načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Solidarita napříč hranicemi / Opozice v ČSSR a NDR po roce 1968 - Tomáš Vilímek

Solidarita napříč hranicemi / Opozice v ČSSR a NDR po roce 1968

Elektronická kniha: Solidarita napříč hranicemi / Opozice v ČSSR a NDR po roce 1968
Autor: Tomáš Vilímek

Studie zkoumá vývoj vztahů mezi většinovou společností a disentem v NDR a v ČSSR v letech 1968-1989. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  198
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 383
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace, portréty, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Vnitropolitický vývoj, politický život
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Vyšehrad, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2010
ISBN: 978-80-742-9030-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Studie zkoumá vývoj vztahů mezi většinovou společností a disentem v NDR a v ČSSR v letech 1968-1989.

Popis nakladatele

Kniha Tomáše Vilímka, pracovníka Ústavu soudobých dějin AV ČR, se zaměřuje na dosud málo zpracované a přitom významné téma disentu normalizační éry, a to ve srovnání situace ve dvou sousedních státech „sovětského bloku" - ČSSR a NDR. Autor nejprve seznamuje se základními rysy vývoje východoněmecké a československé společnosti, které byly přes společné prvky v mnohém rozdílné. Jaké byly „cesty do disentu" v ČSSR a NDR? Jaké informace o sobě disidenti měli, jaké společné akce plánovali a uskutečnili, do jaké míry se jim podařilo navázat spolupráci, která šla napříč hranicemi? Co věděli východoněmečtí opozičníci o činnosti Charty 77 a jiných projevech nezávislého myšlení v ČSSR? Do jaké míry se čs. příkladem nechali inspirovat ve svých protirežimních aktivitách v NDR? Co naproti tomu věděli představitelé československé opozice o činnosti východoněmeckého nezávislého mírového hnutí, o hnutí stavebních vojáků a především pak o aktivitách evangelické a katolické církve v NDR? Jakým způsobem probíhala vzájemná komunikace a jaký měla konkrétní dopad na pokusy o vzájemnou spolupráci disentu i na kontakty k většinové společnosti? Kniha odpovídá na tyto a mnohé další otázky za využití bohatého materiálu rozhovorů s předními osobnostmi opozičního života v obou zemích (Otta Bednářová, Jaroslav Šabata, František Mikloško, Petr Uhl; Gerd Poppe, Wolfgang Templin, Marianne Birthlerová, Ulrike Poppeová). (opozice v ČSSR a NDR po roce 1968)

Předmětná hesla
Politická opozice -- Československo -- 1968-1989
Politická opozice -- Německá demokratická republika -- 1968-1989
Disent -- Československo -- 1968-1989
Disent -- Německá demokratická republika -- 1968-1989
Protikomunistický odboj -- Československo -- 1968-1989
Protikomunistický odboj -- Německá demokratická republika -- 1968-1989
Mezinárodní spolupráce -- Československo -- 1968-1989
Mezinárodní spolupráce -- Německá demokratická republika -- 1968-1989
Československo -- Společnost a politika -- 1968-1989
Německá demokratická republika -- Společnost a politika -- 1968-1989
Zařazeno v kategoriích
Tomáš Vilímek - další tituly autora:
Všichni komunisté do uren! -- Volby v Československu v letech 1971 až 1989 jako společenský, politický a státněbezpečnostní fenomén Všichni komunisté do uren!
Šest kapitol o disentu Šest kapitol o disentu
Architekti dlouhé změny -- Expertní kořeny postsocialismu v Československu Architekti dlouhé změny
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TOMÁŠ VILÍMEK

SOLIDARITA NAPŘÍČ HRANICEMI


Tomáš Vilímek Solidarita napříč hranicemi

Opozicev»SSRaNDR

poroce1968

Vyšehrad

Ústav pro soudobé dějiny

AV ČR, v. v. i.

Tato kniha vznikla

v rámci řešení grantového

projektu GA AV ČR

KJB800630703

Fotografie na obálce:

Nahoře – transparent, který byl použit

19. března 1989 v Lipsku při dni solidarity

v NDR s pronásledovanými v Československu.

Zdroj: Archiv občanského hnutí Lipsko

Dole – zásah policie na Václavském náměstí

v Praze během tzv. Palachova týdne

z 15. ledna 1989. Foto: Luboš Kotek

© Tomáš Vilímek, 2010

ISBN 978-80-7429-030-5

Obsah

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

1. Opozice v sovětské okupační zóně a NDR

v letech 1945 až 1989 – stručný nástin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

2. Problematika typologie protirežimního jednání

v ČSSR a NDR a její úskalí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

3. Opozice a společnost v ČSSR a NDR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47

4. Předpoklady protirežimního jednání

v ČSSR a NDR – cesta do opozice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73

Vliv rodinného prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74

Skupinová dynamika a zákon akce a reakce . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91

Společensko-individuální aspekty střetu s režimem . . . . . . . . . . . . 106

Vliv historických událostí na cestu do opozice . . . . . . . . . . . . . . . . 118

5. Vzájemné vnímání představitelů opozice ČSSR a NDR . . . . . 147

Reflexe ČSSR a československé opozice

ve východním Německu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147

Vnímání NDR a východoněmeckého disentu

představiteli československé opozice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173

6. Spolupráce představitelů disentu z ČSSR a NDR . . . . . . . . . . 197

Projevy vzájemné solidarity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197

Společné dokumenty a prohlášení jako předpoklad

procesu vzájemného učení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224

7. Kontakty představitelů československého

a východoněmeckého disentu v zorném úhlu

politické policie ČSSR a NDR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 249 Předepsaná spolupráce FMV a MfS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252 Cíle a formy spolupráce MfS a FMV v 70. a 80. letech . . . . . . . . . . . 258 Chartisté a nezávislé mírové hnutí ve zprávách politické policie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 297 Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 312 Prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 366 Zusammenfassung . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 376 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378

PŘEDMLUVA

Vedoucí představitelé KSČ i SED koncem osmdesátých let opakovaně zahajovali vzájemná jednání ujišHováním, že ČSSR a NDR jsou si navzájem „druhým nejdůležitějším přítelem a spojencem“ – samozřejmě až po Sovětském svazu. V tom měli nepochybně pravdu. Československo a NDR si skutečně byly v mnoha ohledech relativně blízké – měly podobnou sociálně-ekonomickou strukturu, oba režimy volily a alespoň s částečným úspěchem dlouho uplatňovaly obdobnou taktiku, jak pacifikovat vlastní společnost, v obou zemích existovala přece jen určitá, ne-li vysoká, tak aspoň jakž takž stabilní, životní úroveň a podobný konzumně orientovaný životní styl. Z bohaté německé historiografické produkce týkající se někdejší NDR by se daly vybrat dlouhé pasáže, které by při vynechání osobních, časových a místních údajů bylo možno převzít a takřka beze změn aplikovat na tehdejší československou skutečnost.

Oba režimy se navíc právě ve druhé polovině osmdesátých let dostávaly do jisté izolace i v rámci sovětského bloku. Jejich přístup vůči reformním snahám Michaila S. Gorbačova byl – diplomaticky řečeno – rezervovaný a své znepokojení nad vývojem v SSSR dokázaly stále jen obtížněji skrývat. I to je sbližovalo. Konec konců i pád obou režimů na podzim 1989 byl v mnoha ohledech provázán, proměny situace v obou zemích se navzájem velmi významně ovlivňovaly a také modality kolapsu režimů KSČ a SED vykazují mnohé podobnosti.

Pokus podívat se na opozici, vývoj vztahů mezi opozicí a společností, metody a způsoby, jakými se vládnoucí komunistický režim snažil opozici likvidovat nebo aspoň eliminovat její vliv, právě perspektivou srovnání situace v Československu a NDR je logický a bezpochyby přináší prohloubení našeho porozumění vývoji v obou zemích. Přesto to dosud na české ani německé straně – až na drobnější a časově či tematicky omezené, většinou časopisecké studie – nikdo neudělal. V tom je práce Tomáše Vilímka Solidarita napříč hranicemi. Opozice v ČSSR a NDR po roce 1968 opravdu průkopnická.

9


Tomáš Vilímek se léta ve své odborné činnosti v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., zabývá právě tímto tématem. Jeho výsledkem je publikovaná práce. Zaměřil se v několika vymezených okruzích na výzkum a srovnání protirežimního jednání v Československu a v NDR po roce 1968. Cílem nebylo podat ucelený přehled dějin opozičního hnutí v obou zemích (i když kapitola o opozici v sovětské okupační zóně a NDR v období 1945–1989 přináší českému čtenáři poprvé takto uspořádanou základní faktografii), ale vypracování komparativní studie.

Autor se věnuje teoretickým otázkám a vymezení typologie protirežimního jednání, vzájemným relacím opozice–společnost v obou zemích. Opravdovým jádrem práce jsou kapitoly, které zkoumají předpoklady, motivy a nejrůznější aspekty opozičního jednání v obou zemích. Vedle badatelské akribie a bezpečné znalosti studované materie je to právě komparativní metoda, která činí tyto pasáže originálními a výrazně rozšiřujícími naše poznání československé, resp. východoněmecké historie. Stejně novátorskými jsou i kapitoly, jež mapují styky, spolupráci, vzájemné ovlivnění české a východoněmecké opozice a také metody a spolupráci represivních aparátů obou komunistických režimů – Stasi a StB.

Právě publikovaná kniha neznamená jen významný badatelský přínos a zároveň metodologicky podnětný komparativní příspěvek k prohloubení poznání vývoje a srovnání společných i rozdílných znaků opozičních protirežimních hnutí proti komunistickým režimům v Československu a v NDR. Práce je zároveň svébytným rozšířením poznání o příčinách pádu obou totalitních systémů. Knihu lze v mnoha ohledech pokládat i za nadějný vklad do mezinárodní odborné debaty o jednom ze stěžejních témat dějin 20. století – fenoménu totalitárních režimů, jejich síly, slabosti i důvodů a podob jejich zániku.

Oldřich Tůma, leden 2010

ÚVOD

V roce 1996 si tehdejší spolkový prezident Roman Herzog položil otázku, kdy se vlastně českoslovenští a východoněmečtí občané navzájem nejintenzivněji vnímali. Podle jeho soudu to bylo v srpnu 1968, kdy sovětské tanky ukončily obrodný proces v Československu, a v roce 1989, kdy tisíce východoněmeckých uprchlíků v Praze dávaly tušit blížící se konec východního bloku.

1

Předkládaná kniha se věnuje období, které spadá mezi tyto

dva historické mezníky, a v jednotlivých kapitolách srovnává vývoj protirežimního jednání v ČSSR a NDR, vzájemnou percepci a spolupráci představitelů opozice, stejně jako aktivity politické policie obou států, snažící se zabránit tzv. internacionalizaci vnitřního nepřítele.

Kniha začíná stručným nástinem vývoje opozice a odporu v sovětské okupační zóně a v NDR po roce 1945, který by měl čtenáři přiblížit některé méně známé souvislosti a usnadnit přístup k povětšinou německy psaným dějinám východoněmeckého odporu a opozice. V další části knihy si autor klade zdánlivě jednoduchou otázku, co vlastně vedlo jedince k tomu, že se rozhodl angažovat proti režimu v dané zemi. Značná část knihy tak porovnává rozličné předpoklady protirežimního jednání v komparovaných zemích a mapuje klikatost opoziční cesty. Jakou roli hrálo rodinné prostředí, individuální a sociální předpoklady, zákon akce a reakce či v neposlední řadě skupinová dynamika, důležité historické události a zlomy ve vývoji obou společností?

V jistém smyslu jde o pokus doplnit typologie protirežimního jednání, usilující v prvé řadě o jeho kategorizaci, o individuální aspekty tohoto fenoménu. Autor této práce se tak nesnaží rozšířit již tak dost bohatou typologizační škálu o nové termíny, nýbrž upozornit na úskalí, se kterými se při každé typologizaci musíme vyrovnat. Značná pozornost je tak věnována společenskému zakotvení opozičního postoje a hledání klíčových faktorů přerodu všudypřítomné společenské kritiky v opoziční postoj. Z tohoto důvodu se autor v knize věnuje i dosud spíše okrajově zpracované tematice vzájemného vztahu mezi představiteli opozice a většinovou společností.

11


Jaká byla úroveň vzájemné informovanosti o činnosti opozice v ČSSR a NDR? K jakým konkrétním kontaktům docházelo a jak se utvářely? Lze hovořit o vzájemné percepci a následném oboustranném ovlivňování představitelů opozice v obou zemích? Těmto otázkám se věnují dvě kapitoly, ve kterých jsou nejen zdokumentovány klíčové projevy vzájemné solidarity v 70. a 80. letech dvacátého století, ale přiblíženy jsou i pozoruhodné projevy jistého procesu učení a výměny zkušeností, které se zrcadlí v diskusích o společných dokumentech a prohlášeních.

Cílem není pouze srovnat vzájemnou reflexi představitelů disentu, ale zjistit i míru vzájemné informovanosti a intenzitu zájmu o události, které byly pro dějinný vývoj sousedící země něčím zlomové. Jaký význam mělo pražské jaro a jeho potlačení či vznik Charty 77 pro východoněmeckou opozici? Jak bylo naopak vnímáno červnové povstání roku 1953 v NDR nebo stavba berlínské zdi o osm let později? Pozornosti neujdou ani otázky vzájemné reflexe specifik opoziční scény komparovaných zemí. Kniha se věnuje rovněž tomu, do jaké míry byly některé metody opoziční práce v jedné zemi pro tu druhou inspirativní natolik, že se jimi představitelé opozice nechali ovlivnit.

Poslední kapitola knihy se věnuje dosud nezpracované problematice reflexe československé a východoněmecké opozice ze strany bezpečnostních orgánů obou zemí. Na jakých základech fungovala spolupráce státních bezpečností ČSSR a NDR v oblasti tzv. potírání vnitřního nepřítele a do jaké míry se MfS a StB opravdu podařilo zabránit jeho „internacionalizaci“, jak byly nazvány vzájemné projevy solidarity a pokusy o navázání kontaktů. Co věděla východoněmecká strana o činnosti Charty 77, o jednotlivých proudech a některých osobnostech? To spolu se stavem informovanosti československých bratrských orgánů o situaci v NDR představuje základní rámec otázek, na které autor této knihy hledá odpovědi.

12


OPOZICE V SOVĚTSKÉ

OKUPAČNÍ ZÓNĚ A NDR

V LETECH 1945 AŽ 1989 –

STRUČNÝ NÁSTIN Dějiny opozičního hnutí ve východním Německu je možné rozdělit do dvou základních časových úseků s tím, že každý obsahuje řadu dílčích etap vývoje protirežimního jednání v NDR. Porážka hitlerovského Německa a následné rozdělení této země na jednotlivé sektory – americký, britský, francouzský na jedné straně a sovětskou okupační zónu na straně druhé – vytvořily ve srovnání s ostatními zeměmi východního bloku zcela odlišné podmínky pro vznik a rozvoj opozičního postoje. Krátce po válce nebylo jasné, jakým směrem se bude ubírat řešení německé otázky, a Sověti sami ponechávali otevřenou jak možnost jednotného, neutrálního Německa, ve kterém by postupně rozšiřovali svůj politický vliv, tak i alternativu komunistické NDR. Po krátkém období zdánlivě liberálního přístupu sovětských okupačních orgánů, který vyvolal u mnohých intelektuálů určité naděje, se však stále zřetelněji ukazovalo, že sovětské vedení sleduje v prvé řadě své mocenské a ekonomické zájmy.

Ulbrichtovský režim se zpočátku mohl ještě opřít o všeobecné přesvěd

čení o nutnosti dalekosáhlých společenských změn, do kterých by se měli aktivně zapojit představitelé protinacistického odboje, mezi nimiž měli komunisté své nezastupitelné místo. Prvotní optimismus ve vybudování nového socialistického a demokratického Německa byl však záhy vystřídán zklamáním a rozhořčením nad tím, že by tak krátce po porážce jedné diktatury měla nastoupit diktatura nová, tentokráte komunistická. Opozice a odpor v tomto období, které vyvrcholilo stavbou berlínské zdi v srpnu 1961, je tak jakousi přirozenou reakcí na „okupační socialismus“.

1

Obecně lze upozornit na několik charakteristických znaků vývoje proti

režimního jednání tohoto prvního časového úseku, jehož nositeli byly zejména v období 1945 až 1953 téměř všechny vrstvy obyvatel. Mimořádnou úlohu zde však sehrála především mladá generace a představitelé demokratických občanských stran – křesHanští demokraté (CDU), liberální demokraté (LDPD) a sociální demokraté (SPD).

2

Ostatně i v řadách němec

kých komunistů se našli mnozí, kteří sice byli přívrženci Stalina, neshodovali se však s jeho politickými cíli a zejména s jeho metodami. Jednalo se

13


přitom o staré komunisty, kteří byli zvyklí na značnou samostatnost a ne

souhlasili s přebudováním Komunistické strany Německa (KPD), resp.

Jednotné socialistické strany Německa (SED) ve stranu kádrů. Po masiv

ních čistkách v letech 1948 a 1951 byl proces přeměny SED jako strany

nového, stalinského typu završen na II. stranické konferenci v létě 1952,

která se nesla v duchu hesla: „Zvítězíme, protože nás vede velký Stalin.“

3

Mnoho mladých se cítilo být osloveno ideály o beztřídní společnosti,

která by měla být založena na demokratických základech. Řada z nich také

vstoupila do mládežnické organizace (FDJ), aby se aktivně podílela na je

jím vybudování. Velmi záhy však u nich došlo k vystřízlivění, když se uká

zalo, že se tato organizace rozhodujícím způsobem podílela na sovětizaci

školství a prosazovala militarizaci výchovy. Právě tento aspekt narazil tak

krátce po válce na značný odpor, který byl umocněn i tím, že mnoho otců

a dědů padlo nebo se ještě nevrátilo z válečného zajetí. Zajímavé je, že si

mnozí vybrali za svůj vzor odporu proti SED, kterou ztotožnili s NSDAP,

protinacistické odbojáře. V jejich očích se pak FDJ podobalo Hitlerjugend.

Významným zdrojem odporu proti totalitním tendencím režimu SED

byly především nově otevřené univerzity v Berlíně, Lipsku, Jeně, Rostoc

ku či Halle. Mladí byli obzvláště citliví na nové formy ideové indoktrina

ce a snahy o omezení svobody myšlení a vyjadřování. Přestože se student

ským radám dařilo do roku 1948 celkem úspěšně konkurovat univerzitním

organizacím FDJ, nebyly schopny zastavit postupující sovětizaci školství,

před kterou mnozí utekli do Spolkové republiky Německo.

4

Východoně

mecký režim v žádném případě nepodceňoval tyto kritické projevy. V letech 1945 až 1962 bylo podle současných údajů zatčeno na 1400 studentů a minimálně 14 z nich bylo také popraveno, většinou sovětskými vojenskými orgány. Asi nejznámějším byl případ studenta práv a hospodářských věd v Rostocku Arna Escheho, jehož jméno se stalo synonymem studentského liberálního odporu proti diktatuře SED. „Víme, že liberalismus by mohl být základním pilířem budoucnosti, pakliže to budeme chtít, a že jím opravdu bude, protože to skutečně chceme,“ domníval se tento bytostný liberál a radikální pacifista, který byl obviněn z kontrarevoluční činnosti a protisovětské propagandy a po dvouleté vazbě nakonec v červenci 1951 zastřelen v SSSR.

5

Několikrát přesunuté všeobecné volby, které se nakonec konaly v říjnu

1950, se staly jak „určitým symbolem cesty do totality“, tak vyvolaly i po

zoruhodný projev odporu proti sílící komunistické moci. Řada mladých

lidí a studentů se zapojila do tzv. „války malířů“, během níž se objevovaly

na veřejných budovách symboly velkého písmene „F“, které znamenalo

„Freiheit“, tedy svobodu. Vyhotoveno bylo i velké množství letáků, které

kritizovaly jednotnou kandidátku a odmítaly mocenské praktiky SED. Re

14


akce státu na sebe nenechala dlouho čekat, jak dokládá například zásah proti skupině, která se vytvořila kolem lipského studenta Herberta Beltera. Z celkem deseti zatčených byli nakonec tři odsouzeni k vysokým trestům kvůli údajné protisovětské činnosti. H. Belter, kterému nejvíce přitížilo, že posílal informace o porušování ústavních práv a nedemokratických poměrech na lipské univerzitě rozhlasové stanici v americkém sektoru v Západním Berlíně – RIAS, byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1951 popraven. K trestu smrti byl za rozšiřování letáků proti volbám v říjnu 1950 odsouzen rovněž osmnáctiletý Joseph Flade. Na rozdíl od svého lipského kolegy měl však štěstí, neboH jeho případ vyvolal vlnu protestů v NDR i SRN a trest smrti byl změněn na 15 let vězení.

K procesům s mladistvými, kteří se vzepřeli nastupující totalitě, docházelo po celou dobu existence NDR. Právě v 50. letech však reagoval východoněmecký režim na jakékoli projevy „mladistvé vzdorovitosti“

6

ob

zvláště brutálně, nezávisle na tom, zda se dotyční pokusili o systematický a programový boj s mocenským establishmentem, nebo se jednalo spíše o spontánní a často dosti nepromyšlené akce, tak jako tomu bylo v případě odsouzení skupinky přátel ve věku 20 až 24 let na jaře 1952 z Werderu nad Havolou u Berlína k nejtěžším trestům za to, že opisovali poznávací značky sovětské techniky, které pak posílali dále na Západ.

Jako klasický příklad promyšleného střetu s režimem je možné zmínit proslulý tzv. eisenberský kruh, který se konstituoval na podzim 1953 v durynském městě Eisenberg kolem studenta vyšší střední školy Thomase Ammera. Silně konspirativně působící skupinu tvořily zpočátku zhruba dvě desítky učňů, studentů a mladých dělníků. V rámci svých akcí se soustředili na rozšiřování letáků, ve kterých kromě odchodu sovětských vojsk, požadavku svobodných voleb a svobodného tisku vyzvali i ke zrušení státní bezpečnosti a LPG, východoněmecké varianty JZD. Skupina měla kontakty na Západ a úspěšně působila několik let, než byla zrazena jedním z jejích členů. Celkem 24 zatčených bylo nakonec v září 1958 odsouzeno dohromady ke 114 letům vězení. Nikdo však již nebyl odsouzen k trestu smrti.

Příklad eisenberského kruhu nám současně ukazuje několik velmi podstatných specifik fenoménu opozice a odporu v letech 1945–1961, pro který se v německé historiografii vžily termíny „fundamentální nepřátelství“ či „občanská opozice“.

7

V prvé řadě se jednalo o naprosté odmítnutí

legitimity východoněmeckého režimu, který byl dle představitelů občanské opozice násilně importován zvenčí. NDR byla nazírána jako jistá forma „přechodného státu“,

8

který bude nakonec přeměněn v jednotné, de

mokratické Německo. Podobně jako členové eisenberského kruhu byli i představitelé jiných seskupení v úzkém spojení se Západem, zejména

15


s organizacemi, které ze západního Německa podporovaly protirežimní aktivity v NDR.

9

Při odhalení tak neustále existovala možnost uprchnout do

Spolkové republiky Německo, kterou v případě zmíněného kruhu stačilo využít hned pět jeho členů. Významná byla dozajista i možnost sledování západoněmeckého rozhlasu a televize, jejichž prostřednictvím bylo možné čelit intenzivní indoktrinaci ve východoněmeckých médiích.

Kromě studentů a mládeže to byli zejména představitelé demokratických stran, kteří se poměrně záhy postavili na odpor proti snahám o monopolizaci moci. K prvním vážnějším projevům kritiky těchto stran docházelo v souvislosti s odlišným pojetím pozemkové reformy v září 1945. Přestože i občanské strany otevřeně podporovaly reformu nesenou v duchu hesla „Půdu junkerů do rukou rolníků“, začaly se velmi záhy objevovat první konflikty, neboH například křesHanští demokraté nesouhlasili s bezplatnou konfiskací pozemků, jejichž majitelé nebyli zatíženi kolaborací s hitlerovským režimem. Kritizován byl i nehumánní průběh znárodňování, stejně jako skutečnost, že do pozemkové reformy byly často zahrnuty pozemky, které nedosahovaly taxativně stanoveného výměru jednoho sta hektarů.

K zásadnímu střetu došlo ale zejména v souvislosti s kritikou postupující sovětizace země, v jejímž důsledku se očividně prohlubovala politická a ekonomická závislost na SSSR. Nejpozději po říjnových zemských volbách v roce 1946, ve kterých překvapivě získaly demokratické strany téměř polovinu hlasů, se sovětské vedení začalo přiklánět ke komunistické alternativě budoucího vývoje sovětské okupační zóny v Německu a instruovalo tímto způsobem i německé komunisty, jimž navíc pomáhalo tím, že sovětské orgány přímo zasahovaly do činnosti občanských stran, aH již formou otevřené represe – únosy a zinscenované procesy – či skryté korupce. Jednotná fronta antifašistických a demokratických stran, tzv. Antifablok, která po svém vzniku v létě 1945 otevírala cestu pro rozvoj parlamentní demokracie, se velmi záhy začala měnit v komunistický mocenský nástroj a v červnu 1949 se přejmenovala na Demokratický blok stran a masových organizací. Eventualita demokratické NDR tak byla pohřbena ještě před jejím vznikem v říjnu 1949.

Snahy o vytvoření parlamentní opozice, které se nejdále dostaly v Meklenbursku a Durynsku, kde se při volbách do komunálních zastupitelstev podařilo křesHanským a liberálním demokratům získat kolem 40 procent hlasů, byly likvidovány postupně. Ulbrichtovské vedení se při tom mohlo plně spolehnout na pomoc sovětských orgánů, které zejména od roku 1947 postupovaly proti klíčovým postavám demokratického tábora velmi krutým způsobem, jak dokládá například poprava zástupce postupimského starosty Erwina Köhlera a jeho manželky. K likvidaci potenciálních odpůrců přitom často docházelo pod zástěrkou prováděné denacifikace či na

16


základě obvinění z tzv. protisovětského postoje. KřesHansko-demokratický politik Hugo Hickmann byl tak kupříkladu popraven za údajnou protisovětskou propagandu, která ve skutečnosti spočívala v tom, že se veřejně vyslovil pro svobodné volby v říjnu 1950 a vzniklou NDR označil za provizorium.

Od dubna do července 1950 také probíhaly tzv. Waldheimské procesy, které zřetelně naznačily, jakým směrem se bude ubírat východoněmecká justice. Během těchto procesů bylo souzeno více jak tři tisíce lidí podezřelých z podpory nacistického režimu. Ačkoli bylo mezi nimi mnoho těch, kteří se opravdu dopustili válečných zločinů, využil režim SED této příležitosti k vyrovnání se s řadou skutečných i potenciálních odpůrců. Alarmující na procesech bylo především to, že probíhaly s vyloučením veřejnosti a obžalovaní neměli často k dispozici ani obhájce. Během krátké doby byl vynesen rozsudek, který ve více než třiceti případech znamenal smrt. Pro ilustraci zneužití justice je možné uvést osud Heinze Bindera, který byl odsouzen na 10 let vězení, neboH v prosinci 1945 strhával plakáty propagující pozemkovou reformu na území sovětské okupační zóny. Zatčen byl v lednu 1946 a obviněn z podpory nacismu, neboH byl za války členem Hitlerjugend.

10

Bezprostředními oběHmi sovětských vojenských tribunálů a vyšetřujících praktik KGB se tak podle historika I. S. Kowalczuka stalo do roku 1950 téměř osm set lidí.

11

Případ Hermanna Kreutzera je smutným svědec

tvím toho, že řada sociálních demokratů trpěla jak pod nacistickou, tak pod komunistickou diktaturou. Ze zhruba pěti tisíc lidí, kteří byli uvězněni, neboH se otevřeně vyslovili proti sjednocení s KPD v roce 1946 či kritizovali demoralizující účinek sovětských reparací, jich kolem čtyř set vězení již neopustilo. „Vystupuji z SED, protože chci socialismus,“ řekl v listopadu 1948 sociální demokrat Ernst Tharpe, který prošel koncentračním táborem, krátce předtím, než uprchl do západního Německa.

12

Vězení se ale nevyhnulo ani mnohým německým komunistům, kteří již před rokem 1953 ztratili iluze o režimech sovětského typu, aniž by se přitom vzdali svých původních ideálů. Alfred Schmidt, který před válkou zastával řadu funkcí v KPD a v letech 1935 až 1939 byl vězněn kvůli svým postojům, neváhal z pozice aktivního člena odborového hnutí v roce 1946 otevřeně kritizovat sovětskou okupační politiku. V létě 1948 byl však zatčen a v prosinci téhož roku odsouzen za antisovětskou propagandu k trestu smrti, jenž byl nakonec změněn na 25 let žaláře.

Po celé první období můžeme sledovat rovněž zajímavý fenomén, který byl zmíněn již v souvislosti s eisenberským kruhem. Jedná se o útěk východoněmeckého obyvatelstva do Spolkové republiky Německo, o jisté „hlasování nohama“. Do roku 1961 opustily sovětskou okupační zónu

17


a později NDR téměř tři miliony lidí. Jen od října 1949 do lidového povstání v červnu 1953 to bylo přibližně 800 000 lidí. Režim se tak dostával do velmi komplikované situace, neboH jakýkoli pokus o homogenizaci společnosti vyvolal bezprostřední nárůst pokusů o útěk, a mocenské centrum bylo následně nuceno modifikovat své původní záměry. Přestože východoněmecký režim od roku 1952 prostřednictvím FDJ výrazně zintenzivnil své úsilí o militarizaci společnosti, nemohl si až do definitivního uzavření hranic v srpnu 1961 dovolit vyhlásit všeobecnou brannou povinnost. Kdykoli totiž vedení SED zahájilo akci k tzv. dobrovolnému přihlášení se do služby v Lidové armádě, kterým podmiňovalo možnost dalšího studia, došlo k masivnímu nárůstu útěků potenciálních branců.

Podobnou reakci vyvolal i kolektivizační tlak po zmíněné pozemkové reformě v roce 1945. Násilné „rozkulačení“ středně velkých, relativně dobře hospodařících statků značně zhoršilo již tak dost komplikovanou situaci. Když se posléze počátkem roku 1950 ukázalo, že řada nově vzniklých a poměrně malých hospodářství není schopna se uživit, což se negativně projevilo na zásobování vnitřního trhu, reagoval režim kampaní proti hospodářským sabotérům (zákon na ochranu majetku lidu z října 1952) a pokusil se současně prosadit kolektivizaci, což vyvolalo útěk více než 15 000 sedláků. Kolektivizace tak musela být přerušena a režim se k ní mohl vrátit až o pět let později, naplno však až na jaře roku 1960.

Zejména v počátečním období se tak východoněmecký režim musel vyrovnávat s řadou hospodářských těžkostí, ke kterým výrazným způsobem přispěla sovětská strana. Bezohledný tlak vůči všem vrstvám společnosti vedl k naprostému odcizení stranického vedení a k častým opozičním projevům, na které bylo reagováno velmi tvrdě. Masivně narůstal počet politických vězňů, jejichž počet dosáhl do roku 1961 dvou set tisíc.

Již v rámci sovětské okupační zóny se SED snažila dosáhnout jistého vypořádání s evangelickou církví. Od léta 1945 se proto objevovaly tendence prosadit oddělení církve od škol, ale především šlo o systematický boj proti církevní práci s mladými lidmi. V této, podle Carla Ordnunga,

13

první etapě vzájemných vztahů SED a církve, která trvala do roku 1949, dochází zejména ke zjišHování hranic vzájemného působení. Od počátku 50. let nastupuje jednoznačně restriktivní kurs, který se však ve srovnání s Československem, kde došlo k masivní perzekuci katolických kněží a likvidaci řeholí, odehrával především na úrovni ideologického boje. Režim reagoval zejména na množící se petice z církevního prostředí v letech 1949–1953, ve kterých byly kritizovány totalitní praktiky tajné policie, ateistická propaganda a také deportace z příhraničních oblastí.

14

Od roku 1950 se tak SED zaměřila zejména na evangelické obce mládeže (Junge Gemeinde), kde se údajně skrývali „pod maskou religiozity

18


ilegální agenti a špionážní organizace“.

15

Přípravy na útok proti církvi po

kračovaly a v usnesení politbyra z 27. ledna 1953 se hovořilo o potřebě

„uskutečnit tři až čtyři veřejné procesy k odhalení Junge Gemeinde jako

zastírající organizace pro válečné štvaní, sabotáž a špionáž, která je řízena

západoněmeckými a americkými imperialistickými silami“.

16

Od ledna

1953 došlo k vystupňování represivního kursu proti evangelické církvi,

v jehož důsledku bylo do května téhož roku zatčeno na 70 teologů a více

než 3000 mladých bylo vyloučeno ze studia kvůli jejich náboženskému cí

tění. Z tohoto tvrdého kursu však bylo východoněmecké stranické vedení

nuceno nakonec ustoupit, a to jednak kvůli změnám v sovětské politice po

smrti Stalina, jednak v souvislosti se stoupající nespokojeností východoně

meckého obyvatelstva. SED tak přešla k „novému kursu“,

17

jehož cílem

bylo oslabení významu církve ve společnosti a dosažení její ateizace.

V roce 1954 byla zavedena tzv. Jugendweihe, slavnostní přijetí čtrnácti

letých mezi dospělé, „kterou SED považovala za velmi účinný prostředek,

jak odcizit dorůstající generaci od církve“.

18

Církev byla přesvědčena

o pevné tradici konfirmace a vyhlásila její neslučitelnost s účastí na Jugend

weihe. Stranické vedení proto muselo zesílit tlak a na případnou neúčast na

Jugendweihe reagovalo perzekucí v oblasti výběru povolání či možnosti

dalšího vzdělávání. Tato forma otevřeného vydírání se osvědčila a za pou

hých pět let od zavedení Jugendweihe ji zakusilo 80 procent dětí.

19

Již na jaře 1953 byla situace v NDR velmi kritická a vyhlášení nového

kursu počátkem června, v jehož důsledku měla být mimo jiné pozastavena

kolektivizace a zmírněn restriktivní postup proti evangelické církvi, bylo

všeobecně chápáno jako přiznání mocenského bankrotu. Oznámení o zvý

šení pracovních norem, kterým se režim snažil řešit katastrofální hospo

dářskou situaci, bylo tak za této situace onou pomyslnou poslední kapkou,

jež spustila ve východním bloku do té doby nevídanou vlnu stávek a proti

režimních demonstrací, které probíhaly ve dnech 16. až 21. června 1953.

V NDR tak vypuklo všelidové povstání, během kterého docházelo ke

spontánnímu osvobozování politických vězňů a k obsazování budov stra

nického a státněbezpečnostního aparátu. Původně ekonomická hesla de

monstrujících se velmi záhy zpolitizovala a v ulicích více než sedmi set

východoněmeckých měst bylo slyšet požadavky, které byly typické pro

protirežimní jednání tohoto období: „Pryč s SED; jednotné Německo; svo

bodné volby; pryč se Stasi.“ Bez pomoci sovětských jednotek by se výcho

doněmecký režim dozajista zhroutil a červnové povstání roku 1953 zůstalo

trvalým mementem jak pro stranické vedení, které se v následujících letech

snažilo vyhnout otevřenému konfliktu s východoněmeckou společností

a začalo poměrně úspěšně kombinovat ústupky s tvrdostí, tak pro obyvatel

stvo NDR, které si v plné hloubce uvědomilo dopad přítomnosti sovětských

19


jednotek na svém území. Z téměř 15 000 zatčených účastníků červnového

povstání, mezi kterými převažovali dělníci, bylo nakonec odsouzeno jen

1400 lidí. Padly dva tresty smrti, tři doživotí. Většina odsouzených však

nestrávila ve východoněmeckých věznicích déle než jeden rok. Relativní

zdrženlivost mocenského centra lze vysvětlit jeho snahou zbytečně nehro

tit již tak velmi ostrý konflikt s východoněmeckou společností, která dala

zřetelně najevo, že odmítá nejen SED, ale i ideu komunismu jako takovou.

Porážka červnového povstání vedla nejen k prohloubení celkové demorali

zace společnosti, ale rozhodujícím způsobem přispěla i ke zhroucení tra

dičních forem dělnického odporu v NDR. Prostory podniků tak s defini

tivní platností přestaly být místem prosazování skupinových dělnických

zájmů.

20

Informace o kritice kultu osobnosti na XX. sjezdu KSSS v roce 1956

neušly pozornosti východoněmeckých občanů, kteří se ve stále rostoucí

míře informovali ze západoněmeckých médií. Mnozí představitelé kulturní

inteligence byli fascinováni duchovním vývojem v Ma[arsku a doufali, že

i v NDR dojde k nějakému pozitivnímu obratu. Ostatně i v té době stále

prorežimně orientovaný fyzik Robert Havemann, pozdější hlavní postava

20

Povstání v NDR v roce 1953, které bylo potlačeno sovětskými tanky, centrum města

Jeny 17. června 1953. Zdroj: BStU


východoněmecké opoziční scény, řekl při jedné ze stranických schůzí na Humboldtově univerzitě v roce 1956: „Lidé chtějí více demokracie. Když se strana pokusí tento proces přibrzdit, dostane se do pozice omezence (Nachtrab) a bude hnána masou.“

21

Stranické vedení však dalo zřetelně najevo, že nepřipustí diskusi o chybách, která dle jeho soudu stála u zrodu povstání v červnu 1953. Ma[arské povstání a jeho krvavé potlačení jen utvrdily Waltra Ulbrichta ve správnosti rigidního kursu, který vyvrcholil v sérii tzv. revizionistických procesů v letech 1957 až 1959. Jedním z prvních a nejspíše i nejznámějším případem byl proces proti Wolfgangu Harichovi a Waltru Jankovi, kteří se snažili oživit představy o zvláštní německé cestě k socialismu, během níž měl být přehodnocen dosud odmítavý vztah k sociální demokracii. Zjednodušeně řečeno se jednalo o pokus vzájemně propojit socialistické vize s ideály svobody a práva, kdy na jedné straně mělo dojít k radikální demokratizaci SED – odebrání privilegií stranickým funkcionářům, rozvoj vnitrostranické diskuse – a k obnovení svobody náboženství a smýšlení, na straně druhé byly ponechány stávající socialistické vlastnické poměry a volby měly probíhat na základě jednotné kandidátky do nově ustaveného demokratického bloku. Pokus o reformu však skončil na jaře roku 1957 jejich odsouzením k deseti, resp. pěti letům vězení. Hlavním smyslem těchto vykonstruovaných procesů bylo zastrašit intelektuály a kulturní pracovníky, stejně jako většinovou společnost. Podle historika I. S. Kowalczuka se tak ve skutečnosti jednalo o jisté zástupné procesy, během nichž nešlo ani tak o obviněné samé, jako o to, předat poselství o možné represi těm, kteří jí byli prozatím ušetřeni.

22

V roce 1956 se však o slovo opět přihlásili také studenti vysokých škol, kteří požadovali zrušení povinného studia ruského jazyka a jeho nahrazení libovolným cizím jazykem, stejně jako možnost zakládat vysokoškolské svazy, které by byly nezávislé na FDJ. V listopadu došlo dokonce k demonstraci studentů v blízkosti Braniborské brány a mocenské vedení pochopilo, že bude muset do budoucna zefektivnit výběr zájemců o univerzitní studium. „Trpět opozici by bylo zločinné,“ varoval v polovině května 1957 všechny potenciální kritiky režimu stranický tiskový orgán Neues Deutschland.

23

Málokterá událost zanechala tak výrazné stopy v myslích východoněmeckého obyvatelstva jako stavba berlínské zdi 13. srpna 1961. V tento den se tak slovy Stefana Wolleho

24

uskutečnilo to, s čím sice všichni pod

vědomě počítali, přesto tomu však až do poslední chvíle nechtěli věřit. Dokonce i po uzavření hranice se mnozí domnívali, že se jedná o dočasné opatření. Ostatně trvalo ještě několik měsíců, než se podařilo uzavřít všechny známé cesty, kanály a tunely, které spojovaly Západní a Východní

21


Berlín. Následky jistého „uvěznění“

25

v NDR však byly postupně stále ci

telnější, neboH již nebylo možné svobodně navštěvovat své příbuzné v západním Německu, číst knihy a časopisy v západoberlínských knihovnách a sledovat například vývoj světové kinematografie v tamních kinosálech. Do roku 1961 využívali někteří občané NDR možnost pracovat v Západním Berlíně (v roce 1961 jich bylo přes 30 000), a ze[ tak vedla i k rozdělení mnohých rodin, když se některý z rodinných příslušníků odmítl smířit s nově vzniklou situací. Jeden z pozdějších klíčových představitelů východoněmecké opozice 70. a 80. let farář Rainer Eppelmann patřil k nemalé skupině mladých, kteří navštěvovali západoberlínská gymnázia poté, co byli kvůli postoji svých rodičů vyloučeni z možnosti studovat v NDR. Pro tyto lidi představoval srpen 1961 fundamentální zásah do jejich životů.

Se srpnem 1961 tak začíná druhý časový úsek vývoje opozice a odporu

v NDR, který končí pádem režimu, zastupovaného od roku 1971 novou osobou generálního tajemníka SED Erichem Honeckerem, mužem, pod jehož vedením se FDJ změnilo v jednu z převodových pák východoněmeckého režimu. Podle německých historiků došlo v tomto období k přechodu

22

Stavba zdi v Bernauerstrasse pod dohledem důstojníků východoněmecké Lidové

policie, 13. září 1961. Zdroj: ABS ČR

od zmíněného fundamentálního nepřátelství k tzv. systémově imanentní

mu,

26

pro které bylo charakteristické úsilí o reformu stávajícího systému.

Stavba berlínské zdi přiměla řadu lidí k uzavření jistého modu vivendi

s ulbrichtovským režimem, neboH ne každý byl nyní ochoten riskovat mno

haleté vězení a často i svůj život při pokusu o překročení stále dokonaleji

střežené vnitroněmecké hranice.

27

Fenomén „hlasování nohama“ tak po

stupně nahradilo hnutí žadatelů o opuštění republiky, kteří se při zdůvod

nění svého odchodu z NDR dovolávali Všeobecné deklarace lidských práv

z roku 1948 a zejména pak Závěrečného aktu z Helsinek ze srpna 1975.

I tak však ročně pokoušely své štěstí desetitisíce východních Němců, když

se snažili překonat zaminovanou hranici mezi NDR a SRN či uvěřili v pro

pustnost československo-západoněmecké, resp. rakouské hranice. Mnozí

z nich za to zaplatili životem. Východoněmeckou společností se tak šířilo

„ubíjející přesvědčení, že mocenské postavení SED již není možné ničím

zpochybnit“, jak soudil evangelický teolog a aktér východoněmeckého ne

závislého mírového hnutí Martin Gutzeit.

28

Pro vývoj opozice v 60. letech

je tak typický vznik jisté „nové opoziční generace“, která již neuvažuje

23

„Nyní se dívá celý svět na koncentrační tábor s jeho strážemi. Jen zločinci si mohou

podrobit národ a střílet na bratry! Všechno bezpráví jednou pomine jako předtím

Hitler!“ Tabule s nápisem, která se objevila v Teltowském kanále (Teltowkanal)

u Berlína krátce po stavbě zdi. Zdroj: ABS ČR o likvidaci NDR, nýbrž do centra své činnosti klade vnitropolitické problémy, jež se v 70. letech koncentrují především na mírovou a ekologickou tematiku.

Po zastrašující kampani, během které se zejména mladí lidé museli často u příležitosti rozličných akcí otevřeně přihlásit k podpoře režimu, zahájilo v roce 1963 východoněmecké vedení relativně krátké období kulturního uvolnění, od něhož si slibovalo získání více sympatií u mladé generace. Ve studentských klubech bylo možné poslouchat západní hudbu a východním Německem se mezi mládeží šířila beatlemánie, která však nemohla mít dlouhého trvání. Spontaneita mládeže vyvolala značné obavy vedení, které se naplnily v říjnu 1965, kdy mládež ve Východním Berlíně a Lipsku dala otevřeně najevo svůj kritický postoj. Na tzv. beatové povstání reagovalo 11. plénum ÚV SED velmi ostře. Zatímco v Československu dochází k postupnému uvolňování poměrů, jež nakonec vyústilo v pražské jaro, zavládla v NDR od prosince 1965 „doba ledová“.

O to intenzivněji bylo vnímáno dění v sousedním Československu, od kterého si mnozí slibovali, že by mohlo pozitivně ovlivnit i situaci v NDR. Srpnová okupace pak vyvolala značné rozhořčení, jež mnozí neváhali dát otevřeně najevo formou podpisu prohlášení solidarity na československém

24

Občan NDR Bruno Heinrich (1935) byl usmrcen elektrickým proudem při pokusu o přechod státní hranice u Dolního Pelhřimova, 10. července 1963. Zdroj: ABS ČR

zastupitelském úřadu ve Východním Berlíně, roznášením letáků či vyho

tovením četných nápisů na zdech domů podporujících Dubčeka a odsuzu

jících podíl NDR na potlačení reformního pokusu v Československu. Pro

levicové intelektuály – Roberta Havemanna, Rudolfa Bahra, Wolfa Bier

manna – znamenalo potlačení reformního pokusu v Československu zavr

šení jejich postupného rozchodu s východoněmeckým režimem. Pro větši

novou východoněmeckou veřejnost šlo však především o další potvrzení

protiprávního charakteru ulbrichtovského režimu, ale také o připomenutí

červnového povstání roku 1953. Mnozí aktivní představitelé rozličných

alternativních skupin 70. a 80. let získali právě v souvislosti s účastí na

protestech proti srpnové intervenci důležité životní zkušenosti ze střetu

s bezpečnostními orgány.

Vrátíme-li se však zpět k charakteristickým rysům protirežimního jed

nání druhého časového úseku, tedy období 1961 až 1989, je zapotřebí si

uvědomit, že stavba berlínské zdi poskytla východoněmeckému režimu

vhodné podmínky pro zintenzivnění snah ovládnout rozpolcenou společ

nost. Podobně jako v Československu přikládal režim v NDR značnou váhu

své politice vůči mládeži, tím spíše, že v předchozím období to byla často

právě ona, která jej neváhala otevřeně kritizovat. Zavedení všeobecné

25

Stavební vojáci v době volna. V pozadí stojí Bernd Eisenfeld, okolí města Luckau,

léto 1966. Zdroj: Společnost Roberta Havemanna Berlín

branné povinnosti v roce 1962 tak mělo sloužit zejména k její „disciplina

ci a mobilizaci k třídní nenávisti“ a státněbezpečnostní kritéria byla až na

druhém místě.

29

„Zkaženým vzduchem malosti poměrů v této zemi (NDR)

trpěli obzvláště mladí lidé: děti, dospívající, studenti a branci,“ výstižně

poznamenal lipský aktivista Jens Reich.

30

„Tam, kde vládne mír a socialismus, není pro pacifismus místo,“

31

na

jdeme v branném zákonu z ledna 1962, jenž narazil na odpor potenciálních branců, kteří našli podporu u řady představitelů evangelické církve, usilujících naopak o výchovu k míru. Již během prvního roku totálně odmítlo službu se zbraní více než tisíc branců. Východoněmecký režim záhy pochopil, že bude muset modifikovat svoji militarizační strategii, a přistoupil na jednání se zástupci církevního vedení. Aniž o to evangelická církev příliš usilovala, dostala se do pozice kritika oficiální státní mírové politiky, které vedení SED přikládalo značný význam, neboH hrozilo zpochybnění propagovaného „antifašistického a mírového základu NDR“. Na jednání o vzniku tzv. stavebních jednotek (Baueinheiten) se tak explicitně ukazuje, jak se mírová tematika stala politikem, tak jako tomu bylo i v případě pozdějších ekologických iniciativ po havárii reaktoru atomové elektrárny v Černobylu v roce 1986.

V září 1964 byly zřízeny zmíněné stavební jednotky, které nabízely ná

hradní vojenskou službu těm, „již z náboženského přesvědčení nebo z podobných důvodů odmítali službu se zbraní“.

32

Stranické vedení se pokusilo

tímto krokem vyřešit více palčivých problémů současně, což se mu částečně i podařilo. Nejenže došlo na určitý čas k odpolitizování fenoménu odpírání vojenské služby, neboH nařízení o stavebních vojácích používala propaganda SED jako důkaz o existenci náhradní vojenské služby, která však byla vším možným, jen ne civilní službou, ale vedení se tímto krokem také vyhnulo otevřenému střetu s církevními představiteli.

Oproti 50. letům se přitom vztahy státu a církve v 60. letech poněkud

stabilizovaly, k čemuž přispěl bezesporu i postoj durynského biskupa Mitzenheima, který, na rozdíl od západoberlínského biskupa Dibeliuse, pro něhož byla NDR – stejně jako nacistický stát – státem totalitním,

33

akcep

toval základní předpoklad státní církevní politiky a v roce 1968 prohlásil

před Ulbrichtem: „Státní hranice NDR tvoří rovněž hranice pro možnosti

církevní organizace.“

34

Právě tato ochota církve dobrat se k nějaké dohodě

se státem, která byla způsobena zejména zdáním definitivního rozdělení

Německa po srpnu 1961, otevřela cestu k vytvoření Svazu evangelických

církví NDR (BEK), čímž došlo 10. června 1969 k oddělení východoně

mecké evangelické církve od celoněmecké Evangelické církve Německo

(EKD). Úspěch SED sice nebyl úplný, neboH materiální podpora protes

tantské církve ze Spolkové republiky Německo proudila do NDR i nadále

26


a také čtvrtý článek základního řádu BEK stále hovořil o existenci „zvláštního společenství celého evangelického křesHanstva v Německu“,

35

nicméně rokem 1969 se výrazně změnily podmínky pro působení východoněmecké evangelické církve. Důležitá zde byla i změna postavení církve, zejména jejího financování, jež byla zakotvena v nové ústavě z dubna 1968.

Sedmdesátá léta jsou pak poznamenána snahou vedení východoněmecké evangelické církve nalézt jistý modus vivendi s honeckerovským režimem. Právě v tomto období se začíná církevní vedení vzdalovat od řady farářů a aktivních pracovníků v rámci církve, kteří, ovlivněni mimo jiné i zážitkem srpnové intervence do Československa, začali uvažovat o postavení církve ve východoněmecké společnosti a o možnostech jejího působení. Prohlášení Spolkového synodu evangelické církve v Eisenachu z července 1971, v němž najdeme větu o „církvi v socialismu, jež nechce stát ani vedle východoněmecké společnosti, ani proti ní“,

36

bylo mnohými faráři interpre

továno odlišně od církevního vedení, které si od toho slibovalo zlepšení vztahů mezi státem a církví. Oni v tom naopak viděli popud k rozvíjení vlastních představ o zapojení církve do společnosti, čímž se dostali do konfliktu nejen se svými vedoucími představiteli, ale i se státní bezpečností.

Jakýmsi mezníkem v procesu přibližování se k „mírové koexistenci“

37

mezi SED a protestantskou církví byl rozhovor na nejvyšší úrovni mezi Erichem Honeckerem a biskupem Albrechtem Schönherrem 6. března 1978, během něhož bylo vyřčeno přesvědčení, „že vztahy mezi církví a státem jsou v posledních letech ve zvyšující se míře ovlivněny věcností, důvěrou a upřímností“.

38

Přestože se státní vedení v pozdějším období

neustále odvolávalo na tento rozhovor, jehož navíc poměrně úspěšně zneužívalo k pacifikaci nejvyšší církevní hierarchie, nemohlo se podařit ani církevnímu vedení, ani státu zabránit množícím se projevům nesouhlasu s církevní politikou.

Kromě zlepšení vztahů s vedením evangelické církve si však stranické vedení od zavedení stavebních jednotek slibovalo i získání levné pracovní síly. Nově odvedení stavební vojáci (Bausoldaten) byli totiž často nasazováni na stavbu vojenských objektů – letiště, střelnice – či byli posíláni do velmi těžkých a často zdravotně závadných pracovních provozů. Tato praxe se pochopitelně neobešla bez protestů. Ulbrichtovské vedení tak vytvořilo ojedinělou „vojenskou kuriozitu“, vojáka beze zbraně, který nemohl být ani povýšen, ani degradován, místo přísahy skládal pouze slib, a přesto měl bezpodmínečně plnit rozkazy svých nadřízených. SED tak zcela podcenila jeden z velmi podstatných faktorů, neboH ona „osmnáctiměsíční prostorová blízkost (doba jejich služby), každodenní vzájemné setkávání, přemíra společně stráveného volného času a v neposlední řadě i společný zážitek

27


předkládaného vojenského výkladu světa a obrazu nepřítele (...)“

39

přimě

ly stavební vojáky nejen k projevům vzájemné solidarity, ale rovněž k uvědomění si politického rozměru jejich protestu. Zážitky šikany tak spustily přirozenou obrannou reakci. „Z odporu proti armádě tak vyrostl odpor proti systému, jehož byli odpírači nejsilnějším a také nejkoncentrovanějším výrazem,“ uvedl vydavatel samizdatových Umweltblätter Wolfgang Rüddenklau.

40

Velmi podstatné bylo rozhodnutí řady z nich pokračovat ve vzájemné

spolupráci i po absolvování náhradní vojenské služby a informovat o této

možnosti nové brance. V letech 1967–1969 vznikaly pracovní skupiny bý

valých stavebních vojáků, které se snažily ve spolupráci s církví rozšířit

informace o svém působení. To bylo velmi důležité, neboH SED o této

eventualitě oficiálně vůbec nehovořila a branci se o ní mohli dozvědět po

většinou pouze v církevním prostředí. Od prvních ročníků se objevovala

snaha o vybudování organizační struktury, což se i přes odpor čelných cír

kevních představitelů nakonec podařilo pod záštitou evangelických dílen

pro mladé muže. Postupně se vytvořily regionální kruhy bývalých staveb

ních vojáků, které se zaobíraly problematikou nenásilného řešení kon

fliktních situací, skutečnou náhradní civilní službou a rovněž protestovaly

proti pokračující militarizaci východoněmecké společnosti. Jediným mís

tem, kde k těmto setkáním přitom mohlo docházet, byl kostel. Tak tomu

ostatně bylo i v případě mírového semináře v Königswalde, který se poprvé

konal v květnu 1973. Jeho duchovním vůdcem byl bývalý stavební voják

Hansjörg Weigel. Počet účastníků až do roku 1984 neustále narůstal a po

hyboval se okolo několika set. Během semináře se přítomní věnovali nejen

tématu odpírání a pacifismu, ale do popředí se od počátku 80. let dostávaly

i otázky občanské neposlušnosti a porušování lidských práv.

Východoněmecká státní bezpečnost si velmi dobře uvědomovala nebez

pečí stavebních vojáků a spatřovala v nich „koncentraci negativně-nepřá

telských sil“ v Lidové armádě. Řada peticí a akcí, zapojení stavebních vo

jáků do evangelické práce s mládeží, ale i jejich otevřená kritika systému

formou odevzdávání platných záporných hlasů ve volbách ukazují, že se

cíleně snažili rozšířit oblast svého působení mimo hranice útvarů, ke

kterým byli přiděleni. „Nenašli bychom žádnou aktivitu vznikajícího mí

rového hnutí v sedmdesátých letech, jež by nebyla podstatným způsobem

ovlivněna stavebními vojáky,“ shrnuje E. Neubert.

41

Rovněž Martin Böttger,

který patřil k první generaci mírových seminářů v Königswalde, připisuje

stavebním vojákům velký význam, „neboH to byla škola praktických zku

šeností, škola pro pozdější opoziční řemeslo“.

42

Přestože zdaleka ne všichni stavební vojáci dospěli k otevřenému kon

fliktu s režimem, zapojili se mnozí z více než 15 000 z nich, kteří v letech

28


1964 –1989 těmito jednotkami prošli, aktivně do činnosti nezávislého mí

rového hnutí, a tvořili tak pestrý rezervoár protirežimního jednání. V tom

to ohledu lze souhlasit s církevním historikem Peterem Maserem, který

označil stavební vojáky za „školu opozice“, byH je nutno dodat, že nebyli

školou jedinou.

43

V roce 1988 se věnovala východoberlínská občanská aktivistka Ulrike

Poppeová kritickému potenciálu skupin v církevním prostředí a jejich po

stavení ve společnosti. Podle jejího názoru plnila církev funkci náhrady za

chybějící veřejnost.

44

Autorka současně upozornila na několik základních

důvodů, proč se tato instituce stala v NDR krystalizačním bodem pro jed

notlivé nezávislé skupiny a politické angažování. Církev byla totiž jedinou

institucí, která nebyla ústavně vázána vládnoucí ideologií. Právě to ji do

slova předurčilo k plnění funkce „ochranného prostoru“ proti státní re

presi. Pro práci v mírových skupinách v rámci církve byla podle autorky

typická jistá konvergence mezi křesHanským přikázáním víry a rozumu,

kdy na pokračující zbrojení bylo nazíráno jako na faktor bezprostředně

ohrožující zachování života.

29

Účastníci mírového semináře v Königswalde, které od roku 1973 pořádal bývalý sta

vební voják Hansjörg Weigel. Snímek zachycuje seminář v květnu 1988.

Zdroj: Společnost Roberta Havemanna Berlín


Jak již bylo zmíněno, mocenské vedení kladlo důraz na mládežnickou politiku a velmi bedlivě sledovalo jakékoli aktivity, které by mohly zpochybnit státní monopol v této oblasti. V případě NDR se však SED musela vyrovnávat s aktivitou řady farářů, kteří považovali práci s mladými lidmi za hlavní náplň svých aktivit. Byli to právě oni, kdo dali podnět ke vzniku fenoménu Otevřené práce, který lze bezesporu považovat za další bohatý pramen protirežimních postojů v 70. a 80. letech.

„To, co se dnes nazývá Otevřená práce, vzniklo na konci šedesátých let. Má to co dělat s tím, že tehdy docházelo v celém světě k nepokojům a mladí lidé protestovali. (...) Mnoho mladých lidí tehdy přišlo do církevních prostorů,“ uvedl v roce 1987 farář Walter Schilling, označovaný za otce Otevřené práce, během církevního shromáždění ve Východním Berlíně.

45

Šlo v podstatě o spontánní potřebu mladých lidí nalézt nějaký prostor, kde by mohli nerušeně poslouchat oblíbenou hudbu a bavit se mezi sebou, aniž by jim hrozil zásah bezpečnostních orgánů.

V letech 1968 –1970 vznikla v Durynsku (Jena, Výmar, Erfurt) a Sasku (Lipsko, Dráž[any) řada středisek Otevřené práce, která se od evangelických mládežnických obcí z 50. a 60. let lišila v několika aspektech. Zatímco klasické Junge Gemeinde kladly důraz na misijní činnost církve a upřednostňovaly tematiku náboženského charakteru, Otevřená práce reagovala na postupující ateizaci východoněmecké společnosti a otevírala se nonkonformní mládeži a těm, kteří se z rozličných důvodů ocitli v těžké životní situaci. W. Schilling tak hovoří v této souvislosti o „sociální diakonii“, která se snažila být oporou mladým lidem, kteří potřebovali pomoci se svojí závislostí na alkoholu či drogách. Církevní prostory však byly otevřeny i těm, kteří se kvůli svému vzhledu či názorům dostali do střetu s režimem. Zatímco příslušnost k Junge Gemeinde byla ve většině případů dána místem bydliště, soustředila se jednotlivá centra Otevřené práce na vzájemné propojování a otevřenost. Klasickým příkladem nového pojetí práce s mládeží je Junge Gemeinde v Jeně, kde se pod vedením faráře Uwe Kocha a později zejména Thomase Auerbacha vytvořilo jedno z nejvýznamnějších center Otevřené práce v Durynsku, kam na pravidelné čtení zakázaných autorů během tzv. „čtení na jevišti“ jezdili mladí z řady okolních měst a vesnic. Koncept práce T. Auerbacha přitom spočíval v „pomoci ke svépomoci“, kterou se snažil reagovat na sociální deficity východoněmeckého režimu.

46

Pomáhal rovněž lidem, již byli propuštěni z vězení či kteří

se dostali do konfliktu se státní bezpečností.

Postupný nárůst zájemců o Otevřenou práci, která v konečném důsledku „představovala jistý druh alternativní koncepce východoněmecké společnosti“,

47

značně znepokojil státní orgány, pro které byla tato oblast „nepře

hledným polem“.

48

Koncept Otevřené práce se však velmi rychle šířil a byl

30


postupně přejímán řadou Junge Gemeinde po celém východním Německu, a to i přes značnou nedůvěru církevního vedení, kterému se příliš nelíbilo experimentální pojetí práce s mládeží. „Neměli jsme nějaký křesHanský misijní cíl. To, co jsme dělali, spoluurčovali lidé, kteří k nám chodili, stejně jako problémy, jež bylo zapotřebí v tomto městě (Rudolfstadt) řešit. Spektrum těch, kteří k nám přišli, bylo velmi pestré: studenti, mladí dělníci, učňové a školáci,“ charakterizoval programovou náplň W. Schilling.

49

I z tohoto důvodu se někteří čelní představitelé tohoto pojetí práce s mládeží snažili teologicky legitimovat svoji činnost a vytvářeli pozoruhodné programové koncepty. Farář Claus-Jürgen Wizisla (Lipsko), který poprvé použil termín Otevřená práce, vypracoval v roce 1972 Teze k založení a stanovení cílů otevřené práce s mládeží, v nichž vyjádřil potřebu reagovat na stále narůstající pocit nespokojenosti u mladých, kteří utíkají do „vnitřní emigrace“. Pol



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist