načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Snědla dětem sladkosti - Martina Formanová

Snědla dětem sladkosti

Elektronická kniha: Snědla dětem sladkosti
Autor:

Deset let po vydání své veleúspěšné prvotiny Skladatelka voňavého prádla přichází Martina Formanová s volným pokračováním, autobiograficky laděnou knížkou Snědla dětem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  125
+
-
4,2
bo za nákup

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EROIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 189
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-0914-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiograficky laděná knížka volně navazuje na Skladatelku voňavého prádla. Autorka vtipně vypráví o svém každodenním životě v Americe: životě na americkém venkově, svých snech a plánech, výchově synů, soužití s rodiči i o manželství s Milošem Formanem. Tentokrát zmiňuje také vážné téma - boj se zákeřnou nemocí. I přes všechny životní peripetie si však autorka dokáže udržet svůj humor a nadhled, takže čtenář se pobaví. Autobiografické vyprávění manželky režiséra Miloše Formana o životě v Americe.

Popis nakladatele

Deset let po vydání své veleúspěšné prvotiny Skladatelka voňavého prádla přichází Martina Formanová s volným pokračováním, autobiograficky laděnou knížkou Snědla dětem sladkosti . Autorka vtipným stylem přibližuje čtenáři nejen svou každodenní realitu – přesazení do odlišné země a kultury, uvykání venkovu, výchovu dospívajících dvojčat, vlastní plány a sny –, ale dokáže humorně reflektovat i vážnější životní okamžiky.
Na debut navázala Martina Formanová bestsellery  Trojdílné plavky , Ten sen , a dosud poslední novelou Nevěra po americku .

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Martina Formanová

Snědla dětem sladkosti

Eroika


4


5

Martina Formanová

Snědla dětem sladkosti

Eroika


6

© Martina Formanová c/o DILIA, 2012

© Eroika, 2012

Cover picture © Liu Bao Jun, 2009

ISBN 978-80-87409-14-5


7

Zima 2010/2011

Jsou svátky

„Ať mi ty děcka nejí to cukroví, vždyť to má být na

Vánoce,“ stěžuje si maminka.

Všechno je stejné, jako když jsem byla malá.

Maminka peče, otec píše seznam potravin, které je potřeba koupit (luští křížovku; čte noviny; vykládá si karty), akorát místo mě a sestry uždibují vanilkové rohlíčky přímo z plechu moji synové.

„Ty ořechový košíčky musím někam schovat, nebo mi je sní, ještě než je stačím naplnit,“ povzdechne si ustaraně máma.

Uprostřed kuchyně sedí v pozoru náš zlatý retrívr Bobbi.

Ze zkušenosti ví, že v době, kdy se připravuje či podává jídlo, ho může potkat nečekané štěstí – cokoli od plátku sýra po omylem upuštěné kuřecí stehno.

„To je hrozný, jak ten pes myslí jen a jen nažrádlo,“ utrousí můj otec.

„Je to zvíře, má jenom první signální soustavu,“ zastane se Bobíka máma. „Vezmi si, že ty mášvysokou školu a taky pořád šmejdíš, co bys snědl,“ neodpustí si poznámku.

Otec uraženě zvedne oči od seznamu.

„Pánové, piano,“ zavolá na vnuky, abydemonstroval, že jeho roli v rodině nelze bagatelizovat.

Po delším vyvolávání (ukáže se, že synové mají na uších sluchátka a reagují pouze na vizuální vjemy) konečně dostaneme prvního ke klavíru.

Místnost má jednu stěnu otevřenou a s kuchyní ji spojuje jídelna. (Na jiných místech tohoto textumůže být označována jako moje pracovna, ale mluvíme stále o témže prostoru.)

„Tady – Tichá noc,“ ukazuje do not táta.

„Nóó, Jimíček,“ ohradí se Andy.

Otec vymění noty za Nesem vám noviny.

„A to jako budeš hrát s těma sluchátkama na uších?“ zírám nevěřícně.

„On to má vypnutý,“ přispěchá na jeho obranu máma.

(Říkám máma, ale pochopitelně se jedná o ba­ bičku. To si akorát já nejsem schopna aktualizovat rodinnou hierarchii. Pamatuji si, jak mi kdosi přinesl dárky do porodnice a předal mi je se slovy „toto je pro chlapečky a toto je pro maminku“. – Jak ví, že tady mám maminku? udivilo mě tehdy. Teprve když jsem tuto záhadu vyprávěla sestře, upozornila mě, že tou maminkou jsem teď já. – Ovšem, ví to i matka?)

Andy nasadí útrpný pohled a začne hrát.

Nesem vám noviny pro něj rozhodně žádnounovinkou nejsou. Koledy cvičí chlapci již od srpna. Každý rok od srpna. A každý rok ty samé. (Od ledna do července trénují různé moderní skladby, jimiž se v nich snažíme probudit lásku k hudebnímunástroji. Nutno podotknout, že marně.)

„Tak – celkem dobrý, ne?“ pohlédneme na sebe my dospělí, když Andy dohraje.

Spíš se tak nějak snažíme vzájemně utěšit, želetos kluci zahrají koledy bezchybně.

Pomaličku totiž finišujeme; Vánoce jsou za necelé dva týdny.

A co by si o nás všech Miloš pomyslel. Až vstane.

Špička (ranní, nikoli moje!)

„Prosím tě, Petře, nevíš, kolik je hodin? A kolik je

venku stupňů?“ zaslechnu mámu.

Můj otec se ve skutečnosti jmenuje Vladimír, Petře se mu jenom říká, ale to je u nás normální. O psovi taky tvrdíme, že je to zlatý retrívr, ačkoli se očividně jedná o pouliční směsku.

„Neslyším, Majko,“ volá táta.

„No tak nic,“ mávne rukou máma.

„Sedím na záchodě, a ne v metrologickéminstitutu v Paříži,“ ozve se dotčeně z nejmenší místnosti znovu otec.

„Tak vidíš, že slyšíš!“ kontruje pěknou jazykovou hříčkou máma.

V domě panuje ranní špička.

Už jsme se ale tak nějak sehráli, bývalo to horší. Před pár lety; v dobách, kdy se máma (babička)učila intenzivně anglicky a já si intenzivně bělila zuby. Tehdy vyvolalo paniku pouhé zazvonění telefonu.

„Hhuh, hhhuh, hhhuh...“ ukazovala jsemmamince směrem k přístroji, jelikož jsem slyšela jehozvonění, ale kvůli pryžovému aplikátoru nasazenému v ústech jsem nemohla odpovědět.

„Cože? Co říkáš?“ odpovídala na mou gestikulaci máma, která sice mohla mluvit, ale zas měla na uších walkmana s angličtinou, takže neslyšela. To teprve bývaly nervy!

Naštěstí jsme se postupně vrátili k tradičnějšímu pojetí ranních rituálů.

Káva, příprava snídaní, svačin pro děti. Hekticky

hledám v prádelně čisté basketbalistické šortky, na

kterých synové trvají, přestože venku leží čerstvý

sníh.

Konečně nějaké najdu a s výchovně nesouhlasným

pohledem (neboť větší pedagogické důslednostinejsem schopna) šortky předám. Pak honem vypravím

sebe. Rozhodnutí nevystupovat před školou z auta

srazí přípravy na absolutní minimum. Přes noční

košili svetr a přes obličej velké sluneční brýle. No

a co, že sněžilo!

„Jime, zavaž si tkaničky,“ zdůrazňuje máma, když zaslechne kluky scházet z patra. Ani ho nemusí vidět a ví, že má tenisky rozvázané. A já se taky nemusím dívat, abych věděla, že si je nezaváže, jelikož sedomnívá, že podobné instrukce k životu nepotřebuje. Nepotřebuje totiž žádné instrukce – je mu dvanáct a všechno ví.

Scházím tedy alespoň dolů do garáže jako první; to aby padal na mě.

„Kluci, nezapomněli jste si chlebníčky?“ volá ještě za námi máma. Chlapci se na ni jen němě ohlédnou – slovo chlebníček nikdy neslyšeli.

Maminka se očividně rozhodla, že kluky po ránu ling visticky potrápí. Že by nával vlastenectví?

Nicméně v autě přebírám štafetu vlastenectví já.

Definitivně jsem se totiž rozhodla, že nestačí, že

12

děti česky rozumějí, ale že začnou i mluvit. Nikdy

bych nevěřila, jak těžké bude dolovat z nich slovíčka

a věty, které slýchají od narození a kterým perfektně

rozumějí.

„Tak jedem,“ navodím ihned pracovní atmosféru.

„Tak mi třeba pověz něco o sobě, Andy!“

V zrcátku vidím, jak si syn sundává sluchátka

z uší, pak váhavě začne.

„Já su Andíček...“

Pomíjím jistě roztomilý moravismus a zvažuji, zda

chlapcům nevysvětlit, že čeština používá zdrobněliny

k označování miminek a zvířecích mláďátek, a že

ačkoli v mých očích budou miminky i po čtyřicítce,

v kolektivu vrstevníků by mohlo sebeoznačení Andí­

ček vyvolat posměch. Ale do čtyřicítky je času!

„Výborně!“ namísto kritiky ho povzbudím.

„Já su – dvojička,“ pokračuje po krátkém zaváhání

syn.

Paradoxně právě míjíme kravín, takže mněnaska

kuje dojička.

Hlavně se nesmát! Smích už jednou snahy synů

o češtinu pohřbil.

Ačkoli – čemu bych se měla smát? Bydlím kousek

od kravína, syn by mohl dojit naprosto legitimně.

„Dvojče,“ opravím ho jen. „A dál?“

„Já hraju basketbal,“ pronese větu, kterou ovládá bezchybně, zřejmě pro případ, že by si akutněpotřeboval domluvit v zahraničí zápas.

„Správně.“

Následuje krátká přestřelka překladů: four hun­ dred seventy eight, fingers, holiday, vyjmenuj mi dny v týdnu.

Všechno mi to připadá tak absurdní!

Že jsem porodila dva cizince, kteří mají problém vyslovit čtyři nebo úterý.

Že bydlím kousek od kravína. Brno se mizdálo malé a Vinohrady příliš daleko z centra Prahy; a teď? Kukuřičná pole a smíšené lesy.

No nic.

Smíšeným lesem na hlavní silnici a pak dokopečka vzhůru, k bílé budově školy.

Vyklopit děti a pak... Ups!

Zastavím před skleněným vestibulem a i z auta vidím výraznou ceduli připomínající ranní schůzi výboru pro přípravu školní aukce. Dnešní ranní schůzi. Výboru, do něhož jsem se v jakémsi záchvatu rodičovské horlivosti přihlásila.

Ksakru!

Nemůžu říct, že by módní laťka byla v těchto

končinách vysoko (viz kravín, ostatně), ale objevit se

ve vstupní aule v noční košili a válenkách vyžaduje

kuráž.


14

Tu já ale mám!

Kdo mě viděl začátkem osmdesátých let v Brně v červeném kloboučku s pérem, může to potvrdit! A to jsem při své výšce nosila i podpatky, takže v tramvaji červené péro často naráželo do úchytné tyče u stropu. Model to byl nepohodlný anepraktický, ale činil mě nepřehlédnutelnou!

Dneska bych ani snad tolik pozornostinevyžadovala.

Lépe řečeno, byla bych raději, kdyby si mě nikdo nevšímal. Že mám sněhule, holé nohy a zpod svetru mi vykukuje noční košile. A to ještě přijde brutální okamžik pravdy, až si sundám sluneční brýle.

Hlavu vzhůru!

Jde jen o to vydržet nějakých patnáct minutminiporady.

Místností pro rodiče se nese příjemná vůněčerstvé kávy a u čtvercového stolu už sedí tři mámy. Bohužel chvíli po mně vstoupí další, Philippa.Studnice nesmyslných dotazů. Tak to nebude patnáct minut. To bude půl hodinky. Philippa usedá vedle mne a z plátěné tašky si vyndává pletení. Objemné klubko vlny, které si položila do klína, napovídá, že nikam nespěchá.

Čili pětačtyřicet minut až hodina.

Najednou mám naléhavý pocit, že bych teď měla

a mohla psát. Zaplavuje mě nutkavá potřeba tvořit;

přijde mi, že jsem v ideální kondici, abych vystihla

věci do hloubky i vtipně. Což se stává zřídkakdy

(kaž dopádně pokaždé, když shodou okolností ne­ jsem u počítače. Náhoda? Pech?).

Výbor rozhoduje, že do vstupní haly umístíme

dvě krabice; jednu na prázdné formuláře, druhou na

formuláře vyplněné. A k nim oznámení, že vyplněné

dotazníky je třeba odevzdat do konce února.

„Platí toto datum, i pokud bude kvůli závějím

škola zavřená?“ zajímá se ihned Philippa. „A nebylo

by dobré krabice barevně odlišit?“, „Mohl by někdo

informovat rodiče i formou e-mailu?“ Otázka stíhá otázku.

Zaznamenám, že na mně tu a tam ulpí některá

matka pohledem. Cítím se jak nahá v trní.

Oprava: tu kuráž, co jsem měla v osmdesátých

letech, už nemám.

Přehodím si zahanbeně holé nohy jednu přes

druhou. Philippa by mi na ně mohla během schůze

uplést barevné punčochy.


16

Philippa

Ačkoli že by zrovna pro mě Philippa pletla, není moc

pravděpodobné. S naší rodinou má, chudák, dost

otřesný zážitek.

Kromě toho, že ráda plete, totiž Philippa také ráda pořádá velmi opulentní, formální večeře. Co mě vedlo k tomu, že jsem kdysi slíbila, že se jedné zúčastníme, netuším. Vlastně tuším. Nesčetněkrát jsme to pod různými záminkami odmítli; věděla jsem, že formální a Miloš nepůjde dohromady.

Termín uprostřed prázdnin mi ještě Philippamnohokrát připomínala, nicméně den před ním mi Miloš oznámil:

„Holči, měla bys tu večeři zrušit, ona zejtra začíná olympiáda. A na tu já se strašně rád dívám!“

„To nemůžu!“ děsím se.

„Musíš.“

Milošovu zarputilost znám. Ale někdy mám i já svoji.

„Miloši, nemůžu. Já ty lidi potkávám denně na chodbě školy, tak se do mě vžij! Vždyť se třebamůžeš občas mrknout u nich, ne?“

Manžel se ošívá, párkrát něco namítne, alevzhledem k tomu, že po něm žádám ústupky zřídkakdy, nakonec kapituluje.

17

Svým způsobem.

Oholil se a dostavil. Ovšem pak –

„Dobrý večír, Philippo, jak to, že se nedíváte

na olympiádu? Copak někde nemáte televizi? Aha,

u tvého manžela v pracovně, výborně, tak já se

posadím tady, děkuju, a nedělejte si už se mnou

starosti...“

Rozpačitě se usměju na hostitelku. Miloš si holt

chvilku sedne stranou.

Snažím se být k domácím i dalším příchozím o to

vstřícnější – už mě převálcovalo, jak lahodné jsou

roznášené předkrmy, i to, že jmenovky zasedacího

pořádku u jídelního stolu jsou umístěny vestarožit

ných stříbrných stojáncích. Jak půvabný detail!

Čas se vleče, ostatní se zbytečně často ptají, kde je

můj manžel. Pro Kristovy rány, na světě je manželů,

a u Philippy se všichni jak naschvál ptají na toho

mého.

Hlavně odpovídat s humorem!

Několika bonmoty překlepu dobu do večeře.

„Miloši, pojď jíst,“ nakloním se vesele dopracov

ny majitele domu, kde Miloš trůní.

U jídla obsesi s olympiádou nějak zábavně shrne,

myslím si, a jsme z vody venku!

„Holči, nejdu,“ odpoví Miloš, aniž odlepí oči od

čínských akrobatů na obrazovce. „Jestli chceš, tak se se mnou rozveď, ale já prostě olympiádu miluju už od doby, kdy jsem byl dítě.“

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem rozvodkratičce nezvážila, ale hned jsem si řekla, že tu ostudu u jídelního stolu přežiju. Nakonec jak dlouho můžou trvat tři čtyři chody?

„Je mi to hrozně líto, ale manžel by se najedl v pracovně,“ krčím omluvně rameny.

Philippa kývne na obsluhu, která odstraníMilošovu jmenovku i porcelán a zanese mu jídlo k televizi. Jeho nepřítomnost u stolu vzbudí další vlnu zájmu – několik jiných manželů rovněž proklamuje lásku k olympiádě či sportu všeobecně (ovšem žádný to očividně nedotáhl do Milošova stadia).

Snažím se tvářit, že situace, jako je tato, by se mohla stát i v jiných rodinách.

Ještě netuším, že tuhle část večera budu později vnímat jako tu méně trapnou.

„Vynikající! Excelentní hlavní chod i dezert!“

Všichni se shodují, že nikdy nic lepšího nejedli; já samozřejmě nejhlasitěji, neboť musím chválit za dva.

Konečně se na mě usměje štěstí, po večeři se všichni přesouvají k poslednímu drinku do pracovny a sledují olympiádu s Milošem. Hovoří se o Číně a o sportovních disciplínách. V následujících dvaceti

třiceti minutách s úlevou uvěřím, že se možnánakonec nebude jednat o takovou společenskoukatastrofu.

Pak začínají hosté odcházet.

Philippě došly otázky.

„Tak už bysme taky měli jít,“ upozorním šetrně manžela.

„Já vím,“ souhlasí neurčitě Miloš. „Ale já čekám na to zapálení olympijské pochodně – to bývánejbombastičtější...“

S posledními hosty si šly lehnout Philippiny děti.

Poté její manžel.

„Milošku, prosím tě, pojď, nemůžeš se dodívat doma?“ téměř žebroním.

„To už musí končit,“ protestuje Miloš. „Prošvihnul bych ten úplnej závěr!“

Vysílám do Číny úporné prosby, aby zahájení olympiády okamžitě ukončili. Marně.

Plochu stadionu obsadí dva tisíce osm bubeníků. Jen do mě!

Komentátoři zmíní příští olympiádu v Londýně

(důrazná připomínka, abych na léto 2012 nicnedomlouvala).

Toužím zavrtat se do postele a mít tuhle pitomou

olympiádu z krku.

Philippa zjevně také.




Martina Formanová

MARTINA FORMANOVÁ


9. 1. 1966

Narodila 9.ledna 1966 v Brně. Odmaturovala na zdejším gymnáziu a ve studiích pokračovala na pražské FAMU, obor dramaturgie - scenáristika. Ještě před ukončením studia odešla do USA, kde v té době žila její starší sestra Simona.

Vystřídala mnoho zaměstnání, pracovala i jako asistentka režiséra Miloše Formana při natáčení jeho filmu Lid versus Larry Flynt. Po promoci se vrátila do USA natrvalo. S Milošem Formanem má dva syny, dvojčata Andyho a Jima.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist