načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Souboj v hlubinách -- Dalších několik tisíc mil pod mořem - Michal Tesař

Souboj v hlubinách -- Dalších několik tisíc mil pod mořem

Elektronická kniha: Souboj v hlubinách -- Dalších několik tisíc mil pod mořem
Autor:

Za podivných okolností zmizely plány moderní ponorky a s nimi zmizel i hlavní inženýr. Po několika letech začne série nevysvětlitelných lodních katastrof. V jižní Africe se formuje NWW. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 134
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Za podivných okolností zmizely plány moderní ponorky a s nimi zmizel i hlavní inženýr. Po několika letech začne série nevysvětlitelných lodních katastrof. V jižní Africe se formuje NWW. Existuje mezi těmito událostmi spojitost? Čtveřice hlavních hrdinů se pokusí odpovědět na zdánlivě neřešitelnou situaci vlastními silami. Pokud máte odvahu ponořit se do hlubin oceánů, pak jste zváni na cestu, ze které se vám bude doslova tajit dech.

Zařazeno v kategoriích
Michal Tesař - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Michal Tesař

SOUBOJ V HLUBINÁCH

Dalších několik tisíc mil pod mořem


3

Copyright:

Autor: Michal Tesař

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2014

ISBN:

978-80-7512-060-1 (epub)

978-80-7512-061-8 (mobi)

978-80-7512-062-5 (pdf)


4

Věnováno Julesi Vernovi, velkému propagátoru sci-fi a

vizionáři.


5

I. CLIF

Dne 20.června 2001 se na Wisconsinské univerzitě konalo slavnostní

zakončení akademického roku a s ním i odchod úspěšných studentů v oborech

inženýr-specialista na materiály a inženýr-specialista na přesnou mechaniku.

Po děkovných proslovech studentů, učených frázích profesorů a závěrečném

slově rektora jsem se v doprovodu mého strýce odebral do blízké restaurace,

kde jsme společně v klidu povečeřeli. Strýc netajil své pohnutí, a ani já, čerstvý

inženýr, jsem se nestyděl za slzy. Po přípitku jsme rozbalili můj jmenovací

diplom. Strýc se na mne podíval zamlženýma očima a dojatým hlasem řekl:

“Inženýr Ashton McIntyre...rodiče by jistě byli pyšní, Ashi. Určitě se na tebe

shora dívají a blahopřejí ti, stejně jako já!“

Přikývl jsem. Ničeho víc jsem nebyl schopen. Oba moji rodiče zahynuli při

tragické dopravní nehodě. Já jsem přežil jenom díky své pubertální

vzdorovitosti. Nezapnul jsem si bezpečnostní pás. Jen tak jsem se dostal z auta,

když nás kamion s opilým řidičem za volantem srazil z mostu do jezera. Rychle

jsem vyplaval na hladinu, abych se nadechl a pokusil se vyprostit mé rodiče.

Skřípavý zvuk trhající se oceli mne přinutil pohlédnout vzhůru. Z mostu visel

ohromný truck, a pomalu se deformující zábradlí ho přibližovalo k hladině. V

ten okamžik jsem poznal, jak tenká je linie života a smrti. Se slzami v očích a

bolestným křikem jsem jako šílený plaval pryč. Mnohatunový kolos se po

chvilce zřítil přesně do míst, kde se moji, snad ještě žijící rodiče, snažili dostat

z vodního živlu. Bylo to pro mne nejtěžší období v dosavadním životě. Měl

jsem tenkrát obrovské štěstí, že se mne ujal strýc Marten, a díky němu jsem

neskončil někde na ulici jako dealer, ale mohl jsem dostudovat a teď tu

společně s ním sedím v restauraci a jím vynikající večeři.

„Dovolte, abych vám popřál dobrou chuť k večeři i do dalších let!“ ozval se mi

za zády známý hlas.

„Clife!“

Vstal jsem ze židle a stanul tváří v tvář mému nejlepšímu příteli, Clifu

Westwoodovi. Pokynul jsem mu, aby si přisedl. Clif se přivítal i se strýcem

Martenem, který mému příteli poblahopřál k ukončení studia. Společně jsme

se napili na zdraví nás všech a poté pokračovali v jídle.

„Myslím, že vás čeká skvělá budoucnost, mládenci!“ prohodil strýc Marten

mezi sousty výtečného masa.

„Slyšel jsem, že tě k sobě tahá námořnictvo, Ashi. Prý ponorkové loďstvo. Je to

pravda?“ otázal se Clif.


6

„Měl jsem pár nabídek od hutních společností, ale všechny byly vesměsstejné

laboratoře, testy v naprosto nesmyslných podmínkách, což úplně popíralo

moji závěrečnou práci na univerzitě. Námořnictvo by mi dalo šanci testovat

různé materiály přímo v akci! Všechno by bylo skutečné, pod vodou, v

ohromném tlaku, za působení solí, rozdílných teplot, nebo zase ve vzduchu, za

neskutečných rychlostí, při přetížení!“

Vydechl jsem. Opravdu mne tahle nabídka zlákala. Clif seděl naproti mně a

sledoval každé mé slovo. Došlo mi, že by chtěl určitě také něco říci.

„Promiň, že jsem tě nepustil ke slovu. Zaslechl jsem zvěsti, že tě chce General

Motors?“ omluvně jsem se usmál a ťukl příteli do sklenky Jacka Daniela.

„Vypadá to tak, Ashi. Zaujala je prý má sekvenční převodovka s inteligentním

čipem a řešení převodových poměrů v tankových motorech. Ne, že bych neměl

Detroit rád, ale spíše bych se spokojil s menší tuningovou dílnou... Tak

uvidíme, co nám život přinese. Na zdraví naše i vaše, pane Martene!“

Přípitek ukončil naši rozmluvu. Po chvíli kosti z pečeně ukončily i společné

sezení, po kterém se cesty Ashtona McIntyra a Clifa Westwooda rozdělily na

několik příštích let, aby se poté za dramatických okolností zase spojily.

Já jsem opravdu podlehl vábení vojenského námořnictva a Clif se odstěhoval

do Detroitu, kde se stal členem týmu vývoje převodovek u General Motors.

Dne 23.listopadu večer, ale již roku 2005, tedy čtyři roky po našem rozchodu

s Clifem, zazvonil v mém bytě telefon. Trochu mrzutě jsem po něm vzhlédl,

neboť jsem dokončoval poměrně náročnou práci, která vyžadovala značné

soustředění. Po několikerém zazvonění se zapnul záznamník. To, co jsem po

chvíli uslyšel, mne doslova vystřelilo z křesla k telefonnímu přístroji.

„Ashi, Ashi...“ ozval se mi povědomý, avšak strachem podbarvený hlas, „tady

Clif!“

Okamžitě jsem vyskočil a v mžiku držel sluchátko u ucha.

„Clife!“ zvolal jsem.

„Ashi, prosím tě, poslouchej! Potřebuji tvoji pomoc! Jsem v pasti. Musím se u

tebe ukrýt, alespoň na pár dní. Jsem v New Yorku, přijeď pro mne na Západní

ulici, tam, kde je most přes Hudson, co vede k Brooklynu. Budu čekat!“

Slabé pípání z přístroje mne uvedlo do reality. Můj přítel je v nesnázích,

potřebuje pomoci. Na nic jsem dále nečekal, sebral svrchník, klíče od vozu,

uložil rozdělanou práci, a sjel výtahem do podzemních garáží. Po chvilce jsem

vyrazil do večerních ulic New Yorku. Hlavou se mi honily podivné myšlenky,

ruce se mi trochu chvěly v očekávání, co mi Clif řekne, proč je v nebezpečí.

Málem jsem projel křižovatkou na červenou, ještě že mé řidičské reflexy

zafungovaly a já s pištěním pneumatik jen tak tak zastavil. Po dvaceti minutách

jsem se konečně dostal do míst, které přítel udal jako místo našeho setkání.

Zaparkoval jsem vůz před West-End-Barem, vypnul motor a vystoupil.

Prohlížel jsem si nábřeží, most a můj pohled se zastavil na shromaždišti


7

kontejnerů s odpadem. Tam, schovaný před zraky kolemjdoucích, stál Clif

Westwood. Rozhlédl jsem se a vykročil k mému příteli. Ale byl to vůbec Clif?

Zarostlý muž s rozcuchanými vlasy, oblečený v dlouhém plášti, na mnoha

místech prodřeném a špinavém, s otrhanými riflemi a sešlapanými pracovními

botami na nohou.

„Clife?“ zašeptal jsem tiše a zakroutil hlavou.

„Ashi! Konečně. Můžeme k tobě?!“ otázal se se spěchem.

Přikývl jsem a odešel zpět k autu. Přejel jsem na druhou stranu ulice ke

kontejnerům, kde přítel rychle naskočil na zadní sedačky. Celou cestu se Clif

krčil a občas vyhlédl zadním oknem ven. Jeho chování mne velmi znervóznělo,

a tak jsem také počal sledovat situaci za vozem víc, než bych musel. Nic

podezřelého jsem ale nezpozoroval až ke vjezdu do podzemních garáží pod

naším domem. Cestou ani jeden z nás nepromluvil, do výtahu jsme nastoupili

jako stíny, a teprve když zaklapl zámek mého bytu, jsem pohlédl na přítele a

otázal se:

„Clife, probůh, co se ti stalo? Jak to vypadáš?“

Clif se opatrně rozhlédl. Když spatřil zatažené žaluzie, pokýval hlavou a

zhluboka si vydechl. Sundal si ošuntělý svrchník, usedl těžce na pohovku a

řekl:

„Ashi, to co teď ode mne uslyšíš, možná změní navždy tvůj život. Jestli chceš

dále žít jako doposud, chtěl bych se u tebe najíst, umýt a vyspat a zítra bych

zase zmizel.“

Přinesl jsem na konferenční stolek minerálku a tři velké hamburgery. Clif to

všechno během krátké chvíle spořádal, což mne utvrdilo v tom, že byl opravdu

dlouho na cestách. Posadil jsem se do křesla proti němu a on se rozhovořil:

„Byl jsem u General Motor druhým rokem, když za mnou přišel šéf sekce

převodů, inženýr Harald Strowinsky. Už jeho jméno mne mělo varovat, ale

tenkrát jsem neměl potuchy, co je to za člověka. Navíc mi nabídl velmi

zajímavou práci. Prý připravují společně s General Electric nový projekt

turbíny pro atomové ponorky. Přišel tedy za mnou, abych vyřešil převodové

poměry v dvourychlostních generátorech elektřiny. To jsi určitě zaregistroval,

neboť zpráv o tomto projektu byly plné noviny i internet, podporu mu vyjádřil

prezident i Kongres.“

Přikývl jsem a Clif pokračoval.

„Pracoval jsem na tom úkolu asi jedenáct měsíců a měl jsem pár posledních dní

na dokončení. Strowinský se zájmem sledoval moji práci a neustále se zajímal,

kdy už to budu mít hotové. Jeho nátlakové chování mi začalo být podezřelé.

Proto jsem veškerou práci ukládal nejen do počítače, ale vše jsem také

archivoval na disky. Jednou večer jsem se zdržel v pracovně déle, když mne

vyrušil z práce podezřelý hluk na chodbě. Slyšel jsem hlas našeho hlídače a

několik dalších, které nemluvily anglicky. Uložil jsem raději práci na disk,

vyňal ho rychle z počítače a zhasnul jsem světlo. Poté na chodbě padl výstřel.


8

Roztřesený strachy jsem se schoval do skříně na šaty a škvírkou mezi dveřmi

pozoroval místnost. Po chvilce se prudce rozletěly dveře do pracovny a v nich

stanul šéf Strowinsky s pistolí v ruce a v doprovodu tří maskovaných mužů.

Spatřil jsem, jak hledá v počítači i na stole disky s mojí prací. Vztekle

přehazoval papíry a přitom šeptal:

„Ještě odpoledne tady ty disky byly. Kde, ksakru, jsou?!“

Celý vzteky bez sebe rozbil můj počítač a spolu s ozbrojenci zmizel. Bál jsem se

vylézt, a teprve po hodné chvíli jsem se odvážil potichu zmizet. Události poté

dostaly velice rychlý spád. Doma jsem z opatrnosti udělal přesnou kopii mé

práce, na originálech z firmy jsem udělal několik nepatrných chyb, které

ovšem vedou ke špatnému řešení zadaného úkolu, sbalil si nejnutnější věci a

druhý den jsem odešel do práce podat výpověď. K mému velkému překvapení

na mne hned ve vestibulu firmy čekal Strowinsky a spolu s ním ochranka a

státní policie. Šerif držel v ruce obvinění ze zpronevěry tajných dat. Než jsem

stačil cokoliv říci na svou obhajobu, už mne měla ve svých pevných rukou FBI,

a náhle jsem se ocitl v Porto Muenu na mexických hranicích, ve federální

věznici pro zvlášť nebezpečné delikventy.

Pak přišly na řadu výslechy. Nikdy mne nebili, ale psychicky to bylo velmi

náročné, neboť jsem byl přesvědčen o své nevině, ale moji vyslýchající agenti

zjevně ne. Měl jsem jen pro sebe malou celu, asi pět metrů dlouhou a tři metry

širokou, umístěnou pod úrovní terénu, bez oken, jen s větracími průduchy. Ty

nakonec sehrály klíčovou roli v mém dalším životě, jak se sám přesvědčíš.

Skrze ně jsem totiž uslyšel pravdu o svém zatčení od někoho z FBI. Ten člověk

doslova řekl:

>Podle mne je ten Westwood nevinný. Nechápu, co po nás ti nahoře chtějí.

Vždyť všem je jasné, že za vším tím humbukem kolem jeho práce a tajných dat

stojí ten neřád Strowinsky. Nehledě na to, že jeho napojení na ty náboženské

fanatiky kdesi v Africe je veřejný tajemství.<

Teprve po těchto slovech mi svitlo. Strowinsky chtěl moji práci dodat někomu

za oceán, ale když ji nenašel, udělal velmi chytrý tah. Všechno shodil na mně, a

sám mezitím v klidu ta data zkopíroval. Netušil ale, že jsou špatná. Trvalo mi

ale velmi dlouho, než jsem FBI přesvědčil o své nevině. Asi po třech měsících

mne propustili. Bylo mi jasné, že se nemohu vrátit zpět do Detroitu, kde na

mne čekal Strowinsky a jeho zabijáci, a také mi bylo jasné, že mne FBI jen tak

nespustí z očí. Proto jsem po internetu prodal byt, uzavřel jsem své peněžní

konto, poplatil všechny dluhy a začal žít jako psanec. Koupil jsem si motocykl a

pár věcí pro život v přírodě a cestoval za státu do státu. Pečlivě jsem sledoval

všechny dostupné noviny, ze kterých jsem se dovídal nové zprávy o procesu se

Strowinskym, neboť, jak jistě víš, FBI nakonec dala alespoň trochu za pravdu

mně. Nebylo to však nic platné, protože inženýr Strowinsky za nevyjasněných

okolností zmizel a s ním i celá dokumentace k novému typu ponorky pro

General Electric, včetně mých pozměněných disků. Od té chvíle jsem byl

opravdu na útěku před Strowinskyho muži, ale taky určitě před FBI. Tušil

jsem, že pokud provedu cokoliv na internetu, ať platbu, či pošlu mail, tak na to

jedna nebo druhá strana přijde. Nehodlal jsem riskovat ani dopravní nehodu,


9

tak jsem za hotové prodal motorku a cestoval na nákladních vlacích, stopem

nebo pěšky. Vzpomněl jsem si na tebe, že jsi odešel do New Yorku, tak jsem se

sem vydal a vyhledal tvé číslo v telefonním seznamu. Zbytek už jsi prožil se

mnou.“

Chvilku jsem pozbyl možnosti komunikovat. Nevěřícně jsem hleděl na Clifa

jako myš na hada. Napil jsem se a položil příteli jednoduchou otázku:

„Jde tedy o to, aby Strowinsky nedostal to správné CD, ačkoli neví, že má to

špatné. Mohl by se to dovtípit. Kde tedy je to tvé správné CD, Clife?“

Clif se pousmál. Postavil se, vysvlékl si košili i tričko, které měl pod ní, a

k mému údivu si z hrudníku odtrhl kus kůže. Vytřeštil jsem oči a zalapal po

dechu, ale Clif klidně řekl:

“Je to speciální plastikové pouzdro pro tajné kurýry. A v něm je důkaz

Strowinského viny, podívej Ashi!“ a vyňal z obalu nepoškozená CD.

„Můžeme si to prohlédnout?“ otázal jsem se

Clif přikývl. Zasunul jsem tedy první ze tří disků do počítače a po načtení všech

dat se na obrazovce objevila část práce mého přítele. Se zájmem jsem si

pročítal obsáhlou dokumentaci a nemohl vynachválit Clifovu vynalézavost a

vytříbený vkus pro jednoduchost v řešení náročných systémů. Stejně skvělé

byly i obrázky, doplňující texty a grafy.

Náhle mi mobilní telefon pípnutím oznámil obdržení e-mailové zprávy. Clif

sebou polekaně trhnul. Uklidnil jsem ho, že to opravdu není poplašné zařízení

v mém bytě a ani v garážích, jen zpráva.

„Mohu se osprchovat, Ashi?“ řekl Clif stále ještě nejistým hlasem.

„Samozřejmě, Clife. Koupelna je vlevo vzadu, ručníky jsou ve skříňce vedle

umyvadla.“

„Díky, Ashi!“ zavolal Clif a bylo slyšet, jak teče voda a přítelův jasný, nyní už

klidný hlas.

Nerad jsem zavřel Clifovu práci a podíval se do mailové schránky. Nevím, kdo

mi v tu chvíli našeptal, abych tu zprávu rovnou nesmazal, nicméně jsem to

neudělal a její obsah mne doslova přibil do křesla. E-mail byl od mého

právníka, jenž spravoval mé právní, ale taktéž finanční operace a nejednou mi

pomohl cennou radou. S vytřeštěnýma očima jsem hleděl na obrazovku

počítače a jen jsem zavolal: „Clife....Clife honem, to není možné!“

Přítel přiběhl ještě celý mokrý a zabalený do ručníku.

„Ashi, co se děje?“ ptal se celý udýchaný.

Nasměroval jsem ukazovák na obrazovku a řekl jediné slovo: „Čti!“

Clif stočil zrak na svítící plochu monitoru a polohlasně četl:


10

-Vážený pane inženýre! Před několika hodinami jsem jako váš zástupce ve věcech

právních i finančních obdržel obsáhlý textový soubor, který si Vám dovoluji

přiložit. Pokud ho budete chtít pročítat, připravte si tak dvě hodiny volna, pokud

nechcete, mohu Vám nabídnout stručný výtah. Předpokládám druhou variantu.

Zde tedy je to podstatné.

Jak vyplývá z přiloženého textu, Váš praprastrýc, tedy bratr Vašeho prapraděda,

se počátkem 20. století přestěhoval i s rodinou do Jihoafrické republiky (myšleno

podle dnešního dělení), coby stavební důlní inženýr. Během několika málo let

založil firmu na těžbu diamantů, která se utěšeně rozrůstala s tím, jak rostl

majetek Vašeho praprastrýce. Shodou nešťastných náhod zahynul Váš

praprastrýc i s celou rodinou při lovu na nosorožce. Nicméně firma fungovala

dál, a tak se majetek rozrůstal. Během 20. století se ve vedení firmy střídali

nejrůznější majitelé, kteří postupně bohatli a odcházeli. V současné době firma

pracuje již jen jako řídící a administrativní zázemí pro několik desítek dceřiných

společností, pracujících různě po světě. A teď to hlavní. Váš praprastrýc ve své

závěti uvedl, že na počátku 21. století chce, aby firmu převzal někdo z rodu

McIntyreů. Dne 1. ledna 2001 se tedy rozběhl kolotoč pátrání po někom z tohoto

klanu. Výsledkem snažení několika desítek pracovníků detektivních kanceláří po

celém světě, včetně slavného Interpolu, jste se stal Vy, Ashton McIntyre. Protože

jsem byl do celé věci zainteresován jako váš právní zástupce s tím, že až se vše

vyřeší, mám Vás kontaktovat, činím tak právě teď.

Co z toho tedy pro Vás vyplývá - stal jste se jediným právoplatným dědicem

několika desítek firem, zabývajících se úspěšně těžbou, zpracováním a prodejem

diamantů, a jejichž tržní hodnota na newyorské burze činí něco přes dvacet pět

miliard amerických dolarů.

Pokud byste potřeboval poradit, jak v celé záležitosti nadále pokračovat,

navštivte moji kancelář na College Street, číslo 64.

S pozdravem JUDr. Peter Hillman.-

„Clife, jak jsi pochopil, jsem teď vládcem dvaceti pěti miliard. Ovšem, co s nimi,

jak vést firmy, to vůbec netuším.“

Clif jen stál a vůbec se nehýbal. Na těle mu pomalu osychaly poslední kapky po

koupeli.

„Asi to bude muset vyřešit tvůj právní zástupce!“ vypravil nakonec ze sebe.

Pokýval jsem souhlasně hlavou a odepsal panu Hillmanovi.

-Dobrý večer, pane Hillmane!

Opravdu se Vám povedlo mne zaskočit, neboť zprávy tohoto typu nedostávám

každý den. Na jednu stranu mne znervózněla, ale na stranu druhou velmi mile

překvapila. Jsem teď, bohužel, ale velmi pracovně vytížen, a velmi by mi pomohlo,


11

kdyby se návštěva ohledně mého dědictví odehrála v mém bytě. Pokud budete

souhlasit (byl bych Vám vděčný), navrhuji se sejít zítra ve tři hodiny odpoledne.

Děkuji za pochopení a jsem s pozdravem,

Ashton McIntyre.-

Odeslal jsem zprávu, opřel se do křesla a vzdáleně poslouchal Clifův hlas:

„To je nepředstavitelná suma peněz. Co s tím budeš dělat, jestli je to všechno

pravda?“

Otočil jsem se v křesle a nechal klesnout ruce v nerozhodném gestu na opěrky.


12

II. PROBLÉM U

Toto vyprávění bych mohl začít tak, jako začal kdysi svůj skvělý román o

kapitánu Nemo můj oblíbený spisovatel Jules Verne. Budu ovšem nucen trochu

parafrázovat.

Rok 2007 se stal významným z hlediska nevysvětlitelného sledu událostí,

které ve svém konečném důsledku dokázaly paralyzovat téměř celý svět, od

obchodů počínaje a pojistnými události konče.

Snad všemi světovými médii jako blesk z čistého nebe prolétla zpráva o

záhadném zmizení korejské válečné lodi, fregaty Ming-tao, a jejího doprovodu,

dvou atomových ponorek třídy Fish ruského válečného loďstva. Plavba těchto

lodí byla součástí taktického cvičení Spojené východní flotily, tedy námořních

sil Sjednocené Korejské republiky, Ruska, Japonska a Malajské federace.

Ministerstva obran dotčených států ihned na poslední, rádiem ohlášenou

polohu, vyslala vyšetřovací týmy, aby se pokusily získat informace o záhadném

zmizení svých plavidel, neboť okolnosti, za kterých všechny tři plavidla

zmizela z radarů dalších lodí, účastnících se cvičení, byly více než podivné.

Jako první vyslal výstražnou zprávu o zmizení těžký křižník Mae-wu, který

zajišťoval pro pevninu lokalizaci všech hladinových plavidel, jako druhý se

ozval torpédoborec Majskij, jenž ztratil kontakt s oběma ponorkami. Ani jedna

pohřešovaná loď nevyslala signál o tom, co se děje, a ani žádná loď z celé

flotily nedokázala vysvětlit toto zmizení, neboť všechna tři plavidla doslova

vymazala svoji radarovou stopu z obrazovek.

Vyšetřovací týmy, které se dostavily nejrychlejší možnou cestou na místo

neštěstí, nenašly v okruhu několika čtverečních kilometrů téměř nic. Toto

téměř nic byla zvláštní, poddajná hmota, která okamžitě lnula na jakékoliv

předměty, a místa, kde se tato hmota dostala s čímkoliv kromě vody do styku,

okamžitě ztrácela tvar a mizela společně s onou hmotou přímo před očima

vyděšených vyšetřovatelů. Naštěstí nikoho nenapadlo tento materiál chytat

holýma rukama. Nebylo tedy možno vzít ani vzorek na prozkoumání do

laboratoře, protože veškeré pokusy o zachycení této hmoty končily rychlým

zmizením veškerých myslitelných obalů, od plastů až po olověné bedýnky.

Testy na moři ukázaly, že neznámá hmota do sebe vtahuje všechny druhy

materiálů a záření, ale zpět nic nepropouští a naprosto bleskovými pochody

rozkládá všechno, na čem ulpí byť její jen nepatrný kousek.

Po tomto šokujícím zjištění vlády zemí, jež postihlo zmizení plavidel, s

okamžitou platností stáhly ze světových oceánů plnou polovinu svých

válečných lodí, především však z postižené oblasti poblíž Japonska. Ostatní


13

státy a obchodní společenstva počaly monitorovat pohyb plavidel přes satelity,

aby po dalších záhadných zmizeních přikročila také k omezení plaveb, ať už

lodí válečných, obchodních či výletních. Než se tak stalo, bolestné ztráty

postihly tentokrát Velkou Británii, Francii a Španělsko. Lodě prvních dvou

jmenovaných států, nákladní Queen of Wales a ropný tanker Marionette,

zmizely v kanále La Manche, přibližně uprostřed cesty mezi oběma státy, za

stejně záhadných okolností, jako obě ruské ponorky a korejská loď. Bez

jediného SOS se náhle jejich radarový obraz ztratil, stejně tak jejich rádiové

vysílání náhle umlklo. Poslední z výše uvedených států, Španělsko, plavil po

oceánech a mořích obrovitou výletní loď Grande siesta. Tento kolos o výtlaku

téměř čtyřista tisíc tun nabízel vše, co si mohlo radování chtivé srdce výletníka

přát. Počínaje několika bazény s mořskou či sladkou vodou, malými plážemi,

přes restaurace, hřiště na míčové hry, kasina, noční kluby až například po malé

golfové hřiště či silnostěnná okna, zasazená těsně u čáry ponoru, která sloužila

spolu se silnými světlomety k nočnímu pozorování podmořského života. 26.

května se tento plovoucí Goliáš nacházel na 31°15 ́ severní šířky a na 44° 5 ́

západní délky. Plul mírnou rychlostí patnácti uzlů ke španělským břehům po

tříleté plavbě kolem světa, kde turisté na jeho palubě mohli pozorovat tučňáky

v chladných vodách antarktických moří, velryby u Austrálie, nebo proplout

bájnou Severní cestou mezi Amerikou a Ruskem. Byl večer a slunce jako

rozžhavený ingot zapadalo za obzor, který plál v jeho záři. Pomalu utichal

denní ruch na všech palubách a chuť pobavit se rozsvěcela okna kasin, heren,

tanečních sálů nebo diskoték. S příchodem noci, v těchto zeměpisných šířkách

poměrně rychlým, se začínala rozžíhat i halogenová světla v trupu lodi, aby se

po kontrole celé prohlídkové trasy mohli bavit nočním životem oceánu i

turisté. Kontrola skel a světel trvala službu konajícímu stewardovi asi třicet

minut, a už byl téměř u konce, když jeho pozornost upoutal dlouhý, temný

předmět, pohybující se stejnou rychlostí jako Grand siesta. Zůstával totiž celou

dobu, co ho steward pozoroval, zarámován ve třetím okně na levé straně

trupu. Už chtěl vzít služební telefon a celou věc ohlásit na můstek, když vtom

se onen předmět velice rychle přiblížil k trupu lodi a vynořil se nad hladinu.

Muž v neznámém tělese ihned poznal ponorku. Zvedl tedy telefon, a místo

zamýšlené velryby nahlásil ponorku na levoboku. Z můstku už mu ale

odpověď nepřišla. Stewardovo vědomí se propadlo do černé tmy, způsobené

nečekaně rychlou smrtí z udušení. V době, kdy se odehrály tyto tragické

příběhy několika lodí, jsem procházel, podle mého mínění, asi nejlepším

obdobím života. Diamantové doly, které mi zničehonic spadly do klína,

společně s jejich dceřinými firmami, vyřešily navždy jakékoliv finanční otázky,

neboť jsem se zařídil podle cenných rad pana Hillmana, které zněly –

neprodávat. Pro mého přítele Clifa jsem zařídil novou identitu, podepřenou

velkou sumou peněz za mlčenlivost a pro pana Hillmana se jeho práce stala

koníčkem. Jediné, co mé peníze nedokázaly, bylo vrátit život a zdraví mému

strýci Martenovi, jenž zemřel na prasklý vřed v žaludku a následné masivní

krvácení do dutiny břišní. Uložili jsme ho k věčnému odpočinku do hrobky

McIntyreů na Centrálním hřbitově. To, že jsem poslechl svého právníka se

prokázalo jako velmi perspektivní, neboť díky novým technologiím při vývoji

počítačových komponent se právě diamanty, coby formy nejčistšího uhlíku,

staly klíčové pro výrobu mikroprocesorů. Díky vhodnému výběru obchodních

partnerů a jejich skvělé orientaci na trhu s diamanty mé konto každým dnem


14

narostlo o částku téměř dvě stě padesát tisíc dolarů. Společně s Clifem jsme si

splnili tajný klukovský sen. Zakoupili jsme nevelký ostrůvek v Tichém oceánu,

kam jsem se s Clifem a čtyřiceti nejlepšími přáteli přestěhovali. Snažili jsme se,

aby o našem ostrově, který dostal jméno Clash – jako Clif a Ashton – vědělo co

nejméně lidí. Ostrov Clash totiž leží stranou velké většiny lodních cest, v

jihovýchodní části Pacifiku. V jeho dosti širokém sousedství se nacházejí na

východě ležící Velikonoční ostrovy, na západě pak Nový Zéland a Austrálie.

Celková plocha ostrova činí šedesát kilometrů čtverečních, ale jak je Clash

malý, tak o to více je členitější. A protože Clash bude mít v našem příběhu své

místo, bude vhodné si jej trochu zmapovat. Na poměrně malé ploše se zde

nacházejí na písečném pobřeží palmové háje, kde zrají vynikající kokosové

ořechy, širší pás, lemující pobřeží, tvoří borové porosty. Tyto lesíky pak

směrem do nitra ostrova uvolňují místo subtropické vegetaci, která přechází

ve smíšené lesy dubové a jedlové. Tato lesní společenstva posléze nahrazují

zakrslé formy borovic a smrků, společně s rododendrony, aby tyto byly

nahrazeny pouze mechorosty a lišejníky. Možná je tento popis dosti podivný,

ale zapomenul jsem popsat jednu ze dvou výrazných dominant ostrova. Je jím

asi dva tisíce metrů vysoký kužel sopky. Při koupi ostrova jsme se

pochopitelně zajímali o údaje související s její erupční aktivitou, ale podle

záznamů Seismického ústavu v Melbourne je naše sopka vyhaslá nejméně deset

tisíc let a nic dalšího nenasvědčuje její možné sopečné aktivitě. Nedalo nám

velikou práci tento vrchol ostrova pojmenovat, pokřtili jsme ji Venuše, podle

římské bohyně krásy. Ne náhodou. Když se pozorovatel dobře podíval, zjistil,

že je to krásný přírodní útvar. Tělo sopky tvoří pravidelný, jakoby gigantickým

soustruhem opracovaný kužel, a i vrchol se zdál téměř vodorovně seříznutý.

Černé, sklovité proudy kdysi žhavé lávy zdobily nezarostlá úbočí a stráně jako

copy šíji krásné dívky. Druhou zmiňovanou dominantou ostrůvku Clash je

mohutná stěna lávového proudu na východním pobřeží, dlouhá několik

kilometrů a přes tři desítky metrů vysoká. Tento val je jakýmsi pevným štítem,

rozrážejícím vysoké vlny, za nímž je i v největších bouřích jen mírně vzedmutá

hladina moře. Tento přirozený přístav, jenž nám příroda věnovala, se stal

velmi užitečným nejen svojí hloubkou, jež činila u hráze více než šedesát

metrů, ale i svým vjezdem, který se dal velmi snadno a rychle uzavřít, neboť

byl pouze čtyřicet metrů široký. Při dostatku financí jsme pořídili těžká vrata,

která dokonale znemožňovala vjezd hladinovým plavidlům. A aby byl popis

našeho nového bydliště úplný, nesmím zapomenout ani na faunu, tedy

zvířectvo, žijící na Clashi. V subtropickém pásmu žily rozličné druhy ptactva,

od různobarevných papoušků až po chřástaly, kteří byli výjimečně nelétaví,

savce zde reprezentovali drobní klokani stromoví, jejichž příbuzní žijí na

australské pevnině, a zvláštní druh divokého prasete, které vzdáleně

připomínalo prase bradavičnaté. Bylo však menší a mělo výrazně narezlou

srst. Spatřili jsme také kapybaru, vůbec největšího žijícího hlodavce na Zemi. A

protože na Clashi, ač to bylo divné, se nevyskytovala dravá zvířata, měli jsme o

zásoby čerstvého masa postaráno. Ve smíšených lesích při úpatí sopky měly

své nory králíci, z větších zvířat jsme nespatřili žádný druh. Po strmých

srázech Venuše pobíhaly asi čtyři páry koz šrouborohých, vzdálených

příbuzných kamzíků, a nebe nad ostrovem brázdili albatrosi, kormoráni,

fregatky či vzácný druh volavky Jacobsonovy. Zmínil jsem se o naší potravě,

pochopitelně jsme se nezaměřili pouze na ostrovní zvířenu či rostlinstvo.


15

Naším druhým, a v podstatě nevyčerpatelným zdrojem, se stalo okolní moře,

jehož nesmírně pestrá paleta živočichů nám poskytovala nepřeberné množství

různých druhů. Od ústřic po želvy, od sumýšů po tuňáky, od tresek po humry a

langusty. Protože jsme nebyli závislí na prodeji či zpracovávání darů moře,

nemohlo se prakticky stát, že bychom tento pramen vyčerpali. Lovili jsme

pouze pro svoji potřebu a nebylo tudíž nutné vozit potraviny ze Spojených

států či jiných, Clashi bližších zemí a ostrovů.

Jak jsem již naznačil, byl Clash ostrůvkem nenápadným, ale naprosto

soběstačným a dostatečně chráněným proti nebezpečí, jež mu hrozilo jednak

od podnebí, jednak od člověka. Zřejmě si položíte otázku, proč od člověka.

Odpověď je nasnadě. Ani nám na Clashi neunikla ona tajemná zmizení lodí, ke

kterým se přidala ještě další neštěstí. Dne 19. června se neohlásila obchodní

loď Resolution, plující v argentinských vodách, dne 4. července, necelých tisíc

kilometrů od japonských břehů, zmizel tanker Generál Hopper Australské

obchodní společnosti. Zatím poslední zmizení zaznamenala Světová pošta, jejíž

loď, vezoucí tisíce tun nákladu z italského Brindisi do San Franciska, přestala

existovat ve Středozemním moři, asi čtyřicet kilometrů jižně od Marseille. Tato

poslední událost měla očitého svědka, jehož svědectví bylo přijato velmi

rozporuplně. Státy, jichž se ztráty lodí týkaly, odsunuly toto svědectví do

roviny pustého fantazírování, zatímco bulvární tisk, ať už v podobě novin či

internetového zpravodajství, po něm okamžitě sáhl. My, obyvatelé Clashe,

jsme se taktéž zaobírali záhadnými zmizeními lodí a po několika dnech jsme

došli k velmi zneklidňujícím závěrům. Všechna zmizení se odehrávala nahodile

v různých částech světa. Jejich oběťmi se staly lodě o výtlaku větším než tisíc

BRT, bez ohledu na to, zda šlo o loď nákladní či vezoucí pasažéry. Avšak ani

jedna z lodí nepatřila do žádného z afrických přístavů. Státy, kterým zmizelá

plavidla patřila, měly co do činění v konfliktu mezi Spojenou středoafrickou

republikou a Republikou Jižní Afrika, neboť poskytovaly humanitární a

vojenskou pomoc nově vzniklé federaci středoafrických států a v Radě

bezpečnosti ostře vystupovaly proti této válce. Další zajímavou skutečností se

stalo to, že všechna zmiňovaná neštěstí se děla na místech velmi vzdálených

od sebe a v poměrně krátkých časových intervalech. Jediné, co nás napadlo

jako závěr bylo to, že se v hlubinách oceánů a moří skrývá nebezpečný stroj,

řízený ze souše či přímo z nitra onoho stroje. Kým řízen, a jak se vůbec dal

v utajení sestrojit podmořský člun ničivých schopností, které má? To, že jsou

naše myšlenky správné, a že jde skutečně o ponorku, nás utvrdilo svědectví

rybáře Jacquese Noirého z malé vesničky Nautrille sur Mare, vzdálené asi

padesát kilometrů východně od Marseille. Na internetových stránkách deníku

Marseille-Journal jsme si přečetli tento článek:

- Vyrazil jsem, jako ostatně každé ráno už téměř čtyřicet let, za svítání na moře.

Celé dopoledně jsem lovil ryby na trh, a asi ve dvě hodiny odpoledne jsem přestal.

Dal jsem si oběd a obrátil příď ke břehu. Nemusel jsem spěchat, neboť byl čtvrtek

a to vždycky kolem půl třetí plula z Marseille poštovní loď. Nejinak tomu bylo i

toho dne. Uviděl jsem ji asi dvě míle ode mne před přídí. Náhle začal můj sonar

pípat jako zběsilý. Pohlédl jsem na obrazovku a vytřeštil oči. Byla tam, přímo u

mé lodi, obrovská skvrna, značící buď velké hejno ryb, nebo velrybu. Dal jsem

zpětný chod a zastavil. Hleděl jsem na hladinu a čekal, co se bude dít. K mému

překvapení se mezi mnou a poštovní lodí vynořila černá věž ponorky, poté celá


16

paluba a část boků. Na té ponorce mne zaujaly dvě věci. Výsostní označení jsem

hledal marně, jen tři velká bílá písmena NWW na nástavbě, a pak podivné

zařízení na přídi, které mi ze všeho nejvíce připomínalo děla ponorek z II. světové

války. Ta loď byla na hladině jen několik minut, přesto jsem si ji mohl

dalekohledem dobře prohlédnout. Byla velká, téměř 160 metrů dlouhá, celá

černá, jen ona tři písmena jí svítila na bocích, jistě měla minimálně tři šrouby,

neboť voda za zádí jí vřela jako v kotli. A pak se stalo něco neskutečného. Celá ta

obrovská poštovní loď náhle zmizela v průsvitném oblaku čehosi, co jako

ohromný výtrysk vylétlo z té trubkovité nástavby na přídi ponorky! Nečekal jsem

na nic dalšího a na plný výkon jsem uháněl pryč. Samozřejmě jsem tušil, že o mne

ví, a tak jsem nechal loď, ať jede, a sám jsem se připravil na boku k seskoku do

vody. Pochopitelně otočili to strašné zařízení proti mně a během vteřiny mne

zastihl také onen stříbrolesklý oblak. Ale to už jsem se koupal v plovací vestě na

vlnách a s hrůzou v očích pozoroval, jak má stará, dobrá loď mizí. Ani tříska na

hladině nezůstala. Snažil jsem se nehýbat, abych nebyl na radaru ponorky příliš

nápadný. Těch několik desítek sekund, než se potopila, mi připadalo jako věčnost.

Naštěstí se tak stalo, a já mohu podat očité svědectví o té hrůze. - Potud

Marseille-Journal a výpověď starého rybáře o útoku na poštovní loď. Byla to

opravdu kritická doba pro toto důležité odvětví dopravy. Všechny lodní

společnosti téměř naráz pojistily všechny své lodě na astronomické částky a

hrozilo, že pokud dojde ještě k nějakým záhadným zmizením, tak některé

nestabilní pojišťovny zkrachují. Bohužel, toto černé proroctví se brzy začalo

naplňovat. Netrvalo dlouho a první úpadky se objevily snad během týdne. Jako

začátek řetězové reakce byl zaznamenán úpadek pojišťovacího domu Logan

and Co. v Londýně, poté média zaznamenala uvalení nucené správy na banku

Nationalita v italském Miláně, bankrot Universals ́ Bank v Sydney a totální

krach rodinné pojišťovny Grahams ́.

Omezení, nebo vlastně téměř ukončení lodní dopravy neúnosně zatěžovalo

leteckou přepravu, dodávky zboží měly obrovská zpoždění, náklady na provoz

letadel rychle rostly a s tím i ceny dopravovaného zboží. Díky těmto

problémům klesla výroba v Japonské výrobní divizi téměř o třicet procent,

určitou ztrátu zaznamenaly i Spojené státy americké, Austrálie, i když tento

ekonomický propad nebyl tak veliký.

Do nejhorší situace se dostala posádka mezinárodní výzkumné stanice South

Pole v Antarktidě, která marně čekala již druhý týden na zásobovací loď. Na

poslední chvíli se podařilo shodit z nízko letícího letadla základní prostředky

pro týdenní přežití.

Bohužel tato akce byla poslední, při které byli členové stanice spatřeni živí. Po

týdnu se již nikdo neozval a záchranné akce selhaly vinou sněhové bouře,

která trvala s neobyčejnou prudkostí téměř dvacet dní. Teprve když se živly

ztišily, podařilo se do zúčastněných zemí dopravit těla mrtvých polárníků.

Tato neúnosná situace si vynutila svolání Rady Země spolu s Vojenským

obranným výborem. Po nepříliš dlouhém jednání v holandské Oranjes Hall

v Rotterdamu oblétlo svět toto krátké prohlášení:


17

„Rada Země pověřuje Vojenský obranný výbor úkolem vyhledat, zajistit a

popřípadě zničit podmořský člun, který prokazatelně zničil několik desítek lodí a

zavinil smrt tisíců nevinných lidí. Posádka lodi, anebo její vlastník, pokud budou

zadrženi, budou postaveni před Mezinárodní tribunál pro lidská práva a

obžalováni z úmyslného zabití a bude s nimi jednáno jako s válečnými zločinci.

Na dopadení ponorky se vyčleňují neomezené finance z Fondu obrany.

Podepsán : rytíř Walter Ratt von Neukreig, předseda Rady Země“

Z tohoto prohlášení je zcela jasné, jak se postavila civilizovaná a normálně

přemýšlející část lidstva k problému, který veřejnost nazvala jako Problém U.


18

III. PANAMSKÝ PRŮPLAV

Vzhledem k nastalé situaci ve světě jsme se po domluvě s Clifem rozhodli, že

také přispějeme ke světové bezpečnosti. Možná to byl nesplnitelný úkol pro

mnohé obyčejné smrtelníky, ale pro mne to byla jen otázka peněz, a těch se mi

dostávalo více než dost. Během šesti měsíců na Clashi přistálo dvacet obřích

dopravních vrtulníků Hercules II od společnosti 1st.CargoCorporation, které

byly naložené velkým množstvím beden. Každé letadlo neslo jinou objednávku

z jiné části světa, takže místa startu byla různá, podle sídla dodavatele.

Nechtěli jsme zbytečně budit pozornost výrobců, kteří byli kontrolováni

vládami.

Veškeré zboží, které dorazilo, jsme soustřeďovali v jediné obrovské hale. Jak

narůstalo množství beden, stupňovalo se i napětí ostatních ostrovanů. Když

odlétlo poslední letadlo, rozhodl jsem se odhalit svým přátelům tajemství

Nothing-Hall, jak ji pokřtili.

„Dnes, 28. prosince 2007, budiž Bůh milostiv našemu počínání. Přátelé, kdysi

mne fascinoval příběh tajemného kapitána Nema a jeho dokonalého Nautilu.

Rozhodl jsem se využít našich schopností a dovedností a sestavit perfektní

podmořský člun, ponorku, s jejíž pomocí pomůžeme světu vyčistit oceány od

›Problému U‹. Budu všem vděčen za každý tvůrčí nápad. A teď, “ řekl jsem

slavnostně a zatáhl za páku ovládání dveří haly, „už nám chybí jen jediné –

mnoho zdaru!“

Všichni shromážďění obyvatelé ostrova Clash se dívali do obrovské haly, jejíž

levou polovinu až po strop vyplňovaly masivní dřevěné bedny plné

nejrůznějšího materiálu. Po jejich otevření spatřily světlo světa ocelové

nosníky, příčné trámce, ocelovouhlíkové pláty, regulační ventily, nádrže,

optické kabely, elektronické součástky, hřídele, převodovky, výkonné

elektromotory, dva nádherné lodní šrouby a také energetické srdce naší

budoucí podmořské lodi, miniaturní atomový reaktor.

Nelze vyjmenovat vše a stejně také nelze vyjádřit pracovní píli a nasazení při

práci, která nám zabrala deset měsíců a jejímž výsledkem byl smontovaný trup

a celkové zkompletování vnitřního zařízení a vybavení.

Večer 19. října 2008, po téměř ročním odříkání si spánku, jsme s Clifem zůstali

sami u hotové lodi. S neutuchajícím zájmem a snad také pochopitelnou pýchou

jsem obhlížel její štíhlou siluetu, dokonale doutníkovitý tvar, zaručující co

nejlepší obtékání vody, přesně slícované pláty vnějšího trupu, hloubková i

směrová kormidla, na přídi zakryté dva torpédomety, nad nimi sonarové

výstupy, měřiče rychlosti, teploty a tlaku a jeden z výstupů pasivního radaru.


19

Směrem ke středu trupu byl na horní plošině patrný jen malý výčnělek –

překryt dutiny, ve které byl uschován člun. Za tímto krytem se zdvihala

náběžná hrana jeden a půl metru vysoké věžičky, která sloužila jako vstupní

otvor, prostup pro antény a periskop a zároveň jako pozorovací stanoviště,

neboť v jejích stěnách byla zasazena silnostěnná kulatá okýnka. Nad každým

z těchto osmi okének mohl zářit výkonný reflektor s obrovským rozptylem

světla.

Elegantní záď bez jediného rušivého tvaru byla zakončena kormidelní plochou

a párem sedmilopatkových šroubů.

„Clife“, řekl jsem svému příteli, „zapomněli jsme na jednu věc!“

„Na jakou?“ zeptal se trochu stísněně Clif.

„Přece jsme zapomněli na jméno! Podle námořnických pověr loď, spuštěnou

na vodu beze jména, nepřijme Poseidon a snaží se jí co nejrychleji zbavit!“

„Ach tak“, oddychl si Clif, „vidíš, nad tím jsem nepřemýšlel. Ale pokud to

necháme přes noc v hlavě, jistě nás něco napadne!“

„Dobrá, Clife. Vše je hotovo, zítra bude pro celý Clash velký den. Dobrou noc!“

Nazítří, 14. října odpoledne, se všichni ostrované sešli u přístaviště. K jeho

klidné hladině vedly od výrobní haly široké koleje. Přesně ve čtrnáct hodin

jsem otevřel vrata a mohutné elektromotory silných navijáků pohnuly

podvozky, na kterých spočívala naše ponorka. Za halasného pokřiku všech

přítomných se metr po metru naše dílo přibližovalo vodní hladině, až se těsně

před dotykem hladiny zastavilo. Vzal jsem Clifa za paži a předstoupili jsme

před naše přátele.

„Díky vám všem mohu dnes společně s Clifem Westwoodem spustit na vodu, a

samozřejmě i pod vodu, naše společné dílo. Jediné, co ještě této dokonalé

ponorce chybí, je jméno, které má každá počestná loď. Pokud budete souhlasit,

pokřtil bych ji Eva. Ať Poseidon přijme Evu do svého živlu, ať se Eva stane

první dámou mořských hlubin!“

Bouřlivý potlesk mi byl odpovědí. Clif se usmíval, navzájem jsme si stiskli ruce

a blahopřáli si k dokončení díla. Poté se znovu ozvaly motory navijáků a Eva se

postupně od lodních šroubů po příď zanořila do klidné vody přístavu ostrova

Clash.

Když pak spočívala ukotvená lany u přístavní lávky, viděli jsme, jak dokonalé

dílo jsme stvořili. Nad hladinu vyčnívala desetina výšky lodi, tedy asi šedesát

centimetrů a věžička se stabilizátory na bocích. Samozřejmostí se stala

prohlídka vnitřních prostor. Po nastartování reaktoru a zapojení všech

systémů ještě bylo nutno provést důkladnou kontrolu. Naštěstí tato inspekce

neukázala žádné, byť sebemenší poškození či nefunkčnost některého

z okruhů. Myslím, že nyní nám nic nebrání v prohlídce Evy, neboť se stane na

dlouhou dobu naším druhým domovem.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist