načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Smyčka se stahuje -- Vánoce 1944 – květen 1945: strhující válečné finále – Roman Cílek

Smyčka se stahuje -- Vánoce 1944 - květen 1945: strhující válečné finále

Elektronická kniha: Smyčka se stahuje -- Vánoce 1944
Autor: Roman Cílek
Podnázev: květen 1945: strhující válečné finále

Zkušený autor literatury faktu se v této knize zaměřuje na strhující, třaskavý a četnými dramatickými protiklady provázený rozpad nacistické moci v posledních měsících války. V pestré a mnoha postavami zalidněné mozaice se tu v rychlém ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 226
Rozměr: 22 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5308-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Zkušený autor literatury faktu se v této knize zaměřuje na strhující, třaskavý a četnými dramatickými protiklady provázený rozpad nacistické moci v posledních měsících války. V pestré a mnoha postavami zalidněné mozaice se tu v rychlém sledu střídají události na frontách i v zázemí, na politické a diplomatické scéně i v dlouho skrývaném přítmí tajných teroristických organizací, jejichž příslušníci se nechtěli smířit s prohrou.

Popis nakladatele

Zkušený autor literatury faktu se v této knize zaměřuje na strhující, třaskavý a četnými dramatickými protiklady provázený rozpad nacistické moci v posledních měsících války. V pestré a mnoha postavami zalidněné mozaice se tu v rychlém sledu střídají události na frontách i v zázemí, na politické a diplomatické scéně i v dlouho skrývaném přítmí tajných teroristických organizací, jejichž příslušníci se nechtěli smířit s prohrou.

Závěr války se na našem území i leckde jinde dotýkal všeho a všech. Český a moravský prostor tehdy nabyl dějinného významu a prolínalo se tu nesčetně zájmů, do jejichž podstaty není snadné objektivně nahlédnout ani s odstupem. Část pátračského autorského důrazu je položena na málo známé zákulisní dění, jímž se ti, kteří už skoro vše prohráli, snažili často až bizarními počiny této porážce zabránit, nebo ji aspoň o kousek odsunout. To vše jsou kamínky v obrazu oné pětasedmdesát let od nás vzdálené doby, kterou lze označkovat všelijak, jen ne znamením černobílosti.

(Vánoce 1944 - květen 1945: strhující válečné finále)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Roman Cílek - další tituly autora:
 (e-book)
Zapomeňte, že jste byli lidmi -- Nacistické koncentrační tábory – symbol barbarství Zapomeňte, že jste byli lidmi
Umírání na splátky -- Reportér na stopě zločinu Umírání na splátky
 (e-book)
Jak šly dny, měsíce a roky -- Čas přemnichovský, Mnichov, druhá republika, protektorát Jak šly dny, měsíce a roky
Doteky hněvu Doteky hněvu
Doteky hříchu Doteky hříchu
Deset podob zla -- Dramatické příběhy ze zákulisí historie Deset podob zla
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Edice Český ČAS

Roman Cílek

Smyčka Se Stahuje

Vánoce 1944 – květen 1945:

strhující válečné finále



Roman Cílek

Smyčka Se Stahuje

Vánoce 1944 – květen 1945:

strhující válečné finále


Copyright © Roman Cílek, 2020

Editor © Josef Pepson Snětivý, 2020

Cover & Layout © Nakladatelství ČAS, Alena Šulcová, 2020

© Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2020

ISBN 978-80-7475-308-4

Nahlédnuto z většího odstupu nemá žádná válka vítěze. Má jen poražené

v podobě statisíců padlých na obou stranách, kteří nás prosí o to, abychom

spravedlivě zhodnotili, zda jejich oběť měla nějaký hlubší smysl.

STEFAN ZWEIG

Člověk si přeje svět, kde by dobro a zlo byly zřetelně rozlišitelné, protože je

mu vrozena nezkrotitelná touha nejdřív soudit a pak teprve chápat.

MILAN KUNDERA

Dějiny jsou jako moře. Zdálky vypadají monumentálně, ale když jste

uprostřed, tak se vám dělá špatně.

GABRIEL LAUB

Válka má požitek z krve.

LUCIUS ANNAEUS SENECA


5

Předznamenání

„Finis coronat opus,“ vzkazuje nám přes hradbu věků římský básník Ovi

dius, a s klasiky není radno se přít. Tvrzení, že konec korunuje či završuje

dílo, lze nepochybně vztáhnout i na vyhroceně dramatické dění, které se

odehrávalo v  posledních dnech, týdnech a  měsících válečného zápolení,

kdy odpor hitlerovského Německa měl podobu již jen setrvačné všeni

čící křeče a  porážka se zdála neodvratnou. Byla to doba, kdy se čím dál

víc mohlo žít nadějí, že válka již brzy – co nejdříve! – skončí vítězstvím

spravedlivých, ale stále ještě to byl čas překvapivých zvratů, stále ještě

na  bojištích, v  zázemí, ale i  na  popravištích umírali lidé. Odehrávaly se

tehdy na širokém dějinném plátnu nejen významné události, ale dochá

zelo i k prostým, často doslova absurdním okamžikům, které ve své čet

nosti doplňovaly mozaikový obraz doby do celistvé podoby. Ano, mozaika

– to je to odpovídající slovo. Závěr války se na našem území i leckde jinde

dotýkal všeho a všech. Český a moravský prostor tehdy nabyl dějinného

významu a prolínalo se tu nesčetně zájmů, pod jejichž podstatu ani v od

stupu není snadné objektivně nahlédnout.  Část pátračského autorského

důrazu je položena na málo známé zákulisní dění, jímž se ti, kteří už sko

ro vše prohráli, snažili často až bizarními počiny této porážce zabránit,

nebo ji aspoň o kus, o kousek odsunout. To vše jsou kamínky v obrazu oné

pětasedmdesát let od nás vzdálené doby, kterou lze označkovat všelijak,

jen ne znamením černobílosti.

R. C.



7

„POSLEDNÍ VZEPĚTÍ

NAPŮL UŽ ZDECHLÉ KOBYLY“

Bezpečnostní opatření vyrazila pozvaným dech.

Od  20. července 1944, kdy se plukovník Klaus Schenk von Stauffenberg pokusil bombou skrytou v aktovce zabít Hitlera, uplynulo sice už půl roku, ale odezva této události, po  níž již führer důvěřoval jen málokomu a vyšším důstojníkům ze všech nejméně, jako by zde byla na každém kroku přítomna. Dvanáctý prosincový den čtyřiačtyřicátého roku, romantická končina v pohoří Taunus na sever od Frankfurtu nad Mohanem, zámeček Ziegenberg u Bad Nauheimu. Každý z nevelkého okruhu armádních činitelů, kdo byl na tuto přísně tajnou poradu předvolán, musel ve zdejším sídle štábu německého velení na západní frontě, jemuž od září stál v čele polní maršál Gerd von Rundstedt, odevzdat zbraň i  osobní zavazadlo, poté je naložili do autobusu, jehož okna byla zaslepena tmavým papírem. Teprve po několika desítkách minut jízdy, záměrně vedené ne zcela přímým směrem, zastavil autobus u vchodu do rozlehlého podzemního bunkru.

Adlerhorst – Orlí hnízdo.

Další a  opět do  značné míry dočasné sídlo Hitlerova hlavního stanu. V první polovině roku 1940 odtud vůdce řídil triumfální dobývání Francie, nyní byla situace úplně jiná a myšlenkám na minulost se každý raději vyhýbal. Nejužší führerův štáb se sem s krátkou zastávkou v Berlíně, kde se Hitler podrobil drobné operaci na krku, přesunul 10. prosince, protože až dosud využívané Vlčí doupě ve  východopruském Rastenburgu, k  němuž se blížila Rudá armáda, už nebylo bezpečným prostorem. Na  štábních stolech ležely však nyní mapy nikoli východní, ale především západní fronty, pokreslené různobarevnými šipkami. Souhrnné desky zdobil kódový název chystaného dění: Wacht am Rhein.

Stráž na Rýně...?

Pozoruhodné označení: hitlerovci se zde inspirovali vlasteneckou básní Maxe Schneckenburgera z  roku 1840, jíž dal hudební podobu Karl Wilhelm. Obranně vyhlížející obsah těchto tří slov byl však i součástí utajovacích a dezinformačních opatření, protože moment překvapení tu měl hrát a potom také skutečně hrál klíčovou roli.

Překvapení se tentokrát netýkalo jen nepřítele.

» Roman Cílek

8

„Leccos jsme tušili, ale v  konkrétní podobě, jaká nám byla v  Adlerhorstu naservírována, to na  nás spadlo jako těžká duchna,“ slovy nehledanými vypoví o  tom v  létě 1945 ve  vyšetřovacím středisku americké armády v Obersuelu zajatý SS-Oberstgruppenführer Josef „Sepp“ Dietrich, urostlý Bavorák a  Hitlerův spolupracovník již od  dvacátých let, který se v  červnu 1934 při „noci dlouhých nožů“ postaral i o popravy vůdců SA, koncem války pak velitel 6. tankové armády SS. „Z těch plánů jsem byl úplně vedle a snad mne i rozbolela hlava. Měl jsem se svou tankovou armádou, jejíž divize byly nedávno zformované a  tvořené hlavně neostřílenými rekruty, ,pouze‘pře- kročit řeku Maas (Meuse), dobýt Brusel, pak jen tak zvesela táhnout dál a zmocnit se Antverp. A to vše nejenže v nejhorších měsících roku – v prosinci a v lednu, ale také v oblasti, jejíž méně vhodnou podobu k protiofenzivě si ani neumím představit. Sněhu po pás a nebyl tam ani prostor k rozmístění čtyř tanků vedle sebe, natož pak šesti tankových divizí. Rozednívalo se v těch končinách až v osm ráno a ve čtyři odpoledne už se zase stmívalo.

A k tomu ještě navrch se kvapem blížily Vánoce.

O detailech toho, co se mělo stát, jsem se dozvěděl až na poslední chvíli. Dvanáctého prosince 1944 ve  tři hodiny odpoledne se v  Adlerhorstu konala narychlo svolaná tajná porada, kterou osobně řídil Adolf Hitler. Kromě mne a velitele sousedící 5. tankové armády, jímž byl generál Hasso von Manteuffel, a několika dalších frontových velitelů, se jednání zúčastnili i nejvyšší armádní činitelé Keitel, Jodl, von Rundstedt a Model.

Atmosféra porady byla krajně napjatá.

,Rozhodl jsem se pro zimní ofenzivu na  západní frontě,‘ oznámil tu Hitler, ,protože nepřetržité vojenské neúspěchy již nelze dále tolerovat. Armáda musí už kvůli veřejnému mínění v zemi získat nějaké výrazné vítězství. Byly k tomu učiněny veškeré přípravy a máme k dispozici tisíce tanků.‘ Poté se obšírně, jak měl ve zvyku, rozhovořil o předchozích taženích a v závěru vykřikl: ,Německý lid již nemůže déle snášet mohutné bombardovací útoky – zasluhuje si, abych jeho jménem jednal. A já tak učiním!‘

To bylo vše.

Nikdo další nepromluvil, nebyli jsme k tomu ostatně ani vyzváni. Před koncem porady nás jednoho po druhém uváděli k Hitlerovi a každý dostal možnost s ním pár desítek vteřin pohovořit. Mne osobně se bez ohledu na to, že jsme se tak dlouho znali, odměřeně zeptal: ,Je vaše 6. tanková armáda připravena?‘

,Na ofenzivu nikoli,‘ odpověděl jsem popravdě.

Odmítavě mávl rukou. ,Vy nejste nikdy s ničím spokojen.‘

Smyčka Se Stahuje«

9

Tím má minutka skončila. Pokud vím, anebo si to aspoň umím představit, tak podobně nebo přece jen trochu umírněněji se vyjádřili i ostatní velitelé. K  nějakým debatám však nebyl dán prostor. Po  instruktáži nad mapami, kde jsme obdrželi dílčí úkoly, jsme se sešli na krátké oslavě narozenin v sídle polního maršála Gerda von Rundstedta. O chystané ofenzivě si nikdo mluvit netroufal. Nad tímto říšským tajemstvím se vznášela hrozba trestu smrti. O půlnoci jsem se stejně jako ostatní frontoví velitelé vydal na cestu ke svým jednotkám.“

W

Prosincové dny měly zklidněnou podobu.

„Nejhorší je za námi a můžeme si odechnout,“ optimisticky a zcela mimo realitu si zapsal do deníku Reichsführer-SS Heinrich Himmler. „Byli jsme v našem boji úspěšní. Zastavili jsme postup nepřítele jak na východě, tak teď i na západě. Během bojů jsme nesporně utrpěli těžké ztráty, ale vím, že v nepřátelském táboře je situace ještě o mnoho horší než u nás. Jde jen o to, že nesmíme polevit a udržet takový vývoj i v budoucnu.“

Pátek 15. prosince 1944.

Počátek posledního předvánočního víkendu.

V  jednom měl Himmler přece jen pravdu: dění jako by si po  strhujícím průběhu léta a  podzimu, po  němž měla válečná mapa Evropy zcela jinou a  pro „třetí říši“ skoro až katastrofickou podobu, vybralo oddechový čas. Zazimované západní frontě se tehdy dokonce říkalo „fronta duchů“. Pětitisícový štáb vrchního velitele spojeneckých sil sídlil ve  Francii u  Versailles a  generál Dwight D. Eisenhower – obecně známý jako „Ike“ – vyřizoval jenom běžné a  víceméně nudné záležitosti. Mimo jiné třeba podání velitele britské 21. skupiny armád Montgomeryho, který ke služební žádance o vánoční dovolenou připojil osobní sdělení: „Rád bych se konečně objal se svým jediným synem, kterého jsem neviděl od invaze do Normandie.“ A protože se tihle dva svérázní vojevůdci tak trochu anglo-americky, tedy v duchu svých národních naturelů, rádi škorpili, v doušce na závěr legendární „Monty“ připomněl Eisenhowerovi cosi, co se odehrálo před čtrnácti měsíci, kdy se „Ike“ vsadil o pět dolarů, že válka skončí porážkou Německa do Vánoc 1944.

Eisenhower se ušklíbl a  načrtl na  papír odpověď: „No a? Ještě mám pořád k dobru devět dnů.“

Páteční žert, ke kterému by se už za pár hodin – v sobotu – raději neznal.

W


» Roman Cílek

10

Drama započalo minutu po půlnoci.

Nikoli však zatím na sněhem pokryté frontové linii.

Počáteční náznaky toho, co mělo brzy přijít, zachytila v  00.01 hodin noční směna spojenecké odposlechové služby. Po  několika týdnech mlčení se totiž na  vlnách, které byly v  německém éteru určeny vyšším velitelstvím, cosi ozvalo. Nedlouhá, ale důkladněji než obvykle zašifrovaná zpráva. Dozorčí dle daných směrnic probudil specialisty kryptoanalytického a dešifrovacího oddělení.

„To by nepočkalo do  rána? Áda se asi rozhodl popřát svým vojákům veselé Vánoce a hodně dárků,“ nevrle nastupoval ke své práci jejich velitel.

Pořád se tedy vtipkovalo...

Jakmile byl však text rozluštěn, přeložen, přečten a prvotně vyhodnocen, žertéřů rychle ubývalo, zatímco na druhé straně geometrickou řadou přibývalo mužů s čím dál vyššími hodnostmi, kteří se začali s překvapujícím obsahem zprávy seznamovat. Co to má znamenat? Co má znamenat skutečnost, že nesporně zkušený a všestranně uznávaný devětašedesátiletý vrchní velitel německé západní fronty generál-polní maršál Gerd von Rundstedt zasílá všem svým polním velitelům pateticky formulovanou výzvu? „Osudová hodina udeřila! Mohutné útočné armády vyrážejí proti nepříteli. Jde o všechno! Je svatou povinností každého jednoho z nás obětovat svůj život pro naši krutě zkoušenou vlast.“

O jakých útočných armádách to Rundstedt hovoří?

Kde by je Němci po předchozích ničivých porážkách vzali?

A kdeže mají proboha útočit?

Všechny otázky našly svou odpověď ještě dřív, než se sobota 16. prosince probrala k  životu. V  5.30 hodin započala v  oblasti Eifelu a  Arden, na zhruba devadesátikilometrové frontě, táhnoucí se od Monschau v Německu na severu až po Echternach v Lucembursku na jihu, zcela překvapivá, a o to ničivější, přehradná palba, zacílená s ohromnou silou především na  pozice čtyř amerických divizí v  první linii. „Fronta duchů náhle vybuchla a rozhořela se,“ shodně si zaznamenalo hned několik amerických válečných korespondentů. V návaznosti na úder dělostřelectva se s bojovým křikem dala do pohybu bíle oděná německá pěchota, z výchozích pozic vyrazily stovky tanků. Startovními okamžiky se zapisovala do historie ofenziva, proti níž se – s  výjimkou přikyvovačů, jako byl třeba nejvyšší velitel německé armády polní maršál Wilhelm Keitel, který si za svou poslušnost vůči Hitlerovi vysloužil lokajskou přezdívku „Lakaitel“ – víceméně kriticky stavěla většina armádních špiček a za dané situace „třetí říše“

Smyčka Se Stahuje«

11

ji označovala za  zbytečný hazard s  lidskými silami i  materiálem, především krajně už nedostatkovými pohonnými hmotami.

Führer však jako vždy prosadil svou.

A zpočátku se zdálo, že měl dokonce i pravdu.

Němcům se podařilo předchozími úspěchy ukolébané Spojence, jimž v tomto případě značně

selhala zpravodajská služba, skoro až absurdně zaskočit. Vyplatilo se kromě všeho jiného i důsledné naplnění rozkazu, který německým silám v  daném prostoru v  zájmu utajení zakazoval jakýkoliv předběžný průzkum, a nutil je tedy k útoku jaksi naslepo. Výsledek krycích opatření měl až udivující podobu: na straně Spojenců nikdo nezachytil předběžné přípravy tak rozsáhlé ofenzivy, kdy se pouhých pár kilometrů či jinde pár desítek kilometrů od  spojeneckých pozic chystaly k  úderu dvě obrovské tankové armády, tvořené po posílení skoro šesti sty tisíci muži. „Nechali jsme se prostě nachytat na švestkách,“ řekne při zpětném hodnocení k Bitvě o  výběžek, jak si události v  Ardenách pojmenovali, generál Dwight D. Eisenhower, „a krutě jsme za to zaplatili.“ Ono zaplacení lze dokonce vyčíslit: bezmála devadesát tisíc mrtvých, zraněných, nezvěstných či zajatých spojeneckých vojáků.

W

V Adlerhorstu mohli být spokojeni.

„Konečně jsme dosáhli tak dlouho slibovaného obratu ve válce. Stáváme se znovu pány dění,“ svěřil se vůdce v  rozhovoru se svým šéfpropagandistou Josephem Goebbelsem. Stoupenci nacistického režimu začali zvedat hlavu vzhůru. Přiživit se na  nově vzniklé situaci si pospíšil také italský duce Benito Mussolini, který měl za  sebou krušnou dobu nejen válečných porážek, ale i svého pádu, kdy ho ze zajetí vzbouřenců zachránila jen rychlá akce německé speciální jednotky pod vedením důstojníka SS Otto Skorzenyho. Nyní Mussolini znovu pocítil závan šance. Hned 16.  prosince vystoupil v  Miláně před budovou opery na  veřejném shromáždění své nedávno zrestaurované fašistické strany a  s  velkými gesty, jež byly jen odleskem dávno ztracené slávy, prohlásil: „Válka zcela určitě ještě není ztracená. Jsem přesvědčen, že pakt mezi západní plutokracií a  východním bolševismem se nemůže udržet a  dříve či později je určen k beznadějnému rozpadu. Zvítězíme!“

Na pár promile naděje ještě nárok měli, ale jen v míře krátce vymezené.

» Roman Cílek

12

Obrat ve válce to nebyl.

Povzbuzující a první výsledky přinášející německý vojenský úspěch nesporně ano.

Velmi brzy, už v noci ze soboty na neděli, se ve spojeneckých štábech přestalo hovořit o  snadno odstranitelném lokálním trapasu, jak se události zpočátku snažili vidět někteří ze zaskočených velitelů. Němci v tomto prostoru rázným způsobem strhli na svou stranu iniciativu, což nikdy není bez významu. „Zásada byla držet volné otěže a nechat armády mezi sebou tak trochu závodit,“ vypoví o tom při výslechu v americkém zajetí SS-Brigadeführer a  generálmajor Fritz Krämer, absolvent berlínské Válečné akademie a  od  listopadu 1944 náčelník štábu 6. tankové armády. „Hlavním cílem bylo dosáhnout řeky Meuse – a to bez ohledu na pohyb křídel našeho uskupení. Byla to táž taktika, kterou jsme uplatnili ve Francii roku 1940. Také má někdejší divize v  Rusku realizovala v  boji velmi podobnou zásadu, a dostali jsme se až ke Stalingradu. O svá křídla si nikdy nedělám starost a věřím spolu s Clausewitzem, že ,pěst musí mít tvar hrotu‘... Náš postup byl i přes značné překážky a místní zdržení dostatečně průrazný. Tanky útočily ve směru Lutych a Huy, aby zajistily přechody přes řeku. Spočítali jsme si, že v  neděli 17. prosince kolem poledne bychom mohli dosáhnout pohoří Hohes Venn, které se táhne severozápadním směrem od Monschau po Stavelot. A 19. prosince měly tankové hroty stanout u břehů Meuse.“

Ne vše se zdařilo, jak bylo spočítáno.

Poměřeno rámcovým pohledem tu byl však nesporný výsledek: Němcům se v  prostoru Arden rychlým pohybem a  s  načasovaným využitím mlhy i  zamračené, sněhem nasycené oblohy, která neumožňovala anglo -americkým leteckým silám využít převahy ve  vzduchu, podařilo dosáhnout zhruba čtyřicetikilometrového průlomu ve spojenecké frontové linii, jejich divize obsadily Laroche, St. Hubert, Martelange, Rochefort i mnoho dalších míst a  komunikačních center – a  po  necelém týdnu bojů oddělily od  sebe britské a  americké síly a  pronikly přes sto kilometrů hluboko na  západ. V  místech, kam znovu jako okupanti vstoupili vojáci wehrmachtu, se šířil strach. Kapitán Merriam z  vynuceně ustupující 9. americké armády se svěřil svým podřízeným: „Není to legrace být na straně, která je bita. A ještě horší jsou chvíle, kdy se vás bledí, vyčerpaní a překvapivým vývojem událostí otřesení civilisté ptají: ,Vy odejdete – co bude ale s námi?‘ “

Válečný reportér James Cassidy z rádia National Broadcasting Company o tom referoval posluchačům hlasem, v němž bylo cítit vzrušení: „Ni

Smyčka Se Stahuje«

13

kdy nezapomenu na tyhle zážitky z opakované okupace. Divoké provolávání slávy americkým osvoboditelům, odehrávající se před třemi měsíci, odvál vítr jako prach a popel. Většina občanů městečka, kde se nacházím a  jehož jméno vám z  utajovacích důvodů nemohu sdělit, postává nyní po  ulicích v  mlčenlivých skupinách a  pozoruje naše zablácená vojenská vozidla, která se chystají k  odjezdu. Z  výkladních skříní obchodů začaly mizet nejen americké, ale i  belgické prapory. Jako by se již pro jistotu chystalo místo pro prapory s hákovým křížem. To je zatraceně smutný pohled pro každého, kdo stejně jako já věřil, že válka už bez všech problémů spěje k jednoznačnému završení.“

Bitva o výběžek se stávala i bitvou o prestiž.

Přesněji: o  znovunabytí prestiže v  táboře protihitlerovské koalice – o zhodnocení chyb a jejich účinnou a co nejrychlejší nápravu.

V  předběžných poznámkám k  chystané podobě svých pamětí si Dwight David Eisenhower zapsal, byť je i jasné, že nemohl učinit jinak, věty mužně sebekritické: „Ve dvou důležitých směrech se nepříteli podařilo dosáhnout momentu překvapení. Předně v  načasování akce. V  uplynulých měsících utrpěl kruté porážky a při seskupování nových sil měl mimořádné potíže. Proto jsme nečekali, že by mohl být tak brzy připraven vážně zaútočit. Dále nás zaskočila síla úderu. Německou mobilní zálohou byla 6. tanková armáda SS, kterou jsme před časem ztratili z dohledu. Teď to byl silný a čerstvý operační svaz, který teprve nedávno dorazil na frontu z  Německa... Některé zprávy od  průzkumu vyjadřovaly rostoucí znepokojení nad oslabením našich pozic v ardenské vrchovině, kde – jak jsme věděli – nepřítel posiloval své pěchotní formace... Zůstali jsme v ofenzivě, a přitom jsme sami sebe oslabovali tam, kde jsme měli ofenzivnost podpořit. To poskytlo Němcům příležitost zahájit útok proti slabinám v našich liniích. Má-li být tato skutečnost odsouzena historiky, pak nechť toto odsouzení se týká hlavně mne samotného.“

W

Pohled vrchního velitele je takový, jaký jen může být.

Shrnující, a tím i do značné míry odtažitý.

Jaké to však bylo přímo v Ardenách – tam, kde se útočilo i ustupovalo, bojovalo, trpělo i umíralo?

S  neformálním svědectvím o  tom, co tam prožil, se při osobním setkání s  autorem této knihy svěřil americký filmový producent českého

» Roman Cílek

14

původu Norbert Auerbach: „Jako dobrovolník a  absolvent průzkumnické školy i tankového výcviku v Texasu jsem v rámci průzkumné a propagandistické roty americké 2. tankové divize prožil invazi na pláž Omaha Beach v Normandii, pak následný pochod na Paříž, ale leccos zlého bylo ještě i před námi. Nečekaná německá protiofenziva. Brzy poté nás poslali do  Belgie pomoci našim zamrzlým jednotkám. To nejhorší, co nás tam čekalo, nebyli snad ani Němci, ale hrozná zima. Mráz, stále padající sníh – a my pořád někde stáli a snažili se uchránit svá těla od umrznutí.

Jen občas cosi vybočovalo z běžného dění.

Zachoval se mi z Arden kuriózní zážitek. Leželi jsme v nějakém příkopu a  Němci po  nás stříleli nejen z  kulometů, ale i  těžkým dělostřelectvem. Všude kolem byla protivně nekonečná sněhová plocha, plno zraněných a mrtvých, když tu najednou se z dálky ozval zvláštní popěvek. Nikdo nechápal, co se děje. Až potom jsme je uviděli: uprostřed cesty, která skoro ani cestou nebyla, kráčel skotský regiment, zpívali si k tomu a vyhrávali na dudy, jako by nebyli uprostřed bojiště, ale někde na přehlídkové parádě. Okolo nich řádila dělostřelba, svištěly kulky z kulometů – a oni jako by se nic nedělo. Dívali se na nás skoro až s opovržením, jak se kryjeme v těch příkopech, a my se najednou cítili jako zbabělci. Pak se skotská jednotka přece jen zastavila, usadili se vedle nás a začali si vařit čaj. My jsme na ně pořád zírali jako na zjevení. O statečných Skotech a jejich dudách se už od vylodění ve Francii tradovala spousta všelijak šířených historek, ale až tam v Ardenách, uprostřed toho skoro až lidsky nesnesitelného počasí, jsem se na vlastní oči přesvědčil, že se v těch líčeních nijak nepřehánělo.

Jinak to však moc velká legrace nebyla.

Rozkřiklo se třeba, že Němci na  nás přichystali i  záškodnické operace. Vybrali ze svých řad vojáky, kteří uměli anglicky, navlékli je do  ukořistěných spojeneckých uniforem a vyslali za naše pozice se sabotážními a  dezinformačními úkoly. Bylo třeba postarat se o  protiopatření. K  silnicím byly postaveny americké hlídky, zastavovaly projíždějící skupiny a těm z vojáků, kteří se jim zdáli podezřelí, kladly různé otázky, týkající se třeba basketbalu, baseballu, hudby či filmů, tedy věcí, v nichž se každý běžný Američan samozřejmě vyznal. Jenomže já při našich průzkumných misích jezdil s důstojníkem, který rodově pocházel od Berlína, o americký sport či muziku se nezajímal a ještě mu při řeči hrčel z pusy strašlivý německý přízvuk. Hrozně jsem se tenkrát bál, že nás některá z hlídek zastaví a on bude muset odpovídat. Protože na nějaké dlouhé zkoumání a vyšetřování nebyl čas, možná by nás rovnou na místě zastřelili. A tak jsem mu

Smyčka Se Stahuje«

15

pořád opakoval: ,Henry, kdyby něco, tak nesmíš říct ani slovo, dělej třeba němého a já budu za tebe odpovídat.‘ Naštěstí se ho nikdo na nic nezeptal, takže jsme možná jen o vlásek unikli zlému osudu někde v závějích – a ještě k tomu od vlastních lidí a jako němečtí záškodníci.

Smrti člověk unikal co chvíli.

Mockrát jsem se tam v  Ardenách, ale i  předtím a  také potom, ocitl v  osobním nebezpečí, ale naučil jsem se tyhle chvíle rychle zapomínat. Nacházeli jsme se jako tanková divize v první linii, každý z nás věděl, že může zemřít, ale každý z nás si také říkal: ,Já přece neumřu, já ne, já určitě ne.‘ A každý z nás, co jsme tam byli, tomu opravdu věřil, i když kolem nás, vpravo i vlevo, lidé umírali. Člověk v sobě musel mít pocit, že jemu se nic nemůže stát, a jen tohle ho drželo při smyslech a v rovnováze. A ještě k tomu pocitu bylo třeba mít trochu toho obyčejného štěstí.“

W

A ještě jedno osobní svědectví se nabízí.

Kurt Vonnegut. Spisovatel z  galerie světově nejuznávanějších. Američan ze čtvrté generace německých přistěhovalců. Člověk nabitý moudrostí a zacíleným sarkasmem. Při tiskové konferenci v Praze ve vypjatém okamžiku energicky rozhodil rukama: „Přežil jsem německé zajetí v  Ardenách a  bombardování Drážďan – co po  mně život může ještě chtít?!“ O  něco později se v  užším kruhu rozhovořil: „Stejně jako mnoho mých přátel jsem se přihlásil do armády dobrovolně. Procházel jsem školením, ale pak přišlo vylodění v  Normandii a  poslali nás rovnou k  jednotkám. Nepotřebovali důstojníky či poddůstojníky, jenom další spousty vojáků. Většina z nás přišla z univerzit, ale udělali z nás řadové pěšáky bez naděje na povýšení, prostě mužstvo do počtu. V němčině je pro to výstižný pojem Kanonenfutter, tedy potrava pro děla. Mne začlenili jako rozvědčíka do nově zformované 106. pěší divize, což byla jednotka s nejvyšším číslem v armádě. Chodili jsme hodně dopředu a doufali, že nás nikdo neuvidí. Naším úkolem bylo mapovat krajinu a sbírat informace. Neměli jsme útočit, ale pouze se skrývat a střílet jen v sebeobraně.“

„A Ardeny...?“

„V  prosinci 1944 převzala naše divize úsek fronty na  hranicích mezi Lucemburskem a Německem. Když jsme tam dorazili, vládl všude naprostý klid. Před námi se údajně nenacházelo nic, co by stálo za útok. Jenom kopce a  lesy, takže celých sto dvacet kilometrů zajišťovalo podle mého

» Roman Cílek

16

odhadu pouze nějakých patnáct tisíc vojáků. Právě v  době, kdy jsme se objevili na předním okraji linie, se ale na nás Němci vrhli se vším, co jim ještě zbývalo. Naši divizi zničili během deseti dní. Posledním mým průzkumným úkolem bylo najít naše dělostřelectvo, zjistit, zda vůbec zbývají ještě nějaká děla. Popravdě řečeno, většina mých úkolů coby rozvědčíka spočívala v hledání toho, co jsme ztratili. Za německé linie jsem se poprvé dostal, až když Němci zaútočili. Nikdy po válce jsem se na mapu nedíval, proč taky?, ale řekl bych, že ve chvíli, kdy nás zajali, jsme se nacházeli asi padesát kilometrů za  frontou. Němci postupovali strašně rychle. Nakonec jsem se ocitl asi s  dvaceti kolegy v  malé úžlabince. Kolem ležel sníh a my se schovávali v něčem, co vyhlíželo jako zákop z časů první světové války. Měli jsme sice zbraně, ale nevěděli jsme, co se děje. Pak nás našli. Němci nás vyzvali, abychom se vzdali a vyšli z lesíka, což se nám udělat nechtělo. Vypálili tedy pár dělostřeleckých šrapnelů na  vrcholky stromů nad námi. Zasypaly nás střepiny a několik z nás zranily. A tak jsme usoudili, že nejspíš nežertují, a vyšli jsme ven. Tím začalo mé zajetí, což mne ovlivnilo na celý můj další život. Věříte tomu?“

„Snad k tomu ještě něco víc povíte.“

„No ano. Svým dorůstajícím dětem jsem později často říkal, že pro mladého člověka je velmi dobré, jestliže je ponížen. Pro mne to byla skvělá škola. Měl jsem vysokoškolské vzdělání v oboru chemie, ale přesto ze mne udělali prostého vojáka – už to samo o sobě byla užitečná zkušenost. Stejně tak dobré bylo zakusit, jak vypadá porážka. Vidět stovky a tisíce Američanů s rukama nad hlavou, poznat děsivou moc sil, které si pohrávají s člověkem jako tornádo se starými novinami. Byl jsem hluboce zarmoucen. Hlavně kvůli své, snad to tak mohu říct, rodině v divizi. Poznal jsem tam nejkrásnější pocit, jaký jsem kdy v životě prožil – možná se to dá srovnat s  tím, co cítí žena, když daruje život: prý je to pro ni největší orgasmus, jakého může dosáhnout. Jel jsem na frontu s lidmi, které jsem znal a prošli jsme stejným výcvikovým kurzem. Bože, jak my se cítili dobře! Jeli jsme třeba na  korbě náklaďáku a  dívali se, kudy prochází bojová linie. Nebyl v nás žádný pocit strachu, věřili jsme jeden druhému a chystali se tím vším projít společně. Bylo to doopravdy něco! Samotného mě to udivilo.“

„Jestliže příchod na frontu přirovnáváte k orgasmu, čemu se rovná odchod do zajetí?“

„Předsmrtnému stavu. Dlouhou dobu nás od  Arden hnali bez potravy i  spánku. Omrzaly nám nohy. Naše vědomí bylo umrtveno jako pod narkózou. Vůbec by nás nepřekvapilo, kdyby nás zastřelili. Byli jsme úpl

Smyčka Se Stahuje«

17

ně na  dně a  smrt nás nemohla zaskočit... Nastrkali nás pak do  nákladních vlaků, kterými přivezli na frontu většinu svých vojáků. Byla to stejná cesta, jako kdyby nás vezli do Osvětimi. Dobytčáky naplněné až k prasknutí, bez jídla a  vody. Nikdy bych nevěřil, jaká spousta vojáků se může napěchovat do  těch zatracených vagonů. Při spaní jsme se museli střídat: jedni stáli, druzí leželi. V noci byl náš vlak napaden letadly. Všichni důstojníci z naší roty byli zabiti, protože se vezli ve voze, který byl zcela zničen. Říká se, že s Američany zacházeli Němci v rukavičkách, možná, ale já to zažil jinak. Výkaly, moč, hlad a žízeň. Pod žádnou záminkou nám nedovolili z vlaku vystoupit. Byla to hrůza. Jenomže – zase jsme se dostali k tomu ponížení. Africký cestovatel Livingstone kdysi vyprávěl, jak se dostal do spárů lva. Ten si s ním trochu pohrál, ale pak ho nechal na pokoji. Livingstone tvrdil, že po prvním otřesu přestal cítit strach. Zvykl si. Byl přichystán přijmout cokoliv dalšího, co by s ním lev chtěl udělat. Přesně tak jsme to na té cestě vnímali i my.“

„Každá cesta musí někde skončit. Kde skončila ta vaše?“

„Skončila ve válkou ještě skoro nepoškozeném městě, kterému se říká ,polabská Florencie‘. V  Drážďanech. Dobrý výběr, co? Přivezli nás tam v půli ledna 1945. Přesně měsíc předtím, než za námi do Drážďan v podobě ničivého náletu dorazilo peklo.“

W

Vraťme se však nazpět do prosince 1944.

Nemohlo tomu být jinak: předvánoční čas se tomu, čím by měl v duchu křesťanské tradice být, nikterak nepodobal. Napětí na celé západní frontě, ale i v pracovnách koaličních státníků se po 16. prosinci, kdy započala hitlerovská protiofenziva, zvyšovalo den po dni. Přispívaly k tomu nejen počáteční úspěchy útočných německých formací, které se rychleji, než by kdo předpokládal, draly v těžkém terénu kupředu, ale řada dalších událostí, jež se tak či onak hlásily k zápisu do kroniky tohoto válečného období.

Malmédy: město poblíž belgicko-německých hranic.

V neděli 17. prosince tu příslušníci ke Stavelotu čelně postupující tankové skupiny SS-Standartenführera Joachima Peipera z 1. tankové divize SS, nesoucí název Leibstandarte Adolf Hitler a  operačně podléhající Diet richově 6. tankové armádě, povraždili zhruba půl druhé stovky spojeneckých zajatců, mezi nimiž byli kromě řadových příslušníků 1. americké armády také třeba kuchaři, proviantní pracovníci a dokonce i personál

» Roman Cílek

18

Červeného kříže. Několika vojákům, jimž byl rovněž určen tento osud, se podařilo přežít díky tomu, že předstírali smrt, takže mohli vydat svědectví: „Prvně nás okradli o  vše, co jsme měli u  sebe, pak jsme museli zvednout ruce nad hlavu a zahnali nás na pole. Vzápětí byl vydán povel k nikoho nešetřící ničivé palbě z kulometů i z tankových zbraní.“

Příběh z jiného soudku se odehrál o něco jižněji.

Proti městu Bastogne, které bylo v  tomto operačním prostoru důležitým opěrným a  komunikačním bodem, zaútočily prvosledové útvary německé 5. tankové armády, jíž velel generál Hasso von Manteuffel. Již po několika dnech ofenzivy, v úterý 19. prosince, byly v Bastogne a okolí obklíčeny nepříliš silné americké oddíly, které houževnatou obranou, ale za  cenu značných ztrát, stále bránily hitlerovcům v  postupu vpřed. Vyjednavačem tlumočený německý požadavek okamžité kapitulace odmítl generálmajor Anthony C. McAuliffe natolik jednoznačně vyznívajícím slovem, dotýkajícím se procesu lidského vyměšování, že překlad tohoto pojmu se v německých štábních hlášeních všelijak zmírňoval, neboť bylo nepředstavitelné, že by se v této podobě předložil třeba prušácky upjatému polnímu maršálovi Gerdu von Rundstedtovi. Ještě než však skončila tato šaráda okolo jednoho nespisovného slova, začala se karta naštěstí pomalu obracet a obráncům prostoru u Bastogne spěchaly na pomoc divize vždy rázně jednajícího generála George S. Pattona.

Sólový part byl připraven pro muže jménem Otto Skorzeny.

Tomuto vyššímu důstojníkovi SS, Himmlerovu oblíbenci a  hlavnímu specialistovi „třetí říše“ na teror, diverzi a speciální akce byl svěřen přísně tajný úkol, k  jehož krytí se vůdcovým rozkazem z  konce října 1944 vytvořil asi dvoutisícový zvláštní vojenský útvar – 150. pancéřová brigáda. Mužstvo tvořili dobrovolníci, z  nichž část hovořila anglicky. Zadání mělo jasnou podobu: proniknout v  amerických a  britských uniformách a na trofejních vozidlech do týlu spojeneckých armád, na vybraných místech uskutečnit diverze, rozsévat dezinformace, spáchat atentáty na význačné vojenské činovníky, přičemž za cíl číslo jedna byl označen generál Eisenhower. Činnost Skorzenyho mužů se sice brzy vyzradila, ale i tak se jim leccos zdařilo. Když nic jiného, tedy zasetí sémě nedůvěry, podezřívání a strachu. Vrchní velitel Eisenhower – jak zaznamenali jeho spolupracovníci – „se ve  Versailles a  později ve  Verdunu, odkud zadržovací akce řídil, stal v podstatě zajatcem své ochranky, která mu starostí o jeho bezpečnost znemožňovala svobodný pohyb.“

W


Smyčka Se Stahuje«

19

Opojná německá radost neměla dlouhé trvání.

Spojenci uskutečnili přesuny svých sil, o  jejichž gigantickém rozsahu svědčí záznam generála Omara N. Bradleyho, velitele americké 12. skupiny armády „Mezi 19. a 23. prosincem se po zledovatělých cestách ve dne i v noci pohybovalo přes 133 000 dopravních prostředků.“ Zlomovým časem se potom staly Vánoce. Němcům začaly kromě sil docházet především nezbytně potřebné pohonné hmoty – a  již 23. prosince se k  těm, kteří čelili německému náporu, přidal další spojenec: zlepšené počasí.

Vánoční dar v podobě modrého či aspoň skoro modrého nebe.

Ó díky, Bože, volali mnozí muži pod ním.

Zatímco ti druzí, například ve  velení Dietrichovy 6. tankové armády SS, museli zapisovat do štábního deníku opak vděčné radosti. 24. prosinec: „Spolu s jasným počasím se okamžitě objevilo nepřátelské letectvo. Zvláště citelné bylo mohutné bombardování železničního a  silničního centra St. Vith, dále Münstereifelu, Prümu a  Stadtkyllu, protože to zabrzdilo přísun kriticky už nedostatkových zásob.“ 25. prosinec: „Skupina Skorzeny byla uvolněna z boje a transportována zpátky do Grafenwöhru. Uvažovalo se o  jejím znovuuplatnění v  sektoru 5. armády, ale nedošlo k  němu, protože poté, co Američané ukořistili rozkazy k  nasazení Skorzenyho lidí, nedalo se už spoléhat na moment překvapení.“ 26. prosinec: „Nadměrně vysoká aktivita nepřátelského letectva. Nepřítel má zřejmě v úmyslu naši ofenzivu zcela zastavit.“

O  úplném zastavení se dosud nedalo mluvit. Protože Hitler trval na  tom, aby se v  ardenských bojích pokračovalo i  v  době, kdy se zde již Němcům nedařilo jako zpočátku, bude ještě nějaký čas trvat, než se Spojencům v  průběhu ledna 1945 podaří frontu stabilizovat a  připravit k chystanému vítěznému postupu do nitra Německa.

„Bylo to na  straně Němců poslední vzepětí napůl už zdechlé kobyly.“ Těmito slovy v rozhlasovém vysílání BBC zhodnotil ardenskou válečnou epizodu britský premiér Churchill.

Znělo to zajímavě, jako u  sira Winstona skoro vždy, ale nebyla tak to úplná pravda. Vrchní válečné štáby v Londýně i Washingtonu posuzovaly celkovou situaci, narušení rámcových časových plánů a  četnost ztrát mnohem vážněji a dospěly v téže době k závěru, že ideální by v dané chvíli bylo, kdyby došlo k aktivnímu pohybu na východní frontě, což by ze západní části bojiště odlákalo část hitlerovských sil. Na  návrh amerického prezidenta Roosevelta byl v roli emisara vyslán do Moskvy britský letecký maršál Artur William Tedder, který se začal okamžitě chystat na  cestu.

» Roman Cílek

20

A 6. ledna 1945 se ministerský předseda Winston Churchill, jehož vztah k bolševikům a Sovětskému svazu byl vždy zcela zamítavý, ba až nenávistný, musel odhodlat k sepsání osobního poselství přímo Stalinovi:

„Boje na Západě jsou velmi těžké a vrchní velitelství bude muset učinit co nevidět dalekosáhlá rozhodnutí. Víte sám z vlastní zkušenosti, jak obtížná je situace, když je třeba bránit široký úsek fronty po dočasné ztrátě iniciativy. Eisenhower chce a velice potřebuje v hlavních rysech znát, co máte v plánu učinit, poněvadž to evidentně ovlivňuje všechna jeho a naše zásadní rozhodnutí. Náš zmocněnec hlavní maršál letectva Tedder podle došlých zpráv včera v  noci uvízl v  Káhiře... Byl bych velmi vděčen, kdybyste mně mohl sdělit, zda můžeme během ledna počítat s velkou ruskou ofenzivou na  Visle nebo jinde. Tyto mimořádně důvěrné informace nepředám nikomu kromě polního maršála Brokea a generála Eisenhowera, a to jen za podmínek naprostého utajení. Považuji věc za naléhavou.“

Moskva žádost – jak poznáme – neodmítne.

Přidržíme-li se však ještě ardenských událostí, stojí za zaznamenání, že polní maršál Gerd von Rundstedt označil zejména Hitlerem vynucené povánoční pokračování již zcela beznadějné ofenzivy za „cestu ke Stalingradu číslo dvě“, zatímco SS-Oberstgruppenführer Dietrich spojil ve  svém zpětném vyjádření věcnost s  podivnou nadsázkou: „Ztratil jsem 32  000 mužů – padlých, zraněných či omrzlých. A to nepočítám LXVII. armádní sbor, který měl ztráty dvacetiprocentní. Přišel jsem o 350 až 400 tanků. Nedostali jsme během akce žádné posily a velmi málo pohonných hmot. Nasazení našich dvou tankových armád a  celá tato ofenziva byla jedním velkým omylem – snad největším, jakého jsme se ve válce dopustili. V květnu 1945 by útok mohl dopadnout lépe.“

V květnu 1945...!

Vůdcův dávný spolubojovník Josef „Sepp“ Dietrich tím prokázal, že byl a  až do  konce zůstal bezbřehým a  značně už protismyslným fanatikem. Představa, že by se v květnu 1945 mohla německá vojska ještě držet kdesi v Ardenách, patří do sféry bajek. V té době už bude mít skoro již nulový zbyteček „třetí říše“ zcela jiné starosti.

VÁNOCE NEBYLY ZAKÁZÁNY

Protektorát, rok čtyřiačtyřicátý, předvánoční týdny.

Dostaví se?

Přijde?

Naplní naše představy...?

Nejen děti na  dárky od  netrpělivě vyhlíženého Ježíška pod stromečkem a  snad, pokud to bylo v  té či oné rodině proveditelné, i  o  něco víc sladkostí na  jídelním stole, ale kdekdo na  něco čekal. Byla to nesporně v mnoha směrech zlomová doba a snadno se dalo odhadnout, že nadlouho již obecný stav věcí nezůstane takovým, jakým dosud byl. Věděli to všichni: ti, kteří to vědět chtěli a od blízkého, skoro již pocitově nahmatatelného budoucna si slibovali splnění svobodomyslných nadějí, přinejmenším tušit to však museli i  ti druzí, jejichž pohonným motorem byly obavy z toho, co přijde.

Jak dlouho ještě...?

Proklínaná válka, pohlcující další a  další oběti, trvala již pět a  čtvrt roku, a tahle otázka se v různých obměnách, tajně i vskrytu, vyslovovala na obou stranách fronty, tak nebo onak ji připomínali státníci, vojevůdci, oslovovatelé davů, ale kladli ji sami sobě i navzájem také prostí lidé, vojáci a civilisté, kteří téměř rovným dílem nesli tíhu bojů, utrpení a nejistoty. Jedni už v duchu netrpělivě sčítali dny, týdny, které ještě zbývají do konečné porážky fašismu, druhým byl čas nepřítelem, a  snad také proto – podobni osamělému poutníkovi, který si cestou nočním lesem pohvizduje – o něm ti, co poroučeli, tolik mluvili.

Vládci protektorátu v tom směru nebyli výjimkou.

Ještě si nechtěli připustit, že smyčka se neodvratitelně stahuje – a že opona za jejich zlovolnou hrou již brzy spadne.

Ještě si Karl Hermann Frank, ve  funkci státního ministra v  podstatě neomezený vládce nad prostorem Čech a  Moravy, jemuž bylo jako hodnostně SS–Obergruppenführerovi a  funkčně vyššímu vůdci SS a  policie svěřeno i právo bez jakéhokoliv soudního řízení vynášet a schvalovat rozsudky smrti, počínal tak, jako by v  Černínském paláci, kde sídlil, hodlal zůstat navěky. Před časem, zkraje podzimu, ho Reichsführer-SS Heinrich Himmler v tajném dálnopisném sdělení pochválil: „Dobře vím, že nepat

» Roman Cílek

22

říte k těm, kteří by v nesnadném období našeho působení ztráceli nervy.“ Úměrně tomu se choval i nyní, kdy rok 1944 pomalu končil a hitlerovcům vlila do krve drogu naděje překvapivá protiofenziva wehrmachtu a jednotek Waffen-SS v Ardenách. V kruhu svých spolupracovníků se neváhal pasovat do role věštce a prohlásit: „Nadcházející rok přinese zřejmě konečné rozhodnutí v této válce. Musíme vybojovat německé vítězství. Každý musí věrně a neochvějně stát na svém místě, plnit své povinnosti a věřit.“

Jak prosté: plnit a věřit.

W

Čtyřiapadesátiletý generál pěchoty Rudolf Toussaint, v předmnichovském čase německý vojenský atašé v  Praze, v  závěrečném období války nejvyšší pověřenec německé branné moci u státního ministra pro Čechy a Moravu K. H. Franka, byl svým povoláním i založením napůl voják, napůl diplomat. O svých pocitech tedy málokdy veřejně hovořil, a vybočení z tohoto odtažitého postoje neobsahují ani rozsáhlé záznamy Toussaintových poválečných výpovědí, které předcházely okamžikům, kdy nad ním československý soud vynesl ortel doživotního vězení.

Nevíme tedy, co si myslel 5. prosince 1944.

V den, kdy podepsal a svým nejvyšším armádním nadřízeným kurýrní cestou nechal odeslat hlášení s tímto stručným, ale rozsahem svého dopadu velmi významným obsahem: „Podle rozkazu OKW/WFSt 06850/44 ze 6. září 1944 provedl jsem přípravy pro ARLZ v mém vojenském okruhu.“

Ze všech zkratek a číslovek v té jedné jediné větě je nejpodstatnější ona sestava počátečních písmen čtyř slov.

ARLZ.

V originále: Auflockerung, Räumung, Lähmung, Zerstörung.

Česky: odpoutání (někdy se používá také uvolnění), vyklizení, ochromení, zničení.

Zlověstně vyznívající seskupení pojmů se takto v  podobě kódového označení nahromadilo v globálním ústupovém plánu vrchního velitelství německé branné moci, zformulovaném v  prvním zářijovém týdnu roku 1944, kdy byly ozbrojené síly „třetí říše“ s rychlostí a silou, kterou nikdo ani nepřepokládal, drceny na  východní i  západní frontě a  nuceny opouštět další a  další pozice. Konečný cíl všech opatření pod zkratkou ARLZ byl dán nekompromisním požadavkem, aby v  oblastech, jichž se budou aktuálně týkat ústupové operace, bylo zničeno vše, co nelze evakuovat,

Smyčka Se Stahuje«

23

a na místě tudíž zůstala, jak se doslova vyjadřovalo v jednom z prováděcích nařízení, „jen pustá a  spálená země“, přičemž se podle požadavku říšského vůdce SS Himmlera počítalo i s tím, že by v rámci ARLZ měli být zneškodněni také všichni skuteční či potenciální nepřátelé říše, tedy včetně politických vězňů v káznicích a koncentračních táborech. V době, kdy na základě Hitlerova pokynu vrchní velitelství rozkaz o ARLZ přijímalo, vrcholilo právě protiněmecké povstání na  Slovensku, anglo-americké jednotky osvobodily Brusel a Antverpy, sovětští vojáci překročili rumunsko-bulharské hranice a  blížilo se zápolení o  Dukelský průsmyk, a  tedy o vstup na československé území.

Nyní – o tři měsíce později – bylo vše už zase jiné.

A z hlediska nacistů, až na ardenskou výjimku, horší.

Generál Rudolf Toussaint neměl ve zvyku, jak se později vyjádřil, cokoli si chlácholivě nalhávat. Uvědomoval si, že vojenská situace „třetí říše“ nabyla krajně kritické podoby, a proto prý učinil 5. prosince 1944 to, co bylo jeho velitelskou povinností.

ARLZ.

Již víme, co to znamenalo: odpoutání, vyklizení, ochromení, zničení.

W

Vánoce v žádném z rozkazů zakázány nebyly.

Jen těm nejmladším, a  tudíž nejméně chápajícím, však mohly zůstat zachovány a být nabídnuty v ničím nezkalené podobě dnů radosti a vzájemného obdarovávání. Všem ostatním, kteří měli aspoň to štěstí, že se mohli sejít jako rodina, byly sváteční pocity překryty starostmi širšího dosahu.

Setkáme se za rok zase tady u toho stolu?

A všichni?

Válka se svým ničivým dopadem už zdaleka nebyla vzdálenou záležitostí, už nebylo třeba sledovat vítězná a posléze pak naštěstí i nevítězná tažení hitlerovských vojsk na  mapách ze starých školních atlasů, již postačila pouhá mapa předmnichovské Československé republiky. Prvního prosince překročily sovětské jednotky řeku Ondavu, dvacátého vstoupily do Rimavské Soboty, čtyřiadvacátého – tedy na Štědrý den – čekalo totéž Trebišov.

Válečné dění se den po dni přibližovalo k protektorátu.

Ano, přesně tak: smyčka se stahovala.

» Roman Cílek

24

Nejprve ovšem v podobě bojovníků bez uniforem.

A i to souviselo se Slovenskem. Po násilném potlačení tamního povstání se partyzánské jednotky spontánně či dle koordinovaného nařízení svých nadřízených začaly přesouvat přes přísně střeženou slovensko-moravskou hranici. Reakce na toto dění měla podobu skoro až hysterickou. Za  překročení hranice nařídil státní ministr Karl Hermann Frank trest smrti, což se okamžitě začalo uplatňovat. V druhé polovině listopadu se v  Beskydách uskutečnila rozsáhlá protipartyzánská operace s  názvem Tetřev, doprovázená řadou zastrašovacích poprav, hromadných perzekucí a podpalování domů.

„Partyzáni a všichni jejich pomahači jsou našimi úhlavními nepřáteli,“ oznámil Frank po návratu ze Zubří a Rožnova pod Radhoštěm.

K  podobným vyjádřením proti partyzánům a  množícím se paradesantním výsadkům ze Západu i Východu, jimž oficiální propaganda říkala „padákoví agenti“, byli vyzýváni rovněž představitelé protektorátní vlády. Ministr zemědělství Adolf Hrubý, rodák z Mlák na Třeboňsku, obdržel od úřadu státního ministra Franka pokyn, aby se stejně – jako to nedlouho předtím učinil předseda vlády Jaroslav Krejčí, který hovořil ve vsetínském kině – vypravil do oblasti u hranic se Slovenskem a vystoupil tam se zásadním projevem. Hrubý se, jak jinak, podvolil – a Frankův úřad poté označil za „výstižná a době i jejím požadavkům odpovídající“ zejména tato jeho slova:

„Dříve byli takoví lidé označováni za  zloděje či lupiče a  podle toho se s nimi jednalo, dnes to mají být jacísi národní hrdinové. Zlodějna se děje pod politickým pláštíkem a pod hrdinsky znějícím označením partyzáni.“

Spolu s  ministrem vnitra Richardem Bienertem, který se již o  několik týdnů později stane ministerským předsedou, vydal Hrubý vyhlášku, v níž bylo „občanstvo varováno před nepřátelskými agenty“. Pokyn zněl jasně: „Zavřete, jakmile se setmí, své dvory a domy, postavte stráže, upozorněte na  v  obci či okolí se zdržující cizí živly. Vše podezřelé je třeba hlásit starostovi či nejbližší policejní stanici.“

W

Spoluautorem těchto a podobných vyjádření byl strach.

Zatímco válečná anekdota vždy byla a zůstávala zdrojem nadějí.

„Víš,“ ptá se v  jedné z  nich občan protektorátu svého kamaráda, „jak bude znít poslední zpráva vrchního velitelství německé branné moci?“

„???“

Smyčka Se Stahuje«

25

„Prohráli jsme válku, aniž nám v  tom proradný nepřítel dokázal zabránit.“

Anebo jiná:

Na jedné z posledních řečí k národu hřímal Joseph Goebbels: „A nyní, němečtí muži a ženy, vám s hrdostí oznamuji, že máme k dispozici novou zbraň! Když ji vytáhneme, naráz bude po válce.“

„Heil! Heil! Heil!“ provolávali nadšeně posluchači.

„A jaká, prosím, že je to vlastně zbraň?“ zeptal se Goebbelse po projevu jeden z jeho pobočníků.

„Ty to nevíš?“

„Nevím.“

„No přece bílý prapor.“

W

Ať tak či onak, smíchu bylo i  nyní, v  čase předvánočním a  vánočním, míň než toho ostatního. Přímo v protektorátu i kdekoli jinde, kam válečné či perzekuční dění lidi z Čech a Moravy zahnalo.

„Nálada mezi námi nebyla nejlepší,“ vzpomínal na  prosinec 1944 spisovatel Miloslav Moulis. „Právě v  té době začaly do  Buchenwaldu přijíždět evakuační transporty z Osvětimi. Když se otevřely dveře železničních vagonů, takzvaných dobytčáků, polovina těch ubožáků uvnitř byla mrtvá a druhá polovina k tomu neměla daleko. Uvědomil jsem si, jaké jsem měl štěstí, že jsem v Osvětimi na jaře 1943 prožil jen čtyři měsíce. Vytetovali mi tam na ruku číslo 118 266, což mne překvapilo, protože v táboře mohla pobývat jen tak desetina z toho počtu. Naštěstí jsem díky tomu, že jsme nějaký čas žili v Plzni, uměl slušně německy, takže jsem se na to esesáka u  tetování rovnou zeptal. Zasmál se a  řekl, že ti ostatní už jsou mrtví, což prý čeká i mne. Připomněl jsem si tahle jeho slova zrovna o Vánocích ve čtyřiačtyřicátém. Příliš povzbudivé to nebylo. A taky nás hrozně štvaly útržkovité a všelijak podloudně získávané zprávy o úspěšné německé protiofenzivě v Ardenách, báli jsme se, že se tím válka protáhne. Takové to tehdy o Vánocích bylo. Stáli jsme na apelplatzu, mrzli jsme a esesáci nás stále dokola přepočítávali. Vedle nás ležely mrtvoly těch, kteří toho dne zemřeli, ale důslední Němci je chtěli také započítat. Navíc jsme se při tom povinně museli dívat na oběšeného a předtím strašně zmučeného Poláka, který se pokusil o útěk. Až pak nás poslali do baráků, kde se každý mohl aspoň věnovat svým myšlenkám.“

» Roman Cílek

26

„Pamatuji si,“ vrací se do minulosti plukovník ing. Antonín Popovič, „že se začínalo přesně v půl osmé. Byl Štědrý večer 1944 a jako příslušníci 3. praporu 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR jsme se nacházeli v sále hostince ve vesnici Voĺa Nižňa na polské straně Karpat, tedy v prostoru Dukelského průsmyku. V  rozmístění po  osádkách tanků jsme se usadili u  bílým plátnem pokrytých stolů. V  rohu místnosti stála borovička ozdobená svíčkami. Bylo ticho, i  když dvě stě tankistů není jinak zrovna tichá parta. Pak zazněl povel zástupce velitele praporu poručíka Lumíra Pisarského: ,Vztyk, pozor!‘ Vstoupil velitel praporu, jímž byl nadporučík Richard Tesařík. Prohlédl si nás všechny svým jediným okem, o to druhé přišel před třemi měsíci v bitvě o průsmyk. Poté krátce promluvil. Požádal nás, abychom si připomněli nejen drahé doma, ale i kamarády, kteří po našem boku padli během cesty od Sokolova až po Karpaty. Následoval přípitek na vítězství. S přiťukáváním to bylo však složité, protože trochu vodky nám proviantní s  pomocníky nalili do  pokličky od  jídelní misky. Kde by také sehnali tolik skleniček ve zpola vylidněné přifrontové vesnici v  Karpatech! K  jídlu bylo srnčí, jež obstarali naši praporní lovci. Všem chutnalo, ale zalehnout se muselo podle denního řádu – ve  22 hodin. A hned následující den některé z nás čekal tajný přesun ke splnění zvláštní úkolu na  předním okraji fronty, který se nacházel již na  slovenském území u říčky Ondava.“

Vzpomínku z  jiného kouta evropského válčiště si přinesl Václav Straka, který byl tehdy poručíkem: „Od  osmatřicátého roku jsem studoval v Bruselu, byly to tedy mé sedmé Vánoce mimo domov. Ty poslední jsem v rámci Československé samostatné obrněné brigády, jejímž velitelem byl brigádní generál Alois Liška, prožil při obléhání francouzského přístavu Dunkerque, kde se opevnilo snad dvanáct set Němců a nemínili se vzdát. Byla to poměrně klidná služba, občas nějaký náš výpad, jindy jejich, ale my měli hlavně vztek. Chtěli jsme se podílet na osvobozování vlasti – a ne trčet takhle daleko. No... Vánoce na  frontě, to je taková divná věc. Měli jsme dost jídla i  pití, ale že bychom byli přeplněni třeštivou radostí, to se říci nedá. Pocházeli jsme z různých koutů republiky, a tak jsme dávali k  lepšímu řeči o  různých svátečních zvycích, čímž jako bychom byli tak trochu blíž domovu. Měl jsem strach o  otce, o  kterém jsem se složitou konspirační cestou dozvěděl, že je vážně nemocný. Utvrzoval jsem se v tom, že ho určitě zastihnu živého. Ale nezvládl jsem to, i když jsem se na českou půdu dostal dříve než ostatní, spolu s Američany už 1. května 1945, pak nám ale cestu od  Plzně do  Prahy na  několik dnů znemožnily

Smyčka Se Stahuje«

27

demarkační požadavky Rusů. Tátu jsem tak jako tak propásl: umřel tři týdny předtím. Kdybych tohle tušil tehdy u  Dunkerque, byly by to pro mne Vánoce o mnoho smutnější.“

„Meuslowitz u  Lipska, to byla moje koncentráčnická ,adresa‘ z  druhé poloviny prosince čtyřiačtyřicet,“ vypráví Arnošt Lustig. „Spadali jsme jako venkovní komando pod buchenwaldský lágr a  vykládali jsme z  vlaků ocelové plechy, které sloužily k  výrobě pancéřových pěstí. Měli jsme hlad, byla nám zima a  byli jsme umoření dvanáctihodinovými šichtami. A do toho Vánoce. Jako židovský kluk jsem je sice přímo neslavil, ale ctil jsem tu atmosféru, protože tam spolu s námi vynuceně dřelo nejen mnoho Italů, ale také snad dva tisíce Němci zadržených povstalkyň z Varšavy. A  zrovna na  tyhle ženy do  smrti nezapomenu. Vesměs to byly katoličky a  o  Vánocích zpívaly koledy a  náboženské písně. Esesáci z  toho doslova šíleli. Nesnášeli katolíky, podobně jako nesnášeli Židy a bůhvíkoho ještě dalšího. Jakoukoli víru nesnášeli. Bili je za ten zpěv, štvali na ně psy, ale zpívající Polky se nedaly umlčet. Vypadaly hrozně, neměly vlasy a mnohdy ani zuby, byly zubožené, ale v tu chvíli vysloveně krásné. Byly krásné jako neporazitelní lidé. Naše česká, původně terezínská skupinka to chtěla těm ženským nějak oplatit, a  tak jsme spustili písničky od  Voskovce a Wericha. Možná si to teď ve stáří jen zpětně domýšlím a idealizuji, ale vše jako kdyby tehdy báječně, tak nějak vánočně i  nevánočně souznělo. Bylo to přece zpívání o domovu a o naději.“

W

Ať se naši lidé nacházeli kdekoli, myšlenkami byli doma.

A doma – to byl stále ještě protektorát.

Protentokrát, použijeme-li dobovou slovní hříčku.

Ještě se tohoto území nedotkla válka v  té pravé podobě frontového střetu, to dosud ne, ale leccos už zdejší občané prožili a  prožívali. Třeba spojenecké nálety na strategické cíle, které se svým zacílením ne vždy zcela povedly. Jmenovitě se lze zmínit o Pardubicích, Kolínu, okolí Brna, několik bomb zasáhlo v  listopadu také Prahu, průběžně docházelo k  leteckým útokům na železniční dopravu a rafinerie. Stupňovalo se povinné nasazování mládeže, nyní už počínaje ročníkem 1924, do  říšských průmyslových podniků a někdy také k velmi nebezpečným odklízecím pracím po náletech, kde hrozily především nevybuchlé pumy. Právě teď, koncem roku 1944, přišel další požadavek, na  jehož splnění nacisté bezpodmí

» Roman Cílek

28

nečně trvali: deset tisíc mladých českých a  moravských zemědělců se mělo okamžitě odtransportovat k zákopovým pracím v oblasti východně od Vídně, kde se očekáv



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.