načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Šógunova dcera - Laura Joh Rowlandová

Elektronická kniha: Šógunova dcera
Autor:

Nešťastné náhody, nebo vraždy? Detektiv, nebo pachatel? Sano Ičiró má před sebou nejtěžší případ… Další pokračování oblíbené série detektivek se starého Japonska. ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  216
+
-
Doporučená cena:  230 Kč
6%
naše sleva
7,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9% 82%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 372
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Viktor Faktor
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9462-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nešťastné náhody, nebo vraždy? Detektiv, nebo pachatel? Sano Ičiró má před sebou nejtěžší případ… Další pokračování oblíbené série detektivek se starého Japonska. Šógunova dcera Curuhime umírá s tváří zohavenou neštovicemi. Brzy se však objeví pochybnosti. Byla její smrt přirozená? Šógun se ale víc zajímá o svého syna a dědice, mladíka jménem Jošisato, o jehož existenci donedávna neměl tušení. A jak by také mohl, když jde o další úskok známého intrikána Janagisawy. Sano Ičiró , jeho dávný nepřítel, tvrdí, že skutečným mladíkovým otcem je právě Janagisawa.
Události však náhle naberou nečekaný spád. Hoří! Rezidence šógunova následníka Jošisata lehne popelem. Na spáleništi zůstanou jen k nepoznání ohořelá těla. Z Jošisatovy vraždy je však vzápětí obviněn Sano. A odsouzen k smrti s celou rodinou, i se svou ženou Reiko, která právě čeká třetí dítě. Zdá se, že jejich osud je zpečetěn…  Autorka Laura Joh Rowlandová nás opět uchvátí mistrně vykreslenou atmosférou dávného Japonska, dvorských intrik a třesku samurajských mečů. A nechybí ani špetka tajemna a mystiky, protože ne všichni nepřátelé nutně musejí být z masa a kostí.

Zařazeno v kategoriích
Laura Joh Rowlandová - další tituly autora:
Hra s vonným dýmem Hra s vonným dýmem
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 282 Kč
Šógunova dcera Šógunova dcera
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 282 Kč
Hra s vonným dýmem  Hra s vonným dýmem
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 216 Kč
Róninova milenka Róninova milenka
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 216 Kč
Vějíř s kosatci Vějíř s kosatci
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 300 Kč
Vějíř s kosatci Vějíř s kosatci
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 229 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






1
ŠÓGUNOVA DCERA
ŠÓGUNOVA
DCERA





3
ŠÓGUNOVA DCERA
ŠÓGUNOVA
DCERA
Laura Joh Rowlandová
Přeložil Viktor Faktor





4
Laura Joh Rowlandová
THE SHOGUN’S DAUGHTER
Text Copyright © 2013 by Laura Joh Rowland
Translation © Viktor Faktor, 2015
Czech edition © Metafora, 2015
Published by arrangement with St. Martin’s Press, LLC.
All rights reserved
ISBN 978-80-7359-763-4 (PDF)
Tato kniha je fikce. Některé postavy, lokality a děje vylíčené v tomto romá -
nu jsou dílem autorovy fantazie. Případná podobnost se skutečnými
osobami, ať už žijícími, či zesnulými, místy a událostmi je čistě náhodná.





5
ŠÓGUNOVA DCERA
Mým příbuzným:
Bobu Rowlandovi, Jimovi a Audrey Rowlandovým,
Cynthii a Stevovi Grayovým a Pam Rowlandové.
V upomínku na Jima a Wandu Rowlandovy
a Johna Rowlanda.
Děkuji všem za lásku a podporu.





6
Laura Joh Rowlandová





7
ŠÓGUNOVA DCERA
Historická
poznámka
Vlna pohrom pro Japonsko začala velkým zemětřesením v pro -
sinci 1703, které srovnalo se zemí většinu Eda (dnešního
Tokia) a způsobilo obrovskou tsunami, při níž zahynuly další
tisíce lidí. Vláda v rituální snaze přivolat lepší časy změnila název
období z genroku na hoei. Nepomohlo to. V květnu 1704
zemřela šógunova dcera Curuhime ve věku pouhých sedmadvaceti
let. Její manžel ji následoval o měsíc později. Smrt Curuhime
měla pro budoucnost tokugawského režimu vážné důsledky.
Byla jediným šógunovým potomkem a bylo velmi
nepravděpodobné, že by mohl zplodit ještě další. Dceřin skon jej připravil
o naději na vnuka, který by po něm nastoupil na trůn. Tváří
v tvář vlastní smrtelnosti se tedy šógun ocitl pod tlakem, aby
jmenoval svého nástupce. Podle některých historických zdrojů
se komoří Janagisawa, jeho dlouholetý rádce, pokoušel
prosadit, aby šógun adoptoval jeho syna Jošisata. Kdyby uspěl, stal
by se Jošisato dalším šógunem a Janagisawa by jeho
prostřednictvím vládl Japonsku. Jiné zdroje však tuto verzi odmítají.
I kdyby Janagisawa vskutku měl tak drzý plán, skutečnost
byla jiná. Šógun adoptoval svého synovce Tokugawu Ienobua





8
Laura Joh Rowlandová
a stanovil, že se oficiálním následníkem a nástupcem stane prá -
vě on. Potíže ale pokračovaly. V červenci 1704 zemřela ve věku
sedmdesáti osmi let šógunova matka paní Keišo-in. Roku 1707
postihlo Japonsko další zemětřesení a hora Fudži začala soptit.
V roce 1707 šógun podlehl epidemii spalniček a novým
vládcem se stal Ienobu. Šógunova dcera je mým příběhem o tom, co
se v té neklidné době mohlo stát.





9
ŠÓGUNOVA DCERA
EDO
OBDOBÍ HOEI,
PRVNÍ ROK,
ČTVRTÝ MĚSÍC
(Tokio, květen 1704)





10
Laura Joh Rowlandová





11
ŠÓGUNOVA DCERA
Místnost, osvětlená jedinou lucernou vydávající kalný přísvit,
byla plná měsíčního světla. Na lůžku se pod přikrývkou chouli -
la vychrtlá mladá žena. Její tvář byla ošklivou maskou z
napuchlých vřídků pokrytých šedivou blánou, které jí nedovolovaly
mít otevřené oči a lepily se jí na ústa jako pijavice. Z boláků na
lebce vytékala skrze nakrátko ostříhané vlasy krvavá tekutina
na polštář. Naříkala z bolesti, horečky a deliria. U lůžka klečela
ošetřovatelka v modrém bavlněném kimonu s bílou rouškou
přes obličej. Hladila ruce mladé ženy v palčácích, které jí
navlékla, aby jí zabránila si vřídky škrábat, a tiše, konejšivě jí něco
šeptala. Na podlaze pokryté tatami stál stůl zarovnaný
miskami, špinavými kusy látek a keramickými nádobami s léky. Na
dalším stole stály bronzové nádobky, v nichž se pálily vonné
látky. Kouř z nich plnil vzduch štiplavě svíravým oparem, který
měl vyhnat zlé duchy nemoci. Na nástěnných malbách krajin
s močály vyhlíželi dychtivě z rákosí jeřábi, volavky a divoké
husy jako mrchožraví ptáci čekající na mrtvé tělo. Namalované
vodní lilie vadly v puchu rozkládajícího se masa mladé ženy.
Přes dveře visel závěs z tenoučké bavlněné látky. Za ním
P rolog





12
Laura Joh Rowlandová
se rýsovaly dvě nezřetelné postavy. Postávaly v temné chod -
bě před pokojem pro nemocné a nahlížely dovnitř skrze
průsvitnou látku, která je měla chránit před nákazou. Jedním z té
dvojice byl muž oblečený v honosně zdobném hedvábném
kimonu, v kabátci a volných kalhotách. Měl krátké nohy a dlouhý
trup se širokými rameny. Na temeni měl vyholenou korunku,
znamení samuraje. Vlasy, stažené do obvyklého copánku, se
leskly libavkovým olejem. Jeho společnicí byla starší žena. Její
střízlivé šedivé roucho halilo tělo, které bylo hubené a
bezmasé jako kostlivec. Stříbrem prokvetlé černé vlasy, vyčesané do
vysokého uzlu a upevněné lakovanými hřebeny, lemovaly úzký
obličej, jehož pravá tvář byla zkroucená, s uzlíky svalů a pravé
oko napůl zavřené jakoby bolestí.
„Existuje ještě něco, co bychom pro ni mohli udělat?“ otázal
se muž.
„P odle lékařů vůbec nic,“ pronesla precizním, kultivovaným
tónem. „Říkají, že neštovice nejsou vždy smrtelné, ale
Curuhime je na tom špatně.“ Odmlčela se a pak jízlivě dodala: „Býval
byste to slyšel, kdybyste byl v posledních dnech někdy doma.“
Muž se otráveně ohradil: „Mám důležitější věci na práci.“
„Co může být důležitějšího než se starat o manželku na
smrtelném loži?“
Muž sykavě nasál vzduch skrze zuby. „Alespoň to už
nebude dlouho trvat.“
„Což vás jistě těší,“ podotkla stará žena kousavě.
„Nem yslím na sebe,“ odsekl dopáleně muž. „Myslím na
Curuhime. Nechci, aby dlouho trpěla.“
„J aká škoda, že jste na ni nebral ohledy v době, kdy to
mohlo být k něčemu dobré.“
Muž sežehl stařenu zlostným pohledem. „Díky bohům, že
taková šťouralka jako vy už se do mých záležitostí nebude
plést.“
Žena strnula jako bleskem ozářený strom v bouři. Její
pokroucená tvář ztvrdla odhodláním udržet si klidný výraz. „Měl
byste děkovat bohům, jestli vás za vaše zlé skutky
nepotrestají.“





13
ŠÓGUNOVA DCERA
P ohyby mladé ženy v komnatě ustaly. Její pofňukávaní
sláblo, až nakonec umlklo docela. Samuraj se stařenou ji
pozorovali v rozhořčeném mlčení. Dech nemocné hlasitě chrčel
v hrdle, pak utichl. Její hruď se naposledy zvedla a poklesla.
Stará žena si zakryla dlaní ústa a přes prsty se jí kutálely slzy.
Muž nafoukl tváře a vydal zvuk, který byl spíš znamením úlevy
než lítosti.
Ošetř ovatelka zvedla jídelní tyčinku obalenou na jednom
konci bavlnou. Namočila bavlnu do šálku s vodou. Pak
navlhčila mladé ženě opuchlé rty, a poskytla jí tak
macugo-no-mizu posledního okamžiku, poslední pokus o oživení mrtvého.
Mladá žena však kapky vody nepolkla, ani se nepohnula. Voda
jí skapávala ze rtů a leskla se ve světle lucerny. Ošetřovatelka
pohlédla ke dveřím a zavrtěla hlavou.
Oba diváci jen mlčky stáli. Nejméně jeden z nich věděl, že
tato smrt je mnohem komplikovanější záležitostí, než by se
mohlo zdát. Oběma bylo jasné, že bude mít vážné důsledky.
Stará žena se obrátila ke svému společníkovi. Uplakané oči
měla tak plné žalu, že do nich nedokázal pohlédnout. Pak se
provokativním tónem otázala:
„Kdo c hce oznámit šógunovi, že jeho dcera zemřela?“





14
Laura Joh Rowlandová





15
ŠÓGUNOVA DCERA
Pět měsíců po strašném zemětřesení v Edu mohutný hrad
na kopci nad městem už zase stál. Nové kamenné opěrné zdi
zpevňovaly svažující se vrstvy upraveného podloží. Na stráž -
ních věžích na hradbách, čnících k obloze, se činili zedníci.
Kolem budov ve vnitřním prostoru se táhla bambusová lešení,
kolem nichž se také rojili dělníci. Hrad, oživený tím lidským
hemžením, vypadal, jako by se celý hýbal, jako nějaký tvor,
který se vynořil z kukly. Přes celé sluncem zalité Edo se nesl hluk
pil a kladiv – pláč rodícího se města, povstávajícího zběsilým
a bezhlavým tempem z ruin.
K omoří Sano Ičiró vedl průvod úředníků samurajské třídy
k paláci uprostřed hradu na vrcholu kopce. Nové hnědé
keramické tašky z vypalovací pece se leskly na rovněž nových,
navzájem propojených stavbách, jejichž hrázděné zdi byly natřené
oslnivě bílým vápnem. Mladé sazenice nahradily stromy
vyvrácené zemětřesením nebo spálené následnými požáry. Cestičky,
po nichž kráčel Sano se svými kolegy ve stavebním lomozu,
který sem doléhal z jiných částí hradu, byly vysypané bílým štěrkem.
Ve vzduchu se vznášel prach z řezaného dřeva a usazoval se na
1





16
Laura Joh Rowlandová
černých hedvábných obřadních oděvech mužů zdobených zla -
tými rodinnými erby, na vyholených korunkách, naolejovaných
copánkách a dvou mečích, jež se jim houpaly u pasu.
Ohg ami Kaoru, člen rady starších, která tvořila hlavní
vládnoucí orgán Japonska, kráčel Sanovi po boku. „Z jakého
důvodu bylo svoláno toto mimořádné shromáždění?“
Od zemětřesení rychle zestárl, jako ostatně téměř každý,
koho Sano znal. Smutné vrásky v jeho kdysi mladistvém
obličeji ladily s jeho předčasně zšedivělými vlasy.
„Nev ím toho o nic víc než vy.“ Důsledky zemětřesení se
nevyhnuly ani Sanovi. Ve svých šestačtyřiceti letech se cítil
dvakrát starší. Každé ráno, když pohlédl do zrcadla, viděl další
šedivé pramínky ve svých černých vlasech a vyholená korunka
na vrcholu hlavy se stříbřitě leskla. Pět měsíců pracoval ve dne
v noci, aby znovu vystavěl město a přilehlé oblasti zpustošené
zemětřesením.
„Nejv yšší hned po šógunovi tápe ve tmě jako všichni
ostatní?“ podivil se Ohgami. „To je špatné znamení.“
Prův od vystoupil po schodišti k paláci, minul stráže a vešel
do přijímacího sálu. Ve vzduchu bylo cítit nasládlou vůni
čerstvého dřeva a tatami. Stěnu za stupínkem zdobila nová
nástěnná malba – rozkvetlé fialové kosatce na březích modrostříbrné
řeky na pozlaceném pozadí. Zdi síně lemovalo víc vojáků než
obvykle. U stupínku stál generál Isogaj, velitel tokugawské
armády. Měl dosud statnou a svalnatou postavu, korunovanou
obrovskou hlavou na tlustém krku a zarudlým obličejem.
Zatímco muži poklekali na místa podle svého postavení, ozýval
se polohlasný šepot. „Proč tolik vojáků? Očekává snad šógun
vypuknutí nějakých nepokojů?“ „Mohlo by k nim dojít, pokud
jde o další kolo povyšování a degradací.“ „To je divná doba.
I když si po desetiletí vedete ve svém úřadu obdivuhodně,
propustí vás kvůli někomu beze jména, kdo dokáže dopravit
dodávky z provincií nebo zaplatit mimořádné daně do vládní
pokladny.“ „Kolik zvratů ještě dokáže člověk snést?“
Země třesení nastartovalo i zničilo víc kariér, než Sano
dokázal spočítat. Poklekl na zvýšenou část podlahy těsně pod





17
ŠÓGUNOVA DCERA
stupínkem. Ohgami a další čtyři členové rady starších klečeli
v řadě po jeho pravici. Generál Isogaj k nim zamířil a hřmot -
ně dopadl na kolena po Sanově levé straně. Zaúpěl a chytil se
za hrudník. Horký vzduch čpěl zápachem těl a potu. Sanovy
nervy vibrovaly napětím, které se všude vznášelo už od
zemětřesení. Nepřetržitá práce oslabila jeho výdrž a vyčerpala jeho
tělesné i duševní síly. A ostatní na tom nebyli lépe. Nevěděl,
kolik toho ještě dokážou snést.
Dv eře za stupínkem se otevřely. Polohlasný šepot utichl,
když z nich vyšel šógun. Bylo mu padesát osm, ale vypadal
o deset let starší, přestože Sano věděl, že pro obnovu města
či hradu nehnul prstem. Pod jeho zlatým saténovým rouchem
se choulila křehká ramena. Na plešatící hlavě, na níž měl sotva
tolik vlasů, aby se z nich dal uplést tenký copánek, mu seděl
válcovitý černý klobouk, znak jeho postavení. Kůže na
aristokratickém obličeji připomínala pomačkaný nažloutlý papír.
Opíral se o Sanova dvanáctiletého syna Masahira. Masahiro
mu pomohl pokleknout na jeho podušky na stupínku a pak
si klekl za ním. Dlouhý pramen vlasů měl svázaný stužkou,
podle zvyku mladých samurajů, kteří ještě nedosáhli
patnáctého roku, kdy začínal mužný věk. Byl vysoký a štíhlý, silný
z tvrdého výcviku bojových umění a jeho chytré oči zářily z
téměř již dospělé, inteligentní tváře. Kdykoli Sano na svého syna
pohlédl, pocítil pýchu. Masahiro sloužil jako vrchní dohližitel
šógunových soukromých komnat, což bylo postavení, které si
vydobyl poté, co prokázal svoje schopnosti, když starší a
kvalifikovanější sloužící zahynuli při zemětřesení.
Shrom áždění se šógunovi uklonilo. Zvedl ruku v ledabylém
pozdravu a pak promluvil: „Od zemětřesení prožíváme, ahh,
těžké dny. Byla to nejhorší přírodní katastrofa za mého
panování.“ Pištivý hlas se mu třásl. „Doufal jsem, že pomůže
změna názvu období z genroku na hoei.“ Kdykoli udeřila na
Japonsko nějaká pohroma, vyhlásil císař novou éru v rituální snaze
o přivolání lepších časů. „Ale běda, nepomohlo to. Obávám se,
že pro vás mám hroznou zprávu. Moje dcera Curuhime včera
večer zemřela na neštovice.“





18
Laura Joh Rowlandová
Sano i všichni ostatní sklopili zrak, znepokojeni zprávou
o dalším úmrtí. Při zemětřesení přišlo o život přes sto tisíc lidí.
Zahynuli při požárech, utopili se v tsunami nebo podlehli
epidemiím, které následovaly. Sano pomyslel na Fukidu, jednoho
ze svých oblíbených dvořanů, který rovněž zaplatil životem.
Sano měl štěstí, že jemu samému ani jeho rodině se nic nestalo,
a cítil se kvůli tomu provinile. Vytušil ve vzduchu nebezpečí,
jako závoj dýmu.
Nikdo ze shromážděných Curuhime osobně neznal, protože
celý život strávila v odloučení. Úředníky trápil méně její skon
než dopad, jaký to bude mít na šóguna, který měl moc nad
životem i smrtí každého z přítomných podle svých rozmarů.
„J e nepřirozené přežít vlastní dítě. Proč se to muselo stát
zrovna mně?“
Propadlé tváře mu zrudly hněvem. „To není spravedlivé!“
Bylo zřejmé, že zapomněl, kolik rodičů přišlo při nedávné
pohromě o děti. Sana nepřekvapovalo, že se šógun víc zajímá
o vlastní pocity než o svoji dceru, která zemřela v pouhých
sedmadvaceti letech. Šógun byl nejsobečtější člověk, jakého kdy
poznal.
„Jsem rád, že jsem, ahh, nebyl u Curuhime, když dostala
neštovice. Bývala by mě mohla nakazit!“ Šóguna tato
představa zjevně děsila, zatímco litovat, že ji nenavštívil, aby se s ní
rozloučil, ho ani nenapadlo. „Její osud způsobil, že jsem si i já
uvědomil vlastní smrtelnost. Také mne může náhle odnést zlý
duch smrti! A to je důvod, proč...“ Na chvíli se pro zvýšení
účinku odmlčel. „Nastal čas, ahh, abych určil svého nástupce.“
Do kašlání posluchačů se mísily výkřiky údivu. Členové
tokugawského klanu už léta přesvědčovali šóguna, aby odkázal
vládu buď jim, nebo jejich dětem. Úředníci podporovali různé
uchazeče v naději, že se jim to později vyplatí. A stejně to dělali
i daimjóové – feudální páni, kteří vládli japonským provinciím.
Nyní by tedy spekulace a soupeření měly skončit. Sana
zaplavilo zděšení.
Vědě l, co bude následovat. Bojoval, aby tomu zabránil, ale
nepodařilo se mu to.





19
ŠÓGUNOVA DCERA
„Mno ho let jsem jmenování nástupce odkládal, protože
jsem, ahh, neměl syna,“ pokračoval šógun. „Zdráhal jsem se
určit za svého nástupce nějakého příbuzného.“ U mužů, kteří
neměli syny, to sice býval obvyklý postup, ale šógun si zoufale
přál, aby ho na trůně vystřídal jeho skutečný syn. „Modlil jsem
se, abych se stal otcem chlapce. Doufal jsem, že Curuhime,
ahh, mně porodí vnuka, který by byl alespoň mým přímým
potomkem. Tato naděje je ale nyní pryč. Díky bohům už ji
k tomu nepotřebuji.“
Úlev a v jeho hlase Sana zděsila, protože svoji dcerku Akiko
miloval a nedokázal si představit, že by si jí měl cenit jen kvůli
tomu, že bude schopna rodit děti.
„Boho vé mi však požehnali synem, o jehož existenci jsem
až donedávna neměl tušení. Nyní vám ho představím jako
svého oficiálního nástupce.“ Šógun zatleskal. „Představuji vám
Tokugawu Jošisata, mého nově nalezeného syna, příštího
vládce Japonska!“
Dv eře po straně stupínku se otevřely. Vyšel z nich mladý
samuraj a vystoupil na pódium. Jeho podsaditou a šlachovitou
postavu halilo hedvábné roucho v barvách mědi a zlata. Poklekl
po šógunově pravici. Měl hezký široký obličej s kulatou bradou,
šikmé oči s inteligentním a ostražitým výrazem. Reakce
přítomných se velice různily – od radostného souhlasu přes
obezřetnost až k rozhořčenému zděšení, které se zmocnilo Sana.
„J estli je Jošisato skutečně šógunovým synem,“ zamumlal
tiše generál Isogaj, „pak velryby umějí létat.“
Všeobecně bylo známo, že šógun dává přednost sexu s muži
než se ženami. Už jen to, že zplodil dceru, byl zázrak. Sano
v žádném případě nedokázal uvěřit, že by vskutku mohl být
Jošisatovým otcem.
„Milosrdní bohové,“ sykl šeptem člen rady starších
Ohgami. „Opravdu se to stalo. Šógun postaví svého nástupce do
čela vlády!“
J ošisato klečel klidně a nehybně, na sedmnáctiletého
chlapce s působivou sebevládlou. Sano ho znal jen povrchně, ale
podezříval ho z dostatečné chytrosti, aby chápal, že má sice





20
Laura Joh Rowlandová
stoupence, kteří si přejí, aby zdědil trůn, ale současně i mnoho
politických nepřátel, kteří by byli nejraději, kdyby zmizel z po -
vrchu země. Patřil k nim i Sano se svými přáteli.
Za Jošisatem vyšel na stupínek další muž. „A tady je
Jošisatův adoptivní otec,“ vyhlásil šógun, „můj dobrý přítel
Janagisawa Jošijasu.“
J anagisawa byl jediný člověk, o kterém mohl Sano směle
tvrdit, že se jeho vzhled po zemětřesení vylepšil. Katastrofa jeho
vysokou, štíhlou postavu posílila a zvýraznila jeho nápadnou
mužnou krásu. Pleť se mu leskla a v očích mu jiskřilo.
Když Sano přihlížel, jak Janagisawa kleká po šógunově
levici, zaplanula v něm strašná nenávist. Byli s Janagisawou
nepřátelé už čtrnáct let a začalo to záhy poté, co Sano vstoupil
do šógunových služeb. Janagisawa, který byl tehdy komořím,
pokládal Sana za svého soka. A dělal, co mohl, aby jej zničil,
sabotoval jeho práci, podrýval jeho autoritu, kritizoval ho před
šógunem, pomlouval, intrikoval. To byla mezi úředníky
bojujícími o postavení běžná praxe, ale Janagisawa navíc poslal na
Sana nájemné vrahy a ohrozil na životě i jeho rodinu. Sano mu
to nezůstal dlužen a zasadil Janagisawovi několik tvrdých
úderů. Jejich soupeření mělo trvalou, stále se opakující podobu.
Zatímco jeden stoupal, druhý padal. Nyní Janagisawa s
bezostyšným vítězoslavným úsměvem zíral Sanovi do očí.
P řestože právě teď byl komořím Sano, a měl tudíž v jejich
setrvalém sporu navrch, jelikož jeho sok neměl ve vládě žádné
oficiální postavení, stal se nyní Janagisawa adoptivním otcem
šógunova oficiálního nástupce. Získal tím nad Sanem obrovskou
výhodu: vliv na budoucího šóguna, oporu pro budoucnost.
A Sano tušil, že toho docílil naprosto nehorázným podvodem.
„Adopti vní otec, to určitě!“ Generál Isogaj zbrunátněl
hněvem.
„J estli není skutečným Jošisatovým otcem, pak já jsem
čínský císař,“ zasykl šeptem Ohgami.
Šógun, klečící mezi Janagisawou a Jošisatem, se usmíval.
Všichni shromáždění se otáčeli k Sanovi. V přimhouřených
očích mužů, kteří se rozhodli věřit, že Jošisato je šógunův syn,





21
ŠÓGUNOVA DCERA
a schvalovali jeho jmenování nástupcem, se zračilo nepřátel -
ství. Zato pohledy jeho spojenců, kteří tomu nevěřili nebo to
neschvalovali, bodaly jako jehly do kůže.
Gene rál Isogaj zašeptal Sanovi: „Toto je vaše poslední šance
zabránit vašemu nejhoršímu nepříteli a jeho spratkovi zmocnit
se vlády nad Japonskem.“
„Pusť te se do toho!“ vybídl jej Ohgami tichým, naléhavým
hlasem.
Sano se tak stal vůdcem snah o zdiskreditování Jošisata.
Jeho spojenci se buď příliš báli, nebo byli příliš zdrženliví, než
aby se toho ujali sami. Sano nevěděl, zda to poslání přijímá spíš
proto, že je odvážnější nebo bláhovější než oni, ale
Janagisawovy snahy zmařit musí, nebo ho Janagisawa připraví o hlavu
i o postavení ve vládě. A současně bylo jeho samurajskou
povinností chránit svého nejvyššího pána, šóguna, a tokugawský
režim před Janagisawovým komplotem, jímž hodlal získat
stálou moc. Tak kázalo bušidó, cesta válečníka, samurajský kód cti,
podle něhož Sano žil.
Ne ž ale stačil promluvit, ozval se jeden z mužů v přední řadě
na nižším stupínku. Měl pokroucenou postavu a hrb na zádech.
Tokugawa Ienobu, syn zesnulého šógunova bratra. „Odpusťte
prosím, ctihodný strýče,“ začal. Zdálo se, že ze sebe slova musí
s námahou vytlačovat. Z úst mu vyčnívaly horní zuby, protože
měl abnormálně malou dolní čelist. Tyto deformace byly
důsledkem dědičného stavu kostí. „Musím říci, že na jmenování vašeho
následníka není vhodná doba.“
J anagisawa jen pokrčil rameny. Ienobuovy námitky očekával
a nebál se ho. Jošisato se zatvářil obezřetně.
„Neo dpustím,“ utrhl se na něho šógun. „Proč by to neměla
být vhodná doba?“
„Ned ávno jste tragicky přišel o dceru,“ vysvětlil Ienobu.
„Vaši soudnost ovlivňují zjitřené pocity.“
„J eho Excelence si naopak uvědomuje, jak naléhavé a
nanejvýš důležité je bezodkladné jmenování následníka,“ vpadl mu
do řeči Janagisawa klidným, uvážlivým tónem. „Právoplatným
nástupcem je pochopitelně jeho syn.“





22
Laura Joh Rowlandová
„P roč nejste šťastný, že mám následníka, kterého jsem si
vždycky přál?“ otázal se šógun vyčítavě Ienobua. „Proč mi
chcete, ahh, zkazit moji radost?“
„T o je ta poslední věc, kterou bych si přál, strýče,“ snažil
se Ienobu honem odvrátit hrozící šógunův hněv. „Jen jsem se
domníval, že byste měl zvážit všechny možnosti, než se
rozhodnete k tak závažnému kroku, na kterém závisí budoucnost
celého režimu.“
Zmatený šógun nakrčil čelo. „Jaké možnosti myslíte?“
„Ctihodný otče, pán Ienobu si možná přeje, abyste svým
nástupcem jmenoval jeho.“ Jošisato uctivým tónem odhalil
motivy svého soka.
„J e to pravda, synovče?“ chtěl vědět šógun. Neměl rád
ctižádostivé muže, kteří po něm otevřeně mámili přízeň.
„Ale vůbec ne, strýče,“ pospíšil si ho ujistit Ienobu. Sano
ale věděl, jak usilovně se Ienobu snažil šógunovi zavděčit.
Předtím, než se na scéně objevil Jošisato, byl totiž očekávaným
a zřejmým nástupcem právě on. Jeho dychtivá touha zbavit se
Jošisata a získat zpět bývalé postavení byla zjevná všem – až
na šóguna.
„Už jen to, že jste se o Jošisatovi dozvěděl teprve
nedávno... a za natolik podivných okolností.“ Ienobu se nakonec
však neodvážil vyslovit, že podle jeho názoru Jošisato žádným
šógunovým potomkem není.
Sano se rozhodl skočit rovnou do ohně, přestože věděl, že
stavět se proti šógunovu rozhodnutí představuje úzkou stezku,
která hraničila se zradou. Zpochybňovat šógunova nově
nalezeného dědice se rovnalo přivolávání smrti.
„Slo va ,podivné okolnosti‘ nevystihují plně skutečnost, Vaše
Excelence,“ promluvil Sano a zopakoval šógunovi to, co mu
navykládal Janagisawa, když se chystal podstrčit šógunovi
Jošisata. „Před osmnácti lety dvorní astrolog vyčetl ze souhvězdí
proroctví: zplodíte syna, ale pokud nebude od svého narození
skrýván, zemřete při zemětřesení, které postihne Edo v
šestnáctém roce období genroku.“
Ienobu Sanovi poděkoval pohledem a pokračoval pak sám:





23
ŠÓGUNOVA DCERA
„Astrolog svěřil toto proroctví Janagisawovi a ten vydal příkaz,
aby veškerá těhotenství v ženské části paláce byla hlášena pou -
ze jemu a nikomu jinému. Brzy poté jedna z konkubín, paní
Someko, zjistila, že čeká dítě. Ohlásila to Janagisawovi, který si
ji poté vzal domů a tam se narodil Jošisato.“
„J anagisawa Jošisata adoptoval a vychoval jako vlastního
syna,“ ujal se slova zase Sano. „Totožnost skutečného otce
tajil. Před pěti měsíci vypuklo podle předpovědi zemětřesení,
které Vaše Excelence přežila. Nebezpečí pominulo a
Janagisawa prozradil tajemství – že Jošisato je váš syn.“ Janagisawa
dosadil Jošisata na první místo kandidátů na nástupnictví, aby
si zajistil, že on sám jako Jošisatův adoptivní otec bude moci
příštím diktátorem manipulovat.
Šógun poslouchal, usmíval se a přikyvoval jako dítě,
kterému před spaním vyprávějí jeho oblíbenou pohádku. „Není to
snad mimořádný zázrak?“
„J e tak mimořádný, že byste ho neměl bezvýhradně
přijímat,“ odpověděl Sano.
Šóguno vu tvář poznamenala rozmrzelost. „Ahh, ano, to jste
už povídal, když jste o Jošisatovi slyšel poprvé. A já si tenkrát
myslel, že na tom něco je.“
„Právě proto jsem Jeho Excelenci navrhl, aby dala Jošisatův
původ prošetřit,“ prohlásil zdvořilým tónem Janagisawa.
Sano ovšem choval podezření, že to navrhl, protože si byl
jistý, že Sano žádné důkazy, které by poukazovaly na Jošisatův
skutečný původ, neobjeví.
„Moje vyšetřování ještě neskončilo.“
„Měl jste na to čtyři měsíce,“ ozval se Jošisato. Jeho
mladistvý mužný hlas měl tvrdost ocele. „Dokázal jste, že Jeho
Excelence není mým otcem?“
„Ned okázal,“ přiznal Sano. Vyslechl úředníky, konkubíny,
strážce i služky ze ženského křídla paláce, všechny, kteří tam
v době Jošisatova početí bydleli. Navzdory rozšířeným
názorům, že šógun míval nějakou ženu v loži jen zřídka, svědkové
vypověděli pod přísahou, že s paní Someko strávil mnoho
milostných nocí. Sano se domníval, že je Janagisawa buď





24
Laura Joh Rowlandová
til, nebo zastrašil. „Ale nemohu ani dokázat, že Jeho Excelence
vaším otcem je.“
„Můj lékař zkoumal Jošisatovy rysy a dospěl k závěru, že se
mně, ahh, nápadně podobá,“ vyhlásil šógun. Sano
pochybovačně pohlédl na Jošisata. Mladík se šógunovi nepodobal ani
v nejmenším. „A paní Someko může dosvědčit, že Jošisatovým
otcem jsem vskutku já.“
„Proč to tedy neudělá?“ obrátil se Sano k Janagisawovi.
„Proč ji držíte pod zámkem ve svém domě a nedovolíte, abych
ji vyslechl?“
„Má příliš křehké zdraví, aby se mohla podrobit výslechu,“
odvětil Janagisawa.
„Astrolog má také příliš chatrné zdraví? Toho jsem totiž
také nemohl vyslechnout, protože, jak se zdá, zmizel.“
J anagisawa se samolibě uculil. „Vy ho přes veškeré své
detektivní zkušenosti nedokážete najít?“
Odv olával se na Sanovo bývalé postavení sósakana-samy,
plným titulem nejctihodnějšího vyšetřovatele událostí,
situací a lidí. Sano ovšem Janagisawu podezříval, že dal astrologa
zavraždit. „Jste jediným svědkem toho údajného astrologova
proroctví o Jošisatovi a zemětřesení,“ prohlásil a obrátil se na
šóguna. „Jste ochoten přijmout Jošisata za syna na základě
výpovědi jediného svědka?“ Hluboko v srdci Sano cítil, že
Jošisato je ve skutečnosti Janagisawovým synem, kterého podstrčil
šógunovi.
Šógun vzdorovitě stáhl ochablá ústa. „Ano. Janagisawa je
můj dávný a drahý přítel. Zcela mu důvěřuji. Přeje mně jen to
nejlepší. Nelhal by mi.“
„Kdy by vám přál to nejlepší, pak by mi rád byl nápomocen
s mým vyšetřováním.“ Sano se obrátil na Janagisawu. „Proč
neporadíte Jeho Excelenci, aby mi poskytl trochu víc času?
A zařídil, abych mohl vyslechnout paní Someko a astrologa?
Přece by nepochybně bylo nejlepší, kdyby se otázka Jošisatova
původu vyřešila, protože pak by nikdo nemohl popírat jeho
právo vládnout Japonsku.“
Ze sálu se začaly ozývat souhlasné projevy. Sano věděl, že





25
ŠÓGUNOVA DCERA
jeho přívrženci věří, že stále ještě je tady možnost prokázat Jo -
šisatovu nelegitimitu, zatímco Janagisawovi podporovatelé byli
naopak přesvědčeni, že Jošisatův původ bude potvrzen.
„Neb o chce Vaše Excelence riskovat, že svěří vládu do
rukou muže, který nemá ani kapku vaší krve?“ přitvrdil Sano.
Šógun se před touto děsivou možností přikrčil. „Nu...“
J eden člen rady starších zašeptal Sanovi: „To byla dobrá
trefa.“
J ošisato se dotkl šógunova rukávu. „Odpusťte mi, prosím,
ale kdyby existovaly nějaké pochybnosti o tom, že jsem vaším
synem, pak bych raději odešel, než bych zdědil postavení, které
si nezasluhuji.“ Jeho slova zněla upřímně.
Z řad posluchačů se ozvaly překvapené výkřiky. Jen
málokterý z nich by se vzdal naděje na to, že se stane šógunem. Sano
už už otevíral ústa, aby obvinil Jošisata ze lži, a totéž se chystal
učinit i Ienobu. Ale Janagisawa je oba předešel.
„Z toho vidíte, jak je Jošisato nezištný,“ upozornil uctivým
tónem. „Raději by obětoval své právo na vládu nad Japonskem,
než by se vystavil nějakým pochybnostem. V každém případě
si přeje chránit Jeho Excelenci.“
„T en mizera ale dokáže plácat nesmysly!“ zamumlal generál
Isogaj.
Šógun pohlédl na Jošisata s úctou a setřel si z oka slzu.
„V olba je jasná, Vaše Excelence. Buď poslechnete Sana a
Jošisata vyženete, nebo ho přijmete za syna a budete šťastný.“
„T o nejsou jediné dvě možnosti,“ protestoval Sano. „Vaše
Excelence může také dovolit, aby vyšetřování pokračovalo,
a jestliže se vaše otcovství potvrdí, můžete ho snadno
jmenovat svým nástupcem později.“
Ienobu vyskočil, protože ožila jeho naděje, že diktátorství
přece jen získá on. „Pokud se ukáže, že je jeho původ falešný,
pak se ochráníte před hroznou chybou.“
Šógun váhal. Nikdo se nepohnul a nevydal jediný zvuk.
V místnosti začal docházet vzduch. Sano dýchal jen s obtížemi.
Šógun si zkoumavě prohlížel Ienobua. Tělesné vady jeho
synovce a možnost, že by jmenoval svým nástupcem právě jeho





26
Laura Joh Rowlandová
jej viditelně odpuzovaly. Uchopil Jošisata za ruku a umíněně
vyhlásil: „Jošisato je můj syn, můj právoplatný dědic a nástup -
ce.“
Za radostného mumlání a rezignovaných povzdechů se
shromáždění uklonilo svému budoucímu pánovi. Zklamaný
Ienobu znovu poklekl. Jošisato děkoval úklonami a Janagisawa vrhl
na Sana samolibý pohled. Žádný jiný boj, který Sano kdy s
Janagisawou absolvoval, nebyl tak důležitý jako ten, který právě
prohrál.
„A nyní, když došlo k rozhodnutí, vám musím něco
oznámit,“ ujal se slova Janagisawa. „Ve vládě dojde k některým
změnám.“ Všichni si se zděšením uvědomili, že právě začaly
čistky. Janagisawa upřel zrak na Ienobua. „Vás už není déle
třeba.“
Ienobuo va malá dolní čelist poklesla. „Cože?“ zakrákal.
J anagisawa se zle usmál. „Slyšel jste mě dobře.“
„Ctihodný strýče...“
Šógun mávl rukou, jako by odháněl mouchu. „Jste
propuštěn. Jděte.“
Ienobu jako obrázek neštěstí a nevěřícnosti se vybelhal ze
síně.
Sano cítil ve vzduchu železitý pach krve. Všichni si
uvědomovali, že může-li být takto od dvora vyhnán tokugawský
příbuzný, není v bezpečí nikdo z nich.
„Ohgami-sane,“ pokračoval Janagisawa, „vy jste odvolán
z rady starších.“
Ohg amiho obličej byl v té chvíli stejně šedivý jako jeho
vlasy. „Ale... já jsem to postavení zastával pětadvacet let!“
„Pěta dvacet let už stačilo,“ odsekl mu Janagisawa.
Sana trápil pohled na přítele v tísni a navíc si uvědomoval,
že ztrácí svého hlavního spojence v radě. „Ohgami je jedním
z nejschopnějších rádců Jeho Excelence,“ pokusil se namítnout.
„Nejd e o schopnosti,“ vyložil Janagisawa. „Jde o loajalitu.
Jeho Excelence chce mít jistotu, že se může spolehnout na
věrnost nejvyšších představitelů Jošisatovi. A u Ohgami-sana by
na to rozhodně sázet nemohl.“ Ukázal ke dveřím.





27
ŠÓGUNOVA DCERA
Ohg ami se belhal ven jako poraněné zvíře.
„Gen erále Isogaji,“ pokračoval Janagisawa, „jste
degradován na kapitána a budete sloužit na vojenské základně na
Ezogašimě.“
Na nejsevernějším japonském ostrově! Zarudlý obličej
generála Isogaje zfialověl. „Ne!“ zařval a sevřel pěsti. „To mi
nemůžete udělat! Nepůjdu tam!“
„J e to nejzkušenější armádní generál,“ protestoval Sano.
„Potřebujete ho k ochraně země.“
„Nelz e počítat, že bude chránit Jošisata.“ Janagisawa věděl,
že generál Isogaj patřil k těm, kteří se pokoušeli Jošisatovo
nástupnictví zmařit. Pokynul vojákům. „Můžete tam odejít
dobrovolně, nebo z donucení. Ale půjdete tam.“
Gene rál Isogaj, jemuž hrozilo potupné vyvedení jeho
vlastními bývalými vojáky, se těžce zvedl na nohy. S tichými
nadávkami vyklopýtal ven. Sano cítil chlad z prázdných míst po obou
stranách. Poté obrátil Janagisawa svůj dravčí pohled na Sana.
„Přeb írám vaše postavení komořího,“ prohlásil triumfálně.
Konečně vyrval Sanovi postavení, po kterém léta prahl a které
si již pravděpodobně udrží po celý život, nejdříve po zbytek
šógunovy vlády a poté za vlády Jošisata. „A co vás se týče...“
Sano věděl, že nemá smysl se přít, rozčilovat nebo se
dovolávat šóguna, který se mu vyhýbal pohledem. Zachoval tedy
navenek netečnou důstojnost, přestože v nitru ho jímal děs.
Janagisawa se nespokojí s tím, aby ho poslal do výslužby a
degradoval. Na to bylo mezi nimi příliš mnoho zlé vůle. Toto je
konec.
J anagisawa obdařil Sana úsměvem. Po všech těch letech
nepřátelství mezi nimi existovalo téměř mystické pouto. Dokázali
si navzájem číst myšlenky i emoce. Sano pohlédl na svého syna
Masahira, který klečel na stupínku za šógunem. Masahiro byl
příliš mladý, aby dokázal skrýt strach, ale zase ne tak mladý, aby
nevěděl, že Janagisawa může odsoudit k smrti celou jejich
rodinu, aby nezbyl už nikdo, kdo by mohl Sana pomstít. Přítomní
čekali s tichým napětím, aby si vyslechli Sanův osud. Ze stavby
venku se ozval hlasitý rachot, jako když se řítí lavina balvanů.





28
Laura Joh Rowlandová
„Bud ete sloužit jako vedoucí úřadu výstavby,“ oznámil
Janagisawa.
Shrom áždění se zavlnilo v šoku. Masahiro otevřel ústa
dokořán. Sano nedokázal uvěřit svým uším. Jako vedoucí úřadu
výstavby bude dohlížet na proměnu ruin v nové hlavní město.
Janagisawa ho nechal žít a ponechal jej ve vládním aparátu.
Proč?
J anagisawa však bez vysvětlení pokračoval ve výčtu jmen,
zbavení funkcí, odchodů na odpočinek, přeložení, nových
pověření. Sano sledoval, jak jeho stoupenci opouštějí síň.
Většina jich odcházela hrdě se vztyčenou hlavou, jiní však plakali.
Jeden starší ministr dokonce omdlel a strážci jej museli vynést
ven. Janagisawa ohlašoval jména lidí, kteří nahradí všechny
vyhozené, a ti ihned přicházeli do sálu, aby poklekli na
uprázdněná místa. V okamžiku byla celá vláda proměněna. Sano seděl
sám mezi Janagisawovými nohsledy.
Šógunův obličej byl bez výrazu, jako by si neuvědomoval,
že přímo před jeho nosem právě došlo k puči. Jošisato se
ovládal a choval se naprosto klidně. Janagisawa, který si vzniklou
situaci zjevně užíval, povytáhl obočí. „Aha, málem bych
zapomněl.“ Kývl bradou k Masahirovi. „Zmiz ze stupínku. Péče
o šógunovy komnaty už ti nepřísluší. Odteď jsi hradním
pážetem.“
Masa hiro, zjevně zdrcený svou degradací, s hanbou
sestoupil před celým shromážděním ze stupínku. Sano ale zuřil spíš
kvůli Masahirovi než kvůli sobě. Věděl, jak byl ten nevinný
hoch hrdý na své postavení, které teď bez vlastní viny ztratil.
Sano jen stěží potlačoval touhu zmlátit Janagisawu do krve.
Šógun měl oči pouze pro Jošisata. „Nyní slavnostně uvedu
svého syna do rezidence, kterou jsem pro mého dědice a
nástupce vyhradil.“
J ošisato mu pomohl sestoupit ze stupínku. Janagisawa se
vydal za nimi. Úředníci vstali a pochodovali za trojicí. Objevili se
šintoističtí mniši v bílých hábitech a za rytmického bubnování
vyvedli průvod ze dveří. Vojáci mávali praporci s
tokugawskými erby s trojitým listem cesmíny. Sano a Masahiro, zděšení





29
ŠÓGUNOVA DCERA
slavnostní náladou, v niž vyústil předchozí masakr, ze zařadili
na konec. Odněkud se vynořili hudebníci, kteří hráli na flétny
a šamizeny. Skupina mužů, kteří se stali obětí čistky, stála před
vchodem do paláce – jednak proto, že stále ještě byli v šoku
a nevěděli, co mají dělat, jednak proto, že se báli jít domů
oznámit rodinám, co se stalo. Mezi nimi i generál Isogaj a Ohgami.
Sano k nim zamířil právě v okamžiku, kdy Isogaj úplně zšedl
v obličeji. Chytil se za srdce, zasténal a zřítil se na zem.
„Seže ňte někdo lékaře!“ vykřikl Sano a poklekl vedle těžce
dýchajícího, naříkajícího Isogaje.
Ohg ami poklekl a vytasil krátký meč. Tvář měl náhle
podivně plochou, jako by v ní rána zasazená jeho cti polámala kosti.
V příští chvíli si vrazil meč do břicha.
Sano si s hrůzou uvědomil, že jeho dva přátelé se dostali za
hranici svých sil. Věděl také, že i jeho síly budou brzy
podrobeny zkoušce.





30
Laura Joh Rowlandová
V Sanově sídle uvnitř edského hradu pracovali tesaři na nové
střeše té části velkého panského domu, která se zhroutila při
zemětřesení. Stavěli rovněž kostry kasáren, která budou obklo -
povat panský dům a kde budou ubytováni Sanovi vojáci.
Prozatím bydleli ve stanech postavených na volném prostranství.
Zedníci pokládali kameny na hliněné základy zdí, které měly
komplex obklopovat. Práce ustávala jen proto, aby muži rychle
zhltli nějaké jídlo, zapili ho vodou a opláchli si pot z
obličeje. Rekonstrukce hradu byla nejvyšší prioritou a únava nebyla
omluvou pro sebemenší zdržení.
V zahradě mezi soukromými budovami přebíhali chlapec
a malá dívka klenutý můstek vedoucí k pavilonu uprostřed
jezírka. Trojbarevné kotě se hnalo za nimi a za provázkem,
kterým hoch komíhal v ruce. Děvčátko se radostně smálo. Nad
altánem, který při zemětřesení přišel o střechu, byl na
dřevěných kůlech natažený baldachýn. Pod ním ležela v poduškách
paní Reiko. Vedle ní klečela její přítelkyně Midori, vyšívala
a sledovala, jak si jejich děti hrají. Její nejmenší potomek spal na
přikrývce. Reiko si ovívala zpocené čelo hedvábným vějířem.
2





31
ŠÓGUNOVA DCERA
Vyšla ven, aby se nadýchala čerstvého vzduchu a unikla hluku,
který tropili tesaři se svými kladivy a pilami. Necítila se zrovna
nejlépe, protože už byla v šestém měsíci.
„Moje první dvě těhotenství byla až příliš snadná.“ Reiko
si objala břicho rukama. Hodně přibrala na váze, měla oteklé
nohy a zneklidňovaly ji občasné stahy. „Nevím proč, ale tohle
je mnohem obtížnější.“
„Jsi už taky o dost starší,“ prohodila Midori.
R eiko, popuzená tou zlomyslnou poznámkou, vrhla na
přítelkyni vyčítavý pohled. „Je mi teprve čtyřiatřicet.“ Pak si všimla,
že se Midori kaboní nad šerpou, kterou při vyšívání propíchla
jehlou. Byla tak zabraná do vlastního problému, že si vůbec
neuvědomovala, co plácla.
Z můstku se ozval vřískot. Midorin šestiletý syn Tacuo držel
kotě za kůži na krku a zvedal je do výšky. Pětiletá Reičina
dcerka Akiko tahala koťátko za zadní nohy a ječela: „Dej mi ho! Je
moje! Moje!“ Kotě zoufale mňoukalo.
Mido ri odložila vyšívání, vyskočila a vykřikla: „Tacuo!
Akiko! Přestaňte se prát o to kotě, nebo uvidíte, co s vámi
udělám!“
P olekané děti koťátko pustily. Midori se rozhlížela po
zahradě. „Taeko! Kde jsi!“
J ejí devítiletá dcera se vynořila z bambusového houští. Byla
to štíhlá dívka s vážnýma očima v kulatém obličeji a s
dlouhými, lesklými černými vlasy svázanými vzadu oranžovou
stužkou. V ruce držela štěteček a její světle zelené kimono s
květinovým vzorem bylo umazané od inkoustu.
„Už zase maluješ?“ Midorin hlas zhrubl nesouhlasem.
„Malování se pro dívky nehodí!“ Taeko svěsila hlavu. „Mělas dávat
pozor na bratra a Akiko.“ Midori ukázala na mladší děti. „Běž
za nimi!“
Ne jmenší dítě se probudilo a začalo plakat. Taeko se rozběhla
k můstku a odvedla ty dva domů. Kotě pelášilo za nimi. Midori
se rozplakala. „Neměla bych se k dětem chovat tak ošklivě.“
Poklekla, zvedla kojence a houpala jej. „Co to se mnou je?“
R eiko vstala a objala ji. „Jenom se zlobíš na Hiratu.“





32
Laura Joh Rowlandová
Hirata byl Midorin manžel a Sanův hlavní dvořan. Obě
rodiny si byly tak blízké, jako kdyby byly příbuznými, ale v poslední
době se jejich vztahy právě kvůli Hiratovi zhoršily.
Mido ri se rozeštkala. „Už je pryč čtyři měsíce! A vůbec
nevím kde, protože neposlal jedinou zprávu!“
„Musí k tomu mít nějaký důvod,“ ujišťovala ji Reiko ve
snaze o útěchu.
„T a jeho prokletá bojová umění!“
P řed devíti lety se Hirata začal učit mystickým bojovým
uměním u jistého potulného kněze. Od té doby trávil hodně času
mimo rodinu, bral lekce, cvičil a dělal všechno ostatní, co dělají
muži, kteří chtějí tato tajemství zvládnout. Hiratova častá
nevysvětlená nepřítomnost zhoršovala nejen jeho vztahy se Sanem,
ale i jeho vlastní manželství s Midori.
„V rátí se,“ ubezpečila Reiko Midori. „Vždycky se vrátil.“
„Moh l se zaplést do nějaké bitky. Mohl přijít o život!“
Hirata měl pověst jednoho z nejlepších bojovníků v
Japonsku. Jiní zkušení šermíři jej neustále vyzývali na souboj. Dosud
ho sice nikdo neporazil, ale Midori se obávala, že jednou by se
to někomu zdařit mohlo.
„Dokáže se o sebe postarat, neboj se.“ Podobné rozhovory
vedly často. A Reiko opakovala stále znovu a znovu totéž.
„J ak bych se mohla nebát? Vždyť nás tady nechal samotné.“
Midorino bědování ustoupilo novému přílivu hněvu. „Nikdy
tady není, když ho Sano-san potřebuje. Sano-san mu poskytl
neplacené volno, aby si vyřešil problém, který mu brání ve
vykonávání povinností, ale místo, aby se dal do pořádku, tak můj
báječný manžel znovu zmizí!“
R eiko bylo smutno z Midorina pohrdání mužem, kterého
kdysi milovala.
„A když si ho žádá šógun, tak tady taky není.“ Hirata se
stal šógunovým sósakanem-samou; tento úřad zdědil po Sanovi,
když Sano povýšil na komořího. „Není divu, že ho šógun za to
zbavil úřadu, zastavil vyplácení peněz a sebral nám i náš dům!“
kvílela Midori. „Nemám manžela, moje děti nemají otce a stali
se z nás chudí bezdomovci!“





33
ŠÓGUNOVA DCERA
„U nás můžete zůstat, jak dlouho budete potřebovat,“
konejšila ji Reiko.
Mido ri se rozplakala vděčností. „Jsi moc laskavá. Ale my si
to nezasluhujeme. Zvlášť když se můj muž k vám chová tak
nečestně. Sano ho také brzy vyžene.“
„Ne , to neudělá,“ odporovala Reiko, ale věděla, jak je Sano
s Hiratou nespokojen. Jestli se Hirata nenapraví, Sano jej
nakonec skutečně propustí, bez ohledu na to, že jsou starými přáteli
a že mu Hirata kdysi zachránil život. Nebylo to jen Sanovo právo
pána, ale i jeho povinnost, aby dodržel bušidó, cestu válečníka.
Z Hiraty se pak stane rónin – samuraj bez pána. Bude se muset
s rodinou o sebe starat bez pevného místa ve společnosti. Reiko
nechtěla Midori přiznat, že taková možnost opravdu hrozí.
„Ti jeho tři kumpáni!“ vykřikla zlostně Midori. „To všechno
je jejich vina!“
R eiko věděla, o čem mluví; to málo, co sám věděl, jí Sano
vyprávěl. Hirata před časem potkal tři mistry bojových umění,
kteří bývali rovněž žáky jeho učitele Ozuna. Ti ho však zatáhli
do nějaké neblahé tajné záležitosti. Hirata neprozradil, o co
se jedná, a Sano se obával, že se jeho přítel dostal do vážných
potíží.
„Můj manžel mu chce pomoci,“ pokrčila rameny Reiko.
„Ale nejdřív mu Hirata musí prozradit, co se děje. A on to
odmítá udělat.“
„Neřekne to ani mně!“
R eiko viděla, že Hiratovo chování ohrožuje její vztah s
Midori stejně jako vztah Hiraty coby samuraje s jeho pánem
Sanem. Oba páry se přátelily už přes deset let. A Reiko by si
rozhodně nepřála, aby to skončilo. Na to bylo opravdové
přátelství v tomto světě měnících se politických spojenectví až příliš
vzácné.
Zvuk y v pozadí se proměnily. K lomozu kladiv a pil se
připojily bubny, flétny a šamizeny. Byla to první hudba, která na
hradě od zemětřesení zazněla. Zvědavá Reiko se stočila na
kolena a pak vstala. Spatřila, jak k ní zahradou míří Sano s
Masahirem, dvě tmavé postavy v černých obřadních oděvech.





34
Laura Joh Rowlandová
„Co je to za hudbu?“ zavolala na ně Reiko. Když se ale
přiblížili, všimla si, že Masahiro má svěšenou hlavu a Sano zlostně
zaťaté zuby. „Co se stalo?“
„Hudba je z průvodu, který doprovází Jošisata k paláci
následníka.“ Sano přešel můstek a vstoupil k ní do pavilonu.
„Šógun právě jmenoval Jošisata svým nástupcem.“
„T o snad ne!“ Reiko věděla, jak tvrdě Sano pracoval na
tom, aby dokázal, že Jošisato není šógunovým synem. Jeho
neúspěch ji trápil stejně jako jeho. Toto byl daleko větší problém
než Hirata. Janagisawa, nejhorší nepřítel jejich rodiny, v boji
o moc zvítězil.
Masa hiro vešel do domu. Reiko se chystala jít za ním, ale
Sano ji zadržel. „Je rozzlobený. Nech ho samotného.“
„Máš tedy ještě víc špatných zpráv?“ Reiko se zmocnil
strach. Midori se mezitím uklidnila už natolik, aby pochopila,
že Reiko a Sano potřebují soukromí. Vzala nejmladší dítě do
náruče, sebrala si své vyšívání a zamířila k domu. Teprve pak
si Reiko všimla velkých rudých skvrn na bílých cípech Sanova
spodního kimona.
„J e to krev?“ Pocítila bodnutí strachu a náhlé stahy v břiše.
„Jsi zraněný?“
„Nen í to moje krev.“
Stah y ustaly. „Čí tedy...?“
„Ohg amiho z rady starších,“ odpověděl Sano tiše. „Spáchal
před palácem seppuku. Poté, co si vbodl meč do břicha, jsem
mu usekl hlavu, abych ho zbavil utrpení.“ To byl při rituálních
sebevraždách obvyklý postup.
„Milosrdní bohové!“ Reiko byla právě tak ohromená jako
zděšená. „Proč to udělal?“
„Byl zbaven úřadu. Stejně jako generál Isogaj. Tomu zase
selhalo srdce. Lékaři nevědí, jestli to přežije.“ Sano poklekl
vedle Reiko a vylíčil jí tu čistku. „Vládu teď vede Janagisawa. Své
nepřátele nahradil svými stoupenci.“
R eiko rychle pochopila děsivé důsledky. „To znamená, že se
to týká i tebe a Masahira?“
Sano úsečně přikývl.





35
ŠÓGUNOVA DCERA
V Reiko vzplál hněv. Nenáviděla Janagisawu stejně jako Sano.
Janagisawa se kdysi pokusil zabít Masahira. A nyní se dostal k
neomezené moci. Reiko náhle spatřila děsivou vizi, jak je její rodina
zneuctěna, odsouzena k smrti a popravena.
„Masahiro už je zas pouhé páže,“ pokračoval Sano. „A já
už nejsem komoří. Teď je jím opět Janagisawa. Ze mě se stal
vedoucí úřadu výstavby.“
R eiko se ta degradace vůbec nezamlouvala, ale současně
byla ráda, že to nedopadlo hůř. „Proč tě Janagisawa nedal zabít,
nebo tě nevyhnal z vlády?“
„Sám se tomu divím.“ Zdálo se, že tomu Sano rozumí stejně
málo jako ona.
„Bud eme se tedy muset odsud znovu vystěhovat?“ K tomu
už jednou došlo, když Janagisawa připravil Sana o úřad
komořího poprvé.
„Nez mínil se, že by chtěl sídlo nazpátek. Předpokládám, že
tady nechce bydlet, dokud se všechno opravuje a přestavuje.
Má pokoje v palácovém domě pro hosty, blízko šóguna.“
„Snad tě ochrání tvoji spojenci,“ zadoufala Reiko.
„V e vládě už žádní nejsou v takovém postavení, aby mě
mohli chránit.“
„A co daimjóové? Máš přece mezi nimi přátele.“
„Ti musejí Janagisawu přijmout. Pokud tak neučiní, budou
mít obtížný život, protože by jim zvýšil dávky, které
odvádějí vládě, a pokud by na to nepřistoupili, odebral by jim jejich
léna.“
„Proč si tě tedy nechal u sebe?“
Sano , který na tuto otázku opravdu neuměl odpovědět, jen
zavrtěl hlavou. „To ví jen on.“
Nyní, když se Reičin počáteční šok začal zmírňovat, protože
Sano čistku přežil, s nadějí v hlase pronesla: „Třeba se spokojí
s tím, že tě zbavil úřadu. Snad nás nechá být.“
„Já se ale s tou degradací smířit nehodlám.“ Sanův hlas byl
náhle ostrý hněvem. „Je to útok na moji a Masahirovu čest.
A nedovolím ani, aby se Jošisato stal příštím šógunem. Budu
bojovat.“





36
Laura Joh Rowlandová
R eiko, přestože to rovněž pociťovala jako útok na její čest,
ale toužila po klidu. „Přeje-li si šógun, aby se jeho dědicem stal
Jošisato, je nejspíš tvou povinností to přijmout.“
„Nik dy! Je to útok na režim, kterému jsem přísahal, že ho
budu chránit. A kromě toho Janagisawa útočení na nás nikdy
nezanechá.“
V té chvíli vběhl do zahrady jeden ze strážných a mával
lakovaným pouzdrem na svitky. „Ctihodný pane! U brány je
jízdní oddíl. Toto vám přivezli.“
Sano vyšel strážnému vstříc. Převzal pouzdro, vytáhl z něho
svitek a přečetl si ho. Zlost v jeho výrazu ještě zesílila.
„Janagisawa mi snížil plat na polovinu A odvelí také většinu mých
dvořanů. Mí vojáci budou převeleni na nová místa v
provinciích.“ Sano se rozběhl k bráně.
R eiko, přes svoje těhotenství, běžela za ním. Když dorazili
na nádvoří, už tam vtrhly stovky vojáků. Nad těmi Sanovými
měli značnou početní převahu. Vpadli do ubytoven a
vyvolávali jména těch, které si odvedou. Sanovi muži hlasitě
protestovali. Velitel vládního oddílu mu oznámil: „Máme rozkaz zabít
každého, kdo s nimi neodejde dobrovolně.“
Zuřící, ale bezmocný Sano tedy nakázal svým mužům, aby
se nebránili. Zůstala mu asi jen dvacítka dvořanů, což bylo na
celý komplex žalostně málo. Rozvzteklená Reiko cítila, že brzy
omdlí. Sano ji podepřel a doprovodil do domu. Usadil ji v
přijímacím pokoji a vzdychl: „Vidíš? Co jsem ti povídal? Chce mě
zničit.“
„Máš pravdu,“ musela přiznat Reiko. „Nemůžeš to tak
nechat. Musí existovat způsob, jak zmařit Janagisawovy úmysly
a získat zpět své i Masahirovo postavení. Nemůžeš si
promluvit se šógunem?“
„Zku sím to,“ usoudil Sano, přestože věděl, že je to téměř
beznadějné. „O přístupu k šógunovi ale rozhoduje Janagisawa.
A teď, když byl generál Isogaj degradován, má pod kontrolou
i tokugawskou armádu.“
R eiko pečlivě zvažovala svá další slova. „Předpokládejme,
že Janagisawa zemře,“ začala potom pomalu. „K tomu není





37
ŠÓGUNOVA DCERA
potřeba armáda. Jakmile bude po smrti, Jošisato se dlouho ne -
udrží.“
Sano se zamračil nad jejím náznakem, že by snad měl
Janagisawu zabít. „To bych nedokázal udělat.“
„Proč ne? Janagisawa se tě pokusil zavraždit víckrát, než
dokážu spočítat.“
„Proč ? Protože Janagisawa je můj nadřízený a zástupce
šóguna. Moje věrnost šógunovi se vztahuje i na Janagisawu.
Zabít ho by bylo nečestné.“
„On na tebe ovšem nikdy žádné ohledy nebral.“ Reiko
rozuměla Sanově přísaze, že bude dodržovat bušidó, přísný zákon,
který mu diktoval samurajské chování. Milovala ho za jeho
smysl pro čest. Ale její zákon byl jiný, a to navzdory
samurajské krvi, která jí kolovala v žilách. Byla matkou. Starost o děti
byla přednější než povinnost k Janagisawovi, který byl jejich
nepřítelem, nebo k šógunovi, jehož náladovost často dostávala
její rodinu do nebezpečí. „Ale na Jošisata se tvoje věrnost
šógunovi nevztahuje.“
Sano va tvář prozrazovala bezradnost. „Nevěřím, že Jošisato
je šógunův syn. Jsem přesvědčen, že je Janagisawův. Ale dokud
tady je nebezpečí, že bych se mohl mýlit, nebudu riskovat, že
zabiju syna svého pána.“
„Tvů j smysl pro čest nám přinese smrt!“ vykřikla Reiko.
„Le pší čestná smrt než život v hanbě,“ namítl Sano. „Musím
najít jiný způsob, jak porazit Janagisawu a zabránit Jošisatovi
stát se šógunem.“
Přestože se nesmírně milujeme, jsou tady věci, na kterých se nemůžeme
nikdy shodnout, uvědomila si jako už mnohokrát předtím Reiko.
Nyní, když se ocitli bez prostředků a stojí před největší životní
výzvou, ale potřebují být jednotní.
Do pokoje se náhle vřítil Masahiro a jeho zoufalství
vystřídalo vzrušení. „Otče! Někdo za tebou přišel. Šógunova žena!“





38
Laura Joh Rowlandová
„Co ji sem mohlo přivést?“ nechápala Reiko.
Sano byl stejně překvapený a udivený. „Nemám tušení.“
Šógunovu choť viděl zatím pouze jednou, a to na konci
vyšetřování únosu a znásilnění několika žen. „Pojďme to zjistit.“ Sano
pomohl Reiko vstát a vydali se za Masahirem do přijímacího
pokoje.
Na čestném místě hned u výklenku, ozdobeného
kaligrafickým svitkem a porcelánovou vázou s bílými azalkami,
čekaly dvě ženy v šedivých šatech. Ta starší ležela na zádech na
podlaze pokryté tatami s nohama v ponožkách nataženýma
ke stropu a s pažemi přitisknutými k tělu. Mladší žena klečela
u ní a tiskla jí na čelo látkový sáček se svazkem bylinek, které
vydávaly zatuchlou vůni. Když se k nim Sano, Reiko a
Masahiro přiblížili, klečící návštěvnice pomohla starší dámě usednout.
Sano i jeho rodina poklekli a uklonili se hostům.
„Buď te pozdravena, paní Nobuko,“ přivítal ji Sano. „Vaše
návštěva je pro nás ctí.“
„Omlouvám se, že se chovám tak nepatřičně.“ Z hlasu starší
ženy se ozývala bolest. Při ležení na podlaze si rozcuchala své
3





39
ŠÓGUNOVA DCERA
stříbrem prokvetlé vlasy. „Dnes mne bolela hlava ještě víc než
jindy.“
P řestože byla jednou z nejprivilegovanějších žen v Japonsku,
byla vychrtlá jako nějaká pouliční žebračka. Ramenní klouby se
jí rýsovaly pod hedvábným kimonem jako boule. Šlachy na krku
připomínaly uvolněná lana. Karmínové líčidlo na tvářích a rtech
jí dodávalo ruměnec falešné živosti, ale svaly kolem pravého oka,
pokroucené a stažené jako v křeči, zdeformovaly její úzký obličej
s vystouplými lícními kostmi ve znepokojivou masku utrpení.
„J e mi líto, že se necítíte dobře,“ odvětil Sano a představil jí
Reiko a Masahira. Zdravé oko paní Nobuko je zkoumalo s
bystrým zájmem. Ze druhého mimovolně vytékaly slzy. Kývnutím
dala najevo souhlas. „Ráda bych vás seznámila se svou dvorní
dámou Korikou.“
„J e pro mě čest vás poznat,“ prohlásila Korika, plnoštíhlá
žena těsně před padesátkou, nasládlým, zadýchaným hlasem.
Téměř černé, do výšky vyčesané vlasy zvýrazňovaly její široký
obličej. Čelo měla tak nízké, že se její namalovaná obočí
téměř dotýkala linie vlasů. V široké


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist