načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Smrtonoš - Andrew McDonald

Smrtonoš

Elektronická kniha: Smrtonoš
Autor:

Zapomeňte všechno, co víte o temných, v kapuci zahalených smrtkách s kosami. V dnešní době nosí smrtonoši cool trendy oblečení, mají normální rodiny a jejich kosy se hodně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 315
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Renata Kristina Jehličková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1819-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Zapomeňte všechno, co víte o temných, v kapuci zahalených smrtkách s kosami. V dnešní době nosí smrtonoši cool trendy oblečení, mají normální rodiny a jejich kosy se hodně podobají mobilním telefonům. Přesto všechno je pro Soda kosení otravnou povinností. Čeká se od něho, že každý den po škole bude převádět duše na druhý břeh. A kvůli tomu nemá čas na hraní se svou rockovou kapelou! Když ale začne své povinnosti smrtonoše zanedbávat, řád vesmíru se začne hroutit. Navíc musí Sod a jeho nová kamarádka Karma, které se všichni spolužáci vyhýbají, protože chodí jen v černém a nosí piercing, najít dřív než bude pozdě způsob, jak rozplést síť nepřátelských intrik. Nebezpečí číhá na každém kroku a jde do tuhého.

Popis nakladatele

Zapomeňte všechno, co víte o temných, v kapuci zahalených smrtkách s kosami. V dnešní době nosí smrtonoši cool trendy oblečení, mají normální rodiny a jejich kosy se hodně podobají mobilním telefonům. Přesto všechno je pro Soda kosení otravnou povinností. Čeká se od něho, že každý den po škole bude převádět duše na druhý břeh. A kvůli tomu nemá čas na hraní se svou rockovou kapelou! Když ale začne své povinnosti smrtonoše zanedbávat, řád vesmíru se začne hroutit. Navíc musí Sod a jeho nová kamarádka Karma, které se všichni spolužáci vyhýbají, protože chodí jen v černém a nosí piercing, najít dřív než bude pozdě způsob, jak rozplést síť nepřátelských intrik. Nebezpečí číhá na každém kroku a jde do tuhého. „Temné a záhadné, ale také velmi vtipné dobrodružství se zápletkou plnou intrik a s rozuzlením, které vás dostane.

Zařazeno v kategoriích
Andrew McDonald - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Smrtonoš

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Andrew McDonald

Smrtonoš – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



CPress

Brno

2018




7

1

Mrtvá

Sod se probudil se zamručením a bolavým obličejem. Zvednul

hlavu a promnul si tvář, na které ucítil dlouhé otlačeniny.Otlačeniny od kytarových strun. Znovu totiž usnul na svojí kytaře.

Sod každý den zůstával vzhůru dlouho do noci i po tom, co jeho rodiče už dávno spali – a  hrával na  kytaru, jejíž bouřlivé riffy a akordy zněly po celém pokoji. Táta Soda vždycky v noci donutil, aby si do kytary zapojil sluchátka, přesto Sod hrál do té doby, dokud vyčerpáním neusnul.

Sod odsunul svoji kytaru a posadil se na postel. Na zdinaroti němu visel plakát nejlepší kapely všech dob – Sprejkyselých zvratků. Všichni tři členové skupiny se pyšnili roztrhanými tričky, kovbojskými botami a  hranatými čelistmi. Hlavním zpěvákem kapely byl Julius Manflake. Julius, bůh rocku, který zpíval jako anděl, ale choval se jako ďábel. Na všechny otázky odpovídal naprosto stejně.

Juliusi Manflaku, co říkáte na to, že je vaše album albem

číslo jedna?

To je nanic! ROCK!

Juliusi Manflaku, jaké je to být největší rockovou

hvězdou na světě?

To je nanic! ROCK!

Juliusi Manflaku, jaká je vaše rada pro začínající

ctižádostivé muzikanty?

Všechno je nanic! ROCK!

Julius měl vlastně pravdu. Normální život je nanic. Alemuzika je navždy. Muzika je život. Sod si hodně dlouhou dobu šetřil všechno svoje kapesné, za které si nakonec koupilelektrickou kytaru z hudebního bazaru. Pojmenoval ji po svémidolu - Julius Manflake a neuběhl jediný den, aniž by na tu kytaru nehrál. Sod se došoural ke svému psacímu stolu. Vzal do ruky mobil a otevřel aplikaci přední kamery, aby se na sebe podíval. Kdo vlastně v dnešní době ještě potřebuje zrcadlo? Pomyslel si. Ze zrcadla na něho zíral ušmudlanec s pomačkaným černýmtrikem a vlasy ještě rozcuchanými z postele. Sod se usmál.Dneska už si svoji image rockera poupravovat nemusel. Podíval se na  hodiny a  se zjištěním, že škola začíná za  deset minut, ze země zvedl svoji školní uniformu - modré kalhoty, modrétriko a modrý blejzr. Jakoby snad Williamsburgská střední byla škola šmoulů nebo co. Rychle si obléknul uniformu, kterou sebral ze země, sbalil Juliuse Manflakea do  jeho kytarového pouzdra, popadl tašku a vyběhl ven ze svého pokoje.

V kuchyni Sod narazil na svoji matku, která zrovna opékala steaky. „Bré ráno!“ řekla vesele a  zamávala na  něho kleštěmi na maso. Sodova mamka vždycky po noční v nemocnici snídala večeři. Sod pokrčil nos. Mrtvá kráva pro něho zrovna nebyla ideální snídaní, ale jeho mamka to milovala. Z misky na ovoce popadl jablko a strčil si ho do batohu. „Zase jdeš pozdě, Sode,“ pokárala matka svého syna. Sod vlastně nebylo jeho pravéjméno. Jeho pravé jméno bylo Clarence Danforth. Rodiče Soda od malička nazývali roztomilým malým hlupáčkem. Poté, cotrochu povyrostl, mu začali říkat jenom malý hlupáček.A v pubertě si začal říkat Sod, což v překladu vlastně hlupáček znamená a  podle něho to zní daleko víc jako jméno pro rockera. Tedy rozhodně víc než nějaký Clarence Danforth.

„No jo. Kde je táta?“ zeptal se Sod. Sodův táta byl totižvětšinou ráno ještě doma, oblečený ve svém černém roláku, a četl si noviny. Nahlas. Rád totiž svoji rodinu informovalo hurikánech, hladomorech a válkách ve světě.

„Dnes odešel do práce dřív. Má toho teď v práci hodně.“ Sod už se skoro zeptal proč, ale nakonec si to rozmyslel, protože by se mu dostalo poněkud nudné odpovědi, jelikož práce jeho otce je taky nudná – pracuje jako účetní v  daňové kanceláři, ať už to znamená cokoli. Soda otcova práce nikdy moc nezajímala, ale někdy si přál, aby jeho táta dělal nějakou zajímavější práci. Třeba by mohl pracovat jako hudební producent nebo kytarový expert.

„Už bys měl radši jít, zlatíčko,“ připomněla Sodovi matka. „Dneska jsi opravdu hodně zaspal.“

„Pracoval jsem dlouho do noci.“

„A na čem?“

„Na úkolu,“ zalhal. „Byl jsem vzhůru dlouho do nocia pracoval jsem na úkolu.“

„Aha,“ ušklíbla se Sodova mamka, protože jí bylo více než jasné, že ať už Sod dělal na čemkoli, úkol to nebyl. Sod sepodíval do pánve, ve které jeho mamka smažila svůj steak. Na jeho vrchu se začala tvořit malá loužička krve.

Rodiče byli na Soda poněkud přísní, ale to jen kvůli tomu, že byl jedináček. Neměl žádné sestry, bratry ani věčně opilé strýčky, kteří by mohli jeho rodiče vytáčet namísto jeho. Byl prostě jenom on a  jeho rodiče. Mamka na  pánvi otočila svůj steak a ten začal prskat a syčet jako blázen.

„Mňamka!“ zvolala nadšeně. Jenom upíři měli radostz takové hromady krve. Upíři a Sodova mamka.

„Musím jít,“ řekl Sod.

„Dobře, zlato. Hodně štěstí ve  šk-“ řekla mamka, ale to už byl Sod dávno pryč. Williamsburgská střední nebyla od Sodova domu daleko –nanejvýš pět minut, když utíkal. Běžel zrovna uličkou obchodů jen kousek od školy, když se musel zastavit kvůlinesnesitelnému píchání na hrudi. Normálně Sod doběhl bez problémů až ke  škole, ale dnes mu srdce bilo o  něco rychleji než normálně. Něco ho donutilo se podívat přes ulici na obchod s koláčky - Cukrárna u  Karen. Sod se koukal na  obchod a  něco se mu zdálo divné. Nikdy nebyl uvnitř. Ne jenom kvůli tomu, žepodle Sodovy matky koláčky byly zbytečná extravagance, ale taky kvůli tomu, že mu obchody s koláčky nepřipadaly zrovna jako místo pro rockery.

Buch-buch.

BUCH-BUCH.

BUCH-BUCH.

Sod už dávno neběžel, přesto se ale jeho tep stálezrychloval a  sílil, jakoby mu snad srdce chtělo vyskočit z  hrudníku. Možná. Pomyslel si. Mám chuť na koláček? A zase se začalcítit zvláštně. Z druhé strany ulice rozeznal dvě z postav uvnitř obchodu. Žena ve  světlemodré zástěře stála za  pultem. Hovořila s  mužem, který na  sobě měl fialovou bundu, na  hlavě hnědou buřinku a  k  Sodovi stál zády. Najednou skrze Soda projela jakási vibrace. Jeho krev jako by začala v  jeho žilách vřít.

Jdi!

Sod se rozhlédl kolem sebe, ale nikoho si nevšimnul.Přísahal by, že za jeho zády někdo šeptal.

Jdi!

Ozval se šepot znovu. Sod se otočil kolem dokola, než si uvědomil, že ten šepot nevychází z  ulice, ale z  něho. Jdi tam. Podívej se do toho obchodu. Děje se to!

Sod se podíval zpátky do okna obchodu. Muž s hnědoubuřinkou se natáhl přes pult a dotknul se ramena ženy s tousvětlemodrou zástěrou. To bylo to, co ten šeptající hlas uvnitř chtěl, aby Sod viděl? Muž dotýkající se něčího ramene? Co na  tom bylo zvláštního?

Sod zakroutil hlavou a zkontroloval čas na svém telefonu. Vyučování už začalo. Měl by jít. Zastrčil si mobil do  kapsy a  ještě jednou se podíval na  ten obchod. Bylo mu jasné, že něco bylo špatně. Obchod byl prázdný a ten muž si najednou rázně vykračoval v  půli ulice. Sod přimhouřil oči. Ten hlas na Soda nikdy předtím nepromluvil. Přišlo mu, jako by neměl jinou možnost, než ten hlas poslechnout. Za  malou chvilku už díky tomu hlasu stál před výlohou obchodu. Přiložil svoje ruce na sklo a podíval se dovnitř. Ta žena zpoza pultu –Karen? – nebyla k nalezení.

Opatrně stlačil kliku u dveří. Bylo zamčeno, přestože nápis na dveřích jasně říkal OTEVŘENO. Tohle by stačilo k tomu, aby to většinu lidí přinutilo to vzdát a  odejít. Ale Sod věděl, jak se se zamčenými dveřmi vypořádat. Ne, že by nad tím příliš přemýšlel. Sponka do  vlasů sem a  karta tam mu pomohly se dostat za většinu zamčených dveří. Mohl by být klidně zloděj, kdyby chtěl, ale život kriminálníka ho zrovna dvakrát nelákal, tak si svoje dovednosti nechával pro mimořádné situace. Mimořádné situace přesně jako byla tahle.

Z peněženky vytáhnul svoji kartu do knihovny a projel s ní škvírou mezi futry a  dveřmi tak, aby přejel přes záklapku zamčeného zámku. Zámek povolil a dveře se otevřely. Sodvstouil a malý zvonek nad jeho hlavou, do kterého narazil vrškem dveří, jako by říkal zdravím. Obchod byl přízračně prázdný. Nebyli tu žádní zákazníci, kteří by seděli u těch pár stolů, co tu byly. Dokonce tu nebyli ani žádní zaměstnanci. Sod se přiblížil k prosklené vitríně. Byla přeplněná barevnými koláčkya luxusními názvy jako Red Velvet a Hummingbird Carrot nebo Frosted Jaguar. Kde ale byla ta žena, kterou před chvílí viděl? Naklonil se přes pult a opatrně se podíval za pokladnu.

Tam na zemi zahlédl ruku.

Jeho srdce se zastavilo. Sod se naklonil ještě trochu víc a  všimnul si, že ta ruka navazovala na  tělo. A  to tělo na  sobě mělo světlemodrou zástěru.

Byla to ta žena. Bez pohnutí ležela na zemi. Vypadala jako mimozemšťan v přestrojení za člověka.

Její krk byl rudý, obličej bledý a rty modré. Koukala na strop s otevřenou pusou a vyvalenýma očima, jakoby dělala takové to aahhhh u doktora.

Ale ona nebyla ani mimozemšťan ani pacientka u doktora. Ona byla mrtvá.

Sod nikdy předtím mrtvé tělo neviděl. Docela se mu z toho začal otáčet žaludek, jako by se měl pozvracet. S  třesoucíma

14

rukama odklopýtal od  pokladny a  uvědomil si, že už mu krev

v žilách nevře.

Sod vycouval ven a udělal to jediné, co ho v tu chvílinapad

lo: rozrazil vchodové dveře a vyběhl na ulici tak dalekood mrt

voly té ženy, jak jen to šlo. Za sebou nechával jen zvuk malého

zvonečku nade dveřmi, jako by říkal sbohem.

2

Nejlepší písničky jsou ty vtíravé, co vám uvíznou v hlavě. Sodovi

jednou uvízla v hlavě písnička Ba-donka Donk Blues od Spreje

kyselých zvratků na  tři měsíce. Ale když si v  pondělí sednul

do lavice, jediné, co měl v hlavě, byla mrtvá žena, kterou viděl.

Sod do  školy přišel pozdě, svou kytaru dal do  zkušebny a vplížil se do třídy. Ve chvíli, kdy vešel, se na něho podíval pan Hacklebarry a  řekl: „Je hezké, že jste se k  nám připojil, pane Danforthe. Teď už můžeme konečně začít.“

Pan Hacklebarry byl Sodův třídní učitel. Taky ho učilbiologii a hudebku.

Sod zasednul do lavice a pan Hacklebarry se pustildo něčeho, co vypadalo jako hodně dlouhá a nudná hodina.

„Tak jak jsme minulou hodinu probírali, lidé nejsou jenom hromada kostí, svalů a  kůže, ale směs spousty buněk, které se v průběhu lidského života neustále rodí a umírají...“

Bylo těžké pochopit, jak mohou být hodiny biologie s panem Hacklebarrym tak nudné, když jeho hodiny hudebky byly vlastně docela zábavné. V průběhu hodiny si Sod vytáhnulsešit. Byl plný textů, akordů a písniček, které napsal. Většinu času ve  škole psal. Vypadal tak, že si píše poznámky z  hodin, a  to stačilo na to, aby si ho učitelé nevšímali. Tajně toužil po tom, že z jeho nepohodlné plastové židle ve škole napíše jednou hit. Byl by to příběh na způsob „z trhana boháčem“.

Otevřel sešit a připravil si propisku, ale do hlavy se muznovu dostala vzpomínka na mrtvou ženu. Bez pohybu a života.

Proč tak zbaběle utekl? Bylo mu čtrnáct a čtvrt. Byl doststarý na to, aby se zvládl s něčím takovým vypořádat jako dospělý člověk. Doufal, že snad někdo jiný se odvážil do  obchodu jít a o všechno se postarat. Polknul a vyčítal si, že tam ženu nechal ležet na  zemi. Studenou a  úplně samotnou. Mohl ji alespoň překrýt dekou a možná i zavolat policii.

Sod věděl, že každý jednou umře. Jeho rodiče, pan Hacklebarry, dokonce i on. Ale nikdy to nebylo něco, nad čím by přemýšlel nebo tomu rozuměl. Aspoň ne takhle. Po  tom, co to viděl na  vlastní oči. Nikdy nepřemýšlel nad tím, co se stane, když člověk přestane dýchat. Ale dneska nedokázal myslet na nic jiného.

Co by se stalo, kdybych umřel právě teď v hodině biologie?Utvořili by všichni kolem mě hlouček? Zavolal by někdo záchranku? Nebo by všichni zpanikařili jako já a utekli by pryč?

„Psst“

Sod zvednul hlavu. Vedle něj seděla Jodie.

„Jsi v  pohodě?“ pohodila ofinou na  stranu a  odhalila svůj ustaraný obličej. „Vypadáš divně. A taky jsi trochu zpocený.“

Když Sod poprvé přišel na Williamsburgskou střední, neměl žádné přátele. Většina jeho starých kamarádů odešla na  jiné školy. Ale když si v první den školy sednul vedle Jodie, uviděl na jejím telefonu obrázek Spreje kyselých zvratků. „Mášdovoleno si nosit Juliuse Manflakea do třídy?“ zavtipkoval.„Panebože! Sprej kyselých zvratků jsou tak úžasná kapela!“ řekla Jodie. „Pořád mi hlavě zní jejich písnička „Ba-donka Donk Blues“.

„Nejsi jediná,“ odvětil Sod a začal zpívat refrén písničky.

Jodie se zasmála. „Víš, strašně moc miluju Sprej kyselých zvratků. Tak moc mě inspirovali, že jsem si s kamarádemzaložila kapelu.“

Sod přestal zpívat. „Vážně?“

„Jo, já hraju na baskytaru a Vancouver hraje na bicí.“

„Čus,“ otočil se na ně kluk s vyholenou hlavou, který seděl na židli před nimi, a falešně jim zasalutoval.

„Vancouver. K vašim službám.“

„Bohužel jsme ještě nenašli tu správnou melodii,“ řeklaJodie. „Vlastně docela dobře zpíváš. Umíš taky hrát na kytaru?“

Sod se usmál.

A  tak se zrodila jejich kapela. Pojmenovali se Ba-Donka Donks na počest kapely, která je svedla dohromady,a přemluvili pana Hacklebarryho, aby je každé odpoledne nechalzkoušet v  učebně hudebky. Být v  kapele bylo nejlepší rozhodnutí, které mohl Sod učinit – miloval být v něčem dobrý a taky moc rád trávil čas se svými nejlepšími kamarády. Navíc začínali jako kapela znít dobře. Hodně dobře. Dokonce mezi sebe přibrali dalšího kytaristu.

„Co je s tebou, Sode?“ přerušila Jodie jeho myšlenky.

Sod sklonil hlavu. Ani nevěděl, kde začít. Šeptajícím hlasem? Divným chlapem ve  fialové bundě? Otevřenýma očima mrtvé ženy, které ani nemrkly? Nebo tím, že teď sedí ve třídě a prostě si není úplně jistý, jestli se mu to celé jenom nezdálo?

Nemohl jí to říct. Ještě ne. „Jsem v pohodě,“ zabrblal. Jodie zvedla obočí. Byla otravná, když věděla, že něco nenív pořádku. „Opravdu. Nic se neděje,“ dodal. „Vysvětlím ti tona zkoušce.“ To Jodie prozatím stačilo a jemu to dalo čas vymyslet, jak vysvětlí něco, co sám nechápe. Když konečně zazvonilo na  konec poslední hodiny, dal si učebnice do skříňky, přehodil si batoh přes rameno a vydal se směrem do učebny hudební výchovy. Zahrát si s kapelou bylo přesně to, co potřeboval, aby si vyčistil hlavu a  setřásl ze sebe podivné pocity viny a nevolnosti, které ho provázely celý den.

Neudělal jsem nic špatného. Opakoval si neustále. Alemyšlenky na mrtvé tělo byly silnější než předtím. Je to tělo pořád tam? Je už pozdě na zavolání policie? Jak vlastně umřela?

Sod zahlédl, jak ze třídy na chodbu vyšla postava celá včerném a vydala se směrem k němu. Hrobníkova dcera. Gotička Williamsburgské střední.

Všechny holky na škole nosily klasické modré blejzry, modré košile, modré sukně a vlasy stažené do culíku. Ale Hrobníkova dcera vždycky měla krátké, hnědé, rozcuchané vlasy, černěnamalované rty a černou uniformu. Kde vůbec tu černouuniformu sehnala? A jak je možné, že jí nikdo nezakázal ji nosit? To tedy bylo vážně podivuhodné.

Sod z ní vždycky měl fakt divnej pocit. A dneska už divností měl víc než dost i  bez toho, aby se s  ní bavil. Rychle uchopil svoje kytarové pouzdro, otočil se a svižnou chůzí se vydalchodbou, která vedla ke zkušebně.

3

Když Sod dorazil ke zkušebně, dveře byly zavřené a Vancouver

procházel chodbou s rukama zastrčenýma v kapsách.

„Čus, Sode!“ zakřičel Vancouver nadšeně, když si Soda všiml.

„Co tady děláš?“

„Zabouchl jsem si.“

„Zase?“ pozdvihl Sod obočí.

Vancouver se rozpačitě pousmál. „Viděl jsem na chodběnějaký holky, tak jsem si na  minutku odskočil, abych si s  nima pokecal.“

„Zase?“

Vancouver přikývl. Bylo jednoduché ho rozptýlit. „Dveře se za mnou prostě zavřely a víš, co je vůbec nejhorší? Ty holky si se mnou ani pokecat nechtěly.“

„Jejich smůla,“ poplácal ho Sod po zádech, zatímcopřemýšlel nad tím, jak ty holky udělaly moc dobře, že utekly. Pak se porozhlédnul po něčem, čím by zamčené dveře mohlodemknout. Na zemi ležela pinetka do vlasů. Zvednul ji. Mrštně s ní otočil ve  zdířce dveří a  dveře se odemkly. Vancouver byl viditelně šťastný. „Nikdy mě neomrzí se na tebe koukat, když tohle děláš.“ Jak vcházeli do zkušebny, tak Soda opustil všechen stres. I když tu byly zdi natřené na žluto a koberec trochu lepil, Sod tohle místo miloval. Je to, jako když máte vytahaný starý svetr plný děr, ale přesto je pořád neskutečně pohodlný.

Vancouver se posadil za  soupravu bicích. Chyběl mu tam tom tom a činely, ale nevypadalo to, že by to Vancouverovinějak vadilo.

„Takže, jak ses dneska měl, chlape?“

„V  pohodě,“ řekl Sod a  shodil ze sebe tašku. „Dneska byl nějak divnej den, fakt jsem se na dnešní zkoušku těšil.“

„Já taky!“ řekl Vancouver a nad hlavou protočil paličkou od bicích.

Přestože Sod ráno nevěděl, jak to říct Jodie, najednou měl nutkání začít mluvit o  tom mrtvém těle. Možná jeho přátelé vědí, co dělat, když najdou mrtvolu. Samozřejmě přeskočí tu divnou a  děsivou část o  tom, jak ho nějaký hlas v podstatě k  tomu tělu přivedl. Šel si otevřít kytarové pouzdro a  pak vzhlédnul. „Víš, Vancouvere, něco hrozně –“

„Čau, kluci!“ řekla Jodie a došla si pro svoji basovou kytaru. „Připraveni to rozjet?“

Sod se zhluboka nadechnul. „Počkej chvíli, chtěl jsem vám říct –“

„Co kdybychom začali tím sexy songem. Víte, ne? Teno líbání, co napsal Sod před pár týdny,“ skočil mu do řečiVancouver.

„Soundtrack to a  Mack?“ řekl Sod překvapeně. Přišlo mu šíleně divné, že líbání a mrtvoly existují v jednom a tom samém světě. Zdálo se, že tyhle dvě věci jsou od sebe na vesmíryvzdálené.

„Tu písničku jsem napsal jenom proto, že jste chtěli, abych napsal něco o muchlování.“

„A je to úžasnej song,“ zazubil se Vancouver. „Potřebujeme víc takových, abychom k nám přitáhli nějaký ‚groupies‘.“

„Jako vážně? Groupies?“ povzdychla si Jodie.

„Lidi...“ řekl Sod.

„Přesně tak!“ řekl Vancouver. „Groupies jsou fanoušci kapely, co jsou čirou náhodou holky.“

„Lidi,“ řekl Sod znovu.

„Vím, co znamená slovo groupies, idiote,“ zavrčela Jodie. „Ale písničky nemáš psát proto, abys přitahoval holky.“

„Lidi!“

Zatímco se Vancouver s Jodie dohadovali, přišel čtvrtý člen kapely.

„Čau, Barley!“ pozdravil ho Sod. „Hned jak tihle dva zavřou klapačky, tak ti řeknu tu nejšílenější věc, co jsi kdy slyšel.“ Barley něco tiše žblebtnul a odvrátil svůj pohled na zem. Dal si svoje věci do kouta a sehnul se, aby si vybalil elektrickou kytaru. Byl to poměrně tichý kluk, co vždycky vypadal bledě a neustále nosil kožené rukavice, aby zakryl ekzémovou vyrážku na rukou. Z  kapely trochu vyčníval, protože byl o  něco starší a  už měl trochu zarostlý obličej vousy. A páni! Jak ten válel na kytaru.

Do kapely ho vlastně nikdo z nich nepřijímal. PanHackleberry trval na  tom, aby ho mezi sebe přibrali, a  na  oplátku si mohli udělat zkušebnu v  učebně hudební výchovy. A  když se Barley poprvé ukázal a  zahrál sólo na  kytaru, bylo jim jasné, proč na  tom pan Hackleberry tak trval. Byl neuvěřitelný kytarista. I s těmi rukavicemi dokázal hrát tak dobře, že tovypadalo, jakoby hrál už staletí. A  i  když Barley neměl ani tušení, kdo jsou Sprej kyselých zvratků, přibrali ho jako čtvrtého člena Ba-Donka Donks i tak. Až tak dobrý byl.

„Víš, že jsem multi-muzikant?“ sdělil Vancouver Jodie.

„Válím na bicí i na groupies.“

„To nedává žádný smysl,“ řekla Jodie. „Fuj!“

„Groupies nejsou žádný fuj! Jsou ÚŽASNÝ!“

„LIDI!“ zakřičel Sod.

„Co?“ řekli Jodie a Vancouver zároveň. Dokonce i Barley si přestal ladit kytaru a podíval se na něj.

„Dneska jsem viděl mrtvolu,“ vyhrkl Sod, protože už to v sobě nemohl dál udržet. Čekal, že z něho ten pocit opadne, po tom, co to někomu řekne. Ale nestalo se vůbec nic.

Ve  zkušebně bylo najednou ticho. Všichni členové kapely koukali na Soda. Jodie a Vancouver dokonce zírali s otevřenou pusou. Barley měl pusu zavřenou, ale rozhodně vypadalšokovaně.

„Co tím myslíš?“ prolomila konečně ticho Jodie.

„Bylo tam tělo, bylo mrtvé a já ho viděl.“

„Tak proto ses ráno ve třídě choval tak divně?“ Sod přikývl.

„Čí tělo to bylo?“ zeptal se Barley a  ze širokých ramen si sundal popruh od kytary.

„Bylo tý ženy z obchodu s koláčky hned tady za rohem.Myslím, že se jmenovala Karen. Asi jsem tam prostě šel a našel ji.“

„Bože!“ řekl Barley a vrátil se k ladění svojí kytary.

„Vole, říkali jsme si, co se to s tebou dneska děje.“Poznamenal Vancouver. „Už ses dneska kouknul do Žaláře?“

Žalář Ba-Donka Donks byl skupinový chat, který všichni členové kapely používali, aby si mohli tajně psát ve škole. Teda všichni až na  Barleyho, který neměl telefon. Sod si uvědomil, že se za  celý den ani jednou nepodíval na  telefon. Vzal si ho do ruky a otevřel Žalář.

Vancouver

9:24

sode? chlape? jsi v poho? vypadáš jako bys viděl ducha

Jodie

9:41

SODE? JSI V POHODĚ?


25

Jodie

9:45

Zrovna jsem s ním mluvila. Tvrdí, že je v pohodě.

Vancouver

9:48

pan Hacklebarry je dneska taaaaaak nudnej

čas přemýšlet nad holkama

Jodie

9:49

Sklapni, Vancouvere!

„Viděla jsem tělo svého dědy, když umřel. Vypadal tak nějak

klidně,“ řekla Jodie ohleduplně.

„Ona ale nevypadala klidně. Vypadala, jakoby z  ní někdo

vysál život, zatímco se s ním prala.

„Páni!“ vydechl Vancouver. „Úžasnej popis. To je přesně ten

důvod, proč nám píšeš slova.“

Jodie protočila očima. „Říká se texty, Vancouvere.“

Sod jim celou příhodu převyprávěl. Víceméně. Vynechal ten

šeptající hlas a to, jak mu najednou začalo bušit srdce. Znělo by

to totálně šíleně – nebo možná jako kdyby on byl ten, co umíral.

„Počkat, takže jsi tam těsně předtím viděl chlapa?“ zeptal se

Vancouver. „Viděl jsi krev? Střelnou ránu? Řezný rány?“


26

Sod zatřásl hlavou. „Měla bledý obličej, namodralé rtya zarudlý krk.“

Vancouver zašilhal překvapením. „Zarudlý krk?“

„Jo, myslím, že se udusila nebo tak něco. Možná ho měla zarudlý, protože se za něj držela.“

„Nebo... Myslíš, že byla uškrcena? Chlape, možná jsi byl svědkem vraždy!“

Sod si nic takového nevybavoval. Jediné na co si mohlvzpomenout, byl muž ve  fialové bundě dotýkající se ramena prodavačky za  pultem. Ale co to mělo co dělat s  tím, že umřela? Možná, že se Sod na vteřinku otočil a mezitím ji ten mužuškrtil.

„Třeba byl ten chlap zabiják. Někdo si ho na tu prodavačku mohl najmout,“ ozval se zase Vancouver.

„Sode, nemůžu uvěřit, že jsi ji tam nechal jen tak,“ řeklaJodie a zněla dost zklamaně. „Měl bys to někomu říct. Třebapolicii? Nebo rodičům? Navíc si ten příběh musíš trochu ujasnit. Není moc v pořádku, abys našel mrtvolu a prostě ji tam nechal. Co jsi tam vlastně vůbec dělal?“

„Eh...“ Šeptal na mě jakýsi hlas a donutil mě se tam jítpodívat. Jsem šílenej blázen.

„Prostě jsem chtěl koláček,“ odpověděl rychle.

„To mi k tobě moc nesedí,“ odsekla Jodie nesouhlasně.

„Možná si o tom promluvím s rodiči, až přijdu domů.Můžou zavolat na policii nebo tak něco.“

„Všichni bychom se měli bát smrti,“ řekl Barley. Všichni se na něj otočili a jen zírali.

„Pro Kristovy rány! Myslel jsem tím jen to, že je smrt děsivá! Mohli bychom už začít zkoušet, prosím?“

„Jo, pojďme něco dělat,“ odkašlal si Sod. „Neboj, zvládnu to,“ dodal, když se na něj Jodie nedůvěřivě podívala.

„Čas na muziku!“ zaskřehotal Vancouver.

Sod vydechl, vzal si Juliuse Manflakea a zapojil hodo zesilovače s  nápisem WILLIAMSBURGSKÁ STŘEDNÍ. Přemýšlel nad tím, jestli měl o té mrtvole vůbec něco říkat.

„Zahrajem si Happily Ever After,“ řekl.

Jedna z  dobrých věcí na  tom, že byl frontmanem skupiny, bylo to, že si mohl vybrat, jaké písničky budou hrát. Počkal, než byli všichni připraveni, a pak začal odpočítávat.

„Raz, dva, tři, čtyři!“

Vancouver udal tempo na  bicí a  po  chvíli se přidala Jodie s  jemným zvukem basovky. Barley začal zběsile hrát na elektrickou kytaru a Sod vybrnkával riff, který zněl tak hrubě, jako cinkání železných náramků na zápěstí. Poté otevřel pusua začal zpívat:

Lidi říkaj, že jsme flákači,

že nemáme žádnou snahu,

ale naše štěstí až do smrti,

je hrát rock do konce života.


28

Zahráli celou písničku, aniž by ji byť jednou zkazili. I přesto všechno, co se ten den stalo, Sod věděl, že s písničkou zaváleli.

„Jo! Rozjeli jsme to!“ odhodil Vancouver svoje paličky, vylezl na židličku a přeskočil před bicí soupravu a s hlasitým: „Kapela na hromadě!“ spadl na Jodie a Soda.

Když dopadli na zem, tak se z nich stala hrouda těl a kytar a smáli se jako blázni.

Kapela na hromadě byl způsob, kterým Ba-Donka Donks slavili.

„Skoč na vrch, Barley!“ zakřičel Vancouver.

„Ne, díky,“ zamumlal Barley z druhé strany místnosti.

Tak tedy... Kapela na hromadě byl způsob, jak většinaz BaDonka Donks slavila.

Sod necítil nohy, obličej měl přitisknutý na  ulepeném koberci a cítil, jak na něj kape pot jeho kamarádů.

Tohle bylo jeho šťastné místo. Poprvé za celý den nemyslel na smrt. Když Sod v noci přišel do kuchyně, jeho mamka seděla u stolu s hrníčkem kafe. Směna v nemocnici jí totiž začínala už za pár hodin.

„Jak ses dneska měl, broučku?“

„Nejdřív nanic,“ odpověděl. „Ale pak se to zlepšilo.“

„Nech mě hádat,“ pousmála se mamka. „Zlepšilo se to,protože jsi po škole šel zkoušet s kapelou.“ Sod přikývl.

„Poslouchej, potřebuju s tebou mluvit a...“

„Ahoj, Sode!“ vešel do místnosti jeho táta.

Sod přestal mluvit a zamračil se. Pokud si dobře pamatuje, jeho táta vždycky nosil černé roláky – seriózní oblečení proseriózního muže. Ale dneska ne.

„Copak?“ zeptal se táta. Potom se podíval dolů na sebe. „Jo jasně. Ještě jsi neviděl můj nový outfit. Byl k  němu klobouk zadarmo!“ Sod neodpověděl. Nepřikývl ani nezakroutil hlavou. Jediné, čeho byl schopný, bylo zírat na jeho tátu, který na sobě měl úplně novou fialovou sportovní bundu a  na plešaté hlavě hnědou buřinku.

„Už byl čas na  nový vzhled,“ dodal jeho táta s  úšklebkem. Potom si sundal klobouk a uklonil se.

4

P ravda

Sodovi rodiče věděli o  jeho ambicích, co se rockové muziky

týče, ale nemilovali muziku tak jako on. A on se zase nezajímal

o daně a věci, co se týkaly nemocnic a tak. U jídelního stolu pro

něho bylo prostě většinou jednodušší se soustředit víc na jídlo,

než aby se zapojoval do konverzace. A přesto, jak tak Sodvečer u  večeře seděl naproti svým rodičům, bez toho, aniž by se

byť jen dotknul svojí hráškové polívky, všichni se zdáli tišší než

normálně.

Koukal na svého otce, jak s ubrouskem zastrčenýmza límcem usrkává polévku.

„Chceš jeden?“ zeptal se ho táta a posunul misku s chlebem blíž k  němu. „Není nic lepšího než čerstvý chleba namočený v hráškové polévce.“

Hráškovou polévku mívali u  Danforthů skoro pořád. Hrášek je totiž levný a plný bílkovin. To Sodovi neustále opakovala jeho mamka. Často dělávala jídlo ze zeleniny. Říkávala tomu jídlo zdraví. Sod si ale vždycky myslel, že jídlo z  pekel by to vystihovalo daleko víc. Někdy kupovali i maso, jako třebasteaky, co mamka mívá k snídani, ale to jenom, když byly ve slevě. A když náhodou byly, vykoupili je do posledního kusua nacpali si mrazák mrtvou krávou. Přestože oba dva rodiče pracovali, málokdy jim zbývaly peníze na věci, jako je nové oblečení nebo dovolená.

„Jednej hned, nebo navždy odpočívej v  pokoji,“ řekl otravným hlasem táta a zatřásl s miskou na chleba Sodovi předobličejem. „Hlad je zabijákem v mnoha zemích, měl bys být vděčný, že si k večeři můžeš dát krajíc chleba.“

Sod si složil ruce na hrudi. „Nechci, děkuju.“ Táta tedynabídnul chleba mamce, ale ta taky odmítla a raději dojedla svoji polévku. Zanedlouho jí začínala služba v nemocnici.

Kuchyň zase ztichla. Tedy až na  zvuky srkání. Sod se neustále koukal na svého otce, jakoby ho to snad mělo donutit se přiznat k uškrcení té ženy v obchodě s koláčky.

Žaludek měl příliš stažený na to, aby něco pozřel. Dokonce i polévku. Nedokázal si svého otce představit, jak někohoškrtí, ale důkazy byly jasné. Možná si jen nechtěl připustit, že by jeho otec mohl být schopný něčeho tak strašného. Kdo by taky chtěl?

„Včera v noci se mi moje služba zdála nekonečná,“ prolomila ticho jeho mamka. „Narodilo se jenom pět miminek. Tři kluci a dvě holky. Bylo to docela tiché.“

Sodova mamka byla doktorkou na porodním oddělení. Čím více dětí se narodilo, tím šťastnější byla. „Jsem si jist, že dneska se jich narodí daleko víc,“ řekl Sod ironicky. „Ne že bych snad chápal to nadšení z malých lidiček, co všude kadí a nezajímají se o rock and roll.“

„Miminka jsou budoucnost naší planety,“ prohlásil jeho otec, zatímco si mazal chleba máslem.

„Dělal jsem si legraci,“ odseknul Sod studeně.

„Taky jsi býval miminko,“ upozornil ho táta.

„Moc roztomilé miminko,“ dodala jeho mamka.

Sod zavrčel. Pokaždé, když nebylo o čem se bavit, jehorodiče začali být celí nostalgičtí a  museli povídat o roztomilém malém Sodovi a o tom, jak neměl rád hráškovou polévku. Sod většinou protočil očima a  nějak to přežil, ale teď mu to lezlo na nervy.

„Oh, Danieli,“ otočila se mamka na tátu. „Pamatuješ, jak se Sod učil pít mléko a vyprskával ho nosem?“

„Jak bych to mohl zapomenout?“ řekl jeho táta se širokým úsměvem.

Sod si opřel hlavu do dlaní. Nemohl tu zůstat sedět a nicneříct. Přivádělo ho to k šílenství. Jeho otec mohl být vrah!Hrozba společnosti!

Sod ráno nezavolal policii, i když měl. Ale mohl udělatsprávnou věc teď. Zpříma se podíval na tátu a zhluboka se nadechl.

„Jak to, že jsi šel do práce tak brzy, tati?“ řekl, aniž by seobtěžoval potlačit jakési obvinění v tónu jeho hlasu.

Jeho táta si naplnil pusu polévkou a polkl.

„Tenhle měsíc budu muset dělat přesčasy,“ odpověděl. „Williamsburgovi nám zase zdražili nájem.“

Sodův táta se často stresoval kvůli penězům. Jejich bytní, Williamsburgovi, byli bohatá rodina, která vlastnila většinu majetku ve městě, včetně místní knihovny, kadeřníka a vlastnili i Sodovu školu, Williamsburgskou střední.

Sod na  svého otce přimhouřil oči. „A  šel jsi rovnou do  práce? Nikde ses po cestě nezastavil? Nic neviděl? Nikoho se nedotýkal?“

„Ano, ne, ne a ne. Co to je za divné otázky?“ Sod zaťal zuby a cítil, jak uvnitř něho vře krev.

Rozhodně v obchodě viděl muže, co na sobě měl tátovunovou bundu a klobouk. Musel to být jeho táta. Ale proč lhala říkal, že tam nebyl? Lidi lžou jenom, když mají důvod lhát. Což znamená, že jeho táta tu ženu uškrtil.

„A jaké bylo dneska zkoušení s kapelou?“ zeptal se táta.

Jeho otec se nikdy neptal na kapelu. Snažil se odvéstkonverzaci jinam? Sod se zamračil a ponořil lžíci do studené polévky.

„Dobrý,“ řekl, i  když dnešní zkouška byla naprosto úžasná. Jak to, že se svými kamarády se mohl o mrtvém těle bavit, ale se svým vlastním otcem ne? Jo, to bude ono! Pomyslel si Sod.Možná to bude proto, že moji kamarádi nejsou tajnými vrahy.

Zadíval se na svého tátu. „Myslím si, že se stáváme lepšími a silnějšími jako kapela, protože jsme k sobě vždycky upřímní.“

Obličej jeho otce měl najednou zvláštní výraz. Jakobynevěděl, jestli má být zmatený nebo znepokojený.

„Jsem rád, že tě to v  kapele baví,“ řekl prostě. „Ale pamatuj si, že jednoho dne budeš muset dospět a podívat se pravdě do očí. Život je daleko víc, než jen nějaké sny. Máš svůj osud, Sode, a není to být rockovou hvězdou. Jsi předurčený k něčemu lepšímu. Život je krátký a smrt přichází rychleji, než si myslíš.“

„Danieli,“ řekla Sodova mamka, jakoby kárala své další dítě. „Myslela jsem, že jsme se už domluvili – žádná smrt a  daně, když večeříme. Ztrácím z toho chuť k jídlu.“

Sodův táta býval filozof nebo tak něco, když byl mladší. Dokonce snad napsal i  filozofickou knihu o  smrti. Sod nikdy nechápal, proč se toho vzdal pro něco tak nudného, jako jepočítání daní, zvlášť když o smrti stále tak rád mluví. A díky tomu Sod neustále slýchal proslovy o tom, že život je krátký a vzácný, pořád dokola. Teď, když nad tím tak přemýšlel, se mu zdály tyhle proslovy snad trochu výhružné.

„Jenom se snažím říct pravdu,“ namítal táta.

To byla poslední kapka.

Sod ho kopnul do nohy tak silně, že mu skoro převrátil jeho polévku.

„Když chceš tak moc mluvit o pravdě,“ zavrčel, „tak miřekni, co jsi dělal dneska ráno v obchodě s koláčky, když říkáš, že jsi šel rovnou do práce!“

Jeho mamka zalapala po dechu a překryla si rukou ústa.

Jeho táta měl stále stejný výraz. „O čem to mluvíš?“

Sod na svého tátu namířil prstem. „V obchodě jsem vidělmrtvou ženu a tebe jsem tam viděl taky, těsně předtím, než zemřela.“

„Tys mě sledoval?“

„Ne!“ zvýšil hlas Sod. „Šel jsem do školy a něco mě donutilo se zastavit na druhé straně ulice. Nemůžu to vysvětlit. Ale vím, co jsem viděl. Vím, že jsi ji zabil a teď o tom lžeš!“

Jeho rodiče na něho dlouho zírali. Pak táta odvrátil pohled na mamku a dal jí ruku na rameno.

„Musíme mu to říct, Rosie.“ Ale ona zavrtěla hlavou.

„Ještě ne.“

„Viděl mě u vraždy,“ zamumlal táta.

„Je mu jenom čtrnáct.“

Sod tomu nemohl uvěřit. Jeho máma je v  tom namočená taky? To by ho nenapadlo ani ve  snu. A  teď tam o  něm jeho rodiče mluvili, jakoby tam ani nebyl. Najednou se v němprobudila bouře vzteku a  netrpělivosti. Popadl plastovou slánku s pepřenkou a mrštil s nimi o zeď kuchyně. Rodiče se na něho šokovaně podívali.

„Je mi čtrnáct a čtvrt,“ vyprskl. „Takže mi teď řeknete, o co jde, nebo zavolám policii!“

„Dobře, uklidni se,“ chytil ho táta za  ruce. „Máš pravdu, je čas jít s  pravdou ven. Protože smrt je opravdová. Je velká a hnusná a je všude. Ale taky je nádherná. Důležitá částkoloběhu života. Neboj se jí.“

Mamka přikývla. „Smrt některé z nás drží při životě, zlatíčko.“

Sodovi se chtělo křičet. O  čem to sakra mluvili? Zemřela žena a  nejspíš to byl jeho táta, kdo ji zabil. Možná v  tom byla dokonce namočená i jeho mamka. A teď mu dávali lekce ohledně koloběhů života. Nedůvěřivě těkal očima z  jednoho rodiče na druhého.

„Živíte se zabíjením lidí?“

„Ne, zlato, samozřejmě, že se neživíme zabíjením lidí.“Namítla mamka. „Tohle smrtonoši nedělají.“

„Smr... Co?“

Sod se snažil soustředit na mamčin obličej, ale najednou se mu udělalo mdlo. Musel se soustředit na dýchání. Nádech.Výdech.

„Poslouchej, já vím, že je to těžké pochopit,“ ozval se znovu jeho táta. „Ale já jsem smrtonoš a tvoje matka taky.

Slova, co jim vycházela z úst, najednou vůbec nedávala smysl. Smrtonoši přece neexistují. Jsou to postavy bez obličeje,zabalené v černé kápi a hlavně existovaly jen ve filmech. Sod zatřásl hlavou. Snažil si tím vyčistit mysl.

„Poslouchej mě, Sode. Já jsem tu ženu v obchoděnezavraždil. Ona zemřít měla. Jen jsem jí pomohl na druhou stranu. To je to, co smrtonoši dělají.“

Sod byl v pasti. Jak se může hádat s lidmi, kteří jsou blázni?

„Tohle není vtipný.“ Uvědomil si, že v ruce stále svírá lžíci, a tak ji hodil po tátovi, ale místo do něho se trefil do zdi.

„Vážně si myslíte, že uvěřím nějakým pohádkámo smrtonoších? Jestli jsi tu ženu zabil, i  kdyby náhodou, musíme to říct policii.“

„Zlatíčko,“ oslovila ho mamka jemně. „Tady nejde jenom o nás. Ty jsi smrtonoš taky.“

V  Sodovi se najednou probudilo tornádo. Náhle viděl rozmazaně a podlomila se mu kolena. Přes tohle všechno dokázal zůstat stát.

„Sod není roztomilá dětská přezdívka. Je to zkratka pro Smrtí obklopené dítě.“

Smrtí obklopené dítě? Smrtonoši? Co je tohle za lži?

„To jste oba dva zešíleli? Nejsem žádný smrtonoš. Co tosakra vůbec znamená?“

Chtělo se mu už doslova řvát. Nebo jít mlátit do boxovacího pytle. Místo toho ale popadl svou polévku a rozlil ji po celém stole. Jeho mamka se stihla ohnout k zemi, ale táta prostě zůstal sedět, a tak mu polívka skončila v obličeji. Zelená tekutinakaala z otcovy hlavy na jeho novou bundu.

Sod zalapal po  dechu. Obličej měl celý rozpálený, a  tak se chtěl jít opláchnout. Odsunul kuchyňskou židli a snažil serozejít, ale na  to se mu moc motala hlava a  třásly nohy. Svět se najednou začal točit.

„Měli bychom ho vzít k  Rogerovi,“ slyšel Sod hlas svého otce.

A pak se všechno rozmazalo.

A pak zčernalo.

5

Když Sod přišel k sobě, seděl mezi svými rodiči v temnékanceláři. Před nimi stál kancelářský stůl a prázdná židle. Prachem

pokryté závěsy překrývaly okna a  ze stropu visela jednoduchá

žárovka. Jediná věc, která nevypadala docela starobyle, byla

plazmová televize přidělaná na zdi.

Sod polkl a narovnal se. Matně si vzpomínal, jak byl svázán v autě a upřeně koukal z okna, zatímco auto opouštělo dvěpanství na Hlavní ulici. Potom znovu odpadl.

Ty dvě panství byly Williamsburgské dominanty. Stály na hlavní třídě naproti sobě už přes sto let a dříve dokoncebývaly identické. Dnes jedno z panství mělo zahradus přerostlými keři, prkna přes okna, oloupanou omítku a nejvyšší věžičce chyběl špičatý vršek. Vypadalo daleko hůř než jeho dvojčestojící naproti. Nádherné Williamsburgské panství, které bylo bezchybně opečováváno. Na věžičce se tyčil špičatý vršek, který díky sluníčku zářil až dolů na  trávník. Na  trávě před domem stál nápis, který říkal:

VLASTNICTVÍ WILLIAMSBURGOVÝCH

ÚVĚROVÍ SPECIALISTÉ

VÍCE NEŽ 100 LET

www.realitnikancelarwilliamsburgovych.com

Sodovi bylo jasné, že nesedí v  tom krásném Williamsburgském panství, ale v tom druhém. A taky bylo stejně ošklivé zevnitř jako zvenčí.

„Co tu děláme?“ zachraptěl na mamku.

„Je tu někdo, s kým se musíš sejít.“

Stiskla mu ruku a  Sod jí stisk opětoval. V  tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř jimi vstoupil muž s hodně špatnězastřiženým knírem.

„Sodíku!“ řekl a otevřel svou náruč. Měl na sobě obrovskou ohyzdnou havajskou košili. „Konečně se setkáváme!“

„Tohle je tvůj strýc Roger,“ vysvětlil Sodovi táta.

Sod zíral na strýcův pupek, který zakrývaly zlaté palmy.

„Přátelé mi říkají Rodge,“ zakřenil se muž zpoza svého kníru.

Sod zamrkal. „Rodge?“

„Pro tebe strýček Rodge.“

Muž se zasmál a podal Sodovi ruku. Sod jí nejistě potřásl.

„Rád tě poznávám, synku. Jsem bratr tvého otce. Překvapení!“

Sod upřel zrak na  tátu a  zase uvnitř pocítil ten známý pocit vzteku. Nejdřív všechny ty kecy o smrtkách a teď tohle? Samé lži.

„Nemáme žádnou další rodinu. Nemáš bratra,“ řekl.

Táta upřeně hleděl na strýčka Rodge.

„Bohužel... mám.“

„Ale no tak, bráško. Přece na  sebe nebudeme nabroušení tady před chlapcem.“

Strýček Rodge seděl naproti nim na  kancelářském stole. Opatrně se podíval na Soda.

„Určitě máš mnoho otázek ohledně kosení lidí. Ale nejdřív ze všeho by ses měl podívat na tohle instruktážní video.“

Vytáhnul ovladač ze šuplíku a dřív, než Sod stačil něco říct, zapnul obrazovku. Na ní se objevila mladší verze strýčka Rodge. Tentokrát na sobě měl košili s mořskými pannami.

„To jsem já!“ rozzářil se strýček Rodge. Možná až moc.

Na  obrazovce vedle něho stál muž v  černé kápi. Kápě ho zakrývala tak, že bylo těžké spatřit jeho obličej. Držel dlouhou tyč, na jejímž konci bylo ostří. To Sod poznal, byla to kosa.Tohle byl beze sporu ten smrtonoš, co se před vámi objeví, když umíráte.

Ale ten smrtonoš přece není pravý. Neustále si připomínal Sod. A rozhodně není členem naší rodiny.

„Zdravíčko,“ řekl strýček Rodge na  obrazovce. „Já jsem Rodger Danforth, prezident Danforthské rodiny. A tenhle...“ – namířil prstem na toho v kápi – „je jenom zastaralý mýtus.

Strýček Rodge si z kapsy vyndal zapalovač na cigarety,předklonil se a zapálil spodek černé kápě. Ihned začala hořet.Plameny se hnaly směrem nahoru a  ve  chvíli, kdy se dostaly až k hlavě smrtky, vybouchla.

Sod pozdvihl obočí. Efekty ve videu byly překvapivě dobré.

Po tom, co se oblaka kouře rozpustila, si strýček Rodges úšklebkem smetl z ramen zbytky kápě.

„Danforthova rodina je hrdá na to, že jsou její členovésmrtonošskou komunitou s  dlouhou historií ve  Williamsburgu i zbytku země,“ řekl. „Neuvidíte nás nosit černé kápěa obrovské kosy. Danforthovi jsou možná velká, stará rodina, ale jsme moderními smrtonoši.“

„Až na  to, že nejsme moc velká rodina.“ zamumlal Sod. „Máme jenom tři členy. Tedy čtyři – pokud počítáte strýčka Rodge.“

Video pokračovalo. „Když má někdo zemřít, přijdeme ho převést na druhý břeh. Ať už prší, je krupobití, nebo svítísluníčko. Všichni pokrevní příbuzní jsou zasvěceni do  rodinné branže v den, kdy dovrší osmnácti let.“

Strýček Rodge v televizi ukázal na Soda. „A dneska jsi tím šťastlivcem ty. Gratuluji!“

„Ale mně je jenom čtrnáct a  čtvrt,“ začal panikařit Sod. Byl tohle důvod, proč mu ukazovali to video? Aby ho zasvětili do rodinné branže? Možná byl smrtonoš nějaký tajný kód pro něco jiného. Třeba jeho rodina byli zabijáci, jak říkalVancouver.

Mamka špitla na Soda na znamení, aby byl ticho. Obraztelevize se změnil na pizzerii a strýček Rodge se objevilza pultem.

„Abychom skryli naše pravé identity, všichni smrtonoši mají nějakou práci. Mohou pracovat v pizzerii, být bankéři nebo něco jiného.“ Sod se podíval nejdřív na  mamku a  pak na  tátu. „Jako doktor,“ řekl s obviněním v hlase. „Nebo daňový kontrolor.“

„Smrtonoši jsou úplně všude, připraveni na  zkosení rychle a diskrétně,“ řekl strýček Rodge na obrazovce.

„Až budete připraveni, vaše nejbližší rodina vám ukáže, jak se to dělá. Hodně štěstí v kosení lidí,“ strčil si do pusy kousek pizzy a zamával na rozloučenou. Obrazovka zčernala.

Sod pevně stiskl víčka a  snažil se soustředit. Smrtonoši? Smrtí obklopené dítě? Zatajení příbuzní? Najednou zase cítil, jak se s ním všechno točí. Chytil se židle, aby zůstal sedět rovně. Nemohl znovu omdlít. Ne teď, když byl odklopen všemi těmi blázny. Kdo ví, do čeho by se probudil příště.

„To mi vážně říkáte, že jsme rodina smrtonošů?“ zeptal se. „A celý můj život jste kosili lidi, aniž bych to věděl?“

„Já jsem smrtonoš, tvoji rodiče jsou smrtonoši, ty jsismrtonoš,“ řekl strýček Rodge s pokývnutím. „Všichni Danforthovi jsou smrtonoši.“

„O nic z tohohle jsem se neprosil,“ řekl Sod a porozhlédl se po nejrychlejší cestě ven z kanceláře. Byly tu jen dveře, kterými vešli dovnitř, a  oni by ho pravděpodobně stejně chytili dříve, než by je vůbec otevřel.

„Já vím, Soddy,“ řekl strýček Rodge konejšivě. „Být smrtíobklopené dítě je hodně velké břímě. Zvlášť, když jsi takhlemladý.“ Táta naklonil k Sodovi hlavu. „Říkáme ti Sod kvůli tomu, abys, až nadejde tenhle den, věděl, že jsi vždy byl smrtonošem. I když jsi neznal celou pravdu.“

„Smrtí obklopené dítě,“ opakoval Sod hloupě. Celá ta věc se smrtonoši nemohla být pravda. Ale jak mohl dokázat, že to pravda nebyla? Možná kdyby se neustále ptal na detaily, tak by jim nakonec došly odpovědi. Neměli by šanci s tou lžípokračovat.

Narovnal se na židli a otočil se na strýčka. „Jak dokážete být u všech smrtí v zemi, když jste jenom tři?“

„V  Danforthově rodině je nás daleko víc,“ odpověděl strýček. „Jenom ve  městě žijí stovky Danforthů – a  daleko víc jich žije v  celé zemi. Všichni jsou naši příbuzní. Jsme armáda smrtonošů. Společnými silami dokážeme být u každé smrti ve Williamsburgu.“ Sod se ušklíbl. Byla to dobrá výmluva, ale těžko uvěřitelná. Byl si jist, že by o všech těch příbuznýchmusel něco vědět, nebo ne?

„A kde přesně má tahle tajná armáda smrtek základnu?“

„Zrovna v  ní sedíš,“ řekl strýček Rodge a  pozvedl ruce ke  stropu. „Tohle je Danforthské panství – základna smrtek ve Williamsburgu.“

Sod nevěřícně potřásl hlavou.

„Tahle barabizna je naše?“ otočil se na mamku. „Mámnějaké bratry a sestry, o kterých jste mi neřekli?“

„Ne, zlatíčko. Jenom hodně sestřenic, bratranců a vzdálených příbuzných,“ odpověděla mamka a poplácala hopo rameni.

„Ale asi bys měl vědět, že tvůj přítel Barley je tvůj bratranec,“ řekl strýček Rodge hrdě. „Barley je můj syn. Vlastně,adoptovaný syn.“

Sod nemohl uvěřit vlastním uším. Jeden ze členů jehovlastní kapely. Proč by mu tohle Barley tajil? Rozhodně si s  ním zítra na zkoušce promluví.

„Strýček Rodge před pár lety pomohl Barleymu z  ulice,“ podotkla mamka, protože si myslela, že Sod strýčka obdivuje, když ztichl. Ve skutečnosti jen neměl co říct.

„On kosil lidi ve škole?“ vyhrkl Sod.

„Ale ne, Barley není smrtonoš. Je adoptovaný, takže nemá Danforthovic krev – nemůže být smrtonoš. Ale ví o tom. Bylo by těžké to skrývat teď, když je jeho otec prezidentem.“

„Proč jste to tedy skrývali přede mnou?“ zeptal se Sod naštvaně. „Neskrývali jsme to před tebou, vážně – smrt je nevyhnutelná část života,“ řekl Sodův táta klidně. „Mluvil jsem s tebou o smrti, jak jsem jen mohl, ale –“

„Ale nechtěli jsme tě rozrušit,“ dokončila mamka. „Sode, moc nám na  tobě záleží, a  proto jsme tě chtěli chránit před tvrdou realitou smrti, jak dlouho jsme jen mohli. Takže jsme tě drželi dál od jiných Danforthů, dokud jsi nebyl dost starý na to, abys to zvládnul přijmout.“

„Proto se s Rodgem setkáváš až teď,“ řekl táta.

„Prý jsem pro děti nebezpečný,“ řekl strýček a mrkl na Soda. Ten se na  něho ošklivě podíval. Tohle rozhodně nebyl čas na špatné vtipy. Nebo mrkání.

„Děti by měly mít šanci vyrůst bez toho, aniž by přemýšlely nad smrtí,“ zamumlala mamka. „Zvlášť, když smrtonoši musí žít se smrtí každý den svého dospěláckého života.“

„Nikoho nenutíme,“ řekl strýček Rodge a  věnoval mamce upjatý úsměv. „Jednoduše zasvětíme členy rodiny do důležité práce se smrtí v  den, kdy dosáhnout osmnácti let.“ Sodova mamka se postavila a přešla ke špinavému oknu. Stála zády k ostatním a zakoukala se ven přes žaluzie.

„Je mi líto, Rodgere. Jen jsem pro Soda chtěla normálnídětství. Život je naprosto jiný, když se staneš smrtkou. I když je ti osmnáct.“

„Ale mně není osmnáct. Tak proč se mi to děje už teď? Jánechci –“ Náhle přestal mluvit. Došlo mu proč. V obchoděs koláčky viděl něco, co vidět neměl, a místo toho, aby šel do školy jako normální člověk, tak se do toho namočil taky.

„Sode, měl bys vědět, že... že se udusila,“ ujasnil táta a otočil se na něj. „Ta žena v obchodě s koláčky. Jedla oříškovo-javorový koláček a  udusila se oříškem. Zemřela rychle. Nešťastná smrt,“ dodal a zakroutil hlavou. „Konec si vybrat zkrátka nemůžeme.“

Sod si vzpomněl na její sněhově bílý obličej a ledově modré rty.

„Mohl jsi jí pomoct,“ zašeptal. „Nebo ji varovat. Nemusela zemřít. Nemusela strávit poslední chvíle svého života sama na zemi.“

„Nejsem zrovna šťastný, že jsi to viděl, Soddy,“ podotknul strýček.

„Vím, že je ti jenom čtrnáct, ale nejsi jediným Danforthem, který byl svědkem kosení dříve, než dosáhl osmnácti. V  naší krvi je něco, co nás k smrti přitahuje. A probouzí se to v tobě daleko dřív než v osmnácti.

Sod si uvědomil, že jeho klouby jsou bílé z toho, jak pevně svírá židli, a tak ji pustil. Vzpomněl si, jak na něho jeho vlastní krev šeptala a  nutila ho ráno jít do  toho obchodu s  koláčky. Bylo to to, co měl strýček Rodge na  mysli? Protože to bylo směšné. Bylo naprosto nelogické, že by jeho krev moha vycítit smrt na druhé straně ulice – a že by se jeho celá rodinaspecializovala na kosení lidí.

Možná, že se jen snažili zakrýt tu vraždu v  obchodě s koláčky. Co když opravdu byli skupina vrahů? Co když byl jejich další oběť?

Neuvěřitelné. Strýček Rodge si myslel, že jeho prezentace byla úspěšná, a tak se postavil a promnul si ruce.

„Takže teď, když už víš pravdu o  své rodině,“ řekl strýček, „je čas, aby ses naučil kosit.“ Sod zbělal. Jeho mamka se otočila od okna.

„Musí?“ zeptala se prosebně. „Není mu osmnáct. Jediné, co chce, je hrát v kapele ještě pár let.“

„To je v  pořádku, Rosie,“ řekl Sodův táta. „Je čas, aby se postavil vstříc svému osudu.“ Sodova mamka se zatvářilanešťastně.

„Obávám se, že pravidla jsou jasná,“ řekl strýčeknerozhodně. „Pokud se nezletilý Danforth poučí o řemesle, musí ho začít vykonávat.“

Sod zakroutil hlavou, ale jeho ústa nevydala ani hlásku.Tohle se přeci nemohlo dít.

„Rodgere,“ zněl najednou Sodův otec tak pracovně. „Měl bys pro nás jednu kosu?“

„Zrovna jsem ti ji chtěl nabídnout, bratříčku,“ vytáhnulstrýček z kapsy předmět, co vypadal docela jako telefon, a podal jej Sodovi.

„Tohle je tvoje kosa, Soddy. V dnešní době už je všechnoelektronické – investovali jsme mnoho peněz do technologie, kterou posledních pár let používáme. Tvoje kosa tě dovede za  lidmi, které musíš zkosit. Tvoje první kosení proběhne asi za desetminut.“ Sod skopnul židli, na které před chvílí seděl. „COŽE?“

„Ukaž mi to,“ vzal si táta od Soda kosu a podíval sena dislej. „Ano, vypadá to, že to úmrtí se stane jen pár bloků odtud. Raději bychom se s tím měli rovnou vypořádat.“

Sodova mamka otevřela dveře k  odchodu a  zakroutila hlavou, zatímco Sod jen strnul a stál.

„Uvidíme se, Soddy,“ ukázal strýček na  Soda dva zdvižené palce.

„Dobře, Sode,“ řekl táta a podepřel ho pod ramenem.„Dostaneme tě k tvé první smrti.“

„Mé první smrti?“ zaskřehotal Sod a  setřásl jeho ruku. „Zbláznili jste se, lidi?“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist