načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Sourozenci bez rivality - Adele Faber; Elaine Mazlish

Sourozenci bez rivality
-15%
sleva

Kniha: Sourozenci bez rivality
Autor: ;

Zažíváte doma sourozenecké třenice nebo žárlivé scény? Tato kniha vám pomůže, abyste své děti spravedlivě vychovávali a zabránili jejich věčným sporům, ale současně z nich ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  249 Kč 212
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,1
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 80.7%hodnoceni - 80.7%hodnoceni - 80.7%hodnoceni - 80.7%hodnoceni - 80.7% 92%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2009-02-13
Počet stran: 176
Rozměr: 167 x 225 mm
Úprava: 176 stran : ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Sibling without rivalry
Spolupracovali: překlad Eva Vrůblová
Vazba: brožovaná lepená
Umístění v žebříčku: 609. nejprodávanější kniha za poslední měsíc
ISBN: 9788025123126
EAN: 9788025123126
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Děti soupeří o rodičovskou lásku a pozornost, která jim umožní rozvíjet své kompetence, pocit mimořádnosti a individuality. Mobilizují tedy všechnu svou energii, aby dostaly od rodičů co nejvíce, nejlépe vše. Pozitivním důsledkem sourozeneckých šarvátek je posilování osobnosti, vyšší míra asertivity, vytrvalost, snaha uspět. Negativním důsledkem je žárlivost v krajním případě způsobující snížení morálky či trvalé ublížení. Rodiče musí najít způsob, jak ujistit děti o jejich jedinečnosti, naučit je spolupráci na úkor soutěživosti a docílit opory a potěšení z přítomnosti druhého. Autorky využívají poznatky ze spolupráce se stovkami rodin a na praktických příkladech a ukázkách doporučují vhodné řešení nejrůznějších situací. Praktické rady pro rodiče ke zvládnutí sourozeneckého soužití svých dětí.

Popis nakladatele

Zažíváte doma sourozenecké třenice nebo žárlivé scény? Tato kniha vám pomůže, abyste své děti spravedlivě vychovávali a zabránili jejich věčným sporům, ale současně z nich vychovali samostatné a sebevědomé osobnosti. V knize naleznete: - Jak s dětmi komunikovat, abychom v nich nepodporovali sourozeneckou žárlivost. - Umění dát dětem najevo, že je máme rádi stejným dílem a žádného ze sourozenců nepreferujeme. - Jak naučit děti spravedlivě se dělit se sourozenci. - Kreslené vzorové scénky s doporučenými dialogy, které vám pomohou vyřešit nejčastější situace. - Jak děti vzájemně neporovnávat, aby se vždy cítily jako plnohodnotný člen rodiny. Zkušené autorky – dětské psycholožky a trojnásobné matky – v knize využívají své životní zkušenosti ze spolupráce se stovkami rodin. Napsaly mimo jiné také světový bestseller Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly a Jak mluvit, aby nás teenageři poslouchali, jak naslouchat, aby nám teenageři důvěřovali .

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Adele Faber; Elaine Mazlish - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Sourozenci bez rivality" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

Počkejte až

do chvíle,

kdy negativní

pocity vyjdou

na povrch


Počkejte až do chvíle, kdy negativní pocity vyjdou na povrch  19

DALŠÍ SEMINÁŘ ZAČAL v neofi ciálním duchu. Zatímco si sundávali kabáty,sdělovali si rodiče první zážitky. „Věřili byste, že mi opravdu pomohlo dělat si poznámky,

když se moji dva kluci hádali? Byla jsem tak zabraná do sepisování, že jsem se ani

nestačila naštvat,“ řekla potěšeně jedna z žen.

„Kéž bych mohla říct to samé,“ posteskla si druhá. „Ke konci týdne jsem se na svou starší dceru nemohla ani podívat.“ Otevřela svůj poznámkový blok a zeptala se nás: „Chtěli byste vědět, co má dcera během snídaně stačila říct své sestře?

Jsem ráda, že nesedíš vedle mě.

Smrdíš.

Táta má raději mě než tebe.

Jsi ošklivá.

Neznáš ani abecedu.

Bez mámy si nezavážeš ani tkaničky u bot.

Jsem hezčí než ty.“

Ze všech stran se ozývaly přitakávající povzdechy.

„Myslel jsem, že můj syn vyroste z těch pubertálních krutých srandiček,“ řekl nahlas jeden muž. „Je teď ale v pubertě a neustále šikanuje svého bratra. Nebudu tady raději ani reprodukovat některé z jeho nadávek.“

„Nechápu, proč jsou tak zlí,“ přidala se jiná žena. „Má pětiletá dcera neustále tahá svého malého brášku za vlasy, strká mu prsty do nosu, do uší a docela se divím, že má ještě oční bulvy.“

Věděla jsem přesně, o čem mluví. Vzpomněla jsem si na své miminko, kterému se na zádech objevily dva krvavé škrábance, a vedle stojícího tříletého lumpa se škodolibým úsměvem na tváři. Cloumal se mnou neuvěřitelný vztek a nepochopení. Proč je totříleté mrně tak zlé?! Proč to udělalo?

Abychom si trochu přiblížili problematiku „dětské krutosti“, rozdala jsem rodičům papír se cvičením. (Drazí čtenáři, možná si budete chtít zapsat své vlastní reakce.Pokud jste muž, nahraďte „manžel“ za „manželka“ a „on“ za „ona“.) Představte si, že váš choť vám položí ruku kolem boků a řekne: „Miláčku, moc tě miluji a jsi tak okouzlující, že jsem se rozhodl pořídit si další ženu jako ty.“

Vaše reakce: ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________


20  Sourozenci bez rivality

Když nová manželka přijde, zjistíte, že je velmi mladá, krásná a milá. Když jdete ven na

procházku, lidé vás slušně pozdraví: „Dobrý den.“ Ale jakmile uvidí novou manželku,

nadšeně zvolají: „Ta je úžasná! Velmi mě těší... Jste okouzlující!“ A pak se otočí na vás

a zeptají se: „Jak se vám líbí nová manželka?“

Vaše reakce: ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ Nová manželka potřebuje oblečení. Váš manžel jde do vaší skříně, vytáhne vašihalenku a kalhoty a dá je nové manželce. Když protestujete, odbyde vás slovy, že jste stejně přibrala a do oblečení se už nevejdete a nové manželce to bude sedět perfektně.

Vaše reakce: ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ Nová manželka dospívá jedna radost, až se z ní vyklube velmi inteligentní a schopná mladá dáma. Odpoledne jdete pracovat na počítač, který vám koupil váš manžel, ale nedaří se vám. Vtom se rozrazí dveře, vstoupí do nich ona úžasná a řekne vám:„Potřebuju na počítač. Já vím, jak s tím zacházet.“

Vaše reakce: ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ Když jí řeknete, že na něm teď pracujete vy, rozbrečí se a běží za manželem. O chvilku později se vrací i s ním. Po tváři jí tečou slzy a manžel ji něžně objímá kolem ramen. Nato vám řekne: „Co by se ti stalo, kdybys jí na chvíli počítač půjčila? To se s nínemůžeš podělit?“

Vaše reakce: ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________


Počkejte až do chvíle, kdy negativní pocity vyjdou na povrch  21

Jednou večer najdete svého manžela na gauči, v náručí novou manželku. Něžně se jí

dotýká a ona se chichotá. Najednou zazvoní telefon, on ho zvedne a vzápětí oznámí, že

musí kvůli naléhavému případu odjet. Požádá vás, abyste zůstali doma s novoumanželkou a postarali se o ni.

Vaše reakce: ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ Všimli jste si, že vaše reakce byly jakékoliv, jen ne nadšené? Lidé v naší skupinceochotně přiznali, že se pod slupkou váženého a civilizovaného člověka skrývá malichernost, krutost, zášť, zloba, myšlenky na pomstu a dokonce i mučení a vraždu. I ti, kdo byli o sobě přesvědčeni, že jsou naprosto bezproblémoví, klidní a přizpůsobiví, zjistili, že je pouhá přítomnost „někoho jiného“ dokáže hodně rozzuřit a zároveň vyděsit.

„Mě se to nezdá,“ oponovala jedna matka. „Podle tohoto se zdá, že jen prvorození mají tendenci být hrubí. Mám dvě děti. Teprve osmnáctiměsíční holčičku a čtyřletého chlapce a je to právě má malá dcerka, která se chová hrubě ke svému bráškovi. Jednou, když se syn díval na televizi, přišla k němu zezadu a praštila ho chrastítkem do hlavy. Nedávno jsme zase leželi v posteli. Nejdříve já s dcerkou, která spokojeně pila z láhve, ale když se přiblížil její bratr a chtěl si lehnout k nám, přestala pít a udeřila ho takovou silou, až skončil na zemi.“

Na téma pocitů našich nejmladších dětí se strhla ohnivá debata. Hned několikrodičů se zmínilo o velké háklivosti svých dítek na své starší sourozence a jejich snaze se do nich odmalička navážet. Na druhé straně se však ozvali rodiče, kteří tvrdili, že jejich děti naopak své starší sourozence obdivují, a byli tímto tvrzením dotčeni. Jeden rodič navíc řekl, že jeho syn je sourozenci naprosto převálcován s pocitem, že se jim nemůže nikdy přiblížit, natož se jim vyrovnat.

Jednomu otci očividně začala naše diskuze na toto téma vadit a pronesl: „Upřímně, mám pocit, že všechno tak nějak nahrává různým pocitům. Jedno vím ale jistě. Už mám plné zuby toho, když přijdu z práce unavený domů a tam vidím tři dcery, jak jedna řve po druhé, druhá po třetí a třetí po první a do toho ještě křik mé manželky, která se je snaží umlčet. A pak se všechen ten rámus vrhne směrem ke mně a každá se mi snaží postěžovat. Nemám v té chvíli nejmenší chuť vyslechnout si, co kterou z nich trápí a co se vlastně stalo. Jediné, co chci, je, aby to všechno skončilo!“

„Vidím, že vás to moc trápí, ale je to ironie, protože právě tyto silné emoce, které se snažíme potlačit a zavřít za nimi dveře, musíme brát vážně a pracovat s nimi.“


22  Sourozenci bez rivality

Po této odpovědi se pán velmi zamračil, tak jsem se snažila pokračovat a vysvětlit mu to.

„Vím, jak je to skličující slyšet jedno dítě nadávat na druhé a naopak. Pokud se ale budeme snažit tuto zlost potlačit a nechat ji zavřenou v dětech bez možnosti prodrat se ven, hrozí nebezpečí, že se v dětech usadí a objeví se pak znovu třeba v jiné formě, při nejhorším v podobě psychických či citových problémů.“

Pán teď trochu znejistěl, ale vypadal stále skepticky.

„Zkusme si představit sami sebe, když si nemůžeme vylít zlost. Vraťme se k naší manželské dvojici s imaginární mladší manželkou...“

„Právě s tím mám problém,“ ozval se jeden muž a přerušil tak proud mýchmyšlenek. „Není legální mít dvě manželky nebo dva muže, kdežto mít více jak jedno dítě normální je.“

„Samozřejmě, ale pro náš účel si představme, že společenské normy se změnily a my si druhého chotě pořídit můžeme.“

„Dobře, zkusím to,“ řekl ne moc nadšeně.

„A proč byste to nezkusil? Vždyť zrovinka vás si chce vzít nějaká krásná žena jako svého druhého muže!“ Na chvíli jsem musela počkat, než se v místnosti utiší smích, a pokračovala jsem tam, kde mě tento pán přerušil.

„Je to už rok, co se k vám nastěhovala nová manželka či manžel. Místo toho,abyste si na její (dále jako nová manželka) přítomnost zvykli, je to ještě horší než předtím. Někdy se vám zdá, že už vám to skutečně přerůstá přes hlavu. Sedíte si tak na okraji postele, pěkně naštvaná a nešťastná, když vtom dovnitř vejde váš manžel. Neudržíte se a řeknete mu: ‚Už ji tady nechci. Nemám ji ráda. Proč ji odsud nevyhodíš?‘

Váš manžel vám na to odpoví několika možnými způsoby. Zaznačte si ke každému svou reakci: 1. To je nesmysl. Nemáš nejmenší důvod, aby ses tak chovala.

Vaše reakce: ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ 2. Pěkně mě s tím štveš. Pokud to tak vidíš, nechej si to laskavě pro sebe. Nechci už

o tom slyšet.

Vaše reakce: ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________


Počkejte až do chvíle, kdy negativní pocity vyjdou na povrch  23

3. Podívej se, neumím nemožné. Moc dobře víš, že se jí zbavit nemůžu. Jsme rodina.

Vaše reakce: ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ 4. Proč se pořád tváříš jako kakabus! Prostě se s  tím musíš vyrovnat a  neotravuj mě

s každou maličkostí.

Vaše reakce: ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ 5. Nevzal jsem si ji jen kvůli sobě, ale taky proto, abys nebyla sama a měla si někoho,

s kým by sis mohla popovídat.

Vaše reakce: ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ 6. Ale no tak, miláčku. Už toho nech. Co mají mé city k  tobě společného s  někým

jiným? Mám vás obě moc rád.

Vaše reakce: ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ ___________________________________________________________________ Jako by lidé ve skupince opět prozřeli. Někdo se cítil hloupě, někdo se cítil vinný,někdo vzal celý problém na svá bedra a někdo zase vypadal jako hromádka neštěstí.

Někdo řekl: „Mé pravé já je děsivé.“ „Musím být asi hrozná osoba.“ „Musím si sám sobě nalhávat, že jsem spokojený s touto situací.“ „Není nikdo, s kým by si mohlipromluvit, komu se svěřit.“

To, co všechny překvapilo asi nejvíce, byla chuť nové manželce ublížit, ať to stojí co to stojí. Chtěli jí ublížit jak psychicky, tak fyzicky a nezáleželo na tom, jestliublíží také sobě anebo zda na sebe uvalí hněv svého manžela. Stálo by to za to, kdyby se jim podařilo protivníka pokořit, a co víc, potrestat také manžela za to, že totovšechno způsobil.


24  Sourozenci bez rivality

Když jsme se zpětně podívali na reakci manžela, nebylo to nic neobvyklého. Jevcelku normální reagovat na něčí „nepřiměřené“ výbuchy emoce popřením, logickýmiargumenty nebo radou.

Když jsem se skupinky zeptala, co by chtěli slyšet jako odpověď, jednohlasně seshodli: „Ať jde pryč!“ A začali se smát.

„Kdyby se jí můj manžel skutečně zbavil, spíše by mě to vyděsilo, protože bych sipotom myslela, že by to samé mohl udělat také se mnou.“

„Manžel by mi musel říct, že mě miluje mnohem více než ji a že pro něho nicneznamená.“

„No, možná by mě to na chvíli uklidnilo, ale pak bych začala přemýšlet, jestli jínáhodou neřekne to samé.“

„Takže co byste tedy chtěli slyšet?“ zeptala jsem se jich.

Na chvíli se odmlčeli a pak začali uvažovat nahlas:

„Chtěla bych mít právo postěžovat si a říct, co si o nové manželce myslím, ať už by to byla pravda nebo ne. A aby se jí manžel nezastával, neshazoval mě a neštval měsvými řečmi.“

„Anebo odbytím, že nemá čas.“

„Anebo zapnutím televize.“

„Hlavní by bylo, jestli by skutečně pochopil, jak se cítím.“

Najednou jsem si uvědomila, že většina odpovědí je od žen. Bylo to proto, že jsem se více orientovala na „novou manželku“ než na „nového manžela“? Anebo proto, že se ženy o svých pocitech dokážou bavit otevřeněji než muži?

Obrátila jsem se tedy na mužskou část. „Vaše manželky vám právě řekly, jak se cítí. Co byste jim pověděli, kdyby si vám postěžovaly, že tu novou manželku už v doměnechtějí?“

Muži vypadali velmi rozpačitě, tak jsem se pokusila otázku formulovat trošku jinak. „Co byste své manželce řekli, aby pochopila, že jejím pocitům rozumíte?“ Zahlédla jsem pár vyděšených pohledů, až se jedna statečná duše odvážila: „Netušil jsem, že jsi kvůli tomu nešťastná.“ Další muž řekl: „Nevěděl jsem, že ti to tolik vadí.“ Třetí muž pronesl: „Vidím, že je to pro tebe moc těžké.“ Otočila jsem se teď k ženské části a zeptala se na oplátku jich, co by svému manželovi odpověděly, aby pochopil, že mu jeho žena rozumí, co se týče nového manžela.

„Musí to pro tebe být hrozně těžké žít tady s někým dalším.“

„Řekni mi úplně všechno, co ti vadí a co tě trápí.“

A poslední žena: „Chci vědět, co si myslíš, protože mi na tom moc záleží.“

Místností zazněl hluboký vzdech a několik lidí dokonce zatleskalo. Zřejmě bylivelmi spokojeni s tím, co právě slyšeli.


Počkejte až do chvíle, kdy negativní pocity vyjdou na povrch  25

Zeptala jsem se otce, který měl těch „citů a pocitů“ plné zuby, co si o tom myslí. Smutně se usmál a odpověděl: „Mám pocit, že právě tyto naše odpovědi bychom měli dát svým dětem místo ignorance a snahy se jejich stěžování vyhnout.“

Přikývla jsem. „Vidíte, že i jako dospělým nám dělá velmi dobře, když si někdo chce vyslechnout naše negativní emoce. A u dětí tomu není jinak. Potřebují mít možnost a prostor vyjádřit svá přání a postoje, co se jejich sourozenců týče včetně těchnepříjemných.“

„Ano, souhlasím. Ale co mě trápí, je představa, že děti se neumějí ovládat stejně jako dospělí. Takže když jim ukážu, že s nimi soucítím, spustí to lavinu dalšího stěžování a nadávek.“

„Je důležité si uvědomit rozdíl mezi připuštěním si pocitů a povolením jednat.Nesmíme jim povolit, aby jeden druhému ubližovali. Naším úkolem je ukázat jimmožnost, jak vyjádřit svůj vztek, aniž by někomu ublížili.“

Sáhla jsem pro materiály, které jsem si připravila pro tento seminář, a rozdala jsem je. „Na těchto krátkých příbězích uvidíte, jak můžeme teorii uplatnit v praxi, ať už se jedná o nejmenší děti nebo teenagery.

Po zbytek večera jsme obrázky rozebírali a bavili se o metodách.

„Možná, že až si mi bude můj syn zase stěžovat, že babička tráví všechen čas s jeho bráškou, řeknu mu: ‚Přál by sis, aby trávila více času s tebou, že ano?‘ “

„Až se bude příště Lori snažit praštit svého bratra, tak jí řeknu, ať svůj vztek dáraději do svého hlasu než do pěstí.“

Každý se teď pro svou ratolest snažil vymyslet nějakou odpověď. V tu chvíli jsem si také všimla, že někteří rodiče zívají, takže byl nejvyšší čas naši lekci směřovat ke konci.

Když jsme se začali oblékat, zaslechla jsem jeden krátký rozhovor.

„Pamatuje si někdo všechny ty rady?“

„Dělá se mi ze mě špatně. Mám pocit, že svým dětem vždycky řeknu právě to, co bych neměla.“

„Tohle je na mě až příliš. Raději své děti jednou za týden pošlu k psychoterapeutovi.“

„Jednou za týden? Co se týče mých, musela bych se k němu nastěhovat.“

Poslouchala jsem a myslela si: „Musí být pro rodiče skličující hrát prostředníka a tušit co je špatně, ale nevědět, jak to dát do pořádku. Nedivím se, že jsou z toho celí zmatení.“ Také jsem ale věděla, že jejich trápení je dočasné, protože postupem času a cvičením si metody osvojí tak, že žádná už nebude překážkou. A co bylo důležité, oni už na cestě za úspěchem právě díky této první hodině a svému odhodlání a snaze byli.


26  Sourozenci bez rivality

Místo popření negativních pocitů je připusťte

Místo...

Místo...

Místo...

... vložte pocity do slov.

... vložte pocity do slov.

... vložte pocity do slov.

Jo.

Jo!

Nevšímej si ho.

No jo.

Přesně tak.

Tak to tě muselo pěkně naštvat, že jo?

Pořád jsi jenom

s tím miminem.

Mami, Bob mi

právě řekl, že jsem

blbec!

Udělal to schválně! Vždycky

mi krkne do ucha!

Máš pocit, že to dělá, jen aby tě

naštval.

Nejsem. Vždyť jsem

ti teď četla pohádku.

Nelíbí se ti, že s ní trávím

tolik času, viď?


Počkejte až do chvíle, kdy negativní pocity vyjdou na povrch  27

Nabídněte fantazii, když je věc

nemožné realizovat ve skutečnosti

Místo...

Místo...

Místo...

... vyjádřete slovy, co si dítě přeje.

... vyjádřete slovy, co si dítě přeje.

... vyjádřete slovy, co si dítě přeje.

Jo.

Jo!

No a co? Kluci už

jsou někdy takoví.

Tak si zavři

dveře, a je to.

To tě muselo zamrzet. Bylo by lepší,

kdyby ukázal, že za svou sestrou stojí.

Tati, pošli to

mimino zpátky!

Slyšela jsem,

jak se mi

s kámošema

posmívají.

Vždycky hraje na

bubny, když chci psát

úkol!

To dokáže naštvat. Bylo by

lepší, kdyby se tě před tím

zeptal, než bude zase hrát.

Nemyslíš to vážně.

Vždyť ji máš rád.

Nechceš ji tady.

Přál by sis, aby

zmizela, že jo?


28  Sourozenci bez rivality

Pomozte svým dětem prezentovat

jejich nepřátelství k sourozenci jiným způsobem

Místo...

Místo...

Místo...

... podpořte jejich kreativnější vyjádření.

... podpořte jejich kreativnější vyjádření.

... podpořte jejich kreativnější vyjádření.

Nech toho fňukání.

Moc dobře víš, že

nechce, aby se kolem

ní motala její mladší

sestra.

To je od tebe

hnusné!

Je to pěkná nuda, když musíš

zůstat doma, viď? Co kdybys mi

nakreslila obrázek, jak ti je.

Co to tu děláš?

Chceš jí zlomit ruku?

Ty jsi ale lump!

Je pěkně hnusná.

Nikdy mě nevezme

s sebou.

Podívej se, co mi udělala

s halenkou! Nejraději bych

tu její roztrhala!

Myslím, že tvá sestra potřebuje vědět,

jak jsi naštvaná. Zkus jí to

třeba napsat.

Žádné ubližování!

Ukaž mi tady na

panence, jak ti je.


Počkejte až do chvíle, kdy negativní pocity vyjdou na povrch  29

Zabraňte dítěti v hrubém chování.

Ukažte mu, že lze zlost vybít jinak než na sourozenci.

Místo...

Místo...

Místo...

... ukažte mu lepší možnost,

jak vylít vztek.

... ukažte mu lepší možnost,

jak vylít vztek.

... ukažte mu lepší možnost,

jak vylít vztek.

To je škaredé bít svou

sestru. Vždyť si

chtěla jen hrát s tvými

kostkami.

Ukradl jsi mi

prachy, ty

odporný zloději!

To nenažrané prase snědlo všechny

sušenky!

Vždyť jsi mu

udělala to samé.

Místo toho, abys mu nadávala, tak mu

řekni, jak tě to štve anebo co by sis přála.

Nelíbí se mi, že jsi snědl

všechny sušenky. Bylo by

fajn, kdybys mi nějaké nechal.

Takhle se svým

bratrem nemluv!

Drž si odstup

od mých kostek!

Vypadáš rozčileně, ale věřím, že si to

s bráchou vyřídíš bez nadávek.

Pro příště doufám, že se od

mých peněz budeš

držet dál.

Žádné bití! Ukaž své sestře, jak tě to štve,

slovy, a ne pěstí.


30  Sourozenci bez rivality

Sourozenci si potřebují své pocity k sobě navzájem přiznat DÍTĚ: Já ho snad zabiju! Vzal mi mé brusle. Slova, která se ztotožní s pocitem dítěte „Vypadáš pěkně naštvaný.“

nebo

Jeho přání

„Asi by sis přál, aby se tě nejdřív zeptal.“

nebo

Symbolická či kreativní aktivita

„Líbilo by se ti, kdybys měl na dveřích od skříně cedulku s názvem‚SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ‘?“

Dětem musíte v dalším ubližování zabránit „Přestaň! Lidé tu nejsou od toho, aby se jim ubližovalo!“

Ukažte jim, jak svůj hněv vybít, ale přijatelným způsobem „Řekni mu, jak tě to štve, ale slovy. Třeba: ‚Nechci, abys mi bral mé brusle,

aniž by ses mě zeptal!‘ “

Stručné shrnutí...


Počkejte až do chvíle, kdy negativní pocity vyjdou na povrch  31

Otázky

Při našem druhém sezení se lidé nemohli dočkat, až se podělí o své zážitky s novými

metodami. Nejdříve se podíváme na jejich dotazy.

Snažil jsem se svému synovi ukázat, že chápu, jak je naštvaný. Řekl jsem mu: „Vím, že nesnášíš svého bratra.“ A to ho rozzuřilo ještě více. „Ne, to není pravda!“ Co jsem udělal špatně?

Většina dětí má ke svému sourozenci velmi proměnlivé pocity a nemusí se jim líbit, pokud jim naznačíme, že jde jen o nenávist. Mnohem lepší by bylo: „Zdá se mi, že se v tobě ve vztahu k bráchovi bijou dva pocity. Někdy ho máš rád, ale někdy bys honejraději zabil.“

Ale co mám dělat, když dítě začne ječet, že ho nesnáší. Když jsem Petrovi řekla: „Vidím, že ho nemůžeš vystát,“ začal křičet: „Já ho nenávidím!“ Mám pocit, že se s takovou nedostaneme nikam.

Abychom dítěti pomohli uniknout ze „začarovaného kruhu nenávisti“ z jehosourozenci, je potřeba použít jazyk, který by mu pomohl trochu se posunout kupředu.Některé z následujících reakcí by mohly pomoct:

„Vidím, že jsi na Davida pěkně naštvaný.“

„To, co udělal, tě vytočilo, že?“

„To, co řekl, tě muselo rozzuřit.“

„Chtěl bys mi o tom povědět něco víc?“

Své tříleté dceři jsem řekla, ať přestane bít svou malou sestřičku a ať jde do svého pokoje raději tlouct do panenky. Ona ale neposlechla a pořád do své sestřičkyšťouchala. Mám v takovém případě tento přístup používat?

Je rozdíl, pokud dítě pošlete pryč, aby si v pokojíku samo bouchlo do panenky,anebo zda je vyzvete, aby takto projevilo své emoce před vámi. Lepší by bylo, kdybyste dceři řekla: „To není hezké bouchat svou sestru, ale můžeš mi svůj hněv ukázat třeba na panence.“


32  Sourozenci bez rivality

Klíčová slova jsou UKAŽ MI. V momentě, kdy dítě panenku udeří, je dobré jeho hněv vyjádřit slovy: „Teda, tvá sestra tě asi musí hodně rozčilovat.“ „Jsem ráda, že jsi mi to ukázala. Kdykoliv budeš mít zase zlost, přijď za mnou a poděl se se mnou o to.“

Snažila jsem se své tříleté dítě donutit, aby zlost vybilo na panence. Když alepanenkou mlátilo o zem, nemohla jsem tento pohled vystát, i když jsem věděla, že je to správně. Jsem snad jediná, která to takto cítí?

Rozhodně nejste sama. Někteří rodiče zjistili, že je jim mnohem příjemnější, pokud se dítě vyjádří pomocí pastelek a obrázku, na starém polštáři anebo barvami.

„Mohl bys mi nakreslit obrázek, jak se právě cítíš?“

„Z těch černých čar je mi jasné, že jsi pěkně naštvaný.“

„Teda, musíš být asi hodně naštvaná, když tím polštářem tak házíš.“

A pokud zrovna nemáte žádný materiál po ruce, je možné říct: „Nemůžeš dobratříčka píchat, ale pověz mi to slovy a klidně zakřič: ‚Šílím!‘.“

Uvědomila jsem si, že když přijdou příbuzní, všímají si hlavně mého miminkaa pětiletého syna spíše ignorují. Když odejdou, potom si to starší na své mladší sestře vylívá. Co s tím mám dělat?

Nebylo by krásné některé lidi prostě umlčet? A spolu s nimi to jejich cukrouškovské chování k miminkům? Tady by pomohlo, kdybyste si s příbuznými promluvilaa vysvětlila jim důvod. Tím ušetříte synovi bolestivé chvilky ignorace ze strany příbuzných. A pokud přece jen bude naštvaný, zkuste mu říct: „Vsadím se, že ti celý ten humbuk kolem mladší sestry hodně vadí, všechno to – ťuťu...ňuňu – i když to samé oni dělali tobě, když jsi byl v jejím věku. Pokud se to zase stane, dej mi nějaký signál, třeba na mě mrkni, já pak na tebe taky mrknu, takže o tom budu vědět. A to bude naše tajemství.“

Zdá se, že můj syn není vůbec schopen vidět věci z  pohledu své sestry. Nedávno jsem se ho zeptala, jak by se cítil, kdyby to samé, co on udělal jí, udělala ona jemu. Nikdy mi ale na tuto otázku neodpověděl.

Taková otázka ho tlačí do kouta, protože kdyby k vám měl být upřímný, tak by musel přiznat, že by se mu to určitě nelíbilo. Pokud chcete, aby váš syn zvážil také jiný úhelpohledu než jen ten svůj, proneste jednoduchou poznámku, která mu dodá důvěru: „Jsem si jistá, že si umíš představit, jak by se to ubližování líbilo tobě. A teď musí přemýšlet: „Umím si tu bolest vůbec představit? Jaké to asi je?“ Nikomu nemusí na tuto větuodovídat. Jen sám sobě. A to je důležité.


Počkejte až do chvíle, kdy negativní pocity vyjdou na povrch  33

Moje dcera, která je právě v období puberty, si mi neustále stěžuje na svého bratra. Někdy už je toho na mě opravdu moc. Copak to musím pořád poslouchat?

Každý z nás má občas chvilku, kdy nemá vůbec náladu někoho poslouchat. A co je důležité, toto by si měly naše děti uvědomit také. Své dceři můžete říct: „Vidím, že tě brácha zase naštval, ale teď bych potřebovala chviličku sama pro sebe. Popovídáme si o tom po večeři.“

Jedna máma už neměla trpělivost na to, aby neustále poslouchala hádky a stěžování ze všech stran, tak každému dítěti koupila poznámkový blok, pastelky a pokaždé, když měli na sebe zlost, kreslili do něho nebo psali. Bloky se hned ujaly a od té chvíle klesl počet útoků na matku v podobě stěžování si o velký počet.


34  Sourozenci bez rivality

Příběhy

Pořádám skupinové semináře už několik let, ale pokaždé mě dokáže překvapit, jak si

rodiče již po prvním nebo druhém sezení dokáží s problémem poradit.

První dva příběhy překvapily naprosto každého. Byly to příběhy sourozenců, kteří

zlobili svou maminku, ještě než se narodili.

Jsem teď v sedmém měsíci. Když jsem poprvé své pětileté dceři řekla, že budu mít miminko, neřekla mi na to nic. Minulý měsíc ale přišla, položila mi ruku na břicho a řekla: „Nenávidím tě!“ Šokovalo mě to, ale byla jsem ráda, že to řekla. Díky tomu jsem věděla, že k němu má pocity odporu, ale nadruhé straně ke mně důvěru. I přesto, že jsem na to byla připravená, bylo to jako blesk z čistého nebe.

Řekla jsem jí: „Jsem ráda, Teri, že jsi mi to řekla. Myslíš si, že až semiminko narodí, nebudu mít na tebe dost času, viď? Pokývala hlavou. Pokračovala jsem: „Když se tak budeš cítit, přijď za mnou a já si ten čas na tebe udělám.“

Bomba zase ulítla pryč a od té doby se již podobná situace neopakovala.



Když jsme Michaelovi (šest let) s manželkou řekli, že bude mítsourozence, byl nadšený. Po chvíli se ale zamyslel a vykřikl: „To ne!“ Od tohoto večera se začal počůrávat.

Po narození naší dcery byl jako vyměněný. Choval ji, hlídal ji a bránil před vším možným. Co se ale týkalo jeho mámy, tu začal tyranizovat! Ta se tomu snažila udělat přítrž. Zlepšení situace se ovšem nekonalo. Michael začal všude po bytě rozmazávat zubní pastu anebo vazelínu. Vyvrcholilo to tím, že námzavolala jeho paní učitelka a sdělila nám, že Michael v hodině nedává pozor a zdá se být myšlenkami úplně mimo.

S manželkou jsme to začali rozebírat a došli jsme k názoru, že bychom synovi měli dát větší prostor, aby vyjádřil, co skutečně cítí, jinak než jeho oblíbenými způsoby. Řekl jsem mu například: „Asi tě musí hodně zlobit, že se maminka točí pořád kolem miminka – přebaluje ho, krmí, nosí.“ A manželka ještědodala: „Někdy si děti mohou myslet, že když se narodí miminko, máma přestane ostatní milovat. Pokud si toto někdy pomyslíš, přijď za mnou a pomazlíme se.“


Počkejte až do chvíle, kdy negativní pocity vyjdou na povrch  35

Střídali jsme se také u miminka, abychom byli s ním – aby si od miminkaodočinul.

Stoprocentně to pomohlo. Jeho chování se zlepšilo, a dokonce i paní učitelka byla proměnou velmi překvapená: „Nemohu tomu uvěřit. Nevím, co seMichaelovi přihodilo, ale teď je jedním z nejlepších žáků a také je nejlepší ve čtení.“

Další příběh vypráví o matce, která dokázala použít nové metody na svého desetiletého

syna a reagovat na jeho pocity i přesto, že ji svými názory doháněl k šílenství.

Několik dnů po našem posledním sezení přišly děti pozdě ze školy. Přišly ale tak pozdě, že jsem je šla hledat. Vtom jsem uviděla Toma (šest let), jak jde po cestě domů se slzami velkými jak hrách, a za ním šel klidně jeho bratrHonza (deset let).

Rozběhla jsem se k Tomovi. V náručí mi řekl, že ho Honza praštil, shodil na zem a kopnul. V momentě jsem byla absolutně nepříčetná. Měla jsem sto chutí dát Honzovi facku, ale zarazila jsem se. Místo toho jsem se snažila Toma uklidnit, jak jen to šlo. Když se mi to nakonec povedlo, dala jsem mu svačinu a poslala ho hrát si na zahradu.

Celou tu dobu se Honza potloukal sem a tam a sledoval vše z povzdálí. Když Tom odešel, sebral odvahu a zeptal se mě: „Kdy si to poslechneš i z méstrany?“ „Teď.“ Z Honzy se začala jako vodopád řinout slova o tom, že musel před pár kluky utéct do lesa, a aby byl rychlejší, sundal si tašku. Když po chvíli vyšel z lesa ven, viděl, že mu Tom tašku vzal. A neměl na to právo. Takže si vlastně výprask zasloužil.

Honza měl obrovské štěstí, že jsem zrovna začala navštěvovat seminář, jinak bych ho musela uškrtit. Přemohla jsem se a řekla: „Takže proto, že ti Tom vzal tašku domů, jsi ho zbil.“ „Přesně tak! To byla přece moje taška!“

Nevěděla jsem, jak tuto situaci zatím vyřešit, takže jsem šla chystat večeři. Za chvíli se objevil Honza a tiše se ke mně postavil. Podívala jsem se na něho, tichým hláskem mi řekl: „Chtěl bych něco říct, ale nemůžu.“

Popostrčila jsem ho, aby mi pověděl, o co šlo. Vypadal hodně nešťastněa nemohl ze sebe dostat ani slovo. „Chtěl bys mi to napsat?“ Použila jsem jednu z metod, kterou jsme se učili, a... fungovalo to! Vzal si kousek papíru a napsal: „Myslím, že jsem Tomovi možná ublížil zbytečně moc.“

Vzmohla jsem se jen na: „Oh.“ Stál tam a vypadal jako hromádka neštěstí. „Mrzí tě to, že?“ Přikývl a spustil další proud slov, proč se to vlastně stalo. Když utíkal před těmi kluky, byl vyděšený. Nato ho ale pohltil obrovský vztek.A nakonec: „Však víš, mami. Kdyby mě ti kluci nerozhodili, nic bych Tomovi neudělal.“


36  Sourozenci bez rivality

Povzdechla jsem: „Aha.“

Po zbytek večera se Honza snažil být na Toma milý.

Jeden otec přišel na naprosto originální způsob, jak zareagovat na tvrdé nepřátelství

své dcery k bratrovi. Nejen že její vztek vložil do slov, ale ta slova také na papír.

Minulý večer si Bára šíleně stěžovala na svého bratra. Pokusil jsem se jínaznačit, že chápu, jak se cítí, ale přes tu sprchu stížností si toho ani nevšimla. Vzal jsem si tedy tužku a poznamenal jsem, co mi říkala:

1. Bára zásadně odmítá, aby Marek odposlouchával její hovory na druhém telefoně.

2. Nenávidí, když naschvál mlaská a když si vidličkou jezdí po zubecha vydává přitom hrozné zvuky.

3. Nesnáší, když jí Marek vejde bez klepání do pokoje. A obzvláště, když mu důrazně řekne, ať odejde, a on jen stojí a směje se.

Když se zastavila, aby popadla dech, začal jsem jí to vše číst. Velmi ji zaujalo slyšet vlastní slova. Zeptal jsem se jí, jestli ji trápí něco dalšího. Zmínila se ještě o dvou jiných problémech, tak jsem je přidal k seznamu.

„Marek je první, který by tento seznam měl vidět. Mám ale pocit, že pět stížností je na každého až příliš velké sousto. Mohla bys tedy vybrat dvě, které tě štvou nejvíc?“

Přečetla si znovu svůj seznam stížností, zakroužkovala dvě a strčila si papír do kapsy.

Nemám ani ponětí, co se mezi nimi dělo potom, i když jsem byl hroznězvědavý. Raději je ale nechám, ať si to vyřeší už sami mezi sebou.

S  novými schopnostmi a  vědomostmi se z  rodičů stali vzrušení objevovatelé a průzkumníci toho, co by se stalo, kdyby svým dětem poskytli představu místo reality.

Výsledky je někdy velmi překvapily.

ONDRA (pět let) ke mně přišel s uslzeným obličejem a srdcervoucímpříběhem, jak ho bratr Vojta nemá rád, že mu dělá toto a tamto a že ho vyhodil z pokoje a nazval ho otravou.

MATKA: To tě muselo asi moc zamrzet. Určitě by sis přál, aby ti řeklslušně, že chce být zrovna sám.


Počkejte až do chvíle, kdy negativní pocity vyjdou na povrch  37

ONDRA: (neřekl nic, ale přestal plakat)

MATKA: Přál by sis, aby tě pozval dál a chtěl si s tebou hrát?

ONDRA: Jo, a taky aby mě nechal podívat se přes jeho teleskop.

MATKA: Tak dlouho jak by sis přál.

ONDRA: Jo! A dal mi nějakou ze svých nálepek. Kdybych měl mladšího

bratříčka, udělal bych to tak.

MATKA: Umíš si představit, jaký bys byl super velký brácha?

VOJTA: Jasně! (a očka se mu touto představou rozzářila) Měj ještěmiminko!

Na to jsem neměla skutečně co říct.

Jeden z problémů, který se objevil, byl velký tlak, který na sebe rodiče vyvinuli. Hned

od počátku chtěli, aby vše řekli a dělali dobře. Naštěstí pro ně brzy zjistili, že od dětí

dostanou vždycky druhou šanci. Tady je příběh o  otci, který uprostřed hádky otočil

směr konverzace.

Lízina oslava narozenin (osm let) způsobila u Pavla (jedenáct let) nevrlost a zlost. Odmítl jakkoliv při přípravách pomoct a jakkoliv se do procesuchystání zapojit. Když našeho syna manželka požádala, aby si posbíral rozházené věci ze suterénu, kde se měla oslava konat, odsekl: „Nech mě na pokoji.“ To se mi vůbec nelíbilo, tak jsem mu řekl, že je protivný, a poslal jsem ho do jehopokoje. Když zavíral dveře, tak vynaložil veškeré úsilí, aby s nimi praštil, co to šlo.

Nemohl jsem uvěřit, že se chová tak dětinsky. Přece jenom, je mu jedenáct, ale jak jsem poznal, i v tomto věku jsou děti až přehnaně citlivé nasourozenecké akce, takže ho oslava narozenin sestry hodně rozladila. Než jsem k němu došel do pokoje, byl jsem klidný a spíše mi ho bylo líto a soucítil jsem s ním.

„Vím, že musí být asi hodně otravné celý týden slyšet jen ‚oslava‘, ‚oslava‘. Zejména, když tvoje vlastní narozeniny jsou až za tak dlouhou dobu.“

„Pět měsíců,“ řekl naštvaně.

„Šest měsíců,“ dodal jsem.

Začal počítat na prstech: „Duben, květen, červen, červenec, září.“

„A co srpen?“ Zeptal jsem se.

„Ale ne! Já zapomněl! Pitomý srpen!“

Na to jsem mu řekl: „Vsadím se, že bys nejraději říjen posunul už na příští měsíc, abys mohl začít plánovat své oslavy hned teď.“

Poprvé ten den se usmál. Po chvíli jsem odešel.

O pár minut později jsem ho viděl, jak v suterénu uklízí a přitom si píská.


38  Sourozenci bez rivality

Ta představa, že by se negativní pocity daly nějak přenést na kreativní činnost se ve

skupince rychle ujala. Jedna žena ale měla poznámku, že kdykoliv se snažila své děti

donutit, aby pocity vyjádřily například malůvkou, děti rezolutně odmítly. Co tedyv takovémto případě dělat? Jeden rodič k tomu řekl důležitou věc. Děti mají tendencikoírovat chování svých rodičů. Bylo by tedy dobré, když bychom byli my, rodiče, na něco

naštvaní, vzít si pastelky, tužku nebo fi xy a papír a začít před dětmi něco tvořit.

Maminka, která si před chvíli postěžovala, seděla tiše, ale nevypadala, že by tomu

moc věřila. Nicméně, další hodinu nám pověděla, co se jí přihodilo.

Hned příští ráno po našem posledním semináři se nám doma pokazilatelevize. Zavolala jsem našemu sousedovi, který je opravář, zda by nám nepomohl. Ani ne za deset sekund přišel na to, co se stalo. Zástrčka byla v zásuvce jenlehce uvolněná. Připadala jsem si jako idiot. Načež mi vypsal účet s plnou taxou. Snažila jsem se mu to nějak jemně vymluvit, ale nechtěl se o tom bavit, takže jsem přišla za deset vteřin o zbytečné peníze. Měla jsem sto chutí mu vynadat, ale vedle mě stály děti, tak jsem se ovládla, a když zavřel dveře, vzala jsem papír a tužku a začala psát. Nahoru jsem velkým písmem poznačila:

Jsem NAŠTVANÁ!!!

Toho chlapa nesnáším. Je to zloděj.

Sprostý vyděrač.

Už ho nikdy o pomoc nepoprosím.

Všem sousedům řeknu, co mi udělal.

Potom jsem nakreslila škaredý obrázek jeho obličeje s vyplazeným jazykem a bankovkou místo očí.

Cítila jsem se lépe. Dokonce jsem se nad svým obrázkem musela pousmát. Když můj muž přišel domů, naše děti mu ze všeho nejdřív povědělyo škaredém sousedovi.

Nejdříve ho to taky naštvalo, ale když uviděl můj obrázek, neudržel sea začal se smát. A to byl jen začátek. Od té doby se u nás nedělá nic jiného, jen kreslí a píše. Tady je útržek z toho, co můj desetiletý syn napsal o svémstarším bratrovi.


Počkejte až do chvíle, kdy negativní pocity vyjdou na povrch  39

SEZNAM CHYP ALEXE

1. Pitomost

2. Hloupost

3. Debilnost

4. Psychycky retardovanej

5. Pěkně zlej 6. Trouba 7. Divnej 8. Nenormalní 9. Tupec

ZÁVJER

Pokud někdy potkáš Alexe, tak ho začneš hnet nenávidět.

Toto je ovjeřená informace.

Tajná služba

A tady je kresbička, kterou mi má dcera ukázala jednou ráno a řekla: „Alex minaschvál zlomil červenou pastelku. Tenhle obrázek ti ukazuje, jak mě naštval!“


40  Sourozenci bez rivality

Dva rodiče z naší skupinky se potýkali s velkým problémem. Jejich starší děti fyzicky

útočily na mladší sourozence a ubližovaly jim. I když se oba rodiče snažili všechno dát

do pořádku a použít všechny metody, nejvíce se u nich uplatnila slova!

Slova, která vycházela z jejich dětí, byla strašná a velmi vulgární, ale počet útoků

dramaticky klesl.

Zaslechla jsem jednu z mnoha hádek mezi dcerou Kristýnou a jejímbratrem. Řvali na sebe jako lvi. Z ničeho nic se rozrazily dveře, z nich vyletěl syn

a běžel do svého pokoje.

Za chvíli se vrátil zpátky a dceři řekl: „Víš, jak jsem naštvaný? Nejraději bych

tě rozcupoval na malé kousíčky jako teď škubu tenhle papír.“ (Přitom jsemslyšela, jak trhal papír.) „Přál bych si, abys tím papírem byla ty!“

Byla jsem štěstím bez sebe. Ještě před dvěma týdny by skutečně nakousíčky rval svou sestru.



Petra (sedm let) se vůbec neumí kontrolovat. Stačí, aby se na ni bratr křivě

jen podíval a už mu přiletí facka.

Minulý týden jsme jeli autem a už to zase všechno začalo.

PETRA: (křik) Kuba mě praštil do oka autíčkem!

KUBA: Ne, nepraštil!

PETRA: Lháři!

KUBA: Neudělal jsem to schválně. Vypadlo mi z ruky.

Ve zpětném zrcátku jsem viděla Petru, jak je připravená Kubu praštit.

JÁ: Petro, to musí bolet, když tě někdo bouchne do oka, i když to není

schválně. To dokáže naštvat. Řekni Kubovi, jak ti je!

Petra ho nazvala vším možným, ale podstatné bylo, že mu bouchanecnevrátila.

I přesto, že někteří rodiče byli nadšeni tímto pokrokem u malých raubířů, některým

se moc nelíbilo, že by si jejich děti měly nadávat. Po delší diskuzi jsme došli k názoru,

že pokud chceme, aby se dítě posunulo o  jeden stupínek ve slušném vyjadřování, je

třeba si tuto situaci názorně ukázat. Chce-li, aby se dítě umělo vybít jinak než fyzicky

a slovně na svém sourozenci, musíme být i my schopni možné alternativy najít. Toto

se přihodilo jednomu otci:


Počkejte až do chvíle, kdy negativní pocity vyjdou na povrch  41

Máme tři dospívající dcery a všichni na sebe křičíme. Má žena a já jimnadáváme stejně jako ony si nadávají navzájem. Po minulém sezení jsme alezjistili, že tohle musíme zatrhnout. Když se mé dvě dcery jeden večer hádaly kvůli zmrzlině a jedna řekla: „Ty krávo...,“ vložil jsem se do toho a řekl: „Počkejte minutku. Máme s maminkou nápad. Co kdybychom si na chvíli sedlia promluvili si o tom?“

Když jsme se sesedli kolem stolu, pomalu jsem začal: „Moc dobře všichni víme, že si těmi nadávkami ubližujeme. My zraňujeme vás a vy sebe navzájem. A myslím, že bychom s tím měli přestat. Stručně řečeno.“

Reakce nebyla nijak oslnivá: „No jo, dobře... tak my přestaneme.“ Co je ale fajn, že jsme se alespoň trošku pohnuli z místa. Když teď někdy vidím, jak si nadávají do blbečků a podobně, do hádky jim vstoupím a: „Hej, na něčem jsme se dohodli. Už si nebudeme nadávat. Nedělám to já, tak vy taky ne. Jen jí řekni, co tě naštvalo.“ A za chvíli už se jedná jenom o dialog.

A to samé dělají taky ony mně, když jsem vytočený. Říkají: „Tati, my jsme ale myslely, že už si nebudeme nadávat.“ A já řeknu: „Jasně, máte pravdu. Ujely mi nervy, omlouvám se.“

Je to malá věc, ale u nás doma došlo k velké změně k lepšímu.

Další příběh nám povyprávěla maminka, která byla zvyklá svého syna plácnout, když

ubližoval miminku. Tentokrát zkusila jiný přístup:

Jednou ráno jsem málem přišla o nervy, když mé dvě děti hulákaly na celý dům, takže jsem byla nesmírně ráda, že má malá holčička usnula. Když jsem chystala pečivo, poprosila jsem Filipa, aby šel zkontrolovat, jestli Katka vpokoji spinká. Když se delší dobu nevracel, šla jsem se podívat, co se děje, a málem mě zase trefi l šlak. Filip stál nad malou a vší silou jí před obličejem třáslchrastítkem. A malá samozřejmě řvala na celé kolo. Když jsem se ho zeptala, jestli ji vzbudil on, sdělil mi, že ano, protože ho už pěkně štvalo, že tak dlouho spí.

V těle mi cukaly všechny nervy a měla jsem sto chutí mu jednu vlepit, ale nakonec jsem se udržela. Namísto toho jsem vyšla z pokoje ven a začala křičet, jak jsem naštvaná. Pak jsem vzala malou do obýváku. Filip zůstal v pokojia zavřel se tam. Pomyslela jsem si, že je to pro něho jako malé vězení. Asi zadeset minut přišel za námi a řekl, že se nenávidí. V té chvíli už jsem byla klidná.

„Myslím, že máme problém,“ řekla jsem mu. „Zkusme to spolu probrat.“ Sedli jsme si ke kuchyňskému stolu a vyzkoušela jsem naučené metody.„Někdy máš Katku moc rád, ale někdy tě hrozně, hrozně štve.“

Přikývl.


42  Sourozenci bez rivality

„Najděme spolu nějaký způsob, jak bychom to mohli zlepšit.“

Před tím, než jsem stihla cokoliv dodat, vyhrklo z něho: „Vždycky, když budu

nějak naštvaný, tak Katku vezmi pryč, protože si na ní vylívám zlost.“

Nemohla jsem v té chvíli uvěřit, jak je pětileté dítě schopno vyjádřit slovy to,

co cítí. Od té doby se nám podařilo vyhnout se mnoha potencionálnímproblémům. Když nemá dobrou náladu, přesedne si v autě na jiné sedadlo, a když ho

Katka rozčiluje, pošlu ho hrát si do vedlejšího pokoje.

Poslední příhodu nám vyprávěla žena, která až doteď jen tiše sedělaa poslouchala. Hned se mi vybavila psycholožka Dorothy Baruch, která tvrdila: „Nejdříve musí jít

špatné ven, aby dobré mohlo jít dovnitř.“

Vždycky jsem si myslela, že Melissa (sedm let) žárlí na svou mladší sestru (tři roky). Ale ne, že by ji bila nebo na ni byla ošklivá. Prostě ji ignoruje. S Melissou je těžké mluvit o něčem, co ji trápí. Je uzavřená. Stejně jako já.

Nicméně, po našem minulém sezení jsem něco zkusila. Když malá spala, požádala jsem Melissu, aby si ke mně sedla na gauč. Položila jsem jí ruku kolem ramen a řekla: „Jsem ráda, že teď můžeme být spolu a že si můžeme popovídat jen my dvě, protože v poslední době jsem na tebe neměla moc času. Přemýšlela jsem a myslím si, že tě musí někdy hodně trápit, že máš mladší sestru. Musíš se s ní o všechno dělit – hračky, pokoj i maminku.“

Následoval výbuch sopky v podobě nekonečného proudu slov. Nemohla jsem věřit tomu, co slyším. Říkala hrozné věci, dokonce si prý i někdy přála, aby její sestra umřela. Začalo mi být z toho všeho špatně. Bylo štěstí, že zazvoniltelefon, protože nevím, jak dlouho bych byla schopna ještě poslouchat tuto hrůzu.

Když jsem šla ten večer zkontrolovat své dvě princezny, zda už spí,nemohla jsem údivem ani zavřít pusu. Obě dvě ležely v jedné postýlce a navzájem se držely za ruce!

Když jsme si všechno dovyprávěli, jeden na druhého jsme koukali a užasli nad tím,

co jsme právě slyšeli. Byli jsme svědky zvláštního procesu, který vypadal jakohlavolam paradoxů:

Pokud trváme na dobrých vztazích mezi dětmi, přinese to špatné vztahy.

Pokud povolíme špatné vztahy mezi dětmi, vede to k vztahům dobrým.

Tedy zdlouhavá a klikatá cesta k sourozenecké harmonii a přitom tak jasná.


Počkejte až do chvíle, kdy negativní pocity vyjdou na povrch  43




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist