načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Smysl lidské existence -- Evoluce a náš vnitřní konflikt  – Edward Osborne Wilson

Smysl lidské existence -- Evoluce a náš vnitřní konflikt 

Elektronická kniha: Smysl lidské existence
Autor: Edward Osborne Wilson
Podnázev: Evoluce a náš vnitřní konflikt 

Autor se nejprve zabývá otázkou, odkud se vzal člověk jako živočišný druh, a problematikou lidské přirozenosti a přirozeného výběru. Dále se věnuje konfliktu přírodovědeckého a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 75%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 183
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Aleš Drobek
Skupina třídění: Filozofické systémy a hlediska
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3766-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor se nejprve zabývá otázkou, odkud se vzal člověk jako živočišný druh, a problematikou lidské přirozenosti a přirozeného výběru. Dále se věnuje konfliktu přírodovědeckého a humanitního poznání, a zejména sociobiologii, tj. evolučnímu původu sociálního chování člověka. Také srovnává člověka s jinými živočišnými druhy na Zemi (např. s mravenci, mikroby) i ve vesmíru (spekulace, jak by vypadal mimozemský inteligentní organismus), zabývá se biodiverzitou, genetikou apod. Nakonec autor pojednává o lidské mysli (instinkt, náboženství, svobodná vůle) a o možné budoucnosti lidstva. Publikace amerického biologa nastiňuje jeho představu lidského údělu a smyslu lidské existence.

Popis nakladatele

Edward Osborne Wilson je jedním z nejuznávanějších biologů dneška, pro svou průkopnickou práci bývá často nazýván "otec sociobiologie" nebo "otec biodiverzity" a mezi biology je znám jako největší znalec života společenství mravenců. Ve své dosud nejfilozofičtější knize Smysl lidské existence se však obrací k lidským otázkám jako "Odkud pocházíme?", "Proč existujeme na této planetě?" nebo "Kam a proč kráčíme?". Kdysi se mu vyčítalo, že o lidském druhu píše poněkud mechanisticky a příliš se spoléhá na genetickou předurčenost. Možná proto se ve své nové knize zahloubal nad jedinečností lidského života a nad tím, že přestože nás i pavouky utvářel stejný evoluční proces, básníkův sonet se přeci jen fundamentálně liší od pavučiny. Ať už píše o tajemství lidského druhu, svobodné vůli, náboženství, kolapsu biodiverzity, či dokonce věrohodném portrétu mimozemské civilizace, vždy věří, že lidstvo má ve vesmíru skutečně výjimečné místo. 
Vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Argo.

(evoluce a náš vnitřní konflikt)
Další popis

Edward Osborne Wilson je jedním z nejuznávanějších biologů dneška. Emeritní profesor entomologie na Harvardově univerzitě a držitel dvou Pulitzerových cen za literaturu faktu se těší přezdívkám jako "otec sociobiologie", či dokonce "otec biodiverzity". Přestože jej čtenáři znají jako zapáleného humanistu, který nechová velké sympatie k organizovanému náboženství, patří k odpůrcům předního ateisty Richarda Dawkinse. Dlouhá léta s ním i řadou dalších biologů vede spor, který se dotýká nejhlubších tajemství původu lidského druhu, spor o samu podstatu člověka. Ve své nejnovější knize O smyslu lidské existence dává čtenářům nahlédnout do stěží uvěřitelného světa mikrobů, poodkrývá tajemství vysoce organizovaných společenských druhů, jako jsou mravenci, zamýšlí se nad rolí náboženství, a dokonce i nad možnostmi existence života mimo naši planetu. Je to fascinující okno do mysli jednoho z nejvýznamnějších vědců současnosti.


Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

edice aliter


Edward Osborne Wilson

Evoluce a náš vnitřní konfl ikt

Přeložil Aleš Drobek

Nakladatelství Dokořán a Argo

Praha 2016

edice aliter – svazek 64


Edward Osborne Wilson

Smysl lidské existence

Evoluce a náš vnitřní konflikt

Copyright © 2014 by Edward O. Wilson

Translation © Aleš Drobek, 2016

Afterword © Jan Havlíček, 2016

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být

rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího

písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické).

Z anglického originálu The Meaning of Human Existence

přeložil Aleš Drobek.

Odborná spolupráce a doslov doc. Jan Havlíček, Ph.D.

Odpovědný redaktor Zdeněk Kárník.

Redakce Marie Černá.

Obálka, grafická úprava a sazba Martin Radimecký.

Konverze do elektronické verze Michal Puhač.

V roce 2017 vydalo nakladatelství Dokořán, s. r. o.,

Holečkova 9, 150 00 Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz,

jako svou 890. publikaci (260. elektronická).

ISBN 978-80-7363-829-0


Obsah

i. proČ existujeme _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 7

1. Smysl smyslu _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 9

2. Pod pokličku tajemství lidského druhu _ _ _ _ _ _ 13

3. Evoluce a náš vnitřní konflikt _ _ _ _ _ _ _ _ _ 22

ii. jednota lidského poznání _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 29

4. Návrat osvícenství _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 31

5. Nedocenitelný význam humanitních oborů _ _ _ _ 44

6. Hybná síla sociální evoluce _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 51

iii. jiné svĚty _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 63

7. Lidstvo ztracené ve světě feromonů _ _ _ _ _ _ _ 65

8. Superorganismy _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 76

9. Proč mikrobi vládnou galaxii _ _ _ _ _ _ _ _ _ 84

10. Portrét E. T. _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 91

11. Kolaps biodiverzity _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 102

iv. idoly mysli _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 111

12. Instinkt _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 113

13. Náboženství _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 123

14. Svobodná vůle _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 132

v. budoucnost lidstva _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 143

15. Jsme ve vesmíru sami a svobodní _ _ _ _ _ _ _ _ 145

Dodatek _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 159

Poděkování _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 171

Doslov k českému vydání _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 173

Rejstřík _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 181



I.

Proč existujeme

DĚjiny bez prehistorie nedávají valného smyslu,

a prehistorie zase nedává smysl bez biologie. Naše

povĚdomí o prehistorii a biologii prudce narŮstá,

a ve stŘedu pozornosti se tak stále ČastĚji ocitá

otázka, odkud se náš živoČišný druh na této pla

netĚ vzal a proČ vŮbec existuje.



9

1.

Smysl smyslu

Má lidstvo ve vesmíru nějaké výjimečné místo? Jaký je

smysl našeho osobního života? Jsem přesvědčen, že o ves

míru i o sobě samých toho víme již tolik, že tyto otázky

můžeme položit v zodpověditelné a testovatelné podobě.

Dnes již dokážeme prohlédnout kouřovou clonu a na

plnit tak Pavlovo proroctví: „Nyní poznávám částečně,

ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ Své místo

a smysl své existence jsme však dosud, oproti Pavlovu

očekávání, nenahlédli, a to ani částečně. Popovídejme

si tedy o něm a zkusme k němu dojít cestou rozumu.

Rád bych byl na této pouti vaším průvodcem. Nejprve

se vydáme k původu našeho druhu a jeho místa na světě;

touto problematikou se podrobněji zabývám v knize The

Social Conquest of Earth (Vzestup společenských druhů).

A poté se prostřednictvím vybraných témat z přírodních

i humanitních věd pokusíme zodpovědět obtížnou otáz

ku „Kudy kráčíme?“ a pak tu vůbec nejobtížnější: „Proč?“

Věřím, že přišel čas navrhnout možnost sjednocení

obou těchto směrů. Měly by humanitní vědy zájem ko

lonizovat ty přírodní? Třeba s malou pomocí? Co kdy

bychom nahradili vědeckou fantastiku, tedy paralelní

svět jako produkt jediné mysli, novými a nesrovnatelně


10

rozmanitějšími světy založenými na skutečných znalos

tech mnoha myslí? Vydali by se básníci a vizuální umělci

hledat neprozkoumané dimenze, hloubky a významy do

reálného světa, za hranice běžných snů? Chtěli by se do

pátrat pravdy o tom, co Nietzsche nazval v knize Lidské,

příliš lidské „duhové halo na okrajích vědění a představi

vosti“? Právě tam se totiž smysl existence nachází.

V běžném kontextu značí slovo „smysl“ záměr, záměr

značí plán a plán značí plánovače. Ve skutečnosti však

žádný předem zpracovaný plán neexistuje, pouze vzájem

ně se překrývající sítě příčin a následků. Historie se řídí

výhradně obecnými zákony vesmíru. Každá událost je

nahodilá, zároveň však ovlivňuje pravděpodobnost všech

následných. Bavíme-li se například o organické evoluci,

pak jedna adaptace, jako výsledek přirozeného výbě

ru, zvyšuje pravděpodobnost vzniku některých dalších

adaptací. Právě takto na pojetí „smyslu“, tedy vysvětlení

existence lidstva a ostatních forem života, nahlíží věda.

Jiné, širší pojetí smyslu, ať už vesmíru či lidské exi

stence, se skrývá v každodenní realitě, která vzchází

z nezměrného podhoubí možných světů. S vývojem stále

složitějších biologických druhů a procesů se organismy

blížily stále více porozumění konceptům jako záměr či

smysl. Nejprve přišly na svět smyslové a nervové sousta

vy raných mnohobuněčných druhů, poté mozek schop

ný organizace a nakonec jednání, které se řídí záměrem.

Pavouk tkající svou síť plánuje lapit mouchu, ať už si je

výsledku vědom, nebo ne. Takový je smysl existence pavu

činy. Lidský mozek se vyvinul na základě stejných pravidel

jako pavučina. Každé naše rozhodnutí má nějaký význam,


11

v primárním, kauzálním smyslu toho slova. Ovšem sa

motná schopnost se rozhodovat, otázka, jak a proč se

u lidí vůbec vyvinula a jaké měla následky, to vše spadá

do širšího, vědeckého hledání smyslu lidské existence.

Nejzásadnějším z těchto následků je schopnost před

stavit si možné budoucnosti a poté si z nich plánovitě

vybírat. Jak moudře tuto výsostně lidskou schopnost

užíváme, závisí na tom, do jaké míry rozumíme sami

sobě. Ta vůbec nejzajímavější relevantní otázka zní, proč

jsme takoví, jací jsme, jak jsme se takovými stali a co

lze vyčíst z mnoha našich navzájem neslučitelných vizí

budoucnosti.

Pokroky ve vědě a technologii nás časem postaví před

nejzávažnější mravní dilema od chvíle, kdy Bůh zadržel

Abrahámovi ruku – nakolik můžeme zasáhnout do lid

ského genotypu? Hodně, málo, nebo vůbec? Rozhodnout

se budeme muset relativně brzy, jelikož lidstvo tento

vůbec nejdůležitější, leč nejméně prozkoumaný práh

vědecko-technické éry již začíná překračovat. Chystáme

se opustit přirozený výběr, proces, ze kterého jsme vze

šli, a další směr svého vývoje si určovat sami – měnit své

biologické znaky a svou přirozenost podle libosti. Pře

vaha jedněch genů (či přesněji alel neboli variant v kódu

téhož genu) nad jinými už nebude výsledkem vnějších

sil, z nichž většinu nedokážeme ovlivnit a některým ani

nerozumíme. Geny a související znaky si nastavíme, jak

komu bude vyhovovat. Co třeba delší život, lepší paměť,

ostřejší zrak, méně agresivní chování, sportovnější zalo

žení, příjemný tělesný pach? Seznam podobných přání

je nekonečný.


12

V biologii jsou odpovědi na otázky „Jak?“ a „Proč?“

vcelku rutinní záležitostí a mají podobu bezprostřední

a primární kauzality organických procesů. Například

máme dvě ruce a deset prstů, které používáme mnoha

různými způsoby. Primárně se ptáme, proč vlastně máme

dvě ruce a deset prstů a proč je používáme tak, a ne jinak.

Bezprostřední vysvětlení říká, že anatomie a emoce jsou

součástí genetické výbavy a my se díky nim můžeme věno

vat určitým činnostem. Primární vysvětlení odpovídá na

otázku, proč je naše genetická výbava právě taková, a ne jiná. Chceme-li objasnit podstatu lidství, a tedy i smysl

lidské existence, musíme zodpovědět obojí.

V následujícím textu se věnuji druhému, širšímu

smyslu existence našeho druhu. Tvrdím, že lidstvo se

vyvinulo „samo o sobě“, prostřednictvím kumulativního

sledu evolučních událostí. Osud nás nepředurčuje k žád

nému určitému cíli a nezodpovídáme se žádné autoritě,

nýbrž výhradně sami sobě. Spasit nás může nikoli zbož

nost, nýbrž pouze moudrost vyplývající z důkladného

pochopení vlastní přirozenosti. Nikdo z nás se nedočká

vykoupení nebo druhé šance dané shůry. K dispozici

máme pouze jednu planetu a k rozlousknutí pouze jeden smysl existence. Než však uděláme první krok na

této pouti, než se vydáme na průzkum podstaty lidství,

musíme si vzít k ruce mnohem širší defi nici historie, než jaká se běžně užívá.


13

2.

Pod pokličku tajemství

lidského druhu

Chceme-li porozumět lidské přirozenosti, musíme sečíst

biologickou evoluci našeho druhu s okolnostmi, které

utvářely naši prehistorii. Tento úkol je příliš důležitý

a náročný, než abychom jej nechávali pouze na huma

nitní sféře. Ta prostřednictvím svých mnoha disciplín,

od fi lozofi e přes právo a historii až po umění, popsala

specifi ka lidské přirozenosti zcela vyčerpávajícím způ

sobem a v nekonečných permutacích, mnohdy geniálně

a v úžasných detailech. Nikdy však nevysvětlila, proč

jsme ze všech nesčetných možných přirozeností nadáni

zrovna tou stávající, a ne jinou. Z tohoto pohledu huma

nitní sféra nedosáhla, a nikdy také nedosáhne, plného

porozumění smyslu existence našeho druhu.

Kým tedy vlastně jsme? Klíčem k této odvěké záha

dě jsou okolnosti a procesy, z nichž jsme vzešli. Lidská

přirozenost je výsledkem historie, a to nikoli jen oněch

šesti milénií trvání civilizace, leč mnohem hlubší, obná

šející stovky tisíc let. Chceme-li se dobrat plnohodnot

ného řešení našeho tajemství, musíme ji prozkoumat

jako jednolitý, souvislý produkt biologické i kulturní

evoluce. Historie lidstva, podíváme-li se na ni v celém

jejím rozsahu, je rovněž klíčem k pochopení toho, jak


14

a proč náš druh vlastně přišel na svět a přetrval až do

současnosti.

Většina lidí si vykládá dějiny jako sled událostí řízený

jakýmsi nadpřirozeným plánem, jehož autorovi jsme

zavázáni poslušností. Tato konejšivá interpretace však

ztrácí na obhajitelnosti s tím, jak roste suma našich

poznatků o skutečném světě. Zejména suma vědeckého

poznání, měřená počtem vědců a odborných periodik, se

posledních sto let zdvojnásobuje zhruba každých deset

až dvacet let. Podle tradičních interpretací je smyslem

našeho bytí směsice náboženských příběhů a humanit

ních předmětů. Přišel čas zamyslet se nad tím, jak by si

mohly věda a humanitní obory navzájem pomoci při

společném hledání pevněji zakotvených odpovědí na

odvěkou záhadu naší existence.

Pro začátek bychom mohli připomenout zjištění věd

ců, že pokročilé společenské chování lidí má podobný

biologický původ jako společenské chování, které pozo

rujeme jinde v živočišné říši. Pomocí srovnávacích studií

tisíců živočišných druhů, od hmyzu po savce, jsme došli

k závěru, že většina komplexních společenství přišla na

svět prostřednictvím takzvané eusociality, tedy jaké

hosi „pravého“ společenského uspořádání. Příslušníci

eusociální skupiny společně vychovávají své mladé na

příč mnoha generacemi. Praktikují rovněž dělbu práce,

někdy i do té míry, že se někteří jedinci vzdají vlastních

potomků v zájmu „reproduktivního úspěchu“ ostatních

příslušníků.

Eusocialita je neobvyklá hned v několika směrech. Za

prvé je mimořádně vzácná. Ze stovek tisíců živočišných


15

linií, které se vyvinuly na souši za posledních 400 mi

lionů let, jsme tento prvek dosud nalezli jen v osmnácti

případech, mimo jiné u hmyzu, mořských korýšů či

podzemních hlodavců. S námi lidmi je jich devatenáct.

S největší pravděpodobností jde o podhodnocený výsle

dek, zřejmě výrazně podhodnocený, a to vlivem výběrové

chyby. Jisté je však jedno – počet výskytů eusociálních

druhů je relativně velmi nízký.

Známé eusociální druhy se navíc objevily na scéně až

relativně pozdě, co se historie života na Zemi týče. Ani je

den nevzešel například z prvohorní diverzifi kace hmyzu

před 350 až 250 miliony lety, kdy se úroveň rozmanitosti

hmyzích druhů podobala té současné. A dosud nemáme

ani důkazy o existenci eusociálních druhů v druhoho

rách, přinejmenším do příchodu prvních termitů a mra

venců zhruba před 200 až 150 miliony lety. Rod Homo

se objevil teprve nedávno, jako výsledek desítek milionů

let evoluce primátů Starého světa.

Jakmile se však eusociální chování uchytilo, zazname

nalo významný ekologický úspěch. Například z oněch

18 nezávislých eusociálních linií živočišné říše dvě hmy

zí – mravenci a termiti – zcela dominují suchozemským

bezobratlým. Přestože představují méně než dvacet tisíc

z přibližně milionu známých hmyzích druhů, společně

tvoří více než polovinu veškeré hmyzí hmoty na Zemi.

Vzhledem k historii eusociality se nabízí otázka: proč

je eusocialita, navzdory ohromné výhodě, kterou živo

čišným druhům propůjčuje, tak vzácná a proč trvalo

tak dlouho, než se objevila na scéně? Důvodem je podle

všeho výjimečný sled evolučních změn, které se musejí


16

odehrát předtím, než dojde na poslední fázi vývoje k eu

socialitě. U všech dosud zkoumaných eusociálních druhů

je onou poslední fází stavba chráněných hnízd, odkud

živočich podniká výpravy za potravou a kde odchovává

své mladé. Původním stavitelem hnízda může být jedna

samička, pár anebo malá a slabě organizovaná skupina.

Když je tato poslední fáze završena, stačí k vytvoření eu

sociální kolonie pouze to, aby rodiče a potomci zůstali

v hnízdě a společně odchovávali další generace. Takovéto

základní uspořádání se pak snadno rozdělí na jedince,

kteří riskují při obstarávání potravy, a rodiče či chůvy,

kteří se riziku naopak vyhýbají.

Jak přesně se jedna určitá linie primátů vyšvihla na

vzácnou úroveň eusociality? Paleontologové zjistili, že

k tomu došlo poměrně jednoduše. Před asi dvěma mi

liony let si jistý druh do té doby převážně vegetariánských

australopitéků začal zpestřovat jídelníček vyšším podí

lem masa. A v případě takovéto potravy – velmi rozptýle

né a s vysokým obsahem energie – nemá smysl bloumat

po okolí jako volně organizovaná smečka dospělých

a mladých, jako to dnes dělají šimpanzi a bonobové. Je

mnohem výhodnější založit si stálý tábor (čili hnízdo)

a za potravou vysílat lovce, kteří pak domů nosí maso,

ulovené i nalezené, a dělí se o něj s ostatními. Na oplátku

se oni i jejich potomci těší bezpečí tábora.

Ze studií o moderních lidech, včetně lovců a sběračů,

z jejichž životů můžeme vyčíst leccos o původu lidského

druhu, sociální psychologové odvodili model mentál

ního růstu, který započal s lovem a tábořišti. Obzvlášť

zdůrazňují roli vzájemných vztahů založených jak na


17

soupeření, tak na spolupráci. Tento proces byl velmi dy

namický a náročný. Intenzitou zdaleka přesáhl všechny

obdobné zkušenosti kočovných, volně organizovaných

společenství ostatních živočišných druhů. Členové euso

ciálních skupin museli mít natolik dobrou paměť, aby

byli s to vyhodnotit úmysly svých soukmenovců, jakož

i předpovědět jejich reakce v každé dané situaci. Hlavně

však museli umět vymýšlet a v duchu si zkoušet své role

v budoucích interakcích.

Sociální inteligence našich předků, kteří pobývali

ve stálém tábořišti, se vyvíjela v rámci jakési nepřetrži

té šachové partie. Dnes, na samotném vrcholu tohoto

evolučního procesu, umíme díky svým ohromným pa

měťovým rezervoárům hladce přecházet mezi minulostí,

přítomností a budoucností. Můžeme díky nim vyhod

nocovat perspektivy a dopady možných spojenectví,

vztahů, sexuálních kontaktů, rivalit, nadvlád, klamů,

loajalit a zrad. Instinktivně si libujeme v nekonečném

vyprávění příběhů o druhých, které obsazujeme jako

herce na svém vlastním pomyslném jevišti. Ty nejlepší

se pak stávají součástí kreativních uměleckých směrů,

politických teorií a dalších sofi stikovaných aktivit, které

jsme si pojmenovali „humanitní obory“.

Klíčová část tohoto dlouhého vývojového procesu

začala bezpochyby již u primitivního druhu Homo habilis

(či druhu s ním úzce spřízněného) přede dvěma miliony

let. Naši ještě dřívější předkové se příliš nelišili od zvířat.

Byli převážně vegetariáni a měli přibližně lidské tělesné

proporce, kapacita jejich mozkovny však stagnovala na

úrovni šimpanzů, tedy 500 krychlových centimetrů či


18

méně. Poté však začala kapacita naší mozkovny strmě

růst – na 680 krychlových centimetrů u Homo habilis, na

900 krychlových centimetrů u Homo erectus a na zhruba

1 400 krychlových centimetrů u Homo sapiens. Expanze

lidského mozku je jedním z nejrychlejších vývojových

procesů komplexní tkáně v historii života na Zemi.

Leč skutečnost, že výjimečné okolnosti přiměly jisté

primáty ke spolupráci, dostatečně nevysvětluje plný

potenciál moderních lidí, založený na objemné moz

kovně. Evoluční biologové rovněž pátrali po velmistru

pokročilé společenské evoluce, tedy kombinaci faktorů

a vnějších okolností, které propůjčily druhům s vyšší

sociální inteligencí delší život a úspěšnější reprodukci.

V současné době spolu soupeří dvě hlavní teorie. Ta první

operuje s příbuzenským výběrem: jedinci dávají před

nost příbuzným z vedlejší linie (tedy příbuzným vyjma

přímých potomků) – a mezi příslušníky téže skupiny se

snadněji vyvine altruismus. Komplexní společenské cho

vání se objeví, pokud prospěch jednotlivých příslušníků

skupiny v podobě genů předávaných dalším generacím

převýší průměrnou ztrátu vyplývající z jejich altruistic

kého chování k soukmenovcům. Úhrnný vliv na přežití

a na reprodukci jedince po dobu jeho života se nazývá

inkluzivní zdatnost a související evoluční vysvětlení nese

název teorie inkluzivní zdatnosti.

Podle druhé, mladší teorie (pro pořádek uvádím, že

jsem jedním z autorů její moderní verze) je velmistrem

víceúrovňový výběr. Tato formulace zahrnuje dvě úrovně,

na kterých přirozený výběr působí: individuální výběr,

založený na soupeření a spolupráci mezi příslušníky téže


19

skupiny, a skupinový výběr, který povstává ze soupeření

a spolupráce mezi skupinami. Skupinový výběr může být

výsledkem násilného konfl iktu či soupeření mezi skupi

nami při vyhledávání a shromažďování nových zdrojů.

Víceúrovňový výběr nabývá mezi evolučními biology

na popularitě díky nedávným matematickým důkazům, podle nichž může „příbuzenský“ výběr fungovat jen za určitých specifi ckých podmínek, které existují jen vzácně, pokud vůbec. Víceúrovňový výběr je navíc kompatibilní

se všemi známými případy eusociální evoluce, zatímco

příbuzenský výběr, je-li alespoň hypoteticky možný, je

s nimi slučitelný hůře či vůbec. Této důležité problema

tice se blíže věnuji v kapitole 6.

Role individuálního a skupinového výběru lze jasně

vyčíst z detailů lidského chování. Lidé se náruživě zajímají o chování druhých do nejmenších podrobností.

Pomluvy často dominují konverzaci, ať už mluvíme

o tábořištích lovců-sběračů nebo o královském dvoře.

Lidská mysl připomíná kaleidoskopickou mapu ostat

ních příslušníků uvnitř skupiny a několika vně skupiny, přičemž každému uděluje emocionální známky v růz

ných odstínech důvěry, lásky, nenávisti, podezřívavosti,

obdivu, závisti a družnosti. Trpíme obsedantním nutkáním patřit k nějaké skupině, potažmo si své skupiny vytvářet, ať už jsou malé, nebo velké, ať už se překrývají,

nebo ne. Téměř všechny skupiny soupeří s ostatními skupinami obdobného typu, v takovém či onakém smyslu.

V tónu a způsobu svého vystupování sice vyjadřujeme

druhým vlídnost a velkorysost, v duchu jsme však pře

svědčeni, že naše vlastní skupina je ostatním nadřazená


20

a svou osobní identitu odvozujeme od svého členství

v ní. Rivalita, včetně vojenských konfl iktů, je typickým

znakem lidských společenství již od dávného pravěku,

jak dokládají archeologické nálezy.

Klíčové podrobnosti biologického původu druhu Ho

mo sapiens začínají pomalu nabývat na obrysech, a díky

tomu se otevírá možnost plodnější spolupráce mezi pří

rodními vědami a humanitními obory. Sbližování těchto

dvou základních směrů poznání bude mít dramatický

dopad, jakmile si dostatečný počet lidí uvědomí jeho

plný potenciál. Co se přírodních věd týče, začne se na

hlížet zcela jinak zejména na genetiku, výzkum mozku,

evoluční biologii a paleontologii. Studenti se budou učit

prehistorii i konvenční historii společně, jako největší

epos živoucího světa.

A jinak budeme vnímat také své místo v přírodě, se

riózněji a vyváženěji, pokud jde o poměr mezi hrdostí

a pokorou. Lidstvo bezpochyby zaujímá prvořadé místo

mezi živočišnými druhy – jsme mozkem biosféry, jsme

nadáni schopností úžasu a bezednou představivostí. Stále

však nedílně patříme k pozemské fauně a fl óře, pojí nás

k ní emoce, fyziologie a samozřejmě také hluboká spo

lečná historie. Bylo by pošetilé považovat tuto planetu za

jakousi přestupní stanici ke světlejším zítřkům. Neméně

riskantní a neudržitelné by pak bylo chtít přebudovat

Zemi na jakési umělé kosmické plavidlo.

Podstata našeho bytí je možná prostší, než si myslíme.

Neexistuje žádné předurčení, žádné neproniknutelné

mysterium života. Božstva a démoni se nepřetahují o naši

pozornost. Na svět jsme přišli v důsledku přirozeného


21

výběru, jsme nezávislý, osamocený a snadno zranitelný

biologický druh přizpůsobený k životu v biologické

realitě. A chceme-li v ní dlouhodobě přežít, musíme se

spolehnout na inteligentní pochopení vlastní přiroze

nosti, které staví na ještě nezávislejším způsobu myšlení,

než jaké je dnes tolerováno i v těch nejrozvinutějších

demokratických společnostech.


22

3.

Evoluce a náš vnitřní konfl ikt

Jsou lidé z podstaty dobří, jen se často nechají svést sila

mi zla, nebo jsou naopak z podstaty hříšní, ale mohou

nalézt milosrdenství u sil dobra? Je naší přirozeností

podřídit svůj zájem zájmům skupiny, třeba i za cenu

vlastního života, nebo naopak klademe sebe a svou ro

dinu nade vše ostatní? Z vědeckých důkazů, z velké části

nashromážděných v posledních dvaceti letech, vyplývá, že

jsme obojí zároveň. V každém z nás se odehrává vnitřní

konfl ikt. Mám být týmový hráč, nebo udavač? Mám dát

peníze na charitu, nebo si je uložit na účet? Mám přiznat

dopravní přestupek, nebo zapírat?

Toto téma nemohu opustit, aniž bych se nejprve do

znal z vlastní citové rozpolcenosti. Když roku 1978 získal

Carl Sagan Pulitzerovu cenu v kategorii literatura faktu,

jen jsem pokrčil rameny s tím, že pro vědce jde o zane

dbatelný úspěch, který ani nestojí za připomínku. Když

jsem rok nato získal stejnou cenu já, najednou to bylo

významné literární ocenění, jemuž by celá akademická

obec měla věnovat mimořádnou pozornost.

Všichni jsme genetičtí míšenci, napůl světci a napůl

hříšníci, bojovníci za pravdu i pokrytci. Nikoli však proto,

že lidstvo dosud nedospělo k jakémusi předurčenému


23

náboženskému či ideologickému ideálu, ale zkrátka

proto, že náš druh vzešel z mnoha milionů let biolo

gické evoluce.

Nechápejte mě špatně, nechci tím říci, že se stejně ja

ko zvířata řídíme pouze instinktem. Nicméně chceme-li

odhalit tajemství lidské přirozenosti, musíme se smířit

s tím, že nějaké instinkty máme a že musíme porozu

mět i svým vzdáleným předkům – tak vzdáleným a do

takových podrobností, jak je to jen možné. Samotná

historie k tak detailnímu porozumění dospět nemůže, ta

dohlédne nejdále k úsvitu písemnictví, a pak se již musí

spoléhat na detektivní práci archeologů. Ještě dávnější

éry jsou pak rajonem paleontologie. Chceme-li si jed

nou přečíst příběh lidstva od samého počátku, musíme

skloubit kulturní historii s tou biologickou.

Co se samotné biologie týče, klíčem k tajemství je

síla, která pozvedla před-lidské společenské chování na

lidskou úroveň. Čelným kandidátem je víceúrovňový

výběr, podle nějž dědičné společenské chování zvyšuje

konkurenceschopnost nejen jednotlivců v rámci skupiny,

ale také skupin jako celku.

Nutno podotknout, že jednotkou přirozeného výběru

není ani individuální organismus, ani skupina, jak to

nesprávně podávají někteří autoři. Je jím gen, či přesněji

alely, tedy rozličné formy téhož genu. Cílem přirozené

ho výběru je znak související s tím či oním genem. Ten

může být ze své podstaty buď individuální a může vze

jít ze soupeření příslušníků skupiny spolu navzájem či

s příslušníky jiných skupin, nebo může souviset se spole

čenskou interakcí s ostatními členy skupiny – například


24

s komunikací či kooperací – a povstávat ze soupeření

mezi skupinami.

Skupina nespolupracujících jedinců, kteří navzájem

nedokážou komunikovat, v konkurenčním boji prohraje

s lépe organizovanými skupinami. Geny jejích příslušní

ků v průběhu generací vymizí. V říši zvířat jsou důsledky

skupinového výběru obzvlášť patrné na skvostně na

programovaném kastovním systému mravenců, termitů

a dalších společenských hmyzích druhů, projevují se

však i u lidí. Myšlenka skupinového výběru jako fak

toru, který působí společně s výběrem individuálním,

není nová. Roli skupinového výběru správně vyvodil již

Charles Darwin, nejprve u hmyzu v knize O vzniku druhů

přírodním výběrem a pak i u lidí v díle O původu člověka.

Po mnoha letech studia této problematiky jsem pře

svědčen, že víceúrovňový výběr, v němž důležitou roli

hraje meziskupinová rivalita, se významně podílel na

utváření pokročilého společenského chování, včetně

toho našeho. Dokonce se zdá, že evoluční produkty

vzorců chování založených na skupinovém výběru jsou

tak hluboce zakořeněné a jsou tak nedílnou součástí

stávající lidské přirozenosti, že je často bereme jako

jakousi přírodní konstantu typu vzduchu či vody. Ve

skutečnosti však jde o znaky unikátní pro náš druh.

Patří k nim například náruživý, téměř obsedantní zájem

o druhé, který se objevuje již u několikadenních novo

rozenců, kteří se učí poznávat specifi cké pachy a zvuky

dospělých kolem sebe.

Psychologové zjistili, že všichni normální lidé jsou

učinění géniové, pokud jde o čtení záměrů druhých


25

a souvisejících aktivit jako hodnocení, přesvědčování,

vytváření pout, spolupráce, šíření pomluv a manipulace.

Každý z nás se neustále v duchu probírá svou společen

skou sítí, hodnotí minulé zkušenosti a představuje si

důsledky budoucích scénářů. Sociální inteligenci toho

to typu pozorujeme i u řady zvířecích druhů, přičemž

nejvyšší úrovně dosahuje u šimpanzů a bonobů, našich

nejbližších evolučních příbuzných.

Druhým charakteristickým dědičným znakem lidské

ho chování je neodolatelné instinktivní nutkání patřit

k nějaké skupině. To máme společné s většinou ostatních

společenských druhů. Jsme-li přinuceni existovat o sa

motě, trpíme a zvolna propadáme šílenství. Příslušnost

jedince ke skupině – k domovskému kmeni – je význam

nou součástí jeho identity. Zároveň z ní čerpá, do té či

oné míry, pocit převahy. Psychologové v rámci jednoho

experimentu náhodně vybrali ze širší populace týmy

dobrovolníků, které pak spolu soutěžily v jednoduchých

společenských hrách. Všichni časem uvěřili, že členové

ostatních týmů jsou méně schopní a méně důvěryhodní,

třebaže věděli, že výběr byl náhodný.

Za jinak stejných podmínek (podmínky jsou naštěstí

jen zřídkakdy zcela stejné) se lidé raději sdružují s těmi,

kdo stejně vypadají, mluví stejným dialektem a zastávají

stejná kréda. Zesílení této zjevně vrozené predispozice

pak hrozivě hladce přechází v rasismus a náboženskou

bigotnost. Lidé pak, rovněž strašidelně snadno, páchají

nejrůznější krutosti. Mluvím z vlastní zkušenosti, jeli

kož jsem ve 30. a 40. letech vyrůstal na hlubokém ame

rickém Jihu.


26

Lidská přirozenost je natolik osobitá a vyvinula se

tak pozdě v historii života na Zemi, až se téměř zdá, že

je dílem nějakého nadpřirozeného stvořitele. Jak jsem

však zdůraznil, z kritického pohledu to, co člověk na

této planetě dokázal, není vůbec ničím mimořádné.

Biologové doposud objevili devatenáct evolučních linií

současné fauny, které dospěly k pokročilému společen

skému uspořádání založenému na určité míře altruis

tické dělby práce. Většina z nich spadá do třídy hmyzu,

několik představují mořští korýši a tři linie jsou savčí,

konkrétně dva druhy afrických hlodavců a my. Všechny

tyto druhy dospěly k eusocialitě skrze tentýž evoluční

prvek – jedinci či páry či skupiny jedinců si stavěli hnízda,

odkud vyráželi za potravou a kde postupně odchovávali

své potomky.

Do doby asi před třemi miliony let byli předkové

druhu Homo sapiens převážně vegetariáni, kteří se prav

děpodobně potulovali ve skupinách z místa na místo

a cestou sbírali různé plody, hlízy a další rostlinnou po

travu. Jejich mozkovna byla jen o něco málo objemnější

než mozkovna současných šimpanzů. Nejpozději před

půl milionem let však už skupiny našich předků druhu

Homo erectus zakládaly stálá tábořiště s ohništi – ekviva

lenty hnízd – odkud vyrážely sbírat i lovit potravu. Jejich

mozkovna se zvětšila na úroveň někde mezi šimpanzi

a současnými Homo sapiens. Zdá se, že tento trend začal

zhruba o jeden až dva miliony let dříve, kdy naši před

kové z druhu Homo habilis začali stále častěji konzumo

vat maso. V situaci, kdy skupiny pobývaly ve společném

tábořišti a kdy spolupracovaly při jeho stavbě a při lovu,


27

začala růst sociální inteligence jejich příslušníků, společ

ně s centry paměti a schopností rozumového uvažování

prostřednictvím prefrontálního kortexu.

Zřejmě právě v této fázi, v éře druhu Homo habilis,

došlo ke střetu mezi výběrem na individuální úrovni,

kdy spolu navzájem soupeřili příslušníci téže skupiny,

a výběrem na skupinové úrovni, výsledkem soupeření

mezi skupinami jako celky. Skupinový výběr podporo

val altruismus a spolupráci mezi všemi členy skupiny.

Ve výsledku vedl ke vrozené celoskupinové morálce,

pocitu svědomí a cti. Střet obou sil lze stručně popsat

následujícím způsobem: v rámci jedné skupiny vítězí

sobečtí jedinci nad těmi altruistickými, ovšem skupiny

sestávající z altruistů vítězí nad skupinami individualistů.

Nebo ještě jinak, ačkoli zde již riskuji přílišné zjednodu

šování – individuální výběr podporoval hřích, zatímco

skupinový výběr podporoval ctnost.

Právě odtud pramení onen vnitřní konfl ikt, který se

v nás dnes odehrává. Neustále se pohybujeme mezi dvěma

extrémy, které nás přivedly na svět. Není však pravděpo

dobné, že někdy spatříme ideální řešení svých společen

ských a politických nepokojů v trvalém příklonu k jedné

či druhé krajnosti. Oddat se cele instinktivním nutká

ním, která pramení z individuálního výběru, by vedlo

k rozpadu společnosti. A kdybychom naopak podlehli

instinktům vzešlým ze skupinového výběru, stali by se

z nás jacísi andělští roboti – přerostlé protějšky mravenců.

Tento věčný konfl ikt však není žádnou Boží zkouškou

lidstva. Nejde o žádné úklady Satanovy. Je to pouze vý

sledek evolučních okolností. Možná je v celém vesmíru




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist