načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Soumrak krále Slunce -- Válka o španělské dědictví 1701-1714 - Petra Kodetová

Soumrak krále Slunce -- Válka o španělské dědictví 1701-1714

Elektronická kniha: Soumrak krále Slunce -- Válka o španělské dědictví 1701-1714
Autor:

Ludvík XIV., patrně jeden z nejznámějších a nejvýraznějších francouzských panovníků, se po většinu své vlády nacházel ve válečném konfliktu nebo v přípravách na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4% 65%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 277
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (některé barevné), mapy, portréty, plány, faksimile, 1 genealogická tabulka
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7037-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Práce přibližuje život i vládu posledního španělského krále z habsburského rodu Karla II., jednání o rozdělení rozlehlých španělských držav, nástup Filipa V. (vnuk francouzského krále Ludvíka XIV.) na španělský trůn a utváření vojenských aliancí; na straně Francie bojovalo Bavorsko a Sardinie, protifrancouzský blok tvořila habsburská monarchie, Anglie, Nizozemí a Prusko. Hlavní část textu se soustředí na popis bojových operací, které se odehrávaly v Německu, Francii, Itálii, Španělsku nebo v koloniích. Závěr se zaměřuje na mírová jednání a důsledky utrechtského (1713) i rastattského míru (1714), které ukončily tento dlouho trvající válečný konflikt. Nechybí obrazová příloha a chronologie nejdůležitějších událostí. Příčiny a průběh války o španělské dědictví z let 1701-1714. Mocenský střet o ovládnutí Španělska, jeho evropských území i rozsáhlé koloniální říše.

Popis nakladatele

Ludvík XIV., patrně jeden z nejznámějších a nejvýraznějších francouzských panovníků, se po většinu své vlády nacházel ve válečném konfliktu nebo v přípravách na něj. Když roku 1700 zemřel ve Španělsku bez potomků tamější král Karel II., švagr a zároveň i bratranec Ludvíka XIV., rozhodl se francouzský panovník získat část španělského dědictví pro sebe, či alespoň pro některého ze svých potomků. Naneštěstí pro krále Slunce se španělské dědictví rozhodl ovládnout pro mladšího ze svých synů i císař Leopold I., který byl stejně jako Ludvík XIV. bratrancem a po určitou dobu i švagrem právě zemřelého španělského monarchy.
Přestože v posledních sto letech docházelo ve španělském království k určitému hospodářskému i ekonomickému úpadku, španělské impérium představovalo na začátku 18. století stále výraznou část evropského kontinentu - vždyť kromě vlastního Španělska k němu byla přičleněna ještě významná část Apeninského poloostrova a tzv. Španělské Nizozemí, dnešní Belgie - a navíc disponovalo množstvím zámořských držav.
Ludvík XIV. se rozhodl dosadit do Madridu svého vnuka Filipa z Anjou, který se i přes četné neúspěchy francouzských zbraní nakonec vlády nad španělský královstvím ujal.
Poslední konflikt krále Slunce je skutečně již pouhým odleskem slávy dřívějších úspěchů armády Ludvíka XIV., která o padesát let dříve zaskočila svým počtem, výzbrojí a připraveností své sousedy, a současně určitým epilogem vlády krále Slunce. Během války trvající čtrnáct let se Francie nejednou ocitla před naprostou zkázou, nepřátelská vojska v jednu chvíli téměř dosáhla bran Paříže, ale Ludvík XIV. se přes to odmítl vzdát své ideje o rozšíření moci Bourbonů a díky obratnosti francouzských diplomatů nakonec v určitém ohledu zvítězil. Z války o španělské dědictví Ludvík XIV. sice formálně nevyšel jako vítěz, musel přistoupit na nejeden ústupek, ale fakt, že jeho vnuk Filip mohl právoplatně užívat titul španělského krále a získal značnou část španělského dědictví, rozhodně patří k významným úspěchům jeho vlády.

41.

Předmětná hesla
Ludvík XIV., francouzský král, 1638-1715
* 17.-18. století * 18. století
* 1701-1714
Panovníci -- Francie -- 17.-18. století
válka o španělské dědictví (1701-1714)
Dějiny válek -- 1701-1714
Francie -- Dějiny -- 18. století
Evropa -- Dějiny -- 18. století
Zařazeno v kategoriích
Petra Kodetová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

Polozapomenuté

války


Ediční rada edice Polozapomenuté války

doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (Ústav dějin UK a archiv UK)

prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (FF UJEP Ústí nad Labem)

doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií

a žurnalistiky) PhDr. Petr Hofman (Vojenský historický archiv) prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, Ústav světových dějin

na FF UK) prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita Liberec) PhDr. Karel Richter, CSc. (Klub autorů literatury faktu) prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)



EDICE


PETRA KODETOVÁ

VÁLKA O ŠPANĚLSKÉ

DĚDICTVÍ 1701–1714

Soumrak

krále Slunce


Copyright © Petra Kodetová, 2017

Cover © Karel Kárász, 2017

Drawings © Martin Ďásek, 2017

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2017

ISBN (pdf) 978-80-7557-370-4

Recenzovali

prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc.

PhDr. Jaroslav Valkoun, Ph.D.




7

OBSAH

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9

I . Poslední Habsburk na španělském trůnu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .15

Nástup Karla II. ................................................ 16

Dědictví španělských princezen .................................. 23

Francouzsko-rakouská jednání ................................... 25

Po devítileté válce .............................................. 29

II . Španělské dědictví koncem 17 . století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .33

III . Nástup Filipa V . ve Španělsku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .53

Smrt Karla II. .................................................. 54

Filip z Anjou španělským králem ................................. 57

Reakce Vídně na jmenování Filipa V. .............................. 62

Příjezd Filipa V. do Španělska .................................... 64

IV . Evropa na cestě k válce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .71

Tradiční nepřítel Francie: Spojené nizozemské provincie ............. 74

Vznik Velké aliance ............................................. 78

Boje na italské půdě ............................................ 81

Anglie vstupuje do války ........................................ 94

V . První roky války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .97

Francouzští spojenci ...........................................104

Boufflers vs. Marlborough v boji o nizozemské pevnosti ............107

Boje na říšském území .........................................112

Námořní boje a bitva u Viga ....................................118

Boje v Itálii v roce 1702 ........................................121

VI . Cesta k Blenheimu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .125

Dobytí Bonnu ................................................128

Bitva u Ekeren ................................................130

Boje na Rýně .................................................133

Spojenectví a aliance v roce 1703 ................................137


8

VII . Francouzská porážka u Blenheimu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .143

Situace na počátku roku 1704 ...................................144

Bitva u Blenheimu .............................................147

Počátek válečných akcí ve Španělsku .............................156

Evropa po Blenheimu ..........................................165

VIII . Ztráta Milánska a tajná jednání se spojenci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .171

Bitva u Ramillies ..............................................172

Dobytí Turína a situace v Itálii roku 1706 .........................179

Španělsko roku 1706 ...........................................183

Francouzská jednání ...........................................187

Bitva u Almanzy ..............................................190

Válečné akce roku 1707 ........................................193

Rok 1708 na evropském bojišti ..................................197

IX . Cesta k Malplaquetu a geertruiden ‑bergská jednání . . . . . . . . . . . . . . .205

Situace Francie na přelomu let 1708 a 1709 ........................206

Tažení 1709 a bitva u Malplaquetu ...............................211

Obnovení mírových jednání v Geertruidenbergu ..................222

X . Válečné události roku 1710 a jednání v Londýně . . . . . . . . . . . . . . . . . . .225

Situace ve Španělsku ...........................................226

Situace v Nizozemí a v Říši .....................................229

Tažení roku 1711 ..............................................234

Boje v koloniích a válka královny Anny ...........................237

XI . Kongres v Utrechtu a bitva u Denain . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .239

Snaha o ukončení bojů .........................................240

Bitva u Denain ................................................247

Situace po bitvě u Denain ......................................252

XII . Kongres v Rastattu a konec válečných akcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .259

XIII . Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .267

Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .272

Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .275

Vydané prameny ..............................................275

Literatura ....................................................276


9

Úvod


10 Soumrak krále Slunce

V roce 1701 vznikly v dílně významného francouzského malířeHyacintha Rigauda dva velice podobné obrazy Ludvíka XIV. Na  prvním

je třiašedesátiletý panovník znázorněn ve  své majestátnosti, opásán

mečem Karla Velikého, který se tradičně užíval při korunovačnímceremoniálu, pravou rukou opírající se o žezlo, jež spočívá na podušce

vedle královské koruny. Na tomto portrétu, který byl původně určený

vnukovi Ludvíka XIV., španělskému králi Filipovi V., je podobafrancouzského panovníka pravděpodobně značně zidealizovaná, alemajestátnost a důstojnost, jež mělo toto dílo vyvolat, na nás dýchá dodnes.

Na  druhém obraze, na  kterém se postoj ani gesto francouzského krále příliš neliší od prvního, je Ludvík XIV. zobrazen jako vojevůdce. Jeho útlé nohy, jež tvoří pod záplavou hermelínového pláště, posetého francouzskými královskými liliemi, dominantní prvek prvního plátna, jsou na druhém skryté ve vysokých vojenských botách, žezlo, o něž se král opírá, vystřídal dalekohled, přilba královskou korunu. I scéna obrazu se změnila: král Slunce se nenachází pod červenýmbaldachýnem v pohodlném korunovačním sále ve Versailles, nýbrž pod širým nebem, dokonce na dohled od bitevního pole.

Dva aspekty charakterizují dobu tohoto panovníka – absolutní vláda a  válečné konflikty. Přesto když se dnes vysloví jméno Ludvíka XIV., kterého sami Francouzi zařadili až na  padesáté místo v anketě Největšího Francouze například za  Zinedina Zidana, Charlese Aznavoura nebo Simone Signoretovou, mnohým se vybaví nákladný život ve  Versailles, vysoké počty králových metres a  zhýralý životní styl. Je samozřejmě pravda, že Ludvík XIV. během dlouhé doby své vlády vytvořil z versailleského paláce honosnou rezidenci budícíobdiv a především závist všech ostatních evropských panovníků. Kolem své osoby vybudoval určitý kult a stal se, přesně ve shodě s označením král Slunce, středobodem života svých dvořanů. Na druhé straně není možné mu upřít vladařské schopnosti, které se projevily v domácíi zahraniční politice, v níž můžeme vysledovat několik hlavních linií, jichž se Ludvík XIV. držel po celou dobu své vlády.

Francouzskou zahraniční politiku, podobně jako zahraniční politiku jiných státních útvarů v  různých epochách, determinoval vztah k jejím sousedům – především Španělsku a Říši. Francie a Španělsko se během třicetileté války ocitly v nepřátelských táborech a klid zbraní


Úvod 11

mezi oběma zeměmi nastal až v roce 1659 Pyrenejským mírem, jehož

součástí byl sňatek Ludvíka se španělskou princeznou Marií Terezou.

Právě proti Španělsku vedl Ludvík XIV. svou úplně první válku – tzv.

devoluční, kterou zahájil šest let po nastolení své osobní vlády. Celou

Evropu tehdy překvapila připravenost Francie a  velikost její armády.

Rychlý postup francouzských vojsk současníky zaskočil do  té míry,

že se proti Francii velmi rychle vytvořila silná koalice Spojených nizozemských provincií, Anglie a Švédska. Když Ludvík XIV. pochopil,

že nenastala vhodná doba na  připojení části Španělského Nizozemí

(dnešní Belgie), rozhodl se vyčkat na příhodnější okamžik, kterým se

jevila smrt španělského krále Karla II., jež se očekávala po celoudruhou polovinu 17. století.

Popsat zjednodušeně francouzsko-habsburské vztahy není úplně možné. Pokud jde o  vztah Ludvíka XIV. k  císaři, kterým byl po většinu jeho vlády Leopold I., panovaly mezi oběma muži, jimž v žilách kolovala stejně tak habsburská jako bourbonská krev, rivalitaa nevraživost, občas potlačená politickou nutností. Vzácné okamžiky shody (jako byly například smlouvy o  dělení španělského dědictví) byly ovšem prokládány méně vzácnými obdobími válečných střetů nebo alespoň hrozícího konfliktu. Říše ovšem nebyla Francie a rozhodně ji nemůžeme chápat jako jednolitý celek ovládaný osobou císaře. Byl to sice státní útvar, nicméně vazby mezi jednotlivými většími či menšími suverény byly spíše volné. Část panovníků Svaté říše římské byla plně oddána císaři, část, především ti, jejichž území se rozkládala v blízkosti francouzských hranic, se svými rodovými vazbami, smýšlením a politickou orientací klonila spíše k Francii.

Velmi specifický vztah existoval mezi Francií a Spojenýminizozemskými provinciemi, který udávala po celou dobu vlády Ludvíka XIV. určitá osobní nevraživost francouzského krále k  této republice, jejíž zřízení odporovalo přesvědčení francouzského monarchy o správném uspořádání světa. V podstatě ve všech válečných konfliktech, do nichž se Francouzské království v  době vlády Ludvíka XIV. dostalo, čelilo postupně alianci, jejímž významným členem byly právě Spojenénizozemské provincie. Ať už šlo o devoluční válku (1667–1668),devítiletou válku (1688–1697) nebo válku o španělské dědictví (1701–1714), vždy se politici Spojených nizozemských provincií přidali na  stranu


12 Soumrak krále Slunce

francouzských protivníků. V 70. letech 17. století bylo dokonce samo

Nizozemsko napadeno francouzskou armádou a bylo nuceno požádat

o pomoc ostatní evropské mocnosti.

Velmi důležitou roli ve  francouzské zahraniční politice hrála samozřejmě i Anglie, která například ve zmíněnéfrancouzsko-nizozemské válce v letech 1672–1678 stála na straně Francie. Angličtí králové Karel II. i jeho nástupce a bratr Jakub II. byli bratranci Ludvíka XIV., neboť jejich matka, Henrietta Marie Bourbonská, byla dcerouJindřicha IV. a sestrou Ludvíka XIII. Vztah mezi stuartovským panovníkem Jakubem II. a Ludvíkem XIV. upevnila ještě skutečnost, žefrancouzský král poskytl azyl anglické královské rodině během anglickéobčanské války a podruhé ještě po Slavné revoluci roku 1688. Od roku 1688, kdy usedl na anglický trůn spolu se svou manželkou Marií Vilém III. Oranžský, původně místodržitel nizozemských provincií Holandu, Zélandu a dalších, se radikálně změnila anglická zahraniční politika, která od té chvíle nebyla nepodobná zahraniční politice Spojenýchnizozemských provincií; obě námořní velmoci tvořily do budoucnavelice pevný základ jakékoliv protifrancouzské koalice.

Jedním z  výrazných prostředků, jak Ludvík XIV. prosazoval svou vůli na  evropském kontinentu a  jak demonstroval francouzskou zahraniční politiku, byly bezpochyby válečné konflikty. Zatímco mladý devětadvacetiletý Ludvík XIV. se s energií vrhl do devoluční války za právo své manželky na část španělského dědictví, dvaašedesátiletý Ludvík XIV. si v okamžiku smrti Karla II. roku 1700 plně uvědomoval vrtkavost válečné štěstěny a  veškerá nebezpečí související s dlouhými léty bojů. Proto ještě dříve, než došlo k  samotné válce o španělské dědictví, se francouzský král rozhodl konflikt, o kterém bylo všem Evropanům jasné, že dříve či později nastane, vyřešit diplomatickým jednáním. Tato snaha se ovšem ukázala jako marná, neboťv okamžiku, kdy vnuk francouzského krále dosedl na  trůn ve  Španělsku, byl Ludvík XIV. rozhodnut uhájit pro něj co možná největší částšpanělského impéria.

Po  třinácti letech vyčerpávajících bojů, ve  kterých Francie slavila drobná vítězství a utrpěla nejednu zničující porážku, sefrancouzskému monarchovi přece jen podařilo to, oč tak dlouho usiloval –potvrdit Filipa z Anjou jako španělského krále Filipa V., postarat se o to, aby


Úvod 13

jeho nepřátelé uznali bourbonské nástupnictví ve Španělsku současně

se zachováním alespoň části španělského impéria.

Poslední válečný konflikt krále Slunce byl rozhodně největší a pro Francouzské království nejvíce vyčerpávající, jaký Ludvík XIV. vůbec vedl. Nebyla to ovšem pouze válka, která devastovala Francouzské království na  konci vlády Ludvíka XIV. K  určitému úpadku přispěly také hospodářský pokles a ekonomická stagnace, které byly provázeny neúrodou a  hladem, zčásti způsobenými válkou, zčásti nepříznivým počasím, nebo povstání camisardů, jež propuklo krátce po  začátku války o španělské dědictví a stáhlo z evropských bojišť částfrancouzské armády.

Přesto Ludvík XIV. stále zůstává symbolem rozkvětu a  rozmachu Francie a jeho absolutistická vláda vrcholem moci Bourbonůve Francouzském království. Přestože král Slunce neměl štěstí svého děda a prvního Bourbona Jindřicha IV., ani státnické nadání kardinálůRichelieua nebo Mazarina, rozhodně patří k  největším francouzským panovníkům a přesto, že „zlaté období“ vlády tohoto krále na přelomu 17. a 18. století již dávno pominulo, válka o španělské dědictví zůstává nejvýznamnějším konfliktem, který Ludvík XIV. během svého života vedl.


Jindřich IV.francouzský král

1553–1610

Marie Medicejská

1575–1642

Filip III. španělský král

1578–1621

Ludvík XIII.

francouzský král

1601–1643

Ludvík XIV.

francouzský král

1638–1715

Ferdinand III.

římský císař

1608–1657

Leopold I.

římský císař

1640–1705

KAREL

arcivévoda rakouský

1685–1740

JOSEF FERDINAND BAVORSKÝ

1692–1699

Maxmilián II. Emanuel

kurfiřt bavorský

1666–1726

Filip IV.

španělský král

1605–1665

LUDVÍK

francouzský dauphin

1661–1711

Ludvík

vévoda burgundský

1682–1712

FILIP

vévoda z Anjou, budoucí Filip V.

1683–1746

Karel

vévoda z Berry

1686–1714

Karel II.

španělský král

1661–1700

Anna

Rakouská

1601–1666

Isabela

Bourbonská

1602–1644

Markéta

Rakouská

1584–1611

Marie Anna

Španělská

1606–1646

Marie Anna

Habsburská

1634–1696

Marie Tereza

Španělská

1651–1673

Eleonora Magdalena

Falcko-Neuburská

1655–1720

Marie Antonie

Habsburská

1669–1692

Marie Tereza

Španělská

1638–1683

Marie Anna

Bavorská

1660–1690

Provázání rodu Bourbonů s Habsburky

2

1

1

2

Velkými písmeny jsou vyznačeni kandidáti na uprázdněný španělský trůn.


15

I.

Poslední

Habsburk

na španělském

trůnu


16 Soumrak krále Slunce

NÁSTUP KARLA II.

Ve  čtvrtek 17. září 1665 padl na  Španělské království velký smutek,

neboť zemřel šedesátiletý král Filip IV., který vládl více než čtyřicet

let. Podle záznamů lady Fanshawové, manželky anglického vyslance

v  Madridu sira Richarda Fanshawa, sepsal Filip IV. nedlouho před

svou smrtí poslední vůli, ve  které „zanechal poručnictví nad králem

a vládu nad královstvím v rukou královy, Donny Anny Rakouské. Jako

pomoc Jejímu Veličenstvu doporučil pak radu složenou z hraběte de

Castilla, kardinála toledského, generálního inkvizitora, markýzez Ay

tona, vicekancléře Aragonu a  hraběte de Penaranda. Jako svého ná

stupce určil Karla II., který nyní vládne“.

1

1

Memoires of Lady Fanshaw, wife of Sire Richard Fanshaw, Bart. Ambassador

From Charles the Second to the Courts of Portugal and Madrid. Written by Herself.

With Extracts From the Correspondence of Sir Richard Fanshaw, London 1830,

s. 223.

Karel II. Jako dítě (Juan Carreño de Miranda 1614–1685)


I. Poslední Habsburk na španělském trůnu 17

V  okamžiku, kdy se španělským králem stal jediný syn Filipa IV.,

čtyřletý Karel II., vstoupil do evropské politiky problém španělského

dědictví. Karel II., jemuž bylo ve Španělsku od útlého věku přezdíváno

el Heziado (Očarovaný), byl kvůli svému špatnému fyzickémua psychickému stavu velmi limitován. Od raného dětství trpěl epileptickými

záchvaty a syfilidou, jejíž pravděpodobnou příčinou byla promiskuita jeho otce.

2

Nikdo proto v  okamžiku jeho nástupu na  španělský trůn

nepředpokládal, že by se fyzicky velmi slabé a  neduživé dítě mohlo

dožít dospělosti. Zesnulý Filip IV. po sobě nezanechal jinéhomužského potomka, jenž by v případě Karlovy smrti nastoupil na španělský

trůn, a  možnost, že by sám Karel II. mohl zplodit mužského dědice,

se zdála být vzhledem k jeho zdravotnímu stavu naprosto vyloučená.

Od poloviny 60. let 17. století se proto začalo hledat řešení, které by se

uplatnilo v případě vymření španělských Habsburků po meči.

Karel II. však předčil očekávání většiny svých současníků a  i  přes

svůj špatný zdravotní stav se dožil 39 let. Po  celou dobu své vlády

byl střídavě pod vlivem své matky Marie Anny (1634–1696), která

jako dcera římského císaře a českého krále Ferdinanda III. pocházela

z rakouské větve Habsburků, a svého nevlastního bratra a levobočka

Filipa IV. Juana d’Austria. Vztah mezi královým levobočkem a královnou-regentkou byl velice napjatý a zhoršil se ještě více poté, co se

koncem 60. let 17. století stal královniným zpovědníkem Jan Everard

Nithrand. Vliv, který měl tento rakouský jezuita na  královnu, byl trnem v oku Juanovi d’Austria, který nakonec dosáhl Nithrandovaprouštění, a  navíc, i  přes odpor královny, zprostředkoval sňatek jejího

syna Karla II. s  Marií Louisou, dcerou Filipa I. Orleánského a vnučkou francouzského krále Ludvíka XIII. (1610–1643). Sňatek Karla II.

s francouzskou princeznou se nakonec i přes nesouhlaskrálovny-regentky uskutečnil koncem srpna roku 1679.

Jak již bylo zmíněno, většina současníků Karla II. byla přesvědčena

o  tom, že smrt mladého španělského krále na  sebe nenechá dlouho

čekat. Proto vyvstala otázka, kdo po něm nastoupí na trůn a stane se

tak vládcem nejen vlastního Španělska, ale spolu s  ním i  rozsáhlého

2

FREY, Linda and Marsha, A  Question of Empire. Leopold I  and the War of

Spanish Succession 1701–1705, New York 1983, s. 4.


18 Soumrak krále Slunce

Marie Luisa Orleánská, první manželka Karla II.

(Francisco Rizi 1614-1685).

Filip IV. (Diego Velázquez 1559-1660)


I. Poslední Habsburk na španělském trůnu 19

impéria. V roce 1665, tedy v době smrti předposledního španělského

Habsburka Filipa IV., žilo v Evropě, kromě Karla II., ještě několikdal

ších Filipových potomků. Tento španělský král uzavřel během svého

života dva sňatky: první roku 1615 s Isabellou Bourbonskou, dcerou

francouzského krále Jindřicha IV. (1589–1610) a  Marie Medicejské,

s níž během třicetiletého manželství zplodil několik dětí.

Syn Don Balthasar Carlos, který se narodil roku 1629, zemřel ve věku

16 let, a dcera Marie Tereza (1638–1683) se později stala manželkou

francouzského krále Ludvíka XIV. (1643–1715), jemuž roku 1661po

rodila syna, následníka francouzského trůnu Ludvíka (1661–1711).

Marie Anna, druhá manželka Filipa IV. (Diego Velázquez 1559–1660)


20 Soumrak krále Slunce

Dokonce i  v  žilách Ludvíka XIV. kolovala částečně habsburská krev,

jelikož jeho matka Anna Rakouská pocházela ze španělské větve

habsburského rodu, neboť byla dcerou Filipa III. a tudíž sestrouFili

pa IV. Pokud bychom šli v rodokmenu francouzských panovníků ještě

dále, zjistili bychom nejen další vazby na rod Habsburků, ale dokonce

i na české země, jelikož jedna z prababiček Ludvíka XIV. se narodila

jako nejmladší dcera Ferdinanda I. a  Anny Jagellonské na  Pražském

hradě.

Ale vraťme se k osobě španělského krále Filipa IV. S druhouman

želkou Marií Annou měl tento španělský král tři děti: Markétu Terezu

(1651–1673), Filipa Prospéra, který se narodil roku 1657, ale zemřel

ve věku čtyř let, a Karla, pozdějšího krále Karla II. Není bezzajímavos

ti, že v okamžiku smrti čtyřletého Filipa Prospéra 1. listopadu 1661 byl

na pár dní jediným žijícím mužským potomkem Filipa IV. synfran

couzského krále Ludvík, a to až do okamžiku, kdy se 6. listopadu 1661

narodil budoucí král Karel II.

Infantka Markéta Tereza (Juan Bautista del Mazo 1612–1667)


I. Poslední Habsburk na španělském trůnu 21

Dalším dítětem, které se narodilo z druhého manželství Filipa IV.

s Marií Annou, byla Markéta Tereza. Ta se roku 1666 provdalaza císaře Leopolda I. (1657–1705), který byl, stejně jako Ludvík XIV.,po matce vnukem španělského krále Filipa III.

O  rok později se císařskému páru narodil syn, arcivévoda Ferdinand, který ale po  několika měsících zemřel. Jediné dítě Markéty

Terezy a  Leopolda I., které se dožilo dospělosti, byla Marie Antonie, provdaná roku 1682 za  bavorského vévodu Maxe Emanuela, jemuž roku 1692 porodila syna Josefa Ferdinanda.

3

Jak vyplývá z  předchozího výčtu, mezi možné nástupce Filipa IV.

patřili nejen potomci rakouských Habsburků, ale také dětifrancouzského krále Ludvíka XIV. a bavorského vévody Maxe Emanuela. Roku

1665 byl na  světě pouze jediný vnuk Filipa IV., Ludvík, syn Ludvíka XIV. a Marie Terezy, který se narodil jen pár dní před svýmšpanělským strýcem, pozdějším králem Karlem II. Pokud jde o francouzského 3

PFANDL, Ludwig, Karl II. Das Ende der spanischen Machtstellung in Europa,

München 1940, s. 529.

Svatba Ludvíka XIV. a Marie Terezy


22 Soumrak krále Slunce

dauphina, je třeba zmínit jednu zásadní okolnost, která mohla jeho

nástupnictví ve  Španělsku do  značné míry znepříjemnit. Dohoda

o  uzavření sňatku mezi francouzským králem Ludvíkem XIV. a špa

nělskou infantkou Marií Terezou, jež byla vtělena jako jeden z článků

do mírových smluv tzv. Pyrenejského míru, který roku 1659 ukončil

francouzsko-španělský konflikt, stanovovala, že španělský král vyplatí

Marii Tereze věno ve výši 500 000 zlatých écus. Na oplátku za přijetí

věna neměla Marie Tereza nikdy vznést nárok na španělskou korunu

a musela se ještě před sňatkem vzdát nároku na jakoukoliv částdědic

tví po svém otci za sebe i za své nenarozené potomky.

Kardinál Mazarin, první ministr Francie a do své smrti v roce 1661

i nejvýznamnější muž francouzské politiky, prosazoval, aby seinfant

ka zřekla pouze nároků na Španělské království a jeho zámořskédrža

vy, aby svá dědická práva mohla uplatňovat ve Španělském Nizozemí,

což byl však požadavek, který španělský král odmítal přijmout.Nako

nec se kardinálu Mazarinovi alespoň podařilo smluvně spojitpředá

ní věna, jehož první část měla být vyplacena po uzavření manželství,

s faktem, že se mladá francouzská královna zřekne nárokůna dědic

tví po svém otci. První společná noc francouzského královského páru

proběhla v červnu 1660 a nutno říci, že ani v létě 1660, ani nikdypo

tom nebyla do Francie dopravena byť jen část královnina věna.

4

4

SCHOELL, Fréderic, Histoire abrégé des traités de paix entre la puissance de

l’Europe, depuis la paix de Westphalie, Paris 1817, s. 296.


I. Poslední Habsburk na španělském trůnu 23

DĚDICTVÍ ŠPANĚLSKÝCH

PRINCEZEN

Podle rozhodnutí Filipa IV., jež učinil krátce před svou smrtí, mělšpa

nělský trůn v případě smrti Karla II. připadnout potomkům Markéty

Terezy, která byla v té době snoubenkou císaře Leopolda I. (1657–1705).

V tomto rozhodnutí je možné vidět poslední pokus Filipa IV. zabránit

francouzskému králi zmocnit se španělského impéria nebo některých

jeho částí. Francouzská diplomacie však rozhodnutí Filipa IV.neakcep

tovala a poukazovala na stále nezaplacené věno francouzské královny.

Již roku 1666 bylo ve Francii publikováno „Pojednání o právechkrálov

ny Marie Terezy“, kterým bylo dáno jasně najevo, že Francie neuznává

královnino zřeknutí se nároků na španělské dědictví.

Marie Tereza jako francouzská královna

(Charles Beaubrun 1604–1692)


24 Soumrak krále Slunce

Francouzský král Ludvík XIV. vzpomíná ve svých Pamětechsepsaných za účelem výchovy dauphina na události v letech 1665 a 1666následovně: „Smrt španělského krále a válka Angličanů proti Spojeným

nizozemským provinciím nastaly takřka současně a  poskytly mi dva důležité důvody, proč vyhlásit válku; jednu proti Španělskuna vymáhání práv, která mi náležela, druhou proti Anglii na  obranu Holanďanů.“

5

Ona zmíněná válka proti Španělům byl konflikt na  obranu

dědických práv francouzské královny. Podle starého, tzv. devolučního práva, které platilo v  například Brabantsku a  některých částech

Nizozemí, měly děti z  prvního manželství v  dědických záležitostech

přednost před dětmi z  druhého manželství. Tímto starým právem

odůvodnil Ludvík XIV. nárok své manželky na velkou část Brabantska

a Hainautu, téměř třetinu Franche-Comté a čtvrtinu Lucemburska.

Nedlouho poté, 16. května 1667, předal francouzský vyslanec

v  Madridu Aubusson de la Feuillade španělské královně-regentce

Pojednání o  právech francouzské královny a  ústně odůvodnil nároky

Ludvíka XIV. na  část španělského dědictví. Krátce na  to začali tento dokument šířit na evropských královských dvorech i ostatnífrancouzští vyslanci. Španělská regentka Marie Anna francouzské nároky

odmítla a dala podnět k vytvoření spisu s názvem Záštita státua spravedlnosti proti úmyslům o vytvoření universální monarchie, jehožautory byli právník Stockmann a baron de Lisola, kteří se snažili dokázat

neoprávněnost nároků francouzské královny. Je třeba říci, že totopojednání rozhodně nedosáhlo takové popularity a nevstoupilov obecnou známost tak jako spis na obranu práv francouzské královny.

6

Přestože se Ludvík XIV. zpočátku prostřednictvím svých vyslanců

na evropských královských dvorech snažil poukazovat na to, žev žádném případě nechce rozpoutat válečný konflikt a  rozhodně by dal

přednost smíru se Španělskem, nakonec dospěla situace tak daleko, že ještě v první polovině roku 1667 propukla tzv. devoluční válka, která ale skončila následujícího roku. 5

LUDVÍK XIV., Paměti krále Slunce. Úvahy pro poučení dauphinovo, Praha

2007, s. 143.

6

SCHOELL, s. 333.


I. Poslední Habsburk na španělském trůnu 25

FRANCOUZSKO-RAKOUSKÁ

JEDNÁNÍ

Francouzský král se na  ozbrojený konflikt připravoval již v okamžiku, kdy vznikalo Pojednání o právech francouzské královny. V té době

probíhala současně jednání o  otázce španělského dědictví mezi francouzským vyslancem ve Vídni Jacquesem Grémonvillem a jehorakouskými protějšky Václavem Eusebiem z Lobkovic a Janem Ferdinandem

Františkem Auerspergem. Francouzský vyslanec se dostával ve  Vídni

do mnohých problémů a to nejen během jednání samotných, ale také

mimo ně, z nichž asi nejzávažnější bylo zranění způsobené opilýmšpanělský sluhou. Nakonec v polovině ledna 1668 vznikly dva návrhy, jak

by mohlo být v  budoucnu rozděleno španělské impérium. První varianta přiřkla císaři Milánsko, Baleáry, Kanárské ostrovy, Indiea Španělské království s výjimkou Navarry. Podle druhého návrhu by císař

obdržel Milánsko, Španělské království, opět s výjimkou Navarry,Sicílii a Sardinii. V tomto případě by Francie získala Jižní Nizozemí,Navarru a španělské kolonie v zámoří, což by jí umožnilo zajistit si přední

postavení v  oblasti námořního obchodu. Na  druhé straně císaři Leooldovi I. by se podle tohoto schématu podařilo vytvořit rozsáhlou říši,

ne nepodobnou té, kterou kdysi vytvořil jeho předek Karel V.

7

Jednání, jež následovala, nebyla jednoduchá a několikrát se dostala

do slepé uličky, jelikož císař Leopold I. nebyl ochoten vzdát senároků na Neapolsko. Nakonec se císař se ztrátou tohoto italského území

smířil a z obou možností zvolil tu první. Smlouva, která bylanásledně podepsána, přiřkla Ludvíkovi XIV. v případě smrti Karla II. celou Navarru a  Rosas, území nacházející se v  severovýchodní části Katalánska, obsazené Francií roku 1645 a Pyrenejským mírem opětnavrácené Španělsku. Dále mělo být podle smlouvy z  roku 1668 k  Francii 7

K  vídeňským jednáním a  dohodám o  dělení španělského dědictví blíže viz

PICAVET, Camille-Georges, La Diplomatie française au temps de Louis XIV, 1661–

1715, Paris 1930, s. 259an a BÉRENGER, Jean, Leopold I

er

(1640 – 1705), fondateur

de la puissance autrichienne, Paris 2004, s. 413.


26 Soumrak krále Slunce

připojeno ještě Neapolsko, Sicílie, Filipíny a francouzský král měl mít

současně rozhodující slovo v záležitostech týkajících se severní Afriky.

Pro francouzského panovníka byl ovšem nejpodstatnější zisk Jižního

Nizozemí a  Franche-Comté, jež měly spolu s  Burgundskem dotvořit

přirozenou hranici Francie na  východě. Nakonec byla po  dlouhých

jednáních a  nejednom ústupku, jak ze strany rakouského císaře, tak

francouzského krále, 19. ledna 1668 podepsána vídeňská smlouva

o  dělení španělského dědictví, podle které mělo císaři Leopoldovi I.

připadnout vlastní Španělské království, Milánsko, španělské drža

vy v  Novém světě a  přístav Finale v  Ligurii, jehož prostřednictvím

by mohla být zajištěna komunikace mezi Rakouskem a  Španělskem.

Ludvík XIV. a jeho dědici by pak získali Španělské Nizozemí,Franche

Comté, Neapolsko, Sicílii a Filipíny.

Ludvík XIV. před Besançonem během devoluční války

(Adam Frans van der Meulen 1632– 1690)


I. Poslední Habsburk na španělském trůnu 27

V  době, kdy ve  Vídni probíhala horečnatá jednání o  budoucnosti

španělské říše, stále ještě trvala devoluční válka mezi Francií a Španělskem a francouzská armáda, vedená maršálem Henrim Turennem

(1611–1675), obsadila téměř bez boje podstatnou část Flandera začala postupovat na Brusel.

Námořní mocnosti, Spojené nizozemské provincie a  Anglie, zneokojeny francouzskou rozpínavostí, ukončily válečný konflikt, který

vedly mezi sebou, a  společně se Švédskem podepsaly 23. ledna 1668

v Haagu tzv. Alianci tří, jež nebyla ničím jiným než výrazem obavz exanzivní politiky francouzského krále. Ludvík XIV. se proto rozhodl

ukončit devoluční válku a  na  jaře 1668 začala mírová jednání, která

vyvrcholila podpisem mírové smlouvy 2. května 1668 v Cáchách,jejímiž signatáři byli Colbert de Croissy za Francii a baron Bergheiken

za Španělsko. Francie získala deset důležitých míst v  Jižním Nizozemí (mezi nimi například Armentières, Menin, Oudenaarde, Tournai,

Courtrai, Ath, Douai a  navíc i  významné město Lille). Ludvík XIV.

vrátil na  oplátku Španělsku Franche-Comté. V Úvahách pro poučení

dauphinovo k tomu poznamenal: „Panství Franche-Comté, které jsem

dobyté vrátil, bylo možno přivést do takové situace, že se ho kdykoliv

zase zmocním, a  mé nové, lépe zajištěné výboje mi poskytnou spolehlivější průchod do celého Nizozemí.“

8

Není bez zajímavosti, že ani

v preambuli mírové smlouvy z Cách, ani v žádném jiném jejím článku

není ani slovo o právech francouzské královny Marie Terezyna španělské dědictví, a cášská smlouva je tak jednou z mála mírových smluv,

která neřešila problém, kvůli němuž vlastně samotná válka vznikla.

Otázka španělského dědictví byla roku 1668 pro francouzského

krále vyřešena vídeňskou smlouvou a  už se jen čekalo na  smrt Karla II., která ovšem nepřicházela. Mezitím se císařskému páru,Leopoldovi I. a jeho třetí manželce Eleonoře Falcko-Neuburské, narodil roku

1678 syn Josef a o osm let později i Karel, který sehrál ve válceo španělské dědictví jednu z  klíčových rolí. Narozením arcivévody Karla

odpadla možnost, že by došlo k obnovení rozsáhlé říše Karla V., neboť

prvorozený Josef, jak se všeobecně předpokládalo, měl zděditstředoevropské državy svého otce a jeho mladší bratr mohl nastoupit na trůn

8

LUDVÍK XIV., s. 266.


28 Soumrak krále Slunce

ve Španělském království. Přestože ani jeden z rakouských arcivévodů

nebyl přímým potomkem Filipa IV., rakouští Habsburkové seautoma

ticky pokládali za  dědice svých španělských příbuzných. Císař navíc

kalkuloval s  faktem, že i  jeho dcera Marie Antonie se musela v oka

mžiku sňatku s bavorským vévodou zříci nároků na španělskédědic

tví, které na  ni přešly od  matky, španělské infantky Markéty Terezy.

Leopold I. do smlouvy, v níž se bavorský manželský pár zříká dědictví

španělské koruny, zahrnul i  odškodnění, které se mělo bavorskému

vévodovi dostat – Španělské Nizozemí. Za této situace považovalLeo

pold I. své syny za legitimní dědice španělského trůnu, což dokresluje

i fakt, že na počátku 90. let obdržela španělská královna dopis z Vídně

podepsaný arcivévodou Karlem, který ke svému podpisu připojili ti

tul dědice španělského impéria.


I. Poslední Habsburk na španělském trůnu 29

PO DEVÍTILETÉ VÁLCE

Otázka španělského dědictví se opět stala aktuální koncem 90. let

17.  století, v  době, kdy mírem v  Rijswijku skončila devítiletá vál

ka (1688–1697), a  pozornost evropských panovníků se opět obrátila

k Madridu, odkud přicházely zprávy o zhoršujícím se zdravotnímsta

vu Karla II. V této době přicházeli v úvahu tři kandidáti. Jedním z nich

byl syn bavorského kurfiřta Maxe Emanuela a  jeho první manželky

Marie Antonie, Josef Ferdinand, jehož zájmy v Madridu vehementně

prosazoval vyslanec bavorského dvora Bertier. Tento obratnývyjedna

vač se snažil přesvědčit nejen samotného krále Karla II., alei význam

né španělské politiky, že určení syna bavorského kurfiřta za následníka

Karla II. je nejlepší možné řešení. Argumentoval převážně tvrzením,

že pokud by španělský trůn připadl francouzskému či rakouskému

kandidátovi, toto rozhodnutí by nevyhnutelně směřovalok celoevrop

skému konfliktu. Jak běh událostí ukázal, Bertier se nemýlil.

Nebyl to ovšem pouze bavorský diplomat, kdož v  Madridu hájil

zájmy svého vládce a  jeho příbuzných. Mezi další významné diplo

maty patřil i rakouský šlechtic Bonaventura, hrabě Harrach, který se

na španělském královském dvoře stal jednou z hlavních osobnostíra

kouské strany, skupiny šlechticů prosazujících na španělský trůnjed

noho ze synů Leopolda I. V čele tohoto uskupení stála sama královna,

druhá manželka Karla II., Marie Anna Falcko-Neuburská, dcerafalc

kého kurfiřta Filipa Viléma a  současně sestra Eleonory Falcko-Neu

burské, druhé manželky císaře Leopolda I. Podle současníků neměl

Karel II. svoji druhou choť příliš v lásce a někteří z diplomatůinfor

movali o tom, že i královna si je velmi dobře vědoma nechuti, kterou

k ní manžel chová. „Je z duše nešťastná z toho, že se k ní manžel chová

chladně, a to až tak, že s ní nechce zůstat o samotě; a v okamžiku, kdy

se královna otočí, vyplazuje [Karel II.] jazyk a dělá grimasy.“

9

Marie Anna v  Madridu hájila vehementně zájmy svých příbuz

ných. Její činorodost zašla dokonce tak daleko, že prosadila svého

9

LAVISSE, Ernest, Louis XIV. Histoire d’un grand règne 1643–1715, Paris 1989,

s. 785.


30 Soumrak krále Slunce

bratrance Jiřího Hessensko-Darmstadtského na post místokrálev Ka

talánsku. Jiří Hessensko-Darmstadtský si samozřejmě nenechal ta

kovou příležitost ujít, sebral vojsko a  zanedlouho se se svými pluky

dostal téměř k Madridu. Až rozhodnutí Karla II. ukončilo vpád jeho

jednotek do Španělského království. Nutno říci, že tato událost nebyla

pro rakouskou stranu na  madridském dvoře nejšťastnější a  po tom

to incidentu se část španělské šlechty začala přiklánět k  bavorskému

či francouzskému kandidátovi. Krátce potom byl Bonaventura hrabě

Harrach ve funkci rakouského vyslance nahrazen svým synem, který

se do Madridu dostavil v říjnu 1698.

Podobně jako císař a bavorský kurfiřt, i francouzský král Ludvík XIV.

měl u španělského dvora svého vyslance, Henriho markýzed’Harcou

rta, který zde od roku 1697 obratně hájil dauphinovo právona španěl

skou královskou korunu. Markýz d’Harcourt se do doby, než Karel II.

zemře, měl řídit následujícími instrukcemi, které mu poskytl fran

couzský král: „Ustavíte právo mého syna jako jistý princip založený

Karel II. a Anna Marie Falcko-Neuburská


I. Poslední Habsburk na španělském trůnu 31

na  obecném právu a  zákonech, obzvláště španělských, a  na  zvycích

všech států, které tvoří tuto monarchii. Budete ho prosazovat jakodědice, kterému nikdo nemůže zabránit převzít titul španělského krále.“

10

Pod tlakem mezinárodních událostí a  celkového napětí mezi

případnými dědici Karla II. došel ovšem Ludvík XIV. závěru, že jeho

jediný syn a  následník francouzského trůnu není nejlepším kandidátem na zisk španělského dědictví. Aby se vyhnul konfliktu a mohl

lépe čelit nařčením ostatních velmocí, že v případě zvolení dauphina španělským králem plánuje spojení obou mocných říší, dovolil svému synovi Ludvíkovi, aby přenesl práva na španělský trůn na jednoho ze svých mladších synů, buď Filipa z Anjou, který se narodil roku 1683, nebo Karla z  Berry, narozeného roku 1686. Dauphin poslechl rady svého otce a ve veřejném prohlášení se vzdal svých práv na španělské dědictví ve prospěch svých synů, neboť, jak prohlásil, „jsou oba příliš vzdáleni francouzské koruně a  Španělé tak mohou věřit, že Francie a Španělsko nebudou spojeny pod vládou jednoho panovníka“.Na závěr svého prohlášení ještě připojil hrozbu: „Jestliže se Španělérozhodnou pro jednoho ze synů císaře, budu muset hájit práva svých synů silou.“

11

10

Tamtéž, s. 786.

11

Tamtéž.


33

II.

Španělské

dědictví koncem

17. století


34 Soumrak krále Slunce

V  posledních dvou letech 17. století se stala otázka, kdo nastoupí

na trůn po smrti Karla II. opět více než aktuální. Zdravotní stavšpa

nělského krále se postupně zhoršoval, což bedlivě sledovaly všechny

evropské mocnosti. Philippe de Courcillon, markýz de Dangeau,kte

rý psal v letech 1684–1720 Deník, v němž se snažil vylíčitkaždoden

ní život ve Versailles, zanechal také četné zmínky o zdravotním stavu

Karla II. Ke dni 20. května 1699 si markýz poznamenal, že „poslední

novinky z  Madridu nejsou dobré hlavně kvůli zhoršujícímu se stavu

španělského krále“.

12

V červnu téhož roku markýz zaznamenal určité

12

DANGEAU, Philippe de Courcillon, Journal du Marquis de Dangeau, Tome

septième 1699–1700, Paris 1856, s. 398.

Karel II. (Juan de Miranda Cerreno 1614–1685)


II. Španělské dědictví koncem 17. století 35

zlepšení, ale již počátkem srpna napsal: „Král španělský je na tom hůře

než kdykoliv předtím. Všeobecně se předpokládá, že již učinilopatře

ní týkající se jeho dědictví.“ Karel II. se však i z této nemoci nakonec

zotavil, podle Dangeaua dokonce tak, že „je zde určitá naděje na to, že

by mohl mít ještě děti“, ale ani evropští politici, ani španělská šlechta si

nemohli být jisti, kdy choroba opět udeří, a proto se začalo čím dál tím

intenzivněji diskutovat o otázce španělského dědictví.

Vyslanci evropských mocností na  madridském královském dvoře

obdrželi instrukce od svých panovníků a především vyslanci Francie,

Rakouska a  Bavorska se měli zasadit o  to, aby prospěli svému vládci

a prosadili právě jeho příbuzného na španělský trůn. Chovánívyslan

ců na madridském dvoře mělo samozřejmě také velký vlivna španěl

ské politiky, kteří již po několik let byli svědky neustále se střídajících

stavů relativního zdraví s epileptickými záchvaty a dalšími nemocemi,

které Karla II. postihovaly čím dál tím častěji. Všichni na madridském

dvoře proto cítili potřebu vyjádřit své stanovisko ohledně vhodného

kandidáta na  španělský trůn a  vyslovit se zatím alespoň neoficiálně

pro francouzskou, rakouskou či bavorskou stranu. V této době byljed

ním z nejvýznamnějších španělských politiků toledský arcibiskup,kar

dinál Portocarrero, který například naznačil francouzskému vyslanci

markýzi d‘Harcourtovi, že by se mu myšlenka, že by na trůnpo Kar

lovi II. nastoupil jeden z vnuků Ludvíka XIV., nikterak nepříčila.Dal

ší významný muž španělské politiky, vévoda Saint-Jean, člen válečné

rady a místokrál Sardinie, který byl velmi pobouřen chovánímkrálov

ny, bez okolků prohlásil, že po smrti současného španělského krále se

postaví na stranu francouzského kandidáta. Zajímavý je i postojPet

ra Blandinièra, zpovědníka Karla II., který se v přítomnosti vyslance

d’Harcourta vyjádřil, že „celý Aragon, Navarra, Andalusie a  nejlepší

část španělských provincií doufají, že jim nejkřesťanštější panovník

poskytne útočiště poté, co jejich monarcha zavře oči“.

13

Projevy profrancouzských nálad mezi španělskými šlechtici po

vzbudily Ludvíka XIV. k  vstřícným krokům vůči Španělskému krá

lovství, čímž, jak doufal, si přikloní na  svou stranu nejen větší část

šlechty, ale vyslouží si i vděk španělského krále. Ještě v roce 1698 nabídl

13

LAVISSE, s. 786.


36 Soumrak krále Slunce

francouzský král španělské straně část své flotily, aby mohla osvobodit

Ceutu, kterou v  té době obléhali Arabové, a  aby mohla zajistit bez

pečnost lodí plujících z Nového světa, které čím dál častěji ohrožovali

berberští piráti. Přes všechny snahy Ludvík XIV. ale nedosáhl toho, co

původně zamýšlel, protože mu nebyly poskytnuty žádné záruky, že by

na španělský trůn měl dosednout jeden z jeho vnuků.

Kromě Francie, císaře a Bavorska se o možné uchazečena španěl

ský trůn začaly v této době zajímat i maritimní mocnosti. Jak Anglie,

tak Spojené nizozemské provincie zvažovaly, který z kandidátů by byl

pro jejich zájmy nejvhodnější. Političtí představitelé obou těchtomoc

ností, jejichž politické priority se v otázce španělského dědictvímno

ho nelišily, byli rozhodně proti tomu, aby došlo ke spojení Španělska

a Francie, pokud by se dědicem španělského trůnu stal dauphin, nebo

Španělska a Rakouska, v případě, že by na španělský trůn dosedlarci

vévoda Josef. Když se dauphin zřekl svých práv a Leopold I. prohlásil,

že dědicem španělského trůnu by se stal jeho mladší syn Karel,nemě

li političtí představitelé Anglie ani Spojených nizozemských provin

cií mezi kandidáty žádného favorita, ale byly to právě tyto dva státy,

které mohly významně vychýlit jazýček vah evropské politiky, a svým

Leopold I. Vilém III.

(Sir Godfrey Kneller 1646–1723)


II. Španělské dědictví koncem 17. století 37

postojem tak nepřímo rozhodnout o  osobě budoucího španělského

krále. Této skutečnosti si byli vědomi jak francouzský král, tak i císař

a bavorský kurfiřt, kteří začali dělat všechno možné, aby získalipodoru námořních mocností.

Leopold I. chtěl upevnit dohodu z  května 1698, kterou uzavřel s anglickým králem Vilémem III. a politickými zástupci Spojenýchnizozemských provincií a  jež zaručovala práva na  španělský trůn jeho mladšímu synovi, arcivévodu Karlovi. Císař doufal, že se muna základě této dohody podaří prosadit vyslání Karla s 10 000 mužido Madridu, ale k  tomuto plánu potřeboval pomoc maritimních mocností, které by poskytly flotilu k přepravě arcivévody a jeho vojskado Španělska. Anglický panovník Vilém  III., ani přední nizozemský politik Anthoine Heinsius, nechtěli provokovat francouzského krále Ludvíka XIV., o kterém velmi dobře věděli, že je schopen při sebemenšípříležitosti sáhnout ke zbrani a poskytnutí lodí pro rakouské vojáky by se dalo považovat téměř za provokaci. Nadto si byli vědomi skutečnosti, že pokud by se francouzský král rozhodl zabrat Španělské království silou, dalo by se mu v tom jen velmi obtížně zabránit.

Po  ukončení devítileté války a  uzavření míru v  Rijswijku začal Ludvík XIV. v očekávání dalšího konfliktu provádět reformyv armádě, která zanedlouho čítala 150 000 vojáků v pěších sborech a více než 30 000 mužů v kavalerii. Ještě během léta 1698 navíc francouzský král vyslal 23 francouzských válečných lodí ke  Cádizu a  další do Atlantského oceánu mezi Bordeaux a španělský přístav La Coruña, další část francouzské flotily zamířila z přístavu Toulon k Neapoli. Na hranicích mezi Španělskem a Francií byly připraveny francouzské vojenskéjednotky a část Ludvíkovy armády byla v Dauphiné připravená kdykoliv překročit Alpy. Ludvík XIV. se snažil demonstrovat sílu a připravenost francouzské armády, která byla udržována v pohotovosti četnýmimanévry, z nichž největší a nejvýznamnější proběhly v září 1698v Comiègne pod velením Louise Françoise, vévody Boufflerse.

Jak již bylo řečeno, Anglie ani Spojené nizozemské provincie nechtěly zavdat Ludvíkovi XIV. příčinu k vojenskému zásahu. Vilém III. poslal na  francouzský dvůr jednoho ze svých rádců, Henryho Bentincka, který se díky vlivu na  anglického krále honosil titulem hraběte z Portlandu. Tento vyslanec si například otevřeně stěžoval na to,


38 Soumrak krále Slunce

že francouzský král poskytl na  zámku Saint-Germain-en-Laye úto

čiště sesazenému stuartovskému monarchovi Jakubovi II. Když se

Ludvík  XIV. dozvěděl, co je hlavní námětem vyslancových hovorů,

odmítl hraběte z Portlandu přijmout, dovolil však svým rádcům,Tor

cymu a Pomponnovi, aby s anglickým vyslancem promluvilia nabíd

li mu dohodu týkající se budoucího rozdělení španělského impéria.

Portland však podle instrukcí, které obdržel z Londýna, navrhoval, aby

se španělským králem stal bavorský princ Josef Ferdinand. Nakonec se

Ludvík XIV. u Compiegne roku 1698


II. Španělské dědictví koncem 17. století 39

k tomuto tématu vyjádřil i francouzský král, který se nechal slyšet, že

bude souhlasit s rozdělením dědictví, jehož jedna část připadne právě

bavorskému princi, ovšem za  podmínky, že vlastní Španělsko zdědí

jeden z jeho vnuků. V takovém případě, prohlásil Ludvík XIV., bude

Francie ochotna zaručit obchodní privilegia námořním mocnostem.

Zatímco ve  Versailles probíhala jednání mezi anglickým vyslancem a  francouzskými politiky, činil se stejně i  francouzský vyslanec

v Londýně Camille d’Hostun, vévoda Tallard. V  dubnu 1698 nabídl

Vilém III. Tallardovi dohodu o rozdělení španělského dědictví, podle

níž by jednomu ze synů dauphina připadlo vlastní Španělsko a  jeho

zámořské državy, rakouskému arcivévodovi Milánsko a Neapol a syn

bavorského kurfiřta by byl odškodněn Španělským Nizozemím, které

by bylo zvětšeno o část francouzského území. Ludvík XIV.samozřejmě nechtěl ani slyšet o zvětšení Španělského Nizozemí na úkorFrancie, ale přikázal Tallardovi, aby dále pokračoval v  jednání. Nicméně

svůj postoj k celé situaci vyjádřil následovně: „Není možné, že se najde

nějaký kompromis mezi mým a  princovým smýšlením, na  jehož základě bude vytvořen plán, podle kterého budeme moci postupovat.“

14

Ludvík XIV. však vzápětí navrhl jiné rozdělení. Podle něj měloŠpanělské Nizozemí a Sicílie připadnout dauphinovi, Milánskorakouskému arcivévodovi a  zbytek španělského impéria Josefu Ferdinandovi.

Pokud by s tímto rozvržením maritimní mocnosti nesouhlasily, přišel francouzský král s další možností, jak rozdělit španělské dědictví.Podle druhého návrhu měla Neapol připadnout rakouskémuarcivévodovi, Milánsko savojskému vévodovi, Španělské Nizozemí bavorskému kurfiřtovi a zbytek jednomu ze synů dauphina.

Anglický král ve skutečnosti neočekával tak vstřícnou nabídku ze

strany Francie. Skutečnost, že Ludvík XIV. byl ochoten smířit ses rozdělením španělského impéria, naznačovala, že není nakloněnmyšlence další evropské války, a to i přes to, že se pohyby svých vojsk a častými

vojenskými manévry snažil všechny přesvědčit o opaku. Francouzské

návrhy byly prodiskutovány jak v  Londýně, tak v  Haagu. Proti druhému francouzskému návrhu se však postavili političtí představitelé Spojených nizozemských provincií, neboť je znepokojovalo, že by

14

Tamtéž, s. 789.


40 Soumrak krále Slunce

Španělské Nizozemí mělo připadnout bavorskému kurfiřtovi, který

rozhodně nebyl takovým sousedem, který by je ubránil předpřípadným francouzským vpádem. Další výhrady měly maritimní mocnosti

k návrhu, aby vlastní Španělsko a Indie připadly jednomuz francouzských princů. Po dalších jednáních mezi anglickými a nizozemskými

politiky přišly Anglie a  Spojené nizozemské provincie s  podmínkou,

za které by s navrženým dělením souhlasily. Požadavkem maritimních

mocností byl zisk Ceuty, Oranu, Port-Mahonu, Gibraltaru a Havany,

které byly významnými španělskými obchodními stanicemi.

Nakonec se ukázalo, že nejvýhodnější pro všechny tři mocnosti je první dohoda navržená Ludvíkem XIV. Jediný problém v nípředstavovalo vévodství Lucemburk, které podle francouzského návrhu mělo připadnout francouzskému království, s  čímž se nemohli nizozemští politici smířit. Problém Lucemburku představoval hlavní témajednání mezi Vilémem III. a francouzským vyslancem Tallardem. Anglický král nabízel řadu alternativ, jako např. převzetí Toskánska neboMilánska Francií, ale tyto možnosti by předpokládaly další jednání a opětné přerozdělení španělské říše.

Právě v tomto okamžiku ztratil francouzský král trpělivost.Povzbuzen zprávami markýze d’Harcourta z Madridu, které naznačovalyvelkou podporu španělských politiků francouzské straně, napsal Ludvík XIV. 11. července 1698 Tallardovi, aby rozhodně nesouhlasil pouze s „průměrnými výhodami“. Jednání však pokračovala dálea francouzský král se postupem času vrátil k umírněnému tónu, a dokoncesouhlasil s  jednáním s  anglickým králem Vilémem III. a  nizozemským politikem Heinsiem prostřednictvím svých vyslanců na  zámku Loo v  Gelderlandu, oblíbeném sídle Viléma III. Na  tomto setkání byly prodiskutovány všechny předešlé návrhy na  rozdělení španělské říše a navrženy i další možnosti. Dokonce se uvažovalo o tom, že by bylo rozděleno i  samotné Španělsko, a  to mezi dauphina, který by obdržel provincie Navarru a Guipúzcoa, a Josefa Ferdinanda, který bydostal zbytek Španělského království. Ke  všem možnostem dělení měl však výhrady právě Heinsius, který rozhodně odmítal možnost, že by na španělský trůn dosedl jeden z vnuků Ludvíka XIV. A už vůbec se mu nelíbilo, že by v  opačném případě připadla Francii část Apeninského poloostrova, což by podle jeho slov znamenalo „zhoubu


II. Španělské dědictví koncem 17. století 41

anglo-nizozemského obchodu ve Středomoří“. Kvůli jeho postojihro

zilo, že se jednání mezi maritimními mocnostmi a francouzskýmkrá

lem nebezpečně protáhnou.

Nakonec byla ovšem 8. září 1698 podepsána anglo-francouzská

dohoda, kterou ještě nebylo možno pokládat oficiální, neboť zestra

ny Francie připojil svůj podpis pouze markýz Tallard. Krátce poté

schválili tuto dohodu i  politici Spojených nizozemských provincií.

Nutno dodat, že obě maritimní mocnosti by uvítaly, kdyby se jednání

o  budoucím rozdělení španělské říše zúčastnil i  zástupce císaře, ale

Ludvík XIV. byl proti tomu, neboť argumentoval tím, že pokud by se

Leopold I. dozvěděl, že jeho spojenci plánují s jeho někdejšímprotiv

níkem rozdělení dědictví po Karlu II., postavil by se všemiprostřed

ky proti tomu. Ludvík XIV. se nejvíce obával toho, že by císař mohl

Hrabě de Tallard (neznámý autor, dobová rytina)


42 Soumrak krále Slunce

přesvědčit Karla II., aby určil jediným dědicem arcivévodu Karla,jelikož by Leopold I. mohl prezentovat svého druhorozeného syna jako

jediného, který by mohl předejít rozdělení španělského impéria.

Novinka o  podpisu smlouvy mezi Francií a  maritimními mocnostmi, kt



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist