Kniha: Sněhulák – Jo Nesbo

JO NESBØ

sněhulák

Copyright © Jo Nesbø 2007

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Kateřina Krištůfková 2012

ISBN 978-80-87497-45-6

This translation has been published with the financial

support of NORLA.

29

Chlapec vzhlédl k muži, který stál vedle něj u kuchyňské linky. Světlo ze zasněžené zahrady se odráželo v bezvousé pleti napjaté na otcově masivní lebce. Máma říkávala, že táta má tak velkou hlavu, protože je takový mozek. Ptával se, proč říká je takový mozek, a ne má takový mozek, a to se pak vždycky zasmála, pohladila ho po čele a prohlásila, že tak to u profesorů fyziky bývá. Právě teď omýval ten mozek ve výlevce brambory a dával je do hrnce.

„Neoloupeš je, tati? Máma je vždycky...“

„Tvoje máma tady není, Jonasi. Takže to uděláme podle mého.“

Nezvýšil hlas, přesto v něm zaznělo podráždění, které Jonase přimělo se přikrčit. Nikdy mu nebylo úplně jasné, co otce tak rozčiluje. A občas ani to, zda je vůbec rozčilený. Alespoň dokud nezahlédl, že mámin obličej získal v koutcích úst úzkostné rysy, což, jak se zdálo, otce iritovalo ještě víc. Doufal, že máma brzy přijde.

„Tydlety talíře nepoužíváme, tati!“

Otec zprudka přirazil dvířka skříňky a Jonas se kousl do rtu. Otcův obličej se k němu sklonil. V tenoučkých čtverhranných sklech brýlí se zablesklo.

„Neříká se tydlety, říká se tyto,“ opravil ho otec. „Kolikrát ti to budu opakovat, Jonasi?“

„Ale máma říká...“

„Máma nemluví pořádně. Chápeš? Máma pochází z takového místa a z takové rodiny, kde jim na jazyce moc nezáleží.“ Otcův dech byl cítit mořskou solí, hnijícími chaluhami.

Otevřely se vchodové dveře.

„Ahoj,“ ozvalo se zpěvavě z chodby. Jonas se k ní chtěl rozběhnout, avšak otec ho chytil za rameno, zadržel ho a ukázal na neprostřený stůl.

„Vy jste ale šikovní!“

Jonas slyšel smích v jejím udýchaném hlase, stála na prahu za jeho zády a on přitom rozdával co možná nejrychleji příbory a hrnky.

„A jakého jste postavili krásného velkého sněhuláka!“

Jonas se tázavě otočil k matce, která si právě rozepínala kabát. Byla tak hezká. Měla tmavou pleť i vlasy stejně jako on sám, a k tomu měkkost v očích, jež z nich téměř nikdy nemizela. Téměř nikdy. Nebyla tak štíhlá jako na fotografiích z doby, kdy si brala tátu, přesto si všiml, že kdykoli si vyrazili do města, muži se za ní otáčeli.

„My jsme žádného sněhuláka nepostavili,“ namítl Jonas.

„Že ne?“ Matka svraštila čelo, přitom si rozmotávala dlouhou růžovou šálu, kterou od syna dostala k Vánocům.

Otec přistoupil ke kuchyňskému oknu. „To museli být kluci od sousedů,“ prohlásil.

Jonas si vylezl na kuchyňskou židli a vyhlédl ven. Tam, na trávníku, přímo před domem, opravdu stál sněhulák. Byl, přesně jak matka tvrdila, velký. Oči měl ze štěrkových kamínků, ústa z kousků uhlí a nos tvořila mrkev. Neměl klobouk, čepici ani šálu a měl jen jednu ruku, větvičku, která, jak Jonas odhadoval, pocházela ze živého plotu. Ovšem na tom sněhulákovi bylo něco zvláštního. Stál obráceně. Jonas nevěděl proč, ale sněhulák by se přece měl dívat na cestu, do otevřeného prostoru.

„Proč...?“ začal Jonas, otec ho však přerušil:

„Promluvím si s nimi.“

„Pročpak?“ zavolala máma z chodby, kde si právě, jak Jonas slyšel, rozepínala zip vysokých černých kozaček. „To přece nevadí.“

„Nechci, aby nám na pozemek někdo lezl. Až se vrátím, vyřídím to.“

„Proč se nedívá na druhou stranu?“ zeptal se Jonas.

Matka v chodbě vzdychla. „A kdy se vrátíš, zlato?“

„Někdy během zítřka.“

„V kolik?“

„Proč se ptáš? Máš něco domluveného?“ V otcově tónu zazněla lehkost, která Jonase přiměla se otřást.

„Jen abych měla připravenou večeři,“ vysvětlila máma a současně vešla do kuchyně, přistoupila ke sporáku, zkontrolovala hrnce a u dvou plotýnek snížila teplotu.

„Prostě ji uvař,“ řekl otec a otočil se ke stohu novin na kuchyňské lince. „A já pak nějak dorazím.“

„Dobře.“ Matka došla k otcovým zádům a přitiskla se k nim. „Vážně musíš jet do Bergenu už dneska večer?“

„Mám tam přednášku zítra ráno v osm,“ odpověděl otec. „Od přistání letadla to trvá ještě hodinu, než se dostanu na univerzitu, takže bych to nestihl, ani kdybych letěl zítřejším prvním spojem.“

Jonas poznal podle svalů na otcově zátylku, že se otec poněkud uvolnil, že máma opět dokázala zvolit správná slova.

„Proč se ten sněhulák dívá na náš dům?“ zeptal se Jonas.

„Jdi si umýt ruce,“ vyzvala ho matka. Jedli mlčky, ticho přerušovalo jen matčino vyptávání, jak bylo ve škole, a Jonasovy krátké chvějivé odpovědi. Jonas věděl, že příliš detailní líčení by mohlo vyvolat nepříjemné dotazy z otcovy strany, co se v té „mizerné škole“ zase učili nebo neučili. Či bleskový výslech týkající se někoho, o kom by se Jonas zmínil, že si s ním hrál – co dělají jeho rodiče a odkud je. Na což Jonas k otcově zlosti nikdy nedokázal uspokojivě odpovědět.

Už ležel v posteli, když zaslechl, jak se otec o patro níž loučí s matkou, zvuk zabouchávaných dveří a auta startujícího venku a mizícího v dáli. Jsou tu zase sami. Matka zapnula televizi. Jonas myslel na to, na co se ho máma zeptala. Proč si skoro nikdy nevodí domů kamarády. Nevěděl, co by na to měl odpovědět, nechtěl, aby byla smutná. Jenže teď byl místo ní smutný on. Kousl se do tváře, cítil, jak mu příjemná bolest proudí do uší, a zíral na kovové trubičky zvonkohry chvějící se pod stropem. Vstal z postele a docapkal k oknu.

Sníh v zahradě odrážel dostatek světla na to, aby mohl zahlédnout sněhuláka stojícího tam dole. Vypadal tak osaměle. Někdo by mu měl dát čepici a šálu. A možná do ruky koště. V téže chvíli se zpoza mraku vynořil měsíc. Objevila se černá řada zubů. A oči. Jonas se polekaně nadechl a ucouvl o dva kroky. Štěrkové oči se slabě zatřpytily. Nezíraly přímo do domovní zdi. Zíraly vzhůru. Sem nahoru. Jonas zatáhl závěsy a vlezl si zpátky do postele.