načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Souhvězdí Kata - Rafał Dębski

Souhvězdí Kata

Elektronická kniha: Souhvězdí Kata
Autor:

Toto je neobyčejný příběh neobyčejného kata. Jakub je posledním absolventem slavné Akademie mistrů popravčích v polském Běsově, která vzápětí lehne popelem. V jeho stopách kráčí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Gorgona Books
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 349
Rozměr: 20 cm
Úprava: 1 mapa
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Gwiazdozbiór Kata
Spolupracovali: z polštiny přeložil a vysvětlivkami opatřil Jan Kravčík
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-904-9521-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Fantasy román přinášející příběh profesionálního kata, který je nezbytným kolečkem ve fungování společnosti, ale zároveň je zde persona non grata. Jakub je posledním absolventem slavné Akademie popravčích v polském Běsově, která však shořela na popel. Cítí se plný zloby za všechna příkoří, kterých se mu dostává od lidí a touží také po pomstě kvůli smrti své jediné lásky. Postupně však zjišťuje, že nic nedokáže uhasit zlobu a hořkost v jeho srdci a snaží se proto hledat něco, co by mu přineslo klid. Na svých cestách se Jakub setkává i s císařem Rudolfem II. a věhlasným okultistou i vědcem Johnem Dee. Příběh kata je tak trochu příběhem krysařovým.

Popis nakladatele

Toto je neobyčejný příběh neobyčejného kata. Jakub je posledním absolventem slavné Akademie mistrů popravčích v polském Běsově, která vzápětí lehne popelem. V jeho stopách kráčí krysy, mor a zkáza. Jenže touha pomstít se světu za utrpěná příkoří a vraždu jeho lásky nikam nevede. Ani s žoldnéři pod obléhaným Pskovem, ani u kozáků na ukrajinské stepi, ba ani v Praze mezi alchymisty na dvoře císaře Rudolfa II. nenachází Jakub to, co hledá. Kat je odsouzen k opovržení. Kat je nečistý. Kat je stále sám. Ale co je pravdy na tom, že kat dokáže člověku ukrást duši?

Zařazeno v kategoriích
Rafał Dębski - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

GorGona

Praha 2012

Z polštiny přeložil

a vysvětlivkami opatřil


rafał Dębski – Souhvězdí Kata

Copyright © 2007 rafał Dębski

Translation © 2012 Jan Kravčík

ISBn 978-80-904952-1-0


část I.

Pod MrazIvou

Klenbou Nebes



V

lastně si nejsem jistý – chtěl jsem to tak vůbec?Pochybnosti se dostavily až potom. Příliš pozdě na tocokoliv změnit. Stejně by to nemělo žádný význam, o jedno

město víc nebo míň... Domy hořely a lidé s křikempobíhali po ulicích.

– Mor! Mor!

Když si pomyslím, že tentokrát jsem ani v nejmenším nechtěl způsobit takovou zkázu... ne tady a rozhodně ne teď. Po mém odchodu by pravděpodobně zemřelo několik desítek, možná stovek obyvatel, protože mí malívšudybylové se dostanou i do těch nejtemnějších zákoutí. ale samo městečko by přetrvalo a nestrávil by ho požár. Leč stalo se, co se asi stát mělo. Bůh dokáže být zlomyslný. ale co když to vůbec není Bůh, jen krutý osud s tváří věčně zkřivenou v zlomyslné grimase? Co když Bůh vůbec není? a pokud přece jen ano, co když hluboce opovrhuje mrzkou existencí, ke které sklouzl jeho nejdokonalejší výtvor? Výtvor, který je schopen dopustit se nejtěžších zločinů a největších ukrutností, jen aby si zajistil úspěch, slávu a vliv – ty ubohé náhražky božské moci. rafał Dębski8

Začalo to jako obvykle. Vždycky se najde někdo, komu to nedá a nenechá cizince jen tak na pokoji.

– nelíbíš se mi, člověče, – řekl pohůnek městské stráže.

V první chvíli jsem pochopitelně neměl tušení, o koho jde; v šedém plášti a s krátkým mečem u boku vypadal na obyčejného násilníka. V každém lidském shromaždišti se najdou takoví rádoby hrdinové, kteří usilují o reputacinejádnější pěsti či nejrychlejší šavle. Kromě toho by měnenapadlo, že si v takovém malém městečku budou konšelé vydržovat stráž. Městská pokladnice zřejmě skrývalanetušené poklady.

– nech mě být, – odpověděl jsem klidně. – Jsemmírumilovný člověk, spory nevyhledávám.

nato mě popadl za rameno. Chytil jsem neodbytnou ruku pod zápěstím a vrazil mu palec mezi kosti. nechtěl jsem ho zranit, jen způsobit co největší bolest. Hlasitězaúěl, načež mě hostinský znepokojeně zpravil, s kým mám tu čest. Bylo mi to jedno. Zbojník, žoldák nebo radniční slouha, jaký je v tom rozdíl?

– nestojím o rvačku, – uvolnil jsem sevření. – nech mě na pokoji.

odskočil ode mě a začal si třít bolavé místo.

– Co tu vlastně chceš? – zavrčel. – a co že sis při jídle ani nesundal rukavice?

– Do toho ti nic není. nebo snad vaše zákony lidemzakazují najíst se a napít, jak jim to vyhovuje?

– ne každý je tu vítaným hostem. Co tu chceš? Mluv!

– no tak, dej tomu člověku pokoj, – ozval se znovu hostinský. – Vždyť je jako beránek. Sedí tu už odpoledna cestě ke hvězdám 9

ního, platí hned, rozbroje nevyvolává, ani plášť si nepolil.

radši se podívej támhle na Blažeje. Jen se tu válí po zemi,

a když zrovna neblije, tak krká a prdí. ale když s ním chci

hnout, ohání se tlapama, přitom i takhle zřízený má sílu

jako medvěd.

Strážný se odmítavě ušklíbl.

– o ožraly se starej sám, teď když máš šenk pronajatý. Mně se nelíbí tenhle ptáček. Budu s ním muset nastrážnici, ať se zpovídá vrchnosti, kampak má namířeno a proč. Co když je to uprchlý nevolník? nebo nějaký zbojník? na neviňátko nevypadá, určitě má nejeden život na svědomí. Celý podivně černý, možná je to turecký nebo valašský špeh. Vidíš ty oči? Jako by v nich sídlila sama smrt.

nemýlil se. nejeden život mám na svědomí, to skrýt nelze. „Jako by v nich sídlila sama smrt“ – strážný poeta to řekl hezky. a rozhodně nebyl daleko od pravdy. nenadarmo jsem kdysi zvolil trnitou cestu zasvěcení a stal se učněm Mistra Černé smrti.

– neboj, – řekl jsem pohrdavě, – tobě záhubu nenesu.

– Já se nebojím ničeho, – pyšně pozvedl bradu.

Byl směšný. Tak směšní dokážou být jen lidépřesvědčení o vlastní síle a důstojnosti. neudržel jsem se. Zaklonil jsem hlavu a vybuchl smíchy.

Co se stalo, Jakube?

Barbora se probudila z apatie. odpočívala. Pokaždé když

tušila, že nás čeká hodně práce, vzdalovala se, aby se na sy -

ti la útržky snů a polozapomenutých vzpomínek ukrytých

v zákoutích mé mysli.

Čemu se směješ? rafał Dębski10

– Lidem, miláčku. Jsou tak malí ve své velikosti, – řekl jsem úmyslně nahlas.

– S kým to mluvíš? – přiskočil ke mně pacholek. – a cos tím myslel? Kdo že je malý?

– Jdi si po svých, ubožáku. Proč hledáš potíže? nač ohrožuješ vlastní život? Možná ho nikdo kromě tebeneotřebuje, ale není škoda přijít o něj tak brzy?

V jeho ruce se zaleskla čepel. Dlouhý, úzký stilet. Kdysi takové dýky sloužily k dobíjení protivníka zakutého v br - nění, protože snadno pronikaly do mezer ve zbroji.Hostinský se raději klidil. rozhodl se předstírat, že nic nevidí. Svoje si odbyl, hosta se zastal a víc stejně nezmůže.

– Všichni jste stejní, – zasyčel můj vyzyvatel. –Přicházíte krást a zabíjet, vrchnosti si nevážíte!

Dávej pozor, můj milý.

Varování bylo zbytečné. nechystal se mě bodnout.nedokázal v sobě najít dost odvahy. nejspíš si uvědomoval,

že nemá co do činění s obyčejným tulákem.

– Vstávej, půjdeš se mnou!

– nic špatného jsem neudělal.

– To se ukáže, až si s tebou popovídá kapitán.

– Dokonce kapitána stráží tady máte? – podivil jsem se. – Město velké, že by se schovalo pod kravinec, a velí tu taková šarže?

To už na něj bylo moc. Mohl jsem si utahovat z něj, z jeho matky, možná z celé jeho rodiny, ale ne z města,kterému sloužil. ne z velitele, kterého nejspíš stavěl na roveň Bohu. Jsou tací lidé. Potřebují být součástí něčeho většího, jinak se cítí ztracení a nešťastní.

na cestě ke hvězdám 11

– Tak dost! – chytil mě za loket a zkroutil mi ruku za záda. Hrot stiletu jsem ucítil mezi lopatkami. – Za tyhle urážky tě čeká náležitá odměna. raději tě předámerovnou soudci. Ten si už zjistí, jestli na tebe nebyl vydánnějaký zatykač!

nemohl tušit, co bude následovat. Ten, kdo ho cvičil, mu nejspíš řekl, že z tohohle chvatu se nelze vysvobodit. Stejně tak nemohl tušit, že nás v akademii učilinejen dovednostem působícím utrpení a smrt, ale také nás

vedli k železné disciplíně těla. Bez námahy jsem se otočil.

Klouby tiše zapraskaly. než mu došlo, co se děje, stál jsem

před ním a tiskl ostří jeho vlastní dýky na zděšeněposkakující ohryzek. Pod pláštěm na rameni jsem ucítil pohyb

a strážného tvář se protáhla údivem. na úrovni jeho očí se

objevil čenichající krysí čumák. Větřil strach.

– To je on! – vykřikl městský strážný. – To je tenproklatec, co roznáší mor! Černý krysař!

Koutkem oka jsem postřehl kradmo se blížící se postavu. Pustil jsem zbrojnoše, otočil ho zády k sobě aodstrčil tak silně, až se rozplácl o zeď. Hostinský se rozmáchl velkým sekáčkem. Vražedné seknutí mířilo na krysu, sedící na mém rameni. Zvíře se zorientovalo dřív než já ableskurychle zmizelo v kápi. Mně se však ostří zahryzlo do těla. Vytryskl proud černé krve a zalil krčmářovu tvář. oka -

mžitě zkusil te kutinu setřít, ale byla lepkavá jako smůla

a hustá jako melasa smíchaná s mourem. Přihlížel jsem se

zájmem. od přeměny jsem ještě neviděl vlastní krev v ta -

kovém množství. Čerň prýštící z drobných ran, ze kterých

jsem krmil krysy, mi nikdy nepřipadala tak temná jako


rafał Dębski12

nyní, kdy se zdálo, jako by z ní něco vysálo veškeré světlo.

Teprve teď jsem si uvědomil, že je navlas podobná té, která

proudila v žilách Mistra Černé smrti. Živě si vzpomínám

na ten příšerný okamžik, když jsem rozsekl hruď svého

učitele. Jako kdybych roztrhl pytel plný mokrých sazí.nějak podobně se teď musel cítit hostinský. a městský pochop... ne, ten už nic necítil. Ležel nehybně a z břicha mu

trčela rukojeť stiletu. Čepel mu vjela šikmo do střev a při

své délce bez potíží zasáhla srdce. Strážný neměl ani tolik

zkušeností, aby před nárazem do zdi uhnul dýkou stranou

nebo ji jednoduše zahodil. Blažej u zdi vydávil na podlahu

další porci zvratků. Lidé v krčmě ztuhli a pak se vrhli ke

dveřím. Pach krve přilákal číhající krysy, které se vyrojily

ze všech koutů – jak ty zdravé, tak ty zjevně nakažené, ba

dokonce i ty, co se už sotva držely na nohou. Krčmářzařval z plných plic, zřítil se na zem a začal se svíjet vkřečích. Z náhle nateklých vředů mu prýštil páchnoucí hnis.

Lidé s vřískotem utíkali a roznášeli zvěst o strašlivé

události svým sousedům. Vlna krys se vylila na ulici.

ozval se výstřel. nejspíš nějaký šlechtic nebo bohatýměšťan zabil některého z mých druhů a krysí tělíčko se pozásahu kulí rozprsklo na všechny strany. Ten pohled jsem

znal. Měl jsi štěstí, bratříčku. Zkrátili ti muka. Věděl jsem,

že jedni budou zkoušet krysy střílet nebo sekat šavlemi

a druzí zkusí z města utéct. ale všechno bude marné.nákaza je srazí do kolen dřív, než doběhnou do okolních vsí.

Protože tohle nebyla obyčejná nemoc... Tahle bylazkrocena a vyšlechtěna velkými učenci a největšími lékaři. Jen

ti nejlepší léčitelé dokážou stvořit něco, co zabíjí takdokona cestě ke hvězdám 13

nalým způsobem. Když jsem po zavraždění Mistra Černé

smrti opouštěl akademii, byl jsem přesvědčen, že z nívynáším běžný mor. Všechny ty ochranné oděvy, které jsem

si oblékal před vstupem do nejhlubších podzemí, kde se

rozkládalo království černé smrti, kožené masky vycpané

drahým hedvábím, napuštěným dezinfekčním dryákem,

všechny ty ostře vonící tekutiny, kterými jsem seoplachoval po návratu nahoru, všechny ty lektvary, které jsemmusel pít... Věděl jsem, že pobývám v hájemství smrti, aleneměl jsem vůbec tušení, jak strašná ta smrt byla. Teprve až

když jsem odešel...

Vzpomínám si, můj milý. Ten kupec, který ti zastoupil cestu. Neměl jsi rukavice a sotva ses ho dotkl, vyrazil mu lišej a obsy­ paly ho vředy. Strašně křičel a svíjel se v bolestech!

ano, Barboro. Teprve po nějaké době jsem se naučil, že si musím ruce zakrývat kůží, pokud nechci, aby po mém dotyku lidé padali jako mouchy.

Zbožňuji tu tvoji moc, Jakube. Dělá mi dobře, když ji použí­

váš. Jsi pánem života a smrti. Vlastně víc smrti – a to je dobře,

protože smrt je krásná... Cítím se pak jako tenkrát, když jsi mě

objímal, nenasytně ses mě zmocňoval a působil mi nadpozem­

skou rozkoš. Jsem ráda, žes i tohle město zahalil beznadějí.

Vím, snadno přece poznám, když cítíš slast. I já ji při tom zažívám. Jenom nevím, jestli jsem jejím zdrojem já sám, nebo jen odrážím tvé pocity jako zrcadlo.

Lidé si nezasluhují, aby je potkalo dobro. Dokážou si vážit jen toho, kdo rozsévá zkázu. Největšího zločince nezbičují ani ne ­ ukřižují. Ne, udělají z něj vládce a skloní před ním hlavy. A to nejkrutější mučení si nechávají pro nevinné. rafał Dębski14

Chtějí však mít pocit, že jsou spravedliví. Proto sinajímají nás katy. To popravčí se stávají předmětem opovržení davu, zatímco lidé sledují mučení a baží po krvi. Muži křičí vzru šením, ženy omdlévají rozkoší. Jen poslední zbytky studu a strach z cejchu jim brání, aby se v tu chvíli neodevzdaly prvnímu, koho uvidí. Zažil jsem tomnohokrát. Dav se mi vždycky hnusil. Proto mi není lidí líto.

Jdi se podívat ven. Chci to zažít ještě jednou.

ale vždyť já to ani neměl v úmyslu. V téhle ospalé díře

jsem se chtěl jen najíst a odpočinout si.

Skutečně? Zahihňala se. Vždycky, když se smála,přicházely hrozné bolesti hlavy. Vždyť jsi udělal všechno pro to, aby tě přinutili jednat. Dokonce jsi je nechal seknout tě do ruky...

nenechal! Byl jsem příliš pomalý...

Koho chceš obelhat, mě nebo sebe? Jako bys pořád zapomínal, že jsme v mnoha ohledech jedna duše i tělo. Znám tvé nejtajnější úmysly, poletují kolem mě všechny tvoje myšlenky, útržky obrazů a vzpomínek.

Co tím chceš říct, Barboro?

Jen to, že tvoji pomalost nezpůsobilo nic jiného, než podvě­

domá touha zase svolat krysy.

Možná máš pravdu. Mohl jsem hostinského chytit za ruku, bránit se, vyrazit mu zbraň. ale udělal jsem tunejhloupější věc: zkusil jsem uhnout. na tom, co říkáš, něco bude. Máš ke mně ostatně blíž, než žena k manželovi. o manželích se říká, že jsou jedním tělem. Co by asicírkevní otcové řekli našemu svazku, Barboro? Zasmál jsem se. Byla by to dokonalá záminka předhodit nás inkvizici.

– Zhyň, pse!

na cestě ke hvězdám 15

Do krčmy vtrhl šlechtic s hlavou ostříhanou podleposlední módy. Zablýskla se šavle. Barbora zmlkla, zmizela a já se obrátil k nově příchozímu. Při pohledu na mrtvého po hůnka a dodělávajícího krčmáře na okamžik zaváhal. To stačilo. V ruce se mi objevil sekáček, rozmáchl jsem se a vrhl ho po něm. Soupeř byl hbitý a zkušený, což jsem – byť nerad – musel uznat. Těžký sekáček odrazil. náčiní sklouzlo s bezmocným zařinčením po záštitě jeho zbraně a v letu mu zlehka natrhlo kůži na předloktí. Šlechticvyrazil ke mně, ale já stál klidně.

– To je konec, pane bratře, – řekl jsem tiše.

– Já ti...

nic víc už říct nestihl. ostří potřísněné černou krvívykonalo své. Šlechtic se zřítil uprostřed kroku a jeho tělo se pokrylo vředy dřív, než se dotklo podlahy. Zoufalevykřikl. Bolest byla k nevydržení – jako by sám ďábel otevřel dveře pekla. Znal jsem ji dobře; během přeměny jsemmusel přežít nemoc se všemi jejími příznaky a utrpením.Potom mě očistil oheň v útrobách vysoké pece. Právě tehdy moje krev zčernala. „Musíš se vypálit“ – řekl tenkrátMistr Černé smrti. – „až v tobě zůstane jen popel, budešpřiraven. Když krev získá barvu sazí, znamená to, žes ovládl černou smrt.“

Pojďme, můj milý. Chci znovu slyšet, jak hraješ.

Vytáhl jsem flétnu. Byl už nejvyšší čas. Halas na ulicích,

ohnivé záblesky požáru v oknech. Vyšel jsem předhostinec. na dlažbě ležely mrtvoly a dodělávající lidé, dalšípobíhali mezi krysami, připomínajícími obrovský pohybující

se koberec. Přiložil jsem nástroj ke rtům. Tesklivá melodie


rafał Dębski16

zanikala v okolní vřavě. Hrůzou pološílení měšťané jinevnímali, zato krysy znehybněly. I někteří lidé sepřekvaeně za stavili. Hudba se stupňovala ve stále vyšších tónech

a kolem pomalu zavládlo ticho. Mistr Černé smrti často

opakoval, že mám dar od Boha a moje hudba je výjimečná,

ba čarovná. Už nejednou jsem se přesvědčil, že neúčinkuje

jen na krysy. Kráčel jsem mezi nehybnými postavami.Uzlíčky ko že šin se přede mnou rozestupovaly a za mými zády

zase uza ví raly. Pak pomalu vyrazily. Tohle městečko už

přestalo existovat. Zůstane v něm jen oheň a mor. Jestli

budou lidé na tolik moudří, nechají spálit nemoc plameny

a těla mrtvých zasypou vápnem. Jestli ne... každý, kdo sem

přijde, brzy zahyne.

Nádhera. Právě to mi chybělo. Poslední dobou hraješ tak málo.

Co pro Barboru znamená poslední dobou? nikdy se mi

nepodařilo zjistit, jak vlastně vnímá plynutí času. někdy se

z jejích slov zdálo, jako by pro ni poslední měsíc bylpouhým okamžikem, zatímco jindy se tvářila, že mezipolednem a večerem pro ni uběhlo víc než čtvrt roku. Vždyťnaosledy jsem hrál včera.

Vyšli jsme z města, za námi oheň, krev a pláč. Ubozí lid ští červi, plazící se a pošetile hledající spásu. Jenže na pomoc n ikdo nepřijde. Jako vždy za mnou zůstane jen spoušť, p okrytá hnijícími mrtvolami. ani vlci, ani lišky, ba ani k rkavci na hostinu nedorazí. Ucítí smrad černé smrti a p rokleté zemi se zdaleka vyhnou.

* * *


na cestě ke hvězdám 17

Po řece se líně převalovaly vlny a kapky deště krášlilyhladinu drobnými kroužky. Stékaly mi po kápi, snažily se

prosáknout pod oděv, dotknout se tváře.

Musíme?

Musíme. Vím, že nerada přecházíš řeky. neuměla jsi plavat a jednou ses skoro utopila. Teď už se nemáš proč bát, ale strach zůstal. Zbytečný, dětinský, ale právě to na tobě miluji. navzdory ústrkům osudu, pošpiněnému životu a všemu tomu hnusu, ve kterém jsi žila, zůstala jsi v hloubi duše nevinným dítětem.

Sundal jsem si boty. Zbožňuji dotek písku, prodírajícího se mezi prsty, rád cítím pod nohama oblázky, ulity a kluzké rostliny. Zastavuji se na mělčině, stojím bez hnutí a čekám, až mi malé zvědavé rybky začnou oždibovat lýtka. Mohou se mě dotýkat beztrestně; tekoucí voda má očistné vlastnosti. Řeky v sobě skrývají neobyčejnou moc. Upíři a démoni je prý nedokážou překročit.

Vešel jsem do vody po kolena a ohlédl jsem se. Krysy se nerozhodně motaly po břehu. Usmál jsem se. Pokaždé to bylo stejné. Dokud stojím, budou váhat. Potom půjdou, tedy spíš poplavou za mnou.

Prosím, Jakube můj milovaný, ať už je to za námi.

Povzdechl jsem si. Tak dobrá. Když tak moc prosíš...

na konci hole, kterou jsem měl přehozenou přes rameno,

se hou paly boty a uzlík se ztvrdlým chlebem. Zvedl jsem

ji nad hlavu a popošel hlouběji. Voda mi sahala po břicho,

potom do půli prsou. Kapky deště zhoustly a byly stále

větší. Začal pravý podzimní liják. Měl bych cítit zimu,

ale od přeměny na mě rozmary počasí už neměly vliv. Za


rafał Dębski18

mnou se ozvalo šplouchání a kolem se začala rojit malátělíčka. Čumáčky nad vodou, tlapky kmitající v naučeném

pohybu. Krysy umí skvěle plavat. nerady, ale umí. nic -

méně některé se nejspíš na druhý břeh nedostanou. Tynemocné a zesláblé odpadnou, strhne je proud a utopí se.

Možná ještě způsobí smrt dalším lidem, když jejichnakaženou mršinu sežere domácí kočka nebo pes. Možná se

stanou kořistí vodních dravců a možná jen zúrodní ně jaký

kousek země.

Vyšel jsem na písčitou mělčinu. V nedalekém hájku se schovám před deštěm. osuším si nohy, ovinu chodidla onucemi a nazuji vysoké boty. Dostal jsem je od mistra Ludvíka jako odměnu po cvičeních post mortem – za noc strávenou o samotě s rozpadající se mrtvolou. raději jsem nechtěl vědět, z jaké nebo spíš z čí kůže byly zhotoveny. Byly však velmi měkké, pohodlné, netlačily a nedřelydokonce ani při dlouhých pochodech. a co bylo velmidůležité, nemusel jsem je napouštět tukem, ani namáhavě čistit.

Kam se teď vydáme, můj nejdražší? Co budeme dělat?

Dobrá otázka, jen ve špatnou chvíli. ale co si budeme na lhávat – na otázku kam jdeme nebyla dobrá chvílenikdy. ne vím. Původně jsem chtěl jít na jih, do Krakova

a potom do Prahy, do samých hustě osídlených končin.

Jenže nohy mě nesly úplně jinam. nechtěl jsem vidět lidi.

Chtěl jsem být co nejdéle sám.

Z přemýšlení mě vytrhl mokrý dotek. U nohou mi stála velká krysa a dívala se na mě moudrýma tmavýma očima.

– Už je čas, příteli? – usmál jsem se. – ale jistě. Přiveď

ostatní.


na cestě ke hvězdám 19

V akademii jsem krysám upouštěl krev do misky. ne abych utišil hlad v jejich útrobách, ale v jejich srdcích.

na cestách jsem však tento rituál nehodlal praktikovat

a kromě toho mi zbytečně připomínal dobu strávenou

v učení. Vytáhl jsem z rance malý balíček převázanýstužkou a rozvázal ji. Uvnitř ležel malý nůž s čepelí ostřejší

než břitva královského lazebníka. Přejel jsem ostřím po

předloktí, lehl jsem si na zem a vnímal jemné jazýčkyolizující ránu. Zvířátka přistupovala jedno po druhém podle

vlastní hierarchie a žádné nevypilo víc než jednu nebo dvě

kapky. Byla jako jedna velká rodina. ostatní musí čekat,

až na ně přijde řada; každý den pil jiný klan.

Jemné šimrání jazýčků přivolalo vzpomínky na první den v Běsově.

– Tohle bude ode dneška tvůj domov, – hodil Bartoš můj vak na pryčnu. – no co koukáš? Každý novic dostává takovou celu, je zbytečné se čílit. od okamžiku, kdy tě m istr Vojtěch seznámil s klauzurou, se musíš podříditnašim zvykům.

Mě však ani nenapadlo si stěžovat, protože v tu chvíli se ozvalo vítězné pištění. na mém ranci se hemžilo hejno krys. Bylo jich nejmíň dvacet, možná i víc! Vykročil jsem k nim, abych je odehnal, ale Bartošova ruka mě zarazila.

– Stůj! nesmíš plašit krysy! Máš v tom vaku něco k snědku? V cele nesmíš mít žádné jídlo ani pití!

– Já nevěděl...

– Tak teď už to víš! V cele se máš oddávat rozjímání a vzdělávání. a tahle stvoření se postarají, aby tě při tom nic jiného nepokoušelo. rafał Dębski20

S odporem jsem pozoroval šedé kožichy a lysé růžové ocasy. ostré zuby nemilosrdně trhaly kožený vak na cáry.

– nedívej se na ně tak znechuceně. Krysa je nejlepším přítelem kata. Však uvidíš.

Zvířata se konečně prohryzala ke chlebu a kusu uzené slaniny. Kousl jsem se do rtu. Teprve teď, při pohledu na jejich hody, jsem si uvědomil, jak velký mám hlad. od předchozího večera jsem neměl v ústech; na jídlo dosud nebyl čas.

– To díky nim je akademie v bezpečí, – pokračoval můj

průvodce. – Díky nim nás vrchnost musí tolerovat a velká

část berní putuje do naší pokladnice.

– To nechápu...

– Brzy pochopíš. až přijde čas. ale teď by ses mělseznámit se svými chráněnci. Musíš si získat jejich lásku, a nesmíš proto litovat ničeho, ani své krve. Zejména krve... – rozhlédl se po místnosti.

– Co tím chceš říct? – zeptal jsem se.

– Bojíš se? – na tváři mu zahrál lehký úsměv. – Ten, kdo má pouštět žilou jiným, se musí nejdřív naučit cedit krev sám. Á, tady je to!

Přistoupil ke stolku v koutě a zvedl z něj nevelkou misku. Potom sáhl do záhybů svého oděvu. nespouštěl ze mě pohled a pomalu rozbalil kus lesklé kůže. V okamžiku, kdy jsem zahlédl malou čepel, ucítil jsem zvláštní,výraznou, ale příjemnou vůni neznámých bylin.

– Vyhrň si rukáv, – rozkázal.

Ucouvl jsem. Už podruhé za ten den na mě někdovytáhl zbraň!


na cestě ke hvězdám 21

– Co ti říkal mistr při klauzuře? Že mě máš poslouchat na slovo! Kdybychom ti usilovali o život, mohli jsme tě o něj připravit hned za branou.

To sice dávalo smysl, ale příliš mě to neuklidnilo.Poslušně jsem si vyhrnul rukáv.

– Krásné žíly, – zamručel obdivně. – a svaly máš jako

provazy. Kde ses tak vypracoval?

– Mistr Eustach mě nešetřil. Pořád opakoval, že ten, kdo chce ovládat katovské řemeslo, musí mít dokonalé tělo.

– Mistr Eustach, – v jeho hlase znovu zazněl obdiv. –

Měl jsi velké štěstí, že ses s ním setkal. U nás se o něm

vyprávějí legendy. Prý je tak šikovný, že dovede stáhnout

odsouzence z kůže, aniž by ukápla kapka krve. a propós,

krev! – probral se ze zamyšlení. – Krysy se potřebují napít.

Musíš jim dát ochutnat svoji krev, aby tě přijaly.

otřásl jsem se.

– no tak, Jakube! Podržím ti misku a ty se sám řízneš. neboj se, nůž je čistý, vyvařený a namočený v nejsilnější kořalce, aby rána nezhnisala. Dávej pozor, je velmi ostrý!

Vzal misku a podržel ji pod mojí nataženou paží.Poslušně jsem přejel nožem po kůži. Skutečně byl ostrý. rána, která se otevřela, byla mnohem větší, než jsemzamýšlel. na Bartošovu tvář vystříkla krev.

– omlouvám se...

– To nic, – usmál se a olízl ze rtů mokrou červeň. Při tom se zachvěl, jako by mu tělem proběhla vlna bezuzdné rozkoše. Vzápětí se zarazil, zvážněl a podíval se na mě s podivným zábleskem v očích. S nechutí? Bylo to něco víc než nechuť. napadlo mě, že my dva přátelé asi nikdyneburafał Dębski22 deme. Bylo v něm něco, co mi připomínalo špínu a zápach vězeňských kobek.

Krev stékala do misky. Když byla z poloviny plná,Bartoš mi podal kus lněného plátna.

– ovaž si to. a potom polož misku na zem a dívej se, co se stane.

Stáhl jsem si ránu. Cítil jsem, jak krev dál proudí znaříznuté žíly. Vzal jsem misku a postavil ji na podlahu. V ten okamžik krysy přestaly plenit rozervaný vak. Čekal jsem, že se vrhnou na novou kořist, ale místo toho na mě jenzíraly malýma, chytrýma očkama. Užasle jsem pozoroval, jak jedna po druhé seskakují z pryčny a přicházejí k misce. Každá pila jen tolik, aby vyšlo i na ostatní. Když poslední krysa vylízala nádobu, Bartoš otevřel dveře.

– Teď už jsi v bezpečí. Když jim čas od času, alespoň jednou za pět neděl dáš trochu své krve, budou tě milovat a v případě potřeby tě varují před nebezpečím.

Měl bys nosit zbraň, Jakube.

Barbora měla ve zvyku vtrhnout mezi mé myšlenky bez varování. Výjev zmizel.

Nikdy nevíš, na koho narazíme.

Věděl jsem, z čeho má strach. Že nám cestu zkřížínějaký starý známý z akademie. Čeledín, učeň nebonedejbůh přeživší mistr, který bude vědět, co mu ode mě hrozí

a také jak si se mnou poradit. ale jakou zbraň máš na

mysli, Barboro? Sekeru nebo těžký meč se širokou čepelí?

nechce se mi s nimi vláčet, starat se o ně, udržovat jejich

ostří v čistotě. a se šavlí ani s jinou šlechtickou zbranízacházet neumím.


na cestě ke hvězdám 23

Pojďme do nějaké vesnice. Už dávno jsem neviděla strach a zkázu. Chybí mi to. Od návštěvy toho posledního města už uplynul víc než týden.

Dobře, miláčku. Jakmile zahlédneme kouř ze stavení, zamíříme k němu. Zahraju na flétnu a povedu své krysy jako vycvičený trestný oddíl.

obul jsem se a ztěžka se zvedl. Zvířata na mě hleděla a čekala. někdy jsem měl pocit téměř hraničící s jistotou, že vědí lépe než já, kam mám namířeno. Byl to samozřejmě nesmysl. Vždyť od odchodu z akademie nepřežila jediná krysa, která by si pamatovala Běsov. některé uhynuly, jiné se narodily, ale téměř všechny se připojily až cestou.

Ze začátku ses jich bál, pamatuješ?

Ze začátku? Možná to nebyl strach, i když krev jsem jim

dával s jistou nechutí. Jenže „krysa je nej lep ším přítelem

kata.“ Jedna z prvních slov, která jsem po svém příchodu

do Běsova slyšel. Právě jimi má výuka začala a trvalo

dlouho, než jsem pochopil jejich význam. Můj do savadní

opatrovník, přítel a mistr Eustach služeb hlodavcůnevyužíval, ale já si je nakonec zamiloval natolik, že mi bylo líto,

když jsem musel každý měsíc poskytnout několik kusů pro

Mistra Černé smrti. V temném podzemí, kde kraloval mor,

totiž krysy umíraly dřív, než stihly dát vzniknout novým

pokolením. Proto jsme mu jich museli obětovat tolik. Tady

na světle světa je nemoc pohlcovala pomaleji. Chcípaly ve

stejných mukách jako jejich pří buzní v mistrově hájemství,

ale žily výrazně déle.

– Jen vy mě nezradíte, – řekl jsem a pozorovalčenichající čumáky. – Jen na vás se můžu spolehnout bez obav, že


rafał Dębski24

vám zůstanu něco dlužen. Stačí vám smlouva krve. Dnes

pijete černý ichor a nevíte, že zároveň s přátelstvím do vás

vchází smrt.

Na mě se taky můžeš spolehnout. Barbořin hlas znělvyčítavě. Ani já tě nikdy nezradím.

To je něco jiného, má lásko. Ty jsi ve mně. Znáš všechny

moje myšlenky.

Všechny ne. Existují místa, do kterých nedokážu nahlédnout, ať se snažím sebevíc.

ano. a mně se při tom začíná točit hlava a obrací se mi žaludek naruby. Možná je lépe do takových zákoutínestrkat nos, Barboro.

Jsou moje! Ze světa mi zůstalo jen to, co z něj v tobě najdu a co skrz tebe vidím!

To je pravda. Já jsem teď tvůj svět.

Někdy se mi zdá, že miluješ víc krysy než mě!

Tak to není. Musím se o ně starat. Bez mé péče by se

z nich stala obyčejná zvířata. rozprchly by se po okolí

a roz nesly smrt lidem i zvířatům. Chceme snad, aby černá

smrt chodila po světě bez našeho vědomí?

To nechceme. Zahraj, Jakube. Udělej radost jim i mně.

* * *

Dítě leželo pod kupkou suchého sena. Minul bych tuhromádku bez povšimnutí, vždyť na louce jich bylo plno. ale

krysy okamžitě ucítily pach člověka a shromáždily sekolem mrtvého tělíčka. Prohlédl jsem si ho. Bylo promodralé,

pokryté šerednými podlitinami, kůži na mnoha místech


na cestě ke hvězdám 25

potrhanou od silného bití. I tak zatvrzelé a černé srdce

jako moje se při tom pohledu sevřelo.

Kdo to udělal?

Také v Barbořině hlase byly cítit silné emoce. Vzlykala.

nevím, má nejdražší. Bezpochyby lidé. Pouze onidokážou být tak krutí.

Pojďme je najít.

ano, ale jak? Mrtvý nám nic neřekne. a ani kdyby žil, neuměl by mluvit – je to malé děťátko...

Zeptej se ho! Znělo to jako rozkaz, kterému se nelzevzeřít. Vstup do jeho mysli a dozvíme se to!

ani ten nejlepší kat nedokáže vyzpovídat nebožtíka.

Máš přece mě!

Co tím myslíš, moje milovaná?

Zkus se ho dotknout. Možná se mi podaří s ním promluvit.

ano... chlapec je mrtvý a ani ty vlastně nežiješ... Zní to jako něco nemožného... ale stejně nemožné se mi zdálo, když jsem v akademii viděl mistry přelévat duše do nádob, aby je pak pozřeli k vlastnímu užitku.

Stáhl jsem si rukavice. Dlaně jsem měl drsné, trochu oteklé a zkrabatělé všudypřítomnou vlhkostí. Položil jsem ruku chlapci na čelo. nic se nedělo a nic jsem necítil. Je to

k ničemu, Barboro, nemůžu...

Mlč! Nech mě pracovat.

náhle mi po zádech přejel mráz. od hlavy páteří dolů

a zpět, až mě v ruce zabolelo. Letmá bolest nebyla ničím ve

srovnání se zkouškami, které jsem podstoupil v akademii,

ale byla doprovázena pocitem hrozivé prázdnoty. Jako by

se část mé duše někam vzdálila, zmizela a už nikdy senebr />

rafał Dębski26

měla vrátit. Trvalo to jen okamžik, ale mně se zdálo, žeminuly hodiny, možná i dny.

Vztek. Divoký, iracionální vztek. Přesně to jsem cítilběhem několika dalších úderů srdce. Hněv spojený s pocitem ztráty. ale dřív, než mě ovládl natolik, abych udělal něco strašného, přišel jsem znovu k sobě. Pochopil jsem.

– Tohle už nikdy nedělej, Barboro! – vykřikl jsemnahlas. – neopouštěj mě na tak dlouho!

Byla to jen chvilka. A neopustila jsem tě úplně.

Chvíle může připadat jako věčnost, když člověk neví,

jestli ve skutečnosti nepotrvá déle než život. Když už jsem

byl přinucen vypít tvoji duši, musíš být se mnou neustále,

jinak se může stát něco strašného. Jsi mé prokletí ipožehnání zároveň.

Aspoň už víme všechno, co potřebujeme. Podívej.

obklíčily mě zlé, nenávistí zkřivené obličeje. Zvednuté pěsti, vzpomínka na hroznou bolest. Potom zbyla jen jedna tvář. Poznal bych ji i v pekle.

Nemusíme až do pekla. Ten zločinec žije nedaleko. Pojďme.

Půjdeme, moje milá, půjdeme. ale nejdřív vezmu nůž a udělám, co musím. Krysy už čekají.

Vesnice se ukrývala za shlukem stromů. nebýt mrtvoly, určitě bych ji přehlédl, a kdyby ne, určitě bych neměl chuť se tu stavovat. Vešel jsem mezi stavení. Za křivými ploty se okamžitě objevili zvědavci. Lokty na plaňkách, brady opřené o složené ruce. Lidé jsou všude stejní. Hledal jsem mezi nimi toho jednoho. nevěděl jsem jistě, jestli tu

je. Mým vodítkem byly pouze mlhavé vzpomínkyvydolované Barborou ze zákoutí chlapcovy mysli. Brzy jsempobr />

na cestě ke hvězdám 27

chopil, že mě při zkoumání dítěte neopustila celá. Dalo by

se říct, že jen vystrčila prsty. Co by se asi stalo, kdybyodešla úplně?

– Co tu chceš?

Hrubý, chraplavý hlas. neohlédl jsem se. Ještě senestalo, že by se na mě někdo odvážil zaútočit zezadu.

Zřejmě tu napadají jen bezbranné. Lidé umí dokonalevycítit sílu druhých. Sami sobě to nepřiznají, ale dobře vědí,

ke komu mají mít respekt, a na koho si mohou dovolit.

– Co tu chceš? – zopakoval hlas. – Mluv, nebo tiproženu střelu srdcem!

otočil jsem se. Za mnou stál vesničan a natahoval luk. ruce měl silné, šlachovité, zbraň držel jistě. Určitě se jimi uměl ohánět. nebýt tak krutý a hloupý, ten člověk by se možná hodil na kata.

– Dej tu věc pryč. Vidíš snad, že bych já měl nějakou zbraň?

– Mluv a nemudruj! Co tu chceš?

– nic nebo všechno. Záleží na tobě.

nerozuměl. Jen sevřel pevněji zbraň.

– až budeme chtít hádanky, – zavrčel, – půjdeme zašíleným poustevníkem, co je sype z rukávu. ale ty koukej mluvit, jak ti zobák narostl!

– a co jsi zač, že se tak vyptáváš?

– Dělám tu rychtáře a můžu se ptát každého, kdo chce projít vsí.

– nehodlám tudy jen projít.

Tentokrát sebou škubl. Zřejmě v mém hlase zaslechl hrozbu. rafał Dębski28

– a co tu teda děláš?

– Mám tu takovou věc, – ukázal jsem na ranechoupající se mi u pasu, – a chci se tě na něco zeptat. a rád bych

jasnou odpověď.

nevím, jestli opravdu chtěl vystřelit, nebo jestli mutětiva vyklouzla z ruky. Spíš to druhé, protože při tomzlomil šíp a já ani nemusel uhýbat. opeření zasvištělo dobré

dvě stopy ode mě. Bleskurychle jsem se ocitl před ním

a vytrhl mu zbraň z rukou. Byl tak překvapený, že se ani

nepohnul. Zahákl jsem mu krk mezi lučiště a tětivu avolnou rukou jsem rozvázal ranec.

– Poznáváš? – strčil jsem mu jeho obsah pod nos.

Chvíli zíral do mrtvých očí dítěte, pak přejel pohledem

okraj odříznutého krku s trčícím obratlem a vzápětí se mu

obrátil žaludek naruby. nenechal jsem ho ušpinit sioblečení. Přitlačil jsem mu tětivou ohryzek a vrazil mu prst do

měkké tkáně pod hrtanem. Když se zvratky vracejí zpátky,

není to nic příjemného. Je to jako spolknout velký kámen,

který s plesknutím dopadne do žaludku.

– nevydržíš pohled na vlastní práci, rychtáři? To tys přece odpravil to děcko. Tímhle lukem jsi ho tloukl tak, až mu kůže popraskala.

– Byl to běs! – zaječel. – Ďáblovo sémě! Syn bosorky!

– Proto to ubožátko zavrhla celá ves a tys ho pak odtáhl

za humna? Víte, co mu udělal? – obrátil jsem se knepřátelskému davu, který nás náhle obklopoval ze všech stran.

– Víme! – padla odpověď.

Dopředu vystoupil starý vesničan s dlouhými šedivými vlasy a vznešeným výrazem ve tváři. naklonil mírně hlavu

na cestě ke hvězdám 29

a našpulil dolní ret, což mu zřejmě mělo přidat na vážnosti. Zřejmě místní mudrc.

– a dobře mu tak, pekelné havěti! Čerta musíš seřezat jako žito a zaživa mu uříznout kulky, to pak prchá hlava nehlava. Vždyť měl na levé noze kopyto! Jeho matka to schovávala, ale pravda se vždycky ukáže!

– Měl znetvořené chodidlo, – ucedil jsem chladně. – Každá porodní bába ví, že se to stává.

– a ty jsi kdo, že se toho ďábla tak zastáváš?

Kámen mě měl zasáhnout do hlavy. Chytil jsem ho a mrštil zpátky do davu. ozval se bolestivý výkřik.Kdybych nedržel jejich rychtáře ve smrtícím sevření, nejspíš by se na mě už vrhli. ale já jsem měl v tu chvíli navrch a oni si shovívavost nezasloužili.

Nezasloužili, Jakube! Konej!

Pomocí zubů jsem si stáhl rukavici a dotknul jsem se rych tářova čela tak jako předtím mrtvého dítěte. Lidézděšeně sledovali, jak se jim přímo před očima jeho tvářpokrývá bobtnajícími vředy. Měli mě ukamenovat co nejdřív. To byla jejich jediná šance. ale lidé jsou příliš zbabělí a hloupí. Pravda, jakmile se jich sejde víc na jednom místě, kuráž narůstá, zato hloupost nezná hranic. Teď s křikem prchali na všechny strany a já ze záňadří vylovil flétnu.

* * *

Lidé se přede mnou rozestupovali. I kdyby věděli, že jim

pouhým dotykem můžu přichystat trýznivou smrt, zřejmě

by jejich strach a opovržení nebyly větší než teď.


rafał Dębski30

– Pozor, synku! – nějaká žena odsunula za sebezvídavého chlapce. – Ještě ti kat šlápne na stín. Horší kletby na

světě není!

Chtěli po mně, abych se oblékl do červeného hábitu s dlouhými rukávy a do kápě s otvory pro oči.Pochopitelně jsem odmítl. absolvent akademie mistrů popravčích v Běsově není obyčejný řezník, který musí skrývat tvář. a protože potřebovali zkušeného mučitele, schopnéhovykonat roz sudek, museli přijmout mé podmínky.

– Za loupení po cestách, – hřímal herold, – za ohavné mordy, za několikeré znásilnění a za urážku majestátu jeho milosti biskupa Jin d řicha byl tento strašlivý zločinecodsouzen k lámání kolem, utětí rukou i nohou, vydloubnutí očí a nakonec ke stětí hlavy!

Té práce jsem se zhostil já. Jako obvykle jsem přišel do města s jediným cílem – najíst se a jít dál. Dával jsem si pozor, abych tentokrát nikoho nevyprovokoval. Moji malí přátelé šli svými tajnými stezkami. Dokud se měli kam schovat, bylo všechno v pořádku. Jenže v hostinci jsem se

doslechl, že radnice shání popravčího.

Proč, Jakube? Copak těmhle lidem něco dlužíš? Proč chceš tý­

rat toho ubožáka?

Ubožáka! odsouzenec byl natažený na dřevěné konstrukci, kterou vyrobili na mé přání. V tomhle městěneměli ani pořádné mučící kolo. To, co mi ukázali, bylo k smíchu. někdo si zřejmě myslel, že má vypadat jako velké kolo od kočáru, ale hodilo se leda tak k honěníobruče a rozhodně ne pro torturu. Proto jsem si nechalzavolat dva nejlepší truh láře. nechtělo se jim, protože věděli,

na cestě ke hvězdám 31

jaká ostuda je praco vat pro mistra popravčího, a zpěčovat se nepřestali, dokud jim radní nepohrozili sankcemi.

Ze dvou velkých dubových lavic vyrobili něco na způsob

kříže ve tvaru písmene T, ve vyznačených místech pakvyřezali otvory a protáhli jimi řemeny.

nyní na tomto kříži ležel odsouzenec. Hlava a krk až po klíční kosti vyčnívaly přes horní hranu a aby se muzátylek nezvrátil dozadu, podepíraly mu týl dvě široké lišty. odsouzenec se nejspíš divil proč. Jen ať dumá. To, co se děje v hlavě, nejsou o nic menší muka, než ta přichystaná tělu. Pomalu jsem k němu přistoupil. Ubožák? Co tě nemá, Barboro! Je to mordýř mnohem horší, než tenrychtář a celá jeho ves. oni zabili toho chlapce z pověrčivosti a ze strachu. ale tenhle podlehl strašlivé nemoci jménem chamtivost. a protože měl navíc násilnou povahu, páchal skutečné ohavnosti.

Dělej, jak myslíš. Stejně po našem odchodu všichni zemřou. Včera jsi přece svolal krysy.

ano. Zemřou, protože se rádi dívají, jak umírají jiní. ale ne musí se to stát. Budu hrát poctivě a dám jim šanci. Všechno záleží jen na nich.

nechal jsem zvířata vejít do města s tím, že se nevynoří

a nezačnou roznášet nákazu, dokud jim to nedovolím.Potřebujeme zlato na nové věci: chybí mi pořádný plášť a ne -

bylo by vůbec od věci podívat se u nožíře po nějakém meči

a u puškaře po pistoli, abych nechodil s holýma rukama.

V tomhle kraji byl neozbrojený poutník často vystavennebezpečí. Před pár dny mě chtěl nějaký lotr obrat o měšec. Měl šerednou smůlu. Zaprvé proto, že natrefil nachubr />

rafał Dębski32

ďase, a zadruhé, že natrefil právě na mě. než ho někdonajde, nejspíš už bude trochu nahnilý. ne, nenakazil jsem ho

morem. Vlastníma rukama jsem ho zardousil. nikdyneuškodí zopakovat si staré triky. Působit muka je to jediné,

co umím dokonale, a bez praxe bych ještě mohl něcozapomenout. I tuhle práci jsem přijal hlavně proto, abychnevyšel ze cviku.

odsouzenec si při pohledu na mě odplivl. Jeho slina mi stékala po plášti a já si ho lhostejně přeměřil.

– Tak co, ty čubčí synu? – procedil přes hrdlo stažené strachem. – Které špinavé kurvě a v jakém bordelu ses

narodil? Určitě té nejposlednější v tom nejposlednějším.

a svého otce znáš? Sotva! Takového zkurvysyna musela

zplodit jen děvka, kterou nechtěl nikdo kroměmalomocného žebravého dědka.

Možná si myslel, že se mu podaří mě rozčílit a že pak

smrt přijde rychleji. Postavil jsem se nad něj a čekal, až

svoji tirádu skončí. Mistr Eustach mě mnohokrát varoval,

abych se nenechal unést hněvem. Často jsem byl takésvědkem, jak ho trestanci před popravou uráželi. on se však

vždy jen vlídně usmíval. necítil k nim nenávist a mučení

mu nepůsobilo radost. Kat nesmí mít ze své práce zbytečné

potěšení. Měl by ji vykonávat co nejlépe a odměnou by mu

měla být spokojenost s dobře splněnou povinností. Znovu

jsem si vzpomněl na svého prvního mentora v Běsově.Bartoš zbožňoval, když mohl působit bolest. Utrpení samo

o sobě bylo pro něj cílem, nikoliv jen cestou k získánívýovědi či prosazení spravedlnosti. Proto neměl být nikdy

přijat do akademie. Proto mu dovolili vyučovat pouzelábr />

na cestě ke hvězdám 33

mání kloubů a zacházení s kleštěmi. Proto tak nenáviděl

mistry. Proto... ano. Čím dál tím víc mě trápilypochybnosti o tom, co ho skutečně přivedlo k úkladu, kterýskončil smrtí mé milované. ale teď nebyl čas na úvahy. Musím

si odpracovat slíbenou tučnou odměnu.

Když jsem se na základě zvěsti, že město shání mistra ostrého meče, ohlásil na radnici, konšelé se tvářilipotěšeně, současně však byli plni podezření. nezřídka sestávalo, že se katovské povinnosti ujímal někdo, komu semučení a poprava zdály být snadnou záležitostí a ještěsnadnějším výdělkem.

– Chceme jen, – řekl jeden z radních, – abys provedl všechno tak, jak se patří. Běda ti, jestli zjistíme, že nejsi skutečný popravčí mistr. Malachiáš musí cítit, že umírá.

Z jeho hlasu bylo cítit bolest a touhu po pomstě.

– Koho ti zabil, pane? – zeptal jsem se.

Trhl sebou a dlouho mlčel. nakonec odpověděl.Zločinec nejen zavraždil, ale i zprznil jeho šestnáctiletou dceru. Byla sice jen jednou z mnoha obětí, ale zato tou poslední. Zvěst o ní se roznesla o to rychleji, že se neštěstí poprvétýkalo vysokého úředníka. V duchu jsem se zamračil. Dokud lotr vraždil přespolní nebo vydíral nanejvýš bohatšísedláky, páni radní krutost neviděli a hrozbu přehlíželi.Chytili škodnou, až když pokousala jednoho z nich.

Zkontroloval jsem řemeny na předloktích. Byly utažené zbytečně silně a příliš blízko zápěstí. Za pacholka jsemtotiž dostal omilostněného odsouzence, který zřejměnevěřil svému štěstí a rozhodl se odpracovat si ho s horlivostí až přílišnou. neměl jsem ale moc na výběr; zastat práci rafał Dębski34 katova pomocníka se nikomu jinému nechtělo. Proměšťany by to byla hanba a pro šlechtice pohana naprostoneředstavitelná. Vzpomněl jsem si na vyprávění mistraHerberta, jak ve Vratislavi chytili zlo čince, který zavraždilbohatého kupce, člena městské rady. nebylo nikoho, kdo

by vykonal rozsudek, protože město nemělo právo meče a kata nezaměstnávalo. Proto byl vykonáním rozsudkupověřen syn oběti. nešťastník se poté m usel z městaodstěhovat, protože se stal terčem veřejného opovržení a nenávisti. Zvláštní. Zločince, který vraždil, znásilňoval a raboval se nikdo včetně žalářníků, vojáků ani pacholků vedoucích ho na popraviště neštítil, nikdo si nemyslel, že jeho dotykpřináší neštěstí. ale nikdo z nich by za nic na světě nechtěl vystoupit v roli kata a sloužit spravedlnosti. To je pro lidi

horší než ten nejodpornější zločin. někdo, kdo zabijejménem zákona, je v jejich očích hodný mnohem většíhoopovržení, než ten, kdo je z moci téhož zákona popraven.

Upravil jsem řemeny. Trochu jsem je uvolnil, posunul

k ohybům loktů a znovu utáhl. natáhl jsem ruku dozadu.

Čekal jsem dost dlouho a nakonec jsem se ohlédl popomocníkovi. Stál s otevřenou pusou a vůbec netušil, o co

mi jde. odkud by to taky měl vědět? Vždyť něčehopodobného se účastnil v životě poprvé. Já zas byl zvyklý, že mi

pomáhali ostatní učni nebo dokonce mistrové. Těm nebylo

nutné nic říkat.

– Provaz. Podej mi provaz. ne ten, hlupáku, tenčí!

Přivázal jsem předloktí hned za zápěstími.odsouzenec nesměl pohnout rukou ani o píď. navíc po lámání

kostí musí paže zůstat v původní pozici. Většinapopravbr />

na cestě ke hvězdám 35

čích podkládá končetiny dřevěnými špalíky, aby snadněji

rozdrtili údy. ale já, absolvent akademie a učeň slavného

Eustacha, jsem to považoval za chybu, ba přímo rouhání,

a odklon od skutečného umění. odsouzenec vyděšeněpřihlížel. Už ho ani nenapadlo zasypat mě urážkami. Věděl,

že mě žádným způsobem z míry nevyvede a že se nevyhne

tomu, co si zasloužil.

– Skonči to rychle, kate, – poprosil tiše, hlasem plným utrpení, které ještě neměl čas poznat, ale o kterém věděl, že se blíží s každým jeho výdechem, s každým úderem srdce. – Měj sli to vání...

Mlčel jsem. neplatili mě za lítost, ale za vykonánírozsudku. Poděkuj raději soudci, který měl při jeho vynesení

tak bujnou fantazii. Člověka lze lámat zevnitř nebo zvenčí.

Jestli soud nařídí to první, na začátek se oběti lámou žebra

společně s páteří. Při tom cítí bolest jen zpočátku, zato po

několika minutách už vůbec. ale tady jsem měl začítlámání od končetin, bez jakéhokoliv milosrdenství. Tenhle

muž měl cítit, že umírá.

– Prosím... bratře...

Bratře? Řekl mi bratře! To slovo jsem během popravy neslyšel poprvé. Zvláštní, jak rychle a okatě se odsouzenci chtějí bratřit s katy. Člověk je odporné stvoření. Čím víc mu někdo může ublížit, tím víc si ho váží. Ještě chvíli,Malachiáši, a řekneš, že mě miluješ tak, jako Kristus miluje všechen lid. I láska bývá nerozlučně spjatá se strachem. a než dokončím poslední uzel, ty v ni, Malachiáši, uvěříš.

obrátil jsem se k davu. napjatě mlčel. Dal jsem znamení a dva pomocníci z šatlavy zvedli konstrukci s odbr />



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist