načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Smrtící hrátky - J. D. Robb

Smrtící hrátky

Elektronická kniha: Smrtící hrátky
Autor:

Nikdo nemůže být na dvou místech najednou… Poručík Eva Dallasová řeší případ erotických hrátek, které se zvrhly v něco poněkud jiného…
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 384
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Strangers in death
Spolupracovali: přeložil Ladislav P. Valík
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Metafora, 2014
ISBN: 978-80-735-9389-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dvacátá šestá epizoda z řady detektivních příběhů z New Yorku druhé poloviny 21. století. Svérázná kriminalistka Eva Dallasová vyšetřuje případ vražd se sexuálním pozadím. Smrt super bohatého podnikatele Thomase Anderse zpočátku jeví známky nezvládnutých divočejších erotických praktik. Následně se však z případu vyklube vražda a v hledáčku zkušené vyšetřovatelky Evy se jako pachatel jeví vdova. Ta ovšem disponuje neprůstřelným alibi. Situaci zkomplikuje další vražda a opět s podezřelou manželkou. Tentokrát však mrtvý muž přišel drastickým způsobem i o své mužství. Před Evou Dallasovou je složité napínavé vyšetřování a samozřejmě i její neméně komplikovaný soukromý život.

Popis nakladatele

Nikdo nemůže být na dvou místech najednou… Poručík Eva Dallasová řeší případ erotických hrátek, které se zvrhly v něco poněkud jiného…

Další popis

V přepychové rezidenci leží na posteli boháč Thomas Anders. To by nebylo nic divného, kdyby nebyl přivázaný a mrtvý. Navíc to vypadá, že se někomu jen vymkly z rukou jisté erotické aktivity. Ale pak se z toho vyklube vražda. Poručík Eva Dallasová podezřívá čerstvou vdovu, jenže její alibi je neprůstřelné. Také Evin kolega má případ se sexuální motivací. Jeho oběti ale nepřebývá smyčka na krku jako Andersovi, nýbrž mu naopak něco chybí. Jeho mužná chlouba je uříznutá. Také tady je nejpodezřelejší osobou manželka, zvlášť když vyplují na povrch nevěry jejího muže. I ona má ovšem alibi. Kdo tedy vraždil? Eva má řádně zamotanou hlavu, ale pomalu začíná záhadu rozkrývat. Milovníci série Smrtící... si tak opět přijdou na své. Napínavé vyšetřování, neobvyklé rozuzlení. A mezitím i trocha vášně z Evina soukromého života s úžasným miliardářským manželem a setkání se známými postavami. Vítejte v New Yorku druhé poloviny 21. století!


Zařazeno v kategoriích
J. D. Robb - další tituly autora:
Smrtící nevinnost Smrtící nevinnost
Smrtící hrátky Smrtící hrátky
Smrtící kalich Smrtící kalich
Totožnost neznámá Totožnost neznámá
Tiše a přesně Tiše a přesně
Se mnou si nezačínej Se mnou si nezačínej
 
K elektronické knize "Smrtící hrátky" doporučujeme také:
 (e-book)
Volání kukačky Volání kukačky
 (e-book)
Tajuplná žena Tajuplná žena
 (e-book)
Rudý šál Rudý šál
 (e-book)
Smrtící stvoření Smrtící stvoření
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

SMRTÍCÍ HRÁTKY


2

Od této autorky dosud vyšlo

Smrtící nahota

Smrtící sláva

Smrtící nesmrtelnost

Smrtící extáze

Smrtící pomsta

Smrtící rituál

Smrtící svátky

Smrtící spiknutí

Smrtící věrnost

Smrtící svědectví

Smrtící soud

Smrtící zrada

Smrtící svůdnost

Smrtící setkání

Smrtící pravidla

Smrtící portrét

Smrtící imitace

Smrtící rozdělení

Smrtící vize

Smrtící posedlost

Smrtící klon

Smrtící vzpomínky

Smrtící zrození

Smrtící nevinnost

Smrtící stvoření


3

SMRTÍCÍ HRÁTKY

J

. D. Robb

Přeložil Ladislav P. Valík


4

Copyright © 2008 by Nora Roberts

Translation © 2014 Ladislav P. Valík

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-853-2 (PDF)

J. D. Robb

SMRTÍCÍ HRÁTKY

Z anglického originálu Strangers in Death

vydaného nakladatelstvím Berkley Publishing Group,

a division of Penguin Group (USA) Inc.,

v New Yorku roku 2008,

přeložil Ladislav P. Valík

Vydala Metafora, spol. s r. o.,

v Praze roku 2014

Redakce Květa Svárovská

Korektura Jana Veselá

Technická redakce Hana D. Benešová

Sazba Netopejr

®

Tisk a vazba CPI Moravia Books s. r. o.

Vydání první

U Krbu 35

100 00 Praha 10

www.metafora.cz


5

Hřích má mnoho nástrojů,

však lež je jejich společným

jmenovatelem.

– Oliver Wendell Holmes

Nelze být

na dvou místech

současně.

– Přísloví ze sedmnáctého století


7

Kapitola 1

Vražda nemá žádné zásady ani předsudky. Nehledí na

třídní rozdíly. Ve své škodolibosti, zákeřnosti a rozváž

nosti dokáže přivřít oči nad rasou, původem, pohlavím

i společenským postavením. Přesně to proběhlo poručí

ku Dallasové hlavou, když vstoupila do přepychové lož

nice krátce zesnulého Thomase A. Anderse.

Případ vraždy dvacetileté dívky, kterou škrtili, zbili

a nakonec vyhodili z devátého patra omšelého činžáku,

kde ubíjela svůj život, vyřešila stejně rychle, jako jí při

stál na stole – ještě tentýž den, před ani ne čtyřiadvaceti

hodinami.

Činžák, kde nájem vybírají týdně. Přítel oběti, který

dle svých slov prospal její skon. Brloh, z něhož čišel vy

čpělý sex, zatuchlý zoner a skutečně mizerné čínské jíd

lo. Ale Anders? Jeho ložnice na Park Avenue, vyzdobená

pestrobarevnými tulipány, v sobě mísila vůni bohatství

se zápachem mrtvého těla. Smrt jej zastihla i zde, v sa

ténových pokrývkách jeho masivní postele s hedvábný

mi závěsy. To Tishu Brownovou potkala na prošoupané

matraci pohozené na zemi jakéhosi feťáckého doupěte.

Že jí nakonec rozmázli hlavu o chodník, byla už jen per

lička na závěr.

Jak se Eva domnívala, vtip byl v tom, že na pohlaví,

rase nebo kolonce příjmů v daňovém přiznání zhola ne

záleželo – smrt brala rovnoměrně ode všech. Za těch asi

dvanáct let u NYPD už totiž zažila ledacos.


8

Bylo ani ne sedm ráno a Eva se ocitla s mrtvým tělem

o samotě. Strážníky, kteří byli na místě činu jako první,

poslala za hospodyní, která vraždu ohlásila na 911. Krů

ček za krůčkem obešla pomalu pokoj a všechno pomocí

svého diktafonu pečlivě zdokumentovala.

„Oběť byla identifikována jako Thomas Aurelius An

ders, majitel domu. Běloch, asi šedesát jedna let. Ženatý.

Manželka je podle výpovědí mimo město a byla již infor

mována hospodyní Gretou Horowitzovou, která tělo při

bližně v šest hodin objevila a v šest dvacet volala na 911.“

Eva naklonila hlavu. Krátké, střapaté vlasy do hněda le

movaly výrazně tvarovaný obličej. Oči jen o pár stupínků

světlejší než vlasy patřily jednoznačně policajtovi – svým

ostrým, cynickým a nezúčastněným pohledem studovala

tělo mrtvého muže uprostřed luxusního letiště.

„Podle všeho byl Anders doma sám. Jsou zde dva do

mácí androidi, oba vypnutí. Zběžnou kontrolou nebyly

zjištěny žádné známky násilného vniknutí, krádeže ani

stopy zápasu.“

Dlouhými ladnými kroky se přesunula k posteli. Její

štíhlé tělo halily hrubé kalhoty a jednoduchá bavlněná

košile, skrytá pod dlouhým černým koženým pláštěm.

Za jejími zády nad krbem, v němž se mihotaly zlaté a ru

dé plameny, se náhle zapnula obrazovka.

DOBRÉ RÁNO, PANE ANDERSI!

Přimhouřenýma očima pohlédla Eva na obrazovku.

Počítačový ženský hlas jí přišel až otravně optimistický,

stejně jako první paprsky úsvitu, které se začaly rozlévat

po obrazovce. Takový budíček by si zcela jistě nevybrala.

JE ÚTERÝ, OSMNÁCTÉHO BŘEZNA 2060,

PŘESNĚ SEDM PATNÁCT RÁNO. NA DESÁTOU

HODINU MÁTE V GOLFOVÉM KLUBU

DOMLUVENOU HRU S EDMONDEM LUCEM.

Když počítač Andersovi zvesela připomněl, co si ob

jednal ke snídani, Eva si odfrkla: Dneska ráno to na bíl

kovou omeletu moc nevypadá, Tome.


9

Na protější straně pokoje u bohatě zdobeného stolku

zapípal dvakrát krátce AutoChef, zcela netradičně zdo

bený světlými mosaznými doplňky.

VAŠE KÁVA JE PŘIPRAVENA! PŘEJI HEZKÝ DEN!

„Na hezký den to teda nevypadá,“ zamumlala Eva.

Obrazovka se přepnula na ranní zprávy, které mo

derovala žena nadopovaná jen o trochu menší dávkou

optimismu než domácí počítač. Eva ji bleskově přestala

vnímat.

Mosazné tenké příčle čela postele se zářivě leskly. An

dersovy ruce byly černými sametovými provazy připou

tané ke dvěma z nich, další dva provazy táhly jeho kotní

ky k dolní pelesti. Čtveřici provazů doplňoval pátý, jenž

obtáčel Andersův krk a zvedal mu hlavu z polštářů. Oči

měl dokořán a ústa rozevřená, jako by jej situace, v níž

se náhle ocitl, poněkud zaskočila.

Na nočním stolku u postele ležela obstojná sbírka se

xuálních hraček. Anální sonda, vibrátor, pestrobarevné

škrticí kroužky na penis, zahřívací krémy a lubrikanty.

Obvyklí podezřelí, pomyslela si Eva. Sklonila se a pečlivě

si prohlížela Andersův vyzáblý, holý hrudník. Přičichla

k němu. Kiwi, blesklo jí hlavou, a stočila pohled na eti

kety krémů na nočním stolku.

Rozhodně kiwi. Ale co, každý jsme nějaký.

Jenže pak její pozornost upoutalo něco jiného, pročež

stáhla přikrývku z míst pod Andersovým pasem. Pod ní

spatřila trojici neonových škrticích kroužků (nejspíš těch,

co ve tmě svítí), které udržovaly úctyhodnou erekci.

„Na nebožtíka solidní výkon.“

Zlehka otevřela zásuvku nočního stolku. Uvnitř – přes

ně jak očekávala – nalezla velké balení nejprodávanějšího

stimulátoru erekce. „Tomu teda říkám zásobička.“

Pustila se do vybalování nástrojů pro práci v terénu,

ale zarazila se, když zaslechla blížící se kroky. Okamžitě

rozeznala podle zvuku, že její parťačka právě dorazila.

Přestože kalendář hlásal příchod jara, tady v New Yor


10

ku to byla jedna velká, veliká lež. Snad jako připomínka

této kruté skutečnosti napochodovala Delia Peabodyová

do pokoje v obrovském – a prošívaném – rudém plášti

s dlouhou pruhovanou šálou omotanou natřikrát kolem

krku. Mezi ní a čepicí přetaženou až přes uši vykukovaly

pouze oči a můstek jejího nosu.

„Podělaných pět stupňů,“ ozval se z hlubin šály ně

kdo, kdo by případně i mohl být Delia Peabodyová.

„Já vím.“

„Prý když zafouká, je hned jak minus deset.“

„Slyšela jsem.“

„Vždyť je proboha březen, tři dny do začátku jara. Co

se to děje?“

„To si vyřiď s nimi.“

„S kým?“

„S těmi, co nemají na práci nic jiného než skuhrat nad

tím, že je minus deset. Bodejť by ti nebyla taková zima,

když máš potřebu o tom pořád mluvit. A vůbec, shoď tu

maškarádu. Vypadáš hloupě.“

„Mrznou mi i zuby.“

Přesto začala Peabodyová slupku po slupce odhalovat

svou relativně urostlou postavu. Šála, kabát, rukavice,

svetr na zip. Eva se neubránila údivu, jak se s tím vším

mohla vůbec hýbat. Když si Peabodyová stáhla z hlavy

čapku, její tmavé vlasy se s nefalšovanou elegancí rozlily

po zátylku a zarámovaly její hranatý obličej. Teď už zimu

venku připomínala jen narůžovělá špička jejího nosu.

„Strážník u dveří říkal, že to vypadá na nějaký postelo

vý hrátky.“

„Možné to je. Jeho žena je ale mimo město.“

„Zlobivej hoch.“ Až úplně pod vším tím oblečením

ukrývala Peabodyová svou terénní soupravu. Přejela oči

ma noční stolek. „Moc zlobivej hoch.“

„Ověř identifikaci a zjisti mi čas úmrtí.“ Eva si pro

hlédla jednu z jeho povadlých dlaní. „Vypadá to, že si

nechal dělat poměrně nedávno manikúru. Nehty jsou


11

krátké, čisté a vyleštěné.“ Naklonila hlavu. „Žádné škrá

bance ani zhmožděniny, žádná zjevná poranění kromě

krku. A...“ Znovu nadzvedla přikrývku.

Peabodyová vykulila své tmavě hnědé oči. „Propáníč

ka!“

„Jo – a s plnou polní. Domy jako tenhle by měly mít

kvalitní zabezpečení, tak to prověříme. Taky zkontro

lujeme záznamy z těch dvou androidů. Prověř všechny

domácí i mobilní linky, poznámky, data, diáře. Tom tady

měl společnost. Takhle by se sám našponovat nedoká

zal.“

„Cherchez la femme. To je francouzsky –“

„Já vím, že je to francouzsky. Ale třeba šeršérujeme...

chlápka, ať už se to francouzsky řekne jakkoli.“

„Jo, to je fakt.“

„Dokonči prohlídku těla,“ nařídila jí Eva. „Já zkontro

luju pokoj.“

Kdo fandí zlatým cingrlátkům a blýskavým třpytkám,

tenhle pokoj by si z fleku zamiloval. Hned vedle obří

ho letiště, v němž Anders podle všeho zemřel, nabízely

prostor k natažení také pohovka, dvojice přerostlých le

nošek a rozkládací křeslo. Kromě AutoChefa se mohla

ložnice pochlubit mosaznou lednicí, barem s tekoucí

vodou a zábavním centrem. On i jeho žena měli každý

vlastní koupelnu s tryskovou masážní vanou, sprchovým

koutem, sušicím válcem a zábavně-komunikačním cen

trem impozantních rozměrů. Pokoj pokračoval dvěma

samostatnými šatnami o třech úrovních s velkorysou

porcí prostoru pro převléknutí.

Eva chvíli dumala, k čemu vlastně potřebovali zbytek

domu.

Ode mě to sedí, připomněla si. Žít s Roarkem zname

nalo žít v domě, do kterého by se pohodlně vešlo menší

městečko se všemi parádičkami, co se jich dá koupit.

Naštěstí měl ale – bohudík – lepší vkus než Andersovi.

Nebyla si totiž tak docela jistá, zda by se do něj dokázala


12

zamilovat, o to méně se za něj provdat, kdyby se obklo

poval zlatem, tretkami a vším tím kýčem.

Ale ať už tu bylo sebevíc krámů, všechno to vypadalo

tak nějak... na svém místě. Nic nenasvědčovalo tomu, že

by se tím někdo probíral. V obou šatnách našla trezory

tak důmyslně ukryté, že by je nalezlo i desetileté dítě

s očima plnýma prachu. Měla by si to s paní Anderso

vou ověřit, ale krádež ani loupež ve vzduchu přece jen

necítila.

Vrátila se zpět do ložnice a podrobila ji svému pátra

vému pohledu.

„Otisky udávají identitu Thomase A. Anderse, podle

údajů bydlí na téhle adrese,“ spustila Peabodyová. „Jako

čas úmrtí mi vychází tři třicet dva. To je na blbnutí s pro

vazem buď hodně pozdě, nebo naopak sakra brzy.“

„Jestli sem vrah s obětí přišli spolu, kde má oblečení?“

Peabodyová se naklonila ke svému poručíkovi a na

špulila rty. „Uvážíme-li, že jsi vdaná za nejvíc sexy chláp

ka na téhle planetě, nemá snad smysl ti vysvětlovat, že

smyslem postelovýho svazování je být u toho nazí.“

„A jedním z kroků, které přitom absolvuješ, je svlék

nout jeden druhého. Pakliže sem přišli spolu,“ přemýš

lela Eva nahlas. „Představ si to – přijdeš sem nahoru

a hlavu máš plnou vášnivých představ. Ty by ses snad nej

dřív svlíkla, pověsila oblečení a trenky hodila do prádla?

To sotva,“ pokynula ke sbírce sexuálních hraček, „po

řádek je to poslední, co ti přijde na mysl. Serveš šaty,

strháš prádlo – a necháš ho válet po zemi. A i kdybyste

se znali už delší dobu a měli za sebou dost takových ve

čerů, nehodila bys košili spíš přes židli než do skříně?“

„Já si šaty věším. Občas.“ Peabodyová pokrčila rame

ny. Naklonila hlavu, aby si místo činu znovu prohlédla,

a nepřítomně odhodila vlasy, které jí spadly do tváře.

„Ale máš pravdu, to dělám jen v případě, že zrovna ne

myslím na to, jak skočím na McNaba nebo on na mě.

Tady to vypadá stejně úhledně jako ve zbytku domu, co


13

jsem si tak cestou nahoru stihla všimnout. Možná byla

tady naše oběť posedlá uklízením.“

„To je možné. Vrah ale mohl přijít, když už byl Anders

v posteli. Tři hodiny ráno, překvápko. A pak se věci vy

mkly z ruky – ať už omylem, nebo záměrně. Vrah přichá

zí – a je tu značná pravděpodobnost, že ho oběť nebo

někdo ze služebnictva znal. Žádné stopy vloupání, ne

mluvě o prvotřídním zabezpečovacím systému. Možná

je to celé ale součást hry. Přijde, až když už spí. Překvapí

ho. Probudí ho. Sváže ho a rozrajcuje. Hračky a hrátky.“

„Jenže zachází příliš daleko.“

Eva zavrtěla nesouhlasně hlavou. „Zašlo to přesně tak

daleko, jak on nebo ona chtěli. Erotická asfyxie má hod

ně tenkou hranu.“

„Ale...“ Peabodyová znovu prostudovala tělo i místo

činu a moc si přála vidět to, co Eva, ať už to bylo cokoli.

„Proč?“

„Jestli šlo o povyražení, které se nevyvedlo, proč zůsta

la Andersovi kolem krku ta smyčka? Mohla to být neho

da, ale sotva se začal dusit a zmítat v křečích, partner by

se snažil ten provaz hned povolit a zkusit ho oživit.“

„Možná v zápalu... Ne, to je přitažený za vlasy. Ale

jestli se to všechno událo rychle, třeba ten druhý zpani

kařil...“

„Tak nebo onak, máme tu tělo, a tudíž případ. Uvidí

me, co si o tom bude myslet koroner. Půjdeme vyslech

nout hospodyni a necháme ostatní, ať to tu dokončí.“

Greta Horowitzová byla dáma statné postavy s dlouhým

protáhlým obličejem a přímým jednáním, které Eva ve

lice oceňovala. Pozvala je do své velké černo-stříbrné

kuchyně na kávu, kterou jim pevnou rukou a se suchý

ma očima zakrátko naservírovala. Se svým silným hla

sem říznutým německým akcentem, přímým modrým

pohledem a tělesnou konstitucí Valkýry Eva usoudila, že

Greta ve svém životě překonala už ledasjakou překážku.


14

„Jak dlouho tady už bydlíte, paní Horowitzová?“

„Jsem tady už devět let, stejně jako v této zemi.“

„A do Států jste přijela z...?“

„Berlína.“

„Jak jste se vlastně dostala k Andersovým?“

„Přes personální agenturu. Zvláštní, že vás zajímá zrov

na to, jak jsem se sem dostala a proč. Tak já vám to řek

nu, ať se pak můžeme bavit o těch podstatnějších věcech.

Můj manžel byl v armádě. Před dvaceti lety ho zabili. Ne

měli jsme děti. Protože jsem měla zkušenosti s vedením

domácnosti, nabídla jsem se jedné německé agentuře.

Moc jsem si přála pracovat v Americe. Ženy vojáků znají

skoro celý svět, ale v New Yorku jsem ještě nikdy nebyla.

Zažádala jsem o tuhle pozici a po několika pohovorech

přes videofon mě najali.“

„Děkuji vám. Než se dostaneme k těm podstatným vě

cem, máte představu, proč se Andersovi rozhodli pro

hospodyni z Německa?“

„Nejsem hospodyně, jsem správce domu.“

„Tedy správce domu.“

„Babička pana Anderse pocházela z Německa a díky

ní měl v dětství německou chůvu.“

„Dobře. V kolik jste sem dnes dorazila?“

„V šest. Na minutu přesně. Bývám tu každý den přes

ně v šest, s výjimkou neděle, kdy mám celý den volno.

Odcházím vždycky ve čtyři, kromě úterků a čtvrtků, to

končím v jednu. Ale jinak se můžu přizpůsobit aktuál

ním potřebám, když to vím dopředu.“

„Když jste dnes přijela přesně v šest, co jste dělala?

Přesně?“

Gretě zacukaly takřka neznatelně rty. Možná náznak

pobavení. „Zcela přesně? Svlékla jsem kabát, čepici,

šálu, rukavice a uložila je v šatně. Poté jsem zapnula do

mácí bezpečnostní kamery. Pan Anders je vždy v noci,

než jde spát, vypíná. Nemá rád ten pocit, že ho někdo

sleduje, ani když je v domě sám. Takže jako úplně první


15

věc ráno zapínám kamery. No a pak jsem přišla sem na

horu. Pustila jsem zprávy, jako tradičně, a zkontrolovala

komunikační systém. Mí zaměstnavatelé mi tu většinou

nechávají zprávu, co by si představovali k snídani. Jsou

radši, když ji připravuju já místo AutoChefa. Pan Anders

si objednal plátek melounu, omeletu z bílků s koprem

a dva plátky pšeničného toustu s máslem a pomeran

čovou marmeládou. Kávu – vždy se smetanou a jedním

cukrem – a sklenici rajčatového džusu.“

„Máte představu, kdy zhruba zadal svou objednávku?“

„Ano. Ve dvacet dva sedmnáct.“

„Takže jste začala se snídaní?“

„Nezačala. Pan Anders měl dnes snídat v osm patnáct.

Mezi mé další úkoly patří vždycky spuštění dvou domá

cích androidů, kteří se vypínají, než jdou pan a paní An

dersovi spát, a odevzdání pracovního rozvrhu pro nad

cházející den. Androidi jsou v bezpečnostní místnosti

tamhle,“ ukázala rukou. „Šla jsem na ně, ale všimla jsem

si záběrů z vnitřku domu. Dveře do pokoje pana Ander

se byly totiž otevřené. Pan Anders nenechává dveře nikdy

otevřené. Ať už je uvnitř, nebo někam odejde, vždycky za

sebou zavře. Pokud si mě zavolá do ložnice, dveře zůstá

vají otevřené jen po dobu, kdy jsem uvnitř, při odchodu

je za sebou opět zavírám. To platí i pro ostatní členy do

mácnosti.“

„Proč?“

„Není mým úkolem se ptát.“

Zato mým ano, pomyslela si Eva. „Všimla jste si otevře

ných dveří, ale mrtvoly v posteli ne?“

„Kamera v ložnici zabírá pouze denní části pokoje.

Pan Anders ji tak naprogramoval.“

„Není to trochu přehnané?“

„Možná. Řekněme, že si velice cení svého soukromí.“

„Dveře do jeho pokoje byly tedy otevřené.“

„Devět let,“ pokračovala Greta. „Kdykoli jsem brzy

ráno přijela, nikdy jsem ty dveře neviděla otevřené, kro


16

mě případů, kdy mí zaměstnavatelé zrovna odcestova

li. Vycítila jsem obavy, tak jsem se vydala nahoru, aniž

bych zapnula androidy. Když jsem dorazila do ložnice,

všimla jsem si ohně v krbu. Pan Anders dával úzkostlivý

pozor na to, aby oheň nehořel, když spí nebo je mimo

pokoj. Začala jsem mít vážně zlé tušení a vstoupila jsem

dovnitř. V ten okamžik jsem ho spatřila. Přešla jsem ke

straně postele a zjistila, že mu není pomoci. Seběhla

jsem proto rychle dolů a zavolala na 911.“

„Proč dolů?“

Greta se tvářila zamyšleně. „No, ve všech těch knížkách

a filmech vždycky říkají, jak je důležité na nic v místnosti

nesahat. Provedla jsem něco špatně?“

„Ne, máte naprostou pravdu. Udělala jste to nejlepší,

co jste mohla.“

„To je dobře,“ přikývla s nelíčeným uspokojením Gre

ta. „Pak jsem kontaktovala paní Andersovou a počkala

na policii. Přijeli za asi pět šest minut. Zavedla jsem oba

strážníky nahoru a jeden z nich mě pak doprovodil do

kuchyně a čekal tu se mnou, než jste dorazila vy.“

„Vážím si těch podrobností. Máte představu, kdo

všechno zná bezpečnostní kódy k domu?“

„Pan a paní Andersovi a já. Kódy se každých deset dní

mění.“

„Nikdo jiný je nemá? Dobrý známý, jiný zaměstnanec,

příbuzný?“

Greta zavrtěla rozhodně hlavou. „Nikdo jiný kódy ne

zná.“

„Paní Andersová je pryč.“

„Ano. Odjela v pátek na týden na Sv. Lucii s pár ka

marádkami. Jezdí tam rok co rok, ale ne vždy na úplně

stejné místo.“

„Kontaktovala jste ji.“

„Ano.“ Greta se nepatrně zavrtěla. „Když nad tím teď

v klidu přemýšlím, měla jsem s tím asi počkat na policii.

Jenže... jsou to mí zaměstnavatelé.“


17

„Jak jste ji kontaktovala?“

„Přes hotel, kde byla ubytovaná. Když jezdí na dovole

nou, svůj link většinou vypíná.“

„Jak zareagovala?“

„Oznámila jsem jí, že se stala nehoda a že pan Anders

je mrtvý. Nemyslím, že mi věřila nebo zpočátku rozu

měla tomu, co vykládám. Musela jsem jí to celé dvakrát

zopakovat, ale za daných okolností jsem jí prostě nedo

kázala sdělit, co za nehodu se panu Andersovi stalo. Ří

kala, že přijede hned, jak jen to bude možné.“

„Dobře, Greto. Máte s Andersovými dobrý vztah?“

„Jsou to velmi dobří zaměstnavatelé. Velmi féroví a ko

rektní.“

„A jaký byl vztah mezi jimi samotnými? Tady nejde

o drby,“ ujistila Eva, která měla Gretu přečtenou. „Je vel

mi férové a nadmíru korektní mi povědět úplně všechno,

co by mi pomohlo zjistit příčinu smrti pana Anderse.“

„Připadali mi spokojení, dobře se k sobě hodili. Do

konce jsem měla dojem, že si jeden druhého užívali

a těšili se ze společného života.“

Pokud místo činu něčemu nenasvědčovalo, tak to bylo

vzájemné užívání jeden druhého, problesklo Evě hlavou.

„Měl někdo z nich, jeden či druhý, nějaký vztah mimo

manželství?“

„Vy myslíte sex? Těžko říct, já se starám o dům. Ale

nikdy jsem tady neviděla nic, co by mě vedlo k závěru,

že by měl jeden či druhý nějaký románek.“

„Napadá vás někdo, kdo by si přál jeho smrt?“

„Ne.“ Greta se nepatrně uvolnila. „Myslela jsem – před

pokládala –, že se sem někdo vloupal, a tedy že pana An

derse zabil zloděj.“

„Zdálo se vám, že tu něco chybí anebo je nějak v ne

pořádku?“

„Ne. Ne. Ale neměla jsem čas to zkoumat.“

„V tom případě vás o to tedy nyní požádám. Jeden ze

strážníků vás doprovodí.“ Nahlédla Gretě přes rameno.


18

Peabodyová zrovna přicházela. „Peabodyová, přiveď jed

noho z chlapů. Chci, aby doprovázeli paní Horowitzovou

při prohlídce domu. Až budeme hotoví, můžete se do

toho pustit,“ dodala Eva směrem ke Gretě. „Nechte pak,

prosím, mně nebo tady detektivu Peabodyové svou kon

taktní adresu, kde vás v případě potřeby zastihneme.“

„Chtěla bych se tu zdržet, dokud nedorazí paní An

dersová, pokud to nebude vadit. Mohla by mě potřebo

vat.“

„V pořádku.“ Eva na znamení konce výslechu vstala.

„Děkuji za vaši spolupráci.“

Sotva Greta odešla, Eva vyrazila do servisní místnosti

naproti kuchyni. V ní nalezla dva vypnuté androidy. Jed

noho mužského, jednoho ženského, oba příjemného

vzezření a v livreji. Bezpečnostní obrazovky, o kterých

Greta hovořila, se prostíraly na zdi, a jak sama hospody

ně poznamenala, hlavní kamera z ložnice zabírala pou

ze denní část pokoje.

„Dallasová?“

„Jo?“

„Zabezpečení domu bylo vyřazeno ve dvě dvacet osm,

ve tři dvacet šest ho zase zapnuli.“

Eva se na Peabodyovou zamračila. „Někdo zapnul

alarm před úmrtím?“

„Jo. A všechny záznamy z kamer za posledních čtyřia

dvacet hodin jsou pryč.“

„Že mě to vůbec nepřekvapuje. Pošleme sem někoho

z OED, jestli se jim nepodaří něco vyčmuchat. Pro nás

to ale znamená, že když noční návštěvník odcházel, An

ders ještě žil. To na nepovedené dovádění moc nevypa

dá.“

„To ne,“ přikývla Peabodyová. „Zní mi to jako vražda.“

Eva vytáhla komunikátor, který začal signalizovat pří

chozí hovor. „Dallasová.“

„Madam, paní Andersová právě dorazila. Mám ji při

vést?“


19

„Zaveďte ji rovnou do kuchyně.“ Eva přístroj vypnula.

„Tak jo, jdeme se kouknout, co nám řekne vdova.“

Když se otočila k obrazovkám, spatřila Avu Anderso

vou, jak prochází vchodovými dveřmi v sobolím kožichu,

který se na její drobné postavě oblečené do tmavomod

rých šatů pohupoval ze strany na stranu. Lehce blond vla

sy odhrnula jediným rychlým pohybem z tváře. Masivní

náušnice s perlou se jí houpaly na uších a tmavé brýle

skrývaly její oči před okolím. Klapot jehlových podpat

ků jejích kozaček se v rozlehlém mramorovém foyeru se

zdobenými překlady mísil s kroky policisty po jejím boku.

Eva se vrátila do kuchyně a usadila se v koutku pro

sluněném ranními paprsky jen pár vteřin předtím, než

dovnitř vstoupila Ava. „Vy to tu máte na starost?“ ukáza

la prstem na Evu. „To vy tady tomu velíte? Chci okamžitě

vědět, co se děje. Kdo k čertu jste?“

„Poručík Dallasová, NYPD. Oddělení vražd.“

„Vražd? Jak to myslíte, oddělení vražd?“ Strhla sluneč

ní brýle a pohodila je na kuchyňskou linku. Její oči byly

stejně modré a tmavé jako její kostým. „Greta mi řek

la, že se stala nehoda. Že měl Tommy nějakou nehodu.

Kde je můj manžel? A kde je Greta?“

Eva si stoupla. „Paní Andersová, je mi to velice líto,

ale váš manžel byl dnes ráno zavražděn.“

Ava stála nehybně dál, jen srazila obočí k sobě a dech

měla trhaný a přerývaný. „Zavražděn. Greta ale říkala...,

já myslela.“ Opřela se rukou o kuchyňskou linku a po

maloučku přešla k židli. „Jak? On... spadl? Nebo nějak

onemocněl a...“

Nejlepší je udeřit napřímo, rychle a čistě, opakovala

si Eva v duchu. „Byl uškrcen ve své posteli.“

Ava zvedla ruku a přitiskla si ji k ústům. Pak zvedla

druhou a položila ji přes tu první. Její tmavomodré oči

se zalily slzami, které jí stékaly po tváři, jak vrtěla nevě

řícně hlavou.

„Mrzí mě to, ale musím vám položit několik otázek.“


20

„Kde je Tommy?“

„Zrovna se o něj starají, paní Andersová.“ Peabodyová

přistoupila blíž a nabídla jí sklenici vody.

Ava uchopila sklenici, ale když se jí ruka zachvěla,

chytila ji oběma rukama. „Někdo se sem vloupal? Ne

chápu, jak by se to mohlo stát. Máme přece alarm, je

tady bezpečněji než v bance. Patnáct let. Bydlíme tady

už patnáct let. A nikdy se sem nikdo nevloupal.“

„Nenalezli jsme žádné stopy vloupání.“

„Tomu nerozumím.“

„Ať už zabil vašeho manžela kdokoli, musel znát kód

k alarmu, anebo ho dovnitř někdo pustil.“

„To není možné,“ mávla Ava zamítavě rukou. „Nikdo

jiný než Tommy, já a Greta ty kódy nezná. Nechcete

snad naznačit, že by Greta –“

„Ne, to v žádném případě ne.“ Což nicméně neměni

lo nic na tom, že si hospodyni tak jako tak pořádně pro

klepne. „Nedošlo k žádnému vloupání, paní Andersová.

Dokonce jsme zatím nezaznamenali, že by zde něco chy

bělo nebo bylo v nepořádku.“

Ava si položila ruku na prsa, tam kde spočívala šňůra

blyštivých perel. „Podle vás Tommy někoho vpustil do

vnitř, a ten někdo ho zavraždil? To přece nedává smysl.“

„Paní Andersová, stýkal se váš manžel s někým? Mys

lím sexuálně nebo třeba jen nějaký románek?“

Okamžitě se odvrátila, nejdřív tváří, pak celým tělem.

„Nechci o tom teď mluvit. Nebudu vám o tom nic říkat.

Můj manžel je mrtvý.“

„Pokud znáte kohokoli, kdo mohl mít přístup do

domu a jeho ložnice – když jste byla zrovna pryč –, moh

lo by nám to pomoct najít vraha vašeho manžela a zjistit

motiv vraždy.“

„Já nevím. Nevím. A teď nad něčím takovým nedoká

žu ani uvažovat.“ Svůj vztek namířila přímo na Evu. „Ne

chejte mě, prosím, o samotě. Chci, abyste odešli z mého

domu.“


21

„To není bohužel možné. Dokud ho pečlivě nepro

zkoumáme, je tento dům součástí vyšetřování vraždy.

Ložnice vašeho manžela je místem činu. Doporučila

bych vám zajistit si v mezičase ubytování někde jinde

a být k zastižení. Pokud se necítíte na zbytek výpovědi

nyní, můžeme ji dokončit později.“

„Chci vidět svého manžela. Chci vidět Tommyho.“

„Umožníme vám to, jak jen to bude možné. Chcete,

abychom někomu zavolali?“

„Ne.“ Ava vyhlédla do slunečného oparu za oknem.

„Nechci nikoho vidět. Teď nechci nikoho vidět.“

Venku usedla Eva za volant, Peabodyová hned vedle ní.

„Drsný,“ poznamenala Peabodyová. „V jednu chvíli usr

káváš pod palmou pití s paraplíčkem a minutu nato jsi

vdova.“

„Ona ví, že se tu a tam zaběhnul. Něco o tom rozhod

ně ví.“

„To oni vědí vždycky. Myslím ty chudáky, co mají do

ma někoho takovýho. A řekla bych, že kolikrát to prostě

a jednoduše zazdí a předstírají, že se vlastně nic neděje,

tak usilovně, až tomu začnou sami věřit.“

„Cedila bys slzy nad McNabovou mrtvolou, kdyby se

taky pelešil s kdekým?“

Peabodyová zamyšleně našpulila rty. „No, patrně bych

ho rovnou zabila sama, takže ty slzy bych cedila spíš kvů

li sobě, protože bys mě pak natuty zabásla. A z toho bych

byla fakt hodně smutná. Bude jednoduchý ověřit, jestli

byla Ava Andersová skutečně pryč, když Anders zemřel.“

„Jo, mrkni na to. Já zatím projdu jejich finance. Zdá

se, že nedostatkem netrpěli. Klidně si mohla na zabití

manžela někoho najmout. Zaplatit jeho kámošce, aby

ho odkrouhla ona.“

„Páni, to by bylo pořádně chladnokrevný.“

„Proklepneme přátele, obchodní partnery, spoluhrá

če z golfu –“


22

„Golfu?“

„Dnes ráno měl mít na greenu dostaveníčko s Ed

mondem Lucem. Třeba se nám podaří zjistit, s kým hrál

své hry, když jeho žena trajdala po výletech.“

„Tobě by se takovej výlet nelíbil? Dámská jízda?“

„Ne.“

„Ale běž, Dallasová.“ Ten nápad prodchnul každé slo

vo, které Peabodyová vypustila z úst. „Vyjít si s holkama,

povyrazit se, dát si hodně vína nebo takových těch pest

robarevných drinků, zaskočit na kosmetiku nebo na ma

sáž anebo se jen tak plácnout na pláži a prokecat celou

noc, to je přece boží.“

Eva k ní stočila pohled. „To se radši nechám vláčet

nahá mezi střepy.“

„Já si stejně myslím, že bychom to někdy měly provést.

Ty, já, Mavis, možná Nadine a Louise. A Trina – mohla

by nám udělat vlasy a –“

„Jestli bude součástí téhle mytické noční můry Trina,

budu vláčet nahou mezi střepy ji. Na rovinu.“

„No tak, užijeme si to,“ zamumlala Peabodyová.

„Ale jo, možné to je, i když za deset dvacet let bych

možná zalitovala, že jsem ji tahala mezi střepy, ale máš

pravdu, že v tu chvíli by to bylo nebeské.“

Peabodyová se rezignovaně nadechla a vydechla, vza

la do ruky kapesní počítač a začala ověřovat jednotlivá

fakta.


23

Kapitola 2

Bylo zajímavé, nikoli však překvapující, že se newyorské

sídlo Anders Worldwide nacházelo v mrakodrapu na

Páté. Newyorské sídlo Roarke Enterprises bylo v té bu

dově rovněž, neboť Roarke tuto monumentální stavbu

celou vlastnil.

„Nechceš se na chvilku stavit u –“

„Ne.“

Peabodyová obrátila Evě za zády oči v sloup a obě pak

pokračovaly do rozlehlé a nablýskané vstupní haly plné

květinových vodopádů, pohyblivých map a obchůdků,

které vířily životem. „Jen mě tak napadlo, že když už

jsme tady –“

„Proč jsme tady, Peabodyová? A jestli mi ještě jednou

zakoulíš očima za zády, vydloubnu ti je klackem.“

„Nemáš žádnej klacek.“

„Tamhle vidím strom. Ulomím si ho.“

Peabodyová si povzdechla. „Jsme tu, protože vyšetřu

jeme vraždu.“

„A myslíš, že Anderse zabil Roarke?“

„Ne.“

Eva se zastavila u ochranky a začala strážnému ve služ

bě mávat pod nosem odznakem. Ten se usmál. „Poručík

Dallasová. Můžete jít nahoru.“

„Dnes mám namířeno jinam. Do Anders Worldwide.“

Naťukal něco do obrazovky svého počítače. „Dvacá

té první a dvacáté druhé patro. Recepce je v jednadva


24

cátém. Doveze vás tam tady ta první skupinka výtahů.

Mám vám ho zavolat?“

„Ne, díky.“

Eva přivolala kabinu, vstoupila dovnitř a zvolila dvacá

té první patro.

„Myslíš, že se Roarke a Anders znali?“

„Možné to je.“

„Třeba by se to mohlo hodit.“

„Možná.“ Eva už téměř dospěla do bodu, kdy skuteč

nost, že Roarke zná takové mraky lidí, nebyla nutně ke

škodě. „Podle informací představoval Andersův majetek

asi půl miliardy, včetně majoritního podílu v Anders

Worldwide.“ S palci zavěšenými do kapes zabubnovala

Eva konečky prstů do stehen. „To je spousta důvodů pro

vraždu. Přidej ty jeho avantýry a máme to tu všechno.

Nenasytnost, žárlivost, chamtivost a pomstu.“

„Ten chlápek si o to prakticky koledoval.“

Eva se zazubila. „Tak to zkusíme zjistit.“ Se střízlivým

výrazem, jenž se jí rozlil po tváři, prošla otevřenými výta

hovými dveřmi.

Na druhé straně dlouhého červeného pultu seděli

tři recepční se sluchátky a vypadali velice zaměstnaně.

I přesto je jedna z nich, snědá bruneta uprostřed, při

vítala zářivým úsměvem. „Dobré ráno! Jak vám mohu

pomoci?“

„Potřebuju mluvit s tím, kdo to tu má na povel.“

„Ze kterého oddělení – Aha.“ Sotva dopadl na červe

nou desku recepce Evin odznak, žena se zarazila.

„Ze všech. Kdo je tu největší zvíře hned po Thomasu

A. Andersovi?“

„Pracuju tady teprve týden. Nevím, co mám dělat.

Frankie!“

„Co se děje, Syl?“ Muž po její levé ruce pohlédl nej

dřív na Evu, pak na odznak.

„Mohu vám s něčím pomoci, ehm...“

„Poručíku. Potřebuju mluvit se zástupcem Thomase


25

Anderse nebo někým, kdo je tu z přítomných nejvýš po

stavený.“

„Tak to by mohl být pan Forrest. Benedict Forrest. Má

zrovna jednání, ale –“

„Už ne.“

„Dobře. Dejte mi, prosím, chvilku, kontaktuji jeho se

kretáře. Přijde sem a zavede vás nahoru.“

„Nahoru trefím sama. Řekněte jeho sekretáři, ať za

tím vytáhne Forresta z té schůzky.“ Eva se vrátila k výta

hům a protáhla si ramena. „Dobrá sranda.“

„Potvora ve vrcholný formě.“

„Proto to byla taková sranda.“

Když Eva vystoupila o patro výš z výtahu, štíhlá žena na

vysokých jehlových podpatcích zrovna rozrážela vstupní

skleněné dveře. „Ach, policie! Následujte mě, prosím.“

„Vy jste sekretářka pana Forresta?“

„Ne, jsem asistentka jeho sekretáře. Zavedu vás do

kanceláře pana Walshe.“

„To bude – hádám – sekretář pana Forresta.“

„Přesně tak.“

„Než si člověk přeloží všechny ty tituly a funkce, pra

covní doba musí být skoro u konce, co?“

„Pan Walsh zrovna oznamuje panu Forrestovi, že jste

zde. Jak se zdá, recepční zcela nepochopili závažnost zá

ležitosti, kvůli které jste sem přišly.“

„Zjevně nikoli.“

Asistentka sekretáře otevřela ústa, ale pak se nad tím

vším patrně znovu zamyslela, a zase je zavřela. Všechny

tři procházely řadou kanceláří a boxů, ve kterých se to

hemžilo životem, načež zahnuly do království člověka,

jehož jméno bylo vyryté na malé onyxové plaketě vedle

dveří – do kanceláře Leopolda Walshe.

Jeho pracoviště sestávalo s dlouhého, volně stojícího

stolu s černou lesklou deskou, na níž se nacházely všech

ny obvyklé propriety jako počítač, datová a komunikač

ní jednotka a ještě nějaké drobnosti. Druhý stůl se táhl


26

podél zdi a stál na něm laserový fax a druhý počítač. Tře

tí stolek sloužil k občerstvení, jak prozradily AutoChef

a lednička. V prostoru byla i trojice židlí pro návštěvní

ky, panensky bílé kostky bez opěradel.

Jediné barvy do kanceláře vnášela křiklavá rostlina se

sytě rudými květy, která se vinula z prostředku parapetu

třídílného okna.

Nápoje a rozličná dokumentace budou nejspíš skryté

ve vestavěné skříni podél zadní stěny.

Osobně však Eva upřednostňovala mizernou jedno

duchost a osahanou patinu své kanceláře na centrále.

„Zatím se, prosím, posaďte, pan Walsh tu bude –“ Asi

stentka sekretáře pohlédla ke dveřím se zjevnou úlevou.

„A vida, pan Walsh.“

„Děkuji vám, Delly.“ Do dveří vstoupil impozantní muž

s tmavě čokoládovou pletí v obleku s jemným proužkem.

Vlasy měl upravené ve stylu čepičky, která zdůrazňovala

výraznou tvář s ostrými rysy. Hluboko posazené oči barvy

dobré a silné kávy bleskově střelily po Peabodyové, než se

upnuly na Evu. „Leopold Walsh. Poručíku...“

„Dallasová.“ Kvůli formě vytáhla Eva znovu svůj od

znak. „A tohle je detektiv Peabodyová. Přišli jsme za Be

nedictem Forrestem.“

„Ano, slyšel jsem.“ Vrátil jí odznak. „Jak už jste zjistily,

pan Forrest má momentálně jednání.“

„Odznak přetrumfne jednání.“

„Velice by nám pomohlo vědět, čeho se tato záležitost

týká.“

„Velice by nám pomohlo, kdybychom mohly panu

Forrestovi sdělit, čeho se tato záležitost týká.“

Chtěl zdržovat – to bylo zřejmé. A nemohla se za to na

něj zlobit, na jeho místě by se zachovala stejně.

„Pan Forrest –“ Odmlčel se uprostřed věty a přidr

žel si dlaní sluchátko, které se náhle modře rozblikalo.

„Ano, pane. Samozřejmě. Pan Forrest,“ navázal znovu,

„má již čas. Následujte mě, prosím.“


27

Kancelář Benedicta Forresta byla jen několik kroků

od Welshova pracoviště, ale co se stylu týkalo, dělily je

celé světelné roky. Kancelářské vybavení se smrsklo na

nezbytné minimum, neboť všechno ostatní zabíraly věci,

které měla Eva za chlapské hračky – podepsaný basebal

lový míček na podstavci, souprava kancelářského golfu,

několik trofejí a plyšový kopací míč. Fotografie a plakáty

osobností ze světa sportu se praly s různými sportovními

artefakty o každý volný centimetr místa na stěně.

Křesla byla kožená, hluboká a vypadala velmi pohodl

ně.

Sám Forrest byl asi o deset centimetrů menší než jeho

sekretář. Měl na sobě košili s rozepnutým knoflíčkem

u krku, khaki kalhoty a tenisky s gelovou podrážkou.

Bylo v něm něco přátelského, jeho rozcuchané pískové

vlasy, nenucený úsměv, veselé oříškové oči, to vše jej dě

lalo obyčejného i zvláštního současně.

„Musely jste čekat. Omlouvám se. Musel jsem něco

dokončit. Ben Forrest.“ Přešel několika kroky kancelář

a vystřelil vstříc návštěvě svou dlaň. Eva mu potřásla pra

vicí a prohlížela si ho, když nabízel svou ruku i Peabo

dyové.

„Poručík Dallasová, detektiv Peabodyová.“

„Posaďte se. Co vám mohu nabídnout? Kávu, mine

rálku, energetický nápoj?“

„Nedělejte si škodu. Přišly jsme si s vámi pohovořit

o Thomasu Andersovi.“

Přes Forrestovu tvář přeběhl pobavený úsměv. „Neří

kejte mi, že má strejda Tommy nějaké trable.“

„Strejda?“

„Bratr mé matky. Prosím, posaďte se.“ Pokynul rukou

a následně klesl do svého křesla. „Vlastně něco víc, ujal

se mě, když mi umřela máma, a vychovával mě.“

„Jak zemřela?“

„Sežral ji žralok.“

Eva zamyšleně usedla. „Opravdu?“


28

Zakřenil se. „No vážně, je to tak. Bylo mi asi šest, moc

si ji nepamatuju, je to pro mě víc zajímavost než rodinná

tragédie. Potápěla se u pobřeží Madagaskaru. Ale zpát

ky ke strejdovi Tommymu.“

Strhneme tu náplast, pomyslela si Eva. „Je mi líto, že

se to dozvídáte ode mě, ale pan Anders byl dnes ráno

zavražděn.“

Nastalý šok vymazal z jeho tváře veškeré pobavení

spolu s barvou. „Cože? Zavražděn? Jak? Jste si jistá? Mo

ment.“ Vstal a vyhrábl z kapsy svůj link.

„Pane Forreste, právě jsme opustily dům vašeho strý

ce a jeho vdovu.“

„Ale... vždyť spolu večer máme jít na Knicks. A...

a v neděli jsme spolu ještě hráli golf. On...“

„Bene.“ Leopold přešel kancelář. Jemně vyjmul Be

novi z ruky link, položil ruku na jeho rameno a stlačil

ho do židle. „Je mi to velice líto. Tak strašně líto. Zru

ším všechny vaše dnešní schůzky.“ Přesunul se ke skříni

a klepl do dveří. Když se otevřely, vyňal chlazenou láhev

vody a odšrouboval uzávěr. „Napijte se.“

Ben ho poslechl s oddaností loutky. Eva nenamítala

nic proti tomu, když se Leopold postavil za Benovu židli

jako strážce.

„Co se stalo?“

„Byl uškrcen.“

„To není možné.“ Ben zavrtěl pomalu hlavou ze stra

ny na stranu. „To přece nemůže být pravda.“

„Nenapadá vás někdo, kdo by mu chtěl ublížit?“

„Ne. Ne.“

„Kde jste byl dnes ráno mezi jednou a čtvrtou hodi

nou ranní?“

„Ježíši. Doma. Doma v posteli.“

„Sám?“

„Ne, s... přítelkyní.“ Přejížděl si chladnou lahví po

obličeji. „Gatch Brooksová. Byla u mě celou noc. Vstali

jsme kolem šesté a zacvičili si spolu. Pak odjela – oba


29

jsme odjeli kolem osmé. Můžete si to ověřit. Jen si to

ověřte. Já bych strejdovi Tommymu neublížil. Byl prak

ticky můj táta.“

„Byli jste si blízcí. Jak byste popsal vztah pana Anderse

a jeho ženy?“

„Vynikající. Skvělý. Ava je... říkala jste, že už jste s ní

mluvila? Ví to už? Bože, Leopolde, sežeňte mi číslo, kde

zrovna je. Potřebuju –“

„Je doma, pane Forreste,“ oznámila mu Peabodyová.

„Ona... ach, vrátila se domů. Vrátila se, když jste jí

pověděla, že...“ Ben si přitiskl dlaně na oči. „Nedoká

žu jasně uvažovat. Musím do domu, k Avě. Potřebuju –

a kde je teď on? Stále doma, anebo...“

„Odvezli ho do márnice.“ Jak si Eva všimla, Ben se ani

neobtěžoval skrývat slzy. Prostě je pustil ven. „Vy – vaše

rodina – budete moci začít s přípravami v okamžiku,

kdy dokončíme prohlídku místa činu.“

„Dobře.“ Protřel si oči hřbety dlaní a předklonil se,

takže se lokty dotýkal stehen. „Dobře.“

„S kým se váš strýc sexuálně stýkal?“

„Cože?“ Ben zvedl zarudlé oči k Evině tváři. „Probo

ha, přece s Avou. Vždyť byli pro Kristovy rány manželé!“

„Já měla na mysli mimo manželství.“

„S nikým.“ Vztek a pobouření vypluly zpod příkro

vu smutku a vrátily do Benovy tváře opět barvu. „Říkat

o něm něco takového je svinstvo. Nikdy Avu nepodvedl.

Nebyl to žádný sukničkář. Nemáte ponětí, jaký člověk

vlastně byl. Věřil v poctivost, ve sportovního ducha a v po

ctivá vítězství, za kterými kráčel vždy férovou cestou.“

„Kdo by mohl těžit z jeho smrti?“

„Nikdo,“ odpověděl Ben. „Jeho smrt se dotýká nás

všech. Tedy finančně. Mě, Avy.“ Dlouze vydechl. „Ne

vím, jaké měl přesně plány. Možná nějaké charitativní

organizace, něco asi i pro Gretu – správcovou. Ale to,

co máte na mysli, by se patrně dotýkalo jen mě a Avy.

Musím ji vidět.“


30

Link, který Leopold stále ještě držel v ruce, se rozbli

kal. Po letmém pohledu na displej ho podal Benovi. „To

je paní Andersová.“

Ben chňapl po telefonu a otočil se k ostatním zády.

„Soukromý režim,“ přikázal. „Avo. Bože, Avo, právě jsem

se to dozvěděl... Já vím. Já vím. To je v pořádku. Ano,

policie je zrovna tady. Ano, v pořádku. Hned přijedu.

Já –“ Lehce zachraptěl, ale již za okamžik získal zpět pů

vodní sebejistotu. „Nevěřím tomu, že je pryč. Nevěřím.

Přijedu hned, jak budu moct.“

Po ukončení přenosu se Ben obrátil k Evě. Vypadal

velmi otřeseně. „Potřebuje rodinu. Musím už jít.“

„Budeme se chtít porozhlédnout i po kanceláři pana

Anderse,“ oznámila mu Eva. „A budeme potřebovat pří

stup k jeho elektronice.“

„Samozřejmě. Ano, jistě. Už musím jít. Leo, dejte jim

vše, co budou potřebovat.“

Eva čekala s dalšími komentáři až na cestu ven. „Zvlášt

ní, Andersova kancelář – stejně jako Benova – vypadá,

jako kdyby patřila normálnímu chlapovi, chlapské dou

pě plné trofejí a sportovního vybavení, kam oko padne.

Nic vyumělkovaného, nic módního, nic kýčovitého. Nic,

co by se podobalo domu, kde bydlel.“

„Živí se koneckonců prodejem sportovního vybavení,

ne? A spousta domů kolikrát odráží spíš vkus ženy než

muže. Vkus jednoho z partnerů převáží vkus toho dru

hého.“

V duchu si představila sebe a Roarka. Výzdoba domu

jí byla v podstatě fuk, to musela přiznat. Měla ale svou

pracovnu – pravda, ve srovnání s ostatním nic nóbl –,

jenže bylo to místo, které zcela odpovídalo jejímu stylu.

„V domě jsem si žádné takové chlapské svatyně ne

všimla,“ dodala a pokrčila rameny. „Jak se ti zdál Forrest,

Peabodyová?“

„Buď dostane cenu za nejlepšího herce století, anebo


31

ho zcela upřímně šokovalo a hluboce zasáhlo, když jsi

mu sdělila, že je jeho strýc po smrti. Nebyla v tom jediná

falešná nota. Já mu věřím.“

„Taky mi to připadalo upřímné. Jeho alibi každopád

ně ověříme. Jestli mu dělal Anders od šesti let náhrad

ního otce, musí to být zhruba pětadvacet let nebo tak.

Hm, Ava přece tvrdila, že nemají děti.“

„Oni je ale opravdu nemají.“

„Ani se o něm nezmínila, navíc mu zavolala až celé

hodiny poté, co se to dozvěděla od správcové. Tohle mi

zní přinejmenším podivně,“ spekulovala Eva. „Možná

v tom byl šok, možná zmatky. Forrest působí jako sym

paťák – tedy přesněji řečeno, sympaťák s tučným kon

tem. Teď je z něj doopravdy boháč.“

„Prověřím ho. Ještě jsi zapomněla dodat, že je vážně

milej,“ podotkla Peabodyová cestou do podzemní gará

že. „Měl v sobě něco neskutečně pohodovýho. A co ří

káš na jeho sekretáře?“ Peabodyová vypustila mezi zuby

vzduch. „K sežrání.“

„To je fakt – ale jen když jsi chlap.“

„Cože?“

„Je to gay, Peabodyová.“

„Co-cože? Proč?“

„Anebo bisexuál.“ S pokrčením ramen se Eva opřela

o stěnu výtahu. „Tak či tak, ten chlápek je do svého šéfa

zamilovaný až po uši.“

„Toho jsem si nevšimla. Nic jsem neviděla.“

„Protože jsi měla příliš práce s tím, jak jsi ho hltala

očima. To já se doslova topila v přívalech neopětované

lásky/touhy, co mezi nimi je. Tenhle tvůj hřebec Leo

pold to v sobě dokázal držet, ale jen dokud se Forrest

nesesypal. Má to chlapík krušné.“

„Třeba ta láska/touha není neopětovaná?“

Eva zavrtěla hlavou. „Forrest o tom nemá ani páru.

Ani nezaznamenal, jak sebou Leopold škubnul, když

předložil jako alibi noc plnou milostných hrátek. Mys


32

lím, že si na něj taky trochu posvítíme.“ Když se dveře

otevřely, odrazila se od stěny. „Láska dokáže člověku po

řádně zamotat hlavu.“

To dokáže, uvědomila si o něco později, když spatřila

Roarka, jak se nenuceně opírá o její služební policejní

vůz. Vysoká štíhlá postava a hříva černých vlasů, jež le

movaly tvář požehnanou samotnými bohy – to byl její

Roarke. Upřel svůj zabijácky modrý pohled jejím smě

rem. Bylo to zvláštní cítit ten žár hluboko v břiše a vní

mat, jak se jí rozbušilo srdce při pouhém pohledu – ale

o nic méně zvláštní než fakt, že její choť vlastnil notný

díl celého známého vesmíru, a přesto si tu nyní krátil

čas s kapesním počítačem, když na ni čekal v garážích.

Zasunul počítač do kapsy a usmál se. „Poručíku. Ahoj

Peabodyová.“

„Neměl bys být nahoře a kupovat Aljašku?“

„Tu jsem koupil už minulý týden. Doneslo se mi, že je

v budově policie. Co můžu udělat pro NYPD?“

A kruci, ulevila si v duchu, jeho hlas je další zbraň

hromadného ničení, skrývaly se v něm irské zelené pa

horky zahalené do mlhy. A bylo jí jasné, že ji mělo na

padnout, že se mu to donese. Roarkovi nic neunikne.

„Tenhle případ se tě netýká, na čas úmrtí máš alibi.“

„A to totálně neprůstřelný,“ vložila se do hovoru Pea

bodyová, „spal s šéfkou.“ Pod Eviným mrazivým pohle

dem se Peabodyová stáhla. „Já to jen říkám.“

Roarke se na ni zazubil. „A tahle šéfka byla brzy na

nohách, protože ji volala služba.“ Obrátil se k Evě. „Kdo

je to tentokrát?“

„Thomas A. Anders z Anders Worldwide.“

Úsměv na jeho tváři pohasl. „Opravdu? To je obrov

ská škoda.“

„Znal jsi ho?“

„Letmo. A to, co jsem o něm věděl, se mi líbilo. Určitě

jdeš z jeho kanceláře, takže ses musela setkat s Benem –

Benediktem Forrestem.“


33

„Body pro tebe. Jak dobře znáš Forresta?“

„Tak normálně. Vcelku nenápadný typ. Sympatický

a rozhodně má víc za ušima, než by lidé hádali.“

„Co vdova?“

Roarke naklonil hlavu na stranu. „Tak nakonec tohle

naše dostaveníčko vypadá na výslech. Měla ses zastavit

nahoře, mohli jsme si popovídat v trochu příjemnějším

prostředí.“

„Musím do márnice.“

„Kolik mužů je asi ženatých s někým, kdo tohle říká

zcela běžně?“ Zkontroloval pohledem jednotku na zá

pěstí. „No, zdá se, že mě teď čeká ve městě nějaká zále

žitost. Jestli chceš, můžeš mě svézt a cestou ze mě tahat

rozumy.“

Ten nápad se Evě vůbec neprotivil. Odemkla vůz. „Za

vezu tě k márnici, dál už po svých.“

„Kolik chlapů má takovou kliku jako já?“ Otevřel Pea

bodyové dveře, ale ta jen mávla rukou a nechala nased

nout jeho.

„Vlezu si dozadu. Stejně mám moře práce.“

„Jako první prověř Forrestovo alibi,“ nařídila jí Eva

a sevřela volant.

„Jak vlastně Anders zemřel?“ zeptal se jí Roarke.

„Jedno po druhém. Potřebuju o těch lidech vědět víc –

oběť, vdova nebo kdokoli další.“

„Anders reprezentoval druhou generaci společnosti,

kterou převzal po svém otci. Jestli se nepletu, ten zemřel

někdy před rokem nebo tak. Možná ještě dřív. Firmě se

docela daří, nabízí dobré a kvalitní produkty za rozum

né ceny.“

„Nemyslím obchodní vztahy,“ namítla Eva, když pro

jížděla garážemi. „Ne teď.“

„Jedno ovlivňuje druhé. Řekl bych, že žil docela ne

nápadně. Blázen do sportů – jak on, tak Ben –, což bylo

pro jeho podnikání, prodej a vývoj sportovního vybave

ní, rozhodně plus. Rád hrával golf, ale i jiné sporty, ve


34

kterých se bouchalo nebo házelo míčky. Vzpomínám si,

že kdykoli to šlo, snažil se vést obchody a jednání na

kurtu nebo greenu místo v kanceláři. Měl jsem dojem,

že ho jeho práce baví, a byl v ní třída.“

Eva projížděla hustou dopravou jako nůž máslem, ob

kroužila maxibus a začala si razit cestu napříč městem.

„Co jeho žena?“

„Atraktivní, s dobrou pověstí. Taky se podílela na cha

ritě, vlastně mám dojem, že Andersovi sponzorují spor

tovní tábory pro dospívající děti. Co vím, tak financová

ní měla na starosti právě ona. Nemůžu říct, že bych je

spolu vídával ve společnosti nějak často, Thomas Anders

měl pověst člověka, který se těmhle společenským udá

lostem snažil vyhýbat... na rozdíl od jiných.“

Sklouzla k němu pohledem. „Rozumím. Jaký dojem

jsi měl z jejich vztahu?“

„Těžko říct, nebyli jsme přátelé. Připadali mi jako

tým, láskyplný vztah. Jestli můžu soudit, tak oboustran

ně.“

„Nedoneslo se ti někdy, že by jí zahýbal?“

Roarke zvedl tázavě obočí. „Ne, nedoneslo, i když ne

mám ani tušení, jak by mohlo. To z tebe mluví polda



J. D. Robb

J.D.ROBB


10. 10. 1950

J.D.Robb je pseudonymem známé americké spisovatelky Nory Roberts.

Nora Roberts se od vydání své první knihy v roce 1981 stávala velmi úspěšnou autorkou. Každý rok vydala hned několik knih. Její vydavatel se ovšem začal obávat, aby trh knih nebyl její tvorbou přesycen. V roce 1992 přešla do nakladatelství Putnam a brzy na to se rozhodla psát knihy trošku odlišného rázu než do té doby. Všechny její čtenářky byly zvyklé pod autorem Nora Roberts najít klasickou romantickou literaturu. Proto, když se Nora rozhodla psát literaturu s troškou více napětí, použila nový neznámý pseudonym. Byl to velmi chytrý tah, který Noře zaručoval, že její úspěšnost v původní linii romantických knih pod pseudonymem Nora Roberts nebude zasažena případným neúspěchem a nepřijetím nového žánru této autorky. Původně se rozhodla pro D.J. MacGregor, ale krátce před publikováním první knihy zjistila, že tento pseudonym používá již jiný autor, proto zvolila J.D. Robb. Iniciály J.D. jsou první písmena jejích synů Jasona a Dana, "Robb" je zkrácenina z Roberts. První kniha vyšla v roce 1995. Krátce na to vyšly ještě dvě, celkem tedy tři knihy jako experiment, zda to čtenářská obec přijme. Její knihy měly obrovský úspěch, proto již vydala v originálu 25 knih pod tímto pseudonymem!

Tyto publikace jsou vlastně serií sci-fi detektivních příběhů, jejichž hlavní hrdinkou je poručík Eva Dallasová, policistka v New Yorku druhé poloviny 21. století. Čtenáři s Evou řeší záhadné vraždy i milostné trable hlavní hrdinky i její asistentky a hlavně se ocitají v úplně jiném prostředí - v prostředí New Yorku roku 2057 (a jiné roky) plného obsluhujících robotů, dovolených mimo planetu, létajících autobusů a jiných vymožeností. V angličtině se obecně tyto knihy nazývají sérií "In Death", v češtině je to série "Smrtící".

Nořiny práce byly oceněny, The Gothic Journal je uvítal jako "unikátní směs z tvrdého policejního dramatu, science fiction a vášnivé romance", zatímco The Paperback Forum je nazval "fantastickou novou detektivní sérií." Osmnáct titulů se umístilo v New York Times Bestseller List.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist