načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sňatky z rozumu - Vladimír Neff

Sňatky z rozumu

Elektronická kniha: Sňatky z rozumu
Autor:

Románová pentalogiesvazek prvníVstupní svazek autorovy pětidílné rodové ságy Bornů a Nedobylů je znamenitým reliéfem Prahy padesátých let devatenáctého století, Prahy ztuha ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 330
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Desáté vydání v českém jazyce
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7075-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor líčí Prahu jako ospalé město, které se teprve probouzí a pomalu začíná konkurovat Vídni. V těchto podmínkách vznikají dva rody, jejichž osudy autor sleduje v celém cyklu. Zakladatelem prvního je Jan Born, majitel obchodu s uměleckými předměty. Druhou rodinu zakládá Martin Nedobyl, zběhlý student, který otcovo formanství přemění na první českou zasilatelskou firmu. Obě rodiny jsou spřízněny a oba muži ztrácejí své manželky při železničním neštěstí. Born snáší ztrátu důstojně, ale v Nedobylovi neštěstí zničilo všechno, co v něm bylo lidského. Úvodní svazek rozměrného cyklu o osudech dvou pražských měšťanských rodů od poloviny 19. století až do poloviny století dvacátého.

Popis nakladatele

Románová pentalogie
svazek první

Vstupní svazek autorovy pětidílné rodové ságy Bornů a Nedobylů je znamenitým reliéfem Prahy padesátých let devatenáctého století, Prahy ztuha střežené Vídní, jejíž světáckost výrazně kontrastuje s ospalostí českého provinčního města, vegetujícího ještě v závětří středověkých hradeb, které teprve nedávno prolomila největší událost té doby – železnice. Praha, vyřazena z účasti na politickém dění, hospodářsky ožívá vlivem technického pokroku a rozvojem průmyslu. Domácí živel, podporován šířícím se patriotismem, zvyká si na riziko podnikání a úspěšně soutěží s německou konkurencí. Autor nám vypráví příběhy dvou mužů, Martina Nedobyla a Jana Borna, vzájemně spřízněných výhodnými sňatky, jimiž zakládají své vlastní bohatství. Ale zatímco nezřízená hrabivost deformuje Nedobyla v peněžní žok bez vyšších zájmů, uhlazený a společenský Born se oddává všestranné vlastenecké činnosti, pro niž se posléze ocitá na čas i mezi politickými vězni pod Novoměstskou věží.
Události prvního dílu vrcholí železniční katastrofou na plzeňské trati roku 1868.

První díl pětidílné rodinné ságy, která se trvale zapsala do povědomí veřejnosti stejnojmenným televizním seriálem. Sledujeme v něm osud dvou rodů, které pomáhaly budovat v druhé polovině devatenáctého století českou společnost. Martin Nedobyl, původně majitel povoznictví, později podnikatel v oboru stavebnictví, se spoluzasloužil o vybudování dnešní pražské čtvrti Žižkova, jeho generační druh Jan Born, obchodník a mecenáš vzmáhající se české kultury. Prožívají i svoje lásky a osobní tragédie. Do jejich úspěšného a zdá se i poklidného a spokojeného života korunovaného úspěchy vstoupí prusko – rakouská válka a na jejím okraji podlehne Nedobylova žena Líza svému svůdci. Bitva u Hradce Králové, zde mistrovsky vylíčená, byla tragédií zasahující tisíce lidí. Tragédie osobní ale nejsou o nic méně bolestné a láska nemusí vždy jen hřát, její důsledky mohou i zabíjet. Takto zasáhne osud do života dvou sebevědomých a úspěšných mužů. Srazí je na kolena? Život jde dál a budeme ho sledovat v následujících dílech ságy o úspěších a prohrách, láskách a nenávistech.


Vladimír Neff (1909–1983) se zapsal do povědomí veřejnosti především monumentálními historickými díly, pentalogií Sňatky z rozumu, trilogií Královny nemají nohy a románem Srpnovští páni. Neméně významná je i jeho tvorba v oblasti společenského románu. Mysteriózní Třináctá komnata a romaneto Marie a zahradník patří k literárním klenotům. Neprávem opomíjený je jeho politický román Trampoty pana Humbla, popisující ideové zvraty českého intelektuála, od kolaboranta přes stalinistu po osmašedesátníka. Významná je i Neffova tvorba scenáristická, především jeho životopisné filmy Mladá léta (A. Jirásek) a Tajemství krve (objevitel krevních skupin dr. J. Janský).

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2015

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © Vladimír Neff – dědicové c/o DILIA, 1957

All rights reserved.

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Grafická úprava obálky © 2010 Jan Matoška

Ilustrace na obálce: František X. Sandmann (Václavské náměstí, 1860)

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-310-5


ČÁST PRVNÍ

Rytíř střední postavy



KAPITOLA PRVNÍ

Studentská léta

Martina Nedobyla

1

Trvalému pocitu křivdy nepřivykne nikdo, ani národ, ani město, ani člověk

jednotlivý. Nepřivykne, nesmíří se, pouze oslábne ve svém hněvu, zmaličtí

a zkysne, zmlkne a zesmutní, přihrbí se a zmarní.

Malé a zkyslé, přihrbené a smutné, zamlklé a zmarnělé bylo město Praha v době mládí našich praotců. Město české, ale ovládané německým erárem, korunované královským hradem, v němž sídlili už jen králové sesazení, sevřené hradbami, proti nimž nikdo neútočil, prolezlé špicly, již neměli koho špiclovat, protože nikdo si už netroufal mluvit, jak cítil, městovyvržené z proudu dějin, ostalé v snovém, nesmyslném středověku: taková byla Praha padesátých let minulého věku, jimiž zahajujeme své dlouhé vyprávění, město provinění, pokořené, propadlé do bezvýznamnosti, město ukřivděné.

Město malých lidí a ospalých maloměstských promenád. Korzovalo se na širokých městských hradbách, měšťané v dlouhých barevných kabátech, s manželkami a dcerkami v krinolínách a s kloboučky se zdviženýmistříškami, mladí fešáci s batistovými šátečky v náprsní kapse a štram oficíři. Na hlavní z těchto hradebních promenád, nad bránou zvanou Koňskou, byly tři hudební kavárny; v jedné vyhrávali valčíky, v druhé lidové písničky, v třetí lepší kousky operní a koncertní.

Ulice dlážděné kočičími hlavami, na nichž železné obruče vozů advoukoláků nadskakovaly s rachotem. Na rozích strážníci, uniformovaní jako pěší vojáci, černé čáky s mosaznými orly na hlavách, bílé řemeny křížem

7


přes prsa. U kašen děvečky a služtičky čerpaly vodu do puten a svěžími

hlasy pomlouvaly své paní a promlouvaly o svých láskách.

Solidní obchodníci se šmelcovými, korálky pošitými čepičkami na hlavách postávali na prahu svých skromných krámků, pátrajíce zrakem po mimojdoucích zákaznících. Večer se scházeli ve svých hospůdkách, aby porozprávěli o posledních událostech, tož o požáru mlýnů u Žofína, ozrušení cechů, o zavedení nového živnostenského řádu, o stavbě kasáren naproti Prašné věži. O desáté večer se zavíraly brány a caput regniBohemiae, hlava Království českého, tiše usínala; bděli jen policajti, kteří po slunce západu chodili ozbrojeni puškami, a ponocní, bodře po venkovsku opatření halapartnami a hlásnými troubami, na něž vytrubovali hodiny, jedenáctou počínajíc.

Mosty jen dva, starý kamenný a nový řetězový, velmi šeredný a kymácivý; protože nestačily provozu města, byť skromnému, bylo na nich tak živo, že vzpomínka na to se zachovala až po naše časy: úsloví dodnes užívané, že někde je tlačenice jako na pražském mostě, pochází z těch dob.

Za městskými hradbami pusto. Tam, kde o málo let později mělavzniknout předměstí Žižkov a Vinohrady, byla jen prašná pole a pastviskahubených koz; pouze Smíchov a Karlín, osady průmyslové, připomínaly svými továrními komíny a smutnými shluky plesnivých baráků uprostředzpustlin, že i v Praze už nastala doba páry, strojní bídy a otročiny.

O nástupu nového věku svědčilo též, abychom nekřivdili, Státní nádraží pod Žižkovským vrchem, vklíněné tak nešťastně mezi domy a městské hradby, že bylo nutno je překlenout kamenným mostem, aby nerušilofrekvenci. Bylo tak těsné, že strojvůdci při posunování mnohdy vyrazilivagónem dřevěná vrata ve zdi, jíž bylo obehnáno, a vjeli mezi drožkáře afiakristy, hlídkující před vchodem.

Město provinční duchem, ale královské siluetou paláců a věží, katedrály a hradu. Tam žil v třicátých letech se svým dvorem francouzský exkrál Karel Desátý, smetený z trůnu červencovou revolucí pařížskou; a teď, v letech padesátých, trávil tam poslední léta svého života zdětinštělýexcísař rakouský Ferdinand zvaný Dobrotivý, který se za revoluce rokuosmačtyřicátého zřekl panování ve prospěch svého synovce Františka Josefa a také se uchýlil do pražského závětří a ticha. Vyprávělo se o něm, že si

8


hraje s olověnými vojáčky a že ve své rezidenci má houpacího dřevěného

koně. Býval nejen císařem rakouským, ale i posledním korunovanýmkrálem Čech; proto když se občas projížděl po pražských ulicích ve svém

omšelém kočáře, lidé demonstrativně oslavovali tuto truchlivou karikaturu

vladaře, a on děkoval, dojat k slzám. Když jednou vystoupil z vozu, kterýsi

nadšenec před ním rozprostřel svůj plášť, aby po něm prošel svoukrálovskou nohou. Polekán, domnívaje se, že to je pokus o atentát, slaboduchý

stařec se znovu uchýlil do kočáru a odjel nazpět k svým vojáčkům a k svému

dřevěnému koni, aby se na ulicích už nikdy neukázal.

V tichých palácích na Malé Straně pak žila hrstka německé šlechty,uzavřené v pyšném, nepřístupném kruhu, maličký, pohrdavě vznešený to svět, nadobro oddělený od světa drobných domácích měšťanů. Soukromí těchto cizinců, do něhož ostatně nikdo se nesnažil vniknout, chránili velební, vážní portýři v dlouhých kabátech, s berlou v ruce a s funebráckým kloboukem na hlavě. Otevřenými vraty tu a tam prohrčel z nitra dlážděného dvora kočár s erbem, řízený kočím v kabátě žemlové barvy, s kokardou na klobouku; za spuštěnými záclonami se někdy mihl hraběcí stín. Jinak byly pražské šlechtické paláce mrtvé, nepřátelsky lhostejné, podobné chrámům, zasvěceným cizímu a nepochopitelnému božstvu.

Školy německé, ouřady německé, německé noviny a časopisy, divadla a knihy, veřejné nápisy a vyhlášky. To samo o sobě by nebylo nic špatného, nebýt toho, že jádro obyvatelstva bylo a zůstalo české původem i jazykovým povědomím, a že proto všechno, co mělo být jednoznačným nástrojem vzdělávání a informace, bylo nadto i nástrojem znásilňování a pokořování. Četníci v plné zbroji docházeli do škol, aby dozírali, nevyučuje-li se tam po česku. Každý, komu záleželo na přízni vlády a ouřadů, vedl si po německu. Nicméně maminky stále a nadále žvatlaly po česku se svými batolátky, dávaly jim papu a chodily s nimi pá, dělaly s nimi berany berany duc,foukaly jim na bebíčka a rozesmávaly je lištičkou, jež vařila kašičku; a co naplat, řeč, jíž člověk mluví nejlépe a nejraději, je řeč, jíž matka k němu hovořila, když ho hýčkala a krmila a ukládala k spánku. Snažily-li se rakouské vládní úřady proměnit tu nesmírnou směsici nároků, z nichž se skládala padesátimiliónová rakouská říše, v národ jazykově jednotný,bojovaly, v podstatě uváženo, proti tomu sladkému tlachání u dětských kolébek

9


a postýlek; ať vídeňská vláda dělala co dělala, ať zuřila, ať pracovalasebetvr

ději k splnění svých sjednocovacích cílů, maminky v Krakově hrály popol

sku paci paci pacičky se svými robátky, po maďarsku v Budapešti, poslo

vensku pod Tatrami, po italsku v Lombardii a v Benátkách, po rumunsku

v Sedmihradsku, po charvátsku v Záhřebě, po slovinsku v Lublani, po

česku v Praze. Jen maminky německé měly to štěstí, že mohly se svými

robátky promlouvat v řeči povolené, úřední.

A že ze sladkého tlachání kolébek a hracích koutů, z toho jazyka vpod

statě prastarého, vyrůstá žargon dětských tlup, nářečí dvorků a zahrad, ulic

a šancí, a že kluci jsou otcové otců a děvčata matky matek, nevymírala řeč

domácího lidu, bez ustání se obnovovala a sama sebou se omlazovala,nevy

kořenitelná, nezahubitelná. Vypuzena ze škol, z vědy a umění, nežádoucí

řeč se stala předmětem světového názoru, neboť hlásit se k národupotla

čovanému a mluvit nahlas jeho jazykem znamenalo vzdorovat násilísilněj

ších a přiznávat se k smýšlení těch, již bojují proti každé despocii, aťpoli

tické, ať náboženské. Vytlačena také z mocenských kruhů společenských,

stavši se mateřštinou chudých a nespokojených, řeč utiskovaných národů

rakouské říše nabyla charakteru výrazně a revolučně lidového.

2

V někdejší jezovitské koleji u Karlova mostu, tak řečeném Klementinu,

obrovské budově už tenkrát staleté a ponuré, zčernalé věkem a studené,

býval tehdy v prvním patře jižního křídla arcibiskupský konvikt prostředo

školáky. Tento zbožný studentský domov byl jakousi odnoží bohoslovec

kého učiliště, jehož žáky a chovanci se konviktisté ihned stávali, podvede

ním týchž představených a v téže budově, jakmile dostudovali na gymnasiu

otců piaristů na Novém Městě pražském, jež všichni povinně navštěvovali.

Byli takto připravováni a cepováni pro své budoucí kněžské povolání hned

od dětství, neboť jakmile za nimi zapadla vrata klementinské fortny,nastá

val jim přísný, od světa odtažený život klášterní, který měl trvat nepřetržitě

třináct let, až do vysvěcení.

10


Na podzim onoho roku osmnáctistého dvaapadesátého, o němž je vdějinách zapsáno mimo jiné i to, že tehdy slavný a přebohatý baronRinghoffer zřídil na Smíchově velkou továrnu na železniční vagóny, přibyl doklementinského konviktu nový chovanec, mladší ze dvou synů chalupníka a formana z královského města Rokycan u Plzně, Martin Nedobyl jménem. Na přímluvu hraběte Schönborna, jemuž starý Nedobyl vozil zavazadla, když se panstvo stěhovávalo na své letní sídlo, pražské arcibiskupstvíudělilo chlapci stipendium, a Martin tedy šel od maminky do škol sice spláčem, ale nakonec rád, že unikne tvrdým pěstím svého kolohnátskéhostaršího bratra, s nímž se nesnášel, a tatínkově sukovici. Starý Nedobyl byl hodný, starostlivý člověk, bál se Boha a pro svou rodinu by byl udělal první poslední, ale když vyplácel, nevěděl, kdy přestat, a nebýt záchranných maminčiných zákroků, byl by Martinovi už častokrát zpřerážel hnáty.

Byl to chlapec zcela a nadobro všední, průměr nejběžnějšího průměru, vzor obyčejnosti. Neměl nic ani pěkného, ani ošklivého, čím by se sebeméně lišil od obvyklosti nejobvyklejší. Po tváři byl souměrný, nešilhal, neměl křivou hubu ani odstávající uši, ale hezký také nebyl. Tvary lidských nosů někdy vyjadřují či aspoň předstírají pýchu a hrdou vůli, někdyvšetečnost, někdy zaostalost a tupost, někdy rozmarnost, někdy plačtivost; bývají nosy výbojné, zarputilé, koketní, kruté, veselé, drzé, bývají nosy krásněklenuté, vyhrnuté, rozpláclé, hrotité – u Martina nic takového: měl nos na pravém místě, nevelký, nemalý, nos zdravý a dobře sloužící svému účelu, ale nic víc. Chlapecké postavy bývají roztomilé, pružné a lehké, ohebné jako strůmek, stvořené pro rychlý běh, skok a hru, sošně blízké ideji krásy a dokonalosti, protože dosud neznetvořené tisícerým ochromujícím vlivem života; postava Martinova, ač ne hrbatá, ne břichatá, ne tlustá, ne hubená, podobala se soše tak málo, jako kůl se podobá antickému sloupu. Hlavu měl vzadu zploštělou, ale ne tolik, aby to budilo podiv nebo smích, a jaké měl oči, to nikdo nevěděl, protože nikdo se o to nezajímal – byly asišedohnědé nebo hnědožluté, dojista ne modré, ani černé, oči tedy, jaké má naprostá většina lidí tohoto světadílu; a právě takové byly vlasy, ne plavé, ne tmavé, spíš do hněda a popelava, chlapecky hřebíkaté, prostě obyčejné. Tolik o nepoutavém, ale také neodpuzujícím tělesném zjevu našeho hrdiny.

Ve škole v abecedním seznamu třídy byl šestnáctý z dvaatřiceti chlapců,

11


co do prospěchu sedmnáctý, osmnáctý, někdy i patnáctý; když v pozdějších

ročnících ubylo žáků, býval dvanáctý nebo třináctý z šestadvaceti. Pro svůj

naprostý nedostatek geniality, pro svou vzornou průměrnost byl u svých

učitelů velmi oblíben. Jeho pečlivě vypracované úlohy nebyly nikdy bez

chyby, nikdy nebyly bez té radostné hrubky, kterou je nutno tučnězatrhnout a podtrhnout a která snižuje známku na zdravý střední stupeň, nikdy

nebyly bez toho lidského selhání, jež v učiteli budí pocit důležitosti asvrchovanosti, neboť žák mu tu dává dojemně najevo, že i když se snažísebevíc, je mu stále třeba pomoci a vedení. Tupost odpuzuje, nadměrnábystrost znepokojuje, Martin, ani bystrý, ani tupý, uspokojoval.

Byl úslužný a trpělivý. Sedal vždy v první lavici a sledoval výkladyprofesorů se zřejmým zájmem, nehybně a napjatě. I když třída byla rozptýlená, když chlapci se vrtěli a kutili něco pod lavicemi a posílali si psaníčka, takže učitel nemohl s nimi navázat kontakt a měl proto dojem, že mluví do prázdna, byly tu nicméně dvě nemrkající, spolehlivě na něj upřené oči,šedohnědé to nebo snad hnědožluté oči Martina, který nejen pozorně naslouchal, ale provázel i ten nejnudnější výklad loajální mimikou: když učitel řekl „že“, přikývl, když řekl „quod erat demonstrandum“, se zřejmýmuspokojením povolil napjaté svraštělé čelo. Kabonil se pohoršením, když byla řeč o úkladech nepřátel církve, a radostně bral na vědomí zprávy o jejíchvítězstvích; a to měli jeho představení tuze, neskonale rádi a byli mu za to vděčni.

Hlásil se horlivě, zvláště když někdo ze spolužáků plaval a nevěděl kudy kam; když pak byl vyvolán, nebyla jeho odpověď ani tak skvělá, abyselhavšího kolegu ponížila, ani tak nedostatečná, aby zkoušející byl nucen ho napomenout: Když to nevíš líp, nehlas se. Dovedl u svých docentů vzbudit trvalý, nepomíjivý dojem, že o věcech hloubá a jde jim na kloub, i když výsledek jeho uvažování bývá dalek toho, aby oslnil nebo uchvátil.

V hodině náboženství například vyvolá učitel žáka, aby pověděl, conazýváme bytostí naprosto jedinou, a žák, dobře připraven, vyrazí žulovouněmčinou, jedním dechem, jednotvárným hlasem, drmolivě a prudce jako vůz řítící se po stráni:

– Bytostí naprosto jedinou nazýváme tu bytost, jež svou vnitřnípodstatou je vůbec jen jedna, takže takových bytostí nejen není více, ale ani jich více býti nemůže, a touto bytostí jedině je Bůh.

12


– Nu dobrá, na to katecheta, – tak to stojí v knížce. Ale teď nám pověz, co to znamená.

– Znamená to, odpovídá žáček, – že bytost naprosto jediná jest svou vnitřní podstatou vůbec jen jedna, takže...

– Halt! křičí učitel. – Neopakuj to, co jsme už slyšeli, a řekni nám, jak tomu máme rozumět.

– Máme tomu rozumět tak, že vnitřní podstatou bytosti naprosto jediné jest býti bytostí zcela naprosto jedinou, takže takových zcela naprostých...

– Sednout! Rozčiluje se učitel. – Jsi beznadějný trotl a pitomec. Pravdy našeho svatého náboženství nemáme papouškovat jako opice, nýbržrozjímat o jejich smyslu a oplodňovat tak duši a rozum svůj. Nu, kdo by dovedl vysvětlit pravdu jedinosti boží? Ty, Nedobyle?

Martin, který byl skromně a bázlivě pozvedal ruku, vstane, odkašle si a spustí se skloněnou hlavou a čílkem svraštělým, pomalu a důkladně:

– Bytost... bytost jediná... to jest bytost, jejíž nejvnitřnější podstata neboli esence, též s jistým rozdílem... rozdílem... přirozeností zvaná...

Zarazí se a v rozpacích vzhlédne k svému učiteli, který se usmívá vlídně a nabádavě:

– Dobře, dobře, jen tak dál. Jsem rád, že hledáš. Hleď. Tady ta tabule je jedna, že ano, žádná jiná tu není. Ale mohly by tu být dvě, kdyby byly, že. Kdežto Bůh... nu, Nedobyle?

– Je jen jediný, ožije Martin, – protože je to bytost jediná bytostně, což znamená, že to je bytost vůbec jen jediná do té míry, že více takovýchjediných bytostí býti nemůže, neboť taková je její podstata, též esencí nebopřirozeností zvaná.

– Je vidět, že jsi přemýšlel, sedni si, Nedobyle, chválí ho katecheta. – Budeš-li tak pokračovat, snažit se a obracet svou mysl k Bohu, aby těosvítil, nabudou tvé explikace ještě větší jasnosti a přesnosti.

Protože navzdory své horlivosti a úslužnosti nedociloval skvělých výsledků, nebyl neoblíben ani u svých kolegů. Zaujímal mezi nimi své místo, trpěli ho mezi sebou, nikdo se mu neobdivoval, nikdo se munevysmíval; nebýt události, jež ho v sedmém ročníku zhanobila a vyrvala z jejich středu a kterou vylíčím, až bude čas, byli by patrně nedlouho po svém odchodu ze škol všichni do jednoho zapomněli na jeho jméno, tvář, na

13


samu jeho existenci. Hudroval s nimi na vlhkost společné ložnice, kde teklo

ze stěn, na špatnou stravu, na zimu, jež pronikala do šerých prostorů

budovy, hned jak se dni počínaly krátit, a pak se stupňovala k neutuchající

mrazivé trýzni, na nedostatek pohybu a světla, ale nikdy se nepřidal k těm

odvážlivcům, kteří své stížnosti přednášeli nahoře a domáhali se nápravy.

Mnozí chlapci brali vážně náboženské otázky, jež se měly stát náplní jejich životů, i lámali si hlavy řešením rozporu mezi učením o svobodělidské vůle a všemohoucnosti a vševědoucnosti Boží; dogma oneposkvrněném početí Panny Marie, jež papež vyhlásil roku čtyřiapadesátého, když byli v sekundě, bylo světodějnou událostí; o proměně chleba v tělo, kdy se prý mění pouze neviditelná substance, ale viditelné případky chlebazůstávají beze změny, dovedli se přít vášnivě a bez konce, překřikujíce se vzájemně přeskakujícími chlapeckými hlasy. Představení byli příznivě nakloněni takovýmto disputacím, viděli rádi, když se žáci z vlastní iniciativy cvičili v dialektické pohotovosti, a proto se Martin účastnil těch zbožných hádání, zvláště když někdo z otců byl nablízku; ve skutečnosti mu byly všechny tyto otázky hluboce lhostejné. Je Bůh absolutně jediný? Dobrá, ať si je absolutně jediný. Je však podle jiného dogmatu trojjediný? Ať si jetrojjediný; kdyby papež z ničeho nic vyhlásil, že Bůh je pětijediný, byl by to vzal na vědomí klidně a bez zájmu.

Učil se latině, vlastnostem Boha, rodokmenu panovnického roduHabsburků stejně ochotně a také stejně lhostejně, jako by se byl učil egyptské Knize mrtvých nebo židovskému talmudu. Zavděčit se představeným,procházet z ročníku do ročníku, udržet se nad vodou, nepřijít o stipendium, nekobrtnout, neznepřátelit si nikoho, to bylo prozatím jeho cílem. Co bude dál, to se uvidí. Věděl, že církev je bohatá a mocná a že je dobře být pod jejím ochranným křídlem. Je bezpočtu výnosných úřadů, titulů, kariér, skvělých existencí a sinekur, jež skýtá svým věrným služebníkům; a Martin byl oddaný, byl horlivý, učelivý a vděčný, divže se nepřetrhl.

14


3

Pod dozorem mužů v černých klerikách, stínovitě se pohybujících poširokých chodbách, plynul Martinův život pokojně a tiše, členěn v jednotvárný

proud pravidelným vyzváněním, volajícím k probuzení i k uléhání, kmodlitbám v chladném, kryptě podobném oratoriu, k jídlu i k společnémustudiu při svíčkách, u dvojitých černých pultů v učebně ohromné a holé jako

vypleněný chrám. V zimě se mrzlo, v létě se uvadalo vedrem; nejnepříjemnější býval přechod těchto dvou období, čas oblevy, kdy mráz, jako

plaché zvíře zalezlý do tlustých zdí, vyrážel ze stěn a usazoval se na nich

jinovatkou palce ztloušti a kdy plesnivý pach mokré syroviny se dráždivě

vřezával do plic. Tehdy ústavní lékař, jejž život v semináři vycepoval

k chmurnému přezírání lidské existence jakožto strastiplnému vyčkávání

neodvratné smrti, prohlašoval katar průdušek, jímž v ten čas bývalo stiženo takové množství chlapců, že všechny obydlené prostory koleje se

otřásaly kuckotem, klidně a prostě za souchotiny, a svědomitě zapisoval

tyto diagnózy do deníku marodérů. – Nic si z toho nedělej, říkalpolekanému pacientovi, – musíme tam všichni, a čím dřív budeme na pravdě

boží, tím líp. Já sám trpím souchotěmi v bázni boží už třicet let, anevěsím hlavu.

Ale když jaro zvítězilo a kamenná stavba okřála teplými vůněmi mízy a rašení, souchotiny pomíjely, kašel ustával a do chodeb a ubikací se vracel klid. Chlapci botanizovali a pěstovali salát a ředkvičky v ústavní zahradě. Chrastivý šustot hrabí a měkký tlukot motyček splýval se cvrlikáním vrabců, dovádějících v pažitu pod korunami starých kaštanů, a tenkýproužek stínu, šinoucího se po ciferníku starých slunečních hodin, tiše postuoval s časem, vyměřeným všem těmto mladým životům.

S velikonočními svátky nastávaly exercicie, veliká zkouška trpělivosti a spasitelné rozjímavosti. Začínaly pobožnou slavností, kdy průvod dvou set kněží a bohoslovců, zahalený modrým mrakem kadidlového dýmu, za zpěvu kajícných žalmů a dunění varhan přenášel ze salvátorského kostela velikou monstranci do hlavní modlitebny v druhém poschodí koleje. Po tomto obřadu nesměl nikdo po tři dny opustit dům, nesměl promluvit ani

15


šeptnout, jen tiše se modlit mu dovoleno, neslyšně našlapovat při zvolné

chůzi, přemítat a litovat svých provinění.

Za krásného počasí pak chodívali žáci v štrudlu, pod vedením staršího bohoslovce, přes řeku do Seminářské zahrady na úpatí Petřínského vrchu. Hoši se rozlézali po celém svahu mezi mladými štěpy a pískovcovýmibalvany, mizeli ve vysoké trávě i v dutých stromech v hoření třetině sadu, dováděli jako kůzlata a honili se, na chvíli zase navráceni svému dětství. Město, zašněrované do hranatých hradeb, leželo před nimi jako otevřená krabice, plná hraček, věžiček a domků s drobounkými lesklými okénky a maličkými komínky na stříškách. V dálce za Koňskou bránou, uzavírající protáhlý obdélník tržiště, dnešního Václavského náměstí, černaly se na polích mravenčí postavičky venkovanů, sklánějících se nad zemí.

Roku padesátého devátého, když Martinovi bylo osmnáct let a když právě byl v septimě, do ústavního života, až dosud ospale harmonického abohumile nudného, vnikl nový, rozčilující prvek, zajímavý, dráždivý, ale tuze nebezpečný a povážlivý. Takové nálady vznikají zčistajasna; je to, jako když ve světnici za horkého letního odpoledne mouchy, až dosud poklidnědřímající na stěnách a rozvážně lezoucí po stole, najednou se rozčilí, začnou divoce poletovat a bzučet, těžce narážet na okenní tabulky, míhat se klikatým letem, zuřit a běsnit. Tak mezi klementinskými konviktisty, kteří byli, rozumí se, naprostou většinou Češi, vypuklo onoho roku šovinistické nadšení.

Až dosud zcela vlažní v národnostních otázkách, bez reptání přijímali jako něco samozřejmého, že vyučovací řeč na gymnasiu je německá. Pilností náboženské disputace, o nichž nahoře byla řeč, vedli ovšem také po německu, protože neznali českou odbornou terminologii, a sami mezi sebou se dorozumívali podivným žargonem, češtinou, v níž převládalazpotvořená německá slova, zatímco řeč jejich německých kolegů byla promíchaná pokřiveninami českými. Ale tu jako na povel, a to ve všech třídách od parvy po oktávu, se rozdělili do nepřátelských národnostních skupin, vzájemně si spílajíce do prasat a psů.

Až dosud nikomu nevadila Martinova tvrdá němčina, v níž kladl přízvuk po česku na první slabiku, a nedoveda odlišit čisté samohlásky odpřehlasovaných, vyslovoval Bühme jako Biene, lösen jako lesen; teď Němci ve třídě propukali v smích, jak jen otevřel ústa. Dějepis býval považován za

16


nejprotivnější ze všech předmětů a nikoho nikdy nenapadlo, aby své školské

vědomosti doplňoval soukromou četbou; teď si chlapci trhali z rukou rozbitý

svazek velenudných Dějů země české od W. W. Tomka. Rvali se s Němci,

až krev tekla, a lineály a penály křapaly a třaskaly o hlavy a hřbety. A přivycházkách do Seminářské zahrady, namísto aby si hráli jako dřív naschovávanou nebo na četníky a raubíře, čeští chlapci zaníceně obzírali panoráma

pražských střech, citujíce Kollára: „Aj, zde leží město před okem mým slzu

ronícím, někdy kolébka, nyní slávy naší mohyla,“ kdežto Němci horovali

„o naší krásné urgermánské, německým géniem a pílí k věčné slávěvyvedené Praze, žel, zamořené strupatými českými všivými lokajskými palicemi“.

K takovémuto náhlému vznícení šovinistických citů ovšem nedošlo jen na půdě piaristického gymnasia a v arcibiskupském konviktu v Klementinu, nýbrž po celé rakouské říši od severu k jihu, od západu k východu, a nebylo všude tak naivní jako mezi našimi vlastenčícími žáčky. Ani zdaleka ne.

V popředí všeho byla Itálie, najmě její malý, ale v dějinách země velmi důležitý kout, Piemontsko s městem Turínem ve svém středu. Piemont, ležící v bezprostředním sousedství Lombardie, tehdejší rakouské državy, byl odedávna ohniskem úsilí o osvobození a sjednocení italských zemí, především o vytlačení Rakouska z poloostrova. V době, o níž tuvypravujeme, vládl nad Piemontem sardinský král Viktor Emanuel Druhý, jemuž se podařilo zásluhou svých chytrých diplomatů pohnout francouzského uzurpátora, císaře Napoleona Třetího, k uzavření protirakouské spojenecké úmluvy. Když pak na Nový rok přijímal novoroční gratulace, císař pronesl k rakouskému vyslanci baronu Hübnerovi několik slov nehorázně přímých a okázale nemilostivých, něco v ten smysl, že lituje, že poměr francouzské vlády k vládě rakouské už není tak dobrý, jako býval za minulých časů.Protirakouský postoj francouzského vladaře se tímto prohlášením stal otevřeně nepřátelským a vyvolal šílené nadšení v celé Itálii. Penálové a lineálovésouboje v našem klementinském konviktu, četba českých dějin a zlá příhoda s letákem, o níž se teď zmíním, byly jen místní důsledky nálady, jež serozšířila až k nám z lombardských rovin.

17


4

Představení konviktu i otcové piaristé na novoměstském gymnasiu arcisledovali s nelibostí a hněvem, jak světské vlastenecké vášně a řevnivostiodvádějí jejich chovance a žáky od náboženských zájmů a jak beránci se přes noc

proměnili ve vlky. Nevěděli, jak proti tomu zakročit, a v naději, že chlapci

přijdou k rozumu sami, tvářili se prozatím, že o ničem nevědí. Ale rozum,

tato kotva mírných a pokorných, jako by se byl vypařil ze zboulovaných

hlav horlících rozjívenců, prospěch upadal, duše chátraly a teologickédisutace ztrácely úroveň. Když pak jednoho dne se na dveřích refektářekonviktu objevil tištěný vlastenecký letáček, rozhodli se otcové, že zakročípřísnou důtkou s hrozbou, a pověřili tím úkolem prvního zástupce ředitele

konviktu, kněze Ruperta Kohla, který na gymnasiu vyučoval dějepisu

a chemii, muže hrubě a kazatelsky výřečného.

Leták, o nějž tu šlo, vyrobený bezpochyby amatérským sazečem, neboť měl řádky křivé a plné tiskových chyb, jedna to z nezákonných tiskovin, kterých se v té pohnuté době v Praze urodilo jako hub po dešti, hovořil vzletně k českému lidu a volal jej k tomu, aby se probral z mrákot a aby se jako jeden muž dožadoval svých historických práv, svobody a konstituce, rovnoprávnosti s Němci ve školách a úřadech a volnosti tisku. Nebyla to tedy, nazíráno z dnešního hlediska, výzva revoluční, neboť nenabádala ani k povstání ani k odboji, ale byla nesena týmž duchem, který rozrušoval už několik měsíců chlapecké stádce, svěřené jejich duchovnímu vedení, a že byla nestoudně a provokativně vyvěšena právě na dveřích, jimiž všichni chovanci konviktu několikrát denně procházeli, to zbožné otce rozhněvalo, a z bandurské, kterou na ně spustil otec Kohl, přešel žáčkům dech i zrak.

V pět hodin odpoledne, po návratu ze školy, shromáždili se všichni čeští chovanci konviktu v aule určené světským slavnostem, veliké čtvercovité místnosti v prvním poschodí, ozdobené sádrovými bystami slavných mužů, se začernalými nosy a s nevidoucíma očima, upřenýma do prašného, myšinou páchnoucího prostoru. Na stěnách dosud viselo opadané chvojí z poslední oslavy narozenin císaře Františka Josefa Prvního, jehož barevný portrét visel nad stupínkem. Profesor Kohl, který vstoupil či vrazil do dveří odvacet minut později, když chlapce už přešla počáteční zvědavost a napětí,

18


takže se začali kočkovat a skotačit, byl muž vysoký, chmurný, s maloukulatou hlavou a s obočím mefistofelsky přerůstajícím do dlouhých hrotitých

štětiček, rozbíhavě zdvižených k spánkům, vyzáblý, ve vyrudlé klerice, na

mnoha místech propálené od žíravin, s nimiž zacházel při chemických

pokusech. Uklidniv shromáždění jediným pohledem, do trubičky stočený

leták v ruce, kněz chladně prohlásil, že ředitelství konviktu samozřejmě

a s důvěrou čeká, že uličník, který vyvěsil tady ten negramotný, nesmyslný

cár, najde tolik odvahy, aby se sám dobrovolně přihlásil k potrestání, a že

tak zabrání tomu, aby za jeho zbabělý čin trpěli nevinní. Tím je tatoidiotská záležitost až na další vyřízena, i nebylo by o ní třeba mluvit dál, nebýt

toho, že nejde o zjev ojedinělý a že tento případ souvisí s nákazou, jež

zachvátila české chlapce, lze říci, všeobecně a která je až na několik výjimek

zvrtačila a pobloudila. K tomu je třeba poznamenat několik slov.

A rozhlédnuv se chladným, ostrým zrakem po hustohusté tlačenicimladých, pačesatých hlav, otočených k jeho přísné postavě, po všech těch zamračených, zaražených, zadutaných tvářích, od andělských obličejíčků parvistů s růžovými hubinkami po polomužské, polodětské líce oktavánů, poznamenané nezdobami puberty, kněz spustil tiše, pomalu, ale každým slovem přecházeje do většího a většího varu:

– Je to nesmyslné až k pláči, synové moji. Kdo čte historii s otevřenýma očima a s myslí nezaujatou, uvědomí si nutně, že jedním znejpodstatnějších rysů nového věku, který vrcholí za našich životů, je nástup velkých národů a říší a beznadějný pád a zánik národů malých. Tomuto vývoji lze se stavět na odpor, lze jej ignorovat, nechápat a neuznávat, ale zastavit jej není o nic snazší než zastavit pohyb hvězd a slunce. Jste Češi? Dobrá, buďte si jimi. Vezměte však na vědomí, že vaši potomci už jimi nebudou, a uvažte, je-li rozumné vaše lpění na něčem, co je odsouzeno k smrti. Odvoláváte se na minulost svého národa a chcete prý jí zůstat věrni. Nuže, jaká je ta minulost? V době, kdy například v Itálii quattrocento vydávalo své nejspanilejší plody, raubířské bandy husitské plenily vše, co v zemi bylo krásného – a hle, ani ta Itálie nepatří k silným, velikým národům, jimžhistorie dovoluje, aby žily samostatně a nezávisle; což teprve vy, čeští trpaslíci? Zatímco jiné národy se vypínají k orlím výšinám, vy zápolíte o pouhé zachování své řeči, o pouhou existenci své hrubé selské hatmatilky. K čemu

19


to? Německá řeč, kterou k vám mluvím, je stejně jako jiné světové jazyky

okřídlením ducha, vaše řeč je poutem ducha: zbavte se toho pouta!Usilovat o to, aby se neztratila ni jediná řečička z té zmateniny jazyků,povstalých u paty bábelské věže, tedy aby nezanikla například čeština, řeč porobů

a slouhů, řeč bez literatury, vědy a filosofie, řeč bez budoucnosti, hrubá

a chudá: jaký to ubohý, jaký to žebrácký cíl!

Kněz rozvinul stočený leták, jímž se byl za řeči poklepával do kolena. Sykl pohoršením, když znovu přelétal zrakem ten ubohý, pomačkanýpapírek s urvaným kouskem hořeního okraje, za nějž byl přišpendlen, než jej ruka důstojného otce Bürgermeistera strhla se dveří, a pokračoval shořením rtem odporem povyhrnutým:

– O historických právech koruny české mluví ten omezenec! Jaká jsou ta historická práva? Právo na to, být ošlapkem, být kopáčem, být lokajem. Chceme z vás udělat lidi, chceme vás dovést k vysokým a nejvýš čestným a posvátným úřadům, ale vy se dovoláváte svého práva na českouméněcennost. Konstituci by chtěl ten pomatenec. My, rakouští Němci, konstituci nemáme, ale český chalupník aus einer fésnyčka pod Prdy by ji chtěl – to se podívejme. Nemáte českou šlechtu, nemáte české měšťanstvo, máte jen oráče a děvečky, ale chtěli byste mít českého krále a český sněm – bylo by to k smíchu, kdyby to ale nebylo k vrhnutí.

Pátek Kohl odhodil letáček na stolek, pokrytý červenou plyšovou dečkou.

– Ale nesprávně možná si vedu, že s vámi hovořím tak důtklivě o otázce vaší národnosti, neboť budím tak ve vás pochybné domnění o jejídůležitosti. Naprosto není důležitá, ubozí synové moji. Nikdo na celičkém světě o vás neví. Sám princip vaší národnosti je celému světu nepochopitelný, a tím i lhostejný a protivný. Vaše země sluje Bohemia, Böhmen, Bohême – pochopí někde někdo, že jejími obyvateli nejsou bohémové nebo dokonce les bohémiens, což ve francouzské řeči znamená cikáni, nýbrž jacísi Češi, po francouzsku les Tchèques? Řekněte upřímně: je v tom rozum, žesetrváváte tvrdošíjně ve svém odraném, opuštěném stádci a že odmítáte splynout s vyšší vzdělaností národa, jehož rozvoji se nic nestaví na odpor? Odpověz, Pazdero!

Oslovený žák, tlustý, ospalý oktaván, syn hostinského z Mladé Boleslavi, prudce se začervenal, když uslyšel své jméno.

20


– Mám pravdu, nebo nemám pravdu? Opakoval učitel vbodávaje do chlapce své zraky.

– Prosím, já nevím.

– Jsi Čech?

– Ano.

– A proč?

– Prosím, tak.

– Jaká je to odpověď? Proč jsi Čech, ptám se tě!

– Prosím, protože jsem se už tak narodil.

– Jsi hlupák. Člověk se narodí jako chlapec nebo jako děvče, jako běloch nebo černoch, na tom nelze a netřeba nic měnit. Ale příslušníkem národa se stává teprve vlivem vnějškových okolností a může svou národnostodhodit jako tísnivý, nepohodlný šat.

Knězův zrak se setkal s dvojicí šedohnědých, nemrkavých očí, jako vždy loajálně na něj upřených, očí žáka, který ho nikdy nezklamal ve své neotřesitelné průměrnosti a jehož učenlivá pozornost mu bývala oporou, když všichni ostatní žáci byli roztržití.

– Nu, co ty, Nedobyle? Zeptal se, trochu zvlídněv ve své přísné tváři a nakřiviv ústa náznakem úsměvu. – Jak ty mi odpovíš? Jsi Čech?

Domníval-li se, že svého oblíbeného žáka potěší tímto projevem přízně, mýlil se velmi; naopak, polekal ho víc, než ho dovedl polekat otec, když na něj zvedal svou sukovici. Martinovi zajisté záleželo na přízni představených, ale na sympatii spolužáků mu záleželo také. Odpovědět v témž smyslu, jako odpověděl Pazdera, znamenalo rozlítit profesora Kohla a vykoledovat si možná nedostatečnou z dějepisu a z chemie. Aleodpovědět opačně v tomto vlastenecky předrážděném ovzduší znamenalozhanobit se před všemi spolužáky. Zatracená věc, proč oslovil ten flekatý pitomec právě jeho, Martina, proč zrovna jeho vytáhl na prokleté výsluníjmenovitosti a vystavil ho dilematu tak hnusnému? Pocítil fyzicky, jak do něho praží odpředu, odzadu, ze stran vyčkávané, pobavené zraky kolegů a shůry, se stupínku, dvojice Kohlových studených očí, zasazených do malé, kulaté hlavy, jakoby korunované girlandou z uschlého chvojí, visící za ním na stěně. Hoření ret mu zvlhl potem, připadalo mu, že bubří a otéká vobličeji; můj ty bože, teď omdlít a nebýt!

21


– Nu? Proč neodpovídáš? Jsi Čech, nebo nejsi? Naléhal s názvukemnetrělivosti otec Kohl.

– Já, prosím... zablábolil Martin, – já ještě neuvažoval o tom problému, já...

–... jsem také trotl a zbabělec, zklamal jsi mě, dodal chladně otec Kohl, a odvrátiv oči od zničeného Martina, který se naráz propadl v davu, polit studem jako vroucí vodou, řekl rychle zvýšeným hlasem:

– K tomu není třeba nic dodávat, synové moji. Myšlenka bez vnitřní pravdy a bez mravního jádra může sice poskytnout znamenitou příležitost žvanilům, aby se vytlachali, nulám, aby se nafoukly, oslům, aby zakryli svou prázdnotu, ale hroutí se, jakmile by měla prokázat svou sílu. Českývlastenec tajně vyvěšuje slabomyslné letáčky, má za rohem plno řečí, ale splaskne, když je třeba jen vyzván, aby se veřejně přihlásil k své národnosti; ukáže se dokonce, že ani neví, je-li Čech nebo Tatar, Zulukafr nebo Hotentot. Tak já vám něco povím, synáčkové; dáváme vám dva dny k tomu, abyste mezi sebou vypátrali prašivého lotra, který vyvěsil ten leták, neboť že by sepřihlásil dobrovolně sám, o tom si už nedělám iluze, když jsem si tu právě potvrdil své nevalné mínění o českém charakteru. Jestliže po uplynutí té lhůty viník zůstane neznámý...

Aby zvýšil napětí, páter Kohl se na chvíli odmlčel, a pak spustil,provázeje každé slovo bouchnutím pěstí do stolku:

–... bude každý desátý chovanec konviktu české národnosti bez milosti zbaven stipendia a vyloučen. Teď se rozejděte.

Ale chlapci, strnulí leknutím, dosud nevěříce, že páter míní svou hrozbu vážně, se nerozcházeli, nehýbali se, jen stáli a upírali k stupínku poděšené oči, snad čekajíce, že něco ještě bude následovat. Ale nenásledovalo už nic, pranic. Páter Kohl složil leták a zastrčil si jej do rukávu, a za ticha, do něhož se jako kuřecí pípání ozýval vzlykot několika primánků a sekundánků, z nichž mnozí ani nevěděli, oč jde, protože neuměli dosud německy, a jen cítili jakousi pohromu, vyloviv ze svého hábitu klíč od dveří, chmurně scházel se stupínku.

– Ale pane páter, já přece za nic nemůžu! Vykřikl po česku mužíček asi jedenáctiletý, s venkovsky svěžími tvářemi, po nichž se kutálely ohromné slzy, a vyběhnuv z řady, chytil se páterovy kleriky, jako se doma chytával

22


máminy sukně. Nato jeho spolužáci, jako na povel osměleni, spustili

náramný brekot a mezi staršími propuklo bručení, špitání, mumlání areptání, šuškání, huhlání a brebentění.

– Řekl jsem rozejít se, marš, nebudu tu čekat do půlnoci, zahřměl páter Kohl, odstrkuje protestujícího chlapečka, a otevřel dveře. Pak teprve se chlapci pohnuli, a poháněni netrpělivým kruhovitým pohybem knězova klíče, hrnuli se na chodbu.

Ještě než celá jejich rozrušená smečka vyšla z auly, byli už všichnisjednoceni ve vášnivém, vzteklém názoru, že pravou příčinou toho, že každý desátý z nich má být vyloučen, je sketa Nedobyl, prase, zbabělec a zrádce, který Kohla rozvzteklil svou nejapnou odpovědí a vydráždil ho ke hrozbě tak strašlivé.

Byl to Pazdera, hrdina dne, kdo první vyslovil tu myšlenku:

– To jsi nám zavařil ty, hajzlíku, vykřikl na Martina.

Než se Martin vzmohl k odpovědi, přitočil se k němu týž primánek, který prve ujišťoval Kohla, že za nic nemůže, a plivl mu na botu. Martin se po něm rozehnal, ale tu ho kdosi třeskl pěstí odzadu do hlavy.

– On ještě nepřemýšlel o tom problému, mizera!

A rázem byl nešťastník obklíčen nenávistnými, zkřivenými, hulákajícími tvářemi:

– Jestli to padne na mě, tak se utopím, ale nejdřív zabiju tebe, ty jidáši, to si pamatuj!

– Kdybys měl kus cti v těle, tak bys to teď vzal na sebe a šel se udat!

– Kdepak, ten a vzít něco na sebe, ten smrad nás nechá vyházet a sám bude klidně dál páterům lízat paty.

Pozice snaživého žáka a dobrého kamaráda, kterou si Martin s úspěchem budoval šest a půl roku, zhroutila se takto za jediný okamžik.

Proklaté vlastenectví, odkud se jen vzalo? Cítil, už od první chvíle, kdy patriotické vášně roznítily život školy, že to je hnutí cizí a nepřátelské jeho bytosti a že v těchto oblastech mu nepokvete pšenice. A hle, skutečnost mu dala za pravdu, ale jak krutě, nespravedlivě! Přemýšlel o tom v noci, kdy v společné ložnici starších chlapců, jindy oživené jen chrupotem aoddechováním spáčů, nesl se ze všech koutů rozčilený šepot, v němž se často ozývalo jeho zhanobené jméno. Bože milosrdný, čím jsem se provinil, že

23


jsem se dostal do takové kaše? Myslil si, tak zoufalý a bezradný, že i mysl

k nebesům pozvedal, což se mu jindy přiházelo zřídkakdy. Tak pěkně

všechno klapalo a vycházelo, a teď najednou tohle! Má pravdu Kohl, když

říká, že to české vlastenectví nemá žádný smysl, protože nemáme českou

šlechtu, a české měšťanstvo vskutku taky nemáme, protože když se někdo

z našich lidí domůže peněz a postavení, honem si změní jméno, z Komárka

je najednou Kommareck, z Malíka Malück, a vede si po německu. Ale

pravdu mají naši, že my Češi máme taky právo na vlastní školy a noviny

a podobné věci: ale proč protiklad těch dvou pravd postihl právě jeho,Martina? Bože na nebesích nejmilostivější, vševědoucí a nejvýš jednotný

a dobrý, kéž tahle zatracená šlamastika dobře skončí, učiň, aby viník byl

dopaden a aby se z radosti nad tím zapomnělo na tu mou pitomouodpověď, která ostatně snad ani nebyla tak pitomá, protože opravdu nevím, jak

jsem měl správně odpovědět! Kdyby se opravdu splnila Kohlova hrozba

a každý desátý byl vyloučen, bylo by to strašné, protože kdybych byl mezi

těmi desátými, tatínek by o mne přerazil hůl, a i kdybych nebyl, ti pitomci

by mi nikdy nepřestali vyčítat, že jsem to zavinil já.

Takto se v pláči a úzkosti modlil, tlumě svá slova a vzlyky pokrývkou, kterou si přetáhl přes uši, zatímco noční temnotou, čarovanou bílými pruhy lůžek, hlavou přistrčených ke zdi, bez ustání se ozývalo šuškání poděšených mláďat:

– A co myslíš, jak to budou počítat? Podle abecedního pořadí?

– To bych měl dobré, já jsem šestej.

– Ale neblázněte, kluci, a nechte mě spát, vždyť Kohl jen tak pouštěl hrůzu!

– Hergot, když to padne na mě, tak se zabiju, ale nejdřív zabijuNedobyla, mně už je to všechno jedno!

– Ale prosím tě, co proti němu pořád máš, vždyť on vlastně za nic nemůže!

– Jak to, že za nic nemůže? Za všechno může! Nebýt jeho blbosti, tak nám Kohl nanejvýš pohrozil karcerem, a bylo to.

– To nebyla jen blbost, to byla zrada! A to Kohl nesnáší, protože on je sice náš nepřítel, ale je to rovný chlap!

– Prosím tě, neřvi, vždyť tě Nedobyl uslyší!

24


– Ať mě slyší a ať ví, jaký je, já mu to dám třeba písemně, že nás všechny zostudil a že to je pro celý národ hanba, že je taky Čech!

– To jsi křesťan a budoucí kněz, když nedovedeš odpouštět?

– Dej nám pokoj, s tímhle nás můžeš bavit ve škole při náboženství, tady jsme především Češi a Slovani, ty moulo!

– A Čech neodpouští, ty Honzo? To nevíš, co řekl Kollár: „Zvoláš-liSlovan, nechť se ti ozve člověk“, ty smrkáči?

Tuto rozpravu, naivní, ale nejvýš lidskou, protože krutost se v ní srážela se soucitem, vášeň s rozvahou, úzkost s nadějí, přehlušilo něco naprosto ne naivního a nikoli lidského, temný, jakoby z hlubin země vycházející rachot a skřípot, blížící se po mostě, hluk to nízkého, šesti pivovarskými koňmi taženého rozložitého valníku, na němž stál, ze všech stran podepřenvzpříčenými břevny, kovový dům s plochou střechou, s řadou oken v průčelí, tak drtivě těžký, že kola valníku naříkala jako živé bytosti. Chlapci v konviktu znali dobře tento hřmot, který je už před pěti roky občas vyrušil přivečerním studiu a ozýval se stále častěji a častěji, až v poslední době zazníval nezřídka i v noci. Byly to železniční vagóny – rudé nebo citrónově žluté, jindy šedé nebo tmavozelené, obrovité, jako ulité z jednoho kusu kovu, společné to dílo smutných, bezejmenných obyvatelů kolonií na smíchovském předměstí, dělníků Ringhofferovy fabriky.

Vozy byly dopravovány z továrny na Státní nádraží v Dlážděné ulicidalekou oklikou přes kamenný Karlův most, toto středověké, už tenkrát půl tisíciletí staré stavitelské dílo, protože – podivný to paradox – bližší most, řetězový, svého času prohlašovaný za zázrak novodobé techniky, by je nebyl unesl. Pomalu, krokem, s neskonalou opatrností, střeženy tuctem silných mužů s vykasanými rukávy, šinuly se bezmocně na svém křehkém podvozku po hrbolatém dláždění. Byly dosud závislé na síle týchž koní, kteří vynálezem parních železnic měli být postupně vytlačováni ze světa a hubeni, dosud neohrabané, pokud byly vlečeny nepřátelským prostředím ulic, důmyslné plody přemýšlení a práce spojených mozků a paží, pomalejší nejpomalejšího žebřiňáku, ale zakratičko rychlejší větru, jen co se octnou na hladkých kolejích, pro něž byly stvořeny.

– Bože, smiluj se nade mnou, kéž zítra dopadnou toho uličníka s letákem, ať je zase pokoj! modlil se Martin do rachotu valníku, který právě mířil, drtě

25


dlažbu, přes Křižovnické náměstí. Tabulky řinčely a práskání biče, jímž vozka

poháněl zpocené šestispřeží, protínalo černé dunění vzpouzející se hmoty.

Šuškání v ložnici ustávalo, protože bylo stěží slyšet vlastní slovo, a když se

valník konečně vhroužil do úzké ulice a hluk se počal pomalu vzdalovat

a slábnout, rozhovor už nebyl obnoven, protože chlapci většinou spali.

5

Lhůta stanovená důstojným pánem Kohlem uplynula po páté hodiněpřesříštího dne, a protože viník se ani nepřihlásil, ani nebyl dopaden, hoši čekali

celý večer v hrůze, kdyže budou svoláni k připověděné decimaci. Ale

nestalo se nic, otcové, již na ně dozírali, tvářili se jako obyčejně rozjímavě

a upjatě, o nic přísněji, o nic povážlivěji než jindy, a když šťastně minula

i devátá, hodina to odchodu na lůžka, uvěřili téměř už všichni, že bouře je

zažehnána a že Kohlovi vskutku jen ujela huba. Po dvou starostných nocích

usnul Martin poprvé zase klidně a měl krásné sny o tom, jak se brouzdá

v Padrťském potoku, na jehož břehu stála jeho rodná chalupa, a chytá raky.

Mezitím se v ředitelské kanceláři rozhodovalo o jeho osudu.

Prefekt konviktu doktor Šarlich, budoucí probošt vyšehradské kapituly, vlídný, kulatý, rozvážný pán, člověk pokojný, který si hnusil každý vzruch a hluk, nesouhlasil s Kohlovým příkrým postupem a byl by rád letákovou aféru odklidil v tichu a bezbolestně. Ale byl Čech, a oba jeho zástupci, Kohl i nedávno vysvěcený kněz Bürgermeister, Němci. Proto se bál, aby ho neočernili nahoře ze smýšlení nepřátelského říši, a namísto aby krátcerozkázal, co se má stát, jen diskutoval a volal je k rozumu, nešťastný,rozmrzelý svou vlastní bázlivostí. Není naprosto jisté, opakoval úpěnlivě, že leták vyvěsil někdo z chovanců konviktu, protože na chodbu před refektářem co chvíli zabloudí z hovorny některý návštěvník; a vyhnat desetinu českých chlapců za něco, co možná spáchal někdo docela jiný, to si nikdo nemůže vzít na svědomí! Kdyby pak šlo o urážku svatého náboženství, on, prefekt, by neměl nic proti tomu, aby se zakročilo se vší přísností, ale vždyť tady jde o neškodnou naivní záležitost politickou.

26


Na to Bürgermeister, nedávno vysvěcený kněz, hladký, růžový mladíček, pro svou měkkou, bezvousou tvář zvaný Panenka, znal výbornou odpověď, že od chvíle, kdy vláda rakouské říše ve Vídni uzavřela s apoštolskou stolicí v Římě svatý konkordát, otázky politické se staly otázkami náboženskými, a čin zaměřený proti autoritě vlády je zaměřen i proti autoritě církve.

A Kohl se zastával autority ústavu: verdikt prý, jejž v zápalu pronesl, byl možná trochu příkrý, ale nelze jej vzít zpět. Slovo není vrabec, říkají Rusové; kdo je vypustí, už je nelapí. A jelikož není možno polapit slovo, je nutno polapit viníka, anebo obětovat každého desátého Čecha.

Takto se přeli, prefekt nešťastný, zaprodaný mezi oběma horlivci, klidně a povýšeně jistými chvalitebností svého počínání a pevným vědomím své chráněnosti, zaručené veškerou obrovitou mocí rakouské monarchie. Onoho večera pak, tolik významného pro celý budoucí živo Martinův,přinesl Kohl na závěrečnou poradu u prefekta český anonymní dopis, jejž mu prý někdo podstrčil pod dveře, když ve svém pokojíku četl breviář:

– Chcete-li, důstojný pane, vědět, kdo vyvěsil ten leták, stálo na tom ušpiněném lístku, popsaném zrzavým školním inkoustem, – podívejte se pod slamník toho svatouška, toho patolízala Nedobyla, který Vás právem pohněval, an řekl, že dosud nepřemýšlel o problému, je-li Čech nebo Němec. O problému své národnosti nepřemýšlí, ale aj, div se, světe, v skrytu a tichu provádí nekalé rejdy a je mu zcela lhostejno, že tím své kolegy do neštěstí nevýslovného přivádí. A nebude-li proti němu zakročeno, nenastane hned tak konec jeho řádění, neb letáků podobných tomu, který známý malheur způsobil, má pod svým slamníkem několik ještě, možno-li, horších.

– Politická píseň, fuj, ohavná to píseň, řekl prefekt, když psaníčkopřečetl. – Nevídáno, neslýcháno, aby se v našem konviktu děly takové podlosti. A ještě neslýchanější je, že my té podlosti nastavujeme ucho, namístoabychom se od ní odvrátili s hrůzou a ošklivostí.

– Můžeme se od ní odvrátit s hrůzou a ošklivostí, řekl Bürgermeisterrozveselen. – Nikdo nás nenutí k tomu, abychom vzali na vědomí tentodokument českého sprosťáctví a abychom nenastoupili cestu největší přísnosti. Bylo by to tvrdé pro těch několik jedinců, na něž by padl los, ale pro ty, již by zůstali, by to bylo nejvýš poučné a prospěšné.

27


– Mluvte, prosím, vážně, řekl prefekt, znovu pročítaje psaníčko, jako by doufal, že se v něm objeví jakýsi nový, dosud neznámý smysl. Byl unaven a znechucen, ale ne tolik, jak by se bylo slušelo na muže jeho mravníchkvalit; cítil dokonce jistou úlevu, jisté uspokojení bezmála radostné, že vzáležitosti, jež ho dva dny trápila, naskytlo se jakžtakž smírné východisko.

– Jak si ten Nedobyl vede ve škole? Zeptal se.

– Vážil jsem si jeho pozornosti a píle, řekl Kohl. – Ale obávám se, že náš anonym ho poznal a vystihl lépe, než se to podařilo mně za celá ta léta, co ho učím, a než se to podařilo celému sboru. V letákové aféře vskutkuprojevil zarážlivý nedostatek odvahy postavit se na tu či onu stranu, oné svaté nesmlouvavosti a věrnosti, jíž se v míře tak vynikající dostávalo prvním křesťanům. Uvědomil jsem si při té příležitosti, že nacionalismus, jsa mladší než naše náboženství, klade na člověka nároky stejně drsné jako kdysi, když na něm bylo žádáno, aby se rozhodl mezi pohanstvím a křížem.

– Nedobyl neobstál, řekl Bürgermeister, prohlížeje si nehty, – a proto myslím, že ho klidně můžeme předhodit lvům.

6

Z chorob, jimiž člověk onemocní nejsnáze, je bezesporu stihomam. Stačí

několik urážek a ukřivdění, několik uštěpačných poznámek, zaslechnutých

ve tmě, několik znevaživých úšklebků a pokrčení ramen, aby se nešťastník

cítil nejbídnějším a nejpronásledovanějším, nejdeptanějším tvorem na

světě. Z každého pohledu, s nímž se setká, čte výsměch a pohrdání. Když

se na něj nikdo nedívá, je to proto, že je odporný celému světu. Když se

v jeho blízkosti mlčí nebo když se mluví o něčem všedním, je to proto, že

jeho přítomnost je všem na obtíž. Když se vzdálí, je si jist, že hned po jeho

odchodu ho začnou pomlouvat. Všechno, co se děje, je namířeno proti

němu, každá nová situace, jež nastane, každá změna, jež se udá, bylavyvolána jen kvůli němu, pro větší jeho ublížení nebo ponížení. Toto šílenství

vztahovačnosti je velmi nepříjemné, tím nepříjemnější, že pocity, jimiž se

ta choroba vyznačuje, bývají zcela oprávněné.

28


Tak se vedlo Martinovi v těch bídných dnech, kdy zprašivěl před všemi svými kolegy a kdy každý, i ten nejhanebnější všivák, repetent a karcerista, cítil se mravně oprávněn ohrnout nad ním nos. Když pak onoho rána Kohl s Bürgermeisterem, hroziví, nasupení a vážní, vtrhli těsně před hodinou oratoria do ložnice septimánů, Martin, ač nevinný jako lilium, byl si ihned a nezvratně jist, že přicházejí za ním, aby ho zničili s konečnou platností, a měl pravdu.

Protože se nechtěli blamovat, vždyť nebylo jisto, že anonym se postaral o to, aby se jeho udání osvědčilo, oba otcové, než zaměřili k Martinovu slamníku, počali provádět ostrou namátkovou prohlídku. Za ohromného vzrušení chlapců, stojících každý před svým kavalcem, postupovali zvolna světnicí, Bürgermeister vpravo, Kohl vlevo, a sáhli tu pod podušku, tu si dali otevřít některý z kufříků, tu sáhli do kapes svátečních šatů, rozvěšených na poličkách, a překonávali se v kaprálské zuřivosti.

– To jsou vyčištěné boty? řekne Kohl, štítivě vytahuje zpod lůžkazaprášený pár střevíců a vyhodí jej otevřeným oknem na dvůr.

– Co to tu máš? zeptá se Bürgermeister jiného hocha, nahlédnuv do jeho kufříku.

– Prosím, své věci.

– To nejsou žádné věci, to je hnojiště, míní Bürgermeister, a obrátivkufřík dnem vzhůru, vysype jeho obsah na zem.

– Co to je? táže se Kohl, objeviv pod jednou z podušek tenkou, černě vázanou knížku.

– Prosím, kniha.

– Vskutku? Já měl za to, že to je noční čepice, na to Kohl sarkasticky. Otevře knížku a začne číst, komole svou beztak vadnou českou výslovnost: – Pyl posdny féčer, prfny maj, féčerny maj, pyl laskchy čas, chrdličin sfal kchu lasce chlas, kte porofy safanel chaj. Ein stinkender Kieferwald, einekuriose Idee. – Listy knížky, letící obloukem z okna, zatřepají se ve vzduchu jako holubičí křídla. – Pěkné, tuze pěkné. Svinské české verše, nejvhodnější četba pro budoucího kněze, to se mi líbí. V sobotu odpoledne a celou neděli máš karcer a opíšeš mi tam krasopisně třicet stran Dějin starověku.

Takto pokračovali oba klerikové ve svém činění, podivně odpudivém adobrodružně nevhodném při duchovnosti jejich hábitů, na tvářích hněv, ale

29


uvnitř příjemně povzneseni pocitem své drtivé dokonalosti a moci. Bylo to

zlé, ale Martin věděl, že to nejhorší teprve nastane, až dojdou k jeho kavalci,

a cítil takovou hrůzu, že mít opravdu na svědomí to, z čeho jej obviňoval jeho

neznámý nepřítel, nebyl by mohl vypadat ustrašeněji, než vypadal, když

mrkajícíma očima pozoroval, rudý a roztřesený, jak obě černé postavy se

k němu blíží krůček po krůčku, zastavení po zastavení. – Bože, kéž vypukne

požár, modlil se v duchu, – učiň, ať Kohla trefí šlak, ať nedojdou až ke mně!

– Nic na mě nekulte kukadla, mládenci z pece ohnivé, řekl Kohlvyjeveným chlapcům, přistupuje k Martinovi. – Teď vám nastane vojna jako řemen, na to si musíte zvyknout. Stali se z vás bojovníci za práva české koruny, a za tak velkou ideu je přece radost trpět, opisovat Dějiny starověku nebo být nucen seběhnout na dvůr pro vyhozené boty. Podstupujete to příkoří ve jménu slavné minulosti své země, potomci Žižkových bojovníků.

Upřel shůry chmurný pohled na Martina, který v zoufalé snaze se mu zalíbit z ochoty otevřel svůj kufřík a přistrkoval jej ke Kohlovi špičkou boty, aby tak přivábil jeho zrak k svým pedantsky srovnaným kartáčům anáhradním knoflíkům, k své lahvičce inkoustu, k svému vzornému šitíčku, k svým krabičkám s mýdlem a s práškem na zuby, k svým bezúhonným německým knížkám, k své hraničce čistého prádla a k deskám, v nichž choval své úřední dokumenty, aby se nepomačkaly.

– Nu, co ty, nejstatečnější synu země Husovy? řekl Kohl, aniž se naMartinův kufřík podíval. – Slamník máš prasecky proválený, to není postel, to je pelech.

Shodil slamník z kavalce a odkryl tak naplocho stlačený sviteček papírů, položený na prostřední prkno. Palcovými literami tištěný titulek L I D E Č E S K Ý se červenal navrchu; anonym provedl svou věc dokonale.

– Co to tu máš? zeptal se Kohl, a nadzvednuv své mefistofelské obočí, vzal svitek do ruky.

– Prosím, já nevím, zablekotal Martin. Cítil podivné trnutí a svrbění na temeni hlavy – patrně se mu ježily vlasy, anebo se o to pokoušely.

– Ovšem že nevíš, jakpak bys mohl vědět, co je schováno v tvé vlastní posteli, řekl mrazivě Kohl, a rozvinuv svitek, pokynul Bürgermeisterovi:

– Pojď se podívat, už ho držím, lumpa!

– Proces surové germanizace, četl namátkou, tentokrát vyslovuje český

30


text tak správně, jak dovedl, – trvá už čtvrt století, ale zdravé jádro národa

jím zůstalo nedotčeno. Ach, to se podívejme, ty tichošlápku, ty beruško

jedna! My ti ukážeme surovou germanizaci! Vida ho, vida ho, vida ho!



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist