Sova - Samuel Bjork

Sova
Vy šlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.nakladatelstviplus.cz
www.albatrosmedia.cz
Samuel Bjørk
Sova – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.

























Jednou v pátek, na jaře roku 1972, právě když se kněz v kostele
sandefjordského kostela chystal zamknout, se objevila zvláštní
návštěva, která ho přiměla, aby se ve svém úřadu zdržel o chvíli
déle.
Tu mladou ženu nikdy předtím neviděl, ale mladíka znal
velmi dobře. Byl to nejstarší syn nejoblíbenějšího občana ve
městě, rejdaře, který patřil nejenom k nejbohatším mužům v zemi,
ale také k nejštědřejším donátorům církve. Díky jeho daru mohl
před deseti lety v kostele vzniknout mimo jiné velký hrubě
tesaný mahagonový oltářní obraz, na kterém sochař Dagfin
Werenskiold ztvárnil sedmnáct scén z Ježíšova života. Kněz byl na
obraz nesmírně hrdý.
Mladý pár měl velmi zvláštní přání. Chtěli se vzít a chtěli, aby
je kněz oddal ve vší tichosti. Na tom by vlastně nebylo nic
divného, ale veškeré ostatní detaily mu připadaly tak zvláštní, že si na
chvíli myslel, jestli nejde o nějaký žert. Ale dobře starého
rejdaře znal, věděl, že je silně věřící a velmi konzervativní, a nakonec
pochopil, že to mladí myslí vážně. Rejdař v poslední době hodně
stonal a povídalo se, že má smrt na jazyku. Mladík, který tu teď
před ním sedí, brzy zdědí obrovské bohatství, ale otec si
stanovil jednu podmínku – do rodiny se nesmí dostat žádná cizí krev
a žena, kterou si jeho dědic zvolí za manželku, nesmí v žádném
případě mít děti z předchozích manželství. A v tom vězel ten
problém. Žena, do které se rejdařův syn zamiloval, měla
bohužel už děti z dřívějška. Dvouletou dcerku a čtyřletého syna. Děti
musí zmizet a kněz má zařídit, aby žena měla před starým pánem
požadovanou pověst. Šlo by to nějak zařídit?
Naplánovali to takhle: mladý muž má vzdálenou příbuznou
v Austrálii a ta souhlasila, že se o děti postará, dokud se to
všechno formálně nevyřeší. Tak na rok, na dva a pak si je zase vezmou
zpátky. Možná starý rejdař dokonce opustí tenhle svět i dřív... Co





si o tom kněz myslí? Dokázal by se s takovou věcí srovnat? Mohl
by jim pomoct tuhle situaci vyřešit?
Kněz předstíral, že se nad tím zamýšlí, ale ve skutečnosti se
už rozhodl. Obálka, kterou před něj mladý muž diskrétně
položil na stůl, byla dostatečně tlustá. A proč vlastně odpírat pomoc
mladému páru v nouzi? Požadavek starého rejdaře je stejně dost
nerozumný, ne? Kněz pár zasnoubil a za necelý týden je při
soukromém obřadu v rodinném kruhu před pestrobarevným
oltářním obrazem oddal.
Necelý rok poté, v lednu 1973, navštívila kněze v jeho
kanceláři mladá žena samotná. Byla evidentně rozrušená a řekla mu,
že netuší, na koho jiného by se měla obrátit. Něco tu totiž
nehraje. Děti se jí vůbec neozývají. Měla dostávat fotografie, dopisy,
ale nic nepřicházelo, nevěděla o nich vůbec nic, dokonce, ano,
dokonce začínala pochybovat, zda ta příbuzná v Austrálii vůbec
existuje. Vyprávěla také, že muž, za kterého se provdala, vůbec
není takový, za jakého ho měla. Už si spolu nepovídají, ani nespí
v jedné ložnici a on má různá tajemství, hrůzná tajemství, věci,
které nedokáže ani vyslovit a ani si na ně netroufá pomyslet.
Nemohl by s tím kněz něco udělat? Kněz ji uklidnil a řekl, že to by
samozřejmě mohl, bude o tom trochu přemýšlet. A požádal ji,
aby se za ním zastavila za pár dní.
Druhý den nalezli mladou ženu mrtvou. Skončila zaklíněná
za volantem svého vozu v propasti hned vedle luxusní rezidence
rejdařské rodiny na ostrově Vesterøya nedaleko centra
Sandefjordu. V novinách naznačovali, že řídila pod vlivem alkoholu, a
policie případ uzavřela jako tragickou nehodu.
Kněz zajistil pohřeb a hned poté se rozhodl, že mladého
rejdaře navštíví. Popravdě mu vypověděl, že den před tou
nešťastnou událostí ho mladá žena navštívila a strachovala se o své děti.
Že měla dojem, že něco není tak úplně v pořádku. Mladý rejdař
poslouchal a přikyvoval a pak knězi objasnil, že jeho žena byla
bohužel v poslední době vážně nemocná. Brala léky a hodně pila.
Sám kněz přece viděl, jak tahle tragédie dopadla. Potom napsal
na papírek cifru a lístek posunul po stole. Není tohle město knězi
vlastně trochu malé? Nebylo by lepší sloužit Bohu někde jinde?





Mo žná třeba někde blíže hlavního města? Za pár minut se shodli
na podrobnostech. Kněz vstal a bylo to naposledy, co vlivného
mladého rejdaře spatřil.
Za několik týdnů už měl sbaleno.
A v Sandefjordu se už v životě neukázal.





Hol čička ležela pod dekou na pohovce a ani nedutala. Čekala, až
ostatní děti usnou. Rozhodla se. Stane se to dnes v noci. Už se
nebude bát. Nebude čekat. Bylo jí sedm a brzy bude velká. Uskuteční
to, jakmile se trochu setmí. Nevzala si prášek na spaní, jenom ho
schovala pod jazyk a tam ho nechala. Dokonce i v tu chvíli, když
tetě Julianě ukazovala, jak ho pěkně spolkla.
„Ukaž.“
Vypláznout jazyk.
„Šikovná holka. Další.“
Její bratr to tak dělal dlouho. Od chvíle, co ho zavřeli do toho
sklepa. Dělal to tak každý večer. Jen schoval prášek pod jazyk a nepolkl ho.
„Ukaž.“
Vypláznout jazyk.
„Šikovný kluk. Další.“
Tři týdny dole v temnotě za to, že se nechtěl omluvit. Všechny
děti věděly, že neudělal nic špatného, ale dospělí ho tam stejně
zavřeli. A od té doby byl jiný. Jenom schovával prášek pod jazykem
a nepolykal ho a ona jej v malátné ospalosti z léku, který sama
spolkla, vídala, jak se jako stín krade z místnosti a mizí venku.
Někdy se jí zdávalo o tom, kam asi tak odchází. Jednou z něj byl princ
putující do ciziny políbit spící princeznu. Jindy rytíř se
zvláštními schopnostmi, který jediný mohl z kamene vytáhnout zaklíněný
kouzelný meč a tím pak zabil draka. To všechno se jí zdálo. Nebyla
to skutečnost. Ve skutečnosti netušila nic.
Jakmile uslyšela, že ostatní děti už spí, opatrně se vykradla
z domu. Stalo se to v zimě, a přestože se mezi stromy již snesl
soumrak, ještě pořád bylo teplo. Bosá přešla přes dvůr, držela se ve
stínech, dokud se nedostala do skrytu lesíka. Když se ujistila, že ji
nikdo neviděl, spěšně se vydala cestičkou mezi vzrostlými stromy
k brance s nápisem Nepovolaným vstup zakázán. Rozhodla se, že
začne hledat právě tady.





Sly šela, jak si bratr s jedním ze starších chlapců šeptají o místě,
kde člověk může být sám sebou. O starém polorozpadlém domku,
o chatce, skryté někde mimo jejich pozemek. Ale sama to místo
nikdy neviděla. Každý den vstávali v šest hodin a v devět chodili spát.
Vždycky načas, stejný program, nikdy jinak, jen dvakrát patnáct
minut volna mezi vyučováním, domácími úkoly, jógou, praním
a vším ostatním, co bylo třeba udělat. Dívenka se usmála
cvrkání cvrčků, a když odbočila ze stezky, ucítila na chodidlech měkkou
trávu. Opatrně se pohybovala podél plotu směrem k místu, kde se
domnívala, že by se chatka mohla zhruba nacházet. Z nějakého
důvodu se nebála. Vlastně cítila jakousi lehkost. Příšerný strach se
dostavil až později, ale v tu chvíli byla šťastná. Jako volný motýl,
sama jen se svými myšlenkami v překrásném lese, který nádherně
voněl. Tvář se jí ještě více rozzářila a prsty přejela po rostlině, jež
připomínala hvězdu. Bylo to skoro, jako by se propadla do jednoho
z těch snů, které se jí zdávaly, když neúčinkovaly tablety na
spaní, co jim dávali. Sklonila se pod větví a ani sebou netrhla, když
v křoví před ní cosi zašustilo. Možná že se ze stromu odvážila slézt
koala nebo se klokanovi podařilo přeskočit plot. Potichu se
zasmála a přemýšlela, jaké by to bylo pohladit si koalu. Věděla, že koaly
mají ostré drápy a ve skutečnosti se s nimi člověk vůbec mazlit
nemůže, ale stejně se jí libila představa, jaké by to bylo dotknout se té
měkké teplé srsti, cítit na krku vlhký čumáček... skoro zapomněla,
kde je, až se najednou probrala a zarazila se. Stěna chatky se
rýsovala jenom několik metrů od ní. Děvčátko sklonilo hlavu ke straně
a zvědavě pozorovalo zašedlá prkna, která se před ním tak
zničehonic vynořila. Tak to přece jen byla pravda. To, o čem si šeptali.
V lese skutečně existuje místo, kde se lze skrýt. A být sám sebou.
Opatrně se kradla k šedivé zdi, a jak se blížila ke dveřím, cítila pod
kůží příjemné mravenčení.
Ještě netušila, že pohled, který tam na ni čeká, ji navždycky
změní. Bude ji po všechny další roky pronásledovat každou noc, na tvrdé
pohovce pod dekou, v letadle na druhý konec světa, poté co je policie
plačící odveze, pod peřinou na měkké posteli v nové zemi plné zcela
odlišných zvuků. Ve chvíli, kdy zvedala ruku, aby stiskla kliku a
pomalu otevřela vrzající dveře, o tom nevěděla vůbec nic.





Uvnit ř byla tma. Několik vteřin jí trvalo, než se pořádně
rozkoukala, ale neměla pochyb. Nejdříve obrysy, potom viděla
zřetelněji – seděl uvnitř.
Její bratr.
Neměl na sobě nic. Žádné oblečení. Ale celé jeho tělo
pokrývalo... peří? Seděl schoulený v rohu, pokroucené, jakoby ptačí stvoření
z úplně jiného světa, cosi svíral v ústech. Nějaké drobné zvíře. Myš?
Její bratr oděný v peří držel mezi zuby mrtvou myš.
A tenhle obraz jí změnil život. Pohled na bratra, jak se na ni
zvolna obrací a pozoruje ji s mírně překvapeným výrazem, jako by
ji nemohl poznat. Světlo dopadající špinavým oknem na opeřené
ruce, které se zvolna pohybují vzduchem. Ústa roztahující se do
zářivého úsměvu, když myš odložil a spočinul na ní vyhaslým
pohledem, zašustil peřím a řekl:
„Jsem sova.“





Č ást první










15
1
Botanik Tom Petterson vyndal z auta fotobrašnu, a než se vydal
k lesu, na chvilku si jenom užíval výhledu na fjord, který se leskl
jako zrcadlo. Byl začátek října a chladné sobotní slunce koupalo
okolní krajinu v lázni překrásného světla. Měkké paprsky
dopadaly na žluté a červené listy, které již brzy opadají a uvolní místo
zimě.
Tom Petterson miloval svou práci. Zvlá šť když se dostal do
přírody. Na dohodu pracoval na krajském úřadě kraje Oslo
a Akershus na projektu, který mapoval výskyt včelníku
skalního, ohroženého druhu rostliny vyskytující se v oblastech kolem
osloského fjordu. Prostřednictvím svého blogu dostal tip na
novou lokalitu výskytu a právě tam se dnes vydal. Chtěl zjistit počet
a přesné stanoviště nově objevených exemplářů této velmi vzácné
rostliny.
Včelník skalní je rostlina vysoká asi deset nebo patnáct
centimetrů, má modré, tmavě modré nebo modrofialové květy, které
na podzim usychají do hnědých klasů připomínajících klasy
obilí. Nejenže je skalník ohrožený druh, navíc na něm žije
extrémně vzácný blýskáček norský, drobný modrolesklý brouk, který
se vyskytuje pouze na této rostlině. Zázraky přírody, pomyslel si
Tom Petterson, odbočil ze stezky podle instrukcí, které mu zaslal
jeden amatérský botanik, a na tváři se mu rozlil úsměv. Nikdy
to nevyslovil nahlas, protože ho vychovali ve víře, že absolutně
žádný bůh neexistuje, ale někdy, někdy ho to přece jenom
napadlo. Stvoření. Všechny ty maličké a velké věci, které do sebe
tak dokonale zapadaly. Ptáci táhnoucí hnízdit na jih překonávají
obrovské vzdálenosti a pokaždé se vracejí na stejné místo. Listy,





16
které v ždy ve stejný čas v roce mění barvy, a stromy se tak díky
tomu mění v živoucí umělecká díla. Ne, nikdy to nevyslovil, ale
často ho to napadalo.
Tom Petterson pracoval v Ústavu biologických věd v Oslu.
Tam studoval a po studiích mu tam nabídli místo. Minulý
podzim se dokonce šuškalo, že by se mohl stát vedoucím ústavu, ale
on pro to vůbec nic neudělal. Vedoucí ústavu? Ne, to by na něj
bylo moc administrativní. Měl rád, co dělal teď. Práci venku.
Proto se stal botanikem, ne proto, aby vysedával na schůzích.
Když mu tenkrát volali z krajského úřadu, přijal jejich
nabídku s jistou hrdostí. Ochránce včelníku skalního, ano,
takového úkolu se zhostí velmi rád. Sám pro sebe se usmál, když si
vzpomněl na nález na ostrově Snarøya před několika lety. Velká
kolonie rostlin za branou milionářské parcely. Ne všichni měli
samozřejmě z toho nálezu stejnou radost jako on. Ti, na jejichž
nově zakoupených pozemcích se rostliny nacházely, si tam už
chtěli začít stavět svoje vily a bazény, ale včelník chrání Bernská
úmluva, takže ho v žádném případě nesmí nikdo ničit. Odbočil
vpravo mezi dva velké smrky a vydal se podél potoka k místu,
kde se rostliny měly nacházet. Znovu se pousmál. Tom
Petterson patřil k zapřisáhlým ekologům a potěšilo ho, že malá rostlina
projednou vyhrála boj proti rypadlům.
Přeskočil potok a zaslechl, jak před ním v křoví cosi zašustilo.
Zarazil se. Zvedl fotoaparát a připravil se. Že by jezevec? Že by
skutečně spatřil jezevce? To světloplaché zvíře, které vůbec není
tak rozšířené, jak se mnozí domnívají? Vydal se směrem, odkud
zvuky přicházely, a za okamžik stanul na malé mýtině, ale ke
svému zklamání už nezahlédl nic. Dobrá fotografie jezevce mu na
blogu ještě chyběla a byla by z toho i pěkná historka, tři včelníky
a jezevec, prostě dokonalý sobotní výlet.
Uprostřed mýtiny cosi leželo.
Promodralé nahé tělo.
Dívka.
Náctiletá?
Tom Petterson sebou trhl, a ž mu fotoaparát vyklouzl z ruky.
Ani si nevšiml, že ho upustil před sebe do vřesu.





17
Na m ýtině leží mrtvá dívka.
Peří?
Panebo že.
V lese leží mrtvá mladá dívka.
Kolem ní peří.
S bílou lilií v ústech.
Tom Petterson se oto čil a bez dechu se prodral hustou
vegetací na cestičku, seběhl k autu a vytočil tísňovou linku 112.





18
2
Detektiv Holger Munch sed ěl v autě před svým starým domem
ve čtvrti Røa a litoval, že s návštěvou vůbec souhlasil. Ještě před
deseti lety v tomhle bílém domku žil se svojí tehdejší manželkou
Marianne, ale od té doby dovnitř nevkročil. Tělnatý detektiv si
zapálil a stáhl okénko u auta. Před několika dny absolvoval
pravidelnou preventivní prohlídku a lékař mu opětovně doporučil,
aby omezil tučná jídla a přestal kouřit. To však čtyřiapadesátiletý
policista neměl v plánu. Alespoň ne to druhé. Holger Munch
potřeboval cigarety k přemýšlení, a pokud existovalo něco, co měl
obzvláště rád, tak právě chvíle, kdy mohl zapojit mozek.
Holger Munch miloval šachy, křížovky, matematiku,
všechno, co dokázalo rozhýbat jeho mozkové buňky. Často vysedával
u počítače a chatoval se svými přáteli o šachových partiích
Magnuse Carlsena nebo o řešení větších či menších matematických
hádanek, jako byla třeba ta, kterou právě e-mailem obdržel od
svého přítele Juriho, profesora z Minsku, se kterým se před
několika lety seznámil přes internet.
Na dně jezera je zaražená kovová tyč. Polovina tyče je pod zemí.
Jedna třetina je pod vodou. Osm metrů tyče vyčnívá nad vodu. Jak
dlouhá je celá tyč? Zdraví J.
Munch chvíli dumal nad odpov ědí a právě se chystal na e-mail
odpovědět, když mu zazvonil telefon. Podíval se na displej.
Mikkelson. Jeho šéf z centrály v Grønlandu. Munch nechal telefon
několik sekund zvonit a zvažoval, jestli má hovor přijmout, ale
nakonec se jej rozhodl odmítnout. Stiskl červené tlačítko a strčil





19
telefon zpátky do kapsy. Te ď je čas vyhrazený na rodinu. Právě
v tomhle před těmi zhruba deseti lety chyboval – nevyhradil si
dostatek času na rodinu, pracoval dnem i nocí, a když už
konečně přišel domů, stejně přemýšlel o práci. A teď stál znovu před
domem, kde už jeho žena žije s někým jiným.
Holger se podrbal ve vousech a ve zpětném zrcátku
zkontroloval na zadním sedadle velký růžový dárek se zlatou stuhou.
Jeho vnučka Marion, jeho zlatíčko, slavila šesté narozeniny. Kvůli
tomu sem přijel, i když se kdysi zapřisáhl, že mezi tyhle čtyři zdi
už nikdy nevkročí. Dlouze potáhl z cigarety a dotkl se prohlubně
na prsteníčku, kde ještě nedávno míval snubní prsten. Nosil ho
ještě deset let po rozvodu, nedokázal se přimět, aby ho sundal.
Marianne. Jeho velká láska. Myslel si, že budou navždy spolu
a od rozvodu ještě ani jednou nevyrazil na rande. Ne že by se
nenaskytla příležitost, pokukovalo po něm několik žen, ale
prostě neměl chuť. Měl pocit, že by to nebylo správné. Ale teď se
odhodlal. Sundal snubní prsten a odložil jej do lékárničky doma
v koupelně. Vyhodit ho nedokázal. I když už uplynulo deset let,
pořád měl ještě právo doufat, ne? Nebo to bylo špatně? Měl
udělat to, co mu radila většina kamarádů? Jít dál. Porozhlédnout se
po nějaké jiné?
Holger si zhluboka povzdechl, znovu si potáhl a ještě
jednou se podíval na rozměrný růžový dárek. Možná to zase trochu
přehnal. Dcera Miriam mu to vyčítala celá léta – měla dojem,
že Holger malou Marion rozmazluje. Pořídil jí, na co si
ukázala. Koupil jí věc, která spadala do kategorie „nevhodný dárek“,
věděl ale, že si to vnučka přeje víc než cokoliv jiného – panenku
Barbie s velikým domem a Barbie autem. Už úplně slyšel, jak se
do něj dcera pustí. Přednáška o zpovykaném dítěti, o ženském
těle, ženských vzorech a ideálech, ale pane na nebi, vždyť je to jen
panenka, ne? Když si malá přeje právě tohle, tak proč z toho dělat
takovou vědu, co?
Telefon začal zvonit znovu, opět volal Mikkelson a Munch
znovu stiskl červené tlačítko. Když telefon začal vyzvánět potřetí,
skoro by už hovor přijal. Volala Mia Krügerová. Vzpomněl si na
mladou kolegyni a zahřálo ho u srdce, ale stejně to nezvedl. Čas





20
vyhrazen ý rodině. Zavolá jí později. Že by večer zašli na čaj ke
Spravedlnosti? To možná bude po téhle rodinné sešlosti
potřebovat. Popovídat si s Miou. Už s ní dlouho nemluvil a cítil, jak
mu chybí.
Bylo to jenom pár měsíců, co tuhle mladou kolegyni odvezl
z ostrova v kraji Trøndelag, kde se bez telefonu snažila izolovat
od okolního světa. Aby ji našel, musel doletět do Værnes, půjčit
si auto a nechat se na ostrov odvézt na člunu, požádal dokonce
o pomoc i místní policii. S sebou přivezl složku s informacemi
o jednom případu. Kvůli tomu se pak vrátila do hlavního města.
Holger Munch si velmi vážil všech lidí z jednotky, ale Mia
Krügerová byla kapitola sama pro sebe. Vybral si ji na policejní
akademii na základě doporučení ředitele – svého bývalého
kolegy – a zaměstnal ji ještě dřív, než školu vůbec dokončila. Bylo jí
jenom něco přes dvacet. Sešel se s ní v kavárně, zcela neformální
mimopracovní schůzka. Mia Krügerová. Mladičká dívka v
bílém svetru a obtažených černých kalhotách s dlouhými tmavými
vlasy, skoro jako nějaká indiánka, ale s těma nejjasnějšíma
modrýma očima, jaké kdy viděl. Okamžitě si ji oblíbil. Inteligentní,
sebejistá a klidná. Skoro jako by věděla, že si ji přišel oťuknout,
ale i tak byla velmi zdvořilá. Jen v očích jako by jí zářil plamínek,
který mu naznačoval: Myslíš si, že jsem úplně hloupá, nebo co?
Před lety přišla Mia o sestru, svoje dvojče Sigrid. Našli ji v
jednom sklepě ve čtvrti Tøyen, zemřela na předávkování heroinem.
Mia to dávala za vinu Sigridinu příteli, na kterého o pár let později
narazili při namátkové kontrole jednoho karavanu u jezera
Tryvann. Mia ho v afektu zabila, dvakrát ho střelila do hrudi. Holger
u toho byl, věděl, že by to klidně mohli klasifikovat jako
sebeobranu, tak se za ni postavil, jenže ho převeleli a Miu poslali na
léčení. Téměř po dvou letech na stanici v Hønefossu povolali Muncha
konečně zpátky na pozici vedoucího vyšetřovací jednotky, která
působila v Mariboeho ulici. Holger povolal zpátky i Miu, ale poté
co ten případ vyřešili, se šéf z centrály v Grønlandu domníval, že
je Mia ještě pořád labilní, a znovu ji suspendoval. Vzkázal jí, že se
nemá vracet do práce, dokud nezačne chodit k psychologovi, který
ji uschopní.





21
Munch odmítl je ště jeden hovor od nadřízeného, zůstal sedět
a pozoroval se ve zpětném zrcátku. Co to dělá? Uplynulo deset
let a on tu čeká před jejich dávným domovem a doufá, že by se to
dalo napravit?
Jsi blázen, Holgere. K psychologovi by tu evidentně mělo zajít
víc lidí.
Povzdechl si a vystoupil. Ochladilo se. Léto definitivně
skončilo, zdálo se, že už končí podzim, i když byl teprve začátek
října. Munch si přitáhl vlněný kabát víc k tělu, vzal do ruky telefon
a poslal Jurimu odpověď:
48 metrů ;) HM
Naposledy potáhl z cigarety, ze zadního sedadla vzal dárek,
dvakrát se nadechl a pomalu se vydal štěrkovou cestičkou k domu.





22
3
Mia Krügerová za velk ým stolem viděla, jak se ústa muže s
tenkým knírkem pohybují, ale neposlouchala ho. Slova nedolehla až
k jejím uším. Chyběli jí rackové, vůně vln narážejících na
skály. Ticho. A znovu ji napadlo, proč to vůbec podstupuje. Chodit
k psychologovi. Mluvit o sobě. Jako by to mohlo pomoct. Z
kapsy vytáhla pastilky a zalitovala, že s návštěvou psychologa
souhlasila. Měla jim dát na hodinu výpověď.
Labilní a nezpůsobilá k výkonu služby.
Zatracený Mikkelson, vůbec ničemu nerozuměl, sám nikdy
žádný případ nevyřešil a v úřadu se udržel jenom proto, že věděl,
kterému politikovi kdy podržet tašku.
Mia si povzdechla a ještě jednou zkusila pochopit, co jí muž
za stolem říká, teď měla něco odpovědět, ale ani neslyšela otázku.
„Jak to myslíte?“ řekla a vzpomněla si na hubenou dívku s
vyholeným zátylkem a světlou ofinou, kterou předtím viděla
vcházet do čekárny, kde se povalovaly časopisy s titulky, jež jí nic
neříkaly. Uzdravte se mentálním tréninkem. Ve formě raz dva.
„Léky?“ řekl psycholog, určitě už potřetí. Opřel se na židli
a sundal si brýle.
Naznačoval tím blízkost. Že se tady může cítit v bezpečí. Mia
vzdychla a položila pastilku na jazyk. Psycholog asi neví, s kým
má tu čest, že? Už od dětství viděla do lidí. Proto jí tak chyběli
racci. Na ostrově nebylo žádné zlo. Jenom příroda. Vlna bijící za
vlnou. Zvuk ticha a kolem vůbec nic.
„Dobré,“ řekla Mia a doufala, že odpověděla správně.
„Takže jste je přestala brát?“ nasadil si psycholog znovu brýle.
„Už je to několik týdnů.“





23
„A alkohol?“
„Už jsem si dlouho nedala ani sklenku,“ řekla Mia a opět to
nebyla pravda.
Podívala se na hodiny nad jeho hlavou, na ručičky, které
ubíhaly až příliš pomalu a naznačovaly jí, že tady bude muset ještě
chvíli vydržet. Naštvaně si vzpomněla na Mikkelsona a její vztek
se přenesl i na tohohle psychologa s praxí v nejlepší čtvrti v Oslu,
ale za to se mu hned v duchu omluvila. Nebyla to jeho chyba.
Chtěl jí jenom pomoct. A říkalo se, že patří k těm lepším.
Psycholog Mattias Wang. Vlastně měla štěstí, prostě si na internetu
vybrala nějaké jméno a řekla si, že to zkusí. Policejního
psychologa nechtěla. Ochrana důvěrných informací v Grønlandu? Tomu
moc nevěřila, ne ve svém případě, ne v případě Mii Krügerové.
„Také si asi musíme promluvit o Sigrid, že?“
Mia na chvilku polevila v bdělosti, ale teď už jí zase zablikaly
všechny výstražné kontrolky v mozku. Psycholog mohl být klidně
hodný a šikovný, jak chtěl, ale Mia si sem nepřišla povídat o svém
nitru. Chtěla se vrátit do práce, chodit na sezení k psychologovi,
získat potvrzení, které potřebuje. Působí zcela zdravým dojmem,
zapojuje se do konverzace, chápe své problémy. Doporučuji návrat
do pracovního procesu s okamžitou platností.
V duchu se usmála a pozvedla imaginární prostředníček
Mikkelsonovým směrem.
Já ti dám, že jsem nezpůsobilá k výkonu služby.
Fuck you, to bylo samozřejmě první, co ji napadlo, ale vzdala
to po pěti osamělých týdnech v novém bytě, který si koupila ve
čtvrti Bislett, obklopená kartonovými krabicemi, jež se ani
neobtěžovala otevřít, uvězněná v těle, které zoufale volalo po další
várce léků. Ztratila všechny, které milovala. Sigrid. Mámu. Tátu.
Babičku. Na hřbitově v Åsgårdstrandu už chyběla pouze ona.
Chtěla jenom opustit tenhle svět. Zbavit se všeho utrpení. Ale po
čase jí došlo, že má své kolegy vlastně ráda. Poté co žila sama na
ostrově, získala díky času strávenému v práci pocit, že by to přece
jenom mohlo jít, že má život možná přece jenom nějaký smysl.
Každopádně že tomu může zkusit dát šanci. Na chvíli. Byli to milí
lidé. Dobří. Lidé, na kterých jí opravdu záleželo.





24
Munch. Curry. Kim. Anette. Ludvig Grønlie. Gabriel Mørk.
„Sigrid?“ zopakoval mu ž za stolem.
„Ano?“ řekla Mia, ale myšlenky se jí ještě jednou zatoulaly
k dívce, kterou odsud viděla odcházet, k dívce, která měla sezení
před ní. Jistě mezi nimi byl věkový rozdíl patnácti let, ale obě se
styděly úplně stejně – ano, i já sem chodím, ani já nejsem
normální.
„A to musíme?“
Teď už se z toho nevykroutí.
Sigrid Krügerová.
Sestra, kamarádka a dcera.
Narozena 11. listopadu 1979, zem řela 18. dubna 2002.
Tolik milovaná a ještě více postrádaná.
Psycholog si znovu sundal brýle a opět se opřel.
„Měli bychom si o ní brzy promluvit, nemyslíte?“
Mia si zapnula zip u bundy a ukázala na hodiny na stěně.
„To rozhodně,“ přikývla a pousmála se. „Ale budeme to
muset nechat na příště.“
Mattias Wang vypadal, že je mu skoro líto, že už musí končit.
„Ano, v pořádku,“ řekl a odložil pero na zápisník na stole.
„Příští týden, ve stejný čas?“
„O. K.“
„Je hodně důležité, abyste...“ řekl ještě, ale Mia už vycházela
ze dveří.





25
4
Kdy ž Holger Munch poprvé po deseti letech vkročil do svého
bývalého domova, cítil lehké podráždění, ale zároveň i jakousi úlevu.
Souhlasil s tím, že narozeniny vnučky Marion se budou slavit
tady – proto to podráždění –, a zároveň se domníval, že na něj
budou odevšad vykukovat staré vzpomínky, a on netušil, jak se
s tím vyrovná. Ale dům, ve kterém se teď ocitl, se tomu starému
vůbec nepodobal, a proto se mu ulevilo. Zrekonstruovali to tu.
Odstranili některé příčky, vymalovali jinak. Překvapeně se přistihl
při myšlence, že se mu jeho dřívější domov vlastně celkem líbí,
a čím víc se rozhlížel kolem, tím víc ho to uklidňovalo. A navíc
nikde ani vidu ani slechu po Rolfovi – tom jejím novém učiteli
z Hurumu. Třeba to nakonec nebude tak úplně špatné odpoledne.
Marianne ho přivítala ve dveřích a tvářila se úplně stejně jako
pokaždé, když spolu museli strávit nějaký čas – tedy v případě
biřmování, narozenin a pohřbů. Korektní a vlídné ahoj, žádné
objetí, náznak jakýchkoliv citů, ale také v jejím pohledu
nezachytil žádnou zahořklost, zklamání nebo nenávist, jako se
stávalo těsně po rozvodu. Pouze odměřený, ale přece jenom vlídný
úsměv: Ahoj, Holgere, sedni si v obýváku, ještě dozdobím dort pro
Marion. Šest svíček, to je něco, ta už je ale velká, že?
Munch si pověsil kabát v chodbě a chystal se odnést dárek
do obývacího pokoje, když zaslechl z patra zavolání a hned nato
drobné nedočkavé kroky na schodech.
„Dědo!“
Marion k němu doběhla a dlouze ho objala.
„To j e p r o m ě? “ H o l či čk a p o z o r o v a l a v e l k ý r ůžo v ý d á r e k s
rozzářenýma očima.





26
„V šechno nejlepší k narozeninám,“ usmál se Munch a
pohladil ji po hlavě. „Jaké to je, když je člověku šest?“
„Není to zas takový rozdíl vlastně... skoro přesně jako včera,
když mi bylo pět,“ usmívala se Marion přemoudřele a
neodtrhla oči od dárku. „Můžu si ho rozbalit teď, dědo, teď hned? Jé,
můžu?“
„Až potom, co ti zazpíváme,“ řekla Miriam, která taky sešla
z prvního patra.
Dcera Muncha objala.
„To je dobře, že jsi mohl přijet, tati. Máš se dobře?“
„Mám se fajn,“ řekl Munch a pomohl jí odnést dárek do
pokoje na stůl, kde už leželo pár dalších.
„Teda, to je všechno pro mě, nemohli bychom to co nejdřív
rozbalit...“ prosila holčička, která měla očividně dojem, že už se
načekala až až.
Munch se podíval na dceru a ta se na něj usmála. Ten pohled
ho potěšil. Jejich vztah po rozvodu byl, velice mírně řečeno, ne
zcela přátelský. V poslední době se ale zdálo, že nenávist, kterou
k němu dcera celá ta léta chovala, pomalu vyprchává.
Deset let. Deset let chladného vztahu mezi otcem a dcerou.
Kv ůl i ro z v o du . P rot o že pr a c ov a l pře s pří l i š. A pak, kdo by to byl
řekl, to byla právě práce, která je znovu přivedla k sobě, jako by na
světě přece jenom existovala nějaká spravedlnost. Mohl za to
případ, který se odehrál před necelými šesti měsíci, pravděpodobně
šlo o jeden z jeho nejobtížnějších případů, a Miriam a Marion do
něj byly přímo zapleteny. Psychicky nemocná žena tehdy pětiletou
Miriam unesla, a ačkoli by člověk spíše předpokládal, že se
kvůli tomu otec s dcerou ještě více odcizí, dopadlo to přesně naopak.
Miriam mu to vůbec neměla za zlé, a když se jednotce podařilo
případ vyřešit, byla nesmírně šťastná. Jakýsi nově nabytý respekt.
Měl dojem, že právě to v jejích očích vidí, dívala se na něj teď
jinak, chápala, jak důležitou práci dělá. Obě dvě, Miriam i Marion,
chodily na terapii k šikovnému policejnímu psychologovi, aby ten
hrozný zážitek zpracovaly, ale naštěstí se zdálo, že Marion to nijak
hlouběji nezasáhlo. Možná byla moc malá, aby chápala, jak strašně
to bývalo mohlo dopadnout. Sice ji to několik nocí trápilo, s plá-





27
č em se budila z divných snů, ale naštěstí to brzy přešlo. Pro
matku to bylo samozřejmě náročnější. Miriam pokračovala s terapií
i bez Marion. Možná tam ještě chodí, to Holger nevěděl, tak blízcí
si zase nebyli, aby mu říkala úplně všechno. Ale každopádně se to
obrátilo k lepšímu. Pěkně jedno po druhém.
„Kde je Johannes?“ zeptal se jí Munch, kdy ž se usadili na
pohovku.
„No, však víš, má pohotovost a volali z nemocnice. Musel tam
jet. Když to stihne, vrátí se sem. Práce, vždyť to znáš. Když to na
člověku stojí, tak to má těžké,“ řekla dcera a mrkla na něj.
Munch jí opětoval přátelský pohled, jako by jí chtěl
poděkovat.
„Tak dort je hotový,“ oznámila jim s úsměvem Marianne,
která vešla do pokoje.
Munch ji po očku sledoval, nechtěl na ni civět, ale nedokázal
od ní odtrhnout zrak a najednou dostal chuť odlákat ji do
kuchyně a pevně ji sevřít v náručí. Jako za starých časů. Ale naštěstí se
ovládl a velmi mu v tom pomohla Marion, která byla už skoro
k neudržení.
„Tak nemohla bych je u ž rozbalit? Dárky jsou o moooooc
důležitější než nějaká pitomá písnička.“
„No tak, nejdřív ti musíme zazpívat a ty sfoukneš svíčky,“
pohladila Marianne vnučku po hlavě. „Pak počkáme, až tady budou
všichni, aby se na ty tvoje krásné dárky mohli podívat.“
Marianne, Miriam, Marion a on. Lepší společnost pro
příjemně strávené odpoledne by si Holger Munch snad ani nemohl
přát. Ale jako by slova bývalé manželky o tom, že musí počkat,
až tady budou všichni, fungovala jako jakási replika v pomyslné
divadelní hře, jako narážka, aby se něco stalo, otevřely se dveře
a vešel Rolf. Usmíval se a nesl obrovskou kytici.
„Ahoj, Rolfe,“ zasmála se Marion, běžela ke dveřím a objala ho.
Muncha bodlo u srdce, když viděl, jak její drobné paže sevřely
muže, kterého tak nesnášel, ale hned to přešlo. Měl dívenku rád
víc než cokoliv jiného na světě a chápal, že v jejím životě to
vypadalo vždycky takhle – dědeček sám, babička a Rolf spolu.
„Podívej, kolik jsem dostala dárků!“





28
Táhla u čitele do pokoje, aby se podíval na zaplněný stůl.
„To je nádhera,“ pohladil ji.
„To je taky pro mě?“ usmála se Marion a ukázala na velkou
kytici, kterou držel v ruce.
„Ne, ty jsou pro babičku,“ mrkl na Marianne, která se na něj
usmívala ode dveří.
Munch zachytil pohled, jak ým se na Rolfa podívala, a
všechno rázem skončilo. Zmizel dobrý pocit, bylo po idyle. Po té
rádoby idyle. Vstal, aby se s Rolfem pozdravil, podali si ruku. Munch
zůstal stát a sledoval, jak muž, kterého vlastně nesnáší, předává
bývalé manželce kytici a líbá ji na tvář.
Naštěstí ho znovu zachránila Marion. Napětím měla tváře
úplně rudé a nechtěla už čekat ani minutu.
„Teď už to ale musíme zazpívat,“ prohlásila nahlas a
nevědomky tak Munchovi připomněla, proč vlastně přišel.
Rychle odzpívali písničku, Marion je stejně vůbec
neposlouchala. Sfoukla svíčky na dortu a vrhla se na dárky.
Za necelou půlhodinku s nimi skončila, a jak před všemi těmi
dárky seděla, vypadala, jako by ji to zmohlo. Dárky s panenkou
Barbie se jí líbily a vrhla se mu za to kolem krku. Čekal, že ho
Miriam zpraží pohledem, že ji zase rozmazluje a nevybral dobře,
ale nestalo se tak. Dcera se na něj jenom usmála, skoro jako by
mu děkovala, a to ho ujistilo, že je všechno v pořádku.
Když vnučka rozbalila dárky, nastal takový nepříjemný
okamžik. Marianne s učitelem na druhé straně stolu. Pocit, že by
měli o něčem konverzovat, ale nikdo z nich na to neměl nijak
zvlášť náladu, ovšem i teď z toho Munch vyvázl – tentokrát díky
telefonátu. Znovu volal Mikkelson, ale teď se to neskutečně
hodilo. Munch se omluvil a vyšel ven na schody, zapálil si cigaretu, na
kterou se už tak dlouho těšil, a přijal hovor.
„Ano?“
„To jsi přestal brát telefony, nebo co?“ zavrčel naštvaně hlas
na druhé straně.
„Rodinné zále žitosti,“ odpověděl mu Munch.
„No, to je milé,“ sarkasticky ho odbyl Mikkelson. „To m ě
vážně mrzí, že ruším tu idylu, ale potřebujeme tě.“





29
„Co se d ěje?“ zeptal se zvědavě Munch.
„Mladá holka,“ pokračoval Mikkelson, teď už trochu klidněji.
„Kde?“
„Dole v Hurumu. Před pár hodinami ji našel nějaký turista.“
„A víme to jistě?“
„Co jestli víme?“
„Že je to vražda?“
Munch si dlouze potáhl z cigarety. Slyšel, jak malou Marion
uvnitř někdo honí, pravděpodobně ten blb, který zaujal jeho
místo. Podrážděně zavrtěl hlavou. Slavit narozeniny ve starém domě.
Co si vlastně myslel?
„Bohužel ano,“ pokračoval Mikkelson. „Potřebujeme tě tam
teď hned.“
„O. K. Vyrá žím,“ potvrdil Munch a zavěsil.
Odhodil cigaretu a chystal se vrátit zpátky, když se otevřely
dveře a vešla Miriam.
„Všechno v pořádku, tati?“ zeptala se dcera ustaraně.
„Cože? Jasně... prostě... práce.“
„O. K.,“ řekla. „Jenom jsem chtěla...“
„Copak, Miriam?“ vyhrkl netrpělivě, ale ovládl se a opatrně ji
pohladil po rameni.
„Chtěla jsem tě připravit na tu velkou novinu,“ řekla, ale
nepodívala se na něj.
„Jakou novinu?“
„Budou se brát,“ vyhrkla, ale po řád nezvedla zrak.
„Kdo?“
„Máma a Rolf. Snažila jsem se jí vysvětlit, že tohle není
nejlepší chvíle, kdy to oznamovat, ale prostě...“
Teď se na něj podívala, bylo jasné, že si o něj dělá starosti.
„Tak půjdeš dovnitř?“
„Objevil se nějaký případ,“ řekl jenom. Netušil, co by měl
ještě dodat.
Budou se brát? A to to odpoledne začalo tak pěkně, no, co si
ale myslel, že? Byl naštvaný sám na sebe. Co vlastně čekal?
Hlupák. Ale teď už může myslet na něco jiného. Na něco mnohem
důležitějšího.





30
„Tak že utíkáš?“ zeptala se Miriam.
„Ano,“ přikývl Munch.
„Počkej, skočím ti pro kabát,“ nabídla mu a vrátila se i s
kabátem.
„Vyřiď jim, že gratuluju,“ řekl suše a šel k autu.
Miriam za ním zavolala: „Pak mi zavolej, jo? Cht ěla jsem s
tebou něco probrat, je to důležité. Tak až se ti to bude hodit, jo?“
„Jasně, zavolám,“ ujistil ji ještě a popoběhl po cestičce, rychle
nasedl do černého audi a nastartoval.