načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Současné směry v české psychoterapii – Michaela Andrlová

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Současné směry v české psychoterapii

Elektronická kniha: Současné směry v české psychoterapii
Autor: Michaela Andrlová

Kniha rozhovorů s předními českým psychology a psychoterapeuty přibližuje vývoj hlavních směrů současné psychoterapie. Výklad pojetí jednotlivých psychoterapeutických škol v českém prostředí. Jedná se o interpretaci těchto směrů: ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  135
+
-
4,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2005
Počet stran: 222
Rozměr: 21 cm
Úprava: portréty
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Fyzioterapie. Psychoterapie. Alternativní lékařství
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2005
ISBN: 978-80-725-4603-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha rozhovorů s předními českým psychology a psychoterapeuty přibližuje vývoj hlavních směrů současné psychoterapie. Výklad pojetí jednotlivých psychoterapeutických škol v českém prostředí. Jedná se o interpretaci těchto směrů: psychoanalýza (J.Kocourková), dynamická psychoterapie (J.Skála a O.Kulísková), kognitivně-behaviorální psychoterapie (P.Možný), rogersovská psychoterapie (J.Vymětal), Gestalt terapie (H.Fišerová), daseinanalýza (J.Růžička), transakční analýza (B.Čepická), rodinná a systematická psychoterapie (Š. Gjuričová), rodinná terapie podle Satirové (I.Koťátková), logoterapie (K.Balcar), eklektická a integrativní psychoterapie (S.Kratochvíl). Shrnutí vývoje psychoterapie v českém prostředí a osudy některých jejích významných představitelů.

Popis nakladatele

Kniha uvádí rozhovory s dvanácti českými psychoterapeuty, z nichž každý reprezentuje určitý významný směr či přístup, který se v současné době rozvíjí v Česku. Autorka jim kladla připravené otázky, na jejichž základě získává čtenář v odpovědích zajímavé informace. Ty jsou různou kombinací výpovědí osobních i profesionálních, vztažených k teoriím a technikám směrů (i výcvikům v nich), k nimž se dotazovaní psychoterapeuti hlásí. Volba reprezentantů je vyvážená po stránce pohlaví, původní profese i geografického zastoupení.Rozhovory jsou vedeny poutavým způsobem, přizpůsobovaným odlišným životním příběhům a postojům dotazovaných. Jednotlivým rozhovorům předchází autorčin stručný výklad základních tvrzení a poznatků příslušného směru, opírající se o současnou literaturu. (rozhovory s významnými psychoterapeuty)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON


SOUČASNÉ SMĚRY

V ČESKÉ PSYCHOTERAPII

Rozhovory s významnými psychoterapeuty

Michaela Andrlová



SOUČASNÉ

SMĚRY V ČESKÉ

PSYCHOTERAPII

Rozhovory s významnými psychoterapeuty

MICHAELA ANDRLOVÁ

TRITON


Michaela Andrlová

SOUČASNÉ SMĚRY V ČESKÉ PSYCHOTERAPII

Autor:

Michaela Andrlová

Recenzent:

Prof. PhDr. Stanislav Kratochvíl, CSc.

Psychiatrická léčebna

Kroměříž

© Michaela Andrlová, 2005

© TRITON, 2005

Cover © Renata Ryšlavá, 2005

Vydalo Nakladatelství TRITON, s. r. o.

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.triton-books.cz

ISBN 80−7254−603−1


PODĚKOVÁNÍ

Děkuji všem dvanácti psychoterapeutům z Čech, Moravy a Slezska,

šesti ženám a šesti mužům, kteří byli tak laskaví, že mi věnovali

svůj čas a přátelsky se mnou hovořili o svém profesním i osobním

životě a následně pak ještě mnou přepsaný text rozhovoru pročetli

a autorizovali. Rozhovory s nimi mi přinesly nejen mnoho nových

poznatků, ale znamenaly i neobyčejné citové obohacení z osobního

kontaktu s tak vzácnými lidmi. Jsem jim za to velice vděčná.

Zvláštní dík pak patří prof. Stanislavu Kratochvílovi, bez něhož bych

neměla odvahu text nabídnout nakladatelství ani sílu dotáhnout posléze

vše do konce.



OBSAH

Předmluva 11

1. PSYCHOANALÝZA 15

1.1. Vývoj psychoanalýzy 15

1.2. Vývoj psychoanalýzy u nás 19

1.3. Rozhovor s Janou Kocourkovou 21 2. DYNAMICKÁ PSYCHOTERAPIE 29

2.1. Vývoj dynamické psychoterapie 29

2.2. Vývoj dynamické psychoterapie u nás 32

2.3. Rozhovor s Jaroslavem Skálou 35

2.4. Rozhovor s Olgou Kulískovou 48 3. RODINNÁ A SYSTEMICKÁ PSYCHOTERAPIE 58

3.1. Vývoj rodinné a systemické psychoterapie 58

3.1.1. Rodinná psychoterapie 58

3.1.2. Systemická psychoterapie 59

3.1.3. Narativní přístup 59

3.2. Vývoj rodinné psychoterapie u nás 60

3.3. Rozhovor se Šárkou Gjuričovou 62 4. RODINNÁ TERAPIE DLE V. SATIROVÉ 73

4.1. Vývoj rodinné terapie dle V. Satirové 73

4.2. Vývoj přístupu V. Satirové u nás 75

4.3. Rozhovor s Ilonou Koátkovou 77 5. ROGERSOVSKÁ PSYCHOTERAPIE 95

5.1. Vývoj rogersovské psychoterapie 95

5.2. Vývoj rogersovské psychoterapie u nás 98

5.3. Rozhovor s Janem Vymětalem 100 6. DASEINSANALÝZA 113

6.1. Vývoj daseinsanalýzy 113

6.2. Vývoj daseinsanalýzy u nás 115

6.3. Rozhovor s Jiřím Růžičkou 117 7. GESTALT TERAPIE 132

7.1. Vývoj gestalt terapie 132

7.2. Vývoj gestalt terapie u nás 134

7.3. Rozhovor s Helenou Fišerovou 136 8. KOGNITIVNĚ-BEHAVIORÁLNÍ PSYCHOTERAPIE 142

8.1. Vývoj kognitivně-behaviorální psychoterapie 142

8.1.1. Behaviorální terapie 142

8.1.2. Kognitivní terapie 144

8.1.3. Kognitivně-behaviorální terapie 145

8.2. Vývoj kognitivně-behaviorální terapie u nás 146

8.3. Rozhovor s Petrem Možným 148 9. TRANSAKČNÍ ANALÝZA 165

9.1. Vývoj transakční analýzy 165

9.2. Vývoj transakční analýzy u nás 167

9.3. Rozohvor s Blankou Čepickou 169

10. EKLEKTICKÁ A INTEGRATIVNÍ PSYCHOTERAPIE 176

10.1. Vývoj eklektické a integrativní psychoterapie 176

10.2. Vývoj eklektické a integrativní psychoterapie u nás 178

10.3. Rozhovor se Stanislavem Kratochvílem 179

11. MEZI PROUDY PSYCHOTERAPIE 192

11.1. Rozhovor s Karlem Balcarem 193

Literatura 209

Jmenný rejstřík 215

Věcný rejstřík 221


PŘEDMLUVA

Směry současné psychoterapie lze představovat vyložením jejich teorie, praktických postupů a na výzkumech založené účinnosti. Vznik směrů však často souvisí i s osobností jejich zakladatelů a s událostmi v jejich životě, které je ovlivnily. Je proto zajímavé a podnětné si takových souvislostí všímat.

Sigmund Freud měl staršího autoritativního otce a hezkou mladou matku, a tak nepřekvapí, že vytvořil učení o Oidipovském komplexu, charakterizovaném zamilovaností syna do matky a rivalitou ve vztahu k otci. (Jung takovou atraktivní matku neměl, a tak Oidipovský komplex jako významný činitel vývoje nepřijal.) Carl Rogers vyrůstal v protestantské fundamentalistické rodině pod značným tlakem náboženských norem, a tak lze pochopit, že se proti nim vzbouřil a vytvořil učení o svobodném rozvoji osobnosti, na kterou se v psychoterapii nemá vyvíjet žádný nátlak, ale má se jí poskytnout empatické porozumění. Z Josefa Wolpeho se snažila jeho ortodoxní židovská babička učinit zbožného příslušníka pravověrného židovství, což nejspíš přispělo k jeho zájmu o ateistické pojetí člověka, jehož chování je utvářeno podmiňováním. Proto je lze terapeuticky také aktivně „přepodmiňovat“. Naproti tomu Viktor Frankl na sobě zažil jako vězeň hitlerovských koncentračních táborů situace ohrožující život a důstojnost člověka, a tak je nasnadě, že se otázky životního smyslu, hodnot, spirituality a přesahu do života posmrtného výrazně odrážejí v jím vytvořeném směru, logoterapii.

Původně ortodoxní freudovské psychoanalytiky Alberta Ellise, Arona Becka, Fredericka Perlse či Erika Berna začalo časem nudit sedět za hlavou pacienta a po řadu let pětkrát týdně naslouchat jejich volným asociacím s pomalým odhalováním vytěsněných obsahů a emocí. Zřejmě to neodpovídalo jejich osobnostem: aktivnímu, bojovnějšímu, hůře

11


ovládanému temperamentu. A tak první dva vytvořili nezávislé, ale hodně si podobné přístupy racionální a kognitivní psychoterapie, spočívající na aktivním dialogu, racionální argumentaci a propagandistickém boji proti nezdravým iracionálním myšlenkám svých pacientů, v nichž spatřovali jádro jejich potíží a problémů. Perls u zaměření na potlačené pocity zůstal, ale začal je vyvolávat do vědomí urychleně pomocí zneklidňujících aktivizujících technik, a Berne začal terapeuticky pracovat na didaktickém upravování problematické mezilidské komunikace („transakce“) a nevýhodných životních scénářů a na odstraňování neupřímných „her“.

Lze očekávat, že nejen charismatičtí zakladatelé směrů, které se prosazují v celosvětovém měřítku, ale i jejich následovníci, přívrženci a významní představitelé v jednotlivých zemích jsou ovlivněni v příklonu k určitému směru svou osobností a svými životními osudy. Podrobnější informace o jejich životě a vývoji názorů a postojů mohou být užitečným zdrojem při studiu, které mohou výrazně oživit. Proto mne zaujal rukopis Michaely Andrlové, která v rámci své bakalářské práce na evangelické fakultě Karlovy univerzity uskutečnila rozhovory s představiteli řady psychoterapeutických směrů, které jsou v současnosti využívány v Česku, a doporučil jsem jej – po menších úpravách a doplnění několika dalšími autory – ke knižnímu vydání.

Výběr „významných představitelů“ je nutně subjektivní. Jistě by bylo možno v souvislosti s psychoanalýzou a psychoanalytickou psychoterapií oslovit vedle Jany Kocourkové např. Michaela Šebka nebo Jiřího Kocourka, v souvislosti s dynamickou psychoterapií Hanu Junovou, Antonína Šimka nebo Jana Kožnara, v souvislosti s kognitivně behaviorální terapií Jána Praška, s gestalt terapií Juraje Rektora či Martina Járu a s transakční analýzou Radkina Honzáka. Práci by prospělo doplnění kapitolou o interpersonální sullivanovské psychoterapii např. v podání Olgy Marlinové, o jungovském přístupu z pohledu Luka Běáka, Karla Plocka nebo Jany Vaškové a o krátké komunikační psychoterapii paloaltoské školy ve verzích Watzlawicka a Haleyho z pera Zbyňka Vybírala. Ale již v současné podobě bude znamenat monografie významnou oživující doplňkovou četbu k českým

12


(původním i překladovým) učebnicím psychoterapie pro psychology

a psychiatry, pro studenty psychologie a dalších oborů vychovávají

cích pro pomáhající profese, a v neposlední řadě pro všechny, koho

psychoterapie zajímá – i mezi klienty a pacienty.

V českém písemnictví máme již jednu publikaci, která je rovněž

založena na interviewování psychoterapeutů. Je jí kniha Jakuba Hučína

„Hovory o psychoterapii“ (2001). Čtyři z autorů, které oslovila Míša

Andrlová, odpovídali i mgr. Hučínovi, sedm autorů je jiných. Záměr

obou publikací byl odlišný a také otázky i odpovědi jsou jiné. Obě

publikace vyšlé s určitým časovým odstupem, se vhodně doplňují.

Prof. PhDr. Stanislav Kratochvíl, CSc.

13



1

PSYCHOANALÝZA

1.1. VÝVOJ PSYCHOANALÝZY

Psychoanalýza je neodmyslitelně spojena se jménem svého zakladatele, Sigmunda Freuda

1

, který tento termín použil poprvé v roce 1906.

„Je psychologickým směrem založeným na přesvědčení o rozhodujícím vlivu sexuálního pudu na vývoj jedince.“

2

Současně je metodou léčby

duševních a emočních poruch „spočívající na technice odhalování a uvědomování nevědomých psychických konfliktů.“

3

Po stránce teoretické Freud vytvořil nejprve topografický a později strukturální model psychiky. V topografickém modelu rozlišuje Freud

1

Sigmund Freud se narodil v roce 1856 v Příboře na Moravě jako první dítě své matky a třetí syn

otce, který byl již podruhé ženatý s o 20 let mladší ženou. V roce 1859 se rodiče odstěhovali

do Vídně, kde Freud prožil většinu svého života. Freudův prospěch na obecné i střední škole

byl vynikající a pro další studium si zvolil medicínu. Svou vědeckou dráhu začal jako neurolog.

V této době se zamiloval a tajně zasnoubil s Martou Bernaysovou, kterou si o pět let později

vzal za manželku. Předělem v Freudově odborném vývoji byl pobyt ve Francii u Charcota

a Bernheima, kde studoval hypnózu. Po návratu si otevřel soukromou ordinaci pro nervově

nemocné a začal se orientovat na psychologické aspekty nervových chorob. Relativně dlouho

žili Freudovi na hranici chudoby. Situace se zlepšila s nástupem psychoanalytického přístupu

v terapii. Ten je spojen se jménem Freudova přítele Josefa Breuera a s jeho problematikou

přenosu. Freud upouští od hypnózy a rozvíjí dále problematiku přenosu a připojuje k ní

metodu volných asociací. V písemném kontaktu s přítelem W. Fliessem se ve shodě se svou

teorií pokoušel i o sebeanalýzu. Freud byl velice pracovitý, pracoval až 18 hodin denně.

Jeho spisy představují v anglickém vydání 14 svazků. Svoje názory postupně opravoval, ale

nesnášel, když se jej pokoušeli opravovat jiní, což vedlo k odpadnutí nebo odtržení některých

jeho významných spolupracovníků a žáků, jako byli A. Adler, C. G. Jung a další. Freudovi

vedli klidný rodinný život a měli šest dětí, z nichž pouze nejmladší dcera Anna se později

věnovala psychoanalýze a přispěla k systematickému pohledu na obranné mechanismy proti

úzkosti. Posledních 14 let trpěl Freud rakovinou čelisti, přesto i nadále pracoval. Na sklonku

života emigroval s rodinou před nacisty do Londýna, kde ve svých 83 letech, v roce 1939,

zemřel (podle Kocourka, Horizonty psychoanalýzy, 1992, str. 37−40 a Kratochvíla, Základy

psychoterapie, 2000, str. 20).

2

Hartl a Hartlová, Psychologický slovník, 2000, str. 471

3

kolektiv, Akademický slovník cizích slov, 2001, str. 633

15


vědomí, předvědomí a nevědomí. Obsahy předvědomí jsou vědomí přístupné, zatímco v nevědomí jsou pudová přání a vytěsněné zraňující vzpomínky, které do vědomí nemají přímý přístup, protože by mohly vyvolávat úzkost.

Pozdější strukturální model lidské psychiky předpokládá existenci struktur, kterými jsou:

• Id (ono) označující primitivní biologické pudy a potřeby, zejména

sexuální,

• Ego (já), které představuje vědomé racionální funkce a

• Superego (nadjá), které obsahuje osvojené estetické a mravní normy,

včetně náboženských.

Při střetu těchto složek lidské psychiky vzniká konflikt. Tento konflikt může být vytěsněn do nevědomí a může se pak projevovat symbolicky nebo zkresleně ve snech, chybných úkonech nebo v krajním případě i v neurotických příznacích. „Pokud jde o psychoanalytickou teorii, lze ji dnes charakterizovat jako značně složitý model, v němž původní strukturální hledisko zahrnující Ono, Já a Nadjá představuje spíše určité osy, kolem nichž a na nichž se rozvíjí rozmanité pojmosloví. V posledních letech se tak například stále více používá termín přesvědčení, víra, postoj (belief).“

4

Základními pudovými silami, které ovlivňují chování, jsou Eros, neboli pud sexuální (pud lásky či libido), a Thanatos, neboli pud destrukční (pud smrti související s agresí). „Destrukční pud zavedl Freud do své teorie až později a četní psychoanalytici jej již nepřijali.“

5

Vývoj

libida prochází pěti stádii – orálním, análním, falickým, obdobím latence a stadiem genitálním. Ty jsou pojmenovány podle dominantních erotogeních zón. Rozdíly v zážitcích a zkušenostech, k nimž během těchto stádií dojde, hrají zásadní roli při vzniku rozmanitých osobnostních rysů. Neuspokojivé prožívání nebo fixace libida v určité fázi se projeví jako perverze, vytěsnění může vést ke vzniku neurotických poruch.

4

Šebek, Psychoanalýza, Psychoterapeutické sešity 2, 2001, č. 1, str. 3

5

Kratochvíl, Základy psychoterapie, 2000, str. 20

16


Mezi třetím a šestým rokem vzniká tzv. oidipovský komplex, což je nevědomý erotický vztah a incestní přání dítěte vůči rodiči opačného pohlaví, přičemž rodiče stejného pohlaví dítě vnímá jako soka. Dalším významným komplexem je komplex kastrační, neboli strach chlapce ze ztráty penisu. U dívek tomu odpovídá závidění penisu mužům.

Zásadní význam při vzniku neuróz má úzkost. Zpočátku Freud chápe úzkost jako nevybité sexuální napětí, dále ji spojuje s primární úzkostí, která vzniká „porodním traumatem“. „Ještě později ji hodnotí jako reakci ega na zvýšené pudové nebo emoční napětí, na vědomé i nevědomé ohrožení vycházející zevnitř, z vnitřních, pro ego nepřijatelných tendencí. K odstranění úzkosti používá člověk obranné mechanismy, jako je vytěsnění, izolace, projekce, přesunutí, přeměna v opak, racionalizace aj.“

6

Freud vytvořil originální terapeutickou metodu volných asociací. Ta spočívá v tom, že pacient nechává volně vědomím plynout představy, které sděluje terapeutovi, aniž by vylučoval triviální a zdánlivě nesmyslné myšlenky. Dále se v psychoanalýze pracuje s obranami či odporem, s přeřeknutími, opomenutími a sny. Během léčby dochází k přenosu neboli intenzivnímu kladnému či zápornému citovému vztahu pacienta k terapeutovi. Tento vztah je obdobou vztahu k některému z pacientových rodičů či jiné významné osobě. „Psychoanalytickou technikou se mají vytěsněné pudové impulzy odhalit, přivést do vědomí a vrátit pod kontrolu vědomého já.“

7

Proto je klasická psychoanalýza

dlouhodobá a vyžaduje zpravidla několik let.

„Psychoanalýza byla jak nadšeně přijímána, tak ostře kritizována, a to z různých ideologických pozic. Často se odmítá jednostranně biologická determinovanost lidské psychiky, přecenění role sexuality a koncepce infantilního vývoje libida. Kritizuje se též přeceňování role nevědomí v lidském životě.“

8

Psychoanalýza ovlivnila další, později

vzniklé psychoterapeutické směry. Někteří analytici opustili některé

6

Kratochvíl, Základy psychoterapie, 2000, str. 23

7

Kratochvíl, Základy psychoterapie, 2000, str. 24

8

Kratochvíl, Základy psychoterapie, 2000, str. 25

17


Freudovy názory nebo je doplnili dalšími poznatky a více rozvinuli některé principy a pojmy.

K nejvýznamnějším »moderním« proudům v současné psychoanalýze patří koncepce, které se označují jako egopsychologie (H. Hartmann a M. Mahlerová), psychologie objektních vztahů v pojetí O. Kernberga a v pojetí britské školy (M. Kleinová, D. Winnicott a R. Fairbairn) a self-psychologie rozvíjená H. Kohutem. „Společná všem směrům je orientace na nevědomé procesy pacienta a analýza pacientova přenosu.“

9

Freudovu teorii pudů přijímají jednotlivé směry odlišně

a přikládají jí různý význam. Podle britské školy objektních vztahů hraje při vytváření ranných citových vztahů rozhodující roli nikoliv uspokojování pudových potřeb dítěte, ale potřeba bezpečí a závislost na rodičích. Například podle Winnicotta a Bowlbyho mají děti vrozenou tendenci vztahovat se k jiným lidem a citově k nim přilnout. Zatímco v klasické Freudově teorii je nevědomí sídlem vrozených libidinosních, případně agresivních sil, představitelé teorie objektních vztahů předpokládají, že obsahy nevědomí se utvářejí především na základě zkušeností v interpersonálních vztazích.

10

Vzhledem k časové i finanční náročnosti klasické psychoanalýzy (3krát až 5krát týdně, často po řadu let) se rozvíjí psychoanalytická psychoterapie, která se odlišuje terapeutickou technikou. Nevyžaduje tak častá psychoterapeutická sezení, snaží se být pružná a přizpůsobuje se pacientovi. Terapeut bývá aktivnější a více se zaměřuje na pacientovy aktuální problémy. Může pracovat nejen individuálně, ale i skupinově, s páry a také s dětmi. „Psychoanalytická psychoterapie je méně intenzivní a spíše krátkodobější terapie, nezasahuje zpravidla hlubší vrstvy osobnosti, je více orientovaná na momentální odstranění symptomů a aktuálních interpersonálních konfliktů, méně se zabývá odstraněním příčin vzniku symptomů a změnou struktury osobnosti.“

11

9

Šebek, Mahler, Buriánek, Psychoanalýza a psychoanalytická psychoterapie, Čes. a slov.

Psychiat. 99, 2003, Suppl. 2, str. 33

10

Plháková, Učebnice obecné psychologie, 2003, str. 73

11

Šebek, Mahler, Buriánek, Psychoanalýza a psychoanalytická psychoterapie, Čes. a slov.

Psychiat. 99, 2003, Suppl. 2, str. 35

18


1.2. VÝVOJ PSYCHOANALÝZY U NÁS

Prvním průkopníkem byl psychiatr prof. J. Stuchlík. Během 1. světové války navštěvoval Freudovy semináře ve Vídni. Jeho žáky byli E. Windholz a J. Frank. Ti posléze působili v Praze. N. J. Osipov vedl ve 20. letech minulého století první skupinu zájemců o psychoanalýzu. Ve 30. letech pak další skupinu založil O. Fenichel. V roce 1936 se uskutečnil v Mariánských Lázních 14. Psychoanalytický kongres. Tou dobou byli již psychoanalytici u nás zaregistrováni v Mezinárodní psychoanalytické asociaci. Krátce před 2. světovou válkou však většina psychoanalytiků pražské skupiny emigrovala. Po roce 1945 u nás byla již „třetí generace“ psychoanalytiků. V tomto období byli vůdčími osobnostmi především Bohodar Dosužkov

12

a Otakar Kučera

13

,dále

Ladislav Haas, Zbyněk Havlíček a Marie Bénová.

Po válce se podařilo psychoanalýzu u nás oživit, ale po roce 1948 opět „zmizela“ a následujících 40 let nesměla oficiálně neexistovat. „V padesátých letech se stala psychoanalýza předmětem ostré kritiky a administrativních zásahů.“

14

Výcvik probíhal ilegálně v Pražském

psychoanalytickém kroužku a vycvičení psychoanalytikové se většinou prezentovali jen jako psychoterapeuti. Konec šedesátých a počátek sedmdesátých let znamenal určitý průlom, který vedl k tomu, že se psychoanalýze u nás začalo věnovat více lidí. Tito lidé prošli tréninkovou analýzou především u Kučery a Dosužkova a později i u dalších

12

Bohodar Dosužkov se narodil v roce 1899 v Rusku. Studoval přírodní vědy v Rostově na

Donu. V roce 1918 opouští Rusko. V roce 1921 přijíždí společně s manželkou do Prahy.

U nás pak šest let studuje medicínu a specializuje se na neurologii. V té době se seznamuje

s N. J. Osipovem a zaměřuje se stále více na psychoanalýzu. Později se stává praktikujícím

psychoanalytikem a psychoanalýze se věnuje celý život. Dosužkov umírá v roce 1982 (podle

Kocourka, Horizonty psychoanalýzy, 1997, str. 109).

13

Otakar Kučera se narodil v roce 1906 (ve stejný den jako jeho velký vzor Sigmund

Freud, ale o padesát let později). Nejprve vystudoval práva, později pak i medicínu.

U Dosužkova společně se svou manželkou absolvuje cvičnou analýzu. Pracoval jako dětský

psychiatr. Účastnil se mnoha mezinárodních analytických kongresů. Byl třetím přímým

členem Mezinárodní psychoanalytické společnosti. Vedle terapeutických analýz se věnoval

i analýzám tréninkovým. Zemřel v roce 1981 (podle Kocourka, Horizonty psychoanalýzy,

1997, str. 110−111).

14

Kratochvíl, Psychoterapie, 1970, str. 209

19


psychoanalytiků. V roce 1989 se na 36. Mezinárodním psychoanalytickém kongresu stává pět českých psychoanalytiků členy Mezinárodní psychoanalytické asociace, to znamená celosvětově akceptovanými psychoanalytiky. Při příležitosti 50. výročí úmrtí S. Freuda proběhl koncem roku 1989 mezinárodní seminář v Příboře na Moravě, Freudově rodišti.

Česká psychoanalytická společnost byla ustanovena v roce 1990 a v současné době je jejím prezidentem V. Mikota. Ve stejném roce vznikl i Psychoanalytický institut. V roce 2003 se Česká psychoanalytická společnost, která má dnes 27 členů, stala plnohodnotnou součástí Mezinárodní psychoanalytické asociace. K psychoanalytikům, kteří mají právo provádět nejen terapii, ale i psychoanalytický výcvik, patří M. Borecký, K. Černý, V. Fischelová, J. Kocourek, J. Kocourková, M. Mahler, V. Mikota, M. Šebek, Z. Šikl a B. Vacková.

Výcvik v psychoanalytické psychoterapii probíhá od roku 1994 v České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii, která je členem Evropské federace psychoanalytické psychoterapie ve veřejném sektoru. Společnost nabízí tři typy výcviku, a to výcvik pro práci s dětmi, dospělými (individuální) nebo se skupinou. Tato společnost také vydává odborný časopis Revue psychoanalytická psychoterapie. Dále existuje Institut aplikované psychoanalýzy (založený v 90. letech J. Kocourkem), který se mj. zabývá také výcvikem skupinové psychoanalyticky orientované psychoterapie.

V Psychoanalytickém nakladatelství, které vzniklo v roce 1991 a které vede J. Kocourek, jsou systematicky vydávány Freudovy sebrané spisy a další psychoterapeutická literatura, nejen psychoanalytická.

20


1.3. ROZHOVOR S JANOU KOCOURKOVOU

Životopis

Doc. PhDr. JANA KOCOURKOVÁ

(*1948)

Vystudovala psychologii na FF UJEP

v Brně. V letech 1972−1976 pracovala

v Psychiatrické léčebně v Třebíči, poté na

Dětské psychiatrické klinice FN Motol,

kde působí dodnes. Od roku 1996 je do

centkou psychologie na 2. LF UK v Praze, kde vyučuje lékařskou psychologii a psychoterapii. Pracuje také na subkatedře psychoterapie Institutu pro postgraduální vzdělávání ve zdravotnictví. Byla předsedkyní České psychoanalytické společnosti. Kromě českých odborných společností je členkou Mezinárodní psychoanalytické asociace. Napsala se spolupracovníky monografii Mentální anorexie a mentální bulimie v dětství a dospívání (1997) a s J. Koutkem Sebevražedné chování (2003). Do učebnice Dětská a adolescentní psychiatrie přispěla kapitolou Psychoterapie dětí a adolescentů (2000).

Rozhovor z ledna 2003

Jaká byla vaše cesta k psychoterapii? Moje cesta k psychoterapii začala v době mého studia psychologie na Filozofické fakultě v Brně. Vedla přes dr. Huga Širokého, který byl v 60. a 70. letech významným moravským psychologem. Hugo Široký byl psychoanalyticky orientovaný a to byl můj první kontakt s někým, kdo mě hluboce inspiroval. Napsal knihu, která se

21


jmenovala „Možnosti a meze psychoanalýzy“ a oficiálně vyšla po

mnoha letech, až po revoluci. My jsme si ji opisovali jako samizdat.

Část naší generace se cítila psychoanalýzou oslovená a snažili jsme

se číst literaturu, která byla dostupná. Moc jí nebylo. Brněnská

katedra psychologie měla řadu významných osobností v klinické

psychologii a psychoterapii, včetně Stanislava Kratochvíla. Od svých

studentských let, která byla velice inspirující, mně bylo zřejmé, že

se budu orientovat na psychoanalýzu a psychoterapii. Psychotera

pie mi byla blízká, určitě díky osobnostem, od kterých jsem se

mohla učit.

V té době jste se dostala i k psychoanalýze?

O psychoanalýze jsem přemýšlela už v době studia na fakultě. Osobní

zkušenost a profesionální výcvik jsem získala později, až po ukončení

fakulty. Psychoanalýzou jsem se začala zabývat v 70. letech. Do

výcviku jsem vstoupila v době, když jsem začala žít v Praze. Měla jsem

kontakt na pražskou společnost lidí, kteří se zabývali psychoterapií

a psychoanalýzou, která tehdy byla pololegální. Psychoterapie v té

době měla různé podoby, například významná byla skupinová terapie

a v té se také organizoval výcvik psychologů a psychiatrů. Mě zajímala

nejvíc samotná psychoanalýza, ale prošla jsem také výcvikem ve sku

pině, tzv. SURu, který založili Skála, Urban a Rubeš. Byl to způsob,

jak na české scéně pěstovat dynamickou psychoterapii. Myslím, že

psychoanalýza a skupinová psychoterapie představovaly v té době dva

silné proudy myšlení v psychoterapii a mnohdy se také propojovaly.

Skupinová psychoterapie hrála důležitou úlohu, protože se v ní vy

školila řada profesionálů, kteří pak psychoterapii dál uplatňovali. Pak

se objevila rodinná terapie spojená se jménem Petra Boše, která se

snažila zmapovat psychoterapeutický pokrok z pohledu systémových

modelů. Všechny psychoterapeutické přístupy nebyly v té době úplně

oficiální. Dlouho se tomu bránila klasická oficiální psychiatrie. Trvalo

nějaký čas, než se psychoterapie integrovala do medicíny, psychiatrie

a klinické psychologie. V současné době si to už neumíme představit,

22




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.