načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sociální pedagogika – Miroslav Procházka

Sociální pedagogika

Elektronická kniha: Sociální pedagogika
Autor: Miroslav Procházka

Základní poznatky problematiky v učebnici. Úvodní kapitoly textu popisují historické i současné ideové proudy, ze kterých se sociální pedagogika formovala, pohledy na výchovu, prostředí a problémy s tím související. Druhá část publikace ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4% 92%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 203
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Výchova a vzdělávání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2012
ISBN: 978-80-247-3470-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Základní poznatky problematiky v učebnici. Úvodní kapitoly textu popisují historické i současné ideové proudy, ze kterých se sociální pedagogika formovala, pohledy na výchovu, prostředí a problémy s tím související. Druhá část publikace formuluje zaměření oboru, jeho obsahové pojetí a zmiňuje problematiku pojetí profese sociálního pedagoga. Třetí část přináší vybrané kapitoly, které blíže charakterizují některá témata, jimiž se sociální pedagogika věnuje. Kniha se zaměřuje zejména na oblasti, jako je vliv prostředí a výchovy, sleduje dále rozmanitost výchovných vlivů jednotlivých sociálních prostředí a koncentruje se na některé činnosti, v nichž se realizuje sociálně pedagogická praxe. Důraz sociální pedagogiky na otázky výchovného vlivu sociálního prostředí vám umožní porozumět problémům současné rodiny, školy a vlivu vrstevníků na děti a mládež. Autor v přehledové publikaci nezapomněl ani na témata negativních sociálních vlivů a na sociální prevenci. Úvodní kapitoly textu popisují historické i současné ideové proudy, ze kterých se sociální pedagogika formovala, své pohledy na výchovu, prostředí a problémy s tím související. Druhá část publikace formuluje zaměření oboru, jeho obsahové pojetí a zmiňuje problematiku pojetí profese sociálního pedagoga. Třetí část přináší vybrané kapitoly, které blíže charakterizují některá témata, jimiž se sociální pedagogika věnuje.

Popis nakladatele

Sociální pedagogika je disciplína, studijní obor i předmět individuálního zájmu, jenž se stal v současné době velmi frekventovaným. Přinášíme vám proto ucelenější přehled problematiky, která je předmětem zájmu sociální pedagogiky a pokoušíme se tak o komplexní pohled na minulost i současnost tohoto oboru. Kniha se zaměřuje zejména na oblasti, jako je vliv prostředí a výchovy, sleduje dále rozmanitost výchovných vlivů jednotlivých sociálních prostředí a koncentruje se na některé činnosti, v nichž se realizuje sociálně pedagogická praxe. Důraz sociální pedagogiky na otázky výchovného vlivu sociálního prostředí vám umožní porozumět problémům současné rodiny, školy a vlivu vrstevníků na děti a mládež. Autor v přehledové publikaci nezapomněl ani na témata negativních sociálních vlivů a na sociální prevenci.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Miroslav Procházka - další tituly autora:
 (e-book)
Léčivá moc kamenů Léčivá moc kamenů
Metodik prevence a jeho role na základní škole Metodik prevence a jeho role na základní škole
 
K elektronické knize "Sociální pedagogika" doporučujeme také:
 (e-book)
Sociologie výchovy a školy Sociologie výchovy a školy
 (e-book)
Motivace chování Motivace chování
 (e-book)
Emoce a interpersonální vztahy Emoce a interpersonální vztahy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

 Historické kořeny

 Vý c h o v a ,

socializace

a prostředí

 Výchovná

prostředí

 Škola a sociální

pedagogika

Sociální

pedagogika

pe agogika

Miroslav Procházka

Sociální pedagogika

Miroslav Procházka

pe agogika Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: obchod@grada.cz www.grada.cz Sociální pedagogika je disciplína, studijní obor i předmět individuálního zájmu, jenž se stal v současné době velmi frekventovaným. Přinášíme vám proto ucelenější přehled problematiky, která je předmětem zájmu sociální pedagogiky a pokoušíme se tak o komplexní pohled na minulost i současnost tohoto oboru. Kniha se zaměřuje zejména na oblasti, jako je vliv prostředí a výchovy, sleduje dále rozmanitost výchovných vlivů jednotlivých sociálních prostředí a koncentruje se na některé činnosti, v nichž se realizuje sociálně pedagogická praxe. Důraz sociální pedagogiky na otázky výchovného vlivu sociálního prostředí vám umožní porozumět problémům současné rodiny, školy a vlivu vrstevníků na děti a mládež. Autor v přehledové publikaci nezapomněl ani na témata negativních sociálních vlivů a na sociální prevenci.


Poděkování

Poděkování patří vážnému prof. PhDr. Zdeňku Helusovi, DrSc.,

a vážené prof. PhDr. Aleně Vališové, CSc., za cenné rady a připomínky,

kterými mi vždy ochotně pomáhali v mé profesní orientaci

i při práci na této publikaci.

Poděkování patří též mé rodině za trpělivost a podporu při práci.


 Historické kořeny  Vý c h o v a ,

socializace

a prostředí  Výchovná

prostředí  Škola a sociální

pedagogika

Sociální

pedagogika

pe agogika

Miroslav Procházka


Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována

a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, DrSc. ÚVOD DO PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 4724. publikaci Recenzovali: prof. PhDr. Alena Plháková, CSc. prof. MUDr. Ján Praško, CSc. Odpovědná redaktorka PhDr. Dana Pokorná Sazba a zlom Milan Vokál Návrh a zpracování obálky Michal Němec Počet stran 288 Vydání 1., 2012 Vytisklo TISK CENTRUM s.r.o., Moravany © Grada Publishing, a.s., 2012 Cover Illustration © Mgr. Irena Cakirpaloglu, PhD. ISBN 978-80-247-4033-1 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-7847-1 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-7848-8 (elektronická verze ve formátu EPUB)

/ 5

OBSAH

ÚVODEM ...................................................... 9

1. HIST ORICKÉ KOŘENY SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY .............. 11

1.1 M yšlenky o výchově a společnosti v odkazu antického myšlení . . . . . . . . 12

1.1.1 V ýchova a společnost v názorech řeckých a římských myslitelů ...... 12

1.1.2 P éče a starost o druhé v antické kultuře ...................... 13

1.2 S ociálně pedagogické myšlení ve středověku ...................... 15

1.2.1 S tředověké uspořádání společnosti a křesťanský ideál člověka ....... 15

1.2.2 P raktická pomoc bližnímu ve středověké společnosti ............. 16

1.3 Raněno vověké názory na výchovu a společnost a jejich sociálně

pedagogické souvislosti...................................... 19

1.3.1 Sociálně pedagogické myšlení raného novověku................. 19

1.3.2 H umanistické ideály a jejich odraz v sociálních vizích

r aného novověku ...................................... 19

1.3.3 Ř ešení otázek chudoby v díle J. L. Vivese ..................... 23

1.3.4 J. A. Komenský jako inspirace pro sociálně pedagogické myšlení..... 24

1.3.5 Sociální a pedagogické představy v epoše střetu náboženství

a racionalismu........................................ 30

1.3.6 K ořeny sociální pedagogiky v díle osvíceneckých filozofů a pedagogů.. 32

1.3.7 V ýchova a péče o druhé v životě a díle J. H. Pestalozziho ......... 34

2. VZNIK SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY JAKO VĚDY A JEJÍ ROZVOJ

V 19. A NA POČÁTKU 20. STOLETÍ............................ 37

2.1 P odmínky pro zformování sociální pedagogiky jako vědecké disciplíny.. 37 2.2 P raktický proud sociální pedagogiky............................ 39

2.2.1 S tředoevropská tradice praktické sociálně pedagogické činnosti...... 39

2.2.2 A nglosaská tradice sociálně pedagogické práce.................. 43

2.2.3 P říklad italské sociálně pedagogické praxe – don Bosco ........... 45

2.2.4 R uská tradice sociálně pedagogické práce ..................... 45

2.3 T eoretický proud sociální pedagogiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47

2.3.1 O sobnosti teoretické sociální pedagogiky v Německu ............. 47

2.3.2 O sobnosti teoretické sociální pedagogiky v Polsku ............... 50 / Sociální pedagogika

2.3.3 O sobnosti teoretické sociální pedagogiky na Slovensku............ 52

2.3.4 O sobnosti teoretické sociální pedagogiky v českých zemích ......... 54

3. SOUČASNÉ POJETÍ SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY JAKO VĚDECKÉ

DISCIPLÍNY................................................ 61

3.1 V ymezení pojetí sociální pedagogiky............................ 61

3.1.1 P ohledy na podstatu sociální pedagogiky ..................... 61

3.1.2 Dimenze sociální pedagogiky.............................. 63

3.2 V ymezení předmětu sociální pedagogiky......................... 64

3.2.1 Sociální pedagogika v užším a širším pojetí ................... 66

3.3 O bsahová vymezení sociální pedagogiky......................... 67

3.3.1 P ředmět sociální pedagogiky v historickém pohledu.............. 67

3.3.2 Současné vymezování předmětu sociální pedagogiky ............. 68

3.3.3 Aktuální témata sociální pedagogiky ........................ 71

3.3.4 P roblematika vymezení profese sociálního pedagoga ............. 73

4. VÝ CHOVA, SOCIALIZACE A PROSTŘEDÍ V ZORNÉM ÚHLU

SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY.................................... 86

4.1 P rostředí a jeho význam při řešení úkolů sociální pedagogiky ......... 86

4.2 S ocializace a výchova jako východiska sociální pedagogiky ........... 90

4.2.1 P roces socializace v kontextu sociální pedagogiky................ 90

4.2.2 V ýchova v kontextu sociální pedagogiky ...................... 93

4.2.3 Vztah prostředí a výchovy v sociální pedagogice ................ 97

5. VÝ CHOVNÁ PROSTŘEDÍ A SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKA ......... 101

5.1 R odina v zorném úhlu sociální pedagogiky...................... 101

5.1.1 R odina a proměny jejích funkcí........................... 101

5.1.2 Současná rodina a její problémy .......................... 112

5.2 V rstevnické skupiny a sociálně pedagogická činnost ............... 118

5.3 Lokální prostředí a jeho role ve výchově člověka .................. 122

6. PR OSTŘEDÍ INSTITUCIALIZOVANÉ VÝCHOVY – ŠKOLA

A SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126

6.1 Charakter socializačního a výchovného prostředí školy z pohledu

sociální pedagogiky........................................ 126

6.1.1 Š kola jako významné socializační prostředí .................. 127

6.1.2 V ýchovné a preventivní působení ve škole – prostor pro sociální

pedagogiku ......................................... 128


/ 7

6.2 S ociálně patologické jevy a sociální deviace ve školním prostředí...... 133

6.2.1 V ymezení problematiky sociálních patologií a deviací ........... 133

6.3 P rojevy sociálních deviací a rizikového chování ve školním prostředí... 140

6.3.1 Z ávislost na návykových látkách .......................... 144

6.3.2 P roblematika tzv. virtuálních drog (počítačové hry a internet,

televiz e, video)....................................... 151

6.3.3 H azardní a patologické hráčství .......................... 152

6.3.4 P roblematika záškoláctví ............................... 154

6.3.5 A gresivita a její projevy ve školním prostředí.................. 155

6.3.6 Šikana............................................. 157

6.3.7 Vandalismus ........................................ 161

6.3.8 O statní formy násilného chování u žáků základních či středních škol 163

6.3.9 X enofobie, rasismus, intolerance a antisemitismus.............. 164

6.3.10 K onflikty dětí se zákonem – predelikvence a prekriminalita ...... 166

6.4 S ociální pedagogika a preventivní programy pro školy ............. 170

6.4.1 Z apracování témat prevence do vzdělávacího programu škol ...... 171

6.4.2 S polupráce sociálního pedagoga při realizaci Minimálního

pr eventivního programu ve škole .......................... 172

6.4.3 N ástroje prevence ve školním prostředí...................... 174

6.5 Z ávěrem – problémy realizace školní prevence jako prostoru

pr o sociální pedagogiku .................................... 178

SHRNUTÍ.................................................... 181

SUMMARY ................................................... 183

LITERATURA................................................. 186

REJSTŘÍK VĚCNÝ............................................. 198

REJSTŘÍK JMENNÝ ........................................... 202



/ 9

ÚVODEM

Moderní společnost je popisována mnoha přívlastky a  analyzována

z celé řady pohledů, v nichž dominantním přínosem je poznání o proměnlivosti, nestabilitě, mnohotvárnosti jejího vývoje. Řada autorů se shodne na tom, že narůstá složitost sociálních situací, které staví před jedince výzvy i ohrožení. Důsledkem společenského vývoje mohou být posilující tendence, vždyť například současné mladé lidi můžeme v mnohém vnímat jako samostatnější, odvážnější, sebevědomější. Stejně tak můžeme ale cítit nárůst rizikových situací, v nichž se ony pozitivní vlastnosti mohou proměnit v osobní krize a hromadné (společenské) problémy. Velká touha po samostatnosti může nahlodat tradiční formy soužití a opory v rodině, v komunitě, nezvladatelná odvaha může vyústit v touhu po extrémních prožitcích a zkouškách a zkoušené sebevědomí se dovede vyostřit v agresivní a extrémní postoj. Člověk, který se v takto složitých a zlomových situacích ocitá, může najít často řešení sám, mnohdy má to štěstí, že je mu nablízku někdo, kdo mu pomůže, existují však jedinci, kteří si sami poradit nedovedou. A přiznejme si také, že laická rada a dobrá vůle v mnohých případech již nestačí a nedokáže přivést takového člověka k pochopení podstaty či povahy problému, a tedy k nalezení odpovídajícího řešení. To je jeden z důvodů, proč se v České republice (i v okolních zemích) objevila a stále objevuje aktuální potřeba po nalezení sociálně pedagogické péče, která by byla zaměřena jak na jednotlivce, tak na ohrožené skupiny, komunity či sociálně problematické lokality. To je jeden z důvodů výrazného rozvoje sociální pedagogiky u nás v posledních dvaceti letech.

Sociální pedagogika je disciplína, studijní obor i předmět individuálního zájmu, jež se stal – po změně společenských podmínek v České republice i v celé střední a  východní Evropě  – velmi frekventovaným. Výrazný rozvoj sociální pedagogiky měl řadu objektivních i subjektivních příčin.

Objektivní potřeba sociální pedagogiky byla samozřejmě dána společenskou poptávkou po oboru, který by dovedl nalézat odpovědi na problémy, jež se u nás začaly zhusta objevovat v devadesátých letech. Zcela se změnila situace rodiny a školy, narostl počet nových negativních jevů vyvolaných otevřeností České republiky v geografickém i ideovém smyslu slova, kdy se Česká republika stala nejprve tranzitní zemí, později cílovou stanicí drogových mafií, kdy do české / Sociální pedagogika reality pronikly doposud přísně perzekuované extremistické ideologie aj. Bylo ale také důležité postavit se k záležitostem, které do té doby společnost neviděla nebo nechtěla vidět. Aktuální se stala otázka podob náhradní rodinné péče, otevřeně jsme měli možnost vidět přehlížený problém kriminality mládeže, nárůstu popularity legálních drog mezi dětmi a středoškolskou mládeží aj.

Subjektivním, vnitřním předpokladem pro rozvoj sociální pedagogiky byly výsledky, kterých doposud dosáhla pedagogika a  sociální pedagogika u  nás i v okolních zemích. Sociální pedagogika se někdy ráda tváří jako nový obor, což je samozřejmě pravda, pokud ji vnímáme jako obor vysokoškolského studia. Tato disciplína je však pevně zakotvena v tradicích samotné pedagogiky, která jako věda o  výchově člověka byla vždy vnímána jako sociální, a  to k  jejímu prospěchu i k neprospěchu díky tragičnosti vývoje pedagogiky v éře totalitních společností 20. století. Přesto v  pedagogice nalezneme ideje a  osobnosti, na nichž bylo možné rychle zrekonstruovat ideový, obsahový a  metodologický základ sociální pedagogiky. Důležitým povzbuzením růstu bylo také využití zkušeností ze zemí, kde sociální pedagogika zůstávala i v poválečné éře dominantní. Pro českou sociální pedagogiku měla velký význam tradice německé pedagogiky a  sociální pedagogiky. Důležitou roli sehrála též polská sociální pedagogika a velký význam mají i kontakty s paralelně se rozvíjejícím a významně rostoucím sociálně pedagogickým myšlením slovenským.

Publikaci rozdělujeme do tří částí. V první sledujeme postavy a myšlenky dějin i současnosti sociálně pedagogického myšlení. Úvodní kapitoly naší práce proto věnujeme popisu historických a současných ideových proudů, na kterých sociální pedagogika formovala svá paradigmata, své pohledy na výchovu, prostředí a problémy s tím související. Následně, ve druhé části knihy se věnujeme otázkám spojeným se specifiky samotného oboru sociální pedagogika. Sledujeme otázky spojené s formulováním jeho zaměření, věnujeme se obsahovému pojetí sociální pedagogiky a zmiňujeme problematiku pojetí profese sociálního pedagoga. Ve třetí části práce přinášíme vybrané kapitoly, které blíže charakterizují některá témata, jimž se sociální pedagogika věnuje a  jimiž přispívá k porozumění vztahům a souvislostem v sociální realitě. Výčet témat této části samozřejmě není a ani nemůže být úplný, je skutečným výběrem okruhů, jež mají svou aktuální podobu a jimž autor přikládá význam.

/ 11

1. HISTORICKÉ KOŘENY

SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY

Sociální pedagogika jako poměrně nová disciplína stojí ve své podstatě

na dvou základech. Jedním je tradice filozofického myšlení, jež se soustřeďuje na výpovědi o složitém vztahu společnosti a člověka, druhým je tradice sociální práce, příklady péče, solidarity a starosti o druhé, jež doprovází praxi mezilidského soužití ve všech historických epochách.

V první filozoficky orientované oblasti nalezneme inspiraci v dílech, která vytvořili významní myslitelé evropské kulturní tradice. Původně filozofické a filozoficko-teologické dotazování na souznění cílů společnosti a výchovy, na možnosti utváření člověka výchovou a  na vlivy sociálního prostředí ukázalo významnou cestu k postupnému zaměření společenské teorie i praxe na sociální aspekty výchovy. Za významnou ale také musíme považovat více než dvoutisíciletou historii snah o překonání sociální nespravedlnosti, bídy a lidského utrpení. Jednalo se často „pouze“ o izolovanou individuální práci a o osobní příklad jednotlivců. Podařilo se však dokázat, že svět se může, mnohdy jen dočasně, stát místem solidarity a vzájemného porozumění.

Následující kapitoly budou tedy stručně charakterizovat to, jak se oba zdroje sociálně pedagogického myšlení v jednotlivých historických epochách vyvíjely. Zaměříme se na dominantní myšlenky řešící složitý vztah výchovy a společnosti a také na narůstající praxi sociální péče a starosti o druhé. Vybereme v tomto kontextu významné osobnosti a jejich ideje. / Sociální pedagogika

1.1 M YŠLENKY O V ÝCHOVĚ A SPOLEČNOSTI

V ODK AZU ANTICKÉHO MYŠLENÍ

1.1.1 V ÝCHOVA A SPOLEČNOST V NÁZORECH

ŘECKÝCH A ŘÍMSKÝCH MYSLITELŮ

Sociální pedagogika stejně jako celá evropská vzdělanost se nezpochybnitelně opírá o myšlenky antické filozofie, a nelze je tedy pominout ani zde. V kontextu uvažování o roli výchovy a vzdělání ve společnosti a pro společnost je tradičně právem zmiňován Platón (427–347 př. n. l.), jež do řady svých dialogů vtiskl své představy o výchově jako předpokladu pro mravní vývoj jedince i pro prosazení požadavků společnosti na člověka. Například ve své Ústavě (πολιτεία)

zdůrazňoval vztah výchovy k přípravě člověka na jeho společenské uplatnění.

Učenci (filozofové) a  vzdělanost se stává v  jeho konceptu dominantní silou

společenského zřízení, jež předpokládá přesné rozdělení vrstev a  společen

ských rolí. Platón též popisuje ideální cestu výchovy dítěte od jeho narození

do dospělosti, kdy je zde patrná absolutní nadvláda společnosti. Dítě má být

vychováno státem, což zajistí nadvládu racia a dosažení jednotných cílů, ideálů

výchovy pro všechny svěřence, tedy samozřejmě pouze pro děti svobodných

občanů. Na sklonku svého života věnuje v díle Zákony výchově a požadavkům

na správný vývoj dětí a mládeže rozsáhlou sedmou knihu. Předně zdůrazňuje,

že s výchovou je nutné začít od nejútlejšího věku a vychovatel má postupovat

rozvážně tak, aby dítě ani nezotročoval, ani nerozmazloval. Do šesti let věku je

nejdůležitější formou výchovy hra. Od šesti let věku pak nastává podle Platóna

skutečný čas na učení se, a to jak pro hochy, tak pro dívky. Vyučování přitom

má být podle něho povinné a děti má přivést k mravnosti a ke kázni.

Ve svém posledním díle dospívá tento velký myslitel k závěrům o podstatě

lidského dobra ve výchově. Nejprve vede diskusi o samotné podstatě a podobě

dobra. Rozlišuje přitom dobro božské (rozumnost, spravedlnost a statečnost

člověka) a dobro lidské (které se projevuje ve zdraví, v kráse u žen, tělesné síle

u mužů a v bohatství). A právě lidské dobro je podmíněno výchovou. Výchova

totiž člověka vede k dobrému občanství a dobrý občan má ve společnosti pro

stor pro sílu, bohatství a úspěch. Platón tak definuje společenskou povahu cílů

výchovy – smyslem je vedení člověka ke ctnostem, k respektu ústavy, státu. Ten,

kdo za cíle výchovy považuje snažení k získání majetku či síly, se dopouští omy

lu, takovéto činy si nezaslouží být zvány výchovou (Řehořková, 2000, s. 111).

Aristotelés (384–322 př. n. l.) podtrhuje ve svých úvahách o společnosti

také velký význam výchovy. Člověka chápe jako tvora, jež je na společnosti

závislý a jeho přirozeností je žít s druhými ve společenství, ve státě. Je mu to

Historické kořeny sociální pedagogiky / 13

jako společenské bytosti (zoón politikon) souzeno, je to součástí jeho podstaty, neboť: „Kdo však nemůže žít ve společenství nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje, není částí obce, ale buď divoké zvíře, nebo bůh.“ Stát je podle Aristotela cílem společenského snažení, ale též jeho důsledkem. Významnou rolí státu je samozřejmě také uspořádání systému výchovy dětí a mládeže. Ve svém spise Politika uvádí, že cílem výchovy je duchovní přetvoření člověka v samostatnou odpovědnou bytost. Výchova je pak podřízena společenskému zadání, společenským cílům – musí v sobě odrážet aktuální podobu ústavy a zákonů a zároveň musí probíhat společně, neboť tak, jako je jeden účel státu, je též jen jeden účel výchovy (Hroncová, Emmerová, 2004, s. 11).

Antická římská společnost v mnohém odrážela řecký ideál člověka-občana, a obzvláště římská republika stavěla na ideálu výchovy ke ctnostem a uměřenosti. Výchovný ideál, který samozřejmě nepřesahoval meze otrokářského systému a diferencoval nejen mezi svobodným a nesvobodným, ale také mezi římským a neřímským obyvatelstvem, se soustředil na přípravu občana, znalého svých povinností, ale i práv ve vztahu ke státu i k druhým.

Z celé řady myslitelů vynikal, v kontextu sociálně pedagogického myšlení, filozof a politik Seneca (4 př. n. l. – 65 n. l.). V jeho dvanácti dialozích věnovaných etice nalezneme překvapivě výrazný důraz na řešení sociálních problémů římské společnosti, neboť podtrhuje, že moudrost člověka se odráží v  jeho schopnosti „podat trosečníkovi ruku, nabídnout přístřeší těm, kdo jej nemají“ (Hroncová, Emmerová, Kraus a kol., 2008, s. 15). Snaha o konání dobra se postupně stává součástí etiky a základem překonání paternalismu v péči o druhé. 1.1.2 P ÉČE A STAROST O DRUHÉ V ANTICKÉ KULTUŘE Senecovy pohledy na pomoc druhému nejsou v antickém názoru na člověka a svět dominující. Výraznější prvky sociální pedagogiky ve smyslu prakticky realizovaného sociálního cítění a jednání v odkazu antické tradice nenalezneme. Obzvláště řecké myšlení je prosyceno názorem na roli osudu a na promítání vůle bohů do běhu věcí smrtelníků. Vnímat tragičnost života a lidského osudu jako přirozenou součást každodenní reality bylo pevnou součástí řeckého vnímání řádu světa. To, co po příchodu Krista naplňovalo jeho následovníky touhou po změně společenských poměrů i  lidského osudu a  co vyvolávalo horečnatou pastorační činnost, to u Řeků vzbuzovalo spíše skeptické smíření a porozumění. Výrok prostých římských obyvatel nad tragédií Pompejí by tak možná zazněl v následujícím duchu: „Jak tragické, škoda, že tomu tak muselo být.“, a mohl by tak vyjádřit i postoj, který lze spatřovat v názorech již zmíněných velkých filozofů. / Sociální pedagogika

V  tomto kontextu například Platón uvažoval o  společnosti založené na

ctnostech, harmonii i na faktu, kdy každá společenská třída důsledně plní jen

své role a tím garantuje také užitek pro třídy ostatní. V takto fungujícím řádu

s přísnou dělbou práce je pak bída důsledkem nesamostatnosti, nesoběstačnosti

a  nepotřebnosti některých členů tohoto společenského soukolí. Člověk plní

svou roli a naplňuje svůj osud, a tak se přece nesmí dožadovat soucitu druhých.

Intervence má smysl jen tehdy, jak je patrné z  Platónových úvah o  vztazích

k lidem nemocným či zraněným, pokud existuje naděje, že se člověk opět vrátí

na své společenské místo a bude schopen vykonávat svou práci pro společnost.

Idea solidarity a pomoci v podobě programu společenské přeměny měla teprve

vstoupit do světa.

V praktické rovině sociální pomoci byla starostlivost o druhé nesena prin

cipy charakterizovanými jako paternalistická péče. I. Tomeš zdůrazňuje, že

tento způsob řešení sociálních problémů byl založen na podpoře těch vrstev, na

kterých byl stát nejvíce závislý (Tomeš, 1996, s. 42). V Athénách se tak péče

státu (polis) orientuje primárně na veterány válek, zvláštní péče je orientová

na na děti těch občanů, kteří přinesli státu nejvyšší daň – na válečné sirotky.

Klíčovým problémem soužití svobodných občanů v této době bylo také řešení

otázky otroctví pro dluhy. Jedním z ekonomických principů, jež se nalézal ve

všech starověkých společnostech, byla hrozba propadnutí osobní svobody díky

chudobě a dluhům. Proto v samotném základu athénské polis byla Solónova

reforma (594–593 př. n. l.), jež svobodným občanům dala „jistotu“ rozdělení

do majetkových tříd a zabránila tak nekontrolovanému růstu masy chudnou

cích občanů.

Problém s nalezením uspokojení potřeb rostoucího počtu chudiny byl klí

čovou otázkou stability také římské republiky. Právě Caesarova a Octavianova schopnost manipulovat s davem (chléb a hry) byla jednou z osvědčených cest k diktatuře, vytvářela ale také jistou míru společenské stability. Důležitou součástí římské institucionalizace sociální péče byly podpůrné spolky (collegia), v nichž si svobodní řemeslníci i obchodníci (a za jistých podmínek také otroci) zajišťovali pravidelným spolufinancováním podporu v  případě onemocnění, invalidity či smrti.

Celý systém paternalismu ale nestál na principu nárok na pomoc, o podobě

jejího rozdělování rozhodoval stát, jeho instituce či sám vládce. S krizí státu, s narůstajícím rozkladem imperia Romana se obyvatelstvo znovu a znovu ocitalo v bezvýchodné situaci. I v tomto momentu můžeme nalézt jednu z vnitřních okolností, která otevřela cestu pro rychlé šíření myšlenek Ježíše Krista a jeho následovníků a pro křesťanskou filantropii. Historické kořeny sociální pedagogiky / 15 SOCIÁLNĚ PEDAGOGICKÉ

MYŠLENÍ VE STŘEDOVĚKU

1.2.1 STŘEDOVĚKÉ USPOŘ ÁDÁNÍ SPOLEČNOSTI

A KŘESŤANSKÝ IDEÁL ČLOVĚK A

Základem středověké společnosti je křesťanský ideál člověka a  společnosti.

Tento ideál samozřejmě vychází z učení Ježíše Krista a opírá se o jeho posel

ství obsažená v evangeliích a v následujících částech Nového zákona. Kristovo

poselství se díky apoštolskému úsilí jeho žáků velmi rychle šířilo Římskou říší,

v její západní části se počet křesťanů kolem roku 109 n. l. pohyboval jen kolem

několika tisíc, v roce 300 n. l. se odhady pohybují kolem 2 mil., ve Východo

římské říši je to ve stejné době již pět až šest milionů stoupenců Kristova učení

(Franzen, 1992, s. 29). Šíření víry nedokázaly zabránit kruté represe ani kulturní

a  náboženská rozmanitost impéria. Je to doklad jak síly myšlenky obsažené

v poselství evangelií, tak stále intenzivnější potřeby nového uspořádání světa

v dobách narůstající krize impéria.

Nový ideál člověka a jeho výchovy se v rodící se středověké společnosti spo

juje s církví a její snahou prosazovat lásku k bližnímu a soucit s trpícími. Cesta církve dějinami středověku byla samozřejmě velmi složitá. To, co se historikovi Eusebiovi z Kaisareie (Caesareie) zdálo být téměř snem a skvostným ideálem – spojení církve s císařstvím, tedy se státní mocí – se posléze stalo velkým problémem a vyvolalo řadu pokusů o vnitřní církevní reformu. Přesto si světská moc postupně osvojila právo zasahovat do náboženské oblasti a nedůslednost ve víře byla násilím trestána jako poškození obecného blaha (Franzen, 1992, s. 74).

Mezi duchovní myslitele, kteří zásadním způsobem ovlivnili pohled na

člověka a  jeho místo ve společnosti byl sv. Augustin (Aurelius Augustinus, 354–430 n. l.). Jako přímý svědek rozkladu Západořímské říše dokázal pojmenovat svět jako konflikt dvou identit – nedokonalé obce pozemské a věčné obce Boží. Místo jedince v tomto zápase je podle něho určeno výchovou k víře, neboť člověk není od své přirozenosti schopen fungovat pozitivně, prokazovat dobro (role dědičného hříchu) a k víře musí být přiveden (Franzen, 1992, s. 72). Část lidí je schopna, díky milosti Boží, k víře a dobru dospět, část k ní ale musí být přivedena. Právě Augustinův výklad podobenství o velké hostině, k níž se pozvaní zdráhali přistoupit („Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“, Lk, 14,23), se stal prostorem pro násilí a daleko později dovedl církev na scestí inkvizičního násilí. Zároveň – na samém počátku středověku  – se víra stává dominantní oblastí výchovy a  vzdělávání

+


16 / Sociální pedagogika

a orientuje člověka na pomoc bližnímu (samozřejmě v kulisách hospodářsky

a sociálně primitivních feudálních podmínek).

Vrcholný středověk je propojen s rozvojem klášterní a univerzitní vzděla

nosti. Jedním z nejvýznamnějších myslitelů této doby byl sv. Tomáš Akvinský (1225–1274). Jen on se dokázal vyrovnat s problémem, jež představoval střet dosavadního konceptu myšlení se znovuobjeveným dílem Aristotela. Jádrem Akvinského úvah je filozofické učení, v němž vymezuje hranice víry a rozumu. Odvážně a v duchu Aristotelovy metodiky si pokládá otázky dokazující Boží existenci.

V kontextu sociální pedagogiky můžeme za podstatné považovat jeho názory

sociálněpolitické. Na rozdíl od Augustina, který stát považuje za přechodný, nedokonalý odraz Boží obce, je pro Tomáše Akvinského společenské uspořádání logické, je postavené na přirozené hierarchii, která je obsažena v přírodě i ve společnosti a na jejímž vrcholu stojí Bůh. A tak, jako je celý svět rozdělen do stupňů složitosti, i společnost je poskládána od stupňů jednoduchých – chudáci, mrzáci, nemocní lidé, vdovy, déle nemajetní – ke stupňům nejvyšším – světskému stavu a stavu duchovnímu. Takto rozvrstvená společnost je spravedlivá, je totiž odrazem nutného stavu věcí. Precizně formulovaný Akvinského názor na sociální hierarchii se stal oporou celého feudálního řádu i  zdůvodněním stavovského rozdělení společnosti  – společenský systém se stal na dlouhou dobu neměnným.

1.2.2 P R AKTICK Á POMOC BLIŽNÍMU

VE STŘEDOVĚKÉ SPOLEČNOSTI

S  rozkladem římské státní moci se ztrácela schopnost mocenských struktur intervenovat do prohlubujících se sociálních nejistot římského obyvatelstva. Slábnoucí moc císařů nestačila na dříve běžné „kupování si mas“ a hospodářské problémy říše postupně vedly k bankrotu třídy svobodných řemeslníků a rolníků, jež vždy nejvíce profitovala na státních zakázkách a dálkovém obchodu a byla tak oporou režimu. Nejistota, rozklad, chybějící jednoticí idea a stále narůstající hrozby válek s barbary vedly ke ztrátě vnitřní integrity říše. Obyvatelé přestali vnímat smysl společenského uspořádání, přestali být schopni i ochotni platit centrální moci daně, impérium se jako „projekt“ přežilo a rozložilo zevnitř. Útoky Vandalů a jejich soukmenovců byly jen poslední ranou z milosti.

Zánik paternalistické starosti despotického státu otevřel prostor pro křes

ťanskou výpomoc. I. Tomeš při charakteristice křesťanského středověkého filantropismu zdůrazňuje, že to byla více méně nahodilá činnost, která byla orientována na „sousedskou“ výpomoc a  byla založena na individualizované

Historické kořeny sociální pedagogiky / 17

dobrovolné podpoře (Tomeš, 1996, s. 43–44). Pomoc chudým se nejprve stala

svébytnou činností středověkých klášterů a křesťanských společenstev při far

nostech a katedrálách. Svou sociální roli později přebíraly také městské správy,

například podstatná byla „legalizace“ žebroty formou udělování „práva“ žádat

o  almužnu jako prostředku k  nasycení určitého počtu nejchudších obyvatel

měst.

Příkladů výsostně křesťanské péče nalezneme v Evropě i v českých zemích

mnoho. Jak jsme již zmínili, byla to vždy výsada osobností (jejichž význam

a úcta jim přinesly mnohdy posmrtné svatořečení či blahoslavení) nebo míst

(klášterů, poutních míst, katedrál a  jejich okolí) a  času (pevné bylo sepětí

dobročinnosti ve spojení s  církevním rokem a  jeho svátky). Nejvýrazněji se

křesťanská péče orientovala na chudé (systém almužen ve spojení s církevním

rokem), na nemocné (poselství sv. Lazara a  špitálních bratrstev) a  postupně

se také objevuje péče zaměřená na chudé děti a sirotky (podle evangelijního

poselství „Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.“, Lk 9,48).

Z českých postav nejvýznamněji dodnes ctíme charitativní práci Anežky

České (Anežka Přemyslovna, 1211–1282). Její příběh je ukázkou síly osobnosti i složité cesty energické dcery Přemysla Otakara I. Je to příběh cesty od údělu „české princezny“, a v tomto směru byla jistě žádanou „partií“, k duchovnímu obrození a ke křesťanskému obratu k chudobě a k pomoci druhým. Vliv učení sv. Františka z  Assisi a  kontakt se sv. Klárou Anežku Přemyslovnu nakonec dovedl k pochopení toho, jakou vnitřní svobodu získá člověk, jež se oprostí od své závislosti na hmotných statcích. V roce 1232 Anežka založila při klášteře sv. Františka špitál, ve kterém se mohl plně projevit její vztah k lidem v tísni, k nemocným a k chudým poutníkům bez přístřeší. Jak posléze zachycuje její středověký životopisec, pro utrpení druhého měla vždy soucitný pohled, pro radost druhých sdílný úsměv. Modlitbou a činem pomáhala všem, kteří ji prosili o pomoc (kol. Bohemia Sancta, 1989, s. 171). Vzápětí po její smrti začaly vznikat legendy o Anežce, jež velebily její dobročinnost a milosrdenství i zájem o státní záležitosti. Je nezpochybnitelné, že v českém prostředí byla průkopnicí v organizování chudinské a nemocniční péče.

Téměř souputnicí sv. Anežky byla dnes již také svatořečená Zdislava z Lem

berka (1220–1252). Ve svém krátkém životě získala věhlas díky spolupráci s dominikány. Po krátké domácí válce mezi Václavem I. a mladým Přemyslem Otakarem (později králem toho jména druhým) se jí povedlo prosadit založení špitálu v  Jablonném. O  jejím přímém působení se dozvídáme jen prostřednictvím legend, ale je patrné, že dokázala do Čech přivést díky kontaktům s dominikány v Kolíně nad Rýnem nejnovější medicínské poznatky a postupy (kol. Bohemia Sancta, 1989, s.  157). Po mnoha letech proto tak řečený / Sociální pedagogika Dalimil tvrdí, že: „Pět mrtvých jest boží mocí vzkřiesila, mnoho slepých prosvietila, chromých a  malomocných mnoho uzdravila a  nad jinými pracnými veliké divy činila,“ (kol. Bohemia Sancta, 1989, s. 154).

Zajímavým příkladem téměř „terénní sociální práce“ je dílo Jana Milíče z  Kroměříže (asi 1325–1374). Jeho životní příběh v  sobě odráží napjatou duchovní a sociální atmosféru Karlovy doby. Vláda císaře a krále Karla IV. byla v mnohém dobou rozkvětu a český stát i kultura zde nalezly jeden ze svých kulminačních bodů. Zároveň se ale mocenské spojení církve a  světské moci stalo předmětem velké kritiky, jež vyvolala značné společenské napětí. Masa vysokoškolsky vzdělaných kazatelů i nespokojených měšťanů poukazovala na rozpor mezi bohatstvím a politikařením církve a Kristovým učením. Příkladem mohl být i Milíčův souputník, německý kazatel Konrád z Waldhauseru, který svými kázáními vyvolával situace, kdy dojatí lidé odkládali v Týnském chrámu svá drahá roucha a  šperky a  skládali sliby chudoby. V  podobné exaltované atmosféře také Jan Milíč opustil nejprve výhodný úřednický post v královské kanceláři a postupně se vydal na dráhu vášnivého malostranského kazatele. Ve spojení s tématem naší práce je nejzajímavější jeho počin z roku 1372. Tehdy pod vlivem jeho kázání o nemravném životě se velký počet pražských kurtizán zřekl svého života. Milíč dokázal pro tyto ženy zřídit „ústav“, který nazval „Jeruzalém“, a s císařovou podporou pro své svěřenkyně (a bylo jich údajně až osmdesát) vystavěl kapli, zajistil ubytování. Bývalé prostitutky byly vedeny k modlitbám a k práci a připravovaly se na návrat do běžného života (Kadlec, 1991, s. 208).

Milíčova činnost v sobě odráží znaky a podstatu středověké filantropické práce. Je výsledkem obrovského individuálního nadšení, vlastního příkladu a nezdolné činnosti. Je lokálně omezena na „projekty“, které dokáže jedinec zvládnout a fyzicky obsáhnout. Dostává se jí od panovníků či státu jen nepatrné a nesystematické podpory, je však obdivována a zanechává výraznou stopu v lidské kultuře. Tento poslední bod výborně vystihl Jaroslav Durych názvem svého románu Světlo v tmách, jež je uměleckým ztvárněním života a poselství sv. Zdislavy z Lemberka.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.