načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Smrtící sliby - J. D. Robb

Smrtící sliby

Elektronická kniha: Smrtící sliby
Autor: J. D. Robb

Záhadný případ Evy Dallasové, kde nebezpečí číhá v minulosti.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  280
+
-
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 84.6%hodnoceni - 84.6%hodnoceni - 84.6%hodnoceni - 84.6%hodnoceni - 84.6% 97%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 355
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Zdík Dušek
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9479-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Amaryllis Coltraineová přišla do New Yorku z Atlanty, ale jako policistka sloužila už příliš dlouho, aby nevěděla, jak se v džungli velkoměsta ubránit. A přesto přišla o život. Někdo ji zabil její vlastní zbraní pár kroků od domova. Eva se se svou typickou tvrdohlavostí a vytrvalostí zakousne do případu. Pravda musí být odhalována po vrstvách, pěkně jedna po druhé. Vyptává se parťáků a informátorů zavražděné kolegyně, jejích sousedů, zkrátka každého, kdo by mohl do věci vnést jasno. Evin manžel, miliardář Roarke, jehož majetky se neomezují jen na naši planetu, se mezitím pustí do pátrání v Atlantě. Oba je čeká překvapení. Zdá se, že vražda má cosi společného s Amaryllisinou bolestnou, temnou minulostí... Další záhadný případ poručíka newyorské policie Evy Dallasové, které tentokrát řeší podivné okolnosti vraždy její kolegyně.

Popis nakladatele

Záhadný případ Evy Dallasové, kde nebezpečí číhá v minulosti.

Další popis

Na počátku stojí krabice, adresovaná Evě. V ní najde zbraň, odznak, průkaz Amaryllis Coltraineové a vzkaz od vraha: MŮŽETE SI TY VĚCI NECHAT. MOŽNÁ CO NEVIDĚT POŠLU NĚKOMU JINÝMU VAŠE. Coltraineová přišla do New Yorku z Atlanty, ale jako policistka sloužila už příliš dlouho, aby nevěděla, jak se v džungli velkoměsta ubránit. A přesto přišla o život. Někdo ji zabil její vlastní zbraní pár kroků od domova. Pro Evu Dallasovou, poručíka Newyorské policie, to ale není jen další v řadě případů. Kromě toho, že zavražděná byla jednou z nich, policistkou, měla vážnou známost s Eviným kolegou a kamarádem patologem Morrisem. Plánovali spolu šťastnou budoucnost, ale tomu všemu učinil neznámý vrah konec. Eva se se svou typickou tvrdohlavostí a vytrvalostí zakousne do případu. Pravda musí být odhalována po vrstvách, pěkně jedna po druhé. Vyptává se parťáků a informátorů zavražděné kolegyně, jejích sousedů, zkrátka každého, kdo by mohl do věci vnést jasno. Evin manžel, miliardář Roarke, jehož majetky se neomezují jen na naši planetu, se mezitím pustí do pátrání v Atlantě. Oba je čeká překvapení. Zdá se, že vražda má cosi společného s Amaryllisinou bolestnou, temnou minulostí. Evu to samozřejmě nezastraší. Naopak! Musí ten případ vyřešit, ať to stojí, co stojí. Je to slib. Závazek.


Zařazeno v kategoriích
J. D. Robb - další tituly autora:
Smrtící hrátky Smrtící hrátky
 (e-book)
Smrtící kalich Smrtící kalich
 (e-book)
Smrtící stvoření Smrtící stvoření
Riskovat se musí Riskovat se musí
Se mnou si nezačínej Se mnou si nezačínej
Zemřeš v další kapitole Zemřeš v další kapitole
 
K elektronické knize "Smrtící sliby" doporučujeme také:
 (e-book)
Na mě si nepřijdeš Na mě si nepřijdeš
 (e-book)
Totožnost neznámá Totožnost neznámá
 (e-book)
Smrtící kalich Smrtící kalich
 (e-book)
Jen ty a já Jen ty a já
 (e-book)
Očistím tě od hříchu Očistím tě od hříchu
 (e-book)
Tanec bohů Tanec bohů
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

SMRTÍCÍ SLIBY


2

Od této autorky dosud vyšlo

Smrtící nahota

Smrtící sláva

Smrtící nesmrtelnost

Smrtící extáze

Smrtící pomsta

Smrtící rituál

Smrtící svátky

Smrtící spiknutí

Smrtící věrnost

Smrtící svědectví

Smrtící soud

Smrtící zrada

Smrtící svůdnost

Smrtící setkání

Smrtící pravidla

Smrtící portrét

Smrtící imitace

Smrtící rozdělení

Smrtící vize

Smrtící posedlost

Smrtící klon

Smrtící vzpomínky

Smrtící zrození

Smrtící nevinnost

Smrtící stvoření

Smrtící hrátky

Smrtící kalich


3

SMRTÍCÍ SLIBY

J

. D. Robb

Přeložil Zdík Dušek


4

Copyright © 2009 by Nora Roberts

Translation © Zdík Dušek, 2016

Czech Edition © Metafora, 2016

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-691-0 (pdf)


5

Samotná láska přitahuje k ženě

téměř veškerou smůlu světa.

– Willa Catherová

Synovec? To jsem víc!

A syn? To méně!

– William Shakespeare

(překlad Zdeněk Urbánek)


7

Prolog

Byla mrtvá ve chvíli, kdy zvedla videofon. Vůbec nepochybovala o naléhavosti volajícího. Naopak cítila vzrušení a radost, když rušila plány na časný odchod do postele. Oblékla se a vzala si všechny potřebné věci.

Prošla pěkně zařízeným a uklizeným bytem, hlasovým povelem ztlumila světla a malého robota v podobě kotěte, kterého jí dal její milý jako společníka, přepnula na spánkový režim. Pojmenovala ho Sachmo.

Kotě zamňoukalo, zamrkalo jasně zelenýma očima a schoulilo se do klubíčka. Láskyplně ho pohladila po hebké bílé srsti.

„Brzy se vrátím,“ řekla. Nemohla vědět, že svůj slib nesplní.

Když otevřela dveře na chodbu, ještě se rozhlédla po bytě a usmála se na kytici rudých růží na stolku u okna směrem k ulici. A vzpomněla si na Lie.

Naposledy zamkla dveře.

Podle hluboce zakořeněného zvyku se vydala po schodech – štíhlá žena s atletickou postavou a tmavomodrýma očima. Plavé vlasy jí splývaly pod ramena a tvořily rozhrnutou oponu pro její krásný obličej. Bylo jí třiatřicet, byla šťastná a čím dál víc milovala muže, který jí dával koťata a růže.

New Y ork, současný život i tohoto muže brala jako novou kapitolu, kterou se chystala číst stránku po stránce a zjistit, co jí přinese.

8

Prozatím ale takové myšlenky odsunula stranou a upře

la pozornost na momentální úkol. Necelých deset minut

po hovoru seběhla z druhého schodiště a zatočila na další.

Měla chvilku, aby zaznamenala pohyb, když vrah vy

stoupil ze stínu. Další chvilku na překvapení, když ho

poznala. Ale už ne na to, aby promluvila, než ji zasáhl

paralyzér a srazil ji k zemi.

Probralo ji prudké škubnutí, palčivá bolest a krev.

Tmu nahradila oslnivá světla. Po zásahu paralyzérem

byla pořád malátná a zpola ochrnutá, ale mysl měla zce

la jasnou. Snažila se vzepřít, ale marně. Zadívala se do

očí vraha. Do očí přítele.

„Proč?“ Nebyla to nijak originální otázka, ale musela

být položena. Musela na ni existovat odpověď. Vždycky

se dá najít odpověď.

Získala ji, když umírala ve sklepení pět podlaží pod

svým pěkným bytem, kde kvetly růže a kde ze spaní vr

nělo kotě.

9

Kapitola 1

Eva vyšla ze sprchy do sušičky, kde zavřela oči a jen

si užívala proud teplého vzduchu. Měla za sebou sluš

ných osm hodin spánku a probudila se dostatečně brzy,

aby si mohla dopřát to, co sama považovala za vodoléč

bu.

Třicet délek v bazénu následovaných dvacetiminuto

vou horkou sprchou. To byl podle ní zatraceně příjem

ný způsob, jak začínat nový den.

Včerejšek byl mimořádně produktivní – nový případ

uzavřela během dvou hodin. Když chce někdo zamor

dovat nejlepšího kámoše a pokusit se to navléknout jako

loupežné přepadení, určitě by se neměl nechat přistih

nout, jak nosí kámošův náramkový počítač.

Kromě toho svědčila u soudu o jednom předchozím

případu a žádné triky, kličky a poučování obhájce nijak

neotřásly její výpovědí.

Pak se doma navečeřela s manželem a podívala se na

film. A užila si skvělý sex, než zavřela oči na výše zmíně

ných osm hodin nerušeného odpočinku.

Její život momentálně nestínil jediný mráček.

Skoro si pobrukovala, když si brala ze zadní strany

dveří župan – a zarazila se. Zamračeně si ho prohlédla.

Byl krátký, hedvábný a měl odstín tmavých třešní.

Byla si zatraceně jistá, že ho v životě neviděla.

Pokrčila rameny, oblékla si ho a vešla do ložnice.

I dobré ráno se dá ještě vylepšit, pomyslela si. A tady byl ten nejlepší způsob. Na pohovce popíjel kávu Roarke a sledoval burzovní zprávy. Viděla jeho ruce, které ji večer vynesly do sedmého nebe – jedna držela hrnek, druhá nepřítomně hladila jejich tlustého kocoura. Galahad měl slastně přivřené dvoubarevné oči. Eva se mu nedivila. A zaměřila se na nádherně tvarovaná Roarkova ústa, která ji včera večer přivedla na samotný vrchol, po němž se cítila ochablá a uspokojená. Už byli skoro dva roky manželé a žár mezi nimi nevykazoval žádné známky chladnutí. Jako na důkaz jí poskočilo srdce, když k ní otočil hlavu a zadíval se na ni těma svýma zářivě modrýma očima.

Cítí to taky? podivila se. Může cítit pokaždé to samé? Pořád?

Usmál se a po obličeji, který – jak si Eva pošetile pomyslela – jistě dohání bohy k radostným slzám nad vlastní dokonalou prací, se mu rozlilo potěšení. Vstal, přistoupil k ní – štíhlý a vysoký – a vzal její tváře do dlaní. Lehce ji pohladil těmi svými šikovnými prsty, přitiskl rty na její a z už tak úžasného rána udělal naprosto báječné. „Kávu?“ zeptal se. „Jo, díky.“ Byla dlouholetá policistka, poručík oddělení vražd a sama se považovala za drsnou a houževnatou. A teď měla nohy jako z rosolu. „Myslím, že bychom si měli vzít pár dnů volna.“ Roarke přistoupil k AutoChefovi, aby pro ni naprogramoval kávu a – jestli ho dobře znala – snídani, kterou by měla sníst. „Dejme tomu v červenci. Na výročí. Jestli to dokážeš vmáčknout mezi světovou nadvládu a nákupy planet,“ dodala. „To je dobře, žes o tom začala.“ Postavil na stůl hrnek s kávou a dva talíře. Vypadalo to, že dnes je na jídelníčku slanina s vejci. Galahad se na pohovce zavrtěl a otevřel oči. Roarke na něj namířil prst a pevně pravil: „Ne.“ Ko

11

cour se zklamaně odvrátil. „Já jsem uvažoval spíš o něko

lika týdnech.“

„Cože? My? Pryč? Několik týdnů? Nemůžu...“

„Ano, jistě, v červenci 2060 se městem prožene vlna

zločinu a zanechá po sobě jenom hořící ruiny, pokud

tu nebude poručík Dallasová, aby sloužila a chránila,“

pronesl s libozvučným irským přízvukem. Shýbl se, zvedl

nehybně ležícího kocoura a postavil ho na zem, aby na

pohovce měla místo Eva.

„Možná,“ zahučela. „Kromě toho mi není jasné, jak

bys mohl odjet na několik týdnů, když řídíš devadesát

procent podniků ve známém vesmíru.“

„Není jich víc než polovina.“ Znovu zvedl svůj hrnek

s kávou a počkal, až se k němu Eva připojí. „Ostatně,

jaký by mělo smysl mít tohle všechno a ještě tebe, drahá

Evo, kdybych s tebou nemohl občas strávit nějaký čas

jen tak, bez tvojí i mojí práce?“

„Možná bych se dokázala uvolnit na týden.“

„Přemýšlel jsem o čtyřech.“

„O čtyřech? O čtyřech týdnech? To je měsíc.“

V očích nad okrajem hrnku mu zaplály veselé ohníč

ky. „Opravdu? Asi máš pravdu.“

„Nemůžu si vzít na měsíc volno. Měsíc je... měsíc.“

„Na rozdíl od čeho? Kuřete?“

„Ha ha. Hele, snad bych to mohla protáhnout na de

set dní, ale...“

„Tři týdny.“

Svraštila čelo.

„Letos už jsme museli dvakrát zrušit plány na víkend.

Jednou kvůli tvojí práci, jednou kvůli mojí. Tři týdny.“

„Nemohla bych si vzít víc než dva týdny, ani kdyby...“

„Dva a půl. Kompromis.“ Podal jí vidličku.

Eva se na ni zamračila. „Od začátku jsi chtěl jet na dva

a půl týdne.“

Vzal ji za ruku a políbil ji. „Ať ti nevychladnou vajíč

ka.“

12

Eva dokázala vynutit přiznání z ledově chladných za

bijáků a zastrašováním vymámit informace z kluzkých

darebáků, ale nikdy nemohla mít při vyjednávání sto

procentně navrch nad Roarkem. „Kam pojedeme bě

hem těch úžasných dvou a půl týdne?“

„Kam bys chtěla ty?“

Eva se usmála. Kdo potřebuje sto procent? „Nechám

si to projít hlavou.“

Najedla se a oblékla. Byla ráda, že nemusí pospíchat.

Když si zapínala pouzdro se zbraní, zauvažovala, jestli si

nedopřeje ještě jeden hrnek kávy, než vyrazí na policej

ní centrálu.

Vtom jí zapípal komunikátor. Vytáhla ho z kapsy,

a když na displeji uviděla, že volá dispečink, okamžitě

přepnula do policejního režimu.

Roarke ji pozoroval. Vždycky ho okouzlovalo, jak její

oči odstínu whisky bleskově získávají tvrdý, nečitelný vý

raz, i když se ještě vteřinu předtím smály. Eva se narovnala,

s mírně rozkročenýma dlouhýma nohama a botami pev

ně zapřenými do země. Z jejího obličeje se nedalo vyčíst

vůbec nic. Ústa, ještě před chvílí zvlněná spokojeným

úsměvem, se sevřela do úzké čárky.

„Dallasová.“

Centrála pro poručíka Evu Dallasovou. Spojte se se strážní

ky na Západní Dvacáté třetí ulici číslo 525. Sklepení v obytné

budově. Mrtvola ženy. Možná vražda.

„Rozumím. Vyrážím. Spojte se s detektivem Delií Pea

bodyovou. Sejdu se s ní na místě.“

„Alespoň ses nejdřív nasnídala,“ poznamenal Roarke,

když Eva zasunula komunikátor do kapsy, a přejel jí prs

tem po dolíčku na bradě.

„Jo. Ten poslední hrnek kafe už si nedám. Jenže ta

žena na Západní Dvacáté třetí ulici taky ne.“

Ulice byly kvůli dopravní zácpě skoro neprůjezdné. Jaro, pomyslela si Eva, zatímco se prodírala provozem. Čas narcisů a čerstvých turistů. Proploužila se na Sedmou ulici, kde se jí podařilo projet deset bloků celkem plynule. Se staženými okénky se nechávala ovívat vzduchem s vůní města, který jí čeřil nakrátko ostříhané vlasy. Z kluzákových stánků se linul pach vaječných kapes a kávové břečky, z chodníku, do něhož skupina dělníků bušila pneumatickými kladivy, se valil oblak kamenného prachu. Hudba kladiv a klaksonů, když narazila na další zácpu, spolu s klapotem podpatků na chodnících a křižovatkách, vytvářela městskou symfonii, jíž Eva dobře rozuměla. Sledovala pouliční prodavače, možná s povolením, možná bez povolení, jak si rozkládají stolky v naději, že uloví zákazníky mezi časně dojíždějícími Newyorčany nebo turisty shánějícími snídani. Tlusté šály a rukavice nahradila trička a kšiltovky. V otevřených tržnicích se skvěly bedny s ovocem nebo květinami – barevným potěšením pro tělo i duši. Mezi stánky se kymácel skoro dvoumetrový transvestita na jehlových modrých podpatcích. Odhrnul si z očí žlutý vodopád vlasů a opatrně otestoval zralost melounu. Zatímco Eva čekala na zelenou, přihlížela, jak se vedle transvestity zastavila s elektrickým vozítkem drobná žena, které už dávno minula stovka. Transvestita a stařenka spolu přátelsky prohodili pár slov a poklidně vybírali ovoce.

New York musíte milovat, říkala si Eva, když na semaforu blikla zelená. Nebo se držet co nejdál od něj.

Dorazila do Chelsea, dokonale sladěná s rytmem svého města. U čísla 525 zaparkovala ve druhé řadě a rozsvítila nápis Ve službě. Nevšímala si kleteb ani vzteklých gest ostatních Newyorčanů. Život a smrt ve městě většinou neplynuly hladce. Zavěsila si na bundu odznak, vytáhla ze zavazadlové

14

ho prostoru terénní soupravu a přistoupila ke strážníko

vi u hlavního vchodu.

„Co tu máme?“

„Mrtvola ve sklepě. Žena, zhruba třicetiletá. Žádný

průkaz, šperky, kabelka, nic. Oblečená, takže to nevy

padá na sexuální zločin.“ Za řeči ji odvedl dovnitř. „Na

šel ji nájemník s dítětem, když šli dolů pro dětské kolo,

a zavolal na policii. Podle něj tu oběť asi bydlela, nebo

někde poblíž. Má pocit, že už ji viděl, ale není si jistý.

Moc si ji neprohlížel, protože se hlavně snažil dostat

pryč to dítě.“

Vykročili dolů. Na kovových schodech se rozléhalo

klapání kozaček a policejních bot. „Zbraň jsem nenašel,

ale má tady popáleninu.“ Ukázal si ke krční tepně. „Vy

padá to, že to schytala paralyzérem.“

„Ať dva strážníci začnou obcházet sousedy. Kdo co vi

děl a kdy. Zajistěte toho nájemníka s dítětem. Jména?“

„Terrance Burnbaum. Kluk se jmenuje Jay. Bydlí v čís

le šest set dva.“

Eva kývla na pozdrav dvěma policistům, kteří střeži

li místo činu, a zapnula záznamové zařízení. „Poručík

Eva Dallasová na místě činu v čísle pět dva pět, Západní

Dvacátá třetí ulice. Kolegyně je na cestě. Zjistěte, jestli je

v budově nějaký správce nebo domovník. Jestli ano, chci

s ním mluvit.“

Rozhlédla se. Betonová podlaha, skříňky se zámky,

potrubí, pavučiny. Žádná okna, žádné dveře. Žádné bez

pečnostní kamery.

„Chci všechny bezpečnostní disky od vchodu i ze

schodiště. Najděte toho správce.“

Vylákal ji sem dolů, pomyslela si, když otevírala terénní

soupravu a izolovala se Hermetikem. Nebo ji sem přinutil

sejít. Možná sem pro něco přišla a někdo ji přepadl. Už se nedo

stala ven.

Zadívala se na tělo. Štíhlá postava, ale nevypadala jako

tintítko. Hlavu měla odvrácenou na druhou stranu a obličej jí zakrývaly dlouhé plavé vlasy. Vlasy byly lesklé a oblečení kvalitní.

To není nikdo z ulice. Ne s takovými vlasy a oblečením, s takhle pěstěnými nehty na ruce, která byla vidět. „Oběť leží na levém boku, zády ke schodům. Na betonové podlaze nejsou žádné stopy. Podlaha se zdá být čistá. Pohnul Burnbaum s tělem?“ „Říká, že ne. Prý k ní přistoupil a vzal ji za zápěstí. Bylo studené, bez tepu, takže pochopil, že je mrtvá. Pak hned odvedl dítě.“ Eva obešla tělo a shýbla se. Něco jí v mozku rozsvítilo poplašnou kontrolku, cosi na způsob neblahé předtuchy. Zvedla oponu z vlasů. Na chvilku, na jediný ostře ohraničený okamžik, jí přeběhl mráz po zádech. „Sakra. Zatracená práce. Je to jedna z nás.“ Strážník, který stál kousek od ní, pokročil kupředu. „Je to polda?“ „Jo. Amaryllis Coltraineová. Projeďte ji systémem, hned. Zjistěte mi adresu. Detektiv Coltraineová. Sakra.“

Morris, pomyslela si. Do hajzlu.

„Bydlela tady, poručíku. Byt číslo čtyři sta pět, v téhle budově.“ Eva provedla formální identifikaci – muselo to být. Zhrozený děs se přetavil do mrazivého vzteku. „Oběť je identifikována jako detektiv Amaryllis Coltraineová z newyorské policie, s bydlištěm na této adrese, byt číslo čtyři sta pět.“ Odhrnula lehkou bundu. „Kde máš zbraň, Coltraineová? Kde máš zbraň, sakra? Zabili tě s ní? Tvým vlastním paralyzérem? Žádné viditelné obranné zranění, šaty se zdají být nepoškozené. Žádné známky násilí s výjimkou popáleniny od paralyzéru na hrdle. Přiložil ti ke krku tvou vlastní zbraň, co? Nastavenou na plný výkon.“ Uslyšela klapání na schodech a ohlédla se. Do sklepa vešla její parťačka.

16

Peabodyová vypadala svěže. Tmavé vlasy se jí pohu

povaly na ramenou a rámovaly hranatý obličej. Na sobě

měla růžové sako a růžové boty – za jiných okolností by

Eva takovou volbu barev jadrně okomentovala.

„Je od nich pěkné, že počkali, dokud nám skoro neza

čala směna,“ poznamenala Peabodyová vesele. „Copak

tu máme?“

„Je to Coltraineová, Peabodyová.“

„Kdo?“ Peabodyová přistoupila k tělu a zbledla jako

stěna. „Panebože. Kristepane. To je Morrisova... Ale

ne.“

„Nemá zbraň. Možná ji zavraždili jejím vlastním para

lyzérem. Jestli je tady, musíme ho najít.“

„Dallasová.“

Peabodyové se zalily oči slzami. Eva to chápala – cí

tila, jak ji samotnou pálí oči. Ale zavrtěla hlavou. „Na

to bude čas později. Později. Strážníku, vezměte si ještě

jednoho muže a prohledejte její byt. Ujistěte se, že je

čistý. Jakmile budete hotoví, podejte hlášení. Začněte

hned.“

„Ano, madam.“ Slyšela mu to v hlase – ne slzy, ale

vroucí vztek. Stejný, jaký se vzdouval v ní.

„Dallasová. Dallasová, jak mu to řekneme?“

„Pokračuj v prohlídce místa činu. Teď je teď. Infor

mování přijde na řadu později.“ Zatím nevěděla jak.

„Hledej její zbraň, pouzdro, všechno, co jí mohlo patřit.

Tak do toho, Peabodyová. Já si vezmu na starost tělo.“

Rázně si nasadila mikrobrýle a pustila se do práce.

A vytěsnila tuto otázku z mysli. Otázku, jak poví vrchní

mu soudnímu patologovi a svému příteli, že žena, jež

mu zažehovala jiskry v očích, je mrtvá.

„Čas smrti dvacet tři čtyřicet.“

Když Eva udělala všechno, co mohla, obrátila se k Pea

bodyové. „Našla jsi něco?“

„Ne. Je tu plno skříněk. Jestli vrah chtěl nechat zbraň

tady a schovat ji, měl spoustu možností.“

17

„Necháme to na technicích.“ Eva si promnula kořen

nosu. „Musíme si promluvit s tím chlápkem, který ohlá

sil nález těla, i s jeho synem, a projít její byt. Nemůžeme

ji nechat odvézt na patologii, dokud o tom neřekneme

Morrisovi. Nesmí se to dozvědět takhle.“

„Ne. Bože, to určitě ne.“

„Nech mě přemýšlet.“ Eva se zadívala do zdi. „Zjisti,

jestli má službu. Nepředáme ji patologům, dokud...“

„Strážníci vědí, že zemřel polda, Dallasová. Začne se

to šířit. Mrtvá policistka. Tahle adresa, nebo jenom ta

hle oblast. Jestli se o tom doslechne Morris...“

„Sakra. Máš pravdu. Máš pravdu. Pokračuj tady sama.

Strážníci jsou u Terrance Burnbauma a jeho kluka v šest

set dvojce. Nejdřív si promluv s nimi. A nedovol jim, ať

ji odvezou z místa činu.“

„Nedovolím.“ Peabodyová se podívala na displej vi

deofonu. „Alespoň jedna dobrá zpráva. Morris má služ

bu od poledne do osmi večer. Takhle brzy ještě nebude

v márnici.“

„Zajedu k němu. Vyřídím to.“

„Kristepane, Dallasová.“ Peabodyové se zachvěl hlas.

„Panebože.“

„Jestli skončíš na šest set dvojce dřív, než se vrátím,

pusť se do jejího bytu. Nic nepřehlédni, Peabodyová.“

Postupovat po jednotlivých krocích, připomněla si Eva. Na

hrůzu situace musí myslet později. „Spoj se s elektroni

káři, ale dej mi náskok. Ať projedou veškerou její komu

nikaci i data. Strážníci šli hledat správce, takže pak zabav

bezpečnostní disky. Nezapomeň...“

„Dallasová,“ přerušila ji jemně Peabodyová. „Vím, co

mám dělat. Sama jsi mě to naučila. Postarám se o ni.

Můžeš mi věřit.“

„Já vím. Já vím.“ Eva přerývaně vydechla. „Nevím, co

mu řeknu. Jak to řeknu.“

„Neexistuje žádný snadný způsob.“

Nemůže být, pomyslela si Eva. Neměl by být.

„Ozvu se ti, jakmile... jakmile budu hotová.“ „Dallasová.“ Peabodyová se k ní natáhla a vzala ji za ruku. „Pověz mu... Jestli ti to bude připadat správné, pověz mu, že je mi to líto. Že je mi to moc líto.“ Eva přikývla a vykročila do schodů. Tudy odešel vrah. Sklep měl jediný východ. Po těchhle schodech, těmihle dveřmi. Znovu otevřela terénní soupravu, i když si nebyla jistá, jestli odvádí svoji práci nebo jestli zdržuje. Ale vytáhla mikrobrýle a prohlédla si zámek i kliku. Neviděla žádné známky násilného vniknutí. Mohl použít univerzální klíč Coltraineové. Pokud tu nebyl jako první a nezaútočil, když sešla sem dolů.

K čertu s tím, pořád neměla v hlavě jasný obrázek. Nedokázala si pročistit mysl natolik, aby si ho udělala. Vystoupala o patro výš a zkontrolovala zadní vchod budovy, se stejným výsledkem. Nájemník, někdo, koho nějaký jiný nájemník – možná i oběť – pustil dovnitř, někdo s univerzálním klíčem nebo někdo mimořádně dobrý v překonávání zámků. Podívala se na bezpečnostní kameru nad zadním vchodem, zavřela dveře a zajistila je ve chvíli, kdy k ní poklusem doběhl jeden ze strážníků. „Byt je čistý, poručíku. Postel ustlaná, žádné špinavé nádobí. Všude uklizeno. Ztlumená světla. Měla, ehm, androidího mazlíčka – kotě. Nastavené na režim spánku.“ „Viděl jste její zbraň nebo odznak?“ Strážník stiskl rty. „Ne, madam. Ve skříni v ložnici jsme našli uzamykatelnou skříňku, ve které bylo dost místa na dvě zbraně včetně pouzder. Ani jedna tam nebyla. Skříňka nebyla zamčená. Neviděl jsem ani její odznak, poručíku. Nehledali jsme ho, ale...“ „Co děláte s odznakem, když jste na noc mimo službu, strážníku... Jonasi?“ „Pokládám ho na prádelník.“ „Jo. Zbraň zamknete a odznak necháte někde po ruce,

19

abyste se k němu snadno dostal. Vyšetřování na místě

činu teď vede detektiv Peabodyová. Nechci, aby uniklo

jméno oběti, jasné? Musí zůstat tajné, dokud neřeknu.

Rozumíte?“

„Ano, madam.“

„Tam dole leží jeden z nás. Zaslouží si úctu.“

„Ano, madam.“

Vyšla z budovy, zastavila se na chodníku a nadechla

se. Chvíli jen tak dýchala. Vzhlédla k mrakům, které se

honily po obloze. Šedá na pozadí modré. Příhodné. Jak

příhodné.

Přistoupila k vozu a odemkla ho. Řidič, který uvízl

v zácpě za ní, se vyklonil z okna a zahrozil na ni pěstí.

„Mizerný poldové!“ vykřikl. „Myslíte si, že vám patřej

ulice, nebo co?“

Eva si představila, jak k němu jde a vráží mu pěst do

obličeje. Protože jeden z poldů, které proklínal, leží

mrtvý na betonové podlaze sklepa bez oken.

Něco z jejích myšlenek se jí zřejmě promítlo do obli

čeje a do mrazivého, dlouhého pohledu. Řidič schoval

hlavu zpátky do auta, vytáhl okénko a zamkl dveře.

Eva na něj ještě chvíli hleděla a sledovala, jak se krčí

za volantem. Pak nastoupila do vozu a vyrazila.

Musela si vyhledat Morrisovu adresu na palubním po

čítači. Pomyslela si, jak je zvláštní, že nikdy nebyla u něj

doma. Považovala ho za dobrého přítele – nejen spo

lupracovníka nebo známého. Ale mimo zaměstnání se

stýkali jen vzácně. Proč?

Možná proto, že se Eva vyhýbala společenským akcím

stejně jako trhání zubů.

Věděla, že má rád hudbu, obzvlášť džez a blues. Hrál

na saxofon, oblékal se jako rocková hvězda s vytříbeným

vkusem a v hlavě nosil plno zajímavých, často nepocho

pitelných znalostí.

Měl smysl pro humor a byl pečlivý. A choval velkou

úctu k mrtvým i soucit k pozůstalým.

Teď byla mrtvá žena, kterou... miloval? napadlo Evu. Možná, možná. Rozhodně mu na ní velice záleželo. A teď je pozůstalý on. Z mraků se snášel lehký jarní déšť, který dopadal na přední sklo ve velkých cákancích. Kdyby vydržel nebo zesílil, vyrojili by se pouliční prodavači deštníků. Kouzlo newyorského podnikání. Automobilový provoz by se zpomalil, pěší zrychlil. A ulice by se chvíli třpytily a leskly jako černá zrcadla. Dealeři s nelegálními látkami by si nasadili kapuce a pokračovali by v práci, nebo by se odklidili do chráněných vchodů do domů, dokud by se bouře nepřehnala. A kdyby pršelo víc než hodinu? Spíš byste našli na chodníku diamant než volné taxi.

Bůh žehnej New Yorku, pomyslela si Eva, dokud vás nesežere zaživa.

Morris bydlel v Soho. Měla to uhodnout. Vybral si péči o mrtvé, ale bylo na něm něco bohémského, exotického a uměleckého. Vzpomněla si, že Morris má tetování ponurého žence, které nechtěně zahlédla, když mu jednou volala uprostřed noci a on se neobtěžoval zablokovat video. Ačkoli byl v posteli a jen zčásti zakrytý dekou. Byl sexy. Není divu, že Coltraineová... Bože. Ach, bože. Eva vědomě oddalovala tu chvíli, kdy ho navštíví, a hledala si místo k parkování. Umělci stavěli nad svým zbožím stany nebo je odnášeli ze stánků mimo dosah deště. Bydleli tu lidé, příliš nekonformní na módní obchody – mezi různými restauracemi, galeriemi a nočními kluby. Místo k parkování našla tři bloky od Morrisova domu. A pomalu kráčela deštěm, zatímco kolem ní všichni pobíhali, aby se ukryli před vodou. Vystoupala k hlavnímu vchodu a zvedla ruku ke zvonku. Nedokázala ho zmáčknout. Uvidí ji na obrazovce a bude mít příliš mnoho času k přemýšlení, nebo se jí

21

zeptá a ona nebude moct odpovědět. Místo toho si ote

vřela univerzálním klíčem a vešla do chodby.

Cesta po schodech jí dopřála další chvilku, ale nako

nec zatočila k jeho dveřím. Co řekne?

Nemohlo to být normální, neosobní S lítostí tě mu

sím informovat, že... Přijmi mou upřímnou soustrast. Tady

ne, ne s Morrisem. S vroucným přáním, aby ji napadla

správná slova, stiskla zvonek.

Cítila, že má studené ruce. Srdce jí bušilo až v hrudi.

Zámky zacvakaly a červené světlo se změnilo v zelené.

Otevřel dveře a usmál se na ni.

Měl rozpuštěné vlasy. Takhle je obvykle nenosil – vol

ně mu splývaly na ramena, místo aby byly spletené do

copu. Na sobě měl černé kalhoty a černé tričko. Jeho

exotické, mandlové oči vypadaly trochu mátožně. I jeho

hlas zněl ospale, když ji přivítal.

„Dallasová. Jaká nečekaná návštěva v takovém dešti

vém dopoledni.“

Viděla v jeho obličeji zvědavost. Žádný poplach ani

starost. Věděla, že z její tváře nic nepozná. Ještě ne. Ještě

pár vteřin. Ještě chvilku, než mu zlomí srdce.

„Můžu jít dál?“

22

Kapitola 2

Ze stěn na ni shlížela různorodá směs umění: od živých,

sytých barev a abstraktních tvarů po elegantní perokres

by nahých žen v různé fázi svlečenosti.

Byt tvořil otevřený prostor, v němž černo-stříbrná ku

chyně přecházela do jasně červené jídelny a ta zase do

obýváku. U stěny stoupalo otevřené stříbrné schodiště

ke druhému podlaží, opět otevřenému a ohraničenému

lesklým zábradlím. Rozlehlý prostor tepal energií, snad

díky všem těm barvám nebo díky ukázkám Morrisových

zájmů, které zde byly vystaveny.

Mísy, láhve, kameny a fotografie soupeřily o místo

s knihami – není divu, že si Morris tak rychle porozuměl

s Roarkem – a hudebními nástroji, se sochami draků,

malým mosazným gongem a něčím, co podle Evy byla

pravá lidská lebka.

Morris se jí zadíval do obličeje a ukázal k dlouhé po

hovce bez postranních opěradel. „Nesedneš si? Můžu ti

nabídnout slušnou kávu, i když není tak kvalitní jako ta,

na kterou jsi zvyklá.“

„Ne, to je v pohodě.“ Ale pomyslela si: Ano, jen tak si

sedneme a dáme si kafe. Hlavně ať se nemusíme pouštět do

toho, proč jsem přišla.

Vzal ji za ruku. „Kdo je mrtvý? Někdo z nás.“ Sevřel ji

pevněji. „Peabodyová...“

„Ne. Peabodyová je... ne.“ Jenom to zhoršuje. „Morrisi,

jde o detektiva Coltraineovou.“

23

Viděla mu ve tváři, že nepochopil – nespojil si svou

otázku s její odpovědí. Udělala jediné, co mohla. Vrazila

mu do srdce nůž.

„Včera v noci ji zabili. Je mrtvá, Morrisi. Je po smrti. Je

mi to líto.“

Pustil její ruku a o krok ustoupil. Jako kdyby tím, že

se jí přestane dotýkat, mohl všechno zastavit. „Ammy?

Mluvíš o Amaryllis?“

„Ano.“

„Ale...“ Málem se to pokusil popřít, ale včas se zarazil.

Eva věděla, jaká otázka se mu vynořila v hlavě jako první:

Je si jistá? Nemohlo dojít k omylu? Určitě došlo k omylu. Ale

Morris ji znal a neplýtval slovy. „Jak?“

„Posadíme se.“

„Řekni mi jak.“

„Byla zavražděna. Vypadá to, že ji zabili její vlastní

zbraní. Obě její zbraně se ztratily. Hledáme je. Morri

si...“

„Ne. Ještě ne.“ Obličej mu ztuhl do bezvýrazné mas

ky jako vytesané z jednoho z jeho naleštěných kamenů.

„Pověz mi, co víš.“

„Moc toho zatím není. Dnes ráno ji našel soused se

synem, ve sklepě budovy, kde bydlela. Smrt nastala dvacet

minut před půlnocí. Na místě činu ani v jejím bytě nejsou

stopy zápasu. Nemá viditelná zranění s výjimkou popále

nin od paralyzéru na hrdle. Neměla u sebe žádný průkaz,

šperky, kabelku, odznak ani zbraň. Byla plně oblečená.“

Zablýsklo se mu v očích. Chápala proč. Se znásilně

ním je vražda ještě horší. „Zatím jsem neviděla bezpeč

nostní disky, protože jsem ti to potřebovala oznámit.

Peabodyová je na místě činu.“

„Musím se převléknout. Převléknu se a pojedu tam.

Pojedu tam a postarám se o ni.“

„Ne. Řekni mi, komu důvěřuješ ze všech nejvíc, koho

chceš, a já zařídím, aby provedl pitvu. Ty to dělat nebu

deš.“

24

„O tom nerozhoduješ. Jsem vrchní soudní patolog.“

„A já jsem vrchní vyšetřovatelka. Oba víme, že vzhle

dem k tvému vztahu s...,“ spolkla slovo obětí, „... s de

tektivem Coltraineovou musíš tenhle případ nechat ně

komu jinému. Dám ti minutu, dám ti tolik minut, kolik

potřebuješ, abys to pochopil. Nemůžeš na ní pracovat,

Morrisi, kvůli sobě ani kvůli ní.“

„Myslíš, že zůstanu nečinně sedět? Že nehnu prstem

a nechám někoho jiného, aby se jí dotýkal?“

„Nechci, abys nečinně seděl. Ale opakuju, že tohle

dělat nemůžeš.“ Když se otočil a vykročil ke schodům,

chytila ho za paži.

„Zastavím tě,“ oslovila ho tiše. Cítila, jak se mu pod její

rukou chvějí svaly. „Ožeň se proti mně, křič, něčím hoď,

cokoli potřebuješ. Ale zastavím tě. Teď patří i mně.“

V očích mu plála zlost, se kterou se zdály být černější

než obvykle. Eva se připravovala na ránu, ale jeho vztek

se přetavil do žalu. Když se tentokrát odvrátil, Eva ho

pustila.

Přešel k dlouhému, širokému oknu, ze kterého byl vý

hled na ruch a život v Soho. Položil ruce na okenní para

pet a opřel se o ně, aby jeho paže podpíraly část váhy, již

nohy nedokázaly unést.

„Clipper,“ pronesl chraptivě. „Ty Clipper. Chci, aby se

o ni postaral on.“

„Zařídím to.“

„Na prostředníčku pravé ruky nosila prsten se čtver

covým růžovým turmalínem a dvěma podlouhlými ze

lenými turmalíny. Stříbrný kroužek. Dali jí ho rodiče

k jednadvacátým narozeninám.“

„Dobře.“

„Říkala jsi, že ji našli ve sklepě. Neměla důvod tam

chodit.“

„Jsou tam úložní skříňky.“

„Ona žádnou neměla. Jednou mi pověděla, že za je

jich pronájem účtují nehorázně vysokou cenu. Nabídl

25

jsem jí, že si může něco uskladnit u mě, ale namítla,

že ještě nenastřádala tolik věcí, aby potřebovala prostor

navíc. Proč tam byla?“

„Zjistím to, slibuju. Morrisi, slibuju, že zjistím, kdo to

udělal a proč.“

Morris přikývl, ale neotočil se. Dál se díval na pohyb,

barvy, život pod sebou. „Hluboko uvnitř víš, že když mezi

tvoje nejbližší patří poldové – jako přátelé, milenci nebo

i jenom známí –, je s tím spojené riziko. Pracoval jsem

na tolika mrtvých policistech, že si ho dobře uvědomuji.

Ale musíš ho odsunout stranou, protože se nemůžeš od

všech odříznout. I když o něm víš a pořád ho máš v hla

vě, když se to doopravdy stane, připadá ti to nemožné.

Kdo zná smrt líp než já? Než my,“ opravil se a otočil se

k Evě. „A přesto mi to připadá nemožné. Byla tak živá.

A teď už není.“

„Někdo ji připravil o život. Najdu ho.“

Morris znovu přikývl, pomalu došel k pohovce a kle

sl na ni. „Zamiloval bych se do ní. Cítil jsem, že už to

probíhá – ten dlouhý, pomalý proces. Nespěchali jsme,

chtěli jsme si to užít. Pořád jsme objevovali jeden dru

hého. Pořád jsme byli ve fázi, kdy ve mně všechno zpíva

lo, jakmile vešla do místnosti, uslyšel jsem její hlas nebo

ucítil její vůni.“

Svěsil hlavu do dlaní.

Eva nebyla dobrá utěšitelka. Peabodyová ano – ta by

znala ta správná slova, uměla by nasadit správný tón. Eva

se mohla jen řídit instinktem. Posadila se vedle něj.

„Pověz mi, co pro tebe mám udělat, a já to udělám.

Pověz mi, co potřebuješ, a já to zařídím. Li...“

Možná to bylo tím, že ho oslovila křestním jménem,

což nikdy nedělala, ale otočil se k ní a ona ho objala.

Nezhroutil se, zatím ještě ne, ale nechal svou tvář při

tisknutou k její.

„Potřebuju ji vidět.“

„Já vím. Dej mi trochu času. Postaráme se o ni.“

26

Odtáhl se od ní. „Musíš se zeptat. Zapni si záznamník

a zeptej se.“

„Dobře.“ Rutina, pomyslela si. Není v ní jistá útěcha?

„Takže, kde jsi byl včera večer mezi jedenáctou a dvanác

tou hodinou.“

„Pracoval jsem skoro do půlnoci. Dělal jsem přesčas,

abych vyřídil nějaké papírování. S Ammy jsme plánovali,

že příští týden na pár dní odjedeme. Že si prodlouží

me víkend. Do Memphisu. Zarezervovali jsme si pokoj

v jednom starém hostinci. Chtěli jsme si prohlídnout

zahrady, Graceland a poslouchat hudbu. Mluvil jsem

s několika lidmi z noční směny. Můžu ti dát jména.“

„Nepotřebuju je. Prověřím to a pokročíme dál. Říkala

ti něco o svých případech? O někom, kdo jí dělal staros

ti?“

„Ne. Práci jsme spolu moc neprobírali. Byla dobrá po

licistka. Ráda nacházela odpovědi, byla výkonná a pečli

vá. Ale nežila svou prací. Nebyla jako ty. Ale byla chytrá

a schopná. Kdykoli jsme se setkali v pracovní oblasti, jas

ně jsem to viděl.“

„Co na osobní rovině? Bývalí milenci?“

„Začali jsme spolu chodit krátce poté, co ji sem pře

ložili z Atlanty, a ačkoli jsme postupovali pomalu a na

nic nespěchali, ani jeden z nás v tu dobu nikoho jiného

neměl. Měla za sebou vážný vztah na vysoké škole, který

trval přes dva roky. Nějakou dobu to táhla s jiným pol

dou, ale prý dávala přednost lidem mimo svou práci.

Já prý představuji výjimku. Vím, že měla ještě nějakou

vážnou známost těsně před stěhováním do New Yorku.“

„Nějaké stížnosti kvůli sousedům? Obtěžoval ji někdo

z nich?“

„Ne. Zbožňovala svůj malý byt. Dallasová, v Atlantě

má rodinu.“

„Já vím. Budu je informovat. Mám ti někoho zavolat?“

„Ne, díky.“

„Nepřivedla jsem psychologa, protože...“

27

„Já nechci psychologa.“ Přitiskl si prsty k očím. „Mám

klíč od jejího bytu. Ten určitě budeš chtít.“

„Jo.“

Eva čekala, zatímco Morris odešel po stříbrných scho

dech nahoru, a chodila po jeho obýváku sem a tam,

dokud se nevrátil s elektronickou kartou. „Měla klíč od

tebe?“

„Ano.“

„Změň si kódy.“

Morris se nadechl. „Ano, dobře. Informuj mě. Potře

buji být zapojený.“

„Budu.“

„Potřebuji se účastnit. Potřebuji to.“

„Nech mě vyšetřovat. Zavolám ti. Kdybys se mnou po

třeboval mluvit, jsem ti k dispozici dvacet čtyři hodin

denně, sedm dní v týdnu. Ale musím se vrátit. Musím se

vrátit k ní.“

„Vyřiď Tyovi... Vyřiď mu, ať jí zahraje Erica Claptona.

Kterýkoli disk z mé sbírky. Měla jeho hudbu hodně ráda.“

Přistoupil k výtahu a otevřel mřížované dveře.

„Přála bych si, aby soustrast něco znamenala. Peabo

dyová... říkala, abych ti vyřídila, že je jí to líto.“ Nastou

pila do kabiny a dívala se mu do očí, dokud se dveře

nezavřely.

Cestou zpátky se spojila s Peabodyovou. „Našli technici

zbraň?“

„Ne.“

„Sakra. Jedu zpátky na místo činu. Zavolej do már

nice. Vrchní soudní patolog Morris zadal případ Tyovi

Clipperovi. Žádá, aby patolog během pitvy pustil Erica

Claptona.“

„Ach, bože. Jak je na tom? Jak...“

„Drží se. Ať na patologii pochopí, že jde o Morrisovy

pokyny. Jedu zpátky. Společně projdeme její byt centi

metr po centimetru.“

28

„Právě jsem se chystala začít. Mluvila jsem s Burnbau

mem a tím dítětem. Nic jsem nezjistila. Obchůzky po

sousedech taky nic nepřinesly. Bezpečnostní...“

„Hlášení podáš, až tam dorazím. Za deset minut.“

Eva přerušila spojení. Chtěla ticho, dokud se z ní ne

vyplaví všechny emoce. Nijak Amaryllis Coltraineové

neprospěje, pokud zůstane celá v křeči kvůli smutku

v kamarádových očích.

U budovy počkala, až skupina ze soudní patologie vy

nese tělo ven. „Odvezte ji rovnou k Tyovi Clipperovi,“

vyštěkla Eva. „Je to policistka. Má přednost.“

„My víme, kdo to je.“ Jeden z techniků se k ní otočil,

jakmile naložili tělo do vozu. „Není to jenom policistka,

ale taky Morrisova holka. Dobře se o ni postaráme, po

ručíku.“

Eva uspokojeně vešla dovnitř, vystoupala po schodech

k bytu oběti a otevřela si klíčem od Morrise. Peabodyová

už na ni čekala.

„Bylo to drsné,“ vydechla Peabodyová po jediném po

hledu na Evu. „Je to vidět.“

„Tak se přes to musím urychleně přenést. Co bezpeč

nostní záznamy?“

„V rychlosti jsem je proletěla. U zadního vchodu nic.

Musel přijít tudy a vyřadit kameru. Elektronikáři na tom

pracují. Přední kamera běžela celou dobu. Coltraineová

přišla kolem čtvrté hodiny odpoledne s aktovkou na slož

ky – která je pořád tady – a s taškou s jídlem. Pak už ni

kam nešla, přinejmenším ne předními dveřmi. Kamery

jsou i na schodech, ale ty byly taky vyřazeny z provozu.

Nefungovaly zhruba od půl jedenácté do půlnoci. Kame

ra ve výtahu fungovala, ale nic na ní není. Nejela výtahem.

Sousedé potvrdili, že vždycky chodila po schodech.“

„Vrah ji musel znát a znal i její zvyky. Určitě ji napadl

na schodech.“

„Poslala jsem tam techniky – procházejí je odshora

dolů.“

29

„Podle toho, jak rychle a čistě ji vyřídil, musel vrah vě

dět, že Coltraineová jde ven. Buď to tedy byl další zvyk,

nebo ji vylákal. Prověříme její komunikaci, ale jestli to

proběhlo takhle, zavolal jí na kapesní videofon a potom

ho vzal s sebou. Byl to někdo, koho znala. Přítel, býva

lý milenec, jeden z jejích informátorů, někdo z budovy

nebo odněkud zblízka. Někdo, od koho se dala překva

pit.“

Eva se rozhlédla po bytě. „Dojmy?“

„Podle mě neodešla pod nátlakem. Všechno je ukli

zené a koukni na toho kotěcího androida.“ Peabodyová

ukázala a Eva se zamračila na pochrupávající hromadu

chlupů. „Dívala jsem se mu na paměť. Přepnula ho do

režimu spánku ve dvacet tři osmnáct. To mi nepřipadá

jako věc, kterou bys udělala, kdybys byla v maléru.“

Eva přecházela místností a rozhlížela se. Byt vyzařoval

ženskou atmosféru a byl v něm puntičkářský pořádek.

„Vrah se s ní spojil přes její kapesní videofon. Pojď ven,

zaskočíme na drink, nebo Hrozně jsem se pohádala s příte

lem, přijď za mnou, ať se ti můžu vyplakat na rameni. Ne,

ne.“ Eva zavrtěla hlavou a vešla do malé ložnice s horou

polštářů na úhledně ustlané posteli. „Měla obě zbraně.

Většina poldů si vezme zbraň, ale kdyby šla jenom na

drink, podle mě by si nebrala obě.“

„Jeden z jejích informátorů. Sejdeme se tehdy a tehdy.

Mám sakra dobrej tip.“

„Jo, to by mohlo být. Promluvíme si s jejím šéfem, je

jím partnerem a celým oddílem a zjistíme, na čem zrov

na pracovala. Mohla jít na schůzku se svědkem nebo

prostě s někým, komu plně nedůvěřovala. Kotníková

zbraň představovala malé připojištění. Ale on ji přesto

překvapil a složil bez boje.“

„Nečekala by ho na schodech, nedávala by si nijak vel

ký pozor – jestli to bylo takhle.“

Eva neodpověděla. Potřebovala si to celé nechat pro

jít hlavou. „Uvidíme, co najdeme tady.“

30

Pustily se do práce – prohledávaly zásuvky, skříně,

oblečení, kapsy. Mrtví nemají soukromí, pomyslela si Eva,

a Coltraineová by to jako policistka věděla a akceptovala.

V nočním stolku narazila na zásuvku s tělovými oleji

a několika sexuálními pomůckami – a musela zabloko

vat obraz, který se jí dral do mysli, jak se Morris a Col

traineová spolu převalují nazí v posteli.

„Měla ráda pěkné spodní prádlo,“ poznamenala Pea

bodyová od jiné zásuvky. „Krajkové. Sexy, holčičí. Pěk

né zařízení. Lahvičky, lampičky, polštářky. Šuplíky jsou

metodicky uklizené, na rozdíl od mých. Neměla moc

krámů. A to, co tady má, sice nejsou vyloženě sady, ale

pěkně se k sobě hodí. Je to opravdu pěkný byt, abych to

slovo vytěžila do mrtě.“

Eva přistoupila k rohovému stolku s datovým a komu

nikačním systémem. V jediné nízké zásuvce našla elek

tronický diář, ale když se pokusila vyvolat data, diář jí

odepřel přístup.

„Byla policistka. Zaheslovala si ho,“ zahučela Eva.

„Označíme to pro elektronikáře. Chci se do něj podí

vat.“

Při prohledávání bytu se dozvěděla o oběti řadu no

vých věcí. Peabodyová se nepletla – Coltraineová měla

ráda pěkné věci. Ne přehnaně načančané, ale ženské.

A opravdu tu nebyly žádné krámy, žádné spousty nepo

užitelné veteše a všechno měla na svém místě. Růže v obý

váku byly pravé a čerstvé.

Našla krabičku s kartičkami z květinářství – všechny

od Morrise. Morris říkal, že několik měsíců udržovali

vztah jen mezi sebou. Přinejmenším pokud šlo o květi

ny, měl pravdu.

To ovšem neznamenalo, že se Coltraineová nevídala

s někým dalším. Když žena vychází z bytu takhle pozdě

večer, může mít namířeno za milencem.

Ale nepřipadalo jí to pravděpodobné. Vídala ji s Morri

sem a cítila, jak to mezi nimi jiskří.

31

„Bezpečná budova,“ řekla Eva nahlas. „Pěkný, solid

ní byt, androidí mazlíček. Hezký nábytek a šaty. Ničeho

přes míru. Uměla si vybírat. Ne moc šperků, ale to, co

měla, bylo taky kvalitní.“

„Totéž u vlasové i další kosmetiky,“ doplnila Peabo

dyová. „Věděla, co se jí líbí i co jí sluší, a držela se toho.

Já mám šuplík plný vyhozených rtěnek, řasenek a barev

na vlasy. Parfém. Jedna vůně. V lednici zavakuovaný zby

tek číny, nějaké zdravé potraviny, lahvová voda a džusy.

Dvě láhve vína.“

„Měla milence, ale žila sama. Ta pánská toaletní taštič

ka je nejspíš Morrise. Později se ho zeptáme, takže ji ne

musíme honem posílat do laborky. Pánská košile, trenýr

ky, ponožky i kalhoty taky vypadají na něj. Ale není tady

moc jeho věcí. Nejspíš trávili víc času u něj. Má asi tak čty

řikrát větší byt a na výborném místě se spoustou kaváren,

klubů, restaurací a galerií. Jak vrah věděl, že byla včera

večer doma? Sledoval ji? Měla jsem se zeptat Morrise, jak

často bývali spolu a jestli se navštěvovali pravidelně.“

„Dallasová, dala jsi mu trochu času. Zeptáme se ho.“

„Vrah nepřišel sem. To by bylo příliš nebezpečné.

Proč riskovat, že ho někdo uvidí? Ne, ne, spojil se s ní

přes videofon.“

„Třeba si domluvili schůzku předem.“

„Proč to riskovat? Mohla by se o tom někomu zmínit –

Morrisovi, kolegovi, šéfovi. Večer se sejdu s X – pak bychom

X už vyslýchaly, místo abychom uvažovaly, kdo to sakra

je. Morris byl v práci – to by Coltraineová věděla. Takže

mu nezavolala, aby mu řekla, že jde kvůli něčemu ven.

Jenom si vzala věci, vypla kočku a šla. Znala vraha, nebo

přinejmenším osobu, která ji vylákala. Pozveme sem tech

niky a elektronikáře, ať zabalí její elektroniku.“ Podívala

se na náramkový počítač. „Před informováním příbuz

ných se zastavíme v márnici.“

„Příbuzné vyřídím já. Ty jsi to řekla Morrisovi,“ doda

la Peabodyová, „já to oznámím rodině.“

32

„Fajn. Pak si obě promluvíme s jejím partnerem, s je

jími kolegy a nadřízeným.“

V autě Peabodyová sklesle seděla s pohledem upře

ným z postranního okénka. „Dallasová? Něco mě užírá

a potřebuju to ze sebe dostat.“

„Štvala tě, protože se dala dohromady s Morrisem.“

„Jo,“ vydechla Peabodyová s úlevou. „Skoro jsem ji ne

znala a dopustila jsem, abych si o ní myslela něco v tom

smyslu, jako že kdo to sakra je, že sem takhle nakráčí

a začne se muckat s naším Morrisem? Byla to pitomost,

protože jsem s McNabem a s Morrisem jsem nikdy nic

neměla až na občasnou dokonale přípustnou a zdravou

fantazii. Ale rozhodla jsem se, že ji nemám ráda, jenom

kvůli tomu. A ona je teď mrtvá a já se kvůli tomu cítím

pod psa.“

„Já vím. U mě je to stejné. Až na tu fantazii.“

„Tak to už se cítím o trochu líp.“ Peabodyová se na

rovnala a zadívala se na Evin profil. „Ty jsi vážně nikdy

neměla o Morrisovi ani tu sebemenší fantazii?“

„Ne. Kristepane.“

„Ani nějakou maličkou? Jako že jdeš jednou pozdě

večer do márnice, která je zvláštně prázdná, vejdeš do

hlavní pitevny a tam je Morris. Nahý.“

„Ne! Přestaň mi plnit hlavu takovými úchylárnami.“ Ale

z ramen se jí kupodivu zvedla část tíhy. „Copak s McNa

bem nedovádíš dost často na to, abys neměla chlípné fan

tazie o kolezích? A proč notabene v márnici, proboha?“

„Nevím proč. Márnice je strašidelná, ale Morris je

děsně sexy. McNab a já spolu dovádíme dost. Zrovna

včera večer jsme...“

„Nechci slyšet o vašem dovádění.“

„Sama jsi na něj zavedla řeč.“

„Což ilustruje, jak mi tvoje úchylná fantazie s Morri

sem podlomila duševní zdraví.“

Peabodyová pokrčila rameny. „Chtěl Morris na Col

traineovou někoho konkrétního?“

33

„Clippera.“

„Božského Tye? Další kusanec. Jak to, že je tolik pato

logů tak sexy?“

„To je záhada, nad kterou bádám celou svoji kariéru.“

„Ne, vážně. Clipper je k nakousnutí. Je gay a má part

nera, ale je vyložená pastva pro oči. Jeho kluk je umělec.

Maluje lidi, doslova. Dočasná tetování. Už jsou spolu

šest let.“

„Odkud to všechno víš?“

„Na rozdíl od tebe ráda poslouchám o osobním živo

tě ostatních lidí, zvlášť když k němu patří sex.“

„Alespoň že Clipper není na holky, takže tě nebudou

týrat sexuální fantazie.“

Peabodyová zamyšleně našpulila rty. „S tím se dá pra

covat. Dva nazí chlápci, barvy na tělo, já. Jo, nabízejí se

tu netušené možnosti.“

Eva ji nechala být. Věděla, že je jednodušší myslet na

skupinový sex než na vraždu jiného poldy nebo zármu

tek kolegy a přítele.

Chvilkové rozptýlení brzy skončilo. Jakmile dorazily

do márnice a vykročily dlouhou chodbou s bílými ob

klady, nálada se změnila. Nešlo jen o smrt, jen o vraždu.

Na nestranný úsudek útočily ostré zuby osobní ztráty.

Potkaly techničku, která se zastavila a zasunula ruce

do kapes dlouhého bílého pláště. „Clipper je v Morri

sově pitevně. Nevím, jestli... jestli Morris přijde nebo

tak, ale až s ním budete mluvit, mohly byste mu říct...,

že jsme všichni tady.“

„Dobře.“

„Pomůžeme, jak budeme moct.“ Žena bezmocně po

krčila rameny. „Sakra,“ povzdychla si a odešla.

Eva pokračovala k pitevně, kde obvykle pracoval Mor

ris. Místo něj tu dnes stál Ty Clipper, dobrých sto osmde

sát centimetrů vysoký a se svalnatou postavou, oblečený

do bledě modré košile a khaki kalhot. Rukávy měl úhled

ně vyhrnuté k loktům a na hlavě čistou čepičku.

34

Nakrátko ostříhané vlasy a krátká, upravená bradka

dodávaly jeho konzervativnímu oblečení i hranatému

obličeji trochu šmrncu. U Clippera ale byly hlavní oči.

Veliké, s těžkými víčky a barvy krystalizovaného jantaru,

což představovalo šokující kontrast k tmavé pleti.

„Ještě nejsem hotový, omlouvám se.“ V hlase mu zněl

náznak kubánského přízvuku.

„Co mi můžete říct?“

„Nebyla znásilněna. Nenašel jsem stopy sexuálního

útoku nebo pohlavního styku. To bude pro Morrise dů

ležité.“

„Ano, to bude.“ V pozadí někdo tiše zpíval prosbu ja

kési Layle. „To je Eric Clapton?“

„Ano.“

„To pro něj taky bude důležité.“ Eva přikročila k pi

tevnímu stolu, na kterém ležela Coltraineová.

„Žádná obranná zranění.“ Eva teď studovala tělo jako

kterýkoli jiný důkaz. „Žádná známka násilí až na ty hr

delní popáleniny.“

„Má menší pohmožděniny na lopatkách a v týle.“

Clipper ukázal na monitor počítače a otevřel obrázek

skenu. „Takové utrpíte, když narazíte zády do zdi.“

„Někdo do ní strčil nebo s ní smýkl.“

„Možná. Smrt nastala krátce nato. Popáleniny na

krku odpovídají zranění od paralyzéru. Jde o kontaktní

popáleniny. Našli jste její zbraň?“

„Ne.“

„Dokud ji nenajdete, nemůžu potvrdit, jestli se jedna

lo o vražednou zbraň nebo jestli pachatel použil jinou.

Můžu pouze konstatovat, že zranění odpovídají popále

ninám od policejního typu paralyzérů.“

„Pokud ji zabili její vlastní zbraní, jak ji sakra odzbro

jili? Strčili do ní a ona narazila do zdi. To u policistky

nestačí. Nemá řezné rány, žádné stopy po spoutání.“

Ačkoli jí to Clipper nenabídl, jako by to udělal Morris,

Eva si vzala mikrobrýle a sklonila se nad Coltraineovou.

35

„Žádné odřeniny na zápěstích ani na kotnících. Tady.

Přímo tady. Na bicepsu. Vpich jehly?“

„Myslím, že ano.“

„Jak se k ní dostal tak blízko, aby ji zdrogoval, aniž by

se bránila?“

„Toxikologický rozbor jsem označil jako prioritu. Máte

pravdu, že na těle nejsou vidět stopy násilí. Ale uvnitř těla

ano.“

Eva se podívala na Clippera a přesunula se, aby pro

zkoumala úhledný řez ve tvaru písmene Y. „Co hledám?“

„Její vnitřní orgány vykazují známky stresu.“

„Tak to po smrti bývá.“ Ale sklonila se blíž. „Zasáhli

ji?“

„Potřebuji dokončit víc testů, abych si byl stoprocentně

jistý. Chápu, že chcete rychlé odpovědi,“ dodal po Evině

netrpělivém zasyknutí, „ale...“

Eva zavrtěla hlavou a přiměla se ke klidu. „Morris

chtěl konkrétně vás, zřejmě proto, že jste přesný a dů

kladný. Povězte mi, co si myslíte. Nebudu vás brát za

slovo.“

„Utrpěla zásah paralyzérem nastaveným na vysoký vý

kon, přímo zepředu, ze vzdálenosti jednoho nebo dvou

metrů.“

„To by ji omráčilo. Schytá zásah, odletí zády na stěnu –

na schodišti. Pak se zhroutí k zemi. Musel ji dostat do

sklepa. Žádné stopy, že by ji vlekl. Takže ji musel nést.

Nebo ji mohlo napadnout víc útočníků. Odnesli ji dolů.

Proč ji nezabili rovnou na schodech? Protože něco chtě

li, něco jí chtěli říct, nebo potřebovali, aby jim něco řek

la ona,“ uvažovala Eva. „Takže on nebo oni ji odnesli

dolů a probrali ji injekcí amfetaminu nebo adrenalinu.“

Bolest, pomyslela si Eva, probrali ji do bolesti. „Aby jí něco

sdělili nebo aby se jí na něco zeptali. A když skončili,

zabili ji. Věděla, co přijde. Když jí přikládali paralyzér ke

krku, věděla to.“

Sejmula si mikrobrýle a odhodila je. „Použili její zbraň.

36

Zabili ji s ní, protože to je urážlivější, víc to ponižuje. Pře

kvapili ji na schodech, omráčili ji, snesli ji dolů, probrali

ji a zabili. Během nějakých dvaceti minut. Rychlá práce.

Sebrali jí zbraň, průkaz, odznak, videofon, šperky. Proč

šperky? Zbytek dává smysl, je to profesionální, ale krádež

šperků je amatérská. Tak proč? Čistě proto, že mohli?

Protože chtěli? Jako suvenýry, památky?“

„Protože jí tím pádem nic nezůstalo?“ napadlo Pea

bodyovou. „Obrali ji o všechno. Oblečení jí nechali,

možná proto, že jim nešlo o takový typ moci, násilí nebo

ponížení. Ale vzali všechno, co pro ni bylo důležité,

a nechali ji ležet na holé podlaze.“

„Možná,“ přikývla Eva. „Je to možné. Myslím, že Morris

dnes nepřijde,“ řekla Clipperovi. „Ale pokud ano, udělej

te všechno, co bude třeba, aby k ní nechodil, dokud...“

„Nebojte se.“

37

Kapitola 3

Eva se rychle pohybovala centrálou. Používala jezdicí

schody místo výtahů, aby nepřicházela do blízkého kon

taktu s jinými poldy. Minula jich dost – strážníků, detek

tivů i hlavounů –, aby poznala, že se všechno rozkřiklo.

Když vstoupila do hlavní místnosti oddělení, všechno

ztichlo a znehybnělo. Bylo jí jasné, že musí pronést pár

slov.

„Včera večer ve dvacet tři čtyřicet byla neznámou

osobou nebo osobami zavražděna detektiv Amaryllis

Coltraineová. Všechny členy oddělení tímto informuji,

že veškeré plá



J. D. Robb

J.D.ROBB


10. 10. 1950

J.D.Robb je pseudonymem známé americké spisovatelky Nory Roberts.

Nora Roberts se od vydání své první knihy v roce 1981 stávala velmi úspěšnou autorkou. Každý rok vydala hned několik knih. Její vydavatel se ovšem začal obávat, aby trh knih nebyl její tvorbou přesycen. V roce 1992 přešla do nakladatelství Putnam a brzy na to se rozhodla psát knihy trošku odlišného rázu než do té doby. Všechny její čtenářky byly zvyklé pod autorem Nora Roberts najít klasickou romantickou literaturu. Proto, když se Nora rozhodla psát literaturu s troškou více napětí, použila nový neznámý pseudonym. Byl to velmi chytrý tah, který Noře zaručoval, že její úspěšnost v původní linii romantických knih pod pseudonymem Nora Roberts nebude zasažena případným neúspěchem a nepřijetím nového žánru této autorky. Původně se rozhodla pro D.J. MacGregor, ale krátce před publikováním první knihy zjistila, že tento pseudonym používá již jiný autor, proto zvolila J.D. Robb. Iniciály J.D. jsou první písmena jejích synů Jasona a Dana, "Robb" je zkrácenina z Roberts. První kniha vyšla v roce 1995. Krátce na to vyšly ještě dvě, celkem tedy tři knihy jako experiment, zda to čtenářská obec přijme. Její knihy měly obrovský úspěch, proto již vydala v originálu 25 knih pod tímto pseudonymem!

Robb - J. D. Robb – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist