načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Šógunova dcera - Laura Joh Rowlandová

Šógunova dcera
-14%
sleva

Kniha: Šógunova dcera
Autor:

Nešťastné náhody, nebo vraždy? Detektiv, nebo pachatel? Sano Ičiró má před sebou nejtěžší případ… Další pokračování oblíbené série detektivek se starého Japonska. ... (celý popis)
Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  329 Kč 283
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,4
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9% 82%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 201508
Počet stran: 372
Rozměr: 208,0x136,0x34,0 mm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Viktor Faktor
Hmotnost: 0,428kg
Jazyk: česky
Vazba: Pevná s přebalem lesklá
Doporučená novinka pro týden: 2015-33
ISBN: 978-80-7359-462-6
EAN: 9788073594626
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Román z řady historických detektivek z Japonska přelomu 17. a 18. století. Dcera i údajný syn mocného vládce krátce po sobě umírají a šógunův samuraj Sano Ičiró je obviněn z vraždy. Šógunova dcera Curuhime umírá s tváří zohavenou neštovicemi. Brzy se však objeví pochybnosti. Byla její smrt přirozená? Šógun se ale víc zajímá o svého syna a dědice, mladíka jménem Jošisato, o jehož existenci donedávna neměl tušení. A jak by také mohl, když jde o další úskok známého intrikána Janagisawy. Sano Ičiró, jeho dávný nepřítel, tvrdí, že skutečným mladíkovým otcem je právě Janagisawa...Události však náhle naberou nečekaný spád. Rezidence šógunova následníka Jošisata lehne popelem. Na spáleništi zůstanou jen k nepoznání ohořelá těla. Z Jošisatovy vraždy je však vzápětí obviněn Sano. A odsouzen k smrti s celou rodinou, i se svou ženou Reiko, která právě čeká třetí dítě. Zdá se, že jejich osud je zpečetěn...

Popis nakladatele

Nešťastné náhody, nebo vraždy? Detektiv, nebo pachatel? Sano Ičiró má před sebou nejtěžší případ… Další pokračování oblíbené série detektivek se starého Japonska. Šógunova dcera Curuhime umírá s tváří zohavenou neštovicemi. Brzy se však objeví pochybnosti. Byla její smrt přirozená? Šógun se ale víc zajímá o svého syna a dědice, mladíka jménem Jošisato, o jehož existenci donedávna neměl tušení. A jak by také mohl, když jde o další úskok známého intrikána Janagisawy. Sano Ičiró , jeho dávný nepřítel, tvrdí, že skutečným mladíkovým otcem je právě Janagisawa..
Události však náhle naberou nečekaný spád. Hoří! Rezidence šógunova následníka Jošisata lehne popelem. Na spáleništi zůstanou jen k nepoznání ohořelá těla. Z Jošisatovy vraždy je však vzápětí obviněn Sano. A odsouzen k smrti s celou rodinou, i se svou ženou Reiko, která právě čeká třetí dítě. Zdá se, že jejich osud je zpečetěn… Autorka Laura Joh Rowlandová nás opět uchvátí mistrně vykreslenou atmosférou dávného Japonska, dvorských intrik a třesku samurajských mečů. A nechybí ani špetka tajemna a mystiky, protože ne všichni nepřátelé nutně musejí být z masa a kostí.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Laura Joh Rowlandová - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Šógunova dcera" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

ŠÓGUNOVA DCERA

ŠÓGUNOVA

DCERA


3

ŠÓGUNOVA DCERA

ŠÓGUNOVA

DCERA

Laura Joh Rowlandová

Přeložil Viktor Faktor


4

Laura Joh Rowlandová

THE SHOGUN’S DAUGHTER

Text Copyright © 2013 by Laura Joh Rowland

Translation © Viktor Faktor, 2015

Czech edition © Metafora, 2015

Published by arrangement with St. Martin’s Press, LLC.

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-763-4 (PDF) Tato kniha je fikce. Některé postavy, lokality a děje vylíčené v tomtorománu jsou dílem autorovy fantazie. Případná podobnost se skutečnýmiosobami, ať už žijícími, či zesnulými, místy a událostmi je čistě náhodná.


5

ŠÓGUNOVA DCERA

Mým příbuzným:

Bobu Rowlandovi, Jimovi a Audrey Rowlandovým,

Cynthii a Stevovi Grayovým a Pam Rowlandové.

V upomínku na Jima a Wandu Rowlandovy

a Johna Rowlanda.

Děkuji všem za lásku a podporu.


6

Laura Joh Rowlandová


7

ŠÓGUNOVA DCERA

Historická

poznámka Vlna pohrom pro Japonsko začala velkým zemětřesením vprosinci 1703, které srovnalo se zemí většinu Eda (dnešníhoTokia) a způsobilo obrovskou tsunami, při níž zahynuly dalšítisíce lidí. Vláda v rituální snaze přivolat lepší časy změnila název období z genroku na hoei. Nepomohlo to. V květnu 1704zemřela šógunova dcera Curuhime ve věku pouhých sedmadvaceti let. Její manžel ji následoval o měsíc později. Smrt Curuhime měla pro budoucnost tokugawského režimu vážné důsledky. Byla jediným šógunovým potomkem a bylo velminepravděpodobné, že by mohl zplodit ještě další. Dceřin skon jej připravil o naději na vnuka, který by po něm nastoupil na trůn. Tváří v tvář vlastní smrtelnosti se tedy šógun ocitl pod tlakem, aby jmenoval svého nástupce. Podle některých historických zdrojů se komoří Janagisawa, jeho dlouholetý rádce, pokoušelprosadit, aby šógun adoptoval jeho syna Jošisata. Kdyby uspěl, stal by se Jošisato dalším šógunem a Janagisawa by jehoprostřednictvím vládl Japonsku. Jiné zdroje však tuto verzi odmítají. I kdyby Janagisawa vskutku měl tak drzý plán, skutečnostbyla jiná. Šógun adoptoval svého synovce Tokugawu Ienobua


8

Laura Joh Rowlandová

a stanovil, že se oficiálním následníkem a nástupcem staneprá

vě on. Potíže ale pokračovaly. V červenci 1704 zemřela ve věku

sedmdesáti osmi let šógunova matka paní Keišo-in. Roku 1707

postihlo Japonsko další zemětřesení a hora Fudži začala soptit.

V roce 1707 šógun podlehl epidemii spalniček a novýmvlád

cem se stal Ienobu. Šógunova dcera je mým příběhem o tom, co

se v té neklidné době mohlo stát.


9

ŠÓGUNOVA DCERA

EDO

OBDOBÍ HOEI,

PRVNÍ ROK,

ČTVRTÝ MĚSÍC

(Tokio, květen 1704)


10

Laura Joh Rowlandová


11

ŠÓGUNOVA DCERA

Místnost, osvětlená jedinou lucernou vydávající kalný přísvit,

byla plná měsíčního světla. Na lůžku se pod přikrývkouchouli

la vychrtlá mladá žena. Její tvář byla ošklivou maskou znapuch

lých vřídků pokrytých šedivou blánou, které jí nedovolovaly

mít otevřené oči a lepily se jí na ústa jako pijavice. Z boláků na

lebce vytékala skrze nakrátko ostříhané vlasy krvavá tekutina

na polštář. Naříkala z bolesti, horečky a deliria. U lůžka klečela

ošetřovatelka v modrém bavlněném kimonu s bílou rouškou

přes obličej. Hladila ruce mladé ženy v palčácích, které jína

vlékla, aby jí zabránila si vřídky škrábat, a tiše, konejšivě jí něco

šeptala. Na podlaze pokryté tatami stál stůl zarovnanýmiska

mi, špinavými kusy látek a keramickými nádobami s léky. Na

dalším stole stály bronzové nádobky, v nichž se pálily vonné

látky. Kouř z nich plnil vzduch štiplavě svíravým oparem, který

měl vyhnat zlé duchy nemoci. Na nástěnných malbách krajin

s močály vyhlíželi dychtivě z rákosí jeřábi, volavky a divoké

husy jako mrchožraví ptáci čekající na mrtvé tělo. Namalované

vodní lilie vadly v puchu rozkládajícího se masa mladé ženy.

Přes dveře visel závěs z tenoučké bavlněné látky. Za ním

P rolog


12

Laura Joh Rowlandová

se rýsovaly dvě nezřetelné postavy. Postávaly v temnéchodbě před pokojem pro nemocné a nahlížely dovnitř skrzeprůsvitnou látku, která je měla chránit před nákazou. Jedním z té

dvojice byl muž oblečený v honosně zdobném hedvábnémkimonu, v kabátci a volných kalhotách. Měl krátké nohy a dlouhý

trup se širokými rameny. Na temeni měl vyholenou korunku,

znamení samuraje. Vlasy, stažené do obvyklého copánku, se

leskly libavkovým olejem. Jeho společnicí byla starší žena. Její

střízlivé šedivé roucho halilo tělo, které bylo hubené abezmasé jako kostlivec. Stříbrem prokvetlé černé vlasy, vyčesané do

vysokého uzlu a upevněné lakovanými hřebeny, lemovaly úzký

obličej, jehož pravá tvář byla zkroucená, s uzlíky svalů a pravé

oko napůl zavřené jakoby bolestí.

„Existuje ještě něco, co bychom pro ni mohli udělat?“ otázal se muž.

„P odle lékařů vůbec nic,“ pronesla precizním, kultivovaným tónem. „Říkají, že neštovice nejsou vždy smrtelné, aleCuruhime je na tom špatně.“ Odmlčela se a pak jízlivě dodala: „Býval byste to slyšel, kdybyste byl v posledních dnech někdy doma.“

Muž se otráveně ohradil: „Mám důležitější věci na práci.“

„Co může být důležitějšího než se starat o manželku na smrtelném loži?“

Muž sykavě nasál vzduch skrze zuby. „Alespoň to užnebude dlouho trvat.“

„Což vás jistě těší,“ podotkla stará žena kousavě.

„Nem yslím na sebe,“ odsekl dopáleně muž. „Myslím naCuruhime. Nechci, aby dlouho trpěla.“

„J aká škoda, že jste na ni nebral ohledy v době, kdy tomohlo být k něčemu dobré.“

Muž sežehl stařenu zlostným pohledem. „Díky bohům, že taková šťouralka jako vy už se do mých záležitostí nebude plést.“

Žena strnula jako bleskem ozářený strom v bouři. Jejípokroucená tvář ztvrdla odhodláním udržet si klidný výraz. „Měl

byste děkovat bohům, jestli vás za vaše zlé skutkynepotrestají.“


13

ŠÓGUNOVA DCERA

P ohyby mladé ženy v komnatě ustaly. Její pofňukávanísláblo, až nakonec umlklo docela. Samuraj se stařenou jipozorovali v rozhořčeném mlčení. Dech nemocné hlasitě chrčel v hrdle, pak utichl. Její hruď se naposledy zvedla a poklesla.

Stará žena si zakryla dlaní ústa a přes prsty se jí kutálely slzy. Muž nafoukl tváře a vydal zvuk, který byl spíš znamením úlevy než lítosti.

Ošetř ovatelka zvedla jídelní tyčinku obalenou na jednom konci bavlnou. Namočila bavlnu do šálku s vodou. Paknavlhčila mladé ženě opuchlé rty, a poskytla jí takmacugo-no-mizu posledního okamžiku, poslední pokus o oživení mrtvého. Mladá žena však kapky vody nepolkla, ani se nepohnula. Voda jí skapávala ze rtů a leskla se ve světle lucerny. Ošetřovatelka pohlédla ke dveřím a zavrtěla hlavou.

Oba diváci jen mlčky stáli. Nejméně jeden z nich věděl, že tato smrt je mnohem komplikovanější záležitostí, než by se mohlo zdát. Oběma bylo jasné, že bude mít vážné důsledky. Stará žena se obrátila ke svému společníkovi. Uplakané oči měla tak plné žalu, že do nich nedokázal pohlédnout. Pak se provokativním tónem otázala:

„Kdo c hce oznámit šógunovi, že jeho dcera zemřela?“


14

Laura Joh Rowlandová


15

ŠÓGUNOVA DCERA

Pět měsíců po strašném zemětřesení v Edu mohutný hrad

na kopci nad městem už zase stál. Nové kamenné opěrné zdi

zpevňovaly svažující se vrstvy upraveného podloží. Nastrážních věžích na hradbách, čnících k obloze, se činili zedníci.

Kolem budov ve vnitřním prostoru se táhla bambusová lešení,

kolem nichž se také rojili dělníci. Hrad, oživený tím lidským

hemžením, vypadal, jako by se celý hýbal, jako nějaký tvor,který se vynořil z kukly. Přes celé sluncem zalité Edo se nesl hluk

pil a kladiv – pláč rodícího se města, povstávajícího zběsilým

a bezhlavým tempem z ruin.

K omoří Sano Ičiró vedl průvod úředníků samurajské třídy

k paláci uprostřed hradu na vrcholu kopce. Nové hnědékeramické tašky z vypalovací pece se leskly na rovněž nových,navzájem propojených stavbách, jejichž hrázděné zdi byly natřené

oslnivě bílým vápnem. Mladé sazenice nahradily stromyvyvrácené zemětřesením nebo spálené následnými požáry. Cestičky,

po nichž kráčel Sano se svými kolegy ve stavebním lomozu,který sem doléhal z jiných částí hradu, byly vysypané bílým štěrkem.

Ve vzduchu se vznášel prach z řezaného dřeva a usazoval se na

1


16

Laura Joh Rowlandová

černých hedvábných obřadních oděvech mužů zdobenýchzlatými rodinnými erby, na vyholených korunkách, naolejovaných

copánkách a dvou mečích, jež se jim houpaly u pasu.

Ohg ami Kaoru, člen rady starších, která tvořila hlavnívládnoucí orgán Japonska, kráčel Sanovi po boku. „Z jakéhodůvodu bylo svoláno toto mimořádné shromáždění?“

Od zemětřesení rychle zestárl, jako ostatně téměř každý, koho Sano znal. Smutné vrásky v jeho kdysi mladistvémobličeji ladily s jeho předčasně zšedivělými vlasy.

„Nev ím toho o nic víc než vy.“ Důsledky zemětřesení se nevyhnuly ani Sanovi. Ve svých šestačtyřiceti letech se cítildvakrát starší. Každé ráno, když pohlédl do zrcadla, viděl další šedivé pramínky ve svých černých vlasech a vyholená korunka na vrcholu hlavy se stříbřitě leskla. Pět měsíců pracoval ve dne v noci, aby znovu vystavěl město a přilehlé oblasti zpustošené zemětřesením.

„Nejv yšší hned po šógunovi tápe ve tmě jako všichniostatní?“ podivil se Ohgami. „To je špatné znamení.“

Prův od vystoupil po schodišti k paláci, minul stráže a vešel do přijímacího sálu. Ve vzduchu bylo cítit nasládlou vůničerstvého dřeva a tatami. Stěnu za stupínkem zdobila novánástěnná malba – rozkvetlé fialové kosatce na březích modrostříbrné řeky na pozlaceném pozadí. Zdi síně lemovalo víc vojáků než obvykle. U stupínku stál generál Isogaj, velitel tokugawskéarmády. Měl dosud statnou a svalnatou postavu, korunovanou obrovskou hlavou na tlustém krku a zarudlým obličejem.Zatímco muži poklekali na místa podle svého postavení, ozýval se polohlasný šepot. „Proč tolik vojáků? Očekává snad šógun vypuknutí nějakých nepokojů?“ „Mohlo by k nim dojít, pokud jde o další kolo povyšování a degradací.“ „To je divná doba. I když si po desetiletí vedete ve svém úřadu obdivuhodně, propustí vás kvůli někomu beze jména, kdo dokáže dopravit dodávky z provincií nebo zaplatit mimořádné daně do vládní pokladny.“ „Kolik zvratů ještě dokáže člověk snést?“

Země třesení nastartovalo i zničilo víc kariér, než Sanodokázal spočítat. Poklekl na zvýšenou část podlahy těsně pod


17

ŠÓGUNOVA DCERA

stupínkem. Ohgami a další čtyři členové rady starších klečeli

v řadě po jeho pravici. Generál Isogaj k nim zamířil ahřmotně dopadl na kolena po Sanově levé straně. Zaúpěl a chytil se

za hrudník. Horký vzduch čpěl zápachem těl a potu. Sanovy

nervy vibrovaly napětím, které se všude vznášelo už odzemětřesení. Nepřetržitá práce oslabila jeho výdrž a vyčerpala jeho

tělesné i duševní síly. A ostatní na tom nebyli lépe. Nevěděl,

kolik toho ještě dokážou snést.

Dv eře za stupínkem se otevřely. Polohlasný šepot utichl,

když z nich vyšel šógun. Bylo mu padesát osm, ale vypadal

o deset let starší, přestože Sano věděl, že pro obnovu města

či hradu nehnul prstem. Pod jeho zlatým saténovým rouchem

se choulila křehká ramena. Na plešatící hlavě, na níž měl sotva

tolik vlasů, aby se z nich dal uplést tenký copánek, mu seděl

válcovitý černý klobouk, znak jeho postavení. Kůže naaristokratickém obličeji připomínala pomačkaný nažloutlý papír.

Opíral se o Sanova dvanáctiletého syna Masahira. Masahiro

mu pomohl pokleknout na jeho podušky na stupínku a pak

si klekl za ním. Dlouhý pramen vlasů měl svázaný stužkou,

podle zvyku mladých samurajů, kteří ještě nedosáhlipatnáctého roku, kdy začínal mužný věk. Byl vysoký a štíhlý, silný

z tvrdého výcviku bojových umění a jeho chytré oči zářily ztéměř již dospělé, inteligentní tváře. Kdykoli Sano na svého syna

pohlédl, pocítil pýchu. Masahiro sloužil jako vrchní dohližitel

šógunových soukromých komnat, což bylo postavení, které si

vydobyl poté, co prokázal svoje schopnosti, když starší akvalifikovanější sloužící zahynuli při zemětřesení.

Shrom áždění se šógunovi uklonilo. Zvedl ruku v ledabylém

pozdravu a pak promluvil: „Od zemětřesení prožíváme, ahh,

těžké dny. Byla to nejhorší přírodní katastrofa za méhopanování.“ Pištivý hlas se mu třásl. „Doufal jsem, že pomůžezměna názvu období z genroku na hoei.“ Kdykoli udeřila naJaponsko nějaká pohroma, vyhlásil císař novou éru v rituální snaze

o přivolání lepších časů. „Ale běda, nepomohlo to. Obávám se,

že pro vás mám hroznou zprávu. Moje dcera Curuhime včera

večer zemřela na neštovice.“


18

Laura Joh Rowlandová

Sano i všichni ostatní sklopili zrak, znepokojeni zprávou o dalším úmrtí. Při zemětřesení přišlo o život přes sto tisíc lidí. Zahynuli při požárech, utopili se v tsunami nebo podlehliepidemiím, které následovaly. Sano pomyslel na Fukidu, jednoho ze svých oblíbených dvořanů, který rovněž zaplatil životem. Sano měl štěstí, že jemu samému ani jeho rodině se nic nestalo, a cítil se kvůli tomu provinile. Vytušil ve vzduchu nebezpečí, jako závoj dýmu.

Nikdo ze shromážděných Curuhime osobně neznal, protože celý život strávila v odloučení. Úředníky trápil méně její skon než dopad, jaký to bude mít na šóguna, který měl moc nadživotem i smrtí každého z přítomných podle svých rozmarů.

„J e nepřirozené přežít vlastní dítě. Proč se to muselo stát zrovna mně?“

Propadlé tváře mu zrudly hněvem. „To není spravedlivé!“

Bylo zřejmé, že zapomněl, kolik rodičů přišlo při nedávné pohromě o děti. Sana nepřekvapovalo, že se šógun víc zajímá o vlastní pocity než o svoji dceru, která zemřela v pouhýchsedmadvaceti letech. Šógun byl nejsobečtější člověk, jakého kdy poznal.

„Jsem rád, že jsem, ahh, nebyl u Curuhime, když dostala neštovice. Bývala by mě mohla nakazit!“ Šóguna tatopředstava zjevně děsila, zatímco litovat, že ji nenavštívil, aby se s ní rozloučil, ho ani nenapadlo. „Její osud způsobil, že jsem si i já uvědomil vlastní smrtelnost. Také mne může náhle odnést zlý duch smrti! A to je důvod, proč...“ Na chvíli se pro zvýšení účinku odmlčel. „Nastal čas, ahh, abych určil svého nástupce.“

Do kašlání posluchačů se mísily výkřiky údivu. Členovétokugawského klanu už léta přesvědčovali šóguna, aby odkázal

vládu buď jim, nebo jejich dětem. Úředníci podporovali různé

uchazeče v naději, že se jim to později vyplatí. A stejně to dělali

i daimjóové – feudální páni, kteří vládli japonským provinciím.

Nyní by tedy spekulace a soupeření měly skončit. Sanazaplavilo zděšení.

Vědě l, co bude následovat. Bojoval, aby tomu zabránil, ale nepodařilo se mu to.


19

ŠÓGUNOVA DCERA

„Mno ho let jsem jmenování nástupce odkládal, protože jsem, ahh, neměl syna,“ pokračoval šógun. „Zdráhal jsem se určit za svého nástupce nějakého příbuzného.“ U mužů, kteří neměli syny, to sice býval obvyklý postup, ale šógun si zoufale přál, aby ho na trůně vystřídal jeho skutečný syn. „Modlil jsem se, abych se stal otcem chlapce. Doufal jsem, že Curuhime, ahh, mně porodí vnuka, který by byl alespoň mým přímým potomkem. Tato naděje je ale nyní pryč. Díky bohům už ji k tomu nepotřebuji.“

Úlev a v jeho hlase Sana zděsila, protože svoji dcerku Akiko miloval a nedokázal si představit, že by si jí měl cenit jen kvůli tomu, že bude schopna rodit děti.

„Boho vé mi však požehnali synem, o jehož existenci jsem až donedávna neměl tušení. Nyní vám ho představím jakosvého oficiálního nástupce.“ Šógun zatleskal. „Představuji vám Tokugawu Jošisata, mého nově nalezeného syna, příštíhovládce Japonska!“

Dv eře po straně stupínku se otevřely. Vyšel z nich mladýsamuraj a vystoupil na pódium. Jeho podsaditou a šlachovitou postavu halilo hedvábné roucho v barvách mědi a zlata. Poklekl po šógunově pravici. Měl hezký široký obličej s kulatou bradou, šikmé oči s inteligentním a ostražitým výrazem. Reakcepřítomných se velice různily – od radostného souhlasu přesobezřetnost až k rozhořčenému zděšení, které se zmocnilo Sana.

„J estli je Jošisato skutečně šógunovým synem,“ zamumlal tiše generál Isogaj, „pak velryby umějí létat.“

Všeobecně bylo známo, že šógun dává přednost sexu s muži než se ženami. Už jen to, že zplodil dceru, byl zázrak. Sano v žádném případě nedokázal uvěřit, že by vskutku mohl být Jošisatovým otcem.

„Milosrdní bohové,“ sykl šeptem člen rady staršíchOhgami. „Opravdu se to stalo. Šógun postaví svého nástupce do čela vlády!“

J ošisato klečel klidně a nehybně, na sedmnáctiletéhochlapce s působivou sebevládlou. Sano ho znal jen povrchně, ale podezříval ho z dostatečné chytrosti, aby chápal, že má sice


20

Laura Joh Rowlandová

stoupence, kteří si přejí, aby zdědil trůn, ale současně i mnoho

politických nepřátel, kteří by byli nejraději, kdyby zmizel zpovrchu země. Patřil k nim i Sano se svými přáteli.

Za Jošisatem vyšel na stupínek další muž. „A tady jeJošisatův adoptivní otec,“ vyhlásil šógun, „můj dobrý přítelJanagisawa Jošijasu.“

J anagisawa byl jediný člověk, o kterém mohl Sano směletvrdit, že se jeho vzhled po zemětřesení vylepšil. Katastrofa jeho

vysokou, štíhlou postavu posílila a zvýraznila jeho nápadnou

mužnou krásu. Pleť se mu leskla a v očích mu jiskřilo.

Když Sano přihlížel, jak Janagisawa kleká po šógunovělevici, zaplanula v něm strašná nenávist. Byli s Janagisawouneřátelé už čtrnáct let a začalo to záhy poté, co Sano vstoupil

do šógunových služeb. Janagisawa, který byl tehdy komořím,

pokládal Sana za svého soka. A dělal, co mohl, aby jej zničil,

sabotoval jeho práci, podrýval jeho autoritu, kritizoval ho před

šógunem, pomlouval, intrikoval. To byla mezi úředníkybojujícími o postavení běžná praxe, ale Janagisawa navíc poslal na

Sana nájemné vrahy a ohrozil na životě i jeho rodinu. Sano mu

to nezůstal dlužen a zasadil Janagisawovi několik tvrdýchúderů. Jejich soupeření mělo trvalou, stále se opakující podobu.

Zatímco jeden stoupal, druhý padal. Nyní Janagisawa sbezostyšným vítězoslavným úsměvem zíral Sanovi do očí.

P řestože právě teď byl komořím Sano, a měl tudíž v jejich

setrvalém sporu navrch, jelikož jeho sok neměl ve vládě žádné

oficiální postavení, stal se nyní Janagisawa adoptivním otcemšógunova oficiálního nástupce. Získal tím nad Sanem obrovskou

výhodu: vliv na budoucího šóguna, oporu pro budoucnost.

A Sano tušil, že toho docílil naprosto nehorázným podvodem.

„Adopti vní otec, to určitě!“ Generál Isogaj zbrunátnělhněvem.

„J estli není skutečným Jošisatovým otcem, pak já jsemčínský císař,“ zasykl šeptem Ohgami.

Šógun, klečící mezi Janagisawou a Jošisatem, se usmíval.

Všichni shromáždění se otáčeli k Sanovi. V přimhouřených

očích mužů, kteří se rozhodli věřit, že Jošisato je šógunův syn,


21

ŠÓGUNOVA DCERA

a schvalovali jeho jmenování nástupcem, se zračilonepřátelství. Zato pohledy jeho spojenců, kteří tomu nevěřili nebo to

neschvalovali, bodaly jako jehly do kůže.

Gene rál Isogaj zašeptal Sanovi: „Toto je vaše poslední šance zabránit vašemu nejhoršímu nepříteli a jeho spratkovi zmocnit se vlády nad Japonskem.“

„Pusť te se do toho!“ vybídl jej Ohgami tichým, naléhavým hlasem.

Sano se tak stal vůdcem snah o zdiskreditování Jošisata. Jeho spojenci se buď příliš báli, nebo byli příliš zdrženliví, než aby se toho ujali sami. Sano nevěděl, zda to poslání přijímá spíš proto, že je odvážnější nebo bláhovější než oni, aleJanagisawovy snahy zmařit musí, nebo ho Janagisawa připraví o hlavu i o postavení ve vládě. A současně bylo jeho samurajskoupovinností chránit svého nejvyššího pána, šóguna, a tokugawský režim před Janagisawovým komplotem, jímž hodlal získatstálou moc. Tak kázalo bušidó, cesta válečníka, samurajský kód cti, podle něhož Sano žil.

Ne ž ale stačil promluvit, ozval se jeden z mužů v přední řadě na nižším stupínku. Měl pokroucenou postavu a hrb na zádech. Tokugawa Ienobu, syn zesnulého šógunova bratra. „Odpusťte prosím, ctihodný strýče,“ začal. Zdálo se, že ze sebe slova musí s námahou vytlačovat. Z úst mu vyčnívaly horní zuby, protože měl abnormálně malou dolní čelist. Tyto deformace bylydůsledkem dědičného stavu kostí. „Musím říci, že na jmenování vašeho následníka není vhodná doba.“

J anagisawa jen pokrčil rameny. Ienobuovy námitky očekával a nebál se ho. Jošisato se zatvářil obezřetně.

„Neo dpustím,“ utrhl se na něho šógun. „Proč by to neměla být vhodná doba?“

„Ned ávno jste tragicky přišel o dceru,“ vysvětlil Ienobu. „Vaši soudnost ovlivňují zjitřené pocity.“

„J eho Excelence si naopak uvědomuje, jak naléhavé ananejvýš důležité je bezodkladné jmenování následníka,“ vpadl mu do řeči Janagisawa klidným, uvážlivým tónem. „Právoplatným nástupcem je pochopitelně jeho syn.“


22

Laura Joh Rowlandová

„P roč nejste šťastný, že mám následníka, kterého jsem si vždycky přál?“ otázal se šógun vyčítavě Ienobua. „Proč michcete, ahh, zkazit moji radost?“

„T o je ta poslední věc, kterou bych si přál, strýče,“ snažil se Ienobu honem odvrátit hrozící šógunův hněv. „Jen jsem se domníval, že byste měl zvážit všechny možnosti, než serozhodnete k tak závažnému kroku, na kterém závisí budoucnost celého režimu.“

Zmatený šógun nakrčil čelo. „Jaké možnosti myslíte?“

„Ctihodný otče, pán Ienobu si možná přeje, abyste svým nástupcem jmenoval jeho.“ Jošisato uctivým tónem odhalil motivy svého soka.

„J e to pravda, synovče?“ chtěl vědět šógun. Neměl rádctižádostivé muže, kteří po něm otevřeně mámili přízeň.

„Ale vůbec ne, strýče,“ pospíšil si ho ujistit Ienobu. Sano ale věděl, jak usilovně se Ienobu snažil šógunovi zavděčit. Předtím, než se na scéně objevil Jošisato, byl totiž očekávaným a zřejmým nástupcem právě on. Jeho dychtivá touha zbavit se Jošisata a získat zpět bývalé postavení byla zjevná všem – až na šóguna.

„Už jen to, že jste se o Jošisatovi dozvěděl teprvenedávno... a za natolik podivných okolností.“ Ienobu se nakonec

však neodvážil vyslovit, že podle jeho názoru Jošisato žádným

šógunovým potomkem není.

Sano se rozhodl skočit rovnou do ohně, přestože věděl, že stavět se proti šógunovu rozhodnutí představuje úzkou stezku, která hraničila se zradou. Zpochybňovat šógunova nověnalezeného dědice se rovnalo přivolávání smrti.

„Slo va ,podivné okolnosti‘ nevystihují plně skutečnost, Vaše Excelence,“ promluvil Sano a zopakoval šógunovi to, co mu navykládal Janagisawa, když se chystal podstrčit šógunoviJošisata. „Před osmnácti lety dvorní astrolog vyčetl ze souhvězdí proroctví: zplodíte syna, ale pokud nebude od svého narození skrýván, zemřete při zemětřesení, které postihne Edo všestnáctém roce období genroku.“

Ienobu Sanovi poděkoval pohledem a pokračoval pak sám:


23

ŠÓGUNOVA DCERA

„Astrolog svěřil toto proroctví Janagisawovi a ten vydal příkaz,

aby veškerá těhotenství v ženské části paláce byla hlášenapouze jemu a nikomu jinému. Brzy poté jedna z konkubín, paní

Someko, zjistila, že čeká dítě. Ohlásila to Janagisawovi, který si

ji poté vzal domů a tam se narodil Jošisato.“

„J anagisawa Jošisata adoptoval a vychoval jako vlastního syna,“ ujal se slova zase Sano. „Totožnost skutečného otce tajil. Před pěti měsíci vypuklo podle předpovědi zemětřesení, které Vaše Excelence přežila. Nebezpečí pominulo aJanagisawa prozradil tajemství – že Jošisato je váš syn.“ Janagisawa dosadil Jošisata na první místo kandidátů na nástupnictví, aby si zajistil, že on sám jako Jošisatův adoptivní otec bude moci příštím diktátorem manipulovat.

Šógun poslouchal, usmíval se a přikyvoval jako dítě,kterému před spaním vyprávějí jeho oblíbenou pohádku. „Není to snad mimořádný zázrak?“

„J e tak mimořádný, že byste ho neměl bezvýhradněpřijímat,“ odpověděl Sano.

Šóguno vu tvář poznamenala rozmrzelost. „Ahh, ano, to jste už povídal, když jste o Jošisatovi slyšel poprvé. A já si tenkrát myslel, že na tom něco je.“

„Právě proto jsem Jeho Excelenci navrhl, aby dala Jošisatův původ prošetřit,“ prohlásil zdvořilým tónem Janagisawa.

Sano ovšem choval podezření, že to navrhl, protože si byl jistý, že Sano žádné důkazy, které by poukazovaly na Jošisatův skutečný původ, neobjeví.

„Moje vyšetřování ještě neskončilo.“

„Měl jste na to čtyři měsíce,“ ozval se Jošisato. Jehomladistvý mužný hlas měl tvrdost ocele. „Dokázal jste, že Jeho Excelence není mým otcem?“

„Ned okázal,“ přiznal Sano. Vyslechl úředníky, konkubíny, strážce i služky ze ženského křídla paláce, všechny, kteří tam v době Jošisatova početí bydleli. Navzdory rozšířenýmnázorům, že šógun míval nějakou ženu v loži jen zřídka, svědkové vypověděli pod přísahou, že s paní Someko strávil mnohomilostných nocí. Sano se domníval, že je Janagisawa buď


24

Laura Joh Rowlandová

til, nebo zastrašil. „Ale nemohu ani dokázat, že Jeho Excelence

vaším otcem je.“

„Můj lékař zkoumal Jošisatovy rysy a dospěl k závěru, že se

mně, ahh, nápadně podobá,“ vyhlásil šógun. Sanopochybovačně pohlédl na Jošisata. Mladík se šógunovi nepodobal ani

v nejmenším. „A paní Someko může dosvědčit, že Jošisatovým

otcem jsem vskutku já.“

„Proč to tedy neudělá?“ obrátil se Sano k Janagisawovi.

„Proč ji držíte pod zámkem ve svém domě a nedovolíte, abych

ji vyslechl?“

„Má příliš křehké zdraví, aby se mohla podrobit výslechu,“

odvětil Janagisawa.

„Astrolog má také příliš chatrné zdraví? Toho jsem totiž

také nemohl vyslechnout, protože, jak se zdá, zmizel.“

J anagisawa se samolibě uculil. „Vy ho přes veškeré svédetektivní zkušenosti nedokážete najít?“

Odv olával se na Sanovo bývalé postavení sósakana-samy,

plným titulem nejctihodnějšího vyšetřovatele událostí,situací a lidí. Sano ovšem Janagisawu podezříval, že dal astrologa

zavraždit. „Jste jediným svědkem toho údajného astrologova

proroctví o Jošisatovi a zemětřesení,“ prohlásil a obrátil se na

šóguna. „Jste ochoten přijmout Jošisata za syna na základěvýovědi jediného svědka?“ Hluboko v srdci Sano cítil, žeJošisato je ve skutečnosti Janagisawovým synem, kterého podstrčil

šógunovi.

Šógun vzdorovitě stáhl ochablá ústa. „Ano. Janagisawa je

můj dávný a drahý přítel. Zcela mu důvěřuji. Přeje mně jen to

nejlepší. Nelhal by mi.“

„Kdy by vám přál to nejlepší, pak by mi rád byl nápomocen

s mým vyšetřováním.“ Sano se obrátil na Janagisawu. „Proč

neporadíte Jeho Excelenci, aby mi poskytl trochu víc času?

A zařídil, abych mohl vyslechnout paní Someko a astrologa?

Přece by nepochybně bylo nejlepší, kdyby se otázka Jošisatova

původu vyřešila, protože pak by nikdo nemohl popírat jeho

právo vládnout Japonsku.“

Ze sálu se začaly ozývat souhlasné projevy. Sano věděl, že


25

ŠÓGUNOVA DCERA

jeho přívrženci věří, že stále ještě je tady možnost prokázatJošisatovu nelegitimitu, zatímco Janagisawovi podporovatelé byli

naopak přesvědčeni, že Jošisatův původ bude potvrzen.

„Neb o chce Vaše Excelence riskovat, že svěří vládu dorukou muže, který nemá ani kapku vaší krve?“ přitvrdil Sano.

Šógun se před touto děsivou možností přikrčil. „Nu...“

J eden člen rady starších zašeptal Sanovi: „To byla dobrátrefa.“

J ošisato se dotkl šógunova rukávu. „Odpusťte mi, prosím, ale kdyby existovaly nějaké pochybnosti o tom, že jsem vaším synem, pak bych raději odešel, než bych zdědil postavení, které si nezasluhuji.“ Jeho slova zněla upřímně.

Z řad posluchačů se ozvaly překvapené výkřiky. Jenmálokterý z nich by se vzdal naděje na to, že se stane šógunem. Sano už už otevíral ústa, aby obvinil Jošisata ze lži, a totéž se chystal učinit i Ienobu. Ale Janagisawa je oba předešel.

„Z toho vidíte, jak je Jošisato nezištný,“ upozornil uctivým tónem. „Raději by obětoval své právo na vládu nad Japonskem, než by se vystavil nějakým pochybnostem. V každém případě si přeje chránit Jeho Excelenci.“

„T en mizera ale dokáže plácat nesmysly!“ zamumlal generál Isogaj.

Šógun pohlédl na Jošisata s úctou a setřel si z oka slzu.

„V olba je jasná, Vaše Excelence. Buď poslechnete Sana aJošisata vyženete, nebo ho přijmete za syna a budete šťastný.“

„T o nejsou jediné dvě možnosti,“ protestoval Sano. „Vaše Excelence může také dovolit, aby vyšetřování pokračovalo, a jestliže se vaše otcovství potvrdí, můžete ho snadnojmenovat svým nástupcem později.“

Ienobu vyskočil, protože ožila jeho naděje, že diktátorství přece jen získá on. „Pokud se ukáže, že je jeho původ falešný, pak se ochráníte před hroznou chybou.“

Šógun váhal. Nikdo se nepohnul a nevydal jediný zvuk.

V místnosti začal docházet vzduch. Sano dýchal jen s obtížemi.

Šógun si zkoumavě prohlížel Ienobua. Tělesné vady jehosynovce a možnost, že by jmenoval svým nástupcem právě jeho


26

Laura Joh Rowlandová

jej viditelně odpuzovaly. Uchopil Jošisata za ruku a umíněně

vyhlásil: „Jošisato je můj syn, můj právoplatný dědic anástupce.“

Za radostného mumlání a rezignovaných povzdechů seshromáždění uklonilo svému budoucímu pánovi. ZklamanýIenobu znovu poklekl. Jošisato děkoval úklonami a Janagisawa vrhl na Sana samolibý pohled. Žádný jiný boj, který Sano kdy sJanagisawou absolvoval, nebyl tak důležitý jako ten, který právě prohrál.

„A nyní, když došlo k rozhodnutí, vám musím něcooznámit,“ ujal se slova Janagisawa. „Ve vládě dojde k některým změnám.“ Všichni si se zděšením uvědomili, že právě začaly čistky. Janagisawa upřel zrak na Ienobua. „Vás už není déle třeba.“

Ienobuo va malá dolní čelist poklesla. „Cože?“ zakrákal.

J anagisawa se zle usmál. „Slyšel jste mě dobře.“

„Ctihodný strýče...“

Šógun mávl rukou, jako by odháněl mouchu. „Jstepropuštěn. Jděte.“

Ienobu jako obrázek neštěstí a nevěřícnosti se vybelhal ze

síně.

Sano cítil ve vzduchu železitý pach krve. Všichni siuvědomovali, že může-li být takto od dvora vyhnán tokugawskýpříbuzný, není v bezpečí nikdo z nich.

„Ohgami-sane,“ pokračoval Janagisawa, „vy jste odvolán

z rady starších.“

Ohg amiho obličej byl v té chvíli stejně šedivý jako jehovlasy. „Ale... já jsem to postavení zastával pětadvacet let!“

„Pěta dvacet let už stačilo,“ odsekl mu Janagisawa.

Sana trápil pohled na přítele v tísni a navíc si uvědomoval,

že ztrácí svého hlavního spojence v radě. „Ohgami je jedním

z nejschopnějších rádců Jeho Excelence,“ pokusil se namítnout.

„Nejd e o schopnosti,“ vyložil Janagisawa. „Jde o loajalitu.

Jeho Excelence chce mít jistotu, že se může spolehnout navěrnost nejvyšších představitelů Jošisatovi. A u Ohgami-sana by

na to rozhodně sázet nemohl.“ Ukázal ke dveřím.


27

ŠÓGUNOVA DCERA

Ohg ami se belhal ven jako poraněné zvíře.

„Gen erále Isogaji,“ pokračoval Janagisawa, „jstedegradován na kapitána a budete sloužit na vojenské základně naEzogašimě.“

Na nejsevernějším japonském ostrově! Zarudlý obličejgenerála Isogaje zfialověl. „Ne!“ zařval a sevřel pěsti. „To minemůžete udělat! Nepůjdu tam!“

„J e to nejzkušenější armádní generál,“ protestoval Sano. „Potřebujete ho k ochraně země.“

„Nelz e počítat, že bude chránit Jošisata.“ Janagisawa věděl, že generál Isogaj patřil k těm, kteří se pokoušeli Jošisatovonástupnictví zmařit. Pokynul vojákům. „Můžete tam odejítdobrovolně, nebo z donucení. Ale půjdete tam.“

Gene rál Isogaj, jemuž hrozilo potupné vyvedení jehovlastními bývalými vojáky, se těžce zvedl na nohy. S tichýminadávkami vyklopýtal ven. Sano cítil chlad z prázdných míst po obou stranách. Poté obrátil Janagisawa svůj dravčí pohled na Sana.

„Přeb írám vaše postavení komořího,“ prohlásil triumfálně. Konečně vyrval Sanovi postavení, po kterém léta prahl a které si již pravděpodobně udrží po celý život, nejdříve po zbytek šógunovy vlády a poté za vlády Jošisata. „A co vás se týče...“

Sano věděl, že nemá smysl se přít, rozčilovat nebo sedovolávat šóguna, který se mu vyhýbal pohledem. Zachoval tedy navenek netečnou důstojnost, přestože v nitru ho jímal děs. Janagisawa se nespokojí s tím, aby ho poslal do výslužby adegradoval. Na to bylo mezi nimi příliš mnoho zlé vůle. Toto je konec.

J anagisawa obdařil Sana úsměvem. Po všech těch letechneřátelství mezi nimi existovalo téměř mystické pouto. Dokázali si navzájem číst myšlenky i emoce. Sano pohlédl na svého syna Masahira, který klečel na stupínku za šógunem. Masahiro byl příliš mladý, aby dokázal skrýt strach, ale zase ne tak mladý, aby nevěděl, že Janagisawa může odsoudit k smrti celou jejichrodinu, aby nezbyl už nikdo, kdo by mohl Sana pomstít. Přítomní čekali s tichým napětím, aby si vyslechli Sanův osud. Ze stavby venku se ozval hlasitý rachot, jako když se řítí lavina balvanů.


28

Laura Joh Rowlandová

„Bud ete sloužit jako vedoucí úřadu výstavby,“ oznámilJanagisawa.

Shrom áždění se zavlnilo v šoku. Masahiro otevřel ústadokořán. Sano nedokázal uvěřit svým uším. Jako vedoucí úřadu

výstavby bude dohlížet na proměnu ruin v nové hlavní město.

Janagisawa ho nechal žít a ponechal jej ve vládním aparátu.

Proč?

J anagisawa však bez vysvětlení pokračoval ve výčtu jmen,

zbavení funkcí, odchodů na odpočinek, přeložení, novýchpověření. Sano sledoval, jak jeho stoupenci opouštějí síň.Většina jich odcházela hrdě se vztyčenou hlavou, jiní však plakali.

Jeden starší ministr dokonce omdlel a strážci jej museli vynést

ven. Janagisawa ohlašoval jména lidí, kteří nahradí všechnyvyhozené, a ti ihned přicházeli do sálu, aby poklekli nauprázdněná místa. V okamžiku byla celá vláda proměněna. Sano seděl

sám mezi Janagisawovými nohsledy.

Šógunův obličej byl bez výrazu, jako by si neuvědomoval,

že přímo před jeho nosem právě došlo k puči. Jošisato seovládal a choval se naprosto klidně. Janagisawa, který si vzniklou

situaci zjevně užíval, povytáhl obočí. „Aha, málem bychzapomněl.“ Kývl bradou k Masahirovi. „Zmiz ze stupínku. Péče

o šógunovy komnaty už ti nepřísluší. Odteď jsi hradnímpážetem.“

Masa hiro, zjevně zdrcený svou degradací, s hanbousestouil před celým shromážděním ze stupínku. Sano ale zuřil spíš

kvůli Masahirovi než kvůli sobě. Věděl, jak byl ten nevinný

hoch hrdý na své postavení, které teď bez vlastní viny ztratil.

Sano jen stěží potlačoval touhu zmlátit Janagisawu do krve.

Šógun měl oči pouze pro Jošisata. „Nyní slavnostně uvedu

svého syna do rezidence, kterou jsem pro mého dědice anástupce vyhradil.“

J ošisato mu pomohl sestoupit ze stupínku. Janagisawa sevydal za nimi. Úředníci vstali a pochodovali za trojicí. Objevili se

šintoističtí mniši v bílých hábitech a za rytmického bubnování

vyvedli průvod ze dveří. Vojáci mávali praporci stokugawskými erby s trojitým listem cesmíny. Sano a Masahiro, zděšení


29

ŠÓGUNOVA DCERA

slavnostní náladou, v niž vyústil předchozí masakr, ze zařadili

na konec. Odněkud se vynořili hudebníci, kteří hráli na flétny

a šamizeny. Skupina mužů, kteří se stali obětí čistky, stála před

vchodem do paláce – jednak proto, že stále ještě byli v šoku

a nevěděli, co mají dělat, jednak proto, že se báli jít domůoznámit rodinám, co se stalo. Mezi nimi i generál Isogaj a Ohgami.

Sano k nim zamířil právě v okamžiku, kdy Isogaj úplně zšedl

v obličeji. Chytil se za srdce, zasténal a zřítil se na zem.

„Seže ňte někdo lékaře!“ vykřikl Sano a poklekl vedle těžce dýchajícího, naříkajícího Isogaje.

Ohg ami poklekl a vytasil krátký meč. Tvář měl náhlepodivně plochou, jako by v ní rána zasazená jeho cti polámala kosti. V příští chvíli si vrazil meč do břicha.

Sano si s hrůzou uvědomil, že jeho dva přátelé se dostali za hranici svých sil. Věděl také, že i jeho síly budou brzypodrobeny zkoušce.


30

Laura Joh Rowlandová

V Sanově sídle uvnitř edského hradu pracovali tesaři na nové

střeše té části velkého panského domu, která se zhroutila při

zemětřesení. Stavěli rovněž kostry kasáren, která budouobklo

povat panský dům a kde budou ubytováni Sanovi vojáci.Pro

zatím bydleli ve stanech postavených na volném prostranství.

Zedníci pokládali kameny na hliněné základy zdí, které měly

komplex obklopovat. Práce ustávala jen proto, aby muži rychle

zhltli nějaké jídlo, zapili ho vodou a opláchli si pot zobliče

je. Rekonstrukce hradu byla nejvyšší prioritou a únava nebyla

omluvou pro sebemenší zdržení.

V zahradě mezi soukromými budovami přebíhali chlapec

a malá dívka klenutý můstek vedoucí k pavilonu uprostředje

zírka. Trojbarevné kotě se hnalo za nimi a za provázkem,kte

rým hoch komíhal v ruce. Děvčátko se radostně smálo. Nad

altánem, který při zemětřesení přišel o střechu, byl nadřevě

ných kůlech natažený baldachýn. Pod ním ležela v poduškách

paní Reiko. Vedle ní klečela její přítelkyně Midori, vyšívala

a sledovala, jak si jejich děti hrají. Její nejmenší potomek spal na

přikrývce. Reiko si ovívala zpocené čelo hedvábným vějířem.

2


31

ŠÓGUNOVA DCERA

Vyšla ven, aby se nadýchala čerstvého vzduchu a unikla hluku,

který tropili tesaři se svými kladivy a pilami. Necítila se zrovna

nejlépe, protože už byla v šestém měsíci.

„Moje první dvě těhotenství byla až příliš snadná.“ Reiko si objala břicho rukama. Hodně přibrala na váze, měla oteklé nohy a zneklidňovaly ji občasné stahy. „Nevím proč, ale tohle je mnohem obtížnější.“

„Jsi už taky o dost starší,“ prohodila Midori.

R eiko, popuzená tou zlomyslnou poznámkou, vrhla napřítelkyni vyčítavý pohled. „Je mi teprve čtyřiatřicet.“ Pak si všimla, že se Midori kaboní nad šerpou, kterou při vyšívání propíchla jehlou. Byla tak zabraná do vlastního problému, že si vůbecneuvědomovala, co plácla.

Z můstku se ozval vřískot. Midorin šestiletý syn Tacuo držel kotě za kůži na krku a zvedal je do výšky. Pětiletá Reičinadcerka Akiko tahala koťátko za zadní nohy a ječela: „Dej mi ho! Je moje! Moje!“ Kotě zoufale mňoukalo.

Mido ri odložila vyšívání, vyskočila a vykřikla: „Tacuo!Akiko! Přestaňte se prát o to kotě, nebo uvidíte, co s vámiudělám!“

P olekané děti koťátko pustily. Midori se rozhlížela pozahradě. „Taeko! Kde jsi!“

J ejí devítiletá dcera se vynořila z bambusového houští. Byla to štíhlá dívka s vážnýma očima v kulatém obličeji a sdlouhými, lesklými černými vlasy svázanými vzadu oranžovoustužkou. V ruce držela štěteček a její světle zelené kimono skvětinovým vzorem bylo umazané od inkoustu.

„Už zase maluješ?“ Midorin hlas zhrubl nesouhlasem.„Malování se pro dívky nehodí!“ Taeko svěsila hlavu. „Mělas dávat pozor na bratra a Akiko.“ Midori ukázala na mladší děti. „Běž za nimi!“

Ne jmenší dítě se probudilo a začalo plakat. Taeko se rozběhla k můstku a odvedla ty dva domů. Kotě pelášilo za nimi. Midori se rozplakala. „Neměla bych se k dětem chovat tak ošklivě.“Poklekla, zvedla kojence a houpala jej. „Co to se mnou je?“

R eiko vstala a objala ji. „Jenom se zlobíš na Hiratu.“


32

Laura Joh Rowlandová

Hirata byl Midorin manžel a Sanův hlavní dvořan. Oběrodiny si byly tak blízké, jako kdyby byly příbuznými, ale v poslední

době se jejich vztahy právě kvůli Hiratovi zhoršily.

Mido ri se rozeštkala. „Už je pryč čtyři měsíce! A vůbecnevím kde, protože neposlal jedinou zprávu!“

„Musí k tomu mít nějaký důvod,“ ujišťovala ji Reiko vesnaze o útěchu.

„T a jeho prokletá bojová umění!“

P řed devíti lety se Hirata začal učit mystickým bojovýmuměním u jistého potulného kněze. Od té doby trávil hodně času

mimo rodinu, bral lekce, cvičil a dělal všechno ostatní, co dělají

muži, kteří chtějí tato tajemství zvládnout. Hiratova častánevysvětlená nepřítomnost zhoršovala nejen jeho vztahy se Sanem,

ale i jeho vlastní manželství s Midori.

„V rátí se,“ ubezpečila Reiko Midori. „Vždycky se vrátil.“

„Moh l se zaplést do nějaké bitky. Mohl přijít o život!“

Hirata měl pověst jednoho z nejlepších bojovníků vJaponsku. Jiní zkušení šermíři jej neustále vyzývali na souboj. Dosud

ho sice nikdo neporazil, ale Midori se obávala, že jednou by se

to někomu zdařit mohlo.

„Dokáže se o sebe postarat, neboj se.“ Podobné rozhovory

vedly často. A Reiko opakovala stále znovu a znovu totéž.

„J ak bych se mohla nebát? Vždyť nás tady nechal samotné.“

Midorino bědování ustoupilo novému přílivu hněvu. „Nikdy

tady není, když ho Sano-san potřebuje. Sano-san mu poskytl

neplacené volno, aby si vyřešil problém, který mu brání vevykonávání povinností, ale místo, aby se dal do pořádku, tak můj

báječný manžel znovu zmizí!“

R eiko bylo smutno z Midorina pohrdání mužem, kterého

kdysi milovala.

„A když si ho žádá šógun, tak tady taky není.“ Hirata se

stal šógunovým sósakanem-samou; tento úřad zdědil po Sanovi,

když Sano povýšil na komořího. „Není divu, že ho šógun za to

zbavil úřadu, zastavil vyplácení peněz a sebral nám i náš dům!“

kvílela Midori. „Nemám manžela, moje děti nemají otce a stali

se z nás chudí bezdomovci!“


33

ŠÓGUNOVA DCERA

„U nás můžete zůstat, jak dlouho budete potřebovat,“konejšila ji Reiko.

Mido ri se rozplakala vděčností. „Jsi moc laskavá. Ale my si to nezasluhujeme. Zvlášť když se můj muž k vám chová tak nečestně. Sano ho také brzy vyžene.“

„Ne , to neudělá,“ odporovala Reiko, ale věděla, jak je Sano

s Hiratou nespokojen. Jestli se Hirata nenapraví, Sano jejnakonec skutečně propustí, bez ohledu na to, že jsou starými přáteli

a že mu Hirata kdysi zachránil život. Nebylo to jen Sanovo právo

pána, ale i jeho povinnost, aby dodržel bušidó, cestu válečníka.

Z Hiraty se pak stane rónin – samuraj bez pána. Bude se muset

s rodinou o sebe starat bez pevného místa ve společnosti. Reiko

nechtěla Midori přiznat, že taková možnost opravdu hrozí.

„Ti jeho tři kumpáni!“ vykřikla zlostně Midori. „To všechno je jejich vina!“

R eiko věděla, o čem mluví; to málo, co sám věděl, jí Sano vyprávěl. Hirata před časem potkal tři mistry bojových umění, kteří bývali rovněž žáky jeho učitele Ozuna. Ti ho však zatáhli do nějaké neblahé tajné záležitosti. Hirata neprozradil, o co se jedná, a Sano se obával, že se jeho přítel dostal do vážných potíží.

„Můj manžel mu chce pomoci,“ pokrčila rameny Reiko. „Ale nejdřív mu Hirata musí prozradit, co se děje. A on to odmítá udělat.“

„Neřekne to ani mně!“

R eiko viděla, že Hiratovo chování ohrožuje její vztah sMidori stejně jako vztah Hiraty coby samuraje s jeho pánemSanem. Oba páry se přátelily už přes deset let. A Reiko by sirozhodně nepřála, aby to skončilo. Na to bylo opravdovépřátelství v tomto světě měnících se politických spojenectví až příliš vzácné.

Zvuk y v pozadí se proměnily. K lomozu kladiv a pil sepřiojily bubny, flétny a šamizeny. Byla to první hudba, která na hradě od zemětřesení zazněla. Zvědavá Reiko se stočila nakolena a pak vstala. Spatřila, jak k ní zahradou míří Sano sMasahirem, dvě tmavé postavy v černých obřadních oděvech.


34

Laura Joh Rowlandová

„Co je to za hudbu?“ zavolala na ně Reiko. Když se alepřiblížili, všimla si, že Masahiro má svěšenou hlavu a Sano zlostně

zaťaté zuby. „Co se stalo?“

„Hudba je z průvodu, který doprovází Jošisata k palácinásledníka.“ Sano přešel můstek a vstoupil k ní do pavilonu.„Šógun právě jmenoval Jošisata svým nástupcem.“

„T o snad ne!“ Reiko věděla, jak tvrdě Sano pracoval na tom, aby dokázal, že Jošisato není šógunovým synem. Jehoneúspěch ji trápil stejně jako jeho. Toto byl daleko větší problém než Hirata. Janagisawa, nejhorší nepřítel jejich rodiny, v boji o moc zvítězil.

Masa hiro vešel do domu. Reiko se chystala jít za ním, ale Sano ji zadržel. „Je rozzlobený. Nech ho samotného.“

„Máš tedy ještě víc špatných zpráv?“ Reiko se zmocnil strach. Midori se mezitím uklidnila už natolik, aby pochopila, že Reiko a Sano potřebují soukromí. Vzala nejmladší dítě do náruče, sebrala si své vyšívání a zamířila k domu. Teprve pak si Reiko všimla velkých rudých skvrn na bílých cípech Sanova spodního kimona.

„J e to krev?“ Pocítila bodnutí strachu a náhlé stahy v břiše. „Jsi zraněný?“

„Nen í to moje krev.“

Stah y ustaly. „Čí tedy...?“

„Ohg amiho z rady starších,“ odpověděl Sano tiše. „Spáchal před palácem seppuku. Poté, co si vbodl meč do břicha, jsem mu usekl hlavu, abych ho zbavil utrpení.“ To byl při rituálních sebevraždách obvyklý postup.

„Milosrdní bohové!“ Reiko byla právě tak ohromená jako zděšená. „Proč to udělal?“

„Byl zbaven úřadu. Stejně jako generál Isogaj. Tomu zase selhalo srdce. Lékaři nevědí, jestli to přežije.“ Sano pokleklvedle Reiko a vylíčil jí tu čistku. „Vládu teď vede Janagisawa. Své nepřátele nahradil svými stoupenci.“

R eiko rychle pochopila děsivé důsledky. „To znamená, že se to týká i tebe a Masahira?“

Sano úsečně přikývl.


35

ŠÓGUNOVA DCERA

V Reiko vzplál hněv. Nenáviděla Janagisawu stejně jako Sano. Janagisawa se kdysi pokusil zabít Masahira. A nyní se dostal kneomezené moci. Reiko náhle spatřila děsivou vizi, jak je její rodina zneuctěna, odsouzena k smrti a popravena.

„Masahiro už je zas pouhé páže,“ pokračoval Sano. „A já už nejsem komoří. Teď je jím opět Janagisawa. Ze mě se stal vedoucí úřadu výstavby.“

R eiko se ta degradace vůbec nezamlouvala, ale současně byla ráda, že to nedopadlo hůř. „Proč tě Janagisawa nedal zabít, nebo tě nevyhnal z vlády?“

„Sám se tomu divím.“ Zdálo se, že tomu Sano rozumí stejně málo jako ona.

„Bud eme se tedy muset odsud znovu vystěhovat?“ K tomu už jednou došlo, když Janagisawa připravil Sana o úřadkomořího poprvé.

„Nez mínil se, že by chtěl sídlo nazpátek. Předpokládám, že tady nechce bydlet, dokud se všechno opravuje a přestavuje. Má pokoje v palácovém domě pro hosty, blízko šóguna.“

„Snad tě ochrání tvoji spojenci,“ zadoufala Reiko.

„V e vládě už žádní nejsou v takovém postavení, aby mě mohli chránit.“

„A co daimjóové? Máš přece mezi nimi přátele.“

„Ti musejí Janagisawu přijmout. Pokud tak neučiní, budou mít obtížný život, protože by jim zvýšil dávky, kteréodvádějí vládě, a pokud by na to nepřistoupili, odebral by jim jejich léna.“

„Proč si tě tedy nechal u sebe?“

Sano , který na tuto otázku opravdu neuměl odpovědět, jen zavrtěl hlavou. „To ví jen on.“

Nyní, když se Reičin počáteční šok začal zmírňovat, protože Sano čistku přežil, s nadějí v hlase pronesla: „Třeba se spokojí s tím, že tě zbavil úřadu. Snad nás nechá být.“

„Já se ale s tou degradací smířit nehodlám.“ Sanův hlas byl náhle ostrý hněvem. „Je to útok na moji a Masahirovu čest. A nedovolím ani, aby se Jošisato stal příštím šógunem. Budu bojovat.“


36

Laura Joh Rowlandová

R eiko, přestože to rovněž pociťovala jako útok na její čest, ale toužila po klidu. „Přeje-li si šógun, aby se jeho dědicem stal Jošisato, je nejspíš tvou povinností to přijmout.“

„Nik dy! Je to útok na režim, kterému jsem přísahal, že ho budu chránit. A kromě toho Janagisawa útočení na nás nikdy nezanechá.“

V té chvíli vběhl do zahrady jeden ze strážných a mávallakovaným pouzdrem na svitky. „Ctihodný pane! U brány jejízdní oddíl. Toto vám přivezli.“

Sano vyšel strážnému vstříc. Převzal pouzdro, vytáhl z něho svitek a přečetl si ho. Zlost v jeho výrazu ještě zesílila.„Janagisawa mi snížil plat na polovinu A odvelí také většinu mých dvořanů. Mí vojáci budou převeleni na nová místa vprovinciích.“ Sano se rozběhl k bráně.

R eiko, přes svoje těhotenství, běžela za ním. Když dorazili na nádvoří, už tam vtrhly stovky vojáků. Nad těmi Sanovými měli značnou početní převahu. Vpadli do ubytoven avyvolávali jména těch, které si odvedou. Sanovi muži hlasitěprotestovali. Velitel vládního oddílu mu oznámil: „Máme rozkaz zabít každého, kdo s nimi neodejde dobrovolně.“

Zuřící, ale bezmocný Sano tedy nakázal svým mužům, aby se nebránili. Zůstala mu asi jen dvacítka dvořanů, což bylo na celý komplex žalostně málo. Rozvzteklená Reiko cítila, že brzy omdlí. Sano ji podepřel a doprovodil do domu. Usadil ji vpřijímacím pokoji a vzdychl: „Vidíš? Co jsem ti povídal? Chce mě zničit.“

„Máš pravdu,“ musela přiznat Reiko. „Nemůžeš to taknechat. Musí existovat způsob, jak zmařit Janagisawovy úmysly

a získat zpět své i Masahirovo postavení. Nemůžeš sipromluvit se šógunem?“

„Zku sím to,“ usoudil Sano, přestože věděl, že je to téměř beznadějné. „O přístupu k šógunovi ale rozhoduje Janagisawa. A teď, když byl generál Isogaj degradován, má pod kontrolou i tokugawskou armádu.“

R eiko pečlivě zvažovala svá další slova. „Předpokládejme, že Janagisawa zemře,“ začala potom pomalu. „K tomu není


37

ŠÓGUNOVA DCERA

potřeba armáda. Jakmile bude po smrti, Jošisato se dlouhoneudrží.“

Sano se zamračil nad jejím náznakem, že by snad mělJanagisawu zabít. „To bych nedokázal udělat.“

„Proč ne? Janagisawa se tě pokusil zavraždit víckrát, neždokážu spočítat.“

„Proč ? Protože Janagisawa je můj nadřízený a zástupcešóguna. Moje věrnost šógunovi se vztahuje i na Janagisawu.Zabít ho by bylo nečestné.“

„On na tebe ovšem nikdy žádné ohledy nebral.“ Reikorozuměla Sanově přísaze, že bude dodržovat bušidó, přísný zákon, který mu diktoval samurajské chování. Milovala ho za jeho smysl pro čest. Ale její zákon byl jiný, a to navzdorysamurajské krvi, která jí kolovala v žilách. Byla matkou. Starost o děti byla přednější než povinnost k Janagisawovi, který byl jejich nepřítelem, nebo k šógunovi, jehož náladovost často dostávala její rodinu do nebezpečí. „Ale na Jošisata se tvoje věrnostšógunovi nevztahuje.“

Sano va tvář prozrazovala bezradnost. „Nevěřím, že Jošisato je šógunův syn. Jsem přesvědčen, že je Janagisawův. Ale dokud tady je nebezpečí, že bych se mohl mýlit, nebudu riskovat, že zabiju syna svého pána.“

„Tvů j smysl pro čest nám přinese smrt!“ vykřikla Reiko.

„Le pší čestná smrt než život v hanbě,“ namítl Sano. „Musím najít jiný způsob, jak porazit Janagisawu a zabránit Jošisatovi stát se šógunem.“

Přestože se nesmírně milujeme, jsou tady věci, na kterých se nemůžeme nikdy shodnout, uvědomila si jako už mnohokrát předtím Reiko. Nyní, když se ocitli bez prostředků a stojí před největší životní výzvou, ale potřebují být jednotní.

Do pokoje se náhle vřítil Masahiro a jeho zoufalstvívystřídalo vzrušení. „Otče! Někdo za tebou přišel. Šógunova žena!“


38

Laura Joh Rowlandová

„Co ji sem mohlo přivést?“ nechápala Reiko.

Sano byl stejně překvapený a udivený. „Nemám tušení.“Šógunovu choť viděl zatím pouze jednou, a to na koncivyšetřování únosu a znásilnění několika žen. „Pojďme to zjistit.“ Sano pomohl Reiko vstát a vydali se za Masahirem do přijímacího pokoje.

Na čestném místě hned u výklenku, ozdobenéhokaligrafickým svitkem a porcelánovou vázou s bílými azalkami,čekaly dvě ženy v šedivých šatech. Ta starší ležela na zádech na podlaze pokryté tatami s nohama v ponožkách nataženýma ke stropu a s pažemi přitisknutými k tělu. Mladší žena klečela u ní a tiskla jí na čelo látkový sáček se svazkem bylinek, které vydávaly zatuchlou vůni. Když se k nim Sano, Reiko aMasahiro přiblížili, klečící návštěvnice pomohla starší dámě usednout. Sano i jeho rodina poklekli a uklonili se hostům.

„Buď te pozdravena, paní Nobuko,“ přivítal ji Sano. „Vaše

návštěva je pro nás ctí.“

„Omlouvám se, že se chovám tak nepatřičně.“ Z hlasu starší

ženy se ozývala bolest. Při ležení na podlaze si rozcuchala své

3


39

ŠÓGUNOVA DCERA

stříbrem prokvetlé vlasy. „Dnes mne bolela hlava ještě víc než

jindy.“

P řestože byla jednou z nejprivilegovanějších žen v Japonsku, byla vychrtlá jako nějaká pouliční žebračka. Ramenní klouby se jí rýsovaly pod hedvábným kimonem jako boule. Šlachy na krku připomínaly uvolněná lana. Karmínové líčidlo na tvářích a rtech jí dodávalo ruměnec falešné živosti, ale svaly kolem pravého oka, pokroucené a stažené jako v křeči, zdeformovaly její úzký obličej s vystouplými lícními kostmi ve znepokojivou masku utrpení.

„J e mi líto, že se necítíte dobře,“ odvětil Sano a představil jí Reiko a Masahira. Zdravé oko paní Nobuko je zkoumalo sbystrým zájmem. Ze druhého mimovolně vytékaly slzy. Kývnutím dala najevo souhlas. „Ráda bych vás seznámila se svou dvorní dámou Korikou.“

„J e pro mě čest vás poznat,“ prohlásila Korika, plnoštíhlá žena těsně před padesátkou, nasládlým, zadýchaným hlasem. Téměř černé, do výšky vyčesané vlasy zvýrazňovaly její široký obličej. Čelo měla tak nízké, že se její namalovaná obočítéměř dotýkala linie vlasů. V širokém úsměvu a v očích černých a lesklých jako borůvky se zračila snaha potěšit.

„Smím vám nabídnout nějaké občerstvení?“ otázala se Reiko.

„Ne , děkujeme.“ Paní Nobuko se zašklebila, jako by se jí z pouhého pomyšlení na jídlo a pití dělalo špatně. „Jistě jste zvědaví, proč jsem přišla, takže půjdu rovnou k věci. Musím s vámi mluvit o Curuhime.“

Hlas se jí zlomil vzlyky. Slzy jí teď už prýštily z obou očí. Korika ji konejšivě pohladila po ruce. Šógun po své dceřinetruchlil, jeho manželka ovšem ano.

„J e mi to nesmírně líto,“ pronesla Reiko soucitně. „Jestli tomu dobře rozumím, byly jste si hodně blízké?“

P aní Nobuko přikývla a uklidnila se. „Byla jsem u ní, když zemřela. Jsem jenom její nevlastní matka, ale měla jsem ji ráda, jako by byla vskutku moje.“

„Nez ahynula její matka při zemětřesení?“ Sano sipřipomněl, že Curuhimina matka byla jednou ze šógunovýchkonkubín.


40

Laura Joh Rowlandová

„Ano , když se zhroutila část Velkého vnitřku,“ přisvědčila

paní Nobuko.

V elký vnitřek se nazývala část paláce, v níž žily šógunovy

konkubíny, příbuzné a jejich společnice a služky. „Ale i předtím

se Curuhime spoléhala na mé vedení.“

„J ejí pravá matka byla hloupá, přelétavá žena, kterouvýchova šógunovy dcery vůbec nezajímala,“ dodala Korika.

„Nem luvte špatně o mrtvých,“ napomenula ji jemně paní

Nobuko. Ze staveniště sem dolehly údery kladiva. Tvář paní

Nobuko se zkřivila ještě víc.

Sano se začal zvedat. „Nařídím těm mužům, aby přestali

<


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist