načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Soukromé války Heleny Petránkové -- Z republikánského Španělska na východní frontu - Miroslav Brož

Soukromé války Heleny Petránkové -- Z republikánského Španělska na východní frontu

Elektronická kniha: Soukromé války Heleny Petránkové -- Z republikánského Španělska na východní frontu
Autor:

Dramatický životní příběh první ženy v historii naší armády, která dosáhla nejvyšší vojenské hodnosti - plukovnice v záloze. Válečné zkušenosti získala již ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 201
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dramatický životní příběh první ženy v historii naší armády, která dosáhla nejvyšší vojenské hodnosti - plukovnice v záloze. Válečné zkušenosti získala již v letech 1937–1938 jako příslušnice čs. lazaretu J. A. Komenského během občanské války ve Španělsku. Po nacistické okupaci republiky unikla ilegálně do Polska a později do Sovětského svazu. Jako jedna z prvních se v roce 1942 přihlásila do nově vznikající čs. vojenské jednotky v Buzuluku. Sloužila jako lékárnice 1. čs. samostatné brigády, zúčastnila se všech bojů od Kyjeva přes Duklu až po osvobození Slovenska. Patřila také mezi první čs. ženy, kterým byla v roce 1944 propůjčena důstojnická hodnost. V padesátých letech byla na základě vykonstruovaných obvinění zatčena a více než dva roky vězněna. Nezatrpkla však a po své rehabilitaci patřila jako významná a respektovaná odbojářka mezi aktivní členy Čs. svazu protifašistických bojovníků.

Související tituly dle názvu:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Miroslav Brož Soukromé války Heleny Petránkové

NAKLADATELSTVÍ EPOCHA

Z REPUBLIKÁNSKÉHO ŠPANĚLSKA

NA VÝCHODNÍ FRONTU


Copyright © Miroslav Brož, 2017

Photos © Miroslav Brož, www.zeny-bojujici.cz, 2017

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, s. r. o., 2017 ISBN (pdf) 978-80-7557-379-7 Ediční rada Edice Magnetka: Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK Praha, Technická univerzita v Liberci)

Doc. PhDr. Jan Halada, Csc. (FSV UK Praha, Institut komunikačních studií)

Prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (Univerzita Hradec Králové)

PhDr. Miloslav Martínek, CSc.

JUDr. František Čermák


Obsah

Úvodem 7

Dětství a mládí 11

Nový život 22

Španělsko 30

Na další cestu... 41

Naděje 48

Znovu do uniformy 52

Opět mezi svými 63

Zase na frontě 66

Domov za modravými kopci 72

Cesta domů 76

Konečně v Praze 87

Chvíli na pravém místě 97

Dusno 101

Znovu v bílém plášti 115

Poslední chvíle 122

Přílohy

Životopis Heleny Petránkové v datech

(opis z kádrového dotazníku) 126

Vojenské hodnosti Heleny Petránkové 128

Vyznamenání Heleny Petránkové 129

Prameny a literatura 130

O autorovi 131


7

Úvodem

Tisíce českých a slovenských žen bojovaly po boku mužů protifašismu na různých frontách, počínaje republikánským Španělskem

a později, v  letech druhé světové války, v  čs. zahraniční armádě

i  v  domácím odboji. Ojedinělý je ale případ ženy, která se střetla

s projevy fašismu již na počátku třicátých let 20. století na domácí

půdě, aby pak dobrovolně odešla do mezinárodních brigádve Španělsku. Svůj boj proti nacismu zakončila v řadách 1. čs. armádního

sboru v SSSR na sovětsko-německé frontě.

Takovou ženou byla plukovnice v záloze PhMr. HelenaPetránková, člověk moudrý, laskavý a vážený všemi, kdo ji měli možnost poznat, ať již byli jakéhokoliv politického zaměření nebo smýšlení.

Je ale také skutečností, že po lidech, kteří prošli několikafrontami a později dokonce i komunistickým žalářem, nezůstaneobyčejně mnoho písemných dokladů – sem tam jen novinová zpráva, článek v tisku, vojenský dokument z archivu...

Nemá-li tedy památka na takové osudy zaniknout v zapomnění, nezbývá nic jiného, než se opřít o  vlastní poznatky a  vzpomínky pamětníků, kterých je dnes již pomálu.

Přesto se bývalé spolubojovnici Heleny Petránkové z čs.jednotky v  SSSR a  později pracovnici Vojenského historického ústavu v Praze, paní Věře Tiché, podařilo za pomoci jejích přátel, manželů RNDr. Jiřiny Švermové-Kopoldové a plukovníka ve výslužběBedřicha Kopolda, shromáždit osobní výpovědi několikaspolubojovníků této statečné ženy z různých úseků jejího života.

Sama Helena Petránková psala velmi nerada. Její láskou byli lidé, mezi kterými se pohybovala nejraději. Proto se praktickynezachovala žádná korespondence, žádné deníčky ani poznámky. Své bolesti prožívala statečně v ústraní a prakticky o nich nikdonevěděl; radosti, stejně jako všichni lidé jejího typu, slavila spolus jinými, aniž měla potřebu se svěřovat papíru.


soukromé války heleny petránkové

8

Sám jsem Helenu Petránkovou osobně poznal jen čtyři roky

před její smrtí. Moje tehdejší představa o ženě s hodnostíplukovníka, nositelce mnoha válečných vyznamenání, kterou jsemočekával při své první návštěvě u ní doma, se rozplynula hned v úvodu.

Vítala mě malá, příjemná žena s něžnou tváří a úsměvem.

Proto když jsem od dcery manželů Kopoldových Bedřiškypřebíral dochované podklady a  materiály pro tuto publikaci, znovu

jsem si připomněl slova, která mně Helena Petránková napsala

před více než padesáti lety, 19. května 1965: „Nerada dávámmladým dobré rady do života. Věřím, že svou věc dokážou i bez toho.

Chci Vás však upozornit na jedno: Nezůstávejte na povrchu,zkoumejte vždy všechny souvislosti a  nebojte se nikdy pravdy. To je

podle mého soudu ve všem, a hlavně při zkoumání dějin tonejdůležitější. Není to vždy lehké.“

Životní osudy plukovnice v  záloze PhMr.  Heleny Petránkové

jsou proto pokusem zaznamenat a zachytit svědectví o době, kdy

žila a bojovala za spravedlivější uspořádání světa.

Miroslav Brož


9

Úvodem

Dne 1. září 1968 uveřejnil tehdejší deník Rudé právo, ústřednítiskový orgán Komunistické strany Československa, krátkou zprávu:

„Zemřela soudružka Helena Petránková. Dne 30. srpna zemřela ve  věku 64 let soudružka PhMr.  Helena Petránková, nositelka

Řádu republiky, Řádu práce, Řádu rudé hvězdy a  dalších vyznamenání. V  roce 1927 se stala členkou KSČ. Byla příslušnicí interbrigády a v době druhé světové války působila v čs. armádním

sboru v  SSSR. Po  osvobození zastávala řadu stranických a veřejných funkcí.“

Je úterý 3. září 1968, dvě hodiny odpoledne. Nejen Praha, ale celá republika je již dva týdny obsazena vojsky států Varšavské smlouvy. Na poslední rozloučení s Helenou Petránkovou se schází daleko více lidí, než se vůbec může do Velké obřadní síněStrašnického krematoria vejít, a tak řada z nich stojí venku. Organizátoři pohřbu z  pražské vojenské posádky se spojují se sovětským okuačním velením a vysvětlují, že smuteční obřad je připravován se všemi poctami. Vždyť zemřela důstojnice s dosud nejvyššívojenskou hodností, kterou kdy nosila žena v československé armádě – plukovnice. Přesto znovu a znovu musejí sovětskému okupačnímu velení vysvětlovat, že na počest zesnulé se budou střílet čestnésalvy. Je paradoxem té doby, že přímo proti krematoriu ve Strašnicích stojí sovětské dělostřelecké jednotky. Sovětské velení nakonecs požadavky souhlasí.

U  rakve plukovnice v  záloze PhMr.  Heleny Petránkové stojí čestná vojenská stráž. U rakve leží až neuvěřitelně velké množství květin.

Posledního rozloučení se účastní řada tehdejších vysokýchstranických a  vojenských funkcionářů, spolubojovníků ze Španělska a příslušníků čs. zahraničních jednotek z východu i západu.Prezident republiky je v té hektické době zaneprázdněn, ale na pohřeb přijíždí jeho manželka, paní Irena Svobodová, s  obrovskou kyticí živých květin. Mezi smutečnými hosty je i armádní generál Karel Klapálek a  v  té době již bývalý ministr národní obrany, armádní generál Bohumír Lomský, který se před několika dny, 22. srpna, jako jediný postavil nebojácně v  uniformě plné řádů tváří v  tvář důstojníkovi sovětské okupační armády před budovou Národního shromáždění v Praze.


soukromé války heleny petránkové

10

V předních řadách je možné spatřit její bývalé představenéa přátele z jednotky: generály MUDr. Engela, MUDr. Škvařila, ing. Sla-

bého, Kužela a další. Je zde i tehdy již poslední žijící spolubojovník

ze Španělska a  přítel, taktéž příslušník čs. jednotek v  SSSR, major v  záloze Rudolf Šimáček z  Břeclavi, dále její bývalý stranický

představitel a spolupracovník armádní generál prof. JUDr. Jaroslav

Procházka s manželkou a řada dalších spolubojovníků.Pochopitelně nechybějí ani její nejbližší přátelé, Jiřina Švermová-Kopoldová

s manželem, Věra Tichá s manželem a také životní druh Markéty

Novákové v době války, JUDr. Karel Markus s manželkou Soňou.

Přítomni jsou i její jediní příbuzní, synovci JUDr. Hugo a ing. Oto

Adamcovi (děti jejího bratra Vojtěcha, zavražděného nacisty

po potlačení Slovenského národního povstání v Kremničce).

Nad rakví hovoří za pozůstalé členka čs. vlády, ministryněvnitřního obchodu Božena Machačová-Dostálová, obřadu je přítomen i její syn, přítel a  spolubojovník Alfréda Benedikta generálmajor PhDr.  Jaromír Machač. Na  konci obřadu zazní československá státní hymna.

Obřad končí, ale smuteční hosté se nerozcházejí. Stojív hloučcích, diskutují. Jsou tu snad všichni ti, kteří ji milovali. A všichni, kdo ji znali, si v duchu slibují: „Brečet nebudeme, tys to, Helenko, neměla ráda, ale budeme se snažit uchovat si v  srdci tvou prostou lidskou moudrost. A nebudeme-li si s něčím vědět rady,budeme uvažovat, jak bys na našem místě jednala ty. Tak budeš s námi, v nás a naše rozhodnutí budou vždy správná.“

Urnu s  popelem plukovnice v  záloze PhMr.  Heleny Petránkové nechal později její synovec JUDr.  Hugo Adamec uložit do rodinného hrobu v  Ružomberku, na  němž jsou vytesána i  jména všech jejích sourozenců, kteří zahynuli v době druhé světové války v koncentračních táborech.

Vraťme se ale o mnoho let zpět a připomeňme si životní cestu této útlé osoby s něžnou ženskou tváří, která prošla frontouve Španělsku, později se v řadách čs. vojenské jednotky v SSSR zúčastnila osvobození republiky. Ženy, která poznala po řadu měsícůi komunistický žalář, a  přesto jako vůbec první dosáhla vysoké vojenské hodnosti plukovnice československé armády.


11

Dětství a mládí

Helena Petránková, rozená Ackersmannová, se narodila 9. dubna

1904 na  Oravě ve  vesničce Bobrov, asi šest kilometrů od Námestova, jako nejmladší z osmi dětí. Její otec Simon Ackersmann byl

hluboce věřícím ortodoxním židem. Po ovdovění zůstal sám s pěti

dětmi. Žil i nadále v bídných podmínkách na Oravě a tam se také

znovu oženil. V  novém manželství se mu narodily ještě další tři

děti: Žofie, Josef a nejmladší Helenka. Už samotný sňatekmaminky Helenky, paní Berty, svědčí o mnohém. Měla, byť byla o 22 let

mladší, odvahu nejen se provdat za  chudého vdovce, ale dokázala také všech jeho pět dětí přijmout za své. Simon Ackersmann se

tenkrát na Oravě živil učitelováním na židovské škole, ale protože

se rodina rozrůstala a učitelský úřad vynášel jen velmi málo,pořídil si nakonec v  Ružomberku malou dílnu na  výrobu papírových

sáčků.

Byl to svérázný pán s hlavou tvrdou a neústupnou. On –hluboce věřící žid – nechodil ani do místní synagogy. Byla pro něj málo zbožná. Založil si zvláštní židovskou obec, kam chodilo nakonec asi dvacet lidí, také hluboce zbožných, neboť pro Helenčina otce nebyl nikdo dost dobrý. Jeho ortodoxní víra nepatřila žádnému směru. Těmto místním odštěpencům se říkalo jednoduše „ortodoxní obec“.

Byl to přísný tatínek, tak jako tomu v těch dobách v mnoharodinách bývalo. Dá se předpokládat, že tak hluboce věřící člověk musel být přísný více než dost. Hlava rodiny byla osobounekomromisní, nepřipouštějící žádných odmluv. Zdá se však, že právě tohle pro Helenku platilo nejméně. Byla benjamínkem velkérodiny, a tak jak tomu u benjamínků bývá, byla miláčkem všech jeho členů i tohoto přísného tatínka. A jestli si k tatínkovi někdo mohl dovolit něco „pusatého“, tak to byla především Helenka. Jí prostě prošlo všechno i u něho.


soukromé války heleny petránkové

12

O židovských rodinách je známo, že čím více na ně doléhala zášť

zvenčí, tím vroucnější a  důvěrnější se stává jejich rodinný život.

Paní domu byla však matka, které se v rodinném kruhu vzdávala

hluboká úcta. Helenčin otec ctil tento krásný židovský zvyk.Vyžadoval od dětí tu nejhlubší úctu k matce a sám jako hlava rodiny byl

vždy příkladem. Helenka častokrát později se smíchem vyprávěla, jak si maminka jednou při vaření bramborové polévky popletla

majoránku s tabákem. Děti se pochopitelně ošklíbaly a maminka

by jim snědení nepovedené polévky odpustila, ale otec ostentativně snědl plný talíř polévky, protože to vařila maminka a kritika

na její adresu se zkrátka nepřipouštěla.

O Helenčině mamince víme jen tolik, že jako sirotek bylavychována u příbuzných v rodině Geblů v Liptovském Mikuláši. Nebyla však odstrčeným sirotkem. Geblovi Bertičku upřímně milovali pro její milou povahu a vtipnou, bystrou hlavičku. Bertička byla úplně nemajetná, a jak to tehdy bývalo, neměla ani žádné povolání.Provdání se za učitele Ackersmanna pro ni znamenalo vyřešení celého jejího budoucího postavení. Vždyť provdat se tenkrát znamenalo získat hmotné zajištění. Žena se tak stávala paní domu, hospodyní a matkou, a tím se jí dostávalo i jakéhosi společenského postavení. Moudrá mladá Bertička byla statečná a příliš si nevybírala. Vdovec s pěti dětmi jí sice nemohl zajistit žádný přepych, ale rozhodně jí poskytl to nejnutnější hmotné zabezpečení a společensképostavení, byť to byl žebříček hodně nízký.

Vše, co o  této milé paní, Helenčině mamince, víme z pozdějšího vyprávění JUDr.  Alice Gláznerové, nasvědčuje tomu, že ač podřízená a  zastíněná nekompromisní hlavou rodiny, byla větší osobností než „dokonalý“ otec. Byla velkorysejší a  nejen to. Byla člověkem usměvavým, nesmírně dobrým, se smyslem pro humor a s pochopením pro dětské uličnictví. Měla jemný takt.Nevměšovala se nikdy dospívajícím dětem do soukromí. Měla nekonečnou trpělivost, bývala vždy dobře naladěná a laskavá ke svému okolí.

Helenčina maminka se ale měla co otáčet. Kromě starostío početnou rodinu si brala na byt ještě šest až sedm studentů, pro které prala, vařila a uklízela. Plynul z toho malý příspěvek do rodinnépokladny. Jak to dokázala, když při své povaze nedovedla děti ošidit, to už se dnes nedozvíme. Kdo ví, zda někdy nedoplácela, protože ti,


13

č  žůžěř ťŽťČŘňčř

co ji pamatují, vyprávějí, že všechny děti, které se kdy u nístravovaly a užívaly jejího pohostinství, ji až zbožňovaly. V tomto hlučném,

přeplněném prostředí se pohybovala Helenka. Byla živá, milovala taškařice, zapadala snadno do  kolektivu dětí, zkrátka nejživější

stvoření pod rodinnou střechou pana Simona a paní Berty.

Do  Ružomberku přišla ve  věku, kdy překračovala samostatně práh domova. Ostatně ulice v tom malém malebném městečkunebyly příliš frekventované. Děti se proháněly po ulicích, a Helenka tak poznávala okolí. Přímo naproti bydlila rodina Gláznerových, kde žila dvě děvčátka – Alice, přibližně ve věku Helenky, a teprve začínající se batolit malá Evička.

S přirozeností a samozřejmostí pro ni příznačnou vniklaHelenka prostřednictvím Alice do liberálního prostředí rodinyGláznerových a  i  zde se stala jednou provždycky miláčkem všech jejích členů.

Existoval však ještě širší svět za Ackersmannovic a Gláznerovic domem, za Německou ulicí...

Už na počátku 20. století byl Ružomberok převážně slovenský, ale každý „lepší“ člověk podle místních poměrůa rakousko-uherských zvyků perfektně ovládal maďarštinu; slovensky se mluvilo jen s prostým lidem. Školy tu existovaly pouze maďarské. Helenku ale zajímalo odjakživa doslova všechno. A co teprve, kdyžrozluštila první maďarská slovíčka v  knížce! Od  té chvíle, co se naučila číst, četla všechno, co jí přišlo pod ruku, a zajímalo ji vše, co se jen kde šustlo.

Svět kolem ní byl maďarskošovinistický. Nic jiného od chvíle, kdy začala rozum brát, neslyšela. Samozřejmě že ji tenkrát ani nenapadlo, že její rodina má pramálo od Svatoštěpánské koruny. Ostatně doma o těch věcech mnoho neslyšela. Otec se staralspíše o svého pánaboha a do politiky se nepletl. Tím méněHelenčina maminka, která se od rána do večera starala o to, aby udržela v čistotě a nakrmila zástup dětí. Výjimkou snad byli o hodněstarší bratři Helenky – neboť ta si pamatovala, jak jednoho z  nich, Vojtěcha, maminka vyprovázela do války. O událostechodehrávajících se kolem si tehdy před Helenkou povídali a vnímavéděvčátko vpíjelo do  sebe onen var související s  vypuknutím první světové války.


soukromé války heleny petránkové

14

S  ohromným obdivem hleděla na  důležité policisty s typickými rakouskými „federpuschi“ na  kloboucích, s  nadšením hltala

svým dětským, ještě vyjeveným pohledem chlapce ve  vojenských

uniformách, které město s hudbou vyprovázelo do války.Obdivovala se jejich sebevědomí, jejich – často pod vlivem většíhomnožství alkoholu, než se slušelo – křiku o tom, že nepřítele císaře pána

utlučou čepicemi. Naivní děvčátko sledovalo svět kolem sebe. Byl

to pomaďarštělý svět, který nevěděl anebo nechtěl vědět nico slovenském obrozeneckém hnutí, později ani o zahraničním odboji,

o M. R. Štefánikovi. O tom se snad jen šeptalo a ten šepot se k uším

zvídavého děvčátka nedostal.

Proto poté se stejnou citovou hloubkou prožívala velké zklamání, když se dosud vítězící císařská armáda pojednou vracela do města v  podobě mrzáků, tlukoucích děsivě dřevěnými protézami o  chodníky nebo skrývajících za  černými brýlemi slepé oči a ohmatávajících cestu bílou holí. To že byli ti stateční junáci,které vyprovázelo město a  na  něž s  takovým obdivem hleděla? Rozedrané uniformy a  knoflíky, které se už neleskly, chyběly anebo visely na poslední niti. Svět se pojednou neuvěřitelně změnil.Zmizeli ochránci pořádku s opeřenými klobouky, město pustlo,ztichlo, přikrčilo se. Jediným dědictvím z celého humbuku byli ti ubozí zmrzačení vojáci.

Poměry se však postupně uklidňovaly, i když mnohé věcipo nějaký čas zůstaly tomu maďarskému šovinistickému světu nesrozumitelné. Chtělo to čas, než zmatení lidé pochopili, o  co jde. Do města vstoupila česká policie v jednoduchých přilbácha kabátcích, čeští úředníci a také čeští učitelé. To už měl Ružomberok své první gymnázium, kam směla i děvčata.

Helenka původně vychodila první školní třídy v obecnéžidovské škole. Protože se velice dobře učila, přešla pozdějido měšťanky k jeptiškám. To jistě jejímu zbožnému židovskému otci nebylo dvakrát vhod, ale tenkrát pro děvčata žádná jiná škola nebyla.Existovala všeho všudy tři gymnázia, do kterých měla přístup děvčata, a všechna byla v Budapešti. Vydržování na takové škole bylo drahé a  ostatně Helenka byla v  té době ještě příliš malá na  to, aby odešla z  domova. Ale tím, že v  roce 1918 vznikla na  Slovensku reálná gymnázia přístupná nadaným dívkám, přešla Helenka se svou


15

č  žůžěř ťŽťČŘňčř

nerozlučnou přítelkyní Alicí v  roce 1919 do  zahajovacího ročníku československého reálného gymnázia v  Ružomberku s vyučovacím jazykem slovenským. Obě děvčata složila přijímací zkoušky

a byla přijata: Helenka do šesté a mladší Alice do páté třídygymnázia.

Nelze opomenout, že Helenka byla jediným děvčetem ve třídě. Samozřejmě, že ti malí „vládcové tvorstva“ měli tendenciděvče znemožnit. Brzy jim však bylo umožněno poznat, že „ta holka“ má dobře nabroušené zbraně. Bez námahy se výborně učila, takže leckterého představitele silného pohlaví strčila do kapsy. Pokud si moc dovolovali, pak narazili na Helenčin pohotový ostrý jazyk. A protože zakrátko zjistili, že „ta Helena Ackersmannová“ nezkazí žádnou legraci a není to žádný ženský ufňukánek, zjednala si brzy respekt a  byla kolektivem nezvedené hordy kluků přijata za  sobě rovnou.

Jedno z jejích uličnictví se jí však stalo osudným. Za náměstím vedla ulička, která se prudce svažovala z kopce. Vedl tudy rozbitý chodník, celý posetý vymletými kameny. V té uličce si klucivždycky sedli na  rýsovací prkna a  sjížděli dolů. Helenka, která nikdy v ničem nechtěla zůstat pozadu za  kluky, prohlásila, že to dokáže také. Alice se vyděsila: „Heleno, neblbni!“ Ale už bylo pozdě. Helena sjela až dolů a  vážně si poškodila koleno – na  celý život. Na  rentgen se tehdy s  takovými věcmi nechodilo. Koleno oteklo, ale lékař nařídil jen obklady. Byla to zlomenina, která se asi během čtrnácti dnů zhojila jen zdánlivě. Otok opadl a nikdo se o to dále nestaral, a tak se Helena za dva týdny přibelhala do školy.

V sextě tehdy Helena navázala i dlouhodobé přátelstvís pozdějším význačným komunistickým politikem a novinářem Eduardem Urxem (narozen 29. ledna 1903 ve  Velké nad Veličkou, komunistický politik, česky a  slovensky píšící novinář, básník a  literární kritik, mj. autor děl Za  pravdu a  mír či Na  socialistických polích), který byl později, v době okupace, 20. dubna 1942, nacistypopraven v koncentračním táboře Mauthausen. Eda s Helenou sinavzájem půjčovali knihy a stali se i velkými kamarády. Celá ta třída se tenkrát neobyčejně vydařila. Chodili spolu na  výlety a  Helena si ten hezký zvyk uchovala až do posledních let života. Ráda setoulala lesy a milovala přírodu.


soukromé války heleny petránkové

16

Eduard Urx byl už v sextě výraznou osobností. Na rozdílod děvčat chodil na katolické náboženství. Jednoho dne však prohlásilhodiny náboženství za ztrátu času a odmítl dále na výuku docházet.

Potřeboval však k tomu od otce písemné potvrzení. Byl by zázrak, kdyby mu jeho velice přísný a autoritativní otec takové potvrzení dal. Chytrý Eda se však této překážky nezalekl. Našel si cestu, jak se hodinám náboženství ubránit. Začal klást panu katechetovi tak provokativní otázky, že tím podrýval víru ostatních žáků.Katecheta proto nakonec sám požádal otce, aby mu syna na hodinynáboženství neposílal. Eda tedy přestal na  hodiny náboženství chodit. To Helence s Alicí nesmírně imponovalo a začaly Edu v hodinách náboženství napodobovat. Pobouřený rabín vzkázal nakonec otcům obou děvčat, aby své dcery na výuku náboženství dáleneposílali.

Tou dobou dělala Helenka první krůčky směremk nejpokrokovějšímu hnutí tehdejší doby. Škola, kde se formovaly první Helenčiny názory, stojí v  Ružomberku dodnes. Po  válce tam viselo

ještě zažloutlé, patinou dlouhých let poznamenané maturitnítablo. Nápis nad hlavou pána s kolárkem – ředitele školy – hlásá, že se

na nás dívají abiturienti státního reálného gymnáziav Ružomberku, oktaváni a oktavánka... S osmnáctiletou Helenou je tami osmnáctiletý Eduard Urx.

Jednoho dne v  září 1919 se otevřely dveře ružomberské sexty

a vešel nový profesor. Latinář. Nuda, opakování Ovidia. Ano, ano

– Publius Ovidius Naso – Aurea prima sata est aetas, quaevindice nullo, sponte sua, sine lege fidem, rectumque colebat... Jsou to

takové verše, které si pamatujete do hrobu, ať chcete, nebonechcete, hexametry nenásilné, samozřejmé, zvučné, slavnostní, kouzelný

rytmus, básníkova vidina spravedlivého světa, sen o  člověku lidském a  nejlidštějším. Kdyby nebylo jen toho zoufalého překladu,

té bezzubé, beznadějné tuposti gramatického rozboru! „Ne, ne, to

nedělejte, tak ne...“

Profesor Martinec byl podivný latinář. Nežádal otrocký překlad

a  gramatický rozbor Ovidiových veršů, stačil mu výklad smyslu.

Ejhle, to není jen text, ale veliká báseň! A mladá duše dovedeporozumět. Profesor Martinec hovoří o básníkovi, o jeho pohnutém

životě a  utrpení, o  jeho nesmrtelném díle. Vypravuje o  režimu


17

č  žůžěř ťŽťČŘňčř

otrokářského impéria. Hodiny latiny přitahují, stávají se svátkem.

Profesor Martinec vypravuje i  o  Spartakově povstání, o  síle a neřemožitelnosti lidových mas bojujících za svobodu, o poražených

regionech imperátora a o tom, že neúspěšné povstání ještěneznamená konec. Spravedlivý zápas nemůže dříve či později skončitjinak než naprostým vítězstvím.

Jednoho dne přistoupil Martinec o přestávce k Eduardu Urxovi: „Vzpomněl jsem si na vaše otázky a rád bych vám pomohl,abyste pochopil, co se dělo před staletími i nedávno a co se děje dnes. Možná, že by bylo dobře, kdybyste si nějakou maličkost přečetl. Co myslíte?“ – „Byl bych rád, pane profesore,“ odpověděl Eda.A Martinec mu podal brožuru Bohumila Šmerala Kdož jsou a  co chtějí sociální demokraté.

Od té doby Eda hltal výklady i knihy svého latináře, půjčoval je i Heleně a ta zase pak Alici. Po strašné válce, která zahubila tolik lidí a způsobila tolik lidského utrpení, hledala přemýšlivá děvčata, jako byla Helena a  Alice, nějakou cestu, jak zabránit dalším válkám a zajistit lidem lepší a spravedlivější život. Myšlenky obsažené v brožurách od profesora Martince byly pro ně přitažlivé a zdály se jim nadějeplné. V  jejich uskutečnění viděla tehdy mladá děvčata svou správnou cestu do života.

V sextě šla Helena s Alicí poprvé s děvčaty a ženskými z textilky do průvodu 1. máje. Ta účast na 1. máji tenkrát vyvrcholila vážným rozhovorem s tatínkem Alice. Průvod šel Německou ulicí –a nejen šel, ale na chvíli se zde i zastavil. Děvčata s ostatními skandují hesla – proti buržoazii, proti vykořisťování, za socialismus. „Ať žije první máj!“, „Ať žije svátek pracujících celého světa!“ Otec Alice se dívá z okna a vidí, že v průvodu je i jeho dcera a její přítelkyněHelena, která je u nich více než doma. Pohlédnou na sebe. Snad mají v tu chvíli na okamžik v očích úlek. Co tomu tatínek řekne?Nedávají však na  sobě nic znát a  volají dále s  ostatními: „Nechť zhyne starý podlý svět!“, „Ať žije první máj!“ A  tatínek se klidně kouká z okna.

Po návratu nejdříve neříká nic. Je velmi chytrý a taktní. Nechá obě bláznivé holky pro své potěšení povařit ve  vlastní šťávě. Nechystá se udělat ani bouřlivou scénu, ani nudné kázání.Překvapená děvčata po sobě pokukují. Že by z toho nebylo vůbec nic?


soukromé války heleny petránkové

18

Uplyne den, dva, pak si je tatínek Alice zavolá a  požádá je, aby

se posadily. Jeho soud je jednoduchý a  jednoznačný: „To, že jste

se 1.  máje zúčastnily, není žádná legrace. Je to vážná věc. S vážnými životními rozhodnutími se nežertuje. Není-li to ale vážné, jděte

od toho pryč. Je-li ale vaše přesvědčení opravdové, pak si jděte svou

cestou, ale vemte na vědomí, že cesta to bude trnitá a těžká a vy ji

musíte přijmout se všemi důsledky pro váš život z toho plynoucími.“

Jsou zaražené. Mají o čem přemýšlet. Dostat prostě vyhubováno by bývalo bylo snadnější. Ale své myšlenky o boji za spravedlivější svět se nevzdaly; byla v jejich srdcích už příliš hluboko, a tak sinakonec obě vybraly tu těžší cestu.

Vydaly se na  ni přes varování moudrého a  dobrého inženýra Gláznera. Na  své životní pouti plné otřesů, ran a  neočekávaných zvratů (neboť jim život připravil mnoho překvapení, kdy se divily, zač jim svět tak odplácí) si nejednou vzpomněly na slovamoudrého tatínka Alice.

Zatím jsou to ovšem ještě školačky, sextánky s hlavou plnoumyšlenek o odporu proti stávajícímu řádu, a mají nezkrotnou potřebu dávat to svému okolí najevo.

V neděli je na Mostové ulici korzo. Svět pokročil i v módě. Když se Helenka přiblížila dívčím létům, ženy odhalily nohy ke kolenům a ostříhaly dlouhé vlasy. Na světlo se probíjela móda charlestonová a  s  ní u  těch nejodvážnějších chlapecké účesy. Helence a  Alici to však nestačí. Dráždí je ten úpravný a  navoněný svět místní smetánky, která vládne korzu. Rukavičky? Kloboučky? Zlaté doplňky? Vrací se tou dobou z výletů, kde jich byla celá parta i s kluky a mají (bože, světe, jak vypadáš!) šortky – úplně kratičké sportovníkalhoty a krásně opálená kolena, ruce i tváře. Na nohou místo střevíčků s podpatkem sportovní boty – špinavé, uprášené z cest. Ta ostuda! Pobuřují schválně důstojné korzo a mají z toho ohromnou legraci.

Smějí se na celé kolo zážitkům z hor. Dnes potkali několik bačů: „Sú oni chlapci, či sú oni dievčatá? A čo tu hľadáte? Na čo chodíte do  hôr? My musíme, ale vám, hádám, netreba, nemáte tu nijakú robotu.“ Chození na výlety bylo tenkrát novinkou. Na kratšíprocházky ve všední den, kam se odváží i měšťané, se chodído Hrabova. Ale Alice s Helenou se vydávají na velké pěší túry s kluky, někdy na dva i tři dny. Spí se v kolibách na seně.


19

č  žůžěř ťŽťČŘňčř

✳ ✳ ✳

Léta ubíhají a naše malá buřička pomalu dorůstá. Přišel den, kdy

se vypravila k  místnímu fotografovi, aby si nechala udělat obrázek na maturitní tablo. Když jej mnoho let po válce ukazovala,neopomněla nikdy ironicky podotknout: „Chcete vidět jeden telecí

ksicht?“ A  podala fotografii formátu osm krát šest. Buclaté tváře,

trochu našpulená ústa. Rovné výrazné obočí nad mrzutěpřimhouřenýma očima. Přísné a  tehdy módní mikádo. Na  levé straně pěšinka a na druhé straně masivní sponka, která má co dělat, aby její

tmavé husté vlasy udržela.

Telecí ksicht? Vůbec ne. Fotograf se totiž namáhá. Každá slečna chce vypadat na fotografii pěkně, pokud možno o něco hezčí, než je ve skutečnosti. „Usmějte se, slečno, aspoň trochu, ukažtezoubky,“ slyšíme profesionální věty místního fotografa. A Helenina tvář odpovídá: „Vlez mi na záda, ty tajtrdlíku, vím bez tebe, že nejsem žádná Gréta Garbo. Zrovna se budu mračit a tvářit smrtelně vážně, dokonce trochu rozzlobeně, protože mi jdeš na nervy a chci to mít už za sebou. Žádné opičky, koukej to zmáčknout.“

A tak se Helenka, která se tak ráda smála, a měla dokonce pro ženu vzácnou vlastnost, že dovedla bavit jiné, tváří na svématuritní fotce nejen vážně, ale i mrzutě. Není slečinkou, která chcevypadat hezčí, než je. Je svá ve všem. Nestojí o víc, než jí dala příroda. Ani tenkrát a snad ani později neměla tušení, že její půvab je ukryt někde jinde – v  její nevšední inteligenci, v  jejím životním optimismu, který dovedla rozhazovat plnými hrstmi, v  jejím smíchu, když se opravdu smát chtěla. A to nešlo na povel před tímupřímně se snažícím, ale profesionálně zatíženým pánem, který jí rovnal hlavu, škemral o úsměv, vylézal zpod tmavé plachty a zase zalézal zpět. Nedala si říci, a on tedy udělal osudné „cvak“ – a na fotografii nám zůstalo vážné, trochu zamračené a mrzuté děvče. To, co v ní už tenkrát bylo, fotografovi ukryla. Neboť „narychtovaná“fotografie je vždycky falešná, je to zamrzlý okamžik, stažená tvář, ale nikdy obraz člověka, natož chytré osmnáctileté Helenky, už tenkrátzbožňované celým širokým okolím.

Helenka v  roce 1922 odmaturovala jako jedna z  nejlepších ve třídě.


soukromé války heleny petránkové

20

Co teď? Kostky jsou vrženy proti její vůli. V témže roce umírá

Helenčin tatínek. Svou živnost odkazuje nejstaršímu synovis přáním, aby jeho nadaná dcera Helenka, dokud nevystuduje, byla

dědicem na  studiích podporována. Prostředků však bylo málo.

Chtěla-li vůbec vystudovat, musela si vybrat farmacii. Bylo toproto, že její studium na  Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy

v Praze tehdy trvalo pouhé dva roky. Helenka tuto nutnost přijala, ale přitom doufala, že se jí později podaří dokončit přírodní

vědy a studovat fyziologii rostlin. Doufala, že se pak dostane buď

k badatelské práci, nebo, což daleko více odpovídalo jejímpovahovým vlastnostem, k práci pedagogické. Chtěla se stát profesorkou

přírodních věd na  střední škole. Byla daleko více typem učitelky

a  velice ráda dělala veřejnou práci. Měla vztah k  lidem a  zvláštní

trpělivost vyslechnout a  spoluprožít problémy jiných. Snad si to

tenkrát ještě ani neuvědomovala, ale v  tom spočíval její základní

povahový rys.

Přijetí na studium farmacie tenkrát vyžadovalo dvouletoupraxi v  lékárně. Helenka tak zatím zůstala u  maminky v Ružomberku a v lednu 1923 nastoupila do místní lékárny jako praktikantka. Majitelem lékárny byl pan magistr Jan Hammerschied, takto starý mládenec. Helence se tam nevedlo zle. Celé okolí brzy vystihlo její laskavé jednání s lidmi a úžasný smysl pro humor. Majitela druhý zaměstnanec lékárny ji doslova zbožňovali a bývali by jí snesli i modré z nebe.

Vnášela do pochmurné maloměstské lékárny sluneční jas svým mládím i svou pouhou přítomností. Často budila údiv svouvzdělaností, a tím si získávala respekt. Do lékárny přinesla i novouatmosféru, která tam dříve chyběla. Smích, radost ze života a schopnost pohotově seknout ostrým jazýčkem s tou nejnevinnější tváří.Pobyt v lékárně ve funkci praktikantky se nakonec protáhl až do října roku 1925.

Svým způsobem to byla poklidná léta v tehdy ospalémRužomberku. Pracovala, a tak měla i vlastní, i když malý příjem. Po práci mohla ale trávit čas podle své libovůle. Chodíval prý za  ní nějaký mládenec z Rybárpole, který po čase odjel do Prahy na studia. Možná, že Helena už tenkrát se zaujetím pěstovala kytičky za okny maminčina domu. Nechávala poklidně ubíhat čas. Měla ho před


21

č  žůžěř ťŽťČŘňčř

sebou mnoho, a protože byla stále ještě u své maminky, nic jíne

chybělo. Neúnavně četla, tak jak to dělala později celý život. A snad

taky snila. Jak bude studovat, osamostatní se a zařídí si život podle

svého. Teď ji ale čekala Praha...


22

Nový život

Praha. Počátkem druhé dekády 20. století byla krásným živým

městem. Po  prvních letech, kdy po  osvobození vládlo všeobecné

nadšení a  Praha stále někoho vítala a  jásala, se však začaly objevovat i první náznaky zklamání. Jako po všech revolucích, co jich

lidstvo pamatovalo. Lidé z měst i venkova – prostí lidé – si začínali

uvědomovat, že se v jejich životě zase tak mnoho nezměnilo a že se

boudou muset podobně jako za císaře pána co ohánět, aby uživili

své rodiny. Přicházejí první zprávy z Ruska, v řadách sociálnídemokracie dochází k odštěpení radikálního křídla a vznikáKomunistická strana Československa.

Do  této atmosféry s  malým ošuntělým kufříčkem přijíždí – ať jakkoli od přírody kurážná, v této chvíli přece jen trochu polekaná venkovská dívenka. Ružomberok s jeho uličkami, dvorky, jehonáměstím, gymnáziem a Hammerschiedovou lékárnou zůstalv nedohlednu. Helena se rozhlíží po secesní dvoraně Wilsonova nádraží.

Bude ji někdo čekat na nádraží?

V těchto prvních letech po převratu není Helena jediná, kdo se chce dostat na Univerzitu Karlovu. V Praze je bytová krizea Praha je plná dychtivých studentů. Majetnější se ubytují v soukromí. V Praze je dost rodin, které si tím přivydělávají, je tu přece spousta válečných vdov a  jiných žen, kterým je pronajímání pokojů studentům jedinou obživou. Ale kam se mají podít ostatní studenti, kteří na přepych soukromého ubytování nemohou ani pomyslit? Je třeba je někam umístit. Aspoň provizorně. Na Letné, na výpadovce směrem na Kladno, vznikají malé studentské koleje, pojmenované a rozdíl od těch velkých „kolonky“.

Prostředí je tu stísněné. Provizorní dřevěné stavby, malékamrlíčky, chodbičky sotva dva kroky široké. Ale je tu to nejnutnější. Střecha nad hlavou, možnost zatopit si v  kamínkách, přihřát si něco k jídlu v kastrůlku, vyspat se ve dvou v malých místnůstkách.


23

č  žů ěřťž Ž

Zaplaťpánbůh za to. Pro chudé studenty je to ráj. Studentská léta, ať

nejhezčí v životě mladého člověka, jsou přece jen dočasná. Každý

má svůj cíl, který dosáhne za tři, čtyři roky. Helenka tu má strávit

dva roky. Doufá, že to bude déle. Farmacie je jen začátek. Jakokaždý mladý člověk, ač zaskočen novotou prostředí, trochu ztracená

a  rozpačitá už teď věří, že se jí podaří zde, u  zdroje, na  starobylé

univerzitě uskutečnit svůj sen – vystudovat přírodní vědy.

Tak nejistou a  polekanou a  současně doufající přivádí Helenu do letenské kolonky její přítel Eduard Urx. „Poraď mi, Edo, s kým mám bydlet na kolonce?“ – „Už jsem o tom přemýšlel, je tu jedna moc dobrá holka, s  tou byste si rozuměly. Pojď, seznámím vás.“ Vyšli na práh dřevěného baráku. Eda přistoupil ke skupiněstudentů a  studentek vybuchujících právě smíchem nad zdařilou pointou jakési anekdoty a poklepal na rameno štíhlému tmavovlasému děvčeti. Otočilo se, pokývlo a pohlédlo ve směru Edovaukazováčku, tedy přesně na rozpačitý úsměv přešlapující Heleny. „Tak to je Helena,“ představuje Urx „a tohle je naše Gusta.“ Tisknou si ruce: „Kodeřičová,“ říká Gusta, ale v  tu chvíli Helena příjmení zapomíná. „Tak pojď, Heleno, a vůbec – chceš se mnou bydlet? Eda tě pros tě přidělil a určitě se tě nezeptal, jestli chceš. Že je to tak, Edo?“ – „Není,“ odpověděla Helena. „Ptal se mě, vždyť já tu vůbecnikoho neznám. Souhlasila jsem a souhlasím, jestli chceš i ty.“ Chtěla Helena, chtěla Gusta a od toho dne spolu bydlely.

Pro Helenu to byl úplně nový svět. Na mnohé hleděla s velkým údivem, ale velmi brzo pookřála. Bylo to uvolnění z maloměstského a  hyperžidovského prostředí, kterým byla v  Ružomberku obklopena. Zde poznala přátelství s  lidmi zcela nevšedními, jako byl například druh její spolubydlící Gusty, Julek Fučík, za kterého se později, v roce 1938, Gusta provdala (Julius Fučík, narozen 23. února 1903 v Praze, český komunistický novinář, literárnía divadelní kritik a překladatel. Popraven 8. září 1943 nacisty v Berlíně. Mimo jiné autor autobiografické prózy Reportáž psaná na oprátce). Přizpůsobivá Helenka lehce zapadla do této družné party,a protože se přimkla k obklopující ji mládeži spíše citově, přimkla secitově i k jejich myšlenkám.

Tento nový život, který ji celou pohltil, nebyl ale příliš růžový. Všichni byli chudými studenty a  měli často hlad. Bratr Helenky




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist