načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Snídaně u Sothebyho - Philip Hook

Snídaně u Sothebyho

Elektronická kniha: Snídaně u Sothebyho
Autor:

Jestliže stojíte před uměleckým dílem v muzeu nebo ve výstavní síni, obvykle si pokládáte dvě otázky: 1) Líbí se mi to? A následně 2) Kdo je autorem? Jestliže stojíte před ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 397
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Breakfast at Sotheby&rsquo
s ... přeložila Martina Neradová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3227-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jestliže stojíte před uměleckým dílem v muzeu nebo ve výstavní síni, obvykle si pokládáte dvě otázky: 1) Líbí se mi to? A následně 2) Kdo je autorem? Jestliže stojíte před uměleckým dílem v aukční síni nebo v galerii obchodníka s uměním, budou po těchto dotazech následovat další: jakou má toto dílo hodnotu? Jakou bude mít hodnotu za pět nebo deset let? A co si o mně lidé pomyslí, když uvidí, že mi tohle visí na zdi?
Snídaně u Sothebyho vám objasní, jak lidé nacházejí na podobné otázky odpovědi a jak výtvarné dílo nabývá finanční hodnoty. Philip Hook se opírá o pětatřicetileté zkušenosti na trhu s uměním a ve své fascinující a velmi subjektivní knize nám předkládá pohled na vizuálního umělce a jeho zázemí (včetně -ismů, tvůrců, jejichž dílo odpovídá obecnému vkusu, Géricaulta a sebevražd), na téma a styl (od abstrakce a všednosti až k surrealismu a válce), na sílu díla zavěšeného na zdi, na jeho původ a na proměnlivost trhu s uměním, jehož fungování autor v jednu chvíli přirovnává k vyjednávání přestupů fotbalových hráčů do konkurenčního týmu.
Snídaně u Sothebyho je kniha humorná, objevná, pikantní, báječná a absurdní, plná inteligentních postřehů a vnímavá vůči výtvarnému umění i světu, který ho obklopuje.

O autorovi

Philip Hook je ředitel a odborník na oceňování obrazů aukční síně Sotheby’s. Ve světě výtvarného umění působí už třicet pět let, v minulosti byl ředitelem aukční síně Christie’s a mezinárodním obchodníkem s uměním. Je autorem pěti románů a dvou pojednání o dějinách umění včetně knihy o dějinách impresionismu (The Ultimate Trophy, 2009). Od roku 1978 do roku 2003 se pravidelně objevoval v pořadu BBC Antiques Roadshow jako jeden ze znalců posuzujících starožitnosti.

(svět výtvarného umění od A do Z)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Philip Hook - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Snídaně

u Sothebyho


PHILIP HOOK

Snídaně

u Sothebyho

Svět výtvarného umění od  A do Z


Copyright © Philip Hook, 2013

Original English language edition first published

by Penguin Books, Ltd, London

Translation © Martina Neradová, 2015

ISBN 978-80-7473-347-5 (PDF)


Obsah

Úvod 7

I. U mělec a jeho zázemí 11

II. N ámět a styl 109

III. P ůsobivost obrazu 231

I V. P ůvod 269

V. T ržní klima 297



7

Úvod

Stojíte-li před uměleckým dílem v muzeu nebo na výstavě,

obvykle si kladete dvě otázky: 1) Líbí se mi to? a 2) Kdo

je autorem? Tytéž otázky si položíte i v případě, že stojíte

před uměleckým dílem v aukční místnosti nebo v galerii

obchodníka s uměním, ale hned po nich budou následovat

další, méně ušlechtilé. Například: Jakou má tohle dílohodnotu? Jakou bude mít hodnotu za pět nebo deset let? A co si

o mně lidé pomyslí, když si ho pověsím na zeď?

Tento slovník je příručkou, z níž se dozvíte, jak lidéhledají na tyto otázky odpovědi a jak probíhá proces, při němž je umění přisuzována finanční hodnota. Na trhu s uměním se pohybuji přes třicet pět let, nejprve jsem pracoval pro Christie’s, potom jsem byl obchodníkem a nakonec jsemzakotvil v Sotheby’s. Z toho důvodu si troufám napsat knihu o světě umění, která se zabývá podrobnostmi zvrhlého, ale zároveň fascinujícího vztahu mezi uměním a penězi, vztahu, z něhož míváme špatné svědomí. Kniha je rozdělena do pěti částí, z nichž každá zkoumá jiný faktor, který rozhoduje o tom, jakou částku za to které dílo kupující zaplatí. Při jejím psaní jsem se vydal na vysoce subjektivní a bezostyšně požitkářskou exkurzi po těch aspektech uměleckého světa a výtvarného umění, které mi za ta léta připadaly komické, výmluvné, pikantní, báječné nebo absurdní.

První část knihy se zabývá umělcem a jeho zázemím. Kdo je autor uměleckého díla? Identita umělce a důležitost, s níž je vnímán v rámci dějin umění, je faktorem, který má pochopitelný dopad na kupující i na cenu obrazů. Ale na naše hodnocení umělců a jejich děl mají vliv také zákulisní příběhy, které jsou s nimi spojeny, historky vyvěrajícíz přitažlivosti a mytičnosti umělecké tvorby. Mimo historickou důležitost, dejme tomu takového van Gogha cobypůvodce expresionismu, je tu tragický příběh jeho života, který v očích sběratele zvyšuje umělcovu hodnotu po emoční i finanční stránce.

Druhá část pojednává o tom, po kterých námětecha stylech je poptávka. Odpověď na otázku, zda se vám něco líbí, je ovlivněna nejen osobním, ale také širším uměleckýmvkusem, který se neustále vyvíjí. Lidé chtějí od umění v různých dobách různé věci, z čehož vyplývá, že obliba i finanční hodnota toho, co umělci ztvárňují i jak to dělají, se může lišit generaci od generace. Navzdory vývoji ovšem existují určité náměty a styly, u nichž je víceméně jisté, že se budou prodávat lépe než jiné. Tato část našeho slovníku se pokouší analyzovat faktory, které jsou zde ve hře, a nabídnout bližší pohled na umělecký vkus z prvních let jednadvacátéhostoletí, tedy na vkus současný. Jedno varování předem: o tom, co se prodává a co ne, rozhodují občas jemné rozdíly, ale mnohem častěji znepokojivá zjednodušení.

Třetí část je věnována tomu, proč si jeden obraz oblíbíme a jiný ne. Proč na nás některé obrazy působí tak silně, že je chceme vlastnit (a proč přitahují davy dalších obdivovatelů, takže se prodávají za podstatně vyšší částky, než jaké simůžeme dovolit)? Samozřejmě že dosažená prodejní cena vždy odráží výjimečnou uměleckou hodnotu. A u děl nejvyšší kvality je rozdíl mezi cenou za velmi dobrý a za vynikající obraz překvapivě velký.

V mých očích je tato cenová propast jakýmsiospravedlněním tržní logiky: v tomto ohledu trh oceňuje uměníjaksepatří. Dokáže rozpoznat nejlepší díla a důrazně je oddělit od všech ostatních.

Ale jak to dělá? Uměleckou hodnotu je, jak známo,těžké postihnout. Budeme se zabývat jistými faktory, které se na ocenění díla podílejí – barvou, kompozicí, konečnou podobou, emočním dopadem, vztahem k přírodě i k jiným uměleckým dílům. A naopak: co nás vede k pochybnostem, které se na ceně uměleckého díla projeví negativně? Zůstal obraz nedokončený? Je příliš tmavý či nadměrněrestaurovaný? Nebo zachycuje něco nepříjemného? A hrůzo hrůz, není to náhodou padělek?

Již zde zaznělo, že na to, jak vnímáme umělce a jeho tvorbu, má vliv zákulisní příběh. Totéž lze řícto zákulisním příběhu konkrétního díla: V čí sbírce se objevilo? Kde bylo vystaveno a jací obchodníci s ním měli co do činění? A proto se ve čtvrté části knihy zamyslíme nad původem uměleckých děl. Jestliže je obraz, který kupujete, součástí významné soukromé sbírky, zvyšuje to jeho cenu, protože patří-li předchozí majitel mezi prominentní sběratele, dílo má automaticky punc kvality. Cézanne ze sbírky Paula Mellona bude mít vyšší cenu než týž obraz ze soukromé sbírky neznámého člověka. Na druhou stranu sev rodokmenu uměleckého díla mohou vyskytovat jména, která jsou pro zasvěcence varovným signálem. Do této kategorie spadají například obchodníci, o kterých bylo zjištěno, že se účastnili obchodu s uměleckými díly pocházejícímiz rabování za druhé světové války. Pokud nelze jednoznačněprokázat, že obraz, který prošel rukama takového obchodníka, nebyl ukraden židovskému sběrateli, jeho hodnota nejspíš povážlivě klesne. Dokonce se může stát, že se vůbecneprodá. A je-li mezi předchozími vlastníky jmenován třeba polní maršál Göring, nemusí to nutně představovat plus, anikdyby k danému obrazu přišel legálně.

Jakou má dílo cenu? Umění prochází hodnocením a změnami majitelů v tržním prostředí, které se neustálevyvíjí. Toto prostředí je výsledkem široké škály ekonomických, politických, citových a psychologických faktorů. Jeovlivněno marketingem obchodníků s uměním a aukčních domů, rozmary sběratelů a vrtochy kritiků, vším, co lidé vidív muzeích a v televizi, i osobními ambicemi jednotlivců. Poslední oddíl našeho slovníku s názvem „Tržní klima“ se proto zabývá některými z různorodých prvků, které mají dopad na podnebí v uměleckém světě, ať už přispívají k rozpoutání bouří, nebo ke slunečné pohodě.

Přiřazování finanční hodnoty uměleckým dílům je sice poněkud kontroverzní činnost, ale já se domnívám, že obchod s uměním plní celkově vzato nezbytnou funkci a nedělá to o nic hůř než jiné uznávané komerční instituce. A s určitostí mohu říct, že jsem díky tomuto obchodování prožil zajímavý život. Měl jsem možnost dostat se doblízkosti mnoha skvělých uměleckých děl (i mnoha děl méně výtečných kvalit, což bylo taktéž prospěšné). Setkal jsem se s mimořádnými (a mimořádně bohatými) lidmi. Tentoslovník je antologií všeho, co jsem se od nich naučil. A protože jsem strávil dvacet šťastných let v aukčním domě Sotheby’s, sluší se, abych zdůraznil, že veškeré závěry, ke kterým jsem dospěl, jsou pouze mými názory, s nimiž se mí trpělivízaměstnavatelé nemusí ztotožňovat. Umělec a jeho zázemí B ohémství Modely a múzy

Branding Mystifikace

Brueghel Sebevraždy

Degas Šílenství

Deníkáři z řad umělců Tvůrčí krize

Fiktivní umělci Umělci průměru

Géricault Věznění umělci

-Ismy Známé obrazy

Městské čtvrti a kolonie Ženy umělkyně 13

Bohémství

Iris Barryová sice vorticistnímu malíři Wyndhamu Lewisovi

povila potomka, ale když se chtěla po propuštěníz porodni

ce vrátit do jeho ateliéru, musela čekat venku, protožeumě

lec se právě miloval s Nancy Cunardovou. Pokud Vlaminck

nečekaně prodal obraz, sebral peníze a vyrazils Modiglia

nim na třídenní pitku. Z bankovek, které nepropili, pak ti

dva skládali vlaštovky, které nechali létat do korun stromů

podél Raspailova bulváru. Při práci na obraze Vor Medúzy

se Théodore Géricault ostříhal dohola, odřízl se od přátel,

přinesl si do ateliéru postel a maloval nepřetržitě po dobu

deseti měsíců. Po dokončení obrazu prodělal naprosténer

vové zhroucení.

Umělci žijí jinak než běžní smrtelníci, což si lidéuvě

domovali odpradávna: „Vy malíři jste vrtošiví a náladoví.

Věčně jste opilí a ani se za sebe nehanbíte!“ křičí malířova

manželka v novele, kterou napsal Ital Franco Sacchetti na

konci čtrnáctého století. A když se o pět století později otec

Edvarda Muncha coby typický představitel buržoazie zhrozil

nad tím, pro jakou profesi se jeho syn rozhodl, prohlásil,

že být umělcem je jako žít v nevěstinci. V roce 1943 popsal

britský malíř Keith Vaughan umělcovo odcizenív následu

jící ponuré pasáži: „Vidíme, jak se potýká se seboui s ostat

ními, žije v trvalé osamělosti a strádání stižen bídou, jeho

mužství se rozpadá na kusy a v těchto troskách žhne jediný

zářivý klenot: jeho tvůrčí běs.“

Bohémství 14

Bohémství je výrazem umělcovy jinakosti. Ve svémoderní formě vzkvétalo v devatenáctém století během rozmachu romantického hnutí. Tehdy byl umělec obsazen do role trýzněného hrdiny, bohéma ve smyslu cikánského tuláka vedoucího kočovný nebo nepravidelný, nekonvenčníživot – ne nutně proto, že by si to sám zvolil, ale proto, že byl poháněn neodolatelným tvůrčím podnětem, a tudíž neměl na vybranou. Nadměrné holdování alkoholu, promiskuita, užívání drog, koketování s šílenstvím a výstřední vzhled či oděv patřily mezi uznávané rysy tvůrčího ducha; dokonce se našli tací, kteří věřili, že slabost pro tyto věci je nezbytným předpokladem kreativity, a snažili se sebrat odvahu k ještě bouřlivějším pijatykám nebo si nechávali narůst dlouhé vlasy (dívky se naopak stříhaly nakrátko), jen aby se stali velkými umělci.

Obvykle se má za to, že bohému si vymyslel HenryMurger, autor románu Ze života pařížské bohémy z roku 1843, který za její neměnné centrum označil Latinskou čtvrť a tvrdil, že bohéma „existuje a může existovat pouzev Paříži“. Když v roce 1900 přijela z Německa do Paříže Paula Modersohn-Beckerová, všimla si, že všichni malíři chodili „s dlouhými vlasy, v hnědých sametových oblecích nebo v podivných tógách s obrovskými třepotajícími semotýlky – dosti pozoruhodná banda“. Antiuniformní uniforma byla tou dobou již zavedená.

Časem vyrostli Paříži bohémští rivalové – za jednoho z nich lze patrně považovat Berlín před první světovou válkou a za dalšího New York šedesátých let dvacátého století. Odhodlaného konkurenta představovali Britové, kteří si vypěstovali vlastní plnohodnotné bohémy, jakými Bohémství byli například Augustus John nebo Wyndham Lewis. Jenže řadovým britským bohémům se nedostávalo potřebného zápalu, což mělo za následek vznik zromantizované, typicky britské bohémy, která si nepotrpěla na excesy. V úspěšném románu z konce devatenáctého století nazvaném Trilby z pera George du Mauriera vystupují tři neuvěřitelněrozjuchaní britští studenti výtvarného umění žijící v Paříži. Latinská čtvrť je v knize vykreslená jako místo, kde alkohol teče proudem, ale nikdo se nikdy neopije, nikdo neholduje absintu a nikdo, ani muž ani žena, se neoddává sexu. Ve skutečnosti se britští malíři té doby toužící ponekonvenčním životě a tvorbě spíš než do Paříže sjížděli do takových

Bohémství

Bohémové při hře: rozpustilí umělci za pařížského úsvitu

(Jean Béraud, Svítání, po večírku na Montmartru, olej na

plátně, 1907) 16 letovisek jako St. Ives nebo Newlyn v Cornwallu [viz Městské čtvrti a kolonie]. Ale navzdory srdnatým pokusůmo bohémství trávili Britové většinu času hraním golfu a kriketu. V roce 1942 řekl Osbert Sitwell Georgi Orwellovi, že v případě nacistické invaze má domobrana příkaz zastřelit všechny umělce. Orwell poznamenal, že něco takového by v Cornwallu nebylo na škodu.

Podle Murgera je bohémství „fází v umělcově životě, která je předehrou ke Královské akademii, špitálu nebo márnici“. K povinnostem umělce patřilo šokovat buržoaziia nemilosrdně se postavit proti konvencím. To bylo do jisté míry snadné, ale problém nastal ve chvíli, kdy malíř zjistil, že z buržoazie pocházejí také kupci jeho děl. To se potom zaprodal a přidal se ke Královské akademii. Nebo se nezaprodal a zešílel,příadně zemřel. Jiným způsobem, jak opustit bohému, bylo uzavření sňatku spojené s domáckým životem či konkrétněji s rodičovstvím, které často představovalo deprimující slepou uličku. Řečeno s Cyrilem Connollym, nic není v takovém rozporu s uměleckými snahami jako „kočárek na chodbě“.

Výsostným bohémem neposkvrněným hodnotamiprůmyslníků a buržoazie a hledajícím primitivní život bylGauguin, který před civilizací utekl na ostrovy v jižních mořích [viz Část II., Exotičnost]. Pak tu byl Augustus John, který se stal cikánem doslova, naučil se romsky, kočoval po vlasti z místa na místo, aniž kdekoli zapustil kořeny, a s sebou vláčel milenky a děti, což byl šikovný způsob, jak vyřešit problém s kočárkem na chodbě. Modigliani naopak pobýval většinou v Paříži, ale přesto nastavil laťku výstřednosti tak vysoko, že se s ním bohémové poměřují dodnes. Munch se v pozdějším životě zapřisáhl, že se polepší – snad konečně Bohémství 17 vyslyšel námitky svého otce. Podle vlastních slov se rozhodl omezit na „doutníky bez tabáku, nealkoholické nápojea nejedovaté ženy“.

Obhájcem střídmosti byl Flaubert. „Veďte normální, obyčejný život jako maloměšťáci, abyste mohli být divocí a originální ve své tvorbě,“ radil umělcům. Kromě tohoexistovala také zajímavá podskupina umělců, které bohémský způsob života nelákal a kteří se bouřili proti výstřednosti, jež paradoxně ústila v uniformitu. Tito umělci neviděli mezi kvalitní tvorbou a nekonvenčním chováním žádnousouvislost a záměrně přijímali konzervativní, měšťácký životní styl. Například soukromý život Pierra Bonnarda mělpodobu poklidné domáckosti narušované pouze pravidelnými koupelemi jeho ženy (aspoň soudě podle motivu jeho děl). Magritte si nechával záležet na svém konvenčním vzezření a nosil buřinku. Sir Alfred Munnings, který malovalpřevážně koně, se oblékal a žil jako anglický venkovský šlechtic a jednou památně prohlásil, že kdyby někdy potkal Picassa, uštědřil by mu pěkných pár kopanců.

Dnes působí v Londýně skupina úspěšných portrétistů známých jako Pinstripe School neboli Škola proužkovaných obleků, protože se málokdy ukazují v jiném oděvu. Jedocela dobře možné, že tihle muži – kteří jsou talentovanými, byť poněkud popisnými malíři – si před prací svléknou sako a snad si dokonce i povolí kravatu. Jejich výsostnákonvenčnost a švihácký vzhled však určitý typ lidí uklidňuje.Bezochyby pijí a možná se i honí za ženskými, ale ne víc než obchodní bankéři, manažeři hedgeových fondů nebo dobře placení advokáti, kteří představují většinu jejich klientely. Na druhou stranu obleky nošené britským duem Gilbert

Bohémství


18

a George, umělci, kteří patří ke špičce současnéhovýtvarné

ho umění, vyjadřují jiné poselství. Zjevně konvenční oděv

této dvojice je ve skutečnosti vrcholem nonkonformismu

a postbohémským bohémstvím.

Bohémství umělců je důležitou částí mýtu o umění.

Umění je něco magického, transcendentního, něco, za co se

vyplatí vydávat velké peníze právě proto, že je jeho hodnota

nevyčíslitelná a neocenitelná. Umělci coby tvůrci tétone

smírně žádoucí duchovní komodity se musí oblékat a chovat

jinak, aby se odlišili od obyčejných lidí. Jejich bohémství je

znakem pomazaného stavu, připomínkou, že umění je čímsi

mimořádným – a čímsi cenným i z finančního hlediska.

B randing

Nejnadužívanějším slovem v řeči obchodníků s uměním,

kritiků a odborníků z aukčních domů je dnes „ikonický“

[viz Část V., Glosář]. Jestliže prohlásíme o nějakém díle, že

je „ikonické“, nechválíme tím pouze jeho uměleckoukva

litu. V podtextu říkáme i to, že dobrá umělecká díla jsou

taková, která jsou něčím typická nebo snadnorozpozna

telná. Trh s uměním, který si u prodávaných děl cení lehce

rozpoznatelných vlastností, v zásadě propaguje značkové

umění. Počátky tohoto vývoje lze vysledovat už s nástupem

modernismu. Velký obchodník s impresionistickýmumě

ním Paul Durand-Ruel z Paříže stál na konci devatenáctého

Branding


19

století před úkolem, jak uvádět na trh nové obrazy a jak

tuto do té doby neznámou komoditu prodat zájemcům

z řad veřejnosti. Jednou z jeho úspěšných inovací bylapopu

larizace samostatných výstav. Zaměření pozornosti nanadá

ní a pracovní výsledky jednotlivců, jako byl Monet, Renoir

nebo Pissarro, mělo důležitý dopad: poprvé byla definována

umělcova značka. A protože si obchodníci uvědomili, že se

zavedené značky dobře prodávají, pokračují v tomtomarke

tingu dodnes.

Vítězem současného brandingu neboli budování značky

je Damien Hirst. Jeho tečkové malby připomínajívzorní

ky výrobců barev, ale nyní se lidem zdá, že to ony imitují

Hirsta, přestože je tomu naopak. Hirst je ovšem výjimečný.

Umění coby dobře zavedená značka může narazit na dva

problémy: u žijících umělců hrozí, že branding vyústí ve

stejnost a potlačí radikální experimentování – pokudne

jsou tak chytří, že se prezentují jako nevypočitatelníexpe

rimentátoři, čemuž je ovšem těžké dostát. Dnešní umělci

omezovaní obchodníky malují a sochají ve strachu, aby

nepoškodili svou značku. A u umění dob minulýchdo

chází k tomu, že dílo například takového Moneta podraží

přímo úměrně tomu, jak snadno je lze rozpoznat – vejde-li

někdo do místnosti a spatří obraz na zdi, vykřikne směrem

k potěšenému majiteli: „Ach, vy máte Moneta!“ Styli ztvár

něný námět, které je možné lehce identifikovat, dodávají

kupujícímu jistotu a sebevědomí, protože si může připadat

jako znalec umění. Proto se ta nejtypičtější („ikonická“) díla

prodávají nejdráže. Zato na netypičnost pozor: zátiší nebo

třeba portrét od Moneta vynese o poznání méně než jeho

leknínová jezírka [viz Část II., Jednotliví umělci].

B randing


20

Kromě Moneta je tu řada dalších zesnulých výtvarníků,

kteří se do veřejného povědomí zapsali obzvlášť výrazně, což

jistě nijak neublížilo komerční hodnotě jejich děl. Mezi ně

patří:

Tamara DE LEMPICKA: vizuální básnířka art deca,

jejíž elegantní, mírně sapfické ženy, ať už nahé, nebo oděné

v bílých přiléhavých hedvábných šatech připomínajících

kubismus, evokovaly módní svět Hollywoodu třicátých let

dvacátého století a o dvě tři generace později dokázalyoslovit hollywoodské sběratele.

Snadno rozpoznatelný obraz: Fontanovo rozřezané plátno,

působivá umělcova značka (Lucio Fontana, Prostorovýkoncept, vodová barva na plátně, 1965) Branding 21

Lucio FONTANA: prázdné plátno elegantně proříznuté

odlamovacím nožem bylo brilantním tahem. „Protínám

plátno,“ vyjádřil se sám umělec, „a vytvářím dimenzineko

nečna.“ A také nekonečně opakovatelný a snadnorozpozna

telný motiv.

Alberto GIACOMETTI: dlouhé, útlé, ostře vyrýsované

údy jeho pozdějších figurálních soch jsou identifikovatelné

na první pohled a představují působivé ztvárněníexisten

ciální krize člověka dvacátého století.

Atkinson GRIMSHAW: noční ulice zalité světlempoulič

ních lamp z dílny tohoto viktoriánského krajináře vzbuzují

v divákovi příjemnou nostalgii. Tento malíř usnadnil vstup

na trh s uměním nejednomu nejistému sběratelskémuno

váčkovi: útulnost jeho obrazů spolu s jednodušerozpozna

telným stylem představují vskutku uklidňující kombinaci.

L. S. LOWRY: charakteristické postavy štíhlých mužů

a bezútěšná krajina severoanglických měst připomínající

městský život z poloviny dvacátého století představujítypic

ké rysy, které neztrácejí přitažlivost ani ve stoletíjednadva

cátém.

Amedeo MODIGLIANI: jeho ženy s lákavými křivkami,

protáhlými krky a podlouhlými obličeji patří k nejsnázeroz

poznatelným moderním obrazům. Modigliani věděl, co má

rád, a zůstal tomu věrný: portréty těchto žen tvoří bezmála

tři čtvrtiny celého jeho díla.

Branding 22

Piet MONDRIAN: mřížky sestavené z vertikálnícha ho

rizontálních čar občas přerušené barevnými obdélníky.Jed

noduché nápady jsou nejlepší.

Giorgio MORANDI: lahve, sklenice a džbány, džbány

a lahve – v řadách, na policích, na stole. Kdyby navrhl

vlastní značku kuchyňských potřeb, mohl z něj být boháč.

Představte si, jak skvěle by se dnes prodávaly v muzejních

obchodech se suvenýry.

John Singer SARGENT: charakteristicky uhlazenéa báječ

ně svobodné tahy štětcem dodaly osobám, které mu seděly

modelem, eleganci a honosnost. Mezi nejúspěšnější tradiční

portrétisty dneška se dodnes řadí ti, kterým se dařínejúčin

něji napodobit Sargentův styl.

Brueghel

První výtvarník, jehož existenci jsem si uvědomil, byl Pieter

Brueghel starší. Tedy abych byl přesnější, neuvědomoval

jsem si ani tak jeho existenci jako existenci jeho obrazů.

Když mi matka ukázala knihu barevných reprodukcítoho

to vlámského malíře, bylo mi šest nebo sedm let. Mám ji

před sebou i nyní, a kdykoli ji otevřu, vrací se mimimo

řádně živé vzpomínky na to, jak podmanivě na mě jeho

obrazy působily od prvního okamžiku, kdy jsem je spatřil.

Brueghel 23

Brueghelovy reprodukce mě vtáhly do světa fantazií,pohá

dek a grotesky, do světa mužů, kteří vypadali jako ryby, a do

světa ryb, které vypadaly jako muži, do světa vesnic pod

sněhem a bezzubých rolníků těšících se z prostých rozkoší

venkova, i do světa násilné smrti a padlých andělů.Roz

hodně jsem si neříkal: „Aha, tohle všechno namaloval jeden

malíř,“ ani „Nechce se mi věřit, že tyhle obrazy vznikly už

před čtyřmi sty lety.“ Zato jsem si pomyslel, že znázorňují

naprosto přesvědčivý, soudržný a jiný svět, do něhož byla

radost vstupovat.

Od té doby jsem se k těm obrazům nepřestávalvra

cet. Bylo tu komicky děsivé procesí Podobenství o slepcích

znázorňující šest postav potácejících se v řadě za sebou do

příkopu. A apokalyptický Triumf smrti zachycující spoušť

a zkázu, který byl hrůzyplnou předzvěstí válčení vedva

cátém století – v popředí změť masakrovaných civilistů,

v dálce středověká verze evakuace Dunkirku. Klanění tří

králů ve sněhu přemístěné do vlámské zasněžené vesnice

patří k velkým obrazům navozujícím zimní náladu – nejlépe

si ho vychutnáte v obývacím pokoji s krbem. Obraz V zemi

peciválů zachycuje tři muže vyspávající po přemíředobré

ho jídla a pití. Z šatů jim lezou baňatá břicha typická pro

Brueghelovy blahobytně vyhlížející rolníky. Babylonská věž,

tahle velkolepá architektonická pošetilost, se tyčí k nebi i se

všemi úchvatnými stavebními prvky, které z Leganeposta

víte, kdybyste se zbláznili. A pak tu byl Ikarův pád: mladý

muž, který se příliš přiblížil slunci, roztavila se mu křídla

a zřítil se na zem, je zde zobrazen v okamžiku, kdy spadne

do moře a máchá bledýma nohama – ale na plátněs mno

hem rozsáhlejší pobřežní krajinou představuje pouze jeden

Brueghel

25 Brueghel

Babylonská věž postavená Pieterem Brueghelem, olej na dřevěné desce, 1563

25 Brueghel

Babylonská věž postavená Pieterem Brueghelem, olej na dřevěné desce, 1563 26

z drobných detailů, stejně jako oráč obdělávající pole, ovčák

ženoucí stádo, rybář nebo různé loďky nadnášené vlnami.

V porovnání s počtem lidí, kteří kupují současnéumě

ní, je počet těch, kteří sbírají obrazy starých mistrů, nízký.

Potíž je v tom, že někteří staří mistři jsou nám přílišvzdá

lení, příliš zabředlí v nesrozumitelné biblické nebo klasické

ikonografii. Ale Brueghel patří ke starým mistrům, kteří

dokážou oslovit i moderního diváka. Jeho svět je podivný

a osobitý, přesto neztrácí lidský rozměr. Není náhodou, že

Brueghelovy obrazy se ve dvacátém století staly inspirací pro

dvě skvostné básně: „Pieter Brueghel: Zimní krajinas brus

laři a pastí na ptáky, 1565“ od Johna Burnsida a „Musée des

Beaux Arts“, meditace W. H. Audena o  Ikarově pádu.Z ob

razů tohoto malíře k nám promlouvají lidé i po staletích.

A právě schopnost promlouvat ke sběrateli je tím, co umění

z dob minulých nezbytně potřebuje, má-li se prodávat.

Degas

Degas mě fascinuje. Připadá mi, že je ztělesněnímmimo

řádného francouzského nadání pro výtvarné umění. Byl

patrně největším kreslířem devatenáctého století a předním

technickým inovátorem s výjimečně vyvinutým smyslem

pro kompozici. Jako člověk byl nesnesitelný, cynický,du

chaplný, záludný a samotářský. Nikdy se neoženil – na to

byl příliš ponořený sám do sebe. Už v mladém věku se bral

Degas 27 za vlastní nezávislost a za svobodu malovat, aniž by neustále přemýšlel o tom, co dělají ostatní výtvarníci. „Zdá se mi,“ napsal ve dvaadvaceti letech, „že chce-li dnes být někdo opravdovým umělcem, věnovat se původní tvorbě a najít si pro své působení místo ve společnosti, nebo mít alespoň jistotu, že si v co možná nejvyšší míře zachováneposkvrněný charakter, musí se neustále nořit do samoty. Člověk je obklopený žvásty a tlachy. Jako by obrazy vznikalyzásluhou napětí mezi lidmi toužícími po zisku, jak se to děje na burze. Všechno tohle obchodování bystří mysl, ale kalí úsudek.“

Bratři Goncourtové, kteří byli vnímavýmikronikáři pařížského kulturního světa, se s Degasem seznámili v roce 1874. A Degas v nich vzbudil zvědavost. „Originální chlapík, tenhle Degas,“ zaznamenali si do deníku,„neduživý, neurotický a s tak špatnýma očima, že se bojí, abyneřišel o zrak – ale právě proto neobyčejně vnímavý a citlivý k povaze věcí.“

Degas se rozhlíží cynickýma (byť slabozrakýma) očima po uměleckém světě v Paříži a pravidelně ho glosujepřiléhavými poznámkami. V dubnu 1890 navštíví japonskou výstavu v Muzeu krásného umění a svému příteliBartholoméovi ji posléze okomentuje slovy: „Běda! Běda! Vkus, kam oko dohlédne!“ A když chce upozornit na to, že jeho kolega Gustave Moreau je zároveň vizionářem i komerčním umělcem, popíše ho jako „poustevníka, který se vyzná ve vlakovém jízdním řádu“. Degas hovoří o „jistém druhu úspěchu, který je k nerozeznání od paniky“. Rozčiluje ho bezduché malování přírody v plenéru: „Ach, ti, kteřípracují v přírodě!“ stěžuje si v roce 1909 Andrému Gideovi.

Degas


28

„Šejdíři nestydatí! Krajináři! Když někoho z nich potkám

na venkově, mám chuť střílet. Prásk ho! Pro tyhle účely by

měl existovat zvláštní policejní sbor.“ A vtipně si rýpne i do

Monetovy posedlosti malováním pod širým nebem: kdykoli

si prý na něj vzpomene, vyhrne si límec kabátu.

Ale uměl být i rozmazleným neurvalcem. Sám bylfinančně zajištěný, což ho osvobozovalo od pachtění chudších impresionistů, přesto neměl k jejich nesnázím žádnépochoení. Coby bezmála zuřivý antisemita se během Dreyfusovy aféry provinil otřesnými výlevy nenávisti. Občas se zdálo, že si své nehorázné chování uvědomuje, ale nemůže si pomoct. V upřímné chvilce vysvětloval Evaristovi de Valernesrůzné síly, které ovlivňují jeho osobnost a chování: „Byl jsem ke všem tvrdý, nebo to tak alespoň vypadalo, protože mě ovládalo vzrušení z krutosti vzešlé z nejistoty a špatnénálady. Připadal jsem si mizerně ustrojený, mizerně vybavený a strašně slabý, kdežto moje názory na umění se mi zdály naprosto výstižné.“

Jak už jsme se zmínili, na Degasovi je něco výsostně francouzského: možná že právě to hrálo roli v aukčnímístnosti Christie’s v roce 1889, kdy se v Londýně vůbecporvé dražil obraz francouzského impresionisty. Jednalo se o Degasovo plátno V kavárně, z něhož byli angličtí sběratelé umění velmi rozpačití. Tak nový a cizí obraz je zneklidňoval a v aukční síni vyvolal nespokojený šum. Nakonec se toto mistrovské dílo prodalo za ubohých 180 guineí.

Vzpomínám si na příhodu z roku 2009, kdy Sotheby’s vydražila v Londýně bronzový odlitek slavné Čtrnáctileté tanečnice, jedné z nejúžasnějších soch devatenáctéhostoletí (vynesla 19 milionů dolarů). Za účelem předaukční Degas

29 Degas

Degasova přemoudřelá Čtrnáctiletá tanečnice, bronz,kombi

novaná technika, 1880, v kontrastu s osvěžující nevinností

živé anglické verze (Sotheby’s, únor 2009) 30

propagace si Sotheby’s vypůjčila skutečnou čtrnáctiletou

baletku z Královské baletní školy, aby zapózovala vedleDe

gasovy sochy z roku 1880. Z reklamního hlediska to byl

velký úspěch a anglická tanečnice z roku 2009 byla rozkošná.

Několikrát zaujala tutéž pozici jako Degasova socha, aby si

všichni novináři mohli pořídit dostatek fotografií. Fascinující

ovšem bylo porovnávat jemné rozdíly v postoji dívkya bron

zové sochy. Zdánlivě vše vypadalo stejně: pravá noha vepředu

v pravém úhlu k levé, ruce za zády, hlava mírně zakloněná,

aby se oči přirozeně dívaly přímo za nosem. Ale když jste obě

baletky porovnali, všimli jste si u francouzského originálu

z roku 1880 lehkého, cynického nahrbení a náznakukoke

térie. Hlava a oči sochy jsou v takovém úhlu, který vyjadřuje

zároveň hrdost, prodejnost, lajdáckost i vědoucnost.Anglic

ká tanečnice představovala vskutku radostný kontrast. Měla

svěží obličej a souměrnou postavu, stála vzpřímeně, vypadala

ladně a zdravě, a jako by s ní přivanula vůně tělocvičny. Její

pohled byl čistý, jasný a plný života – básníkovi JohnuBetje

manovi by se z ní podlamovala kolena; mladá baletkanázor

ně ukázala, proč by Degas nikdy nemohl být Angličan.

D eníkáři z řad umělců

Vždycky mě zajímali malíři, kteří uměli psát. Někteříuměl

ci samozřejmě programově mlčí a nejsou ochotní vyjadřovat

se slovy, což ovšem neznamená, že by byli horší malíři. Po

Deníkáři z řad umělců 31

spisovatelích také nikdo nechce, aby malovali a dali tak

lidem příležitost seznámit se s jinými aspekty jejichosob

nosti – kdybychom to po nich chtěli, brali bychom vážně

jen málokoho: Strindberga, Victora Huga, Edwarda Leara

nebo Ruskina a snad i Goetha a Williama Morrise. Alepro

tože rád čtu deníky, přitahují mě obzvlášť ti malíři, kteří si

je vedli. Někteří z nich se vyznačují velkou sdělností a občas

působivou výřečností. Nejlepší deníkáři – sympatický, ale

legrační Benjamin Haydon, nekonečně všímavý Delacroix

nebo, ve dvacátém století, nemilosrdně sebeanalytický Keith

Vaughan – používají psané slovo k objevování verbálního

vyjádření vizuálních zážitků a k popsání radostí i pocitů

zmaru z tvorby.

Malování je ze své podstaty samotářská činnost, cožpo

vzbuzuje umělce k sebezpytu, a mnohé deníky malířů vrhají

nesmírně zajímavé světlo na to, jak byl (nebo nebyl) ten

který obraz namalován. Zatímco spisovatelé píší důvěrné

deníky, které jsou knihami o tom, jak těžké je napsat knihu,

deníky výtvarníků vyprávějí o tom, jak je těžké namalovat

obraz. Najdeme tu spoustu utrpení a frustrace, ale také

dobré dny, kdy – řečeno s Haydonem – „mezi mozkovými

závity proudí nektar“. Plodem samoty, kterou malování

vyžaduje, bývá také výstřednost. Deníky umělců jsoucenný

mi zprávami z první ruky posílanými z bohémské frontové

linie, důvěrnými záznamy anarchického, obsedantního,

destruktivního a někdy i vyloženě komického životníhosty

lu tvůrčích osob. Jacopo Pontormo prošpikoval svévyprávě

ní o malování fresek ve florentském kostele svatého Vavřince

neurotickými poznámkami o svém stravování a zažívání již

v roce 1555. O tři sta let později se Gustave Courbet svěřuje

Deníkáři z řad umělců 32 s tím, že kdykoli dokončí obraz určený na výstavu, zhorší se mu hemoroidy.

Zásadním rysem deníku je jeho bezprostřednost, to, čemu Virginia Woolfová říká „rychlý, nahodilý trysk, jímž se řítí... výhodou této metody je, že s sebou strhávánáhodná, zbloudilá témata, která bych vyřadila, kdybych měla čas na rozmyšlenou, která jsou však diamanty na skládce“. Ti nejlepší umělci-deníkáři tohle chápou; vědí, že deník by měl být psán rovnou, bez oprav a uhlazování, jako literární obdoba spontánního komického výstupu. První nástřel je nejlepší, protože je upřímný. Když přejedete očima stránku rukou psaného deníku, měli byste vidět minimum škrtání. Deník by měl plynout bez dodatečných oprav, jako studie k obrazu bez pentimenti.

Dalším důležitým rysem je ochota zamyslet se nadvlastní nedostatečností a směšností a smířit se s nimi. Například Haydon je coby malíř obětí vysilujícího, pošetiléhovelikášství, ale coby deníkář se mile přiznává, že si je vlastníomylnosti dobře vědom. Podstatou jeho apelu je právě napětí mezi těmito dvěma polohami. Není možné nesympatizovat s někým, kdo dokáže napsat následující pasáž:

Smrtelnost, odporná smrtelnost života stačí na to, aby se člověku

svíralo srdce. Já, který bych neměl pít nic než nektar, který bych

měl spát na nadýchaných obláčcích, za dne plout s anděly a v noci

je líbat, já, který se umím výsostně těšit z krás všech božíchstvoření, který žiju a nasávám božskou slávu, jsem byl donucený snášet

hnusný, odporný, zapáchající, hnisavý, vředovitý puchýř! Ano –

abych ulevil odporné, silné, mokvavé, slizké bolesti v krku – bylo

mi z toho zle. D eníkáři z řad umělců 33 Dalším deníkářem, který na sebe leccos prozradil a který je k sobě podobně upřímný, je Andy Warhol: „Byl krásný den,“ píše 15. března 1983. „Šel jsem po ulici a jednašestiletá nebo sedmiletá holka volala na kamarádku: ‚Koukni na něj, ten chlap má paruku!‘ Bylo mi to strašně trapné. Ztratil jsem glanc a měl jsem zkažené odpoledne. A tak jsem upadl do deprese.“

Deník často představuje terapeutickou externalizaci rozbolavělé duše. Člověk se vypíše z vnitřních duševníchpochodů, čímž je lépe pochopí a snáze si s nimi poradí,a uleví se mu. Pro některé umělce pak psaní deníku znamená nastolení denního režimu: Ford Madox Brown každý den pečlivě zaznamenává počet hodin, které odpracovalv ateliéru. A jedné nudné neděle v Ženevě, 7. září 1856, si Ruskin spočítá, kolik dní mu „v případě ideálního trvání lidského života“ ještě zbývá. Dochází k závěru, že 11 795, a odtohoto čísla pak v deníkových záznamech den za dnem odčítá jedničku. Vydrží mu to skoro dva roky.

Co tohle všechno znamená z komerčního hlediska?Neříkám, že Delacroix je obecně vzato dražším umělcem,protože si psal deník. Ale domnívám se, že hodnota konkrétního Delacroixova obrazu by vzrostla, kdyby v deníku odhalil podrobnosti jeho vzniku. Nejlepší deníky vystihují osobnost umělce, který je píše; provádějí nás po širším umělcovězázemí, čímž nás obohacují, umožňují nám lepší pochopení malířova díla a zvyšují v našich očích jeho hodnotu.

Deníkáři z řad umělců


34

F iktivní umělci

Naši představu o tom, jak má vypadat umělec, odrážejí

a formují popisy umělců v literatuře. Jestliže jsou umělci

dobrými deníkáři, pak jsou také vděčnými postavami pro

romanopisce. Slovo „postavy“ bych rád zdůraznil. Fiktivní

umělecká díla, která tyto postavy vytvářejí, bývajíproble

matičtější. Vizuální povaha výtvarných děl klade požadavky,

které nelze uspokojit verbálním vyjádřením, a proto takové

fiktivní dílo téměř vždy působí neuspokojivě, leda by bylo

pojato sarkasticky, čímž se ovšem dostáváme do jiné oblasti

[viz níže Mystifikace]. V této kapitole vám nabídnu slovník

ve slovníku – výběr z řady nezapomenutelných fiktivních

malířů:

Ralph BARNBY je britský modernistický malířz mezivá

lečných let, který vystupuje v románovém cyklu Anthonyho

Powella Tanec na dobovou hudbu. Barnby je popsán jako

„podsaditý, tmavší pleti a s váčky pod očima“ a s „krátkými

vlasy ostříhanými na ježka“. Je to člověk, který „ví, jak si

ohlídat vlastní zájmy, ačkoli tak činí nevzrušeněa v pokli

du“. Maluje v poloabstraktním stylu ovlivněném Francouzi

a na konci dvacátých let dvacátého století se připojuje –

Powellovými slovy – k „dobovému umění uvědomělezba

venému iluzí“. Kromě toho je také plodným portrétistou,

přičemž většinou portrétuje ženy. V pronásledováníopačné

ho pohlaví je neúnavný a bezohledně využívá sklonů svých

obětí podléhat romantickému kouzlu umělce. Za druhé

Fiktivní umělci


35

světové války se Barnby podílí na kamufláži Královského

letectva („maskuje aerodromy za domy v tudorovskémsty

lu“). V roce 1941 umírá na palubě sestřeleného letadla.

Joseph BRIDAU je jedním ze dvou bratrů, kteří jsou

ústředními postavami Balzacovy Černé ovce (1842). Je to

romantický malíř šlechetného ducha, ale když dojde na

praktickou stránku života, stává se idealistickým váhavcem:

je popsán jako milovník „Byronovy poezie, Géricaultových

obrazů, Rossiniho hudby a románů Waltera Scotta“, což

znamená téměř jistou cestu do záhuby. Jeho bratr Philippe

je na druhou stranu mužem činu a bezohlednýmoportunis

tou. Není třeba dodávat, že tím, kdo se přižení do šlechtické

rodiny a královsky zbohatne, nebude Joseph, nýbržPhilip

pe. Joseph je nadaný malíř, fiktivní Delacroix, jenže neustále

čelí finančním obtížím. Jeho velkou chybou je – řečeno

s Balzacem –, že „nevychází vstříc maloměšťáckému vkusu.

Tahle společenská třída dnes drží peníze, ale je-li něčínadá

ní zpochybňováno, nepustí ani chlup“.

Edgar Bosworth DEACON, který se v pravidelnýchin

tervalech objevuje v prvních svazcích Tance na dobovou

hudbu od Anthonyho Powella, je malíř vyznávající starší

tradice než Ralph Barnby. Narodil se v roce 1871 a maloval

pompézní plátna na klasická témata. Jméno „Bosworth“

bylo výtečnou narážkou, protože většina anglických umělců

edwardiánské éry se pyšnila podobně nabubřelými druhými

jmény. Však také skutečně existoval impozantní malíř Louis

Bosworth Hurt (1856–1929), jehož tématem byl náhorní

skot. Na počátku dvacátého století nemá Deacon nouzi

Fiktivní umělci


36

o věrné mecenáše, většinou z okruhu nových zbohatlíků ze

střední Anglie, kteří kupují jeho monumentální díla s názvy

jako Kýrovo chlapectví, Sokratovi žáci nebo Z vůleDiokleciá

novy. Malířovo zaměření na neoděné mužské tělo připomíná

podobnou fixaci Henryho Scotta Tukea (1858–1929), jehož

početní mladí cornwallští rybáři plavali nazí na stěnách

Královské akademie, ale v Deaconově případě povede – na

rozdíl od Tukea – k nešťastnému incidentu v parkuv Batter

sea a nucenému exilu v Paříži. Po první světové válceDeaco

nova malířská sláva hasne. Převtělí se tedy do pacifistického

starožitníka s postranním příjmem z prodeje erotickélite

ratury a se zahanbující slabostí pro sandály. Umírá po pádu

ze schodů v nočním klubu, kde slavil narozeniny. Aleo ně

kolik desetiletí později, v roce 1971, mu uspořádají výstavu

ke stému výročí jeho narození, která se dočká pozitivního

kritického ohlasu i komerčního úspěchu, a jeho umělecká

pověst je obnovena.

ELSTIR je malíř, kterého si vymyslel Proust a který se

opakovaně objevuje v Hledání ztraceného času. Jeho jméno je

spojením Whistlera a Helleua; je to elegantní švihák, jehož

žena byla kdysi krásná. V jeho malířském stylu najdemeprv

ky Degase, Renoira, Moneta i něco málo ze Sargenta. Jedním

z Elstirových nejobdivovanějších děl je Přístav v Carquethuit,

který si lze představit jako impresionistickou krajinomalbu.

Vévoda de Guermantes Elstirem pohrdá a jeho obrazypova

žuje za povrchní. „Tohle poznáte, i když nejste žádný expert.

Já samozřejmě vím, že to jsou pouhé skici, ale stejně se mi

zdá, že si na nich nedává dost záležet.“ Podobné kritice byli

za svého života vystaveni Sargent i Whistler.

Fiktivní umělci


37

Dick HELDAR je typický Angličan vystupující cobyhlav

ní postava v románu Rudyarda Kiplinga z roku 1891 Světlo,

které zhaslo. Aby vyvážil nebezpečnou zženštilostpřisuzova

nou umělcům, dělá Kipling z Heldara takového chlapáka,

jak to jen u Angličana jde. Za války v Súdánu Heldarpra

cuje pro londýnské noviny, kterým posílá obrázky z bojiště.

Po návratu do Londýna se nejprve uchytí jako malíř válečné

vřavy. Odmítá estéty, kteří hovoří o umění a o stavu své

duše jako slečinky. Je ovšem zamilován do Maisie, která je

také malířka, ale jeho lásku neopětuje. Maisie sdílí ateliér

s rusovlasou impresionistkou, z čehož je jasné, že sepohy

bujeme na nebezpečném území. Heldar bydlí s dalším velice

mužným válečným korespondentem. A pak je tu foxteriér

jménem Binkie, kterému je Heldar snad ještě více oddán

než Maisii. Heldarovi sedí modelem Bessie, která není o nic

lepší, než se sluší – výsledkem má být mistrovské dílona

vozující melancholický pocit. Malíř „se dá do práce, tiše si

píská a brzy je pohlcen čirou radostí z tvorby“. Jenže Bessie

se rozhněvá, protože s ní nikdo z Heldarovy domácnostine

chce spát, a pomstí se tím, že ono mistrovské dílo vymaže.

Heldar ale přes noc oslepne, takže si ani nevšimne, copro

vedla. Skončí zpátky v Súdánu, kde ho slepého převálcují

„rozčepýřenci“.

Gulley JIMSON je vypravěčem románu Joyce Caryho

Kopytem do hlavy (1944). Zažil kde co: „impresionismus,

postimpresionismus, kubismus, revmatismus“. „Umění je

moje neštěstí,“ naříká si. „Umění, náboženství a pití, tohle

všechno je pro chudáka chlapa hotová zkáza.“ Jeho životem

projde šňůra obtíže působících žen, většinou modelů, někdy

Fiktivní umělci


38

i manželek. Je věčně bez peněz a neustále se snaží nějaké si

opatřit, ať už zákonnou, nebo nezákonnou cestou.Vzhle

dem k tomu skončí nejméně dvakrát za mřížemi. „Co je

to umění? Pouhé požitkářství, kterému dáte průchod. Je to

neřest. Vězení je pro malíře ještě příliš dobré – měli by je

jednou týdně kutálet z Primrose Hill v sudu plnémskleně

ných střepů, aby se naučili, zač je toho loket. A o státních

svátcích dvakrát.“ Ale umění je zároveň jedinou odpovědí:

„Mluvit znamená lhát,“ uvažuje Gulley. „Jedinouuspoko

jivou formou komunikace je dobrý obraz.“ A rozdíl mezi

sebou a příležitostnými bohatými zákazníky, s nimiž má co

do činění, charakterizuje následovně: „Peníze vydělávají pro

zábavu a umění potřebují pro přežití; já dělám umění pro

zábavu a pro přežití potřebuju peníze.“

Otto KLEISNER je ústřední postavou románuWynd

hama Lewise z roku 1918 s názvem Tarr. Kniha je zprávou

z bohémské frontové linie, z území absintu, uměleckéhoex

perimentování a sebezpytné sexuální emancipace a odehrává

se v Paříži před první světovou válkou. Kleisner, německý

malíř chodící po žebrotě, je agresivní, neurvalý provokatér

a urputný lovec žen postrádající šarm. Zlobí se na svou

bývalou dívku, která si nedávno vzala jeho otce. Trápí ho

to tím víc, že je závislý na otcových penězích. Jako malíř se

úspěchu nedočkal, za svou kariéru prodal jediný obraz (za

4 libry 10 šilinků). Když kreslí svou další dívku, německou

studentku výtvarného umění jménem Bertha, řekne jí, že

má paže jako banány, což je patrně výsledkem primitivnípo

vahy jeho umu. Posléze vyprovokuje polského umělcek sou

boji, nechtěně ho zabije a v policejní cele si vezme život.

Fiktivní umělci


39

Mendel KUHLER, po němž Gilbert Cannan pojmenoval

svůj román z roku 1916 Mendel: příběh mládí, v podstatě

ani fiktivní postavou není, protože má zjevný předobraz

v britském malíři Marku Gertlerovi. Mendel jemimořád

ně nadaný a vizionářský mladý umělec trýzněný uměním,

ženami a vlastním židovstvím. Jeho prostředím je Londýn,

„burácející ohnivá pec Londýna, v níž byl upalován zaživa,

zatímco nad ním šlehaly bílé plameny šílenství...“ Neustálý

problém představují ženy. „Umělec potřebuje ženy stejně

jako jídlo – když na ně má čas... existuje něco, čemu se

říká umění, a na tom mi záleží víc než na vší lásce, na všech

ženách a holčičkách na světě,“ prohlašuje Mendel. Přesto

se zamiluje do malířky Grety Morrisonové (jejímž jasným

předobrazem byla Dora Carringtonová, kterou okouzlil

Lytton Strachey). Střídavě po ní touží, odmítá ji a vrací se

k ní. Morrisonová je popisována jako „obyčejná anglická

dívka, kterou o všechny opravdové city připravila výchova.

Přesně odpovídá svému typu: je vznětlivá bez smyslnosti,

laskavá bez vřelosti“. Chudák Carringtonová: není divu,

že byla poté, co tahle kniha vyšla, ke Cannanovi poněkud

chladná. A chladný byl i Gertler, ačkoli ten ke vznikuro

mánu přispěl tím, že Cannanovi zdlouhavě a sebevzhlíživě

vyprávěl svůj životní příběh, když pobýval u něj na chatě.

Ale nejvíc ze všech trpěl Cannan. Krátce nato, co se kniha

dostala na pulty knihkupců, se zbláznil a posléze skončil

v ústavu pro choromyslné.

Claude LANTIER, hrdina Zolova románu Mistrovské

dílo, je malíř, který se pohybuje v pokrokových literárních

a výtvarných kruzích Paříže. V době vydání knihy již stálo

Fiktivní umělci


40 Fiktivní umělci

Mark Gertler, předobraz Mendela Kuhlera (Mark Gertler,

Autoportrét s rybářským kloboukem, olej na plátně, 1909)


41

Zolovo dlouholeté přátelství s Cézannem na vratkých nohách,

ale publikování Mistrovského díla mu nohy definitivněpod

razilo, přestože je těžké pochopit proč. Lantier zcela jistě není

Cézanne. Podle toho, co maluje, se jeví spíš jako neúspěšný

Puvis de Chavannes, který se neustále potýká s obřímialego

rickými scénami, jimž nikdo nerozumí. Lantier je pronásledo -

ván tragédiemi: manželku, která ho obdivuhodně podporuje,

tyranizuje, jeho dítě umírá. Když své zesnulé dítě namaluje,

obraz je pověšen na prestižní výstavě v Salonu tak vysoko, že

ho nikdo nevidí. Lantier z vášně pro umění šílí, je posedlý

pseudosexuálním hledáním té nejkrásnější ženy zachycené na

tom nejexpresivnějším obraze a nakonec si vezme život.

Adolf NAUMANN je německý nazarén z románuMiddle

march (1872) George Eliotové, kterého potká Dorothea

Casaubonová na líbánkách v Římě. Dorothee ho představí

její rozháraný ctitel, romantický Will Ladislaw, který je také

tak trochu malířem. Naumann coby odhodlaný „renovátor“

křesťanského umění pracuje na kompozici na téma „svatí

táhnou vůz církve“. Prohlídka jeho ateliéru odhalí„mado

ny posazené pod nevysvětlitelnými trůny s baldachýnem“

a „svaté s architektonickými modely v rukou nebo s nožem

omylem vězícím v hlavě“. Naumann se promenujev šedo

hnědé haleně a vínové čapce ze sametu a nečekaně si získá

přízeň pompézního a pedantického doktora Casaubona,

když ho požádá, aby mu seděl modelem pro hlavuTomá

še Akvinského. Naskicuje Dorotheu jako svatou Kláru,

a protože věnuje přílišnou pozornost její kráse, vyslouží si

napomenutí od Ladislawa: „O paní Casaubonové se nepatří

mluvit jako o modelu.“

Fiktivní umělci


42

Charles RYDER je vypravěč románu Návrat naBrides

head (1945) od Evelyna Waugha. Kniha je předevšímpříbě

hem o jeho oxfordském přátelství s krásným, ale prokletým

Sebastianem Flytem a jeho následném románku seSebas

tianovou sestrou Julií. Ale v pozadí se odvíjí téma Ryderova

postupného zrání v umělce. V době, kdy pobýváv Brides

head, pracuje na výzdobě stěn, která velmi připomíná

murální díla Rexe Whistlera, skutečného malíře, který měl

podobné společenské aspirace a zálibu v dlouhodobýchná

vštěvách honosných sídel. Později si Ryder slušně vydělává

jako malíř exotických krajin, které pozná na svých cestách.

Lze předpokládat, že ke stáru byl k vidění spíš na obědě

u Whitea než v Uměleckém klubu v Chelsea – stejně jako

sám Waugh (který měl také výtvarné ambice).

Franz STERNBALD je hrdinou románu Ludwiga Tiecka

z roku 1798 s názvem Putování Franze Sternbalda. Tieck byl

patrně nejvšestrannějším a nejproduktivnějším spisovatelem

německého romantického hnutí. Sternbald, žák Alberta

Dürera, putuje začátkem šestnáctého století Evropou,ma

luje, kreslí a stýská si po své milované Marii, již nakonec

nalezne v Římě. „Nevěřili byste, jak moc bych si přálna

malovat obraz, který naprosto odhalí stav mé duše,“ horlí

Sternbald. Takové výroky o duši a jejím odhalování ukazují,

kým doopravdy je: malířem zaujatým německýmromantic

kým hnutím anachronicky rozšířeným s předstihem dvou

století.

Charles STRICKLAND je malíř připomínající Gauguina,

který se objevuje v románu Somerseta Maughama Měsíc

Fiktivní umělci


43

a šesták vydaném v roce 1919. Strickland-Gauguinpřevtěle

ný v Angličana se chová k lidem kolem sebe dost zle. Vzdá

se kariéry burzovního makléře v londýnském City, aby mohl

utéct do Paříže a malovat, přičemž opustí ženu a dětia za

dupe do země každého – včetně milenky –, kdo stojí v cestě

jeho rezolutnímu odhodlání dát umění úplně všechno. Je to

ponurý hrubián: „Nechci milovat,“ říká. „Nemám na to čas.

Jsem muž a občas zatoužím po ženské. Ale když ukojímvá

šeň, jsem připravený na další věci. Svou touhu nemohupře

konat, ale nenávidím ji, protože vězní mého ducha. Těším

se na dobu, kdy budu od této potřeby osvobozen a nebude

mne nic rušit od práce.“ Nakonec unikne do oblasti jižních

moří a skončí na Tahiti. Za svého života zůstanenepocho

pen: publikum šokuje vulgarita jeho barev a neotesanost

jeho kresby. Ale další generace, píše Maugham,Stricklando

vi porozumí a považuje ho vedle van Gogha a Cézanna za

jednoho z největších strůjců modernismu.

Géricault

Výsostným romantikem a vyznavačem nebezpečného života

byl Théodore Géricault. Kdyby se býval narodil o dvě stě

let později, jezdil by na nadupaném motocyklu Harley

-Davidson a nejspíš by bral drogy. Ve své době byl blázen do

rychlých koní a liboval si v extrémech: neustále se pozoroval

a počínal si výstředně, neuváženě a výbušně.

Géricault


44

Mistrovským dílem jeho krátkého života byl mimořádný obraz nazvaný Vor Medúzy, plátno velikostidvoupodlažního domu, které znázorňuje následky ztroskotání lodi. Géricault tak zachytil kus soudobých dějin – jeho obraz představoval téměř zpravodajský příspěvek: Medúza byla francouzská loď, která se v roce 1816, dva roky předvznikem obrazu, potopila u afrického pobřeží. Přeživší muži leží na bouří poškozeném plavidle v chaotické změti. Někteří jsou nazí, jiní oblečení, někteří žijí, jiní jsou mrtví. Výsledná kompozice působí úzkostně, ale zároveň vyzařujeneutuchající energii. Z tmavnoucího, dramaticky zataženého nebe vychází zvláštní, nadpozemské světlo, které dopadá na polámané kosti a napnuté šlachy, odpudivá žlutozelená záře dodává tělům nezdravě nažloutlý, bledý vzhled.

Ubohé oběti se na vratkém voru pokoušejí vztyčita natáhnout se k nebi v působivém crescendu. Na vrcholutohoto crescenda nalezneme dvě postavy, které divoce mávají na drobnou plachetnici v dálce. Zde je naděje na záchranu: ale mohl je někdo spatřit? Míří ona miniaturní loď na horizontu k nim, nebo se vzdaluje? Seskupení mužů na voru jako by zrcadlilo vzedmuté, rozbouřené moře – vlní se pod vlivem rozporuplných vášní, naděje, strachu, jásotu a zoufalství.

Malbou tohoto obrazu strávil Géricault víc než rok. Když si přečetl čerstvě publikované svědectví jednohoz přeživších, lodního lékaře Henriho de Sevigny, vyhledal tesaře, který pomáhal se stavbou voru po ztroskotání lodi, a nechal si od něj vyrobit zmenšený model plavidla. Potom sipronajal výjimečně velký ateliér, aby měl prostor na rozměrné plátno. Oholil si vlasy a veškerý svůj čas věnoval práci na obrazu. Návštěvy nepřijímal, žil jako mnich. Jakmile dílo Géricault 45 dokončil, prodělal nervové zhroucení a byl převezen do ústavu, který byl na počátku devatenáctého století jakousi obdobou dnešních odvykacích center. Ačkoli zabezprostřední katalyzátor Géricaultova zhroucení lze považovat úsilí vynaložené na malbu Voru Medúzy, jeho kořeny byly hlubšího a staršího původu.

Géricault vyrůstal v Paříži jako jediné dítě zámožných rodičů. Když mu bylo šestnáct, zemřela mu matka, což pro něj znamenalo zásadní životní událost, z níž se patrněnikdy tak docela nevzpamatoval. Po zbytek dospívání se o něj staral poněkud slabošský otec a strýc s tetou (starší matčin bratr a jeho mnohem mladší žena). Géricault chtěl býtmalířem. Přes nabádání rodiny se otočil zády k obchodua studoval umění v ateliérech různých předních mistrů. Miloval koně a od raného věku je maloval a kreslil. Dostal se také do ateliéru malíře Josepha Verneta zaměřeného na malbu koní. Jeden Géricaultův kůň, vyslovil se obdivný kritik, by snědl šest Vernetových na posezení.

Géricault byl zjevně náchylný k obsedantnímu chování. Tvrdě na sobě pracoval. Maloval výjevy z velkolepých bitev znázorňující hrdinné kavaleristy z Napoleonovy armády. Ale jeho militarismus byl stejně rozporuplný jako mnoho dalších aspektů jeho života. Géricault Napoleonanepodporoval, byl totiž royalistou. Aby se vyhnul odvodu na vojnu, zaplatil chudému rolníkovi, který nastoupil do armády za něj (tedy spíš mu zaplatil jeho otec). V jeho obrazech se projevuje posedlost smrtí a záliba v násilí – děsivý rys, který způsoboval, že ho přitahovalo utrpení. Géricault maluje mrtvá těla a odsekané končetiny, které si opatřujev pařížských nemocnicích, ale pronásledují ho pochybnosti: „Jsem

Géricault


46 Géricault

Kůň coby symbol romantické vášně (Théodore Géricault,

Kůň vystrašený bleskem , olej na plátně, 1810–1812) dezorientovaný a zmatený,“ píše v roce 1816. „Marně se snažím nalézt oporu. Nic není pevné, vše mi uniká, vše mne zrazuje. Naše pozemské naděje a touhy nejsou ničím víc než marnivými vrtochy, naše úspěchy jsou pouhými fatami morgánami, které se pokoušíme polapit. Je-li na tomto světě něco jisté, pak je to naše bolest. Utrpení je skutečné, rozkoš je pouze imaginární.“

Kolem roku 1814 do jeho díla vstupuje nové téma:vytváří mimořádně působivou sérii erotických kreseb, na nichž

se satyrové páří s nymfami a nazí muži a ženy se oddávají

vášnivým touhám. Milenci spolu spíš zápasí, než aby se

mazlili, jejich do sebe zaklíněné obrovité paže a nohy mají


47

zaťaté svaly. Umělec je očividně v zajetí nepřekonatelnésexuální vášně.

Pravda o tomto románku vyšla najevo po více než 150 letech. Badatel pátrající v dokumentech z archivu města Rouen narazil v roce 1973 na důkazy o tom, že v roce 1818 se Géricault stal otcem. Ukázalo se, že matkou byla žena jeho strýce Alexandrine-Modeste Caruelová. Jednalo se o byronský



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist