Sněhulák - Jo Nesbo; Kateřina Krištůfková

JO NESBØ
sněhulák





Copyright © Jo Nesbø 2007
Published by agreement with Salomonsson Agency
Translation © Kateřina Krištůfková 2012
ISBN 978-80-87497-45-6
This translation has been published with the financial
support of NORLA.





29
Chlapec vzhlédl k muži, který stál vedle něj u
kuchyňské linky. Světlo ze zasněžené zahrady se
odráželo v bezvousé pleti napjaté na otcově masivní lebce.
Máma říkávala, že táta má tak velkou hlavu, protože
je takový mozek. Ptával se, proč říká je takový mozek,
a ne má takový mozek, a to se pak vždycky zasmála,
pohladila ho po čele a prohlásila, že tak to u
profesorů fyziky bývá. Právě teď omýval ten mozek ve výlevce
brambory a dával je do hrnce.
„Neoloupeš je, tati? Máma je vždycky...“
„Tvoje máma tady není, Jonasi. Takže to uděláme
podle mého.“
Nezvýšil hlas, přesto v něm zaznělo podráždění,
které Jonase přimělo se přikrčit. Nikdy mu nebylo úplně
jasné, co otce tak rozčiluje. A občas ani to, zda je vůbec
rozčilený. Alespoň dokud nezahlédl, že mámin obličej
získal v koutcích úst úzkostné rysy, což, jak se zdálo,
otce iritovalo ještě víc. Doufal, že máma brzy přijde.
„Tydlety talíře nepoužíváme, tati!“
Otec zprudka přirazil dvířka skříňky a Jonas se kousl
do rtu. Otcův obličej se k němu sklonil. V tenoučkých
čtverhranných sklech brýlí se zablesklo.
„Neříká se tydlety, říká se tyto,“ opravil ho otec.
„Kolikrát ti to budu opakovat, Jonasi?“
„Ale máma říká...“
„Máma nemluví pořádně. Chápeš? Máma pochází
z takového místa a z takové rodiny, kde jim na jazyce
moc nezáleží.“ Otcův dech byl cítit mořskou solí,
hnijícími chaluhami.
Otevřely se vchodové dveře.
„Ahoj,“ ozvalo se zpěvavě z chodby. Jonas se k ní
chtěl rozběhnout, avšak otec ho chytil za rameno,
zadržel ho a ukázal na neprostřený stůl.
„Vy jste ale šikovní!“





30
Jonas slyšel smích v jejím udýchaném hlase, stála na
prahu za jeho zády a on přitom rozdával co možná
nejrychleji příbory a hrnky.
„A jakého jste postavili krásného velkého
sněhuláka!“
Jonas se tázavě otočil k matce, která si právě
rozepínala kabát. Byla tak hezká. Měla tmavou pleť i
vlasy stejně jako on sám, a k tomu měkkost v očích, jež
z nich téměř nikdy nemizela. Téměř nikdy. Nebyla tak
štíhlá jako na fotografiích z doby, kdy si brala tátu,
přesto si všiml, že kdykoli si vyrazili do města, muži se
za ní otáčeli.
„My jsme žádného sněhuláka nepostavili,“ namítl
Jonas.
„Že ne?“ Matka svraštila čelo, přitom si rozmotávala
dlouhou růžovou šálu, kterou od syna dostala k
Vánocům.
Otec přistoupil ke kuchyňskému oknu. „To museli
být kluci od sousedů,“ prohlásil.
Jonas si vylezl na kuchyňskou židli a vyhlédl ven.
Tam, na trávníku, přímo před domem, opravdu stál
sněhulák. Byl, přesně jak matka tvrdila, velký. Oči měl
ze štěrkových kamínků, ústa z kousků uhlí a nos tvořila
mrkev. Neměl klobouk, čepici ani šálu a měl jen jednu
ruku, větvičku, která, jak Jonas odhadoval, pocházela
ze živého plotu. Ovšem na tom sněhulákovi bylo něco
zvláštního. Stál obráceně. Jonas nevěděl proč, ale
sněhulák by se přece měl dívat na cestu, do otevřeného
prostoru.
„Proč...?“ začal Jonas, otec ho však přerušil:
„Promluvím si s nimi.“
„Pročpak?“ zavolala máma z chodby, kde si právě,
jak Jonas slyšel, rozepínala zip vysokých černých
kozaček. „To přece nevadí.“





31
„Nechci, aby nám na pozemek někdo lezl. Až se vrá -
tím, vyřídím to.“
„Proč se nedívá na druhou stranu?“ zeptal se Jonas.
Matka v chodbě vzdychla. „A kdy se vrátíš, zlato?“
„Někdy během zítřka.“
„V kolik?“
„Proč se ptáš? Máš něco domluveného?“ V otcově
tónu zazněla lehkost, která Jonase přiměla se otřást.
„Jen abych měla připravenou večeři,“ vysvětlila
máma a současně vešla do kuchyně, přistoupila ke
sporáku, zkontrolovala hrnce a u dvou plotýnek snížila
teplotu.
„Prostě ji uvař,“ řekl otec a otočil se ke stohu novin
na kuchyňské lince. „A já pak nějak dorazím.“
„Dobře.“ Matka došla k otcovým zádům a přitiskla
se k nim. „Vážně musíš jet do Bergenu už dneska
večer?“
„Mám tam přednášku zítra ráno v osm,“ odpověděl
otec. „Od přistání letadla to trvá ještě hodinu, než se
dostanu na univerzitu, takže bych to nestihl, ani
kdybych letěl zítřejším prvním spojem.“
Jonas poznal podle svalů na otcově zátylku, že se
otec poněkud uvolnil, že máma opět dokázala zvolit
správná slova.
„Proč se ten sněhulák dívá na náš dům?“ zeptal se
Jonas.
„Jdi si umýt ruce,“ vyzvala ho matka.
Jedli mlčky, ticho přerušovalo jen matčino vyptávání,
jak bylo ve škole, a Jonasovy krátké chvějivé odpovědi.
Jonas věděl, že příliš detailní líčení by mohlo vyvolat
nepříjemné dotazy z otcovy strany, co se v té „mizerné
škole“ zase učili nebo neučili. Či bleskový výslech
týkající se někoho, o kom by se Jonas zmínil, že si s ním





32
hrál – co dělají jeho rodiče a odkud je. Na což Jonas
k otcově zlosti nikdy nedokázal uspokojivě odpovědět.
Už ležel v posteli, když zaslechl, jak se otec o patro
níž loučí s matkou, zvuk zabouchávaných dveří a auta
startujícího venku a mizícího v dáli. Jsou tu zase sami.
Matka zapnula televizi. Jonas myslel na to, na co se ho
máma zeptala. Proč si skoro nikdy nevodí domů
kamarády. Nevěděl, co by na to měl odpovědět, nechtěl, aby
byla smutná. Jenže teď byl místo ní smutný on. Kousl
se do tváře, cítil, jak mu příjemná bolest proudí do uší,
a zíral na kovové trubičky zvonkohry chvějící se pod
stropem. Vstal z postele a docapkal k oknu.
Sníh v zahradě odrážel dostatek světla na to, aby
mohl zahlédnout sněhuláka stojícího tam dole.
Vypadal tak osaměle. Někdo by mu měl dát čepici a šálu.
A možná do ruky koště. V téže chvíli se zpoza mraku
vynořil měsíc. Objevila se černá řada zubů. A oči.
Jonas se polekaně nadechl a ucouvl o dva kroky. Štěrkové
oči se slabě zatřpytily. Nezíraly přímo do domovní zdi.
Zíraly vzhůru. Sem nahoru. Jonas zatáhl závěsy a vlezl
si zpátky do postele.