načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Smrtící vzpomínky - J. D. Robb

Smrtící vzpomínky

Elektronická kniha: Smrtící vzpomínky
Autor:

Přízraky minulosti někdy mohou být vražedné... Nebo zavražděné? Eva Dallasová tváří v tvář zločinu, který ji zasáhne v hloubi duše ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 359
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Memory in death
Spolupracovali: přeložila Magdalena Cindričová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Metafora, 2012
ISBN: 978-80-735-9344-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dvacátý druhý příběh ze série SF detektivek s poručíkem Evou Dallasovou. Těsně před Vánocemi bývá všude na světě zmatek a nejinak je tomu i v New Yorku v roce 2059. Sotva Eva Dallasová objasní dva případy úmrtí, při nichž hlavní roli sehrály drogy, čeká na ni vyšetřování další vraždy. Objeví totiž mrtvolu ženy, kterou kdysi dobře znala, a má plné ruce práce, aby jí tento případ vůbec byl přidělen. Dlouhou dobu není znám ani motiv činu a okruh podezřelých dokonce v jednu chvíli ukazuje i na samotnou Evu a jejího manžela.

Popis nakladatele

Přízraky minulosti někdy mohou být vražedné... Nebo zavražděné? Eva Dallasová tváří v tvář zločinu, který ji zasáhne v hloubi duše...

Další popis

Eva Dallasová je výborná policistka, která se nelekne ani nejhorších zločinců a nejnebezpečnějších situací a dokáže čelit všemu, před co ji nelehký život vyšetřovatelky vražd postaví. Jen jedna věc ji děsí: vzpomínky na příšerné dětství, jaké by žádné dítě nemělo zažít. Snaží se s nimi sice bojovat, ale když se na policejní stanici, kde pracuje, náhle objeví Trudy Lombardová, jedna z jejích bývalých pěstounek, zasáhnou ji přímo s drtivou silou. Citové jizvy způsobené ledovými koupelemi, zamykáním ve tmě a drhnutím podlah kartáčkem na zuby se bolestivě otevřou. Evin manžel, sympatický a lehce výstřední miliardář Roarke, najde svou ženu zhroucenou, a to je něco, nač se rozhodně nemíní nečinně dívat. Brzy se také vyplní podezření, že lidská zrůda Trudy se neobjevila jenom tak. Roarke se nezná zuřivostí, když se vynoří u něj v kanceláři s vyděračským požadavkem dvou milionů dolarů. Místo peněz se však dočká něčeho úplně jiného: násilné smrti. Za stávajících okolností je ale zřejmé, na koho padne podezření… Eva se pokouší vraždu vyřešit, ale kromě obvyklých problémů, a ještě nějakých navíc, se musí potýkat i s vlastním pocitem, který do té doby nezažila. Trudy je jedinou obětí, s níž nedokáže mít soucit…


Zařazeno v kategoriích
J. D. Robb - další tituly autora:
Smrtící nevinnost Smrtící nevinnost
Smrtící hrátky Smrtící hrátky
Smrtící kalich Smrtící kalich
Totožnost neznámá Totožnost neznámá
Tiše a přesně Tiše a přesně
Se mnou si nezačínej Se mnou si nezačínej
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Smrtící vzpomínky


2

Copyright © 2006 by Nora Roberts

Translation © 2012 Magdalena Cindričová

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-864-8 (PDF)

Od této autorky dosud vyšlo

Smrtící nahota

Smrtící sláva

Smrtící nesmrtelnost

Smrtící extáze

Smrtící pomsta

Smrtící rituál

Smrtící svátky

Smrtící spiknutí

Smrtící věrnost

Smrtící svědectví

Smrtící soud

Smrtící zrada

Smrtící svůdnost

Smrtící setkání

Smrtící pravidla

Smrtící portrét

Smrtící imitace

Smrtící rozdělení

Smrtící vize

Smrtící posedlost

Smrtící klon


3

Smrtící vzpomínky

J

. D. Robb

Přeložila Magdalena Cindričová


5

Žila v botě stará bába, kopu dětí měla,

s těmi dětmi si však vůbec rady nevěděla.

Zvykla si k jídlu jen polévku bez chleba jim dát,

a než šly spát, řádně jim napráskat.

Paměť, strážce mozku.

William Shakespeare


6


7

KAPITOLA 1

Smrt si nevzala volno. New York sice oslňoval třpytem

a leskem prosincové výzdoby roku 2059, ale Santa Claus

byl mrtvý. A pár jeho skřítků nevypadalo moc dobře.

Poručík Dallasová stála na chodníku a zkoumala, co

zbylo ze svatého Nicka, zatímco kolem ní běsnil řev Ti

mes Square. Několik dětí, dost malých na to, aby věřily,

že se tlustý chlápek v červeném obleku spustí do komína

a přinese jim dárky, místo toho, aby je ve spaní zamor

doval, vřískalo silou decibelů, při nichž praskají bubín

ky. Evu napadlo, proč je ten, kdo se o ně stará, okamžitě

neodtáhl pryč.

Moje práce to není, pomyslela si. Chválabohu. Raději

se zabývala krvavým svinstvem u nohou.

Zadívala se nahoru. Vypadl z třicátého šestého podla

ží hotelu Broadway View. To hlásil první policista, který

se objevil na místě činu. Křičel: „Ho, ho, ho“ – jak tvrdili

svědci – pak se rozplácl na zemi a přitom sejmul nějaké

ho nešťastného troubu, který si to rázoval kolem.

Bylo jí jasné, že oddělit od sebe dvě rozmašírovaná

těla nebude nic příjemného.

Další dva postižení vyvázli s lehčími zraněními – jedna

žena se prostě svalila jako špalek a narazila hlavou na

chodník, jakmile ji celou postříkal ohavný proud krve,

sraženin a mozku. Dallasová se rozhodla přenechat je

zatím záchranářům a vyslechnout jejich výpovědi, až bu

dou schopní rozumně uvažovat.


8

Už věděla, co se tu stalo. Viděla to ve skelných očích

Santových pomocníků.

Zamířila k nim v dlouhém černém koženém kabátě

vlajícím v chladném vzduchu. Hubenou tvář jí rámovaly

krátké hnědé vlasy. Její oči měly barvu dobré staré whis

ky a byly podlouhlé jako všechno ostatní. A stejně jako

všechno ostatní, i ony byly skrznaskrz policajtské.

„Ten chlápek v Santově obleku je váš kamarád?“

„Ach, bože. Tubbs. Bože.“

Jeden byl černý, druhý bílý, ale oba teď tak trochu

zezelenali. Moc se jim nedivila. Odhadovala, že je jim

něco pod třicet, a jejich elegantní oblečení na párty

svědčilo o tom, že jsou zřejmě nižší vedoucí pracovníci

firmy, jejíž vánoční oslava byla tak drsně přerušena.

„Zařídím, aby vás oba dovezli do centra, kde podáte

výpověď. Byla bych ráda, kdybyste dobrovolně souhlasili

s testem na zakázané látky. Pokud odmítnete...,“ na oka

mžik se odmlčela a nepatrně se pousmála, „přinutíme

vás.“

„Bože, do prdele. Tubbs. Je mrtvý. Je mrtvý, že?“

„Je to potvrzeno,“ řekla Eva a otočila se, aby dala po

kyn své partnerce.

Detektiv Peabodyová, s tmavými vlasy momentálně

rozverně navlněnými, se zvedla od propletenců těl.

I ona byla trochu nazelenalá, všimla si Eva, ale držela

se.

„Mám totožnost obou obětí,“ oznámila. „Santa se jme

nuje Max Lawrence, je mu dvacet osm let, bydlí v centru.

Chlápek, který – ha, ha – zmírnil jeho pád, je Leo Jacobs,

třicet tři let. Z Queensu.“

„Postarám se o to, aby ti dva byli zajištěni, absolvovali

test na zakázané látky a podali výpověď, až tady skončí

me. Ty asi budeš chtít jít nahoru, podívat se na místo,

promluvit s dalšími svědky.“

„Já...“

„Co se toho týče, můžeš si vybrat.“


9

„Jo.“ Peabodyová se zhluboka nadechla. „Mluvila jsi

vůbec s nimi?“

„To nechám na tobě. Chceš si je podat tady?“

„No...“ Peabodyová zkoumavě pohlédla na Evu, zjev

ně uvažovala o správné odpovědi. Eva jí nenapověděla.

„Jsou pořádně otřesení a je tu chaos, ale... Možná by

chom se od nich mohli něco dozvědět hned tady, než se

dají dohromady a začnou přemýšlet, do jakého průšvi

hu by se mohli dostat.“

„Kterého chceš?“

„Hm. Vezmu si toho černého.“

Eva přikývla. „Vy,“ ukázala. „Jméno?“

„Steiner, Ron Steiner.“

„Půjdeme se trochu projít, pane Steinere.“

„Není mi dobře.“

„To je mi jasné.“ Kývnutím mu naznačila, aby se zvedl,

vzala ho za loket a odvedla o pár kroků dál. „Vy jste pra

coval s Tubbsem?“

„Jo. Jo. V Tyro Communications. Kamarádili jsme

spolu.“

„Velký šéf, co?“

„Kdo, Tubbs? Jo.“ Steiner si setřel pot z čela. „Myslím,

že přišel asi v dvaapadesátém. Tak jsme si řekli, že by

mohla být psina půjčit mu na oslavu oblek Santy.“

„Jaké hračky a dobrůtky měl dnes Tubbs ve svém pytli,

Rone?“

„Proboha.“ Zakryl si rukama tvář. „Ježíšikriste.“

„Zatím nepořizujeme záznam, Rone. Nahrajeme si

to, ale teď mi prostě jenom povězte, co se seběhlo. Váš

kamarád je mrtvý a kromě něho taky nějaký chudák, co

zrovna šel po chodníku.“

Ron s rukama na tváři řekl: „Šéfové přichystali na

podnikovou párty bufet s občerstvením. Ale nechtěli

zatáhnout žádný chlast, víte.“ Ron se dvakrát prudce

otřásl, pak spustil paže podél těla. „Tak se nás pár do

mluvilo a najali jsme si na celý den to apartmá. Když


10

zmizeli pohlaváři, vytáhli jsme pití a rekreační látky, jak

se říká.“

„Co třeba?“

Polkl a konečně se jí podíval do očí. „Trochu Exotiky,

taky Push a Jazz.“

„Zeus?“

„Do toho se nepouštím. S tím testem souhlasím. Jedi

né, co jsem měl, bylo pár šluků Jazzu.“ Když Eva mlčela

a jen mu hleděla do očí, vyhrkl: „Nikdy nebral nic tvrdé

ho. Tubbs ani náhodou, přísahám. Věděl bych o tom. Ale

myslím, že dnes něco měl, možná si tím řízl Push, nebo

mu to tam někdo přidal. Idiot,“ dodal a po tvářích se

mu začaly kutálet slzy. „Byl zhulený, to vám povím. Ale,

proboha, byl mejdan. Prostě jsme se bavili. Lidi se smáli

a tancovali. Potom Tubbs otevřel okno.“

Ruce měl najednou všude. Na obličeji, na krku, ve vla

sech. „Ach, bože, bože. Napadlo mě, že to udělal proto,

že tam bylo plno kouře. Najednou, víte, vylezl nahoru

a připitoměle se šklebil od ucha k uchu. A vykřikoval:

,Přeju všem veselé Vánoce a taky dobrou noc!‘ Potom

skočil. Po hlavě. Ježíšikriste, byl to okamžik. Nikdo ho ani

nestačil chytit. Stalo se to rychle, hrozně rychle. Lidi za

čali křičet a pobíhat a já jsem utíkal k oknu a podíval se

dolů.“

Rukama si otřel obličej a znovu se otřásl. „A křičel

jsem, ať někdo zavolá devět set jedenáctku, a Ben a já

jsme se hnali dolů. Nevím proč. Byli jsme jeho kamará

di, tak jsme se tam rozběhli.“

„Kde dostal tu věc, Rone?“

„Páni, to je v hajzlu.“ Uhnul očima a zadíval se kolem

ní na ulici. Eva věděla, že svádí obvyklý boj, jestli prásk

nout, nebo zatloukat.

„Musel to dostat u Zera. Pár se nás složilo, ať máme

paklík na zábavu. Nic tvrdého, přísahám.“

„Kde dělá Zero?“

„Vede klub na rohu Broadwaye a Devětadvacáté.


11

U Zera. Pod pultem prodává rekreační. Proboha, Tubbs

za to nemohl. Byl to jenom hrozný pitomec.“

Velkého pitomce a smolařského troubu seškrabovali

z chodníku, zatímco Eva mířila do centra zábavy. Vypa

dalo to tam přesně, jak předpokládala: příšerná změť

povalujícího se oblečení, rozlitého alkoholu, rozháze

ných zbytků jídla. Okno zůstalo otevřené, což bylo dob

ře, protože tu ještě přetrvával pach kouře, zvratků a se

xu.

Svědkové, kteří nezdrhli jako krysy, podali výpovědi

v sousedních místnostech, pak byli propuštěni.

„Co si o tom myslíš?“ zeptala se Eva Peabodyové, když

překročila minové pole talířů a sklenic válejících se po

koberci.

„Kromě toho, že se Tubbsovi nepodaří dostat na svát

ky domů? Ten idiot se zfetoval, možná si myslel, že ven

ku přešlapuje Rudolf s ostatními soby a saněmi. Skočil,

jak jasně vidělo víc než tucet svědků. Příčina smrti: až

moc velké oblbnutí.“

Když Eva mlčela a jen dál zírala na otevřené okno, Pe

abodyová přestala ukládat do sáčků pilulky, které našla

na zemi. „Máš jiný názor?“

„Nikdo do něho nestrčil, ale někdo mu k tomu mi

mořádnému oblbnutí pomohl.“ Bezmyšlenkovitě si za

čala mnout bok, který ji ještě občas bolel po hojícím se

zranění. „V jeho toxikologickém rozboru bude něco

jiného než veselé pilulky nebo dryják, co mu ho na tři

hodiny postaví.“

„Ve výpovědích nebylo nic, co by nasvědčovalo, že

proti tomu chlápkovi někdo něco měl. Byl to jenom

moula. A ty zakázané látky sem přinesl právě on.“

„To je pravda.“

„Chceš jít za tím dealerem?“

„Zabily ho drogy. Tu zbraň namířil chlap, který je pro

dával.“ Uvědomila si, že si tře bok, přestala a otočila se.


12

„Co ses dozvěděla od svědků o sklonech toho chlapíka,

co se týče zakázaných látek?“

„Nic nebral pravidelně. Jenom občas trochu blbnul

na večírcích.“ Peabodyová se na okamžik zarazila. „A jed

ním ze způsobů, jak si dealeři zvyšují kšefty, je to, že tu

a tam své zboží něčím vylepší. Fajn. Mrknu se, jestli proti

drogové má něco na Zera, pak si s ním půjdem promlu

vit.“

Vedení akce svěřila Peabodyové a sama se věnovala zís

kávání informací o nejbližších příbuzných. Tubbs neměl

manželku ani družku, ale v Brooklynu žila jeho matka.

Jacobs měl ženu a dítě. Protože nebylo pravděpodobné,

že bude zapotřebí nějak šťourat do životů obou obětí,

spojila se s poradcem pro pozůstalé. Informovat rodinu

je vždycky těžké, ale o svátcích to má ještě horší rozměr.

Opět stála na chodníku a dívala se na policejní zábra

ny, na davy lidí za nimi, na ošklivé skvrny, které zbyly na

dláždění. Bylo to hloupé, vyslovená smůla, která měla až

příliš mnoho rysů frašky, než aby se daly přehlédnout.

Ale dva muži, kteří ještě ráno žili, putovali teď v pyt

lích do márnice.

„Hej, dámo! Hej, dámo! Hej, dámo!“

Po třetím zavolání se Eva otočila a spatřila kluka, kte

rý podlezl policejní pásku. Nesl otlučený kufr skoro tak

velký, jako byl on sám.

„Mluvíš se mnou? Vypadám jako dáma?“

„Mám něco moc hezkýho.“ Zatímco ho pozorovala,

spíš fascinovaně než překvapeně, rozepnul uzávěr na

kufru. Ze dna vyskočil trojnohý stojan, kufr se rozložil

a stal se z něho stůl plný šálů a šátků. „Kvalitní věci. Sto

procentní kašmír.“

Chlapec měl pleť barvy dobré černé kávy a oči ab

surdně zelené. Na zádech se mu na popruhu pohupoval

vzdušný skejt, na jehož prkně byly v jasných červených,

žlutých a oranžových barvách namalované plameny.


13

Usmíval se na ni a přitom hbitými prsty vytahoval růz

né šátky. „Tahle barva by vám slušela, paní.“

„Proboha, prcku, jsem policajtka.“

„Poldové poznají dobrý materiál.“

Mávnutím ruky odehnala strážníka ženoucího se smě

rem k nim. „Mám tady práci se dvěma mrtvými chlápky.“

„Už jsou pryč.“

„Viděl jsi toho, co skočil?“

„Ne.“ Znechuceně potřásl hlavou. „Neviděl, ale slyšel

jsem to. Když někdo vyskočí z okna, seběhne se hro

mada lidí, tak jsem se sebral a přišel taky. Dá se udělat

dobrej kšeft. Co říkáte tady tomu červenýmu? K vašemu

drsňáckýmu kabátu by šel.“

Musela ocenit jeho kuráž, ale stále se tvářila přísně.

„Nosím drsňácký kabát, protože jsem drsňačka, a jestli

jsou tyhle šátky z kašmíru, zbaštím jich celý kufr.“

„Na štítku je to napsaný; a to přece platí.“ Znovu se

usmál, tentokrát vítězně. „V tom červeným vypadáte

moc hezky. Dám vám dobrou cenu.“

Zavrtěla hlavou, ale pak její pozornost upoutal jiný,

károvaný černozelený šátek. Znala někoho, kdo by ho

nosil. Možná. „Kolik?“ Vytáhla károvaný šátek a zjistila,

že je měkčí, než odhadovala.

„Sedmdesát pět. To je za babku.“

Opět ho odložila a zpražila ho pohledem, který oka

mžitě pochopil. „To je spousta babek.“

„Šedesát pět.“

„Padesát, a dost.“ Vytáhla peníze a on jí předal šátek.

„Teď utíkej za pásku, než tě seberu za šmelinu.“

„Vezměte si i ten červený. No tak, paní. Dám ho za

polovinu. Neproděláte.“

„Ne. A jestli zjistím, že strkáš prsty někomu do kapes,

najdu si tě. Můžeš se vsadit.“

Chlapec odpověděl jen úsměvem, zaklapl uzávěr a slo

žil kufr. „Klídek, žádný strachy. Veselý Vánoce a tak dál.“

„Tobě taky.“


14

Otočila se a spatřila Peabodyovou, jak míří k ní, a tro

chu moc rychle strčila šátek do kapsy.

„Tys něco koupila. Nakupovala jsi!“

„Nenakupovala. Koupila jsem něco, co vypadá jako

kradené zboží. Možná to poslouží jako důkaz.“

„Páni.“ Peabodyová přejela prsty po okraji šátku. „Je

hezký. Kolik stál? Možná bych taky chtěla něco takový

ho. Ještě nemám všechny dárky. Kam šel?“

„Peabodyová.“

„Zatraceně. Tak jo, jo. Martin Knot alias Zero má zá

znam na protidrogovém. Pohádala jsem se kvůli tomu

s detektivem Piersem, ale naši dva mrtví jsou důležitější

než jeho momentální vyšetřování. Předvedeme ho k vý

slechu.“

Když vykročily k vozu, Peabodyová se ohlédla. „Měl

tam nějaké červené?“

Klub měl otevřeno, jak kluby v tomto sektoru obvykle

mívají, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.

Ten Zerův byl o něco málo lepší než obyčejná putyka,

měl kruhový otočný barový pult, oddělené boxy a spous

tu stříbra a černi, což se líbilo mladým intelektuálům.

Momentálně tu hrála tlumená reprodukovaná hudba

a telestěny byly plné příjemného mužského obličeje, na

neštěstí trochu zakrytého zplihlými purpurovými vlasy.

Zasmušile zpíval o marnosti života.

Eva by mu mohla říct, že pro Tubbse Lawrence a Lea

Jacobse se ta marnost ukázala ještě mnohem marnější.

Vyhazovač byl mohutný jako maxibus a jeho dlouhá

bunda dokazovala, že černá nemusí vždycky zeštíhlovat.

Poznal, že jsou od policie, sotva vešly. Eva postřehla, že

se mu zablesklo v očích a důležitě vypjal ramena.

Podlaha se sice přímo netřásla, když po ní vykročil,

ale neřekla by, že má zrovna lehký krok.

Vrhl na obě ostrý pohled oříškově hnědých očí a vyce

nil zuby.


15

„Máte nějaký problém?“

Peabodyová se trochu opozdila s odpovědí, ze zvyku

čekala, že se vedení ujme Eva. „To záleží na okolnos

tech. Chtěly bychom si promluvit s vaším šéfem.“

„Zero má práci.“

„No, tak asi budeme muset počkat.“ Peabodyová se

pomalu rozhlížela kolem sebe. „Zatímco tady budeme

čekat, mohly bychom se třeba mrknout na vaši licenci.“

Teď i ona ukázala zuby. „Líbí se mi podniky, kde je hod

ně práce. Možná si popovídáme s někým z vaší klientely.

O mezilidských vztazích a tak.“

Během řeči vytáhla svůj odznak. „Zatím mu řekněte,

že na něho čeká detektiv Peabodyová a její partnerka,

poručík Dallasová.“

Peabodyová rázně odpochodovala ke stolu, u něhož se

k sobě tiskli muž ve společenském obleku a žena – která

vzhledem k rozměrům ňader, překypujících z jejího rů

žového topu pošitého flitry, nevypadala na jeho manžel

ku. „Dobré odpoledne, pane!“ pozdravila ho s nadšeným

úsměvem a jemu z tváře vyprchala krev. „Co vás dnes při

vádí do tohohle vybraného podniku?“

Rychle se napřímil a zamumlal něco o tom, že tu má

schůzku. Zatímco pelášil pryč, žena vstala. Protože byla

asi tak o patnáct centimetrů vyšší než Peabodyová, vypí

nala svá impozantní ňadra přímo před její tváří. „Já tady

pracuju! Já tady pracuju!“

Peabodyová, pořád s úsměvem, vytáhla memokartu.

„Vaše jméno prosím.“

„Ale hovno!“

„Paní Alehovno, chtěla bych vidět vaši licenci.“

„Bejku!“

„Myslím to vážně. Jen namátková kontrola.“

„Bejku.“ Otočila se i se svými prsy k vyhazovači. „Ta

policajtka mi vyhnala zákazníka.“

„Promiňte, ale ráda bych viděla vaši licenci. Pokud je

všechno v pořádku, budete se moct vrátit k práci.“


16

Býk – zdálo se, že toho dne si lidé říkají jmény odpo

vídajícími jejich vzhledu – se postavil vedle Peabodyové,

která teď připomínala, jak napadlo Evu, malou, ale pev

nou náplň mezi dvěma pořádnými kusy chleba.

Eva pro jistotu přenesla váhu na špičky.

„Nemáte právo tady rušit klienty.“

„Jenom smysluplně využívám čas, zatímco tady čekám

na pana Knota. Poručíku, mám dojem, že pan Býk nemá

pochopení pro policejní důstojníky.“

„Pro ženy znám lepší využití.“

Eva se znovu vypjala a její tón byl mrazivější než vítr

v prosinci. „Chtěl byste tak využít mě, Bejku?“

Koutkem oka zaznamenala pohyb, záblesk barvy na

úzkém točitém schodišti, které vedlo do prvního patra.

„Zdá se, že váš šéf si přece jenom udělal čas.“

Další jméno odpovídající zevnějšku, usoudila. Muž

měřil něco málo přes metr padesát a vážil sotva pětačty

řicet kilo. Vykračoval si stylem, jakým si malí lidé snaží

kompenzovat svou výšku, na sobě světle modrý oblek

s růžovou květovanou kravatou. Měl krátké rovné vlasy

a připomínal jí portréty Julia Caesara.

Vlasy byly černé jako inkoust – stejně jako jeho oči.

Když se usmál, zablýskl se mu v ústech stříbrný špičák.

„Můžu pro vás něco udělat, důstojníci?“

„Pan Knot?“

Rozhodil ruce a kývl hlavou. „Můžete mi říkat Zero.“

„Máme tady bohužel jednu stížnost. Potřebujeme,

abyste s námi zajel do města a zodpověděl pár otázek.“

„Jakou stížnost?“

„Jedná se o prodej zakázaných látek.“ Peabodyová

trhla hlavou k jednomu z boxů. „Takových, které užívá

část vaší klientely.“

„Jsou tu soukromé boxy.“ Tentokrát nejenže rozhodil

ruce, navíc zvedl i ramena. „Těžko mít oči všude. Ale

určitě dám tyto lidí vyvést. Provozuju solidní podnik.“

„O tom si promluvíme u nás.“


17

„Jsem zatčen?“

Peabodyová povytáhla obočí. „Chcete být?“

Přívětivost v Zerových očích nahradilo něco mnohem

méně příjemného. „Býku, zavolejte Fienese, ať se se mnou

sejde...“

„Na Policejní centrále,“ doplnila Peabodyová. „U de

tektiva Peabodyové.“

Zero popadl kabát, dlouhý bílý model, který byl zřej

mě z pravého kašmíru. Když vycházeli ven, Eva na něho

pohlédla.

„Ke dveřím jste si postavil idiota, Zero.“

Zero pokrčil rameny. „Má to svůj význam.“

Eva doprovázela Zera klikatícími se prostory centrály.

Otráveně na něj pohlédla. „Svátky,“ prohodila neurčitě,

když narazili na další shluk lidí. „Každý se chce strhat,

aby si vyčistil stůl a nemusel už nic dělat. Jak to tak vypa

dá, mám štěstí, že jsem dostala na hodinu výslechovou

místnost.“

„Zbytečná ztráta času.“

„Ale no tak, Zero, víte, jak to chodí. Když přijde stíž

nost, musíte ji řešit.“

„Znám většinu poldů z protidrogového.“ Podíval se

na ni přimhouřenýma očima. „Vás neznám, ale jestli je

něco...“

„Lidi se střídají, nemyslíte?“

Za eskalátorem zahnula do jedné z menších výslecho

vých místností. „Posaďte se,“ vyzvala ho a ukázala na jed

nu ze dvou židlí u malého stolku. „Dáte si něco? Kávu

nebo něco jiného?“

„Potřebuju jenom svého advokáta.“

„Půjdu to prověřit. Detektive? Můžeš na chvilku?“

Vyšla ven a zavřela za Peabodyovou dveře. „Právě jsem

si chtěla prohledat kapsy, jestli v nich nemám nějaké

drobky,“ podotkla Peabodyová. „Proč jsme mlžily?“

„Nemá smysl prozrazovat mu, že děláme na vraždách,


18

dokud se nezeptá. Podle něj se jedná o jasný výslech

protidrogového. Ví, jak to chodí, ví, kde podmáznout.

Nemá obavy z toho, že budeme trochu šťourat. Myslí si,

že pokud máme řádnou stížnost, odpálkuje ji, zaplatí

pokutu a vrátí se k práci jako obvykle.“

„Namyšlený malý grázl,“ zamumlala Peabodyová.

„Jo, tak toho využijeme. Trochu si ho podáme. Nebu

deme se snažit dostat ho za vraždu. Ale vezmeme si na

paškál jeho spojení s Tubbsem, ať si myslí, že se ho snaží

shodit jeden z jeho zákazníků. Povedeme to tak, jako

že se jenom snažíme dostat to do spisu. Tubbs někomu

ublížil a teď se pokouší shodit to na Zera.“

„Chápu, dožereme ho. To nemusí být na škodu.“ Pe

abodyová si otřela dlaně o stehna. „Odříkám mu práva,

zjistím, jestli si budeme rozumět.“

„Postarám se o jeho advokáta. Víš, vsadím se, že půjde

na protidrogové, a ne na vraždy.“ Eva se usmála a odkrá

čela.

Před vyšetřovnou se Peabodyová vzchopila, pak do

stala nápad, plácla se po tvářích a pak se do nich štípla,

aby zrůžověly. Když vešla do místnosti, klopila oči k zemi

a celá se rděla.

„Zapnu záznam, pane Knote, a přečtu vám vaše prá

va. Moje... Poručík se jde podívat, jestli už dorazil váš

advokát.“

Odkašlala si a se samolibým úsměvem zapnula zá

znamník, pak odříkala nové znění práv. „Ehm, je vám

jasné, jaká jsou vaše práva a povinnosti, pane Knote?“

„Samozřejmě. Dělá vám nějaké potíže?“

„Není moje chyba, že chce být dnes brzo doma, a to

hle na nás teď spadlo. Každopádně máme informaci,

která svědčí o tom, že zakázané látky byly zakoupeny

a prodány v podniku patřícímu... Zatraceně, měla bych

počkat na právníka. Promiňte.“

„Žádný problém. To je v pořádku.“ Zaklonil se, zjevně

jako člověk zvyklý šéfovat, a mávl na ni rukou, aby pokra




J. D. Robb

J.D.ROBB


10. 10. 1950

J.D.Robb je pseudonymem známé americké spisovatelky Nory Roberts.

Nora Roberts se od vydání své první knihy v roce 1981 stávala velmi úspěšnou autorkou. Každý rok vydala hned několik knih. Její vydavatel se ovšem začal obávat, aby trh knih nebyl její tvorbou přesycen. V roce 1992 přešla do nakladatelství Putnam a brzy na to se rozhodla psát knihy trošku odlišného rázu než do té doby. Všechny její čtenářky byly zvyklé pod autorem Nora Roberts najít klasickou romantickou literaturu. Proto, když se Nora rozhodla psát literaturu s troškou více napětí, použila nový neznámý pseudonym. Byl to velmi chytrý tah, který Noře zaručoval, že její úspěšnost v původní linii romantických knih pod pseudonymem Nora Roberts nebude zasažena případným neúspěchem a nepřijetím nového žánru této autorky. Původně se rozhodla pro D.J. MacGregor, ale krátce před publikováním první knihy zjistila, že tento pseudonym používá již jiný autor, proto zvolila J.D. Robb. Iniciály J.D. jsou první písmena jejích synů Jasona a Dana, "Robb" je zkrácenina z Roberts. První kniha vyšla v roce 1995. Krátce na to vyšly ještě dvě, celkem tedy tři knihy jako experiment, zda to čtenářská obec přijme. Její knihy měly obrovský úspěch, proto již vydala v originálu 25 knih pod tímto pseudonymem!

Tyto publikace jsou vlastně serií sci-fi detektivních příběhů, jejichž hlavní hrdinkou je poručík Eva Dallasová, policistka v New Yorku druhé poloviny 21. století. Čtenáři s Evou řeší záhadné vraždy i milostné trable hlavní hrdinky i její asistentky a hlavně se ocitají v úplně jiném prostředí - v prostředí New Yorku roku 2057 (a jiné roky) plného obsluhujících robotů, dovolených mimo planetu, létajících autobusů a jiných vymožeností. V angličtině se obecně tyto knihy nazývají sérií "In Death", v češtině je to série "Smrtící".

Nořiny práce byly oceněny, The Gothic Journal je uvítal jako "unikátní směs z tvrdého policejního dramatu, science fiction a vášnivé romance", zatímco The Paperback Forum je nazval "fantastickou novou detektivní sérií." Osmnáct titulů se umístilo v New York Times Bestseller List.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist