načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Spáč číslo 13 – Rob Sinclair

Spáč číslo 13

Elektronická kniha: Spáč číslo 13
Autor: Rob Sinclair

Aydin Torkal byl v devíti letech unesen vlastním otcem z Británie a zařazen do výcviku islámských radikálů. Ani jako třináctý bojovník svaté války, Talatašar, však ideologii zcela nepodlehl. Po úspěšném útěku se stává současně štvancem i ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 350
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Sleeper 13 ... přeložil Michael Havlen
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8358-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Aydin Torkal byl v devíti letech unesen vlastním otcem z Británie a zařazen do výcviku islámských radikálů. Ani jako třináctý bojovník svaté války, Talatašar, však ideologii zcela nepodlehl. Po úspěšném útěku se stává současně štvancem i pronásledovatelem, toužícím po pomstě. Na stopě celé skupiny je agentka MI6 Coxová, mající poznatky k připravovaným útokům velkého rozsahu. Špionážní thriller se odehrává v mnoha zemích světa a odhaluje drsné praktiky teroristů.

Popis nakladatele

Byl jejich nejúčinnější zbraní. Teď se stali jeho cílem.

Jako dítě ho unesli na Střední Východ. Tvrdým výcvikem ho přetvořili na jednoho z nejelitnějších bojovníků jeho generace. Přinutili ho dělat věci, které by žádný člověk dělat neměl – tím spíš, když nevěří doktríně, kterou hlásají. Zatímco jeho soukmenovci zahajovali přípravu k vraždění, on začal hledat cestu ven. A nyní, v předvečer největšího smrtícího útoku, jaký se kdy podařilo zorganizovat, konečně spatřil svoji šanci. Osvobodí se. A najde ty, kteří z něj udělali monstrum.

Zařazeno v kategoriích
Rob Sinclair - další tituly autora:
Červená kobra -- James Ryker, případ první Červená kobra
Spáč číslo 13 Spáč číslo 13
 (e-book)
Červená kobra Červená kobra
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Spáč číslo 13

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.dominoknihy.cz

www.albatrosmedia.cz

Bob Sinclair

Spáč číslo 13 – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



2019

ROB SINCLAIR


Copyright © Rob Sinclair 2018

Translation © 2019 by Michael Havlen

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky či jinak šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

First published by Orion Books, London.

Z anglického originálu Sleeper 13

vydaného nakladatelstvím Orion Books, Londýn 2018,

přeložil Michael Havlen

Vydalo nakladatelství Domino v roce 2019 ve společnosti Albatros Media,

a. s., se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazykový redaktor: Jiří Popiolek

Korektura: Milena Nečadová

Sazba: Rajka Marišinská a Markéta Mandlíková

Grafické zpracování obálky: Rajka Marišinská a Karin Lednická

Vydání první

ISBN tištěné verze 978-80-7498-358-0

ISBN e-knihy 978-80-7498-359-7 (1. zveřejnění, 2019)

www.dominoknihy.cz

www.albatrosmedia.cz

www.facebook.com/nakladatelstvi.domino

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou doporučenou

spotřebitelskou cenu.


Všem, kteří ve mě věřili.


7

1

2018 – Paříž, Francie

Na tváře měl vždycky dobrou paměť. Známý obličej dokázal během okamžiku rozpoznat i  mezi tisíci lidmi na  rušném náměstí, i když ho třeba už dlouhá léta neviděl.

Z odrbaného gauče ve špinavém pařížském bytě Aydin sledoval portréty mužů, které se jeden po  druhém míhaly na  blikající televizní obrazovce. Ten dokumentární film měl být o mladých džihádistech, chlapcích ze západní Evropy, kteří odjeli na Blízký východ bojovat za  svou víru. Zatím však viděl jen grázly, co se s  pomocí zbraní a  bomb snažili naplnit nějakou svou násilnickou fantazii. Dohnala je k tomu nuda?

Věděl jen to, že tihle muži nepředstavují pro Západ opravdový problém. Ti nebyli tak slabomyslní, aby se nechali zblbnout a připásali si na prsa plastickou trhavinu. Tváře skutečných teroristů zatím v televizi neukázali. Miliony diváků neměly vůbec tušení, o koho se jedná. Aydin to však věděl. Byli to totiž ti, kteří stvořili jeho a jemu podobné. Ti, kteří mu říkali, co má dělat.

Vtom se na obrazovce rozzářila mnohem známější tvář. Pod zrnitým portrétem se objevilo mužovo jméno i  „titul“, ta slova však zdaleka nevystihovala celou náplň jeho práce. „Azíz al-Addád, velitel výcviku mládeže“. Pro Aydina a jeho bratry to byl prostě Učitel. Aydin už televizi neslyšel, protože ho zaplavila vlna vzpomínek, které v něm ten usmívající se obličej probudil – jeho úsečné rozkazy, plivání jedu. Aydin náhle znovu uslyšel Učitele, který mu s vypoulenýma očima přikazoval, co má udělat. Jinak ho Aydin ani neznal.

Roztřeseně vypnul televizi.

-

O několik minut později už procházel ulicemi města. Čtvrť Clichy-Sous-Bois se nacházela jen několik kilometrů od  nejvýznamnějších dominant Paříže, v  téhle díře si však Aydin připadal jako v jiném světě. Bylo to místo, kde se střetávaly různé kultury. O Paříži se mluví jako o nejromantičtějším městě světa, nic takového však kolem sebe neviděl – všude jen rozklad, bída a násilí, které bylo příčinou i řešením většiny problémů.

Se sklopenou hlavou minul partičku černošských mladíků. Jestlipak si váží toho, že už nejsou hlavním terčem zloby bílých v hlavním městě Francie? Tuhle úlohu převzali lidé jako Aydin. Za  dalším rohem přistoupil k autu, kolem kterého už za podobných večerů prošel snad desetkrát. Byl to otlučený citroën starší než on sám. V ulici panoval klid. Strčil do rezavého rámu okna kus drátu a vyháčkoval zámek. Během několika vteřin už plný rozechvění seděl za volantem.

Už několikrát za posledních několik měsíců nastartoval toto auto spojením drátů a přitom zopakoval stejnou rituální sérii úkonů. Seděl tam, poslouchal, jak motor hlučně chytá, a uvažoval, že se rozjede do tmy. Ale nikdy to neudělal. Pokaždé motor zase zhasl, vrátil dráty na místo, a než z vozu vystoupil, stlačil kolíčky ve dveřích dolů.

Uvažoval, komu auto asi patří. Má dotyčný tušení, že se mu do něj někdo vloupal? Vozidlo stálo vždycky na stejném místě, zrezivělá karoserie pokrytá tlustou vrstvou prachu. Bylo jasné, že se už nějakou dobu nehnulo z místa. Jeho majitel možná zemřel nebo se přestěhoval a tu mizernou plechovku tady nechal.

Z myšlenek Aydina vytrhl pohled na dva muže, kteří proti němu kráčeli ulicí. Ve  tmě nedokázal rozlišit jejich rysy, ale stejně měli hlavy zakryté kapucí. Jak se blížili, Aydinovi se zrychloval tep. Nešlo o strach nebo o zlé tušení, jeho tělo se jednoduše chystalo na možné ohrožení. Zařadil jedničku, uvolnil ruční brzdu a pevně sevřel volant v rukou. Když muži procházeli pod pouliční lampou, oranžové světlo jim na okamžik ozářilo tvář, a Aydin se vyhnul jejich pohledům. Vědí, na koho se dívají? Horečně uvažoval, jestli má šlápnout na plyn a vyrazit pryč, ale muži nevzrušeně pokračovali dál a znovu zmizeli v temnotě.

Po několika vteřinách si Aydin zhluboka oddychl, zatáhl ruční brzdu, zhasl motor a vystoupil z auta.

O dvacet čtyři hodin později Aydin znovu kráčel toutéž potemnělou ulicí. Po  dlouhém dni plném plánování byl tělesně i  duševně vyčerpaný, a procházka svěží pařížskou nocí ho zatím příliš nevzpružila. Věděl totiž, že tahle noc – stejně jako všechny ostatní – skončí zklamáním.

Ne. Tahle noc byla ještě horší. Když se přiblížil k cíli, uvědomil si, že citroën tam není. Otočil se a  rozhlédl se ulicí oběma směry. Nebylo po něm ani památky. Jen prázdné místo a tmavý obrys na asfaltu, kde vůz stál tak dlouho nedotčený.

Zloděj? Auto přece jen bylo už nějakou dobu odemčené. Nebo že by se o tu hromadu šrotu konečně přihlásil majitel?

Aydinovi se sevřelo srdce. Jako by jeho jediná útěcha – sen o jiném životě – mizela v nenávratnu.

Cítil zmatek. Vrátit se do  konspiračního bytu tak brzy se mu nechtělo. Posadil se tedy ve  tmě na  zídku, vytáhl telefon a  vytočil známé číslo.

„Haló?“ ozval se mu do ucha měkký ženský hlas s jemným anglickým přízvukem. Zavřel oči, vybavil si její usměvavou tvář a snažil se mlhavý obraz udržet v  mysli co nejdéle, než zase popraská a rozplyne se.

„Haló?“ zopakovala. „Kdo volá?“

Zavěsil. Nechtěl ji vyděsit, jen slyšet její hlas.

Když Aydin skoro o hodinu později otevřel vstupní dveře bytu, uslyšel televizi a viděl, že je rozsvíceno. Doufal, že Chálid už bude v posteli, ale on seděl vzpřímeně na gauči a zvrhle se usmíval.

„Hej, Talatašare, pojď se podívat.“

Talatašar: arabsky třináct. Jmenoval se sice Aydin, ale když byl mezi svými, oslovovali ho jen číslem.

Plácl sebou vedle Chálida a  upřel pozornost na  zprávy stanice BBC World, které běžely v televizi. Kamera z helikoptéry právě zabírala spoušť způsobenou sebevražedným bombovým atentátem na nějakém trhu v Aleppu. Podle reportáže při něm přišlo o život více než dvacet lidí.

„Dobrá práce, co říkáš?“ prohodil Chálid a nepřestával se usmívat.

Aydin na to neřekl nic. Chálidovi bylo přes třicet a působil jako administrátor a Aydinova spojka k těm, co vydávali rozkazy. Nebyli kamarádi, pojil je čistě profesní vztah. Aydinova nechuť vůči němu neměla nic společného s  jejich postavením v  hierarchii, prostě ho z duše nesnášel.

Zatímco Chálid vzrušeně mluvil o „bezvěrcích“ a „naší svaté válce“, Aydin bojoval se zápachem potu a tabáku, který visel ve vzduchu. Chálidovu tvář by s velkou radostí zapomněl: velkou jizvu, jež se mu táhla od pravého oka k levému uchu, i zažloutlé křivé zuby.

„Takhle to začíná,“ prohlásil Chálid. Často mluvil tak, jako by věděl, co se doopravdy děje, jako by měl lepší informace než ostatní. Jeho úsměv se rozšířil. „Tohle ještě nic není.“

Zdálo se, že Aydinovo mlčení Chálidovi vadí. Přestal se šklebit a zatvářil se otráveně. Evidentně ho dopálilo, že Aydin nejeví dostatečné nadšení, což se nestalo zdaleka poprvé.

„Alláh pohlíží na všechny mučedníky se stejnou úctou, Talatašare,“ řekl. „Ty nejsi nic výjimečného.“

Aydin věděl, že je to pravda. Nepovažoval se za něco extra – ani o ostatních si to nemyslel.

Aydin upřel pohled na  televizní obrazovku, kde reportáž pokračovala. Jednou ze známých obětí výbuchu byla mladá britská občanka, která v  Aleppu pracovala pro mezinárodní humanitární organizaci. Jméno nezachytil, ale pak se v horním rohu obrazovky objevil její drobný snímek. Byla přibližně v jeho věku, mhouřila oči do slunce a kolem krku jí visela jasně červená šňůrka.

Zkoprněl.

Připadalo mu, že se nemůže ani pohnout. Na  okamžik se lekl, jestli mu nepřestalo bít srdce.

Po  několika mučivých vteřinách pomalu vydechl, pohled stále upřený na obličej mladé ženy. Její oči. Zbytek tváře mohl být klidně zahalený, ale ty oči by poznal i poslepu. Na tváře měl vždycky dobrou paměť. Neviděl ji od dětství – od toho večera, kdy byl odvlečen ze své postele. Ani v nejmenším však nepochyboval, že mrtvou pracovnicí dobročinné organizace je Nilay. Jeho dvojče.

2

Aydin se znovu roztřásl, tentokrát však z úplně jiného důvodu. Přestával se ovládat.

„Pro tu děvku a jí podobné není v ráji místo,“ řekl Chálid.

Aydin pevně zavřel oči a snažil se k sobě Chálidův hlas nevpouštět.

Brzy všechno přehlušil nastupující vztek doprovázený rytmickým šuměním krve v uších. Aydin se snažil vzpamatovat a přitom mu před očima probleskovaly tváře matky i sestry Nilay.

Když mu Chálid vlepil facku, aby ho probral z  transu, bylo už pozdě. Aydin ze sebe vypravil zvířecí skřek, ohnal se loktem a udeřil Chálida do levého oka tak silně, až mu hlava odlétla dozadu. Pak vyskočil z gauče, zlostně supěl a probodával soka pohledem. Snažil se držet zpět, ovládnout bestii v sobě, aby nad ním úplně nezvítězila – ale nešlo to.

„Co by ti udělalo, kdybys někdy tu svoji nevymáchanou hubu aspoň na  pět vteřin zavřel?“ zavrčel Aydin, pěsti sevřené u  boků. Zhluboka se nadechl a ustoupil dozadu. Nebyl si jistý, jestli se z té situace dá ještě vybruslit, nebo už zašel příliš daleko.

„Co máš sakra za problém?“ štěkl Chálid a chytil se za pohmožděné místo. „To ti tolik záleží na jedný západní kurvičce?“

Aydin z něj nespouštěl oči. Viděl, jak Chálid soptí a přitom pokukuje po konferenčním stolku, kde vedle pokroucené slupky a odloženého ohryzku ležel tupý nůž, kterým předtím loupal jablko.

Chvíli nůž oba hypnotizovali pohledem. Aydin se v duchu snažil přimět Chálida k akci.

Nakonec se jako první vrhl dopředu Aydin, ale Chálid byl blíž. Shrábl nůž a bleskově se vztyčil. Byl o dobrých deset nebo dvanáct centimetrů vyšší než Aydin a taky o něco urostlejší. Většinu hmoty navíc tvořily svaly a Aydin tipoval, že běžný člověk by se mu místo souboje radši klidil z cesty.

Jenže Aydin nebyl běžný člověk.

Zakročil proti Chálidovi dřív, než ruka s čepelí stačila opsat oblouk k jeho boku, snadno jeho útok odrazil a kontroval tvrdým direktem, jímž Chálidovi rozsekl ret. Chálid učinil druhý výpad, Aydin ho však znovu zablokoval. Dostal takovou ránu do  předloktí, jako kdyby narazil do ocelové traverzy. To ho ale nezastavilo. Chálid byl velký a silný, Aydinovi se však nevyrovnal.

O to už se oni postarali.

Chálid znovu začal útočit vším, co mu zbylo – pěstí, nožem, nohama. Aydin se pohyboval v pravidelném rytmu a hatil každou soupeřovu akci. Přepnul se na autopilota, kterého v sobě měl už od dětství, ale ještě nikdy ho nemusel skutečně použít. Na  protivníkově tváři se zanedlouho objevil poraženecký výraz.

Vtom se k  Aydinovi bleskurychle vymrštila pěst v  posledním zoufalém pokusu. Aydin se zhoupl doleva, chytil Chálida za  paži a pootočil se. Druhou rukou mu nasadil kravatu, kolenem mu podmetl nohy a srazil ho k zemi. Pak Chálidovi zkroutil ruku svírající nůž a zvrátil mu ji v zápěstí tak prudce, až to křuplo. Chálid zavřeštěl bolestí a nůž upustil. Aydin mu však vyvrátil paži ještě víc, až mu ji se slyšitelným lupnutím vykloubil v rameni.

Nakonec zvedl nůž a vztyčil se nad hekajícím a sípajícím Chálidem.

„Měl jsem pravdu, že si na tebe musíme dávat pozor,“ vypravil ze sebe Chálid mezi bolestnými nádechy. „Věděl jsem, že na to nemáš, abys to dotáhl do konce.“

Aydin nic neřekl.

Chálid se otočil a začal se plazit pryč. Aydin sledoval jeho lopotnou snahu, vtom mu však před očima znovu bleskla sestřina tvář a musel si přitisknout dlaně ke spánkům.

Chtěla by, aby to dokončil?

Když se vzpamatoval, zjistil, že se Chálid natahuje po  notebooku, který ležel na  otlučeném umakartovém jídelním stole na  druhé straně pokoje. Zlomenou rukou udeřil do  klávesnice a o vteřinu později se ozval táhlý tón ohlašující pokus přístroje navázat spojení.

To Aydin nemohl dopustit.

Vrhl se k  Chálidovi, vymrštil nohu a  prudce ho nakopl do  brady. Hlava se mu zvrátila dozadu v  tak nepřirozeném úhlu, že Aydina napadlo, jestli mu nezlomil vaz. V příští chvíli se Chálidova hlava zhoupla zase dopředu a obličej s odporným mlasknutím dopadl na linoleum. Aydin Chálidovi zarazil nůž z  boku do  krku, škubl k  sobě a roztrhl mu hrdlo. Z rozšklebené rány okamžitě vytryskla krev.

Pak se otočil a natáhl ruku, aby videohovor ukončil... vyzváněcí tón už však utichl.

Snažně doufal, že se hovor nestačil spojit a že se prostě po vypršení časového limitu vypnul. Vzápětí však uviděl, že se otvírá dobře známé okno prohlížeče. Jednoduchá černá obrazovka, stejná jako vždycky. Věděl, že na druhém konci linky bude jasně vidět jeho tvář.

Jeho tvář zbrocená Chálidovou krví.

Z reproduktorů notebooku bylo slyšet syčivé dýchání – pomalé, klidné a  rozvážné. Aydin zkoprněle zíral na  prázdnou obrazovku, jako by to byla černá díra, která z něj vysávala veškerou energii.

„Proč?“ zeptal se. Nic lepšího ho nenapadlo. Žádná odpověď. „Proč ona?“ Jeho hlas zněl ochraptěle, jako by zcela podlehl emocím. Zlost, smutek, lítost – nevěděl jistě, co v něm převládá.

Pořád bez odpovědi.

Zaznělo krátké pípnutí a  hovor se ukončil. Černou obrazovku vystřídala typická tapeta Microsoftu. Aydin přesně věděl, co to znamená.

Chvatně posbíral všechno, co potřeboval – peníze z tajné skrýše ve zdi za koupelnovou skříňkou, pistoli a kapesní multifunkční nůž. Několik falešných pasů tam nechal. Byly sice velice kvalitní, ale teď je použít nemohl.

Rychle vyšel ven, vykročil ulicí a vytáhl telefon. Zastavil se, aby ho zapnul, a přitom ho napadlo znovu jí zavolat. Po chvíli však mobil zase zastrčil do kapsy a pokračoval v chůzi.

Prošel kolem místa, kde dřív stával citroën, a snažil se zaplašit vtíravou otázku – proč prostě neujel, když měl příležitost?

Poprvé byl rád, že bydlí v  tak strašné čtvrti. Netrvalo dlouho a  našel starého fiata v  podobném stavu jako nedávno zmizelý citroën.

Když se přesvědčil, že v  temné ulici panuje klid, vytáhl multifunkční nůž a  plochým šroubovákem odemkl zámek dveří. O  necelou minutu později už měl nahozený motor. Chvíli jen tak seděl a poslouchal jeho vrčení. Tentokrát už opravdu neměl na vybranou.

Jednou se ohlédl přes rameno a rozjel se nocí, aniž by měl konkrétní cíl. Jedna věc byla jasná: zůstal v tom úplně sám.

3

Aleppo, Sýrie

Rachel Coxová shlížela z okna bytu v sedmém podlaží na blikající noční město. Nedaleko rozeznávala pozůstatky tržiště Al-Madina, jehož vzácné stavby kdysi tvořily součást původního starověkého města nepřetržitě osídleného už více než osm tisíc let. A podívejte se, co z něj zbylo. I v té mdlé oranžové záři bylo jasně vidět, jakou spoušť způsobila stále zuřící občanská válka. Nešlo jen o nezměrné ztráty na životech, utrpělo i mnoho cenných budov, ze kterých nezbylo nic než hromady sutin. Coxová cítila nevýslovný smutek, že město, které tak dobře znala, teď působí zranitelně a zchátrale, a že už ho možná nikdo nikdy nespraví. A neměla na mysli jen domy, ale také místní obyvatele.

Z  pochmurných úvah nad hroznými výjevy za  oknem vytrhlo Coxovou vrnění mobilu. Vykročila k  poškrábanému a  flekatému dřevěnému stolku a vzala telefon do ruky. Textová zpráva:

Bílá linka, pět minut.

Coxová telefon znovu položila a  zamířila k  ošuntělé pohovce potažené vybledlou látkou, kde ležel její supermoderní notebook. Město sice skončilo v troskách, ale Coxová nebyla bez prostředků, a  když měl člověk peníze, mohl si i  v  Aleppu opatřit veškeré moderní vymoženosti – elektroniku, mobilní signál, a dokonce i wi-fi. V  konspiračním bytě britské tajné služby SIS to všechno Coxová měla, a ještě mnohem víc.

Otevřela víko počítače a  rutinním postupem aktivovala bílou linku – internetové telefonické spojení zakódované prostřednictvím bezpečného protokolu SRTP. To znamenalo, že šifrovaná byla nejen zařízení na  obou koncích hovoru, ale také samotná linka. Systém měl mouchy, ostatně jako všechno na internetu, bezpečnější kanál pro mezinárodní hovory s aktivními agenty však SIS nabídnout nemohla.

Vícenásobné zabezpečení linky mělo pochopitelně zabránit ve slídění zdatným počítačovým hackerům, proti klasickým metodám odposlechu však nefungovalo, a proto byl jinak tuctový konspirační byt profesionálně odhlučněný a Coxová každý den pečlivě kontrolovala, jestli tam někdo nenainstaloval štěnici. Jistota je jistota.

„Rachel Coxová, poslouchám,“ ohlásila se, když se spojení po několika vteřinách navázalo.

„Coxová, tady Flannigan a  Roger Miles,“ ozval se šumící hlas jejího přímého nadřízeného po  krátkém zpoždění  – nedokonalou zvukovou kvalitu způsobily zeměpisná vzdálenost i přísná bezpečnostní opatření.

Coxová měla co dělat, aby nezasténala. Henry Flannigan, jemuž podléhala, byl vedoucím čtvrtého stupně na centrále SIS ve Vauxhall Cross v Londýně. Pracovala pro něj už několik let a jejich profesní vztah nebyl zdaleka bezproblémový. Oba měli tvrdou hlavu, takže se často dostávali do sporu, ale jinak to byl celkem fajn chlapík, pokud dělala, co po ní chtěl (a pokud se dala najít omluva pro jeho aroganci a povýšené chování). Roger Miles byl ředitelem šestého stupně, což byla nejvyšší šarže, nad níž končily číslovky a začínaly tradiční nabubřelé tituly. Nacházel se tedy téměř na vrcholu hierarchie a od samotného šéfa organizace ho dělilo jen pár platových tříd. Z osobního hlediska toho o něm Coxová příliš nevěděla, tedy až na to, že když se do něčeho zapojí, obvykle to znamená problém. Často měla pocit, že tím problémem je ona.

„Dobrý večer,“ řekla Coxová. „Jste ještě v kanceláři?“

Podívala se na  hodinky. V  Aleppu už bylo po  jedenácté večer, takže v Londýně po deváté.

„Vaše žádost byla naléhavá a podle toho jsme s ní taky naložili,“ odpověděl Flannigan.

Coxová cítila, jak v ní roste napětí. Podle jeho tónu dokázala odhadnout, jaká bude asi odpověď.

„Slečno Coxová...“

„Pořád ještě paní,“ opravila Milese bez přemýšlení. Při oslovení „slečno“ ji zaplavila vlna nepříjemných myšlenek. „Říkejte mi prostě Rachel. Nebo Coxová. Jak chcete.“

„Rachel, prostudoval jsem všechny informace, které jste nám poskytla, a  dlouze jsme to probírali i  s  Henrym, a  bohužel vám musím sdělit, že vaší žádosti o pomoc týmu Trapéz nemohu v tuto chvíli vyhovět.“

Teď už Coxová opravdu zaúpěla. „Ale pane, důkazy, které jsem...“

„To je právě ten problém, Coxová,“ přerušil ji Flannigan. „Moc důkazů jste nepředložila. Nasazení Trapézu je zásadní a  nákladný krok, který...“

„Proto také vyžaduje schválení na  stupni číslo šest,“ vmísil se do hovoru Miles.

„...a navíc není úplně jasné, jak by vám to v nynější fázi pomohlo. Kdybychom na  případ bez dobrého odůvodnění nasadili další síly, mohlo by to být dokonce kontraproduktivní.“

Coxová zatnula zuby a spolkla ostrou odpověď. Dobré odůvod­ nění byl podle ní jen „gumový“ termín, který si ti nahoře mohli doplnit tam, kam zrovna chtěli. Po měsících práce se konečně blížila k odhalení pravdy o extremistické skupině, které dala pracovní název Třináctka, a zjištění totožnosti jejích členů.

Po  útocích z  11. září 2001 Coxovou pověřili zvláštním vyšetřováním s úkolem sledovat aktivitu rodinných klanů známých teroristů. V  domovech džihádistů po  celém Blízkém východě každoročně vyrůstaly tisíce dětí – jejím úkolem bylo sledovat je až do dospělosti a snažit se zabránit tomu, aby se z nich stala další vlna teroristů, která by ohrozila region a nakonec i Západ. Z toho, co původně začalo jako ubíjející rutinní sledování v terénu, se postupem času stala záležitost, která podle Coxové mohla mít dalekosáhlý význam. V  Iráku poprvé narazila na legendy o skupině chlapců, kteří procházeli výcvikem v tajném a odlehlém středisku. Začala se o ně zajímat a dospěla k názoru, že jakkoli mohly být přitažené za vlasy, měly reálný základ.

Od  šéfa dostala Coxová svolení zahájit oficiální vyšetřování, které mělo za cíl najít členy Třináctky a zjistit, kde se nachází jejich výcvikový tábor. Byla si téměř jistá, že jednou z  klíčových postav organizace je nechvalně známý Azíz al-Addád, s  pátráním však zdaleka nebyla u konce. Už hezkých pár týdnů měla pocit, jako by narážela do jedné zdi za druhou. Získala jen pár nejasných stop, ale i ty se před několika měsíci doslova přes noc vypařily. Přes nejvyšší úsilí už neměla o poloze členů Třináctky žádné aktuální informace, jako by snad zmizeli z povrchu zemského. To byla jednoznačně špatná zpráva. Znamenalo to, že strůjci zkázy se teď potulují někde po světě a čekají na pokyn k akci. Nedostatek hmatatelných důkazů o teroristech a místě jejich výskytu však zapříčinil, že hlavouni z vedení SIS rychle ztráceli trpělivost a jejich zájem o vyšetřování ochladl.

Coxová naproti tomu dál neochvějně věřila, že Třináctka neznamená jen potenciálně nebezpečnou zbraň, ale také bezprostřední hrozbu pro Velkou Británii, a potažmo i celou západní Evropu. Flannigana se jí o tom však přesvědčit nedařilo.

„Řekla bych, že se mýlíte,“ pronesla Coxová. „Čím déle budete odkládat náležitou podporu mému vyšetřování, tím větší riziko nám všem hrozí.“

Díky týmu Trapéz  – špičkové sledovací jednotce řízené vládní špionážní službou GCHQ  – by konečně získala prostředky, které by jí pomohly vypátrat Třináctku, a  úřady by pak mohly skupinu doposud spících teroristů zneškodnit. Její první žádost zhruba před třemi měsíci Roger Miles zamítl a vzhledem k Flanniganovu chování v poslední době si začínala klást otázku, jestli na tom také neměl podíl. Nesnažil se jí za zády mydlit schody? Ale proč by to dělal?

„Dokážete si představit reakci veřejnosti, pokud Třináctka provede útok, kterému se dalo předejít?“ zeptala se Coxová.

„Reakci veřejnosti?“ zopakoval Flannigan. „Pardon, to má být výhrůžka?“

„Co byste řekl? O  uznání a  slávu mi nejde, natolik dobře byste mě snad znát mohl. Ale musím tu partu zastavit dřív, než bude pozdě.“

„Vždyť ani nevíte, jestli Třináctka existuje!“ vybuchl Flannigan. „Všechno nasvědčuje spíš tomu, že jde jen o vaši divokou teorii.“

„To je k smíchu. Samozřejmě že existuje, vždyť...“

„Možná existovala. Náborové metody podobných džihádistických skupin dobře známe. Včetně těch, které vede takzvaný Učitel. Ano, jistě by se našlo hodně kluků, které ten chlap nechal unést a přinutil je k výcviku. Ale naznačovat, že nad tím vším je skupina třinácti chlapců, kteří se chystají srazit svět na  kolena, je prostě... nepodložené.“

„Podle vás.“

„Podle všech lidí na světě kromě vás, sakra!“

„Pojďme to vyřídit v  klidu, Henry,“ navrhl Miles. „Rachel, já vím, že jste tomu obětovala hodně času a úsilí, ale bohužel nevidím žádné větší pokroky...“

„Protože mám kvůli vám svázané ruce!“

„Tak dost! Řeknu vám to zcela jasně. Už delší dobu se na tuhle operaci snažím dívat z  vašeho úhlu a  věřit vám. Ale teď se dostáváme do stadia, kdy musím rozhodnout, jestli pokračování v téhle činnosti zůstává ve veřejném zájmu.“

„Musíte mi věřit.“

„Snažím se. A proto vám dávám ještě dva týdny. Jestli ale do té doby nepřinesete nové důkazy  – a  teď myslím opravdové, solidní, hmatatelné důkazy, na jejichž základě bychom mohli začít jednat –, pak tuhle operaci ukončím.“

Na několik vteřin se rozhostilo ticho a Coxová přemítala, jestli se od ní čeká nějaká reakce. Nakonec nic neřekla. Co taky?

„Rozumíte?“ zeptal se Flannigan.

„Jistě,“ odvětila Coxová.

„Výborně,“ řekl Miles. „V tom případě je to prozatím všechno.“

„Jo, taky bych řekla,“ ucedila Coxová, natáhla se a ukončila hovor.

Měla hrozný vztek. Ať se jdou oba vycpat. Pokud jí nepomůžou, bude se muset zařídit po svém. Nebylo by to poprvé, kdy by porušila předpisy, aby dokázala, že má pravdu. Naposledy se jí takhle podařilo rozbít menší teroristickou buňku plánující výbuch auta plného trhavin před britským velvyslanectvím v  Káhiře. Za  svůj čin dostala úřední napomenutí a zamítli jí povýšení do čtvrtého stupně. Tenkrát stejně jako nyní však byla pevně přesvědčená, že se zachovala správně.

Coxová zavřela notebook a  znovu zvedla telefon. Viděla, že má dva nepřijaté hovory od Subhího, místního informátora, který oficiál ně pracoval pro ředitelství vojenské zpravodajské služby Sýrie, ale posledních osmnáct měsíců předával informace jí  – oplátkou za  to, že jeho matce a  babičce pomohla uprchnout ze země zpustošené válkou do Egypta.

Nenechal jí žádnou zprávu – textovou ani hlasovou. Přemýšlela, co má dělat a jak na jeho volání zareagovat, vtom však přišel další telefonát.

„Prosím?“ ozvala se a čekala kódovanou odpověď, případně žádost o setkání, aby spolu probrali důvod, proč jí tak naléhavě volá.

„Rachel, viděla jsi zprávy?“

Coxová se zamračila. „Myslíš o  tom bombovém atentátu?“ zeptala se. Slyšela o  něm ve  zprávách, ale nevěnovala mu příliš pozornosti. Jakkoli šlo o  strašlivou událost, v  obleženém městě byly takové věci celkem běžné. Neuběhl skoro ani den, aby jedna z mnoha válčících stran nespáchala nějaké zvěrstvo. Jen před několika hodinami, ke konci pracovní doby, procházel osamělý muž uprostřed města tržištěm plným lidí a vyhodil do povětří nejen sebe, ale také více než dvacet nevinných osob.

„Zapni si zprávy,“ řekl Subhí. „A pak mi zavolej.“

„Moment,“ snažila se ho Coxová zarazit dřív, než ukončí hovor. Zněl nervózně a ona to vycítila. „Jsi tam ještě?“

„Jo.“

„Co se stalo?“

Subhí ztěžka vzdychl. „Ona tam byla, Rachel. Na trhu, když vybuchla bomba. Mrzí mě to, ale je mrtvá.“

Víc jí Subhí říkat nemusel. V Coxové by se krve nedořezal. Dobře věděla, koho měl na mysli a co to znamená pro její vyšetřování.

4

Paříž, Francie

Když Aydin ujížděl v ukradeném fiatu pryč, chtěl především co nejdřív zmizet z  Paříže a  získat trochu prostoru, aby se mohl nadechnout. Ze začátku zamířil na jih, tedy dál od míst, kde chtěl doopravdy být. Měl v kapse mobil, který se jeho kumpáni určitě pokusí vystopovat. Nemohl si ho u  sebe nechávat dlouho, ale prozatím musel doufat, že jednoduchou lstí smečku pronásledovatelů alespoň na chvíli zdrží.

Po dvou hodinách jízdy v rozhrkaném fiatu zastavil na kraji čtyřproudé silnice. Vystoupil z vozu. Žádná jiná auta kolem sebe neviděl, všude panoval klid a mír, který byl v ostrém kontrastu s vřavou v jeho hlavě a s chaosem, jenž bude nepochybně následovat.

Pustil telefon na  zem a  šlapal na  něj tak dlouho, dokud nebylo jasné, že přístroj už nikdo neopraví. Nezničil ho úplně, ale to ani neměl v úmyslu. Chtěl, aby se jeho kousky našly. Posbíral zbytky telefonu a hodil je do vysoké trávy u krajnice. Proč jim něco usnadňovat?

Nevěděl proč, ale příštích několik vteřin jen zíral do temné dáli a nedokázal s tím přestat. Myslel na Paříž. Na byt. Na Chálidovo zakrvácené a bezvládné tělo. Uvažoval, jak dlouho asi policii potrvá, než se o vraždě dozví. A byla to vůbec vražda? Ani po dvou hodinách cesty neslyšel jedinou sirénu a  neviděl žádná blikající světla. Znamenalo to, že policie po něm zatím nejde?

Nebo se do  bytu jako první dostali jeho kumpáni, a  než se po něm vydali pátrat, nejdřív odstranili tělo spolu se všemi stopami, jako by on ani Chálid nikdy neexistovali?

Aydin nevěděl jistě, která z možností by byla horší.

Vrátil se ze zamyšlení do  reality a  znovu se posadil za  volant. Návnada byla nastražená, a tak vyrazil na sever, Paříži se však vyhnul velkým obloukem. Když nakonec odstavil auto na odpočívadle šest kilometrů od  přístavu v  Calais, bylo už po  druhé hodině ranní. Měsíc se schovával za tlustým příkrovem mraků, a jakmile se Aydin vzdálil od oranžově zářících pouličních lamp, krajina kolem něj byla najednou uhlově černá.

Temnota ho do sebe doslova vtahovala a Aydin uvažoval, jestli se z  ní vůbec někdy vymaní. Ploužil se po  podmáčených loukách porostlých vysokou trávou a  orientoval se podle osvětlené silnice, která vedla asi sto metrů vpravo od něj.

I ve tmě mu ta místa připadala podivně povědomá a zanedlouho spatřil první známky života. Světla baterek. Displeje telefonů. Mihotavé plameny a sloupce dýmu z táborových ohňů. Shrbené obrysy ubožáků bez domova, kteří neměli na  práci nic lepšího než choulit se jeden ke druhému.

Nasládlou vůní travnatých luk a soli z nedalekého moře přehlušil pach kouře, jídla pečeného na ohni a lidských výměšků.

Nacházel se v oblasti, které se říkalo Džungle, i když to označení vůbec neodpovídalo skutečnosti. Nebyla tam žádná hustá vegetace ani nádherná zvířata jako na obrázcích. Horší díru by si člověk sotva dokázal představit.

Před pár lety Džungle zaujímala celou oblast bezprostředně za přístavištěm trajektů a stanicí Eurotunelu v Calais. Uprchlíci ze Sýrie, Libye i odjinud se tam shromažďovali v naději na bezplatnou jízdu do Velké Británie. V počátečních vlnách se do země zaslíbené mnohým podařilo skutečně proniknout, ale ty doby byly dávno pryč. Nyní se podstatně menší tábor rozkládal o několik kilometrů dál, ale Džungle si pořád žila vlastním životem. Francouzské úřady dělaly všechno možné, aby narychlo postavená chudinská obydlí zase zbouraly, ale sotva je buldozery srovnaly se zemí, lidé prostě rozbili stan někde jinde. Byli víc než zoufalí a neměli kam jít.

Přestože masy běženců i  jejich ručně postavené přístřešky se neustále stěhovaly, místo a jeho obyvatelé nebyli pro Aydina ničím neznámým. Oblasti podobné Džungli viděl po  celé Evropě i  jinde bezpočtukrát.

Přesně věděl, co hledá.

S  nasazenou kapucí a  skloněnou hlavou se brodil hustým blátem, které mu čvachtalo pod nohama. Tu noc sice nepršelo, ale travnaté lány, na  nichž tábor stál, zůstávaly bahnité. Jak se dalo čekat, nikdo z prvních několika hloučků, které cestou míjel, mu nevěnoval jediný pohled. Lidé se báli komunikovat s vnějším světem, raději se drželi ve svých skupinkách a v imaginárních bezpečných bublinách. To nebyl problém. Aydinovi to napovídalo, že to nejsou ti, které hledá a kteří mu mohou pomoct.

A pak si všiml někoho, kdo by se hodil. V paprsku svítilny zavěšené na dřevěné boudě připomínající strážní stanoviště stál vysoký statný muž s vyholenou hlavou a tlustým rozpláclým nosem. Jeho hluboko posazené oči vypadaly v  tom světle jako dvě černé tůně. S  rukama založenýma na  prsou něco štěkl na  kolegu stojícího vedle. Kolega byl jeho téměř dokonalou kopií, až na to, že byl menší, o  něco hubenější a  podle držení těla se dalo soudit, že tomu tady nešéfuje. Ti dva chlapi se ostatním lidem v  táboře vůbec nepodobali. Nejen vzezřením – světlejší pletí, kulatými tvářemi a vysedlými lícními kostmi. Nejvíc je odlišovala naprostá absence zoufalství a strachu. Místo toho Aydin viděl chamtivost a zášť.

Větší chlap se podíval jeho směrem a  Aydin se rychle schoval za  polorozpadlou dřevěnou chatrč. Chlap ho neviděl a  otočil se zpátky k  druhovi. Aydin byl ve  stínu, zatímco mužovu tvář stále ozařovala svítilna visící nad ním. Aydin oba muže chvíli pozoroval a  natahoval uši, aby zachytil jejich drsnou konverzaci. V  nočním tichu slova jasně slyšel, ale nerozuměl jim. Mluvili jazykem, který vůbec neznal, natož aby ho ovládal.

Aydin se narodil v Anglii, a proto uměl dobře anglicky s přízvukem typickým pro jih země. Jeho otec pocházel z  Turecka, a tak ho doma naučil svoji rodnou řeč. Během výcviku na Farmě si Aydin osvojil šest dalších jazyků: arabštinu, perštinu, kurdštinu, ruštinu, francouzštinu a němčinu. Tihle muži však mluvili neznámou řečí se spoustou zvláštních hrdelních zvuků. I  podle vzhledu se mohl jen dohadovat, že jsou z východní Evropy nebo snad z Balkánu, ale do téhle kategorie spadaly desítky zemí, které příliš neznal.

Bylo mu však naprosto jasné, co jsou ti chlapi zač: gangsteři nebo druhořadí mafiáni, kteří vyrazili na  Západ a  usídlili se ve  Francii, aby mohli finančně vykořisťovat bezbranné uprchlíky.

Aydin rychle zahnal nenávist, kterou k těm šmejdům cítil. Lidé jako oni se mu sice hnusili, ale mohli mu pomoci dostat se z Francie, a to bylo to jediné, co ho v danou chvíli zajímalo.

Ke  gangsterům přistoupili dva unaveně vypadající mladíci v  odrbaném oblečení. Po  rychlé výměně slov ukázal větší chlap kamsi do dálky a uprchlíci se tím směrem vydali. Hromotluk se podíval na hodinky. A o minutu později znovu. Aydin vycítil, k čemu se schyluje.

Zatímco se soustředil na ty dva, překvapila ho mladá žena, která se vynořila ze stinných útrob dřevěné boudy, za kterou se ukrýval. Když uviděla Aydina stát přímo před svým provizorním domovem, nadskočila úlekem a zakryla si ústa rukou. Přiložil si prst ke rtům a zatvářil se prosebně, takže naštěstí nevyjekla ani nespustila křik, ale v očích jí zůstal výraz plný paniky.

„Co tady děláte?“ zašeptala arabsky. Možná vytušila, že by nebylo dobré vyvolávat poplach. Podle přízvuku pocházela nejspíš ze Sýrie, odkud bylo nepochybně mnoho uprchlíků.

Aydin pohodil hlavou ke dvěma mužům. Žena pochopila. Dovtípil se, že není v Džungli nová. Její chatrč byla na zdejší poměry celkem bytelná a z jejího pohledu vyčetl, že ty chlapy nejen zná, ale jsou jí stejně odporní jako jemu.

„Jestli vás přistihnou, že tady špehujete...“

Zvednutím ruky ji zarazil.

„O  mě si nedělejte starosti,“ řekl jí. „V  klidu pokračujte. Až se vrátíte, budu dávno pryč a už mě nikdy neuvidíte.“

Nezdálo se, že by ji příliš přesvědčil, ale po  několika vteřinách se nervózně vzdálila. Otočil hlavu a díval se, jak kráčí k jedné ze skupinek lidí u ohně, který už vyhasínal a spíš čoudil, než hořel. Ani se po něm neohlédla  – buď se snažila neupozorňovat ty dva gangstery, nebo ho prostě pustila z hlavy, protože byla zpátky v bezpečí mezi svými.

Když se Aydin otočil zpět, všiml si, že oba chlapi odcházejí. Vyčkal několik vteřin a poté se vydal za nimi. Snažil se přitom splývat se stíny, jako by byl sám součástí temnoty. Brzy vyšli ven z obydlené oblasti Džungle a přes zvlněné louky znovu mířili k hlavní silnici, všude kolem nich jen tráva a bláto.

Aydin vystoupil na menší návrší a podíval se do tmy dole. O kus dál bylo všechno jasně ozářené světly silnice, muži však zmizeli kdesi v  prostoru mezi místem, kde stál, a  vozovkou. Vůbec je neviděl. Znovu tedy vykročil do tmy a opatrně našlapoval, jako by se bál, že o  ně každou chvíli zakopne. Vtom se mraky na  nebi rozestoupily a propustily trochu měsíčního svitu. Aydinovi to však stačilo, aby pochopil, nač se dívá.

Zastavil se. Na  podmáčené půdě před sebou napočítal jednadvacet hlav, většinou mužů sedících nebo shrbených v  hloučku. Gangsteři postupně obcházeli jednotlivé lidi, brali si od nich paklíky peněz, přepočítávali bankovky a strkali si je do bundy. Napadlo ho, jaká je asi dneska večer cena. Možná několik set eur. Nebo dokonce pár tisíc. Měl v batohu skoro deset tisíc. Tedy ne, že by hodlal těm dvěma zaplatit.

Místo toho se skrčil, dál sledoval skupinku a  hledal vhodného adepta. Uviděl dva. Mladé muže sedící na opačných koncích skupiny dost daleko od ostatních na to, aby bylo zřejmé, že nikoho nemají. Mlčeli a na jiné uprchlíky se ani nepodívali. Byli to vlci samotáři. Nikdo po nich ani nevzdechl.

Teď potřeboval jen příležitost.

Čekal několik minut. Pak menší z  gangsterů zamířil k  silnici, nejspíš vyhlížet nákladní auto, které mělo ty nebožáky odvézt do  zaslíbené Anglie. Když uplynulo dalších deset minut, jeden z uprchlíků vstal, řekl několik slov vysokému gangsterovi a vykročil Aydinovým směrem.

Aydin v přikrčení bez sebemenšího hnutí sledoval, jak se k němu muž asi na pět metrů přiblížil. Rozhlížel se temnotou kolem dokola, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by o Aydinovi věděl. Rozepnul si kalhoty a  začal močit. Byl v  ideální pozici, ale Aydin věděl, že jeho místo zaujmout nemůže. Byl si jistý, že žena, vedle níž dotyčný předtím seděl, je jeho přítelkyně, možná dokonce manželka.

Aydinova nervozita rostla. Do rána chtěl být z Francie pryč. Musel být. K tomu se ovšem potřeboval stát součástí té skupiny, a když muž vykročil pryč, Aydin si uvědomil, že možná promarnil jedinou šanci.

Když však muž došel ke  skupině, jeden z  adeptů, které měl Aydin v hledáčku, se zvedl a šel si také ulevit. Vysoký gangster zlostně vykřikl, ale nesnažil se ho zastavit. Muž zamířil doleva a Aydin se kradl jeho směrem, až se ocitli jen několik metrů od sebe. Aydin se rozhlédl kolem sebe, zatímco uprchlík vykonával potřebu. Byli mimo dohled skupiny. Aydin tiše poděkoval Alláhovi, že mu seslal takové štěstí, a požádal ho, aby toho muže ochránil. Nebyl to Aydinův nepřítel. Muž se vymočil a chtěl si zapnout poklopec. Vůbec si nevšiml, že k němu Aydin přiskočil.

Aydin ho zpevněnou rukou sekl do  spodní části krku, kde se nacházelo citlivé místo, jehož stlačení způsobí chaos v  centrálním nervovém systému. Mladému muži se podlomily nohy. Aydin zachytil jeho padající tělo a opatrně ho položil bokem na zem. Neudělal to ze žádného milosrdenství, ale jen proto, že si nemohl dovolit žádný hluk.

Podíval se na  ležícího muže. Měl podobnou postavu jako on a  byl přibližně v  jeho věku. Měl o  něco delší vousy a  možná rovnější a špičatější nos, ale panovala hluboká noc a Aydin si byl jistý, že ti dva gangsteři pokládají všechny mladíky podobného vzezření za Araby a nedokážou je od sebe odlišit.

Muž měl tmavé kalhoty jako Aydin a k tomu mikinu s kapucí, ta však byla mnohem světlejší než jeho. Aydin si rychle sundal černou mikinu a oblékl si uprchlíkovu. Padla mu celkem dobře.

Muž ztratil vědomí, ale Aydin nevěděl, na jak dlouho. Klidně ho mohl zabít, aby snížil riziko odhalení, ale nechtěl to udělat. Potřeboval však mít jistotu, že chlap zůstane ležet, takže zvedl nohu a dupl mu patou na spánek. Tím by měl vyřadit mozek z provozu na několik dalších minut, ale obejde se to bez trvalých následků.

Z dálky Aydin uslyšel syčení silných pneumatických brzd. Rychle vyrazil kupředu a vzápětí spatřil záři reflektorů tahače s návěsem stojícího na krajnici. O chvíli později se druhý gangster vrátil a začal nahánět skupinu uprchlíků do zástupu. Aydin k nim došel právě včas. Splynul s  lidskou masou a  stal se dalším anonymním kusem v očích těch dvou, kteří tady veleli.

Rychle přepočítali hlavy a  ani nemrkli, že mezi ostatními teď stojí Aydin, a  ne nebožák, kterého nechal před chvílí ležet v  blátě. Aydin však na  sobě ucítil čísi oči. Podíval se doprava a  zachytil podezíravý pohled staršího muže s  hustým plnovousem, který byl v odrazu slabého světla téměř úplně bílý. Aydin se muži zadíval do přimhouřených očí a připravoval se na konflikt. Osloví ho stařec, nebo ho rovnou půjde nahlásit gangsterům?

Nestalo se ani jedno. Po několika vteřinách bez jediného slova odvrátil pohled.

Gorily odvedly zástup lidí k čekajícímu náklaďáku. Pokud se nestane nic zvláštního, Aydin bude za pár hodin zpátky v rodné zemi. V Anglii.

5

Dover, Anglie

Většinu cesty měl Aydin zavřené oči, i  když nespal. Částečně proto, že se nechtěl družit s  ostatními migranty. Ve  skutečnosti k  nim nepatřil. Jeho neklid však způsobovaly hlavně myšlenky na Nilay a na matku. Myslel i na otce. Přemýšlel o všem, co se v jeho životě stalo, a představoval si, co teď asi udělají ostatní a jak ho potrestají za to, že zabil jednoho z nich a zběhl.

I když to byly tíživé a hrůzné myšlenky, vůbec nelitoval, že Chálida podřízl. Vyčítal si jen to, že si předtím důkladně nepromyslel další kroky.

Tak či onak si byl jistý, že nejdřív musí do  Londýna. Nilayina smrt ho katapultovala na  cestu odplaty. Potřeboval zjistit, co se jí stalo a proč.

Uprchlíci sedící mezi bednami a paletami v nákladním prostoru kamionu toho moc nenamluvili. Během cesty většinou spali nebo tupě zírali někam před sebe. V návěsu bylo šero a ve vzduchu visel čpavý pach potu a strachu. Jediné osvětlení vycházelo z útlých kapesních baterek v rukou dvou mužů.

V  Calais viděl Aydin u  několika lidí mobilní telefony, ale ještě než se nákladní vůz rozjel, dostali příkaz vypnout je, a zatím se ho drželi.

Aydin naslouchal zvukům zvenčí a snažil se odhadnout, kde se asi právě nacházejí. Po houpání a naklánění na palubě trajektu, kdy se nějaká žena vyzvracela do  jednoho ze dvou kbelíků, které pro takové neodkladné potřeby dostali, přišla na řadu psychicky nejnáročnější část. Britská pohraniční kontrola.

Když trajekt dorazil k  pevnině, motory osobních i  nákladních aut začaly startovat a  Aydin slyšel, jak kolem nich projíždějí jiné vozy, zatímco oni jen vsedě čekali a lidé kolem něj měli čím dál vystrašenější výrazy. Aydin už si začínal říkat, jestli nenastal problém. Trvalo skoro půl hodiny, než motor náklaďáku konečně ožil a vůz se dal do pohybu. Podle vibrací a zvuků však Aydin poznal, že se šinou jen krokem, a zanedlouho motor znovu zhasl.

Aydin slyšel, jak se otvírají dveře u řidiče, a o chvíli později se venku ozvaly tlumené hlasy. Zněly jen metr či dva od místa, kde seděl, přesto mu připadaly velice vzdálené.

V duchu už plánoval, jak uprchne, když se bedny před ním odsunou a on se ocitne tváří v tvář britským pohraničníkům. Měl pistoli a elitní výcvik, ale ani to by nemuselo stačit.

Znepokojení ve tvářích čekajících pasažérů dál narůstalo. Vtom se dveře řidiče otevřely a znovu zavřely, motor zavrčel a kola se roztočila. O  chvíli později už kamion uháněl pryč a  na  lidech kolem Aydina bylo vidět, jak obrovský balvan jim právě spadl ze srdce.

Netrvalo dlouho a uprchlíci se mezi sebou začali bavit. Objevily se úsměvy. Ti lidé měli zřejmě pocit, že to přece jen zvládli a jejich cesta peklem je konečně u konce. Mají na dosah nový život. Aydin jim nechtěl brát iluze a říkat, že to pravé utrpení ještě ani nezačalo. Neměl tušení, co je čeká, až kamion dorazí do cíle a bedny se odsunou, ale bylo mu jasné, že žádný ráj to nebude.

Po  necelé hodině jízdy vůz znovu zastavil. Řidičovy dveře se otevřely. Aydin znovu uslyšel hlasy. A pak shrnování bočních plachet na korbě. V příští chvíli dovnitř pronikly paprsky světla a Aydin musel na několik vteřin zavřít oči. Když je zase otevřel, viděl, že ostatní muži a ženy mžourají a zakrývají si tváře rukama. Měli před sebou světelnou stěnu vydávající tak ostrou bílou záři, že Aydin nerozeznával nic, co bylo za ní. Výjev mu připomněl filmy o invazi mimozemšťanů, na které se díval jako kluk s rodiči v Londýně. Scénu, kdy létající talíř přistane na Zemi, otevřou se dveře a chvíli je vidět jen světlo a dým, než se konečně objeví postavy vetřelců z vesmíru.

Tady se však žádní vetřelci z  vesmíru nenacházeli. Za  oslepivě zářící stěnou Aydin spatřil něco daleko hrozivějšího. Bílé tváře s hrubými sveřepými rysy. Jestli nešlo o skutečné bratry dvou gangsterů z Calais, tak určitě o jejich blízké příbuzné. Byli čtyři. Křičeli na  uprchlíky anglicky, i  když s  výrazným přízvukem s  protáhlými samohláskami. Nezdálo se, že by byli ozbrojení, ale šel z nich strach. Začali lidi stahovat z korby, tlačit je a postrkovat.

Pasažéři se krčili a jeden po druhém poslušně vylézali z kamionu. I Aydin se podvolil a adresoval mužům tiché prosby v arabštině. Jeden z nich ho strčil do zad a on přepadl dopředu a zřítil se z návěsu kamionu na  asfalt. Snažil se převalit, aby zmírnil dopad, ale přesto se bolestně udeřil do boku a lokte. Než se stačil vzpamatovat, další svalnatý chlap ho zvedl na nohy. V první chvíli se lekl, že muž ucítí pistoli. Nebo že mu možná zbraň při pádu vypadla. Jak by asi gangsteři zareagovali, kdyby zjistili, že je Aydin ozbrojený?

Rozhlédl se kolem sebe. Do oka mu okamžitě padla okolní vegetace. V  Anglii už nebyl mnoho let a  úplně zapomněl, jak moc je zdejší krajina zelená. Tráva, živé ploty, stromy. Ze všech stran je obklopovala sytě smaragdová barva. A ta vůně! V nose ho šimrala výrazná zemitá vůně – bolestně povědomá vůně, na kterou málem zapomněl.

Aydin viděl, že nákladní auto zaparkovalo na  hrbolaté cestě mezi poli. Na druhé straně vozovky stály dvě otlučené a rezavé bílé dodávky. Nejspíš fordy. Strčili ho zpátky do řady a spolu s ostatními odvedli k  dodávkám, kam další gorily v  džínách a  kožených bundách chvatně nakládaly příchozí uprchlíky. Jak Aydin předpokládal, ti chudáci sice zaplatili, ale svobodu si nekoupili. Stali se obětí podvodu a to pravé peklo je teprve čekalo.

Aydinovi na  rozdíl od  nich utrpení ani zotročení nehrozilo, a i když mu jich bylo líto, nemohl a ani nechtěl zachraňovat všech dvacet lidí, s nimiž sem přicestoval. Potřeboval zachránit sám sebe.

Nechal se odvést k první dodávce a přitom pohledem vyhodnocoval možné hrozby. Viděl, že za volantem vozu, k němuž mířil, už sedí chlap. Boční dveře byly otevřené. Z potemnělého interiéru hleděly ven tři žalostné tváře. Několik dalších migrantů čekalo v řadě před ním, aby také mohli nastoupit. Znovu dostal herdu do zad.

Pak vyrazil do akce.

Ohnul hřbet a bleskově se otočil tam, kde tušil muže, který do něj před chvílí strčil. V příští chvíli mu podrazil nohu a udeřil ho předloktím do prsou. Chlap ztratil rovnováhu a s hlasitým žuchnutím se skácel na asfalt. V tu chvíli Aydin poznal, že přes silácké vystupování a  ukazování svalů nemá ani základní bojový výcvik. Vleže na  břiše měl okamžitě zvednout ruce a krýt si hlavu a krk. Což neudělal a Aydin mu prudce dupl na průdušnici. Na rozdíl od Calais se tentokrát vůbec nestaral o to, jaké bude mít jeho útok následky. Ozvalo se křupnutí a muž vykulil oči. Aydin mu však nevěnoval jediný pohled navíc, aby se přesvědčil o jeho stavu – musel pokračovat.

Vrhl se k muži, který stál u otevřených bočních dveří dodávky a nakládal pasažéry dovnitř, a v běhu se rozhlédl doleva a doprava. Chlap zareagoval rychle, odstoupil od vozu a se zlostným šklebem na tváři vykročil k Aydinovi. Všude kolem se ozýval křik a volání. Aydin skoro čekal, že každou chvíli vypukne střelba. Když viděl, jak si gangster dává ruku za záda, také sáhl po zbrani. Muž ovšem nevytáhl pistoli, ale lovecký nůž s patnácticentimetrovou zubatou čepelí, která by dokázala napáchat na  měkké lidské tkáni rozsáhlé škody. Což se ostatně dotyčný chystal demonstrovat.

Aydin nechal pistoli pistolí. Zatím ji nepotřeboval. Neměl nekonečnou zásobu nábojů, a tak by ji použil jen v případě krajní nouze.

Muž nožem máchl po Aydinovi, a ten uskočil stranou, nepřestával se však pohybovat kupředu. Popadl soka za předloktí, otočil ho zády k sobě a pořád mu kroutil ruku kousek nad zápěstím. Když už tlak přerostl únosnou mez, chlap nůž pustil, Aydin rychle zachytil rukojeť a zarazil mu čepel do břicha. Vzápětí nůž zase vytáhl a muž chraplavě zasténal. Aydin měl celou ruku od krve. Odkopl gangstera stranou a ten se bezvládně zhroutil na zem.

Aydin viděl, že se k němu ze všech stran blíží další muži. Měli vztek a chtěli mu něco udělat, přestože však byli větší než on, v jejich pohledech se už po prvních vteřinách boje zračila ostražitost.

Aydin, zadýchaný rychlým zlikvidováním dvou statných chlapů, se otočil a zasunul boční dveře dodávky, pak vykročil dopředu a  prudce otevřel dveře řidiče. Šoférovi došlo, co se děje. Sáhl pro nůž, který ležel na  vedlejším sedadle. Aydin se mu upřeně zadíval do očí. Řidič zvedl nůž, ale ve stísněném prostoru byl v nevýhodě. Než dokázal najít správný úhel pro úspěšný útok, Aydin zařval, chytil ho a vyvlekl z kabiny na zem.

V zápalu boje měl sto chutí otočit se a rozdat si to se všemi nepřáteli, kteří ho obstoupili. Vytasit pistoli a  postřílet je jako psy. Díky adrenalinu, který mu koloval v žilách, si připadal silný, takřka nepřemožitelný. Přesně tak, jak ho učili při bojovém výcviku.

Ale dokázal se ovládnout. Nepřijel do  Anglie kvůli tomu, aby zmlátil a potrestal tyhle gaunery, i když by si to zasloužili a jemu by to udělalo dobře.

Uvědomil si však, že je čas vytáhnout pistoli. Nečekaný pohled na lesklý černý kov přiměl všechny, kdo k němu mířili, aby si ještě jednou všechno dobře rozmysleli. Vypálil varovný výstřel, který třeskl do asfaltu jen několik centimetrů od špičky nohy jednoho z  mužů. Pak se otočil, vystřelil znovu a  přední pneumatika druhé dodávky explodovala. Na honičku v autech neměl náladu.

Nechtěl vyplýtvat víc nábojů, než bylo nezbytně nutné, a  tak hodil batoh do  auta, vyhoupl se za  volant a  zabouchl dveře právě ve  chvíli, kdy se jeden z  mužů vrhl dopředu. Aydin stlačil kolíček pod oknem a  muž vrazil ramenem do  dveří. Zkusil vzít za  kliku a pak začal zlostně bušit na sklo, zatímco Aydin hledal klíčky. Naštěstí byly pořád v zapalování. Otočil jimi a motor se probudil k životu. Další chlap skočil před dodávku. Zvedl ruce, položil je na kapotu a vyzývavě se na něj zadíval.

Aydina překvapilo, že si ti chlapi pořád chtějí hrát na  drsňáky. Viděli pistoli i  Aydinovy bojové schopnosti, přesto se nevzdávali. Nijak zvlášť ho to netrápilo, jen si musel klást otázku, co jsou zač a pro koho pracují.

Hodil tam zpátečku, uvolnil ruční brzdu a  dupl na  plyn. Dodávka se prudce rozjela dozadu a narazila do předku druhého auta. Rychle zařadil jedničku. Muž tam pořád stál, jako by mu mohl zabránit v útěku. Aydin stlačil plynový pedál, nejdřív jen trochu, aby dal chlapovi poslední šanci přijít k rozumu.

Nestalo se. A když o vteřinu později třeskl výstřel, Aydin neměl na vybranou. Okno na řidičově straně se roztříštilo na tisíc malých kousků, které zasypaly kabinu kolem něj. Instinktivně se přikrčil, i když věděl, že už je pozdě. Neměl tušení, kam se střela zaryla, jeho však netrefila.

Nemohl se zdržovat pátráním, odkud výstřel vyšel. Šlápl na plyn a dodávka vyrazila kupředu. Stojící muž si konečně uvědomil svou chybu a na poslední chvíli se snažil uskočit. Úplně se mu to nepodařilo. Ozvala se dutá rána, dodávka nadskočila a přejela ho. Aydin nevěděl, jestli mu rozdrtil jen nohy nebo něco víc, a bylo mu to fuk.

Hlavní bylo, že ujel. Když se podíval do bočního zrcátka a viděl, že muži i jejich auta mizí v dálce, oddychl si, že je v suchu.

6

Berlín, Německo

Ismail Obbadi seděl sám na lavičce v parku obklopený nekonečnou zástavbou zašedlých paneláků z komunistické éry. V přelidněné čtvrti Lichtenberg panoval čilý ranní ruch, nikdo z kolemjdoucích lidí spěchajících do práce si ho však nevšímal – byl jen jednou z anonymních tváří v tomhle polorozpadlém Zapadákově.

I  když by se to mnohým mohlo zdát zvláštní, Obbadi to bral jako vítanou změnu prostředí. Nemusel být pořád na očích. Podle toho se také vystrojil: měl staré okopané boty, džíny a černý bavlněný svetr, nikoli značkový oděv jako jindy. Rozcuchané vlasy ukryl pod modrou kšiltovku a  skoro osmačtyřicet hodin už se neholil. Jeho vzhled nebyl zdaleka bezchybný, jako šupák si však nepřipadal – vědomí, že se tak snadno dokázal převtělovat do různých postav a nepozorovaně splynout s okolím, ho naplňovalo silou.

Ucítil, že mu v  kapse vibruje telefon. Vytáhl ho a  podíval se na displej. Byl to hovor přes Skype. Poznal, kdo volá. Rozhodně to nebyl ideální způsob komunikace, ale za daných okolností chtěl slyšet, co má bratr na srdci.

„Ano?“ ozval se Obbadi, když hovor přijal.

„Zdrhl, nejspíš uprostřed noci. Ale my ho chytíme.“

„Jak jste ho mohli nechat pláchnout? Neříkal jsi, že ho sledujete?“

„Říkal jsem, že se mi nezdá, že by byl tak neopatrný. Varoval jsem tě, že je to lest.“

„To je pravda. A já jsem chtěl, aby ses o tom přesvědčil. Ale stejně jsi od něj neměl být tak daleko.“

„Mrzí mě to. Co mám dělat?“

„Vrátit se na pozici. Nasadím na něj tvoje bratry.“

Obbadi raději ukončil hovor dřív, než by toho jeden z nich řekl až příliš. O  několik vteřin později, zatímco se zaťatými zuby stále přemítal o  událostech předchozí noci, si všiml, že k  němu míří menší podsaditý mladík. Tvář mu zdobil hustý černý plnovous a na hlavě měl kulatou muslimskou čepici. Obbadiho potěšilo, že je oblečený tradičnějším způsobem, i  když rozepnutá bunda prozrazovala, že má mnohem ochablejší břicho, než když se spolu viděli naposledy. Možná si příliš zvykl na relativně svobodný život v západní Evropě. Nebo prostě jen nebyl dostatečně zodpovědný, aby se udržoval v kondici, když teď kolem sebe neměl nikoho ze starších, kteří by na něj každý den dohlíželi.

„Rád tě vidím, bratře,“ řekl muž, poté co se s ležérním úsměvem posadil vedle Obbadiho.

„Nápodobně, Sabahu.“ Číslo sedm.

„Můj zdejší domov určitě není tak parádní jako tvůj,“ prohlásil Sabah a ukázal na okolní ponuré paneláky.

„Bratře, možná teď žijeme každý jinde, ale domov pro nás pořád zůstává jen jeden.“

„To je fakt. Myslím na Farmu každý den. A ty?“

„To místo nám změnilo život, ale lhal bych, kdybych řekl, že bych se tam chtěl vrátit.“

Sabah se zasmál. „Rozumím ti. Víš, že jsem se v tomhle městě narodil? Německo je moje mateřská země. V  Berlíně jsem žil šest let. Dokud...“ Sabah sklonil hlavu. „Dokud mi neumřela máma.“

Obbadi na to nic neřekl. Očividný smutek, s nímž bratr vzpomínal na bývalý život, ho však vůbec nepotěšil. Takové chování by mu na Farmě nikdo netrpěl. Západ dokáže slabé lidi rychle zničit, i když Obbadiho překvapilo, že do téhle kategorie spadá i jindy tak svéhlavý Sabah. Bude si muset dobře rozmyslet, jestli to nenahlásit Otci. Možná by měl být k Sabahovi protentokrát shovívavý. Pokud splní úkoly, kvůli nimž sem Obbadi přišel, dokáže, že je stále akces ch opný.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.