načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Smrtonosný virus – Vince Flynn; Kyle Mills

Smrtonosný virus

Elektronická kniha: Smrtonosný virus
Autor: Vince Flynn; Kyle Mills

Spojené státy, už tak oslabené vnitřními rozpory, stojí na prahu prezidentských voleb, v nichž tentokrát jde o všechno. Zatímco politici se soustředí jen na to, jak si uchovat moc a výsady, Islámský stát unese geniálního francouzského ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 316
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Roman Lipčík
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5349-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Spojené státy, už tak oslabené vnitřními rozpory, stojí na prahu prezidentských voleb, v nichž tentokrát jde o všechno. Zatímco politici se soustředí jen na to, jak si uchovat moc a výsady, Islámský stát unese geniálního francouzského mikrobiologa a přinutí ho vyrobit antrax. Na internetu mohou všichni sledovat postup jeho práce a zároveň se dozvědí, že brzy přijde útok. Vůdce islamistů se dohodne s mexickým kartelem, který v zásilce drog propašuje antrax přes hranici, ale to je ve skutečnosti jen zástěrka. Teroristé potřebují odvést pozornost Mitche Rappa a Irene Kennedyové, než najdou způsob, jak ve skutečnosti proti Americe použít smrtící virus, jenž se vyskytl v Jemenu. Rapp má za úkol proniknout do mexických kartelů, zabránit útoku, najít vůdce Islámského státu a zlikvidovat ho. Přitom ví, že při téhle misi musí spoléhat jen sám na sebe.

Popis nakladatele

Islámský stát ohrožuje Západ biologickou zbraní….

 

Spojené státy, už tak oslabené vnitřními rozpory, stojí na prahu prezidentských voleb, v nichž tentokrát jde o všechno. Zatímco politici se soustředí jen na to, jak si uchovat moc a výsady, Islámský stát unese geniálního francouzského mikrobiologa a přinutí ho vyrobit antrax. V poutavě natočeném videu, které se objeví na internetu, mohou všichni sledovat postup jeho práce a zároveň se dozvědí, že brzy přijde útok.

Vůdce islamistů se dohodne s mexickým kartelem, který v zásilce drog propašuje antrax přes hranici, ale tohle vše je jen zástěrka. Teroristé ve skutečnosti potřebují odvést pozornost Mitche Rappa a Irene Kennedyové, než najdou způsob, jak proti Americe použít smrtící virus, jenž se vyskytl v Jemenu.

Rapp má za úkol proniknout do mexických kartelů, zabránit útoku a pak najít vůdce Islámského státu a zlikvidovat ho. Přitom ví, že při téhle misi musí spoléhat jen sám na sebe.

Zařazeno v kategoriích
Vince Flynn; Kyle Mills - další tituly autora:
Poslední muž Poslední muž
Americký zabiják Americký zabiják
 (e-book)
Americký zabiják Americký zabiják
Příkaz zabít Příkaz zabít
 (e-book)
Příkaz zabít Příkaz zabít
Nepřítel státu Nepřítel státu
 (e-book)
Nepřítel státu Nepřítel státu
Rudá válka Rudá válka
 (e-book)
Rudá válka Rudá válka
Smrtonosný virus Smrtonosný virus
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Smrtonosný virus

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Vince Flynn; Kyle Mills

Smrtonosný virus – e-kniha

Copyright © BB/art s. r. o., 2020

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Přeložil Roman Lipčík


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2020 Bořivojova

75, Praha 3

Copyright © 2019 by Cloak & Dagger Press, Inc.

All rights reserved.

Z anglického originálu Lethal Agent

(First published by Emily Bestler/Atria Books, an Imprint

of Simon & Schuster, Inc., New York, USA)

přeložil © 2020 Roman Lipčík

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7595-349-0 tištěná kniha

ISBN 978-80-759-5370-4 ePub

ISBN 978-80-759-5371-1 mobi

ISBN 978-80-759-5372-8 PDF


PODĚKOVÁNÍ

Podle toho, že člověk sedí celý rok zavřený ve sklepě, by se mohlo zdát, že vytvořit knihu je sólová záležitost. Nic není tak vzdálené pravdě. Naštěstí mám kolem sebe dobrou partu.

Emily Bestlerová a Sloan Harris byli vždy k dispozici Vinceovi a všestranně pomáhají i mně. Lara Jonesová se stará, abych nevybočoval z rámce. Simon Lipskar a Celia Taylorová Mobleyová dohlížejí na to, abych se do toho složitého přediva, které jsem za posledních dvacet let vytvořil, nezamotal. David Brown nepropásne žádnou marketingovou šanci. Ryan Steck mi dodává sílu svým optimismem a bezkonkurenčními znalostmi Rappova vesmíru. Moje matka a manželka, moji první kritičtí čtenáři, navrhují úpravy a předkládají nápady. Rod Gregg se stal postavou přecházející z knihy do knihy – stará se o to, abych se nedopustil nějaké hrubé chyby v otázce zbraní.

Bez vás všech bych ještě teď zíral na prázdnou obrazovku počítače...


AUTOROVA POZNÁMKA

V knize Převzetí moci Vince napsal, že záměrně vynechal skutečnosti tý

kající se Bílého domu a Tajné služby. Se Smrtonosným virem jsem se ocitl

v podobné situaci.

Otázka bezpečnosti hranic byla v době, kdy jsem román psal, citlivá,

a proto o způsobech, jak hranici překročit, píšu jen v hrubých obrysech. Ze

stejných důvodů jsem vynechal nebo zamlžil podrobnosti o výrobě antraxu.


PŘEDEHRA

SEVERNÍ IRÁK

J

eskyně měla přinejmenším desetkrát deset metrů a o světlo se staraly

přenosné reflektory na baterii. Kužely světla i horko, jež vydávaly, se

soustředily na dvě řady mužů klečících na barevných koberečcích. U nerovných stěn postávaly ozbrojené stráže, které bylo v přítmí sotva vidět.

Mulla Sajjid Halabí seděl se zkříženýma nohama na vyvýšené kamenné plošině a pozoroval lidi pod sebou. Většina mužů, kteří se před ním shromáždili, byla středního věku, bývalí mladí důstojníci rozpuštěné armády Saddáma Husajna. Jejich velitelé v průběhu let buď padli do zajetí, nebo přišli o život, ale tihle prostoduší vojáci byli v mnoha ohledech užitečnější. Jejich nadřízení nechávali praktické otázky boje na nich a sami se soustředili na mnohem ošemetnější úkol – totiž udělat si oko u Husajna.

Předešlý vůdce Islámského státu tyhle lidi naverboval s cílem udělat ze svých zapálených, ale neukázněných bojovníků armádu, jež by dokázala udržet a spravovat ovládaná uzemí. Když přišel o život při útoku dronu, do čela organizace se postavil Halabí. Měl o dost větší ctižádost: zamýšlel vybudovat takovou vojenskou sílu, která by dokázala vzdorovat i Američanům. Bohužel se ale ukázalo, že je to vleklý a nákladný proces, a to ho dovádělo k zuřivosti.

Jeho vojáci neměli zpravidla daleko ke vzájemnému hašteření a hlučným projevům oddanosti, teď ale umlkli a nábožně se zaposlouchali do rytmu přibližujících se kroků. Halabí je následoval a upíral zrak k temnému ústí chodby v protější stěně. Chvíli nato z ní vyšel Alí Nassár.

Drahý oblek měl potrhaný a pokrytý prachem, z něhož především po

7


zůstávala zdejší oblast Iráku. Fyzické utrpení, kterému byl vystavený, se překvapivě nedalo vyčíst z jeho výrazu, ale dalo se odhadnout jak z jeho postoje, tak z vybouleniny límečku jeho košile z prvotřídní bavlny, která napovídala, že má vymknutou klíční kost.

Ještě před pár hodinami byl velice váženým a velmi obávaným ředitelem saúdské tajné služby. Byl to člověk, pro kterého neplatily žádné překážky – nejdřív v saúdských zvláštních jednotkách a potom při raketovém vzestupu v aparátu domácí zpravodajské služby. Získal důvěru krále, měl oddanou rodinu a žil způsobem, kterým dával najevo své výsady i moc.

O to všechno však přišel. Jeho plán na svržení saúdské královské rodiny vybouchl a on musel uprchnout ze země. Úžasného Alího Nassára teď všichni opustili a on stál zraněný v jeskyni a nepatřilo mu nic než oblečení, které měl na sobě, a obsah kapes. Právě na něj sázel a doufal, že jej vymění za ochranu a post v hierarchii Islámského státu.

„Vítám vás, Alí. Doufám, že jste cestou netrpěl příliš velkým nepo - hodlím.“

„Vůbec ne,“ odpověděl a nedal najevo, jak neskutečnou bolest mu působí každé slovo.

„Prý pro mě něco máte.“

Flashdisk, který měl Nassár s sebou, u něj našli v Mekce, když mu prováděli osobní prohlídku, jestli na sobě nemá sledovací zařízení. Dovolili mu, aby si disk nechal, a on jej teď vytáhl z kapsy. Jakmile postoupil dopředu, aby ho Halabímu podal, stráže u stěn jeskyně ožily.

„Mně to nedávejte.“ Předák IS ukázal na muže po Nassárově pravici. „Podejte to jemu.“

Poslechl a bojovník zasunul flashku do slotu laptopu.

„Chce to heslo.“

„To je samozřejmé,“ přikývl Halabí. „Jen mám obavy, že pan ředitel nám ho nebude chtít jen tak prozradit.“

Předtím než Nassár uprchl ze Saúdské Arábie, stáhl ohromné množství dat o bezpečnostních operacích své vlasti, představitelích vlády a nelegálních finančních transakcích.

„Informace i údaje o bankovních účtech, které disk obsahuje, jsou vaše,“ prohlásil Nassár.

8


Mulla se usmál. „Odpověď, která postrádá smysl. Možná jste se měl věnovat politice.“

„Možná.“

„Máme šanci to heslo prolomit?“ zeptal se Halabí.

Jeho expert přes informační technologie zavrtěl hlavou. „Těžko. Větší šanci na úspěch budeme mít, když ho podrobíme mučení.“

Halabí zamyšleně pokýval hlavou. „Přemýšlím o tom. To heslo může způsobit, že se k těm informacím nikdy nedostaneme. Je to tak, Alí?“

„Ano, je.“

Halabí si zamnul ruce před obličejem. „Peníze, ke kterým ten disk umožňuje přístup, nám rychle protečou mezi prsty a stejně tak rychle ze - stárnou i informace, jež obsahuje. Jsou cennější než lstivost a zkušenosti člověka, který nám je přinesl?“

Byla to ryze řečnická otázka, ale jeden z Halabího skupiny na ni přesto odpověděl: „Má díky těm svým vlastnostem pro nás cenu, nebo je nebezpečný? Zradil svého krále a vlast. Proč? Pro svatou věc? Pro Alláha? Nebo pro svůj osobní prospěch? Dá se mu věřit, mullo Halabí? Přišel, aby vám pomáhal, nebo aby zaujal vaše místo?“

„Měl jsem vliv,“ ozval se Nassár. „Byl jsem bohatý. Těšil jsem se vážnosti u krále i u Američanů. Dal jsem to všechno všanc. Jsem...“

„Král je starý a slabý,“ přerušil ho Halabího bojovník. „Obával jste se, že se říše zhroutí, a hrál jste to na obě strany. Američané přišli na to, že jste zradil, a musel jste utéct.“

Nassár na okamžik umlkl, ale pak mluvil dál.

„Ano, přišli na to, že mám styky s mullou Halabím. Je to škoda, protože i když tady vám můžu být hodně prospěšný, ve službách krále bych byl užitečnější. Nepředpokládám, že obyčejný voják pochopí, kolik úsilí jsem vynaložil, než jsem získal jeho důvěru.“

Urážka způsobila, že muž strnul, ale Nassár si toho nevšímal. „Úzce jsem spolupracoval s Američany při vytváření taktiky k obraně jejich země a na odvrácení teroristického útoku na půdě Spojených států. Tím pádem toho vím hodně o ochraně jejich hranic a jejich imigrační politice, o energetických sítích, jaderných elektrárnách i vodárenském systému. Jestliže provedeme promyšlený útok, můžeme zvrátit průběh naší války. Můžeme

9


Američany přinutit, aby zasáhli proti všem muslimům, a rozmnožit vašich třicet tisíc bojovníků na miliardu.“

Halabí hleděl dolů na Nassára, který při tomto zjevně nejistém pokusu vyjádřit loajalitu odvrátil zrak.

Vzápětí se mu rozprsklo čelo.

Následoval zlomek vteřiny, kdy všechno znehybnělo, ale Halabímu stačil k tomu, aby v ústí chodby spatřil mihnout se vousatý obličej. Patřil ďáb lovi a mulla měl tu podobu nesmazatelně vypálenou v mozku i v duši. Byl to obličej Mitche Rappa.

Pak vypukl poprask. K Halabímu se vrhli členové jeho ochranky a ostatní spustili palbu do chodby. Tři z jeho lidí ho začali vléct k nevelké škvíře vzadu v jeskyni a rachot přestřelky a čpavý pach střelného prachu zaplnily celou prostoru.

Chvíli předtím, než se mu do lýtka bolestně zasekla střepina, zahlédl oslňující záblesk. Výbuch schytal nejvíc ozbrojenec, který ho kryl zezadu, padl na Halabího a strhl ho k zemi. Okamžitě zhasla světla a ze stropu se začalo sypat kamení. Halabího ochránci přišli buď o život, nebo zůstali

ležet v bezvědomí a on se ze všech sil snažil vyprostit zpod těla toho

z nich, který mu přistál na zádech.

Jakmile se mu to podařilo, mohl zhodnotit rozsah zranění, která utrpěl.

Pravou paži měl úplně bezvládnou, k nepotřebě. Připadalo mu, že levou

nohu má v plamenech, a v boku ho píchalo, jako by tam měl zabodnutou

dýku, až skoro nemohl dýchat. Cítil, jak se mu po těle rozlévá horká krev,

měl dojem, že je jí pokrytý úplně celý, a nevěděl, jestli ji prolévá on nebo jeho lidé.

Zaslechl pár přidušených výkřiků, ale ty rychle zanikly, protože někde blízko se začaly hroutit skály. Zasáhla ho tlaková vlna a naplnila jeskyni dusivým oblakem prachu a rozdrceného kamení. Zabořil obličej do své krví nasáklé tuniky a snažil se neztratit vědomí.

Takhle to nemohlo skončit. Bůh to nedovolí. Nedovolí, aby jeho věrného vyznavače potkala smrt z rukou ďáblova zástupce vyslaného na zem.

Přinejmenším do té doby ne, dokud se nezavrší Jeho dílo.

Pán ho zkouší. Tím se všechno vysvětluje. Zkouší, jak je silný. Zkouší,

jestli za něco stojí. Zkouší jeho oddanost.

10


Tohle poznání Halabího probudilo z letargie. Podařilo se mu svalit ze sebe mrtvého vojáka. Panovala teď naprostá tma, ale i v ní dokázal dojít do zadní části jeskyně, a zatímco kolem něj utichaly poslední slabé výkřiky, hmatal po stěně. Konečně našel úzkou průrvu, kterou hledal a která bohudíky zůstala nezavalená.

Měl informace, že chodba je dlouhá šedesát metrů a někde má průměr tři metry a jinde je tak stísněná, že se do ní urostlý člověk stěží vejde. Vlekl se po nerovném kamenitém dně a postupoval vpřed po hmatu. Místy se zdálo, že dál už to nejde, ale po chvíli hmatání naslepo se mu pokaždé podařilo postoupit zase o pár metrů.

Nakonec se stěny k sobě přiblížily natolik, že už nemohl pokračovat. Pokusil se vycouvat, ale zjistil, že se ocitl v pasti.

Připadalo mu, že svět zmizel, a to posílilo jeho zmatek a také bolest, jež mu projížděla celým tělem. Chvíli se mu zdálo, že všechno ostatní přestalo existovat. S výjimkou zvuků, které způsobil on sám, neslyšel nic. Nezahlédl ani záblesk světla, který by pomohl jeho zraku. Vnímal jen bolest, chuť hlíny v ústech a zmatený vír myšlenek v hlavě.

Povznášející pocit, který mu přineslo poznání, že jde o zkoušku, vystřídala pochyba, jestli to není spíš trest. Čím se provinil, že si vysloužil Alláhův hněv?

Střídavě ztrácel vědomí a zase ho nabýval, i když ve tmě nebylo snadné jeden stav od druhého odlišit. Viděl Ameriku. Tamní vznosné stavby. Lidské zástupy, které vyměnily Boha za požitky a pohodlí. Byl svědkem úchvatného zhroucení Světového obchodního centra a sledoval hrůzu a nejistotu, jež útok zasel do vědomí Američanů. Ohromné vítězství, které Usáma bin Ládin zmarnil, když vzápětí v neostrých videích blekotal pořád dokola o islámu.

Zažil vzestup Islámského státu, jemuž pomohlo šikovné využití sociálních sítí a také vnímavá analýza toho, jaké motivace dnes hýbají pokolením mladých mužů na celém světě. Stal se rovněž svědkem válečných vítězství, která měla potenciál vyděsit Američany ještě víc, než to dokázalo

11. září.

Pokusil se znovu o něco posunout, ale zase klesl na hromadu rozdrce

ného kamení pod sebou. Tak hluboké ticho a tmu ještě nikdy nezažil. Ne

11


rozostřovaly jen hranici mezi jasnou myslí a bezvědomím, ale i mezi životem a smrtí. Pouze bolest a zvuk jeho dechu ho ujišťovaly, že ji ještě nepřekročil.

Nevěděl, jak dlouho tam ležel, ale nakonec začala tma přece jen ustupovat. Otevřel oči, ale nespatřil kolem sebe stěny chodby provrtané ve skále. Oslepilo ho jasné bílé boží světlo. A tehdy pochopil. Až sem ho zavedla vlastní arogance. Dopustil, aby ho nenávist a touha zvítězit odvrátily od poslání, jímž ho pověřil Bůh. Nechal se svést mocí, s níž ovládal své stoupence, a hrůzou, kterou budil u nepřátel. Svedla ho vidina nového chalífátu, v jehož čele stane a pustí se do spravedlivého boje se Západem.

Cítil, jak v něm narůstá panika do takové míry, že už se to skoro nedalo snést. Žil dosud ve lži a Bůh mu to konečně dal na vědomí. Sloužil jen sám sobě, své vlastní ješitnosti a nenávisti.

Halabí zatínal prsty do stěn kolem sebe, takhle potupený nechtěl zemřít. Ucítil, jak se mu něco trhá v rameni, ale nebral na to zřetel a nakonec byl odměněn záplavou uvolněných kamenů, které mu umožnily pohnout se zase vpřed.

Dostal se ven.

12


1

JIHOZÁPADNĚ OD THAMUDU

JEMEN

M

itch Rapp se dal znovu do pohybu, hledal si cestu po rozlehlé plo

šině mezi neuspořádaně rozesetými balvany, a když dospěl k jejímu

okraji, padl na břicho. Zběžná prohlídka terénu dalekohledem přinesla stejný výsledek jako kdykoli předtím: nekonečná řada výrazných kopců pokrytých načervenalou hlínou. Bez rostlinstva. Bez vody. Žhnoucí obloha na západě oranžověla. Kdyby bylo pětatřicet stupňů mrazu, a ne nad nulou, mohl by si klidně myslet, že je na Marsu.

Rapp přenesl pozornost doprava a dobrých patnáct vteřin se musel soustředit, než zahlédl, že se tam něco nepatrně pohnulo – buď Scott Coleman, nebo někdo z jeho lidí. Všichni měli na sobě maskáče z látky, kterou speciálně pro tuhle operaci vybrala a nabarvila přítelkyně Charlieho Wickera. Byla textilní návrhářka, a pokud šlo o soulad barev a tkanin, byla

naprosto geniální. Když jste jí poskytli pár fotek terénu, kde měla pro

běhnout operace, postarala se, že budete neviditelní.

Na obloze se objevily dvě kondenzační stopy a on je sledoval prostým okem. Saúdské tryskáče mířily k západu, kde budou bombardovat městské cíle. Tato řídce osídlená oblast Jemenu se stala oblíbeným rejdištěm Islámského státu a al-Káidy, ale Saúdové to v podstatě nebrali na vědomí. Ze vzduchu se daly spolehlivé cíle rozpoznat obtížně a královský režim neměl žaludek na to, aby rozpoutal pozemní krveprolití. Zase to dostal na triko on.

Rapp spokojeně konstatoval, že je nikdo nepozoruje, a skloněný vyrazil

13


vpřed. Coleman a jeho tým se mu vydají v patách a budou mu krýt záda v perfektně načasovaných intervalech, jako v Iráku. Jako v Afghánistánu. A jako v Sýrii. Jako v každé prokleté díře na téhle planetě.

Občanská válka začala v Jemenu roku 2015 mezi hútijskými vzbouřenci a vládními vojsky. Podle očekávání konflikt vtáhl i další hegemony v oblasti, především Írán, který podporoval povstalce, a Saúdskou Arábii, jež stála na straně vlády. Zapojení těchto států konflikt posílilo a stalo se příčinou humanitární katastrofy, jejíž rozměry byly monumentální i na poměry Blízkého východu.

Z mnoha hledisek to byla zapomenutá válka. Svět si tu pěstoval takové nepěkné malé tajemství. Dokonce i mezi americkými vládními představiteli a vojenskými veliteli bylo těžké najít někoho, kdo si uvědomoval, že dvě třetiny jemenské populace vyžívají z mezinárodní pomoci a dalších osm milionů hladoví. Nikdo ze zmíněných by taky nedokázal dovodit, že hlad a absence elementárních služeb způsobují nemoci, které se šíří po celé zemi. Cholera, bakterie odolávající antibiotikům, a dokonce i záškrt se rozbujely v takové míře, jakou svět v moderní době ještě nezakusil.

A každá oblast, kterou lze popsat za použití slov „zapomenutá“, „rozbujel“ a „válka“, dříve či později vyvolá zájem teroristů. Ti znamenali pro oblast další epidemii, jež ohrožovala zesláblé a zraněné jedince.

Na severozápadě se ukázal neobyčejně vysoký vrch a Rapp znovu padl k zemi, aby si ho pořádně prohlédl dalekohledem. Ve vzdálenosti asi tři sta metrů spatřil ve skalní stěně průrvu, kam se mohl docela dobře vměst

nat člověk.

„Vidíš něco?“ ozval se mu do sluchátek Coleman.

„Vchod do jeskyně. Přesně tam, kde nám říkali, že ho najdeme.“

„Vyrazíme?“

„Ne, vadí protisvětlo. Počkáme, až slunce zajde za obzor.“

„Rozumím. Slyšeli jste všichni?“

Bruno McGraw, Joe Maslick a Charlie Wicker potvrdili, že slyšeli. Tahle čtveřice reprezentovala přibližně polovinu lidí na světě, kterým Rapp důvěřoval. Pravděpodobně smutná skutečnost, nicméně právě díky ní přežil déle, než se kdo odvážil prorokovat.

Doostřil dalekohled, aby dobře viděl na temný otvor ve skalní stěně.

14


Dalo se jen stěží věřit, že Sajjid Halabí je stále ještě naživu. Kdyby se býval Rapp dostal s granátem k vůdci Islámského státu ještě blíž, byl by mu ho nacpal do chřtánu. Ale i když se možná netrefil úplně přesně, nemělo by to hrát žádnou roli. Výbuchem se zřítila podstatná část jeskyně, v níž se mulla ukrýval.

Zával byl tak rozsáhlý, že v něm zůstal uvězněný i on sám. Nejspíš by ve tmě zemřel pomalou smrtí, nebýt demoličních zkušeností Joea Maslicka, který strávil kus mládí u stavařů, s nimiž hloubil stavební jámy. Rappovi už docházel kyslík, když se Maslick konečně prokopal až k němu a vytáhl ho z hrobu, který si sám uchystal.

Navzdory tomu všemu však zpravodajské informace o Halabím zněly věrohodně. Před časem kdosi v NSA dekódoval video na internetu, na němž byl Halabí vidět, jak stojí v pozadí jakési místnosti, kde se konala porada al-Káidy. Zpočátku se domnívali, že jde o archivní záběry, které islamisté pustili do oběhu, aby motivovali bojovníky. Podrobnější analýza však napověděla, že záznam byl pořízený šest měsíců poté , co Rapp tehdy v noci tuto škodnou konečně sprovodil ze světa, jak se alespoň domníval.

Na základě videa zadrželi jednoho z účastníků schůze a jeho výslech přivedl Rappa na tuto vyprahlou planinu. Dozvěděl se totiž, že výbuch granátu Halabího těžce zranil a on se uchýlil sem, aby se zotavil. Pré - miovou otázkou toho kvizu však zůstávalo, zda je to pravda. A pokud to pravda byla, jestli je ještě tady. Zjevně mu bylo natolik dobře, že mohl chodit na schůze a začít obnovovat Islámský stát po porážkách, jež utrpěl za jeho nepřítomnosti.

Slunce konečně sklouzlo za obzor, což přineslo okamžitý pokles teploty a viditelnost se zlepšila. Mohli by počkat, až nastane úplná tma, ale to nebylo nutné. Nevšiml si, že by jeskyni zvenčí někdo strážil, a až se dostane dovnitř, jestli je venku den nebo noc, nebude hrát žádnou roli.

„Jdeme na to,“ zahlásil do hrdelního mikrofonu.

„Rozumím,“ potvrdil Coleman.

Rapp zamířil doleva, bez hluku se pohyboval kamenitým terénem, až se dostal ke skalní stěně tyčící se asi dvacet metrů od vchodu do jeskyně. Skloněný se plížil podél ní, dokud nedošel tam, kde končila. Ozbrojenci IS pořád ještě nebyli vidět. Nikdo se nevyskytoval ani na pláni za ním, ale

15


to ho nepřekvapovalo. Coleman a jeho tým zůstanou v úkrytu, dokud ne

bude nutné, aby zasáhli. Jak to vypadá v jeskyni, se dalo jen těžko odha

dovat a Rapp měl zlé tušení, aby to v ní nebylo tak stísněné, že to nakonec

zůstane jen na něm, protože kdokoli navíc by akci jen komplikoval.

Když konečně vklouzl dovnitř, jedinou známkou toho, že je skalní du

tina obývaná, byla udusaná hlína, po níž šlapal. Mířil před sebe a pomalu

postupoval chodbou, jež měla necelý metr na šířku a nad ním se klenula

do třímetrové výšky. Glock, na který byl zvyklý, nahradil starší model tak

tické kuše. Jeho zbrojní technik ji upravil pro použití k nečekanému útoku;

hlasitost výstřelu redukoval na méně než pětaosmdesát decibelů. Nejlepší

na tom bylo, že zvuk, který vydávala, by si nikdo nespojoval se zbraní.

Rapp měl vycvičený sluch, a přesto i jemu to znělo spíš jako úder pytlem

písku o chodník.

Rychlost nabíjení nebyla u kuše zrovna ideální a on navíc neměl dost

času na trénink, přece ale usoudil, že pro tuto situaci je to nejlepší zbraň.

Nejtišší pistoli ze svého osobního arzenálu, Volquartsen .22 s tlumičem

Gemtech, měl ve stehenním pouzdru, ale považoval ji jen za záložní

zbraň. Moment překvapení naplňovala výtečně, ale ostré rány, které vy

dávala, byly v tomto prostředí příliš hlasité a snadno identifikovatelné.

Nořil se do hloubi a tma houstla tak, že musel zpomalit, aby si na ni

zvykly oči. Vzhledem k tomu, jak to dopadlo, když naposledy zahnal Saj

jida Halabího do skalní díry, bylo rozumné dát přednost obezřetnosti před

rychlostí. Co když si Mas tentokrát zapomněl lopatu?

Na konci chodby se objevila matná záře. Rapp teď postupoval jen po

centimetrech a dával si přitom pozor, aby se vyhýbal kamenům a šlapal

jen do měkké hlíny. Jak se blížil, viděl, že chodba se větví do písmene T.

Pravé rameno končilo po pár desítkách centimetrů kolmou stěnou, ale doleva chodba pokračovala. Zdrojem světla byly malé žárovky napájené z autobaterie.

To byla jedna ze stinných stránek techniky LED: kdo se chtěl schovávat

v jeskyních, měl to s ní snadnější. Na jednu baterii mohl svítit řadu dní. Mělo to ale háček. Do skalních úkrytů už se zdroje energie nedodávaly tak často a v tak velkorysém množství jako dříve.

Rapp se shýbl, odpojil kabel z baterie a jeskyně se ponořila do tmy.

16


Okamžitě se ozvaly výkřiky, ale prozrazovaly spíš naštvanost než paniku. Rapp rozeznal dva mužské hlasy, ale porozumět tomu, co si v arabštině sdělují, znemožňovala ozvěna. Vzduchem poletovala jména a šlo hlavně o to, na kom je řada, aby závadu odstranil. Občasné výpadky proudu jsou nevyhnutelné, když jste v otázce světla závislí na jediném improvizovaném zdroji.

Chvíli nato se objevil jeden z dvojice, pohupoval baterkou, kterou držel v pravé ruce, ale nikdy ji nezvedl tak vysoko, aby mu světlo dopadlo na obličej. Na tom ale nezáleželo. Podle svižné chůze a držení těla bylo jasné, že to není Halabí. Opravy se ujal jeden z jeho poskoků.

Rapp na něj namířil zpoza rohu a zlehka stiskl spoušť. Zvuk výstřelu i dopad střely na cíl dělaly kuši dobré jméno. Horší už to bylo na takovou vzdálenost s přesností. Muž se neskácel a zdálo se, že nevěří vlastním očím, když zíral na šíp, který mu pod levou klíční kostí trčel z těla.

Rapp pustil kuši a rozběhl se k Arabovi, paži mu obtočil kolem krku a rukou mu zakryl ústa a nos. Napadený se bránil, když ho vlekl zpátky za roh, ale měkká půda zvuk jejich potyčky ztlumila. Rapp zajatce strhl na zem a obemkl ho nohama, aby ho omezil v pohybech. Nevýhodný úhel mu neumožňoval vyvinout dostatečný tlak na to, aby ho uškrtil, ale ruka, kterou mu držel na obličeji, stačila k tomu, aby ho dusila. Trvalo to déle, než se mu líbilo, a několikrát se nabodl na hrot trčící z jeho těla, ale nakonec Arab ztratil vědomí. O zbytek se postaral nůž vbodnutý do spodiny lebeční.

Rap ze sebe shodil mrtvolu a právě sbíral ze země kuši, když se jeskyní rozeznělo ozvěnou volání:

„Faríde! Co tam děláš, ty pitomče? Nahoď ten proud!“

Rapp zahalekal v odpověď, že se mu to nedaří, a spoléhal přitom na to, že zdejší akustika neumožňuje rozeznat jeden arabský hlas od druhého. Založil do kuše novou střelu a rozběhl se k baterii, kde nejprve postavil baterku reflektorem do hlíny a teprve pak si dřepl. Světlo bylo tak slabé, že každý příchozí by neviděl víc než nezřetelný obrys postavy.

Nejprve se ozvala řada pramálo užitečných rad z oblasti elektrotechniky, pak zazněly kroky a vynořil se další mladík. Nezdálo se, že by byl sebeméně znepokojený, a tím potvrdil jednu letitou lidskou zkušenost: člověk vidí to, co vidět chce a co očekává, že uvidí.

17


Rapp nechal teroristu dojít na tři metry a pak chňapl po kuši. Tentokrát

už s rozmyslem mířil nízko a vlevo a podařilo se mu vyrovnat těžiště střely.

V tomto případě nemusel nic napravovat. Muž padl přímo před sebe

a zaryl obličej do hlíny.

Rapp si byl jistý, že protivník se už nezvedne, a tak baterii znovu zapojil.

Světlo bude nejspíš potřebovat. Zatím probíhalo všechno zdárně, ale ze zku

šenosti věděl, že na pravidlo „do třetice všeho dobrého“ spoléhat nemůže.

Tato teze se potvrdila vzápětí, když zpoza rohu vyběhl muž, kterému

se zvuk pytlů s pískem dopadajících na chodník zdál nejspíš podezřelý.

Dvaadvacítku by Rapp nestihl včas vytáhnout z pouzdra, a tak se místo

toho chopil další ze střel připravených k nabití kuše.

Terorista se přihnal celý říčný, a když do něj Rapp vrazil, odletěl na

protější stěnu chodby. Rapp využil toho, že ztratil rovnováhu, vrhl se na

něj a zabodl mu čepelovitý hrot šipky do krku.

Férové to zrovna nebylo, ale chlapa to spolehlivě vyřídilo. Jakmile však

dopadl na zem, z ruky se mu vykutálela nevelká rourka s trčícími dráty.

Už zase?

Rapp nohou v bagančeti odkopl výbušné zařízení k ležícímu Arabovi

a hned nato už uháněl opačným směrem. Uběhl asi sedm metrů a pak se vrhl k zemi. Výbuch ho zasypal rozpálenou sutí a nad sebou uslyšel několik hlasitých zapraskání, ale tím to skončilo. Skála vydržela. Obrátil se na bok a zakryl si cípem košile ústa a nos, aby chránil plíce před prachem. Nejrozumnější by teď bylo zařadit zpátečku a povolat tým expertů na dobývání podzemních komplexů, jenže do toho moc chuti neměl. Pokud tu Halabí byl, chtěl ho Rapp vidět mrtvého. A to i kdyby měli do říše mrt - vých vejít společně, s rukama sevřenýma kolem protivníkova krku.

Zvenčí k Rappovi dolehl zvuk automatických zbraní, ale Rapp si toho

nevšímal. Vytáhl volquartsen a při světle minisvítilny pokračoval do hloubi jeskyně. Coleman a jeho lidé si umějí poradit sami.

Ukázalo se, že jeskynní komplex není nijak složitý – z chodby mířila

spousta odboček, ale po několika metrech se všechny ukázaly jako slepé. V první trochu větší síni našel lůžko a základní lékařské vybavení – infuzní stojan, monitory a odpadkový koš plný zkrvavených obvazů. Všechno to vypadalo, že je to tady už nějaký čas.

18


Druhou jeskynní komoru proměnili v operační sál, ale vybavený byl zastarale, jako by ho sem přenesli z první světové války. Plynová láhev jako na svařování, tác s několika poházenými nástroji a improvizovaný operační stůl s cákanci zaschlé krve.

Dál cesta nevedla. Jeskynní komplex tímto sálem končil.

„Do prdele!“ zanadával Rapp a jeho výkřik se prohnal chodbou a vrátil se k němu v ozvěně.

Ten parchant tady byl. Přivezli ho sem, aby mu ošetřili zranění, k nimž přišel v Iráku, a aby měl čas se zotavit. Před měsícem by se mu Rapp mohl podívat do tváře, přiložit mu hlaveň pistole mezi oči a stisknout spoušť. Teď byl ale už dávno pryč. Sajjid Halabí mu opět proklouzl mezi prsty.

19


2

MUKALLÁ

JEMEN

S

ajjid Halabí se opatrně usadil na židli proti ohromné puklině na boku

budovy, v níž se nalézal. Pohled na kontury města táhnoucího se do

dálky mu rámovaly roztříštěný beton a pokroucené armatury. Půlměsíc na obloze umožňoval rozeznat rozbitá auta, pobořené domy a rozmetané škvárobetonové tvárnice. Nikde neviděl žádné světlo s výjimkou toho, o něž se postaral Bůh. Dodávka proudu byla zase přerušená a nikdo z půlmilionu obyvatel města se neodvážil rozdělat oheň nebo použít autobaterii ze strachu, aby se nestal terčem Saúdů.

Nebylo to tak vždycky. Al-Káida využila v roce 2015 zkázu, kterou v Je

menu způsobily nálety Saúdské Arábie, a zaútočila na Mukallá. Vládní

síly se ani nezmohly na pořádnou obranu. Stačilo pár krátkých potyček

a stáhly se. Za sebou nechaly nejen vyděšenou populaci, ale i moderní bojovou techniku – bitevní tanky, americká vozidla Humvee a těžká děla.

Po ohromujícím triumfu vítězové na dobytém území slavně předvedli, jak by to v budoucnu mělo vypadat. Al-Káida se ujala vlády nad městem a zavedla přísné islámské právo. Opravili silnice, obnovili veřejný pořádek, vystavěli nemocnice. Hříšnost a zmar nahradil řád a služba Bohu.

Rok nato vyhnala al-Káidu vojska podporovaná Spojenými arabskými emiráty a vrátila město do správy neschopné a zkorumpované jemenské vlády. Od té doby pro obnovu města nehnul nikdo ani prstem, Saúdové pokračovali v nevybíravém bombardování a postupně zadusili poslední jiskru naděje. Lidem zůstal jen hlad, nemoci a násilí.

20


Na východě se ukázalo osamělé vozidlo. Se zhasnutými reflektory šněrovalo mezi troskami. Halabí ho nějakou chvíli sledoval pohledem, uvažoval, kde sehnal řidič palivo, a naslouchal, jestli se neblíží saúdské letouny. Žádný se neukázal a vůz se mu po chvíli ztratil z dohledu.

Vůdce Islámského státu byl nakonec přinucený vstát, protože bolesti v zádech mu nedovolily zůstat dál sedět. Tři naštípnuté obratle byly nejméně viditelné ze všech jeho poranění, ale působily mu jednoznačně největší muka. To byly následky toho, jak ho v Iráku přepadl Mitch Rapp. Kromě pochroumaných zad měl Halabí částečně znehybněnou pravou nohu a mohl mluvit o štěstí, že se vyhnul amputaci. Levé oko se lékařům nepodařilo zachránit a zakrýval ho teď kožený okluzor. Rozdrcené prsty na levé ruce mu chirurgicky srovnali a napravili, ale ztratil v nich cit.

Měsíce se ukrýval v podzemí, odkázaný na nedokonalou lékařskou péči; vedle rozmanitých infekcí prodělal i rozsáhlé vnitřní krvácení. Celou tu dobu mu nedalo spát, zda Američané vědí, že přežil. Zda se v následujícím okamžiku opět odněkud nevynoří Rapp.

Tyhle obavy po nějaké době opadly a on se začal uzdravovat po fyzické i psychické stránce. Jakmile mu to jeho stav umožnil, oddal se modlitbám a studiu. Dlouhé hodiny sledoval zpravodajství z celého světa, četl dějepisné a politologické knihy a studoval vojenskou strategii. Za ten čas došel k pochopení, proč Bůh nečinně přihlížel, když se jeho nejoddanější služebník stal obětí takového útoku. Halabí dopustil, aby jeho život zahltil boj. Nechal se svést prchavým požitkem z rozsévání zkázy, místo aby se soustředil na svízelnější a nevděčný úkol, jak docílit konečného vítězství.

Zaslechl za sebou kroky a otočil se vstříc svému nejvěrnějšímu stoupenci.

Mohamed Attia se narodil v Americe alžírským přistěhovalcům. Dětství strávil v New Yorku prací v obchodě smíšeným zbožím, který patřil jeho rodičům, a snažil se, aby ho západní společnost, která ho obklopovala, přijala a projevila mu uznání. Po střední škole šel na dvouletou státní nástavbu, ale po roce nastoupil do americké armády jako civilní anglo-arabský tlumočník.

Jako Američan muslimského vyznání už měl možnost poznat proradnost a morální úpadek adoptivní vlasti svých rodičů, ale v plném rozsahu si je uvědomil, až když ho přidělili do Iráku.

21


Půl roku nato ho naverbovala al-Káida a on pro ni pracoval jako agent, dokud ho Američané neodhalili. Dokázal jim však, že je chytřejší než oni, protože se mu podařilo utéct do pouště dřív, než ho přišli zatknout.

„Můžeme začít s výměnou?“ zeptal se Halabí přicházejícího mladíka. „Jsou k tomu moji stoupenci způsobilí?“

„S Alláhovou pomocí je možné všechno.“

„Ale získat tu pomoc je mnohem obtížnější, než jsem si představoval.“

„Do mysli našeho Pána nikdo ze smrtelníků nevidí. Můžeme se jen pokoušet hrát své bezvýznamné role v Jeho plánech.“

Halabí přikývl. „Můžeme jít?“

„Můžeme.“

Schodiště bylo zbavené trosek, ale vůdce Islámského státu i tak potřeboval při cestě dolů pomoc. Sestoupili do pozůstatků sklepa budovy, kde byla ještě hustší tma. Halabího se na chvíli zmocnila panika, když se za ním zavřely dveře, a temnota mu připomněla mučivé hodiny, kdy se v Iráku plazil z jeskyně.

Tentokrát ale netrvala tma dlouho. Černou prázdnotu zahnal slabý přísvit počítačových monitorů, které se rozzářily, a on zjistil, že stojí před řadou obrazovek a z každé se na něj dívá mužský obličej.

Rozdíl mezi touto a předchozí poradou vedení Islámského státu nemohl být výraznější. Bývalí důstojníci irácké armády, kteří před ním v řadách klečeli, byli dnes všichni po smrti a proradný Alí Nassár rovněž. Bůh mu je neodňal proto, aby ho potrestal, ale protože byli k ničemu. Tohle a ještě mnoho dalších věcí teď už chápal.

Halabí prohlédl a už si uvědomoval, že jeho dosavadní počínání bylo chybné, div že mu nepřišlo k smíchu. Dal důvěru lidem, které Američani už jednou pokořili. Nemohl od nich čekat žádné nové nápady. Žádné nové schopnosti. Žádné znalosti nebo úhly pohledu, které by svět neznal už desítky let. Byli dobří jen k tomu, aby příští porážka Islámského státu proběhla spořádaně a disciplinovaně.

Na kameře před ním se rozsvítila červená kontrolka a obličeje na monitorech zpozorněly. Přestože jim výrazy ztvrdly, bylo zřejmé, že nikdo z nich není voják. Někteří byli upravení a hladce oholení, kdežto jiní měli

husté plnovousy a neudržované vlasy. Nejmladším bylo stěží dvacet a nej

22


starší ještě nepřekročili čtyřicítku. Dva z nich – mezi nimi Angličan s extrémně světlou pletí – neznali dokonce ani základy arabštiny.

Různorodost se však neomezovala jen na otázku vzhledu, poznamenala i jejich odbornost. Programátorství. Marketing. Finančnictví. Společenské vědy. Možná nejdůležitější mezi nimi byl dokumentarista, který v uplynulém roce pracoval pro televizní stanici Al-Džazíra. Jejich jediným společným znakem bylo, že vzdělání získali na Západě. To se teď stalo podmínkou, kterou od svého nejužšího okolí vyžadoval.

Od brutální a fanatické bandy, které Halabí velel doposud, se tihle lidé sice dramaticky lišili, ale mohli být značně nebezpečnější.

„Byla doba, kdy jsem byl přesvědčený, že naše hnutí ztratilo směr,“ začal Halabí a jeho slova odříkávaná anglicky s těžkým přízvukem přenášelo zabezpečené satelitní spojení. „Teď už ale vím, že tudy cesta k vítězství nikdy nevedla. Usáma bin Ládin doufal, že jeho akce v New Yorku přinese rozpad společnosti, kterou už beztak drobil vlastní morální rozklad. Jenže čeho jsme docílili ve skutečnosti? Odvetných válek v Afghánistánu a Iráku, třebaže nepřinesly jednoznačný výsledek. Podnikli jsme několik následných útoků, které se však rozplynuly v americké kultuře násilí a masového vraždění. Bin Ládin do konce života už jen bečel jako ovce a čekal, až ho Američané polapí.“

Halabí umlkl a pozorně si prohlížel tváře na monitorech. Tihle noví lidé se sice lišili od těch, kterým velel předtím, ale oči jim planuly stejně intenzivně. Hnutí pro ně znamenalo všechno. Dávalo jim smysl života. Díky němu našel cíl jejich hněv, nenávist a pocit marnosti. A vnášelo jim do duší klid.

„Al-Káida neuspěla, protože její vedení zestárlo a ztratilo ze zřetele, co motivuje mladou generaci,“ shrnul to Halabí stručně.

Usáma bin Ládin se obával, že celou oblast zachvátí surovost, kterou považoval za překážku při náboru nových bojovníků. Bohužel nežil tak dlouho, aby se přesvědčil, jak to ve skutečnosti dopadlo. Neviděl efektně produkované videozáznamy zachycující chaotická, nemilosrdná vítězství. Neslyšel říznou hudbu, jež je provázela, a počítačově vytvářený obrazový materiál, který je umocňoval. Neviděl, jak tisíce mladých mužů zasažených touto propagandou zaplavují Blízký východ. Připravení bojovat. Připravení umírat.

„A Islámský stát si nevedl lépe,“ pokračoval Halabí. „Mě i moje před

23


chůdce omámila vidina nového chalífátu. Blízký východ byl nejednotný

a Západu se omrzelo vést války, které nevedly k rozhodujícímu vítězství.

Nalhávali jsme si, že jsme připraveni vystoupit z příšeří a postavit se ame

rické vojenské mašinerii.“

Odmlčel se a uvažoval, kam až chce v otevřenosti zajít. Koneckonců ale

žijeme v éře informací. Zatajovat to před svými nejbližšími spolupracov

níky by vedlo jen k další porážce.

„Všechno to byla jen ztráta času a zbytečné obětování mučedníků. Čas

pro takový druh akce tehdy ještě nedozrál.“

„A teď už ano?“ zeptal se jeden z mužů, jehož mladická netrpělivost

byla slyšitelná i navzdory laciným reproduktorům. „Za posledních sto padesát let nebyla Amerika nikdy tak slabá, jako je dnes. Její obyvatelé se užírají vzájemnou nenávistí. Mají pocit, že je zbytek světa podvedl. Že je okradl. Zneužil. Nepřetržitý proud zpráv tyhle postoje posiluje čtyřiadvacet hodin denně a připojuje se k tomu i ruské propagandistické úsilí na internetu. Blížící se prezidentské volby tyhle antagonismy prohlubují do té míry, že zemi hrozí, že se rozpadne.“

„To nestačí,“ odpověděl Halabí. „Američané jsou národ extrémů. Jsou

náchylní k výbuchům zlosti a mají tendenci k sebezničení, na druhé straně ale vykazují tak pevnou vnitřní sílu, že ji dosud nikdo v dějinách nedokázal zlomit.“

Z výrazů na monitorech bylo znát, že posluchače ohromilo jeho pro

hlášení, které považovali za vychvalování nepřítele. Byl to jeden z mnoha

poznatků, k nimž Halabí došel v době, kdy byl odkázaný na lůžko hluboko

pod zemí: nenechat se zaslepit záští natolik, aby neviděl silné stránky

a klady protivníka.

„Když ji nikdo nesvedl zlomit,“ ozval se Brit, „jak to dokážeme my?“

Tuhle otázku si Halabí kladl téměř celý život. Teď mu na ni Bůh dal

konečně odpověď.

„Chce to vyvádět je z rovnováhy tím, že budeme v jejich řadách dál roz

dmýchávat plameny strachu a rozkolu,“ odvětil.

Britovi to nestačilo. „A co potom?“

„Potom jim zasadíme úder, jakého se v celých dějinách ještě nikdo ne

odvážil.“

24


3

HUDAJDÁ

JEMEN

P

řístavní město mělo stále přes dva miliony obyvatel, ale ti ho v této

fázi války neopustili už jen proto, že neměli kam jít. Některé budovy

zůstávaly nedotknuté, ale jiné zasáhly saúdské bomby a zbyly z nich ve větší či menší míře jen zříceniny. Bombardování překreslovalo téměř každou noc mapu města a způsobovalo, že některé ulice se proměnily v haldy trosek, kdežto jiné výbuchy úplně vymetly.

Rapp obešel vyhořelý vrak auta a zabočil do ulice plné kráterů, jež byla o něco víc zalidněná. Kolem dřevěných vozíků se shlukly zástupy mužů, kteří nakupovali nebo měnili, co bylo zrovna k mání. Žen tradičně zahalených od hlavy k patě mezi nimi bylo málo. V této části světa bylo zvykem držet je v ústraní, což jen přispívalo k narušení chodu společnosti.

Jedna z nich teď zrovna mířila k Rappovi, zavěšená do mužského rodinného příslušníka, který by měl za normálních okolností za úkol ji hlídat. Tady se ale role obrátily. Muž nesl útočnou pušku AK-47 a měl i obřadní dýku, která v Jemenu patřila k povinným módním doplňkům, ale zároveň trpěl některou z těžkých chorob, jež se tady v důsledku války rozšířily. Držel se na nohou jedině díky své společnici.

Zakopl a Rapp ho zachytil a podpíral ho, dokud se muž zase nenarovnal. Žena zamumlala slova díků a Rapp usoudil, že by mohl její vděčnosti využít. Mapa, kterou mu dala CIA, nestála ani za ten cár papíru, na němž byla vytištěná.

„Nevíte, kde bych našel kavárnu Pašaší?“

25


Rapp viděl z té ženy jen oči, ale ty se teď rozšířily a ona váhavě o krok ustoupila.

Neudivilo ho to. Poté, co Islámský stát přestal zdejší oblast ovládat, mnozí z jeho bojovníků, kteří ztratili velitele i pravidelný příjem, si začalo vydělávat na živobytí vydíráním a obchodem s drogami nebo bílým masem. Rappův vzhled a irácký přízvuk ho nejspíš řadily právě do té kategorie.

„Kde je kavárna Pašaší?“ opakoval.

Žena křečovitě přikývla, krátce mu vysvětlila cestu a pak ho obešla a ve sluneční výhni pospíchala pryč.

Trvalo mu to ještě půl hodiny, ale nakonec podnik našel. Restaurace se nacházela ve víceméně nedotčeném kamenném domě a na ulici před ní stály stolky a židle. Stín skýtalo několik improvizovaných markýz a provizorní zábrany z jedné strany chránily hosty, aby nespadli do kráterů po bombách.

Navzdory válce tady byl rušný provoz. U stolků na zahrádce seděli muži,

hlavy nakláněli jeden k druhému a diskutovali o politice, o Bohu a o smrti.

Otevřeným průčelím proudili do kavárny a zase ven číšníci, přinášeli jídlo

a nápoje, uklízeli ze stolů a tu a tam se nechali vtáhnout do vášnivých

debat, jež kypěly kolem nich.

Bylo neuvěřitelné, že v téhle nepočetné skupině hostů se sešlo i kom

pletní zpravodajské zastoupení, které CIA v Jemenu měla. Šlo sice o jednu

z nejnebezpečnějších zemí na světě, skrz naskrz prolezlou teroristy, ale

Spojené státy se zde vzdaly svých zájmů ve prospěch Saúdské Arábie.

Americkým politikům nešlo o nic jiného než zůstat u moci do dalšího volebního období. Úřadující prezident zvolil obrannou taktiku a snažil se neudělat nic, čím by v nadcházejících prezidentských volbách mohl uško - dit své straně. Primárky už byly naplno rozjeté a na obou stranách se do vedení dostali ti nejodpornější a nejškodlivější kandidáti. Americká veřejnost předvolební boj sledovala s ohromným zájmem a jeho účastníky popichovala, jako by šlo o utkání wrestlerů v železné kleci.

O to, co se děje v Jemenu, se nikdo nestaral, a tak začal Islámský stát znovu zvedat hlavu. Využíval chaosu, který tu panoval, aby se znovu zformoval a zorganizoval. Byla chyba, že se tomu politici nesnažili zabránit. Nebo to možná vůbec nebyla chyba. Terorismus představoval vděčné di

26


vadlo – nebyla tu nouze o nebohé oběti, chrabré vojáky a zákeřné protiv - níky. Dal se využít jako dokonalá politická rekvizita. Možná se američtí volení představitelé nehodlali s tímto problémem vypořádat tak radikálně, jak to prezentovali svým voličům. Vyřešené problémy preference nezvyšují.

„Alláh vás sem tedy dovedl bez úhony!“ zvolal Samir Karman, a už se proplétal mezi obsazenými stolky, aby ho objal. „Vítejte, příteli!“

Rapp ho v první chvíli nepoznal. Co ho znal, měl Karman vždycky kolem pasu pořádnou pneumatiku, která mu přidávala dobrých dvanáct kilo a vzdorovala zemské přitažlivosti. Teď po ní nezůstalo ani stopy, a dokonce se zdálo, že pod plnovousem má Karman propadlé tváře.

„Rád vás zase vidím,“ opětoval Rapp přivítání srdečným tónem, jaký od něj hosté u stolků očekávali.

„Pojďte! Nemá smysl stát tady v tom zmatku. Zajdeme dozadu, mám tam dobré jídlo i kávu.“

Vedl Rappa do zchátralé budovy a cestou je od stolů provázel smích. Karman to s lidmi vždycky uměl. CIA naverbovala tohoto rodáka z Jemenu už před mnoha lety, ale od samého začátku bylo zřejmé, že pistolník se z něj nikdy nestane. Ne, měl jinou zbraň: byl nevýslovně sympatický. Typ, kterému se svěříte i s tím největším tajemstvím. Parťák, kterého chcete mít na své svatbě. Člověk, kterého pozvete na neomezeně dlouhou dobu k sobě domů. A takovým dojmem dokázal zapůsobit během prvních deseti minut.

„Včera v noci zase padaly bomby,“ prohodil, když uvnitř míjeli stranou stojící stoly vyhrazené pro ženy a jejich rodiny.

„Ohrozily vás?“

Agentura kladla Saúdům na srdce, aby se zdejší oblasti vyhýbali, jenže nikdo se neměl k tomu, aby jim pověděl důvody, protože každý měl strach, že by se provalily. Irene Kennedyová se v umění takové chůze po provaze znamenitě vyznala, jenže nikdy nemohla mít jistotu. Stačil jeden domýšlivý velitel nebo dezorientovaný pilot a Karman i s celou svou operací by se proměnili ve sloup ohně.

„Ne. Ti idioti jen náhodně rozhazovali bomby, aby zakryli skutečný cíl.“

„A to?“

„Zdravotnické zařízení, které doslova lepíme znovu z trosek. Potýkáme

27


se tu s jednou z nejstrašlivějších epidemií cholery, jakou kdy svět poznal, a oni usilují o to, aby se ještě zhoršila. Bombami nás k poslušnosti přinutit nedokážou, tak nás chtějí sprovodit ze světa nemocemi a hladem.“

Hněv, jenž byl patrný v jeho hlase, nepředstíral proto, aby hrál věrohodněji svou roli. Vlastně bylo poměrně obtížné určit, na čí straně Karman stojí, ale právě i z toho důvodu se na tuhle práci tak dobře hodil. Osud jeho vlasti mu skutečně nebyl lhostejný, a to vycítil každý, kdo se s ním setkal.

„Jste tady s rodinou?“ zeptal se Jemenec.

Jeho otázku nebylo těžké rozšifrovat. Měl strach, jestli s ním nepřijel Coleman se svým týmem, protože tady by byli nápadní jako revizoři v metru. Rapp jeho obavy sdílel a poslal všechny do Rijádu. Za peníze da - ňových poplatníků se právě teď ráchali v bazénu pětihvězdičkového hotelu.

„Ne. Přijel jsem sám.“

„Budete samozřejmě bydlet u mě. Moc velký přepych vám sice nabídnout nemůžu, ale přepych už nenajdete nikde v Jemenu.“

„Děkuji. Je to od vás velice milé, příteli.“

Vešli do kuchyně a místo příjemné vůně vařící se salty ho do nosu udeřil mocný zápach chlorové dezinfekce.

„Můj úspěch se nezakládá jen na kuchařských dovednostech a neustálém přísunu potravin,“ vysvětloval Karman, který si všiml jeho výrazu. „Jelikož tady řádí cholera, záleží nejvíc na čistotě. V mé restauraci se ještě nikdo nenakazil.“ Zvýšeným hlasem dodal: „A taky nenakazí, nemám pravdu?“

Personál v kuchyni okamžitě dal hlasitě na srozuměnou, že je to přesně tak, jak říká.

„Ale vážně,“ pokračoval Karman a prošel dveřmi vzadu v kuchyni. „Nikde jinde než tady nic nejezte, jinak to z vás začne lítat horem dolem, že nebudete vědět, čí jste. A nikdo vám nepomůže. Nemocnici bombardovali už třikrát a přijímá denně stovky nových pacientů. Není tam k hnutí, nemocní a umírající se válí všude, dokonce už i na parkovišti. Nechápu proč. Léky nejsou. Zdravotníků pramálo. Nic.“

Vešli do místnosti zhruba dva a půl na dva a půl metru osvětlené jedinou holou žárovkou u stropu. Skládací jídelní stůl tu plnil úlohu stolu kancelářského a stála u něj jedna plastová židle vypůjčená z restaurace. U stěn se kupily do výšky vyrovnané krabice s nápisem „bělidlo“ v arabštině. Ně

28


kolik notesů zastupovalo nejspíš účetní knihy a vybavení kanceláře završovala nevelká rostlina v květináči.

Rappa informovali, že kromě toho je tady i tajná místnost s vysílačkou a nějakými zbraněmi, ale tu bylo lepší používat uvážlivě. Kdyby na ni někdo přišel, Karman by se během hodiny houpal na jednom z trámů své restaurace.

„Lepší než bělidlo...“ začal Jemenec a hrabal se přitom v krabici za sebou, „... je alkohol.“

Vyndal zpola plnou láhev bourbonu Jack Daniel’s, střídmě naplnil dva kávové šálky a jeden pak podal Rappovi.

„Podařilo se vám splnit to, proč jste sem přijel?“ zeptal se Karman. Vedl rozhovor v neurčitých náznacích a v arabštině. Tady všude kolem ho měli rádi a těšil se u místních důvěře, jenže byla to válečná oblast. Všichni napínali uši. Každý byl podezíravý.

„Ne. Nepodařilo se mi navázat spojení s naším přítelem.“

Karmanovi spadly rysy. „To mě mrzí. Snažil jsem se to načasovat co nejlépe, ale víte dobře sám, jak dokáže být nevypočitatelný.“

Rapp přikývl a trochu se napil.

„Stala se tady z toho učiněná drbárna,“ pokračoval Karman tišeji. „Snažím se vyžít z toho hubeného výdělku, který tahle restaurace přináší, a pouštím se do politických diskusí pomalu s každým, kdo sem zajde.“

Bylo jasné, co tím míní. Potřebuje prostředky. Jenže idioti ve Washingtonu se zrovna nehrnuli do toho, aby mu je poskytli.

„Opravdu? Mně připadá, že vám jdou obchody dobře.“

„Zdání klame. Hostů ubylo a diskuse jsou stále divočejší. Přetřásají se špioni. Machinace. Spiknutí. Poslouchám ty řeči celé dny a pátrám zrakem po obloze, kdy přiletí saúdská střela a zabije mě. Nebo se ohlížím přes rameno, jestli tam nestojí někdo, kdo mi bodne kudlu do zad, aby

mě mohl obrat o peníze.“

„Nějaký bývalý zabiják z Islámského státu?“

Karman přikývl. „Jsou po zuby ozbrojení a nevědí, co chtějí. Mladí ná

silníci, které žene nenávist a žádostivost. Jsou přesvědčení, že každý jejich

rozmar je boží pokyn. Pokud je Sajjid Halabí naživu, čekal bych, že je od

velí do vnitrozemí, kde panuje naprostá anarchie. Jenže se zdá, že o ně

29


nemá zájem. Proslýchá se, že dává dohromady mnohem menší skupinu

vzdělaných a dobře vycvičených přívrženců.“

Karman upil ze šálku, a než polkl, zavřel oči a chvíli válel whiskey

v ústech. „Lidé o něm mluví jako o nějakém přízraku. Jako kdyby byl ze

mřel a pak vstal z mrtvých. Jsou přesvědčení, že dostal vnuknutí od Boha,

který mu předal tajemství, jak porazit nevěřící.“

„Vy si to taky myslíte?“

„Já ne. Ale Halabí podle mě ano. A myslím si, že jeho genialita převa

žuje nad jeho zvráceností. Islámský stát se rozvíjí, to vím jistě. A pokud je

to jeho práce, pak vás ujišťuju, že to nedělá jen tak pro svoje potěšení. Má

nějaký záměr. Nějaký grandiózní záměr.“

Karman znovu použil nepotvrzený klep, aby zdůraznil důležitou věc: že

je nutné něco podniknout, dřív než se Halabímu podaří ovládnout ožívající džihádistické hnutí. Bohužel plakal na špatném hrobě. Rapp a Kennedyová vynaložili spoustu marného času a úsilí, aby přesně tohle předestřeli politikům, ale ti dávali najevo jen rostoucí nezájem.

Karman sáhl po krabičce cigaret, a než pokračoval, jednu si zapálil. „Nic

jiného nám už nezbylo, můj příteli. Už nedokážu odlišit jeden den od druhého. Roznáším jídlo. Uklízím. Poslouchám různé řeči. A čekám, až přijde smrt.“

30




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.