načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Souška -- Životní příběh Jana Suchého - David Lukšů; Aleš Palán

Souška -- Životní příběh Jana Suchého

Elektronická kniha: Souška -- Životní příběh Jana Suchého
Autor: ;

Příběh nejlepší českého hokejového obránce všech dob – bojovníka, který nechával na ledě srdce.S Duklou Jihlava se stal sedmkrát mistrem Československa. Jako jediný obránce ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2% 84%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 309
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace, portréty
Vydání: Druhé, doplněné vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5269-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběh nejlepšího českého hokejového obránce všech dob - bojovníka, který nechával na ledě srdce. S Duklou Jihlava se stal sedmkrát mistrem Československa. Jako jediný obránce v historii naší ligy vyhrál kanadské bodování soutěže. Zvítězil v prvních dvou ročnících ankety Zlatá hokejka. Čtyřikrát byl vyhlášen členem all stars sestavy mistrovství světa. O největší úspěch svojí kariéry ale Jan Suchý přišel. Otevřeně hovoří o braní zakázaných podpůrných prostředků, prodávání zápasů, pašování zboží za hranice, hazardních karetních hrách a dalších fenoménech, které se rozhodně neslučovaly s prototypem socialistického sportovce přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

Popis nakladatele

Příběh nejlepší českého hokejového obránce všech dob – bojovníka, který nechával na ledě srdce.
S Duklou Jihlava se stal sedmkrát mistrem Československa. Jako jediný obránce v historii naší ligy vyhrál kanadské bodování soutěže. Zvítězil v prvních dvou ročnících ankety Zlatá hokejka. Čtyřikrát byl vyhlášen členem all stars sestavy mistrovství světa. 
O největší úspěch svojí kariéry Jan Suchý přišel. V době své největší slávy zabil v autě spolujezdce, skoro rok strávil ve vězení, a přišel tak o zlato z mistrovství světa v roce 1972. Stejně intenzivně jako hru, prožíval Suchý i mimosportovní život. Nikdy – ani před zápasem – se nevzdal piva a cigaret. Otevřeně hovoří o braní zakázaných podpůrných prostředků, prodávání zápasů, pašování zboží za hranice, hazardních karetních hrách a dalších fenoménech, které se rozhodně neslučovaly s prototypem socialistického sportovce přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Hráč s číslem 17 šel z průšvihu do průšvihu, ale na ledě zářil a fanoušci ho milovali. Čtenář spolu s ním nahlédne i za skrytou tvář vrcholového sportu, kterou Jan Suchý naprosto otevřeně popisuje.

2., rozšířené vydání

(životní příběh Jana Suchého)

Předmětná hesla
Suchý, Jan, 1944-
* 20. století
Hokejisté -- Česko -- 20. století
Lední hokej -- Česko
Zařazeno v kategoriích
David Lukšů; Aleš Palán - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SOUŠKA

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 1


Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 2


Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 3


Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 4


NAKLADATELSTVÍ

EPOCHA

C

-

SOUŠKA

Ž I V O T N Í P Ř Í B Ě H J A N A S U C H É H O

DAVID LUKŠŮ

ALEŠ PALÁN

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 5


Fotografie na str. 4:

Pohled bojovníka. Jan Suchý na československé střídačce během

mistrovství světa ve Stockholmu 1969.

Fotografie na str. 8:

Ve Vídni bez bruslí. Československý tým se cestou z haly do autobusu

převlékáním nezdržoval. Stačilo jen nazout boty bez nožů.

Jana Suchého na MS 1967 následují: František Pospíšil, Jan Havel,

Jiří Kochta a s kapitánským céčkem František Tikal.

Copyright © David Lukšů, Aleš Palán, 2015

Photos © Jan Suchý, Miloslav Jenšík, Aleš Palán, David Lukšů,

ČTK a HC Dukla Jihlava, 2015

Cover and layout © Karel Kárász, 2015

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2015

ISBN 978-80-7425-484-0

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 6


..

. .

. . .

. . '

• „ • I

• ·„ .•

"


SOušKA8

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 8


Ediční poznámka

za Janem Suchým jsme do Havlíčkova brodu začali poprvé jezdit v roce

2001. Scházeli jsme se během pěti let. Naše setkání, která byla kvůlizanerázdněnosti respondenta prokládána dlouhými přestávkami, se většinouodehrávala v prostorách havlíčkobrodského zimního stadionu. – Pokud k nim tedy

vůbec došlo: některé schůzky totiž skončily dřív, než začaly, neboť Jan Suchý

musel mnohokrát nečekaně odjet. Práce pro klub měla vždy přednost, a víra

autorů ve zdar díla tak byla podrobena mnoha zkouškám trpělivosti.

Přes tato protivenství se nám podařilo nahrát zhruba pětadvacet hodinzáznamu z vyprávění Jana Suchého; občas byli našim rozhovorům přítomni ináhodní návštěvníci stadionu či Suchého spolupracovníci. Nahraný text jsme

přepsali, upravili, strukturovali, ověřili a doplnili fakta a reálie. Do stylistiky mnoha vět nebylo třeba díky velkému vypravěčskému talentu Jana Suchého výrazněji zasahovat. V roce 2007 Jan Suchý celý text autorizoval, o rok později vyšlo první vydání knihy Souška . během pár měsíců bylo rozebráno.

Když se v roce 2015 nakladatel odhodlal vydat text podruhé, rozhodli jsme

se ho doplnit o aktuální údaje. znovu jsme se s Janem Suchým potkali vhavlíčkobrodské Kotlině. Pět nových hodin záznamu se přitom netýká jenzážitků z posledních let.

zveřejněné fotografie pocházejí z archivů Jana Suchého, Miloslava Jenšíka,

HC Dukla Jihlava a ČTK. za nezištnou pomoc při vzniku knihy děkují autoři

Jiřímu a Adamovi Lukšů, Petru Adlerovi, Miloslavu Jenšíkovi a za poskytnutí

ligových a reprezentačních statistik Jana Suchého Karlu Gutovi.

David Lukšů a Aleš Palán

EDiČNí POzNáMKA 9

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 9


Předmluva

Než se začtete do vyprávění velkého hráče a správného chlapa...

„Lidé se mě často ptají, kde jsem jako bek přišel k útočení. Chtěl

jsem prostě dávat góly jako všichni ostatní! zůstávat jenom ubrá

nění mi přišlo na nic,“ vzpomíná Jan Suchý v této knize. „Později

začal někdo říkat, že hraju falešné křídlo, já nad tím ale nijakne

hloubal, pro mne to byla přirozená věc. Já nevím, proč na útočení

nepřišel žádný bek přede mnou.“

V poslední větě se ovšem Souška maličko mýlí. Věřte nevěřte, už

roku 1922 patřily nečekané útočné nájezdy z postu pravého beka

v interpretaci slavného hokejovo-fotbalového obojživelníka Karla

Peška-Kádi k nejúčinnějším zbraním našich mistrů Evropy! Ane

hrál podobně už v prvních letech po osvobození odchovanec a hráč

pražského LTC Miloslav Pokorný? Rovněž obrovský přirozenýta

lent, také obránce už od klukovských let. bylo mu dvacet, když se

stal jedním z našich prvních mistrů světa. Měsíc a tři dny podvaa

dvacátých narozeninách byl však také jedním ze šesti reprezentantů,

kteří při letu z Paříže do Londýna našli smrt ve vlnách Lamanšského

průlivu. Co o tom mohl vědět tehdy čtyřletý Honzík Suchých vHa

vlíčkově brodě? Později tu byl také dlouholetý hráč a kapitánná

rodního mužstva Karel Gut. Trochu jiný případ: v rodnéuhříněv

si vyrůstal ve znamenitého útočníka, obránce z něho udělali až

na vojně v ATK. Ale i potom jak jen mohl, vydával se na zteč. Jeho

šestaosmdesát ligových a pětatřicet reprezentačních gólů by i dnes

znamenalo pro beka víc než úctyhodnou vizitku; při tehdejšíchpoč

tech zápasů to nemělo daleko k zázraku.

Co to bylo za tajemný most napříč časem, který spojil příběhy

čtvera hráčů různých generací společným jmenovatelem útočných

SOušKA10

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 10


výpadů ze zadních pozic? Jaká záhadná telepatie přenesla intuici tří

pražských hvězd na mládenečka, který v havlíčkobrodské Kotlině

po svém a s paličatou neústupností hledal a objevoval vlastní cestu

do velkého hokejového světa?

Jedno je naprosto nesporné: byť tedy nebyl, jak karta ukazuje,

prvním útočným obráncem české hokejové historie, došel Jan Suchý

po této cestě rozhodně nejdál. To ostatně platí také o jeho dalšílegendární specialitě – pádech do střel soupeřů. Hokej umí pořádně

bolet. Ale tenhle způsob bránění znamená jedním každýmpokusem si o čertovskou bolest stále znovu říkat. A nejen to – bez ohledu na ni okamžitě vyskočit na brusle a být znovu hotov k boji. Jakzvážit a změřit, kolik je k tomu potřeba sebevražedné a přitom chladně rozvážné statečnosti, kolik obětavosti, sebezapření, pevné vůle? Kdysi s tím prý začal snad Kanaďan bob Goldham. Možná to byl opravdu on, a možná ještě před ním někdo jiný, méně známý

a oceňovaný... Kdo to dnes rozsoudí? A konec konců, co na tom záleží? Jisté je, že u nás byl v tomhle punktu Souškovýmpředchůdcem a inspirátorem Gutův partner ve sparťanské obraně František

Tikal. A právě tak je jisté, že Jan Suchý dokázal vrhnout se v případě potřeby do cesty svištícímu projektilu z tvrzené pryže – tak často a tak úspěšně jako nikdo před ním ani po něm.

i proto patří k nejvýraznějším postavám českých hokejových

dějin. V roce 1998 ho hlasy významných hráčů minulosti, předních

trenérů a hokejových publicistů vynesly na sedmé místo mezičeskými hokejisty dvacátého století. To je nesmírná pocta, tím větší, že

světovým šampionem se zřetězením smolných okolností nikdynestal, i když to nejednou měl na dosah hokejky. Takový už někdy bývá

sportovní život... Ale po celá desetiletí patřil Jan Suchý k pilířům

národního mužstva a stěžejním oporám klubového týmu DuklyJihlava, který v době jeho slávy a s jeho obrovským přispěnímdobýval v domácí lize jeden mistrovský titul za druhým. Obdivuhodné

přitom bylo nejenom jeho mimořádné hokejové umění, nejenom

PřEDMLuVA 11

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 11


SOušKA12

morální síla, připomenutá v předešlém odstavci, ale i nezměrný hlad

po vítězství.

Při tom všem Souška nebyl a není žádný svatoušek, ale chlapmazaný všemi mastmi a s nejednou nectností. O svých klukovskýchletech, sportovních začátcích, vrcholných letech kariéry i pozvolném

ústupu z velké scény vypravuje naprosto otevřeně, bez zábran,

bez sebemenší snahy dělat se lepším. Namítněte mu na to či ono, že

snad by bylo lepší nechat to spát, řekne na to pokaždé prostě jen:

ale je to pravda. řekněte, kdo z nás by nechtěl mít za kamarádastorocentního chlapa, kterému je pravda nejvyšším měřítkemživotních hodnot?

Právě takový byl Jan Suchý – a protože autoři jeho upřímnouzpověď nikterak nepřikrášlili, ale věrně zachytili ve vší její drtivéupřímnosti, nabízí se tu čtenáři vzrušující, leckterého krasoducha možná

i šokující pohled za kulisy vrcholového sportu, průnik do míst, kam už divákovo oko nedohlédne, pozoruhodný vhled do mysli a duše sportovní hvězdy.

Autor těchto řádek se dodnes pyšní tím, že od chvíle, kdy mladí

lvi z hráčské generace, jejímiž výraznějšími představiteli byli právě

„Havlbrodští“ – bratři Holíkové a Suchý, vyjeli na velkou scénu,prohlašoval o nich, že právě oni po mnohaletém půstu znovu této zemi

dobudou světové vavříny. Ta samozřejmost, s jakou se zakousli do tak velikého sousta, ten naprostý nedostatek strachu předvelkými zvířaty! Muselo to přijít a přišlo to. A čerta záleží na tom, že Jan

Suchý v té pravé chvíli ve zlaté partě chyběl. Patřil do ní jakomálokdo jiný. A ve fandovských srdcích v ní je a zůstane.

Miloslav Jenšík

historik českého hokeje

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 12


NA DRÁŤÁKU V JEDNOM KUSE

Pitevna stála až na konci nemocnice, aby nebyla nikomu moc na očích. Táta pracoval ve špitále jako zřízenec, jezdil se sanitkou, převážel nemocné, pomáhal jim na sál. Později přešel kvůlipenězům na prosekturu, u mrtvol pak dělal dlouhá léta. Taky tam občas řídil sanitku, ta už ale byla jiná – černá.

S bráchou jsme za tátou často chodili, pravidelně jsme munosili z domova obědy. Všichni doktoři i zřízenci ve špitále byli celí v bílém, táta samozřejmě taky. My koukali po nějaké té mrtvole, ale primář Prášil nás pustil akorát do kanceláře, kde jsme mohli gábl tátovi nechat a pádit pryč. Pořádného umrlce jsme tak nikdyneviděli, ani táta se s námi o práci nebavil. Na prosektuře sloužil až do poslední chvíle, než se zabil v autě.

Táta byl fajn chlap. Obvykle přišel z práce domů, převlékl se znemocničního ohozu do civilu a mazal do hospody. bylo to stejné den co den, pořád dokola, žádná změna. V hospodě u Vašáků měl svoji partu a zodpovědně tam docházel. Navíc občas zašel i k Němcům – do hospody, kterou komunisti panu Němcovi sebrali, ale nechali ho v ní dál dělat hospodského. Tátu jsem nikdy neviděl pít nicjiného než pivo a rum. bral to rozumně: ne, že by propil všechnyprachy a my doma třeli bídu. Dal si svých šedesát partyzánek nebo

lip denně, přidal nějaká tři piva, čtyři rumy – při práci, kterou dělal,

se mu člověk ani moc divit nemohl –, určitě si zahrál i karty avečer šel domů. Proč by si to pivko nedal? Nehledě na to: co doma

s bábou?

S bráchou jsme si tátu moc neužili, věčně byl v hospodě nebo

v pitevně. Když jsme potřebovali nějaké peníze, museli jsme hochytit v dobré náladě. To nám pak skoro pokaždé nějakou tu kačku dal,

NA DRáťáKu V JEDNOM KuSE 13

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 13


a my měli na kino nebo něco na zub. Popadli jsme prachy a rádi

mazali pryč. Táta byl zase rád, že má od nás pokoj. Proti tátovědocházce k Vašákům nic nenamítala ani máma. bydleli jsme tehdy

kousek od nemocnice v jednom pokoji s kuchyní, všichni jsme spali

pohromadě a mezi našima nepamatuju žádný křik.

Táta byl celkem solidní povaha, ale čas od času vybouchl. Když

měl něco v sobě, radši jsme se koukali ztratit. Chlapi z jeho partičky

ho dokázali tak vybejkovat, že všechno kolem jenom lítalo. Pořádně

mě táta zmlátil jenom jednou, když jsem šlápl do vaničky s horkou

vodou a opařil si nohu. ztřískal mě, pak mě vzal do náruče a odnesl

těch padesát metrů do špitálu. Když jsem byl větší, vzala na mě občas

řemen i máma a přetáhla mi zadek. Jednou mi došla trpělivost, pásek

jsem chytil do ruky a už ho nepustil. Od té doby mě nechala máma

na pokoji. S bráchou jsme od rodičů nedostávali ani žádné velkézarachy. za poznámku ve škole nebo jiný průšvih jsme vyfasovalimaximálně alternativní trest v podobě finančního postihu. Mohli jsme

ven, sportovat, blbnout, ale bez peněz, takže bez bijáku.

V páté třídě jsem dostal dvojku z chování – místo do školy jsme

šli vozit piliny do cirkusu. Do třídy přišel nějaký chlápek, jestli mu

nechceme odpoledne pomáhat a dostat za to gratis lístek. Kdo by

takovou možnost nevyužil? S ivanem šmídovým jsme se vykašlali

na odpolední tělák a vyrazili. Vozili jsme piliny a každý z nás dostal

dokonce dva lístky na představení, svůj druhý volňásek jsem dal

mladšímu bráchovi. Ve škole jsme se pak pochlubili a nějakýdobrák nás práskl. Následovala poznámka, doma průšvih a v pololetí

dvojka z chování. Rodiče to naštěstí brali spíš jako klukovinu, řezeň

z toho žádný nebyl. Každopádně to stálo za to.

Na prosektuře pobíral otec rizikové příplatky a ty šly na mě sbráchou. Jen co jsme začali mrskat hokej, spotřebovávalo našesportování čím dál víc prostředků. Jedna hokejka na sezonu, kterou nám

dával trenér Tománek, nemohla stačit. i jídlo při venkovníchzápasech jsme hradili ze svého, tedy z prosekturního.

SOušKA14

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 14


Táta dřív hrával fotbal, kopal okresní přebor za Havlíčkův brod.

ze začátku se nám nijak speciálně nevěnoval, teprve když mě vnějakých pěti šesti letech viděl na zimáku bruslit, změnil názor.Poznal, že máme s bráchou k hokeji opravdový vztah, a přilnul k němu

i on. byl jsem mrňavý špunt, ani jsem ještě nechodil do školy, a on

mě ve čtyři ráno honil z postele, abych šel trénovat.

Sportovec nebyl ani děda František. byl to spíš chlap, který sestaral o pivo a tabák; vždyť taky pracoval jako sládek v pivovaru. Já ho

pamatuju, jak kouřil faju a na sobě měl vždycky košili s kravatou

nebo motýlkem. Pan sládek si přece nemohl dovolit chodit ledabyle

oblečený, to byla nějaká persóna! Měšťanský pivovar zajímalkaždého broďáka a sládek měl ve městě kór význačné postavení.bydleli jsme na Letné, děda ve Vršovicích – to jsou brodské čtvrti. Děda

se u nás ukázal jenom na svátky. K Ježíšku dostal flašku rumu, sedl

si, vypil ji a šupajdil zpátky na Vršovice. Stejné to bylo onarozeninách, taky si přišel akorát pro tu flašku. Častěji jsme za nímchodívali my. Děda měl barák s velkou zahradou, ze které jsme mu

pokaždé otrhali všechen rybíz a angrešt. Žádné hraní jsme si sdědečkem neužili, měl svůj život; bydlel sám a naše máma se starala,

aby měl poklizeno a navařeno. babičku si nepamatuju vůbec, byla

po smrti, už když jsem byl malý. i dědek ostatně umřel, když mi

bylo nějakých osm roků. Spadl ze schodů, zlomil si nohu, a protože

už byl starý, dostal zápal plic a umřel.

 

Ve čtyřiačtyřicátém roce podnikli spojenci velký nálet na brod.

Máma mi vykládala, jak všichni utíkali do krytu a mě nechali doma.

Dočista na mě zapomněli! Teprve pak si uvědomili, že jim chybí to

nejhlavnější – tedy malý já –, a vrátili se pro mě. Na část města, kde

jsme bydleli, stejně naštěstí bomby nespadly.

Našemu služebnímu bydlení v nemocničním baráku u špitálu

se říkalo Prasečák podle toho, že se tam dřív chovala prasata. Spolu

NA DRáťáKu V JEDNOM KuSE 15

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 15


s námi tam bydleli Fejfarovi a Čapkovi, taky zaměstnancinemocnice. Kromě bytů byl v Prasečáku i kulturní dům, kde se hráloloutkové divadlo a pořádaly bály. Ve sklepě byla kotelna a táta v ní vzimě topil.

Mámu otec do práce nepustil, starala se o nás kluky. V kulturáku

aspoň na pár hodin uklízela, aby si i ona přivydělala nějakoukorunu. Když se konal bál, museli jsme makat všichni: odstavit lavice

a rozmístit židle, aby byl parket volný. Víc jsme se nadřeli, kdyžpřivezli koks. Hromada měla osmdesát metráků a my místo toho,abychom šli na brusle, čapli lopaty a okýnkem do sklepa všechen ten

mour pěkně házeli. Naštěstí jsme měli už tehdy dobré kamarády,

kteří nám ochotně vypomohli. za chvilku bylo hotovo a my se mohli

věnovat jiným bohulibým činnostem.

Doma jsme stejně moc nepobyli. Přišli jsme ze školy, napsali

úlohy a padali ven – v létě na fotbal, v zimě na zamrzlý rybníkDráťák na hokej. Co taky dělat jiného? Od roku 1953 byla ve špitáletelevize, jediná a stála v místnosti určené zaměstnancům, ale kvůli

tátovi tam někdy pouštěli i nás kluky. Spíš než televizor to ale bylo

rádio s malinkou obrazovkou. Seděli jsme v první řadě, a stejně toho

moc neviděli. Jen se tam tak něco pohybovalo.

Co s námi o prázdninách? Táta měl v Týně nad Vltavou o čtyři

roky mladšího bráchu Josefa. Dělal číšníka, takže měl celkem dost

peněz a na přilepšenou nám sem tam něco podstrčil. Moc často jsme za ním ale nejezdili, bylo to daleko a neměli tam žádné děti.

Jenom dva mrňavé psy.

Víc času jsme trávili v nedaleké Chotěboři, odkud pocházelamaminka. babička bydlela u zámku, byli tam ještě koně a velkáudržovaná zahrada – na začátku padesátých let komunisti ještě nestihli

udělat všude bordel. babička pracovala na bývalém zámeckém

statku jako čeledníka: starala se pánům o jídlo a další věci. Narodilo

se jí devět dětí, šest holek a tři kluci. O nějakém dědovi se nemluvilo.

bůh ví, kdo to ve skutečnosti byl. Teď měla pro sebe babka jednu

SOušKA16

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 16


místnost a pochopitelně taky jen jednu postel. Nám zbyla na spaní

pec, chrápat na ní byl zážitek. babka nám nechávala naprostouvolnost, ráno jen připravila snídani a řekla: „Ve dvanáct přijdete

na oběd, v šest na večeři!“ Dali jsme si říct a jindy se neukázali. Fajn

byli i ostatní lidi ze statku. Mnozí z nich chodili v rajtkách – to se mi

hrozně líbilo. Nám klukům vykládali, jak to na zámku bývalo dřív,

a my koukali s otevřenou hubou. Snad se tam ještě pohybovala inějaká zámecká slečna, které panství dřív patřilo.

V Chotěboři jsme s bráchou mohli každý den rajtovat na koních,

jezdili jsme venku po parku i v jízdárně pod střechou. Svéhooblíbeného koně jsem neměl, sedlali jsme všechno, co mělo nohy.zpočátku s náma vždycky někdo ze statku šel, později nás nechávali

řádit samotné. V zámeckém areálu byl parkur a my si mohlivyzkoušet i překážky. byly samozřejmě nízké, nějakých padesátcentimetrů, ale stejně to bylo něco. Když nám odpoledne zůstala chvilka,

šli jsme se s místníma klukama vykoupat k rybníku, ale jinak jsme

nic jiného než jezdectví neprovozovali. znamenalo to taky se o koně

starat. Místní nám řekli, kam je potřeba donést seno, kdepodstrojit oves, které koně vyhřebelcovat. byli tak hodní, že nás nechali dělat

všechnu tu práci. i když jim na druhou stranu určitě takyvyhovovalo, že to nemuseli dělat sami.

Do Chotěboře jsme dojížděli až do pětapadesátého roku. babka

pak onemocněla – to jí táhlo na sedmdesátku – a máma si ji vzala

k sobě do brodu. Tam žila ještě nějakých patnáct let. Když seodstěhovala, do Chotěboře jsme už nejezdili a ani na koni jsmepořádně neseděli. Jen jednou, na základní škole, jsem si na bramborové

brigádě užil pořádnou jízdu. Předseda družstva nás o přestávkách

nechával vylézt na starou kobylu, o které všichni říkali, že nikomu

nic nedělá. Když jsem na ni ale sednul já, přifrčel odněkud traktor,

bafl mu motor, kůň se lekl, zjančil a hnal se se mnou přes tybrambory. Tam jsem se v sedle ještě udržel. Pak ale přišla silnice, škarpa,

hnědka skočila, a to už jsem nezvládl. Spadl jsem sice do měkkého,

NA DRáťáKu V JEDNOM KuSE 17

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 17


ale kůň byl v trapu. Předseda začal řvát a všichni jsme museli místo

sbírání brambor milou kobylu hledat. Pátrání trvalo celédopoledne, než jsme ji vystopovali asi čtyři kilometry daleko. Stála u lesa

a žrala trávu.

Občas jsme se vídali s bandou našich bratranců a sestřenic. byli

rozstrkaní všude možně po světě: v Králíkách, ve Ždírci, v Praze.

Do Prahy jsme jezdívali rádi, žila tam teta Maruna, se kterou se

máma hodně stýkala. Maruna si vzala za muže Slávka šmakala,profesora na Karlově univerzitě. Po svatbě se přestěhovali z pronajatého

suterénního 1+1 do velikého bytu na bělohorské ulici. Panprofesor přece nemůže bydlet v nějaké pastoušce! Strejda byl kapacita

přes matematiku a na doučování za ním docházely děti prominentů

i z vládních rodin, jen aby nepropadly ve škole.

Hned vedle šmakalovic bytu bylo hřiště, na kterém jsme vjednom kuse hráli fotbal. My, broďáci, ve žlutých dresech, červených

trenýrkách a žlutých štulpnách, pražští kluci jen tak, co dal dům. To

vybavení jsme si na prázdniny vždycky důkladně nachystali, abyburani z Prahy viděli, jak chodíme voháknutí u nás doma ve městě.

S bráchou Pavlem jsme se považovali za velké fotbalové grófy.

 

Plácek vhodný na fotbal byl i kousek za brodskou nemocnicí;

branky jsme si tradičně dělali z tepláků nebo bot. Scházela se nás

tam celá parta. V zimě jsme chodili ještě o dva kilometry dálmastit hokej na rybník Dráťák. Když nebyla škola nebo jsme do ní

zkrátka nešli, byla to výprava na celý den: máma uvařila oběd, vzali

jsme si ho s sebou a bylo vystaráno. Dráťák ležel mezi lesy a byl

na něm takový průvan, že se na něm nedržel žádný sníh. Plochabyla krásně umetená, a my mohli hrát na celých těch sto padesáti

metrech délky. Co jsme se tam nahonili! Když nám vyhládlo,narvali jsme větve, v kastrolu si na nich jídlo ohřáli a hokej mydlili

zase až do večera.

SOušKA18

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 18


Kromě sportování jsme každou chvíli úspěšně sváděli vzájemné

války. Honza šenků z Letné vyráběl ze dřeva samopaly, já měl krásný

bubínkový. Na žádné Rusy jsme si nehráli, jen na partyzány aNěmce. Partyzáni byli Češi a já mezi nimi nikdy nechyběl. Kdo bude

Němec, vybírali starší kluci. V té době jsem už celkem slušně válel

fotbal i hokej, takže mě uznávali a Němce dělali z někoho jiného.

Nad Dráťákem jsou skály, na kterých jednoho kluka – Němce – uštkl

had. utíkal před námi – partyzány – a skočil z kamene přímo

do klubka zmijí, které se tam vyhřívaly na sluníčku. Jedna z nich ho

hryzla do nohy. Ještěže s námi byli starší kluci, kteří věděli, co dělat:

kudlou mu ránu rozřízli a jed vycucli. Nebyli jsme daleko odšpitálu, raněného vojáka jsme tam donesli. Všechno nakonec dobře

dopadlo, kluk i noha byli zachráněni. Na skály jsme nicméně od té

doby přestali chodit. Koho by napadlo, že tam na nás budou číhattakové zákeřné potvory? Němce jsme ale honili dál. i když nebylo

dlouho po válce, žádné opravdové zbraně ani munici jsme nikdy

nenašli. V podstatě jsme je ani nehledali. Naštěstí.

byli jsme náramná klukovská parta! Pavlíček, zadina, Vrbík,Moravec. Než s náma začal chodit brácha a mladý Tonda zadinů, býval

jsem nejmladší.

S příchodem bráchy se všechno změnilo, najednou jsem ho musel

tahat s sebou. Jen jsem chtěl jít někam sám, Pavel hned řval: „On

mě nikam nechce vzít!“ a já musel vyrazit i s ním; samotného by mě

rodiče nikam nepustili. i Jarda zadinů dobře věděl, co to je, tahat

s sebou mladšího bráchu. Měl podobný přívažek taky.

Když nám bylo deset jedenáct, koukali jsme, kde by se dalo co

vykouřit. Peníze nebyly, tak jsme chodili k Pavlíčkům do koloniálu

krást prázdné flašky. Jedna byla za padesátník. Karel Pavlíček – syn

těch živnostníků a náš kamarád – nám zezadu odemkl dveře krámu,

my naházeli láhve do tašek a zepředu je šli vrátit. Karel se mezitím

do obchodu vrátil a láhve nastrkal zpátky do beden tak, aby fotr nic

nepoznal. Hned bylo na cigarety nebo na limonádu. Dnes už chápu,

NA DRáťáKu V JEDNOM KuSE 19

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 19


že starý Pavlíček dobře věděl, že mu šmelíme s flaškama, ale nechal

nás být. A Karel? Ten si za pár let na Letné pořídil trafiku.

Očíhnutý jsme měli i vedlejší obchod, Vedeku nějakého Petráka.

Chodili jsme k němu na krabice od bonbonů. Celá parta jsme čekali,

až je vyhodí před krám, mezi všemi těmi papíry jsme vždyckynějaký ten zapomenutý pamlsek našli. byla to hotová invaze. Vlítli

jsme na to bleskurychle, ale Petrák – i když to byly vyhozenékrabice –, byl na nás jako pes. Museli jsme na něj dávat velikého majzla:

jak šel, rychle přes plot pryč. Nosíval totiž s sebou pořádný klacek.

Regulérně kouřit mě naučili ve třinácti letech starší kluci.Nejdřív jsme hulili všelijaké rostlinstvo, pěkně to dýmilo a štípalo

v krku. byli jsme skutečně hodně nenápadní, když jsme zalezli

do děr vzadu za internou a mysleli si, že nás nikdo nevidí. Přitom

od nás stoupal oblak dýmu, jako kdyby tam hořelo. brzo jsmepřešli na tabák. Jednou jsme s klukama stanovali na louce za našímbarákem. Cigarety jsme schovali do polštářků, aby nám na ně nikdo

nepřišel. S máminým úklidem jsme ale nepočítali. Když nám začala

ve stanech větrat, vyklepávala i polštáře a najednou retky Džunky

lítaly všude kolem. Tehdy mě otec naposledy zřezal. Ke kouření jsem

se mu oficiálně přiznal až na vojně, do té doby jsem si před ním

nikdy nezapálil. V uniformě jsem si už byl jistý, připadal jsem sivýrazně dospělý.

Oblíbené výpravy naší party mířily i na Rozkoš, kde stával velký

statek. Kravám a prasatům tam – představte si to – vozili melouny!

Když byl některý prasklý, nesměl se prodávat lidem a připadldobytku. Místo zvířat jsme se ale kolikrát nažrali spíš my. Loupit jsme

chodili taky jahody do zahradnictví. Celou akci jsme měli krásně

zorganizovanou – dva z nás hlídali, čtyři šli krást. zahradník na nás

bral kus dřeva, ale my měli v plotě očíhnuté díry, takže neměl nárok.

Větší problém jsme měli s Troubou, to byl soukromý zemědělec

s opravdu příhodným příjmením. Staral se o dvě krávy a pár řádků

žita, ale hlídal si je jako oko v hlavě. Na plácku u jeho políčka jsme

SOušKA20

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 20


hráli fotbal, a tak jsme mu míč občas zakopli do obilí. Když jsme si

pak pro balon šli, nerozpakoval se na nás vytáhnout bič. Většinou

jsme mu utekli, ale jednou nás prohnal pořádně. Rozeběhli jsme se

každý jiným směrem a starý Trouba chvilku zaváhal. Kterou oběť

zvolit? Pak se, bohužel, pustil za mnou a Karlem Pavlíčkovým. běžel

za námi, bič nad hlavou, až k rybníčku Roziňák, kde se na náskonečně vybodl. My jsme si ale nevydechli ani tam. utíkali jsme dál,

protože jsme na hrázi viděli nějakého chlapa a mysleli si, že je to

pořád Trouba. „Dědek jeden vytrvalej, pádí za náma takovou dobu,“

divili jsme se. Ve skutečnosti to byl jenom nějaký houbař

s košíkem hříbků. uběhli jsme tenkrát v kuse asi čtyři kilometry.

Trouba byl fakt ostrý chlap, kromě biče po nás někdy házel i šutry.

My mu ale taky neudělali nic dobrého. Schválně jsme mu lezli

do žita a dělali v něm uličky. Kdyby nás nechal na pokoji, možná

bysme se na něj vykašlali.

S klukem starého Trouby jsem chodil do školy. Jednou byl marod

a učitelka mi nařídila: „Honzo, vemeš Tondovi úkoly.“ To jsem vživotě neviděl! Chudák ležel s horečkou v posteli a nad hlavou napelesti mu seděly tři slepice. Všude nasráno a on se mezi tím v klidu

potil. Rychle jsem mu hodil úlohy na peřinu a od té doby k Troubům

– jinam než na pole – nevkročil.

Pytlačit jsem začal jako kluk na Pivovarském rybníku zvaném

Pivák. Rybáři do něho vypouštěli násadu – pstruhy a malé kapříky.

Chytat je nebyla žádná věda: ryby měly hlad, stačilo vzít chleba,udělat z těsta kuličku a dát ji na háček. Kapr spase všechno, ale na Piváku

brali na chleba i třiceticentimetroví pstruzi. Kapříci v rybníku byli

maličcí, ale my jejich mrňavost vynahrazovali tím, že jsme jichnalovili dostatečné množství. Úlovek jsme pak zabalili do mazlavé

hlíny a strčili do žhavého popela; měli jsme tak užitečnou a zdravou stravu. Jednou jsme z rybníka vytáhli opravdu pěkné pstruhy a slavnostně je donesli domů s tím, jak pěkně rodičepřekvapíme. Že dostaneme řezunk, nás ani ve snu nenapadlo. Že je

NA DRáťáKu V JEDNOM KuSE 21

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 21


Pivák chovný rybník, jsme se s bráchou dozvěděli až ve chvíli, když

nám táta za naše trofeje dával meltu. Kdyby nás při lupu chytli,

musel by otec zaplatit celou násadu. Ty ryby jsme ale nakonec stejně

snědli. i pytlačit jsme chodili dál, jenom už jsme svoje úlovkynenosili tak blbě domů.

Nejvíc jsme chytali za špatného počasí, to nehrozilo, že někdo půjde kolem a uvidí nás při činu. za celou tu dobu nás skutečně nikdo nenačapal. Pivák ležel uprostřed polí, a pokud se někdoblížil, viděli jsme ho už z dálky. Kus prutu s ohnutým špendlíkem – naši udici – jsme preventivně hodili do rákosí a předstírali, že si se zájmem prohlížíme hladinu. Skutečný výsledek našich lovů alezamaskovat nešel. Když rybáři násadu z Piváku vybírali, divili se, že toho na dně moc nezůstalo. Pokud vodu oblehne banda dvanácti kluků, musí být přece nějaký úbytek ryb znát.

V brodě jsou hned tři rybníky nad sebou a my pytlačili na všech, uhlídat nás nešlo. u velkého Dráťáku sedávali opravdoví rybáři, včetně mého táty. O společné rybaření s ním jsme ale nikdy zájem neměli, maximálně jsme mu od mámy donesli oběd a šli si po svých. Táta přitom nechytal ani se svou partií z hospody; sedával vždycky sám. Dráťák byl taky celkem dobře zarybněný, takže toho ulovildocela dost a domů nosil kapry, candáty i jiné ryby. Pstruha dělala máma na másle, kapra smaženého; měli jsme je každou chvíli.

SOušKA22

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 22


OBŘAD NA PŮDĚ

První brusle jsem dostal od Ježíška ve svých čtyřech letech. byly

na kličku a upevňovaly se na křusky – vysoké boty s podpatky.Později jsem měl džeksny, pak kanady – takhle v té době začínal asi

každý kluk. bruslit mě učili starší kluci. Občas mi na rybníce půjčili

svoje brusle, takže když přišel Ježíšek, na ledě jsem to už uměl.

brusle jsem si vymůroval, pořád jsem tátu honil, že je nezbytněpotřebuju. Do té doby jsem totiž na ledě většinou stával jen v botách

a chytal v brance. šly na mě celkem šupy, ale z puku jsem nikdy

žádný strach neměl. Doma jsme posháněli všechno, co by sedalo použít místo chráničů, když byla možnost, něco pěkného se

i ukradlo. Máma to pak všechno dohromady slepila, sešila a bylo.

Na lapání jsem měl veliké tátovy rukavice vycpané vatou. Té jsme

měli habaděj, otec přece dělal ve špitálu.

Se starým Tománkem, naším pozdějším trenérem, se táta znal už

z dřívějška. Já se k němu dostal hned první rok ve škole přes nábor:

na hokej jsem se tehdy přihlásil jako jediný ze třídy. z ostatních tříd

chodilo víc kluků, mnohé ale odradily tréninky od pěti hodin ráno.

Moc nás nezbylo. Do utkání jsme i se dvěma gólmany nastupovali

v jedenácti lidech. Nakonec jsme to ale dotáhli až na dorostenecké

přeborníky republiky.

Tománek dělal výběrčího na berňáku. bydlel hned vedle hospody

u Vašáků. Měl tašku, která vážila snad dvacet kilo – když si na ni

vzpomenu, ještě dneska mě bolí ruce. Tahal v ní všechna lejstra

o hráčích. z tréninků jsme měli společnou cestu domů, a kdo mu

s kabelou hodně často pomáhal, měl občas nárok na hokejku.

O nošení jsem měl pochopitelně zájem, ale na stejnou stranu města

bohužel chodívali i bráchové Holíci, takže jsme se o Tománkovu

tašku museli vždycky trochu porvat. Holíkovic měli řeznictví a jako

ObřAD NA PůDě 23

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 23


soukromníci měli doma víc peněz než my. Než jim komunistiživ

nost sebrali, byli tvrdí kapitalisti. Hokejky si mohli koupit sami.To

mánek jim ale stejně vždycky nějakou podstrčil. Holíkové a já jsme

na rozdíl od ostatních mívali jeden čas dokonce dvě hole. Trenér

na nás držel; asi věděl, že by z nás mohlo něco být.

Hokejek měl Tománek solidní zásobu, ale rozdávat je moc nechtěl,

jedna hůl na sezonu podle něj stačila. Když mě vzal konečně

k sobě na půdu do skladiště, bylo to jako nějaký obřad: „Tak siněja

kou vyber.“ V jednom rohu bratislavské sokolky, v druhém další

značky. Některé hokejky mu na půdě ležely i rok a půl, než uznal

za vhodné je někomu dát. A to se nestávalo každých čtrnáct dní,ma

ximálně jednou, dvakrát do roka. Svou dřevěnku si musel každýpeč

livě udržovat. Když praskla, dala se do práce klempíři, který jiople

choval, stloukl hřebíčky a zase se s ní mohlo hrát. Hokejka byla sama

o sobě hodně těžká a tou klempířinou pochopitelně ještě nabrala

na váze. Pomalu se nedala ani unést, natož s ní pořádně vystřelit.

Vybavení jsme posbírali, kde se dalo. Starý Tománek dostávalpo

užitou výstroj áčka. Ty věci nebyly v nejlepším stavu: když v prvním

týmu prodřeli třeba rukavice, nikdo se nenamáhal, aby je spravil, jak

to rozmydlili, tak to odevzdali. Tománek ale tu výstroj – stejně jako

hokejky – na půdě škudlil, nerad se s ní loučil. Některé součásti byly

za ta léta uskladnění už pomalu shnilé. Tenkrát ještě neexistovalyspe

ciální firmy, které by výstroj opravovaly, a tak musela vybavení dávat

dohromady zase máma. Díry v rukavicích zalepovala a zašívala kůží,

jen abysme vypadali aspoň trošku jako hokejisti.

Můj vrstevník Jirka Holík bydlel kousek ode mě, ale v jiné čtvrti.

V naší klukovské bandě proto nebyl: my byli Letňáci, on patřil

ke Kabeláčovce. Do školy jsme nastoupili společně, Jirka do vedlejší

třídy. blíž jsme se poznali na hokeji a od té doby jsme to spolu táhli

celou dobu, byli jsme stejně staří a stejně dobří. Trhli jsme se jenom

v šedesátém čtvrtém: na olympiádu do innsbrucku mě ještě nevzali,

jeho ano. Jirka byl vyložený kliďas. Nepamatuju si, že by se někdy

SOušKA24

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 24


rozčílil, nebo se začal do krve hádat. Jenom se smál, a když mělo

dojít ke konfliktu, radši to rychle zabalil. V hokeji měl Jirkaobrov

skou výhodu v bruslení, měl vrozený vynikající skluz. Takových

hokejistů je jenom pár, možná ještě svého času Ota Janecký.

Na bruslích se nenadřel, a i když do toho určitě musel nějakou sílu

dát, vypadalo to, že mu to jezdí úplně samo.

Jirkovi jsem odnepaměti říkal Malej nebo Mrňous – sám nejsem

kdovíjak narostlý, přesto jsem byl až do dorostu vždycky vyšší než

on. Teprve na vojně se najednou Jirka vytáhl na metr osmdesát pět,

zatímco já zůstal na svých sto sedmdesáti čtyřech. za půl roku tehdy

z ničeho nic vyrostl o spoustu centimetrů. Ptal jsem se ho, jestli mu

konečně dali pořádně nažrat, že se tak zretýroval.

ObřAD NA PůDě 25

Žáci Havlíčkova Brodu na tradičním mládežnickém turnaji. Vzadu

v beranici jeho organizátor a trenér Jan Tománek. Na společné fotce

s týmem Brna je Jan Suchý v horní řadě sedmý zleva, Jiří Holík

první dole v pokleku. V týmu soupeře budoucí kumpáni z vojny:

úplně vpravo Ivan Guryča, nad ním ve tmavém kulichu Richard Farda.

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 25


Mně nejdřív říkali normálně Honzo nebo Suchej, až pak přišel

s nápadem na Soušku právě Jirka Holíků. Když jsem mu začal říkat

Mrňous, hledal, co by se našlo na mě, až na to kápnul. Měl pravdu:

nebyl jsem žádná vazba. Od malého Holase pak Soušku rádipochytili i ostatní.

Jako kluci jsme spolu chodívali na tréninky. Jirka na mě čekal

na rohu u chalupy malíře štáfla a společně jsme pak šli na zimák

do Kotliny. už jsme byli oblečení, vystrojení, navrch jenom kabát –

kabiny byly totiž tak brzo ráno ještě zavřené, a my si brusle aveškeré vybavení nosívali z domu. Shrabali jsme led a mohli začít.

Starý Tománek nás učil hrát, aniž na to měl jakoukoliv školu.Speciálně dbal na vedení puku. Na ledě nám postavil tyčky na slalom

a počítal, kolikrát skloníme hlavu, abychom se podívali, kudy máme

jet. Když byl člověk blbej, dostal ránu holí, aby tu palici zvedl. Jindy

Tománek ukazoval na prstech ruky nějaké číslo a pak násvyzkoušel, jestli jsme se na něj při slalomu pozorně dívali. Po takovýchlekcích jsme s pukem na holi bruslili suverénně a přitom se klidně

mohli koukat, kde co lítá. Hrát s hlavou nahoře je základ hokeje.

Hokejista nemůže zírat do ledu jak beran a hlavu zvednout jen sem

tam. Pak přijdou nárazy a zranění.

Po tréninku jsme se domů vraceli tak v sedm hodin. Táta Holík

měl v Dolní ulici řeznictví a cestou jsme se za ním s Jirkou stavili.

ukrojil nám kus salámu nebo dal buřta na přilepšenou, abychom se netrápili hlady. Když jsem dorazil domů, byl už táta dávno vpráci. Já musel rychle uklidit výstroj, vykoupat se, nasnídat a tradá do školy. Nohy bolely, člověk nebyl zrovna vyspalý, a tak bylo jasné, že jsem v lavici nad knížkou občas klimbnul. Dneska mladí trénují v pět hodin odpoledne a rodičům se zdá, že je to pozdě. Nejraději by na zimák chodili od půl třetí do půl čtvrté.

Tománek sám nebruslil, s bruslemi na nohou jsem ho vlastně

nikdy v životě neviděl. Při zápase nás ani nijak zvlášť nekoučoval, jenom dohlížel na střídání. Nepamatuju se, že by nám radil, co

SOušKA26

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 26


přesně máme na ledě hrát. Když jsme trochu povyrostli, převzal nás

od něj pan Holík, táta kluků Holíkových. Sám v mládí skákal naly

žích, dokonce se zdeňkem Remsou, pozdějším slavným trenérem

našich skokanů. Žádný velký hokejista ale Holík taky nebyl, oabsol

vování trenérských kurzů nemluvě. O tom, že existuje nějakátak

tika, jsme se dozvěděli až od Venci Chytráčka, brodské hokejové

legendy.

Stejně: co to mohlo být za taktiku, když nás bylo v poli všeho

všudy devět hráčů?! Hrálo se, dokud byly síly, a když došly, tak

se prdlo. Vzpomínám si na utkání v Praze na štvanici proti mladým

klukům Sparty. byl to předzápas mezinárodního utkání s Kanadou

– na tribunách sedělo už dost lidí a z jedenácti broďáků, každého

v jiných kalhotách, měli srandu. Starý Holík se na střídačce vkože

ňáku jenom mračil, když na plac nastoupilo šestnáct Pražáků jak

nebeskejch myslivců, vyfiknutí jako z alabastru, dresy nažehlené.

My měli, co dům dal, a máma ušila. Nalezli jsme na lajnu a museli

ObřAD NA PůDě 27

Žáčci Havlíčkova Brodu na střídačce.

Zprava jedenáctiletý Suchý, Bürger, Neuwirth, Prchal.

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 27


se pořádně roztáhnout, aby to vypadalo, že nás tam aspoň pár je.

Možná jsme vypadali jako burani, ale Spartě jsme to dali 8:1.

Dresy jsme v našich začátcích měli každý pes jiná ves, až vžáčcích jsme na zápasy nosili fialová trika bK Hb. Ta už byla stejná,

jinak by nás ani nepustili hrát. štulpny měl ale pořád každý jiné.

zlepšení přišlo až později. Abychom na mládežnických turnajích

nebyli za úplné křupany, dali nám brodští pletaři opravdovédresy. Měly bílozelenou barvu, vepředu s nápisem bK Havlíčkův brod

a s městským znakem. Když si je člověk oblékl, myslel kdovíco není.

brusle jsme měli jako kluci svoje. Mám dojem, že jsem navlastních bruslích jezdil snad až do áčka. První kanady jsem v sedmiletech našel pod stromečkem. byl jsem tehdy pořádně překvapený –

nečekal jsem je, rodiče na ně určitě museli pěknou chvíli šetřit.

Na dalšího Ježíška mi k nim přibyla hokejka, za rok kopačky – nic

jiného než sportovní vybavení jsem k životu nepotřeboval.

Helmu jsem začal nosit hodně brzo. V dorostu jsem měl vjednom zápase těžký otřes mozku – bez cizího zavinění jsem uklouzl

a vlítl hlavou přímo do mantinelu. Probral jsem se až v kabině.Doktor mě chtěl poslat rovnou do nemocnice, ale táta, který byl nazáase s námi, to odmítl, prý všechno vyřídí sám. Doma se mi ale

v noci udělalo špatně, a tak mě otec nakonec do špitálu přece jen

odvedl. Pobyl jsem tam dva dny a primář Straka mi doporučil, abych

si hlavu chránil, že by byl v mém věku další otřes mozku tuzenebezpečný. V té době se na hlavě nosily maximálně kožené kastroly

podobné boxerským čelenkám, ty by ale žádnému zraněnínezabránily. Aby to mělo smysl, potřeboval jsem něco kvalitnějšího.Shodou náhod se k nám tehdy dostaly švédské WM – v podobných

skořápkách hráli později i Gretzky nebo Jágr. Ta moje měla bílou

barvu.

Helmu tehdy nosil málokdo. Nebyla povinná a v brodě s ní hrál

jenom Vašek Chytráčků, který na ní měl kvůli špatnému okupřidělané plexisklo. Vnímalo se to tak, že nosit při zápase něco na hlavě

SOušKA28

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 28


není za prvé estetické a za druhé pohodlné. Přilba každého někde

škrtila. Když už ji někdo měl, vymýšlel, jak ji vybrakovat, aby byla

aspoň trochu odlehčená. Mně nevadila, i když jsem si kvůli ní musel

ze začátku leccos vyslechnout. Když se okolo nás začaly v dorostu

motat slépky, neušla má helma zvýšené pozornosti. Jak jsem se opřel

o mantinel a na nějakou ženskou se otočil, hned na mě začali chlapi

z ochozů řvát: „Chcípáku, hovno vydržíš. Musíš mít helmu, vole,

aby se ti něco nestalo, viď?“ Já takové řeči ignoroval, před holkami

umí být chytrý každý.

V dorostu jsem už po děvčatech pokukoval; ne že ne. Svatoušek

jsem nebyl, holky se mi líbily, potom jsem se ale chytl svý ženský

a už jsem u ní zůstal. V brodě bylo bistro u bukovských. Skamarádem z fotbalu jsme jednou šli okolo. Marie – má nastávající – tam

zrovna seděla s nějakou kamarádkou a baštila perníčky. Přes okno

jsme na ně dělali opičky a ony zase na nás. Nakonec jsme si za nimi

šli sednout. Chvíli jsme si povídali, slovo dalo slovo a domluvili jsme

si rande. bylo mi šestnáct a vydrželo nám to dodneška.

Sedmnáctku na zádech jsem měl v brodě od starších žáků. Tehdy

na mě zbyla, nevybíral jsem si ji. Čísla dresů se v té době rozdělovala

zhruba do dvacítky, brankáři dostali jedničku a dvojku, ostatní si

rozebrali zbytek. Se sedmnáctkou jsem hrál až do vojny, jenom

ObřAD NA PůDě 29

Na počátku

kariéry vyzkoušel

Jan Suchý i jednu

z prvních dostupných

plastových helem –

švédskou značku

SPAPS –na jejímž

vývoji se podílel

legendární švédský

útočník Tumba

Johansson.

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 29


první rok v Dukle jsem své číslo neměl, nosil ho někdo ze starších

a já vyfasoval trojku. Jako bažant jsem se nemohl moc cukat. Druhý

rok jsem si ale už sedmnáctku vydobyl pro sebe. V nároďáku měl

tohle numero Vlado Dzurilla, kterému ho nešlo jen tak sebrat, a tak

jsem se musel spokojit s dvojkou. Teprve když jsem se zlepšil a mohl

si víc dovolit, Dzurillku jsem ze sedmnáctky svlékl.

Ranní tréninky vedl v brodě Tománek, ale zápasy koučoval spíš

táta Holík. Pěkně nás bral. Otec mu povolil, že mě může řezat, a tak

mě fackoval, kdykoliv se mu to zdálo výchovné. Nesměli jsme proti

němu říct ani slovo. Když mu někdo odsekl, lepáka dostal jeho Jirka

nebo já, podle toho, kdo byl blíž po ruce. Důvodem k pohlavku mohl

být i podivný výraz v našem obličeji... Přes hubu jsem dostal taky,

když jsem na ledě nedodržel Holíkovy pokyny. blbě jsme hráli

všichni, ale celý manča táta Holík takto vychovávat nemohl. brečet

jsme se styděli, facky to ale byly pořádné. Holík vážil přes metrák

a nijak se nekontroloval. byla to rána, jako když kopne kůň.

Starý Holík nesnášel porážky. Jednou jsme jako starší žáci v brně

prohrávali dva nula. Po třetině přilítl do kabiny a začal řvát. SMrňousem jsme seděli vedle sebe a mlčky jen tak pokrčili rameny.

Holík byl hned u nás a s náruživým úšklebkem nám dal přes držku.

„Jestli nevyhrajete, uvidíte, co schytáte po zápase,“ dodal výhružně.

Co nám zbývalo? Vyhráli jsme. Nebyla to konec konců tak špatná

výchova, měla svoje výsledky.

V dorostu nás starý Holík bít přestal, facky jsme od něj dostávali

jen do čtrnácti roků. Pořád na nás sice řval, ale už nás neuhodil.

Hráli jsme v té době za různé výběry, a tak nás už asi bral trochu

jako hokejisty. Mlátil nás jenom v době, kdy z nás chtěl ty hokejisty

teprve udělat.

Na zápas se s námi občas svezl i můj táta. Na fotbale trénoval, ale

tady byl normálním řadovým divákem. O to hůř se do rolehokejového fanouška vpravoval. Navíc byl nervák, snadno se rozčílil. Nedal

dopustit hlavně na bráchu. Když bratříčka někdo praštil, byl náš fotr

SOušKA30

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 30


schopný skočit na led, vrhnout se na soupeře a pak se nechat honit

po place. byl jsem už v Jihlavě na vojně, když jsme jednou sman

želkou stáli v brodě na tribuně a koukali, jak to kluci mastí.Najed

nou Pavlíčka někdo bouchnul. (On byl brácha hajzl, kde mohl

někoho píchnout, udělal to. A když ho pak za to řezali, hrozněna

říkal.) Jakmile táta uviděl, že Pavlíka bijou, hurá na led. Měl jsem

ho v merku a povídám ženě: „Počkej tu sama, já musím chytit tátu.“

Tenkrát jsem to stihl, ale někdy taky ne, nebo jsem na hokeji ani

nebyl. To si s ním pak rozhodčí museli poradit sami. Chlapi, co

s tátou chodili na zápasy, ho – potvory – ještě hecovali a pak z něj

ObřAD NA PůDě 31

Žákovský fotbalový tým Havlíčkova Brodu. Úplně vzadu trenér Tománek.

Horní řada zleva: Prchal, Duba, Roman Breda, Glark Breda, Jan Suchý,

Kučírek. Dole: Jiří Holík, Pecen, Pavel Suchý, Augusta, Štěpán.

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 31


měli srandu. Já nakonec lítal jako pošuk a honil otce po zimáku.

během zápasu třeba i dvakrát.

S bráchou jsme měli tradiční vztah mladšího a staršíhosourozence. On byl rozmazlenější, takový domácí mazánek, rád na mě

rodičům něco prásknul. Klidně si i něco vymyslel a žaloval. Já

pak dostal zaracha za něco, co jsem třeba ani nevyvedl – doma

ale otázku spravedlnosti nikdo moc neřešil. bránil jsem se tak, že

ode mě Pavlíček několikrát dostal, co se do něj vešlo. Po výprasku

na mě šel na oplátku zase žalovat a tak se to táhlo pořád dokola:

žalování, výprask, žalování, výprask...

Pavel měl doma všelijaké úlevy. Když se mu nechtělo na trénink,

nemusel. Pořád hledal výmluvy a táta mu to toleroval. Všechno měl

takové lehoučké. Ani ráno ve čtyři se mnou Pavlík trénovatnechodil, když začal s hokejem, led měli už odpoledne. Pavel hrál v útoku

a talentu nabral mnohem víc než Holíkové nebo já. Měl hlavu,rychlost, všechno. Problém byl v tom, že si toho nevážil. Myslel si, že

všechno půjde samo. Neměl povahu na to, aby přípravě dával, co je

třeba. Mě tréninky taky nebavily, ale vždycky jsem na ně přišel

a dělal, co po mně trenéři chtěli. i já dostal talent od přírody – totakový Jarda Holíků si musel vydřít sám úplně všechno.

Táta to s volnou uzdou u bráchy nakonec přehnal. Místo aby ho

řezal, jenom kolem něj chodil: „Pavlíčku sem, Pavlíčku tam,“ aklukovi to zůstalo. Když byl otec ještě naživu, říkal jsem mu, že se na bráchovi podepsal tím, jak mu ve všem ulevoval. Pavelnarukoval jako já do Jihlavy, odehráli jsme spolu i pár zápasů, jenomže pak

šel z průseru do průseru. Kolikrát ani nedorazil na trénink, protože

předtím někde chlastal. Chodil pak za mnou: „brácho, musíš říct

Pitnerovi, že jsem byl u tebe na návštěvě a zaspal.“ Já muvysvětloval: „Hele, já tě z toho u trenéra jednou dvakrát vysekám, alenechtěj po mně, abych tvoje průšvihy řešil každej tejden.“ Pitnerovi

jsem pak navykládal, že byl brácha u mě, usnul u televize a já honechtěl budit – takové blbosti, ale nakonec jsem stejně musel sprav>SOušKA32

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 32


dou ven. Marně jsem Pavlovi říkal: „V první řadě se musíš chovat

vstřícně. Já si můžu dovolit udělat průser, protože jsem už něcoodehrál. Ty teprve začínáš, tak musíš nejdřív sekat latinu.“ Jenomže

jemu se latinu sekat nechtělo. Když v jednadvaceti skončil vojnu,

odešel do Karviné, tenkrát mu dali za přestup i nějaké peníze,kterých měli jako horníci dost. Karviná byla ve své době dobrýmanča, s budějovicemi dokonce hráli kvalifikaci o postup do první ligy.

brácha tam zůstal šest sedm let a pak se vrátil do brodu. Oženil se,

postavil barák a živil se všude možně: pracoval jako správce nafotbalovém stadionu, staral se o halu, když ho vyšoupli, šel ktechnickým službám. Nakonec skončil podobně jako náš táta – udělal si

zdravotní školu a nastoupil na místo ošetřovatele v blázinci. Dneska

už je na penzi. Já nikdy nebyl vzorem ideálního sportovce, alebrácha je jasný příklad promarněného talentu.

Naše máma se o nás poctivě bála o oba. bylo zajímavé, že neměla

strach, když jsme chodili plavat na Dráťák, ale jak jsme hráli nazimáku hokej, děsila se, jestli vůbec dojdeme domů živí. Když jsme

dorazili o něco později, zůstávala vzhůru, aby nám vynadala, že se

máme jít napřed ukázat, jestli jsme v pořádku, a teprve pak si jít

po svém. Táta ji uklidnit nemohl, protože doma taky nebyl: zhokeje šel rovnou do hospody. Když jsem pak chodil se svou budoucí

manželkou, raději jsme to hned po zápase vzali kolem našich, abych

se mohl zaběhnout domů předvést.

Že by mi ale máma hokej rozmlouvala, to ne. V rodině by si něco

takového nezodpověděla, táta by ji zrychtoval. říkala jen, že je hokej

moc tvrdý sport. Sama se na zápas nikdy nešla ani podívat. Tvrdila,

že se jí to vůbec nelíbí. Teprve později, když jsem hrál za nároďák,

mě sledovala aspoň v televizi.

Jako žáčci jsme s Tománkem tři roky po sobě absolvovalisoustředění na Vranově: jezdívali jsme tam na týden pod stany. Spolu

s námi tam byli kluci z Prahy, Žďáru nad Sázavou, brna adalších měst.

ObřAD NA PůDě 33

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 33


V rámci možností se na tábořišti odehrávaly různé běhy

a sportovní hry. byli jsme rozděleni do skupin, každá měla jinýprogram. Jedni si dali fotbal, druzí šli na volejbal, další třeba nanohejbal. Vařili nám ve velkých vojenských kuchyních, jedlo se z ešusů,

na zakončení nechybělo ani opékání buřtů u táboráku. byla to akce

v rámci pionýrských srazů, ale slavnostní kroj s červeným šátkem

jsem si ani nevozil – tábor byl zaměřený spíš sportovně. Stan jsem

vždycky sdílel s Mrňousem, celou dobu jsem s nikým jiným nespal.

V devětapadesátém jsme s tátou a starým Tománkem vyrazili

do Prahy na mistrovství světa v hokeji. bydleli jsme u tety a viděli

dva zápasy, včetně závěrečného utkání našich s Kanadou, které jsme

vyhráli 5:3, a zajistili si tím bronz. Nic podobného jsem nikdypředtím nezažil. Oči jsem měl navrch hlavy, jak to bylo všechno honosné.

štvanice vyprodaná, my stáli až úplně nahoře pod střechou. Výhled

jsme přitom měli dobrý. Kanadýři hráli úplně jiný hokej, než jsme

znali doma; taky byli na základě svého pojetí hry dost vylučovaní.

byli to urostlí chlapi, pořádní rambousci. Víc se mi ale líbili naši,

hráli techničtější hokej, třeba Mirek Vlach. Koukalo se na to líp než

na boření hráčů. Čučel jsem hlavně na obránce, abych si z toho něco

vybral. Otec s trenérem mi k tomu navíc dávali odbornékomentáře: „Vidíš? Takhle by to mělo vypadat...“

V té době mě ani nenapadlo, že bych si mohl na takovém turnaji

taky zahrát. Jen ve skrytu duše jsem si přál, abych se těm hráčům

jednou vyrovnal v tom, že taky nastoupím před plným stadionem. Táta s Tománkem mi radili: „Musíš na sobě pracovat, pořádně

makat, abys jednou mohl nosit dres s lvíčkem na prsou.“ Kdepak já

a lvíček! Kdo by si tehdy pomyslel, že budu za několik letnastupovat s Tikalem v jedné obraně místo Guta.

Naší velkou slabinou byli brankáři. Gólmana nám dělal Tonda

Vápeník, který toho fakt moc neuměl, později nechytal ani zabrodské áčko. Když na něj šla střela, většinou z toho byl gól. Vápeník byl

zedník a na hokej neměl čas, pořád jenom makal. Ani na tréninky

SOušKA34

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 34


nechodil, musel vydělávat peníze pro rodinu – jeho táta hodně

chlastal. Soupeř se naštěstí k zakončení akcí moc často nedostával,

obranu jsme měli zorganizovanou dobře.

Další potíž byla v tom, že nás bylo krutě málo. Na zápasy násjez

dilo jedenáct, zatímco soupeři měli tři kompletní útoky, čtyři beky

a ještě nějaké náhradníky. Hrát jsme proto museli opravdu na doraz.

Jirka Holíků, brácha, já a Jarda Svoboda jsme byli na ledě skoro

pořád. Točili jsme se dokola, já někdy úplně bez střídání.Odpoči

nul jsem si jenom tehdy, když jsem byl vyloučený. byl jsem takový

hravý typ, sedět na střídačce mě nebavilo. Přišel za mnou pan Holík:

„Co kdybys šel ještě na led? zvládneš to?“ A já že jo. Když už jsem

opravdu nemohl, gólman si rozvázal betony – tenkrát se ještě dvě

minuty za zdržování nedávaly –, a než si je upravil, já se mohl opřít

ObřAD NA PůDě 35

1. máj 1961 na náměstí v Havlíčkově Brodě. V průvodu jde s mávátky

družstvo dorosteneckých přeborníků ČSSR v hokeji. Vpředu ve světlém

plášti trenér „Táta“ Tománek. První řada za ním zleva: Stejskal, Jiří Holík,

Jan Suchý, Klos. Druhá řada: Jungwirth, Pavel Suchý, Vápeník.

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 35


o bránu a trošku si odfrknout. Po zápase jsem byl tak vydudaný, že

jsem neměl ani chuť k jídlu. Jenom jsem pil. Sousto jsem do sebe

dostal až tak za čtyři hodiny. Ani z té večeře v Opavě jsem tudíž moc

neměl. zachránily mě až řízky z domova.

Žádná dorostenecká reprezentace tehdy neexistovala. Místo toho

se pořádala trojutkání mezi výběry Čech, Moravy a Slovenska.

z brodu jsme na ně jezdili Jirka Holíků a já. Protože jsme byli zpomezí, jednou jsme hráli za Moravu, podruhé za Čechy. Nikdonevěděl, kam nás zařadit. Většinou nás utrhl ten, kdo byl rychlejší.

Pravdou ale je, že kam nás šoupli, tam jsme vyhráli. Jen Slovácineměli šanci a pravidelně skončili poslední. zápasy se konaly pokaždé

jinde, jednou v Hodoníně, pak někde v Čechách. zúčastnili jsme se

jich asi třikrát.

V sezoně 1960–61 jsme s brodským dorostem zvítězili namistrovství republiky. Hrálo se ve skupinách, my byli v té naší nejlepší

a postoupili jsme do finálové čtyřky. Spolu s námi tam byla ještě

Opava, pražská Sparta hrající pod názvem Spartak Sokolovo

a Pz Kladno. Vůbec jsme nepočítali s tím, že bychom se v takové

konkurenci prosadili, pro nás bylo úspěchem už to, že jsme sedostali tak daleko. říkali jsme si, že klidně můžeme skončit čtvrtí: „No

co? Když dostaneme někde osmičku, nic moc se nestane.“ Jenomže

potom jsme porazili Spartu 8:1. Najednou tu byla šance a nám se

zdálo hloupé ji pustit. O naději jsme málem přišli, když jsme doma

prdli s Kladnem 2:6. Všichni si mysleli, že už je hotovo, ale my pak

u nich dokázali vyhrát 3:0. V rozhodujícím utkání v Opavě námstačila i remíza a tu jsme už nepustili – výsledek 2:2 pro nás znamenal

dorostenecký titul.

Pro dvacetitisícové městečko, jako byl brod, znamenalo naševítězství obrovský úspěch. Ostatně do té doby ani nikdy potompřebor republiky žádné menší město nevyhrálo. za odměnu jsme tehdy

byli na dobré večeři. u starého Tománka se jinak nehrálo než zarohlík a polívku – a najednou celá večeře!

SOušKA36

Luksu_SOUSKA txt_Sestava 1 11/2/15 4:13 AM Page 36


RAKEV NA POHŘBENÍ

DRUHÉ LIGY

Až do páté třídy jsem chodil do školy, která stála kousek odzimáku. Ani pak jsem to neměl daleko, na zbytek základky jsme se

přestěhovali naproti přes ulici do jiné budovy. V prvních třídách

jsem sice nedostával pětky nebo čtyřky, ale škola nikdy nebylainstitucí, která by mě nějak uchvátila. Nicméně nezbývalo než to vydržet.

V nejnižších třech třídách jsme měli třídní učitelky, ve čtvrté učitele

Talpu. Na toho chlapa nezapomenu, co budu živ! Když jsme udělali

nějaký průšvih, hned volal: „Suchej, šmíd, po



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist