E-kniha: Sociologie organizace – Eliška Novotná

Mgr. Elika Novotná

SOCIOLOGIE ORGANIZACE

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400

www.grada.cz

jako svou 3486. publikaci

Odpovědný redaktor Zdeněk Kubín

Sazba a zlom Milan Vokál

Návrh a realizace obálky Denisa Kokoková

Počet stran 112

Vydání 1., 2008

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

Translation Š Grada Publishing, a.s., 2008

ISBN 978-80-247-2428-7

verze R2, Wednesday, 29th October, 2008 Obsah Předmluva ............................................7

1. Organizace jako sociální konstrukt .........................8

aneb Co to jsou ty organizace? 1.1 Na začátku je jednající aktér ..........................8

1.2 Aktér jedná v čase .................................10

1.3 Aktér jedná v prostoru ..............................13

1.4 Sociální interakce v časoprostoru .....................18

1.5 Sociální konstruování reality .........................19

1.6 Organizace jako sociální konstrukt ....................22

Závěr ............................................25

Cvičení ..........................................25

2. Organizace jako nástroj .................................27

aneb Proč tady jsou ty organizace? 2.1 Znaky organizace ..................................27

2.2 Instrumentálnost organizace .........................32

2.3 Formálnost organizace ..............................37

2.4 Struktura organizace ...............................44

2.5 Kultura organizace .................................49

Závěr ............................................60

Cvičení ..........................................61

3. Organizace jako sociální útvar ...........................62

aneb Co to dělají v těch organizacích? 3.1 Aktér a cíle organizace ..............................62

3.2 Aktér a struktura organizace .........................72

3.3 Aktér a moc v organizaci ............................80

Závěr ............................................92

Cvičení ..........................................93

OBSAH 5

4. Organizace jako aktér ..................................95

aneb Co to ty organizace mezi sebou mají?

4.1 Rozmanitost organizací .............................95

4.2 Svět organizací ...................................100

Závěr ..........................................106

Cvičení .........................................107

Rejstřík .............................................109

Literatura ...........................................111

6 SOCIOLOGIE ORGANIZACE

Předmluva

Organizace jsou předmětem zájmu nejen sociologie a psychologie, ale té například sociální antropologie, historie či ekonomie. Kadá z těchto věd věnuje organizacím pozornost v kontextu svých metod a cílů a zdůrazňuje v úvahách o nich různé aspekty. A nejen to: obdobně postupují různí myslitelé, koly či směry tée vědy. Výsledkem je mnohost poznatků a otázek, které se někdy prolínají a doplňují, ale někdy se té překrývají nebo si protiřečí. Přijmeme-li tuto rozmanitost jako příleitost k vlastnímu uvaování, při něm propojíme teoretické poznatky těch druhých s vlastními zkuenostmi s organizacemi (a e jich máme nespočetně), získáme monost vlastního poznávání organizací.

Sociologické pojetí organizací, které vám nabízím, vychází předevím z prostoru a času, ve kterých se odehrávají sociální procesy. Budeme společně uvaovat o interním i externím prostoru organizace, o jejích aktérech a vztazích mezi nimi. Významné pro nás budou sociální situace, ve kterých dochází k sociálním sehrávkám, které jsou mnohdy sociální směnou či vsázkou. Organizace budeme důsledně pojímat jako formální sociální útvary, v nich dochází k formálním procesům a vztahům. Záměrně tedy odvrátíme svoji pozornost od neformálních dějů, k nim dochází v organizacích uvnitř sociálních skupin a mezi nimi (o tom a přítí kníka). Zdůrazníme jednajícího aktéra jako tvůrce organizace, která je sociálním konstruktem, jako toho, jeho mylením a jednáním organizace vznikají, existují a zanikají.

V úporné snaze dotknout se podstaty záhy zjistíme, e předmět naich úvah fakticky není. Nepozbudeme vak ani humoru, ani odhodlání a pustíme se do dalí kapitoly: kame to tedy chodíme pracovat, ádat, radit se a kupovat a kdo e nám to poslal u třetí upomínku? září 2008 autorka

PŘEDMLUVA 7

1. Organizace jako sociální

konstrukt

aneb Co to jsou ty organizace?

Organizace jako věc a organizování jako činnost. Jaká je mezi těmito pojmy souvislost? Moná nás předevím napadne, e není moné jedno bez druhého, ale není tomu tak. Zatímco organizovat můeme i bez organizací, organizace se bez organizování neobejdou. Moná nás poté napadne, e organizace jsou, zatímco organizování se děje, a zdůrazníme tak statičnost jedněch oproti dynamičnosti druhých. Dění se odehrává v čase a vzít v potaz čas je dobrý nápad, který nás logicky dovede do prostoru jako místa oněch dějů. Ocitáme se tak v časoprostoru a máme připravenou situaci, ve které se nám můe podařit organizacím porozumět. Ale zaznamenejme, e se nám organizace (a o ty nám jde) během dosavadního uvaování kamsi vytratily. Pokud jsou statické a nedějí se, nezavedla nás pozornost věnovaná organizování do slepé uličky, ve které se toho sice mnoho děje, ale organizace, a se v onom časoprostoru rozhlííme sebepečlivěji, nikde? Kde jsme v té úvaze předčasně či pozdě odbočili nesprávným směrem, kde jsme se na cestě poznávání organizací v onom časoprostoru ztratili? Nejsou tam, nebo je tam jenom nevidíme? Co nám je zastřelo? Mohou být jinde? Odpovědi na tyto otázky nalezneme, vrátíme-li se na začátek, nebo jetě lépe kousek před začátek naich úvah.

1.1 Na začátku je jednající aktér

Aktér je člověk, který vědomě jedná. Aktér je aktivním tvůrcem a účastníkem událostí. Aktérovo jednání se odehrává v jednotlivých akcích tzv. sociálními praktikami. 8 SOCIOLOGIE ORGANIZACE

Vědomé jednání neznamená racionální jednání. V konkrétním jednání jsou vesměs zastoupeny jak emoce, tak racionalita, a to různou měrou. Aktérovo jednání je situační, v některé situaci jedná spíe racionálně, v jiné převáí emoce nad racionálním kalkulem. Pro své sociální praktiky disponuje aktér vzorci chování, které si vytváří v procesu socializace.

Jednání aktéra předchází jeho rozhodnutí, volba strategie jednání. Vzorce chování si můeme představit jako soubor osvědčených sociálních praktik, pouitelných pro standardní, opakující se sociální situace. S jednáním, které se nám v minulosti osvědčilo, máme dobrou zkuenost a ta nás vede k jeho zapamatování si. Pokud jsme takto pozitivně zhodnotili své minulé chování a rozhodli jsme se ho opakovat, zbavili jsme se nutnosti volby v budoucnu a uvolnili si kapacity pro rozhodování o čemkoliv jiném. Vzorce chování nám umoňují rutinní jednání. Čím rozmanitějí jsou vak situace, ve kterých se ocitáme, tím větí mnoství vzorců chování pro své rutinní jednání potřebujeme, přičem kadý z nich je vhodný pro klesající mnoství situací. Výběr vhodného vzorce chování pro konkrétní situaci se stává pro aktéra rozhodovací zátěí a jeho jednání se stává ne-rutinním. V situacích, které se ve stále větí míře objevují v ivotě aktéra jako nové, nemůe aktér jednat v důvěře ve svou zkuenost a musí rozhodnout o jednání vhodném pro onu ojedinělou konkrétní situaci. Zvolená strategie je, stejně jako situace, v ní je uplatněna, neopakovatelná. Je zbytečné uchovat ji jako vzorec chování, nebo je návodem na jedno pouití. Znázorníme-li si soubor vzorců chování aktéra jako knihu (někdy se pro soubor toho, co máme v přítomnosti s sebou z minulosti, pouívá pojem příruční balík znalostí), povimněme si růstu její zátěe s ubýváním rutinního charakteru jednání a úlevy od ní s jeho ztrátou.

ORGANIZACE JAKO SOCIÁLNÍ KONSTRUKT 9

rutinní

jednání

ne-rutinní

jednání

jednání podle návodu

na jedno pouití

svoboda od situačního rozhodování svoboda k situačnímu rozhodování

Aktérova volba strategie jednání v konkrétní situaci je výsledkem jeho interpretace sociální situace, ke které přistupuje poté, co se v ní orientoval. A protoe aktérova interpretace je autorská, tzn. individuální a neopakovatelná, tak jako aktér sám (v optimismu interakčního paradigmatu), a aktér v přítomnosti se utvářel sociálními praktikami v minulosti, není ani v situacích návodů na jedno pouití minulost vymazána.

Jak se aktérova osobnost promítá do jeho jednání? Proč různí aktéři interpretují stejnou situaci různě, volí různé strategie svého jednání a konečně i jinak jednají? Jak vidíme, je zásadní různost interpretací, od ní se ve dál odvíjí. Interpretující aktér přikládá situaci, tomu, co se v ní děje, a těm, kteří v ní jednají, určitý význam, důleitost, hodnotí ji. Konkrétní situaci poměřuje svým hodnotovým systémem, který si vytváří v procesu socializace, který má, a bez kterého by nebyl sociální bytostí. Význam, přikládaný jednotlivým hodnotám, formuje aktérovy postoje, ty se pak projevují v jeho mínění a jednání. Pokud je například pro aktéra důleitá čistota, bude jeho postoj ke píně odmítavý, a to se projeví v jeho rozmanitém jednání (bude vytírat podlahu, bude najímat uklízečku na vytírání podlahy, bude sbírat odpadky na ulici nebo v lese atp.).

Význam, který aktér přikládá určitým hodnotám, vztahuje ke svým potřebám. Pro jejich uspokojování má k dispozici sebe (soubory svých hodnot, postojů a mínění) a své zdroje, hmotné a nehmotné (kapitály: kulturní, sociální a ekonomický). Aktér tedy jedná v zájmu uspokojení svých potřeb; ve shora uvedeném příkladě má potřebu ít v čistém prostředí a v zájmu naplnění této potřeby jedná. [19]

1.2 Aktér jedná v čase

Činnost se děje postupně, trvá po určitý čas. Někdy je to čas velmi krátký (pár minut), někdy delí (pár let). Někdy nám pár let uteče velmi rychle, někdy je pár minut nekonečných. Pokud se činnost děje, trvá v čase, je procesem. Činnost není moná mimo čas, v bezčasí. V pojmu proces spojujeme neoddělitelně jednání a čas. A také kdy o čase běně mluvíme, vztahujeme ho k činnosti. Čas máme či nemáme vdy pro činnost, ve vztahu k ní, relativně, nikoliv absolutně. Někdy máme hodně času a jindy nemáme ádný čas, někdy čas ztrácíme a jindy ho nalézáme ačkoliv ho samozřejmě máme pořád vichni stejně. Jak je to moné? 10 SOCIOLOGIE ORGANIZACE

Předevím si povimněme dělení času, které je dělením činností. Ne

dělený čas spojujeme s představou jeho plynutí, ani by ho události kouskovaly; aktér ije svůj ivot bez rozliování činností na práci, zábavu atp., to znamená bez rozliování času na pracovní, volný, ne-volný atp. a nepociuje tak jeho nedostatek; má na svoji činnost dost času. Nedělený čas byl ve středověku vnímán současně jako lineární (od stvoření světa k poslednímu soudu) a cyklický (podle zemědělské činnosti opakující se v závislosti na ročních obdobích). Určité činnosti patřily k létu a jiné k podzimu, ke kadému létu a ke kadému podzimu, děly se postupně a pravidelně. ivot byl práce ve světle dne a odpočinek za tmy noci jiné dělení činností nebylo, a proto také nebylo jiné dělení času.

Vývoj od zemědělské k průmyslové civilizaci rozířil činnosti člověka

a rozdělil je do jednotek času, který byl měřen na minuty a vteřiny. Den, noc a roční období jako jednotky času ztratily v umělém prostředí měst a továren význam. [30] Dělený čas vnímáme kvantitativně, čím více moných činností se nám nabízí, tím více času nemáme, a čas svého ivota dímáme sebeusilovněji (například současným, místo postupným

ORGANIZACE JAKO SOCIÁLNÍ KONSTRUKT 11

lineární čas

cyklický čas

mám

čas

nemám

čas

vykonáváním činností). Převis nabídky činností nad naimi časovými monostmi nás vede k poznání naí omezené kapacity a vzdání se volby kvazivýběrem první přijatelné nabídky. Rozdělování činností v čase bývá označováno jako temporální segregace. Čím více čas dělíme, tím větí význam přikládáme nedělenému času, který postrádáme.

Měřený čas, který je pro vechny aktéry stejný, bývá někdy označován

jako objektivní, kvantitativní, chronologický čas. Je to čas, jeho stálý tok je odměřován, například letopočty, dny kalendářního roku nebo minutami pokračujícího dne. Chronologické pojetí času je nezávislé na aktérovi a jeho vnímání, je tzv. pozitivistické (několik minut, několik let). Aktér jedná v objektivním měřeném čase, který vnímá subjektivně, a tak si vytváří svůj proitý čas (rychlé roky, nekonečné minuty). Můj ivot je jen epizodou ve vnějím zdání proudu času... Vědomí mé vlastní nevyhnutelné smrti činí pro mě tento čas konečným. [10, str. 33] Proitý čas má v různých situacích pro aktéra různý význam, protoe je vdy vztaen k jeho činnosti; je časem kvalitativním a na rozdíl od absolutního měřeného času časem relativním. Ji starověk rozlioval chronos (postupně plynoucí neosobní čas) a kairos (čas lidského jednání s důrazem na nevratnost ztracené příleitosti).

čas charakteristiky

chronologický kvantitativní absolutní objektivní

proitý kvalitativní relativní subjektivní

Plynutí chronologického času bez monosti jeho zastavení znamená,

e i přítomnost uplývá, resp. čas je přítomností. V ní aktér jedná, v ní si ve své mysli interpretuje minulost a očekává budoucnost. V proměňující se přítomnosti je minulost aktérem stále znovu a znovu reinterpretována a očekávání budoucích dějů jsou jím redefinována. Minulé události jsou neodvolatelné, ale odvolatelný je jejich význam. [30, str. 49] Tak se v přítomném čase vzpomínkami a nadějemi propojují minulost s budoucností. Protoe lidé ijí v přítomnosti, mohou se k minulosti nebo budoucnosti dostávat výlučně skrze přítomnost. Typicky lidské není ít pouhou přítomností, nýbr schopnost tuto přítomnost přesáhnout. Mead 12 SOCIOLOGIE ORGANIZACE

dělěný čas

soudí, e tím se lidé lií od zvířat, která ijí ve zcela nerozlieném nyní. [30, str. 46] Touha po lepích, astných časech někdy v budoucnosti je utopií času [28], Mannheim označuje vytouené časy jako chiliasmy. [16]

Zastavení neúprosně plynoucího času, bezčasí, proívá aktér v událostech, jim přikládá ve svém ivotě mimořádný význam a vzpomínku na onen time-out si nese do budoucna. V přemíře činností a moností hledáme stále častěji monost přeruit svoje aktivity (čas), zahledět se do sebe a připravit se tak na jednání v očekávaném budoucím čase.

Aktér jedná v přítomnosti na základě minulosti pro budoucnost a tak vytváří časovou kontinuitu událostí svého ivota a souvislost svého příběhu.

1.3 Aktér jedná v prostoru

Aktér ije svůj ivot nejen v konkrétním čase od narození do smrti, ale také v konkrétním prostoru. Činnost aktéra není moná nejen mimo čas, ale ani mimo prostor. Aktér jedná nejen někdy, ale té někde. Takové zakotvení aktéra a jeho činnosti se při poznávání osvědčilo, máme s ním dobrou zkuenost: Sociální věda se v praxi zakládá na zvlátním, i kdy nepřiznaném, vidění prostorovosti. [31, str. 35] Prostor má určitý rozměr a je ohraničen, to znamená, e ho můeme kvantitativně určit a dělit. V prostoru jsou určité prvky, mezi nimi jsou vztahy a odehrávají se v něm určité procesy, to znamená, e můeme popsat a analyzovat jeho kvalitu. Prostor nám umoňuje zvolit si bod, z něho na něj (do něj) budeme nahlíet a který dá úhel naemu pohledu. Tato obecná východiska úvah o prostoru jako místu aktérova jednání přináejí mnohé pochybnosti a otázky, které u naznačil opakovaný výskyt slova určitý (ve smyslu jeden z mnoha). V jakém prostoru aktér jedná? Kde jsou jeho hranice a jak se prostor dělí? Jak se prostory propojují a sdílejí? Kde je ta poslední hranice, za kterou u svůj bod neumístíme? Těmito otázkami nastolujeme nejprve problém demarkace prostoru, řečeno s M. Weberem, tedy jeho vymezení a označení na základě zvoleného kritéria. [21, str. 11]

Předevím si připomeňme, e aktér jedná v sociálním prostoru atomuto prostoru věnujme nyní pozornost. Sociální prostor je prostor, ve kterém aktéři uskutečňují své sociální praktiky. Sociální prostor musí tedy současně splňovat dvě podmínky:

ORGANIZACE JAKO SOCIÁLNÍ KONSTRUKT 13

l jsou v něm aktéři,

l mezi aktéry se odehrává sociální interakce.

V tomto pojetí sociálním prostorem není ulice bez lidí, není jím ulice

s jedním osamělým nočním chodcem, není jím ulice s jedním bloudícím řidičem pomalu projídějícího auta a není jím ani ulice, na jejím rohu krmí hodná paní toulavé kočky. V okamiku, kdy se řidič a chodec ocitnou v ulici současně, první z nich třeba před chodcem přibrzdí a ten druhý popoběhne, stává se ulice sociálním prostorem (dolo k sociální situaci). Pokud současně paní předčasně ukončí krmení a vejde do domu, protoe se jí vylekané kočky rozprchly, dochází sice v sociálním prostoru k větímu počtu sociálních interakcí (zahuuje se), ale nestává se o nic více sociálním ne v předcházející situaci, jejím aktérem paní nebyla. Její interakcí s oběma aktéry předchozí situace se vak sociální prostor zvětil. Znamená to, e hranice sociálního prostoru je dána jeho aktéry a jejich interakcemi. Dále jsme na příkladu ulice zjistili, e sociální prostor je proměnlivý: jednak vzniká a zaniká spolu se vznikem a zánikem sociálních situací a jednak se v závislosti na jejich průběhu mění jeho velikost a hranice. Ulice bez lidí byla jakýmsi připraveným dějitěm, statickým urbánním prostorem domů, lamp, parkujících automobilů a odpadků; s příchodem aktérů oila a po odehrání sociální situace pozbyla charakteru sociálního prostoru. Sociální prostor je prostor jednání, aktivity, je dynamický, je tvořen sociální sehrávkou (společným jednáním aktérů). Teď u moná lépe porozumíme představení aktéra jako tvůrce, který svým jednáním v sociálních situacích tvoří sociální prostor, v něm sociální interakce vyúsují v sociální vztahy. A také moná odstraníme ze svých úvah otázku po oné poslední hranici sociálního vesmíru, protoe jsme pochopili její nepatřičnost. Takto chápaný sociální prostor je vztaen k aktérům, bez kterých není, to znamená, e je relativní.

Ale: jestlie si dějitě pro svá jednání připravujeme a pak je čas od

času pouíváme, pak zde jsou trvale přítomna jako potenciální sociální prostory a ty nemůeme v naich úvahách pominout. Představme si otáčivé jevitě s dekoracemi připravenými pro několik obrazů, tj. s připravenými několika místy, v nich se bude děj odehrávat. Vdy jen to, kde jsou v této chvíli herci, se otočí k divákům, nasvítí a odehrává se přísluný obraz. Po ukončení této části hry se dějitě odstraní z pohledu diváků, otočí se ze záře reflektorů do tmy a čeká na svoji chvíli (moná u nikdy nepřijde). Rovně po skončení představení vyprázdněná budova divadla přestane být sociálním prostorem a stane se jím opět tehdy, a se v ní 14 SOCIOLOGIE ORGANIZACE setkají lidé. Pro svá společná jednání si vytváříme mnohé různé prostory, do nich přicházíme a z nich odcházíme s různou četností a pravidelností: prostory veřejné (parky, náměstí, kavárny, knihovny, obchody, úřady, hřitě a plovárny) i soukromé (posezení na zahradě, okolo jídelního stolu). Potenciální sociální prostor je tedy prostor, který má anci stát se sociálním, pokud se v něm setkají lidé, mezi nimi dojde k sociální interakci. Potenciální sociální prostor je reálné místo, které můeme pozorovat, zdokumentovat a popsat prostřednictvím různých údajů (adresou či parcelním číslem, rozlohou plochy, objemem, prvky aj.). Takto chápaný sociální prostor existuje mimo aktéry a jejich vztahy, to znamená, e je absolutní.

Absolutní sociální prostor je kvantitativní, a tudí měřitelný, zatímco

relativní sociální prostor je sehrávaný, proívaný, a tudí kvalitativní. Relativní sociální prostor trvá v omezeném čase sociální situace, zatímco absolutní sociální prostor má trvalý charakter, to znamená, e absolutní a relativní sociální prostor mají odlinou temporalitu. Vztah mezi absolutním a relativním sociálním prostorem lze do jisté míry přirovnat ke vztahu mezi absolutním a relativním časem.

prostor charakteristiky

potenciální kvantitativní absolutní objektivní

sehrávaný kvalitativní relativní subjektivní

Aktéři dávají svým jednáním relativnímu sociálnímu prostoru dyna

miku, zatímco absolutní sociální prostor bez aktérů je statický. Absolutní a relativní sociální prostor mají tedy odlinou dynamiku. Uvaujeme tak vlastně o čase a prostoru v propojování makro- a mikroúrovně.

A hned si někteří mohou takovou představu zpochybnit: vdy místa,

v nich se ke vzájemným činnostem setkáváme, jsou lidským výtvorem, stejně jako měření času, a není-li jím i čas? Pochybovači budou ti antropocentristé, kterým není vlastní představa času a prostoru stvořeného bez člověka. A ti, kteří nepochybují, si připomenou, e Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. I řekl Bůh: ,Budi světlo! A bylo světlo. Viděl, e světlo je dobré a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. ... I řekl Bůh: ,Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a uka se sou.

ORGANIZACE JAKO SOCIÁLNÍ KONSTRUKT 15

+

A stalo se tak. A sou nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, e je to dobré. [4, str. 2122]

A byly představy o sociálním prostoru v průběhu posledních zhruba sedmdesáti let ovlivněny více tou či onou vědou, vdy postihovaly vztahy mezi lidmi a zdůrazňovaly rozhodování jedince na základě jejich hodnocení. Představy, které byly více ovlivněny fyzikou, v něm spatřovaly jakési silové pole vzájemného přitahování a odpuzování, na rozdíl od představ rozmanitějích vztahů, ovlivněných předevím psychologií.

Za určité grafické znázornění sociálního prostoru lze povaovat sociální atomJ. L. Morena [20], by ho vztahuje k jedinci a jeho pouze socioemociálním vztahům (nikoliv k sociálním situacím s jejich dynamikou). Podstatná je pro nae přirovnání jeho prostorovost a vrstevnatost, kdy jednotlivé vrstvy jsou ohraničeny a jejich rozsah je dán významem vztahů. Sociální atom má dvouvrstevné jádro, ve kterém jsou vztahy s individui, které jedinec povauje pro sebe za významné; vnitřní jádro (1) je tvořeno reálnými a vnějí jádro (2) očekávanými vztahy. Jádro sociálního atomu je odděleno od následující vrstvy tzv. sociálním prahem (3), za ním jsou vztahy s individui, které jedinec zná a této známosti nepřikládá osobní význam (4). 16 SOCIOLOGIE ORGANIZACE

makroúroveň

mikroúroveň

čas chronologický

(absolutní)

sociální

prostor potenciální

(absolutní)

čas

proitý

(relativní)

sociální

prostor sehrávaný

(relativní)

mikroúroveň

Za jiné znárornění sociálního prostoru (prostřednictvím nikoliv koule, ale jehlanu) můeme povaovat například klasický stratifikční model W. L. Warnera, ve kterém jsou vztahy mezi soubory jedinců patřících do tée vrstvy hierarchické a hranice vrstev otevřené sociální mobilitě [19], a vlastně různá grafická znázornění sociálních vztahů či struktur, by v prvém případě je sociální prostor mnohdy ve svém modelu zamlčen.

Jak vidíme, tvoří aktéři při svých sehrávkách sociální prostory souběně i následně. Aktér provádí své sociální praktiky v situacích, které následují jedna za druhou (nemůe být na více místech současně, to znamená, e nemůe proívat koexistenci sociálních situací, jich je aktérem jedná jen v přítomnosti, vzpomínáte si?) a tak tvoří příběh svého ivota v posloupnosti sociálních prostorů. Některé sehrává opakovaně (na stejných místech, se stejnými aktéry, viz přirovnání k otáčivému jeviti), v jiných se neocitne více ne jednou. Přechod z jednoho prostoru do druhého je různě zřetelný a obtíný: Přechod mezi realitami je vyznačen zvednutím a sputěním opony. [3, str. 31] V tée přítomnosti

ORGANIZACE JAKO SOCIÁLNÍ KONSTRUKT 17

124

3

ovem jiní aktéři spřádají své ivotní příběhy spolu s jinými aktéry v jiných sociálních prostorech, to znamená, e vechny tyto sociální prostory koexistují. Aktéři po dobu trvání sociální situace vytvořený sociální prostor sdílejí při vědomí jiných sociálních prostor jiných aktérů ve stejném čase: Vím, e náhled ostatních na tento svět není totoný s mým. Mé ,zde je jejich ,tam. [3, str. 29]

Představy o prostorách astného ivota kdykoliv, mimo čas, jsou utopiemi (na rozdíl od představ astného ivota v budoucím čase kdekoliv vzpomínáte na chiliasmy?) [16]. Někdo moná přijme pojem utopie jako obecné označení touhy po lepím budoucím a vedle utopie času (vybavujete si?) vezme v úvahu utopii místa. Ta mohou být jak utopiemi o jakýchsi ostrůvcích (těstí, dobra) v prostoru, tak utopiemi o celých (astných, dobrých) prostorech. [28]

1.4 Sociální interakce v časoprostoru

Aktér ve sdíleném sociálním prostoru jedná situačně, to znamená, e volí okamitou strategii svého jednání, která je stejně jedinečná a neopakovatelná jako sama tato situace. Situační strategie aktéra vzniká v interakci s ostatními aktéry ve sdíleném sociálním prostoru, a tak je tomu u kadého z oněch aktérů. Jak ti druzí aktéři ovlivňují jednání aktéra? Z jejich jednání aktér usuzuje jací jsou (jaká mají pravidla jednání, jaké zaujímají postoje k předmětu situace a jaký mu přikládají význam), tzn. vytváří si představu nejen o nich, ale i o jednání, které od něj očekávají a této představě (nebo, chcete-li, jeho osobností omezenému poznání) přizpůsobuje svoje jednání v sociální situaci, kterou proívá spolu s nimi. Někteří aktéři jsou pro něj důleitějí ne jiní, více ne na ostatní na ně dá a interpretaci toho, jaké od něj tady a teď tito významní druzí očekávají jednání, přikládá větí význam ne interpretaci očekávání ostatních druhých, to znamená, e ovlivňuje více jeho situační strategii. Tak dochází k situační sehrávce zjevných akcí, při nich se aktéři pozorují a při nich spolu komunikují a v jejich průběhu permanentně reinterpretují nejen ty druhé a jejich očekávání, ale i sebe a svá očekávání.

V interakci se vzájemně poznáváme a sebepoznáváme (vytváříme si představy o sobě a svém očekávání vůči sobě a vytváříme si představy o těch druhých a jejich očekávání vůči nám) a toto poznání dává následně charakter naemu jednání. Kadou skutečnost ... lze studovat ze dvou různých hledisek. Můeme usilovat o její poznání a pochopení, nebo si 18 SOCIOLOGIE ORGANIZACE můeme předsevzít, e ji budeme hodnotit. [7, str. 49]. Při tomto poznávání vkládáme svoji sociální zkuenost z minulosti do přítomnosti pro budoucnost (jednáme vdy v přítomnosti pro budoucnost vybavujete si?) a měníme svoji představu o sobě.

Znamená to, e sociální interakce je zpětnou vazbou? V současnosti velmi frekventovaný pojem systémových pojetí celků vychází z poznání, e zpětná vazba umoňuje trvání přírodních ivých a neivých systémů. Obecně zpětná vazba informuje o reakci jednoho systému na projevy jiného systému a umoňuje tak učit se z chyb a opakovat úspěchy. [24] Budeme-li tedy aplikovat obecný princip zpětné vazby na sociální jevy, to znamená, e ji umístíme do sociálního prostoru, ve kterém je v sociální situaci reinterepretováno minulé sociální jednání za účelem volby strategie přítomného jednání pro budoucnost, převyprávíme jenom letmo pojem sociální zkuenost a zjistíme malou výstinost obecného pojmu zpětná vazba pro sociální jevy.

1.5 Sociální konstruování reality

Co je na zjevné akci pozorovatelné, to jsou aktéři a jejich sociální praktiky, projevy (pět osob se pozdravilo, někteří si podali ruce a vichni se posadili ke stolu). Zjevná akce se odehrává v časoprostoru, nelze ji

ORGANIZACE JAKO SOCIÁLNÍ KONSTRUKT 19

aktérova

sebepředstava X

aktérova

sebepředstava X + 1

aktér aktér X

čas

X. situace

sociální

interakce

X + 1. situace

sociální

interakce