načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sníh, oheň, vina a smrt – Gerhard Jäger

Sníh, oheň, vina a smrt

Elektronická kniha: Sníh, oheň, vina a smrt
Autor: Gerhard Jäger

– Silný román o neopětované lásce, záhadné vraždě a strhujícím pátrání. – Mladý vídeňský historik Max Schreiber přijíždí na podzim roku 1950 do horské vesničky v Tyrolsku, aby zde prozkoumal vraždu čarodějnice, která se odehrála v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 398
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z německého originálu Der Schnee, das Feuer, die Schuld und der Tod ... přeložila Iva Kratochvílová
Skupina třídění: Německá próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7130-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Silný román o neopětované lásce, záhadné vraždě a strhujícím pátrání.

Mladý vídeňský historik Max Schreiber přijíždí na podzim roku 1950 do horské vesničky v Tyrolsku, aby zde prozkoumal vraždu čarodějnice, která se odehrála v devatenáctém století. Zjišťuje, že čelit archaickému alpskému světu a uzavřené, nedůvěřivé komunitě, která má svá vlastní pravidla, znamená cítit se odcizeně a izolovaně. Ve své samotě se Schreiber bezhlavě zamiluje do mladé němé ženy, o kterou však usiluje další muž.

Když za záhadných okolností zemře jeden z venkovanů, stodolu zachvátí plameny, zima udeří brutální silou a na vesnici se řítí jedna lavina za druhou, situace se v ovzduší klaustrofobického sevření a strachu ze smrti nesnesitelně vyhrotí a Schreiber beze stopy zmizí.

O více než půl století později se jeden starý muž rozhodne konečně přijít na kloub tomu, co se tehdy před lety stalo. Pronásledován vlastním stínem se vrací do vesnice využít svou poslední šanci.

Gerhard Jäger (nar. 1966) vystudoval žurnalistiku. Před vážnou nehodou, která ho upoutala na invalidní vozík, pracoval jako novinář, editor a učitel. V současnosti žije se svou rodinou v Tyrolsku.

Kniha Sníh, oheň, vina a smrt (2016) je jeho románovou prvotinou, v níž se vrací k tragickým událostem z přelomu let 1950 a 1951, kdy mohutné sesuvy lavin v Alpách připravily o život 256 lidí.

Zařazeno v kategoriích
Gerhard Jäger - další tituly autora:
Sníh, oheň, vina a smrt Sníh, oheň, vina a smrt
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HOST

Silný román

o neopětované lásce,

záhadné vraždě

a strhujícím pátrání

GERHARD JÄGER



Gerhard Jäger

Sníh, oheň, vina a smrt


TITUL DVOJLIST

Gerhard Jäger

Sníh, oheň, vina a smrt

GERHARD JÄGER

BRNO

2017


TITUL DVOJLIST

Gerhard Jäger

Sníh, oheň, vina a smrt

GERHARD JÄGER

BRNO

2017


Original title: Der Schnee, das Feuer,

die Schuld und der Tod

Copyright © 2016 by Karl Blessing Verlag,

a division of Verlagsgruppe Random House GmbH,

München, Germany Translation © Iva Kratochvílová, 2017 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání) Translation of this book was funded by the Federal Chancellery

of Austria, Department II/5 Literature and Publishing.

Překlad této knihy podpořila umělecká sekce Rakouského

spolkového kancléřství.

ISBN 978-80-7577-299-2 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-300-5 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-301-2 (Formát MobiPocket)

Andree a Anně,

které společně se mnou píší

příběh našeho života.

9

TEĎ

Žena leží na zemi. Ve sněhu. S levou paží zkroucenou

pod tělem. Žádné barvy.

Ona nemá žádné barvy. Zem nemá žádné barvy. Všech

no je černé a šedé a bílé, jen černé a šedé a bílé. Ženiny

vlasy jsou černé, oblečení šedé, sníh bílý.

Jenom pod jejím ramenem ne, tady je sníh černý. Čer

ný krví.

„Tolik krve, tolik krve,“ zašeptá starý muž a obrov

ským ukazováčkem přejede přes ženin maličký obličej.

Něžně, rozechvěle.

Pak ji vezme do ruky, sebere tu malou černobílou foto

grafii s vlnkovaným okrajem, fotografii ženy ve sněhu,

ženy bez barev, a vstane. Je čas.

11

PŘED ŠESTI DNY

Neděle

„Vidím velikého ptáka. O tvých osmdesátých narozeni

nách tě odnese domů.“

Je to čtyřicet let, na den přesně, co byla tato slova vy

řčena. Řekla je jedna indiánka, více než stoletá, dcera

legendárního náčelníka Spotted Elka, který byl zastře

len v roce 1890 při masakru u Wounded Knee. Tak nám

to každopádně vyprávěli, nebo spíš mé ženě Rosalindě,

a proto mě o mých čtyřicátých narozeninách za tou in

diánkou přivlekla.

„Musíš uznat, že je to opravdu perfektní dárek, nechat

si předpovědět budoucnost indiánskou vědmou. A ještě

k tomu je to dcera Spotted Elka. No jen si to představ.“

Představil jsem si to, protože když šlo o indiány, nebyly

s mou ženou žádné žerty.

Můžu se jenom domnívat, jak si moje žena toto se

tkání představovala: možná v duchu viděla stan, vnit

řek ponořený v bledém světle, uprostřed oheň, zvlášt

ně vonící byliny, jež se syčením hoří v plamenech, stará

indiánka, která navzdory své stovce let sedí na zemi

s obdivu hodně rovnými zády, tluče do bubínku a hrdel

ním hlasem zpívá prastaré písně. Něco na ten způsob.

Ale určitě ne skupinu nuzných baráků a muže s mastný

mi vlasy, do půl těla nahého a s láhví piva v ruce, který

otevřel dveře a volnou ruku natáhl k nám, aby převzal

peníze. Kolik stála moje budoucnost, to mi Rosalinda

nikdy neřekla.

Muž nás zavedl dovnitř, dusný vzduch, pološero, vřeš

tící rádio, u zdi mohutné křeslo a v něm, zamotané do dek, prastaré lidské stvoření. Položil mi ruku na rameno. Nerozuměl jsem, teprve když panovačně pokývl bradou, pochopil jsem, co chce: klekl jsem si, zatímco on vzal mou ruku a položil ji té staré ženě do klína. V tom

okamžiku, v tom dusném horku, v pozadí hlučné rádio

a v mém týle mužův pivní dech, tehdy padla ta magická

slova: „Vidím velikého ptáka. O tvých osmdesátých na

rozeninách tě odnese domů.“

To proroctví mě nevylekalo. Když člověk ve čtyřiceti

zjistí, že v osmdesáti umře, je to ještě hodně daleko.

A umřít v den svých osmdesátých narozenin je vlastně

celkem stylové.

Po té větě se stařena znovu pohroužila do sebe. Nebýt

nahlas puštěného rádia, ticho by se snad nedalo vy držet. Odvážil jsem se podívat po očku na Rosalindu. Stála

asi dva metry ode mne, jednu ruku měla položenou

na ústech a upřeně sledovala nějaký imaginární bod na

stěně. Čekal jsem, pak se vědma konečně zase pohnu

la. Vzala moji ruku, podržela si ji docela blizoučko před

obličejem a přes tlusté brýle hledala mou budoucnost. Nakonec si ruku přitáhla k ústům, vyplázla jazyk a olízla mi dlaň. Chvíli tak setrvala, pak mě pustila a řekla něco, čemu jsem nerozuměl, ale toho muže to přimělo přistoupit a podat jí láhev piva, po které neuvěřitelně hbitě sáhla a přiložila si ji ke rtům.

Muž se na mě podíval a řekl: „Dneska je moc horko,

duchové jsou unavení, s tím se nedá nic dělat.“

To už bylo na Rosalindu opravdu moc. Prudce se oto

čila, odpochodovala ke dveřím a zmizela. Nejistě jsem se

podíval na indiána, ten omluvně pokrčil rameny. „Moc

horko, nedá se nic dělat.“


13

Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, že pořád ještě kle

čím. Připadal jsem si jako hlupák, rozpačitě jsem vstal,

nejistě jsem muži podal ruku a vyšel z chatrče.

Rosalinda už seděla v autě. Nastoupil jsem, nastarto

val a rozjel se. Uvědomoval jsem si, jaká je to choulostivá

situace. Indiáni byli Rosalindinou vášní, nedokázal jsem

odhadnout, jak stráví takové fiasko. Za nějakou chvíli

jsem se odvážil nenápadně se na ni podívat a stalo se

něco báječného: koutky našich úst se zvedly nahoru.

Naplno jsme se rozesmáli. V tom smíchu bylo něco

ohromně osvobozujícího a rozhodně to byl jeden z nej

krásnějších dárků, jaký jsem kdy k narozeninám dostal.

A odkaz té staré indiánky nám zůstal i nadále. Věta „du

chové jsou unavení“ se zařadila do stálého repertoáru

našeho vztahu a dokázala okamžitě zklidnit emočně

vypjaté situace.

Ale to není příběh, o který mi nyní jde.

Přesto není nic divného, že na něj myslím zrovna teď.

Je sedmého května 2006, den mých osmdesátých naro

zenin. A já skutečně sedím v jednom z těch velikých ptá

ků, sedím mezi nebem a zemí nad nočním Atlantikem.

Smrti se nebojím. Proroctví té staré věštkyně pro mě do

stalo jiný význam: veliký pták mě nese domů, do země

v srdci Evropy, kde jsem se narodil, kde jsem strávil prv

ní roky svého života a kde bych chtěl ještě něco objasnit.

A tak jsem teď na cestě: s bílým plnovousem, hubenýma

nohama a roztřesenýma rukama, a zrzavá letuška v ne

besky modrém kostýmku a s nebeským úsměvem mě

doprovodila k mému sedadlu.

Je už dlouho po půlnoci, let probíhá příjemně. Však

jsem se o to postaral, objednal jsem si sedadlo v první


14

třídě. Myslím, že si takový malý luxus můžu dopřát,

Rosa linda by to pochopila. Nebo si to aspoň namlou

vám. Od té doby, co už spolu nebydlíme, je to dvanáct

let, si rozumíme mnohem lépe než dřív. Dvakrát týdně

ji chodím navštívit, a to pravidelně, vždycky ve středu

odpoledne o půl třetí a v neděli odpoledne v pět. Ty časy jsem si nevybral sám, může za ně svévole jízdního řádu. No co už, zvykli jsme si na ně. Žádnou z těch schůzek nevynechávám, jenom dnes a příští týden na mě bude

Rosalinda čekat marně.

Taky v tom malém květinářství na mě budou čekat

marně. Každou středu už pro mě mají nachystané modré chrpy, které Rosalindě celých těch dvanáct let nosím. Ona chrpy nadevše miluje a pro mě je to pohodlné, pro

tože aspoň nemusím vybírat pokaždé nějakou jinou ky

tici. A tak si každou středu vezmu květiny z prodejního pultu, zaplatím, ujdu těch sto metrů, které ještě zbývají,

a položím kytici na Rosalindin hrob. Dělám to tak celý rok. I když v zimě květiny nepřečkají ani nejbližší noc

a v hodně horkém létě vydrží nanejvýš jen jeden nebo dva dny. V neděli, to mají v květinářství samozřejmě

zavřeno, středeční květiny vyhodím. V pondělí a v úte

rý na hrobě není nic. Řekl bych, že to tak Rosalindě vyhovuje. O to větší je pak ve středu radost z čerstvých květin.

Na Rosalindině náhrobku jsou plameny: plameny

z lístkového zlata, které zabírají většinu náhrobního

kamene pod jejím jménem. Bylo to přání Rosalindiny

sestry, se kterou jsem se poprvé viděl na pohřbu a pak

už nikdy. Přesto mě v týdnech po Rosalindině smrti dokázala po telefonu přemluvit, že ty plameny na náhrobku jsou nezbytné, jako symbol věčného světla. Byl

jsem tak vysílený, že jsem ji ani nedokázal upozornit na problematickou symboliku plamenů s ohledem na

Rosalindino hrůzné úmrtí. Ale nakonec mi vlastně bylo

jedno, jak náhrobek vypadá, a krom toho, jak jsem se

utěšoval, Rosalinda by měla z ohně — v indiánském

duchu — radost.

Kdesi nad Atlantikem se podává jídlo. Chutná doce

la dobře, ale upřímně řečeno nemám hlad, jde mi spíš

o rozptýlení. Nechám si dvakrát nalít trochu vína, dobře

vím, že mě nic tak neunaví jako alkohol.

Na cestu jsem se dobře připravil, sbíral jsem materiál.

V době internetu to není žádný problém. Člověk zadá

hledané pojmy, v tomhle případě „laviny zima 1951“, a za

0,47 vteřiny dostane 27 000 odkazů, jak mi ochotně sdě

lil můj vyhledávač. Nechápu sice, jak to funguje, ale to není důležité.

Vytiskl jsem si desítky fotografií a článků o té zimě,

která byla v Americe známa jako „zima hrůzy“, ty nejlepší mám v hnědé kožené brašně, která mi stojí u nohou jako příruční zavazadlo. Tu koženou brašnu jsem

dostal od Rosalindy jako dárek k mým posledním narozeninám před její smrtí. Takové svátky jsme slavili

vždycky jen ve dvou, nikdy jsme nemívali žádné hos

ty. Děti nemáme, se svou původní rodinou se Rosa

linda téměř nestýkala, já neměl s tou svou vůbec žádný kontakt. Nemůžu si vzpomenout, že by nám život

v ústraní někdy nějak vadil. Naopak, takhle nám to

vyhovovalo.

„Ta brašna je z buvolí kůže! Pravá indiánská,“ řekla

s rozpačitým úsměvem a s mrknutím mi vtiskla na rty


16

něžný polibek. Sedm měsíců poté byla mrtvá. Ten polibek byl jedním z posledních vřelých a intimních okamžiků,

které nám byly dopřány.

Zase se věnuji svým podkladům, čtu si článek o zimě,

která psala dějiny — a příběhy. Většinou smutné. V Ra

kousku a ve Švýcarsku tehdy zahynulo dvě stě padesát

lidí, mnohem víc, než si v Alpách vyžádala kterákoliv

jiná zima. Jen v Tyrolsku postihly padající laviny více

než padesát vesnic a právě tam, do Tyrolska, vede moje

pravděpodobně poslední cesta na této planetě.

Velké hromady sněhu znám ze svého dětství, které

jsem strávil ve Vídni. Vzpomínám si hlavně na jednu

zimu, kdy bylo všechno bílé, kdy se všechno zastavilo,

kdy se nad milionovým městem vznášel jakýsi snový klid

a pohádkové kouzlo. Jako kluk jsem to miloval. A když

dnes na tu dobu, na tu zimu vzpomínám, jsou moje

vzpomínky černobílé. Často se ptám, proč tomu tak je. Když myslím na nějakou letní událost ze svého dětství,

tráva je zelená, slunce žluté, Dunaj modrý. Ale všech

ny vzpomínky na zimu jsou černobílé. Jako by z mých

vzpomínek vymazala barvy tíha těch starých černobílých

fotografií. Jako bych si dokázal představit zimu už jen

jako seskupení černé a bílé a tisíců odstínů šedé. Jednou

jsem o tom vyprávěl Rosalindě. Zasmála se a řekla, že

můj mozek zřejmě začal šetřit silami a zdroji, protože

ukládání černobílých snímků vyžaduje mnohem menší

kapacitu než ukládání barevných.

Moje letuška — první třída vám dává pocit, že letuška

je tady jen a jen pro vás — se mě vyptává, jak se cítím. Tak to má být, omezím se ale jen na krátkou odpověď,

neboť si ještě nejsem jistý, jestli se už moje němčina

znovu oživila natolik, abych byl schopen jakžtakž bez

chybné komunikace. Však to už brzy zjistím.

Věnuji se zase svým podkladům, výtahu z článku, kte

rý vysvětluje meteorologické podmínky, jež tehdy v Al

pách způsobily katastrofu. Už listopad roku 1950 přinesl

enormní množství sněhu. Začátkem ledna následova

lo další sněžení, takže tou dobou už leželo ve srovnání

s normální zimou dvojnásobné, na některých místech

i troj- až čtyřnásobné množství sněhu. Katastrofa přišla

ve dvou vlnách: v polovině ledna se na severní straně

pohoří zachytila tlaková níže a celé dny tam nepřetržitě

sněžilo. Napadlo tolik sněhu, že při průzkumných letech

už některé obce vůbec nebyly vidět. Následovalo ohrom

né množství lavin po celých Alpách. A jako by toho ještě nebylo dost, příliv teplého vzduchu kolem dvacátého ledna přinesl déšť až do nadmořské výšky dvou tisíc metrů. V důsledku toho duněly obrovské laviny mokrého sněhu do údolí dokonce i tam, kde si lidé vždycky

připadali před lavinami v bezpečí.

Ale tím ta katastrofa ještě neskončila: v druhém úno

rovém týdnu se tlaková níže ustálila na jihu. Zase napadlo enormní množství sněhu a vichřice dílo zkázy dokonaly. Do údolí se znovu řítily laviny a strhávaly s sebou lidi, dobytek i domy, chlévy, seníky, kapličky, lesy i mosty.

Prohlížím si ještě pár fotografií, na nichž už dávno

znám každý detail: hromady sněhu, pobořené domy,

muži s dlouhými tyčemi prohledávající lavinové kužely, nalezená mrtvá těla. Zastavím se u jedné, která na mě

vždycky silně zapůsobí, byla otištěna ve Spiegelu číslo

šest z roku 1951: směrem k fotografovi přicházejí děti

s kyticemi a věnci v rukou. V pozadí je úplně rozbořený


18

dům, Spiegel pod to připsal jen tři slova: „Květiny na hrob!“ A potom, víno zjevně splnilo svou povinnost, usínám kdesi nad Atlantikem, v útrobách velikého ptáka, který mě nese domů.

Letadlo přistává v Mnichově přesně načas, cesta pře

dem objednaným taxíkem do Innsbrucku probíhá v klidu. Hotel jsem si vybral uvážlivě: v blízkosti Tyrolského

zemského archivu. „Pět minut pěšky,“ ujistila mě bez

chybnou angličtinou vlídná dáma v telefonu. Tak je to dobře, dobře pro starého pána, který už není zrovna v kondici, ale chtěl by se přehrabovat v minulosti.

Můj pokoj je překvapivě velký. Přál jsem si krásný

výhled. Netuším, jestli je krásný, protože už se smráká,

nad městem jako mokrá prostěradla visí šedivé mraky.

Tak snad zítra, zítra snad uvidím hory.

Ačkoliv jsem přetažený z dlouhé cesty, spím té prv

ní noci v Alpách špatně. Z ulice jsou sem nahoru ještě

dlouho po půlnoci slyšet auta, hlasy, kroky. Ale to není

ten pravý důvod, to je mi jasné. Skutečný důvod leží více než pět desítek let nazpátek.

19

PŘED PĚTI DNY

Pondělí

Z mého hotelu je to do Zemského archivu pět minut. Já

jsem na to potřeboval dvě hodiny. Ne že by časový údaj

nesouhlasil nebo že bych nenašel cestu. Prostě jsem ten

čas potřeboval sám pro sebe. Loudal jsem se pár kroků

tím, pár kroků oním směrem, pozoroval kolemjdoucí,

auta, díval se do výloh obchodů, na stále zamračeném

obzoru jsem hledal hory, které se mi ani dnes nechtěly

ukázat. Pohrával jsem si s myšlenkou, že do archivu pro

stě nepůjdu, nechám všechno plavat, místo toho tady

strávím pár příjemných dní, budu si dobře jíst, dobře

pít, možná navštívím nějaký hezký koncert a potom

zase nastoupím do letadla a řeknu těmhle horám a té

hle zemi „na shledanou“, už definitivně. Takovou cestu

člověk v mém věku podruhé nepodnikne.

Ale nakonec jsem se přece jen ocitl přede dveřmi

archi vu. Stál jsem tam, čekal a nedokázal se rozhod

nout, co mám udělat. Už před několika týdny jsem se

e-mailem zeptal, jestli tam nemají nějaké materiály

k mé záležitosti. Mají, sdělila mi nějaká pracovnice.

Všechno pro mě připraví, ujistila mě, když jsem jí ohlá

sil svou návštěvu. A že prý ji to těší, koneckonců se

jim nestává každý den, aby k nim někdo přijel bádat až

z Ameriky.

Tak teď je ten Někdo tady. Ten Někdo z Ameriky, starý

muž, který nerozhodně přešlapuje přede dveřmi. A pak

ten Někdo udělá, já udělám krok, rozhodující krok, opřu

se do těžkých dřevěných dveří a vstoupím.

20

Potřebuji chvíli, aby si mé oči zvykly na pološero.

Přede mnou je recepce, v ní nějaká dáma, vlasy přísně

stažené do uzlu. Odkašlu si a mám úspěch.

„Ano?“ Dáma se na mě podívá.

„Dobrý den,“ říkám, „jsem ohlášený.“

Dáma svraští čelo, ze strany se někdo blíží.

„Mister Miller?“ Přede mnou stojí mladá žena, nebo

bych spíš měl říct děvče, není jí o moc víc než dvacet,

s krátkými plavými vlasy a kulatým obličejem. „Byli

jsme spolu v kontaktu.“

„No, ano, samozřejmě,“ potvrdím a připadám si

směšně.

„Pojďte, všechno jsem vám nachystala. To je ale

ohromně napínavé, s tím vaším bratrancem.“

Vzpomínám si, že jsem jí v e-mailu sdělil, že chci pod

niknout pátrání po svém ztraceném bratranci, a jdu

po chodbě za ní. Každých pár kroků se otáčí, asi aby

se ujistila, že jí ten starý pán stačí. Vzbuzuje dojem, že

má něco na srdci. A skutečně, zatímco mi přidržuje

dveře do další chodby, najednou řekne, že si rukopis

mého bratrance přečetla.

„Zlobíte se na mě?“

„Ne, ne.“ Zavrtím hlavou.

„Bylo to tak zajímavé, nemohla jsem...“ Pokrčí rameny,

vypadá zkormouceně, jako by udělala něco zakázaného.

„V telefonu... no, říkala jste...“ Hledám slova, abych ji

uklidnil, ale zdá se, že se mi němčina vynořuje z pamě

ti jen pomalu.

„Ano?“ Dívá se na mě s očekáváním, zjevně šťastná,

že jsem něco řekl.

„No, říkala jste něco o policejních hlášeních...?“

21

„Ano, samozřejmě,“ po tváři se jí mihne ostýchavý

úsměv, „policejní hlášení o té vraždě. Bohužel jich moc

nezbylo, zjišťovala jsem to, policejní stanice, kde to

všechno bylo uložené ve sklepě, v roce 1973 vyhořela.“

„No, škoda,“ říkám, jen abych něco řekl. Stojíme upro

střed chodby a já si přeju, aby šla dál, aby konečně šla

dál, aby mě vedla při posledních krocích na této cestě, na

cestě za tajemstvím, které chci já starý blázen rozluštit.

Vypadá, jako by ještě na něco čekala, ale když ode

mne už nic nepřichází, opakuje jen potichu moje „no,

ško da“, otočí se, znovu jde přede mnou a vede mě do

bada telny. Naše kroky znějí nepříjemně hlasitě. Dva

stoly jsou obsazené dvěma pány, oba jsou bělovlasí, ale

přesto o dobrých deset let mladší než já, aspoň podle

mého odhadu.

„Tam vzadu, hned u okna, vyhovuje vám to místo?“

špitne.

Přikývnu.

„Posaďte se, přinesu vám vaše materiály!“

Vrací se cestou přes badatelnu. Čekám, až doznějí

její kroky. Najednou se rozhostí ticho. Zašustění stránky,

kterou jeden z těch dvou pánů otočí, působí nepřiroze

ně hlasitě. Kdesi v dálce tlumeně, jako zvuk z nějakého

jiného světa, zatroubí auto. Nesednu si, udělám pár kro

ků, opatrně a pokud možno potichu kladu jednu nohu

před druhou, až k regálu u stěny, který sahá od podlahy

až ke stropu. Knihy a knihy a knihy. Nejspíš jde o nějaké

historické oddělení. Knihy jsou staré, což se dá poznat

nejen podle kožených hřbetů, ale také podle jejich pachu.

Zhluboka vdechuji a užívám si ten okamžik, užívám si

intimitu, která je v téhle vůni obsažena. Vdechoval jsem ji více než třicet let, den co den, týden co týden, rok co

rok. V roce 1962 jsme si s Rosalindou otevřeli malý anti

kvariát, sedm let poté, co jsme se seznámili, a pět let poté, co jsme se vzali. Nezbohatli jsme z toho, ale o to

nám nikdy nešlo. Shánění starých vzácných knih, radost

z toho, že jsme našli zase nějaký klenot, uctivá bázeň,

když jsme v rukou drželi první vydání, možná dokonce

i s věnováním — to všechno nám naplňovalo život. Ni

kdy jsme toho nelitovali.

Ale absolutní vrchol, jak také jinak, představovalo

pro Rosalindu všechno, co souviselo s indiánskou literaturou. Napřed jsme vůbec nevěděli, že něco takového jako indiánská literatura existuje, a dokonce s historickou tradicí. Až do onoho dne v květnu 1968. Rosalinda

se probírala bednou knih, kterou vydražila na nějaké

aukci. Najednou přede mnou stála s vyvalenýma očima

a držela v ruce malou zažloutlou knížku: první autobio

grafii vytvořenou indiánem. Paměti náčelníka Black

Hawka z roku 1833. Jeho neuvěřitelné indiánské jméno

bylo Ma-ka-tai-me-she-kia-kiak, musel jsem se ho na

učit zpaměti, Rosalinda na tom trvala. Po tomto nálezu

už nebyla k zastavení: hledala všechno, co kdy sepsal nějaký indián nebo co mělo něco společného s indiány,

a našla toho hodně.

Brzy byla třetina našeho antikvariátu vyhrazená in

diánské literatuře, stali jsme se jednou z nejdůležitějších

adres, pokud šlo o vyhledávání indiánských písemných

svědectví. Rosalinda dostávala pozvání z různých univer

zit a poptávky z celé Ameriky a nakonec i z Evropy a Asie.

To ale bylo až dlouho po její první, naivní indiánské fázi,

ve které mě zavedla k údajné dceři Spotted Elka. Stala

se uznávanou odbornicí na indiánskou literaturu. Do

našeho malého antikvariátu nejednou zabloudili vědci i studenti. A pořád tam byla ta vůně, ta nezaměnitelná vůně, kterou vydávají staré knihy a která teď v Zem

ském archivu v Innsbrucku vyvolává v mém vědomí

vzpomínky a dávno zapadlé scény: Rosalinda skloněná nad bednou s knihami, Rosalinda sedící u okna s něja

kou starou tlustou bichlí, Rosalinda zaníceně diskutu

jící se zákazníkem, Rosalinda, která mi s triumfálním

pohledem podává nějaký vzácný exemplář, Rosalinda,

Rosalinda.

Knihy, to byla naše společná vášeň. Zato mé fascina

ci lavinami a lavinovými katastrofami se Rosalinda po

řád spíš posmívala — až do naší zimní dovolené v roce

1963. Ta dovolená představuje jednu z mých nejživějších

vzpomínek. A obrazy, které přitom vystupují z mého nitra, jsou také černobílé. Ale o tom jsem Rosalindě nikdy nevyprávěl. Nechtěl jsem znovu slyšet její posměšky.

Tenkrát jsme se v jenom malém hnízdě v Rocky Moun -

tains chtěli naučit lyžovat. Byl to Rosalindin nápad: „Jsi

Rakušan, tak musíš umět lyžovat.“ Můj slabý protest

„vyrostl jsem ve Vídni, v životě jsem na lyžích nestál“ ji

nezajímal, na logiku si nikdy moc nepotrpěla.

Když jsme v té zimě, bohaté na sníh, vystoupili v Roc

ky Mountains z autobusu, vítr nás uhodil studenou ru

kou do obličeje a jakýsi velký černý pták nám s chrapla

vým křikem přeletěl přímo nad hlavami, takže jsme se instinktivně přikrčili.

„To ale bylo přivítání!“ smála se Rosalinda.

Neodpověděl jsem. Jsou okamžiky, místa, která ti

nahánějí strach. Víš, že tam na tebe něco čeká, něco

beztvarého, bezejmenného, mimo veškerou představu,

mimo jakýkoliv obrys, a přece to tam je, ty to cítíš a víš

jen jedno: není to nic dobrého. Právě takový pocit se mě

zmocnil, jakmile jsme vystoupili z autobusu. Moje oči

hledaly v padající tmě bezpečí, hotel, který by se nás ujal, personál, který by nás očekával, cokoliv, co by mohlo zahnat ten nedobrý pocit. Ale nebylo tam nic: parkoviště leželo za hotelem, který se k nám tudíž obracel zadní

stranou. Vzali jsme, stejně jako všichni ostatní, svoje za

vazadla a s rameny zdviženými proti útokům zimy jsme

obcházeli hotel k hlavnímu vchodu. Přímo před budovou se tyčil strmý svah, v soumraku už nebylo vidět, jak vysoko sahá. Cestu lemovaly sněhové závěje vyšší než my, a pokud něco může i v šeru vrhat stín, potom to dělaly. Mlčeli jsme. Teprve když jsme vešli do hotelu, do jiného světa, kam vítr neměl přístup a hromady sněhu

nemohly vrhat stín, teprve tehdy ta zvláštní stísněnost

povolila. Do ticha nesměle zazněla první slova, tu a tam

smích, byli jsme na místě.

Té první noci jsem špatně spal. Zvedl se vítr, silný

vítr. Slyšel jsem vytí vichřice, slyšel jsem, jak na elek

trických drátech hraje své bizarní melodie, jak prudké nárazy větru rvou okenice, v kalném světle, jež vrhala

osamělá lampa před naším oknem, jsem viděl, že začalo

sněžit. Viděl jsem tančit sněhové vločky, viděl jsem výš

a výš rostoucí hory sněhu, které se měnily v černobílé

obrazy, v obrazy „zimy hrůzy“, viděl jsem lidi s dlouhými tyčemi, jak prohledávají lavinové kužele, lopatami prorážejí cestu, s květinami nesou vesnicí svůj smutek. Z mého vnitřního alba se obraz za obrazem vynořoval

černobílý svět.


25

Ráno vítr polevil. Sněžení ne. Náš instruktor lyžová

ní se tím nenechal odradit. Když jsme si vybrali vhodné boty, lyže a hůlky — „všechno v ceně zájezdu,“ pošeptala mi hrdě Rosalinda — vyrazili jsme. Už nebylo zdaleka

tak chladno jako včera, ale bylo zataženo a veliké sně

hové vločky ani teď mým očím nedovolily dohlédnout

až na vrchol strmého svahu nad hotelem. Proto jsme

následovali našeho instruktora po úzké prohrnuté ces

tě, která vedla přímo k lyžařskému vleku. Sněhové stěny

vpravo i vlevo od cesty byly vysoké přes dva metry, a když

člověk nešel přesně uprostřed, otíral se o ně rameny,

pokaždé jsem se celý otřásl. Snažil jsem se soustředit na Rosa lindu, která šla přede mnou, pravou ruku na lyžích položených na rameni, v levé ruce obě hole, stejně

jako já, snažil jsem se soustředit na barvy, na barvy její

čepice, červenou a modrou, na barvy její bundy, červe

nou s tmavo šedými pruhy, na barvy jejích lyží, červenou,

černou a zelenou, stavěl jsem si z těch barev pestro barev

nou zeď proti černobílým obrazům ve svém nitru a skoro

jsem narazil do Rosalindy, která se zastavila a přes rameno se na mě ohlédla.

„To je ale romantika, viď?“

Naštěstí nečekala na odpověď a já jsem byl šťastný,

když jsem vzápětí unikl z té těsné bílé rokle a mohl se

pod sjezdovkou soustředit na připínání lyží, na první

pokusy na místě, na první nesmělé pokusy o jízdu

s notným odpichováním hůlkami. Rosalindin smích,

pokyny lyžařského instruktora, drkotání vleku, vzdálené volání ostatních lyžařů, a znovu sílící vítr, silnější

vítr, vítr, který nás už zase studenou rukou udeřil do

obličeje, ve vzduchu roztrhal na cáry Rosalindin smích,


26

rozdrobil instruktorovy pokyny a nakonec nás, s lyžemi v rukou a s hlavou schovanou mezi ramena, znovu zahnal do bílé rokle, společně s ostatními cestou zpátky do hotelu, cestou zpátky do světa, kam vítr nemá přístup

a ve kterém se sněhové stěny nemůžou dotýkat tvých

ramen.

To bylo jedinkrát, co jsme během té dovolené stáli na

lyžích. Ale to jsme v té chvíli ještě nevěděli.

V noci vichřice zesílila. Vytí, hvízdání, ječení znělo

jako doprovodná hudba, která přehlušovala klidný dech

Rosalindy ležící v mém náručí. Byl jsem vzhůru dlouho

přes půlnoc, bojoval jsem s obrazy, které zpěv bouře rozvířil v mém nitru, bojoval jsem s černobílými postavami

ze starých fotografií, které vítr vyzval k tanci, které stály na bílém jevišti s dlouhými tyčemi a zarážely je v neměnném rytmu do země, do rozpuštěných vlasů laviny, jež po mně sáhla bílými prsty.

To byl okamžik, kdy jsem vykřikl, a najednou byla na

mém čele ruka, větrnou symfonií se prodral uklidňující

hlas a já jsem nad sebou uviděl Rosalindin obličej, rty

se lehce pohybovaly a z jejích úst vycházela uklidňující

slova, slyšel jsem slovo „sen“ a pak „jenom“ a pak „ne

boj se“ a já jsem přikývl, pořád, pořád jsem přikyvoval,

dokud si Rosalinda nepoložila hlavu zpátky na mé rameno, rukou se pak ještě dvakrát letmo dotkla mé tváře

a hned nato znovu usnula. A zase mi vichřice zpívala

svou píseň, cloumala elektrickými dráty, okenicemi, taškami na střeše, a teprve když ráno namalovalo na stěny první slabý náznak světla, konečně jsem usnul.

Další den byl především šedivý. Pohled z okna nedo

kázal venku proniknout dál než na dva metry, potom mu živly zastřely výhled. Vichřice zesílila, vytí, svištění

a hvízdání se slilo do trvalého zvukového pozadí, které

člověk nakonec už ani nevnímal. Hned u snídaně nám

instruktor oznámil, že na vycházku ani lyžování dnes nemůžeme ani pomyslet, a zmizel. Celý den jsem ho pak už neviděl. Zdálo se, že Rosalindě to nevadí: měla dobrou náladu, vichřice jí připadala střídavě velmi romantická

a velmi napínavá a nechápala, proč jsem tak zamlklý,

proč moje pohledy pořád neklidně těkají k oknu, proč

jsem myšlenkami někde úplně jinde. Já jsem však myslel na svah nad naším hotelem, o kterém jsem pořád

ještě netušil, jak je vysoký, protože počasí zatím nikdy neuvolnilo výhled. Věděl jsem jenom, že venku leží ne

smírné množství sněhu, že můj neklid každou hodinou

narůstá, a prakticky jsem nedokázal rozumně mluvit ani

s Rosa lindou, ani s ostatními lidmi, kteří byli stejně jako

my uvězněni v hotelu.

Očividně jsem byl mezi nimi jediný, kdo si dělal sta

rosti. Všichni ostatní se bavili, klábosili, smáli se, popí

jeli, dva mladší páry začaly tančit, když na jejich přání

zesílili hudbu. Hrála tak hlasitě, že přehlušila běsnění

vichřice. Mohlo mě to přivést na jiné myšlenky, ale ne

přivedlo. Naopak, jenom to dál stupňovalo můj neklid.

Zdálo se mi, že teď už nemáme vůbec nic pod kontrolou. Ustala už vichřice? Zesílila? Nebylo slyšet nic jiného než taneční hudbu. Jako na Titaniku, pomyslel jsem si.

Každou chvíli jsem se vytratil ze sálu, prošel jsem

okolo recepce na toalety, zavřel jsem se v jedné z kabi

nek, otevřel jsem okno a pokoušel se něco poznat z řevu

větru, nějakou tendenci, cokoliv. Všechno mi připadalo lepší než ta nejistota. Rosalinda byla čím dál otrávenější

28

a zlobila se, ne kvůli té situaci, skvěle se bavila u baru

se dvěma jinými ženami, ale kvůli mně.

„Co se děje? Co to s tebou sakra je?“ odvedla si mě

stranou. „Chováš se nemožně! To je takový problém, že

dneska nemůžeme jít na lyže?“

Zavrtěl jsem hlavou. Rosalinda ani ti ostatní nic ne

tušili.

„Copak to nechápeš?“ zeptal jsem se Rosalindy.

„Jak nechápu? Co bych měla chápat?“

„Ta bouře, ten sníh, ta spousta sněhu, ten svah tam

venku. Nemám ani tušení, jak je vysoký.“

Rosalinda mi pořád ještě nerozuměla.

„Miláčku, jsi v pořádku? Co by mělo být s tím svahem?

Proč bys měl vědět, jak je vysoký?“

„Je to nebezpečné, Rosalindo. Nebezpečné, tam venku

leží zatraceně moc sněhu. Laviny, rozumíš?“

Rosalinda se rozesmála.

„Ale jdi. Ty s těmi lavinami naděláš! Ta stará historka

s tvým bratrancem.“ Soucitně se na mě zadívala. „Uvažuj

přece: místní to tady určitě znají líp. Kdyby to tu bylo

nějak nebezpečné, byli by nás už dávno odvezli!“

Přikývl jsem, asi jsem řekl něco jako: „Máš pravdu,

samozřejmě máš pravdu!“ Ale neuklidnil jsem se, to

rozhodně ne, ani když se vichřice najednou utišila a nad

hluboce zasněženou krajinou se rozhostil strašidelný

klid.

Do postele jsme šli brzy, mlčky jsme leželi vedle sebe,

Rosalinda v mém náručí, s hlavou na mém rameni, na

bradě jsem cítil její dech. V místnosti se ztěžka převalo

valo nepřirozené ticho, skoro jsem si přál, aby se vráti

lo vytí a běsnění vichřice. Nakonec jsme usnuli. Za pár

29

hodin jsem se probudil. Rosalinda se otočila na druhou

stranu. Zdálo se mi, že mi něco sedí na prsou, dusí mě

v krku. Odhodil jsem přikrývku, chtěl jsem vstát a v tom

okamžiku jsem to uslyšel: tlumené dunění, které mi

zpočátku připadalo jako vzdálené hřmění, ale v násle

dujícím okamžiku mě zasáhlo jako rána pěstí.

„Rosalindo!“ zařval jsem. „Vstávej!“

A potom náraz, rána, třesk, cosi studeného se mi na

valilo do týla, odmrštilo mě dopředu. Křičel jsem a kři

čel a křičel, rukama jsem od sebe odhrnoval sníh a na

jednou bylo všude ticho, ticho, všechno strnulo. Vstal

jsem, brodil jsem se sněhem, který ležel asi půl metru

vysoko, k posteli, zašeptal jsem: „Rosalindo,“ řekl jsem:

„Rosalindo,“ žadonil jsem: „Rosalindo,“ křičel jsem: „Rosa

lindo!“ a pak jsem se ocitl u postele, která byla jenom

na mé straně zasypaná lavinou, jež sem vtrhla rozbitým

oknem, uviděl jsem Rosalindu, jak vzpřímeně sedí na

své straně, oběma rukama si k ústům tiskne přikrývku.

Vytrhl jsem jí přikrývku z rukou, vzal ji do náručí, hou

pal ji sem tam, Rosalindo a Rosalindo a Rosalindo, a po

tom, nevím, jak dlouho to trvalo, cosi vyrazilo z jejích

úst, nejprve vzlyky, pak křik a nakonec se naplno roz

plakala.

Měli jsme štěstí, stejně jako ostatní hosté, všichni

jsme mohli opustit hotel bez zranění. Byla to naše po

slední zimní dovolená, nikdo z nás dvou už nikdy nevy

slovil přání jet si zalyžovat.

„... vaše materiály.“

Překvapeně se otáčím. Byl jsem tak pohroužený ve

svých vzpomínkách, že jsem přeslechl kroky té dívky.

Vracím se ke stolu, kam právě položila velkou krabici.

30

„Máte tam všechno,“ řekne tiše, aby přizpůsobila svůj

hlas tichu v badatelně. Sejme z krabice víko, sáhne do

vnitř a vytáhne velkou, v kůži vázanou knihu.

„Podívejte se,“ zašeptá, „rukopis vašeho bratrance!“

Zhluboka se nadechuji, cítím, jak mi zrychleně buší

srdce. Tak blízko, tak blízko u cíle, pokud se v tomto

příběhu vůbec něco takového jako cíl vyskytuje.

„Tady uvnitř jsou policejní hlášení nebo spíš to, co

z nich zbylo,“ řekne upřímně zarmouceným hlasem

a zvedne žlutou složku. „Mohla bych se pokusit udělat

kopie, tedy jestli chcete...?“

„Ano, kopie, ano...“ slyším se říkat, pohled pevně upře

ný na rukopis, který leží na dosah ruky přede mnou na

stole.

„Tak tedy... příjemnou zábavu!“ Pokrčí stísněně ra

meny, zřejmě proto, že jí slovo „zábava“ také připadá

v této souvislosti poněkud divné. Ale nakonec se obrátí

k odchodu a já slyším její kroky, jak spěchá pryč přes

badatelnu, pak klapnou dveře, a je ticho.

Potom sedím a už nevím, kdy jsem se posadil. Moje

prsty se dotýkají knihy a už nevím, kdy jsem po ní natáhl

ruce. Nemůžu se přimět ji otevřít. Stále ještě se pokou

ším zastavit divoký tanec obrazů ve svém nitru. Že jsem

po tolika letech, po tolika desetiletích skutečně tady, že

mám šanci udělat si jasno, z toho se mi zrychluje pulz.

I když je mi jasné, že stopy budou po té půlce století ne

zřetelné, možná už docela neviditelné. I když je mi jasné,

že stopy, které hledám, možná ani nikdy neexistovaly.

Ale teď už není návratu. Otevírám knihu a nořím se do

světa Maxe Schreibera, Maxe Písaře.

SCHREIBERŮV RUKOPIS

I. SNÍH

35

R

achocení autobusu znělo jako praskot obrovského

ohně, výbuchy vadného zapalování připomínaly vý

křiky davu, a kdykoliv prudké trhnutí hodilo Schreiberovi

hlavu dopředu, krátce se vytrhl ze sna, uviděl prázdná

autobusová sedadla, postavu řidiče rozmazanou za tabu

lí mléčného skla, tmavnoucí kopce ubíhající za oknem

jako podivní obři, viděl hrbolatou silnici, která se jako

pás vinula kolem hory, a znovu se pohroužil do sna, do

vše přehlušujícího praskání ohně.

Schreiber vykřikl. Praskot však ustal, výkřiky davu

umlkly a z plamene na jeho rameni se stala ruka řidiče.

„Něco se vám zdálo!“

Schreiber přikývl, mlčky, jeho řeč byla dosud zajatá

ve snu, a zmateně zíral do tmavých očí nad sebou. Ři

dičova ruka mu sklouzla z ramene, dala mu možnost

vstát, mlčky sebrat kufry, mlčky vystoupit, letělo za ním

řidičovo pokývnutí, ale už ho nezastihlo.

Stál na okraji silnice, bez hnutí, zatímco se starý auto

bus s funěním obracel a vyjížděl na cestu, která před

ním klesala do údolí. Vozidlo se zmenšovalo, stala se

z něj pouhá silueta, potom už jen zvuk, nakonec ticho.

Schreiber byl sám, ale v těle ještě cítil vibrování starého motoru a vzpomínka na sen mu přeběhla po zádech jako horká vlna. V padajícím soumraku očima opatrně zkoumal vesnici, která ležela před ním, chráněna okolními

svahy, do jejichž kamenných těl se už po celé generace

zažírala. Domy jako by vyrůstaly na březích štěrkové uli

ce a ukrývaly lidi před vzdálenýma očima hvězd. Schrei

berův pohled je sledoval podél cesty, dokud je nespolkla

tma. Váhal, stál, díval se. Do tváře ho udeřil prudký závan větru, někde zaskřípala do noci okenice rozražená novým poryvem. Schreiber se otřásl. Nerozhodně se přitiskl ke kamenné stěně nejbližšího domu. Potom

se obrátil doprava, šel podél zdi, stejně jako tudy před

několika týdny putovala zvěst, že má kdosi přijet. Nějaký vědátor, říkalo se, prý píše knížky, doktor, učenec, říkali jedni s ostychem, druzí výsměšně.

Jako jedna z prvních se o tom dozvěděla Neubauerka

ve svém krámku, na který i za slunečných dní neustále

dopadal stín majestátní kostelní věže. Jednoho rána

to vykládala každému, kdo chtěl poslouchat, zatímco vyndávala máslo ze sudu nebo rozpřaženýma rukama

odměřovala provazy. Nikdo se jí neptal, odkud to ví. Neptali se, protože bylo samozřejmé, že v jejím krámku se nevrší jen věci, každé pondělí čerstvě přivezené z údolí,

ale i novinky. Její obchod z nich žil a to, co tu lidé vy

slechli a odnášeli si domů, mělo často mnohem větší

váhu než jejich nákupy. A tak vykládala o člověku, který chce přijet a zůstat přes zimu ve vsi, nějaký vědátor,

co se chce dozvědět všechno o minulosti, napsat knížku o této minulosti, o této vesnici a přirozeně — tady Neu bauerka vždycky snížila hlas do tajuplného šepotu — přirozeně i o obyvatelích této vesnice, o vás. Říkala to

s pevným přesvědčením, že ona sama je něco jiného, že

do této vesnice nepatří, že je přece žena velkého světa,

kterou do tohoto hnízda zavál osud jen proto, že jí, mla

dé a hloupé, jak říkávala, připadalo, že celý svět září z očí mladého sedláka, který teď byl jejím mužem a kterého

zatrpklost jeho ženy vyháněla na kamenitá a strmá pole,

i když tam zrovna nebylo co dělat.

Tak se tu novinku dozvěděla cestou do obchodu i sta

rá Brunnhoferka, jako vždycky shrbená, jako vždycky se

křižující na propadlém hrudníku přesně v místech, kde

před šestadvaceti lety jejímu muži rozpáraly střeva rohy rozzuřeného býka. Po jejím boku šel jako vždycky její syn

Bruni, jak mu všichni říkali, s hloupě usměvavým obli

čejem, se spadlým pravým koutkem úst, ze kterého mu

neustále viselo vlákno slin, a celá vesnice o něm věděla, že není Brunnhoferův, jak stařena pořád vykládala. Že je

spíš synem ošklivé náhody, která Brunnhoferku krátce

po smrti jejího muže vyštvala do hor hledat zaběhlou

krávu, jež se nevrátila domů z pastvy, a vehnala ji přímo do chtivé náruče surového dřevorubce, který jí svůj

chtíč zaberanil do téměř padesátiletého těla, z něhož

potom stejně bolestivě, stejně nevyhnutelně vylezl její

syn Bruni, Blbec Bruni, který neuměl žádné věty, jenom

slova, Bruni, kterému pořád kapaly sliny ze šklebící se

křivé pusy a který teď jako vždycky zavěšený do své mat

ky sestoupil po třech schůdcích do krámu a z rysů jejího

obličeje poznal, že to, co slyší, je něco důležitého, něco

neobyčejného, něco, čemu nerozuměl, znělo to jako his

torik a Vídeň a zima.

A tak se ta zvěst nesla uličkami, předávána šuškající

mi ústy, donesla se ke stařičkému faráři ve zpovědnici, překvapila starého Kühbauera a jeho syny pod nemilo

srdným srpnovým sluncem na poli vyprahlém až do

rezava, byla tématem hovoru u flekatých stolů jediné

zdejší hospody, zatímco mezi prsty putovaly ohmatané

karty. Mezerami mezi domy, úzkými uličkami, po polních cestách, dokonce až nahoru do sněhem pokrytého průsmyku, ve kterém, když začalo léto těžknout, sháněl pastevec dohromady dobytek, aby ho odvedl zpátky do vesnice, až tam se dostaly řeči o tom, že někdo přijede, někdo studovaný, kdo si nemusí křivit prsty ani záda

u pluhu, s rýčem, s kosou, se sapinou, kdo umí vyžít

z toho, že sepisuje chytré věci, někdo v obleku z nóbl

látky, někdo, kdo má doma rádio a na ruce hodinky.

Ve škole, která měla jenom jednu třídu, si to děti šep

tem vykládaly o přestávce na dvoře, a dokonce i postarší

učitelka, která jinak jezdívala jednou týdně autobusem

celou tu dlouhou cestu do údolí, aby se zásobila vším po

třebným, protože byla už roky rozhádaná s Neubauerkou

a nikdy nechodila do jejího obchodu, dokonce i ona už jednoho dne nedokázala přemoci zvědavost a sestoupila po třech schůdcích do krámku ve stínu kostelní věže,

uvnitř rozpačitě zamumlala cosi o chybějící mouce a mu

sela odtáhnout s nepořízenou, protože Neubauerka po

prvé a naposledy někoho obsloužila bez jediného slova, jenom se škodolibým úsměvem na rtech.

Nakonec se ale i ty nejsenzačnější novinky v dějinách

vyčerpají, nedokážou už vzbuzovat větší zvědavost než

Birnbaumerovo nově narozené tele, které ráno leželo

v chlévě mrtvé, aniž se u něho zjistilo nějaké poranění nebo nemoc. Zpráva o cizinci, který má přijít, se opo

třebovala, usadila, uklidnila, stala se skutečností: Max

Schreiber přijel, dávno předtím, než se s leknutím pro

bral ze sna, dávno předtím, než kráčel podél kamen né

zdi, cestou přes malou náves, kolem šeptající kašny,

zatímco jeho oči ohmatávaly fasády domů mizející ve

tmě, hledaly nápis, kterého by se mohl přidržet, který

by mu ukázal, že tady musí projít dveřmi, tudy přijde

k hostinské, které se po krátké výměně dopisů ohlásil.

Když se Schreiber konečně zastavil před hostincem,

vítr ho už neštípal do obličeje a kus papíru, který závany větru honily po štěrku, se mu zachytil na pravé noze, nehybný, jen jeden zdvižený růžek se zachvíval. Schreiber

se díval na dům, na starý štít, kde bylo sotva vidět pár

opršelých písmen, díval se na žluté kužely světla, které

z oken padalo do noci. Ven tlumeně doléhaly hlasy, po

divným způsobem zdůrazňovaly slova, což Schreiberovi

ztěžovalo porozumění, občas se ozval smích. Pociťoval

zvláštní rozpaky, ano, skoro strach, který mu těžce le

žel na prsou, a přistihl se, že otáčí hlavu ke konci ulice

ve slepé naději, že tam uvidí starý autobus, který by ho mohl odvézt dolů do údolí, do světa, zpátky do známého, milého prostředí.

Energicky tu myšlenku setřásl, vyšel po schodech ke

dveřím a stiskl kliku. Kouřově žluté světlo mu vniklo do

očí, a jako by dveřmi nevešel jen on, nýbrž i noční ticho,

všichni najednou zmlkli. Ve vzduchu zůstala viset přeru

šená věta a Schreiber měl pocit, že stojí před obrazem:

žluté světlo, stoly, židle, karta, kterou zrovna vynesli, se

ještě točila na stole jako káča, potom se zastavila, hlavy,

které se po něm otočily, a oči, jež si ho mžouravě prohlížely, jeho, muže, který se zastavil ve dveřích, mnohem mladšího, než asi byl v jejich představách nějaký historik, v příliš lehkých střevících, v příliš novém ka

bátě, se dvěma kufry v rukou.

Konečně se Schreiber přiměl udělat první krok z té

napjaté situace, s mírným pokývnutím prošel kolem

stolů k výčepnímu pultu, za nímž na něho malýma za

rudlýma očima zírala tlustá paní. S ulehčením zaslechl, jak se za jeho zády posunula židle, první slovo, které se nesměle odvážilo do ticha, zvuk karet, které znovu začaly padat na desku stolu, a konečně osvobozující smích, k němuž se přidali i ostatní, a tím znovu rozproudili na vteřinu zastavený čas.

Žena mu přes pult podala sešitek, na němž stálo ne

ohrabanými tiskacími písmeny „Kniha hostí“. Když ho

Schreiber otevřel, viděl, že je prázdný. Vzal tupou tužku, která ležela před ním na pultě, a zapsal do něho

své jméno. Ještě ho ani nedokončil a žena mu sešit se

brala, otočila se s ním ke světlu a přečetla si záznam

společně se svým mužem, který k ní přistoupil, utíral

si ruce do zamaštěné zástěry, vrhl na Schreibera letmý

nedůvěřivý pohled a nakonec souhlasně přikývl. Žena krátkým trhnutím hlavy Schreiberovi naznačila, aby šel

za ní, a vedla ho úzkými dveřmi v zadní části výčepu na

chodbu a nahoru po schodech, které byly tak úzké, že

Schreiber musel jeden kufr držet před sebou, a ten ho při každém kroku tloukl do holeně. Když se otočil, viděl, že hostinský stojí dole ve dveřích a dívá se za ním přimhouřenýma očima.

Pokoj, kam hostinská Schreibera zavedla, ležel přímo

nad lokálem, hlasy a smích slyšel přes silné podlahové fošny ještě dlouho poté, co žena odešla a on se bez

úspěšně pokoušel uniknout do spánku.

41

P

rvní dny bylo Schreibera často vidět na procházkách

po vesnici, po stezkách vedoucích do okolních lesů,

přecházel přes spasené louky, potkával sedláky, děti, čelil

zvědavým pohledům, vlídným pohledům, nedůvěřivým

pohledům. Tu a tam se pokoušel dát se s lidmi do ho

voru, ale zdálo se, že vůči němu panují nějaké zvláštní

rozpaky, a Schreiber se neodvažoval zavádět s hospodáři

řeč na jejich práci. Jeho znalosti byly příliš chabé, jeho

ruce příliš jemné, příliš neupracované, takže se za ně

brzy začal stydět a schovával je do kapes kabátu.

Vesnice si ho brzy zvykla vídat, jak se loudá po ces

tách, mluví s dětmi, studuje staré, větrem ošlehané domy

se zájmem, který byl pro domácí nepochopitelný, jak

se přibližuje ke kravám s bázní a opatrností, která za

jeho zády vzbuzovala smích. Lidé si zvykli, že tu někdo

nemá na práci nic jiného než chodit, dívat se, prohodit

s někým pár slov a znovu chodit a dívat se. Dokonce ani

Neubauer ka, která se Schreibera při jeho vzácných ná

vštěvách ve svém krámě snažila vyzpovídat, se nedozvě

děla nic nového, nic o knize, nic víc o tomto zvláštním

hostu, než co už všichni věděli: doktor Max Schrei ber,

25 let, čerstvě promovaný historik z Vídně, má v úmyslu

strávit zimu v horách, aby mohl nerušeně pracovat na

svém úkolu. Jenomže právě o něm jí Schreiber nic ne

řekl. Na to je prý ještě moc brzo, odrážel pokaždé Neu

bauerčiny otázky, takže byla nucena tázavým tvářím

svých zákazníků servírovat výmysly, jen aby nemusela přiznat, že neví nic nového. Tak třeba začala kolovat fáma, že Schreiber pracuje na knize o životě horských

sedláků, jindy zase Neubauerka tvrdila, že se zvlášť zajímá o životní situaci mladých žen v horách, a této zprávě vždycky dokázala dodat neslušný podtón. Když už ani

toto všechno nestačilo uspokojit zvědavost vesnice, za

čala jednoho dne vykládat, že Schreiber je tajný vládní

zmocněnec, který má objasnit jakýsi dávný zločin, do něhož byli možná zapletení i lidé z vesnice. Nic dalšího jim prý říct nesmí, končila Neubauerka s triumfálním pohledem.

Schreiber si v těch dnech užíval klidu, paprsků pod

zimního slunce, které alespoň přes poledne ještě vydávaly jakés takés teplo, a zvláštně ho okouzlovala jedinečná modř, do níž se nořily dálky. Jen ponenáhlu z něj opadávaly dojmy z posledních dní ve Vídni, kdy přátelům vyprávěl o svém plánu a sklízel od nich to, co očekával: výsměch a nepochopení, podivně zkoumavé pohledy, jakými častujete známého, který najednou provádí něco

tak zjevně nesmyslného. Psát román, on, zrovna on,

Max Schreiber, historik, který za studií bojoval proti kaž dému literárnímu prvku v dějepisných knihách, který fantazii označoval za nejhoršího nepřítele vědce, který neustále opěvoval rozum, ratio, intelekt; zrovna tento Max Schreiber chce napsat román? A nedosti na tom:

zanechá ve Vídni všechno, co ještě může zanechat, byt, práci, přátele, a to všechno kvůli nějakému zapadlému

hnízdu v horách, jehož jméno bylo tak málo známé, že

ho všichni obratem zapomněli, jen aby se tam, jak říkal,

přiblížil atmosféře svého příběhu. Pokoušel se jim vy

světlit, co ho už dost dlouho zaměstnává, své myšlenky,

které si sám často nedokázal dobře uspořádat. Že byl

možná omyl považovat za jedinou pravdu jenom vě

deckou objektivitu, že by spíše bylo potřeba zobrazovat

hlubší vrstvy pravdy, sám život, jako to dělá například

dobrá fotografie, dobrý film nebo právě dobrý román.

Schreiber se trpce usmíval, když mu tyto myšlenky

a vzpomínky táhly hlavou. Vstal z lavičky, na které si užíval slunce, a vydal se zpátky do vesnice. Co ho ale ještě drželo ve Vídni? Po „hodině nula“, jak říkal se sarkas

tickým podtónem, který byl i pro něj samého nový. Po

té hodině, kdy si poprvé uvědomil, jak hlasitě odbíjejí

zvony na kostele svatého Karla Boromejského, devětkrát,

jak hlasitě odbíjejí v tichu, které vzniklo, když poprvé dala jméno jeho podezření a strachu, když toto jméno položila na stůl vedle nakousnutého krajíce se sádlem, který ležel před ní a přitahoval Schreiberův pohled, pro

tože byl fascinován pravidelností jejího chrupu, který se v půlkruhu zaryl do chleba. Všechno ostatní bylo spíš jenom jako sen, ve kterém člověk pozoruje sám sebe

a přitom ani pořádně nechápe, co se to děje s tím Maxem

Schrei berem a se ženou, která mu najednou připadá

tak cizí.

Později se dostavily nepříjemné pocity, ne proto, že

by mu scházela, jak si brzy musel přiznat, ale spíš pro

to, že nyní byl odsouzen zaujímat dvojnásob místa než dřív, dvoj násob místa v bytě, dvojnásob místa v životě.

Co jiného tedy zanechal za sebou než přebytek místa,

které se mělo zaplnit?

Schreiber zavrtěl hlavou, jako by tím mohl tyto nemilé

vzpomínky setřást, a přidal do kroku směrem k vesnici.

V jednom z takových večerů se ocitl v malém hospo

dářství starého Provazníka. Nikdo přesně neznal Provaz

níkovo stáří, nikdo nevěděl nic přesného o jeho původu.

Nejstarší lidé ve vsi si vzpomínali jen na vlahé jarní dny

před mnoha lety, na jarní dny ještě v minulém století,

které poprvé po dlouhé zimě uvolnily cestu do údolí. Po

cestě vyjelo nahoru podivné spřežení: starý neduživý

dráteník, kterého tady v okolí ještě nikdy nikdo neviděl,

táhnoucí nejistým krokem a se supěním osla s těžkým

nákladem. Zvědavost lidí, kteří se seběhli na ulici a sle

dovali příchozí, však nevzbudilo jen nesmírné množství

nářadí, pekáčů a podivných nástrojů, které osla pod sebou téměř pohřbily. Vzrušení vyvolal malý hošík, uvá

zaný za pravé zápěstí k oslovi. Byl hubený, bosý a jeho

podivně strnulé oči nesledovaly pohyby starce před sebou, nesledovaly ptáky vyletující z křoví, nesledovaly

zákruty cesty: byl slepý. Spolu se starým dráteníkem se

na několik dní stal ve vesnici senzací. Když ženy nesly

ke starému dráteníkovi děravé hrnce a pekáče, nesle

dovaly šikovnost jeho prstů, které se jako jediné zdály být na starci nedotčené věkem, nýbrž vrhaly kradmé

pohledy na skrčený uzlíček, v jehož vyhaslých očích se nic nezrcadlilo.

Za několik dnů už tu pro dráteníka nebyla další prá

ce, a tak podivný průvod vyrazil pryč. Napřed krok za

krokem stařec. Vedl osla a za ním, ruku uvázanou ke

zvířeti, klopýtal chlapec, který byl po několik dnů téma


45

tem hovoru ve všech ústech, aniž je sám někdy otevřel.

Nedošli však daleko. Ani ne za hodinu sevřela starcovo

srdce chladná ruka, takže rozevřel rty a vyrazil zvláštní,

jakoby překvapený zvuk. Dráteník upadl obličejem na

kámen, jehož chlad a strnulost pomalu přešly i na něj.

Příštího rána, ještě před prvními slunečními paprs

ky, našel mladý sedlák na cestě do údolí slepého chlap

ce, který se roztřeseně choulil k tělu starého dráteníka,

i když už od něho nedostával ani trošku tepla. Sedlák

naložil mrtvolu na osla a spolu s kňourajícím chlapcem

ho odvedl zpátky do vesnice. Tam kluka odvázali od zví

řete, ale když se mu pokusili sundat provaz ze zápěstí,

ztrýzněně vykřikl, chytil ho oběma rukama a zmlkl, te

prve když ho nechali být. Tak se to opakovalo několik

dnů, nakonec mu dali pokoj, jenom lano seřízli na dél

ku půl metru a zvykli si, že chlapec mlčky sedí v koutě

a protahuje si provaz mezi prsty.

Dlouho nebylo jasné, co s ním bude. Nikdo nestál

o dalšího jedlíka, který se navíc zřejmě k ničemu nehodil.

Teprve když znovu prohledali skrovný majetek zemře

lého a narazili přitom na cenný prsten zašitý do kapsy

u vesty, projevila jedna selka ochotu chlapce se ujmout,

když za to na oplátku dostane ten prsten.

Tak slepý chlapec vyrůstal a jediné, o co se zjevně zají

mal, byly příběhy, jež se vyprávěly večer po práci, když se

sedláci usadili k chudému stolu. Až po několika letech

si všimli, že výrostek má další zájem: provazy. Kdykoliv

se jeho ruce nějakého zmocnily, protahoval ho mezi

prsty nábožně a s velkou něžností jako drahocenný

skvost. Nakonec objevili, že poškozené provazy, které

mu dají na hraní, opraví tak šikovně, jak to umí jen ten,


46

kdo rozumí duši věcí. Tak se pomalu stal provazníkem

a získával ve vsi stále větší vážnost. A jako by mu to uznání rozvázalo jazyk, začal mluvit, začal vyprávět. Všechno,

co se mu za ty roky doneslo k uším, se mu nesmazatelně vpálilo do mozku, nerozptylováno oním přílivem podnětů, které ostatní přijímají očima. Jeho vyprávění se podobala jeho provazům: byla půvabná, nikdy se nepře

trhla a dokázala posluchače upoutat. Vykresloval zářivě

barevné světy, jaké může načrtnout jen slepec, který je

nikdy neviděl. V prvních letech se kolem něho shroma

žďovaly hlavně děti, později, za větrných podzimních

večerů nebo mrazivých zimních dnů, za ním přicházeli

i muži a drsnýma rukama se chápali sklenic, ochotně

postavených na stůl.

Ale nic z toho Schreiber nevěděl, když se s večerním

klesavým větrem v zádech vracel z procházky a stařec

sedící na lavičce před domem ho pozval k sobě. Pře

kvapen, že ho stařec slyšel, a podivně odpuzován strnulýma bílýma očima uposlechl nejprve neochotně a po

tom se zvědavostí Provazníkův pokyn, usadil se k hrubě

otesanému stolu a fascinovaně sledoval pohyby slep

ce, který si už hosta nevšímal a plně pohroužený do

sebe se zázračnou jistotou vykonával svou práci. Krátce

nato se dveře znovu otevřely a na okamžik uvolnily výhled do vichrného podzimního světa, než ho zaclonili vcházející muži. Místnost se zaplnila a Schreiber se brzy pohodlně opřel, vychutnával si praskavé teplo ohně v li

tinových kamnech, vychutnával si dotyky těl, která do něho při náhodných pohybech narážela lokty a koleny, jako by mu chtěla ukázat, že k nim patří. A potom, jako na nějaké znamení, Provazník spustil. Smích a hovory

přítomných ustaly, věty zůstaly nedořečené, tváře se obrátily ke starci, který se usadil u kamen a z jehož



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.