. Myslel jsem, že

nedáš ani jednu. Budu hodnej. Asi se už nezměním. Tři hodiny Procházky.

To dáš jak nic. Pak máš volno. Vítej v lázních, Ziky.“

Šťouch do mě taserem a postrčil ke dveřím, kterejch jsem si předtím

nevšim. Za nima byla místnost. Čtyři metry na dva. Pár unavenejch ledek

se snažilo zaplašit tmu. Uprostřed běžeckej pás. Kurva. Další pás. Tady je

někdo dobře ujetej.

„Ujetý jsme tu všichni, Ziky. Zuj se. Kalhoty a triko dolů.“

Copak. Ten debil je na mladý kluky?

„S tebou bych nešel ani vybírat hovna, Ziky. Tři hoďky. Užij si to. Malá

rada. Když vydržíš běžet, moh bys to přežít.


8

Sebral mi věci. Otočil se. Dveře se za ním zavřely.

Nesnáším procházky, u kterejch se běhá.

Ochladilo se. Začlo foukat. Ledovej vítr.

Stoup jsem si na pás a rozběh se. Tři hoďky.

Nekonečnej čas.

Ty tři hodiny mě odrovnaly. Nechtěl jsem zmrznout. Většinu času jsem

běžel. Asi mě to zahřálo. Asi mě to zachránilo před ztuhnutím. Ale nějak

jsem tomu nepřišel na chuť.

Dozorce, kterýho jsem ještě neznal, mě odved na celu. Nepromluvil ani

slovo. Akorát se usmíval. Ten úsměv byl za celej proslov.

Byl jsem nasranej. Hodně. Hodně bolavej a hodně nasranej. Pitomá kom

binace.

Natáh jsem se na kavalec a zavřel oči. Musím něco vymyslet. Jinak tu

skončím.

„Jestli nebudeš plnit normu, tak se další Procházce nevyhneš.“

Ty krávo. Na to bych fakt nepřišel. Mína mi sice pomoh, ale tohle po

slouchat nemusím.

„Jsi vůl, Ziky. Musíš přijmout jejich pravidla. Jinak tě sundaj.“

Nebo oni musej přijmout moje.

„Jo. Určitě. Akorát že teď nejsi v pozici, kdy můžeš někomu velet.“

Tak se do hajzlu do té pozice musím dostat.

„Za chvíli je jídlo. Pustěj nás do Studovny. Možná bych tě tam moh sezná

mit s někým, kdo by věděl.“

Kurva, my budem při jídle studovat?

„Jo. Je to tradice. Sedíš, žereš a studuješ ksichty kolem sebe. Snažíš se přijít

na to, kdo tě chce sundat.“

Otevřel jsem oči. Mína seděl na protějším kavalci. Všechny ruce založený

na břiše. Koukal na mě.

„Kolik nás tady je?“

„Asi tisíc. Studoven je víc. V tej naší je nás necelá stovka.“

„Jeden gang?“

„Dva. Proxima a Nazi. Proxima je celkem v klidu. Nazi ne. Pokaždý zkou

šej, jestli se dají nováčci zhasnout.“ Fajn. Jsem vyšťavenej z joggingu. Místo

odpočinku mě čeká wrestling.

„Ziky, budeš to muset zvládnout. Nemůžu se do toho míchat. Jsem Neutrál.

Takovejch jako já je nás jen pár. Vyvažujem. Pochopíš to. Pozdějc. Dnes to

prostě musíš dát.“

„Když ne?“

„Když ne, tak pak nebudeš muset řešit, jak tu přežít.“

Mína sáh za sebe. Vyndal zpod matrace něco, co vypadlo jak mikrobaterka.

„Vem si ji. Lepší do ní nekoukat. Vypaluje oči.“

Neděkoval jsem. Mína to ani nečekal. Zved jsem se. Strčil baterku do kapsy.

Protáh se. Pak se otevřely dveře cely. Mohli jsme se jít najíst.


9

Vešli jsme do Studovny. Velká místnost. Vysokej strop. Stoly a lavice.

U jedné stěny dlouhý okno. Tam se podávalo jídlo.

Mína si stoup do fronty. Přestal si mě všímat. Chvíli jsem stál u vchodu.

Prošlo kolem mě pár trestanců. Nepřipadali mi převychovaný.

Někteří se podobali lidem. Někteří ani omylem. Nikdo si mě nevšímal.

Přesto jsem věděl, že mě pozoruje každej. Pozoruje a odhaduje.

Pokrčil jsem v duchu rameny. Každej mi může políbit prdel.

Dostal jsem se k okýnku. Do misky mi robotická paže plácla kus rosolu.

Z netěsnících kloubů jí chcala hydraulika. Měl jsem to i s polevou.

Otočil jsem se. Nemoh jsem udělat krok. Přede mnou stáli dva Bízci.

Čuměli na mě prostřením okem a krajníma rozčileně pomrkávali.

Bízky jsem znal. Domovská planeta katastr Blíženci. Idioti, co si mysleli,

že jim patří Vesmír. Nešlo se s nima domluvit. Šlo je jen kolonizovat. Ty

moc vzpurný zavřít.

Žádný hodíme si kostkou a zahrajem si multi-kulti. Dát dvě přes rypák

a nalajnovat jim den. Jediný, na co slyšeli.

„Ty prej seš Ziky? Ten novej zmrd?“

Nereagoval jsem. Elastický chapadla, co měli místo paží, se jim rozčileně

vlnily. Skřipce na jejich koncích cvakaly.

„Jsem se kurva na něco ptal.“

Představení začíná.

„Si kurva vyližte prdel.“

Bízci na okamžik strnuli. Chapadla se zvedla.

„Ale no tak. Nějakej problém?“

Overal Ripley osobně. Kdyby Bízci nevejrali furt jen na mě, tak by ho

viděli taky.

Neochotně uhnuli. Prošel jsem mezi nima. Sed si na kraj lavice. Položil

misku na stůl. Až Ripley zmizí, budeme pokračovat.

Díval jsem se na všechny a na nikoho. Navenek nevidomej pohled. Mozek

si ukládal data. Studoval jsem ksichty.

Skoro žádnej se mi nelíbil.

Dloubal jsem do rosolu. Dobrej hnus.

Přemejšlel jsem, co s Bízkama. Overal Ripley stál u dveří. Moh zmizet

kdykoliv. Měl bych něco vymyslet. Hned.

Zatím jsem věděl jen to, že je sám nedám.

O stůl přede mnou seděl nějakej malej skřet. Seděl zády. Neviděl jsem

mu do ksichtu. Pak se pootočil. Ten profil nešlo splíst s ničím. Sloní svíčka.

Metrová vychrtlá Sloní svíčka.

Dřív si lidi mysleli, že planety Proximy Centauri, naší nejbližší hvězdy,

jsou domovem dalších lidí. Se kterejma budem kamarádit.

Velký hovno.

Na planetách kolem Proximy jsou akorát mikroorganismy. A kamarádit

se nechtěj. Na těchhle planetách se nepřistává. Nebo jo, ale nesmí vám vadit,


10

že už neodletíte. Ty malý svině se dostanou úplně všude. A je jim jedno,

jestli máte zavřeno.

První tvorové, který sice jak lidi moc nevypadali, ale dali se snýst, bydleli

o kus dál. Luytenova hvězda a víc dozadu.

Sloní svíčky žily někde tam. Nevím úplně přesně. Nejsem astronom. Jsem

zloděj a podvodník. Nemůžu umět všechno.

Parkrát jsem se s nima na Zemi potkal. Obrat je o kredity bylo snadný.

Jak nakopat prdel miminu. Trocha křiku, ale jinak bez rizika.

Tihle týpci měli nateklej ksicht. Odulej a nechutnej. Bylo zajímavý, že

i jim samým připadal hnusnej.

Když u nich přistáli první kolonizátoři ze Země a vztyčili vlajku, že planetu

zabíraj, něco se jim nezdálo. První zpráva, co odeslali zpátky na Zem, byla

o tom, že se jim planeta zdá nějaká nasraná.

Moc lidí nevědělo, že to jsou chodící kondenzátory. Nosili v sobě tolik

elektřiny, že by rozsvítili Mars i s okolím. Dokázali ji uvolnit, když jim šlo

o kejhák. Nebo když ucítili bolest. Velkou bolest.

Hodlal jsem Sloní svíčce zařídit to druhý. Hodlal jsem ho bolestí rozbrečet.

Koutkem oka jsem zahlíd, že Ripley udělal krok ke dveřím. Pootevřely

se. První Bízek vstal.

Přeskočil jsem stůl. Chytil Sloní svíčku pod rameny. Vyhodil ho nahoru.

Vážil sotva dvacet kilo. Naštěstí.

Vylít do vzduchu. Popad jsem ho za kotníky. Pevně. Opsal jsem s ním

kruh, a pak mu třísknul hlavou o hranu stolu. Co to šlo.

Ozval se nářek. Ne výkřik, ne chroptění nebo zaječení. Nářek.

Jak když přijdete o někoho blízkýho a chcete na celej svět vyřvat svou

bolest.

Další otočka, a pak jsem Sloní svíčku pustil.

Letěl na prvního Bízka. Ten ani nestih nastavit chapadla. Překvapenej,

udivenej, idiotskej Bízek.

Sloní svíčka mu dopadla na hrudník. Vybuchla. Elektrickej oblouk. Bí

zek v prdeli. Už je to jeden na jednoho. Sice to ještě furt nedávám, ale je to

vyrovnanější. Navíc jsem doufal, že to tímhle neskončí.

Neskončilo. Energie a teplo, uvolněný Sloní svíčkou, aktivovaly čidla. Do

stali jsme sprchu mimo pořadí. Plus nám nějakej sjetej dýdžej pustil sirénu.

Overal Ripley byl zpátky. Stál ve dveřích. Koukal na tu spoušť. Pak zved

prst a ukázal na mě. Zved jsem prst a ukázal na něj taky.

Nemoh jsem si pomoct.

Asi mě teď čekalo něco výživnějšího než Procházka.

Pokrčil jsem v duchu rameny. Siréna chytla dobrej rytmus.

Začal jsem pogovat.

Odvedli mě o patro níž. Teda, spíš odtáhli. Nechodím dobrovolně tam,

kam nechci. Rval jsem se s nima, ale bylo jich víc. A měli větší sílu.

Dozorci. Zkurvený dozorci.


11

Vzadu za nima Overal Ripley. Aby si neumazal ruce. Sráč.

Asi se tak nejmenoval, ale tohle jméno mu zůstane. A až mu ho vypálím

na čelo, bude ho mít na očích pokaždý, když projde kolem zrcadla. Overal

Ripley – Sráč.

Táhli mě a tloukli. Ne tak, aby mi něco zlomili, ale dost.

Vrátím jim to. Přísahám, že jim to vrátím.

Vtáhli mě do místnosti. Na protější stěně tapeta. Zapadající slunce nad

oceánem. Modrej oceán. Malíř barvoslepej. Oceány jsou černý.

Zbylý stěny, strop i podlaha z nerezu. V podlaze kanálek.

Uprostřed stůl. S umělohmotnejma kurtama. Vedle stolu rameno. Dva

klouby a půlkulatá hlavice.

Věděl jsem, co to je. Bič. Elektronickej bič. O takovým se otrokářům

nesnilo. Dokáže vám ohebným provazcem, zářícím a spleteným z paprsků,

svlíknout záda z kůže.

Dokáže se na jedno místo trefit třeba tisíckrát za sebou. Jde nastavit in

tenzita, frekvence.

Práskne vedle vás a vám úlevou vyhrknou slzy a ten zkurvenec vám ve

zlomku vteřiny druhým švihnutím vyrazí mozek z hlavy.

Poprvé jsem na Marsu dostal strach.

Nebál jsem se bolesti. Bál jsem se, že zemřu. Nechtěl jsem zemřít. Měl jsem

pár nevyřízenejch účtů. V Pekle by mohli bejt nasraný, že k nim nakráčím

s dluhama.

Připoutali mě ke stolu. Ležel jsem na břiše. Hlavou k tapetě. Když jsem se

opřel o bradu, viděl jsem ji. Slunce zapadalo. Oceán šuměl. Bylo to uklidňující.

Dopadla první rána.

Bolelo to. Hodně. Skousnul jsem zuby, ale stejně jsem byl slyšet. Do hajzlu.

Ziky si stěžuje. Ziky tvrďák. Ziky, co se před nikým nikdy neposral.

Dopadla druhá. Pak třetí, čtvrtá a pátá.

Pauza. Polykal jsem slzy. Kurva. Kurva kurva kurva. Přece se neposeru.

Dvě rány těsně za sebou. Tak těsně, že splynuly v jednu. Centrum bolesti

to tak pobralo. Bolest mě obklopila, zalehla, utěsnila.

Snažil jsem se zablokovat. Odpojit se od těla. Odejít. Počkat někde vedle,

až se to přežene. Pak se opatrně vrátit a spočítat škody.

Nepodařilo se.

Měl jsem tyhle techniky víc cvičit.

Cejtil jsem, jak mi ze zad stejká krev.

Další rána.

Měl jsem rozkousaný rty. Polykal jsem krev. Ze zad mi tekla krev. Bezednej

Ziky. Jedna velká nádrž plná krve. Načepuju vám se slevou.

Koukal jsem na zapadající slunce. Na modrej oceán. Oči zaplavený potem.

Chrčel jsem. Nešlo to ovládnout. Nedával jsem to. Neměl jsem na to.

Rány dopadaly. Elektronickej bič se neunaví. Je mu všechno u prdele.

Nedá se dojmout.

Další ránu jsem dostal přes zátylek.


12

Propadal jsem se do bezvědomí.

Slunce zapadlo.

Oceán zčernal.

Probudil jsem se na cele. Zatažená mříž. Halogenka u stropu svítila jen

napůl. Trucovala.

Ležel jsem na kavalci. Na břiše. Záda pulsovaly jak kvasar. Přílivy bolesti

se střídaly s přílivama nesnesitelnej bolesti.

„Docela slušný tempo.“

Pootočil jsem hlavu. Mína seděl na druhým kavalci. O některý ruce byl

opřenej. Některý měl založený.

Jasně. Vždycky jsem měl slušný tempo. Ve všem. Žádnej ztracenej šam

pón. Nikdy jsem nebyl obklopenej davem. Šedivým spolkem bezduchejch.

„No, tady je dost na hovno vyčnívat. Seš tu dva dny. Stihs toho tolik, co

jinej nedá za celej pobyt.“

Jo. No a co. Prostě to tak mám rozdaný. „Jestli tu chceš přežít, jestli se chceš odsud dostat, nesmíš vyčnívat. Všechno,

co vyčnívá, dřív nebo pozdějc někdo zastřihne.“

Do prdele. Ještě chytrý kecy ze života. „Nevztekej se. Jsem jedinej, kdo ti může pomoct. Tak mě nezkoušej nasrat.“

Nikdy jsem se nikoho o pomoc neprosil. Nechtěl jsem bejt nikomu za

vázanej.

„Nemusíš mě prosit. Sám to ale nedáš.“

Kurva. Kdyby aspoň ty záda tak nebolely. Zkusil jsem se nadzvednout.

Záplava bolesti se mi snažila roztrhnout mozek.

„Nehejbej se.“

Mína se zved. Přistoupil ke mně. Periferně jsem viděl, že nade mě vztáh

ruce. Příliv nesnesitelnýho tepla. Měl jsem pocit, že se začínám škvařit.

„Vydrž to.“

Kurva. Co mám vydržet?! Nechci nic vydržet. Seru na vydržení. Seru na

všechno.

Zakous jsem se do kavalce. Prsty zatnutý. Zkroucený. Vzlykající.

Bolest se stupňovala a klesala. Horská dráha bez vozejků.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Pojem o čase se ztratil. Jako spousta dalšího.

Pak bolest klesla a už se nezvedla. A zase klesla. Padala dolů. Nabrala

zrychlení. Vracela se do normálu.

Ležel jsem na břiše. Záda bolely, ale normálně. Šlo si toho nevšímat. Mína

je šaman.

„Jistě. Šaman. Prostě to umím. Víc o tom nechci mluvit. Tečka.“

Posadil jsem se. Šlo to. Seděli jsme s Mínou naproti sobě. „Hele. Nevím, co tu chceš udělat. Ani to vědět nechci. Ale jestli nezapadneš

mezi ostatní, tak neuděláš nic. Jsem Neutrál. Můžu ti pomoct.“

„Jak?“ „Seznámím tě s Deviantem.“

13

„Fajn jméno.“

„Jo. Je na něj pyšnej. Jinak je ale v klidu. Zítra ti ukážu, kde ho najdeš.

Dokáže hodně. Pokud s ním najdeš společnou řeč.“

„Když nenajdu?“

„O tom nepřemejšlej. To bys pak měl doopravdy život na hovno.“

Fajn. Takže zejtra budu dvanáct hodin přebírat odpad. Pak si dám Pro

cházku. Pak se skamarádím s Deviantem. Fajn program.

„Procházku odbouráme. Řeknu ti jak.“

Mína si zamnul několik rukou. Pak začal povídat. Znělo to dobře. Jo, znělo

to docela dobře. Mohlo by to fungovat.

Záda přátelsky bolely.

Halogenka trucovala.

Stál jsem proti Mínovi. Mezi náma pás. Nekonečnej pás plnej odpadu.

Vybíral jsem elektronický součástky a házel je do přepravky. Šlo mi to zoufale

pomalu. Záda se ozvaly při každým pohybu. Ale šlo to zvládnout. Přijatelná bolest.

Dokázal jsem ji dostat z hlavy. Dokázal jsem na ni nemyslet. Nevšímat si jí.

„Hele, systém kontroly jde vochcat jen jedním způsobem.“ Mína si po

škrábal modrej krk.

Jo. Někoho uspím a vezmu si, co nasbíral.

„To by asi nešlo. Všude jsou kamery. Jestli sis nevšim. Maj nás neustále

pod dohledem.“

To je skvělý. Pokecám si s Deviantem a dostanu to nahraný.

„Jde to občas obejít. Jako všechno. Jsme půl kiláku pod povrchem. Odtud

se blbě utíká. Navíc není kam. Sledujou nás, ale nepřeháněj to.“

„Fajn. Co s těma přepravkama?“

„Hologram. Nic jinýho nefunguje.“

Jasně. Hologram. Prima věc. Dost to pomáhá, když něco seknete a chcete,

aby se na to přišlo co nejdýl. Menší iluzi udělá čip velkej jak nehet. Akorát

jsem neviděl, že by se tu někde válely.

„Mám je v kavalci. Mám jich dost. Dost na to, aby ses stih naučit přebírat.“

Tohle mi lehce nesedělo. Tak kde to kurva jsem? V lapáku, kde mě málem

umlátili k smrti, nebo někde na vejletě?

„Vole Ziky. Říkal jsem ti, že jsem Neutrál. Pendluju mezi trestancema

a dozorcema. Vyvažuju. Všichni tu chtěj přežít. Na obou stranách.“

„A to ti jako nechaj tyhle hračky?“

„Tobě asi na sále vymlátili mozek. Mám privilegia. Dostanu se k různejm

věcem. Neprohledávaj mě. Pokud nenastane Beta.“

Ty krávo, nějak to nepobírám. Nejsem tupej, ale nálož dárků, co jsem tady

dostal, mi zpomalila převody. Co je do hajzlu Beta?

„Když umře dozorce na něco jinýho než na vysokej věk, to je Beta. Zažil

jsem to jednou. Srovnali nás všechny. A bylo jim u prdele, kdo je Neutrál.“

Dobře. Měl jsem sice tisíc otázek, ale spolk jsem je. Mám spoustu času.

Položím je pozdějc.

14

„Takže proběhne to jak?“

„Normálně. Budeš házet přebranej sajrajt do přepravky. Naházíš tam, co

půjde. Po dvou hodinách tam mrskneš čip s hologramem. Do předposlední

ne. Tam jen naházíš, co zvládneš přebrat. Poslední zůstane prázdná. Nemůžeš

splnit normu hned třetí den.“

Fajn. Takže mi bude jedna a půl chybět. No, aspoň se dostanu na Pro

cházku.

„Po tom, co sis užil na Sále, tě nechaj bejt. Možná ti típnou večeři. Budou

mít kecy, ale vynechaj tě. Víš, Ziky, musíš si uvědomit jedno.“

Zved jsem hlavu.

„Ten tvůj Overal Ripley, co tě má tak rád, tě nechce hned zabít. Chce, abys

tu vydržel co nejdýl. Abys ocenil ten bohatej program, co ti připravil.“

Jasně. Overal Ripley. Co mu něčím hodně žhavým popíšu čelo. Možná

má teď navrch. O to víc bude překvapenej, až se to překlopí.

Uběhly dvě hoďky. Vysypal jsem z rukávu do dlaně první čip. Mrsknul

jsem s ním do přepravky. Byla plná. Dobrý kouzlo.

Kouk jsem na Mínu. Spokojeně přikejv. Začal jsem plnit další. Čas ubíhal.

Pomalu a líně. Chtělo se mi spát. Měl jsem chuť na jointa.

Stál jsem u pásu. Půl kilometru pod povrchem Marsu.

„Dnes je to lepší.“

Overal Ripley na mě koukal. Já jsem koukal do země. Nechtěl jsem, aby

poznal, co si myslím.

„Jedna a půl přepravky ale chybí. Co s tím uděláme?“

Že bysme šli na procházku, debile? Trošku se nadejchat čerstvýho

vzduchu?

„Na Procházku to je. Ale jsem v jádru hodnej člověk. Chápavej. Dneska

přimhouřím oko.“

Fakt děkuju. Zmrd přimhouří oko. To jsem vždycky chtěl zažít.

Overal se na mě ještě chvíli koukal. Pak se otočil. Odcházel. Ne že by se

mi ulevilo. Ale líp se dejchalo. To jo.

„Máme teď volno. Můžeme za Deviantem.“

Hlas Míny mi zazněl za zády. Udělal jsem čelem vzad. Koukal se na mě

a usmíval se. Ten úsměv mi k němu neseděl.

„Hele. Byls mi představenej jako nešťastnej introvert. A ty se furt tlemíš.“

„Nesmíš věřit všem kecům, co slyšíš. Ber to jako mimikry. Jdeme?“

Jo. Jdeme. Poznám dalšího pošahanýho modela z tohohle spolku. Třeba

to k něčemu bude. Třeba to bude k hovnu.

Procházeli jsme chodbou. U stěn stály hloučky trestanců. Někteří se tvářili

drsně. Někteří na mě dělali nasraný ksichty.

Asi jsem se měl bát. Mrzelo mě, že je zklamu. Nebojím se. Na takovýhle

píčoviny jsem ve svým životě nikdy neměl čas.

Většina trestanců byla z Vesmíru. Ze Země jen pár. Stejnej poměr, jak

naše parta u pásu.

15

Někteří se podobali lidem. Někteří byli s vizáží totál jinde. Málo rukou

a nohou. Mnohem víc chapadel, klepet a podobně. Většinou stejně velký jak

já. Pár menších. A pár, kterejm jsem byl do pasu.

K těmhle patřil i Deviant.

Seděl na stoličce na konci chodby. Před mříží, za kterou byla jeho cela.

Seděl. Já stál. Koukali jsme si do očí.

Deviant. Měl ruce. Klouby s obrovskými kostnatými výrůstky. Absence

krku a malá, na stranu nakloněná hlava. Dvě malý oči. Spláclej nos a široká

ústa. Z koutků mu co chvíli vyrazil jazyk. Z každýho koutku jeden.

Obrovskej hrudník. Dva sloupy navlečený do žlutejch kalhot. Kulatý

chodidla. Na Zemi je maj sloni. Co jsou vycpaný po muzeích.

Deviant byl Čita. Domovská planeta na Okraji. Nepoddajnej národ. Zko

lonizovanej, ale nezlomenej. Co jsem věděl, nebyla s nima prdel.

„Tak ty seš ten Ziky.“

Jo. Já jsem ten Ziky. Koukám, že jsem populární. Dokonce i velkej Deviant

zná mý jméno.

„Nebuď drzej. Přetrh bych tě dřív, než bys napočítal do jedný.“

Jasně. Už na mě zase někdo dělá bu bu bu. Rozhlíd jsem se po stěnách.

Kouknul na strop.

„Kamery nejsou vidět. Ale buď v klidu. Na tomhle konci chodby většinou

nefungujou. Jako třeba dnes. Co se tu stane, zůstane mezi náma.“

Prima. Jsem utahanej po dvanáctihodinovej šichtě. Nemám ani pitomej

nůž. Devianta Čitu mám tak blízko, že bych na něj dosáh. Míno, fakt děkuju.

„Přišli jsme se dohodnout. Přišli jsme pro radu.“

Deviant se podíval na Mínu.

„Do prdele, vypadám snad jako nápověda?“

Chtěl jsem říct, že nevypadá. Pak jsem to spolk.

„Nemáme moc času. Ziky tu potřebuje přežít. Jde po něm Overal. Tohle

já nepořeším.“

Deviant si přejel kloubama o klouby. Znělo to, jako když Overal přejížděl

taserem přes mříže cely.

„Overal je docela velkej problém.“

Deviant přestal rachotit. Svěsil ruce podél těla.

„Možná by s tím něco udělat šlo. Co za to?“

Že bych mu třeba umyl záda? Mám hovno. Nemám co nabídnout. Celá

debata mě začínala srát.

Deviant se rozhod.

„Promyslím to. Něco bych chtěl. Sám se k tomu nedostanu. Ziky by moh.

Aspoň podle pověsti, co přijela před ním. Přiďte zejtra. Dohodnem se.“

Šli jsme zpátky. Už na mě nikdo blbě nečuměl. Spíš koukali udiveně. Asi

si nemohli srovnat v hlavě, že mě Deviant nerozebral.

Šel jsem vedle Míny. Všechno mi přišlo nějaký levý.

Na hovno.

16

Z hlavní chodby, kde byly cely, odbočovalo několik dalších. Na rohu

jedné odbočky stál týpek. Pozemšťan. Vysokej, udělanej. Vyholená hlava.

Triko s utrženejma rukávama. Pokérovaný ruce. Pokérovanej ksicht. Černý

kalhoty a vysoký šněrovací boty.

Týpek, kterej si myslel, že vypadá drsně. Čuměl na mě. Nemrkal. Neuhnul

pohledem. Stojící drsnej problém.

Už mě docela točilo, jak se tady každej snažil udělat dojem. Chápal jsem,

že tu chtěj všichni přežít. Akorát že maska nebezpečnýho maníka nebylo to

pravý. Myslím to pravý, co by něčemu pomohlo.

Tam, kde jsem se dřív pohyboval, tihle týpci byli k smíchu. Ti opravdu

nebezpečný, z kterejch jsem měl respekt, byli za šedivý a nenápadný.

No jinej svět.

Týpek udělal dva kroky a zastoupil mi cestu.

Mína ho obešel a pokračoval dál. Já jsem nic obcházet nechtěl. Zastavil

jsem se. Metr od debila.

„Ty seš Ziky.“

Ani jsem se nenamáhal přikejvnout.

„Děláš nám problémy.“

Pokrčil jsem rameny. Problémy jsem začal dělat devět měsíců předtím,

než jsem se narodil. Doteď jsem ani jeden den nevynechal.

„Berou nás ze Země jako jeden gang. Jsi nám dost posral reputaci.“

Ty krávo. Von zná cizí slova. Vzdělanej drsnej debil.

„Tě varuju. Buď se budeš chovat podle pravidel, nebo tě sundám.“

Kurva. To je tempo. Sotva jsme se poznali a už mě chce poslat pod kytky.

„Vyser si voko.“

Moje diplomatická odpověď se mu nelíbila. Zrudnul. Na čele mu naběhla

žíla. Zatnul pěsti. Zjizvený klouby zbělaly. Udělal půlkrok ke mně. Skoro

jsme se dotýkali nosama.

„Řek sis vo to.“

Nehejbal se. Zhluboka dejchal. Děsně dramaticky.

Přišlo mi to dlouhý. Nerad někde postávám, když nechci. Rozhod jsem

se, že tu schůzku utnu.

„Uhni mi z cesty. Počítám do tří.“

Ten kretén si fakt myslel, že začnu počítat. To je neuvěřitelný, jak jsou

někteří týpci důvěřivý. Místo aby po mně hráb, čekal, až se dostanu k trojce.

Neřek jsem ani jedna. Nejsem idiot a neměli jsme počty.

Nabral jsem ho kolenem mezi nohy. Ze všech sil. Řek bych, že jeho plodný

období skončilo. Než mu bolest dorazila do mozku, chytil jsem mu hlavu,

abych se dobře trefil a vzal ho čelem.

Nos zaraženej. Ksicht hezky rovnej. Žádný výstupky.

Složil se na zem. Těsně předtím, než mu dopadla hlava na podlahu, jsem

mu pod ni strčil botu. Nechtěl jsem, aby si navíc udělal bouli.

Mína seděl v cele na kavalci. Sed jsem si naproti němu.

„Jste si to vyříkali?“

Přikejv jsem. Jo, vyříkali. Probrali jsme všechno.

Měl jsem děsnou chuť na jointa. Akorát že jsem ho neměl z čeho ubalit. „Deviant má přístup k trávě. Když s ním budeš zadobře, budeš mít i jointa.“

Fajn. Prima. Devianta si musím předcházet. Budu na něj hodnej. Slibuju.

Pokud mě nevytočí. „Myslíš, že Deviant je schopnej odstavit Overala?“

Mína tu otázku zvažoval. Koukal někam nade mě. Pak přikejv. „Jo. Dokáže toho dost. Myslím, že zvládne i tohle. Jediný, na co nemá, je

dostat nás odsud.“

Jo. Dostat se z těchhle sraček. Komplikovanej problém. Nešlo jen o to

zmizet z lágru. Na Marsu se nemáte kde skrejt. Nebo jo, ale ne na dlouho.

Takže problém stál, jak zmizet z planety, aniž by si toho někdo všim.

Neměl jsem se nechat chytit. „Tos neměl. Akorát že dumat o tom ti moc nepomůže. Koliks dostal?“

Kolik jsem asi moh dostat. Vysál jsem kredity celýmu jednomu ročníku

spořivejch. Dali mi doživotí.

„A ty myslíš, že utečeš.“

Samozřejmě. Uteču. Akorát jsem si nebyl jistej, jestli mám o tom s Mínou

kecat. Neznal jsem ho. Neznal jsem tu nikoho.

„Když nebudeš nikomu věřit, tak tu zkejsneš nafurt.“

Ty krávo. Tyhle filozofický debaty mě fakt berou. Změnil jsem téma.

„Jak to tu vypadá? Zatím jsem toho moc neviděl.“ „Taky neuvidíš. Pokud dozorci neusouděj, že se jim hodíš i někde jinde.

Jsme na samým dně. Pod náma už nic není.“

„A nad náma?“ „Nad náma jsou patra. Různě vysoký. Je jich sto pade. Celkem půl svislýho

kilometru.“

„Výtahy?“ „Spousta. Každej výtah je past. Kamery. Zablokování. Vyhladovění. Uspání.

Na co si vzpomeneš.“

„Schodiště?“ „Dvě. Po každejch patnácti patrech mříže. Skenery. Navíc to je půl kiláku

do docela prudkýho kopce.“

„Jdou sehnat plány?“ „Myslíš stavební plány?“ „Přesně. Musí to mít někde slabý místo. Všechno má vždycky slabý místo.

Je šumák, jestli jde vo soft, nebo vo hard.“

„Asi by sehnat šly. Poptám se.“ „Devianta?“ „Ne. Nebudu ho otravovat prkotinama. Poptám se Mikiho.“

Ty jo. Další týpek z tohohle panoptika.

„Je vetešník. Dokáže toho obstarat hodně. Navíc rozumí elektronice. Zvlád

ne postavit komp i z vyřazenýho mrazáku.“


18

„Dostanu se tu na síť?“

„Ne. Nevím o tom, že by se to někomu povedlo.“

Fajn. Takže to budu muset řešit postupně. Deviant mě zbaví otravnýho

Overala. Pak potřebuju zapadnout a nevyčnívat. O to se postará Mína. Po

třebuju komp a plány. Vetešník Miki. Nakonec se musím dostat na síť.

„Dobrý je, že toho nechceš moc. Hlavně to nevyčnívání se mi líbí.“

„Jasně. Budu si dávat víc bacha.“

„Spíš se míň ser do okolí.“

Jo. Budu se míň srát do okolí. Pokud se okolí nebude srát do mě.

Převracel jsem si všechno v hlavě. Dostanu se odsud. Musím. A pak si

to s tou sviní, co mě na Zemi poslala cajtům rovnou do náruče, srovnám.

Jednou provždy.

Natáhnul jsem se na kavalec. Zavřel oči.

Dělal se hezkej večer.

Zavřel jsem oči, ale spánek nepřicházel.

Mám to na doživotí. Strašně dlouhej trest.

Tu noc, kdy mě dostali, si budu pamatovat ještě po smrti.

Byl jsem u sebe doma. Šestý patro. Zastrčenej byt nedaleko centra Lon

dýna. Krok od Temže. Starej barák. Se starým systémem rozvodů. Spousta

únikovejch cest.

Nebyl jsem paranoidní, ale vždycky jsem počítal s tím, že mě můžou

najít. Tu noc mě našli.

Jedni se dobejvali do dveří. Další šli přes okna.

Nežil jsem v pevnosti. Ale i když použili všechno, co mohli, měl jsem

deset vteřin.

Cajti se činili. Dveře se prohnuly pod úderem robota. Plocha kolem zámku

se začala žhavit.

Okna se vysypala. Strhli závěsy, co byly za nima. Čekaly je titanový desky.

Byl to dobrej byt. Třeba raketomet by ho sice dostal hned, ale zas tak

nebezpečnej jsem nebyl. Navíc spolu se mnou by to odsrala i spousta nevin

nejch. A důležitejch.

Nedaleko centra Londýny nebydlely nuly.

Šestá vteřina. Aktivoval jsem dekl v koupelně. Zvedl se spolu se dnem

sprchovýho koutu.

Osmá vteřina. Byl jsem pod úrovní koupelny. Sprcháč se narovnával.

Desátá vteřina. Dveře i desky u oken začaly povolovat. Koupelna v normálu.

Po celým bytě začaly vyskakovat plameny. Vydávaly žár. Nešly uhasit.

Slejzal jsem. Skoby chycený do zdi. Šachta, kterou byste nenašli na žád

nejch plánech. Úzká, zatuchlá. Vedla kolmo dolů. Pod úroveň baráku. A pak

dál k Temži.

Asi v polovině, někde na úrovni druhýho patra, byly ve stěně šachty dvířka.

Šly odtlačit rukou. Byly čtvrt metru silný. Mělo to svůj důvod.

Za nima vodorovnej tunel. Vlez jsem do něj.


19

Nikdy nesmíte prchat bezhlavě. Utíkat ze všech sil a nepřemejšlet. Pak

vás chytí do náruče malý děcko.

Musíte kličkovat. Zametat stopy. Dělat nelogický věci.

Toho, kdo vás honí, musíte svou nevypočitatelností přivíst k zoufalství.

Dvířka se za mnou zaklapla. Neprodyšně.

Popolez jsem pár metrů. V šachtě vybuchlo peklo. Další plameny. Žár.

Povrch dvířek se s okolní stěnou spekl v jednolitou plochu.

I přes izolaci jsem cejtil žár.

Odhadoval jsem, že je šachta nejmíň na hodinu zaměstná. Lezl jsem dál.

Pak jsem odjistil další dekl pod sebou. Seskočil do pokoje.

Nerozsvítil jsem. To za mě udělal někdo jinej.

V pokoji tři cajti. Zásahovka. Kombinézy. Neprůstřelný vesty. Černý přilby.

Spuštěný hledí. Neosobní roboti. Čekali na mě.

Jeden vystřelil síť. Druhej mě trefil narkotizační pistolí. Třetí stál a ne

dělal nic.

Propadal jsem se do bezvědomí. Podlomily se mi kolena. Klesl jsem. Opřel

se o ruce. V hlavě jsem měl prázdno. Nedokázal jsem přemejšlet. Nedokázal

jsem pobrat, jak na tohle mohli přijít.

Třetí cajt si sundal přilbu. Na ramena mu spadly rudý vlasy. Rudý jak oheň.

„Budu jako tvoje sestra, Ziky. Mně jedinej můžeš věřit.“

Tohle mi říkala a já jí nakonec uvěřil. Svěřil jsem se jí se vším. I s tím, jak

dokážu zmizet, i kdyby mě našli.

Propadal jsem se do bezvědomí. Prázdno v hlavě nahradil obrovskej vztek.

Nenávist. Touha po pomstě.

Dostanu tě, Sáro. Dostanu tě a pošlu do pekla. I kdyby mě odvezli na

konec Vesmíru, vrátím se. Slibuju.

Převalil jsem se na bok.

Spánek pořád nepřicházel.

„Ten vetešník Miki. Co je zač?“

„Myslel jsem, že už spíš.“

Jo, rád bych spal. Kdyby to šlo.

„Miki je Kaiser. Souhvězdí Perseus. Tam odněkud. Prosperující planeta.

Dokud se na ně nenasrala jejich hvězda. Museli se stáhnout pod zem. Ti,

co zbyli.“

Aha. Takže se tady musí cejtit dobře.

„Nevím. Ale nijak vytočeně nevypadá.“

„Co proved?“

„Přistáli u nich Kolonizátoři. Smíšená posádka. Pozemšťani a Bízci. Stan

dardní mise. Doplnili zásoby. Vzali sebou dva domorodce. Jeden byl Miki.“

„A?“

„Mimo Mikiho se na loď dostal i jeho syn.“

Nic jsem neříkal.

„Při letu zpátky do Sluneční soustavy probíhala převýchova. Znáš Bízky.“


20

Jo, znám ty zmrdy. Nedávno jsem s dvěma měl spor.

„Mikiho syn u toho zařval. Bízci jsou fakt hovada. Nebylo to prej nic

hezkýho.“

Převalil jsem se na kavalci.

„Jak jsem už říkal, Miki je Kaiser. Zvláštní rasa. Géniové přes elektroniku.

Navíc dokážou metamorfovat. Což tenkrát nikdo z posádky nevěděl.“

Doved jsem si představit, že to tam asi muselo bejt napínavý.

„Nedokážeš si to představit. Byl to masakr. Miki je sundal všechny. Jednoho

po druhým. Měl na to čas. Cesta zpátky trvala půl roku.“

Dobrý. Fakt dobrý. Standardní posádka Kolonizátorů je čtyřicet maníků.

Pokud je Miki odrovnal všechny, musel bejt něco jak Batman.

„Nemusel bejt Batman. Stačilo, že je Kaiser.“

Vrtalo mi hlavou, že je ještě naživu. Za něco takovýho ho měli rozprášit

n a atomy.

„Miki není vůl. Všechny vyházel do Vesmíru. Nejdou najít. Žádný důkazy, nic.“

„Neříkej mi, že když přiletí loď bez posádky, že někdo uvěřil tomu, že

všichni vyrazili na procházku a zapomněli se vrátit.“

„Miki je génius přes elektroniku. Nezapomeň. Přeprogramoval hlavní počítač.

Oficiální verze byla ta, že posádka zešílela a spáchala hromadnou sebevraždu.“

„Tejhle pohádce někdo věřil? To je tak pitomý, že to přece nikdo nemoh

brát vážně.“

„Taky to nikdo vážně nebral. Akorát nebyl jedinej důkaz, že to bylo jinak.

Rozebrali loď na šroubky. Nic. Zkoušeli se Mikimu dostat do mozku. Nic.

Víc infa bys našel v černej díře.“

„Proč teda sedí?“

„Protože všichni věděli, že je to jeho práce. I když mu to nešlo dokázat.

Proběh vykonstruovanej proces. Dostal doživotí. Tady. Na Marsu.“

Skvělý. Ty krávo. A to jsem si myslel, že jsem nebezpečnej. Jsem mimino.

Bezbranný, neškodný mimino.

„Miki má jako jedinej tři Smyčky. Jednu kolem krku. Dozorci i tak kolem

něj choděj po špičkách. Spravuje tu všechno, co se posere. Má práci až do

konce života.“

Nebyl jsem si jistej, jestli se chci vůbec s Mikim potkat.

„Neboj. Miki se ti bude líbit. A ty se určitě budeš líbit jemu.“

Jasně. Kámoš zabiják.

Převalil jsem se na druhej bok.

Chci spát.

Propad jsem se do spánku. Rozevřel svou bezedenou náruč a pohltil mě.

Stál jsem po širým nebem. Uprostřed Arény. Byla noc. Na nebi nebyla

vidět jediná hvězda.

I když nic nesvítilo, viděl jsem. Všechno mělo modrej nádech. Travnatej

povrch i tribuny kolem. Zvedaly se do obrovské výše. Abych dohlíd na jejich

vrchol, musel jsem zaklonit hlavu.


21

Z otevřené protější brány něco vyběhlo. Brána se zavřela. Tvor se ke mně

pomalu blížil.

Stál jsem nehnutě a nevěděl, co mám dělat.

„Musíš bojovat o život, Ziky.“

Ten hlas mi rezonoval v hlavě. Znal jsem ho, ale nedokázal jsem ho zařadit.

Tvor se zastavil pár metrů přede mnou. Byl o hlavu vyšší. Široká tlama.

Zívl. Spatřil jsem spoustu zubů. Bylo jich tolik, že jsem nechápal, jak se mu

mohly do tlamy vejít.

Měl čtyři končetiny, na kterejch stál. Další měl omotané kolem sudovitého

těla. Chapadla.

Jedno se pomalu rozmotalo. Strnulo asi metr nad zemí. Pak se začalo

blížit ke mně.

Na konci mělo hadí hlavu. S nehybnýma, diamantovýma očima. Hlava

se zastavila těsně před mým obličejem.

Pak se rozevřela. Python chystající se polknout. Viděl jsem mu hluboko

do jícnu. Pulsující svaly. Čekaly na potravu.

„Musíš bojovat o život, Ziky.“

Jasně. Díky. Byl jsem tomu hlasu vděčnej. Byl se mnou. Nenechal mě

samotnýho.

Chtěl jsem zvednout ruku. Chtěl jsem pythoní hlavu udeřit. Zastrašit. Odehnat.

Šlo to strašně těžko. Ruka jako kdyby byla připoutaná k olověnýmu bloku.

Zvedal jsem ji vší silou. Vůlí jsem jí vnucoval, co má udělat.

Vyčerpanej jsem ji dostal do úrovně ramen. Natáh jsem ji před sebe. Pot se

ze mě lil. Otočil jsem ruku dlaní vzhůru. Sevřel prsty. Mimo prostředníčku.

Celýho idiotskýho pythona jsem vyfakoval.

Nemoh jsem víc udělat. Prostě to nešlo. A když něco nejde, opravdu

nejde, tak na to seru.

Ozvalo se zasyčení. Snášel se na mě závoj slin. Dopadaly, ale necítil jsem

je. Hlava se zvedla nade mě. Roztažená. Obrovská.

Přišlo mi, že mě obalí jak prezervativ. Přišlo mi to k smíchu.

„Ty se nesmíš smát, Ziky. Bojuješ o život.“

Ty mi taky polib prdel. Co mám asi tak dělat kurva, když se nemůžu hnout.

Přišlo mi, že jsem vysílenej. Naprosto vyčerpanej. Svez jsem se na trávu.

Hlava se kývala nade mnou. Sliny se snášely. Dopadaly a necítil jsem je.

Celý mi to přišlo snový. Neskutečný.

„Musíš bojovat o život, Ziky.“

Tak akorát nasrat. Chce se mi spát. Musím spát. Co když se zejtra potkám

s Mikim. Nemůžu u něj zívat. Moh by mě za to zabít.

Ležel jsem na zádech. Zavřel jsem oči. Pak je otevřel. Nade mnou stál

Overal. Přísně se na mě díval. Pak promluvil, aniž se mu pohla ústa.

„Moc si mě zklamal, Ziky.“

No a co. Každýho zklamu. Nejsem kurva Ježíšek, abych nosil radost.

Overal na mě flus. Slina se snášela. Dopadla mi na obličej. Necejtil jsem ji.

Zavřel jsem oči. Propad se. Pak vyplul na povrch. Pootevřel jsem víčka.


22

Cela utopená v šeru. Byl jsem zpocenej. Odkopanej. Vyděšenej.

Zkurvenej sen. Pokud mě něco dostane, tak to bude tohle. Nenáviděl jsem

sny. Až moc mi připomínaly, jak skončím.

Znovu jsem se převalil na bok. Rozhodnutej už dnes neusnout.

Pokud to zvládnu. „Blbej sen?“

Jo, Míno. Blbej sen. Jeden z těch, co bych si docela odpustil. „Život takhle hluboko pod povrchem cvičí s psychikou. Zvlášť s vaší. Po

zemskou.“

Fajn. Jsem rád, že to vím. Buď mě někdo sejme, nebo mi hrábne. „Po Směně máme jít za Deviantem. Zvládneš to?“

Co bych to do prdele nezvlád. Samo, že to zvládnu. Jeden pitomej sen

mě nemůže rozhodit.

Uvnitř jsem to ale cejtil jinak.

Odbyli jsme si Směnu. Už jsem si začal zvykat. Dvanáct hodin tupýho

voseru. Švindl s hologramem. Skoro splněná norma.

Nutný kecy Overala. Zdvižený obočí a káravej prst. Vyčítavě na mě čuměl.

Jak v noci v Aréně.

Neptal jsem se ho, co tam dělal. Stejně by to nepobral.

Deviant seděl tam, co včera. Konec chodby. Za ním jeho cela. Stolička

se pod ním ztrácela.

Zastavili jsme se s Mínou kus před ním. Zase jsme si koukali do očí. Asi

nějakej rituál. Pak se Deviant zavrtěl.

„Pár věcí jsem si zjistil. Tady o mladým.“

Mlčel jsem. I když mi vrtalo hlavou, kde si tady moh co zjišťovat. „To, co jsem se dozvěděl, se mi moc nelíbí. Seš dobrej parchant, Ziky. Klika

je, že pro tebe je to plus.“

Bejt parchant je plus? Tak to slyším prvně. „Pomůžu s Overalem. Dá ti pokoj. Prokážu ti službu. Velkou. Takže ty mi

taky prokážeš službu. Velkou.“

Fajn. Ještě jsem nic nedostal a už budu dlužit. „Vo co by šlo?“

Mínovi se to nezdálo stejně jako mně. Deviant se k němu otočil. „Nic dramatickýho. Potřebuju, aby se tady mladej kouk do Velína a zko

píroval moji složku.“

„Nemá ti taky skočit pro dort? Když už bude courat po základně?“ „Dávej si bacha, co pouštíš z huby, Míno. Ani Neutrál není nedotknutelnej.“

Mína ztich. Nasraně. „Velín je co?“

Deviant se na mě usmál. „Velín je o deset pater vejš. Pro samej komp tam není k hnutí. Na jednom

maj záložní data. Tady máš plánek.“

Podal mi hologramovej čip.

23

„Někde si to v klidu rozbal. Počítám, že když ty data do tejdne dovalíš,

bude to tak akorát.“

Vzal jsem si čip. Kouk jsem na Mínu. Furt nic neříkal. Otočil jsem se.

Odcházel. Mína šel za mnou.

Neměl jsem pocit, že bych něco vyhrál. Měl jsem pocit, že se potápím do

hlubších a hlubších sraček.

Doleh za náma Deviantův hlas.

„Držím ti palec, Ziky. I když žádnej nemám.“

Pak už bylo slyšet jenom chrčivej smích.

Mačkal jsem v dlani čip. Kroky po podlaze zněly dutě. Stejně jako myšlenky,

co mi na sebe narážely v lebce.

Do hajzlu.

Seděl jsem na kavalci. V sevřenej ruce čip s hologramem Velína. Proti

mě Mína.

„Podíváš se na to?“

Nevěděl jsem. Asi jo. Ale nechtělo se mi.

Nakonec jsem zved ruku. Otevřel dlaň. Ukazováčkem a palcem druhé

ruky zmáčkl čip.

Vyskočil obraz. Trojrozměrnej plán podzemí. Posledních deset pater.

Roztáh jsem to nejvyšší. Prsty ho posunul. Našel Velín.

Velká místnost. Spíš hala. Strop ve výšce dvou pater. Stoly a křesla a vy

rovnaný kompy. Absence míst, kam by se šlo schovat.

Kolem Velína spleť vzduchotechniky. Nepochyboval jsem o tom, že je

přecpaná senzory. Jedny dveře. Vedly z jedinej chodby.

Velín byl umístěn na kraji komplexu. Za stěnama kolem dokola skála.

Možná by se tam šlo prokopat. Možná někdy v budoucím století.

Prohlížel jsem si zobrazenej plán. Natáčel ho. Zkoumal ze všech stran.

Přišlo mi to neřešitelný.

„Kolik tam bejvá dozorců?“

„Co vím, tak standardně sedm.“

Hezký. Projít kolem sedmi maníků. Projít tak, aby si mě nevšimli. Pak

najít správnej komp. Pak se k němu připojit. Stáhnout data. Zmizet.

„Tohle by nedal ani Houdini.“

„Kdo to je?“

„Jeden týpek. Kdysi dokázal nemožný. Akorát že na tomhle by si vylámal

zuby.“

Nic mě nenapadalo. Jediný, co mi prolítlo hlavou, bylo natolik ujetý, že

jsem to ani nechtěl říct nahlas.

„Klidně to řekni.“

„Ty mi čteš myšlenky?“

„Ne. Ale tvůj ksicht je občas jak monitor.“

Kurva. Musím si víc dávat bacha. Není dobrý, když do vás kdokoliv vidí.

„Tak co tě napadlo?“

24

„Je jen jediná možnost, jak to zmáknout. Musím tam vejít tak, abych nebyl

vidět. Což je pitomost.“

Mína byl chvíli zticha. Koukal na podlahu. Pak zved hlavu.

„Možná to zas až tak velká pitomost není.“

„Jak to myslíš?“

„Miki umí metamorfovat. Slyšel jsem, že to dokáže přenýst. Sice ne

na furt, ale určitě na tak dlouho, abys to stihnul. Je tu ale jeden problém.

Vlastně dva.“

„A?“

„Miki se k ničemu nedá nutit. Takže ho musíme přesvědčit. Což bude

docela těžký. Druhák je to nebezpečný.“

„Jak nebezpečný?“

„Můžeš u toho zařvat. Je to prej tak půl na půl. A i když to ustojíš, může

tě to změnit.“

„Jak změnit?“

„Nevím. Ale určitě ne k lepšímu.“

Ty krávo. Budem ukecávat Mikiho, aby mi pomoh zdechnout. A když

náhodou nezdechnu, budu za ještě větší zrůdu, než jsem.

Koutkem oka jsem zahlíd, že se k cele někdo blíží. Stopil jsem čip v dlani.

Obraz zmizel.

Objevil se Overal. Zastavil se ve dveřích cely. Pomalu si nás prohlíd.

„Něco se tu promítá? Bych se přidal.“

Zved taser. Poklepal jím do prázdné dlaně.

„Ziky, ukaž mi, co máš v ruce.“

Taserem namířil na mou sevřenou dlaň.

Tohle se mi fakt zdá.

Dokurvenej Mars.

Dokurvenej Overal.

Zved jsem ruku.

Pomalu otevřel dlaň.

Overal nehnutě zíral na prázdnou dlaň.

„Zvedni se.“

Vstal jsem. Díval jsem se někam nad jeho hlavu. Svěšený ruce.

„Kde to je?“

Pokrčil jsem rameny. Nemůžu vědět všechno. Asi se bude muset zeptat

někoho jinýho.

„Ztratil jsi řeč, Ziky?“

Jestli jsem něco ztratil, tak je ti po tom hovno, Overal.

„Říkals něco, Ziky?“

Do hajzlu. Budu si fakt muset dávat pozor na ksicht. Asi mi tady tečou

nervy víc než normálně. Asi tím zdravým vzduchem.

Overal přistoupil těsně ke mně. Scéna jak ze zaplivanej knajpy někde ve

slumu. Dva chlápci proti sobě a „teď se, vole, ukáže, kdo ho má většího“.

25

„Myslíš Ziky, že na mě stačíš? Tvrdej týpek Ziky?“

Přišlo mi to k smíchu. Samozřejmě, že na tebe stačím, zmrde.

„Dobrá nálada, Ziky? Řek jsem nějakou prdel?“

Kouk jsem se mu do očí. Měl je třicet cenťáků daleko. Čuměl na mě.

Upřeně. Snažil se mě zastrašit. Idiot.

Začal jsem dostávat vztek. Bránil jsem se mu, ale marně. Zaplavoval mě

jak nechtěnej příliv. Zvedal se. Neklesal. Pořád jen stoupal.

Díval jsem se Overalovi do očí. Viděl jsem, jak se mu zúžily zorničky.

Pitomý kecy zmizely. Bezbarvej vzduch zhoust a ztemněl.

Overal o krok ustoupil. Nespouštěl ze mě oči. Taser napůl zvednutej.

Zkoncentroval jsem se. Soustředil se na jednu myšlenku. Jednu větu.

Pečlivě jsem ji zformuloval. Zabalil. Poslal.

Vyletěla mi z očí. Jasná a štíhlá a vybroušená.

Za-bi-ju-tě-ty-zkur-ve-nej-haj-zle.

Přečet si to hned.

Vzal mě vypnutým taserem šikmo přes ksicht. Slyšel jsem prasknutí nosu.

Šel jsem k zemi.

Klečel jsem a opíral se o dlaně. Z nosu mi crčela krev. Dělala se pode

mnou louže. Příšerně to bolelo.

Měl jsem sevřený rty. Mluvím málo. Neřvu nikdy.

Overal mi dup na prsty.

Ta svině má okovaný podrážky. Ukazovák prask. Čím do prdele asi budu

hrozit, Overal?

Zved jsem hlavu a Overal mě švihnul přes oči.

Agónie a nekonečnej vztek. Kurva, proč si tohle musím nechat líbit.

Nevidoucí oči zalitý slzama.

Overal mě chytil za vlasy. Zvrátil mi hlavu. Cejtil jsem jeho odpornej dech.

„Tak už konečně zařvi, Ziky. Já vím, že tě to bolí. Hezky si zakřič. Třeba

tě pak nechám.“

Hovno, Overal. Velký hovno. Na řvaní si sežeň někoho jinýho. Neřvu na

povel. A už vůbec ne na tvůj.

Pustil mi hlavu. Ještě jednou mi přidup prsty. Šel.

Leh jsem si na bok. Podlaha cely mi přišla fajn. Už jen proto, že se mě

nesnažila zbít.

„Ty seš děsnej vůl, Ziky. Tos ho musel tak vytočit? Tos to nemoh nějak

zahrát do autu? Místo aby ses nechal zřídit?“

Neznatelně jsem zavrtěl hlavou.

„Kurva, Ziky, stačilo jen odpovědět. Tos, kurva, nemoh ani tohle?“

Nemoh, Míno. Fakt ne. Bál jsem se, že mi vypadne.

Otevřel jsem pusu a zdravou rukou vyndal čip.

Víš, Míno, já ti měl děsnej strach, že když se s ním zakecám, tak to po

něm vzteky flusnu. Tak jsem radši držel hubu zavřenou.

Držel jsem čip v dlani.

Ležel na podlaze.

Lehce zbitej.

Pitomec Ziky.

Ležel jsem na zádech na kavalci. Šesti rukama mě Mína držel. Zbylejma

dvěma se mi chystal srovnat nos.

Už jsem ho měl jednou zlomenej. Už mi ho jednou rovnali. Nic moc zážitek. Zavřel jsem oteklé oči. Ze všech sil skousnul.

Mína uchopil nos. Bolest vystřelila. Pak s ním trhnul. Ozvalo se zapraskání. Vyhrkly mi slzy. Bolest se vzepjala jak uvolněná pru

žina. Zaplavila mi mozek. Chvilku se na mě zkoumavě dívala, a pak se stáhla.

Pořád to bolelo, ale dalo se to snýst.

„Budeš v pořádku.“

Jasně že budu v pořádku. Vždycky jsem byl v pořádku. Nepamatuju, že

by to kdy bylo jinak.

Mína mi položil ruku na opuchlé oči. Nejprve jsem nic necítil. Pak se mi

kolem nich rozlilo teplo. Ne horko. Teplo.

Oči se potopily do tůně. Vznášely se těsně pod hladinou. Kolem proplou

valy ryby, které jsem neznal.

Chtěl jsem na ně mrknout. Aby viděly, že proti nim nic nemám.

Ahoj, jsem váš kámoš.

Nemoh jsem zavřít víčka. Opakovaně jsem to zkoušel. Nešlo to.

Jak mám do hajzlu mrknout, když nemůžu pohnout víčky? Z dálky ke mně doleh Mínův hlas.

„Nebraň se tomu.“

Jo. Dyť se nebráním. Jenom jsem chtěl pozdravit kámoše.

Připlula chobotnice. Zkoumavě si mě prohlížela. Natáhla chapadla a přitiskla mi je k obličeji.

Hladila mě. Necítil jsem strach. Ohrožení. Necítil jsem nic.

Pak mi chapadly zakryla výhled. Ocitl jsem se ve tmě. Černé, jak noc

bez hvězd.

Tma zešedla. Nejdřív jsem nechápal, do čeho se dívám. Pak mi to došlo.

Každým okem jsem se díval do prohlubně. Do přísavky. Chobotnice se zavlnila. Ucítil jsem podtlak. Oči se mi začaly sunout z lebky.

Bylo mi to jedno. Nebolelo to. O nic nejde. Tak si je vyndej a mrkni na

ně. Měly by bejt modrý. Po matce.

Trvalo to několik vteřin. Několik minut. Netuším. Ztratil jsem pojem o čase.

Chobotnice zmizela. Zmizely ryby. Zmizela tůň. Zůstalo prázdno. Zbavený všeho. Včetně bolesti.

„Už je to dobrý. Hojíš se rychle.“

Vždycky jsem se hojil rychle.

„Jasně. Ale dnes jsem tomu trochu pomoh. Takhle dobitej bys toho moc

nezmoh.“

Proč mám zas, do prdele, něco zmáhat? Nechte mě, do hajzlu, na chvíli

bejt. Já se neseru do vás, vy se neserte do mě.


27

„Obávám se, že tejhle návštěvě se nevyhneš.“

Dnes není návštěvní den, Míno. Máš to popletený. Dnes je den odpo

činku. Osamocený rozjímání. Dnes si všechny návštěvy můžou políbit

prdel.

„Je mi líto, Ziky. Za chvíli tu budou. Delegace Pozemšťanů. Chtěj si pro

mluvit o tom týpkovi, cos ho sundal na chodbě.“

Kurva. Kurva, kurva a ještě jednou kurva.

Nesnáším delegace.

Nelíbí se mi, když mi chce něco vysvětlovat přesila.

Serou mě všichni, co choděj neohlášený.

Stoup jsem si.

Rozhlíd se po cele.

Kouk na Mínu.

„Budu potřebovat pomoc.“

Mína přikejv.

Dobrý. Tohle vyřeším. Jednou provždy. První a poslední delegace, co si

spletla dveře.

Zatnul jsem pěsti.

Pak je povolil.

Dostanou, o co si koledujou.

Seděli jsme s Mínou na kavalcích. Čekali. Koukali před sebe. Mlčky. Slova

byly zbytečný.

Pak se objevili. Čtyři týpci. Vyholený hlavy. Trika s utrženejma rukávama.

Pokérovaný ruce. Pokérovaný tlamy.

Asi jsem se měl posrat strachy. Je mi líto. Jediný, co jsem cejtil, byl vztek.

Zastavili se před dveřma cely. Jeden si stoup do vchodu. Ostatní v půl

kruhu za ním.

„Si nám zrušil bráchu.“

Jo. Má bejt? Řek si o to. Neměl mi stát v cestě.

„Posral sis život, Ziky.“

Tyhle kecy děsně rád slyším. Zvlášť od někoho, koho šoupli na Mars

k převýchově.

Stoup jsem si. Cejtil jsem, že si Mína stoup za mě. Neohlíd jsem se. Sou

středil jsem se na to, co přijde.

Asi čekali, že to začnu ukecávat. Že budu vysvětlovat. Že budu prosit.

Možná počítali s tím, že se budu snažit utýct. Prorazit mezi nima a zmizet.

Jo. Tak akorát nasrat.

„Vyser si voko.“

Tohle je kouzelná věta. Fakt. Dokáže všechno děsně zrychlit. Týpek zrudnul

a ohlíd se za sebe. Asi aby se ujistil, že kámoši nevzali roha.

Nakop jsem ho mezi nohy. Má si mě hlídat, idiot. Kdo mě spustí z očí,

dost riskuje. Jsem hajzl. Nebojuju podle pravidel. Mám pravidla svoje. Jsou

jednoduchý. Přežít a druhýho sundat. Jakkoliv.


28

Zlomil se. Chyt jsem ho za líme



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist